Vysvětlení lze hledat konkrétně v tragédiích, které postihly rodinu Přemyslava III. ze Žerotína. Rod evangelického vyznání na počátku 17. století stranil protihabsburským rebelům, za což se v pobělohorských čistkách dočkal majetkových konfiskací. Situace byla značně komplikovaná – pro nás je důležité, že nárok na veškeré zboží statky zůstal Přemyslavovi II. (1592–1652) s podmínkou, že přestoupí na katolickou víru. Žerotín, který měl osm dětí, to neudělal. 

Potlačená vzpoura

V lednu 1652 Přemyslav II. zemřel a již 5. května toho roku byli jeho synové Přemyslav III. (1629–1673) a Karel Jindřich (?–1682) vyzváni, aby jako luteráni opustili zemi, nebo do tří měsíců přijali katolickou víru. Žerotínové nejprve druhou možnost odmítli a chystali se k odchodu, ale nakonec se dohodli, že odejde jen Karel Jindřich a Přemyslav III. konvertuje a panství pro žerotínský rod zachrání. 

Olomoucká konzistoř nepovolila, aby ostatky Přemyslava II. byly uloženy do žerotínské hrobky. Bratři asi hodlali tělo původně vzít do ciziny, nakonec zůstalo v zámku a čas plynul. 

V únoru 1654 se pětadvacetiletý Přemyslav III. oženil s jednadvacetiletou Alžbětou Juliánou, dcerou Oty z Oppersdorfu a na Častolovicích, který měl velmi blízký vztah k jezuitům. Novomanželka tak přišla z přísně katolického prostředí do Losin, kde to „čpělo“ herezí a latentní nepřízní. Proto nejraději pobývala na zámku v nedalekém Třemešku. 

Situaci Přemyslava III. dokládá dopis, který mu téhož roku poslal jistý vypovězený pastor. Vyzýval v něm Žerotína k návratu k pravdě a cti, neboť prý nové náboženství před císařem pouze předstírá. V té době také proti Žerotínovi narůstala nespokojenost poddaných, jež vyvrcholila v roce 1659 vzpourou patnácti vesnic. Je příznačné, že rebelanti vnikli do losinského zámku, kde se stále nacházely ostatky jejich dobrého a pravověrného pána Přemyslava II., a uložili je do rodinné hrobky v losinském kostele. 

Porážka vzbouřenců byla velmi krutá. Na žádost Přemyslava III. odsoudil císař Leopold I. v dubnu 1662 tři hlavní vůdce rebelie k smrti. Čtyřiadvacátého července dopadly na nádvoří losinského zámku do písku hlavy tří rychtářů, a to z Maršíkova, z Vikýřovic a z Losin. Rebelanti museli exekuci přihlížet a zástupci všech patnácti vesnic prosili na kolenou o odpuštění.

Série podivných úmrtí

Alžběta Juliána byla tehdy asi v sedmém či osmém měsíci těhotenství. Přihlížela popravě ze zámeckých arkád? S ohledem na tragédie, které s manželem na přelomu let 1661/1662 prožili, asi ano.

Vraťme se do roku 1656, kdy se manželé dočkali prvního potomka – Václava Felixe. Přesné datum jeho narození není známo, což se týká i druhého syna Přemyslava Otty, jenž přišel na svět roku 1660. Třetí potomek František Karel, spatřil světlo světa 14. července 1661. Přemyslav III. byl vynikající hospodář. Na zámku prováděl obdivuhodné stavební úpravy, přestavby a vybavoval interiéry. Jednu z prvních akcí představovala přístavba dnešní takzvané malé kaple, do níž byl asi v roce 1661 nainstalován raně barokní oltář s obrazem anděla strážného a plavovlasou postavou malého Tobiáše, jehož předlohou byl bezpochyby Václav Felix. Zdálo se, že pětičlenná rodina prožívá dokonalé štěstí…

Na přelomu let 1661 a 1662 během pouhých 25 dní však všichni tři synové zemřeli. V půli prosince 1661 zesnul ve věku 5 a půl roku Václav Felix. Pohřeb se konal 4. ledna. Tři dny poté zemřel nejmenší František Karel a dva dny nato, 9. ledna, skonal i třetí syn, sotva dvouletý Přemyslav Otto. Ostatky všech tří chlapců byly uloženy do žerotínské hrobky v dominikánském kostele v Šumperku, kde byl mimo jiné pochován její zakladatel Petr I. ze Žerotína († 1530), který podle tradice zemřel jako katolík. Alžběta Juliána asi nechtěla, aby její synové spočinuli vedle heretiků v losinské hrobce. 

Příčiny náhlých úmrtí malých Žerotínů nejsou známy – do matriky se tyto údaje tehdy neuváděly. Porovnáme-li mortalitu v Losinách toho období s jinými roky, je zjevné, že se v té době v obci žádná epidemie, například morová, nevyskytovala. Když však vezmeme v úvahu, že na panství od roku 1659 probíhala vzpoura, nabízí se logická spekulace, zda se nemohlo jednat o pomstu některého z poddaných, který je otrávil. Nebyla pak následná poprava tří rychtářů odvetou Přemyslava III.? 

Potíže vcelku zdravé ženy

Alžběta Juliána porodila 5. září 1662 Maxmiliána Františka, jenž se dožil dospělého věku a 8. října 1664 přivedla na svět dceru Marii Angelinu, která po necelých šesti měsících zemřela. Žerotínova manželka vyhlíží na dochovaných portrétech jako útlá, křehká žena. Byla opravdu subtilní? Na jednom z obrazů má na levé ruce dolíky na kloubech buclatých prstů, což naznačuje, že šlo spíše o ženu kypřejších tvarů. Navíc je zjevné, že neměla problémy s těhotenstvím, a to u tehdejších šlechtičen běžné nebylo. Rozhodně se jednalo o zdravou ženu. Postupně se však na ní projevila velká psychická zátěž, provázená zdravotními problémy. 

Časté cesty kočárem na třemešský zámek a zřejmě i na bohoslužby do kostela v Šumperku činily Alžbětě problémy. Přemyslav tedy pro ni nechal vyrobit nosítka. Z účtů z roku 1662 se dozvídáme, že daroval svým poddaným z Rapotína půl vědra piva za to, že v nosítkách odnesli jeho manželku ze Sobotína do Losin. 

Asi od července 1666 čekala Žerotínka další dítě. Lékař jí to stěží mohl doporučit. Zhruba v sedmém měsíci těhotenství sepsala 4. února 1667 poslední vůli, avšak narození syna Jana Jáchyma 1. dubna přežila a tento chlapec se pak stal jediným pokračovatelem rodu losinsko-vízmbersko-bludovské linie rodu. Někdy koncem roku 1668 dostala Alžběta žloutenku a asi v dubnu 1669, nepochybně přes varování, opět otěhotněla. V průběhu roku jí bylo stále hůř. Manžel se jí snažil zajistit co nejlepší péči, a proto k ní v době blížícího se porodu povolal doktora Johanna Ferdinada Hertodta (1645–1712), pozdějšího lékaře císaře Leopolda I. 

Odchod Žerotínky

Doktor konstatoval těžkou melancholii, což zjevně souviselo s Hippokratovou teorií čtyř tělesných tekutin (tedy s převahou „černé žluče“). Hertodt pacientce ordinoval mimo jiné chebskou kyselku a vydatnou stravu. Alběta měla velké problémy s dýcháním, takže například do schodů ji museli nosit. Tlak na hrudníku se zvětšoval. Asi tři týdny před porodem vydechovala pěnu a 10 dní před slehnutím vykašlávala krev a hnisavé hleny. Tři týdny před koncem devátého měsíce těhotenství, 11. prosince 1669, porodila dceru Marii Josefu. Doktor jí poté ulevoval klystýry a posílit ji měla silná polévka. Vše bylo marné. Šlechtična po čtyřech dnech nesnesitelných bolestí 15. prosince o půl šesté ráno vydechla naposledy. Bylo jí šestatřicet let.

Ještě téhož dne odpoledne provedl doktor Hertodt exenteraci (vynětí orgánů z tělní dutiny), aby bylo tělo připraveno na nabalzamování a k převozu do Kladska, kde si Alžběta přála být pohřbena v blízkosti svých rodičů. V úmrtním protokolu lékař stručně popsal stav vnitřních orgánů. Konstatoval, že játra byla velmi velká a nahoře poněkud ztvrdlá, jinak zdravá; žlučník byl plný černé žluči a obsahoval 61 kamínků, některé o velikosti hrachu – usoudil, že ty byly příčinou loňské žloutenky; obě ledviny obaloval tuk; plíce pokrývalo mnoho modrých skvrn a uvnitř, hlavně v pravém laloku se nacházela hnijící (faulle) hmota; slezina byla poněkud zvětšená a ucpaná, což podle Hertodta způsobovalo zácpu, nadýmání a plynatost; srdce bylo v pořádku, ale v osrdečníku byla voda; žaludek byl poněkud subtilní; střeva nafouklá a mozek neurčitě poškozen. Dcera Marie Josefa přežila matku o dva měsíce a zemřela 20. února 1670. 

Panství bez pána

Na smrti Alžběty Juliány, stejně jako na úmrtích jejích maličkých synů, je mnoho nejasného. Mohlo být postižení vnitřních orgánů Žerotínky způsobeno chronickou otravou? Babky kořenářky, namnoze podezřívané ze spojení s ďáblem, měly dostatečné znalosti o účinných bylinných jedech. V literatuře se sice traduje, že šlechtična byla mezi poddanými velmi oblíbená, což se dokládá hojnou účastí lidu na jejím pohřbu; štědře obdarovala také chudinu, která se za ni měla modlit. Ale zbožňování jedněmi a nenávist na smrt druhými se nevylučuje. 

Pohřební obřad začal 13. března 1670 a trval tři dny. Přemyslav vyplnil manželčinu vůli a postaral se, aby její tělo bylo spolu s ostatky maličké Marie Josefy pohřbeno v Kladsku. Pro její srdce nechal ve Vratislavi zhotovit stříbrnou kazetu, k jejímu uložení vedle rakve milovaného syna Václava Felixe v dominikánském kostele však tehdy nedošlo. V květnu 1669 byl chrám značně poškozen požárem a jeho rekonstrukce skončila až v roce 1671. Kazeta byla proto zatím uložena v losinském zámku a asi se na ni zapomnělo. 

Po smrti Alžběty Juliány stavební aktivity a zvelebovací práce na panstvích a zejména v losinském zámku zcela ustaly. Upadl Přemyslav po smrti manželky do úplné apatie, nebo byla příčinou fyzická nedostatečnost způsobená nemocí? První důvod se zdá být pravdě málo podobný – Přemyslav měl přece silnou motivaci žít pro své dva malé syny. V každém případě Žerotín v pořádku nebyl, neboť na zámku pobývala již od roku 1670 jeho starší sestra Andělina Anna Sybila, v souvislosti s čarodějnickými procesy nechvalně proslulá hraběnka Gallová. Starala se o nejdůležitější část provozu panství, o jeho důchodní účty, které jí předkládal Johann Friedrich Kopp. Přemyslav III. zemřel 24. února 1673 ve věku pouhých 43 let. 

Kdo bude poručníkem?

O poručnictví malých Žerotínů ihned projevila zájem teta Andělina Sibyla Gallová a také její bratr Karel Jindřich. Vztah mezi sourozenci byl bezpochyby velmi napjatý. Gallová mimo jiné osočila Karla Jindřicha, že jako evangelík sirotky vychovávat nemůže, byť ten s největší pravděpodobností již někdy před rokem 1670 přestoupil na katolickou víru. Úředně bylo poručnictví svěřeno hraběnce.

Hon začíná

V dubnu 1678, pět let po smrti Přemyslava III., byla v sobotínském kostele přistižena při krádeži posvěcené hostie vernířovická žebračka Marina Schuchová. Ačkoliv bylo zneužívání hostií neodpustitelným hříchem, přesto k němu často docházelo, protože jim byly připisovány zázračné účinky nejrůznějšího druhu. V průběhu čarodějnických procesů vyslýchané ženy přiznávaly, že chodily k svatým přijímáním do kostelů v okolí Losin a hostie tajně odnášely, aby je užívaly k ďábelským nepravostem. Schuchová ji zcizila pro sousedku Dorotu Gröerovou, jejíž kráva jí dávala málo mléka, a mešní chléb měl tento nedostatek napravit. Marina Schuchová byla zadržena a vše přiznala. Případ měl být řádně vyšetřen, protože zaváněl čarodějnickou magií. 

Andělina Sibyla Gallová ustavila inkviziční tribunál, v jehož čele stanul Heinrich Franz Boblig z Edelstadtu, kterého kontaktoval hejtman losinského panství Adam Felix Vinařský z Kříšova. V rukopisu o čarodějnických procesech, který zpracoval někdejší správce jesenického muzea Vítězslav Zeman, čerpající z Bobligovy pozůstalosti, se uvádí, že Bobligovým olomouckým sousedem byl doktor Hertodt, který prý plísníval inkvizitora trpícího podagrou, že neposlouchá jeho lékařské rady a nezřízeně pije. Tímto doktorem nebyl nadevší pochybnost nikdo jiný než Johann Ferdinand Hertodt, který léčil Alžbětu Juliánu. Lze předpokládat, že s Bobligem o jejím tragickém úmrtí mluvil a možná mu řekl něco důležitého, co pak inkvizitor sdělil hejtmanovi Vinařskému a co následně zvěděla i hraběnka Gallová. Je to žel jen spekulace, nicméně založená na logické dedukci.

TIP: Hranice v plamenech: Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

Právě informace o podivné smrti švagrové mohly u Gallové oživit dávnou pochybnost, že bratr Přemyslav nezemřel přirozenou smrtí. Když se Boblig dozvěděl, že ve vězení sedí vernířovická žebračka, která ukradla hostii, aby s ní sousedky čarovaly, a že se ztratilo srdce Alžběty Juliány, bylo mu jakožto zkušenému potírači čarodějnic „vše jasné“: na losinském panství se kují ďábelské pikle. Kolo perzekucí se začalo roztáčet...

Většina domácností má zavedená pravidla, pokud jde o přiklápění záchodového prkénka. Samotné víko ovšem zůstává zpravidla trvale zvednuté – přestože jeho existence není zcela bezúčelná. Při splachování se totiž uvolňuje do vzduchu obrovské množství neviditelných kapének, zvířených při mísení tekoucí vody s obsahem toalety, a zmíněný oblak aerosolu může zahrnovat i patogeny z moči nebo výkalů.

Neviditelný gejzír

Jelikož je pouhýma očima nezaznamenáme, zpravidla nám nedělají žádné starosti. Nicméně vědecký tým z univerzity v Boulderu využil světlo laseru, aby zmíněnou vodní spršku zviditelnil. Ukázalo se přitom, že se kapénky z průměrného WC dostanou po osmi sekundách splachování i metr a půl nad mísu. Zatímco největší kapénky se usadily na površích během několika sekund, menší částice (aerosoly menší než 5 mikronů) mohou zůstávat ve vzduchu i několik minut.

TIP: Obětní mísa: Mobil na toaletě představuje nejen hygienické riziko

Dosud se sice nepovedlo zcela prokázat, zda se mohou popsaným způsobem přenášet infekce, jisté však zůstává, že patogeny z kontaminovaných výkalů přetrvají v toaletě i po několika spláchnutích. V případě zažívacích potíží je proto skutečně vhodné víko při splachování přiklopit.

Jiří Arvéd Smíchovský se narodil na Prvního máje 1898 do smíšené českoněmecké rodiny, pražské katolické honorace s hlubokými kořeny. Po studiích na obecné škole U sv. Jiljí (na dnešním Uhelném trhu) nastoupil na studium práv na pražské německojazyčné Karlo-Ferdinandově univerzitě. Jenže brzy po zahájení studia byl jako plnoletý odveden na italskou frontu. Zde se stal zpravodajským důstojníkem s hodností poručíka.

Mládí génia a zrádce

Krátce po nasazení ale dezertoval a skrýval se v klášteře. Posléze jej zajali a uvěznili v zajateckém táboře. Tam přeběhl k československým legionářům v Itálii. Ve stejnou chvíli ale začal pracovat pro italskou zpravodajskou službu, které měl dodávat informace o legionářích a československých zpravodajcích. 

Smíchovský ovšem nelenil ani akademicky. Hned po válce dokončil studia práv a navázal na ně studiem teologie ve Vatikánu. Později navštěvoval přednášky filozofie a srovnávací religionistiky ve Francii. Získal několik doktorských titulů, dle vlastní autobiografie pak měl dosáhnout docentury ze srovnávacích dějin náboženství a náboženské psychologie. V rámci vzdělávání také navazovat důležité kontakty pro zpravodajskou činnost, kterou začal považovat za své hlavní povolání. Studia dokončil roku 1929, kdy se definitivně vrací do Československa.

Před válkou

Proč vůbec odešel z Itálie a vrátil se do Československa? Dle Smíchovského vyjádření za tím stál konflikt s ministrem Giovanni Gentilem. O koho šlo? Představíme-li ho jen v největší krátkosti, můžeme o něm říct, že byl hlavním filozofem fašismu, osobním poradcem Mussoliniho a skutečným autorem první části jeho eseje Fašistická doktrína. A protože „orel much nelapá“, znamená takto mocný nepřítel jediné: Smíchovský mohl být poměrně významnou postavou italského politického soukolí. Mimochodem, Giovanni Gentile zemřel roku 1944 ve Florencii. Zastřelila ho skupina antifašistických partyzánů ironií osudu ve chvíli, kdy se vracel z prefektury, kde žádal o propuštění zajatých antifašistických intelektuálů.  

Ať už byl důvodem Smíchovského návratu do vlasti konflikt s jedním z nejvlivnějších mužů Itálie, nebo něco jiného, vrátil se. Prací pro italskou tajnou službu se zabýval téměř jistě dále, ale co mimo to? Vystřídal členství v celé řadě politických stran. Zda tak razantně měnil své názory, nebo do nich byl nasazen v rámci nějakého špionážního úkolu, se můžeme jen domnívat. Prošel ovšem řádně pestrým výběrem: začal u sociální demokracie, od té přešel k České straně národně socialistické a krátce pobyl i u Československé strany lidové.

Zakotvil až u Národní obce fašistické, v té době vedené generálem Radolou Gajdou. S ním se Smíchovský údajně spřátelil a dodával mu například antisemitské materiály. Sám Smíchovský byl, co se týče antisemitismu, spíše oportunistou. Vlnu nenávisti vůči Židům chtěl pouze využívat jako nástroj pro dosažení svých cílů. Svůj původ vnímal jako částečně židovský a s řadou Židů se i stýkal. 

Smíchovského společenský život nebyl o nic klidnější než jeho politické angažmá. V pražských vinárnách ho brzo dobře znali a všude mu rádi nalévali na dluh. Útratu  mu totiž hradila maminka. Jeho spolustolovníci se mnohdy rekrutovali z další důležité oblasti jeho zájmů: magie. Hermetikové sdružení ve volném spolku Universalia, jemuž předsedal Jan Kefer poskytovali Smíchovskému jak přístup k další okultní literatuře, tak i k magickým experimentům. V rámci spolku pak Smíchovský přednesl řadu přednášek a připravil několik článků. Ať už byl v té době Smíchovský agentem italské tajné služby nebo ne, jednalo se zcela jistě o nejšťastnější období jeho života. Byť jeho samého také tajné služby sledovaly – byl podezřelý jak svými hermetickými aktivitami, tak coby homosexuál. Později se pokusil tuto skutečnost kamufloval sňatkem.

Sedm let války

Schylovalo se k druhé světové válce. V rámci mobilizace nastoupil Smíchovský k útvaru na Podkarpatské Rusi. Po Mnichovu se zase rychle vrátil domů. V prostředí Česko-Slovenska, takzvané Druhé republiky, se hbitě radikalizoval, jako řada dalších fašistů. Účastnil se řady pouličních výtržností a extremistických pokusů, například útoku na Vinohradskou synagogu (největší v Praze). V policejní zprávě se dočítáme, že si toužil hlavně přivlastnit všechny okultní texty, které zde podle jeho názoru měly být uloženy. Jakmile se Druhá republika změnila v Protektorát, Smíchovský se dobrovolně přihlásil jako agent do německé tajné služby Sicherheitdienst (SD) a začal s ní rozsáhle spolupracovat. 

S prací agenta měl koneckonců rozsáhlé zkušenosti. Pracoval v prostředí, které důvěrně znal. Zabýval se donášením na ostatní hermetiky, vysvětloval SD, jak fungují tajné spolky a kdo je jejich členem. Připravoval přehledy i o v podstatě historických tématech: třeba o Maffii čili organizaci prvního odboje. S okupanty měl ale velmi zvláštní vztah. Na jednu stranu po válce mnozí lidé dosvědčili, že jim pomohl či rovnou zachránil život. Měl však také v úřadovně SD v Beethovenově (dnešní Opletalově) ulici vlastní kancelář. A zároveň sám strávil nemalý čas v nacistickém vězení, poprvé pět měsíců v roce 1941, podruhé seděl dokonce od září 1944 do dubna 1945. Spolupráce mu tedy příliš nacistické přízně nepřinesla. 

Potřetí se nechal zavřít nejspíše úmyslně. Spáchal drobnou krádež na samém sklonku války, nejspíš proto, že doufal, že jako vězni na Pankráci se mu vyhne lidová poválečná spravedlnost. Tento plán také selhal.

Mezi StB a Mírovem

Již 15. května 1945 byl zatčen a obviněn z udavačství a zločinů proti státu. Spolupracoval, jak jen to bylo možné: koneckonců, všichni udavači a agenti byli informačně vytěžováni, nebyl žádnou výjimkou. Soud s ním začal roku 1947 a Smíchovský se hájil sám. A jak už bylo řečeno, na jeho obhajobu vystoupilo několik svědků. Jeho kolaborantskou činnost ale nešlo nijak popřít či omluvit a on dostal doživotí.

V pracovních táborech a ve vězení nebyl příliš populární. Donášel na jiné vězně, což mu vysloužilo i několik fyzických napadení. Z vězení pak byl často odvezen jako svědek (velmi nedůvěryhodný) na řadu procesů proti bývalým i údajným kolaborantům. Svobodu mu to nepřineslo, vlastní celu na Mírově ovšem ano. 

V ní se měl podle spoluvězňů věnovat černé magii, v ní i zemřel. O jeho smrti máme tři různé verze. Podle jedné měl pod tíhou svědomí spáchat sebevraždu. Podle jiné ho měl zavraždit dozorce, aby se zbavil nepohodlného agenta, který příliš věděl. Podle třetí teorie zemřel na otravu krve poté, co si sám provedl v cele obřízku, neboť se rozhodl konvertovat k judaismu. Pohřben byl v hrobě číslo 301 na vězeňském hřbitově na Mírově. Zde také příhodně nevysvětlenou a tajemnou smrtí definitivně skončil příběh moderního Fausta. Zapletl se nejen s magií, ale i se světskými silami, stojícími mimo jeho možnosti. A ty ho také přivedly k neradostnému konci. 

Japonsko se chystá nahradit svou nosnou raketu H-IIA, která létá do vesmíru od roku 2001 a měla by skončit po nadcházejícím 50. startu, novou řadou raket se souhrnným označením H3. Vývoj dvojstupňové 63 metry vysoké rakety H3 doposud vyšel na 1,47 miliardy dolarů (přes 32 miliard Kč) a na jejím vývoji se podílela japonská vesmírná agentura JAXA ve spolupráci se společností Mitsubishi Heavy Industries.

Projekt provázejí vleklé problémy – testy nabraly více než dvouleté zpoždění kvůli průtahům při vývoji raketových motorů a k prvnímu pokusu o start rakety ve variantě H3-22S tak došlo až letos v polovině února. Těsně před vzletem ale došlo ke zrušení startu, protože se objevila anomálie v systémech 1. stupně rakety a nedošlo k zážehu motorů LE-9.

Řízená autodestrukce

Také druhý pokus, který proběhl 7. března skončil neúspěchem – raketa se sice vznesla za jásotu přihlížejících ze startovací rampy kosmického centra Tanegašima na jihozápadě Japonska a první stupeň pracoval normálně, ale po oddělení 2. stupně rakety nedošlo k jeho zážehu. Řídící středisko vyslalo po zhruba 14 minutách, když bylo jasné, že náklad nedoletí na orbitu, signál k autodestrukci.

Představitelé agentury JAXA se omluvili veřejnosti a sdělili, že druhý stupeň rakety H3 s nákladem se zřítil do moře u východního pobřeží Filipín. Podle vyjádření JAXA byl 2. stupeň plný raketového paliva a představoval by hrozbu. Proto pozemní kontrola let ukončila. V souvislosti s pádem 2. stupně naštěstí nebyly hlášeny žádné škody ani zranění.

TIP: Zkáza Momo-2: Soukromá japonská raketa explodovala těsně po startu

Raketa H3 nesla jako náklad třítunový japonský satelit ALOS-3 (Advanced Land Observation Satellite). Jeho primárním úkolem bylo pozorovat zemský povrch, především kvůli řešení následků katastrof a mapování. Na palubě měl i experimentální infračervený senzor, který měl sloužit ke sledování vojenských aktivit, včetně startů cizích raket.

Karasi zlatí (Carassius auratus) z příbuzenstva kaprů, vypadají nevinně. Pocházejí z východní Asie a dnes jde o jedny z nejčastějších akvarijních ryb. Jejich záměrné vypouštění do volné přírody ovšem není bez následků – tyto zlaté rybky jsou velmi odolné a nenáročné, žijí dlouho a mohou dorůstat mimořádných velikostí. Zejména v Severní Americe představují takto vypuštění karasi značný problém – objevují se zprávy o množství gigantických zlatých rybek, které pronikají do vodních toků a nádrží v Kanadě.

Invazní zlaté klony

Karasi zlatí se vyznačují značným apetitem a velmi rychle se množí. Podle Briana Heise z Thompson Rivers University vyprodukuje jediná samice za rok kolem 150 tisíc jiker a dokáže se obejít bez samců. „U zlatých rybek dochází ke gynogenezi. To je speciální způsob množení, kdy jikra dostane impulz od spermie jiného druhu ryby,“ vysvětluje Heise pro kanadskou veřejnoprávní televizní stanici CBC. „Stačí k tomu pouhá přítomnost takové spermie a jikra zlaté rybky se začne vyvíjet, i když nedošlo k jejímu oplodnění.“ Vznikají tak vlastně klony samic.

TIP: Invaze krasavců: Proč jsou perutýni ohniví v oceánu tak úspěšní?

Zlaté rybky v Kanadě vytlačují domácí druhy ryb a roznášejí nepříjemné choroby a parazity, které ohrožují ostatní živočichy. Často také kalí vodu až do té míry, že dochází k omezení nebo dokonce k zamezení růstu vodních rostlin. Invazní ryby tímto způsobem mění celé vodní ekosystémy. Kanadské úřady i odborníci proto apelují na veřejnost, aby lidé v žádném případě zlaté rybky nevypouštěli do volné přírody.

Ruské divize musely po neúspěšných bojích roku 1915 vyklidit území Polska, Haliče a části Pobaltí. Dohodová konference v Chantilly však postavila před východní velmoc náročný úkol – do června podniknout rozsáhlou ofenzivu, jež by na sebe navázala co nejvíce sil centrálních mocností, čímž by se ulevilo těžce zkoušeným spojencům na západní frontě.

Ruská armáda prošla reorganizací, kdy armády utvořily tři fronty. Velení jižního frontu dostal do rukou generál Alexej Brusilov. Jeho svazky zahájily začátkem června mohutnou dělostřeleckou přípravu, která místy trvala i 48 hodin. Pátého června vyrazila vpřed 8. armáda, prorazila rakousko-uherské linie a pronikla do hloubky 65 km směrem na Luck. Město padlo o tři dny později a rakouská 4. armáda hlásila více než 50% ztráty. Dne 19. června dobyli Rusové Černovice a velitel tamních sil dokonce plánoval bez vědomí Brusilova obsadit celou Bukovinu, protože císařské jednotky spěšně ustupovaly. 

Úspěchu ruských vojsk paradoxně napomohl i náčelník c. a k. generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf, který nedávno stáhl značné síly včetně velkého množství těžkého dělostřelectva z východu pro ofenzivu v Itálii. V zoufalé situaci pak musel opět žádat o pomoc německé spojence, díky jejichž divizím se v následujících týdnech podařilo frontu stabilizovat. Brusilovovův front sice útočil i nadále, ale vilémovští vojáci společně s jednotkami narychlo staženými z Itálie nepříteli už významnější úspěch nedovolily.

TIP: Brusilov, Kerenskij a Kolčak: Nejslavnější Rusové Velké války

Ač se Rusům nepodařilo splnit všechny vytyčené cíle, Brusilovova ofenziva představovala obrovský úspěch, dokonce jediný významný, který Dohoda v roce 1916 dosáhla. Současně znamenala katastrofu pro Rakousko-Uhersko, které utrpělo ohromné ztráty, muselo odepsat statisíce mužů a ustoupit 60–120 km na západ.

Hnědouhelný důl Merkur, dráty vysokého napětí, komíny a chladírenské věže tepelných elektráren Prunéřov a Tušimice tvoří hlavní dominanty krajiny v bezprostředním okolí starobylého města Kadaň. Když si tyto moderní „ozdoby“ dokážete odmyslet, dominantou se stane několik kopců v okolí města. Všechny jsou sopečného původu. 

Stepí porostlý Jelení vrch

Vulkánem číslo jedna je v okolí Kadaně 364 metrů vysoký Jelení vrch, jenž osamoceně vystupuje v industriální periferii východně od města. Značka na něj nevede a na místě o něm nejsou k dispozici žádné informace. Je proto logické, že jako místo pro vycházky do přírody se rozhodně příliš často nevyužívá. Orientace je pro člověka, který nezná zdejší industriální terén, docela obtížná a důvěrnější seznámení s mapou je tedy nezbytné. Vrchol je holý, porostlý jen stepními trávami a poskytuje zajímavé, i když v některých směrech dost bizarní pohledy do okolí. Taková je ovšem realita dnešní doby.

Geologové odhalili, že Jelení vrch je erozním torzem podpovrchové části malého vulkánu, který vznikl během jedné erupční fáze (tzv. monogenetický vulkán). Kužel byl tvořen převážně nezpevněnými struskami navršenými během erupce strombolského typu. Základní stavební hmotou dnešního pahorku je čedičové těleso, které vyplňovalo přívodní dráhu. Tuto kompaktní horninu, kterou lze pozorovat například ve vrcholových skalkách, lemují hrubozrnné, silně proplyněné strusky, z jejichž báze pocházejí nálezy úlomků dřev zasypaných při sopečné erupci. Láva se z někdejší sopky rozlévala do šířky a čela jejích tekoucích proudů dnes tvoří táhlé vyvýšeniny sousedního Bystřického kopce (356 metrů) a Zlatého vrchu (361 metrů). Ani na ně nevede žádné turistické značení, zato přes ně doslova visí dráty vysokého napětí. Ze Zlatého vrchu se ale nabízí asi nejhezčí pohled na historické centrum Kadaně.

Torza lávového proudu

Další řetěz kopců lemuje Kadaň plynule ze západu a severu. Patří k nim ve směru z jihozápadu na severovýchod: Svatý kopeček (402 metrů), Prostřední vrch (597 metrů) a Zadní kopec (395 metrů). Dříve se považovaly za zbytky lávových výplní přívodních drah drobných freatických vulkánů, novější poznatky však sérii těchto vrchů spojují s nedalekou stolovou horou Úhošť, která tvoří krajinnou kulisu Kadaně na západním obzoru. Sdílí s ní podobnou stavbu a tvoří v podstatě její pokračování, přerušené údolím Ohře. Nejedná se tedy o samostatné zbytky malých vulkánů, jako v případě Jeleního vrchu, ale o rozbitá a erozí vymodelovaná torza několika na sobě ležících lávových proudů, které kdysi vyplňovaly terénní depresi a přitekly na území dnešní Kadaně od jihozápadu z centra doupovského vulkánu. Některé vrstvy lávových proudů na Úhošti, Svatém kopečku a Prostředním vrchu jsou petrograficky (složením a vlastnostmi hornin) zcela totožné. 

Zajímavostí vrchů západně od Kadaně jsou lahary (bahnotoky) obsahující kalcifikované kmeny a větve o průměru až 40 cm, dokonce i uspořádané po směru někdejšího proudění. Jejich nálezy popisuje odborná literatura. Pozorovatelné bývají však pouze ve výkopech během jednorázových stavebních aktivit. Zajímavé výchozy čedičů poskytují západní svahy Svatého kopečku s vyhlídkou Strážiště, které jsou součástí přírodní památky Svatý kopeček. Vede tudy i krátká (1,5 km) naučná stezka Přírodou svatého vrchu s 11 zastávkami. Turistickým lákadlem je 16 metrů vysoká rozhledna.

Stolová hora s příkrými srázy

Rovněž velmi zajímavou přírodní lokalitou je již zmíněná stolová hora Úhošť, která leží tři kilometry jihozápadně od Kadaně. Představuje klíčové místo k rozluštění geologické stavby sopečných Doupovských hor, a zároveň je to také enkláva zachovalé přírody, která je chráněná jako národní přírodní rezervace.

Úhošť (Burgberg) má kosodélníkový půdorys (1 200 × 600 metrů), přičemž nejvyšší nadmořskou výšku (593 metrů) dosahuje u jižního okraje, odkud se mírně uklání k severovýchodu. Úhošť byla původně součástí jednolitého hřbetu vybíhajícího z centrálních partií Doupovských hor, vodní eroze ji však postupem času oddělila a vymodelovala do podoby stolové hory s příkrými, na západě skalnatými srázy, které převyšují okolí až o 150 metrů. Masiv Úhoště je budován sérií devíti na sobě ležících lávových příkrovů čedičového složení, které přitekly od jihozápadu z někdejšího sopečného centra doupovského vulkánu. Jejich profily vystupují v okrajových srázech hory a díky nerovnoměrné odolnosti vůči zvětrávání podmiňují zřetelnou stupňovitost svahů. Odolné a tvrdé polohy čedičů vystupují na okrajích stolové hory v podobě bizarních skalisek a nabízejí úžasné pohledy do krajiny.

Ostrov stepní přírody

Z hlediska biologického představuje Úhošť významnou stepní a lesostepní lokalitu s bohatým výskytem rostlin, plazů a ptáků. Absence pastvy však způsobuje zarůstání a znehodnocování stepních ekosystémů křovinami. Původní dubohabřiny se zachovaly na severozápadním úbočí.

V národní přírodní rezervaci, zřízené roku 1974 na celkové výměře 208 ha, roste na 560 druhů cévnatých rostlin. Mezi nejvýznamnější patří tařice skalní, hvozdík sivý a bělozářka liliovitá. Orchideje reprezentují lilie zlatohlávek, pětiprstka žežulník a kruštík širolistý. Stepní trávy jsou tvořeny několika druhy kavylů, z nichž kavyl olysalý zde dosahuje svého nejzápadnějšího rozšíření. Nepůvodní porosty, s nimiž ochránci přírody tvrdě zápasí, představují rychle se rozrůstající porosty borovice černé.

Rovněž ze zoologického hlediska je Úhošť mimořádně významná. Chráněné území je součástí vyhlášené Ptačí oblasti Doupovské hory, navržené mezi Evropsky významné lokality. Hnízdí tu například výr velký, včelojed lesní, lelek lesní, lejsek malý nebo pěnice vlašská. 

Vzhůru na Úhošť

Úhošť ovšem není jen přírodně cennou lokalitou, ale je známá jako kultovní místo vyznavačů keltské kultury. Historie zdejšího osídlení však sahá mnohem hlouběji. Již v době bronzové tady existovalo opevněné hradiště knovízské kultury, jehož zbytky jsou nejlépe patrné při jihozápadním okraji planiny. Po Keltech se tu usadili také Slované.

Lidé tu byli perfektně chráněni strmými svahy stolové hory a dokonce zde měli i trvalý zdroj vody v podobě dvou malých, nevysychajících jezírek. Rozlehlá odlesněná náhorní pláň umožňovala provozovat zemědělskou a pasteveckou činnost, což zajišťovalo pravěkým obyvatelům soběstačnost a nezávislost. Hora Úhošť byla některými badateli hypoteticky určena za jedno z míst, kde mohl stát hrad Wogastisburg, u něhož Slované vedeni Sámem roku 631 slavně zvítězili nad Franky.

TIP: Na výlet do Polska: Dobrodružné vápence polských Tater

Jak vidno, i v přírodě a krajině silně zatížené průmyslovou výrobou lze objevit pozoruhodné enklávy, které stojí za vidění a podrobnější průzkum. Na rozdíl od většiny vyhlášených přírodních lokalit v naší vlasti, které decimuje neúnosná návštěvnost podporovaná zábavním turistickým průmyslem, je téměř jisté, že potkat lidi při toulkách po sopečných kopcích u Kadaně bude ta největší přírodní vzácnost.

Pes je nejen prvním zvířetem, které bylo úspěšně domestikováno, ale především příslovečným nejlepším přítelem člověka. Příběhy o jeho věrnosti provází lidstvo už od nepaměti, pouze jeden však pronikl i do literatury zabývající se dějinami soubojů.

Němý svědek

Na konci 14. století se prý u dvora francouzského krále Karla V. Moudrého (vládl 1364–1380) pohyboval rytíř jménem Aubry de Montdidier. Ten jednoho dne dostal neblahý nápad a sám se vydal do lesa Bondy, který dnes najdeme na severovýchodní hranici Paříže. Toto místo bylo známé jako rejdiště lapků, na rytíře si tu však počíhal vrah s modrou krví. Jeho jméno znělo Richard de Macaire a právě jeho meč sprovodil ubohého rytíře ze světa.

Na místě zločinu zůstal jen zoufalý pes, který nejprve hlídal pánovo tělo. Když se však nedočkal pomoci, vrátil se sám po cestě, kterou původně přijeli. Vzrušeným štěkotem pak zburcoval pánovy druhy a dovedl je až na dějiště strašného činu.

Panovník detektivem

Dojatí přátelé si psa samozřejmě ponechali. Věrný Verbaux se ke všem choval velmi přívětivě, kdykoli však spatřil vraha, posedlo jej vražedné šílenství. Toto chování u jinak krotkého zvířete bylo tak podivné, že si jej záhy všiml i sám panovník. Nechal si tedy předvolat přední muže svého dvora, mezi které postavil i de Macaira. Verbaux všechny bez zájmu obešel, jakmile však spatřil pachatele, okamžitě se na něj vrhl. To vladaře vyvedlo z míry, a tak rozhodl, že je nutné přistoupit k ordálu soubojem.

Muž i zvíře se setkali na kolbišti. Vrah třímal pouze masivní hůl, zatímco pes si musel vystačit se zuby a drápy. Jako jedinou laskavost mu na místě umístili veliký sud, do kterého se mohl v případě těžkostí uchýlit. Po zaznění signálu se začal de Macaire ohánět sukovicí, ale Verbaux uhýbal, dokud nespatřil, že jeho protivník slábne. Poté se odrazil a stisknul zrádnému vrahovi hrdlo. V té chvíli se lotr přiznal a panovník jej namístě odsoudil k trestu smrti.

Suchá pravda

Tento příběh má všechny rysy pohádky. Pravdou však je, že v Montargis můžeme dodnes najít barokní sochu, na které se Verbaux zakusuje do Macairova hrdla, a také obraz se stejným námětem. Příběh je navíc časově pevně ukotven a existuje celá řada vyobrazení, která do pozoruhodných detailů ilustrují průběh souboje. Co tedy můžeme říci s jistotou?

TIP: Dobrodinec na bílém koni: Jak vznikla legenda o svatém Martinovi?

Abychom se dobrali pravdy, musíme nahlédnout do dobových kronik. Ty však o podivném ordálu zatvrzele mlčí, i když by podobně senzační zkazka jistě neušla pozornosti. Z tohoto důvodu je tedy nutné souhlasit s místním historikem Midolem, který tvrdí, že celý příběh je smyšlený. Jde jen o variaci na legendu popisující osudy rytířů z družiny Karla Velikého. Jeden z nich prý zahořel pro jistou vdanou dámu, a aby se k ní dostal, zavraždil jejího muže. Zcela však zapomněl na to, že hrůzný čin viděl rytířův pes, který lotra nakonec ztrestal. Tklivý příběh se pak dočkal velkého množství verzí, které daly vzniknout i historicky tak přesně zasazené legendě.

Pokud Jižní Korea něčím skutečně proslula, pak se kromě aut či elektroniky jedná především o kosmetiku a chlapecké hudební skupiny žánru známého jako K-pop. Poslední dva jmenované artikly spolu přitom velmi úzce souvisejí. Že jste nikdy neslyšeli o hvězdách z kapel BTS, Seventeen nebo Infinite? Nemusíte se stydět: Pokud nechodíte na střední školu, nejde o hudbu určenou pro vás. Světla, chytlavé rytmy a synchronizované taneční kreace však nepředstavují to nejdůležitější, co hvězdičky K-popu odlišuje od zbytku světové produkce pro teenagery – hlavní roli hraje vizáž. Mladí Korejci totiž na rozdíl od řady rebelantských uskupení přinášejí dokonalou, téměř andělskou uhlazenost, které dosahují mistrovským používáním make-upu. 

Korejská kosmetika pro ženy si v západním světě vydobyla úctyhodné jméno, nicméně „naši“ muži se po ní právě nevrhají. Ačkoliv po krému na suchou kůži se snad nebojí sáhnout žádný z pánů, na oční stíny a pudr si troufnou jen naprostí excentrici. V Koreji jde ovšem o běžný standard, který do pánské společnosti vnášejí právě hudební či filmové idoly. Jihokorejští muži tak suverénně vévodí globálnímu žebříčku spotřeby produktů péče o pleť a nakoupí jich hned čtyřikrát víc než druzí Dánové. 

Vojáci s maskou

V zemi posedlé moderními technologiemi se nakupuje primárně na internetu. Podle korejského statistického úřadu přesáhla v roce 2021 přepočtená hodnota on-line transakcí 320 miliard korun a v příštích pěti letech se v gigantickém odvětví očekává až 50% růst. Pro jihokorejské produkty se dokonce vžil zastřešující termín K-beauty, přičemž si získaly světové renomé.

Členové K-popové skupiny BTS se stali tváří jihokorejské kosmetické značky. Make-up k tamním mužům proniká i díky jejich vlivu. (foto: Shutterstock)

Mnozí tamní muži si barví vlasy na černo, což podporuje mladistvý vzhled, a pleť si naopak zesvětlují, jak velí místní standardy krásy. Ty se přitom nevyhýbají ani vojákům: Podle jihokorejské společnosti Amore Pacific používá kosmetické produkty 70 % příslušníků armády. Proto uvedla na trh speciální řadu zahrnující přírodní maskovací make-up i chladicí a bělicí masky k použití po tréninku. Právě speciální produkty, po nichž dřív pánové sahali jen zřídka, se nově ocitají mezi běžnými položkami v nákupních košících. Výrobci svorně hlásí rekordní nárůst prodejů v kategoriích jako make-up či balzámy na rty. A jakkoliv používání kosmetiky u drsnějšího pohlaví působí možná úsměvně, v historii nejde o žádnou novinku (viz Starověká krása). 

Více než ženy

Silný společenský požadavek na bezchybný vzhled existuje v Jižní Koreji již velmi dlouho. Například v kompendiu Gyuhap chongseo z roku 1809 najdeme přesný postup, jak si nanášet make-up. V posledních letech však zmíněný tlak dosáhl extrémních rozměrů a promítá se takřka do všech oblastí života. Při přijímacích pohovorech nezřídka rozhoduje právě vizáž a očekává se, že uchazeči přiloží k životopisu svoji fotografii.

Nebývá tak výjimkou, že muži utrácejí za kosmetiku násobně víc než jejich partnerky. Obchodní manažer Chris Hong pro zpravodajský server CNN přiznal, že si dvakrát ročně nechává aplikovat botox a podstupuje laserové operace k vyhlazení vrásek i nedokonalostí v obličeji. „Když o sebe pečujete, cítíte se lépe. Nechci, aby se na mě dívali, jako že jsem starý,“ popisuje. 

Plastika jako dárek

Jižní Korea se navíc řadí mezi světové lídry v plastické chirurgii. V padesátimilionovém státě se v současnosti odehrává čtvrtina všech kosmetických zákroků na planetě a tamní lékaři vedle svých krajanů každoročně poskytnou služby rovněž devadesáti tisícům klientů ze zahraničí. Nechat si operativně upravit vzhled nepředstavuje v asijské zemi žádné stigma, jak tomu často bývá u nás. Poukaz na některý ze zákroků – například na úpravu víček tak, aby se oči zbavily „šikmého“ vzhledu – patří mezi běžné dárky k promoci. A podstoupení plastické operace znamená nepsanou podmínku pro vstup do světa celebrit. 

Zpěváci nebo influenceři, kteří chtějí zazářit na televizních obrazovkách, nejčastěji absolvují tzv. konturování obličeje. Cílem zákroku je díky zmenšení lícních kostí a dolní čelisti dosáhnout oválnějšího tvaru, jenž působí křehčeji a trochu připomíná postavy z japonských komiksů manga. Popsané „zjemňování“ podstupují také muži, protože výsledek se blíží vzhledu teenagerů, u nichž se široká čelist obvykle vyvíjí až s vyšší hladinou testosteronu. 

Napětí roste

Od Jihokorejců, kteří chtějí uspět v byznysu, se očekává atraktivní vzhled. Tamní mužský ideál krásy je tedy jako vystřižený z obálky románu pro postarší dámy: Pánové mají vypadat mladě a citlivě, ale současně i decentně mužně. Ve společnosti, kde se prakticky od školky soutěží o co nejlepší výsledky, to na ně klade ještě větší nároky. Mohou však podobným nerealistickým očekáváním dlouhodobě dostát? 

TIP: Krása jako kapitál: Atraktivní vzhled je spolehlivým žebříkem k úspěchu

Míra frustrace patří u mladých mužů v Jižní Koreji k nejvyšším na světě. Příslušníci věkové skupiny 20 až 35 let, kteří nedokážou stoprocentně vyhovět nárokům na pracovní výkon či vzhled, tvoří hlavní sílu populistických stran. A často věří, že za jejich neúspěch mohou ženy: V průzkumu z roku 2021 celkem 83 % korejských mužů uvedlo, že mezi pohlavími cítí výrazné napětí; globální průměr přitom dosahuje 49 %. Korejci se umístili také na vrcholu žebříčku ve vnímání tenze mezi generacemi, movitými a chudými, erudovanými a nevzdělanými. Rozpor reálně dosažitelných cílů na jedné straně a vzorů dokonalosti na té druhé není možná nikde na planetě tak citelný jako právě v Jižní Koreji. Co čeká tamní muže dál? 

Ludvík XIV. ( 1643–1715) zemřel ve dvaasedmdesáti letech. Tou dobou už přežil své syny i vnuky, takže trůn zanechal pětiletému pravnukovi. Chlapci se zatím říkalo jen Ludvík Francouzský a panoval za něj regent Filip II. Orleánský, synovec zesnulého monarchy.

Nový král se měl ujmout vlády o svých třináctých narozeninách jako Ludvík XV. ( 1715–1774). Aby tak ale mohl učinit, musel být dle francouzské tradice nejdříve pomazán křižmem a korunován v Remeši. Několikadenní obřad, který Francie nezažila již 68 let, vyvrcholil v neděli 25. října 1722 v katedrále Nôtre-Dame.

Osobní klenot

Korunovace nepředstavovala nejdůležitější část ceremonie, tou bylo posvěcení (sacre) krále arcibiskupem, jež podstupovali francouzští panovníci od dob Karlovce Pipina Krátkého ( 751–768). Zřejmě prvním v Remeši pomazaným panovníkem se roku 893 stal Karel Prosťáček. Místo bylo zvoleno v návaznosti na křest Chlodvíka I. (sjednotitele Franků) z rukou remešského biskupa Remigia na konci 5. století. Podle legendy právě pro tuto příležitost přinesla holubice nádobku s křižmem – svatým olejem ve svaté Ampuli. Tradice korunovace francouzských králů v Remeši však zakořenila teprve za Jindřicha I. roku 1027. Do roku 1825 zde byli pomazáni všichni monarchové s výjimkou sedmi z nich.

Několikadenní rituál tvořil slavnostní příjezd panovníka, jeho obřadné vstávání po první zde strávené noci, vstup do katedrály, přísaha, pasování na rytíře, pomazání, předání insignií, mše a poté slavnosti. Při předávání insignií se používala kromě žezla a ruky spravedlnosti prostá koruna Karla Velikého. Symbolicky ji arcibiskup vložil rovněž na hlavu Ludvíka XV., nicméně na následující slavnosti již měl nový vládce svoji osobní korunu, kterou pro něj objednal regent Filip II. Orleánský u Augustina Duflose. Ten ji vytvořil podle návrhu korunního klenotníka Laurenta Rondého.

Na přání regenta se na koruně zaskvěly diamanty z královské kolekce, zejména ty, které kdysi shromáždil kardinál Mazarin. Klenotník použil kromě největšího kamene, nazvaného podle zadavatele objednávky Regent (viz Průzračný jako voda), celkem 282 diamatů, 64 barevných kamenů a 230 perel. Již brzy po obřadu však diamanty nahradily jejich skleněné napodobeniny. 

Koruna patřila k pokladu opatství Saint-Denis (kde se nachází i hrobka francouzských králů) a je jedinou, která přežila Velkou francouzskou revoluci, jíž padly za oběť mnohé další klenoty včetně koruny Karla Velikého. Od roku 1852 se nachází ve sbírkách Muzea Louvre.