Velryby jsou sice největší savci na světě, prostředí ve kterém žijí ale značně komplikuje jejich výzkum. Zhruba 95 procent času tráví pod hladinou, často ve velmi odlehlých vodách. Vědci se v takových případech obvykle uchylují ke sledovacím zařízením. Umístit něco takového na velrybu v otevřeném oceánu je ale dost těžké a také nebezpečné.

Podle mořského biologa Davida Wileyho z americké vědecké agentury Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), situaci teď zásadně změnily drony, právě pokud jde o sledování velryb. 

Drony a velryby 

Wiley a jeho kolegové intenzivně testovali nasazení dronů při výzkumu velryb během osmi dnů v mexickém Národním parku Bahía de Loreto, který se nachází na východním pobřeží Kalifornského poloostrova. Badatelé zkoušeli především umísťování sledovacích systémů na velryby. Z celkem 29 pokusů uskutečněných pomocí dronů bylo 21 úspěšných. Jejich výzkumnou studii zveřejnil odborný časopis Royal Society Open Science.

Vědci zjistili, že od startu dronu k umístění sledovacího zařízení na velrybu jim trvalo v průměru 2 minuty 45 sekund, přičemž výzkumné plavidlo bylo od dotyčné velryby vzdálené asi 500 metrů. S úspěšností umístění zařízení na velryby 72 procent jde o doposud nejefektivnější metodu sběru dat v daných podmínkách.

TIP: Vědci chtějí odposlouchávat velryby pomocí optických kabelů

Autoři studie si pochvalují, že dálkově řízené drony jsou perfektní pro označování velkých velryb přímo v oceánu. Takovou misi zvládají se slušnou úspěšností, z relativně velké vzdálenosti od plavidla a operátora dronu a za velmi krátkou dobu. Podstatné také je, že použití dronů pro umísťování sledovacích zařízení na velryby značně snižuje riziko úrazu při výzkumu velryb. 

Jak se zbavit nepohodlných, či neoblíbených politiků? Tato otázka provázela a provází celé lidské dějiny. Způsoby jsou různé: vězení, vyhnanství, zničení pověsti, či dokonce zabití. To není ve světových dějinách nic výjimečného. Ovšem vyhození z oken, nazývané defenestrace, kterých najdeme v naší historii několik, mezi ty výjimečné způsoby patří. Šlo o politické akty, po kterých následovaly změny politického řádu. Srovnatelné události v evropských zemích nenalézáme.

Dvě, nebo tři?!

Kolik českých defenestrací vůbec proběhlo? Někteří historikové uvádějí dvě, a to v roce 1419 a 1618. Jiní napočítali tři – přidali totiž události spjaté s rokem 1483. Ovšem jedno měly tyto defenestrace společné: byly definitivní. Dotyčný se na rozdíl od deportace už nemohl vrátit na původní místo. 

„Bouřlivá situace byla už od února 1418, proměnila se politická situace, proměnilo se také jednání panovníka Václava IV. Lidé se báli, že nebudou moci přijímat podobojí,“ uvádí historička dr. Eva Doležalová. Co se tehdy vlastně dělo? Několik let po upálení mistra Jana Husa a poté, co stejný osud potkal kazatele Jeronýma Pražského, zamířily do Čech dvě papežské buly, které přikazovaly zlikvidovat české kacíře. A další výhrůžky vůči českému království pokračovaly. V zemi se rozmáhal chaos. Objevovaly se skupiny loupeživých odbojníků a také zprávy o blížící se apokalypse. Lidé se děsili, že nedojdou spásy. 

Počátek revoluce

Právě o to usilovali nejvíce: dostat se do křesťanského nebe. Jejich víra v Boha a náboženské cítění tvořilo středobod jejich života. A tak to celé začalo vlastně jednoduše. Dne 30. července 1419 se lidé  sešli v kostele. Slovo dalo slovo a dav se vydal k pražské novoměstské radnici, aby dosáhl osvobození uvězněných souvěrců, kteří se hlásili ke kalichu. V jejich čele stál zběhlý kněz Jan Želivský. Jak známo, zfanatizovaný dav shodil několik konšelů z oken na dlažbu náměstí, kde zahynuli. 

Násilný převrat měl své důsledky. Tragédii si dobře uvědomoval tehdejší král Václav IV. Můžeme jen spekulovat, co by se dělo, kdyby o pár dní později nezemřel. Dokázal by zastavit běsnění, které následně vypuklo? Houfy lidí se vrhaly na kostely a kláštery. Davy ničily varhany, obrazy svatých i ornáty. Faráři a mniši prchali, řada klášterů lehla popelem. Husitská revoluce začala… 

Překrucování

Pozdější výklady této události se poněkud vymkly skutečnostem, ostatně jak tomu v historii bývá často. Objevila se tak i teze, že šlo o střetnutí Čechů s Němci. Historik Petr Čornej ale konstatuje: „Mezi novoměstskými konšely a úředníky přítomnými v radniční budově nebyl jediný etnický Němec. Více než sto let po událostech, kdy společnost zjednodušeně vnímala husitské války jako střetnutí Čechů s Němci, se zdálo přirozené, že původcem provokace, která zavdala podnět k patnáct let trvajícím bojů musel být pražský Němec.“ 

Také komunistická ideologie si danou událost přizpůsobila a vyrukovala s tezí, že se jednalo o konflikt sociální. Daného podání se pak dle slov Petra Čorneje „přidržel školený historik a spisovatel Miloš Václav Kratochvíl, scenárista slavné husitské trilogie spolu s režisérem Otakarem Vávrou. Ve filmu Jan Žižka – premiéru měl v roce 1956 – jsou represe vůči husitům vystupňovány ad absurdum, nicméně v souladu s tehdy závaznou marxistickou intepretací husitství jako třídního boje.“

Druhý pokus

Rok 1483 naložil na bedra lidí těžké rány. Mor se šířil zemí a nikdo netušil, o jakou nemoc se jedná. Nikdo si nedokázal vysvětlit, proč se tak rychle a s takovými hrůznými důsledky šíří. Někteří v tom viděli boží hněv. K dovršení všeho zůstalo české království bez panovníka. Král Vladislav Jagellonský uprchl spolu se svým dvorem z Prahy. Začaly se šířit nejrůznější spekulace: zda sám panovník neonemocněl – a kdo by mohl být jeho nástupcem. 

Neúroda rychle zvyšovala cenu základních potravin. Hrozil hlad, kterého se obávali především chudí lidé. Připočteme-li k tomu všeobecnou nespokojenost a nejrůznější proroctví hlásající konec světa, kališníci se opět báli, že by nový vládce mohl proti nim tvrdě zasáhnout. A spustila se další bouře – opět v Praze. Dne 24. září 1483 se rozezněly zvony na věži u Panny Marie v Týně. Neoznamovaly však čas na modlitbu, ale povel k útoku proti pražským radnicím. 

Na Malé Straně se ale mezi povstalci a radními rychle podařilo uzavřít dohodu. Zabiti tedy byli „pouze“ dva konzervativní sousedé. Nejtvrdší střetnutí proběhlo na radnici v Novém Městě pražském. Tam zahynulo celkem pět konšelů. Přestože v sousedním Starém Městě neměli vůdcové v úmyslu členy městské rady pobít, ale spíše uvěznit a potrestat, k oběti došlo. Zemřel tamní rychtář. Pro kališníky to dopadlo příznivě: panovník nezískal více politické moci a revolta zabránila obnovení předhusitských poměrů. Na druhé pomyslné misce vah zůstávají oni zavraždění lidé.

Na rozcestí dějin

Historik Tomáš Knoz konstatoval k dobové atmosféře předcházející třetí defenestraci toto: „Rok 1618 bývá obecně považován za jeden z klíčových momentů evropské historie. Snad proto se jeho popis a často i vyobrazení objevuje snad v každé z evropských a světových dějin. Právě toho roku totiž začala třicetiletá válka.“ Dodává také: „Události na Pražském hradě si v ničem nezadají se symbolickým významem událostí u Bastily z července 1789.“

Ostatně ne nadarmo se první etapa, fáze třicetileté války  nazývá „českou válkou“. Co se tedy vlastně stalo? V českých zemích vládl Ferdinand II. Ten si nechtěl, co se týkalo náboženských poměrů, nijak komplikovat život. Plně tak potvrdil dosavadní poměry, které zavedl jeho předchůdce Rudolf II. Habsburský svým výnosem  z roku 1609, takzvaným Rudolfovým majestátem. Dokument to byl svobodomyslný a v tehdejší Evropě nejliberálnější. Ovšem ne všichni s ním byli spokojeni, jak už to tak bývá. 

Za panovníka v Praze vládli jeho místodržící Slavata a Martinic. A ti dali najevo, že o Majestát se starat nebudou a že o něj nestojí. Protestantským stavům se takové chování samozřejmě nelíbilo. Na 6. března 1618 svolali sjezd do pražského Karolina. Tam přijali rezoluci proti nedodržování Rudolfova majestátu. Zástupci sjezdu chtěli místodržícím rezoluci předat, ti to odmítli. A tak stavy odeslaly listiny přímo do Vídně. Panovník zareagoval velmi přísně. Jeho dopis zněl tak striktně, že adresáti věřili, že místo panovníka ho napsali sami místodržící. 

Protestanté se znovu setkali a Jindřich Matyáš Thurn ostře kritizoval celou situaci. Po Praze se šířila nervozita – ve vzduchu visela bouře. Objevila se šeptanda, že hradní posádka se chystá do útoku a vůdcové povstání budou zajati a popraveni. A tak došlo 23. května 1618 k další defenestraci – tentokrát na Pražském hradě. Slavata, Martinic a písař Fabricius padali zhruba osmnáct metrů, ale svah zmírnil náraz a navíc přistáli na hromadě odpadků. Vyjma Slavaty se jim dokonce ani nic nestalo. A to po nich vzbouřenci ještě seshora stříleli! 

Stavovské povstání začalo. Třicetiletá válka přinesla nejen zemím Koruny české, ale celé Evropě nezměrné škody a utrpení. A vyústila například i v zpřísnění opatření týkajících se náboženství. Nastávala tzv. rekatolizace.

Komu prospěly?

Mělo to vlastně vůbec smysl? I tak lze pohlédnout na defenestrace v našich dějinách. Bezpochyby můžeme u jejich počátků nalézat bohulibé účely, dobrou snahu o zlepšení, či napravení stávajících poměrů. Ovšem vedle změn politického řádu způsobily také chaos, zmar, rozvrat a jen další ničivé války.

TIP: Přinuceni k obrácení: Jaké metody využívala pobělohorská rekatolizace?

Pohledem současného člověka 21. století se nám i ony spouštěcí mechanismy, události a důvody mohou zdát malicherné. Ovšem historie se odehrává ve svém prostoru a době a tehdejší člověk měl zcela logicky ve svém hodnotovém systému jiné priority. 

Největší problém při seskoku výsadkářů představovala orientace ve vzduchu a dosažení přistání přímo v určené zóně doskoku. Navigátor letadla musel počítat s větrem a nalétat tak, aby vysazovaní vojáci nedopadli mimo do nebezpečného terénu, jako je les, skály, nebo vodní plochy.

Několik minut před příletem se na palubě letounu rozsvítilo červené světlo, což byl signál pro všechny, aby zaklesli karabiny výtažných lan padáku na lano vedoucí kabinou letounu. Všichni vojáci zkontrolovali výzbroj a výstroj a nahlásili vysazovači, že jsou připraveni.

Jakmile se objevilo zelené světlo, začali urychleně vyskakovat ven. Na proslovy nebo poplácávání po ramenou nezbýval čas – s každou vteřinou zpoždění docházelo k většímu a většímu rozptylu vojáků. Pokud letoun přeletěl zónu, rozsvítilo se opět červené světlo a ti, co vyskočit nestačili, museli počkat na druhý přelet.

Vysazovačem byl někdy také výsadkář, většinou velitel jednotky, který skákal poslední, jindy člen létajícího personálu, který po výskoku posledního vojáka stáhl do letounu vlající výtažná lana, shodil nákladní kontejnery a zavřel dveře. Potom se letadlo rychle vzdálilo vytyčeným koridorem, protože při velkých operacích se ve vzduchu pohybovaly stovky letounů a tisíce výsadkářů.

Zmatky na obou stranách

Mnoho vojáků při nočních seskocích přistálo na stromě, odkud se museli složitě dostávat na zem, někteří skončili na střechách či v plamenech hořících domů. V noci často vojáci přesně nevěděli, kde jsou, a proto se snažili spojit s ostatními do skupin a vydat se ke svým cílům či aspoň zjistit vlastní polohu. Při útoku Britů v Brunevalu skončila jedna ze skupin daleko od cíle a musela se k němu probojovat přes německé linie.

Za dne D, kdy noční Normandii zasypal koberec tisíců výsadkářů, docházelo ke zmatku, jednotky se promíchaly a těžká výzbroj zůstávala ztracena kdesi ve tmě. Štěstím bylo, že ani Němci se nedokázali v tom zmatku zorientovat, a tak výsadkáři své úkoly nakonec splnili, i když často za cenu velkých ztrát, ke kterým docházelo kvůli chybějícímu vybavení a těžké výzbroji. Teoreticky měla být výsadková vojska po úspěšné akci během několika dnů stažena a nahrazena pěchotou, v praxi k tomu ale mnohdy nedocházelo, takže výsadkáři běžně bojovali dlouhé týdny, než byli staženi k reorganizaci a doplnění.

Kluzákové útoky

Mohlo by se zdát, že kluzáková pěchota představovala pouze jakousi druhořadou složku výsadkových jednotek, ale ve skutečnosti byly její kvality rovnocenné s parašutisty. Kluzáky se uplatnily jak při osvobození Mussoliniho německými výsadkáři vedenými Otto Skorzenym ze zajetí v Gran Sasso (operace Dub v září 1943), tak při útoku jednotky majora Howarda na mosty přes řeku Orne a Caenský kanál (operace Deadstick v červnu 1944).

V obou případech byl klíčový moment překvapení, a proto kluzáky přistávaly bez ohledu na riziko co nejblíže svých cílů a vojáci bleskovým útokem přemohli nepřátelskou obranu. Těžko s definitivní platností říci, zda se více osvědčil noční či denní kluzákový útok, ale noční útoky zpravidla dopadaly lépe. Protiletadlová obrana měla totiž v noci ztížené podmínky, což platilo i pro noční stíhače. Také dopravní letadla samotná, natož ještě vlekoucí kluzáky, nemohla provádět žádné úhybné manévry, takže musela letět vytyčeným koridorem a spoléhat na štěstí.

Ve dne i v noci

Za dne D protiletadlová palba zasáhla či donutila změnit kurs mnoho letounů, takže kluzáky přistávaly víceméně naslepo na prvním vhodném poli. Řada z nich se ale na podmáčených či dokonce zatopených zemědělských plochách převrátila. Na velkých polích a loukách také obránci vztyčovali kůly, které měly přistání zabránit.

Denní kluzákové výsadky jako operace Market-Garden byly proveditelné pouze díky úplné vzdušné převaze Spojenců a němečtí stíhači je nemohli ohrozit. Výhodu denního přistání představovala snadnější orientace a přistání, ale hrozilo větší nebezpečí poškození nepřátelskou palbou, o čemž se přesvědčili němečtí „Zelení ďáblové“ na Krétě, když přistávali v letadlech a kluzácích za dne na letišti obsazeném Novozélanďany.

Nebezpečné přistání

Pole, na nichž spojenecké kluzáky přistávaly, často vypadala jako obraz zkázy, protože dřevěná konstrukce kluzáků Horsa se při přistání nezřídka poškodila a navíc bylo pro lepší manipulaci s nákladem po přistání možné trup před ocasními plochami rozpojit na dvě části. Z letounů s uraženými křídly a ulomeným podvozkem běžně vystupovali nezranění vojáci. Největší nebezpečí hrozilo při převrácení a při srážkách kluzáků během přistání.

TIP: Hitlerovi parašutisté v Africe: Výsadková brigáda Ramcke

Jejich piloti absolvovali jen velmi zjednodušený pilotní výcvik a v některých případech po jejich zranění či zabití brali řídicí páky do rukou někteří z přepravovaných mužů. Za letu museli všichni sedět na podlaze, protože lehký kluzák citlivě reagoval na změnu polohy těžiště, dopravovaná vozidla či jiný těžký náklad se upevňovaly lany nebo řetězy. Výsadková vojska potvrdila svoji bojeschopnost a velké taktické možnosti, takže po válce došlo k nebývalému rozvoji tohoto druhu zbraně, který trvá dodnes a ani v blízké budoucnosti rozhodně neskončí.

Dnešní evropská města mají v řadě případů velmi dlouhou historii. Její stopy bývají pohřbené doslova pod nohama dnešních obyvatel. Pěkným příklad může být Paříž, která vstoupila do psané historie jako Lutetia. Kolem 300 našeho letopočtu byla přejmenována na Paříž, zkrácením výrazu „civitas Parisiorum“, čili město Parisiů, podle keltského kmene, který tam dlouhá staletí sídlil v oppidu. 

Archeologové nedávno v srdci Paříže objevili části velké starověké nekropole, pocházející z dob, kdy se ještě Paříž jmenovala Lutetia. Tato nekropole již byla částečně známá z vykopávek, které začaly v 19. století. Badatelé ale netušili, jak rozlehlá ve skutečnosti je. Nově bylo odhaleno asi 50 hrobů mužů, žen a dětí, pohřbených kolem 2. století našeho letopočtu.

Hroby v srdci Paříže

Nalezené hroby jsou vzdálené jen pár metrů od rušné stanice „Port-Royal“ na trase příměstské železnice RER B. Tato stanice je přitom v provozu od roku 1895 a nachází se asi jen něco přes kilometr vzdušnou čarou od katedrály Notre-Dame. Tato katedrála zase shodou okolností stojí na přírodním ostrově Île de la Cité v řece Seině, kde zřejmě sídlili dávní Parisiové a kde měli Římané dočasný tábor, než založili římskou Lutetii.

Odborníci se domnívají, že lidé pohřbení v nově objevených hrobech patřili k Parisianům. Lutetii v té době okupovali Římané. Bylo to relativně významné město a Římané zde vystavěli řadu staveb, včetně akvaduktů, lázní, amfiteátru pro 15 tisíc diváků a opevnění, které chránilo obyvatele před nájezdy barbarů.

TIP: Španělští archeologové objevili uprostřed lesů mohutnou pevnost z 5. století

V Lutetii se nacházely i hřbitovy, jako je zmíněná nekropole, kterou archeologové označují jako nekropole Saint-Jacques. Odhadují, že ve skutečnosti pokrývá asi čtyři hektary, z nichž byl zatím prozkoumaný jen zlomek. Objevené hroby jsou velmi různé co do tvaru a hloubky. Všechny mají ale společné to, že šlo o klasické pohřby v rakvích, nikoli pohřby žehem, které v těch dobách nebyly ničím výjimečným. Archeology zaujalo, že všichni byli pohřbeni s botami, což mohla být oběť bohům. Vykopávky začaly nedávno a budou pokračovat, přičemž vědci se chtějí zaměřit i na analýzy DNA lidí z nekropole.

Po uzavření míru s revoluční Francií roku 1797 odešel moravský hrabě Hugo František Salm z rakouské armády a začal studovat na proslulé Hornické akademii ve Freibergu. Tam si záhy všiml technické zaostalosti středoevropského průmyslu a pomyslnou nedostatečnost hodlal využít ve svůj prospěch: Rozhodl se, že začne podnikat v metalurgii a strojírenství – a tajemství obou odvětví ukradne Britům. V červenci 1801 proto v doprovodu moravského zemského lékárníka Vincenze Petkeho vyrazil do ostrovního království: Oficiálně jeli na vědeckou expedici, ale ve skutečnosti se chtěli zmocnit plánů na spřádací stroje a zařízení pro hutnické provozy.

V Londýně se hraběte ujal Rudolf Ackermann, litograf, profesor kreslení a amatérský vynálezce německého původu, který si přivydělával obchodováním s uměleckou grafikou. Právě díky svým malířským dovednostem pronikal do sídel šlechty i velkých podnikatelů a skrz blíže neurčeného inženýra z významné továrny v Birminghamu pomohl Salmovi odkoupit 18 technických nákresů spřádacích strojů. Hrabě díky němu získal také tzv. regulativ, tedy jakýsi návod na obsluhu zařízení a popis jejich řádného chodu. Oba dokumenty podléhaly v Británii 19. století přísné ochraně coby státní tajemství: Parlamentní výnos zakazoval s plány obchodovat a logicky ani nesměly překročit hranice království. Salm s Petkem a Ackermannem proto raději přeložili regulativ do němčiny, neboť pašovat originální knihu se jim zdálo příliš riskantní. 

Cesty za stroji

V průběhu podzimu cestoval Salm na sever a navštívil statek Woburn, proslulý nadčasovými metodami šlechtění dobytka. Poté zamířil do Wilsonovy slévárny v Leicesteru a požádal její provozovatele o plány na litinové větrné mlýny – nicméně s odvoláním na britské zákony skončil s nepořízenou. Další zastávku představovaly Foxovy slévárny v Derby a nechyběl ani Manchester s tamními přádelnami. Oficiálně však hrabě popsanou trasu zvolil kvůli sběru fosilií a minerálů. 

Nevynechal ani průmyslové metropole Liverpool a Glasgow, kde se pokoušel odkoupit Tennantův patent na výrobu chlorového vápna. Ukradl také plány továrny na vitriol a zvažoval, zda by se podobná fabrika nedala postavit u Brna. Poté pokračoval přes Edinburgh a Newcastle do Leedsu, kde Benjamin Gott nechával příst vlnu dováženou z Rakouska. Právě tam zaplatil Salm ohromnou sumu 130 zlatých guinejí za další nákresy upravených strojů. Koncem srpna se pak s Petkem vrátili do Londýna a odtud zpět na kontinent.

Zadušené ambice 

Formálně dvojice deklarovala k proclení jen několik beden s „minerály a fosiliemi“, přičemž doufala, že krabice nikdo nezkontroluje. Před závěrečnou celní prohlídkou si hrabě údajně omotal technické výkresy kolem rukou i nohou pod oblečením a tvrdil, že se kvůli mořské nemoci nemůže ani pohnout. Celník mu uvěřil, a tak 12. září 1801 dovezli Salm s Petkem do Hamburku plány na anglické textilní stroje. 

Po návratu do Brna založil hrabě s polním maršálkem Thomasem O’Bradym a továrníky Hopfem a Bräunlichem firmu na výrobu spřádacích stojů a požádali moravské gubernium o svolení ke zřízení továrny. Jelikož se však úřady dlouho nevyjadřovaly, začali angličtí a irští strojníci, jež O’Brady na Moravu postupně přivedl, zpaměti kreslit návrhy na textilní zařízení pro zájemce z celé rakouské monarchie. Pro Bräunlichovu a Hopfovu továrnu pak podle Salmových ukradených originálů zřejmě v roce 1802 vyrobili stroje do závodu ve Šlapanicích.

TIP: Proč se Brnu v 19. století přezdívalo rakouský Manchester?

Hrabě si tak svůj sen splnil až roku 1810, kdy v Doubravici nad Svitavou založil První c. k. rakouskou privilegovanou mechanickou továrnu na výrobu strojů, známou pod značkou SAG. Podle inzerce z roku 1812 tam vznikaly matematické, fyzikální, geodetické, zemědělské, slévárenské, tiskařské, šrotovací, vrtací a řezací stroje, dále lisy na olej, vodní kola, parní kotle a také modely popsaných zařízení pro sběratele z řad šlechty. Ambice neměl Salm právě malé a chtěl v továrně vyrábět třeba i lodě, což mu však oficiální místa nepovolila. Podnik tedy nakonec daleko víc proslul produkcí litinových dekorací podle anglické módy.

Budoucnost našeho přirozeného satelitu předurčil už jeho zrod při obřím impaktu planetesimály o velikosti Marsu před 4,5 miliardy let. Vzdálenost Země–Měsíc pak činí pouhých 384 000 km, což je dost blízko, aby se projevily rozdíly v přitažlivé síle mezi vzájemně vzdálenějšími a bližšími částmi obou těles – fyzikové mluví o tzv. slapých silách. 

Slapová síla má tendenci pokřivit povrchy zmíněných vesmírných objektů, aniž by se změnil jejich objem. Na naší planetě i jejím průvodci tak vznikají dvě vybouleniny: jedna téměř na spojnici obou těles a druhá na opačné straně. Na Zemi tyto vybouleniny velmi dobře známe jako příliv a odliv oceánů, ovšem málokdo ví, že podobné procesy prodělává i pevná litosféra – každých 12 hodin se zvedá a klesá asi o 40 cm. Putující slapová vlna způsobuje pnutí a tření, čímž se disipuje (nezvratně mění) energie slapové síly. Není jí přitom zrovna málo: slapové vlny disipují přibližně 2,5 TW, tedy ekvivalent 2 500 bloků jaderné elektrárny Temelín.

TIP: Rotace naší planety zpomaluje: Může za to Měsíc

Slapové tření zpomaluje rotaci Země (zhruba o 2,3 ms za sto let) a v důsledku zachování momentu hybnosti se Měsíc od naší planety vzdaluje (asi o 3 cm za rok). Slapy přestanou hrát roli, pokud se vyrovnají rotační periody obou těles a doba oběhu Měsíce kolem Země. Jak víme, rotace našeho satelitu už se s jeho oběžnou dobou shoduje – Měsíc má tzv. vázanou rotaci, která představuje důsledek dlouhodobého působení zemských slapů v minulosti.

Otisky prstů patří mezi několik málo fyzických atributů, jež ve stejné podobě nesdílejí ani jednovaječná dvojčata. Jsou dokonce natolik jedinečné, že se jejich analýza už více než sto let řadí k téměř stoprocentně spolehlivým kriminalistickým technikám. Pro běžný život přitom nejsou nezbytně nutné a v živočišné říši s nimi lidský druh náleží mezi výjimky. Tzv. papilární linie dostalo do vínku pouze několik dalších primátů a koaly, přičemž přesný důvod jejich vyvinutí vědci dlouho neznali: Spekulovalo se, že zlepšují hmat nebo že umožňují lépe uchopit předmět – a obě tvrzení mají reálný základ.

TIP: Je pravda, že někteří lidé nemají žádné otisky prstů?

Například podle studie uveřejněné v roce 2009 v časopise Science vytvoří zmíněné rýhy při tření povrchu různých předmětů až stokrát silnější vibrace než hladká kůže, tudíž lze snáz určit strukturu objektu. Evolučně se taková schopnost našim předkům hodila třeba pro zjištění, zda ovoce nepokrývá jemná vrstva plísně. A uchopíme-li naopak třeba něco hodně kluzkého, pomáhají papilární linie odvádět přebytečnou tekutinu pryč ke spodním článkům prstů.

Chřestýš západní (Crotalus atrox) obývá i velmi suché lokality včetně pouští a polopouští, kde je roční úhrn srážek extrémně nízký. Nevyhýbá se ani oblastem, kde v chladnějších obdobích roku sněží. Srážky ovšem přicházejí do jeho domoviny nárazově a had proto musí využít každé příležitosti k napití. Nikdy neví, kdy se k vodě znovu dostane. 

Sám sobě napajedlem

Chřestýš západní se skrývá v nejrůznějších puklinách a děrách, odkud vyráží na lov. Z úkrytu ho však spolehlivě vytáhnou i dešťové přeháňky, které do pouští a polopouští na jihu USA a na severu Mexika přicházejí nejčastěji na konci zimy. Když chřestýš „vyrazí do deště“, roztáhne tělo co nejvíce do šířky. Doslova se rozplácne, jen aby vystavil srážkám co největší plochu. Zároveň se stočí do klubíčka a trpělivě čeká, až mu na hřbet dopadne dost vody.

Jednotlivé kapičky vody se na chřestýších šupinách slévají do kapek o průměru až půl centimetru. Had pak vodu nabírá rozeklaným jazykem z nejrůznějších částí těla. Příležitostně olízávají ze svých šupin nějakou tu kapku vody i další druhy hadů. V případě pouštních chřestýšů západních však jde o systematický postup, který má pro přežití těchto hadů naprosto zásadní význam. 

Dobře utajený trik

Chřestýš západní je k hromadění vody na povrchu těla evolucí dokonale přizpůsoben. Kapky se mu na šupiny jakoby lepí a ulpívají dokonce i na bocích, aniž by sklouzávaly na zem. Jak je to možné? Tým amerických vědců pod vedením Konrada Rykazcewskiho z Arizona State University zkoumal hřbetní šupiny na kůži chřestýšů západních a porovnával jejich vlastnosti se šupinami dalších dvou hadů – korálovky pouštní (Lampropeltis splendida) a užovky sanmartinské (Pituophis catenifer). Ani u jednoho z těchto plazů nebylo pozorováno, že by na hřbetě sbírali vodu.

Šupiny užovky sanmartinské (Pituophis catenifer) jsou podobné šupinám chřestýše západního, ale voda z nich stéká velmi snadno. (foto: Shutterstock)

Rykaczewski a jeho kolegové předpokládali, že slévání drobných kapek a jejich hromadění na hřbetě chřestýšů je usnadněno povrchovou strukturou šupin. Zatímco chřestýši mají šupiny vybavené jakýmsi vypouklým žebrem běžících středem šupiny po celé její délce, šupiny korálovky pouštní tento „kýl“ postrádají. To však zjevně není hlavní evoluční trik, který dovoluje chřestýšům zadržovat vodu na hřbetě, protože šupiny užovky sanmartinské jsou vybaveny podobným žebrem, ale voda z nich stéká stejně snadno jako z hladkých šupin korálovky. V čem tedy tkví hlavní trik umožňující chřestýši západnímu sbírat na povrchu těla vodu? 

Co prozradila kamera

Při laboratorních testech vědci pouštěli na kůži hadů kapky vody a vše snímali speciální kamerou. Už v této fázi byl jasně patrný rozdíl ve vlastnostech šupin jednotlivých hadů. U chřestýšů západních se kapka po dopadu na šupiny „rozplácne“ a při rychlosti, která odpovídá dopadu dešťový kapek se dokonce „roztrhne“ na menší kapičky. Rozplácnutá kapka znovu nabyde původního tvaru a zůstane přilepená k šupinám. Dokonce i v případě, že se kapka rozstříkla, ulpí většina drobných kapiček na šupinách a udrží se na hadí kůži. A když pak na hadí tělo dopadne další kapka a rozstříkne se, vzniklé drobné kapičky se slévají s kapkami, které na šupinách ulpěly dříve. Postupně tak vznikají velké kapky, z nichž had pije.

Na šupinách korálovky pouštní se dopadající vodní kapky neudrží a sklouznou z povrchu hadova těla. V případě užovky sanmartinské sice kapka na šupinách nejprve ulpí, ale následně se rozlije do „mělké loužičky“, z níž značná část vody odteče pryč. Kůže korálovek a užovek tak zachytí z dopadajících kapek jen velmi málo. Naopak chřestýši neztrácejí z vody dopadající na povrch jejich těla skoro nic. 

Lepidlo nanometrových kanálků

Tajemství přilnavosti vodních kapek k hadí kůži se skrývá v mikroskopické struktuře povrchu šupin, která je jasně patrná teprve pod silným zvětšením elektronového mikroskopu. Hřbetní šupiny chřestýše západního brázdí jemná síť kanálků nanometrových rozměrů. Bývají široké zhruba 600 nanometrů. Jednotlivé kanálky od sebe dělí „mantinely“ široké 100 nanometrů a vysoké 300 nanometrů. Voda kapky proniká až na dno žlábků a to zajišťuje kapce pevné přilepení k šupině. 

TIP: Poodhalená hadí tajemství: Hostiny a půsty hadích siláků

Zdravý selský rozum napovídá, že čím budou kanálky na povrchu šupiny hlubší, tím pevněji k nim kapka přilne. To je ale omyl. Naopak, do hlubokých kanálků povrch vodní kapky nepronikne a takový povrch šupin pak vodní kapky odpuzuje. I na tenhle vynález má patent příroda. Tímto způsobem má zajištěnou vodoodpudivost povrchu těla například zmije gabunská (Bitis gabonica).

Cesta tabáku evropským kontinentem proběhla vlastně nadvakrát. V prvním případě poměrně nenápadně – po objevu Ameriky Kryštofem Kolumbem, se v průběhu 16. století stal, spolu s dalšími rostlinami z „Nového světa“, novinkou v klášterních zahradách a také atrakcí v okrasných parcích některých šlechticů. Začal se prodávat v apatykách a lékaři a botanici o něm psali odborná pojednání. O této rozporuplné rostlině tak diskutovali pouze zasvěcení odborníci, kteří se věnovali jejím reálným či domnělým léčivým účinkům a způsobům její aplikace. Objevovali se jistě i první kuřáci, ale k masovému užívání tabáku ještě nedocházelo.

U nás nalezneme první zmínku o tabáku v botanickém díle Adama Zalužanského ze Zalužan Methodi Herbariae Libri Tres z roku 1592, kde autor uvádí, že „tabák jest bylinou již obyčejnou“. Další informace pak najdeme v Matthioliho herbáři v překladu Adama Hubera z Riesenpachu z roku 1596. Ten zmiňuje, že léčivé účinky obou tehdy známých druhů tabáku (virginského a selského) jsou odlišné, přičemž „šťáva z listů tabáku selského vši a blechy zahání“.

Jeho hlavní využití spočívalo v tom, že se z byliny získával „olej velmi hojitelný, který zvláště nové rány rychle hojí“. Huber také píše: „Indianští obyvatelé podkuřují se listím této byliny, a tím dýmem přijímajíce jej v sebe, občerstvují se ustavše po velikých a těžkých pracech. Z toho nejprve bývají trochu veselí, potom lehýčce zesnou. A protož nevšickni a zvláště zahálčiví a nedělní lidé užívati ho mají. Neb jsem to sám viděl, že jim více škodil, nežli prospěl“.

Kouření se rozšiřuje

První kuřáci se stali průkopníky druhé cesty Evropou a tentokrát šlo především o námořníky a vojáky. Přes baltské a severomořské přístavy se od závěru 16. století, a zejména v první polovině století následujícího vnitrozemím šířila „sláva“ tabáku.

V této době zároveň vstupují do historie také keramické dýmky, které se staly nejpoužívanějším prostředkem pro kouření v Evropě po další tři staletí až do pokročilého 19. století. Angličtí námořníci si z Ameriky přiváželi dýmky domorodců a požadovali podobné předměty od místních hrnčířů, a tak se postupně zrodili specialisté na jejich výrobu – dýmkaři. Jednalo se vlastně o jeden z prvních masově rozšířených specializovaných předmětů spotřebního charakteru, který byl poměrně snadno a rychle vyráběn v obrovských počtech a stejně tak snadno ničen nebo ztrácen.

Odborníci se domnívají, že kuřákovi vydržela keramická dýmka maximálně měsíc. Doba užívání jedné dýmky se samozřejmě různila, jasné však je, že šlo o předmět křehký, který při bujarém veselí v hostinci, při těžké fyzické práci či v bojové vřavě rychle podlehl zkáze. Na dobových obrazech můžeme proto spatřit kuřáky s dýmkou zastrčenou za kloboukem, tak aby se nezlomila, když ji nepoužívali. V případě těch nejběžnějších a nejlevnějších dýmek šlo o předměty finančně dostupné i nejnižším sociálním skupinám obyvatel. Právě tyto faktory znamenaly, že byly během staletí vyrobeny a následně zničeno obrovské množství dýmek.

Ve vnitrozemí přebírali v plné míře úlohu šiřitelů tabáku vojáci. Velký podíl na rychlém rozvoji kouření i šňupání měl především nejvýznamnější ozbrojený konflikt první poloviny 17. století – třicetiletá válka. Ta umožnila rozšíření tabáku mezi prostým lidem především v oblasti střední Evropy a zlozvyk se nevyhnul ani ženám, dětem nebo představitelům církve.

Příchod do českých zemí

Zikmund Winter barvitě popsal, jak mohl vypadat první kontakt Pražanů s kouřením tabáku. Ve svém historickém románu Mistr Kampanus, kde líčící pohnutý osud českého národa v období okolo bitvy na Bílé hoře, popisuje setkání s anglickými žoldnéři: „Pulpit běžel hlubokou cestou všecek vyjeven – ale neběžel sám, běželo s ním hejno mladých, starých – všickni běželi za anglickými vojáky třemi, kteří majíce nějaké trubky v ústech, vypouštěli z huby kouř. „Mordydy, to je fraška, mordydy, blázni, kouř z trubky, kouř z huby! A kde to hoří, mordydy, a co ta trubka? Je mosazná, že toho chlapa nepálí v hubě?“ A nedal pokoj Pulpit kožišník, vždy se těch Englenderů ptal, arci marně, až konečně ukazoval prstem do té trubky. I pochopil jeden z vojáků a tvrdým hlasem vyrazil jako z hmoždíře: „Dabak“.

Zákazy kouření tabáku odhlasoval zemský sněm již v roce 1652 a znovu roku 1658. První zákaz byl tedy vydán pouhé čtyři roky po konci třicetileté války a svědčí o tom, že se kouření šířilo jako lavina a začalo představovat problém, kterým se musel sněm zabývat. Nařízení je jedna věc, jeho dodržování však druhá, a tak na základě dobových zpráv víme, že se v Čechách i na Moravě kouřilo dál, i když byl zákaz oficiálně zrušen až od roku 1664.

Například hrabě Bedřich z Oppersdorfu vydal roku 1652 na svých panstvích – hodonínském a strážnickém – nařízení, kterým se připojil k zákazu kouření tabáku vydaného zemským sněmem. V nařízení uvádí: „Jest to vskutku shledáno, že kouření do kraje přišlo veliceť, ohyzdné užívání tohoto kouřícího tabáku mezi obecním lidem ve zvyk přišlo, takže nejen vojáci, ale i sedláci a čeleď tabákem se obírají, odkudže sobě ne toliko různé nemoci vzbuzují, ale též trousíce v stavení uhlí, působí škody zapálením měst a vesnic, dvorův a chalup, což chudí na některých místech už pocítili…“

Porušení zákazu kouření bylo (spíše výjimečně) skutečně vrchností trestáno. Uveďme si jeden příklad, který se stal roku 1661. Tehdy byl za kouření tabáku odsouzen poddaný Jacob Hildebrand z Albrechtic v bruntálském okrese. Šlo však o jediný podobný trest na celém panství Frýdlant a kouření představovalo v tomto případě spíše vítanou záminku k trestu za pomluvy a napadení, kterých se Jacob dopustil na svém bratru – starostovi obce.

Zákazům navzdory

Oficiální dovoz tabáku sice po jeho zákazu takřka ustal, ale pašované zboží zajistilo dostatečné zásoby všem zdejším kuřákům. Někteří obchodníci viděli v tabáku potenciálně významný zdroj zisků. O tom svědčí četné žádosti pražských obchodníků adresované české komoře, ve kterých žádali buď udělení monopolu na prodej tabáku (pachtovné), nebo volný prodej s přirážkou na zboží (tedy spotřební daní).

Mezi nimi se objevuje také jistý vysloužilý důstojník z třicetileté války – rytmistr Petr Theobaldt. Ani jemu nebylo vyhověno, protože panoval oficiální zákaz, nicméně roku 1661 dostal právo konfiskovat veškerý jím nalezený pašovaný tabák a z jeho prodeje měl dostat plnou polovinu ceny. Složité hledání kontrabandu to jistě nebylo – prodával se snad na každém trhu. Rytmistr si údajně práci zjednodušil tím, že si pronajal prostory v pražském Ungeltu (celní sklady v sousedství Staroměstského náměstí), kam židovští obchodníci tabák (ať už pašovaný nebo legální určený pouze pro tranzit přes Čechy) rovnou vozili. Za to od nich dostával určitou roční platbu a poplatek za každý ze skladu expedovaný tabák. To bylo sice zjevné porušení privilegia uděleného mu českou komorou, ale i přes následné šetření komise za tento prohřešek nebyl nijak potrestán a jeho pozici to neoslabilo. Po legalizaci tabáku si naopak roku 1665 pronajal vybírání dovozní přirážky na tabák. V čele společnosti stál rytmistr – zasloužilý voják a dobrý křesťan, ale silný kapitál, který byl pro toto podnikání nezbytný, mu poskytli jeho společníci – bohatí židovští obchodníci.

Ve 2. polovině 17. století vystoupala spotřeba tabáku v našich zemích až na 0,8 kg na hlavu a rok, přičemž zhruba na stejné úrovni zůstala po celé následující století. Jde samozřejmě pouze o odhad, který započítává jak známá čísla ze zisků oficiálně daněného tabáku, tak pravděpodobný objem pašovaného tabáku. Cena obyčejného tabáku se na přelomu 60. a 70. let 17. století pohybovala okolo 10 až 12 krejcarů za libru (pašovaný stál okolo 8 krejcarů), libra kvalitního drahého brazilského tabáku pak stála 45–50 krejcarů. Pro srovnání pinta piva vyšla v téže době na 5 krejcarů, kopa vajec na 15.

TIP: Podnikatelky s tabákem: Jak se žilo trafikantkám za Rakouska-Uherska?

V dalších dvou staletích se významně proměnil trh s tabákem, zaveden byl státní monopol, který postupně přinášel obrovské zisky, jak rakouské říši, tak soukromým podnikatelům. Měnila se také podoba dýmek – v našich zemích se více a více prosazovaly dýmky dvojdílné s keramickou hlavičkou a dřevěnou troubelí, a později se objevil také nový materiál – porcelán, který značně rozšířil možnosti výzdoby dýmek malováním. Ale to už je další příběh, který se netýká úplných začátků kouření u nás.