Vesmírný dalekohled Jamese Webba se podílí i na výzkumu základních otázek kosmologie, které souvisejí se vznikem a vývojem našeho vesmíru. Týká se to i reionizace mladého vesmíru, která představuje jednu z velkých záhad soudobé kosmogie. Webbův dalekohled je podle všeho na dobré cestě k řešení.

Prakticky veškerá hmota ve vesmíru, kterou pozorujeme, není v neutrálním, nýbrž v ionizovaném stavu. V dávných dobách na úsvitu vesmíru proběhlo cosi, co přeměnilo do té doby neutrální plyn vyplňující vesmír na ionizované plazma. Kosmologové tuto událost nazývají „éra reionizace“ a obvykle ji kladou do období prvních pár set milionů let po Velkém třesku.

Co bylo zdrojem pro reionizaci vesmíru?

Jedna z hypotéz vysvětlujících reionizaci zahrnuje záři kvazarů, nesmírně zářivých center mladých galaxií, v nichž supermasivní černá díra lačně hltá hmotu. Záření kvazarů by sice mohlo zařídit reionizaci, problém je ale v tom, že kvazary jsou relativně vzácné a jejich množství by na reionizaci nestačilo.

Další možnost představuje záření ohromného množství hvězd v mladých galaxiích, kde se hvězdy rodí jako na běžícím pásu. Takové záření by sice reionizovalo jen okolní vesmír, ale galaxií bylo v mladém vesmíru tolik, že by to na celkovou reionizaci nejspíše stačilo. Fungovalo by to ale jedině tehdy, pokud by z galaxií unikal dostatek vysokoenergetického záření, které je schopné vyvolat ionizaci plynu v mezigalaktickém prostoru.

Jeden tým astronomů, kteří pracují s Webbovým dalekohledem, zkoumá právě tuto drhou hypotézu. Pozorují galaxie ve velmi mladém vesmíru a zjišťují, jak kompaktní je jejich struktura a jak intenzivně se v nich rodí nové hvězdy. Na základě těchto pozorování a porovnání s bližšími galaxiemi odhadují, kolik z nich uniká vysokoenergetického záření.

TIP: Dalekohled Jamese Webba objevil rekordně vzdálenou galaxii z počátku vesmíru

Odborný časopis Astronomy & Astrophysics brzy zveřejní jejich první výsledky, ze kterých vyplývá, že z raných galaxií „prosakuje“ přibližně 12 procent vysokoenergetických fotonů z celkového množství, které v těchto galaxiích vzniká. Shodou okolností je to právě tolik, kolik by bylo třeba pro reionizaci celého mladého vesmíru v kosmologicky krátkém čase. Výsledky ještě bude nutné důkladně ověřit, ale zatím se zdá, že řešení záhady reionizace je téměř na dosah.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí přibližně jeden z osmi lidí na planetě (asi 970 milionů lidí) nějakou duševní poruchou. Ekonomiku to stojí každoročně asi 2,5 bilionů dolarů (přibližně 55 bilionů Kč). Už nějakou dobu také víme, že k dobré duševní kondici přispívá tělesný pohyb. Otázkou je, jak moc.

Cvičením k duševnímu zdraví

Odborníci Univerzity Jižní Austrálie zpracovali rozsáhlou studii, ve které zjišťovali, jak významný je vlastně přínos cvičení a dalších tělesných aktivit pro duševní zdraví. Výsledky doposud nejrozsáhlejšího výzkumu na toto téma zveřejnil odborný časopis British Journal of Sports Medicine.

Ben Singh a jeho tým zpracoval celkem 97 souhrnných studií a 1 039 experimentálních studií se 128 119 účastníky. Dospěli k tomu, že fyzická aktivita je extrémně prospěšná pro zmírňování symptomů deprese a úzkosti. Přínos je až takový, že tělesná aktivita je pro zvládání depresí a úzkostí 1,5 účinnější než konzultace s psychologem nebo standardně užívané léky.

Výzkumníci také zjistili, že cvičení může na duševní kondici působit rychle, již v řádu týdnů. Největší přínos z tělesné aktivity mají podle všeho lidé s depresí, těhotné ženy a ženy po porodu, fyzicky zdraví lidé, a také pacienti s HIV nebo s nemocnými ledvinami. 

TIP: Vědci objevili 44 genetických faktorů spojených s depresí

„Náš výzkum potvrzuje, že cvičení může podstatně omezit projevy depresí a úzkostí. Za velmi důležité považují zjištění, že pro zlepšení duševní kondice není nutné intenzivní a časté cvičení. Stačí se jen více hýbat,“ shrnuje závěry Ben Singh.

Takzvaná Goughova mapa patří k artefaktům minulosti, kterou britští historikové moc rádi nemají. List o rozměrech 115 × 65 centimetrů totiž víc než regionální geografii prezentuje tápání a nejistotu. Proto se odborníci zdráhají přijmout její výpověď. Ta by totiž potvrzovala i existenci mýty opředeného království, které si vzalo moře.

Jméno dokument zdědil po Richardu Goughovi, antikváři, který ho roku 1809 daroval knihovně univerzity v Oxfordu. A kde k mapě přišel? Prý ji vyzískal z majetkové pozůstalosti dalšího antikváře, vetešníka a sběratele, Thomase Martina z Plagrave v roce 1774. Podle dobových dokladů to ale vypadá, že Martin, přezdívaný Upřímný Tom nebo Dobrák Thomas, rozhodně žádný dobrák nebyl. Byl to právník, který bokem vedle své advokátní praxe zdatně lichvařil. Půjčoval peníze na vysoký úrok, překupničil, soudil se o cizí majetky. A také pracoval jako soukromý exekutor. Onu mapu měl snad vyzískat od finančně zhuntovaného historika Francise Blomefielda z Norfolku. Ale to už je spíš spekulace. 

Pochybnosti

Nikdo tak přesně neví, odkud Goughova mapa vlastně vzešla. Háček je také v tom, že mapa je svým obsahem dílo spíše grafické než geografické. Nedá se říct, že je vyloženě nepřesná. Některé její partie jsou naopak velmi podrobné a propracované. Jinde ale zápasí s neproporčním měřítkem. Města Londýn a York jsou zachycena v detailu, ale třeba jezera Anglesey a Windemere na ní připomínají svou velikostí spíš moře. Některé úseky pobřeží jsou zachyceny s obdivuhodnou přesností, ale zrovna poloostrov Durnhamu je tu rozlohou zbytečně přeexponovaný.

Zajímavé je na Goughově mapě rozmístění dírek od špendlíků, které naznačují obkreslování nebo rozmisťování praporků. Mapa tedy celá století nebyla žádným mrtvým dokumentem založeným v archivu. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Správně jsou tu vyznačeny cesty mezi městy, ale váhu díla snižují mytologické vpisky. Například vyznačení místa, kde se měl v Devonu vylodit Brutus prchající z Troje. A ostrovy při pobřeží? Ty vypadají, že je autor jen tak náhodně rozsypal, kde měl zrovna na pergamenu místo. Kdo ale za tímto dílem stojí?

Současní znalci historie a badatelé o identitě autora či autorů nic netuší. Matoucí na celé Goughově mapě totiž je – pokud vyloženě nejde o prazvláštní podvrh – že vlastně nejspíš není jedním komplexním kartografickým obrazem, ale hned třemi mapovými vrstvami na jednom podkladu.

Věřit, nebo nevěřit?

První vrstva by svým obsahem odpovídala znalostem o geografii britských ostrovů. Dala by se přiřadit vznikem někam mezi roky 1390 až 1410. Je možné, že tuto mapu si pak mezi lety 1430 až 1450 někdo vypůjčil – a dokreslil do ní druhou vrstvu s podrobnostmi o jihu Anglie a Walesu. A pak znovu, ve třetí vrstvě, někdo kolem roku 1475 domaloval střed Anglie a jihovýchod, včetně tehdy aktuálních cest a tras. Podklad také dobarvil. Přitom u druhé a třetí vrstvy zřetelně vidíme, že svým obsahem, například „zbytněním“ hraničních řek, odpovídaly poptávce zadavatele. Možná šlechtice, který chtěl své panství učinit větší a významnější.

Zkrátka a dobře, Goughova mapa obsahuje kontroverzní a zapeklitou faktografii. Mezi odborníky nepožívá zrovna popularity. Catherine Delano-Smithová, badatelka z londýnského univerzitního Institutu pro výzkum historie, se například neobává říct, že: „Tahle mapa nemá v diskusích o historii geomorfologie pobřeží žádné místo.“ 

Zmizelé království

Proč zmiňuje právě geomorfologii, vědu o vzniku zemského povrchu? Protože Goughova mapa se nyní stala tím nejčerstvějším příspěvkem debat o Velšské Atlantidě. Přesněji tedy o Cantref y Gwaelod, malém království, jež se nacházelo v dvacetimílové délce zhruba mezi ostrovy Ramsey a Bardsey. Háček je v tom, že v udané oblasti se dnes nic jiného než moře nenachází. Území, jež mělo údajně oplývat úrodnou půdou, dnes cele překrývá Cardiganský záliv. A pověst o tomto zaniklém potopeném království je proto automaticky řazena k legendám.

Jenže tento příběh se historií Británie vine už předlouho. O ztracené a potopené zemi si tu vyprávěli už Keltové. Ožívá i v ságách Bretonců, zmiňována je v artušovských příbězích. Zachycuje ji velšská báseň Boddi Maes Gwyddno i galská pověst Tír na nÓg. A také se překrývá a obsahem splývá s legendou o Llys Helig, dalším velšském potopeném království, které leželo o kus dál, v ústí řeky Conwy. První písemné zmínky o Velšské Atlantidě se pojí, byť nepřímo, s latinským dílem britského klerika Gildase. 

Ten si v 6. století, v kázání De Excidio et Conquestu Britanniae, tedy O zkáze a dobytí Británie, stěžuje na neúprosné moře v okolí Cardiganu: „Barbaři nás ženou k moři, ale moře nás vrhá zpět na barbary. Tak nás čekají dva způsoby smrti, buď budeme zabiti, nebo utopeni.“ Z této poznámky pak Simon Haslett a Davis Willis, jinak docela respektovaní geografové z univerzit v Oxfordu a ve Swansea, vyvozují, že v 6. století bylo u Cardiganu možné alespoň na čas ustoupit do moře. Představa úprku obyvatel před pleniteli na nějakou mělčinu u pobřeží, která se zpřístupnila odlivem, se nezdá být úplně neuvěřitelná. Moře tam opravdu mělké je.

Pletl se i Ptolemaios?

Haslett i Willis přitom argumentují nejen současnou nízkou hloubkou moře v zátoce, ale i Ptolemaiovou mapou Anglie. Ta vznikla mezi lety 100 až 170, a je buď obdivuhodně kartograficky nepřesná, anebo jen zastaralá. Hranici souše totiž posouvá výrazně dál. Zátoka u Cardiganu na ní prakticky neexistuje, je tu jen dlouhý pás země – nížiny, která by teoreticky mohla hostit i království Cantref y Gwaelod.

Za klidného počasí tu v roce 1770 velšský učenec William Owen Pughe, zhruba ve vzdálenosti šest kilometrů od pobřeží, pozoroval stopy zatopených lidských stavení pod hladinou a referoval o tom v obšírném psaní. A v roce 1846 pak geograf Samuel Lewis ve svém Topografickém slovníku Walesu nevynechává podrobnosti o zdech a zbytcích hradeb, jež mají ležet na dně Cardigan Bay. 

Stavidla fantazie

Příběhů – včetně pověstí o potopeném království – tehdy uměle vznikla spousta. Mají mnoho verzí, ale obecně nejpopulárnější přijímaná souvisí s neúmyslně zaviněným zatopením. Království Cantref y Gwaelod snad mělo příboji a vlnám odolávat důmyslnou sítí kanálů, hrází a stavidel. A právě v ten nejméně příhodný moment, během přílivu, je nechaly dvě soupeřící princezny (nebo opilec hrázný, či sám podroušený král) otevřené. Tím zaplavili celou svou zemi. Pověst je to veselá, ale Haslett a Willis jí neupírají střípek pravdivosti.

Jestli se Ptolemaios při kreslení své mapy anglického pobřeží nezmýlil, ústily řeky Ystwyth a Teifi do moře mnohem dál. A jejich toky byly položeny západněji než dnes. Objem jimi unášených sedimentů by byl jiný, a odlišná by byla i erozní činnost na pobřeží. Petrifikované (zkamenělé) kmeny a pařezy stromů jsou tu při odlivu k vidění stovky metrů od pobřeží. 

„Profil pobřeží změny nejspíš opravdu prodělával,“ tvrdí Haslett. „A teoreticky tu nížinná souš opravdu existovat mohla.“ Willis k tomu se zaujetím doplňuje: „Vyprávění zaznamenané kronikářem Gildasem by se pak mohlo přímo vztahovat k době, kdy přírodní katastrofa – například přívalová vlna nebo tsunami – zhoršila erozi a způsobila náhlé zaplavení značného množství půdy.“

K neuvěření

Jak to ale celé souvisí s proslule nepřesnou trojvrstvou Goughovou mapou? Inu, ta mimo jiné značně zkresluje to, co je dnes Cardiganskou zátokou. Pobřeží v jejím průběhu posouvá o dost dál do moře. A ke všemu v místech, kam pověsti a legendy kladou království Cantref y Gwaelod, má zřetelně zakreslený ostrov.

Goughova mapa je podle kritických odborníků nevhodným dokladem čehokoliv. Demonstruje prý hlubokou geografickou neznalost svých tvůrců, je přehlídkou hrubé nepřesnosti a fantazie, ukázkou zkreslených měřítek. Ale jak se říká, i stojící hodiny dvakrát za den ukazují správný čas. A tak mapové dílo, jež možná vzniklo ve 14. a 15. století a na nějž není zrovna spolehnutí, znovu otevřelo debatu o velšské Atlantidě. 

Situace německých vojsk v Tunisku se dá (s jistým zjednodušením) shrnout jako opak té americké. Jednotky Osy musely čelit zhoršující se logistické situaci, protože Spojenci působili zásobovacím konvojům směřujícím přes Středozemní moře těžké ztráty.

Předchozí část: Duel v horkém saharském pekle (1): Američtí vs. němečtí pěšáci v Tunisku

Pro ilustraci lze zmínit čísla týkající se 10. tankové divize, jež byla do Afriky vyslána koncem roku 1942. Šlo o výtečně vycvičený a zkušený svazek, který prošel řadou bojišť včetně východní fronty a disponoval i moderní výzbrojí, která v praxi téměř odpovídala tabulkám, což už v té době ve Wehrmachtu zdaleka nebylo pravidlem. Do africké pouště se tak mělo vydat celkem asi 3 000 vozidel, jenže ve skutečnosti jich tam dorazila sotva třetina. 

Reorganizace německých divizí

Vyslání 10. tankové divize mělo představovat zásadní posilu pro jednotky, které v Africe již operovaly, tedy především pro 90. lehkou divizi a 21. tankovou divizi, ale tyto názvy mohou působit zavádějícím dojmem, jelikož reálné stavy obou měly k tabulkovým hodnotám hodně daleko. Německé expediční síly v Africe dosáhly co do počtu vrcholu v létě 1942, kdy je tvořilo přibližně 57 000 mužů, ale od té doby už jen slábly, neboť tempo ztrát bylo zhruba čtyřnásobně větší než rychlost přísunu posil.

Zmíněná 90. lehká divize patřila mezi ty, které během roku 1942 prošly reorganizací na divizi tankových granátníků, což mělo přinést zejména účinnější kooperaci s tanky. Stavy této formace ale poklesly tak, že v říjnu 1942 obdržela nový, realitě podstatně více odpovídající název pluk tankových granátníků „Afrika“. Dle původních plánů měli tankoví granátníci užívat zejména polopásové obrněné transportéry, jež by jim poskytly spolehlivou ochranu a palebnou podporu, ale ve skutečnosti řada takových jednotek (včetně těch „afrických“) jezdila především v nákladních automobilech, a tudíž nešlo o pěchotu mechanizovanou, nýbrž pouze motorizovanou.

Hrdost na palmu

Bez ohledu na způsob přesunu ale platilo, že němečtí vojáci v Africe byli zkušenými veterány mnoha bitev, kteří dokázali opakovaně porážet přesilu protivníka, a s velkou hrdostí nosili slavný znak s palmou. Pro všechny německé síly v Africe se dnes nejčastěji používá pojem Deutsches Afrikakorps (DAK, Německý africký sbor), což se běžně dělo také za druhé světové války, skutečnost ale byla o něco složitější.

Síly pod velením slavného Erwina Rommela totiž několikrát změnily formální název, a navíc muž s přezdívkou „Pouštní liška“ nevelel všem německým jednotkám v Africe. Během bojů v Tunisku mu podléhala především 21. tanková divize a 90. lehká divize (jež v té době nesla onen nový formální název Panzergrenadier-Regiment „Afrika“), avšak 10. tanková divize spadala pod 5. tankovou armádu, které velel generálplukovník Hans-Jürgen von Arnim.

Spory Rommela a von Arnima

Tento muž je znám především jako důstojník, který v květnu 1943 podepsal kapitulaci všech sil Osy v Africe, poté co ve funkci velitele expedičních sil vystřídal Hitlerova oblíbence Rommela. K von Arnimovi je to ale dosti nespravedlivé, neboť šlo o velmi schopného velitele, ačkoli jeho přístup se výrazně lišil od toho, který uplatňoval Rommel. Také ten představoval nadaného taktika a odvážného velitele, který si získal oblibu u svých mužů, jenže za těmito přednostmi značně kulhal jeho cit pro logistiku.

TIP: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu

Z toho pak zákonitě pramenily velké animozity mezi oběma muži, jelikož Rommel považoval svého kolegu za zbytečně opatrného, zatímco von Arnim tvrdil, že rychlé improvizace „Pouštní lišky“ neberou ohled na to, že postupující vojska vyžadují stálý přísun zásob. Ani Rommelova odvaha, ani von Arnimovy důkladné plány ale nakonec nedokázaly překonat zničující materiální převahu Spojenců. Německé jednotky v Africe si ještě mohly připsat jedno či dvě významnější taktická vítězství, ale celá situace v Tunisku nevyhnutelně směřovala k jejich porážce. 

Říkali mu polský Robespierre. To proto, že symbolizoval revoluční změny, a to nejen v politice. Francouzskými vzory se jistě inspiroval, přesto se od nich značně lišil. Ale coby všestranně nadaný učenec se jen těžko mohl nezaplést do zrádné politiky, která mu nakonec zničila život i pověst.

Hugo Kołłątaj (*1750–†1812)si nikdy nežil špatně. Narodil se jako šlechtic a jeho celé jméno i s titulem znělo Hugo Kołłątaj hrabě Sztumberg. Vystudoval teologii a při pobytu v zahraničí získal opravdu světový rozhled. Když se vrátil domů, hodlal ho zúročit. Chtěl Polsko měnit od základů – nejprve jako vzdělanec, rektor Krakovské akademie a reformátor polského školství. Věřil v sílu rozumu a vzdělání a chtěl skoncovat se všemi pověrami a zastaralými praktikami. Tím si pochopitelně nadělal řadu nepřátel. Mnohým vadil a po obviněních, že se chtěl obohatit na úkor akademie, musel v roce 1786 odejít z funkce krakovského rektora. To ještě netušil, že mnohem závažnější nařčení jej v životě teprve čekají. Konzervativci se nenacházeli pouze ve školách a v církvi.

Jakobín

Jako mnozí učenci té doby viděl, že pouhá filozofie nestačí. Bez reálných a konkrétních společenských změn to nešlo. Kołłątaj snil podobně jako francouzští intelektuálové o republice a občanské rovnosti. Přesto se od horkých francouzských hlav značně lišil. Jako kněz velmi silně cítil své mravní povinnosti. Snad i proto nevyznával revoluční teror, ale věřil v postupnou přeměnu světa bez použití násilí. Přesto mu jeho nepřátelé dávali nálepku a označovali ho za jakobína. Považovali jej dokonce trochu nespravedlivě za toho nejnebezpečnějšího. Proč? Pravděpodobně kvůli jeho vzdělání a kontaktům. Měl vliv, styky a rozhled. Právě takoví lidé mají šanci pohnout hranicemi a „přepsat dějiny“, jako se to o století a půl později povedlo třeba Masarykovi. Kołłątaj se zkrátka jevil svým odpůrcům coby mimořádně nebezpečný soupeř.

Kołłątajův osud se může zdát v mnohém nešťastný, až paradoxní. Zatímco pro královské dvory – odpůrce revolucí, představoval radikála, naopak revolučně smýšlející Poláci ho měli za zrádce. Pragmaticky totiž podpořil takzvanou targovickou konfederaci, která omezovala samostatnost polského státu. Z jeho pohledu však nešlo o zradu, ale o politický realismus, protože hájit nezávislost v dalším boji proti ruské vojenské přesile se jevilo zcela marné. Slaboch? Vůbec ne! To, že měl dost politické rozhodnosti a odhodlání, osvědčil záhy, když se připojil ke Kościuszkovu povstání. Jenomže jak už to tak v dějinách bývá, proti bojovníkům za svobodu zasáhly cizí mocnosti, které měly v Polsku a potažmo ve střední Evropě vlastní zájmy. Kołłątaj na poslední chvíli prchal z Varšavy poté, co na vlastní oči přihlížel, jak ruští vojáci masakrují civilisty. 

Zloděj?

Zachránil se. Útěk v beznadějné sitaci by mu jistě nikdo nevyčítal jako zbabělost. Hodlal se dostat do Benátek, jenomže na jeho zatčení měli zájem snad všichni. Kołłątajovo dopadení si paradoxně přáli i revolucionáři, kteří jej podezírali, že utekl i s penězi, které vybrali na podporu povstání. Hotovost totiž zmizela a Kołłątaj měl ke krádeži v nastalém zmatku příležitost, ačkoliv to později vehementně popíral. Ani další okolnosti však jeho slovům nedodaly na důvěryhodnosti. V době, kdy prchal z Varšavy, měl navíc v rukou i tajné diplomatické dokumenty, které se povstalcům podařilo získat a které chtěli zejméne Rusové za každou cenu zpět. Kołłątaj sice na všechny strany tvrdil, že je spálil. To však nemohlo nic změnit na tom, že se ocitl v situaci štvance. Nemohlo to skončit jinak, než jeho zadržením. 

Rakousko ho na jedné straně odmítalo komukoliv vydat, což pro něj asi bylo štěstí. Na druhou stranu vyhovělo žádostem zejména ze strany Rusů, aby měl vězeň co nejtvrdší podmínky. I ty se všelijak měnily, tu k lepšímu, tu k horšímu, ale Kołłątaj, jehož sužovala podagra (dna, pakostnice), v žaláři opravdu trpěl. Vyslýchali ho dlouho. Peníze i tajné dokumenty představovaly eminentní zájem. To, že při zatčení měl u sebe truhlici s tajnými přihrádkami, v nichž se našla značná hotovost a především neobvyklé množství šperků, všem spekulacím jen nahrávalo. Přesto se nikdy nezjistilo, kam se vzbouřenecké peníze poděly. Nebohý Kołłątaj však přišel i o své další majetky, které mu úřady jednoduše vyvlastnily.

Za mřížemi

Kołłątajův osud není mezi polskými vlastenci nijak ojedinělý. Cely s ním sdíleli například bratři Ignacy a Józef Zajączekové. Druhý jmenovaný přitom podobně jako Kołłątaj čelil obviněním ze zrady, protože před ruskými vojsky mířícími na Varšavu ustoupil. Každopádně měl víc štěstí než Kołłątaj, neboť se brzy dočkal propuštění a stihl ještě udělat kariéru v Napoleonově armádě.

Kołłątaj živořil v moravských a českých věznicích od prosince 1794 do konce roku 1802, tedy dlouhých osm let, a i později po propuštění omezovali jeho svobodu Rusové. Proč? Podezírali ho ze spolupráce s Napoleonem. 

TIP: Cílová stanice Brixen: Jak se žilo Karlu Havlíčku Borovskému v rakouském exilu?

Při nuceném pobytu na našem území se jeho vězením stala Olomouc, ale také východočeský Josefov. Když ho převáželi, slibovali mu drsnější podmínky. Opak se ale stal pravdou, protože velitelé josefovské pevnosti prokázali soucit a navzdory rozkazům vycházeli slavnému vězni vstříc. Kołłątaj se nakonec i za mřížemi dostal k pilnému studiu. Psal vědecké spisy a také básně. V Josefově rovněž překládal biblické žalmy. Ačkoliv se od počátku věznění očekávalo, že tvrdé podmínky jeho nemocné tělo nevydrží, přežil. Naplnění svých snů se však nedočkal. Vnímal jako velikou křivdu, že kvůli boji za svobodu druhých přišel o tu vlastní. 

Nejcitelnější a relativně nejsnáz popsatelnou interakci v kosmu reprezentuje gravitace. Působí s ní každé těleso o nenulové hmotnosti, a to na opravdu velké vzdálenosti ve vesmírných měřítkách. Gravitaci v 17. století popsal proslulý britský fyzik Isaac Newton.

Předchozí část: Z čeho je utkán vesmír (1): Co všechno víme o tajuplném světě mikročástic?

Druhou „citelnou“ silou je ta elektromagnetická, za níž stojí interakce mezi nabitými částicemi. V současnosti ji celkem hojně využíváme v každodenním životě, a to v elektrospotřebičích, a za její popis už od 19. století vděčíme skotskému fyzikovi Jamesi C. Maxwellovi. 

Zatímco uvedené dvě síly působí v makroskopickém měřítku, zbývající dvě – slabá a silná interakce – se projevují právě mezi částicemi. Druhou zmíněnou rozumíme sílu, jež drží částice hmoty u sebe navzdory jejich stejnému náboji, který je nutí se odpuzovat (například protony v jádře atomu). Slabá interakce pak zodpovídá třeba za beta rozpad. Existence obou druhů interakcí přitom nedá vědcům spát, a zároveň jim pomáhá objevovat nové stavební prvky tajemného mikrosvěta. Stejně tak je vede k myšlence o páté síle, která však zatím zůstává pouze v hypotetické rovině.

Částice, kam se podíváš

Právě hledání podstaty slabé a silné interakce posunulo fyziky do mnohem bohatší „říše“ částic, než jakou znali vědci v době uznání Bohrova modelu atomu. Už v letech 1933–1934 Japonec Hideki Jukawa úspěšně popsal jadernou interakci mezi protony a neutrony v jádře atomu jako výměnu tehdy neznámých částic, jež dostaly název piony. Na jejich objev si však musel svět počkat ještě téměř patnáct let. Potvrdit se je podařilo z detekce v kosmickém záření a v roce 1948 také umělým vytvořením v laboratoři v Berkeley. Pion je přitom nositelem silné interakce.

Základní rozdělení elementárních částic podle standardního modelu s uvedením data jejich objevu. Chybí zprostředkovatel čtvrté základní síly, gravitace – mohlo by se jednat o dosud pouze hypotetický graviton.

V roce 1936 pak americký fyzik Carl D. Anderson odhalil v kosmickém záření lehkou částici mion, která vzniká rozpadem pionu v atmosféře a je velice nestabilní. Později se ukázalo, že díky svému zápornému náboji může také zastupovat elektron v atomu a vytváří zvláštní verze nám známých atomů – tzv. mionové. Hovoříme-li o klidové hmotnosti, je mion zhruba dvěstěkrát těžší než elektron, interaguje elektromagneticky (pro svůj náboj), ale rovněž se projevuje slabou interakcí v atomu. Samovolně dlouho nevydrží, rychle se rozpadá na elektron a dvě lehké, velmi malé částice – neutrino a antineutrino.

Ve škatulkách

Fyzikové se tak ocitli na prahu další éry, jež jim nabídla nejen nové částice, ale rovněž potřebu je kategorizovat podle chování, podstaty či složení. Na úvod zavedli pojem „hadron“, kterým označovali veškeré těžké částice reagující silnou jadernou interakcí. Mělo jít o svrchovanou kategorii všech elementárních částic, v níž se pak už jen podle jemných rozdílů v podobě tzv. spinu dělily na baryony jako například proton či neutron a mezony, tedy třeba pion. 

Druhou svrchovanou kategorií se měly stát leptony, které se od hadronů liší tím, že na ně silná jaderná interakce nepůsobí – a sem patřil elektron nebo mion. Leptony, z řeckého výrazu s významem „lehké“, se poté rozdělily na ty s nábojem a bez něj. Vyřešeno? Nikoliv. Kartami totiž zamíchaly kvarky…

Jak voní podivnost

V roce 1964 přišli američtí fyzikové Murray Gell-Mann a George Zweig s teorií, která prvnímu zmíněnému o pět let později vynesla i Nobelovu cenu. Při výzkumu dalších nově objevených částic, kaonů a hyperonů, totiž narazil na podivnou věc: Navzdory očekávání se nerozpadaly pod vlivem silné interakce rychle, ale jen pozvolna. A protože částicoví fyzikové mívají ve zvyku nazývat neznámé věci poeticky, pojmenoval Gell-Mann danou vlastnost „podivnost“. 

Její příčina ovšem představovala druhou otázku, a s ní přišel velký zlom. Ukázalo se, že nositelem podivnosti jsou kvarky, přičemž reprezentují jednu z možných „vůní“. Původně se považovaly za teoretické médium, či spíš matematickou pomůcku pro pochopení interakce mezi subatomárními částicemi. Později se však staly dalším typem reálných částic, přičemž podle zmíněných vůní rozeznávají fyzikové kvark dolní (d = down), horní (u = up), podivný (s = strange), půvabný (c = charm), krásný (b = beauty) a pravdivý (t = truth). Liší se především nábojem a jejich uskupení pak dává náboj částici, která z nich sestává. Například proton tvoří tři kvarky, konkrétně dva horní a jeden dolní, což mu poskytuje kladný náboj. 

Gluonové lepidlo

Kvarky přinesly celé fyzice mikrosvěta zcela nový vhled do chápání struktury částic. Původní kategorizace se tudíž musela znovu přepracovat a z protonů a neutronů se v ní staly nukleony. Také na otázku, co vlastně drží kvarky pohromadě, už znají fyzikové odpověď: gluony. O jejich existenci se spekulovalo od roku 1962, ale potvrzení přišlo až o sedmnáct let později při experimentu v hamburské laboratoři DESY alias Deutsches Elektronen-Synchrotron. Zmíněné částice zprostředkují silnou interakci mezi kvarky a jejich pojmenování vychází z anglického „glue“ neboli „lepidlo“. 

Díky gluonům mohly již v samotném počátku vesmíru vzniknout jádra atomů a později po fázi existence tzv. kvark-gluonového plazmatu, asi třicet mikrosekund po Velkém třesku, také atomy lehkých prvků. Ale to už je úplně jiná kapitola...

Dokončení: Z čeho je utkán vesmír (3): Co víme o tajuplném světě mikročástic?

Během středověku a počátkem novověku byla Evropa zasažena několika devastujícími epidemiemi moru. Postiženy byly prakticky všechny tehdejší země Evropy, nicméně ne ve všech zemích jsou tyto epidemie dopodrobna prozkoumané. Historie moru je méně známá například v Dánsku.

Badatelé kanadské McMasterovy univerzity, které vedl ředitel McMasterova centra pro dávnou DNA Hendrik Poinar, kvůli tomu nedávno prostudovali stovky lidských zubů, pocházejících od lidí pohřbených v Dánsku. Výsledky výzkumu zveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Oběti moru v Dánsku

Badatelé se zaměřili na 13 archeologických lokalit v Dánsku, na nichž byly objeveny lidské pozůstatky, pohřbené v letech 1000 až 1800 našeho letopočtu. Na těchto lokalitách získali vzorky zubů od téměř 300 lidí. Následně je podrobili analýze DNA a ve 13 případech, které zahrnují lidi pohřbené v období dlouhém zhruba 300 let, narazili na stopy přítomnosti původce moru, bakterie Yersinia pestis. U 9 vzorků se jim podařilo zrekonstruovat dost velkou část genomu morové bakterie na to, aby ho mohli použít do svých analýz.

Výzkum prozradil, že se černá smrt poprvé objevila v Dánsku v roce 1333, ze kterého pochází nyní nejstarší známá oběť moru v Dánsku, pohřbená u katedrály ve městě Ribe. Naopak nejmladší odhalený případ moru v Dánsku se odehrál v roce 1649. Mor se v Dánsku postupně šířil ve „vlnách,“ které pocházely z různých částí Evropy.

TIP: Černá smrt: Vědci vystopovali původ středověkého moru do Ruska

Většinu míst, které v Dánsku zasáhl mor, představují nepřekvapivě přístavy, což jen ukazuje, že lodní doprava byla pro šíření moru na větší vzdálenosti zásadní. Výjimku představuje jedna z posledních epidemií moru v Dánsku, která se odehrála ve venkovské krajině uprostřed země. Na toto konkrétní místo nelze doplout, takže nejspíš šlo o přenos po souši.

Stát se císařem Římské říše rozkládající na třech kontinentech s sebou nepřinášelo jen pozitiva vyplývající z nadvlády nad asi 50 miliony lidmi a z možnosti nakládat dle své vůle s nezměrným bohatstvím podmaněných Keltů, Kartaginců, Egypťanů, Řeků a dalších národů či kmenů. Být nejmocnějším mužem Římské říše znamenalo mít na sobě neustále namalovaný terč.

Umění balancovat

Od císaře se očekávalo, že bude činit rozhodnutí ve prospěch římského lidu, bránit či přímo rozšiřovat hranice říše a že bude (alespoň předstíraně) dopřávat sluchu senátu a aristokracii, přičemž každá z těchto stran si přála něco trochu jiného. Obyčejní lidé toužili po klidu na práci a nízkých či žádných daních, obyvatelům Říma stačily panem et circenses (chléb a hry), vojáci si přáli zvýšit žold a snížit válečné strasti, senát i aristokracie chtěli podíl na moci a rozumnou a reprezentativní hlavu impéria.

Princeps inter pares neboli první mezi rovnými, jak se římští císařové v tomto období označovali, musel umět mezi těmito stranami dokonale balancovat. Zatímco někteří vládcové se přikláněli na stranu lidu, mezi kterým byli oblíbení, jiní spoléhali na vojáky nebo svoji osobní stráž (pretoriány) anebo na vybraný okruh aristokratů. Statisticky řečeno bylo ovšem bezpečnější stát se gladiátorem a zápasit v aréně než být v čele impéria. V období od nástupu prvního císaře po pád Západořímské říše (27 př. n. l. až 476 n. l.) zemřelo minimálně 52 vládců z celkového počtu 77 násilnou smrtí: 39 vraždou či popravou, 6 sebevraždou, 7 během bitvy. Nejkritičtějším se ukázal být první rok vlády, poté riziko násilného konce výrazně klesalo a znovu začalo strmě růst po dvanáctém roce na trůnu.

Těžký úděl ceasarů

Druhý římský císař Tiberius (14–37) hned v prvním roce vlády čelil bouřícím se legiím na Rýnu i Dunaji a roku 21 rozpoutal na základě strachu z hrozícího spiknutí kolotoč soudních procesů, vražd a vynucených sebevražd všech skutečně i domněle nebezpečných a po moci toužících aristokratů a senátorů. Jejich pronásledování trvalo až do konce Tiberiových dní.

Následovník Caligula (37–41) se po slibném začátku vlády zvrhl v tyrana libujícího si v násilí, popravách, skandálech i nespoutaném požitkářství. Jelikož si stihl proti sobě během čtyř let poštvat všechny pilíře římské společnosti (lid, vojsko, senát a aristokracii), skončil velmi záhy „pod noži“ spiklenců.

Dalším v pořadí se stal Claudius (41–54), který za nástup na trůn poprvé v dějinách vděčil císařské gardě – pretoriánům. Jeho vláda potvrdila výše zmíněnou statistiku, protože první rok byl plný nejistoty, následovalo uklidnění situace a po čtrnácti letech násilný konec, kdy jej měla otrávit druhá manželka Agrippina.

Claudiův nástupce Nero (54–68) neměl po usednutí na trůn i přes svou tyranskou a extravagantní povahu problémy, a to až do osudného dvanáctého roku panování. Tehdy došlo k odhalení obrovského spiknutí, jež stálo život mnoho členů římské aristokracie a senátu. Komplot samotný sice skončil neúspěchem, ale zasel semínko, jež o tři roky později vzklíčilo v potupný a násilný konec nejmocnějšího muže světa.

Nenápadné počátky

Podle římského dějepisce Tacita bylo spiklenců až 41 a nacházeli se mezi nimi významní senátoři, vojáci i příslušníci druhé nejvyšší společenské vrstvy jezdců. Někteří jednali z osobních pohnutek (nejčastěji s vidinou pomsty), další z lásky k Římu a někteří se „jen“ chtěli zbavit panovníka a nahradit jej jiným. Největší vážnosti z nich požíval Gaius Calpurnius Piso.

Jednalo se o vysokého, reprezentativního státníka s mnoha kulturními zájmy, který pocházel z bohaté rodiny, jež byla vzájemnými svazky propojena s ostatními nejvýznamnějšími rodinami Říma. Okolo roku 37 se poprvé dostal do křížku s panovnickou mocí. Císař Caligula tehdy zatoužil po jeho manželce, a proto jej obvinil z cizoložství a poslal do vyhnanství. Piso se mohl vrátit zpět do Říma až po Caligulově smrti a ihned poté se stal jedním z vůdčích senátorů a aristokratů Věčného města.

Opozice Neronovi rostla již od roku 62, kdy se příslušníci nejvyšších římských vrstev obávali o stav římské pokladny, ale i samotného Říma. Nero se po krátké epizodě prospěšné a efektivní vlády, jež byla spíše dílem jeho rádce Seneky a velitele pretoriánů Burra, velmi brzy začal projevovat jako násilnický tyran, který nechal zabít svoji matku Agrippinu, nevlastního bratra Britannica i manželku Octavii. Později tento seznam korunoval vraždou druhé manželky Poppaey Sabiny.

Příslušníky vyšších aristokratických vrstev pohoršoval a zahanboval veřejným vystupováním v divadlech, nespoutaným životem, množícími se obžalobami z velezrady a spoléháním se na zkažené jedince svádějící jej k dalším špatnostem. O sílících protineronovských náladách však nebylo možné říct nic bližšího, protože neměly žádný pevný rámec, organizaci a snad ani cíl. Existovalo sice jisté podezření několika osob (mezi nimi i Pisona), ale nikomu se nic neprokázalo.

Z plamínku se stává požár

V roce 64 došlo k obrovskému požáru Říma, který zničil dvě třetiny města. Nero se podle moderních historiků výjimečně zachoval příkladně státnicky a organizoval pomoc i novou výstavbu. V aristokratických kruzích nicméně kolovaly zvěsti, že Věčné město zapálil sám císař. Ten vinu svalil na příslušníky nového tajemného náboženství – křesťanství, jehož vyznavače veřejně upaloval. Pravdou je, že mu požár umožnil pod rouškou pomoci lidu vyprazdňovat pokladnu, zabírat šlechtickou půdu a realizovat své plány na stavbu komplexu Domus Aurea (Zlatý dům). Když byl megalomanský projekt s otočnou jídelnou, umělým jezerem, Neronovou kolosální 30metrovou sochou a pokoji s pozlacenými stěnami dokončen, prohlásil císař, že konečně může bydlet jako člověk.

Volné uskupení velkého množství konspirátorů definitivně zformované o rok později se výjimečně shodovalo na nutnosti odstranit Nerona, ale již ne na konkrétních krocích, které k tomu měly vést. Většinově panovala shoda, že císařem by se měl stát právě Gaius Calpurnius Piso, který měl i podporu části pretoriánské gardy.

Zatímco někteří spiklenci chtěli Nerona zavraždit na veřejnosti během jeho pěveckého vystoupení, další preferovali zapálení jeho paláce a zabití nechráněného císaře při úprku před plameny. Objevil se též návrh sprovodit tyrana ze světa v Pisonově luxusní přímořské vile, to ovšem státník důrazně odmítl. Nechtěl vlastní dům pošpinit bezbožnou vraždou hosta, i když se jednalo o někoho tak nenáviděného.

Uspíšení příprav

Spiknutí mohlo být vyzrazeno dřív, než se aktéři vůbec rozhoupali k činu. Zatímco se rozhodovali, jakým způsobem bez velkého risku odstranit nejstřeženějšího muže říše, odhodlala se na vlastní pěst jednat jistá Epicharis. V kampánském přístavu Misenum se seznámila s kapitánem loďstva Volusiem Proculem, který si stěžoval na Neronovo chování a přehlížení zde kotvící císařské flotily. Nedočkavá Epicharis jej zasvětila do tajného plánu na likvidaci společného nepřítele, naštěstí bez jmenování konkrétních zúčastněných osob. Volusius se totiž nejen odmítl připojit, ale komplot navíc vyzradil císaři. Ten si nechal nešťastnou Římanku předvolat, avšak vzhledem k tomu, že nepadla žádná jména ani další detaily, Epicharis poměrně úspěšně vše popřela a z celé situace vyvázla jen se zvýšeným dohledem vůči své osobě.

Ostatní spiklenci se na základě hrozícího rizika odhalení rozhodli věci uspíšit. Konečným plánem bylo zabít císaře v Římě během her, kdy bylo možné se k němu vcelku nepozorovaně dostat a stejně nenápadně po činu i zmizet. Nero sice málokdy vycházel ze svého paláce, ale hry na počest bohyně úrody a obilí Ceres pořádané v Cirku Maximu by si nenechal ujít. Jeden z konspirátorů Plautius Lateranus se měl vrhnout Neronovi k nohám a prosit jej o finanční pomoc, a zatímco by stráž nechala panovníka bez dozoru, jej měl Plautius povalit a držet do doby, než ho ostatní spiklenci ubodají. Ihned na to by na scénu vstoupil Piso, který by se davem (a s podporou pretoriánů) nechal provolat císařem.

Podezřelá hostina

Namísto realizace plánu došlo ovšem k něčemu, co nikdo nečekal. Den před atentátem uspořádal spiklenec Flavius Scaevinus pro celou svoji domácnost bohatou hostinu, rozdal otrokům peníze, některým daroval svobodu a propuštěného otroka Milicha požádal o nabroušení dýky a nachystání obvazů a látek k zastavení krvácení. Je otázkou, jestli byl do celé akce Milichus zapletený nebo v něm podivné pokyny vyvolaly podezření. Jisté je, že se na naléhání své ženy vydal následující den, 19. dubna roku 65, za císařem, aby jej o všem informoval. Nejprve se s ním v paláci nikdo nechtěl bavit, později se mu ale podařilo přesvědčit služebníky, aby jej zavedli k sekretáři Epafroditovi, který okamžitě vše nahlásil Neronovi. Ten neztrácel čas a poslal vojáky do Scaevinova domu, aby jej přivedli k výslechu.

Zpočátku se Scaevinovi dařilo všechna obvinění umně vyvracet, nabroušení dýky například vysvětloval tím, že se jednalo o pravidelnou údržbu rodinného dědictví. Osudným se mu ale stalo to, že se Milichus rozpomněl na dlouhé setkání Scaevina a Antonia Natala. Po předvolání druhého ze jmenovaných byli oba podezřelí vyslýcháni zvlášť a jejich výpovědi se příliš neshodovaly. Následovalo Natalovo mučení, zlomení a obvinění dalších mužů – mimo jiné i samotného Pisona a bývalého Neronova vychovatele a významného filozofa Seneky. Nyní již nemělo cenu cokoli skrývat. Bylo třeba pokusit se o záchranu holého života, a tak začal mluvit také Scaevinus, který vyzradil jména některých svých společníků. A ti výměnou za určitou míru shovívavosti jmenovali další a další konspirátory.

Nevyužitá šance

V tuto chvíli si Nero vzpomněl i na Epicharis, kterou dal opět uvěznit a brutálně mučit. Druhého dne se zbitá Římanka raději oběsila, než aby někoho prozradila. Nero zdvojnásobil své stráže a poslal vojáky zatknout ostatní spiklence. Následovala vlna obvinění, poprav a vynucených sebevražd. Část spolčenců ještě naléhala na Pisona, aby se pokusil situaci zvrátit a vystoupil na veřejnosti, ten to ovšem odmítl a spořádaně čekal ve svém domě na Neronovy vojáky.

Netrvalo dlouho a přišli s císařským dopisem „povzbuzujícím“ ho k sebevraždě, což Piso pochopil a podřezal si žíly na obou rukách. Podobně dopadl i Seneca, který si však pro své stáří a vychrtlost musel podříznout i žíly na nohách a pod koleny. Plautia Laterana, který měl císaře povalit na veřejnosti a držet do příchodu ostatních, odvedli na popraviště otroků a tam jej usmrtili.

Ačkoliv bylo Pisonovo spiknutí včas odhaleno a tvrdě potrestáno, Nero se nepoučil, ba naopak. Nastalé situace využil ke stíhání senátorů i staré římské aristokracie a k rozdrcení veškeré možné opozice. Jeho vzrůstající agresivita podporovaná velitelem pretoriánů Tigellinem začala přesahovat všechny meze. Uzdu povolil rovněž své extravaganci, když se roku 67 zúčastnil v Řecku olympijských her, kde i přes pád v polovině jízdy vyhrál závod vozatajů. Vavříny sbíral také v dalších sportovních kláních, divadelních a recitačních představeních. V Řecku mimo jiné uspořádal svatbu se svým eunuchem Sporem, přikázal sebevraždu populárnímu římskému generálovi Corbulonovi a odpustil všem Řekům daně.

Dýka v hrdle

Po uvedených excesech následovala neřešená vzpoura židovského obyvatelstva v Judeji, pokračující represe vůči aristokracii v Římě a koncem března roku 68 k tomu přibyla vzpoura v Galii, k níž se připojil místodržitel části Hispánie. Galská rebelie byla sice potlačena, ale začala se projevovat nespokojenost v legiích umístěných na Rýnu. Nato vypukla další vzpoura, tentokráte v obilnici Říma – v Africe. To již Nero nevydržel a začal plánovat útěk do Egypta.

TIP: Výkupné za Caesara: Římský politik připravil svým věznitelům perné chvíle

Od císaře se začali odvracet všichni jeho dosavadní přátelé, dokonce i Tigellinus. Zoufalý Nero nakonec utekl na venkovskou vilu ke svému sekretáři Epafroditovi, kde se dozvěděl, že jej senát prohlásil nepřítelem lidu, a tak si s pomocí věrného propuštěnce 9. června roku 68 vrazil dýku do hrdla. Senátoři, aristokracie a příslušníci horních vrstev se mohli radovat, obyčejní lidé však neskrývali rozčarování. Smíšené pocity měli i vojáci, kteří navzdory povinnosti být věrni císaři přijímali úplatky od Neronovy opozice ke strpění císařova trpkého konce. Rok 68 poté vešel do dějin jako rok čtyř císařů (Galba, Otho, Vitellius, Vespasianus), z nichž nakonec vítězně vyšel Titus Flavius Vespasianus.

Sochu moai na Velikonočním ostrově odkryl tým dobrovolníků koncem února a pro odborníky je objev důležitý i kvůli výzkumu měnících se přírodních podmínek na ostrově ležícím v Tichém oceánu asi 3 500 kilometrů západně od Chile. „Je to podle mého názoru poprvé, co se podařilo něco objevit v sopečné pánvi. Domnívám se, že se najdou i další (sochy),“ cituje agentura Reuters archeologa Josého Miguela Ramíreze.

Nově nalezená socha moai měří zhruba 1,6 metru. (foto: Profimedia)

Laguna v kráteru Rano Raraku začala vysychat v roce 2018. Předtím to bylo po 200 až 300 let jezero hluboké až tři metry, což znamená, že v té době tam nikdo sochu přemístit nemohl.

TIP: Zánik civilizace na Rapa Nui: Vědci vyřešili záhadu Velikonočního ostrova

Velikonoční ostrov, v domorodém jazyce nazývaný Rapa Nui, proslavily právě obří sochy moai s velkou hlavou a bez nohou, které vytvořili domorodí obyvatelé ve 13. až 15. století. Původně jich bylo na ostrově zhruba 900, největší z nich měřila asi deset metrů a vážila kolem 82 tun. Část Velikonočního ostrova je národním parkem, který je od roku 1995 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

U zrodu legendy o neznámém krvežíznivém tvoru stála záhadná smrt osmi koz na Portoriku v roce 1995. Každé mrtvé zvíře na hřbetě údajně neslo stopy po třech bodných zraněních a bylo do poslední kapky zbavené krve. Co kozy zabilo?

Zdálo se, že vysvětlení by mohl poskytnout zážitek Madelyne Tolentinové, která jen o pár měsíců později spatřila poblíž portorického města Canóvanas poměrně mohutného tvora velikosti menšího medvěda. Od krku přes hřbet až k základu ocasu se mu táhnula řada bodlin. Zvíře dostalo jméno „chupacabra“ nebo také „chupacabras“, což lze ze španělštiny volně přeložit jako „ten, který saje kozí krev“.

Skutečnost, nebo výplod fantazie?

Zpětně byla záhadné příšeře připsána na vrub smrt domácích zvířat zabitých v roce 1975 poblíž portorického městečka Moca. Také na jejich tělech se našly bodné rány a také tato zvířata byla zbavena krve. První teorie spojovaly zabití zvířat u Mocy s vyznavači jakéhosi satanského kultu. Později však převládl mezi místními obyvateli názor, že na vině byl i tehdy „vysavač koz“.

Zprávy o podivném savci, který je často líčen jako zcela holý a bez srsti, přicházejí z celého amerického kontinentu – od státu Maine v USA na severu po Chile na jihu. Od Peru na západě, po Brazílii na východě. Z řady těchto pozorování vybočují jen sporadické zprávy o výskytu chupacabry v Rusku nebo na Filipínách.

Podle některých odborníků je chupacabra jen výplod lidské fantazie. Madelyne Tolentinovou zjevně inspirovalo k jejímu popisu chupacabry shlédnutí tehdy nového sci-fi hororu Mutant. O významné roli lidské obrazotvornosti by svědčily velmi různorodé popisy zvířete. Někteří svědci tvrdí, že chupacabra má osm nohou. Jiní jsou přesvědčeni, že jeho holá kůže má zelenou barvu a další přísahají, že se zvíře pohybuje podobně jako klokan a je s to zdolat jediným skokem vzdálenost šesti metrů. Nechybí svědectví o rudě žhnoucích očích nebo o rozeklaném jazyku podobném jazyku velkých hadů.

Výtvor osminohého roztoče

Poměrně početná skupina biologů přisuzuje pověstem o „vysavači koz“ reálné jádro. Těm hrají do not nálezy mršin, jejichž vzhled se v mnoha ohledech shoduje s popisy chupacabry.

U texaského Cuera byly v roce 2010 objeveny mršiny tří záhadných holých zvířat. Hlava jedné z mršin byla uložena do mrazáku pro pozdější analýzy.

V červenci roku 2004 zabil jeden texaský rančer holé zvíře bez srsti, které útočilo na jeho dobytek. V říjnu téhož roku se ve stejné oblasti našly dvě mršiny připomínající chupacabru. V roce 2007 byly poblíž texaského Cuera objeveny mršiny hned tří záhadných holých zvířat. Podařilo se je vyfotografovat a hlava jedné z mršin byla uložena do mrazáku pro pozdější analýzu. V roce 2010 byla v Texasu zastřelena živá chupacabra a také vzorky z její tkáně se dostaly do univerzitních laboratoří k analýzám.

Rozbory DNA všech vzorků odebraných z těl údajných texaských chupacaber ovšem skončily v podstatě jednotným verdiktem – šlo o kojoty nebo jejich křížence s vlky či domácími psy.

Podivný vzhled dodala těmto jinak běžným a v Americe dobře známým šelmám masivní nákaza kožními parazitickými roztoči. Zvířata byla napadena psí varietou zákožky svrabové (Sarcoptes scabiei canis) popřípadě i trudníkem psím (Demodex canis). „Chupacabru udělá ze zdravého zvířete maličký osminohý živočich,“ říká americký biolog Barry O´Connor z University of Michigan.

Bouřlivé seznámení s roztoči

Jak je možné, že kojoti napadení roztoči získají tak děsivý vzhled, že v nich lidé najednou vidí cizího záhadného tvora?

Člověk žije s parazitickou zákožkou svrabovou evolučně velmi dlouho. Svrab lidi trápil zřejmě už dávno v pravěku. Náš imunitní systém se tomu stačil přizpůsobit a drží roztoče na uzdě. Když první zemědělci domestikovali zvířata, nabídla se zákožkám „přestupní stanice“ – dostali se z člověka na psy, kočky, koně, skot, kozy, ovce a prasata. I tito živočichové už měli dost času, aby se jejich imunitní systém naučil se zákožkami bojovat.

Na divoké populace psovitých šelem – například lišky nebo kojoty – se zákožky přenesly z domácích zvířat poměrně nedávno. Sveřepý boj cizopasníka s jeho obětí zuří dodnes plnou silou. „Kdykoli dojde k přenosu parazita na nový druh hostitele, bývá průběh onemocnění hodně ošklivý. Poškození organismu je rozsáhlé, úmrtnost vysoká,“ konstatuje Barry O´Connor.

TIP: Netvoři z hlubin fantazie: Nepodařený pokus, nebo neškodné zvíře?

Roztoči se v kůži nového druhu obětí masově množí a vyvolávají rozsáhlé kožní záněty. Kůže se mění. Vázne v ní přívod krve do chlupových váčků. Chlupy odumírají a vypadávají. Pokud se k napadení roztočem přidá i bakteriální infekce, je dílo zkázy dokonáno. Liška nebo kojot masivně napadený cizopasnými roztoči slábne. Lov obvyklé kořisti je už nad jeho síly a začne si vybírat snazší cíl. Proto lišky, kojoti a další zvířata postižená „chupacabřím syndromem“ napadají domácí drůbež, ovce nebo kozy.