Byla to tragická bitva jak pro Evropu, tak pro jejího hlavního aktéra na křesťanské straně. Současně se po Suchých Krutech a Kresčaku jednalo o třetí střet, v němž zahynul český král. Konec Ludvíka Jagellonského (1506 až 1526) v bažinách u uherského Moháče je znám především díky dramatickému vyprávění Miloše V. Kratochvíla: „Cetrys se rychle obrátí v sedle – nikdo za ním není. Hrozná předtucha mu sevře hrdlo. ‚Králi, králi!‘ Nic. Nikde nic. Vždyť ho viděl, jak se šplhá podle něho. Dvěma skoky byl Cetrys u břehu. Oněmělý se zadívá na osudné místo. V rozměklé půdě se ostře rýsují stopy koňských kopyt tam, kde se králův hřebec zachytil předníma nohama – a – od břehů podkov vedou dvě ostře zaříznuté rýhy, kde se zvířeti smekly nohy, kde sklouzlo zpět do bahnité vody. Cetrys se zahleděl na hladinu. Ležela tu netečná, hustá. Jen na jednom místě vyvstávala bublinka za bublinkou, rostla, napjala se, praskla. Druhá, třetí – a pak už žádná…“

Turecké nebezpečí

Vše začalo roku 1520, kdy se vládcem osmanské říše stal šestadvacetiletý Sulejman I., který se rozhodl získat v boji proti křesťanům slávu a podporu armády, jež představovala hlavní oporu trůnu. Hned zpočátku si vytkl dva odlišné, byť v něčem společné cíle. Prvním byl Bělehrad na soutoku Dunaje a Sávy, mohutná pevnost a klíč k Uhrám i k průniku do Evropy po souši. Druhým se stala brána k ovládnutí východní části Středomoří – Rhodos, sídlo rytířů Řádu svatého Jana Jeruzalémského, usazených na ostrově až urážlivě blízko břehů jihozápadního Turecka.

V květnu 1521 vydal sultán povel k tažení, které Uhry zcela zaskočilo. Zaměřilo se na dvě klíčové pevnosti uherské přírodní hranice: Šabac na Sávě a Bělehrad na Dunaji. Obě měly slabou posádku, a přestože se tu vojáci bránili statečně, jedna i druhá v létě onoho roku padly dřív, než se Uhři zmohli na nějakou protiakci. Nebylo divu, králi Ludvíkovi Jagellonskému bylo teprve šestnáct let a po otci Vladislavovi zdědil prázdnou pokladnu, dluhy a rozhádané stavovské monarchie, kde jednotlivé strany hleděly víc na vlastní zájmy než na obecný prospěch.

Dalších pár let se mladý Ludvík snažil s pomocí milované choti Marie Habsburské ze všech sil poměry napravit a upevnit svou moc. Ačkoliv se mu to dařilo jen drobnými krůčky, měl štěstí, neboť v té době Sulejmana I. zaměstnávalo dobývání Rhodu, problémy s janičáry a pacifikace dobytých území. Od prosince 1525 ovšem začaly do Budína pronikat zvěsti, že se chystá nové turecké tažení. Král neměl na přípravy mnoho času. Na jaře 1526 svolal zemský sněm, kde si překvapivě energicky vybojoval rozhodující slovo v otázce obrany země, jenže stálé armády tehdy neexistovaly a on musel svolávat zemskou hotovost, najímat žoldnéře, bít na poplach a žádat o pomoc za hranicemi, odkud jí dostal pramálo.

Muži mnoha zemí

Turecké vojsko, které se shromáždilo v Sofii, vyrazilo ve druhé půli června 1526 dvěma proudy, na Petrovaradín a do jižních Uher. Takřka jediným, kdo mohl hranici bránit, byl kaločský arcibiskup Pál Tomori, spíš válečník a rytíř než prelát, který s Osmany bojoval už za jejich vpádu roku 1521. Petrovaradín padl koncem července a po něm Sulejman získával jeden pomezní hrad za druhým. Tomori za šarvátek ustupoval a čekal, kdy se k němu přidá vojsko, jež shromažďoval král.

Ludvík Jagellonský vyrazil z Budína už 20. července, vedl však jen 3 000 pěších a jízdních, z toho pouze 200 obrněných jezdců. Horko těžko svolávané vojsko se mělo sejít až na jihu v Tolně, kde se shromáždilo 4 000 jezdců uherských, 1 500 polských, 4 000 žoldnéřů z Moravy i Polska a 1 500 mužů, většinou pěších, Jiřího Zápolského, bratra transylvánského vládce a sedmihradského vojvody Jana. Šestnáctého srpna se objevili Pál Tomori a Péter Perényi s pěti až šesti tisícovkami dalších jezdců, o deset dní později chorvatsko-slavonský bán Ferenc Batthyány s 3 000 jezdci a pěšáky, a pak další jednotky včetně německých lancknechtů a vojáků z Čech.

Pokud šlo o Čechy a Moravany, dorazili Štěpán Šlik, hrabě z Bassana a Holejče, jeho bratranci Albrecht a Albín Šlik, podkomoří českých královských měst Jakub Kyšperský z Vřesovic se synovcem Janem, karlštejnský purkrabí Jindřich Kutnar z Kutnova, královský komoří Jan Bezdružický z Kolovrat, Konrád Krajíř z Krajku, Jindřich Hložek ze Žampachu, Jan z Vartemberka, Mikuláš Zlínský z Vizovic, Zdeněk Loubský z Lub, Jan Prusinovský z Víckova, Hanuš Rechnberg z Rechnbergu či Zikmund Kropáč z Nevědomí. Většina u Moháče padne.

Musím vystavit svou hlavu

Dohromady tu bylo 20 000 až 25 000 mužů a 85 děl, síla srovnatelná s mnoha evropskými armádami té doby. Chyběl ovšem Jan Zápolský, muž rozporuplný, kterému budou později předhazovat, že nepřišel s vojskem záměrně a paktoval se s Turky. Podle všeho to však není pravda, Zápolský přijít nemohl, protože potřebné vojsko nestihl z objektivních důvodů shromáždit.

V Tolně se zatím jednalo a hádalo, co dál. Mnozí navíc pochybovali, že král půjde do bitvy osobně. „Kdekdo tady užívá moji osobu jako záminku, aby si chránil kůži,“ křikl prý na válečné radě rozezlený Ludvík. „Proto já musím vystavit sebe a svou hlavu tak velkému nebezpečí a nejistému osudu kvůli této zemi a vašim vlastním statkům. S Boží pomocí vás tedy povedu, když nikdo nechce jít beze mne.“ Sklidil mohutné vivat…

Pak byl vrchním velitelem zvolen Pál Tomori, který měl nejvíc zkušeností, i když tak velké armádě nikdy nevelel. Museli jej doslova přemluvit a 24. srpna postoupilo vojsko na jih k Moháči. To už dorazily zprávy, že se blíží Sulejman I. a má na 70 000 bojovníků a 300 děl. Válečná rada jednala, zda ustupovat na Budín a počkat na Jana Zápolského, nebo svést bitvu. Nakonec zvítězila druhá možnost, neboť převládla uherská bojovnost a názor zaznamenaný královým kancléřem Brodaricsem: „Nepřítel oplývá lidmi a válečným vybavením, jeho jednotky jsou nicméně neschopné a neškodné a mezi vojáky jen každý desátý či dvacátý nese zbraň, se kterou umí zacházet tak, aby uškodil.“

Šikování k bitvě

Devětadvacátého srpna se vojsko po projití asi šesti kilometrů na jih k říčce Borza rozvinulo do bitevního uspořádání ve dvou sledech. První sled se roztahoval co nejvíce do šířky, aby vyloučil nebezpečí obchvatu. Pravému křídlu velel chorvatský bán Ferenc Batthyáni, levému transylvánský vojvoda Péter Perényi. Druhý sled tak široký nebyl, sestavu měl více do hloubky v několika sledech dílčích. Právě v něm se nalézal i král.

Vedle panovníka stanul s korouhví s obrazem Panny Marie János Drágffy. Jak bylo zvykem, jako jediný neměl ostruhy, aby neutekl. Šlo o pojistku, protože útěk korouhve by strhl celé vojsko. Oba sledy lze vzdáleně přirovnat ke kombinaci linie vpředu s kolonou vzadu. V obou se mísilo jezdectvo a pěchota, v prvním byla také děla a před ním lehcí nepravidelní jezdci. Ve druhém sledu stála pěchota až vzadu.

Prostor, v němž se oba šiky rozvinuly, připomínal z ptačí perspektivy couvající půlměsíc, obrácený tváří ke klikatému toku Dunaje, od jehož pravého břehu se oddělují průtočná i mrtvá ramena. Vlastní půlměsíc, stojící od jihu k severu, měl od Dunaje na západ šířku kolem 10 000  kroků a obepínaly jej třiceti- až čtyřicetimetrové výšiny. Severní stranu ohraničoval do jisté míry potok Csele, jižní těsně pod strání říčka Borza. Terén uvnitř pomyslného půlměsíce tvořily krom mokřin při Dunaji a jeho přítocích louky, pole a pastviny, o konkrétní lokality a tvar se ale dodnes vedou neutuchající spory.

První srážka

Sulejmanovo vojsko přicházelo na výšiny na jihu postupně, nejprve kolem druhé odpolední předvoj Ibrahima Paši: tisícovka jezdců, 2 000 janičárů s arkebuzami, stovka děl a na 30 000 sipahijů z Rumélie (evropská část osmanské říše). Teprve za nimi pochodovali Anatolci (z neevropské části říše) a zbytek janičárů s jezdectvem a sultánem. Ibrahim Paša zaujímal obranné postavení, velel budovat tábor a rozvinout řetězy pospojovaná děla. Za nimi vytvořili janičáři hlubokou kolonu o devíti řadech, to kdyby Uhři zaútočili.

Krom toho poručil Ibrahim Paša bejům Balimu a Husrevovi, aby s akindžilary podnikli široký obchvat a obloukem doleva napadli tábor za uherským vojskem. Mělo jít jen o zneklidňující diverzi, Tomori ale ze sestupu nepřátel z výšin a z onoho obchvatu lehkých jezdců usoudil, že jde z turecké strany o ofenzivní postup. Žádal o souhlas k čelnímu útoku a král přikývl.

Jako první vyrazilo jezdectvo pravého křídla prvního sledu, cvalem rozrazilo osmanské jezdce, kteří prchali do stran, čímž odkryli děla, stojící za nimi. Uhři museli řetězy pospojované kanony také objíždět, hlavně nejspíš nestačily ani vystřelit. Útok se ale rozpadal na výšinách v rozdělaném tureckém táboře, kde začali husaři rabovat. Tureckým jezdcům to dalo čas, aby se stmelili a podnikli protiútok. Za této situace vyjela kupředu část druhého sledu, především rytířské jezdectvo útočící v sevřené sestavě. V té chvíli už stovka tureckých děl vypálila. „Děla byla seřazena takovým způsobem, jako když se stojí v údolí, proto se ukazovala vůči našim méně ničivá než v pláni a působila více zděšení než zkázy,“ napsal kancléř Brodarics.

Pro dejm nebe vidíno nebylo

Kule podle všeho nedostřelovaly či přelétaly, neboť děla stála v nehlubokém úvoze, proto je ostatně jezdci spatřili až na poslední chvíli, rachot ale plašil koně a děsil jezdce. „Pohled na nesčetná nepřátelská děla překvapil naše muže do té míry, že byli téměř ochromeni,“ psal pak papežský legát Burgio. A Albín Šlik dodal: „Pro dejm za veliký čas nebe vidíno nebylo.“

Do toho zazněly arkebuzy janičárů za děly. „Taková se stala metelice, tam hlava odletěla, tam ruka, tam půlka koně a nadělaly se zjevné škody, takže se museli dát na útěk a tak klesali k zemi. Tak to snad hodinu trvalo, Turci ale stále stříleli,“ pokračoval Šlik. To už se vpravo od Rumelijců objevili Anatolci, na které zaútočilo dosud nenasazené Perényiho levé křídlo uherského prvního sledu, bylo ale také odraženo. Vítězství se měnilo v porážku a uherský a český král se rozhodl, že hodí na váhy svůj meč!

Tomori panovníka nabádal, aby z bitvy vyjel do bezpečí, sám pak vyrazil znovu do útoku, v němž padl. Ludvík se jeho radou neřídil a podle všeho vyrazil směrem, z něhož přicházel na výšinách sám turecký sultán! Musel sice projet hustou palbou janičárů, kulky ale celoplátovou zbroj těžkých jezdců neprostřelily, kavalkáda se přehnala kolem a nápor zastavila až sultánova garda. Královo uskupení muselo obrátit koně a pohled na ustupující korouhev byl poslední kapkou stvrzující porážku. Vše se začalo řídit heslem „Zachraň se, kdo můžeš!“, jen pěchota zůstala v pasti, z níž nebylo úniku.

Češi, Moravané a Poláci vzdorovali za pavézami, zpoza vozů zněly poslední výstřely těžkých tarasnic a hákovnic, všichni prodávali kůži draze a většina zemřela. Po šesté večerní už bylo dokonáno a na bojišti leželo podle odhadů 14 000 mrtvých, z toho sedm biskupů a osmadvacet velmožů.

Smrt v potoce Csele

Statečný dvacetiletý panovník unikal přes říčku Borzu k Moháči. Zbylo mu jen pár věrných: Andrzej Trepka, Peter Korlátkő, Slezan Ulrich Cetrys z Lorenzdorfu a český šlechtic Štěpán Šlik. Hejtman prešpurského hradu István Aczél si s králem vyměnil přilbu i koně a všichni dojeli k potoku Csele, který vtéká do Dunaje zhruba dva kilometry severně od Moháče. Ač rozvodněný a bahnitý, dal se podle všeho s trochou opatrnosti přeskočit.

Trepka, Korlátkő a Šlik vyjeli ve tmě na průzkum, narazili však na pronásledovatele a padli. Cetrys či Aczél hledali bezpečné místo k překonání potoka a slezský rytíř přejel první. Následovat měl Ludvík, jenže Aczélův kůň byl znavený a prý i žíznivý. Když vjel král do potoka, sklonilo zvíře hlavu, aby se napilo. Ludvík nejspíš přitáhl udidlo, načež se kůň vzepjal, kopyta mu v bahnitém břehu podklouzla a vladař buď přepadl, nebo se svalil na bok. Těžká plátová zbroj stáhla mladého Jagellonce na bahnité dno… Aczél jej chtěl zvednout, ale mohl už jen bezmocně sledovat, jak se hladina vlní smrtelným zápasem.

Pár dní po bitvě vyrazilo turecké vojsko směrem na Budín. Po obsazení města se vrátilo, aby zanedlouho vytáhlo znovu a bylo zastaveno až pod Vídní. Prohraná bitva u Moháče otevřela Sulejmanovi I. dveře do středu Evropy a Ludvíkova smrt pak uvolnila český trůn pro Habsburka Ferdinanda… A tělo nebohého krále? To našli a pohřbili vesničané poté, co Turci odtáhli.

TIP: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Pan Cetrys, poslaný ovdovělou královnou manželovo tělo hledat, je našel takřka neporušené i s medailonkem, který Marie Habsburská své životní lásce před odjezdem do války darovala. Odevzdal jej i s pramenem vlasů a Marie ten drobný šperk nosila až do své smrti, nikdy už se neprovdala. Když roku 1558 ve španělském Cigales zemřela, byl prý medailonek podle její poslední vůle rozbit a zlomky rozdány chudým.  

Slovo amboseli pochází z masajského empusel, což doslova znamená „slaný prach“. Jeho zdroj se nachází zejména v okolí pleistocenního jezera na západě rezervace, kde se voda vyskytuje pouze po vydatných deštích. Téměř celoročně se tak návštěvníkům nabízí pohled na pozoruhodnou krajinu jezerního dna, zcela odlišnou od zbylého území parku. Rozmanitá oblast zahrnuje rovněž podmáčené bažiny se sirnými prameny, klasickou savanu i nevelké lesní porosty. Široké spektrum biotopů pak zcela přirozeně láká bohatou škálu savců a ptáků.

Ze života slonů

Nepřehlédnutelnými vládci Amboseli se stali sloni, kterých v parku žije půl druhého tisíce. Spatřit je lze zejména v blízkosti bažin, jež skýtají kýžené ochlazení, a především hojnost trávy ke spásání. V posledních letech tam díky dešťům narostlo dokonce tolik zeleně, že ji ani mohutní chobotnatci nezvládají spořádat všechnu. Dospělý jedinec přitom denně zkonzumuje i sto padesát kilogramů biomasy, ačkoliv exkrementy s vysokým podílem nestrávených rostlinných zbytků svědčí o tom, že z ní sloni zužitkují pouze minimální část. 

Budete-li mít štěstí na dobrého průvodce, můžete velmi zblízka pozorovat neuvěřitelně sofistikovaný systém řeči těla, kterým spolu sloni komunikují. Pokud chce například jeden druhému vyjádřit podřízenost, skloní hlavu pod úroveň lopatek, případně k dotyčnému protějšku přistoupí pozadu. Zvedání uší či víření prachu pomocí klů se vykládá jako výhrůžka, zato relativně časté vzájemné házení prachu po zádech slouží pouze ke zchlazení.

Kly až k zemi

Sloni žijí matriarchálně pod vedením nejstarší samice. Složení stáda se však mění a počet jeho členů se odvíjí od dostupnosti potravy: V chudších obdobích se jednotlivé skupiny rozpadají na menší, přičemž matka se může oddělit od svých mláďat. Samci většinou tráví čas izolovaně, ačkoliv příležitostně se k některé ze skupin přidávají a podle potřeby se opět oddělují. Od rodného stáda poprvé odcházejí ve věku osmi až šestnácti let. V Amboseli se stal tím nejslavnějším samec Echo, kterého dlouhá léta pozorovala americká etoložka a ochránkyně přírody Cynthia Mossová, spolu s mnoha televizními štáby. Do roku 2020, kdy uhynul, se mezi místní celebrity řadil též Tim, jenž proslul svými kly sahajícími až k zemi. 

Třebaže jsou velcí savci nepochybně impozantní, východní Afrika vás uchvátí zejména rozmanitostí a hojností ptactva. V Amboseli jich ornitologové napočítali na čtyři sta druhů, od majestátních pštrosů či úchvatných jeřábů královských přes elegantních volavky až po brodivého ostnáka afrického. Nechybějí přitom ani endemiti, konkrétně žlutý snovač východoafrický. Při cestách po Keni byste tak neměli zapomenout dalekohled a vhod přijde i mobilní aplikace pro určování opeřenců, která kromě druhu rozezná také jejich zpěv. Za nejvhodnější období pro pozorování ptáků se považuje chladnější část roku zhruba mezi listopadem a dubnem, nicméně důvod k návštěvě zmíněného koutu Afriky se najde bez ohledu na roční dobu.

Spát s telaty

Těsně za hranicí parku stojí masajské vesnice zvané bomy a v jejich uspořádání se odráží fakt, že se nacházejí v bezprostřední blízkosti teritoria obývaného divokou zvěří. Hliněné domy postavené do kruhu proto obklopuje neprostupná zeď trnového houští, nejčastěji akácií, kterým se většina savců raději vyhne. Platí to i pro kočkovité šelmy, jež si dělají zálusk na dobytek – ten se na noc zahání do zvláštních ohrad uprostřed osady. 

Mimochodem, budování domů je výhradně ženskou záležitostí. Stavitelky nejprve zvlhčí půdu na několika metrech čtverečních, poté do ní natlačí kůly a propletou je menšími větvemi. Nakonec vzniklou konstrukci vyplní směsí hlíny, kravského hnoje a moči. Obydlí postrádají okna či komín, takže je uvnitř téměř vždy štiplavě zakouřeno. Vesničané spí na jediném proutěném lehátku, často spolu s telaty, která je potřeba chránit před predátory. Každou z chatrčí zpravidla obývá jedna žena se svými dětmi. A jelikož Masajové žijí polygamně, náleží první chýše po pravé straně od vstupu do bomy hlavní manželce náčelníka, pro druhou je vyhrazeno místo po levé straně a tak dál. Vesnice tvoří království žen, neboť muži tráví většinu času na pastvě a doma bývají jen zřídka. 

Bez dvou zubů

Masajové – vysocí štíhlí pastevci, kteří při tanci skáčou až nepředstavitelně vysoko – pocházejí z údolí Nilu v jižním Súdánu, odkud do oblasti Velké příkopové propadliny na východě kontinentu doputovali kolem roku 1000. Třebaže se mnozí z nich pastevectvím již neživí, stáda krav často zůstávají jejich pýchou. Prosluli také svými pestrobarevnými přehozy shuka, na nichž převažují odstíny červené. Jedná se o relativně novou součást oděvu, neboť dřív se Masajové při pastvě zahalovali do kravských kůží. Ty však v uplynulém století postupně vytlačil tartan od skotských misionářů a od 60. let zejména cenově přístupnější bavlna. Kárované deky dnes náležejí k masajské identitě zcela nedílně a domorodci je téměř neodkládají. 

Krásu jejich žen dále podtrhuje vyholená hlava a miniaturní korálky navlékané do jednoduchých i složitých obrazců, které doplňují blyštivé plíšky. Moderní, nicméně nanejvýš praktický kus garderoby tvoří sandály z ojetých pneumatik, takže už chodidla netrpí všudypřítomnými trny.

K dalším poznávacím znakům Masajů patří protažené boltce, jizvy na tvářích jako zdobení a dva chybějící spodní zuby. Dětem se totiž podle tradice vytrhávají dolní jedničky, což je má chránit před teplotami, průjmy či zvracením. Kořeny zmíněného opatření jsou však spíš pragmatické: Mezi Masaji se kdysi rozšířil tetanus, v jehož důsledku se zablokovaly čelisti a nemocný nemohl jíst. Jedinou možnost, jak do něj vpravit alespoň trochu potravy, pak nabízela díra v chrupu.   

Představení pro turisty

Pokud zavítáte jako návštěvníci na úpatí Kilimandžára, místní šamani vám rádi předvedou, jak léčí neduhy pomocí větviček. Různé kusy dřeva se strouhají či konzumují, jiné se pálí a pacient inhaluje kouř. Mezi nejkurióznější léčebné metody se řadí použití „žlutého rajčete“ – pravděpodobně plchoplodu otevřeného neboli sodomského jablka – při hadím uštknutí. Jelikož ovšem uvedenou rostlinu nespásá žádný živočich, zdá se její účinek coby protijedu značně pochybný. 

Kromě léčení, vaření či pouštění žilou u krav vám Masajové ochotně ukážou i další nedílné součásti svého života, přičemž k těm obzvlášť zajímavým patří rozdělávání ohně. Namísto přípravy dřeva nasbírají domorodci několik klacíků, lehce je zapálí třením či křesadlem a jejich pomocí pak zažehnou velkou kládu postavenou proti převládajícímu větru. Plamen je sice malý, ale na zahnání divoké zvěře či na přípravu pokrmu ugali bohatě stačí (viz Neorej ani nepohřbívej). V bomě se však oheň neudržuje a po uvaření se vždy uhasí, aby nevznikl požár.

TIP: S pasteveckou holí a mobilem: Masajští pastevci se učí využívat moderní technologie

V samotném národním parku Amboseli platí kromě několika výjimek zákaz vystupovat z auta, kvůli nebezpečí přímého kontaktu s divokými tvory. Jen kousek za hranicemi rezervace vám ovšem Masajové umožní ranní procházku přímo mezi zvěří. V doprovodu jednoho pastevce s pevnou holí se naučíte rozeznávat živočichy podle výkalů, ale také se nepozorovaně přiblížit ke stádu zeber či žiraf. Po návratu se pak můžete vydat na vyhlídkový let balonem a obdivovat z výšky majestátní Kilimandžáro se sněhovou čepicí, jež pomalu, ale jistě mizí.

Babí léto roku 1916 se zapsalo do jizerskohorských kronik tragickým písmem. Až do odpoledne přitom život ubíhal po zaběhaných kolejích. Dřevaři sváželi poražené stromy a před domy pobíhaly všudypřítomné děti.

Smrtící vlna

Varování, že zbrusu nová přehrada praská, navíc přišlo včas. Hrázný tak stihl zavolat na poštu v Desné a alarmující zpráva záhy doputovala až ke starostovi. Tou dobou zbývala ještě spousta minut na útěk do bezpečí, ale lidé ve vsích pod vodním dílem varování podcenili. Navíc nevěřili, že by stavba zkolaudovaná v listopadu 1915 měla 18. září 1916 puknout.

Jako první se ozvalo hučení, které pamětníci přirovnávali k vlaku projíždějícímu tunelem. V mnohých zvuk nejprve vzbudil zvědavost a snažili se něco zahlédnout. V tom jim ale bránil les. Když se apokalyptická vlna objevila, na útěk už nezbyl čas. Masa vody dosahovala až ke střechám vil místních továrníků. Brala domy a „stěhovala“ je na jiné místo někdy víceméně celé. Za pár minut krajina vypadala jako neuklizený dětský pokojíček s rozházenými hračkami.

Proč to všechno?

Z hor se řítila lavina klád, které zafungovaly jako beranidla. Přeživší pak čekal další traumatický zážitek. Ze změti trosek a bahna se ozýval křik, mnohým však již nebylo pomoci. Dodnes není úplně jasné, kolik lidí přesně zahynulo. Celkovou bilancí tragédie však bylo více než 300 nešťastníků bez střechy nad hlavou a hlavně zhruba 65 mrtvých na místě a další dva, kteří zemřeli v nemocnici.

Aféra přežila Rakousko-Uhersko o mnoho let. Soud se táhl až do roku 1932 a nakonec se nikomu nepodařilo prokázat vinu. Studie z roku 1996 konstatovala, že z dnešního hlediska stály za katastrofou nedostatky v geotechnickém průzkumu.

Nimitzovi předci po staletí patřili k nižší německé šlechtě a sloužili jak panovníkům, tak řádu německých rytířů. Postupně zchudli a Chesterovu dědečkovi Karlu Heinrichu Nimitzovi už přišlo poněkud žinantní, aby si před jméno dával titul „von“. Nějakou dobu pracoval jako námořník obchodního loďstva a v roce 1846 se usadil ve Fredericksburgu v americkém státě Texas. Prodával knihy, provozoval hotel s pivovarem, dal se k texaským rangerům a v občanské válce bojoval na straně Konfederace. Jeho syn Chester Bernhard Nimitz se v roce 1884 oženil, krátce nato zemřel a zanechal po sobě těhotnou manželku očekávající narození syna Chestera Williama, budoucího admirála.

Ve třídě admirálů

Pozdější národní hrdina se v dětství nijak nelišil od jiných texaských chlapců. Do školy chodil bos, u sousedů si přivydělával štípáním dříví, lovil zvěř, výborně plaval a prázdniny trávil na dědečkově ranči, kde kovbojové pořád ještě mluvili německy. Když otčím vydělal peníze umožňující zaplacení školy, Chester neváhal a pod vlivem dědečkových námořnických historek se přihlásil na námořní akademii. Zkoušky složil snadno a od 7. září 1901 vstoupil do ročníku, který později proslul jako „třída admirálů“, kteří významně zasáhli do druhé světové války. Za všechny můžeme jmenovat třeba Franka Fetchera, Williama Halseyho, Thomase Kinkaida, Raymonda Spruanceho či Richmonda Turnera.

Spolužáci na kadeta Nimitze vzpomínali jako na přátelského, chytrého, trochu nezbedného a všemi oblíbeného mladého muže. Na začátku roku 1905 Nimitz akademii dokončil jako sedmý nejlepší z ročníku a umístěnku dostal na bitevní loď Ohio, vlajkovou loď Asijské flotily. Hned první plavba ho zavála do Japonska, kam Ohio připlula krátce po japonském vítězství nad ruskou flotilou u Cušimy. S jinými důstojníky dostal pozvánku na slavnost, která se na počest konce války konala v zahradách císařského paláce v Tokiu. Tam se Nimitz setkal, a dokonce krátce pohovořil, se slavným admirálem Heihačiró Tógóem, který na něj udělal velký dojem.

Průšvih jménem Decatur

V Asijské flotile nadějný poručík nějaký čas zůstal. Sloužil na křižníku Baltimore a v únoru 1907 dostal velení dělového člunu Panay. Po bravurně zvládnutých manévrech u Filipín přestoupil na kapitánský můstek torpédoborce Decatur, jenže pak se slibně odstartovaná kariéra zadrhla. Dne 7. července 1908 se Decatur blížil k přístavu Batangas u Manily a uvízl na mělčině. Ačkoli se loď beze škod podařilo stáhnout na hlubokou vodu, odpovědnost padala na hlavu velícího poručíka Chestera Nimitze.

Soud ho uznal vinným ze zanedbání povinností a kontradmirál Joseph Hemphill hříšníkovi udělil veřejnou důtku. A to bylo zlé. Podle běžné praxe, která v tehdejším námořnictvu panovala, se už nikdy neměl dočkat povýšení a nikdy neměl velet lodi. Jedna šance na kariérní postup se ale přece jen rýsovala. Americké námořnictvo v té době zavádělo do služby poměrně dost ponorek a k nevyzkoušené, na první pohled nebezpečné zbrani se důstojníci zrovna nehrnuli. Nimitz se přihlásil do ponorkové školy a po složení zkoušek velel třem ponorným člunům, a dokonce i ponorkové divizi.

Stáž v Německu

Právě tehdy se poznal se svou budoucí ženou Catherine Freemanovou a také se vyznamenal, když zachránil život námořníkovi, který spadl přes palubu. Díky vzorné službě upadl případ z Decaturu do zapomnění a v červnu 1912 Nimitz dokonce přednášel ponorkovou taktiku na námořní akademii. Ve stejném roce povýšil na velitele Atlantské ponorkové flotily a dařilo se mu i v soukromém životě. Oženil se a v květnu 1913 se díky znalosti němčiny dostal na stáž k norimberské společnosti MAN, aby studoval technickou novinku v podobě výroby dieselových motorů.

Přestože musel jednat s německými důstojníky, o nichž se vyjadřoval jako o „arogantních a vlezlých“, dařilo se mu dobře. Pobyt v Evropě pojal jako státem placenou svatební cestu, s milovanou Catherine trávili hodně času v lunaparcích, cirkusech i pivnicích a po návratu domů se novomanželům narodilo první ze čtyř dětí – dcera Catherine. Když vypukla Velká válka, Nimitz s pověstí specialisty na dieselové motory dostal na starost instalaci naftových agregátů do tankeru Maumee – první velké americké lodě s dieselovým pohonem.

Tankování na moři

Právě tam také utrpěl první (a poslední) vážný úraz, když se mu rukavice zasekla do otáčejícího se soukolí, které mu amputovalo část prstu. On sám to považoval za maličkost a po uvedení Maumee do služby byl jmenován zástupcem kapitána a hlavním strojníkem. To mu ovšem nestačilo a s kapitánem Henrym Dingerem navrhli systém doplňování paliva na moři. Nadřízení usoudili, že nápad stojí za pokus, a Maumee v dubnu 1917 na otevřeném moři doplnil palivo dvěma torpédoborcům najednou. Systém se ukázal po technické stránce tak propracovaný, že se bez větších změn používal i za druhé světové války.

TIP: Bitva o Korálové moře: První neúspěch japonských ozbrojených sil

Dalším Nimitzovým postem se od srpna 1917 stala práce technického poradce Atlantické ponorkové flotily, jejíž část kolem britských břehů vedla boj proti německým U-Bootům. Zanedlouho se stal náčelníkem štábu bojujících ponorek a vedl řadu jednání s dohodovými admirály. Se všemi vycházel tak, až jeho manželka s nadsázkou prohlásila, že „s výjimkou Němců ho všichni měli rádi“.

Pokračování: Admirál Chester Nimitz (2): V čele americké flotily k triumfu nad Japonskem

Oproti živočichům mají rostliny jednu zásadní nevýhodu – nemohou se pohybovat z místa na místo. Nejenže tedy nedokážou uprchnout před nenasytnými býložravci, ale problém pro ně představuje i rozmnožování. Aby nevyhynuly, musely proto vyvinout způsob, jak dopravit pyl k jedincům téhož druhu. Například větrosprašné borovice sázejí na kvantitu a štěstí: Do vzduchu vypustí ohromné množství pylu, a i když ho naprostá většina přijde nazmar, pár zrnek přece jen skončí tam, kde má. 

Existuje však i efektivnější způsob – řada rostlin využívá k opylení různé živočichy, zejména hmyz, ale též ptáky či savce, jako jsou netopýři. Flóra je láká na barevné signály, specifické pachy i řadou jiných způsobů a za jejich pomoc se jim obvykle náležitě odmění pamlskem ve formě pylu či nektaru.

Chamtivé a smrtící

Nicméně některé rostliny mají k poctivosti daleko, takže za opylení platit odmítají (viz Nestoudné orchideje). A existují dokonce takové, jež důvěřivé pomocníky nemilosrdně hubí. Patří k nim například arizémy z čeledi áronovitých, které se asi ve 180 druzích vyskytují v Asii, Africe a Severní Americe. Jsou známé také coby lítostky a jejich květenství v podobě tzv. palice podepírá listen neboli toulec. Výsledný trubkovitý útvar připomíná láčky masožravých láčkovek a v podstatě slouží stejnému účelu. 

Jakmile k rostlině přiletí některý z jejích oblíbených opylovačů, pronikne otvorem dovnitř a spadne na dno. Kluzké stěny pak zmíněnému hmyzu, obvykle miniaturním muškám, brání květenství opustit stejnou cestou, takže se v marné snaze nalézt únikový východ obalí pylem. Časem najdou drobní tvorové malý otvor v toulci a vylétnou na svobodu, nemusí se jim to však podařit vždy: Mladé rostliny některých druhů arizém mívají samčí květy, ale jak postupně rostou, začínají vytvářet květy samičí, jež jsou pro hmyz smrtelné – jejich toulec nemá únikový otvor. Muška, která do něj dopraví vzácnou zásilku pylových zrnek, tak za svůj čin zaplatí životem. 

Lechtivá vábnička

Proč ale hmyz zmíněné rostliny vůbec navštěvuje, pokud jsou pro něj tak nebezpečné? Obecně se předpokládalo, že hlavní roli hraje specifický odér připomínající houby. Ty totiž většina opylovačů arizém vyhledává coby místa k rozmnožování, neboť se jimi živí v larválním stadiu. Některá květenství dokonce houby připomínají, a mimikry jsou tak téměř dokonalé. Jenže ne všechny arizémy zmíněnou vůni uvolňují a liší se i tím, že k nim přilétá jen omezený počet hmyzích druhů, často pouze jeden či dva. Skupina japonských vědců proto počátkem roku 2022 v článku publikovaném v časopise Plants, Planet, People navrhla tezi, že vábničkou, na niž řada druhů arizém spoléhá, je příslib sexu.

Rostliny by podle nich mohly uvolňovat pach imitující samičí feromony, a lákat tak samečky, které však místo páření čeká potenciální pomalá smrt vyhladověním. V toulcích některých druhů arizém objevili vědci téměř výhradně samce mušek a je značně nepravděpodobné, že by takovou jednostrannost způsobila houbová vůně.

TIP: Jako řízené střely: Rostliny navádějí opylovače tepelnými vzory na květech

Dosavadní zjištění si rozhodně zaslouží další výzkum, neboť by to znamenalo, že se po bok orchidejí a nemnoha druhů z jiných čeledí využívajících imitaci feromonů nečekaně zařadila nová a poměrně velká skupina rostlin. Koneckonců by se tím částečně vysvětloval i fakt, že arizémy své opylovače zabíjejí: Samců si totiž příroda obecně považuje méně než samic, zvlášť pokud se již stihli rozmnožit.  

Lidský mozek si udržuje představu o čase, která zhruba odpovídá skutečnému času. Dělá to automaticky, ale ne vždy stejně. Subjektivní vnímání času se může měnit. Některé chvíle nám přijdou velmi dlouhé a jiné sotva zaznamenáme. Vědci nedávno zjistili, že to, jakým způsobem mozek vnímá čas, se do značné míry odvíjí od jiného klíčového orgánu lidského těla – lidského srdce.

Adam K. Anderson z Cornellovy univerzity a jeho spolupracovníci došli k závěru, že mozek si nastavuje svůj rytmus času podle srdečního tepu. Během výzkumu, který nedávno zveřejnil odborný časopis Psychophysiology, zkoumali vztah vnímání času a srdečního tepu u 45 studentů Cornellovy univerzity.

Experiment s vnímáním času

Účastníci experimentu byli ve věku 18 až 21 let, měli normální sluch a netrpěli žádnou srdeční chorobou. Badatelé použili elektrokardiograf ke sledování jejich srdeční aktivity s rozlišením na milisekundy. Zároveň ho propojili s počítačem, který reagoval na srdeční tepy pokusné osoby krátkými tóny.

Každý z tónů trval 80 až 180 milisekund. Výzkumníci se ptali studentů, zda určitý tón trval delší nebo kratší dobu než ostatní. Ukázalo se, že pokusné osoby subjektivně vnímají tóny během experimentu jako delší, pokud měly před jeho poslechem rychlejší srdeční tep. Při pomalejším srdečním tepu zase studenti udávali vnímané tóny jako kratší.

TIP: Když lidé zestárnou, čas jim ubíhá rychleji. Vědci zjistili, proč tomu tak je

„Srdeční tep je jako rytmus, který informuje mozek o plynutí času,“ vysvětluje Adam Anderson. „Toto vnímání přitom není lineární. Neustále se zrychluje anebo zpomaluje, podle toho, jak pracuje naše srdce.“

Po objevu kvarků už nestačilo původní dělení na hadrony a leptony, tedy podle toho, zda se částice projevují silnou interakcí. Víme totiž, že třeba protony a neutrony lze dále rozložit. V současnosti se proto částicová fyzika řídí tzv. standardním modelem, jenž popisuje elementární částice a jejich interakce.

Částice se v něm dělí velice jednoduše na fermiony tvořící hmotu a bosony, které zprostředkují interakce. Standardní model obsahoval i hypotetické částice, pouze čekající na svůj objev. Potvrzení poslední z nich, Higgsova bosonu, znamenalo dosud největší triumf v dané oblasti (viz Božský boson). Lov částic a jejich kategorizace ovšem pokračují a lze je doslova online sledovat na webové stránce mezinárodního sdružení Particle Data Group.

Vzhůru na lov

Navzdory četným úspěchům za poslední století se k „částicovému lovu“ musí přistupovat především teoreticky a je to celkem logické: Částice se řídí určitými pravidly, která vědci teprve postupně odkrývají a na jejichž základě předpovídají, že by se jimi mohla řídit ta či ona částice. Pokud pak teorie nabízí řešení v podobě nové částice, hledá se experiment, který by ji mohl odhalit. 

„Odhalit“ je ovšem příliš silný výraz, neboť přímé objevení dané částice není s rozlišovacími schopnostmi našich technologií v mnoha případech možné. Fyzici tedy nehledají přímo uvedenou částici, nýbrž jev – například uvolněnou energii při konkrétní interakci – který by její existenci vysvětloval. 

Teleskopy i sudy s vodou

Nejvděčnější zdroj různých druhů částic představuje zemská atmosféra, jež při interakci s vysokoenergetickým zářením z kosmu pomáhá odhalovat subatomární částice vznikající rozpadem. K zařízením, která toho využívají, patří i mezinárodní observatoř nesoucí jméno Pierra Augera. Leží u argentinského Malargüe v nadmořské výšce okolo 1 400 m a na její výstavbě i činnosti se aktivně podílejí také čeští vědci. Detekuje přitom nejrůznější vysokoenergetické subatomární částice jako elektrony, fotony či miony, vznikající rozpadem částic kosmického záření, tedy protonů, částic alfa – heliových jader atd. 

Na ploše 3 000 km² zahrnuje observatoř 24 dalekohledů zaznamenávajících tzv. fluorescenci, tedy záření částic vzduchu při jejich přechodu do základního stavu, a dále 1 660 nádrží obsahujících vždy 12 tun vody. Ta slouží jako médium a umožňuje zpomalit elektromagnetické záření za částicí letící rychleji, než by se mělo v daném prostředí šířit světlo, čímž nám dovoluje zpozorovat tzv. Čerenkovovo záření. Nádrže obsahují rovněž detektory, které jej zaznamenávají. Jeho směr i vrcholový úhel pak vědcům poskytují informaci o rychlosti a energii nabité částice, tedy také o tom, o kterou z nich se nejspíš jednalo. 

Částice jako projektil

Největší a nejznámější nástroje pro studium i detekci částic ovšem představují urychlovače, kterých po celém světě funguje pro vědecké účely několik stovek. Základní filozofie spočívá v tom, že jedna lehká urychlená částice poslouží coby projektil k ostřelování například těžších složených částic (nukleonů), z nichž lze při srážce detekovat jejich „stavební kameny“. 

Z technologického hlediska vyvstaly dva zásadní problémy: První otázka zněla, jak překonat energii nutnou k rozbití jaderné vazby uvnitř ostřelované částice – jako „projektil“ proto slouží částice s větší energií. Druhý otazník představovala velikost samotné částice, a tudíž pravděpodobnost, že ke srážce vůbec dojde. Vědci tedy přistoupili k řízenému urychlování elektronů a protonů v silném elektrickém poli a na velké vzdálenosti, přičemž jejich dráhy zakřivuje magnetické pole. 

Nejznámější urychlovač částic, Large Hadron Collider (LHC) v komplexu Evropské organizace pro jaderný výzkum CERN, má proto podzemní kruhový tunel o délce 27 km! A jeho součást tvoří i proslulý částicový detektor ATLAS, který 4. července 2012 pomohl ukončit 48 let hledání „božské částice“ – bosonu předpovězeného roku 1964 britským fyzikem Peterem Higgsem. 

Božský boson

Higgs „svým“ bosonem už ve zmíněném roce vysvětloval původ hmotnosti některých částic ve standardním modelu. Předpokládá se, že právě interakcí s „božskou částicí“ získávají elementární částice hmotnost, a seskupují se tak s jinými. Jinak by netvořily atomy, a tedy ani další stavební prvky hmoty kolem nás. Po potvrzení svého předpokladu získal britský fyzik v roce 2013 Nobelovu cenu.

TIP: Evropský CERN: Jak se vaří v kuchyni bohů

„Ulovení“ Higgsova bosonu uzavřelo jednu více než stoletou éru: Představila nám tajemný mikrosvět v úplně novém světle a jeho uspořádání fyzikové popsali standardním modelem. CERN v současnosti plánuje stavbu dokonce stokilometrového urychlovače, který by měl zahájit ještě více fascinující epochu výzkumu mikrosvěta. A při rychlosti, jakou se částicová fyzika žene v posledním století kupředu, nám dost možná již v následujících dekádách nebude základní model stačit.

Asi 500 kilometrů jižně od Káhiry se nachází Dendera, jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v Egyptě. Původně to bylo významné město Iunet nebo Tareret, a také velkolepé centrum kultu bohyně Hathor, která byla zosobněním Mléčné dráhy a představovala mléko, jenž se rozlilo z vemena božské krávy.

Během vykopávek v chrámovém komplexu bohyně Hathor byla objevena sfinga s nápadným úsměvem a dolíčky ve tváři. Sfinga je vytesaná z vápence a byla nalezena společně s kamennou deskou, na níž jsou vyryté démotické a hieroglyfické nápisy, které doposud nebyly rozluštěny.

Císařova sfinga

Odborníci se domnívají, že by sfinga mohla představovat stylizovanou podobu římského císaře Claudia. Egyptologové v současné době pracují na překladu objevených nápisů a doufají, že jim pomohou odhalit identitu osoby, kterou sfinga zobrazuje. Nově nalezená sfinga je sice mnohem menší než její slavná jmenovkyně, která stráží pyramidy v Gíze, ale vědci doufají, že i výzkum malé sfingy může přinést řadu zajímavých informací.

Claudius, čili Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus vládl v letech 41 až 54 našeho letopočtu jako čtvrtý římský císař. V dětství trpěl fyzickými vadami a žil v ústraní, což mu zachránilo život v době brutálních čistek, v nichž se tehdejší císař a Claudiův synovec Caligula zbavoval svých příbuzných a politických rivalů.

TIP: Hrob v staroegyptském Achetatonu ukrýval zlatý prsten boha zábavy

Po nástupu na trůn se Claudius stal jedním z nejschopnějších římských císařů a vojenských velitelů Říma. V roce 43 zahájil invazi do Británie a za jeho vlády Řím rozšiřoval svůj vliv i na Střední východ a do severní Afriky. Vzhledem k tomu je možné očekávat, že v Egyptě té doby existovaly sochy oslavující Claudiovu vládu. 

V roce 2015 se otevřelo nové pozorovací okno pro výzkum vesmíru: Poprvé se podařilo přesvědčivě zachytit gravitační vlny spojené se splynutím dvou černých děr, jejichž existenci předpověděla o sto let dřív Einsteinova obecná teorie relativity. Od té doby máme gravitačních událostí potvrzeno již několik desítek. Současné detektory však skýtají jen velmi omezené možnosti a dokážou zachytit pouze vysokofrekvenční kmity prostoru pocházející z kataklyzmických událostí. Studiem i jiných frekvenčních rozsahů v astronomii gravitačních vln bychom se mohli například dozvědět více informací o kosmu samotném. 

Odborníci proto přišli s myšlenkou, že by se dala k detekci průchodu gravitačních vln použít interference laserového svazku po odrazu na Měsíci. Princip se v podstatě neliší od současných detektorů, s tím rozdílem, že kupříkladu rameno zařízení LIGO měří 4 km, zatímco rameno měsíčního detektoru by bylo dlouhé 384 000 km.

TIP: Tajemství gravitačních vln: Jak vznikají gigantické vrásky v časoprostoru

Předchůdci popsané technologie již fungují: Jde o koutové odražeče zanechané na lunárním povrchu misemi Apollo, jež ovšem slouží k měření vzdálenosti Země–Měsíc. V případě výrazného zdokonalení by nám přitom tatáž technologie mohla přinést zprostředkovaný pohled až na samotný počátek vesmíru.

Vědci dlouho věřili, že pavouci jsou hluší a nejsou s to zachytit vibrace vzduchu. Detailnější výzkum ale odhalil, že skákavky zaslechnou zvuky i na vzdálenost tří metrů. Tito pavouci jsou vnímaví i na poměrně hluboké zvuky s kmitočtem kolem 80 hertzů. A kde mají skákavky uši?

Jako sluchový orgán jim slouží chloupky na nohou. Zvukové vlny rozkmitají chloupky, které jsou napojeny na nervy. Přes nervová vlákna pak putují podněty z chloupku až do velkých nervových uzlin v pavoučí hlavohrudi. 

Lety na „elektrický pohon“

Chloupky na nohou dovolují pavoukům nejen slyšet, ale také vnímat elektrické pole Země. Umí to například plachetnatky (Linyphiidae), které známe jako „babí léto“. Jde o poměrně hojné pavouky. Vědci jich na světě napočítali více jak 4 000 druhů a u nás k nim patří plná třetina všech pavoučích druhů. Plachetnatky jsou vynikající letci. Na „plachetce“ utkané z lehoučké pavučiny vystoupají do výšky čtyř kilometrů a urazí tisícikilometrové vzdálenosti. Nejdelší zaznamenaný pavoučí let měřil 3 200 km.

Přírodovědci dlouho předpokládali, že se plachetnatky při svých letech nechávají unášet větrem. Jenže už Charles Darwin si během plavby kolem světa na palubě lodi Beagle povšiml, že na plachetnici uvízlé uprostřed oceánu v naprostém bezvětří přistávaly stovky pavoučků plachetnatek. Nezdrželi se dlouho a hned zase pokračovali v cestě. Vzlétli bez pomoci sebemenšího závanu větru. Ani Darwin ani další generace přírodovědců nepřišli záhadě na kloub. Plachetnatky sice větrným pohonem nepohrdnou, ale obejdou se bez něj. Létají i v naprostém bezvětří nebo dokonce v dešti. Jak to dělají?

TIP: Rekordy pavoučí říše: Kdo jsou obři a trpaslíci mezi pavouky? A kolika let se dožívají?

Nedávné pokusy odhalily, že pavouci registrují nárůst v rozdílném nabití mraků a země. Zjistí to z míry naježení jemných chloupků na končetinách. Pokud rozdíl v nábojích přesáhne určitou mez, vyleze pavouk na vyvýšené místo a vypustí ze zadečku svazek vláken, která se okamžitě vějířovitě rozprostřou. Za tohle uspořádání vděčí vlákna povrchovému náboji, kterým se navzájem odpuzují. Elektricky nabitá vlákna pavučiny tažená silou elektrického pole mezi zemí a mraky vynesou plachetnatku vzhůru. Babí léto tedy létá na stejný elektrický pohon, který napájí výboje blesků.