Městečko Woburn ve státě Massachusetts se koncem listopadu potýkalo s krocaními výtržníky: Pětice divokých opeřenců zahrnovala čtyři samice a jejich vůdce, který dostal jméno Kevin. Lídr skupiny údajně něžné pohlaví rozohňoval a vedl do útoku.

Kevin, Monica, Ester, Patricia a Gladys

Například Meaghan Tolsonová si na policii stěžovala, že jí ptáci okupovali zahradu a doslova ji odmítali pustit z domu. April Droletteovou vyděsili ptáci natolik, že odmítla vystoupit z auta a musela si přivolat pomoc. Agresivní krocani podle ní blokovali dopravu a útočili na děti na kolech. Někteří obyvatelé ze strachu vycházeli z domu až po setmění.

TIP: Opeřená invaze: Krocaní gangy terorizují obyvatele amerických měst

Podle odborníka na krocany Davida Scarpittiho se jednalo o následek přílišného sblížení zvířat s lidmi. Útěk jako obranu přitom nedoporučoval, protože tím dotyčný v očích opeřených agresorů dál ztrácí autoritu. Mnohem lepší je prý nosit s sebou deštník a v případě potřeby jej roztáhnout, což útočníky vyděsí. Část obyvatel Woburnu si proto před své domy připravila hrábě a další nástroje, použitelné k obraně proti útočícím krocanům.

Po katastrofálních prohrách v italské a německé oblasti a rakousko-uherském vyrovnání hodlali rakouští liberálové v šedesátých letech 19. století nejen připomenout opěvovanou éru 18. století, ale také posílit loajalitu k dynastii. Z těchto důvodů prosadili výstavbu monumentálního pomníku v hlavním městě v blízkosti Hofburgu. Odvolávali se též na rakouského historika Alfreda von Arnetha, který právě dokončoval desetidílné dějiny Marie Terezie, kde ji ocenil jako panovnici, jež uhájila existenci podunajské monarchie, „restartovala“ dynastii a získala pro ni zpět i římsko-německou císařskou korunu.

Velká jména

Vypsanou soutěž vyhrál v roce 1874 čtyřiačtyřicetiletý sochař německého původu Caspar Zumbusch, který právě dokončoval Beethovenův pomník. Jako spoluautora přizval svého žáka Antona Breneka z brněnské sochařské rodiny, společně pak strávili třináct let zhotovováním bronzových plastik o celkové hmotnosti 44 tun.

Architektonické řešení vypracoval Carl von Hasenauer, stavitel monumentálních novobarokních budov. Ten také později navrhl společně s dalším velikánem rakouského umění, Gottfriedem Semperem budovy Přírodovědného a Uměleckohistorického muzea, mezi nimiž se pomník nalézá. Podstavec z několikabarevné žuly daroval plzeňský podnikatel Jan Cingroš. Kámen na ostatní části byl vytěžen v Horních Rakousích a Tyrolsku.

Památník i s podstavcem zabírá plochu 632 metrů čtverečných a je vysoký 19,4 metru včetně šestimetrové sedící sochy císařovny. Pomník byl slavnostně odhalen v roce 1888 za účasti prapravnuka oslavované panovnice, Františka Josefa I., jeho manželky Alžběty a všech členů habsbursko-lotrinské dynastie.

Marie Terezie je zachycena na trůně, v levé ruce drží žezlo a Pragmatickou sankci, pravou rukou kyne svým národům. Na hlavě nemá korunu, pouze diadém, aby se neupřednostňovalo některé z království. Kolem trůnu sedí alegorie Spravedlnosti, Síly, Shovívavosti a Moudrosti. Na každé ze čtyř stran podstavce jsou volně stojící sochy a za nimi reliéfy klíčových osobností tereziánské éry.

TIP: Pražské stopy Marie Terezie: Co zanechala městu „tchyně Evropy"?

Císařovnini rádci se nacházejí na reliéfu s pozadím schönbrunnské Glorietty za sochou Kounice. V popředí úředníků zachycených v jednom z pokojů Hofburgu stojí Haugwitz. Na další straně jsou zpodobněni velitelé v čele s Lichtenštejnem před budovou Tereziánské vojenské akademie. Reformátor Swieten je pak před reliéfem umělců a vědců s pozadím vídeňské univerzity. Na rozích pomníku jsou umístěny jezdecké sochy vojevůdců Dauna, Khevenhüllera, Laudona a Trauna.  

Dnes tvoří družice základ vojenských doktrín i operací a plynou do nich miliardové částky. Pro představu: Loňský rozpočet NASA činí zhruba 24 miliard dolarů. Americké kosmické síly Space Force mají v tomto roce k dispozici 18 miliard. Nejde přitom o celý „vojenský“ kosmický rozpočet – jsou tu také finance pro Národní průzkumný úřad NRO, americké letectvo, CIA, DARPA a další agentury. Jejich prostředky je ovšem obtížné rozklíčovat a stejně tak jejich „kosmické“ peníze nejdou jen na zpravodajské družice.

Nicméně podle některých analytiků má v USA vojenská kosmonautika, jak se lidově říká misím v zájmu národní bezpečnosti, ve srovnání s tou civilní zhruba dvojnásobný rozpočet. Celá částka samozřejmě neputuje do družicových snímků, ale satelity hrají na vojenském nebi nezastupitelnou roli.

Na druhé koleji

Každopádně v počátcích kosmonautiky družicím nevěřila žádná z hlavních stran, Sovětský svaz ani Spojené státy. V roce 1948 se začala na půdě americké organizace RAND neboli Research and Development, v překladu „výzkum a vývoj“, řešit problematika družic pro potřeby armády. Na stole ležely vcelku pragmatické otázky typu „Jak bude kamera na satelitu fungovat?“, „Co vlastně uvidíme?“ nebo „Jak snímky z vesmíru dostaneme na Zemi?“.

Armádní špičky však zůstávaly vůči družicovému snímkování skeptické, přesně v duchu hesla „generálové se připravují na minulou válku“. Na obzoru se totiž rýsovala lepší letadla, například U-2. Ve Spojených státech uvedli zmíněný stroj do služby v roce 1956 a (hypotetické) družice mu nemohly konkurovat. Nabízel snímky s rozlišením přes jeden metr, zatímco tehdejší družicová technologie slibovala maximálně dvacetimetrové detaily. Navíc byl letoun již k dispozici, zatímco družice se ještě nacházely „ve hvězdách“. Přelety zpravodajských U-2 nad Sovětským svazem se odehrávaly až do května 1960, kdy byl jeden z nich sestřelen.

V SSSR se zopakoval podobný vývoj: Když v roce 1956 oficiálně započal kosmický program, počítalo se s vypuštěním první umělé družice v roce 1958. O šest let později měl přijít na řadu start člověka a teprve někdy po roce 1970 také špionážní satelit. Hovoříme přitom jen o snímkovacích družicích. Představa, že by mohlo být generálům obou supervelmocí nabídnuto i něco jiného než fotografování – jako elektronický odposlech, radarový průzkum či zaměřování cílů – se jevila zcela utopicky.

První úspěchy

Zmiňované sestřelení U-2 a především počátek kosmické éry lidstva přinesly zásadní změnu: Na obou stranách železné opony došlo k urychlení programů družicového průzkumu. Spojené státy rozjely pod kódovým označením WS-117 (později Corona a Discoverer) projekt špionážní družice, jež pořizovala snímky zemského povrchu na filmový pás a v návratových pouzdrech je posílala k Zemi. Vypouštět je začala v únoru 1959, ale prvních dvanáct pouzder selhalo. Teprve třinácté se podařilo v srpnu 1960 zachránit a ještě v tomtéž měsíci další automat úspěch zopakoval: Poskytl záběr 5,7 milionu kilometrů čtverečních, tedy pětiny území SSSR a jeho satelitů. 

Sověti se pokusili poprvé vypustit zpravodajskou družici Zenit-2 v prosinci 1961, ale selhala nosná raketa. Když se napodruhé v dubnu 1962 vrátil automat bezpečně domů, neskrývali zpravodajci nadšení: Fotografie měly rozlišení úžasných sedm metrů!

Ruské zpravodajské zdroje

Mnohem vyšší kvalita snímků byla dána tím, že SSSR využil hermetizované prostředí kabiny. Americká aparatura pracovala v podmínkách vakua, což s sebou neslo řadu komplikací, od teplotní nestability přes odpařování mazadel či gumových prvků až po potíže s radiací. Sovětští konstruktéři měli naproti tomu k dispozici kabinu s kontrolovaným prostředím. Optická aparatura vyžadovala přesně udržovanou teplotu plus minus jeden stupeň, přičemž změna nesměla přesáhnout desetinu stupně za hodinu. Na druhou stranu Sověty tolik nelimitovala hmotnost ani finance – třeba proto, že se optické přístroje v návratové lodi vracely a minimálně zčásti se daly použít opakovaně. Odměnou se každopádně staly snímky omračující kvality. 

Jak ovšem praví přísloví, „první vyhrání z kapsy vyhání“. Kvalitní optická aparatura balancovala na hranici technologických možností, zatímco Amerika měla obrovský prostor pro zlepšování a využila ho. Sověti do značné míry „usnuli na vavřínech“ a svůj systém snímkování na filmový pás používali až do roku 1994 – tedy dvacet let poté, co Spojené státy dostávaly z orbity snímky s decimetrovým rozlišením mnohem pohodlnější elektronickou cestou. (Každopádně je třeba dodat, že USA na družice s filmovým pásem vracející se z oběžné dráhy úplně nezanevřely a využívaly je až do roku 1986.) Sovětský svaz, respektive později Rusko celkem vyrobilo a vypustilo přes 500 zpravodajských družic řady Zenit.

Padesát let poté

Vývoj ruských fotoprůzkumných družic pokračuje několika větvemi. V lednu 1992 vypustila Ruská federace družici Jantar-Terilen (šlo mimochodem o premiérový start po rozpadu SSSR) a snímky se z vesmíru poprvé přenášely v reálném čase pomocí digitálního systému. Jantarů existovalo několik druhů a lišily se třeba způsobem získávání fotografií či rozlišením. Kromě elektronické podoby se totiž zachovala i schopnost posílat snímky z orbity v návratových pouzdrech. Do roku 2015 vypustilo Rusko celkem 179 Jantarů. Ačkoliv nikdy nezaznělo oficiální potvrzení, elektronika netvořila silnou stránku zmíněných zařízení.

Z Jantaru se vyvinuly civilní družice Resurs pro dálkový průzkum Země, přičemž i jejich data lze samozřejmě použít ve vojenských aplikacích. V 90. letech vkládalo Rusko velké naděje do automatů řady Araks, které v tichosti vybavilo západní elektronikou a dalšími prvky. Měly zajistit rozlišení dvoumetrových detailů a snímky předávat elektronicky. Vznikly tři satelity a první dva zamířily do kosmu v letech 1997 a 2002, zatímco třetí se pro nedostatek financí na oběžnou dráhu nikdy nepodíval. Následovaly družice Persona s rozlišením 33centimetrových detailů: První sice po startu v roce 2008 selhala, ale další byly v letech 2013 a 2015 úspěšnější a fungují dodnes, přičemž svoji plánovanou pětiletou životnost překonaly.

Opožděná současnost

Nyní Rusko vyvíjí družice řady Razdan, objednané v roce 2015 s plánovanými starty v letech 2019, 2022 a 2024. Zatím však nebyla vypuštěna ani jedna a termín jejich vyslání do vesmíru zůstává v nedohlednu. Razdany mají každopádně dosáhnout rozlišení několika málo decimetrů a za tímto účelem jsou vybaveny zrcadlem o průměru 2,35 m. Využívají tedy podobnou technologii a rozlišení jako americké KH-11, které však létají už od počátku 70. let…

Ruská doktrína si je své nedostatečné kosmické průzkumné kapacity vědoma, takže z velké části spoléhá na „starou dobrou školu“ – tedy agenty, infiltrace a pozemní průzkum. Bylo to vidět i v prvních dnech invaze na Ukrajinu, kdy se na budovách a cestách objevovaly „tajné“ značky. Vzácným okamžikem, kdy Rusko zveřejnilo své družicové snímky, se stal rok 2015 a konflikt v Sýrii. Publikované záběry ukazovaly v několika lokalitách stovky silničních cisteren, jež měly tajně převážet ropu do Turecka (přestože se záhy ukázalo, že jde o jiné části Sýrie, než Rusko deklarovalo). Zůstává otázkou, zda si Ruská federace nepřála odkrývat karty, nebo se naopak chtěla pochlubit: Fotografie neměly valnou kvalitu a odpovídaly těm americkým ze 70. let.

Americkou klíčovou dírkou

V prosinci 1976 vynesla raketa Titan III z kalifornského kosmodromu Vandenberg na oběžnou dráhu první družici řady KH-11 neboli Key Hole, v překladu „klíčová dírka“. Dosud přitom nebyla zveřejněna její přesná podoba ani technické schopnosti, což je logické, protože automaty dané řady létají dodnes. Od první generace se pochopitelně v mnohém liší, ale základní koncepce zůstává. Navíc se zdá, že právě KH-11 našly v 70. letech onu technologickou hranici rozlišení z oběžné dráhy, kterou nelze překročit: Z orbity není možné vidět detaily menší než pět až sedm centimetrů, a to vlivem difrakce světla v atmosféře – tedy rozptylu za překážkami, protože pro světlo tvoří překážku i molekula vzduchu, stejně jako drobné nečistoty či vodní pára.

Samozřejmě je stále co zlepšovat, třeba přidávat různá spektrální pásma, protože v každém je vidět něco jiného a jejich složením lze dosáhnout překvapivých výsledků. Dá se zvyšovat počet snímků, četnost přeletů, zajišťovat fotografování z různých úhlů… Hlavní zlepšení pak spočívá v práci pozemních středisek – v rychlosti interpretace snímků či jejich skládání nebo porovnání časových řad.

Už pátá generace

Družice KH-11 se podle všeho velmi podobají slavnému Hubbleovu teleskopu, jen jejich zrcadla mají kratší ohniskovou vzdálenost, a tudíž širší zorné pole. Ostatně, KH-11 i Hubble připravovala firma Lockheed, využila stejná pozemní zařízení a často identické technologie z hlediska konstrukce apod. Nedávalo by tedy smysl „znovu objevovat kolo“, když byl osvědčený model k dispozici.

Aktuálně působí na oběžné dráze tři KH-11 čtvrté generace, jež startovaly v letech 2005, 2011 a 2013, a dva automaty páté generace, vypuštěné v roce 2019 a v roce 2021. Všech pět vynesla raketa Delta IV Heavy z kosmodromu Vandenberg. 

A co ostatní státy?

NATO samozřejmě spoléhá na americké satelitní zpravodajské zdroje, které jsou bezkonkurenčně nejlepší na světě. Vlastní zpravodajské družice Severoatlantická aliance nemá, ale její členové jako Německo, Francie či Itálie a další ano. Navíc je tu celá řada družic dálkového průzkumu Země primárně s civilním posláním, jež se ovšem dají využít – a také využívají – k vojenským účelům.

Třeba Francie od roku 1986 vypustila sedm automatů řady SPOT alias Satellite Pour l’Observation de la Terre. Tehdy přitom jako první nabízely snímky z oběžné dráhy na komerčním trhu, i když pochopitelně velmi opatrně, neboť fotografie s rozlišením 10–20metrových detailů představovaly obrovskou vojenskou výhodu pro země bez kosmické techniky. Traduje se ovšem, že o ně prostřednictvím nastrčených zprostředkovatelů projevil zájem i Sovětský svaz. 

Kromě USA, Ruska a bohatých zemí Evropy mají své zpravodajské družice také třeba Indie, Japonsko, Čína, Jižní Korea či Izrael. Vlastníci satelitů dálkového průzkumu Země se pak počítají na desítky.

Úplně nový příběh: komerční

V 90. letech firma Lockheed usoudila, že technicky i ekonomicky nadešla správná doba pro komerční fotografické družice. A začala vyvíjet zařízení IKONOS, vážící 817 kilogramů a vybavené kamerami s rozlišením jeden metr (černobílé) až čtyři metry (barevné). Premiérový IKONOS-1 byl ztracen při havárii rakety Athena v dubnu 1999, a ke slovu se tak v září téhož roku dostal záložní exemplář. Společnost poté uvolnila mnoho snímků a odborná i laická veřejnost byla nadšena: Takové rozlišení fotografií si donedávna nedokázal nikdo představit. Družice získala i prestižní ocenění časopisu Popular Science „Nejlepší z nového“ a deník New York Times o ní psal jako o „jednom z nejdůležitějších mezníků v kosmonautice“.

Na trhu se rychle objevili další hráči: Například společnost EarthWatch Inc. vypustila už v prosinci 1997 družici EarlyBird 1 s rozlišením tři metry, ale nedokázala výsledek veřejnosti tak dobře „prodat“. Nakonec ji pohltila firma GlobalSpace, provozující právě satelit IKONOS, a postupně se stala provozovatelem čtyř komerčních družic WorldView, než ji v roce 2017 pro změnu pohltil Maxar. Název kvarteta WorldView sice může svádět k dojmu, že jde o jednu řadu, satelity však mají různou historii a odlišné technické parametry. Z orbity nicméně nabízejí podobné rozlišení, konkrétně až 30centimetrové detaily. 

Země pod dohledem

Maxar plánoval v loňském roce vypustit šest družic řady WorldView Legion: Nemají sice nabídnout vyšší rozlišení, ale jejich výhoda spočívá právě v počtu. Celkových deset satelitů na nízké oběžné dráze totiž umožní až patnáct přeletů téhož místa na zemském povrchu denně, takže bude možné sledovat měnící se události téměř „v reálném čase“. Po několika odkladech je start WorldView Legion naplánován na 28. únor 2023.

TIP: Raketa Atlas V vynesla na oběžnou dráhu špionážní satelit NROL-101

Firma Maxar se dostala do širšího povědomí v souvislosti s válkou na Ukrajině, protože zveřejňuje obrovské množství kvalitních družicových záběrů. Jejich pomocí lze potom potvrzovat, upřesňovat či vyvracet tvrzení jednotlivých stran konfliktu.

Navzdory veškerému pokroku a osvětě je stále téměř polovina těhotenství na světě neplánovaných. Důvodů je ve hře jistě více, zmíněná statistika ale také naznačuje, že existuje značný prostor pro zlepšení dostupnosti antikoncepce, zejména pokud jde o mužskou antikoncepci.

Změnit se to snaží Melanie Balbachová z Cornellovy univerzity v New Yorku a její spolupracovníci, kteří vyvíjejí nový typ nehormonální antikoncepce pro muže. Jak ukázaly testy na myších, nový přípravek je pro samce účinný do hodiny po aplikaci, přičemž plně funkční plodnost se obnovuje zhruba během jednoho dne. Výsledky výzkumu nedávno publikoval vědecký časopis Nature Communications.

Dočasný vypínač spermií

Badatelé touto novou antikoncepcí cílí na enzym, který se nazývá rozpustná adenylátcykláza (sAC, podle anglického soluble adenylyl cyclase). Tento enzym hraje klíčovou roli v takzvané kapacitaci, což je proces, který probíhá až ejakulaci, biochemicky dokončuje zrání spermie a „odjistí“ ji pro případné oplodnění. Před kapacitací sice spermie vypadá „dospěle“, ale má problémy s pohybem a hlavně není schopná oplodnit vajíčko.

Experimenty na myších potvrdily, že tato antikoncepce omezí pohyb spermií na 30 minut až jednu hodinu. Pokud jde o zabránění početí, antikoncepce měla 100% účinnost v průběhu prvních 2 hodin. Za další hodinu účinnost přípravku poklesla na 91 %. Po 24 hodinách nebyl u myších samců, kterým byl preparát podán, patrný žádný rozdíl proti těm, kteří antikoncepci nedostali.

TIP: Objev senzoru spermie pomůže s antikoncepcí i s léčbou neplodnosti

„Prakticky veškerou zátěž antikoncepce v dnešní době nesou na svých bedrech ženy. Potřebujeme i další možnosti,“ objasňuje motivaci výzkumu Melanie Balbachová. Dosavadní pokusy o vytvoření antikoncepce pro muže přitom spíše selhávají, v neposlední řadě kvůli nezájmu o výrobu takových přípravků farmaceutickými firmami. Tvůrci nové antikoncepce očekávají, že první testy na lidech by se mohly uskutečnit během tří let. Odborníci odhadují, že v případě úspěšného dotažení vývoje zájem o tuto antikoncepci jen v USA trojnásobně převýší poptávku po viagře v době jejího uvedení na trh.

Železářství na Blanensku má více než 2 500 let dlouhou tradici. Rozvíjelo se díky bohatým lesům, vodním tokům a zdrojům lehce tavitelných rud. Těžba a zpracování železné rudy byly od středověku úzce spojeny zejména s Josefovským údolím u Adamova. První železný hamr na zdejším panství založil roku 1698 v údolí řeky Punkvy hrabě Arnošt Leopold Gellhorn, který koncem 17. století koupil blanenský zámek. Dřevěné uhlí, používané k tavbě, se pálilo v milířích v okolních lesích a železná ruda se vozila z nejbližšího okolí. 

Zlomové okamžiky

Důležitým milníkem pro blanenské železárny byl rok 1766, kdy je koupil šlechtický rod Salmů. O velký rozvoj podniku se zasloužil především starohrabě Hugo František Salm, který u Blanska vybudoval několik nových hutí. Roku 1806 navštívil Paříž, kde neúspěšně požadoval vrácení rodového hrabství Dolní Salm v Ardenách. Při této příležitosti se zastavil v Louvru, kde ho zaujala socha Diana s laní, zvaná též Diana z Versailles. Přál si mít podobné dílo doma, což ho přivedlo na myšlenku odlévat sochy z litiny.

V průběhu 19. století se blanenská dekorativní litina rychle stala velmi žádaným zbožím. Kromě soch byly populární různé štíty, talíře, mísy, popelníky a další drobné předměty, které se hodily do interiérů měšťanských domů. Kvalita litinových reliéfů přitom dosahovala takové úrovně, že brzy umožnila odlévat i opravdu velká díla, například da Vinciho Poslední večeři. 

Železárny úspěšně expandovaly a během několika let se rozrostly o novou válcovnu, slévárnu, modelárnu či kuplovací pec. Do provozu se dostaly destilační uhelné pece, další hamry i papírna. A právě v té době nastoupil do podniku Karl Reichenbach.

Vystřízlivění z romantických snů

Narodil se 12. února 1788 ve Stuttgartu do rodiny vévodského knihovníka Ludwiga Reichenbacha. Na otcovo přání studoval práva, ale zajímal se také o přírodní vědy a filozofii, ze které měl dokonce doktorát. V mládí se nadchl pro politiku, a to ne ledajakou – zaujala ho myšlenka vytvoření německé kolonie na ostrově Tahiti. Za tímto účelem založil dokonce tajný spolek, roku 1808 se ale dostal do konfliktu s policií, která za akcí viděla podvratnou činnost. Reichenbach byl následně zatčen a několik měsíců strávil ve vězení.

Za mřížemi z romantických snů vystřízlivěl a po propuštění zamířil svou pozornost jiným směrem. Zaměřil se na vědu, kterou hodlal uplatnit v průmyslu. Podílel se na budování hutních a strojírenských podniků v jižním Německu, přičemž inspiraci čerpal z už zavedených továren. Získal tím cenné zkušenosti, které navíc rozšiřoval častými cestami po Evropě.

Jedním z jeho zájmů byla i destilace různých přírodních surovin, při níž bylo možné narazit na dosud neznámé látky nebo získat levněji a snáz ty známé. Pro bádenské železárny v Hausachu například zkoumal, jak nejefektivněji využít dřevěné uhlí coby tepelný zdroj v železářských pecích. Své pokusy prováděl v chemické laboratoři ve Vídni, kde se také roku 1818 potkal s hrabětem Hugem Františkem Salmem. Toho práce mladého vědce zaujala natolik, že ho pozval na návštěvu svých blanenských železáren. 

Z návštěvníka ředitelem

Na Blanensko se německý vědec poprvé dostal ještě téhož roku. Správce železáren a horní mistr Karl Gottlieb Teubner ho seznámil s provozem a dosavadními výsledky při výrobě dřevěného uhlí suchou destilací v pecích. Přestože se Reichenbach na Moravě příliš nezdržel, stačila mu tato návštěva k zodpovězení řady otázek, týkajících se konstrukce optimální zuhelňovací pece. Její prototyp také následně postavil v německém Hausachu.

Hugo František Salm se o tomto úspěchu brzy dozvěděl a roku 1821 pozval Reichenbacha do Blanska podruhé – tentokrát už nejen na obhlídku, ale též aby pomohl s rozvojem podniku. Ubytoval ho na svém zámku a výsledkem jejich společného úsilí bylo udělení privilegia na výrobu dřevěného uhlí v „uzavřeném prostoru“ na dobu patnácti let.

Roku 1822 byly podle Reichenbachova konstrukčního návrhu postaveny dvě nové pece a železárny se začaly rychle rozvíjet. Stárnoucí Salm byl s výsledky nadmíru spokojen, hned v následujícím roce se proto rozhodl pro tehdy nebývalé řešení. Listinou z 1. dubna 1823 jmenoval Reichenbacha ředitelem všech železářských zařízení na blanenském a rájeckém panství s přímým podílem na zisku, přestože do firmy nevložil žádný kapitál.

Stuttgartský chemik a inženýr se tak stal neomezeným vládcem nad podnikem, který patřil k největším na Moravě a brzy i v celém rakouském mocnářství. Do výroby zaváděl nejmodernější postupy, závody kompletně oddlužil a značně zvelebil. Myslel přitom i na dělníky. V Blansku vybudoval dělnickou kolonii a v železárnách prosadil výstavbu sociálních zařízení. Na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století dosahoval už podnik světové úrovně, což vedlo starohraběte Salma k novému rozhodnutí. Roku 1831 ustanovil Karla Reichenbacha ředitelem všech svých panství.

Parafínový baron

Z ambiciózního vědce se tak vlastní pílí stal renomovaný odborník, průmyslový podnikatel a správce velkého území. Nezapomínal ale ani na chemické pokusy, které stály u zrodu jeho úspěchu. Už roku 1825 spolu s blanenským chemikem Václavem Maderem objevil látku nazvanou kreosot, která našla využití v lékařství (v současnosti slouží hlavně k ochraně dřeva). Největší objev se ovšem Reichenbachovi podařil roku 1833, kdy jako první izoloval z dehtu zvláštní směs nasycených alifatických uhlovodíků, kterou nazval parafín.

Nažloutlá až nahnědlá směs bez chuti a zápachu se vyznačovala snadnou tavitelností a tvárností, navíc odpuzovala vodu. Reichenbach pro ni zpočátku neměl konkrétní využití, brzy se ale stala levnou a kvalitní náhražkou včelího vosku ve svíčkách. Dnes se používá jako výchozí surovina pro řadu výrobků, například lyžařských či automobilových vosků, nejrůznějších krémů, mastí, rtěnek, líčidel, ale také třeba návnad na hlodavce.

K dalším Reichenbachovým objevům patřila různá syntetická barviva (mimo jiné pittakal), insekticid naftalín nebo fenol, který našel uplatnění ve zdravotnictví, kosmetice a chemickém průmyslu. Díky všem těmto látkám ředitel salmovských železáren brzy získal značné jmění, za něž si pořídil zámek Reisenberg v Dolním Rakousku, ke kterému později přikoupil panství Reidling, Gutenbrunner, Nisko a další zámek Heiligenkreuz poblíž St. Pöltenu. Za zásluhy o rozvoj průmyslu byl pak roku 1839 povýšen do šlechtického stavu. 

Konec pohádky

Reichenbach byl vskutku renesančním člověkem. Ve třicátých letech 19. století popsal mimo jiné pád blanenského meteoritu a svůj zájem o geologii využil i k vytvoření nejstarší geologické mapy okolí Blanska. Zajímal se také o speleologii (zkoumal Moravský kras) a v mineralogii je jeho jméno spojeno s objevem takzvaných lounských kamenů, později nazývaných olomučanské koblížky.

Roku 1835 se od něj ale štěstí začalo odvracet. Po dlouhé nemoci zemřela jeho manželka Friederika Louisa a při cestě do Benátek na tyfus rovněž dcera Ottana. Dvojnásobná ztráta podnikatele hluboce zasáhla. V březnu následujícího roku navíc ve Vídni zemřel jeho mecenáš a dlouholetý přítel Hugo František Salm, což ovlivnilo i Reichenbachovu pozici v Blansku. 

Na salmovských panstvích se tou dobou věnoval pěstování cukrové řepy, jejíž výnos ztrojnásobil. Roku 1836 pak v Rájci nad Svitavou založil cukrovar, který patřil k nejmodernějším na Moravě i v celé Evropě. Syn zesnulého majitele panství Hugo Karel Eduard Salm ale začal na jeho úspěchy žárlit. Přestože zpočátku stál na Reichenbachově straně a využil jeho vlivu ve sporech o dědictví, nakonec obvinil vynálezcova bratra Emila z podvodných machinací s penězi cukrovaru. Ten obvinění neunesl a spáchal sebevraždu. Salmovi to ale nestačilo, podobným způsobem osočil i Reichenbachova syna Reinholda a všem členům rodiny nakonec zakázal vstup do cukrovaru. Stárnoucí podnikatel nesl takové ponížení těžce. Roku 1840 proto od Salmů odešel a ještě mnoho let se s nimi soudil o finanční náhradu. 

Metalurg okultista

Po těchto událostech Reichenbach zanevřel na podnikání i metalurgii. Usadil se na zámku Cobenzl u Vídně a začal se zde věnovat takzvanému ódickému bádání. Šlo o zkoumání vyšší nervové činnosti člověka, které se zabývalo senzitivními jevy a vyzařováním magnetických vln. Ty Reichenbach nazval Od podle starogermánského boha Ódina. 

Už v Blansku prý pozoroval u několika citlivých jedinců jisté schopnosti a rozhodl se je studovat. Roku 1844 jedné velmi senzitivní dívce ukázal křišťál, který pak schoval ve vedlejší místnosti v naprosté tmě. Trvalo jen krátce, než děvče označilo místo, kam kámen umístil. „Řekla, že celá hmota krystalu plane jemným světlem, že z jeho hrotu vyzařuje plamének o délce ruky, modrý a jiskřící. Bylo to první pozorování z tisíců podobných, která od té doby následovala,“ napsal Reichenbach.

TIP: Legendární mýdlo Johanna Schichta: Proč si zvolili právě jelena?

On sám záření neviděl, takže se spoléhal na osoby, jimž říkal senzitivci. Neměl tím na mysli senzibily, spíš lidi všeobecně vnímavější a nervově labilnější. Své pokusy přitom dál zdokonaloval. Nechal si postavit komoru, v níž byla absolutní tma, a pokusným osobám předváděl různé materiály. Ve vědeckých kruzích se nicméně jeho práce setkala s velmi rezervovaným postojem a běžní lidé ho měli dokonce za šarlatána a podivína. Koncem šedesátých let se proto vydal na vědecký seminář do Lipska, kde chtěl své závěry obhájit. Než k tomu ale došlo, 19. ledna 1869 zde zemřel. 

Reichenbachovo bádání je dnes považováno za omyl. Moderní výzkumy takzvaných terahertzových vln sice potvrzují, že věci mohou „zářit“, intenzita této energie je ale hluboko pod prahem lidského vnímání. V Blansku přesto na vědce nezapomněli a roku 2012 otevřeli v zámeckém sklepení novou expozici, která má připomínat Reichenbachovu laboratoř.  

V úvodním provedení tanku Churchill Mk.I vyrobili Britové jen 303 kusy, po nichž začaly z linek sjíždět upravené verze Churchill Mk.II. Nejvýznamnější změna byla viditelná na první pohled. Zmizela totiž čelní houfnice, kterou nahradil druhý kulomet BESA. Po dodání 1 127 „dvojek“ přišla na řadu varianta Churchill Mk.III, jejíchž 675 exemplářů opět dostalo upravenou výzbroj. Čtyřicetimilimetrový kanon už potřebám moderního bojiště nevyhovoval, a proto se do upravené svařované věže lafetovalo dělo ráže 57 mm.

Předchozí část: Britské tanky Churchill (1): Hranatý obrněnec Jeho Veličenstva

Další varianty

U nejpočetnější modifikace, Churchill Mk.IV, jíž vzniklo přes 1 600 kusů, se výrobce vrátil ke konstrukčně jednodušší odlévané věži. V polních podmínkách se „čtyřky“ dočkaly dalších úprav. Ani 57mm kanon si nedokázal poradit se všemi typy cílů, a tak Britové na severoafrické frontě do některých churchillů instalovali americké 75mm zbraně ze středních tanků M4 Sherman. Nápad se natolik osvědčil, že se zaoceánský kanon stal standardní zbraní pozdějších sérií verze Mk.IV.

V rámci urychlení produkce některé stroje dostávaly domácí dělo OQF téhož kalibru. Ideální situace nastávala, když bok po boku bojovaly Churchilly Mk.IV s kanony ráže 57 i 75 mm. Zatímco první zbraň se mohla pochlubit lepšími výsledky při ničení obrněnců, druhá se díky své univerzálnosti uplatňovala též při palebné podpoře infanterie. Pro tento úkol byla určena i samostatná modifikace Churchill Mk.V s 95mm houfnicí, jenže vzniklo pouhých 241 tanků.

„Šestky“ se podobaly provedení Mk.IV s několika drobnými vylepšeními (vyrobily se jich dvě stovky), zato varianta Churchill Mk.VII přinášela radikální změny. Ne náhodou se jí přezdívalo Heavy Churchill – díky až 152mm pancíři se vyznačovala vyšší odolností v boji než legendární německý PzKpfw VI Tiger. Této výhody ovšem konstruktéři dosáhli jen nárůstem váhy – oproti typu Mk.I vzrostla z 39,1 tun na 40,7 tun.

V Africe i Evropě

Společně s odvozeným Churchill Mk.VIII osazeným 95mm houfnicí se zrodilo asi 1 600 „sedmiček“, což znamená, že celkem královské zbrojovky vychrlily zhruba 5 640 churchillů. Toto číslo zahrnuje i speciální přestavby, pro něž se hranatý tank ukázal být takřka ideální platformou. Typ absolvoval křest ohněm 19. srpna 1942 při nájezdu na okupovaný francouzský přístav Dieppe, do něhož se zapojilo 58 strojů. Pobřežní překážky a křížovou palbu jich však překonala pouze čtvrtina. Přeživší churchilly si při následných městských bojích vedly vcelku dobře, jenže většina nakonec uvízla v ulicích a operace Jubilee skončila debaklem.

O poznání lépe si tank s premiérovým jménem počínal na podzim 1942 u egyptského El Alameinu – byť se na bojiště dostalo pouhých šest exemplářů. Naplno se projevila jedna z hlavních výhod konstrukce spočívající v silném pancéřování: jistý stroj údajně inkasoval osm desítek zásahů, aniž jej Němci a Italové dokázali vyřadit z boje. V dalších bitvách – tentokrát už na tuniském území – se v první polovině roku 1943 objevovalo stále více churchillů. Během invaze na Sicílii i Apeninský poloostrov už šlo o páteřní typ královských obrněných svazků, jejichž jádro tvořil mohutný stroj také po otevření druhé fronty v západní Evropě.

Dlouhá kariéra

Ve Francii, Belgii i Nizozemí doháněl churchill Němce k zuřivosti svým pancířem, který bez potíží zastavoval projektily vypálené z většiny protitankových kanonů Wehrmachtu i Waffen-SS. Poslední verze se zesílenou výzbrojí mohly soupeřit se všemi obrněnci nepřítele, snad s výjimkou pantherů a tigerů. Leckdy si však britští tankisté poradili i s nimi – zejména když zasáhli poruchové německé stroje do citlivých partií. Jediný dochovaný funkční tiger, který vlastní Tankové muzeum v Bovingtonu, ostatně vyřadil právě kanon churchillu.

Na popud londýnského ministerstva války obdržela několik exemplářů australská armáda, která je podrobila porovnávacím testům se shermany a matildami na Nové Guineji. Přes svou hmotnost se typ v džungli osvědčil z celé trojice nejlépe. Na asijském válčišti královští tankisté nejprve testovali jeden kus v Barmě a později tam dorazily i další stroje, s nimiž se počítalo pro protahující se válku s Japonskem. Svržení atomových bomb a císařská kapitulace takovému scénáři zabránily. Asi 250 tanků si naopak zabojovalo v řadách Rudé armády, která je obdržela v rámci zákona o půjčce a pronájmu a nasadila u Stalingradu, Charkova či Kurska. Sovětské osádky si typ neoblíbily, považovaly jej za „nerafinovaný“ a příliš náročný na údržbu. Podobně jako domácí těžké obrněnce sloužily churchilly na východě v samostatných plucích, které měly provádět průlomy a podporovat pěchotu.

TIP: Nesmrtelná americká pásová legenda: Tank M4 Sherman

Porážka Osy neznamenala pro odolné obrněnce konec kariéry. Speciální verze churchillů (zejména AVRE a Crocodile) sloužily u královských tankových vojsk ještě za korejského konfliktu, kde se osvědčily především v roli mobilního dělostřelectva. Většina přeživších strojů byla vyřazena v roce 1952, byť několik exemplářů působilo u ženijních jednotek až do 70. let. Ačkoliv vznikl na základě poznatků z let 1914–1918 a už v době zrodu nad ním mnozí ohrnovali nos jako nad zastaralým mastodontem, churchill se tedy ukázal být překvapivě nadčasovou konstrukcí. 

Když do Evropy (a také do Asie) na sklonku nejmladší doby ledové dorazili první lidé našeho druhu Homo sapiens, vstoupili do prostředí, které se v mnohém lišilo od jejich africké domoviny. Museli se přizpůsobit celé řadě nových faktorů prostředí, včetně mnohem větší proměnlivosti délky dne během roku. V Africe jsou dny a noci po celý rok víceméně stejně dlouhé. V Evropě se lidé druhu Homo sapiens setkali s velmi dlouhými letními dny, po nichž pak v zimě následovaly velmi dlouhé noci.

Chvála mezidruhovým pletkám

Naštěstí v té době v Evropě již poměrně dlouho žili naši velmi blízcí příbuzní, neandertálci, kteří byli lépe přizpůsobeni životu ve vyšších zeměpisných šířkách. Naši předci se s nimi občas křížili a díky těmto pletkám máme v genomu celou řadu neandertálských sekvencí.

Tým amerických odborníků, který vedl John Capra z Kalifornské univerzity v San Franciscu, analyzoval vybrané lidské genomy pomocí speciální umělé inteligence, vybavené algoritmy, které jí umožňují pracovat se sekvencemi DNA. Umělá inteligence během této analýzy pátrala po archaických variantách genů, které jsou zodpovědné za naše vnitřní biologické rytmy.

V našem těle pracuje důmyslný systém biologických hodin, který řídí řadu vnitřních procesů, od trávení až po ukládání vzpomínek, a zároveň je nastavený tak, aby nám umožňoval reagovat na rozmanité podmínky prostředí, včetně délky dne a noci. Badatelům se podařilo vystopovat celou řadu variant genů souvisejících s vnitřními hodinami, které jsme podle všeho získali díky zmíněným pletkám s neandertálci.

Neandertálská ranní ptáčata

Detailní analýzy těchto variant, které doposud nebyly publikovány a neprošly tak recenzním řízením, přivedly vědce k závěru, že většina změn, které souvisejí se získáním „neandrtálských“ sekvencí spojených s vnitřními hodinami, směřuje jedním směrem – významně zvyšují pravděpodobnost, že jejich nositel bude tzv. „ranní ptáče.“

TIP: „Ranní ptáčata“ jsou zdravější a podávají lepší výkony v práci

Zatím není do úplně jasné, jak se časné vstávání podílí na přizpůsobení se vyšším zeměpisným šířkám. V každém případě ale nelze přehlédnout, že stejné posuny vnitřních hodin vykazuje i řada dalších druhů, které dnes žijí v těchto oblastech. Například octomilkám geny ranních ptáčat pomáhají synchronizovat jejich vnitřní biologické hodiny s letním obdobím, kdy jsou delší dny.

Zajíc je prapůvodně stepní živočich a jeho šíření po Evropě napomohl rozvoj zemědělství už od doby neolitu, kdy lidé mýtili lesy a zakládali polnosti. Zajíci totiž milují louky a pole s remízky a křovinatými mezemi, vyhledávají slunné paseky. Vyhýbají se hustým lesům, ovšem místy stoupají docela vysoko do hor. V létě se pohybují především otevřenou krajinou, zatímco v zimě se skrývají v křovinách a na okrajích lesů.

Sprinteři s bystrými smysly

Zajíci polní (Lepus europaeus) jsou vybavení vynikajícími smysly. Díky dlouhým boltcům mají skvělý sluch, ale velmi bystrý je i jejich zrak. Často panáčkují právě proto, aby měli dobrý rozhled. Druhým důvodem pro „stoj na zadních“ je snaha imponovat. Neobvyklé je, že vidí lépe za šera než za plného světla. K výborným smyslům je nutné přičíst velmi dobrý čich a hmat (zprostředkovaný dlouhými hmatovými vousy). Díky této smyslové výbavě je máloco překvapí a snad proto vznikla úsměvná pověra, že spí s otevřenýma očima.

Hnědaví ušáci jsou také výbornými běžci, kteří běžně dosahují rychlosti 40 km/h. V nebezpečí, zejména při běhu o život, mohou ovšem vyvinout rychlost až 74 km/h! Poněvadž mají přední nohy výrazně kratší než zadní, jsou lepší při běhu do kopce. Při prudkém úprku z kopce často klopýtají, nebo dokonce metají kozelce. Umí vyskočit i metr do výšky a až šest metrů do dálky.

Zaslepení milovníci

Během léta požírají zajíci různé byliny a zbytky plodin. Přes zimu okusují větve a na jaře s oblibou mlsají mladé pupeny. Svou potravu tráví dvakrát – poprvé nedokonale a vykálený kašovitý trus znovu sežerou. Teprve pak je potrava strávena dokonale a její zbytky zajíci vyloučí v podobě známých kulatých hnědých bobků. 

Zajíci se sdružují jen v době páření (honcování). Za teplých zim ovšem může tohle období odstartovat už prosinci nebo v lednu a trvá do srpna nebo až do září. Při honcování hopká vpředu zaječice a za ní houf „zamilovaných“ samců, kteří se mezi sebou při milostném poblouznění často perou – stojí na zadních a předníma nožkama si zasazují rány jako boxeři v ringu. Poblouznění samci jsou láskou jakoby zaslepení. Mnohokrát jsem sledoval psa, který štval zaječího samečka. Když ho to přestalo bavit a otočil se, aby se vrátil k pánovi, poblázněný ušák začal psa pronásledovat, jako by to byla jeho vyvolená.

Zranitelný zaječí dorost

Malí zajíčci se rodí plně osrstění, na rozdíl od mláďat králíka divokého ihned vidí a mají vyvinutou termoregulaci. Proto je zaječice zanechává v pelechu a navštěvuje je pouze proto, aby je nakojila. Po pouhých dvou týdnech již přecházejí malí zajíčci na pevnou stravu a po měsíci se již osamostatňují. Matky zaječice se měsíc po porodu již opět znovu páří, do roka mívají tři až čtyři vrhy. Samci o mláďata nepečují vůbec, naopak mohou být vůči nim i agresivní.

Především za vlhkého počasí mnoho mláďat uhyne, ale i za příznivých okolností se dospělosti dožije jen několik z nich. Provizorní chov mláďat v zajetí (např. v záchranných stanicích) je velmi obtížný. Jako náhražka kojení se většinou používá sušené mléko pro štěňata (kravské mléko je nevhodné). Malí zajíčci vyžadují kvůli své lekavosti mimořádně velký prostor a i vůči sobě navzájem dokážou být velmi agresivní. 

Dupající samotáři

Mimo období páření žijí zajíci samotářsky a obhajují své teritorium, které může mít rozsah 7–50 hektarů. Území, které si nárokují, značí sekretem pachových žláz a udržují si zde cestičky. Velmi jim totiž vadí promáčení srsti, proto z cestiček odstraňují rostliny, aby se o ně v mokru neurousali. Po deštích rádi běhají po silnicích, což je ovšem nezřídka stojí život. Na svém teritoriu mají hned několik pelechů – většinou pod keřem či u nějakého drnu. 

Zajíci většinou neužívají hlasových projevů a před nebezpečím varují dupnutím (stejně jako králíci divocí). Pokud jsou ale zraněni nebo ohroženi na životě, mohou vřeštět. Toho využívají myslivci, kteří na vábničku zaječí vřeštění napodobují, když chtějí přivábit lišku.

Přirození nepřátelé a ekologické hrozby

Vedle lišek patří mezi přirozené predátory zajíců vlci a také větší dravci – jestřábi, orli a výři. Dnes však zajícům škodí především moderní způsob zemědělského hospodaření s využíváním pesticidů, rozorávání mezí a především pěstování monokulturních plodin – především řepky a kukuřice. Po žních, kdy jsou naráz sklizeny obrovské polní plochy, zajíci často trpí hladem.

Dříve bylo velkým problémem pro zajíce rozprašování desikantů (používaných především k rychlému vysušení bramborových natí, případně i jako pesticidů), protože zajíci po proběhnutí daným úsekem pole oslepli. Zajíce také ohrožují mnohé nemoci – např. tularémie, brucelóza a kokcidióza. Je zajímavé, že parazité ušáky napadají poměrně zřídka.

Úbytek a částečný návrat

Kvůli novým postupům v zemědělství v mnoha evropských státech počty zajíců ve druhé polovině 20. století dramaticky poklesly. Zajíc je ovšem také oblíbené „myslivecké zvíře“. Počátkem 70. let 20. století se v České republice běžně ulovilo více než milion zajíců ročně, o deset let později šlo již jen o 100 tisíc exemplářů a zaječí populace nadále měla rapidně klesající trend (v roce 1993 se ulovilo jen pouhých 37 500 kusů). 

Teprve v posledních desetiletích se prudký pokles zaječí zvěře podařilo poněkud zastavit a dnes myslivci opět uloví přibližně 70 000 zajíců za loveckou sezónu. Zajíci se loví od 1. listopadu do 31. prosince zejména na společných honech, ovšem lov je povolen i se sokolnickými dravci (v tomto případě se užívají samičky jestřábů nebo orlů). Živí zajíci se také chytají do tenat, v minulosti jsme české ušáky horlivě exportovali nimrodům např. do Francie.

Pověry a symbolika

Zajíc byl kdysi spojován s čarodějnictvím a podsvětím, ale také s plodností. Staří Baltové a Slované věřili, že zajíc, který člověku přeběhne přes cestu, přináší smůlu. Za obzvlášť ošidné se považovalo, když zajíce potkal svatební průvod cestou z kostela. Prý také nebylo radno zajíce oslovovat jeho jménem, proto se mu v Česku říká mnoha zástupnými jmény: např. janek, macek, ušák, ušatec, polňák atd.

TIP: Zajíci a drůbež byli v Británii dlouho posvátní. Za Římanů se z nich stalo jídlo

Zejména ve Velké Británii je zajíc symbolem Velikonoc. Pramení to z kultu anglosaské bohyně jara a plodnosti Eostry, kterou doprovázel zajíc. Zajíc je také čtvrtým zvířetem čínského zvěrokruhu. Číňané i Aztékové mají mýtus o zajíci, který sídlí na Luně, poněvadž jim tvar měsíčních skvrn připomínal zaječí siluetu. V afrických a vietnamských bajkách vystupuje zajíc jako šibal, který napálí ostatní zvířata. V Ezopově slavné bajce však nafoukaného zajíce předstihne pomalá, ale vytrvalá želva. V období gotiky se v církevním umění často objevuje symbol tří zajíců v kruhu, jejichž uši tvoří uprostřed trojúhelník – je to odkaz na trojjedinou podstatu Boha.