Po dlouhou dobu unikala nástrahám lovců a dovolila si vzdorovat i vůli nejmocnějšího vladaře Evropy 2. poloviny 18. století. Vydejme se do hor Gevaudanu po stopách šelmy, jejíž původ nebyl dosud uspokojivě vysvětlen.

První útoky

Zprávy o tom, kdo první Bestii uviděl, se liší. Podle některých záznamů měla nejprve škodit pastýřům na horách. Těm tvrdým a zoceleným mužům ale nikdo nevěřil, že by je vyplašil „vlk s rudou kožešinou“. První možný útok zvířete později ztotožněného s Bestií přišel na začátku léta 1764. Pokusilo se napadnout dívku pasoucí stádo dobytka. Bezejmenná pastýřka měla ještě štěstí. Šelma vyprovokovala k útoku býky, kteří ji zahnali.

První obětí se tak stala 30. června 1764 čtrnáctiletá Jenne Boulet poblíž vesnice Saint Etienne de Lugdares. Už 6. srpna zvíře pozřelo jinou pastýřku a 8. srpna zemřela třetí dívka. Další měly brzo následovat. Bestie útočila takřka neustále: na osamělé pocestné, na pastevce, postupem času si troufala i na větší skupiny. Útočila přímo na hlavu… Až 15. září vyslal správce provincie Languedoc na pomoc kraji 57 dragounů pod velením kapitána Duhamela. Skutečný lov právě začal…

První lov a všechny další…

Duhamel nasadil strategii masivních honů, které měly kořist vyplašit a nahnat před ústí pušek. Už 20. září se povedlo najít a ulovit skutečně masivního vlka. Jenže... útoky pokračovaly a lidé ještě více zneklidněli. Tíseň se projevovala všude a ve všem, stižen byl obchod i tradiční pastevectví. V reakci na paniku dovolil syndik Gevaudanu Etienne Lafont nosit zbraně i neurozeným. Aby motivoval další lovce, vypsal štědrou odměnu tomu, kdo Bestii uloví. Šlo o první kamínek v dlouhé lavině. Postupně odměnu příslíbí téměř všechny místní úřady - světské i církevní a dokonce i sám král Ludvík XV.

Vráťme se ale zpátky na podzim 1764. Hony nedokázaly Bestii zničit. Možná ji spíš lehce popudily či nabudily k vyšším výkonům, protože její akční rádius se nyní ještě výrazně zvýšil. Dokázala udeřit i na dvacet až třicet kilometrů dál od míst, kde by se podle všeho mohlo nacházet její doupě. Těžkopádné hony, které dokázaly pročesat jen pár kilometrů lesa a s horšícím se počasím bylo stále těžší a těžší je vůbec zorganizovat, neměly šanci. Pod stromy se nacházely ostatky dalších obětí.

Duhamel se ale nehodlal vzdát. Nepolevil na intenzitě honů a navíc protkal celý Gevaudan pastmi a otrávenými mrtvolami. Každého dne vyjížděl na lov i přes to, že lesy začal pokrývat sníh. V říjnu se skupina lovců setkala s Bestií tváří v tvář. Povedlo se jim ji dvakrát zasáhnout střelou, ale ona jejich pokusy zcela ignorovala.

Nástroj v rukou psychopata?

Pravděpodobně existuje nějaké logické vysvětlení, proč si Bestie ze střel nic nedělala, nejspíš se jednalo o kombinaci celkové vlhkosti vzduchu, nízké kvality prachu a velmi tuhé kožešiny zvířete. Pro místní a většinu lovců to ale znamenalo jediné: nebyla obyčejným zvířetem z tohoto světa. Děsilo je i její chování, které se dodnes špatně vysvětluje. Část obětí byla nalezena zcela svlečená, část bez hlavy. Jaké zvíře by mohlo něco takového vykonat? Dodnes není úplně jisté, zda se zvíře chovalo skutečně tak podivně, nebo šlo o řádění psychopata, který úspěšně využíval Bestii ke krytí vlastních zločinů.

To s sebou přineslo řadu nových teorií o tom, co je Bestie vlastně zač. Podle jedněch byla šelma dobře vycvičeným nástrojem šílence, který ji ovládá a využívá k vraždám. Jiní si byli jisti, že se nejedná o jedno zvíře, ale celou smečku ďábelských stvůr. A různé náznaky vedly k domněnkám, že se jedná o nadpřirozené síly a práci vlkodlaka.

Stříbrná kulka

Roku 1767 se do situace vložil teprve devatenáctiletý markýz z Apcheru. Nakoupil kvalitní zbraně, munici a shromáždil nejlepší lovce z kraje, mezi nimi i hospodského Jeana Chastela. Jejich taktika spočívala ve vyčkávání a okamžité odvetě. Když 17. června šelma rozervala hrdlo devatenáctileté Jeanne Bastide, Apcher a jeho muži vyrazili. Svůj cíl našli 19. června, jenže Bestie zabila psa a prchala…

TIP: Hrůza v Besançonu: Když francouzské město sužovala vlkodlačí bestie

Na svém útěku se ovšem setkala s Jeanem Chastelem. Ten poklekl, založil do pušky stříbrnou posvěcenou kuli a vystřelil. Nepadla jen jedna rána, ale ze souboje odešel vítězně Chastel. Noční můra, ve které Gevaudan žil, skončila. Šelmu vycpali a vystavili na markýzově zámku. Po čase ji odeslali do Versailles, kde byla tajně pohřbena neznámo kde.

Bída, kruté zimy, sucho a mizerná úroda – takové kulisy rámovaly dětství Nikolaje Vavilova, který s mladším bratrem Sergejem vyrůstal koncem 19. století v carském Rusku. Dokonce ani synové z obchodnické rodiny se tehdy neměli dobře: Celou zemi sužovala nouze a trvalý nedostatek jídla vyústil v zavedení přídělového systému na potraviny. Hladomor v letech 1891–1892 nepřežilo na 400 tisíc Rusů. Nikolajovi bylo tenkrát pět let, a právě tato zkušenost jej nasměrovala k pozdější kariéře vědce. 

Vzpomínky na hlad

Už při studiích na Státní zemědělské univerzitě v Moskvě začal přemýšlet, proč rozlehlá carská pole neposkytují dostatečné výnosy, aby uživila celé impérium. A uvědomil si zásadní věc: Zemědělci pěstují převážně nové, vysoce šlechtěné odrůdy, které ovšem neodolají nepříznivým podmínkám, jež mohou nečekaně nastat. Zřejmě jako první také přišel na to, že za mizením plodin stojí jejich nízká genetická rozmanitost. Jen několik desítek let poté, co Johann Gregor Mendel odhalil zákony dědičnosti, prezentoval Vavilov zcela revoluční myšlenku – že křížením divokých a domestikovaných druhů by mohly vzniknout odolnější rostliny. 

A uvažoval dál: Pokud chtějí lidé zabránit vypuknutí podobných hladomorů, musejí jednat globálně. Ve 20. letech 20. století tak coby ředitel leningradského Institutu rostlinné výroby procestoval celou planetu s jediným cílem: získat od lokálních zemědělců vzorky semen, ořechů či hlíz co nejpůvodnějších druhů. Celkem podnikl 115 cest, navštívil 64 zemí na pěti kontinentech a shromáždil 380 tisíc vzorků. Ze své domovské laboratoře postupně řídil na 25 tisíc zemědělců po celém Sovětském svazu, kteří pěstovali plodiny z dodaných semen, doplňovali sbírky a sháněli nový materiál. Aniž to Nikolaj Ivanovič tušil, vytvořil první semennou banku na světě.

Časovaná bomba

Genetická variabilita pěstovaných plodin je nenahraditelná a může představovat klíč k bohaté úrodě. Jednotlivé odrůdy si přitom mohou nechat pěstitelé patentovat a „vynálezce“ geneticky modifikovaného semene má nárok na získání ochranné známky. Podle deset let starého výzkumu britské charitativní organizace Oxfam ovládají 60 % trhu s osivy pouze čtyři nadnárodní společnosti. V důsledku toho po celé planetě postupně převládají majoritní genetické varianty na úkor těch méně pěstovaných. 

Z více než 20 tisíc druhů jedlých rostlin se dnes ve velkém pěstuje jen 1 %. Člověk přitom v průběhu dějin kultivoval a konzumoval až šest tisíc druhů, zatímco nyní tři čtvrtiny globální zemědělské produkce zajišťuje pouze dvanáct plodin. Drastické snížení biodiverzity na polích (od počátku 20. století údajně nenávratně zmizelo 90 % původních divokých odrůd) však představuje časovanou bombu: Masově rozšířené druhy se mohou do budoucna ukázat jako málo odolné vůči rizikům souvisejícím s klimatickou změnou či s dosud neznámými škůdci. A bez zdrojů vytrvalejších genetických alternativ by hrozil rozsáhlý hladomor. Rostlinné banky tedy záhy vznikly všude po světě. 

Nedobytná pevnost

Dnes tak funguje na 1 700 podobných „skladišť“ a jedno z největších se od roku 2008 nachází na souostroví Špicberky, kde jeho výstavbu financovalo norské ministerstvo zemědělství. Na lokalitu za severním polárním kruhem padla volba proto, že patří mezi nejodlehlejší místa planety, kam však stále směřují pravidelné lety. Hlavní roli při výběru ovšem hrály klimatické podmínky: Skladovací haly Špicberského globálního úložiště semen neboli Svalbard Global Seed Vault chrání přes sto metrů silný pískovcový masiv, v jehož nitru panuje stálá teplota tři stupně pod bodem mrazu. Znehodnocení biologického materiálu tedy nehrozí ani při výpadku elektrických generátorů, které zajišťují trvalých minus 18 stupňů, což se optimálně hodí pro dlouhodobé skladování. Nízká teplota a minimální vlhkost snižují metabolickou aktivitu, a semena tak zůstanou životaschopná až několik staletí. 

Díky stabilitě podloží nepředstavuje riziko ani případné zemětřesení. A v hypotetickém scénáři roztání všech okolních ledovců zajišťuje bezpečí nadmořská výška 130 metrů, takže se úložiště neocitne pod vodou – tedy alespoň teoreticky: Pověst nedobytné pevnosti utrpěla značnou trhlinu v roce 2017, kdy do hlavní přístupové chodby zatekla voda po jarním tání a pracovníci skladiště museli stavbu urychleně opravit.

Tajemné boxy

Špicberská banka pojme úctyhodných 4,5 milionu vzorků po 500 semenech, přičemž se jich tam dosud shromáždilo bezmála 1,2 milionu – jednotlivé druhy rostlin se však často duplikují. Spektrum každopádně pokrývá všechny kontinenty a téměř každou zemi: Na místě bychom našli vzácné divoké odrůdy i zcela běžné plodiny jako rýži, kukuřici či pšenici. Norské zákony nicméně neumožňují v bance skladovat semena geneticky upravených rostlin. 

Využít zařízení na Špicberkách může kdokoliv, a to zdarma. Současný počet „klientů“ se blíží stovce, přičemž jde většinou o vědecké instituce a genové banky z celého světa – včetně Výzkumného ústavu rostlinné výroby v pražské Ruzyni. Cenný obsah se zapečetí do speciálních obalů z třívrstvé fólie, umístí se do krabic a uloží do regálů. S materiálem přitom mohou zacházet pouze dotyční majitelé, podobně jako ve skutečné bance: Z právního hlediska zůstává jeho vlastníkem ten, kdo jej do úložiště umístil, a z uvedeného důvodu obsah jednotlivých boxů nikdo nekontroluje. 

Hra světel

Trvalé zaměstnance byste však v severské bance hledali marně. Její brány se otevírají prakticky pouze ve chvíli, kdy je třeba uskladnit nový materiál, což nastává jen velmi vzácně. Zatím naposledy k tomu došlo v únoru 2022, kdy své vzorky poprvé v historii doručili také indiáni Čerokíové: Na Špicberkách uložili semena rostlin typických pro centrální Spojené státy, které tam prospívaly ještě před příchodem evropských kolonizátorů. 

Běžný návštěvník sice nemá šanci se do útrob komplexu dostat, ale může jej obdivovat zvenčí. Většina jeho zhruba kilometrové plochy spočívá ve skále, vstup však tvoří ohromující architektonické dílo. Zdobí ho instalace norské umělkyně Dyveke Sanne sestávající z leštěných ocelových trojúhelníků, jež rozptylují světlo reflektorů instalovaných uvnitř. Ve spartánsky holé krajině tak banka funguje téměř jako maják. Zvědavci se na světelnou hru často přijíždějí podívat na kole, nebo dokonce přicházejí pěšky – letiště i turistický kemp totiž leží asi jen kilometr daleko a zároveň necelé tři kilometry od městečka Longyearbyen s tisícem obyvatel, jež kdysi žilo z těžby uhlí.

Banka samotná však rozhodně opuštěná není. Jen kousek od ní vzniklo v roce 2019 technické zázemí z dílny architektonického studia Snøhetta, sloužící k uskladnění techniky citlivé na chlad i jako dočasné útočiště před drsným počasím pro oficiální návštěvy. Díky rostoucímu počtu běžných zájemců pak norská vláda uvolnila finance na stavbu turistického centra: Má se jednat o masivní betonovou budovu tvarem i barvou připomínající cukrový „včelí úl“, tak dobře známý z českých vánočních stolů. Hotovo mělo být už vloni, zatím se ale stále staví. 

Londýnská pokladnice

Ačkoliv se může špicberská banka jevit jako obr, vůbec nejrozsáhlejší sbírku semen na světě schraňuje Královská botanická zahrada v Kew na západě Londýna, kde od roku 1996 funguje projekt Millennium Seed Bank (MSB). Zatímco norská instituce cílí především na rostliny užitečné pro člověka, MSB reprezentuje pokladnici všeho, co na Zemi roste. Za necelých třicet let existence se v jejích podzemních trezorech shromáždilo na 40 tisíc unikátních vzorků, pocházejících z 97 států a všech sedmi kontinentů – což podle vědců pokrývá asi 15 % veškerého rostlinstva.

TIP: Postapokalyptická společnost bude mít k dispozici semena rostlin i digitální data

Celkový počet uskladněných semen již přesáhl dvě miliardy, přičemž hlavní podíl připadá na rostliny z extrémních či ohrožených lokalit – jde zejména o flóru z 36 tzv. hotspotů biodiverzity. Díky iniciativě se již minimálně jeden druh podařilo zachránit před vymizením: V roce 2005 se z volné přírody ztratil mračňák Abutilon pitcairnense, vyskytující se výhradně na Pitcairnových ostrovech v Pacifiku. Semena uchovaná v britském úložišti však do budoucna dávají reálnou naději na jeho opětovné vysazení. Mezi cíle projektu MSB, jenž zaměstnává na osm desítek lidí, patří shromáždit alespoň 75 tisíc druhů semen – tedy genetický materiál asi čtvrtiny známých druhů flóry. 

Když se řekne maratonec, obvykle si představíme sportovce, který si zakládá na precizní technice, vytrvalosti a obecně zdravém životním stylu. Padesátiletý Čchen Pang-sien, přezdívaný „strejda Čchen“, nicméně reprezentuje naprostý opak popsaného stereotypu: Při závodech si totiž zapaluje jednu cigaretu za druhou. Přesto trať dlouhou 42 kilometrů zdolal za tři hodiny a dvacet osm minut, čímž překonal bezmála tisíc soupeřů.

TIP: Lékaři v Irsku vyjmuli ze žaludku ženy 55 spolknutých baterií

Nebylo to zdaleka poprvé, kdy „strejda Čchen“ předvedl podobný kousek. Podle stanice Sky News zaběhl téměř stejný čas i během maratonů v letech 2018 a 2019. Čínským médiím Čchen vysvětlil, že mu cigarety při běhu nepřekážejí a že mu naopak pomáhají bojovat s únavou. Nejbizarnější na celém příběhu kouřícího maratonce je skutečnost, že jde údajně o nekuřáka, který cigarety kouří jen při běhu.

Ptačí chřipka, tedy primárně infekce ptáků, vyvolaná chřipkovými viry skupiny A, patří k onemocněním, o nichž víme a velmi pozorně je sledujeme, i když právě neprobíhá jejich velká epidemie. Mezi ostře sledované podtypy ptačí chřipky náleží virus H5N1, který je u ptáků velmi nakažlivý a smrtící a ve vzácných případech (zejména při těsném kontaktu s nakaženými ptáky) může dojít i k přenosu na člověka.

Ptačí hrozba

Světová zdravotnická organizace (WHO) a místní úřady v Kambodži v těchto dnech potvrdily v této zemi dva případy přenosu ptačí chřipky H5N1 na člověka. Jedním z nakažených byla jedenáctiletá dívka, která této nemoci bohužel podlehla. Zároveň jde o první případy této chřipky u lidí v Kambodži za posledních 9 let.

Případ je znepokojující hned z několika důvodů – virus H5N1 se sice může přenášet na člověka, jde ale o poměrně vzácné případy, které často mají společného jmenovatele ve velmi blízkém kontaktu nakažených lidí s infikovanými ptáky. Podivné ale je, že nakaženým byl i otec zemřelé dívky, což by mohlo naznačovat, že došlo k přenosu viru z člověka na člověka. Až doposud ale není známý jediný případ takového přenosu. Všichni nakažení byli doposud infikováni nemocným zvířetem.

Není důvod k panice

Experti v tomto případě ale dodávají, že i když je přístup WHO chvályhodný a opatrnost je rozhodně na místě, doposud nic nenasvědčuje tomu, že by se virus H5N1 nějak významně adaptoval na lidské hostitele.

Jde každopádně o další varování v řadě – na konci loňského roku odborníci zaznamenali nákazu virem H5N1 v chovu norků ve Španělsku. Následná sekvenace viru ukázala, že virus získal nejméně jednu mutaci, která mu pomáhá při šíření mezi savci. Konkrétně šlo o mutaci genu T271A, o které se ví, že pomáhá viru H5N1 lépe se množit v savčích tkáních.

TIP: Ve Velké Británii odhalili vzácný přenos ptačí chřipky H5N1 na člověka

Podle profesora Jamese Wooda, vedoucího katedry veterinární medicíny na Cambridgeské univerzitě, ale v současné době neexistují žádné známky dramatického růstu počtu úmrtí u lidí v souvislosti s virem H5N1, navzdory množícím se ptačím epidemiím. Podobné stanovisko zastává i Jonathan Ball, profesor molekulární virologie na Nottinghamské univerzitě, podle kterého je pravděpodobnost přenosu viru H5N1 z člověka na člověka jen velmi nízká. Oba odborníci se ale shodují, že je situaci třeba pečlivě monitorovat a maximalizovat naše snahy o snížení počtu infekcí.

Na jaře 1682 se třetí panovník z rodu Romanovců, bezdětný dvacetiletý car Fjodor ujedl k smrti svým oblíbeným ostružinovým dortem. Tradice velela provolat nositelem koruny jeho nejbližšího mužského příbuzného, což byl jeho bratr, patnáctiletý, nemocný a poloslepý Ivan Alexejevič (1666–1696). Nejmocnější šlechtici a dvořané ale považovali za nerozumné a směšné, aby říši vládl z postele invalida. Proto ustavili carem Fjodorova polobratra, zdravého devítiletého Petra Alexejeviče (1672–1725), a regentkou jeho matku Natálii Kirillovnu z rodu Naryškinů.

To se však nelíbilo čtyřiadvacetileté rázné, mocichtivé a pronikavě inteligentní Ivanově sestře Žofii Alexejevně (1657–1704) a jejím příbuzným z matčiny strany – Miloslavským. V květnu tedy vyvolali povstání střelců, obdoby pretoriánů z doby starověkého Říma. Během něj s barbarskou krvelačností pobili stoupence Naryškinů a vynutili si vyhlášení Ivana V. „prvním“ carem. Petr I. se stal „druhým“ carem a Žofie regentkou.

Skvost z kremelských dílen

Po vzoru byzantské říše se v Rusku pro nejdůležitější dvorské ceremonie od 16. století užívaly velmi bohatě zdobené trůny, na nichž seděli carové během korunovace, při přijímání diplomatů či vyhlašování nařízení. V roce 1682, kdy zemi vládli dva gosudarové, vyřešili řemeslníci tuto unikátní situaci tak, že v kremelských dílnách vytvořili neobvyklou památku barokního umění – dvojitý trůn se skrytým prostorem pro rádce. Na jeho výrobu byly podle ruských badatelů použity části tří stříbrných vladařských stolců z doby cara Michaila I., zakladatele dynastie Romanovců.

Švédský vyslanec popsal jednu slavnostní audienci slovy: „(…) v přijímacím sále, čalouněném tureckými koberci, seděli na stříbrném trůnu pod ikonami oba carové v úplném panovnickém oděvu, zářícím drahými kameny. Starší bratr se staženým kloboukem (…) s očima sklopenýma k zemi (…) seděl téměř nehybně, mladší se na všechny díval; jeho tvář byla otevřená a pohledná.“ Trůn se užíval až do Ivanovy smrti v roce 1696, dnes je součástí sbírek v moskevském Kremlu.

Barokní okázalost

Dvojitý trůn tvoří tři stříbrné pozlacené schůdky s vyřezávaným ornamentem, které vedou k sametem čalouněnému sedadlu , jež je zábradlím rozděleno na dvě místa. Nad sedadlem se klenou stříbrné oblouky na kroucených sloupech připomínající vchod do paláce. Vysoké opěradlo trůnu  se dvěma stříbrnými sloupky na každé straně a zaobleným stříbrným zakončením připomíná okno se zdobeným pásem. Dvě boční stěny spojené s opěradlem v pravém úhlu vypadají jako zadní okenice.

Nejde však pouze o estetický prvek, neboť spolu s opěradlem tvoří malý prostor za trůnem. Ze tří stran uzavřené tajné místo bylo určeno pro osoby, jež doprovázely cary při oficiálních ceremoniích. Odtud dávali vychovatelé mladým panovníkům při důležitých jednáních potřebné instrukce a rady.

TIP: Neklidná Matička Rus: Co předcházelo nástupu Romanovců na trůn?

Trůnu dodávají na mimořádně efektním vzhledu kontrastní kombinace stříbra a zlacení, dále propracované a rozmanité ornamentální kompozice řezby a reliéfů od hladkých destiček až po objemné zvířecí figury, včetně dvouhlavých orlů, lvů, gryfů, jednorožců, korun a křížů. Jednalo se o symbolické vyjádření síly a moci ruské říše. Dojem pompéznosti a okázalosti, typický pro barokní umění, umocňují tři vysoké, složitě profilované podstavce s dvouhlavými orly, které se stavěly před trůn a po stranách. 

Červení trpaslíci jsou o něco menší a méně zářiví než naše Slunce. Představují nejběžnější hvězdy v Mléčné dráze a nejspíš i v ostatních galaxiích. Ačkoli hostí v průměru více planet než hmotnější typy hvězd, přítomnost velkých plynných obrů u nich není úplně běžná.

O to větší překvapení přinesl objev exoplanety TOI-5205b, kterou detekoval vesmírný „lovec exoplanet“ Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS). TOI-5205b je plynným obrem, který je o něco málo větší a těžší než náš Jupiter. Obíhá ale kolem červeného trpaslíka, jehož hmotnost je pouhých 40 procent Slunce. Poměr hmotnosti mateřské hvězdy a její planety vědce pořádně překvapil. 

Shubham Kanodia z amerického výzkumného institutu Carnegie Institution for Science a jeho kolegové vypočítali, že poměr mezi hmotností planety a její hvězdy je v případě exoplanety TOI-5205b zhruba 0,3 procenta. Objev vědců nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Nemožná obří planeta

Na první pohled se to možná nezdá, ale jde o velmi vysoké číslo. Vlastně jde o rekord mezi všemi známými planetami červených trpaslíků, u kterých se nám podařilo určit jejich hmotnost. „Mateřská hvězda, tedy červený trpaslík TOI-5205, je jen několikrát větší než Jupiter. Je šokující, že u ní přesto vznikla planeta proporcí Jupiteru,“ nezastírá překvapení Kanodia.

Exoplaneta TOI-5205b je dokonce tak hmotná, že je v konfliktu s našimi teoriemi o vzniku planet. Podle toho, co víme, vznikají planety v planetárním disku, který obkružuje čerstvě zrozenou hvězdu. Aby vůbec vznikla, potřebuje planeta této velikosti nashromáždit značné množství hmoty, ze které vzniká dotyčný planetární systém.

TIP: Nový objev astronomů: Extrémní Země, kde jeden rok trvá 4 hodiny 20 minut

Planeta velikosti TOI-5205b by musela nejprve shromáždit materiál na pevné jádro o hmotnosti cca 10 Zemí. Pak by bylo nutné toto jádro obklopit ohromným množstvím plynu, který by svou hmotností odpovídal zhruba 320 Zemím. Jde o velké množství hmoty a současné modely vzniku planet nepočítají s tím, že něco podobného bylo možné u hvězdy velikosti červeného trpaslíka. Exoplaneta TOI-5205b přesto existuje, navzdory našim teoriím.

Dne 22. června 1941 začala operace Barbarossa a stíhací Bf 109 E z eskadry JG 27 startovaly k prvnímu úderu na letiště Pobaltského a Západního zvláštního vojenského okruhu už za hluboké tmy. Do akce je vedl nositel Rytířského kříže Wolfgang Schelmann (1911–1941). Jednalo se o zkušeného veterána z bojů ve Španělsku a stíhací eso z války na západě.

Image

Čtěte také

Extrémní taktika mezi oblaky (1): Nárazy a tarany do nepřátelských letadel

Smrt velitele eskadry

Účinek útoku byl zdrcující a Němci po sobě zanechali stovky vraků sovětských letounů. I když ten den zaznamenala Luftwaffe naprostý triumf, už první boje ukázaly, s jakým sebeobětováním dokáží Sověti bojovat. Z jednoho letiště nedaleko hranic operoval i 127. stíhací pluk vyzbrojený dvouplošníky I-153 Čajka a jeho příslušníci po vyhlášení poplachu začali urychleně startovat. Velitel eskadry JG 27 major Schellmann se přímo nad základnou dostal do manévrového souboje s I-153 poručíka Pjotra Kuzmina (1908–1941).

Sovětský stíhací dvouplošník Polikarpov I-153 Čajka (foto: Finnish Wartime Photograph Archive (SA-kuva), CC BY 4.0)

Pro stíhače Schellmannova formátu neměla likvidace pomalého dvouplošníku představovat žádný velký problém, nepočítal však s Kuzminovým odhodláním. Ten úmyslně narazil do stroje německého esa a sám ve vraku své čajky zahynul. Německý pilot dokázal opustit svůj nárazem zmrzačený messerschmitt na padáku, ale ke své jednotce se už nikdy nevrátil. Na zemi ho totiž zajali rudoarmějci a během zmateného ústupu jej nakonec zastřelili. Jeho tělo už nikdo nikdy neobjevil, u zajatého sovětského vojáka ale Němci později nalezli Schellmannův Rytířský kříž. Jednalo se možná o vůbec první taran na východní frontě, kterých provedli sovětští piloti toho dne údajně až devatenáct!

Proti německému esu

Dne 5. června 1940 Wehrmacht zahájil další fázi svého tažení na západ. Francouzské velení zareagovalo mimo jiné vysláním průzkumného Potezu řady 63. od letky GAO 501, který měl zjistit situaci na frontě. Jeho stíhací doprovod zajišťovalo pět stíhaček Bloch MB.152, jež patřily stíhací skupině GC I/8. Jednalo se o poměrně robustní letouny, jež svými výkony poněkud zaostávaly za nejrozšířenější německou stíhačkou Bf 109 E.

Za řízením jednoho z blochů seděl Jean Louveau. Na malou formaci se ale s převahou výšky vrhlo několik messerschmittů od eskadry JG 53 v čele s esem Luftwaffe Wernerem Möldersem. Ten zaujal pozici nad francouzskou formací a pak bleskově zaútočil. Vybral si stíhačku na levé straně sestavy a jedinou dávkou ji zničil.

Statečný Francouz

Vzápětí dostal několik zásahů – možná právě od Louveaua. Mölders se ale rychle z ošemetné situace vzpamatoval a pokračoval v boji: „Vrhám se na stíhačku, ale letím moc rychle. Už nemůžu střílet a letím hned vedle něj. Jasně vidím pilota, jak se dívá na stroj, který má chránit. Kabinu má otevřenou a já zamířím přímo k němu. Poděšeně na mne pohlédne a hop! Prudkou vývrtkou je pryč.“

Mölders se pak vrhl na průzkumný letoun a zbytek jeho mužů zaměstnával stíhací MB.152. Jean Louveau divoce manévroval a střílel, kdykoliv se mu podařilo zachytit do zaměřovače nějakého nepřítele. Pak mu ale došla munice. Francouz pokračoval v boji a poté úmyslně vrazil do messerschmittu, který se – podle Loveauova svědectví – zřítil v plamenech. Přitom odvážný Francouz utržil lehké zranění, ale i přesto dotáhl svůj pochroumaný MB.152 k nouzovému přistání na břicho. To se mu sice příliš nepovedlo a stroj rozbil, druhý den byl ale zase zpět u své jednotky.

Šlo o případ zcela mimořádné odvahy a o jeden z mála taranů, k nimž ve válce na západě došlo. Zajímavé ale je, že německé záznamy o úmyslné srážce nehovoří. Jen jeden Bf 109 E-3 od skupiny III./JG 53 utržil těžké poškození utržené po nouzovém přistání. Souvislost s taranem francouzského pilota zůstává nejasná.

Sumerské město Girsu, dnes známé jako Tello, se nalézá asi 25 kilometrů severozápadně od známějšího Lagaše. Původně jedno z vůbec nejstarších sumerských sídel je dnes součástí governorátu Dhíkár v jižním Iráku, jehož hlavním městem je Násiríja. V širším okolí se nachází celá řada dalších sumerských měst – Ur, Larsa, Umma nebo třeba Bad-tibira.

Jak nedávno oznámilo Britské muzeum, archeologové ve městě Girsu nedávno objevili pozůstatky dlouho ztraceného významného chrámu boha Ninurty, který byl postaven před 4 500 lety. Chrám z nepálených cihel byl podle všeho ústřední stavbou města Girsu.

Starověké kulturní a náboženské centrum

„V srdci starodávného města Girsu jsme nedávno objevili pozoruhodný chrám, jehož vykopávky stále ještě probíhají,“ uvádí vedoucí výzkumu Sebastien Rey, kurátor památek starověké Mezopotámie z Britského muzea v Londýně. „Tento chrám hlavního božstva města Girsu byl ve své době jedním z nejvýznamnějších náboženských center celé starověké Mezopotámie.“

Girsu bylo rušným kulturním centrem v srdci Mezopotámie – široké oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris, zahrnující dnešní Irák, východní Sýrii, jihovýchodní část Turecka, části západního Íránu a Kuvajtu a bylo také domovem jedněch z prvních civilizací.

Letecký snímek vykopávek chrámu v Girsu, na území dnešního Iráku. (foto: British Museum, Sebastien Rey, CC BY-SA 4.0)

Návrat po více než 100 letech

Ruiny tohoto starodávného sumerského města objevil pro moderní vědu jako první francouzský archeolog Ernest de Sarzec v roce 1877. Ten, společně se svým kolegou Léonem Heuzeyezem, postupně z naleziště odvezl řadu cenných vykopávek, včetně například čtyři tisíce let staré sochy sumerského krále Gudey, vládce Lagaše a Girsu. Většina nálezů Sarzeca a Heuzeye se stala významnými exponáty muzea v Louvru a dnes se nacházejí například v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, muzeu starověkého Orientu v Istanbulu, ve sbírkách v Londýně nebo v dánské Kodani. 

Přestože místo v pozdějších letech navštívili další archeologické expedice, v letech 1931–1933 zde například působil francouzský archeolog André Parrot, oblast postupně upadala v zapomnění. Svou roli sehrál i fakt, že jižní Irák byl v minulých letech a desetiletích dějištěm řady konfliktů, které znemožňovaly archeologické práce. Současný nález chrámu boha Ninurty tak přichází po více než sto letech od prvních vykopávek v této lokalitě.

Chrám bílého hromoptáka

„Po pěti sezónách strávených prací, se nám podařilo odkrýt velkou část této starověké svatyně, včetně vnitřní svatyně, obřadního prostoru, vnitřní zdi s bránou, a také jsme byli schopni identifikovat a odhalit část ohradní zdi náboženského komplexu, včetně jeho monumentální brány,“ popisuje rozsah nálezu Sebastien Rey. 

TIP: Extrémní sucho odkrylo na břehu řeky Tigris dávné město doby bronzové

Chrám, jenž v historických záznamech nese jméno „Enninu“ („Bílý hromopták“), je nejstarší svatyní, k níž máme detailní doprovodné informace. Archeologové například s překvapením zjistili, že pozůstatky chrámu přesně odpovídají mapě, která je vyryta do zmíněné sochy krále Gudey.

Káně rousná (Buteo lagopus) je pravidelným hostem prakticky na celém území naší vlasti. Káně se zdržují převážně v nižších polohách v nezalesněných oblastech, tedy na polích a lučinách. Navíc tudy nejen protahují, ale v Česku i zimují; zvláště v letech, kdy jsou na našich polích přemnožení hraboši a jiní hlodavci. Pokud je na lokalitě hojnost kořisti, často se sdružují i do menších hejn a v hejnech se někdy objevují i v době tahu.

Pravidelný zimní host

Káně rousná je přibližně stejně velká jako naše známá káně lesní středoevropská (Buteo buteo buteo); může se však jevit nepatrně větší. Na rozdíl od káně lesní má káně rousná světlejší spodní stranu ocasu a křídel, černou skvrnu na rameni a černou koncovou pásku na ocase. Středně dlouhý ocas je u kořene vždy bílý s nepřehlédnutelným tmavým pásem na konci. Nohy má káně rousná opeřené až po pařáty; kalhotky jsou příčně tmavohnědé a bělavě proužkované. 

Vlevo káně rousná, vpravo káně lesní. (foto: Wikimedia Commons, USFWS Mountain-Prairie, CC BY 2.0 + Wikimedia Commons, jace48, CC BY-SA 3.0)

V Česku můžeme káni rousnou zastihnout od listopadu (někdy i od poloviny října) zhruba do března či do poloviny dubna (podle vývoje počasí). Podle ornitologů zimuje na našem území 2 000 až 4 000 exemplářů. Výjimečně byli tito dravci na našem území zaznamenáni i mimo dané období, ale taková pozorování nebyla odborníky bohužel nikdy ověřena. 

Dravci severní polokoule

Stejně jako káně lesní se i káně rousná ozývá naříkavým „klíe“. V naší přírodě ji však s největší pravděpodobností neuslyšíte, protože se hlasově projevuje prakticky výhradně v období námluv a hnízdění a na zimovištích je takřka „němá“. Já jsem ji alespoň v Česku nikdy volat neslyšel. Obývá celou evropskou část arktického a paleoarktického areálu. Východní hranici tvoří řeka Jenisej, kde zasahuje k jihu asi k 66° severní šířky. 

Početnost kání v jednotlivých letech velmi kolísá a je v přímé úměře závislá na početnosti potenciální kořisti. Lze však říci, že průměrně hnízdí ve Skandinávii 11 až 24 tisíc párů, v Rusku pak asi 80 až 120 tisíc párů. Káně rousná však hnízdí i v tundrách a lesotundrách Severní Ameriky. 

Věrní manželé a vzorní rodiče

Samci a samice tvoří stálé páry, jsou tedy monogamním druhem. Velké hnízdo si staví přímo na zemi, na skalách nebo i na stromech. Do hnízda klade samička tři až čtyři vejce, jejichž barva je totožná se snůškou káně lesní – základní barva je namodralá nebo nazelenavá, s okrovými, šedými nebo fialově šedými skvrnami, na nich jsou rezavohnědé či rudohnědé skvrny. 

Vejce jsou snášena v intervalech dvou až tří dní a jejich inkubační doba je jeden měsíc. Na vejcích sedí již od prvního vejce výhradně samice a mláďata se tedy líhnou postupně. Potravu pro družku i pro mláďata loví samec, který na hnízdě předává kořist samici. Ta pak mláďata krmí sama. Mláďata opouštějí hnízdo zhruba po čtyřiceti dnech, ale jsou nadále více jak měsíc dokrmována rodiči.

Dravec a kořist

Káně rousná vyhlíží svou kořist za letu při kroužení, ale také třepotavým letem na místě (podobně jako poštolka). Na hlodavce rovněž číhá přímo na zemi. V tundře jsou pro káňata rousná jednoznačně nejdůležitější složkou jejich potravy lumíci. Kromě lumíků a jiných drobných hlodavců jsou tito dravci schopni výjimečně ulovit savce do velikosti zajíce a ptáky do velikosti bělokura. 

Káně rousná vyhlíží svou kořist za letu při kroužení, ale také třepotavým letem na místě, podobně jako poštolka. (foto: Shutterstock)

Na evropských zimovištích byla potrava kání podrobně sledována mnoha odborníky. Ti zjistili, že savci tvoří 97,1 % jejich kořisti, ptáci pouze 2,4 %, obojživelníci a plazi jen zbylého půl procenta. Ve velmi malé míře se v jídelníčku kání vyskytuje i hmyz. Rostlinné části se patrně do žaludků káňat dostanou společně s kořistí. Dominující složkou potravy kání rousných u nás je hraboš polní (nejméně 70 %). V době přemnožení hlodavců tvoří hraboš polní až 100 % jejich potravy.

Tradiční omyly myslivosti

V minulosti byla káně rousná považována za škodnou zvěř. Stejně jako káně lesní byla sice vyhláškou celoročně hájena, avšak byl povolen lov jedinců, kteří „opakovaně útočí na domácí drůbež nebo holuby“. Pod touto záminkou byla nesmyslně intenzivně lovena. Tak bylo v roce 1947 na území Československa zastřeleno 4 903 exemplářů a v roce 1950 dokonce 7 831 exemplářů.

TIP: Draví hosté ze severu: Sovice, káňata, sokolovití a puštíkovití

Výsledky výzkumu potravy prokázaly nesmyslnost tohoto počínání, neboť lovná zvěř (zajíc, koroptev či bažant) je v potravě káňat zastoupena jen nepatrně. Navíc je pravděpodobné, že se káně v těchto případech živí na mršinách. Z tohoto důvodu (a nejen z něj) nelze káni rousnou v současnosti v žádném případě lovit a je chráněna zákonem. Ostatně dělení zvířat na užitečná a škodlivá je pochybným dědictvím minulosti. A kam se můžete za těmito dravci vydat? Do nižších poloh polí a luk, neboť káňata rousná vyhledávají otevřené, bezlesé prostory s hromadným výskytem hlodavců.

Japonská meziplanetární sonda Hajabusa 2 během své mise navštívila blízkozemní planetku (162173) Ryugu, kterou poměrně intenzivně zkoumala. Mimo jiné se jí podařilo odebrat vzorky materiálu z povrchu této planetky a odeslat je v návratovém modulu zpět na Zemi, kam dorazily na počátku prosince 2020. Od té doby probíhá jejich intenzivní výzkum, díky němuž se dozvídáme spoustu zajímavých věcí nejen o Ryugu, ale i o planetkách jako takových. 

Velmi početný výzkumný tým, který vedla Hikaru Yabutaová z japonské Univerzity v Hirošimě, se zaměřil na makromolekulární organické látky v materiálu z planetky Ryugu. Vědce zajímalo především rozložení těchto látek na planetce a jejich chemické charakteristiky. Během výzkumu, který společně s výsledky dalšího týmu publikoval prestižní časopis Science, dosáhli vědci dvou významných objevů.

Organika na planetce

Yabutaová s kolegy zjistila, že se na Ryugu vyskytuje mnoho různých makromolekulárních organických látek, včetně ketonů, látek s aromatickými i alifatickými molekulami i látek s karboxylovými skupinami. Nejpravděpodobnějším vysvětlením takto pestrého zastoupení organických látek podle badatelů je přítomnost minerálů bohatých na vodu. Jde o další z důkazů, že v mateřském světě planetky Ryugu, ať byl jakýkoliv, byla v nějaké formě přítomna kapalná voda.

Druhý objev přinesly analýzy radioizotopů v organických molekulách z Ryugu. Z obsahu izotopů deuteria a dusíku-15 a jejich poměru k dalším atomům v těchto molekulách vyplynulo, že některé organické látky z planetky jsou mnohem starší než Ryugu. Dokonce jsou mnohem starší než naše Slunce. Pocházejí ze zbytků mračna chladného plynu, z něhož vznikla celá Sluneční soustava.

TIP: Japonská sonda Hajabusa 2 poslala zatím nejdetailnější snímky asteroidu Ryugu

Výzkum zároveň přesvědčivě potvrdil, že jde o organické látky nebiologického původu. Nevytvořily je živé organismy, ale vznikly v důsledku chemických reakcí, přičemž některé z nich proběhly ve vodním prostředí světa, z něhož časem vznikla planetka Ryugu. Podle odborníků tento výzkum potvrzuje zásadní význam misí, které zahrnují odběr vzorků vesmírných těles a jejich následný transport na Zemi.