Lennart Torstensson (1603–1651) odstartoval svoji vojenskou dráhu jako páže švédského krále Gustava II. Adolfa. Následující příhoda je možná poněkud přibarvená, ale i tak ukazuje na schopnosti budoucího vojevůdce. Odehrála se během švédského tažení v Prusku roku 1629. Mladý Lennart dostal za úkol předat velitelům armády královské rozkazy o rozestavení do bitvy. Během cesty si však všiml, že nepřítel změnil původní postavení, a tak z vlastního rozhodnutí královy rozkazy upravil. Gustav II. Adolf na to přišel a Torstensson se k úpravám přiznal. Švédský král na to odpověděl: „Lennarte, to tě mohlo stát život, ale možná že by ti víc vyhovovalo být generálem než pážetem u královského dvora.“

Z vězení k vrchnímu velení

Ještě v roce 1629 dostal Torstensson velení nad celým švédským dělostřelectvem. V následujících bitvách, jako například u Breitenfeldu (1631) nebo na Lechu (1632), získal návyky v nasazování dělostřelectva, které doprovázely celou jeho vojenskou kariéru. Nejvíce to jeho protivníci měli pocítit v bitvě u Jankova. Ale nepředbíhejme.

V září 1632 padl Torstensson v bitvě u Alta Veste do zajetí a byl rok vězněný v Ingolstadtu, což mělo neblahý vliv na jeho zdraví. V zajetí onemocněl a záchvaty bolesti, křeče a nehybnost mu v budoucnu komplikovaly úkoly vrchního velitele. Několikrát byl donucen velet své armádě z nosítek, protože nezvládl jet na koni. Dodnes přesně nevíme, jakou nemocí vlastně trpěl, ale symptomy ukazují, že se mohlo jednat o dnu. Velkého vojevůdce také pravděpodobně trápilo nějaké ledvinové onemocněním a možná se jednalo i o kombinaci několika nemocí dohromady.

Po roce Torstenssona naštěstí pro Švédy z vězení pustili a on se vrátil k armádě. Zúčastnil se bitvy u Wittstocku, bránil Pomořansko a podílel se na švédských taženích v Německu. Jeho zdraví se však horšilo, takže na počátku roku 1641 odjel do vlasti. Jenže vzápětí nastala na evropském bojišti nečekaná situace. Dosavadní nejvyšší velitel švédské armády Johan Banér zemřel, což s sebou přineslo zásadní otázku, kdo má jít na jeho místo. Vybrali právě Torstenssona, který se tak musel vrátit do války a získal hodnost polního maršála.

Poprvé svoji novou armádu viděl 25. listopadu 1641, a nebyl to pěkný pohled. Vojáci byli zatvrzelí, rozladění, nedůvěřiví a na pokraji vzpoury. Torstensson jim přinesl dvě zprávy – ta dobrá měla podobu 180 000 tolarů žoldu a peněz na pokrytí všech nákladů, ta špatná pro ně spočívala v osmi tisících nově naverbovaných Švédů, kteří přišli s ním. Pořádek a disciplína byly do týdne obnoveny. Teprve teď začala Torstenssonova válka.

Rychlé dobývání

Torstensson nezahálel. Už roku 1642 byla švédská armáda v pohybu. Jeho hlavním strategickým cílem mělo být přenesení války do dědičných habsburských zemí. Nejdřív se musel vypořádat s císařskou armádou v čele s Piccolominim a rakouským arcivévodou Leopoldem. Krátká operace kolem toku Labe na severovýchodě Německa nedopadla pro císařské dobře. Vznikla patová situace, když se Torstensson bránil v opevněném táboře u Arendsee-Seestadt mezi Berlínem a Hamburkem. Únavné útočení a marná snaha vyvolat bitvu císařské vojsko vyčerpaly. Torstensson se u nich navíc zapsal jako defenzivní velitel, jenže v budoucnu přišli na to, že ho tímto hodnocením značně podcenili. Švédský maršál se dal na pochod k jihu a 1. května už klepal na dveře Hlohova, který zakrátko dobyl. Těžiště střetů se přesunulo do Slezska. Tamní města a pevnosti padaly jedna po druhé do švédských rukou.

Ze Slezska pokračoval Torstensson na Moravu, kde 14. června 1642 bleskově dobyl překvapivým útokem Olomouc. Městské hradby byly ve špatném stavu a po tři dny trvajícím ostřelování všemi děly, která mohla švédská armáda na město namířit, se obránci vzdali. Nakonec měšťané na svém činu hodně prodělali, protože Švédové ovládli Olomouc na plných šest let. Maršál se chtěl odvážit ještě více na jih a dostal by se možná až k Brnu, ale do cesty se mu postavila nová císařská armáda pod velením arcivévody Leopolda.

Torstensson si byl vědom početní převahy císařských (celkem 21 000 mužů proti 17 500 Švédů) a stáhl se zpátky do Slezska. Na Moravě tedy strávil asi dva měsíce, ale císařská armáda ho pronásledovala dál. Obě vojska manévrovala asi tři měsíce, až do listopadu 1642. Ze Slezska se přesunula na západ do Saska, až dospěla k městečku Breitenfeld. Císařští vojevůdci tehdy podcenili situaci. Torstensson totiž v žádném případě neustupoval, jak se domnívali, nýbrž brilantně manévroval.

Krutá logika války

První bitva se v této oblasti odehrála roku 1631 a Švédové zde úspěšně zdolali císařská vojska. Druhá bitva u Breitenfeldu, označovaná také jako bitva u Lipska, znamenala Torstenssonovo velké vítězství. Obrovský masakr císařských vojáků nemohl zvrátit ani částečný úspěch na císařském pravém křídle. Torstensson v této bitvě prokázal naprosto nemilosrdný taktický úsudek, kdy i za cenu lokální prohry na jednom křídle tlačil na nepřítele v ostatních částech bojiště tak, že ho donutil k útěku.

Švédové se ještě jednou chtěli probojovat dál na jih, ale unavené vojsko pomalu ztrácelo sílu. Cestou Čechami se mu stavěla na odpor císařská armáda pod vedením Matthiase Gallase. U Hradce Králové se schylovalo k rozhodujícímu střetu, ale obě armády se mu nakonec vyhnuly. Torstensson využil situace a svým proslulým rychlým manévrováním se dostal na Moravu. Triumfální příjezd do Olomouce byl však pro Švédy jediným pozitivem. Torstensson se probojoval k Brnu, ale v zádech měl stále Gallasovu armádu. Usoudil, že strategická situace tohoto tažení je neudržitelná, a stáhl se zpátky do Slezska. 

Na papíře to může vypadat téměř zanedbatelně, ale Torstensson byl známý tím, že svým vojákům nechával volnou ruku v loupežení a drancování nepřátelského území. Vysvětloval to rčením „Ratio Belli“, což ve volném překladu znamená „Logika války“. V podstatě to znamenalo taktiku spálené země. Většina vesnic a městeček v rozsáhlé oblasti, kudy jeho armáda protáhla, pocítila krutou ruku plundrujících vojáků. Vypleněná krajina pak nedávala možnost obživy nepříteli, tedy císařské armádě. Když se císařští nemohli spolehnout na dodávky zdrojů od místních obyvatel, zpomalovalo to jejich manévry, zvyšovalo náročnost pochodu a množství nemocí i dezercí.

Zoufalí Dánové a Gallas

Do vývoje války přinesl změnu až říjen roku 1643. Podle švédského kancléře Oxenstierny byl ideální čas na rozhodující střet se starým švédským rivalem – Dánskem. Pro Torstenssona to znamenalo opustit dosavadní bojiště a obrátit se na severozápad, ale nebyl z té změny příliš nadšený. Věděl, že tak vystavuje riziku všechny švédské pevnosti a posádky, které do té doby získal. Dánský král Kristián IV. nebyl na první pohled silným protivníkem, šlechta v zemi už odmítala platit daně na obranu země, a sám král dal horko těžko dohromady jen 15 000 nepříliš schopných vojáků. Jedině dánská flotila byla plně připravena na střetnutí s nepřítelem. Na konci ledna 1644 už Torstensson dobyl celé Jutsko. Nakonec se Švédům podařilo Dány porazit i na moři a donutit je k míru.

Švédského zaneprázdnění v Dánsku však mezitím využila císařská strana. Hlavní velitel Matyáš Gallas pomalu postupoval směrem na sever, aby mohl švédské síly překvapit. Torstenssonovo vojsko začali císařští ohrožovat od července 1644. Utkávali se hlavně podél toku německé řeky Eider. Torstensson na jih od ní opět předvedl dokonalou ukázku taktiky spálené země a Gallasovi nezbylo, než se po měsíci neúspěšného soupeření stáhnout. Torstensson ho však pronásledoval a nakonec obklíčil v opevněném městě Magdeburk. Švédové město dokonale obklíčili a vyhladověli. Gallasova situace byla natolik zoufalá, že celé skupiny hladových demoralizovaných vojáků přecházely na švédskou stranu jen proto, aby se mohli najíst. Jedna z habsburských polních armád se naprosto rozpadla.

Na Vídeň proti císaři

Torstensson tak získal zcela volné pole působnosti a vytvořil plán, jak definitivně porazit císaře Ferdinanda III. Chtěl přenést válku do jeho dědičných zemí a zaútočit až na Vídeň, samotné centrum císařské moci. Aby vítězství bylo jednoznačné, měli se k útoku přidat i spojenci Švédů. Francouzská armáda měla přitáhnout skrz Bavorsko a spojit se s Torstenssonem v Rakousku. Sedmihradský kníže Jiří I. Rákóczi měl přitáhnout z východu přímo k Vídni. Švédové se navíc mohli spolehnout na již dobyté opěrné body na Moravě, například zmíněnou Olomouc. Na tehdejší možnosti komunikace šlo o mimořádně ambiciózní a stěží proveditelný plán. 

Švédská armáda si zatím užila krátkého odpočinku, ale už začátkem roku 1645 pochodovala směrem do Čech. Postupovala ze severozápadu, až dospěla do oblasti kolem Tábora. Nově postavená císařská armáda v čele s Melchiorem Hatzfeldem se jim snažila zabránit v postupu na Vídeň, ale přehradit nepříteli cestu se jí podařilo až v okolí městečka Jankov. Bitva, která se zde strhla, patří k nejkrvavějším střetům třicetileté války. Torstensson v ní použil zcela novátorský přístup. Prvotní rozestavení habsburské armády analyzoval jako příliš pevné a rozkázal vlastním formacím obejít nepřítele po křídle. Tento boční pochod se stal obvyklým manévrovacím prvkem až v 18. století. Pro císařskou armádu tehdy znamenal katastrofu a přes svůj hrdinný odpor ztratila tisíce mužů. 

Na úspěchu se velkou měrou podílelo švédské dělostřelectvo. Polní maršál Torstensson měl totiž k dispozici téměř třikrát více děl než protivník – celkem šedesát kusů. Lehké dělostřelecké kusy byly nasazeny u formací pěchoty. Díky velké mobilitě s ní dokázaly držet krok a podporovat ji palbou. Ale i velké čtyřiadvacetiliberní kusy, které se obvykle v bitvě vůbec nepřemisťovaly, několikrát změnily palebnou pozici. Torstensson kvůli tomu schválně nechal v jejich blízkosti povozy.

Švédský polní maršál byl chladně uvažující pesimista. Jiní by asi propadli euforii, ale on už tušil, že před ním stojí nelehký úkol. Od Jankova se švédská armáda dala na pochod k Jihlavě a odtud zamířila na jih do Rakouska. Došla sice až k Vídni, ale bez spojenců by ji dobývala marně, a proto se obrátila na sever na Moravu.

Marné dobývání Brna

Pokud učinil Torstensson v čele švédské armády nějaké vyloženě špatné rozhodnutí, bylo to tehdy, když se rozhodl obléhat Brno. Později řekl, že by dal 400 000 tolarů za to, kdyby k této chybě nedošlo. Pokud by se švédský vojevůdce rozhodl Brno dobýt neprodleně, mohl zaútočit na nepřipravené město. Jenže ten měsíc, co se zdržel v Rakousku, využil velitel obránců Radouit de Souches do posledního dne. Nechal opravit hradby a pečlivě zorganizoval domobranu z měšťanů a studentů. Počet obránců se tak zvýšil z původních 426 vojáků na celkem 1 475 mužů ve zbrani. 

Švédové měli 18 000 až 28 000 vojáků (údaje se různí), ale nepodařil se jim žádný překvapivý útok jako v případě Olomouce, takže museli zahájit klasické obléhání. Na to však nebyla Torstenssonova armáda úplně připravena. Postrádala dostatek čerstvé pěchoty, chyběla velká obléhací děla, která by si poradila s brněnskou pevností, a situace se zásobováním nebyla nejlepší. Navíc brněnským obráncům vydatně přispělo počasí. Vytrvalé červencové lijáky zaplavily švédské zákopy, v táborech se začalo dařit různým chorobám a vypukaly menší epidemie. Do toho byla švédská armáda vystavována náhlým přepadům ze strany obránců Brna i habsburských oddílů vyčkávajících dále na jih. Hlavní příčiny neúspěšného obléhání je tedy nutné hledat ve špatné strategické situaci, ve které se švédská armáda nacházela. 

Další snahy o naplnění ambiciózního plánu na dobytí Vídně definitivně pohřbilo podepsání míru mezi sedmihradským knížetem a Ferdinandem III. Bez této podpory už Torstensson neměl na vybranou a musel po několikaměsíčním obléhání odtáhnout. Tak blízko už se Švédové k Vídni nikdy nedostali.

Cíl nesplněn

Proč neprovázelo švédské tažení roku 1645 kromě bitvy u Jankova další větší vítězství? Podílelo se na tom několik faktorů. Švédská armáda byla i přes svoji profesionalitu a schopnosti jednoduše unavená. I když se vojákům dostalo krátkého odpočinku, byli bez přestání ve válečném stavu, neustále zde byl nějaký strategický cíl, který bylo nutné splnit. Mnozí vojáci a důstojníci za sebou měli několikaletou službu a stejnou únavu pociťoval také jejich vojevůdce. Torstensson byl nemocný, vyčerpaný a neustále pesimistický. Švédové navíc před Vídní stáli vlastně sami – na sedmihradského knížete se nedalo spolehnout a pro Francouze to bylo daleko. Nepovedené obléhání Brna bylo samo o sobě fiaskem a poslední kapkou.

TIP: Za Boha, za žold a víru: Jak vypadal život žoldnéřů za třicetileté války?

Nemocí ochromený maršál se poté vzdal postu nejvyššího švédského velitele a v létě 1646 se vrátil do Švédska. Na jeho místo nastoupil generál Carl Gustav Wrangel, který válku přenesl do Bavorska a do Württemberska, kde se spojil s francouzskou armádou, která tolik chyběla Torstenssonovi u Vídně. České země si na čas vydechly.  

Hubbleův vesmírný dalekohled si tentokrát jako cíl pozorování vybral podivuhodnou čočkovou galaxii NGC 5283 ze souhvězdí Draka na severní obloze. Tuto galaxii objevil již v roce 1866 německý astronom Heinrich Louis d’Arrest, jeden z objevitelů planety Neptun. Od té doby astronomové zjistili, že jde o výjimečný typ galaxie, která navíc obsahuje aktivní galaktické jádro.

NGC 5238 se řadí mezi takzvané Seyfertovy galaxie, které mají silně zářivé galaktické jádro, podobně jako třeba kvasary. Na rozdíl od kvasarů září přece jen o něco méně a jsou u nich patrné i další galaktické struktury, než jen velmi nápadné galaktické jádro. Seyfertovy galaxie představují asi 10 procent všech známých galaxií.

Čočková galaxie s aktivním jádrem

Jak je patrné i ze snímku Hubbleva dalekohledu, galaxie NGC 5238 je výjimečná v tom, že jde o čočkovou galaxii, tedy ojedinělý typ galaxie, která představuje přechod mezi spirálními a eliptickými galaxiemi. Jak jejich název napovídá, mají tvar čočky s vypuklým jádrem a tenčím diskem, bez výrazných náznaků spirální struktury.

Čočkové galaxie obvykle již ztratily většinu mezihvězdného prachu a plynu, což je materiál, z něhož vznikají nové hvězdy. V takových galaxiích se proto nové hvězdy rodí jen velmi málo a tvoří je převážně staré hvězdy, podobně jako v případě eliptických galaxií. Zbývající mezihvězdný prach se u čočkových galaxií nachází převážně v oblasti jejich disku.

TIP: Hubbleův dalekohled zachytil dvojici galaxií v osudovém objetí

Hubbleův dalekohled pozoroval galaxii NGC 5238 v rámci průzkumu relativně blízkých aktivních galaktických jader. Údaje získané tímto průzkumem budou sloužit jako cenný zdroj informací pro navazující výzkum fyziky aktivních galaktických jader, supermasivních černých děr, které aktivní galaktická jádra pohánějí, i struktury hostitelských galaxií s těmito pozoruhodnými objekty.

10. května 1969 se naplno rozhořela krvavá bitva o horu Dong Ap Bia, známá spíše jako bitva o Hamburger Hill. V prvních dnech střídali úspěchy Američané i Severovietnamci. Ze zpravodajského obrazu vyplývalo, že obrana kopce je silnější než původně odhadovaný prapor a že Severovietnamci mají možnost posilovat svá postavení čerstvými jednotkami z Laosu. Kvůli tomu zastavil velitel brigády další útoky, dokud nedorazí posily.

Zatímco prapor 3/187 měl možnost si 16. května odpočinout od útočení a palebná podpora drtila vrchol Dong Ap Bia, posilový prapor 1/506 se usilovně přesouval náročným terénem, aby se mohl zapojit do koordinovaného útoku naplánovaného na 17. května. Asi kilometr od cíle ale postup praporu zastavily bunkry rozmístěné u kóty 916. Zdolání tohoto odporu trvalo výsadkářům dva dny, což si vyžádalo další odložení koordinovaného úderu na Dong Ap Bia.

Mlýnek na maso

V neděli 18. května obnovili Američané útok a k vrcholku kopce vyslali šest rot. Odpor skvěle opevněných Severovietnamců i přes mohutnou palebnou podporu dělostřelectva, taktického letectva a bitevních vrtulníků nepolevoval a postup byl velmi pomalý. Navzdory drtivé palbě z bunkrů se Američanům povedlo prodrat až k vrcholu, ale byli smeteni protiútokem. Obnovení útoku pak zastavil přívalový déšť, který proměnil terén v blátivou klouzačku. Nový den bojů o kótu si vyžádal dalších 17 padlých a 81 raněných, přičemž prapor 3/187 již v té době vykazoval ztráty 25 padlých a 255 raněných (což odpovídalo ekvivalentu téměř tří rot na běžných „polních“ početních stavech!).

Oproti tomu zjištěné ztráty protivníka sice činily téměř 300 vojáků, což však Severovietnamce nemuselo příliš trápit, protože dokázali dostat zálohy do svých pozic mnohem rychleji než Američané. Ti naopak své ztráty citelně vnímali a bezúspěšné krvavé útočení, podobné příslovečnému mlýnku maso, vyneslo kopci přezdívku Hamburger Hill. O bitvu, v dané fázi války již nezvykle velkého rozsahu, se začali zajímat novináři a sugestivní reportáže o utrpení vojáků brzy zasáhly „domácí frontu“ v USA.

Pyrhovo vítězství

Neúspěch posíleného útoku přinutil velitele 101. výsadkové divize generálmajora Melvina Zaise přehodnotit situaci a připravit na 20. května ještě mohutnější úder, do něhož budou nasazeny již čtyři prapory. V průběhu 19. května byly na bojiště přisunuty dva nové prapory (z toho jeden jihovietnamský), oslabený 1/187 prapor posílila rota z 2/506 a příští den začal po obligátním ostřelování a náletech finální útok.

Protivník ale v noci opustil své pozice a na kopci zůstaly ke krytí ústupu jen dvě čety, takže na silnější odpor narazily prapory 1/506 a 3/387, zatímco nové dva prapory postoupily již takřka bez odporu. V 11:45 dosáhli vojáci z 3/187 po deseti dnech „očistce“ konečně vrcholu Hamburger Hillu. Na bojišti bylo nalezeno 109 těl vojáků VLA, čímž stoupl počet známých severovietnamských ztrát na 630. Oproti tomu americké ztráty vystoupaly na 56 padlých a 420 raněných.

Bitvou o kótu 937 skončilo největší střetnutí celé operace Apache Snow, kterou velení po jejím skončení 6. června hodnotilo jako úspěch, poukazujíc na zabití 730 nepřátelských bojovníků, vyčištění údolí, ukořistění nepřátelských zásob a zničení 29. pluku VLA. Veřejnost ve Státech však vnímala bitvu zcela jinak.

Sisyfovské úsilí

Špatné počasí, omezující letecké operace a bránící dlouhodobějšímu ovládnutí údolí, odsuzovalo spojenecké zápolení o údolí k osudu bájného Sisyfa. Řešením se mělo stát vybudování stálé základny a plnohodnotné pozemní komunikace k zásobování i přísunu posil. K tomuto plánu ovšem nedošlo, protože v srpnu 1969 byli „křičící orli“ z A Shau staženi, aby převzali část operační oblasti 3. divize námořní pěchoty, která se z Vietnamu stahovala. Severovietnamci tohoto přeskupení využili a do údolí vyslali 324. divizi, což následně odhalil americký vzdušný i pozemní průzkum.

TIP: Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965

Po skončení monzunu se v dubnu 1970 příslušníci 1/506 praporu do A Shau vrátili a v rámci přípravy další vyčišťovací operace vybudovali palebnou základnu Ripcord, která se stala dějištěm hlavního střetu v údolí. Severovietnamci zablokovali základnu dvěma pluky 324. divize a v červenci ji dokonce 23 dní regulérně obléhali, načež se Američané museli evakuovat. Boje o Ripcord se totiž už nesly ve znamení vietnamizace, tedy přebírání odpovědnosti za vedení války Jihovietnamci a postupného útlumu zapojení USA do války, což obnášelo i důraz na minimalizaci vlastních ztrát. Kvůli tomu nemohli velitelé 101. výsadkové divize nasadit dost prostředků k likvidaci obklíčení, protože by to nevyhnutelně znamenalo navýšení ztrát. Postavení divize navíc ztěžoval v americké společnosti stále živý „přízrak“ Hamburger Hillu. Poslední americké angažmá v nepřístupném údolí pak proběhlo od dubna do srpna 1971 v rámci operace LAM SON 720. 

Francouzský astronom Arthur Briaud z Národního výzkumného centra CNRS a jeho spolupracovníci z dostupných dat, získaných lunárními sondami a experimenty, vyčetli, že vnitřní jádro naší oběžnice je ve skutečnosti tvořené pevnou hmotou, jejíž hustota zhruba odpovídá hustotě železa. Ostře sledované výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature.

Jak se podívat dovnitř Měsíce?

Badatelé dali dohromady soubor lunárních charakteristik, včetně údajů o deformaci Měsíce v důsledku působení gravitace mezi Zemí a Měsícem, o proměnlivosti vzdálenosti Měsíce od Země a o hustotě Měsíce. Následně modelovali různé typy uspořádání vnitřku Luny a zjišťovali, který z modelů bude nejbližší naměřeným datům.

Briaud s kolegy dospěli k tomu, že naše pozorování nejlépe vysvětluje model s lunárním jádrem, které je až překvapivě podobné tomu zemskému. Pokud mají pravdu, náš souputník by měl mít jádro tvořené dvěma vrstvami. Vnější lunární jádro o poloměru 362 kilometry by mělo být tekuté, zatímco vnitřní lunární jádro by mělo být pevné a jeho poloměr by měl být 258 kilometrů. Poloměr celého Měsíce je 1 737 kilometrů.

TIP: Úspěch mise InSight: Poprvé víme, jak vypadá Mars uvnitř

Briaudův tým rovněž dospěl k tomu, že hustota vnitřního jádra Měsíce je zhruba 7 822 kilogramy na metr krychlový. Pozoruhodné je, že uvedené hodnoty jsou velmi blízké výsledkům výzkumu týmu, který v roce 2011 vedla Renee Weberová z Marshallova vesmírného letového střediska. Vědci tehdy využili data získaná při misích programu Apollo.

Parkinsonova choroba patří k obávaným neurodegenerativním chorobám, které se objevují stále častěji a u stále mladších pacientů. Pokud jde o příčiny vzniku a rozvoje Parkinsonovy choroby, kterou známe již zhruba dvě století, stále jen tápeme. Existuje řada hypotéz, žádná z nich ale doposud nezískala rozhodující podporu.

Změnit by to nyní mohl pozoruhodný výzkum, který vedl finský mikrobiolog Per Saris z Helsinské univerzity. S kolegy experimentálně ověřoval, jaký je vztah mezi bakteriemi rodu Desulfovibrio a vytvářením shluků proteinu alfa-synucleinu, které jsou považovány za součást mechanismu odumírání mozkových buněk při Parkinsonově nemoci. Výzkum finského vědce publikoval na počátku května odborný časopis Frontiers in Cellular and Infection Microbiology.

Experiment s háďátky

Badatelé získali vzorky stolice od desítky pacientů s Parkinsonovou chorobou a od jejich zdravých partnerů. Z nich izolovali bakterie rodu Desulfovibrio, což jsou za normálních okolností běžné vodní bakterie. Bakterie poté vědci nabídli geneticky upraveným háďátkům obecným (Caenorhabditis elegans), která posloužila jako modelový organismus.

Bakterie Desulfovibrio z parkinsoniků u těchto háďátek vyvolala mnohem větší tvorbu shluků proteinu alfa-synucleinu. Tyto shluky byly také podstatně větší, než tomu bylo v případě bakterií ze stolice zdravých partnerů. Výzkum Pera Sarise naznačuje, že by zásadní příčinou rozvoje Parkinsonovy choroby mohly být faktory prostředí, konkrétně přítomnost určitých kmenů bakterií Desulfovibrio.

TIP: Lékaři zjistili, co snižuje riziko vzniku Parkinsonovy choroby

„Vše nasvědčuje tomu, že Parkinsonova choroby v naprosté většině případů vzniká kvůli těmto bakteriím,“ potvrzuje Saris. „Jen asi 10 procent případů Parkinsonovy nemoci by mohlo mít genetické příčiny. Náš objev by mohl vést k monitorování výskytu těchto bakterií u lidí a zároveň i k možné léčbě. Odstranění bakterií by mělo zlepšit stav parkinsoniků.“

Poslouchání hudby při řízení patří mezi několik málo aktivit, jimiž se můžeme za volantem poměrně bezpečně „rozptylovat“, aniž bychom se zároveň přestali koncentrovat na jízdu. Uvedené však platí, jen dokud jsme si jistí, kudy jet. Tehdy totiž zkušení řidiči fungují v režimu „autopilota“, a jejich mozek má tudíž dostatek kognitivní kapacity na další úkony.

TIP: Řekněte to pěkně od plic: Proč se nám při nadávání uleví? 

Klíčový orgán zvládá přepínat z jedné činnosti na druhou nesmírně rychle. Je-li však nutné se na něco intenzivně soustředit, musí si vybírat, které informace zpracuje. Jakmile tedy šofér provádí méně běžný úkon – ať už jde o hledání cesty, couvání, nebo třeba podélné parkování – jeho mozek dočasně omezí vyhodnocování části smyslových vjemů. Ztlumením hudby, potažmo snížením hluku na pozadí se uvolní část jeho kognitivních zdrojů a nasměrují se tam, kde jsou v tu chvíli víc potřeba.

Tahle louka je opravdu zcela mimořádným místem. Jen na dohled odtud jsou Polabské hůry, kousek za rybníčkem chata pana Hrabala a v nedaleké vesničce Hradišťko jeho hrob obložený kočkami. Tady, na okraji lesa plného chat a chatiček, známých z jeho vyprávění, se nachází louka, jakých již v Čechách není moc. 

Jedna nepřehlédnutelná, jedna nenápadná

Bohužel ani tato louka již dnes není vlhkou slatinnou loukou v původním smyslu, ale přesto se zde zachovalo obrovské množství cenných rostlin, nad nimiž snad zaplesá srdce každého přírodovědce. Nejcennějšími druhy zdejší lokality jsou mečík bahenní (Gladiolus palustris) a lněnka bezlistenná (Thesium ebracteatum). 

V prvním jmenovaném případě jde o nápadnou rostlinu, jejíž květy jsou velké a červeně nachové. Mečík bahenní v současnosti patří na seznam kriticky ohrožených druhů a zároveň se řadí i k evropsky významným druhům. Na spočítání lokalit v Čechách, kde tento druh roste, by nám stačily prsty jedné ruky. Tahle lokalita má ale i mezi nimi v současnosti jeden primát, hostí totiž nejbohatší populaci mečíku bahenního na našem území.

Druhá rostlina je pravým opakem té první. Je nenápadná, květy má drobné, bílé. I ona patří ke kriticky ohroženým rostlinám a zároveň i k rostlinám evropsky významným. Velice dlouho byla tato lokalita jedinou v Čechách, kde se o tomto druhu vědělo. 

Orchideje a další krásky

Mečík a lněnka však zdaleka nejsou jedinými zajímavými rostlinami této lokality. Z dalších cenných rostlin by vaší pozornosti neměl uniknout kosatec sibiřský (Iris sibirica), jehož květy jsou nápadně modrofialové. Na lokalitě se nachází i několik druhů vstavačovitých rostlin, známějších jako orchideje. Jednou z nejnápadnějších je pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea), která zde má početnou populaci. K nepřehlédnutelným druhům patří také hvozdík pyšný (Dianthus superbus) – s růžovými, či bílými květy. 

Další rostliny sice můžete vnímat jako běžné rostliny našich luk, ale rozhodně stojí za povšimnutí. Jedná se například o bukvici lékařskou (Betonia officinalis), oman vrbolistý (Inula salicina) či kokrhel menší (Rhinanthus minor). Na lokalitě roste i zajímavý kamýšek obecný (Scirpoides holoschoenus), jehož stonky nápadně připomínají daleko známější sítiny. Ze zvonků zde najdete nádherně dekorativní zvonek klubkatý (Campanula glomerata). Na louce se skrývají také rostliny velice nenápadné, které i zkušený přírodovědec snadno přehlédne – třeba drobná kapradinka vratička měsíční (Botrychium lunária), která je v současnosti zařazena mezi silně ohrožené rostliny. 

Magnet pro vnímavé

Vzhledem k relativně malé rozloze území jsou zde významně zastoupeni pouze bezobratlí živočichové. Na lokalitě se vyskytují některé zajímavé druhy kobylek a sarančí, například vlhkomilná kobylka Metrioptera brachyptera. Z motýlů zde zastihnete například babočku jilmovou (Nymphalis polychloros), druh, který v naší krajině poslední dobou silně ubývá.

TIP: Tajemné Pavlovské mokřady: Kapesní moravská tajga

Pokud se sem vypravíte, věřím, že vás, stejně jako mě, tato krajina osloví. Krajina středního Polabí je totiž krajinou vpravdě historickou. Z každého kousku země tu je cítit vliv člověka a ať chcete či nechcete, musíte si přiznat, že právě zde je stopa lidské přítomnosti velmi silná. Možná to byl i jeden z důvodů, proč zde pan Hrabal hledal útočiště.

Východočeští Smiřičtí ze Smiřic patřili k opravdu starobylým rodům. Jejich dynastie vznikla již někdy v období husitských válek a díky podnikavému smýšlení některých členů se jí postupně podařilo nashromáždit slušný majetek a získat vysoké společenské postavení. Když pak roku 1607 zakoupil Zikmund II. Smiřický kumburské panství a s ním i Jičín a přičleněné vesnice, stal se rázem nejbohatším českým šlechticem v okolí.

Jak se rodí skandál

Po jeho smrti zůstalo pohádkové dědictví, které získal prvorozený syn Jaroslav II. Ten o necelé tři roky později zemřel pravděpodobně na tuberkulózu a jmění přešlo na nejmladšího Albrechta Jana. Prostřední z bratrů Jindřich Jiří se totiž narodil jako mentálně zaostalý. Ovšem ani Albrecht se z dědictví neradoval dlouho a v pouhých třiadvaceti letech zemřel.

Zbyly tedy jen dvě ženy. Dříve narozená Eliška Kateřina a benjamínek Markéta Salomena. Za běžných okolností by veškeré majetky spadly do klína starší ze sester, ale právě tomu se Markéta pokusila zabránit. Neváhala přitom vytáhnout na světlo skandál, který se rodina snažila tutlat.

Ošklivá panna

Přesuňme se tedy zpět v čase, do doby, kdy měla Eliška Kateřina pouhých sedmnáct let. Mladičká dívka vynikala vzděláním a inteligencí, měla ovšem hrb a krásy moc nepobrala. Její matka Hedvika z Házmburka byla osoba chladná a odměřená a dceři její nedostatečné půvaby bez skrupulí předhazovala. Jednoznačně upřednostňovala půvabnou Markétu a nijak se s tím netajila.

Dobové prameny Elišku popisují jako sexuchtivou dračici, možná však byla jen nešťastná. Každopádně nacházela zalíbení v mužích neurozené krve, což tehdejší společnost nepřipouštěla. Údajně se „nevhodně“ zamilovala hned několikrát, ale teprve s kovářem Jiřím Wagnerem došla její láska konečně naplnění.

Pochopitelně se nemohli scházet veřejně, a tak šlechtična záměrně poškozovala vybavení své komnaty, aby je řemeslník musel chodit opravovat. Komplicem jí byla věrná služebná Eva Hlavatá, přes kterou si oba domlouvali schůzky a posílali zamilovaná psaníčka. A právě to poslední se jim stalo osudným. Dostalo se totiž do rukou správce panství, který vše ještě za tepla běžel požalovat hlavě rodu Zikmundovi II.

Vše prozrazeno

Aby toho nebylo málo, právě v tomto dopise Eliška nejen poskytla jasný důkaz o zakázaném vztahu, ale dokonce i o plánovaném útěku, který by rodinu jistojistě nadlouho politicky znemožnil. Za mřížemi nakonec skončili jak Jiřík a služka Eva, tak i sama šlechtična. Nejprve byla držena ve sklepení na Hrubé Skále, později ve věži hradu Kumburk. Přesto o dědická práva nepřišla.

Provinilá žena nakonec strávila za mřížemi dlouhých dvanáct let, dokud ji ze žaláře neosvobodil urozený Ota Jindřich z Vartemberka a nepojal ji za svou manželku. Tento rytířský čin byl nejspíš více než dobrosrdečností motivován vyhlídkou na rodový majetek, který měla zdědit. Tehdy ale do příběhu vstoupila Markéta Salomena podporovaná manželem Jindřichem Slavatou z Chlumu a Košumberka s plánem sestru diskreditovat. Jako pojistku převzala poručnictví nad slabomyslným Jindřichem Jiřím.

Sex, slzy a skandál

Mladší ze sester zinscenovala proces, který by mohl směle konkurovat dnešním bulvárním kauzám. Kovářova výpověď zacházela do nejmenších detailů a udělala z něj dokonalou oběť zhýralé šlechtičny: „Já potom, když ona mne tak vždycky objímala, také jsem ji objímal; jak jest ona mně činila, tak jsem jí také činiti musil. Naposledy z toho objímání přišlo, že jest mi Eliška Kateřina šlechtična za ňadra za častý sahala, předně za ňadra, potom skrze kalhoty až právě k přirození.“

Těžko dnes určit, nakolik byl v celé kauze Jiří Wagner zapojen skutečně proti své vůli. Je téměř jisté, že se velmi bál, ale možná byla jeho výpověď podpořena i nějakou finanční výpomocí od Markéty Salomeny. Soud vycházel z ustanovení zemského zřízení, které potvrzovalo ztrátu majetkových nároků v tom případě, „že by která panna panenství svého nezachovala, a to se v pravdě shledalo, má konečně svuoj díl a statek, k kterémuž by koli spravedlnost měla, ztratiti“.

Tragický výbuch

Než se však celé soudní řízení vyřešilo, Eliška Kateřina s manželem obsadili své majetky a usadili se na zámku v Jičíně. Tam dorazili 1. února 1620 královští komisaři vedeni Jindřichem Slavatou ve snaze vše zabavit. Eliška Kateřina ovšem rozhodně neměla v úmyslu vzdát se svých nároků. Nejprve dala zavřít městské brány, a když se tyto podařilo úředníkům překonat, hájila objekt za pomoci najatého vojska.

Celé obléhání skončilo obrovskou tragédií. Mezi pátou a šestou hodinou večerní otřásla Jičínem a okolím série explozí. Při výbuchu přišla o život jak Eliška Kateřina, tak i manžel její sestry Jindřich Slavata. Podle Pavla Skály ze Zhoře zemřelo na čtyři desítky lidí a dalších 14 bylo těžce zraněno. Kromě samotných zámeckých sloužících a najatých žoldnéřů zaplatili prý životem zejména zvědaví měšťané, které přilákala nezvyklá situace a nacházeli se tak příliš blízko ohnisku detonace. Podlahy i stropy zámku byly nenávratně poškozené, západní arkýř se zhroutil a část vnější zdi se vyvalila do ulice. 

Co přesně se tehdy ve sklepení plném střelného prachu stalo, se už nejspíš nikdy nedovíme. Všichni očití svědkové totiž na místě zahynuli. Přesto se ihned poté začaly šířit zvěsti, že sudy s výbušninou odpálila sama Eliška Kateřina. Smrt prý pro ni byla přijatelnější než případný návrat do vězení na Kumburku.

Manžel zesnulé Elišky Ota z Vartemberka přežil jen díky tomu, že ho zrovna Fridrich Falcký odvolal do Prahy. Tam byl následně zatčen, ale podařilo se mu utéct do Saska. Všechen majetek tak přešel do vlastnictví čerstvě ovdovělé Markéty Salomeny. Ovšem ani jí příliš štěstí nepřinesl. Po bitvě na Bílé hoře musela jako nekatolička odejít ze země a slaboduchého Jindřicha Jiřího vzala do exilu s sebou. Nejspíš doufala, že až se situace trošku uklidní, bude moci o zabavené majetky znovu požádat.

Nepočítala ale s tím, že se objeví vypočítavý příbuzný, kterým nebyl nikdo jiný než sám Albrecht z Valdštejna (jeho matka byla totiž sestřenicí Zikmunda Smiřického). Nekorunovaný český král se domohl poručnictví nad Jindřichem Jiřím, aby pak mohl jeho jménem vyžadovat navrácení rodového jmění. Sotva se však bohatství zmocnil, nebohého šlechtice uvěznil na zámku Hrubá Skála a ten zde sám a opuštěný roku 1630 skonal. S ním po meči vymřel i kdysi mocný a bohatý rod Smiřických.

Ohlasy skandálu v literární tvorbě

Zatímco dnes by asi o pikantním skandálu psali senzacechtiví novináři, v dobách minulých se aféra promítla do lidové slovesnosti. Do současnosti se nám zachovala kramářská píseň z 18. století, která natolik učarovala Ladislavu Stroupežnickému, že ji zakomponoval do hry Naši furianti.

„Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína, a v tom zámku
jest ovčáček má překrásnýho syna. 

A v tom zámku jedna panna,
ta ovčáčka milovala, psala jemu
v tajnosti, plné srdce radosti.“

Text byl značně zromantizován, z kováře se stal pastorální ovčáček a láska dvou milenců byla opěvována, a nikoli zatracována. Krásným zámkem je pak míněn tehdy již pustnoucí Kumburk, ze kterého dnes zbyly pouhé trosky. 

Tibet patří mezi nejizolovanější oblasti planety, a to nejen kvůli průměrné nadmořské výšce přes čtyři tisíce metrů. Zahraničním turistům totiž zůstával desítky let zapovězený a čínská vláda otevřela tamní hranice teprve v 80. letech. Geograficky rozhodně nejde o nijak zanedbatelný region: Tibetská autonomní oblast tvoří druhou největší administrativní jednotku na území komunistické velmoci, s rozlohou odpovídající zhruba šestnáctinásobku Česka. Domov tam ovšem našel pouhý zlomek miliardové populace říše středu a drtivou většinu ze tří milionů místních obyvatel představují etničtí Tibeťané, kteří se vesměs hlásí k buddhismu. Ačkoliv náboženství tvořilo tradičně středobod tibetské identity, po okupaci Čínou v roce 1950 se proměnilo v symbol touhy po nezávislosti. Stát proto klášterní život velmi přísně kontroluje. 

Lék na chudobu

Přibližně od 7. století, kdy se náboženský směr původem z Indie rozšířil na sever, začaly na himálajských svazích vyrůstat první svatyně. Dnes se jich tam nachází na 1 700 a celkem v nich žije zhruba 46 tisíc mnichů a mnišek. Ovšem nebýt totalitního diktátu v minulém století, byly by uvedené počty několikanásobně vyšší.

Buddhistické učení se více než tisíc let uchovává díky dodržování přesných rituálů, jejichž pravidla se předávají z generace na generaci. Vystoupat až na vrchol pomyslného duchovního žebříčku ovšem není snadné. Podle buddhistické doktríny trvá přinejmenším dvacet let, než budoucí mnich získá od zkušenějších mentorů nezbytné znalosti a složí veškeré zkoušky. Stát se plně vysvěceným „bhikkhu“ vyžaduje všechny potřebné sliby, jimiž se dotyčný zavazuje dodržovat stanovená přikázání a pravidla: V případě mužských mnichů čítá jejich seznam 227 položek, a u žen dokonce 311.

Na rozdíl od některých jiných náboženství však není dané rozhodnutí závazné, a pokud mnich kdykoliv později dojde k závěru, že mu zvolený životní styl nevyhovuje, může roucho svléct a klášter bez problémů opustit. V praxi se to nicméně děje pouze zřídka: Tibeťané dlouhodobě patří k nejméně movitým etnikům planety a život pod hranicí chudoby se v regionu týká čtvrtiny lidí, což je v průměru o 20 % víc než ve zbytku Číny. Umístit potomka do kláštera tak pro většinu rodin z nuzných poměrů znamená vidinu zabezpečení syna či dcery do budoucna.

Ustřihnutá kadeř

Rodiče, kteří chtějí mít ze své ratolesti mnicha, musejí počkat, až oslaví alespoň sedmé narozeniny: Pak teprve může „odehnat hejno vran“. Už v takto raném věku navíc mimořádně záleží na minulosti adepta, kterou představení kláštera pečlivě prověřují. Pokud se totiž dítě během svého života setkalo se zlatníkem, kovářem či řezníkem coby zástupci povolání, jež tradičně přinášejí bohatství, považuje se za nečisté. Mniši ho tak mezi sebe přijmou jen s výhradou a v budoucnu se z něj například nemůže stát duchovní učitel neboli láma. Totéž platí, přišlo-li dítě do kontaktu s člověkem vykonávajícím pohřby – což je v tibetské verzi někdo, kdo seká těla nebožtíků na kusy a poté je rozhazuje na vrcholcích posvátných hor jako potravu pro supy. 

Splňují-li chlapec či dívka stanovené podmínky, ujmou se jich dva učitelé, přičemž se zpravidla jedná o některého z příbuzných, například strýce či staršího bratra. A zatímco jeden novice provází spletitou cestou tradic a společenských norem, druhý dohlíží, zda pilně studuje učení klasického buddhismu. Za tři roky si totiž musí osvojit klášterní zvyklosti, zapamatovat si texty náboženských zpěvů, odříkávat mantry a recitovat základní modlitby. Jeden z učitelů jej také posléze rituálně ostříhá, čímž ho uvede na závěrečnou fázi cesty mezi sobě rovné.

„Mistr oholí svému žákovi celou hlavu s výjimkou pramene vlasů na temeni. Žák následně navštíví představeného kláštera a poté, co potvrdí svůj zájem stát se mnichem, schválí opat symbolicky jeho přijetí tím, že mu ustřihne i zbývající kadeř,“ vysvětluje tibetská průvodkyně Kham Sangová.

Čtyři osobní věci

Mladí lámové zpravidla zasvěcením zahajují další dlouhé vzdělávání. Část z nich nastoupí životní cestu věnovanou studiu posvátných textů a jejich znalosti se následně ověřují pravidelnými zkouškami. Nejde přitom o nic snadného: Ačkoliv jsou texty v sanskrtu, k zápisu posloužila unikátní tibetská abeceda, takže se výsledek čte jen velmi obtížně. Žáci každé ráno memorují ve společné místnosti, kde sedí v řadách na zemi s překříženýma nohama a rytmicky se při přednesu kývají. Paměť namáhají podle svého věku – nejmladší se učí dvě či tři věty, náctiletí musejí za jediný den zvládnout třeba i text o padesáti stranách. Mantry poté neustále opakují, protože jednak každý večer předvádějí svému mistrovi, co se naučili (chyby se trestají pohlavkem, a někdy i hůř), a jednou za čas je přezkouší samotný opat. 

Jiní studenti se věnují modlitbám a požehnáním pro návštěvníky, vysvěcují novomanžele nebo pohřbívají mrtvé. Klášter funguje jako samostatný svět, kde má každý svoji roli, tudíž tam najdeme třeba i mnichy lékaře nebo umělce. Lámové zvaní tuo tuo pak sice nečtou posvátné knihy, zato tvrdě trénují bojová umění. Jejich role totiž v minulosti spočívala v důsledné obraně kláštera. „Tradice nastavila počet mnišských zaměstnání na čtyřicet osm, včetně správce zeleninové zahrádky nebo vedoucího latrín. V malých komunitách plní jeden mnich více funkcí nebo se sjednají kuchařky z vesnice,“ popisuje Vít Vojta, který v čínských buddhistických klášterech příležitostně pobývá. 

Český sinolog také doplňuje, že na posvátné půdě nechybějí ani zvířecí obyvatelé: Duchovním často dělají společnost psi, zejména tibetské dogy. Jedno z největších plemen světa, vyšlechtěné před více než čtyřmi milénii pro obranu svatyní před divokými zvířaty, umí hlasitě štěkat a má loajální povahu. Psi také jako jediní v klášteře konzumují maso. Mniši dodržují střídmou, přísně vegetariánskou stravu, a navíc téměř nic nevlastní. S výjimkou tří kusů oděvu může mít bhikkhu v majetku pouze břitvu, jehlu, misku na almužnu a cedník na vodu.

Budíček za úsvitu

Denní režim v jednotlivých klášterech – ať už v Tibetu, nebo v dalších buddhistických zemích – se sice mírně liší, ale v základních obrysech zůstává stejný. Za svítání se mniši shromáždí, aby zahájili den společnou modlitbou. Obřad může mít různou podobu a zahrnuje zpěvy, bubnování, kráčející procesí i úklony před oltářem. Po ceremonii, a někdy i během ní se podává snídaně, přičemž ji zpravidla servírují mladí novici. V některých regionech se ovšem v klášterní kuchyni nevaří a mniši se vydávají žebrat o jídlo do okolních osad.

Před večeří podávanou kolem páté odpolední se koná další kratší modlitba a závěrečné jídlo dne zakončuje společná meditace vedená zkušeným mistrem. Ke spánku se mniši ukládají zhruba v devět hodin večer. V mezičase se pak každý věnuje vlastním povinnostem: Mladí mniši studují, starší vaří, uklízejí nebo pracují na poli. V některých klášterech bývá zvykem jednou ročně ostatní opustit a navštívit svou rodinu. 

Největší podívanou pro případné návštěvníky kláštera ovšem představují veřejné debaty, jež se obvykle odehrávají na nádvoří. Mniši při nich zaujatě diskutují, a zatímco jeden stojí a pokládá otázky z oblasti buddhistické nauky, druhý sedí na zemi a odpovídá mu. Dialog probíhá za bohaté gestikulace a hlasitého tleskání rukama, tázající často dupe nebo vykřikuje a sedící mu stejně živě oponuje. Debata se nezřídka protáhne na celé hodiny a umění vést podobnou výměnu patří ke klíčovým součástem života tibetských mnichů: Rozvíjí totiž mysl a prohlubuje moudrost i logické uvažování, jejichž pomocí pak student dokáže lépe pochopit Buddhovo poselství.

Hledání vyvoleného

Duchovním vůdcem všech Tibeťanů, kteří ho uznávají, je dalajláma – v přeneseném významu „oceán moudrosti“. Novicové na dráze k budoucímu mnišství se však mohou rovnou rozloučit s představou, že se jednoho dne stanou nástupci nejvyššího guru. Nový dalajláma je totiž podle tradice reinkarnací svého předchůdce, přičemž se začíná hledat teprve po smrti toho předešlého, a to většinou podle jeho konkrétních požadavků. Zvláštní komise pověřených mnichů zahájí pátrání po vhodném kandidátovi, tedy dítěti, jež přišlo na svět krátce po dalajlámově pohřbu. 

Hledání přitom může trvat poměrně dlouho: Například současný dalajláma Tändzin Gjamccho měl už dva roky, když ho skupina mnišských vyslanců v roce 1937 našla. Uvádí se, že se hlava jeho mrtvého předchůdce otočila na severovýchod, a naznačila tak směr, kudy se mají vydat. Chlapec se původně jmenoval Lhamo Döndub, pocházel z chudé zemědělské rodiny z provincie Amdo a z předložených předmětů dokázal správně rozpoznat ty, jež patřily předchozímu duchovnímu vůdci – což mniši vyhodnotili jako důkaz, že jde o správnou osobu.

TIP: Záhadný původ Tibeťanů: Co o obyvatelích náhorní plošiny prozrazuje DNA?

Dalajláma však dnes v rodné zemi nežije. Ačkoliv komunistické úřady jeho pozici tolerovaly, v roce 1959 vypuklo v Tibetu povstání a Čína jej tvrdě potlačila. Přesná čísla neznáme, ale zemřít tehdy mohlo až osmdesát tisíc Tibeťanů. Jejich vůdce musel ze Lhasy uprchnout a našel nový domov v indické Dharamsale. V roce 2007 pak čínská vláda schválila zákon, podle nějž nemůže být žádný vyšší duchovní hodnostář uznán za převtělení svého předchůdce, pokud nedostane razítko patřičné náboženské komise. Přestože se tedy nechal 14. dalajláma slyšet, že jeho příští zrození nemusí vzejít z Tibetu, Čína v rámci zasahování do tamních záležitostí neschválí v budoucnu jako jeho nástupce nikoho mimo tibetské území.