Proč druhá planeta jako jediná ve Sluneční soustavě nese ženské jméno? 

Pojmenování Venuše se během dějin měnilo a každá ze starověkých civilizací samozřejmě používala jiný název. Fakt, že ony dva jasné objekty na ranní a večerní obloze jsou jeden a tentýž, jako první zřejmě rozpoznali dávní Sumerové. Pojmenovali planetu po Ištar – velmi oblíbené bohyni lásky, ale také války, tedy zrodu i zmaru. Šlo o jeden z nejdůležitějších babylonských kultů, proto není divu, že se zmíněné přiřazení udrželo rovněž v dalších kulturách, které z té babylonské vycházely. A tak řečtí astronomové říkali planetě Afrodita a Římané Venuše. Mezi obyčejnými lidmi však ještě mnoho dalších staletí vydrželo pojmenování vycházející z času, kdy ji můžeme na nebi spatřit – například v češtině jitřenka a večernice. I v kulturách, jež netvoří součást západní civilizace, přitom Venuše zaujímala výsadní postavení: Kupříkladu mayští astronomové věnovali jí a jejím polohám na obloze velkou pozornost.

Venuše se zdánlivě natolik podobá Zemi, že se často označuje jako její sesterská planeta. Kdy a jak vyšlo najevo, že je taková představa daleko od pravdy?

Zásadní podobnost obou planet spočívá především ve velikosti: Venuše s průměrem 12 104 kilometrů dosahuje 95 procent průměru Země, takže je prakticky stejně velká. Předtím než k ní doletěly pozemské sondy, jsme kromě toho pomocí fyzikálních výpočtů zjistili, že má i obdobnou hmotnost – asi 82 procent naší planety. A později, ve druhé polovině dvacátého století, se díky automatickým průzkumníkům a sofistikovaným pozorovacím metodám podařilo odhalit také její chemické složení, opět velmi podobné Zemi. Tím větší bylo naše překvapení, když jsme poprvé „nahlédli“ pod závoj její husté oblačnosti a zjistili jsme, že se zdánlivé dvojče Země ve svém vývoji ubíralo zcela jinou cestou. Na jejím konci se bohužel nachází planeta, kde panují pekelné teploty a povrchový tlak tak silný, že by tam žádný pozemský organismus asi nepřežil. Ve srovnání se Zemí je Venuše prakticky neobyvatelná.

S podmínkami na Venuši mají potíže také výzkumné sondy. S hustou atmosférou si příliš neporadí a při dosednutí na povrch vydrží fungovat jen krátce. Dokážeme přesto v budoucnu planetě trochu víc „nahlédnout pod pokličku“?

Hustá atmosféra halící povrch Venuše má za následek, že i když na místo dostaneme nějakou aktivní automatickou sondu, množství informací, které nám může poskytnout, je výrazně omezené. A to nemluvíme o nemožnosti aktivního průzkumu povrchu pomocí roverů, jak ho známe třeba z Marsu. Potřebovali bychom úplně novou technologii, jež by nám umožnila planetu zkoumat na jiné úrovni, podobně jako u ostatních terestrických objektů Sluneční soustavy. Ale na to si vzhledem k podmínkám, které na Venuši panují, budeme muset ještě chvíli počkat.

Spočívá snad právě proto Venuše tak trošku na okraji zájmu astronomů, například oproti zmiňovanému Marsu?

Astronomové a planetární vědci se na ni intenzivně zaměřují, ale vždy je limitují dostupná data. Z uvedeného pohledu je na tom Venuše o něco hůř než Měsíc či Mars, kolem kterého krouží flotila několika sond. Rovery, jež úspěšně brázdí povrch rudé planety a neúnavně nám o něm posílají nové a nové informace, by na Venuši dokázaly totéž jen velmi těžko.

Přesto k Venuši sondy putují a přinášejí nám mnoho zajímavých informací. Jakým způsobem k ní cestují? A musí se přitom rovněž čekat na startovací okno, jako například u misí na Mars?

Sonda putuje k Venuši podobně jako k jiným planetám Sluneční soustavy. Délka její cesty a okamžik startu – zmiňované startovací okno – souvisejí s tím, jak výkonný pohon automat má a kolik si může dovolit spotřebovat paliva. Se současnými technologiemi se nám otevírá příležitost vyslat robotického průzkumníka ke druhé planetě zhruba každých devatenáct měsíců, přičemž první z nadcházejících „oken“ nastane v květnu 2023. Typicky trvá let od Země k Venuši čtyři až šest měsíců, ale podle požadavků na dosaženou oběžnou dráhu může být i výrazně delší.

Které sondy se v minulosti k Venuši vypravily a s jakými úspěchy?

Většina z nich pocházela ze Sovětského svazu a dosáhly několika unikátních prvenství, především při přistání. Celkem sedm sond Veněra úspěšně zakončilo sestup atmosférou na různých místech planety a poskytly nám nejen zajímavé informace, ale i první snímky povrchu. Důležité byly samozřejmě také automaty zkoumající během sestupu samotnou atmosféru nebo ty, jež zůstaly na oběžné dráze a získaly ohromné množství údajů o celé planetě – zatímco přistávací sondy prozkoumaly většinou jen velmi malou oblast povrchu. Nejvýznamnější byla asi americká mise Magellan, která nám v devadesátých letech díky inovativní sadě vědeckých přístrojů přinesla na Venuši úplně nový pohled, včetně detailního zmapování topografie jejího povrchu. Zmínit můžeme i evropskou Venus Express, jež mnoho let studovala tamní atmosféru a shromáždila množství cenných informací.

Co dnes víme o atmosféře Venuše a jejím klimatu? 

Alespoň na první pohled představuje atmosféra zásadní rozdíl mezi Venuší a naší planetou. Zatímco na Zemi činí průměrná teplota přibližně patnáct stupňů, s výkyvy plus padesát a minus sto, na povrchu naší sousedky panuje těžko představitelných 462 stupňů – tedy víc, než na kolik se zahřívá Merkur. Díky velmi husté atmosféře dosahuje také povrchový tlak 9,3 megapascalu, což asi 92násobně převyšuje hodnotu na Zemi. Uvedené údaje se regionálně prakticky neliší, tudíž se můžeme na celou Venuši dívat jako na obří vražedný skleník. I ty nejodolnější sondy tam vydržely po přistání pracovat maximálně dvě hodiny.

Pokud jde o chemické složení atmosféry, výrazně v ní převažuje oxid uhličitý s 96,5 procenta, což je také důvod zmíněných nehostinných podmínek. Skleníkový efekt, se kterým se potýkáme i na Zemi, tam drtivě zvítězil. A jestliže Venuši původně halil plynný obal podobný zemskému, s převládajícím dusíkem, miliardy let vývoje způsobily, že dnes tvoří uvedený prvek asi jen třicetinu atmosféry.

V porovnání s ostatními planetami je Venuše zajímavá i velmi mladým povrchem. Jakého stáří dosahuje?

Přesně to nevíme, protože se nám zatím nepodařilo – a v dohledné budoucnosti asi ani nepodaří – odebrat vzorek tamních hornin a podrobit jej laboratorním datovacím metodám. Musíme si tak pomoct nepřímo. Od dob amerických misí Apollo víme, jak navázat stáří povrchu na množství kráterů, které na něm můžeme pozorovat: Čím geologicky mladší oblast, tím méně kráterů ji pokrývá, protože ty starší byly překryty během procesu jejího vzniku. Na radarových snímcích povrchu Venuše jsme meteorických kráterů našli překvapivě málo, a podle statistických modelů tak jeho stáří dosahuje přibližně 750 milionů let. Důvod, proč je tak „mladý“, ještě přesně neznáme, ale zřejmě to souvisí s vnitřní aktivitou planety.

Jaký typ kůry a jaké struktury bychom na tamním povrchu našli?

Povrch Venuše se od zemského výrazně liší. Kůru naší planety tvoří dvě velmi odlišné oblasti: kontinenty s nižší hustotou danou vyšším podílem oxidu křemičitého a oceán­ská kůra, jež se navíc nachází výrazně níž než kontinenty. Venuši však pokrývá jen jeden typ kůry a složením se podobá právě pozemským oceánským čedičům. Navíc tam chybí výrazný výškový rozdíl mezi jednotlivými částmi planety. Jedinou výjimku kromě všudypřítomných sopek představují tři vyvýšeniny – Ishtar Terra, Aphrodite Terra a Lada Terra. Nemůžeme je však považovat za kontinenty, z geologického hlediska se příliš neliší od okolního povrchu. Na vrcholcích hor i sopek ovšem pozorujeme materiály s výrazně odlišnými vlastnostmi v oblasti odrazu radarových paprsků. Zda jde o vliv nižšího tlaku a teploty, nebo o jiný geologický proces, zůstává zatím nepotvrzené.

Jak důležité jsou dva typy zemské kůry z hlediska obyvatelnosti naší planety? 

Země by rozhodně vypadala výrazně jinak, pokud by se zde před více než třemi miliardami let neobjevily kontinenty. Z geo­fyzikálního hlediska se totiž pojí s procesem deskové tektoniky a ten zas představuje významný faktor v ochlazování planety. Pokud k němu nedochází s takovou efektivitou, jakou pozorujeme na Zemi, zůstává jádro velmi teplé a magnetické dynamo ztrácí účinnost, až zcela ustane. Kontinenty jsou však důležité i z hlediska vývoje života na Zemi: V mělkých šelfových mořích v jejich okolí se mu velmi daří a v neposlední řadě se savci vyvinuli až poté, co se život přesunul z moří na souš.

Z pozorování tedy vyplývá, že v současnosti Venuše obyvatelná není. Ale co dřív? Mohla se tam v minulosti vyskytovat voda, či dokonce život?

O existenci života na Venuši můžeme jen spekulovat, protože žádná dosud získaná data takové domněnky nepodporují. V atmosféře se nicméně určité množství vodní páry nachází a je dost dobře možné, že před mnoha stovkami milionů až několika miliardami let se na povrchu vyskytovalo vody mnohem víc. Vždyť pokud se na Zemi objevilo množství kapaliny, jaké pozorujeme dnes, alespoň řádově podobný objem se mohl na začátku její existence nacházet i na Venuši. V důsledku chybějícího globálního, vnitřně buzeného magnetického pole a narůstajícího skleníkového efektu se však zřejmě z povrchu rychle odpařovala a unikala z atmosféry do vesmíru.

Venuše tedy nemá vnitřně buzené magnetické pole. Znamená to, že tam nemůže vzniknout magnetické dynamo jako na Zemi?

Jde o další zásadní rozdíl oproti naší planetě. Venuše vlastní magnetické pole generované v jádru nemá, ale není v tom sama. Kromě Země jsme jej z terestrických objektů Sluneční soustavy pozorovali jen u Merkuru a Jupiterova měsíce Ganymedu. Důvody, proč ho ani ostatní planety a měsíce nemají, jsou různé, ústí však do stejné situace: V metalickém jádře – pokud ho objekt obsahuje – nedochází k dostatečně rychlému pohybu materiálu, tudíž globální magnetické dynamo nemůže vzniknout, případně se udržet.

Pro zachování magnetického dynama je velmi důležitá i voda, a to především z hlediska deskové tektoniky, jak ji známe ze Země. Co se stane, když desková tektonika chybí či vymizí?

Na Zemi tvoří voda v horninách významnou součást subdukovaných tektonických desek. Bez ní by se celá desková tektonika zřejmě „zadřela“ a nitro planety by se přestalo účinně ochlazovat. A právě účinnost této tepelné výměny s okolním kosmickým prostorem je pro fungování geodynama klíčová. Jeho zpomalení a následné zeslabení mohlo celý proces ohřívání atmosféry Venuše ještě dál urychlit a snižující se objem vody na jejím povrchu pak mohl mít zničující účinek na místní geologické procesy.

Popsaná situace má u Venuše fatální dopad na celý ekosystém povrchu i na atmosféru. Sluneční vítr, tedy nabité částice přicházející od naší mateřské hvězdy, tak nejsou od planety odkláněny a mohou pronikat poměrně hluboko do exosféry – což má bohužel za následek poměrně masivní únik částic do vesmíru. Pokud tedy někdy v minulosti měla Venuše například významnější podíl vody v atmosféře, jedná se s velkou pravděpodobností o mechanismus, jak o ni přišla.

V důsledku chybějícího magnetického pole není Venuše chráněna ani před zářením z kosmu. Nemohla by zmíněnou úlohu převzít její hustá oblačnost?

Stejně jako se kvůli absenci magneto­sféry dostane k atmosféře Venuše sluneční vítr, dostane se k ní i kosmické záření. Je pravda, že většinu dopadajícího elektromagnetického záření hustá oblačnost buď pohltí, nebo odrazí zpět do vesmíru. Skrz atmosféru tak proniká jen jeho velmi malé množství. Na povrchu proto panuje poměrně silné přítmí, přestože se planeta nachází výrazně blíž Slunci než Země. Radiační záření však ani její výrazná oblačnost zachytit nemůže.

Mezi zajímavosti druhé planety patří den delší než rok. Co danou anomálii způsobuje?

Venuše obíhá kolem Slunce blíž, a tudíž i rychleji než Země. Jeden rok tam trvá 224,7 pozemského dne, tedy asi 7,5 pozemského měsíce. Neobvyklá je však rotace planety: Zatímco prakticky všechny objekty Sluneční soustavy se otáčejí v takzvaném prográdním směru, Venuše rotuje obráceně neboli retrográdně, a navíc velmi pomalu. „Den“ tam tak skutečně trvá déle než celý rok, celkem 243 pozemských dnů. Vysvětlujících teorií existuje víc: Dřív se hojně spekulovalo o impaktu, který planetu „roztočil“ opačným směrem, ale dnes se za nejpravděpodobnější pokládá působení slapových sil. Například na Zemi se projevují přílivem a odlivem oceánů, ale také zpomalováním oběhu Měsíce kolem naší planety, s čímž souvisí jeho vzdalování. Podobnými silami působí Slunce na atmosféru Venuše a ta mohla její rotaci zpomalovat až do té míry, že se planeta zastavila a „roztočila“ se obráceně.

Vraťme se ještě k otázce existence života na Venuši. Ta se v roce 2020 znovu dostala do popředí vědeckého zájmu, když se v atmosféře planety podařilo detekovat fosfan – plyn, který by mohl vznikat činností primitivních živých forem. Dokázali už odborníci jeho tamní výskyt objasnit? 

Objev fosfanu byl skutečně pro hledání života mimo Zemi velmi zásadní: nejen proto, že by mohl indikovat existenci živých forem na Venuši, ale už kvůli dosavadnímu přesvědčení, že jej u žádné kamenné planety detekovat nemůžeme. Teď již víme, že je to možné. A astronomové studující exoplanety – jako třeba skupina na Astronomickém ústavu Akademie věd vedená Petrem Kabáthem – si fosfan přidají na seznam molekul, po nichž se v atmosférách cizích planet pátrá. 

Ale zpět k Venuši. Tamní výskyt fosfanu dosud vysvětlen nebyl. Na Zemi vzniká většinou buď v průmyslu, nebo jako vedlejší produkt biologických pochodů některých bakterií. Když jej vědci objevili v atmosféře Venuše, nejprve zkontrolovali, zda jeho detekované množství nemůže pocházet z nějakého známého nebiologického procesu – a došli k negativnímu závěru. Pokud je tam tedy opravdu tolik fosfanu, kolik se zdá z pozorování, pak vzniká určitým dosud neznámým procesem, anebo by skutečně mohl ukazovat na přítomnost primitivního života.

Jaké sondy mají v blízké budoucnosti k Venuši vyrazit?

V současnosti se plánuje řada nových misí, jež nám v příští dekádě slibují opět výrazný posun v porozumění druhé planetě. Na rok 2028 připravuje NASA misi Veritas, pokračovatelku již zmíněného Magellanu: Z oběžné dráhy bude podrobně mapovat povrch Venuše, jeho geochemické složení, odchylky v gravitačním poli a další zajímavé údaje. O tři roky později by měla vyrazit také evropská orbitální sonda EnVision, s podobným zaměřením. Díky povrchovému i podpovrchovému radaru má co nejpřesněji zmapovat pozorované geologické útvary i případné anomálie pod povrchem, jež mohou se sledovanou topografií souviset. Třetí chystaný automat, americký DAVINCI+, se zaměří na spodní část atmosféry. Jako první sonda téměř po půl století se tak odváží do hustých siřičitých oblaků Venuše a pošle nám údaje a snímky zajímavých geologických útvarů z malé výšky nad povrchem. 

Kromě popsaných tří schválených průzkumníků, kteří během následujících deseti let k sousední planetě zamíří, existuje i řada dalších návrhů: například indický projekt Shukrayaan-1 nebo ruská Veněra-D, jež by chtěla navázat na fenomenální úspěchy v režii Sovětského svazu. Budoucnost zmíněných návrhů je však bohužel nejasná a minimálně část z nich zůstane jen na papíře.

Jaké otázky by nám mohly budoucí mise zodpovědět?

Vědci by samozřejmě o Venuši rádi získali maximum informací ze všech oborů přírodních věd. Rozpočty vesmírných agentur i současné technologie jsou však omezené, takže se musíme spokojit s dostupnými možnostmi. Plánované mise, sondy a jejich přístroje, jež budou Venuši zkoumat v následujících letech, by nám především měly odpovědět na základní otázku, kterou si klademe v tomto rozhovoru: V čem přesně se Venuše od Země liší a proč právě tyto rozdíly způsobily tak odlišný vývoj obou jinak podobných planet? Kolik se na Venuši původně nacházelo vody, jak rychle z jejího povrchu mizela a zda souvisí současný stav planety právě s uvedeným procesem? Mohl na ní existovat život?

TIP: NASA ohlásila dvě mise, které mají zkoumat Venuši

A jak je ve vědě obvyklé, pokud se budeme snažit najít odpovědi na zmíněné dotazy, nakonec se vyrojí ještě větší množství dalších, a možná dokonce zajímavějších.

Mgr. Martin Pauer, Ph.D., (*1979)

Martin Pauer se po ukončení magisterského studia na katedře geofyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy zabýval v berlínském Institutu pro planetární výzkum DLR geofyzikou planet Sluneční soustavy. Nyní vede výzkumné a vývojové projekty ve společnosti Rockwell Automation a externě spolupracuje se Štefánikovou hvězdárnou a s Oddělením kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry AV ČR.

S klesajícími venkovními teplotami a ubývajícím denním světlem mizí z přírody rovněž drobní živočichové, kteří jsou jinak během léta všudypřítomní. Většina z nich ovšem nezemře: Jednotlivé druhy si v uplynulých milionech let vybudovaly nejrůznější strategie, jež jim pomáhají zimu přečkat a obvykle se úzce pojí s jejich životním cyklem. Mnozí ze zmíněných tvorů tráví aktivně pouze teplejší část roku, kdy se rozmnoží, a následně uhynou – zatímco nová generace zůstane přes zimu ve stadiu vajíčka či larvy a teprve s příchodem jara se vyvine v dospělce. Popsaný způsob známe mimo jiné u kobylek nebo sarančat. Jiní, například řada brouků, se před mrazem jednoduše schovají. Ideální skrýš jim přitom poskytuje trouchnivé dřevo či hlína, ale i vyhřátá lidská obydlí.

TIP: Jak mohou aligátoři přežít v ledové bažině? Zamrznou ve správné poloze

Sociální hmyz jako včely nebo mravenci, ale také třeba slunéčka sedmitečná vytvářejí velké shluky, generující dostatek tepla – ve včelích úlech bývá v zimě až čtrnáct stupňů. V neposlední řadě si pak zejména motýli osvojili stejnou strategii jako ptáci a na podzim odlétají do teplejších krajin. V daném ohledu se stal rekordmanem severoamerický monarcha stěhovavý (na snímku), který pravidelně překonává vzdálenost bezmála pěti tisíc kilometrů.

Kulomet Negev se vyznačuje mnoha zajímavými vlastnostmi, například možností zásobování z pásu i ze zásobníků. Obvykle se užívají pásy na 150 nebo 200 nábojů ráže 5,56×45 mm, skladované v textilním pouzdru a do kulometu zasouvané zleva. Jako kuriozitu lze ještě dodat, že konstrukce podavače hodně připomíná kulomety československé výroby, s nimiž se Izraelci mohli seznámit dříve. Ve spodní části pouzdra závěru se nachází šachta, do které se dají vkládat zásobníky z pušek Galil na 35 ran, a s použitím adaptéru lze zasouvat dokonce též zásobníky z pušek M16/M4 standardu NATO.

Předchozí část: Izraelská zbraň do nepohody: Spolehlivý kulomet IWI Negev (1)

Při střelbě ze zásobníku však má negev o něco nižší kadenci, jelikož regulátor tlaku plynů se musí nastavit do polohy 1. Nejčastěji se používá poloha 2, sloužící pro střelbu z pásu za běžných podmínek, zatímco poloha 3 se hodí pro velmi prašné či jinak problémové podmínky. Na začátku výroby dostávaly negevy ještě nástavec pro palbu puškovými granáty, ale tento prvek konstruktéři posléze odstranili jako nadbytečný. Stejně jako většina dnešních kulometů disponuje i negev možností rychlé výměny přehřáté hlavně, ovšem jako zvláštní lze popsat jeho pažbu, která se dá sklápět podél levého boku pouzdra závěru. Vedle pažby má negev také pistolovou rukojeť a sklopnou dvojnožku, kterou lze odmontovat.

Možnosti dalších doplňků

Pro míření standardně slouží běžná mechanická mířidla s rozsahem 300–1 000 m a kroky po 100 m. Na mušku i mechanická mířidla výrobce nanesl světélkující tritium pro palbu v noci, přestože na negev lze umístit též nejrůznější typy denní či noční optiky, pro což slouží lišta Picatinny na horní straně pouzdra závěru. Ke zbrani se dají připojovat rovněž další montážní úchyty pro laserový zaměřovač, svítilnu a jiné doplňky.

Negev lze vybavit nosným popruhem nebo jej připojit k lafetám na střelištích na vozidlech. Vedle základní varianty vznikla verze s kratší hlavní původně nazývaná Commando, ale pak se začala užívat spíše zkratka SF (Special Forces). Kromě kratší hlavně se vyznačuje přidanou přední rukojetí, která se nachází poblíž dvojnožky. Hodí se však zdůraznit, že pouzdro závěru zůstává shodné, takže se základní dlouhá varianta dá výměnou hlavně a přidáním oné rukojeti změnit na krátkou verzi SF, v níž se negev může uplatnit též jako vysoce výkonná útočná puška.

Kratší lauf, vyšší ráže

Izraelská armáda ovšem vyjádřila zájem také o zvýšení palebné síly kulometu, což odpovídalo celosvětovému trendu, protože některé armády se začaly vracet ke kalibru 7,62×51 mm. Pro tuto ráži proto upravili také kulomet Minimi, jenž poté získal polooficiální název Maximi, ale Izraelci se rozhodli modifikovat též negev. Společnost IWI (Israel Weapon Industries), jež vznikla privatizací jedné z divizí firmy IMI, proto od roku 2012 dodává i 7,62mm variantu zvanou Negev NG7, kdežto původní verze kalibru 5,56 mm se začala označovat jako NG5.

Konstrukce zůstává téměř stejná, ačkoliv zmizela šachta pro zásobníky, takže kulomet používá jen pásy na 100 nebo 125 ran, umístěné v bubnových pouzdrech. Zachovaná je též možnost pálit jednotlivými ranami, dodává se i zkrácená hlaveň, takže rovněž NG7 existuje v provedení SF. Varianty v obou rážích se navíc (jak je v židovském státě dlouhodobě zvykem) průběžně modernizují podle zkušeností ze skutečného bojového nasazení. Mezi prostředky pro tento proces se řadí senzorové zařízení IWI eLog, jež se instaluje na kulomet a zaznamenává data o používání, což pomáhá zbrojířům při údržbě nebo inženýrům při dalším zdokonalování.

Drahý, ale kvalitní

Izraelci se snaží klást důraz na vysokou kvalitu a efektivitu, nikoliv na nízké ceny, takže nijak nepřekvapí, že jejich zbraně nepatří mezi nejlevnější. To se týká i negevu, u něhož výrobce otevřeně uvádí, že stojí víc než FN Minimi, avšak nabízí lepší odolnost vůči drsnému prostředí. Díky tomu a navzdory vysoké ceně proto kulomet našel řadu exportních zákazníků, mezi nimiž figurují mnozí tradiční kupci izraelských zbraní.

To se týká třeba Ázerbájdžánu a Gruzie, Filipín, Thajska a Vietnamu. Židovský stát se dlouhodobě těší silné pozici též na zbrojním trhu Latinské Ameriky, takže kulomet Negev si nalezl cestu rovněž do ozbrojených sil Brazílie, Kolumbie, Kostariky, Mexika a Paraguaye. V seznamu uživatelů se nachází také sedm států černého kontinentu – Demokratická republika Kongo (bývalý Zair), Kamerun, Keňa, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Senegal a Tanzanie. Na tomto místě lze dodat, že v případě Asie, Latinské Ameriky a Afriky může být seznam ve skutečnosti i delší, neboť Izrael o svých „exotických“ zákaznících obvykle blíže neinformuje a ani tito odběratelé většinou neposkytují podrobné údaje.

Licenční výroba

Za spolehlivý však lze pokládat výčet evropských uživatelů negevů, kam náleží Estonsko, Kypr, Severní Makedonie a Ukrajina. Posledně uvedená země si koupila také práva na licenční produkci, která probíhá ve zbrojovce NVO Fort. Licenční kopie negevu dostala jméno Fort-401. Zřejmě největším a zajisté také nejčastěji uváděným zahraničním odběratelem se ovšem stala Indie, která již delší dobu užívala 5,56mm variantu u speciálních sil, jenže roku 2020 se rozhodla zavést Negev NG7 jako svůj standardní univerzální kulomet, který nahradí dosavadní a výkonově nevyhovující zbraně domácí výroby INSAS LMG.

TIP: Útočná puška Tavor TAR-21: Izraelská zbraň pro 21. století

Indie objednala 16 479 Negevů NG7, jež producent dodal na počátku roku 2021. Indie obvykle usiluje o licenční výrobu zahraničních zbraní, jenže v tomto případě kvůli napjatým vztahům s Čínou spěchala, a proto koupila kulomety vyrobené v Izraeli. Očekává se však zájem o větší počet, tentokrát již zhotovený v licenci, takže úspěšný negev se nejspíše dočká také varianty Made in India. 

Kůň je již dlouho významným průvodcem člověka. Sehrál významnou roli v rozvoji civilizací, především v Evropě, Asii a Africe, později i na dalších kontinentech. Kdy to ale vlastně začalo? Na doposud nejstarší známé stopy jezdectví náhodou narazili archeologové, když studovali kostry z dávných hrobů.

Martin Trautmann z Helsinské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno prozkoumali 217 lidských pozůstatků na 39 lokalitách v oblasti takzvané Pontsko-kaspické stepi, která se táhne od černomořského pobřeží Bulharska až po západní Kazachstán. Tito lidé patřili k jámové kultuře, která existovala na přelomu chalkolitu (doby měděné) a doby bronzové, právě v Pontsko-kaspické stepi a sousedních oblastech.

První jezdci světa

Odborníci se domnívají, že lidé jámové kultury používali praindoevropský jazyk. Rovněž měli podezření, že šlo o první jezdce v historii. Až doposud pro to ale scházely přímé důkazy. Jak vyplývá ze studie zveřejněné odborným časopisem Science Advances, Trautmanův tým zjistil, že zhruba dva tucty ze zkoumaných jedinců mají na kostře alespoň jeden ze znaků, které jsou spojované s jízdou na koni. U pěti z nich je to podle vědců prakticky jisté.

TIP: Jezdec na bezhlavém koni: Unikátní archeologický nález z jižního Německa

Badatelé jsou přesvědčeni, že jejich výzkum je silným důkazem proto to, že lidé jámové kultury byli jezdci, a to již kolem roku 3000 před naším letopočtem. Jsou-li jejich závěry správné, lidé jezdí na koních již asi 5 tisíc let. Většina zkoumaných pozůstatků lidí jámové kultury byla příliš poškozená, ale vědci odhadli, že na koni pravidelně jezdilo asi 30 procent dospělých mužů jámové kultury.

Archeoložka Birgit Bühlerová z Vídeňské univerzity je sice nadšená výzkumem Trautmannova týmu, ale zároveň varuje před příliš razantními závěry. Některé významné znaky jezdců na koních u zkoumaných koster lidí jámové kultury scházejí. Podle ní je na místě obezřetnost a pátrání po dalších dokladech.

Koláček lásky? Je to jako variace na téma Mít hluboko uvnitř sebe kousek toho druhého, ovšem zbavená poetiky a s přidanou porcí nechutnosti. Populární byly ve středověké Evropě pro svou snadnou dostupnost a dodnes se s nimi setkáte v zemích Asie. Tedy doufejte, že spíše nepotkáte. Kouzlo tu spočívá v ingrediencích, které vaše tělo vyprodukovalo při myšlenkách na vyvolenou osobu. Horký pot, uvolněný při neklidném snění, slané slzy smutku i jiné, ehm, zvlhčující substance na bázi tělesných sekretů. Čím více toho nasbíráte, tím lépe pro vás. Vše poté smísíte s moukou a vytvarujete z hmoty koláček. Upečete jej, usušíte a rozdrtíte na prach. Ten pak nenápadně nadrobíte do jídla vašemu objektu lásky. Po tomhle si vás jistě naprosto zamiluje. A ještě drobnost: při zadělávání těsta a pečení koláčku musíte být nazí. Jinak by propocená drobenka nefungovala.

Tenká hranice 

Skončit ve středověku na hranici za čarodějnictví? Tahle ohnivá kariéra nevyžadovala skoro žádnou námahu. Zvlášť, když jste se zabývali výrobou lektvarů lásky z lidských ostatků. Na svou obhajobu jste teoreticky mohli přizvat znalce medicíny, kteří by vám mohli podat dobrozdání: drcené lidské kosti, nastříhané vlasy a chlupy, vyvařený morek nebo žluč totiž nebyly jen ingredience čarodějné, ale také lékařské. Takže jste mohli být souzeni jen jako šarlatáni. Pokud jste ale do zmíněných substancí přidali navíc ještě lidskou krev, už se jednalo o lektvar magický, církví a medicínou zapovězený.

Právě taková úprava lékařské receptury se nevyplatila v roce 1320 Béatrice de Planisoles, šlechtičně z Comté de Foix. Za čarodějnictví a kacířství byla upálena – dílem i proto, že svého klienta lektvarem přiotrávila. Součástí jejího nápoje lásky byly pupeční šňůry jejích synů a první menstruační krev její dcery…

Co dům dal…

Správný lektvar lásky je třeba namíchat ze substancí, které na sebe přísně logicky navazují. Dokládá to i portugalská receptura ze 14. století. Nejprve potřebujete proso, trhané za úplňku. Je obyčejné jako lidský život, ale měsíční paprsky mu dodají energii nevšednosti. Dále si připravte kousek myrhy z kadidla nebo kostelní svíce, protože takto se lektvaru dodá to správné posvěcení. Natrhejte kouzelné byliny, například roketu setou, protože ta dodává „sexuální ráznost a sílu“. Přimíchejte i něco z vašeho idolu, čeho se nedotkla cizí ruka. Nejlépe vlas nebo nehet, které zabalíte do mušelínu. A samozřejmě doplňte něčím ze sebe. Obvykle to znamenalo menstruační „měsíční“ krev, která byla považována za ingredienci silně nabitou magií.

To vše semelte v moždíři a s chutí do jídla. Je celkem jedno, jestli podobnou sestavu pozřete vy nebo váš milovaný nešťastník. Výsledek je zaručen. Zblázní se do vás nekonečnou láskou na celá čtyři léta. A pokud miloval jinou, pak na celý život!

Recept dle královny

Pokud je s nějakou recepturou spojeno jméno urozené, je to jako pečeť kvality a původnosti. Co na tom, že o skutečném původu Gunhildy Vendské, pololegendární matky dánských králů z přelomu 10. a 11. století, nemáme pořád jasno. Spekuluje se o tom, že se četná kouzla naučila ve „své rodné slovanské zemi“. Takže sousedka! Co ale známe, je její recept na lásku. Nachystejte si prosím vrabčí mozečky, jelení srdce, trus bílého a černého čápa, tuk vyvařený z těla jedovatého hada (tedy zmije), ptačí zobáčky drcené, oslí varlata, kosti z levé strany žáby, která byla okousána mravenci, srdce a krev holuba a ještě jednou krev – tentokrát netopýří, smíchanou a odleželou v černém pivu. Co dodat? Přejeme dobrou chuť a mnoho úspěchů ve vašem dalším milostném životě.

Pozor na broučky

Třeba na takového puchýřníka lékařského… I když se mu říká španělská muška, jako první jej začali medicínsky zužitkovávat už staří Řekové. Krovky tohoto hmyzu, louhované v roztoku, uvolňují látku zvanou kantharidin. A ten skutečně vyvolává až extrémní překrvení jistých partií mužského těla, takže nepřekvapí, že byly často využívány při tvorbě kouzelných nápojů lásky. Čistě technicky: muž, který pozřel zmíněný lektvar z mušky, uvěřil díky svému nenadálému pnutí v kalhotách, že ona je ta pravá. Je tu samozřejmě problém, když něco takového vypijete ve společnosti jiné dámy. Třeba té, která o vaše city nestojí. A pak je tu ten nepříjemný fakt, že zhruba 32 miligramů kanharidinu stačí k tomu, aby vám definitivně selhaly ledviny. Je to zrovna tak erektivum, jako jed…

Čistota půl zdraví

O paní Trotule de Ruggiero víme jen žalostně málo, což je určitě škoda. Je totiž autorkou patrně prvního díla svého druhu v Evropě: knihy věnující se ženské kráse, hygieně a kosmetice. A to prosím v 11. století! Svazek De Ornatu Mulierum obohatila tahle předchůdkyně naší Dobromily Rettigové o bezpočet praktických rad stojících na pomezí sexuální magie. Popisuje například výrobu parfému z okvětních lístků růží, jež má uživatelky vést ke kráse a muže k pobláznění. A v podobném duchu pak rozvádí výhody růžového prachu, který žena v nestřežený moment foukne muži do ucha. Naslouchat pak bude už jen jejím slovům! Kombinace spanilého obličeje a podmanivé vůně je prý tím nejlepším způsobem, jak si zajistit nehynoucí lásku vybraného muže.

Láskou k vyhynutí

Láska je vzácné zboží, a tak nepřekvapí, že touha po magickém lektvaru, jenž by dokázal zajistit celoživotní přízeň vyvolené osoby, přivedla v Řecku k vyhynutí hned několik druhů bylin. Které? To je právě záhada pro botaniky. Ta nejžádanější se jmenovala Satyrio. Podle popisu se mělo jednat o orchidej, ne nepodobnou našim vstavačovitým. Byla natolik žádaná, že z celého Středomoří údajně vymizela. Asi proto, že tak dobře fungovala. V receptech ji posléze nahradila jiná, pro přehlednost rovněž nazývaná Satyrio. Tady už mají botanici jasno: šlo o starček přímětník – v podstatě plevel se žlutým květem. Jenže i ten dokázali Řekové lokálně vysbírat. A tak se magickou bylinou, spojenou se silou Satyrů, stala světlo-květá odrůda sporýše. Ten už také není k nalezení. Dramatik Petronius prozradil, že usušený kořen této rostliny bylo třeba přimíchat do vína a věci pak dostaly rychlý spád.

S paštikou

Albert Veliký byl jedním z nejvýznačnějších křesťanských učenců 13. století. Byl také prohlášen za svatého, zjevně kvůli svaté trpělivosti, jakou projevil při popisování přírodních věd. O tři století později si jeho jméno bez jakéhokoliv copyrightu vypůjčil neznámý autor pro dílo Taje bylin, kamenů a jistých tvorů, obsahující alchymistické recepty. Nechyběl ani nápoj, který nemá lásku pomoci získat, ale ve spokojeném manželství pevně udržet. Potřeba je na něj „tuhá skořápka“, tedy vápnitá ulita nějakého hlemýždě, sušené květy barvínku a pozor: hrst živých žížal. Když směs rozetřete v hmoždíři, žížaly už živé nebudou. Ale pokud tuhle zvláštní paštiku dokážete vpravit do těla svého manžela, nic už nebude stát v cestě vašemu štěstí. Kudy a jak? To už je na vás.

Příjemné probuzení

Je snad vznešenější rostliny než vavřínu? Věnci z něj upletenými se přece zdobili vítězové, takže něco na tom bobkovém listu být musí. Pokud chcete dosáhnout výhry v zápase o city druhé osoby, postarejte se o to, abyste do jejího polštáře včas zašili vyvařené vavřínové listy. Do každého cípu po jedné hrsti a pro jistotu ještě jednu doprostřed. Jen pozor: musíte zajistit, aby na takto vypolstrovaném polštáři spal jen váš vyvolený, nikdo jiný. A to přesně 14. února, tedy o svátku zamilovaných. A předtím musíte nahořklý výluh z bobkových listů vypít. Na ex. Pokud se něco pokazí, hrozí vám, že se sama zamilujete do jiného spáče. Nikdo ale neříkal, že to bude bez rizika.

Zahraniční lék

Afričané a mouřeníni byli možná pohani, ale o síle jejich primitivní magie nikdo v Evropě nepochyboval. Exotický lék vždy funguje lépe než domácí a ve středověku tomu nebylo jinak. Až z území dnešní Nigérie doputoval v 15. století do Benátek recept na zaručený nápoj lásky. Vezmete hadí a pavoučí jed, pramen vlasů čarodějnice, kozí bradu (zda stejnojmennou rostlinu nebo část onoho zvířete jasné není). V kotlíku s touto bublající směsí je třeba utopit ještěrku – a dílo je hotovo. Podává se ještě horké, nejspíš aby nedošlo k vychladnutí citů. Asi největší problém byl s nedostatkem surovin, ale jinak to prý fungovalo dokonale. Z mexických kolonií dorazil s misionáři zase jiný recept, který používaly ženy mesticů: oslí mléko, vlastní moč a zrna cizí kukuřice. Nechte kvasit v hliněném hrnci a sbírejte pěnu. Tou se pak muže svých snů dotkněte. Pouto přetrvá navěky… 

Otrávená jablka

V biblické Genesis se o ní hovoří jako o jablíčku lásky, ale už o pár století později bude nazývána kořenem satanovým. Ano, mandragora, tedy kořen středomořského pokřínu obecného, prodělala výrazný obrat v popularitě. Možná proto, že až padesát let staré dřevnaté kořeny této jedovaté rostliny někomu připomínaly dětské tělíčko. Olej nebo výluh z ní měl  mít extrémní magické účinky. Tedy spíše z hlediska komunikace: dokázal spojit živé a mrtvé (po požití jste mohli mluvit se záhrobím), změnit živé na mrtvé (protože intoxikace mohla mít fatální následky) a také navždy propojit živé a živé. Stačí prý přidat pár kapek mandragorového roztoku do vody a je vymalováno. Pokud zamýšlený cíl tenhle experiment nepřežil, nebyl vás hoden. Jen pozor: mandragora patří už do hodně černé magie, takže k hořící hranici to nemáte daleko. Stačí, když ji u vás najdou, nebo když vás jen podezřívají, že ji sbíráte… 

Na každý splín

Blín černý a durman obecný patří mezi „top“ magické rostliny. Aby ne, jejich účinné halucinogenní látky si dokáží s vaší hlavou často nehezky pohrát. A také se jimi můžete lehce předávkovat a zabít. Podstatné je, že po požití se dostaví stav úplného uvolnění, hraničící s pocity extáze. Vše kolem vnímáte rozmazaně a vláčně, jako byste plavali v medu. Nu, a to je ten moment, kdy k omámenému přijde žádoucí čarodějka a vyjeví mu svou lásku. Klidně i fyzicky. Objekt touhy není schopen odmítnout, a tak se často věci doberou zdárného konce. Recept počítající s výluhem ze semen zmíněných rostlin tedy funguje. Otázkou je, co se stane, až se přiotrávený konzument probudí z opojení. Anebo když už se neprobudí…

TIP: Tajemství elixíru mládí: Alchymisté doporučovali šťávu z bradavic i zlato

Na „blínovou kůru“ dojela v roce 1453 Blanka II. Navarrská: přitom si přála jen konzumovat své manželství s kastilským infantem Jindřichem, který měl nejspíš problémy s potencí. Za pokus o uhranutí manžela skončila Blanka v domácím vězení a papež její sňatek anuloval.

Domorodí obyvatelé amerického kontinentu vybudovali dávno před příchodem Evropanů stovky osad na obtížně přístupných místech. Shluky staveb z kamene a vepřovicových cihel na svazích stolových hor obývaly i tisíce indiánů, většinu zmíněných budov však uplynulá staletí proměnila v ruiny. Taos, ležící nedaleko stejnojmenného moderního města v povodí Rio Grande, představuje výjimku. A od roku 1992 jej chrání zápis na seznam světového dědictví UNESCO.

Domy bez dveří

Osada „rudé vrby“, jak zní doslovný překlad domorodého názvu, dnes skýtá domov zhruba 150 lidem, kteří obhospodařují půdu na okolních bezmála 400 kilometrech čtverečních. Taos se kolem řeky stejného názvu, v nadmořské výšce přes 2 100 metrů, rozkládá nejspíš už od 14. století. Podrobnější informace o jeho historii či kultuře však zůstávají moderním badatelům převážně utajeny – mimo jiné proto, že „pueblané“ svůj jazyk nikdy písemně nezaznamenávali. 

Taos se mezi národní kulturní památky zařadil již v roce 1960, k čemuž přispěla jeho charakteristická architektura. Jednoduché, až pětipatrové domy s malými okny původně postrádaly dveře a dovnitř se vstupovalo čtvercovými otvory v omítnuté střeše, pokryté vrstvou bláta, trávy a větví. Obydlí obvykle sestávala pouze ze dvou místností: V jedné se žilo, zatímco druhá sloužila k vaření a uchovávání zásob. Interiér zahrnoval jen minimum nábytku, a dokonce i dnes tam stále chybí elektřina a vodovod. Každodenní život se primárně podřizoval obraně před nepřítelem, takže zdi jsou často silné přes metr a zmíněné žebříky se daly v případě potřeby rychle vytáhnout. 

Jak zachovat tradice

Cizinci si však nakonec do puebla přece jen cestu našli: První Evropané tam pod vedením Francisca Vásqueze de Coronada dorazili roku 1540. Koncem 16. století se pak architektonická podoba Taosu přiblížila té španělské, když Fray Francisco de Zamora založil v lokalitě první misii. Patronem osady stanovili kněží svatého Jeronýma a devět z deseti dnešních obyvatel je pokřtěných.

TIP: Red Bay: Kanadská osada sloužila jako největší evropská základna pro lov velryb

Nicméně většina indiánů stále praktikuje předchozí náboženství, které už dnes ovšem netvoří terč útoků. Naopak, zachování pokud možno původní podoby puebla se stalo cílem americké vlády, která na jeho ochranu vyčlenila v roce 2011 v přepočtu osmnáct milionů korun. Projekt má zahrnovat postupnou obnovu jednadvaceti originálních domů a místním obyvatelům by měl pomoct uchovat tradiční způsob života i pro příští generace. 

7. prosince 185 našeho letopočtu, za vlády dynastie Chan, zaznamenali čínští astronomové „hvězdného návštěvníka,“ který se náhle objevil v blízkosti hvězdy, kterou dnes známe jako Alfa Centauri. „Hvězdný návštěvník“ byl tehdy viditelný ze Země zhruba osm měsíců. Šlo o první pozorovanou supernovu v historii, o jejímž pozorování se dochovaly historické záznamy.

Dnes je na místě tehdejší supernovy, astronomy označované jako SN 185, ve vzdálenosti asi 9 tisíc světelných let od Sluneční soustavy, mnohem méně jasný, ale zato mnohem větší objekt, pozůstatek supernovy RCW 86. Tato mlhovina je poměrně velká a vědci si nejprve nebyli jistí, zda jde opravdu o stopy hvězdné exploze z roku 185. Průměrné supernově by trvalo asi pětkrát delší dobu, než by její pozůstatek dosáhl velikosti RCW 86.

Síla exploze

Později astronomové pozůstatek supernovy RCW 86 detailně prozkoumali a zjistili, že se rázové vlny tehdejší supernovy pohybují velice rychle, dokonce rychleji než se čekalo – podle výpočtů urazí zhruba 2 700 kilometrů za sekundu a jde skutečně o materiál supernovy, která vybuchla v roce 185.

Jak je možné, že byla supernova SN 185 tak nesmírně energická? Dřívější pozorování odhalila v materiálu pozůstatku supernovy RCW 86 stopy železa. Znamená to, že šlo o supernovu typu Ia, tedy explozi bílého trpaslíka, který byl partnerem běžné hvězdy ve dvojhvězdě a kradl jí hmotu. Právě tyto supernovy uvolňují nejvíce energie ze všech běžných typů supernov.

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

Křehkou eleganci pozůstatku supernovy RCW 86 zachycuje nový snímek, pořízený kamerou Dark Energy Camera (DECam), která je instalovaná na čtyřmetrovém Teleskopu Víctora M. Blanca observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory v horách pouště Atacama. Širokoúhlý snímek nabízí unikátní pohled na celý pozůstatek supernovy.

V roce 2020 byl na Sibiři v permafrostu objevený perfektně zachovalý, mrazem mumifikovaný medvěd. Našli ho pastevci sobů na Velkém Ljachovském ostrově, který se nachází daleko nad severním polárním kruhem, mezi mořem Laptěvů a Východosibiřským mořem. Mumie medvěda má prakticky netknutou kůži, srst, čenich, zuby, drápy, tělní tuk i vnitřní orgány.

Odborníci laboratoře Lazarevova muzea mamutů Severovýchodní federální univerzity si nejprve mysleli, že jde o medvěda jeskynního (Ursus spelaeus). Ten vyhynul přibližně před 22 tisíci lety a vědci předpokládali, že stáří mumifikovaného medvěda musí být přinejmenším stejné.

Následné analýzy ale ukázaly, že původní předpoklad vědců byl mylný. Ve skutečnosti jde o mnohem mladší pozůstatky medvěda hnědého, který na Velkém Ljachovském ostrově zahynul kolem roku 1440 před naším letopočtem. Krátce předtím se například odehrála slavná bitva u Megida, ve které egyptská vojska v čele s faraonem Thutmosem III. porazila koalici kanaánských měst pod vedením krále města Kadeše.

Jak uvedla zpravodajská agentura Reuters, tým Severovýchodní federální univerzity nedávno provedl kompletní pitvu medvěda, která prozradila o této mumii z perfamfrostu více zajímavých informací. Vyšlo najevo, že šlo o medvědí samici, která měřila asi 1,6 metru a vážila kolem 78 kilogramů. Zahynula ve věku 2-3 let. Není úplně jasné, jak medvědice zemřela, ale mohlo to souviset s poraněními páteře, jejichž stopy byly na mumii objeveny.

TIP: Unikátní nález: Na Sibiři objevili 40 tisíc let starou zmrzlou hlavu vlka

Velkou záhadou zůstává, jak se vlastně ocitl medvěd hnědý na Velkém Ljachovském ostrově. Během ledových dob byl tento ostrov zřejmě spojený s pevninou, což dokazují bohaté nálezy fauny včetně mamutů. Medvědi hnědí ale mezi nimi nejsou. Po ústupu doby ledové do této oblasti pronikl Severní ledový oceán a dnes je Velký Ljachovský ostrov oddělený od nejbližší pevniny 50 kilometry mořské hladiny.

Ještě v 1. století označoval termín „archeolog“ v antickém Řecku herce, kteří na jevišti předváděli staré texty formou pantomimy. O archeologii coby „vědě o starém“ hovoříme teprve od 17. století, kdy zmíněný název navrhl jistý Jacques Spon, antikvář a lékař z Lyonu. První kroky k systematickému zkoumání minulosti se však objevily až s počátkem osvícenství a teprve v první polovině 19. století se archeologie proměnila v regulérní vědeckou disciplínu. 

Široká brána k poznání

V minulém století se archeologie stala impozantní disciplínou s přesahem do celé řady dalších oblastí – od geofyziky přes letecké snímkování až po biologii, chemii či genetiku. Rozvíjející se technologie umožnily i z malého vzorku získat řadu informací, o nichž mohli předchozí badatelé jen snít. 

Dobře to dokládá nález obyčejného starého střepu: Dřív se jednoduše popsal a zařadil podle tvaru, typu, materiálu a zdobení. Dnes můžeme detailně určit jeho složení, což zpřesňuje jeho zdroj a původ. Dokážeme určit, při jaké teplotě byl vypalován a temperován. Umíme zjistit stáří někdejší nádoby a pomocí jemných stop na povrchu i její obsah. Všechny uvedené informace můžeme převést na digitální data a následně vytvořit 3D rekonstrukci předmětu. 

Od děrných štítků ke 3D

Právě digitalizace se stala jedním z velkých průlomů, které archeologie v posledních desetiletích zaznamenala. Přechod od papíru a tužky k digitálním datům započal v 70. letech minulého století, kdy si vědci uvědomili, jak velké výhody propojení s informačními technologiemi nabízí. Světlo světa tehdy spatřily první počítačové programy vytvořené ještě na děrných štítcích, jež pomáhaly například s odhadem polohy nalezišť. 

Neuplynulo ani půl století, a počítače či tablety vybavené nejmodernějším softwarem představují při archeologickém výzkumu naprostou samozřejmost. Digitální dokumentace je ve srovnání se svou předchůdkyní neuvěřitelně přesná a především rychlá. Z pořízených záznamů lze potom virtuálně modelovat nejen dávné předměty, ale i celé krajiny či zaniklá města – k příkladům patří třeba rekonstrukce starověkých Pompejí. 

Radarový zrak 

Existuje celá řada metod, jak relativně snadno zjistit, co se ukrývá pod povrchem. Pro každý nález se však hodí trochu jiná: Hledají-li badatelé například kamenné objekty (jako základy budov, mohyly a valy) nebo duté prostory (hrobky či krypty), nechávají půdou vést elektrický proud a měří jeho odpor. Hodnoty mohou ukazovat i na výskyt podzemní vody, skrz kterou proud prochází rychleji. 

Pokud je ovšem třeba dostat se k tzv. zahloubeným objektům, jako jsou různé hrobové jámy, příkopy či palisády, užívá se magnetometrie. V konkrétní lokalitě metoda zjišťuje poruchy v magnetickém poli Země, jež mohou poukazovat na zasypané objekty. K oblíbeným nástrojům, které si archeologové vypůjčili od geofyziků, patří také půdní radar: Jeho pomocí badatelé měří odrazy vysokofrekvenčních rádiových vln vysílaných pod povrch, jež mohou naznačit existenci podzemních staveb. 

Z ptačí perspektivy 

Pohled z ptačí perspektivy, který umožňuje získat představu o poloze i struktuře celého nálezu v krajině, využívá archeologie prakticky od počátku éry létání. I v tomto směru se za poslední desetiletí mnohé změnilo. Metoda leteckého snímkování už dnes dovoluje pořídit nejen klasické ortofotomapy (fotografie zemského povrchu umístěné do souřadnicového systému), ale například také infračervené snímky, z nichž lze vytvořit třeba specializované mapy vegetace. Díky lehce odlišnému složení půdy mají totiž stromy rostoucí na skrytých ruinách jinou barvu v infraspektru než okolní zeleň. 

Alternativou k leteckému snímkování se v poslední době stávají i drony, které jsou oproti letadlům podstatně flexibilnější a především levnější. Uplatňují se hlavně při archeologických záchranných pracích nebo při zkoumání větších celků. 

Vesmírná archeologie 

Snímky lze ovšem pořizovat dokonce i z vesmíru. O velkou senzaci se už v roce 2011 postaraly infračervené fotografie z družice kroužící stovky kilometrů nad Zemí: Na území Egypta totiž odhalily dosud neznámé pyramidy a paláce, tisíce hrobek i řeky ukryté pod saharskou pouští. Přesnost infračervených satelitních snímků neustále roste a podle Sarah Parcakové z University of Alabama v Birminghamu již tato metoda umožňuje odhalit předměty o rozměrech 30 centimetrů pohřbené v hloubce až deset metrů. Zmíněná vědkyně patří mezi nadšené průkopníky „vesmírné archeologie“ – disciplíny, jež zkoumá záběry z družic s cílem objevit dosud neznámé objekty, nebo dokonce dávno zaniklé civilizace. 

Archeologům však nadhled z vesmíru pomáhá i jinde: Běžně využívají například soustavu satelitů Globálního polohového systému (GPS), jež umožňuje zjistit souřadnice přijímače na Zemi. Údaje z GPS používaného v autech či chytrých telefonech se ovšem mohou při měřeních lišit až o několik metrů, a vědci proto pracují s mnohem přesnějším, diferenciálním GPS (DGPS), jenž staví na korekčním signálu z komerčních družic či pozemních vysílačů a funguje s přesností na centimetry.

Zázrak jménem LiDaR 

O přínosu leteckého snímkování v kombinaci s technologií LiDaR (Light Detection and Ranging neboli „zjišťování a zaměřování pomocí laserového světla“) svědčí i fakt, že figuruje v nejednom velkém nálezu z posledních let. LiDaR funguje podobně jako radar, k odhalení objektů však nevyužívá rádiové vlny, nýbrž laserové paprsky. Umožňuje rekonstruovat ve 3D prakticky jakékoliv těleso, navíc umí mapovat i povrch skrytý pod hustým porostem, například v džungli. 

Archeologové lidar využili při objevu dávno zaniklých cest Mayů ve Střední Americe nebo k určení skutečné rozlohy města Angkor v Kambodži. Technologie umí zobrazovat předměty s přesností na tří centimetrů, a zvládne změřit i tak jemné rozdíly, jako je různá výška obilí. Badatelům tudíž poskytuje cenné vodítko, že se v místě mohou nacházet třeba zaniklé stezky či zbytky lidského osídlení. 

Datace s pomocí kosmu 

Ke klíčovým postupům archeologie patří radiokarbonová metoda, která slouží k dataci nálezů organického původu, jako je dřevo, kosti, mumifikovaná těla, papír či kůže. Nejedná se o žádnou žhavou novinku, nedávno ovšem prošla revolučním zdokonalením, takže vědci už nemusejí vzorky pálit jako dřív a testovaný materiál zůstává netknutý. Podobnou výhodu samozřejmě vítá řada specialistů, kteří pracují s extrémně vzácnými nálezy – například s Turínským plátnem. 

Metodu vyvinul již roku 1949 americký chemik Willard Libby a později za ni obdržel Nobelovu cenu. Princip je zjednodušeně řečeno následující: Atomy v zemské atmosféře reagují se sprškami neutronů sekundárního kosmického záření. Vznikají tak mimo jiné radioaktivní izotopy uhlíku, které se potom dostávají do těl živých organismů. Po jejich smrti se ovšem látka rozpadá a následkem toho koncentrace izotopu klesá. Rychlost uvedeného procesu můžeme přesně měřit: Poločas přeměny izotopu na lehčí prvky – tedy doba, za kterou se rozpadne polovina atomových jader ve sledovaném vzorku –, dosahuje 5 730 let. Z celkového množství izotopu tudíž dokážeme vypočítat stáří nálezu, přičemž lze metodu použít pro materiál starý až 50 tisíc let. 

Vepsáno v kostech 

Izotopy uhlíku však celý příběh nezavršují, nýbrž spíš otevírají. Izotopová geochemie vychází z toho, že v kosterních pozůstatcích můžeme zkoumat celou řadu dalších izotopů – například dusíku či stroncia. V současnosti zažívá velký boom zejména analýza izotopů stroncia ze zubní skloviny, která vypovídá o tom, jak se dávný předek stravoval. Pokud totiž vyrostl na určitém území, má ve sklovině uloženy chemické „značky“ z tamní půdy, jež se do těla dostávají jak s vodou, tak s konzumovanými rostlinami. 

Dokážeme přitom nejen zjistit, jak dobře daný jedinec jedl, ale především – kde vyrůstal. Věda tak dostává do rukou zcela nový nástroj pro výzkum lidské migrace. Dnes díky této nové metodě víme, že řada významných osob pohřbených v okolí anglického Stonehenge nepocházela z britských ostrovů, nýbrž ze všech koutů Evropy, včetně zaalpských regionů a oblastí Středozemního moře. Zcela se tím změnil náhled na památku: Z lokální svatyně se totiž rázem stalo centrum rozsáhlého „náboženského turismu“. Archeologové přitom zjistili, že pohyb lidí v Evropě mladší doby kamenné byl podstatně volnější a rozsáhlejší, než jsme si vůbec dokázali představit. 

Výsledky za deset sekund 

Musejí však i dnešní badatelé odesílat veškeré vzorky do laboratoří a „zdržovat se“ čekáním na výsledky? Odpověď zní nikoliv – nebo alespoň ne vždy. Například přenosné rentgenové fluorescenční spektrometry, jež vyvinuli archeologové z University of Sheffield v Anglii, zvládnou určit chemické složení předmětu přímo na místě nálezu.

Při použití této ruční „paprskové zbraně“ vyšlou vědci na zkoumaný vzorek rentgenové záření, které vyrazí elektron z vnitřní atomové slupky látky. Jeho místo následně zaplní elektrony z vyšších slupek, přičemž se uvolňuje druhotné rentgenové záření. Měřením jeho vlnové délky a intenzity lze poté určit, z jakých prvků se předmět skládá a v jakém poměru jsou v něm zastoupeny. 

Přenosný XRF spektrometr spatřil světlo světa teprve v roce 2013 a znamenal malou revoluci ve výzkumu obsidiánových nástrojů, které naši předkové používali zřejmě už před dvěma miliony let. Chemické složení kamene se podle lokality velmi liší a dřív archeologové takové nálezy odesílali do specializovaných laboratoří, načež čekali na výsledky měsíce, a často i roky. Novinka jim tedy neuvěřitelně usnadňuje výzkum: Přesnou analýzu přímo na místě zvládne přístroj za pouhých deset sekund!

Mechaničtí asistenti 

Indiana Jones by při svých nebezpečných výpravách jistě uvítal robotického pomocníka, který by nasazoval život za něj – a právě takové už dnešní archeologové skutečně mají k dispozici. Roboti se například osvědčili jako zdatní průzkumníci prolézající úzké šachty hluboko uvnitř Velké pyramidy v Gíze, ale především coby výborní potápěči, kteří zvládli zkoumat římské vraky na dně Středozemního moře. Konkrétně se jednalo o zařízení OceanOne, jež vyvinuli vědci ze Stanford University. 

O tom, že se v budoucnu téměř jistě můžeme těšit na ještě chytřejší a flexibilnější archeologické pomocníky, svědčí projekt vědců z Carnegie Mellon University v Pittsburghu. Tamní tým vyvíjí inteligentní „robotické hady“: Dokážou se dostat i na místa pro člověka či jiný stroj zcela nepřístupná, zvládnou třeba vyšplhat na strom a při pohybu se umějí vypořádat s různými překážkami. Časem by pak měli zkoumat například umělé jeskyně v egyptské Hurghadě, kde odpočívá mnoho starodávných vraků lodí.

Věk umělých inteligencí

Podobný technologický skok, jaký pro vědce znamenal LiDaR nebo třeba radiokarbonové datování, může přinést i širší nasazení umělé inteligence. Umělou inteligenci lze využít například k analýzám snímků a zpracování dat, při tvorbě archeologických map ze satelitních snímků, vytipování vhodných nalezišť na základě analýzy geografických a klimatických údajů a algoritmů strojového učení.

TIP: Klínopisné puzzle: Umělá inteligence luští dávné babylónské texty

Své uplatnění již umělá inteligence, díky schopnosti zpracovávat velká množství dat a strojového učení, nachází v datových analýzách a rekonstrukcích nebo při určování trendů a vzorců v archeologických artefaktech a záznamech. V budoucnu nepochybně poroste také význam umělé inteligence v oblasti virtuálních rekonstrukcí: díky ní budeme schopni rekonstruovat virtuální archeologická naleziště a na vlastní oči spatřit, jak daném místě vypadal život v době, kdy byla obývána.