Na slavném bojišti u Gettysburgu v Pensylvánii, kde se 1. až 3. července 1863 odehrála nejkrvavější a zároveň zřejmě nejdůležitější bitva celé americké občanské války, probíhají rekultivační práce. Jde o osmnáctiměsíční projekt americké federální Správy národních parků (NPS), jehož cílem je kvalitnější ochrana populárního historického místa.

Svědek krvavé bitvy

Během rekultivačních prací, které probíhaly na pahorku Little Round Top, jednom z klíčových míst bitvy, kde padly tisíce vojáků, narazil archeolog Steven Brann na neznámý objekt ukrytý v hloubce 60 cm pod povrchem. Po jeho odhalení se z něj vyklubal velmi třaskavý nález.

Šlo o zhruba 18 centimetrů dlouhý a 4,5 kilogramu těžký dělostřelecký granát, který během bitvy neexplodoval. „Pro podobné případy existují standardní procedury, podle nichž jsme s kolegy postupovali,“ popisuje další dění Steven Brann. Na místo nálezu dorazil oddíl ženistů 55th Explosive Ordnance Disposal Company z Fort Belvoir ve Virginii, kteří projektil vyzvedli a bezpečně zneškodnili.

Nalezený dělostřelecký granát z Gettysburgu. (foto: GettysburgNPS, CC BY 4.0)

„Na bojišti v Gettysburgu se sice stále nachází nevybuchlá munice, její nález je ale velmi vzácnou událostí. Většina předmětů, které zde nacházíme, je mnohem menších, jde hlavně o perkusní zápalky, náboje a knoflíky z uniforem,“ okomentoval pro Live Science čerstvý nález Jason Martz, mluvčí Národního vojenského parku Gettysburg. „Jde o teprve pátý nález tohoto druhu od roku 1980.“ Zároveň to podle něj ukazuje, jak rizikový je archeologický výzkum na lokalitách, jakou je právě Gettysburg.

TIP: V pevnosti z časů americké občanské války objevili archeologové čarodějnou láhev

Na sociálních sítích se po oznámení nálezu objevila řada námitek brojících proti zničení vzácného granátu. Podle velitele ženistů kapitána Matthewa Bookera ale odpálení granátu neznamená konec jeho příběhu. Střepiny budou podle něj dále zkoumány a odborníci se z nich pokusí zjistit, zda šlo o granát vypálený jednotkami Unie nebo Konfederace. Zatím je jasné jen tolik, že se jednalo o granát z polního děla označovaného jako „3-inch ordnance rifle, model 1861“.

Alamedská USS Hornet (CV-12) je letadlovou lodí, která zažila boje druhé světové války, ale nemá nic společného s lodí z první fáze bojů v Pacifiku, tedy mimo jiné s lodí, z jejíž paluby odstartoval legendární Doolittlův nálet na Tokio.

Zmatek ve jménech

První letadlovou loď USS Hornet (CV-8, třída Yorktown) poslali Japonci ke dnu v bitvě u Santa Cruz v říjnu 1942, tedy tři měsíce poté, co začala stavba této letadlové lodě třídy Essex původně pojmenované USS Kearsarge. To je tradiční jméno lodí US Navy a odkazuje na horu ve státě New Hampshire. USS Kearsarge byla po potopení CV-8 přejmenována na USS Hornet. Pod tímto jménem se účastnila od listopadu 1943 střetu s japonským císařstvím, a to velmi úspěšným způsobem. 

Z nejslavnějších operací, na kterých se podílela, zmiňme například nálety na Truk, bitvu ve Filipínském moři či invazi na Okinawu, její letadla měla lví podíl na potopení gigantické bitevní lodi Jamato, kterou zasáhla třemi pumami a čtyřmi torpédy. Letci z Hornetu za celou druhoválečnou službu ve vzdušných soubojích zneškodnili 668 nepřátelských letadel a dalších 742 letounů vyřadili přímo na zemi nebo palubě. To vše proběhlo bez bojového poškození lodi ze strany nepřítele.

V roce 1951 byla USS Hornet poprvé modernizována, mimo jiné opatřena úpravami proti hurikánům. Další přestavba proběhla v letech 1956–1957, kdy došlo ke stavbě úhlové paluby. Od roku 1958 sloužila jako protiponorková letadlová loď (CVS-12) a zúčastnila se i bojů ve Vietnamu.

...i ve vesmírné programu

Neméně slavná je její role ve vesmírném programu Apollo. Vrtulníky z USS Hornet vyzvedly z vln Pacifiku historické Apollo 11 s Neilem Armstrongem, Buzzem Aldrinem a Michaelem Collinsem i následující misi Apollo 12. USS Hornet byla vyřazena ze služby v červnu 1970, od roku 1998 slouží jako lodní muzeum.

TIP: Nevyzpytatelné atomy ve službách námořníků: Plavidla na jaderný pohon

Na přístupných palubách můžete zhlédnout řadu stálých výstav, bohatou sbírku letecké techniky, expozici k programu Apollo a samozřejmě velkou část interiérů lodi. Doporučuji navštívit ji ve všední den a hned po otevření. S velkou pravděpodobností si pak budete vše prohlížet prakticky o samotě, což zážitek jen umocní.

Již nějakou dobu víme, že se na Zemi nacházejí izotopy různých prvků, které se k nám dostaly z relativně nedávných explozí supernov. Je fascinující, že si na Zemi můžeme sáhnout na „popel“ supernov. S těmito izotopy se ale zároveň pojí velká záhada. Vypadá to, že se na Zemi společně dostaly izotopy, které pocházejí z velmi různých explozí supernov.

Vědci na Zemi nalezli ve vrstvách hlubokomořských sedimentů společně například mangan-53, který vzniká při supernovách bílých trpaslíků, železo-60, které pochází ze supernov při zhroucení masivních hvězd a plutonium-244, které je ve vesmíru obvykle produktem explozí při srážkách dvou neutronových hvězd.

Sedimenty s exotickými izotopy

Dotyčné izotopy vznikly při explozích supernov, musely dlouhou dobu cestovat vesmírem, dostaly se k Zemi, a poté „nasněžily“ na hladinu pozemského oceánu. Mořské sedimenty se ukládají po jednotlivých vrstvách. Pokud se izotopy nacházejí ve stejných vrstvách, je velmi pravděpodobné, že dorazily k Zemi společně.

Ve snaze objasnit tuto záhadu modeloval Benjamin Wehmeyer z britské Univerzity v Hertfordshiru s týmem spolupracovníků putování zmíněných izotopů na jejich dlouhé cestě vesmírem. Z jejich analýz, zveřejněných v časopisu Astrophysical Journal, plyne, že radioaktivní izotopy ze supernov bílých trpaslíků a srážek neutronových hvězd na Zemi dorazily nejspíš jako „surfaři“. Svezly se totiž na rázových vlnách supernov, které explodovaly při zhroucení jádra masivních hvězd. Tyto supernovy jsou ve vesmíru daleko nejčastější.

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

„Naši kolegové vykopali vzorky sedimentů na dně oceánu, prohnali je urychlovačem částic a zjišťovali jejich izotopové složení vrstvu po vrstvě. S našimi počítačovými modely jsme dokázali interpretovat jejich data, abychom zjistili, jak se vlastně tyhle exotické atomy dostaly na Zemi,“ vysvětluje Wehmeyer.

Archeologové na zbytky 2 200 až 2 400 let staré toalety narazili na lokalitě Jüe-jang, nacházející se poblíž čínského města Si-an, již během loňského roku, podrobnosti o nálezu byly ale zveřejněny teprve nyní.

Podle Liu Ruie z Institutu archeologie při Čínské akademii věd, byla toaleta pravděpodobně vyhrazena vysoce postaveným úředníkům během tzv. období válčících států (475-221 př. n. l.) a pozdější dynastie Čchin (221–206 př. n. l.). Toaleta byla umístěna uvnitř paláce a služebnictvo ji splachovalo ručně po každém použití. Objev je podle čínských archeologů dokladem důležitosti, kterou starověcí Číňané přikládali hygieně.

Klozetová historie

Za doposud nejstarší splachovací záchod byl považován ten, který pro anglickou královnu Alžbětu I. vymyslel a sestrojil na konci 16. století sir John Harington. Na anglického vynálezce navázal o dvě století později londýnský hodinář Alexandr Cummings, který dovedl Harringtonovo dílo zase o krůček dál. Jeho patent z roku 1775 totiž zvyšoval komfort toalet instalováním sifonu. Díky němu se zabránilo unikání nechtěných pachů do okolního prostoru.

O tři roky později se stal průkopníkem v sanitární oblasti další Angličan Joseph Bramah. Zručný truhlář byl prvním člověkem, který začal vyrábět toalety ve velkém. Jeho nový systém umožňoval například splachování pomocí rukojeti spojené drátem s uzávěrem záchodové mísy. Historie toalet ale sahá do historie mnohem hlouběji.

Podle některých historiků je možné, že první pokusy o vytvoření splachovacích záchodů vznikly již ve starověké Indii, kde se podařilo objevit 4 000 let staré drenážní kanály. Přímé doklady pro to ale vědci nemají. Toalety s vodou existovaly již ve skotské neolitické osadě 3 000 př. n. l., a také v řeckém paláci Knossos, vybudovaném v 19. století př. n. l.

TIP: Zavánějící problém: Jak středověká města nakládala s tunami lidských výkalů?

Skutečný rozmach v oblasti hygieny toalet ale přišel až s Římany – v roce 315 našeho letopočtu bylo v srdci Římské říše 144 veřejných záchodků. Tehdejší římské toalety sice nebyly splachovací, k očistě ale sloužila houba upevněná na dřevěné tyči, která se po použití namáčela a čistila v kádích s vodou. Římané brali chození na toaletu jako společenskou událost. Setkávali se zde s přáteli, vyměňovali si názory a dozvídali se zde důležité novinky.

O prodloužení životnosti ruského segmentu ISS do roku 2028 včera rozhodla vědeckotechnická rada Roskomosu. Loni v listopadu šéf agentury Jurij Borisov řekl, že ruská účast na ISS se bude odvíjet od technického stavu modulu a dalších faktorů.

ISS je od roku 1998 společným projektem americké vesmírné agentury NASA, Roskomosu, Evropské kosmické agentury (ESA), Japonska a Kanady. Rusko kvůli tvrdým sankcím, které na něj Západ uvalil v souvislosti s invazí na Ukrajinu, loni oznámilo, že se po roce 2024 stáhne z ISS. Na konci září ale Borisov uvedl, že se jeho země bude na mezinárodním projektu podílet s největší pravděpodobností do roku 2028. Rusko plánuje vybudovat vlastní vesmírnou stanici. Roskosmos nedávno oznámil, že její návrh má být hotov do konce tohoto roku a první modul by měl vzniknout do konce roku 2027.

Záchranná mise a nová posádka

Již tento pátek by měla k ISS zamířit komická loď Sojuz MS-23, která by měla dopravit zpět na Zemi posádku Expedice 68. Ruští kosmonauti Sergej Prokopjev a Dmitrij Petelin a astronaut NASA Frank Rubio měli při březnovém návratu na Zemi použít loď Sojuz MS-22. Tu však v prosinci zasáhl mikrometeorit a ruští představitelé usoudili, že vyšší teploty v lodi v důsledku úniku chladicí kapaliny by mohly způsobit, že ji nebude bezpečné použít.

TIP: Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

Podobné problémy potkaly i zásobovací loď Progress MS-21, která se k ISS připojila v říjnu 2022. Také tato kosmická loď řeší problémy s únikem chladicí kapaliny z tepelného řídicího systému. Vyšetřování tohoto incidentu stále probíhá, nicméně první zveřejněné snímky naznačují, že i v případě Progressu MS-21 je příčinou úniku kapaliny zásah mikrometeoritu, který měl v plášti lodi vytvořit otvor o průměru 12 milimetrů.

Prokopjev, Petelin a Rubio zřejmě budou muset zůstat na stanici až do 27. září 2023. Jejich pobyt na ISS tak bude delší než rok. V pondělí 27. února by měla k ISS zamířit pilotovaná mise SpaceX Crew-6, která na stanici dopraví ruského kosmonauta Andreje Fedjaeva, astronauta Spojených arabských emirátů Sultana Alneyadiho a dvojici astronautů NASA Warrena Hoburga a Stephena Bowena. Na palubě ISS by měla posádka mise Crew-6 strávit zhruba šest měsíců.

Otvor v servisní sekci lodi Progress MS-21. (foto: Roskosmos)

Mohutný korálovec ježatý (Hericium erinaceus) je vzácná ježatá houba rostoucí na podzim na dřevu listnáčů, především buků a dubů. Plně vyvinutý ježovec připomíná lví hřívu, čemuž odpovídá i jeho anglické jméno Lion's mane mushroom. Roste i v České republice, především v chráněných územích Křivoklátska, v Českém krasu a na dalších místech. Jde o druh zachovalých podhorských bukových a dubových lesů a setkání s ním je opravdu zážitek.

Korálovec je jedlá a dokonce chutná houba. V přírodě se sbírá jen výjimečně a v některých zemích je chráněný. Ve východní Asii se často pěstuje jako kulturní plodina a své využití nachází i v tradiční medicíně, což upoutalo pozornost odborníků. Dřívější výzkum odhalil, že extrakt z korálovce může snižovat riziko vzniku deprese a poškození způsobená Alzheimerovou chorobou.

Inspirace tradiční medicínou

Frédéric Meunier z výzkumného ústavu Queensland Brain Institute a jeho spolupracovníci zjistili, že látky z korálovce podporují růst nervů i fungování paměti. „Extrakty z této houby se používají v tradiční medicíně asijských zemí dlouhá staletí. S kolegy jsme proto chtěli ověřit, jak látky z korálovce působí na mozkové buňky,“ uvádí profesor Meunier. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Journal of Neurochemistry.

Meunierův tým izoloval z korálovce N-de-phenylethyl isohericerin a jeho hydrofobní derivát hericen A. Následně pak tyto látky aplikovali na laboratorní kultury mozkových buněk neuronů z embryí potkanů. Experimenty potvrdily, že látky z korálovce i ve velmi malém množství podstatně zesilují růst výběžků nervových buněk – axonů.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Pokusy na laboratorních myších zase ukázaly, že látky z korálovce významně podporují fungování paměti. Badatelé si pochvalují, že jejich výzkum osvětluje dávné tradice východní medicíny a zároveň je vysoce aktuální. Látky z korálovce by mohly přispět k léčbě či prevenci u velkého množství seniorů, kteří jsou ohroženi neurodegenerativními chorobami a podobnými problémy stáří.

Z bujného porostu ke mně doléhá hlasitý, rychlý zpěv rákosníka zpěvného (Acrocephalus palustris). V noci se odtud vrčivě ozývala cvrčilka zelená (Locustella naevia), ale její hlas téměř zanikl v halasném koncertu skokanů skřehotavých (Pelophylax ridibundus). Se svítáním žáby utichly a probudily se pestrobarevné vážky. Víc než ony mě však fascinují dva strnadi rákosní (Emberiza schoeniclus). Nad jejich akrobatickými výpady nad líně tekoucí řeku žasnu. Ze všech sil se snaží lapit drobný hmyz. V husté vegetaci se totiž nedočkavě „vrtí“ jejich sice již opeřená, ale stále nešikovná mláďata. Občas je mezi rákosovými stébly zahlédnu.

Všimnu si i letící kukačky. Intuitivně se podívám výš a spatřím čtyři jeřáby popelavé (Grus grus). Chvíli krouží vysoko nad podmáčenou loukou, na níž se s rozbřeskem probudily čejky (Vanellus). Jejich táhlé „kníí-hy“ doléhá až sem. Znenadání se objeví moták pochop (Circus aeruginosus). Párkrát mávne křídly a je pryč. Zahledím se zpět na řeku a zaznamenám, že v říčním ohybu mizí azurový ledňáček (Alcedo atthis). Tohle je skutečně ptačí ráj! 

Někdejší vydatný zdroj sena

Meandrující řeky a vlhké louky kolem nich z české krajiny téměř vymizely. Společně s nimi se vytratilo i bohatství rostlin a živočichů vázaných na podmáčená stanoviště. Říční toky, které se po lijácích rozlily do okolní krajiny, byly lidmi zkroceny a přinuceny téct narovnanými koryty. Okolní luka pulsující životem po vydatných deštích byla rozorána nebo dokonce zastavěna. 

Některé toky naštěstí byly této devastace ušetřeny. Mezi ně patří i východočeská řeka Metuje tekoucí z Broumovska a jako nížinný tok se klikatící od Nového Města k Josefovu. Proto se Česká společnost ornitologická (ČSO) soustředila právě na ni, respektive na její údolí poblíž Josefova. Už naši předci ho „zalévali“ pomocí závlahové soustavy vybudované po obou stranách řeky Metuje. Zavlažením louky totiž tráva rostla rychleji a víc, a tak hospodáři získali dostatek sena pro chovaný dobytek… 

Splněný čvachtající sen

Sen o vlastní ptačí rezervaci, kterou by si sami ornitologové chránili a řídili dle nejlepších znalostí o přírodě, se naplňuje už od roku 2006. Prvním krokem k jeho realizaci bylo samozřejmě zprovoznění stoletého zavlažovacího systému. Díky němu mohou ornitologové louky každoročně řízeně zaplavovat a proměňovat v podmáčený ptačí ráj. 

Za poslední roky v Metuji uplynulo mnoho vody a ČSO první nestátní rezervaci pro ptáky v ČR – pojmenovanou Ptačí park Josefovské louky – mnohonásobně zvelebilo. Vzniklo zde několik malých tůní, které využívají např. čolci obecní, čolci velcí, potápníci vroubení či největší vodní brouci na světě vodomilové černí (velikost až 5 cm). Poblíž tůní vzniklo zimoviště pro obojživelníky a tzv. plazník – líheň a zimoviště pro užovky obojkové a slepýše. Byla vybudována naučná stezka a pozorovatelna, aby milovníkům přírody nezůstaly žádné krásy vzkvétajícího ptačího parku utajeny. 

Kulíci ovládli ptačník

K významnému opatření došlo na podzim roku 2017. Poblíž hlavního vstupu do parku byla bagrem vyhloubena terasovitě modelovaná tůň, tzv. Slavíkovský ptačník, zatímco v jiné části byla obnovena tradiční, přirozená pastva pro divoké koně. „Novinky“ takřka okamžitě zatraktivnily území pro luční a mokřadní ptáky. 

Z prioritních druhů se pastvina i Slavíkovský ptačník nejvíce zalíbily čejkám chocholatým (Vanellus vanellus). Ale byli zde pozorováni i další, nově potvrzení „hnízdiči“: Na mokřinách pastviny čírky modré a na ptačníku kulíci říční (Charadrius dubius). Na ptačníku byla viděna i např. koliha malá, vodouši rudonozí a tmaví a dokonce vodouš štíhlý, který je bahňákem dalekých stepních mokřadů.

Skutečnými vládci ptačníku se však stali kulíci. Jaroměřským fotografům Janu Pavlíčkovi a Zdeňkovi Jaklovi se zde podařil zachytit zajímavý moment, kdy dospělý kulík napadl mládě čejky. K útokům prý docházelo opakovaně. Navzdory nečekané kulíkově agresivitě byla i na začátku července pozorována mláďata obou ptačích druhů.

Slavíkovský ptačník za dlouhodobého sucha vysychá. Dokud však bude voda ve Staré Metuji, bude voda i v ptačníku. Tak byla tůň naprojektována. Když sucho dosáhne extrému, je Metuje „dotována“ přehradou Rozkoš, která má za úkol vylepšovat průtokové podmínky v Labi, do nějž se Metuje vlévá. Proto by na doplnění ptačínku mělo být vody vždycky dost.

V říjnu 2021 navíc začal být hlouben tzv. Centrální ptačník, o celkové rozloze 3,1 ha, který byl již dokončen. Navazuje na Slavíkovský ptačník a poskytuje další příležitosti k hnízdění i shánění potravy pro množství ptáků, ale i obojživelníků, hmyzu a dalších organismů.

Ptáci v koňské společnosti

Přítomnost koní přinesla také své výsledky, a to už na jaře roku 2018. Prvními ptáky, kteří využili přítomnosti velkých kopytníků, byli konipasi bílí. Ve spasené, rozvolněné vegetaci se jim snadněji obstarávala potrava. Špačci obecní se pak dokonce „po africku“ naučili jezdit na hřbetech koní a vyhlížet potravu z „pohyblivé pozorovatelny“. 

Během ornitologické akce Vítání ptačího zpěvu bylo na pastvině pozorováno čtyřicetihlavé hejno vodoušů bahenních, jespáci bojovní, bekasiny otavní a další ptáci. Na koňmi rozbahněných plochách pobíhali např. vodouši šedí a kropenatí, zatímco čápi bílí a černí dělali koním společnost téměř neustále.

Kam se dívat dřív?

Svítá. Ve skrytu pod fotostanem popíjím ranní kávu. Zkouším fotografické štěstí, ale úmorná dlouhotrvající vedra se podepsala i na Slavíkovském ptačníku. Ačkoli ale trochu vyschnul, přesto v něm bylo vody stále dost. Na jejím rozhraní s popraskaným bahnem již od rozbřesku pobíhala rodina konipasů bílých (Motacilla alba). Rodičovský pár a tři „odrostlíci“ lovili na mělčině drobný vodní hmyz, občas vyskočili a lapili i něco poletujícího nad mělčinou. Poněvadž paprsky vycházejícího slunce ještě nenabraly na síle, leskly se na listech žabníků jitrocelových a dalších vodních rostlin kapičky rosy. Mohla jsem si tak dosyta vychutnat hru světla a odlesků a pokusit se je zakomponovat do fotografií konipasů.

O něco později se k vodě přiletěl napít holub hřivnáč. Bahňáci ale byli příliš ostražití a skrývali se za štěrkopískovým ostrůvkem na druhém konci ptačníku. Když jsem pochopila, že „tady nepochodím“, sbalila jsem fotostan. Při té příležitosti jsem zdokumentovala alespoň miniaturní ropuchy zelené. Jako úkryty před sílícími slunečními paprsky využívaly širší praskliny v bahně. Při každém mém kroku z nich vylézaly ven, posedávaly na popraskané půdě anebo si ihned hledaly jinou, „vhodnější“ puklinu. 

Pády nebeské kozy

Krok sun krok, abych žabičky nijak neporanila, jsem se posléze přesunula na luka. Tráva byla vyzdobena převážně modrými a fialovými květy. Na kyprejích vrbicích (Lythrum salicaria) posedávaly červené, modré i zlatavé vážky, modrá květenství vzácných rozrazilů dlouholistých bzučela včelami, čmeláky a pásli se na nich četní motýli. Narazila jsem i na ohrožený česnek hranatý, který vykvetl nejen typicky fialově, ale i bíle. 

Koňská pastvina byla vyzdobena spíše temně červenými květy kakostů a krvavců totenů. Na nich jsem pozorovala kriticky ohrožené modrásky bahenní. Nad vysychajícími loukami poletovaly vlaštovky a k večeru se k nim přidaly i břehule. Z vysoké nepřehledné trávy dokonce vylétla bekasina otavní, a i když bylo léto, začala jako při toku křižovat oblohu: Prudké vzlety vzhůru k nebi a následné „pády“ dolů, při nichž se rozvibrují pera, a ozve se mečivý zvuk. Právě pro něj se bekasině docela trefně přezdívá „nebeská koza“.

Pojeďte na louky

Ačkoli je Ptačí park Josefovské louky rájem pro pozorování přírody, oku běžného návštěvníka leccos unikne. Vzácná rostlina, záhadný brouk nebo mihnutí hada. Zůstává také prostor pro spoustu otázek. Co to bylo za ptáka, jenž se právě vznesl z trávy? Jakého pěvce slyším? 

TIP: Příběhy plovoucích luk: Přehlížený význam českých mokřadů

Nezapomenutelným zážitkem se z tohoto důvodu stává procházka po ptačím parku se zkušeným průvodcem. I my jsme jednu před lety absolvovali a dodnes na ni rádi vzpomínáme. Kdo si tedy nechce nechat takovou příležitost ujít, tomu doporučuji např. jarní Vítání ptačího zpěvu, letní Noční přírodu Josefovských luk či podzimní Festival ptactva. Možná kromě zajímavých ptáků zahlédnete vydru nebo bobra, který plácnul ocasem v meandru líně tekoucí Metuje.

Na bitevní pole vyrazil Václav Radecký z Radče poprvé v roce 1788, když se habsburská armáda pod osobním velením samotného císaře Josefa II. vydala bojovat jako spojenec Ruska proti Turkům. Vojenský historik Otakar Frankenberger uvádí, že toto tažení probíhalo neslavně a pokud bylo pro Radeckého školou, pak jen proto, že viděl, jak se válčit nemá.

On sám jako mladý nadporučík však již tehdy prokázal osobní statečnost a velitelské schopnosti. „Když 21. září 1788 vypukla panika v císařském vozatajstvu, ohroženém náporem tureckých jezdců, nastoupil Radecký do jezdeckého útoku, jímž turecké nebezpečí bylo odvráceno, a jedno soudobé hlášení o něm říká, že ‚při ústupovém boji podal důkazy své odvahy a své obezřetnosti.‘“

Počátek závratné kariéry

Proti Turkům bojoval Radecký v řadách habsburské armády do roku 1791, o rok později monarchii vyvstal nový nepřítel v podobě revoluční Francie. V tažení do Itálie proti Napoleonovi roku 1796 se Radecký vyznamenal, když jako pobočník zabránil zajetí vrchního velitele císařské armády, polního zbrojmistra Jeana de Beaulieua. Spolu s ním se zúčastnil i slavné bitvy u Fleures. V dějinách pluku d´Este, v němž tehdy Radecký sloužil, je uvedeno: „Nadporučík Václav hrabě Radecký z Radče, který v bitvě utržil dvě lehké rány na hlavě, byl pro své osvědčení se na bojišti povýšen na rytmistra (...).“

V průběhu všech těchto tažení a bitev si Radecký uvědomoval rezervy a slabiny habsburské armády a začal na ně veřejně upozorňovat. Pochopil rovněž, že některé doposud neprávem podceňované složky armády jsou pro zdar vojenských tažení nesmírně důležité. Platilo to zejména pro pionýry, jak se tehdy označovaly ženijní jednotky.

Svůj zájem neomezil pouze na teoretickou rovinu. V závěru tažení roku 1796 se stal dokonce velitelem ženijního sboru. Po uzavření míru v Campo Formio roku 1797 začal s jeho pomocí zlepšovat infrastrukturu v severní Itálii – stavěl silnice, mosty i vojenská opevnění.

Po boku Suvorova

V dalším tažení proti Francouzům roku 1799 se spojencem rakouského císaře Františka II. stalo Rusko. Na italské bojiště přitáhlo 35 000 ruských vojáků, kterým velel Alexandr Vasiljevič Suvorov. Měl tehdy už 70 let, ale podle svědectví současníků byl pořád plný sil a elánu. Po dohodě obou panovníků byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Itálii. Radecký, čerstvě povýšený na podplukovníka, se stal jeho pobočníkem. Ruská a rakouská vojska tehdy v Itálii vítězně postupovala, Francouzům chyběl geniální Napoleon Bonaparte, kterého právě zaměstnávalo tažení do Egypta. Díky tomu se spojencům podařilo Francouze z Itálie vytlačit a Radecký měl při tom možnost znovu uplatnit své schopnosti. 

Po bitvě na Trebii jej rakouský generál Melas navrhl na vyznamenání Řádem Marie Terezie. Bylo to nejvyšší vyznamenání v habsburské armádě a generál svůj návrh zdůvodnil takto: „Radecký podával neustálé důkazy svých vojenských schopností a své odvahy (...) a velkou službu mně též prokázal svými radami na bojišti.“ Řád nicméně obdržel až jako plukovník roku 1801. 

Již v roce 1800 se situace na bojišti změnila. Napoleon se vrátil do Evropy, stal se neomezeným pánem Francie a v čele nové armády vtrhl do Itálie. V červnu téhož roku Rakušané ztratili vinou neschopnosti generála Melase bitvu u Marenga. Radecký byl přeložen do Německa, kde se 3. prosince zúčastnil bitvy u Hohenlinden.

Proti Napoleonovi

Císař František II. si konečně uvědomil, že bez hluboké reformy a reorganizace armády svoji říši neudrží. Pověřil proto svého bratra arcivévodu Karla, aby habsburské vojsko zmodernizoval. Radecký byl v té době se svým 3. kyrysnickým plukem posádkou v uherské Šoproni. I on se na Karlových reformách podílel, jeho jednotka byla hodnocena jako vzorná a byli k ní na zkušenou vysíláni důstojníci z jiných posádek.

Avšak dříve, než probíhající reformy mohly císařskou armádu výrazněji změnit k lepšímu, rozhodl se panovník (od srpna 1804 už jako rakouský císař František I.) znovu zahájit válku s Napoleonovou Francií. Arcivévoda Karel, který s tímto rozhodnutím nesouhlasil, byl jako velitel vyslán na italské bojiště a Radecký šel s ním. V roce 1805 již byl tento ani ne čtyřicetiletý voják generálem a své schopnosti uplatnil ve vítězné bitvě u Caldiera. Rakousko přesto i tuto válku prohrálo a v důsledku porážky u Slavkova 2. prosince 1805 muselo s Francií uzavřít další potupný mír.

Po prohře vojenské reformy pokračovaly. František I. jimi opět pověřil arcivévodu Karla. Ten při sestavování týmu spolupracovníků, kteří se měli na proměně rakouské armády podílet, sáhl i po Radeckém. V nové válce s Francií v roce 1809 již Radecký velel vojenskému sboru a vyznamenal se v bitvě u Wagramu. Napoleon sice také tuto válku vyhrál, ale rakouská armáda – byť v ní ještě reformy nebyly provedeny úplně – mu předtím dokázala uštědřit porážku v bitvě u Aspern. Bylo to vůbec poprvé, kdy Napoleon podlehl nepříteli v polní bitvě. Radecký byl po ní povýšen na polního podmaršálka a stal se náčelníkem rakouského generálního štábu. „Nastoupil jsem místo, k němuž jsem byl povolán – přiznávám to otevřeně – s rozpaky a zastával jsem je nikoli s radostí, nýbrž jen z poslušnosti,“ napsal později. Nicméně této své nové pozice využil k provádění dalších reforem, které se později v rakouské armádě pozitivně projevily. 

Triumf nad císařem Francouzů

Když Napoleon Bonaparte utrpěl v Rusku zničující porážku, velitelem spojeneckých vojsk protinapoleonské koalice se stal Karel kníže Schwarzenberg, který si Radeckého vyžádal jako náčelníka generálního štábu. Radecký se hlavní měrou zasloužil o bitevní plán střetnutí v bitvě národů u Lipska ve dnech 16. až 19. října 1813 a měl tak na Napoleonově porážce prvořadou zásluhu. Pak naplánoval i postup spojeneckých vojsk do nitra Francie, k němuž došlo v následujícím roce, a který vyvrcholil obsazením Paříže.

Radecký si užíval slávy, panovníci vítězných mocností jej dekorovali nejvyššími řády, císař František I. jej jmenoval skutečným tajným radou. Když se ho po válce ptal, jaká má přání, aby mu je mohl splnit, požádal Radecký o přeložení od štábu k jednotce a stal se velitelem jízdní divize v Šoproni.

Po skončení napoleonských válek dovršil hrabě Radecký 50 let a dalo se očekávat, že jeho vojenská kariéra se uzavře. Napovídala tomu skutečnost, že sloužil na nepříliš významném velitelském místě v Šoproni a že se v roce 1829 stal velitelem pevnosti v Olomouci. Radecký s tím prý příliš spokojen nebyl, přestože si vlastně o takové zařazení sám řekl. 

Bouře v Evropě

Ze svého ústraní Radecký s obavami sledoval vývoj v Evropě, který nemohl nijak ovlivnit. Růst nacionalismu a revolučního ducha v německých státech a v Itálii nakonec vedl vídeňský dvůr ke změně úmyslů a k rozhodnutí Radeckého do výslužby ještě neposílat. 

Když v roce 1830 vypukla revoluce v Paříži a její vliv se začal projevovat i v italských státech, nechal císař František I., inspirován kancléřem Metternichem, přeložit Radeckého do severní Itálie. Stalo se tak k 26. únoru 1831, kdy byl jmenován zástupcem generála Frimonta, velitele takzvané Italské armády. Koncem roku se stal generál Frimont prezidentem dvorní válečné rady ve Vídni a Radecký převzal jeho pozici. Přestože mu v té době bylo už 65 let, chápal novou situaci jako příležitost jak uvést do života své představy o funkční a úspěšné armádě. Dařilo se mu a Italská armáda se brzy stala elitním ozbrojeným sborem. V tomto stavu zastihl ji i Radeckého revoluční rok 1848.

Radeckému tehdy bylo již 82 let, přesto neztratil nic ze svých schopností a duševní čilosti. Zatímco ve Vídni i v Uhrách revoluce vítězila, v Itálii se prosadit nedokázala – především v důsledku opatření, která v předchozích letech učinil. V řadě bitev porazil jak italské revolucionáře, tak armádu Sardinského království, které se snažilo využít situace ke sjednocení Apeninského poloostrova v jednotnou Itálii. 

Potřebuji Vaši radu a podporu!

Když 2. prosince 1848 abdikoval dosavadní rakouský císař Ferdinand a novým panovníkem se stal mladičký arcivévoda František Josef, jedním z prvních kroků jeho vlády bylo, že napsal maršálu Radeckému dopis. „Potřebuji Vaši radu a podporu,“ stálo v něm mimo jiné. Obojího se mu dostalo. 

Sardinský král Karel Albert využil revoluční situace v Evropě a 25. března 1848 vpadl se svou armádou do Lombardie ovládané tehdy Rakušany, vyhlásil nezávislost Itálie a vyzval všechny Italy, aby se k němu připojili ve „svaté válce“ za osvobození a sjednocení země. Jeho armáda brzy vzrostla na více než 100 000 mužů a Radeckému nezbylo, než vyklidit Milán. Pak zaujal obrannou linii podél řeky Mincia a v řadě drobných potyček zabránil Italům v dalším postupu.

Dne 6. května zaútočili Italové na Santa Lucii při Veroně a místy se jim podařilo do tohoto města proniknout. Nakonec je však Rakušané pod Radeckého velením odrazili. V celém tažení to nebyla bitva rozhodující, významná je ale tím, že v ní prodělal svůj křest ohněm budoucí císař František Josef. V rakouských vládních kruzích posílila naději, že by mohli revoluci v Itálii přece jen porazit, a proto Radeckému poslali vojenské posily vedené generálem Nugentem. S jejich pomocí zahájil Radecký ofenzivu, v jejímž průběhu zvítězil koncem července v bitvě u Custozzy a v srpnu znovu obsadil Milán. Na jaře 1849 Italy znovu porazil u Novary, což mělo za důsledek kapitulaci Piemontu a následně abdikaci sardinského krále Karla Alberta. 

Radecký, společně s dalšími rakouskými vojevůdci Alfredem Windischgrätzem a Josipem Jelačićem, přispěl k porážce revoluce v monarchii a k upevnění habsburského trůnu. Císař se mu odvděčil tím, že jej jmenoval místodržitelem Lombardsko-benátského království, jedné z nejkrásnějších provincií monarchie, velitelem všeho zde umístěného vojska a hlavou civilních i vojenských úřadů. 

Sklonek dlouhého života

Čas byl však neúprosný. Radeckému pomalu táhlo na devadesátku a tento věk jej nemohl nepoznamenat. Když přijel v roce 1856 do Lombardie František Josef I., pohled na zestárlého válečníka jím otřásl. „Maršála jsem nalezl hrozně změněného a zdětinštělého,“ napsal matce překvapeně.

V roce 1857 proto následovalo Radeckého odvolání z tohoto prestižního postu, provedené ovšem se vší noblesou, vysokou penzí, opakovanými díky za vykonané služby a se zdůrazněním, že maršál bude vždy vítaným hostem na všech císařských hradech a zámcích. Václav Radecký z Radče už tohoto pozvání ale využít nestačil. Zemřel 5. ledna 1858 ve Villa Reale v Miláně, v požehnaném věku 92 let.