Klokani patří k australskému kontinentu tak neodmyslitelně, že se jejich zástupce klokan rudý (Macropus rufus) dostal společně s pštrosem emu hnědým (Dromaius novaehollandiae) do australského státního znaku. A australskému národnímu týmu v ragby, což je nejpopulárnější sport této země, neřekne nikdo z fanoušků jinak než Wallabies čili Klokani. (viz Jak se z kangaroo stal klokan?) 

Lety těsně nad zemí

Zoologové řadí všechny klokany do čeledi klokanovitých (Macropodidae). Tento vědecký název zavedl věhlasný britský biolog John Edward Gray (1800–1875) a do češtiny bychom ho mohli volně přeložit jako „velkonožci“. Odráží se v něm jeden z nejnápadnějších rysů anatomické stavby klokaního těla – mohutné zadní končetiny. Díky mocné svalovině zadních nohou se klokani pohybují impozantními skoky. Při odrazu jim významně pomáhá extrémně elastická Achillova šlacha, která funguje jako pružina. Klokan rudý, který je s výškou 180 centimetrů a hmotností 90 kilogramů největším žijícím klokaním druhem, může vyskočit až do výšky tří metrů a do dálky „přeplachtí“ devět metrů. Někteří zoologové proto považují klokany za nejlepší skokany živočišné říše. 

Klokan rudý dokáže bez velkých problémů vyvinout rychlost kolem pětadvaceti kilometrů v hodině. To je jeho „běžné cestovní tempo“, kterým putuje i na velké vzdálenosti. V případě potřeby ovšem vyvine rychlost až sedmdesáti kilometrů za hodinu. Takové nasazení pochopitelně nevydrží dlouho, ale „čtyřicítkou“ dokáže pelášit i na vzdálenost několika kilometrů. Při pohybu plnou rychlostí se metabolismus klokana zvyšuje ve srovnání s klidovým stavem až padesátkrát. To je o něco vyšší výkon než u tryskem běžícího závodního koně, jenž svůj klidový metabolismus zvýší „jen“ pětačtyřicetkrát. 

Přední končetiny klokanů se při skocích na odrazu nijak nepodílejí. V letové fázi skoku hraje daleko důležitější roli mohutný ocas, který klokanům pomáhá s udržováním rovnováhy. Ještě významnější je však jeho úloha při chůzi. Vědci dlouho vnímali klokaní ocas jako pouhou opěru. Nejnovější výzkumy ale odhalily, že jej klokan při chůzi používá jako plnohodnotnou končetinu… 

Pátá klokaní noha

Ačkoli skok dnes patří k neodmyslitelným klokaním atributům, předci dnešních mistrných skokanů se pohybovali běžnou chůzí po čtyřech a skákat vůbec neuměli. Například rod s vědeckým jménem Cookeroo žil před 23 až 15 miliony roků a jeho drobní zástupci šmejdili po čtyřech v podrostu lesů na území dnešního Queenslandu. Znaky jejich lebky a další anatomické rysy napovídají, že „převálcovali“ své klokanovité současníky a dnešní „hopsaví“ klokani jsou jejich potomky. 

Při chůzi nebo při pastvě se klokan opírá jak o zadní, tak o přední končetiny. Mohlo by se zdát, že hlavní roli zde opět sehrávají zadní nohy, protože při posunu vpřed se klokan „vzepře“ o zem na předních nohách a následně posune zadní končetiny. Ocas zde zdánlivě plní ryze pasivní úlohu. Jenže když vědci měřili, jakou silou se ocas na posunu vpřed podílí, dočkali se velkého překvapení. Hlavní impuls k pohybu totiž nevychází se zadních nohou, ale právě z „páté nohy“ – z ocasu. 

„Klokani při zběžném sledování vypadají jako neohrabaní a nevýkonní chodci,“ říká americký fyziolog Rodger Kram z Colorado University v americkém Boulderu. „Ale oni nejsou neohrabaní. Jejich chůze je prostě jen neobvyklá.“ Na lidském chodidle působí jeho zadní část jako pohonná jednotka a přední část jako brzda, což je poměrně neefektivní systém. Klokaní ocas funguje podobně jako noha, kterou se od země odráží jezdec na skateboardu. Jeho dvacítka obratlů, systém pružných šlach a mohutná svalovina fungují podobně jako lidské chodidlo, lýtko a holeň. „Je to opravdový zázrak přírody, jak se klokani pohybují a co všechno zvládnou,“ skládá „pětinohým“ tvorům poklonu Kram.

Leváci od přírody

Při náročnějších činnostech klokani upřednostňují jednu přední končetinu. Jasně se to ukazuje při péči o srst, ohýbání větví při pastvě nebo při otrhávání listů z větví. Na rozdíl od člověka a lidoopů, u kterých silně převažují praváci nad leváky, dominuje u klokanů levá přední končetina nad pravou. Klokani jsou zkrátka rození leváci. 

Preference jedné končetiny je patrná u řady zvířecích druhů, ale nebývá nijak vyhraněná. V rámci druhu je poměr mezi těmito „slabými“ praváky a leváky obvykle vyrovnaný. Převaha silně vyhraněných praváků v lidské populaci se proto často vykládá jako specificky lidská vlastnost, jež byla jiným zvířatům odepřena. Klokani tuto teorii vyvracejí.

K přednostnímu využívání levé přední končetiny disponuje klokany zřejmě jejich pohyb po zadních končetinách, protože blízce příbuzní vačnatci pohybující se po čtyřech preferenci jedné končetiny nevykazují. Proč dává člověk přednost pravačce a proč klokani upřednostňují levačku, není jasné. 

Konec metanového mýtu

K bezmála zázračným schopnostem klokanů vědci dlouho řadili jejich schopnost trávit rostlinnou potravu s minimální produkcí metanu, jenž patří mezi silné skleníkové plyny. V závislosti na podmínkách může zadržovat teplo v zemské atmosféře i čtyřicetkrát účinněji než mnohem častěji zmiňovaný oxid uhličitý. Přitom je ale třeba dodat, že zatímco oxid uhličitý je stabilní látka a v atmosféře se neustále hromadí, metan je labilní molekula, která se poměrně rychle rozkládá a z atmosféry rychle mizí. Přesto dnes ochránci přírody poukazují na chov domácích přežvýkavců jako na jednu z hlavních příčin globálního oteplování. Kráva za den vyprodukuje kolem dvou set litrů metanu. Na světě žije bezmála miliarda kusů hovězího dobytka, a tak není ani dočasný „přínos“ těchto zvířat k celkovému množství skleníkových plynů v atmosféře nevýznamný. 

Zvířata samotná metan nevyrábí a ani to neumí. Plyn vzniká životní aktivitou mikrobů ze skupiny Archaea, kteří se podílejí na trávení potravy v žaludcích přežvýkavců. Od 70. let minulého století byli klokani považování za býložravce, jejichž střevní mikroflóra dokáže trávit rostlinnou potravu s minimem metanového odpadu. Vědci proto pátrali po zázračných klokaních střevních mikrobech, kteří dokážou zpracovat rostlinnou hmotu bez významnější produkce metanových zplodin. Dlouho vycházeli naprázdno a trávení klokanů tak halilo velké tajemství. 

Novější měření odhalila, že klokani v tvorbě metanu za ostatními býložravci nijak nezaostávají a v přepočtu na velikost těla ho vyrábějí podobná kvanta jako kůň. Skot je sice v produkci metanu výkonnější než klokani, ale zase ne o tolik. Výzkum metabolismu klokanů potvrdil dávno známou pravdu, že dobře krmená zvířata jsou méně vydatným zdrojem metanu, protože jim potrava prochází trávicím traktem rychleji a mikrobi mají méně času, aby ji proměnili na metan. 

„Klokani tedy nejsou tajemná stvoření produkující malá množství metanu, ale jsou to „průměrní“ býložravci, kteří hostí mikroby vyrábějící metan. Jen se zdá, že za jistých podmínek produkují tohoto plynu o něco méně,“ shrnuje výsledky výzkumu Marcus Clauss ze švýcarské Universität Zürich. 

Poučení u zubatých klokanů

Na klokany můžeme nahlížet jako na tvory, kteří se vyvíjeli v „poklidu“ australského kontinentu a nebyli konfrontováni s konkurencí jiných skupin živočichů, jíž čelila zvířata žijící ve Starém i Novém světě. Klokani však nedostali z Darwinova přírodního výběru žádnou výjimku a i jejich předci prošli celou řadou krušných evolučních momentů. 

Velkou záhadou zůstávají „zubatí klokani“, kteří se podobně jako dnešní klokani živili rostlinami, ale na rozdíl od nich měli nápadně vyvinuté špičáky. Vědci se stále ještě neshodli na tom, k čemu potřeboval špičáky, za něž by se nemusela stydět žádná šelma, například vyhynulý klokaní druh Balbaroo fangaroo. Snad sloužily jako odznak zdatnosti pro přilákání partnerů k námluvám. Kdo ví? 

Lebka vyhynulého klokaního druhu Balbaroo fangaroo. (foto: The University of Queensland, Kaylene Butler, CC BY-SA 4.0)

V poslední době lákají „zubatí“ klokani pozornost vědců nejen svými enormně vyvinutými špičáky. Konec této evoluční skupiny klokanů byl vždy spojován s razantní klimatickou změnou, která Austrálii postihla před 15 miliony roků. Nejnovější paleontologické výzkumy ale prokázaly, že Balbaroo fangaroo a jeho příbuzní žili ještě před 10 miliony roků a s klimatickou změnou se zdárně vypořádali. 

Dnes je na seznamu zranitelných nebo přímo ohrožených zapsáno jednadvacet druhů klokanů. Pochopením příčin vyhynutí dávných skupin klokanů se vědci snaží přijít na kloub tomu, co rozhoduje o tom, zda a kteří z „nejlepších skokanů světa“ nástrahám našeho světa odolají a kteří nenávratně zmizí. 

Lebka po vzoru pandy velké 

Možná ještě podivuhodnější příklad vyhynulých klokanů nabízí druh Simosthenurus occidentalis. Ten žil v Austrálii ještě před 42 000 roky a byl současníkem pravěkých lidí, kteří jako první na tento kontinent přišli. Klokan Simosthenurus occidentalis dorůstal živé hmotnosti kolem dvou metráků a měl prapodivně zkrácenou lebku, která se svými proporcemi blížila lebce koaly.

Klokan z pleistocénu Simosthenurus occidentalis. (ilustrace: Wikimedia Commons, Nobu Tamura, CC BY 3.0)

Jak ukázal velmi detailní výzkum, podobnost s koalou je zavádějící. Lebka totiž vykazuje výrazná zesílení některých kostí, která jsou analogická s přirozenou „výztuhou“ lebky pandy velké (Ailuropoda melanoleuca). Podobně jako panda byl i Simosthenurus occidentalis obdařen velkou silou v čelistech a díky tomu dokázal drtit v zubech třeba i větve keřů a stromů. Využíval tak zdroje potravy, o které nemusel s nikým soupeřit. Většina klokanů se větvemi neživí a dává přednost podstatně měkčí potravě. Jídelníček dnešních druhů je založen převážně na travinách. 

Není to jediné překvapení, které Simosthenurus occidentalis vědcům přichystal. I když se tento pravěký klokan našim představám o klokanech vymyká, neměl k dnešním zástupcům této podivuhodné skupiny vačnatců příliš daleko. Vědcům se podařilo z kostí vyhynulého „pandího“ klokana izolovat DNA. Její analýzou dospěli k závěru, že i když druh Simosthenurus occidentalis vymřel bez přímých následovníků, z jeho blízkých příbuzných se vyvinul dnešní klokan páskovaný (Lagostrophus fasciatus) obývající ostrovy u západního pobřeží Austrálie. Ten však má zcela standardní klokaní anatomii a svého dávného „pandího“ příbuzného zevnějškem nijak nepřipomíná.

Ze zkušenosti víme, že lidé často obývají pobřežní oblasti, které přinášejí zajímavé možnosti obživy i dalších aktivit. Problém je, že kvůli častým pohybům mořské hladiny se dnes řada míst s prehistorickým osídlením nachází pod hladinou oceánu, kde se po nich pátrá ještě mnohem obtížněji než na souši.

Podmořští archeologové při hledání dávných lidských sídel či jejich pozůstatků stále častěji využívají magnetometrii. Měření lokálních magnetických polí představuje velmi slibný nástroj, s nímž lze hledat doklady lidské přítomnosti na mořském dně. Britští archeologové Bradfordské univerzity nyní spouštějí pozoruhodný projekt, který využívá magnetometrii při průzkumu populárního Doggerlandu, hustě osídlené oblasti mezi dnešními Britskými ostrovy a kontinentální Evropou.

Zkáza pravěké "Atlantidy"

Při oteplování planety po nejmladší době ledové, stoupla hladina Severního moře, které Doggerland před více než 8 tisíci let zaplavilo. Podle toho, co víme, šlo o kvetoucí krajinu, plnou vegetace, živočichů i tehdejších lidí. Ve své době tam žili i neandertálci. Odborníci soudí, že před zatopením se v Doggerlandu nacházelo jedno z nejpočetnější lidských osídlení tehdejší Evropy.

Podmořským archeologům v této záležitosti dochází čas. Původní Doggerland dnes představuje mělčiny v Severním moři, na nichž se momentálně bouřlivě rozvíjí větrná energetika. Stavba mořských větrných turbín a dalších zařízení samozřejmě většinu fosilií, které dnes spočívají na mořské dně nebo těsně pod ním, nenávratně poškodí. Proto je velmi důležitá rychlost průzkumu dna oceánu.

TIP: Zázračně ožívající minulost: Jaké jsou nejnovější trendy v archeologii

„Průzkum ponořených oblastí v Severním moři představuje jednu z velkých výzev dnešní archeologie,“ uvádí vedoucí zmíněného projektu Vince Gaffney. „Je to velmi urgentní, vzhledem k závazku Spojeného království dosáhnout do roku 2050 nulových emisí oxidu uhličitého a s tím souvisejícího rozvoje větrné energetiky v Severním moři.“ Podobný vývoj se navíc často týká i dalších nedávno zatopených oblastí ve světě, které nepochybně skrývají četné zajímavé fosilie a artefakty.

První jarní den nastává v okamžiku tzv. jarní rovnodennosti, kdy se Slunce při svém pohybu po ekliptice ocitne přesně na rovníku – v tzv. jarním bodě. Nejedná se však vždy o stejný kalendářní den, neboť pohyb Země kolem centrální hvězdy definuje hned několik „roků“. Pro nás je důležitý kalendářní rok o 365 či 366 dnech a tzv. rok tropický, tedy čas mezi dvěma průchody jarním bodem, který trvá 365 dní, 5 hodin a 49 minut. Jelikož jsou různě dlouhé, okamžik rovnodennosti se každoročně posouvá téměř o šest hodin dopředu. 

Situaci kompenzují přestupné roky, ovšem nikoliv dokonale. Vždy po čtyřech letech se tak jarní rovnodennost v kalendáři posouvá přibližně o tři čtvrtě hodiny, přičemž se rozdíl kumuluje. Od roku 2012 proto jarní rovnodennost připadá na 20. března, a od roku 2048 půjde dokonce o 19. března. K 21. březnu „se vrátíme“ až v roce 2102, kdy nerovnoměrnosti přesáhnou délku jednoho dne – což vyrovná rok 2100, který nebude přestupný. Letos nastává jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro 20. března ve 22:24 SEČ.

Nerovná rovnodennost?

Během rovnodennosti, na rozdíl od zbytku roku, dopadají sluneční paprsky kolmo na zemskou rotační osu. Povrch planety je tudíž nasvětlen tak, že by měl být den stejně dlouhý jako noc. Ale kupodivu není… Kdybyste proměřili délku dne a noci během jarní či podzimní rovnodennosti, zjistili byste, že Slunce setrvalo nad obzorem zhruba 12 hodin a 10 minut, zatímco za něj se ukrylo pouze na 11 hodin a 50 minut. Můžeme tedy vůbec mluvit o rovnodennostech?

TIP: Jak dlouhý je jeden rok? Odpověď není tak jednoduchá

Můžeme! Háček tkví v tom, že přesné rovnodennosti bychom se dočkali, pouze kdyby bylo Slunce na obloze bodové, Země neměla atmosféru, nacházeli bychom se na úrovni moře a horizont by tvořila ideální rovina. Pak by opravdu platil poměr 12 hodin světla a 12 hodin tmy. Jenže sluneční kotouč je docela rozměrný, takže mu chvíli trvá, než se vyhoupne nad často velmi členitý obzor nebo se skryje za ním. Nadto se paprsky Slunce ve vzduchu ohýbají vlivem tzv. refrakce, díky čemuž můžeme naši stálici pozorovat, i když spočívá těsně pod horizontem. Vše dohromady pak přidá zmíněných 10 minut světla navíc, rovnodennosti navzdory.

Za pradědečka měla císaře Leopolda II., tudíž její praprababičkou byla samotná Marie Terezie, a to dokonce jak z otcovy, tak i z matčiny strany. Blízká příbuznost ji poutala i se skotskými Stuartovci či vévody z rodu Este. Ostatně počítala se k jejich dědicům. Stručně řečeno: patřila mezi skvělé partie své doby, a tak nebylo divu, že si ji jako nevěstu pro svého syna Ludvíka vybral Luitpold Bavorský, který za své nesvéprávné synovce po dlouhá léta řídil Bavorsko coby princ regent.

Nadaná dívka

Malá Dáda, jak Marii Tereze říkali, prožila dětství, v němž se kladl důraz na vzdělání, přísnou zbožnost a skromnost. Na otce, který zemřel na tyfus, si tehdy dvouletá holčička příliš nepamatovala. Jedináčkem však dlouho nezůstala. Její půvabná matka Alžběta Františka Habsbursko-Lotrinská se znovu provdala a měla dalších šest dětí. Jazykově nadaná Marie Tereza si kromě němčiny, italštiny, francouzštiny a maďarštiny osvojila i češtinu.

Když Tereza dovršila osmnáct let, naplánovala jí rodina sňatek s ovdovělým Ferdinandem IV. Toskánským. Dělilo by je čtrnáct let! Ačkoli tomuto svazku přál i sám císař František Josef I., osud rozhodl jinak. Tereziným vyvoleným se stal bavorský princ Ludvík z dynastie Wittelsbachů, vnuk bavorského krále Ludvíka I.

Mladík měl před sebou slibnou budoucnost – předpokládalo se, že by mohl jednou dosednout na bavorský trůn. Budoucí manželé se seznámili na pohřbu Ludvíkovy sestřenice Matyldy Rakouské, která byla Terezinou vzdálenou příbuznou i kamarádkou. K zásnubám Terezy s dvaadvacetiletým Ludvíkem došlo v říjnu 1867 na rodovém zámku v Židlochovicích. Tereza nebyla žádná „chudá příbuzná“. Jako věno přinesla do manželství solidní finanční obnos a mimoto rovněž zámek v Ivanovicích na Hané a zámek Sárvár v Uhrách.

Honosná svatba snoubenců se konala v únoru 1868 v Hofburgu. Účastnil se jí i císař František Josef I., ovšem bez těhotné císařovny Alžběty, která očekávala jejich nejmladší dítě, dceru Marii Valerii. Oddával je biskup Schaffgotsch, který Terezu kdysi křtil i biřmoval. Líbánky strávili novomanželé ve Vídni, ale skutečný rodinný život si zařídili v ústraní. Střídavě pobývali v Mnichově, v Sárváru v Uhrách či na některém ze svých zámků v krásné bavorské přírodě.

Rodinný život

Marie Tereza se věnovala charitativní činnosti, ale nezapomínala ani na své koníčky. Propadla botanice a zoologii, oblíbila si také horskou turistiku. Botaniku a zoologii dokonce studovala na královské univerzitě v Mnichově. Psala a sama ilustrovala články do botanických časopisů. Především však vedla příkladný rodinný život – rodila a vychovávala děti. Z manželství jich vzešlo úctyhodných třináct a jen dvě z dětí zemřely v batolecím věku. Nejstarší Ruprecht přišel na svět hned rok po svatbě. Jako prvorozeného ho sice připravovali na budoucí vladařské povinnosti, nicméně Bavorské království po vzniku sjednocené Německé říše v roce 1871 existovalo jen formálně.

V dobových časopisech bývala nesmírně pracovitá a výkonná Marie Tereza vydávána za příkladnou německou manželku a hospodyni. V Leutstettenu u Starnberského jezera trávila letní měsíce s rozrůstající se rodinkou a své děti trpělivě učila jíst, chodit, číst, psát, počítat, plavat i zpívat. Děti poznávaly rostlinky, pěstovaly ovoce i zeleninu, které pak s maminkou zavařovaly. V zahradě nechala Marie Tereza vysázet na 35 tisíc keřů růží, založila tu alpinium a chovala zvířata, především ta užitková. Lidé z okolí si jí vážili a dobrosrdečně ji nazývali Quark-Therese, tedy něco jako tvarohová Rézi.

Králem

I když jako princ regent vládl Terezin manžel už dříve, neboť král Otta nebyl schopen vládnout, ke královskému titulu se dostal teprve ve svých osmašedesáti letech. Došlo k tomu v roce 1913 a jen díky změně bavorské ústavy. Nastoupil jako Ludvík III., ale jeho titul měl jen symbolickou reprezentativní hodnotu. Německo bylo řízeno z Berlína. Bavorsko bylo jen jeho součástí, byť se oficiálně nazývalo královstvím. Ludvíkova inauguračního plesu v Mnichově se zúčastnila veškerá významná německá šlechta včetně císaře Viléma II. Stala se z ní velkolepá událost. Nikdo nemohl tušit, že poslední svého druhu v Německu. A nikdo by ani náhodou nehádal, jak krátce budou Ludvík s Terezou vládnout. A jak se brzy radikálně změní poměry v Evropě. Díky svému panství v Sárváru měla Tereza i uherské občanství. Jako bavorská královna o ně však měla přijít. Nakonec soud rozhodl, že si ho může nadále ponechat.

K Uhrám měla Tereza velmi srdečný vztah. Když už coby bavorská královna na první návštěvu odjela právě do Uher, dostalo se jí vřelého přijetí. Lidé ji tu měli rádi, protože se s nimi dokázala domluvit maďarsky. To v Bavorsku ji vnímali spíše jako královnu, která se má starat o blaho obyvatel a charitu. To ostatně také vzorně plnila. Stala se členkou několika desítek charitativních spolků a velmistryní několika ženských řádů. Založila ženskou kliniku a školu pro porodní báby.

Když začala první světová válka, Bavorsko hned 1. srpna 1914 vyhlásilo mobilizaci. Mezi odvedenými branci figurovali i dva synové Marie Terezy. Už v roce 1890 převzala královna patronát nad bavorským Červeným křížem. Po vypuknutím války své angažmá v této instituci ještě zintenzivnila. V první fázi se sbíralo pro vojáky šatstvo a prádlo. V další se pak zřizovaly lazarety, nemocnice a vyvařovny pro chudé. Zemi ochromila skutečná bída, zásobování zcela selhávalo. Za této situace královna rozdávala lidem mléko z vlastního statku. A také jím až do konce války zásobovala královský dvůr.

Na sklonku války

Na konci války, kdy už bylo jasné, že Německo prohraje, se dramaticky zhoršil Terezin zdravotní stav. Již dříve jí diagnostikovali rakovinu podbřišku, kterou lékaři nedokázali operovat. Nádor se rychle zvětšoval a královna trpěla nesnesitelnými bolestmi. Přesto si nijak nestěžovala. Víc jí vadilo, že jí nemoc nedovoluje pomoci potřebným. Stejně by ale nemohla vyjít na ulici. Nálada v Bavorsku se totiž na konci války výrazně radikalizovala. Lidé vinili monarchii ze všeho strádání a utrpení. Královská rodina uvažovala, zda nemá opustit Mnichov, který jí neskýtal příliš bezpečí. Na začátku listopadu 1918 se museli kvůli neustálým leteckým poplachům skrývat ve sklepení paláce Rezidence.

Když pak bylo 7. listopadu 1918 v Mnichově vyhlášeno stanné právo, rozhodla se královská rodina město opustit a přesunout se na zámek Wildenwart. Nemocné královně sbalila zavazadlo jedna z jejích dcer. Vešlo se do něj jen prádlo, dopisy, psací potřeby, léky a peníze. Král si prý vzal jen tabatěrku. Oba se domnívali, že se do mnichovského paláce zanedlouho vrátí.

Dramatický útěk

Původně chtěla královská rodina odcestovat vlakem. Pak však zvolili praktičtější auto. Jenže služební vůz se nepodařilo nastartovat. V garáži nezůstala ani kapka benzinu a královský šofér zmizel beze stopy. Nakonec musel král poprosit pana Tiefenthalera, jehož firma královské rodině automobily kdysi půjčovala.

O půl desáté večer konečně dorazily tři automobily. Královské korunky na dveřích raději zakrývaly černé rukavičky. Vyrazili, ale sotva ujeli pár set metrů, musela kolona zastavit. Ve zmatku před odjezdem na největším voze, v němž jel královský pár, zapomněli přifouknout pneumatiky. I tak krátká cesta je pak zcela zničila. A tak se muselo najít náhradní auto, podstatně menší a méně pohodlné. A drama pokračovalo. Právě toto auto sjelo ve tmě a mlze ze silnice a octlo se na louce. Naštěstí oddaný sedlák párem volů vůz z bahna vytáhl. Na zámek Wildenwart dorazili až nad ránem.

Konec Wittelsbachů

Ráno je v novinách čekal titulek: „Bavorská revoluce zvítězila! Máme republiku! Máme Svobodný bavorský stát!“ Do zámku dokonce pronikly poplašné zprávy, že se v okolí srocují ozbrojení dělníci. Po několika dnech se královská rodina rozdělila a pokračovala v útěku dál. Král Ludvík s královnou a dcerou Helmtrud se vydali do Solnohradska na zámek Anif. Nepatřil jim, nýbrž bývalému královskému komořímu. Zde je navštívil bavorský ministerský předseda. Požadoval, aby král písemně abdikoval. To Ludvík III. kategoricky odmítl. Nátlaku nicméně čelit nedokázal a 13. listopadu 1918 podepsal prohlášení, že mu vnější okolnosti neumožňují vykonávat vládu. Tím také zbavil své ministry a úředníky přísahy věrnosti. Následující den bylo prohlášení vylepeno v ulicích Mnichova a považováno za „zřeknutí se trůnu“. Protože v Rakousku panovala ještě větší bída než v Německu, vrátili se královští manželé na svůj zámek Wildenwart, kde se setkali se svými dětmi.

TIP: Předkové krásné Sissi: Wittelsbachové se pyšnili starobylým rodem

Konec Wittelsbachů v Bavorsku byl symbolicky dovršen smrtí královny Marie Terezy v únoru 1919. Její manžel pak přesídlil na zámek Sárvár. Tam také v říjnu 1921 zemřel na zástavu srdce. Před smrtí si přál, aby ho pochovali spolu s Terezou v mnichovské hrobce Wittelsbachů. Organizace státního pohřbu se ujala bavorská vláda a na 5. listopad 1921 vyhlásila státní smutek. Zavřené zůstaly obchody, školy i továrny. Poměry v Mnichově se změnily, ale pohřeb, kterého se účastnily desetitisíce především venkovanů, udělal důstojnou tečku za osmi sty lety panování rodu Wittelsbachů v Bavorsku. Jeho poslední královnou byla právě brněnská rodačka.

Carlo Vecce svá tvrzení opírá o dokument propuštění z otroctví ženy jménem Caterina, který podepsal florentský notář a otec renesančního umělce Piero da Vinci. „Notář, který propustil Caterinu z otroctví, byl tím samým mužem, který jí miloval, když byla ještě otrokyně, a který s ní počal toto dítě,“ řekl Vecce, který o údajné da Vinciho matce napsal román Il sorriso di Caterina (Kateřinin úsměv).

Princezna otrokyně

Podle Vecceho bylo osvobození Cateriny jediným obdobným dokumentem, který Piero da Vinci sepsal během své kariéry notáře. Historik poukazuje na to, že dokument obsahuje několik drobných chyb. To podle něj dokládá, že notář byl při sepsání dokumentu nervózní. „Oplodnit otrokyni někoho jiného byl totiž zločin,“ uvedl historik.

Podle historika byla Caterina bývalou princeznou z Čerkesie, která se nachází na severním Kavkaze. Žena byla podle něj zajata a stala se z ní otrokyně. V roce 1439 byla v Konstantinopoli prodána benátským kupcům. Do Florencie přicestovala v roce 1442, když jí bylo 15 let. O deset let později pak porodila Leonarda da Vinciho, tvrdí Vecce. Z otroctví byla osvobozena v listopadu 1452, zhruba šest měsíců po narození budoucího renesančního génia. Podle italského historika Caterina vychovávala Leonarda da Vinciho prvních deset let jeho života. Poté se provdala za jiného Florenťana a porodila dalších pět dětí.

TIP: Renesanční všeuměl Leonardo da Vinci: Příběh muže, který předběhl svou dobu

K Vecceho tvrzení se však staví skepticky další velký da Vinciho znalec a bývalý profesor na Oxfordské univerzitě Martin Kemp. Ten agentuře AP řekl, že Vecceho tvrzení „naplňuje potřebu nalézt něco mimořádného a exotického v Leonardově původu“. Podle Kempa byla Da Vinciho matkou patnáctiletá dívka Caterina Di Meo Lippiová z toskánského venkova. Kemp se také pozastavil nad tím, že Vecce zveřejnil své poznatky skrze román, a nikoliv historickou studii. Dodal také, že Caterina bylo jméno, které běžně dostávaly otrokyně, které donuceny konvertovat ke křesťanství.

Pálivé chilli papričky dovedou víc, než jenom sežehnout chuťové buňky. Podle nedávného výzkumu britských odborníků dokáže klíčová látka zodpovědná za pálivost chilli, tedy alkaloid kapsaicin, výrazně tlumit chronické bolesti pacientů s diabetem, u nichž došlo k poškození nervů. 

Diabetická neuropatie je nejčastější chronickou komplikací diabetu. Jde o nezánětlivé poškození různých typů periferních nervů, k němuž dochází při dlouhodobém zvýšení hladiny glukózy v krvi. Projevem tohoto onemocnění může být například ztráta citlivosti, která někdy přechází v trvalou bolest, proti které nezabírají standardní léky.

Chilli proti bolesti

Badatelé britské Imperial College London a dalších institucí zjišťovali, zda by pacientům s diabetickou neuropatií mohl pomoci kapsaicin. O tomto pálivém alkaloidu je již z dřívějška známo, že může tlumit bolesti při aplikaci v podobě krému či náplasti a že dokonce v některých případech podporuje hojení kůže. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Frontiers in Neurology.

Britský tým oslovil 75 pacientů s diabetickou neuropatií, z nichž většina trpěla bolestmi nohou. Část z nich léčili pomocí náplastí s kapsaicinem, které jsou na trhu běžně dostupné pro jiné medicínské aplikace a další skupina dostávala standardní léčbu. Vědci poté hodnotili průběh bolesti u pacientů na základě „deníků bolesti“ a analyzovali stav jejich nervů podle odebraných vzorků.

TIP: Konzumace pálivých papriček významně snižuje riziko infarktu a mrtvice

Po třech měsících experimentu se ukázalo, že u pacientů, kteří používali chilli náplasti, došlo k významnému snížení pociťované bolesti. Vědci rovněž zjistili, že u nich došlo ke zvýšení počtu nervů v nohách postižených diabetickou neuropatií. Zatím není úplně jasné, jak přesně kapsaicin u pacientů s diabetem účinkuje. První výsledky ale naznačují, že kromě tlumení bolesti rovněž podporuje regeneraci poškozených nervů.

Po únorové revoluci (březen 1917) se k moci v Rusku dostala prozatímní vláda. Ač se tamní armáda nacházela v rozkladu, kabinet nařídil zahájit ofenzivu v Haliči ve směru Tarnopol–Lvov. Podle rozkazu měly jít v čele útoku výhradně spolehlivé úderné útvary tvořené dobrovolníky. Mezi ně se přihlásila i Čs. střelecká brigáda. Na úseku dlouhém 6,5 km mezi vesnicemi Josefowka a Pohrebce nedaleko ukrajinské obce Zborov byly dislokovány pěší pluky č. 35 (plzeňský) a 75 (jindřichohradecký) spadající pod 19. pěší divizi.

Většina vojáků terén dobře znala, protože v těchto místech sloužili už téměř rok a stihli si vybudovat kvalitní obranná postavení. Po příchodu záloh a s částmi okolních jednotek se jednalo o 5 500 mužů. Početné dělostřelectvo převyšovalo to ruské hned čtyřikrát.

Příslušníci 7. roty ve Zborovských zákopech. (foto: Wikimedia Commons, Vojenské dějiny Československa, CC0)

Útoku předcházelo intenzivní dělostřelecké bombardování, jež však postavení obránců příliš neohrozilo. Do akce nastoupila jako první úderná skupina 1. čs. střeleckého pluku, po chvíli se zapojil i 2. a 3. pluk. Obě jednotky postupovaly velice dynamicky, novátorskou technikou útoku malých úderných skupin po 6–12 mužích s maximálním využitím terénu. První dvě rakousko-uherská postavení padla a Čechoslováci dobyli vlastní iniciativou i třetí, ač již měli bojový úkol splněn. Okolní ruské jednotky nedokázaly s legionáři držet krok, a přestože Čs. brigáda prolomila frontu a postoupila místy až čtyři kilometry, nepodařilo se tohoto úspěchu využít.

Čechoslováci zajali téměř 4 000 vojáků a důstojníků a množství zajatců nakonec překonalo početní stav vlastních pluků. Bitva představovala pro Rakousko-Uhersko především politickou prohru. Ruská vláda povolila na základě úspěchu legionářů neomezený nábor dobrovolníků do čs. vojska a představitelé Čs. národní rady střetnutí využili jako doklad o válečné aktivitě Čechoslováků při jednání s dohodovými státy.

Image

Čtěte také

Kerenského ofenzíva: Plán na záchranu Ruska, který otevřel dveře Leninovi

Wolf-Rayetovy hvězdy jsou velmi vzácná hvězdná monstra, která kolem sebe vyvrhují ohromné množství hmoty. Představují jednu ze závěrečných fází života velmi masivních hvězd, jejichž hmotnost přesahuje minimálně 20 Sluncí. Existence těchto hvězd netrvá dlouho, alespoň v kosmickém měřítku a bývá zakončena dramatickou explozí supernovy. 

Výzkum Wolf-Rayetových hvězd ale bývá velmi obtížný. Známe jich jen velmi málo, obvykle jsou dost vzdálené a typicky je zahalují velká mračna vyvržené hmoty. Vesmírný dalekohled Jamese Webba se v jednom ze svých prvních pozorování zaměřil právě na Wolf-Rayetovu hvězdu. Šlo o hvězdu WR 124, kterou pozoroval v doposud nevídaném detailu.

Pozorování bouřlivého monstra 

Webbův dalekohled pracuje v infračervené oblasti spektra a může tak pozorovat i objekty skryté za jinak neprůhlednými mračny v okolí Wolf-Rayetovy hvězdy. Na výsledném kompozitním snímku je patrná struktura vyvržené hmoty, z níž je možné vyčíst historii jednotlivých epizod, během nichž bouřlivá hvězda ztrácí svou hmotu.

Wolf-Rayetova hvězda je sice symbolem dramatického zániku velikých hvězd, ale astronomové v nich paradoxně vidí i nový začátek. Materiál, který Wolf-Rayetovy hvězdy vyvrhují do okolí, obsahuje rozmanité chemické prvky, které se mohou po čase stát součástí nových hvězd, planet a případně i organismů.

TIP: Dalekohled Jamese Webba objevil rekordně vzdálenou galaxii z počátku vesmíru

Pozorovaná Wolf-Rayetova hvězda WR 124 se nachází v souhvězdí Šípu, ve vzdálenosti asi 21 tisíc světelných let od Sluneční soustavy. Vlastnosti podobných hvězd se určují obtížně, protože jejich zářivost dosahuje extrémních hodnot a navíc často kolísá. Astronomové odhadují původní hmotnost WR 124 na 30 Sluncí, z čehož již hvězda hmotu odpovídající zhruba 10 Sluncím vyvrhla. Její zářivost vědci odhadují na více než 500 tisíc Sluncí a stáří na necelých 9 milionů let.

Ne náhodou zmiňuje František Palacký ve svém díle Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, že Přemysl ,,... takowého zdaru dosáhl, bez ukrutnosti a násilí, – jen jedna paní měla práwo žalowati naň…“. Zmíněnou paní byla samozřejmě jeho první žena Adléta Míšeňská. Přemyslovo rozhodnutí ji zapudit, ačkoliv se ničím neprovinila a rozchodu se všemožně bránila, byla z dnešního pohledu zavrženíhodná podlost. Ovšem ve středověku nešlo o postup nijak ojedinělý. 

Přemysl tímto krokem jednal natolik riskantně, až to hraničilo se zdravým rozumem. Svým neuváženým činem si nadělal mocné nepřátele, ohrozil své těžce nabyté politické zisky a komplikoval si jejich budoucí rozšíření a upevnění. Jeho manželská rošáda postrádá jakékoliv zdůvodnění a zůstává tak drobnou záhadou, se kterou si nevěděli rady současníci ani potomci.

Seznámení ve vyhnanství

Přemysl se s Adlétou poprvé setkal u wettinského dvora, kam se musel uchýlit za vlády knížete Soběslava II. (vládl 1173–1178). Adléta se údajně do mladého Přemyslovce vášnivě zamilovala, a tak Přemysl požádal jejího otce Otu Bohatého o povolení k sňatku. Míšeňský markrabě se ale proti tomu ostře postavil a nebylo divu: mladý Přemysl sice byl synem českého krále Vladislava II. (vládl 1140–1172), ale až čtvrtým v pořadí. Navíc situace v českých zemích rozhodně nenasvědčovala tomu, že by se v budoucnu mohl stát knížetem, natož pak králem. 

To se prudce změnilo roku 1178. Soběslav II. byl svržen a vlády se chopil Přemyslův nevlastní bratr Bedřich (vládl 1172–1173; 1178–1189). Vyhlídky psance žijícího na wettinském dvoře se tím výrazně zlepšily a svatbě už nestálo nic v cestě. Sňatek se uskutečnil patrně někdy mezi léty 1178–1180. Krátce poté se manželům narodil syn Vratislav (viz Odvržený nejstarší syn) a rodina se přesunula do Čech.

Neklidná léta

Podle všeho bylo manželství Přemysla s Adlétou vydařené, ačkoliv k tomu neexistují přímé důkazy. Jednoduše se odhaduje, že oba partneři se brali z lásky, žili následně dvacet let v klidu a spokojenosti, a nejspíš by to tak i zůstalo, nebýt Otakarova politického vzestupu. 

Po smrti knížete Bedřicha (1189) a jeho nástupce Konráda II. Oty (1191) nastalo další kolo bojů o knížecí stolec. Počátkem roku 1192 se Přemyslovi podařilo, s podporou pražského biskupa Jindřicha Břetislava, zmocnit vlády a usednout na knížecí stolec. Dlouho se na něm ale neohřál. Během krátké doby totiž došlo mezi Přemyslem a pražským biskupem k roztržce, kterou nespokojený prelát řešil odchodem ze země. Na konci léta roku 1193 ale pražský biskup vpadl do Čech a po čtyřměsíčním obléhání dobyl Pražský hrad. Přemysl unikl na poslední chvíli a znovu se uchýlil za hranice do Míšně, pod ochranu manželčiných příbuzných. 

V následujících letech se pak Přemysl zdržoval na různých místech v říši. Roztěkaný a nejistý život psance Adléta nejspíše nesdílela a zůstávala i s dětmi (celkem porodila Přemyslovi jednoho syna a tři dcery) v pohodlí míšeňského azylu. Právě tomuto období by bylo možné připsat určité odcizení mezi osudem nepříjemně stíhanými manželi.

Zapuzení Adléty

Během roku 1197 pak Přemysl dvakrát vpadl do Čech. V květnu byl ještě odražen, ale před koncem roku již slavil úspěch. Přemyslův bratr Vladislav Jindřich, který nastoupil na knížecí stolec po smrti Jindřicha Břetislava (1197), před náporem bratra ustoupil a vzdal se vlády v jeho prospěch. Přemysl se tak znovu stal českým knížetem a o rok později dokonce králem. V roce 1198 mu totiž římskoněmecký panovník Filip Švábský udělil královský titul. Adléta se tak stala českou královnou, nicméně Přemysl s ní v té době už příliš nepočítal. 

Po předběžném projednání s celkem poddajným biskupem Danielem Milíkem připravil „rozvodový“ akt, při němž se v prostorách strahovského kláštera shromáždilo sedm důvěryhodných svědků, kteří odpřísáhli vědomost o čtvrtém, tedy v manželství nepřípustném stupni příbuzenství mezi Přemyslem a Adlétou. Na základě tohoto dobrozdání přítomní duchovní v čele s biskupem Danielem prohlásili sňatek od samého počátku za neplatný, přesně jak si to král objednal. Krátce nato, snad již v polovině roku 1199, se pak Přemysl oženil znovu. Jeho vyvolenou se stala mladá a půvabná Konstancie, sestra uherského krále Emericha (vládl 1196–1204).

Riskantní tah

Pokud uvážíme všechny dopady, které mělo Přemyslovo rozhodnutí ohledně nového svazku, musíme uznat, že to byl vskutku riskantní projekt. Neplatnost svazku znamenala ztrátu legitimity Přemyslových potomků, což rozhodně nebyl nějaký nepodstatný detail, vzhledem k tomu, že měl zdravého a zřejmě již dospělého syna. Přemyslovi bylo v té době kolem čtyřiceti let a reálně tak hrozilo, že už se dalšího potomka nedočká, a to ani od mladičké Konstancie, což by jemu i celému českému království později působilo nemalé komplikace. 

Navíc politická situace ve Svaté říši římské byla nesmírně dramatická, protože o říšský trůn se ucházeli dva pretendenti: vedle zmiňovaného Filipa z rodu Štaufů také Ota Brunšvický z konkurenční rodiny Welfů. Do sporu zasahoval rovněž papež stojící na straně Oty. Příbuzní Adléty Wettinové byli na straně římského krále Filipa Švábského, od kterého Přemysl získal královský titul. Svým riskantním krokem, který si příbuzní Adléty těžko mohli vyložit jinak, než jako velký nevděk za všechno, čemu se Přemyslovi z wettinského strany po léta života v jeho politickém ústranní dostalo, riskoval vznik nepříjemných sporů. Nemohl si být jistý ani tím, jak zareaguje Filip Švábský a zda nezíská zavržení v celém štaufském táboře. Svou roli navíc mohl sehrát i nový papež Inocenc III. (ve funkci 1198–1216). Boj, který tehdy sváděla církev se světskými silami, byl neúprosný a obě strany využívaly všech zbraní, které se jim dostaly do rukou.

Podle historika Václava Novotného Přemysla stárnoucí Adléta jednoduše omrzela, proto se poohlédl po mladší choti. Stejný názor zastává i Josef Žemlička, ale historička Gabriela V. Šarochová je naopak toho názoru, že Přemyslova snaha o výměnu manželky souvisí se vzestupem jeho vlastní moci a upevněním královského titulu. Přemysl chtěl královského syna, takového, který by se králem nejen jednou stal, nýbrž se jím už narodil, a měl tak ulehčeno nástupnictví. A takového syna mu mohla dát jedině Konstancie, protože jiná královská princezna ve střední Evropě k dispozici nebyla.

Stížnost k papeži

Přemysl nejspíše očekával, že Adléta biskupské rozhodnutí přijme, sbalí se a v klidu odejde. Svou ženy však hrubě podcenil. Zdrcená Adléta rozhodně nesložila ruce v klín a především v zájmu svých dětí, jimž hrozil cejch bastardů, se odvolala až k papežské kurii, odhodlána vést boj všemi dostupnými prostředky.

Nebylo žádným tajemství, že Inocenc III. dokázal podobné situace mistrně rozehrávat. Pod záminkou horlivého ochránce manželství zasahoval do poměrů ve Francii či pyrenejských království (Aragonie, Kastilie) a nabízené příležitosti chtěl využít také v Čechách. Papež dobře věděl, že Přemyslovým hlavním zájmem bylo dosáhnout všeobecného uznání královského titulu, stejně jako sňatku s Konstancií. Aniž své podmínky vyslovil otevřeně, přiměl českého vladaře pod mlhavým příslibem své přízně k tomu, aby přesedlal z tábora Filipa Švábského na stranu Oty Brunšvického. 

Komplikovaná výměna manželek

Zdárné vyřešení Přemyslových problémů ale zůstalo nadále v nedohlednu. Inocenc se k legitimizaci jeho druhého sňatku stále neměl a ponechával Adlétě jisté naděje. Rozběhnutý proces u papežské kurie v Římě, v němž oba znesvářené manžele zastupovali jejich vyslanci z řad duchovních, se zadrhl. Přemysl navíc viděl, že spojenectví s Otou Brunšvickým neskýtá zase takové výhody, jaké mu Inocenc III. nasliboval, ba právě naopak. Dosáhl sice uznání královského titulu i od Oty, ale papež se svým požehnáním otálel. Stále mocnější Filip Švábský navíc začal podporovat Přemyslova příbuzného Děpolta ve snahách o uchvácení českého trůnu. To Přemyslovi nahnalo strach a roku 1204 se raději vrátil zpět do štaufského tábora. Filip ho přijal zpět do svých řad, Přemysl však musel odpřisáhnout, že uzná manželské nároky vypuzené Adléty a Konstancii opustí.

Obnovené soužití, ale nemělo dlouhého trvání. Ani po přijetí Adléty a jejích dětí zpět do Prahy Konstancie pražský dvůr neopustila, a jakmile roku 1205 porodila Přemyslovi syna Václava, panovník jí rád uvolnil místo po svém boku a Adlétu opět vyhnal.

Marný proces

Zestárlá a pro smyslného krále málo žádoucí Adléta se uchýlila ke svému bratru Dětřichovi a s jeho mocí obnovila u kurie svůj manželský spor. Koncem dubna 1205 jmenoval Inocenc nové soudce a svěřil jim výslechy obou stran. Avšak po počátečním vysokém kuriálním zájmu o danou věc nastalo období zklidnění a vlekoucích se šetření, která k ničemu nevedla.

Až do svého skonu se tak musela první manželka českého knížete a krále marně soudit o to, co jí a jejím dětem podle jejího názoru právoplatně patřilo. Přes všechno úsilí jí nebylo dáno se do Čech ještě někdy důstojně vrátit. Zemřela roku 1211 v klášteře sv. Kříže u Míšně, kam se nakonec uchýlila.

Krátkodobá výměna manželek neměla na samotný lidský vztah mezi králem a jeho druhou manželkou Konstancií žádný vliv. Oba ji zřejmě brali jako nutné zlo, s nímž si vychytralý Přemysl dříve či později k oboustranné spokojenosti poradí, což se také stalo. Konstancie tak mohla hodnotit své celoživotní spojení s Přemyslem jako šťastné, požehnané a takřka příkladné. Navíc dala Přemyslovi celkem osm dětí, včetně vytouženého dědice trůnu, pozdějšího krále Václava I.

TIP: Zapuzená královna: Neštěstí první ženy Přemysla Otakara I.

Po smrti svého milovaného chotě (1230) se Konstancie věnovala fundátorské činnosti. Mezi její nejvýznamnější počiny v tomto směru patřilo velkorysé založení kláštera cisterciaček u moravského Tišnova. Zde našla Konstancie svůj nový a nakonec poslední domov. Zemřela mezi řádovými sestrami takřka v předvečer desátého výročí smrti svého chotě 6. prosince 1240. Její ostatky byly pochovány v klášteře.