Operace amerických sil v roce 1968 dočasně vyřadila logistická zařízení v A Shau na západě Vietnamu z provozu, ale Severovietnamci dokázali škody brzy napravit, takže v srpnu byla do údolí vyslána 101. výsadková divize, která v té době procházela reorganizací na aeromobilní svazek. V rámci operace Somerset Plain/Lam Son 246 se „křičícím orlům“ podařilo příslušníky Vietnamské lidové armády (VLA) opět nakrátko vytlačit, ale tentokrát nedosáhli takové kořisti jako na jaře. Navíc museli kvůli blížícímu se monzunu údolí brzy opustit, načež se do něj vrátili Severovietnamci.

Předchozí část: Nepokořené vietnamské údolí (1): Bitva o Hamburger Hill 1969

Křičící orli v akci

Na jaře 1969 americký vzdušný průzkum zjistil opětný nárůst vojenské aktivity včetně rozmístění tří pluků VLA. Zpravodajci situaci vyhodnotili jako přípravu k útoku na Hue. V reakci na tuto hrozbu 101. výsadková divize spustila operaci Massachusetts Striker a přehradila trasu z A Shau do Hue, přičemž narazila na přesunující se 816. prapor 9. pluku VLA. K eliminaci nárůstu nepřátelských aktivit pak americký XXIV. sbor zahájil operaci Apache Snow, v jejímž rámci provedla 3. brigáda divize výsadek do severní části údolí, aby zničila tamní síly VLA a zabránila vstupu dalších jednotek z Laosu.

Ráno 10. května po 70 minutách palebné přípravy dopravilo 65 vrtulníků UH-1H ve dvou vlnách čtyři prapory výsadkářů na pět přistávacích ploch. Jako první navázali kontakt s protivníkem příslušníci 3. praporu 187. výsadkového pluku (3/187), vysazení poblíž hory Dong Ap Bia vysoké 937 metrů, kterou měl velitel praporu podplukovník Honeycutt v úmyslu propátrat jako první. V odpoledních hodinách tak rota B praporu narazila asi 1 000 m severovýchodně od vrcholku na VLA. 

Krvavá kóta 937

Následujícího dne pokračovalo propátrávání terénu, a zatímco roty A a C nacházely při postupu k laoské hranice hojně používané stezky, rota B vyrazila po objevených stopách k vrcholu 937 a brzy narazila na zakopaného nepřítele. Pod palbou kulometů, RPG a minometů se musela stáhnout a na její podporu byly nasazeny letecké údery, bitevní vrtulníky i dělostřelectvo. Američanům se podařilo zkonsolidovat, ale utrpěli těžké ztráty vlastní palbou, když šest raket z bitevníku AH-1G pět mužů zabilo a 35 ranilo, a to včetně velitele praporu.

Do konce dne útočníci Severovietnamce vytlačili z některých postavení, kde nalezli dokumenty svědčící o přítomnosti 29. pluku VLA. V pondělí 12. května podplukovník Honeycutt, který navzdory včerejšímu zranění zůstal v boji, provedl přeskupení svých sil a na pomoc rotě B přesunul další dvě roty. Současně byla nasazena palebná podpora k umlčení bunkrů. Dalšího dne prapor obnovil útok, ale ani nápor dvou rot nedokázal protivníka vytlačit, takže do boje musela opět zasáhnout palebná podpora, díky níž se podařilo americké ztráty redukovat na čtyři padlé a 33 raněných. 

Tragický omyl

Pátý den operace, 14. května, se zpočátku vyvíjel slibně – už v 9.30 se jedna z čet roty B prodrala na hřeben, leč záhy musela pod těžkou palbou ustoupit. I přes masové nasazení těžkých zbraní se podařil jen omezený územní zisk, ale díky dobytí části severovietnamských pozic Američané zjistili, že protivník zatím ztratil 76 padlých – sami museli v průběhu dne odepsat dalších pět padlých a 58 raněných. K potlačení odporu nepřítele, jehož sílu Honeycutt odhadoval na dvě až tři roty, uvolnil velitel brigády plukovník Conmy další svůj prapor, který však mohl do boje zasáhnout až 16. května, takže v průběhu patnáctého nesli celou tíhu útoku příslušníci praporu 3/187.

TIP: Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965

Opět se opakoval scénář předchozích dní, kdy se navzdory masivnímu ostřelování dařilo likvidovat postavení VLA jen obtížně. Severovietnamcům se dokonce povedlo nepozorovaně rozmístit v blízkosti pozic Američanů dálkově odpalované miny, které pak zasáhly hlavně vyčerpanou rotu B. Další pohroma nastala kolem 14. hodiny, kdy bitevní vrtulník omylem zasáhl velitelství roty B, a to v okamžiku, kdy se její čelní sledy nacházely pouhých 150 metrů od vrcholu a připravovaly se k závěrečnému úderu. Za oběť tragickému omylu padli nejen dva mrtví a 14 zraněných, ale i úspěch celého útoku, protože rota musela být stažena z kontaktu.

Dokončení: Nepokořené vietnamské údolí (3): Bitva o Hamburger Hill 1969

Farmářská rodina Forteyů z velšské oblasti Cwmbran se v roce 2021 zapsala do Guinnessovy knihy svou rekordní slunečnicí. Tehdejší velikánka vážila 5,2 kg, nová pokořitelka však posunula hranici o dalších 1,2 kg. Jedná se o výsledek dlouhodobého šlechtění ze semene Fortey Giant Sunflower, jehož kultivaci se rodina věnuje už déle než sto let. Podle Kevina Forteye navíc péče o takové obry není snadná, protože neunesou vlastní tíhu, a musejí se proto speciálně podepírat. Rekordní slunečnice rostla zhruba 20 týdnů a na výšku měřila 3,35 metru.

TIP: V Izraeli vypěstovali rekordní jahodu, váží téměř 300 gramů a měří 18 centimetrů

Rodina Forteyů na své zahradě uplatňuje přísné ekologické postupy. Před výsadbou vždy kontrolují pH půdy a pro podporu růstu využívají organické inokulanty, kompostový čaj (směs vody, kompostu a dalších složek bohatých na mikroorganismy), a také jednu speciální přísadu – netopýří trus neboli guáno. Tím nejdůležitějším je ale podle Kevina Forteyho dostatek vody.

Štěpánka Belgická, někdy uváděná i jako Stefanie Rakouská, opravdu neprožila společně se svými sourozenci šťastné dětství. Její otec Leopold II. Belgický se choval jako tvrdý obchodník. Žena ani děti pro něj nic neznamenaly. Zejména jeho zásluhou bylo manželství nešťastné. Bohužel ani matka Marie Henrietta nedokázala dětem vytvořit láskyplné prostředí.

Když začali ve Vídni na Rudolfa tlačit, aby se oženil, nastaly problémy. Vhodných nevěst jaksi nebylo! Tehdy si vzpomněl na patnáctiletou dceru belgického krále. Ti dva se k sobě ale vůbec nehodili - on všestranně vzdělaný a protřelý intelektuál, ona nevzhledná, hloupoučká a bez jiskry. On skoro ateista, ona katolička jako poleno. Jakkoli hrál Rudolf šťastného a zamilovaného ženicha, nebyla to pravda. Do role se jen stylizoval. 

Osm let soužení

První dva roky žili manželé Praze, protože zde byl Rudolf coby velitel pluku zaměstnán. Když v roce 1883 očekávali prvního potomka, přestěhovali se do Laxenburgu, kde se jim narodila dcera Alžběta.

I když se zpočátku manželství vydávalo za šťastné, ve skutečnosti šlo o naprostý debakl. Lehkomyslný Rudolf pokračoval ve svých promiskuitních vztazích. Vrátil se k životu, na nějž si navykl za svobodna. Štěpánka si svým povýšeným chováním všechny velice rychle znepřátelila. Vzrůstaly také Rudolfovy konflikty s otcem. Nejen pro diametrálně odlišné politické názory. Starý pán se rozčílil poté, co dal Rudolf najevo, že se hodlá rozvést. Situace vyústila do mnohokrát popsané tragédie v Mayerlingu.

TIP: Muž mnoha lásek: Korunnímu princi Rudolfovi padaly ženy k nohám

Pětadvacetileté Štěpánce se neustále dávalo najevo, že nese skutečnou vinu na smrti svého muže. I když ji finančně docela dobře zajistili a získala titul korunní princezna-vdova, ztratila své někdejší výsady. Pak se Štěpánka seznámila s uherským diplomatem hrabětem Elemérem Lónyayem. Nerovný sňatek se souhlasem císaře proběhl v roce 1900 na zámku Miramare u Terstu. Poslední dny vydařeného manželství prožili v benediktinském klášteře v Pannonhalmě v Maďarsku. Našli tam azyl před blížící se Rudou armádou. Tam Štěpánka v srpnu 1945 zemřela. 

Bouřkové mraky na obzoru působí zlověstným dojmem. Jak nedávno zjistil mezinárodní tým vědců, nemusí to být jenom kvůli samotné bouři. Mraky totiž mohou obsahovat rezistentní bakterie, které pak cestují na velké vzdálenosti. Z výzkumu, který zveřejnil časopis Science of The Total Environment, plyne, že rezistence vůči antibiotikům nám doslova visí nad hlavou.

„Jde o bakterie, které obvykle žijí na vegetaci nebo na povrchu půdy,“ uvedl vedoucí výzkumu Florent Rossi z Lavalovy univerzity v kanadském Québecu pro agenturu AFP. „Náš tým zjistil, že se tyto rezistentní bakterie mohou dostat s větrem vysoko do atmosféry, kde vystupují do mraků. S nimi se pak mohou dostat velmi daleko.“

Hledání rezistence v mracích 

Vědci analyzovali vzorky, které získali na stanici pro výzkum atmosféry na vrcholu ikonického vyhaslého vulkánu Puy de Dome v centrální Francii, v nadmořské výšce 1 464 metrů. Vzorky byly odebrány mezi zářím 2019 a říjnem 2021. Rossi s kolegy v nich pátrali po genech nesoucích rezistenci vůči antibiotikům.

Zkoumané vzorky obsahovaly 330 až více než 30 tisíc bakterií v 1 mililitru atmosférické vody z mraků. U těchto bakterií badatelé objevili celkem 29 různých podtypů genů pro rezistenci vůči antibiotikům. Zatím si nejsou jistí, jak velké zdravotní riziko jejich zjištění může představovat. Podle odhadů jen asi 5 až 50 procent organismů, které takto detekujeme v atmosféře, zůstává v životaschopném stavu.

TIP: Gen superbakterií vědci nalezli i na jednom z nejodlehlejších míst světa

„Atmosféra je pro bakterie velmi nepřátelská. Většinou se tam nacházejí bakterie, které nepronikají do lidského těla,“ zdůrazňuje Rossi. „Lidé se nemusejí bát chodit ven, když prší. Zatím ale není jasné, zda se geny s bakteriální rezistencí mohou přenést z bakterií v mracích do dalších bakterií, které by již člověka mohly ohrozit.“

Prodlužující se dny, rostoucí teploty a první rašící pupeny náležejí mezi neklamné známky blížícího se jara. Patří k nim i charakteristická vůně podobná té, kterou cítíme po dešti a již mnozí vnímají jako příjemnou či romantickou. Nejde o náhodu: Obě totiž mají stejnou příčinu, kterou by ovšem uvedenými přívlastky nejspíš označil málokdo.

TIP: Vůně stránek: Proč nám knihy voní?

Mezi živočichy probouzející se po zimní pauze patří k nejaktivnějším drobní šestinožci chvostoskoci, žijící v půdě a živící se mimo jiné bakteriemi Streptomyces. Právě ty vylučují organickou sloučeninu geosmin s typickým zemitým pachem, jež chvostoskoky láká. Pro bakterii se jedná o rozmnožovací strategii, neboť po průchodu trávicím traktem miniaturního živočicha se její spory rozšiřují podobně, jako se semena rostlin šíří ptačím trusem. Podle evolučních biologů symbióza Streptomyces a chvostoskoků úspěšně funguje už 450 milionů let.

Chvostoskoci jsou kosmopolitní živočichové odolní vůči výkyvům podmínek prostředí. Žijí v půdě, humusu, v opadu, na povrchu půdy, někdy i na vodní hladině, na firnových polích či okrajích ledovců. (foto: Shutterstock)

V pondělí 16. dubna roku 2018 mi zazvonil mobil: „Zítra se mnou oba musíte na Pálavu“, zazněl vzrušený hlas jinak důsledně rezervovaného Ondry. Měli jsme se ženou docela jiný program a já nechápal, proč jej měnit kvůli Pavlovským vrchům, které detailně znám. „Kosatce! Tos nikdy neviděl!“ skoro se zajíkal Ondra. Kosatce jsem na Pálavě obdivoval mnohokrát, ale Ondřej byl neodolatelně přesvědčivý. Dodnes děkuji, že jsem nevzdoroval a dal na jeho názor, protože na úterý 17. dubna 2018 do smrti nezapomenu!

Kvetoucí předehra

Již po prvních krocích, když jsme stoupali listnatým lesem nad Klentnicí, nás přivítala hroznovitá, světle nachová květenství podbílku šupinatého (Lathraea squamaria) z čeledi zárazovitých (Orobanchaceae). Tato rostlina parazituje převážně na kořenech habrů a jiných listnatých stromů. O kus dál v lese nás ohromily záplavy kvetoucích dymnivek (Corydalis). 

Orgie jarního květenství dávaly tušit, že Silva Lunae (Les Luny) či Mons Veneris (Hora Venušina), jak kdysi Pálavu pojmenovali velitelé římských legií, k nám bude mimořádně štědrá. A madam Flóra nám svou širokou náruč otevřela skutečně dokořán… 

Koberec bohyně Iris

Vystoupali jsme na vrstevnicovou stezku vedoucí k hradní zřícenině Děvičky (též Dívčí hrady, Děvín, Maidburk nebo Maidenburg), která se tyčí na strmé vápencové skále na severovýchodním okraji Pálavy nad Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Na pohled, který se nám otevřel, jsme nebyli připraveni. Kam oko dohlédlo, rozprostíral se před námi pestrobarevný koberec, zarámovaný kvetoucími tureckými višněmi mahalebkami. Koberec byl utkán ze statisíců rozkvetlých kosatců nízkých (Iris pumila).

Kosatec (Iris) je rod jednoděložných rostlin z čeledi kosatcovitých (Iridaceae). Latinský název rodu je kvůli pestrobarevnosti květů odvozen od jména řecké bohyně duhy. 

V Turecku jen omylem

Kosatec nízký je submeridionálním druhem, jenž se vyskytuje v pásu od jihu střední Evropy (převážně v Rakousku a na jižní Moravě) přes Balkán, ukrajinské stepi až po jih Sibiře v oblasti severního Kazachstánu. 

Odborná literatura někdy uvádí, že roste i na Kavkaze, v Turecku a několika státech USA, kde je ovšem nepůvodním druhem. Jiná literatura však hovoří o tom, že se výskyt tohoto druhu v Turecku a na jih od Kavkazu nepotvrdil. Zdrojem mylných informací bývá s největší pravděpodobností špatné určení rostlin (viz Možná záměna).

Milenec horkých skalních stepí 

Každý kosatec nese jeden jediný impozantní květ, ale zároveň jde o barevně velmi variabilní rostlinu. Květy jsou nejčastěji zbarveny fialovomodře. Časté jsou i žluté květy, vzácnější je tmavě modré zbarvení, nejvzácnější pak blankytné a čistě bílé. Ve 20. století se divoký kosatec nízký stal základem pro velké množství zahradních kultivarů.

Jde o teplomilný druh, jenž miluje prosluněné skalní stepi a travnaté pahorky. Je schopen snášet vedro, sucho i nedostatek živin v půdě. Jak prozrazuje jeho název, jedná se o malý druh, který dosahuje výšky pouhých 10–15 cm. Podobně dlouhé jsou i jeho listy. 

Bonus žlutých trsů 

Na kosatcovém posvícení roku 2018 jsme si nemohli nevšimnout také bohaté úrody vzácných a spanilých hlaváčků jarních (Adonis vernalis). Kolem nás se zdobně vyjímalo mnoho trsů se zářivě žlutými květy. 

Vědecké jméno hlaváčků podobně jako pojmenování kosatců pochází z řecké mytologie. Adonis byl synem kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy a proslul mimořádnou krásou. Podle pověstí vyrostl červeně kvetoucí hlaváček letní (Adonis aestivalis), který pod Pálavou ojediněle též vykvétá, z krve krásného Adonise.

Rok, jaký se hned neopakuje

Když jsem později hovořil se svými známými botaniky, potvrdili mi, že toho roku vše opravdu nebývale vyšlo a kosatců vyrostlo naprosto mimořádné množství. Všechna ozubená kolečka zdánlivých náhod do sebe zapadla jako mechanismus precizního hodinového stroje. A to se může stát jen občas během několika desítek let. 

Jaká bude letošní „kosatcová slavnost“ zatím netuším. Pochybuji ale, že se ještě za mého života bude opakovat v takové podobě, jakou jsme měli možnost vidět v roce 2018. Takže zřejmě po letech budu vnoučatům vyprávět, jak to bylo „tenkrát na Pálavě…“ Nevím, jak by koberce kosatcových květů hodnotil geniální režisér Sergio Leone, ale věřím, že mi v nebi odpustí parafrázování názvu jeho kultovního a mnou milovaného westernu v názvu tohoto článku.

Nevyrývat, nechodit mimo stezky

Kosatec nízký i jemu velmi podobný kosatec písečný (viz Možná záměna) je pochopitelně ohroženým, a proto přísně chráněným druhem. Nenechaví zahrádkáři jej dříve barbarsky vyrývali ze země a rostliny jim pak stejně většinou na skalkách hynuly. Dnes si zahrádky můžeme i tímto spanilým druhem bez problémů zkrášlit díky kultivarům zakoupeným v zahradnictví. 

Na Pálavě je třeba striktně respektovat zákaz pohybu mimo značené stezky. Z nich stejně budete moci obdivovat vše, co Pavlovské vrchy mohou okouzlenému poutníkovi nabídnout.

Nejhustší porosty kosatců nízkých můžete obdivovat na Pavlovských vrších (zejména v okolí Děviček a na Stolové hoře). Ideální turistickou trasou je zelená značka, která protíná jihovýchodní svahy Děvína v nejbohatších kosatcových lokalitách. 

Kosatce však rostou i na Svatém kopečku u Mikulova, na Dunajovických kopcích, na Pouzdřanské stepi a v rezervacích v okolí Čejče. U Brna naleznete malou populaci na Velkém Horneku. Kosatec nízký roste i na lokalitách v Českém středohoří, tato populace je však s největší pravděpodobností nepůvodní.

Musíte si pospíšit

Kosatce v dobách minulých rozkvétaly nejčastěji na přelomu dubna a května. V posledních letech ovšem vlivem globálního oteplování rozkvétají dříve a již v polovině dubna bývají často v plném květu. Záleží ovšem na charakteru počasí.

TIP: Světový unikát v betonové džungli: Brno je rájem konikleců velkokvětých

Jarní měsíce bohužel bývají už velmi často suché, což zkracuje dobu kvetení kosatců nízkých. Není proto čas na váhání! Doba květu je v suchých letech pouhý jeden týden; poté je už většina květů seschlá.

Květnové nebe bude mít od brzkého soumraku až do pozdních nočních hodin nepřehlédnutelnou zářivou dominantu – večernici Venuši. V prvním květnovém týdnu ji na obloze zastihneme ještě v souhvězdí Býka, po zbytek měsíce pak v Rakovi. V polovině května bude zapadat dokonce až půl hodiny po půlnoci, přičemž její jasnost vystoupá na −4,3 mag a nadále zvolna poroste. 

O něco výš nad západním obzorem bude ovšem patrná i další jasná planeta, naoranžovělý Mars, který se v polovině měsíce přesune ze souhvězdí Blíženců do Raka. S Venuší si tedy půjdou naproti a ve dnech 22.–24. května doputuje do jejich blízkosti také dorůstající srpek Měsíce. Hezký pohled se naskytne především v pozdních večerních hodinách, jakmile nebe dokonale potemní a kromě zemského souputníka a zmíněné planetární dvojice se na něm objeví rovněž nápadné stálice Pollux a Castor z Blíženců. 

Další oběžnice viditelné pouhýma očima se nad horizont dostanou až v ranních hodinách: Jako první se nad jihovýchodem ukáže Saturn v souhvězdí Vodnáře, následovaný Jupiterem v Rybách. To už však bude obloha velmi světlá. Reálná šance spatřit Jupiter se tak naskytne teprve na sklonku května, nízko nad východem. 

Jak najít draka? 

Pokud se během květnových nocí podíváte přímo nad sebe do zenitu, budete moct nahlédnout do nebeských dálav střežených protáhlým Drakem. Nezáleží přitom na čase: Jde o tzv. cirkumpolární neboli obtočnové souhvězdí, tudíž se na obloze nachází nedaleko nebeského pólu a krouží kolem něj, aniž by se skrylo za obzor. Uvedené mimo jiné znamená, že máme Draka nad hlavou i ve dne.

Souhvězdí Draka na květnovém večerním nebi. (zdroj: Stellarium)

Jelikož zmíněné souhvězdí neoplývá jasnými stálicemi – nejnápadnější jsou hvězdy druhé velikosti v hlavě tvora – může jeho hledání zpočátku působit potíže. Zkuste proto nejdřív najít jasnou Vegu z Lyry a od ní se vydejte směrem k Velkému a Malému vozu. Nejprve narazíte na lichoběžníkovou hlavu Draka tvořenou čtyřmi hvězdami, za níž bude následovat esovitě zakřivené tělo. Dlouhý a téměř rovný ocas pak oblohu protíná přímo mezi Malým a Velkým vozem. 

Hvězda zenitu 

Nejjasnější stálice Draka nese označení gama Draconis či poe­tičtější Eltanin, což představuje zkomoleninu arabského „ar-Ras at-Tinnin“ – volně přeloženo „hlava draka“. Mezi astronomy ze slovutné Royal Observatory v Greenwichi však byla známá spíš jako Zenith star, jelikož při pohledu z Londýna prochází den co den takřka přímo přes zenit. Dané skutečnosti chtěli hvězdáři využít ke stanovení její vzdálenosti, nicméně na konci jejich snažení stál docela jiný výsledek, a sice zpřesnění rychlosti světla (viz Bradleyho experiment).

Máte-li po ruce jakýkoliv menší dalekohled, zkuste se s ním podívat také na další stálici v hlavě Draka, Ný Draconis neboli Kumu. Díky jasnosti okolo 4 mag ji zahlédnete i pouhýma očima, s přístrojem však zjistíte, že jde o dvojhvězdu tvořenou párem přibližně stejně jasných bílých složek. Na obloze mezi nimi zeje poměrně velká proluka 1′, ve vesmíru je potom dělí 1 900 astronomických jednotek. Jeden oběh kolem společného těžiště jim proto trvá zhruba 44 tisíc let.

Neviditelné zatmění

Večer 5. května se odehraje „neviditelné“ zatmění Měsíce: Z České republiky bude totiž pozorovatelná pouze velmi nenápadná polostínová fáze. Mimo to náš souputník v průběhu úkazu teprve vyjde – a to přibližně ve 20:30 SELČ nad jihovýchodem – přičemž už se bude zcela nořit do zemského polostínu. O pouhou hodinu později, ve 21:32, pak zatmění skončí.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května v 9:09 SELČ vstupuje Slunce do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná v první polovině noci vysoko nad západem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný na sklonku května ráno nízko nad východem
• Saturn –  viditelný na ranním nebi nad východem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2023

• 1. května – setkání Venuše a Jupitera na ranní obloze velmi nízko nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 0,3°; nedaleko pozorovatelný i Mars se Saturnem
• 2. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Merkuru na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem, v úhlové vzdálenosti cca 2°; napravo dalekohledem viditelné Plejády z Býka
• 5. května – v noci nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 6. května – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců v první polovině noci
• 7. května – setkání Saturnu a planetky Vesta na ranní obloze nad jihovýchodem, v úhlové vzdálenosti cca 0,7°; planetka pozorovatelná pouze v dalekohledu
• 9. května – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 13. května – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 16. května – úplné zatmění Měsíce, z ČR ovšem viditelné jen jako částečné: začátek částečného zatmění ve 4:27 SELČ, konec úkazu se západem zčásti zatmělého Měsíce za obzor cca v 5:15
• 22. května – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem, v úhlové vzdálenosti cca 6°
• 25. května – seskupení úzkého měsíčního srpku, Jupitera a Marsu na ranním nebi nízko nad východem, na ploše o průměru cca 4°; nedaleko pozorovatelná i Venuše a Saturn
• 27. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze těsně nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 1°
• 29. května – setkání Jupitera a Marsu na ranním nebi nízko nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 0,6°; nedaleko pozorovatelná i Venuše a Saturn

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Skupina výzkumníků po dobu pěti měsíců pečlivě pozorovala chování 104členného stáda částečně volně žijících prasat, přičemž zaznamenávali veškeré případy násilných střetů a jejich důsledky. Ukázalo se, že účastníci „rvaček“ se po jejich skončení nechovají lhostejně, ale snaží se o smíření. Uvedené se přitom týká jak agresora, tak oběti: Oba se záhy po konfliktu začnou navzájem jemně dotýkat, například si o sebe třou hlavy, nebo alespoň sedí jeden druhému nablízku.

Třetí ve hře

„Při řešení konfliktů mezi sociálními zvířaty, jako jsou prasata, vlci či primáti, se uplatňují dva možné scénáře: opětovné setkání obou aktérů, nebo zapojení třetí strany – a to buď z vlastní vůle, či po vyzvání protivníkem,“ vysvětlují autoři studie. Zatímco ke „smírčím kontaktům“ dochází nejčastěji mezi vzdáleně příbuznými prasaty, u sporů blíže příbuzné dvojice obvykle zasahuje třetí jedinec. Od toho, zda nejprve zamíří k oběti, nebo k útočníkovi, se pak odvíjejí jejich následné vzájemné kontakty – pokaždé však ve prospěch „slabšího“. Blízkost dalšího prasete uklidní oběť natolik, že se nadále projevuje prokazatelně méně úzkostně, a to i v případě, že agresor napadání neomezil. Pokud se „neutrální“ prase naopak jako první dostane k útočníkovi, zareaguje dotyčné zvíře zklidněním a výrazně sníží množství střetů se soupeřem.

TIP: Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Z uvedených závěrů vědci odvozují, že prasata mohou mít schopnost cíleně ovlivňovat sociální a emocionální prožitky sebe sama či druhých. Zároveň však dodávají, že se výsledky studie týkají výhradně jedné skupiny a nemusejí nic vypovídat o charakteristickém chování celého druhu. 

V polovině dubna vyrazila na dlouhou cestu k Jupiteru a jeho měsícům evropská meziplanetární sonda Juice. Start se povedl na jedničku, nyní ale musí operátoři řešit nepříjemný problém s radarovou anténou RIME (Radar for Icy Moons Exploration). Sonda má potíže s vysunutím nejdelší antény.

RIME je pozoruhodný experiment určený k průzkumu nitra Jupiterových ledových měsíců. Jsme nesmírně zvědaví, jak to tak vypadá pod ledem a zařízení RIME nám to může zprostředkovat, pokud ovšem bude v provozu. Jde o radar, který pracuje na frekvenci 9 MHz, a který díky tomu „vidí“ pod led. Jeho 16metrová anténa by měla vysílat rádiové vlny, které zobrazí struktury pod ledem do hloubky devíti kilometrů, s vertikálním rozlišením až do úrovně 30 metrů.

Jak osvobodit anténu?

Při kontrole jednotlivých systémů sondy Juice po jejím startu vyšlo najevo, že se anténa radaru RIME nevysunula, jak měla. Operátoři mise Juice v pozemním středisku řízení misí ESA v německém Darmstadtu dělají všechno možné, aby anténu uvolnili. Mají prý celou řadu nápadů a triků, které by mohly zablokovanou anténu uvolnit.

Testování zmenšeného modelu antény RIME, umístěného na vrcholu modelu sondy Juice, v nizozemském zařízení Hertz. (foto: ESA, M.Cowan, CC BY-SA 3.0 IGO)

Jak je patrné na snímcích palubní kamery Juice Monitoring Camera, která má výhled na část antény RIME, prakticky každý den se anténa o malý kousek povysune. V pátek 28. dubna byla anténa RIME, která by měla  být nejdelší ze všech antén sondy Juice, vysunuta asi do třetiny požadované délky. 

TIP: Do vesmíru má dnes zamířit evropská sonda Juice: Zkoumat bude Jupiterovy měsíce

Podle převládající hypotézy má celou tuto situaci na svědomí malý kolík, který se zasekl. Pokud to tak opravdu je, jde o pouhých pár milimetrů, které je nutné překonat. Operátoři mohou při uvolňování kolíku použít zážeh motoru, což by sondou zatřáslo, mohou se sondou rotovat, což by mělo podobný efekt. Další možností je natočení radarové antény a hlavně jejího držáku ke Slunci, aby se ohřála. Doufejme, že se jim povede anténu uvolnit.