Jistě není třeba rozebírat, že nepravdivé a skandální historky výrazně ovlivňují veřejné mínění. Proč je tak těžké s nimi bojovat? Z jakého důvodu má lidstvo tendenci věřit spíše báchorkám než názoru odborníků? Důvodů je samozřejmě celá řada, jedním z nich však je, že některé mají nebývale hluboké kořeny. Třeba už ve starověkém Římě.

Kanibalské hody

Synové kapitolské vlčice se mohli pochlubit velkou náboženskou tolerancí a početnou sbírku svých bohů doplňovali se značnou chutí. Když se však objevila podivná sekta, jejíž příslušníci prý na svých obřadech pojídají lidské maso a zapíjí je krví, bylo to moc i na ně. Přitom šlo jen o to, že někdo z vnějšku nepochopil podstatu eucharistie, tedy mystické přeměny chleba a vína na tělo a krev Páně. Světlo světa tak spatřila velmi nebezpečná fáma.

Pronásledované křesťanství se ale posléze stalo hlavním politicko-náboženským směrem, a tak bylo nutné hledáček veřejné nenávisti posunout poněkud bokem. Novými nepřáteli lidstva se tudíž stali Židé, o nichž se vědělo, že mají „podivný“ vztah ke krvi.

Na rozdíl od mnoha jiných kultur včetně té křesťanské není totiž semitská duše plynná. Je krvavá, a tato tekutina je tak zároveň svatá i zakázaná. Z toho plyne celá řada příkazů. Například správně košerované maso musí být pečlivě zbaveno životadárné tekutiny. Daný způsob porážky se nazývá šchita a probíhá tak, že je zvířeti proříznuto hrdlo až k páteři. A tato praktika ve spojení s hlubokým antisemitismem, který lze podle některých vědců vystopovat až do starověkého Egypta, se stala kořenem mýtu o židovských rituálních vraždách. Synové Jákobovi prý potřebují dětskou nebo panenskou krev, aby jí mohli zadělávat macesy a léčit komplikace při obřízce.

Dítě na prodej

Mýtus prosvištěl staletími jako uragán a přinesl vlnu nenávisti a nepochopení. Například Právní kniha města Brna z poloviny 14. století popisuje případ, kdy se dvě ženy pokusily prodat malého chlapce Židovi jménem Osel. Ten ženám koupi předběžně přislíbil a uhradil i část smluvené ceny. Potom ale zašel za rabínem a staršími a celou věc poctivě ohlásil. Když druhý den ráno dámy znovu přišly, čekalo je hned po uskutečnění prodeje zadržení. Jedna byla pohřbena zaživa, druhá díky pokročilé fázi těhotenství „jen“ oslepena.

Prodej dětí nebyl pro naše předky nikterak nepředstavitelnou záležitostí, což dodnes dokládá celá řada písní a říkanek. Pro nás je však zajímavé, že obě ženy považovaly židovskou potřebu dětské krve za tak jistou a samozřejmou, až je vedla ke konkrétnímu činu.

„Nekupujte u Žida…“

Pomluva žila dál a s nemenší silou se objevila třeba o více než 500 let později. Tehdy se udál notoricky známý zločin v Polné, kde byla v březnu roku 1899 zavražděna Anežka Hrůzová. Okamžitě vyvstalo podezření, že za tím stojí Židé toužící po panenské krvi. Jedním z těch, kdo se velmi statečně zastali obviněného Leopolda Hilsnera, byl i Tomáš Garrigue Masaryk.

Ani veřejná diskuze, ani racionální argumentace budoucího prezidenta však báchorku nevykořenily. Zkazka se totiž stala součástí takzvaných městských legend, tedy ústně předávaných historek vydávaných za pravdivé. (Pro větší věrohodnost je často zažil blíže neurčený „známý známého“ či „kamarád kamaráda“.) Ještě v padesátých letech tak existovaly v Sovětském svazu současné pověsti o bandách židovských lékařů, kteří jezdí v černých autech a kradou krev nic netušícím obětem. Tento komplex fám postupně zbavený antisemitského kontextu dostal v sedmdesátých letech ve střední Evropě podobu pověstí o černých volhách a sanitkách. A moderní pověsti podobného typu jsou vyprávěny i nadále.

Ukřižovaný chlapeček

Mýty o Židech a krvi se však samozřejmě stávaly součástí širšího konceptu. Oblíbená byla například městská legenda o nešťastném formanovi, který omylem srazil židovské dítě. Robátko utržilo těžké zranění, ale ještě žilo. Vozka je proto rychle odvezl k lékaři a na místě zanechal vůz a malého synka. (Ano, samozřejmě, že to nedává smysl. Ale tak už tyto příběhy fungují.) Když se pak vrátil, našel vlastní dítě posměšně ukřižované na žebřiňáku. S tím se však mstiví Židé nespokojili a ještě hošíčkovi podřízli hrdlo.

Smyšlená historka se stala tak oblíbenou, že přečkala až do moderní doby. Údajně v sedmdesátých letech v severních Čechách se udála verze, v níž již formana nahradil řidič kamionu a Židy pak cikáni. V nové podobě tedy kamion srazil romské dítě. Provinilý řidič vystoupil a vida, že je maličké ještě naživu, stopnul rychlejší vozidlo. (Opět máte pravdu, v této verzi to dává smysl ještě méně.) Na místě zanechal kamion a malého synka. Když se vrátil, našel chlapečka s podříznutým hrdlem ukřižovaného na přední masce automobilu.

U nás, stejně jako v sousedním Polsku byl příběh oblíbený zejména v minulosti, nejvíce pak v 70. letech 20. století, kdy se měl odehrát vždy přímo v dané zemi. V Polsku šlo nejčastěji o Slezsko, u nás právě o severní Čechy. Někdy konkrétně o sudetské Teplice-Trnovany. Novější verze z 80. a 90. let umísťovaly děj na Balkán do Bulharska, Rumunska, Maďarska či Turecka.

Veřejní nepřátelé

Pověst má jasnou souvislost s archaickým folklorem a jeho xenofobním podtextem. Poměrně roztomilé je, že jí na oblibě neubírá ani zjevná nelogičnost. Vždyť většina českých Romů se náboženstvím hlásí k římským katolíkům, a nemají tedy důvod snižovat vlastní víru posměšným křižováním.

TIP: Židovské rituální vraždy: Stále živá pověra probudila temné vášně v Kolíně

Historik Umberto Eco tvrdil, že mít nepřítele je důležité nejen k tomu, abychom vymezili vlastní identitu, ale i k tomu, abychom si obstarali překážku, na níž můžeme poměřovat svůj systém hodnot. Chybí-li nepřítel, je potřeba si ho vykonstruovat, a právě tomu pak napomáhají divoké historky, které denně zaplevelují internet. Zdá se, že se jich jen tak nezbavíme. 

Starověká říše Siungnuů povstala ve stepích centrální Asie přibližně 300 let před naším letopočtem a udržela se tam zhruba dalších 200 let. Byl to mocný kočovný kmenový svaz, který ovládal území dnešního Vnějšího a Vnitřního Mongolska, severně od tehdejší čínské říše Chan. S Číňany měli komplikované a nepříliš vřelé vztahy. Právě Siungnuové byli hlavní důvodem, proč vznikla Velká čínská zeď.

Říše Siungnuů byla ve své době vlivným geopolitickým hráčem. Nepoužívali ale písmo a z toho důvodu o nich existují jen záznamy okolních kultur, které nebývají příliš spolehlivé. Historie a především původ tohoto pozoruhodného kmenového svazu se před námi skrývá v mlze nejasností.

DNA starovělých pastevců

Mezinárodní tým expertů, který vedla doktorandka Juhyeon Leeová z jihokorejské Národní univerzity v Soulu, proto obrátil pozornost k výzkumu dávné DNA. Badatelé prozkoumali DNA Siungnuů, kteří byli pohřbeni na hřbitově aristokratické elity v Takhiltyn Khotgoru a na hřbitově lokální elity v Shombuuzyn Belchiru, v obou případech v západním Mongolsku. Výsledky výzkumu uveřejnili ve vědeckém časopisu Science Advances.

Analýzy DNA potvrdily, že obyvatelé v říši Siungnuů měli velmi pestrý původ. Šlo o multietnickou společnost, kde se uplatnili lidé z různých oblastí. Jejich genetická diverzita byla vysoká, a to na všech úrovních, v rámci celé říše, v jednotlivých společnostech a dokonce i v rámci jednotlivých rodin.

TIP: Odkud do Evropy přišli záhadní Avaři? Odpověď nabízí genetika

Největší genetické rozdíly badatelé nalezli u pohřbených s nejnižším sociálním statusem, zřejmě sluhů. Ti často pocházeli ze vzdálených končin a zřejmě i z oblastí mimo vládu Siungnuů. Mezi elitou byly genetické rozdíly menší, ale i v elitních rodinách byli lidé odlišného původu, zřejmě v souvislosti s manželskými svazky, které měly utužovat vztahy s jinými rody.

Zplození potomstva je smyslem života všech živočichů a pavouci nejsou výjimkou. Nenajdeme však mnoho zástupců živočišné říše, kde by námluvy byly tak riskantní záležitostí, jako u těchto osminohých predátorů. Fatální hrozby vyplývají už z faktu, že samice jsou často mnohonásobně větší než samci. U některých nefil (Nephila) váží samičky v průměru 125krát víc než sameček. Jde o největší rozdíl mezi pohlavími ze všech známých suchozemských tvorů. Výjimky z pravidla, podle kterého jsou samičky pavouků větší než samečkové, jsou velmi vzácné. Patří k nim například „pavoučí potápěč“ vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica).

Pro řadu samečků jsou námluvy tím posledním, co ve svém životě zažijí. Umírají spontánně prakticky ve stejném okamžiku, kdy svými kopulačními orgány vnesou spermie do pohlavních orgánů vyvolené samičky. Páření řady druhů křižáků z rodu Argiope, snovačky druhu Tidarren argo nebo lovčíka tmavého (Dolomedes tenebrosus) tak trvají pouhopouhou sekundu. Opakem jsou pavouci, jejichž milostné hrátky zaberou bezmála celý den, jako u některých plachetnatek (Troglohyphantes). Tito pavouci žijí v jeskyních, kde mají jen málo nepřátel. Nemusí proto s pářením nijak spěchat a sexu se oddávají 16 až 18 hodin. 

Tance a zásnubní písně

Jestliže jsou námluvy bleskové, jako třeba u zmíněných křižáků, nemají pavouci příležitost k namlouvacím rituálům. U řady druhů jsou ale zásnuby doprovázeny nápadnými tanci či zpěvy. Mistrovství v nich dosáhly skákavky (Salticidae). Například samci australské skákavky Maratus speciosus předvádějí několikaminutové představení, při kterém vysoko zvedají třetí pár končetin. Mají tento pár nohou nápadně prodloužený a na koncích zbarvený do uhlové černě. „Prostná“, která pavouk předvádí, jsou o to nápadnější, že sameček při nich pobíhá z místa na místo a různě se natáčí. Ještě efektnější je na jeho zásnubním tanci zvedání a natřásání pestře zbarveného zadečku. Maratus speciosus při tom ukazuje ostře oranžové chlupy, které jsou viditelné jenom ve víru námluv. Při každodenních aktivitách je pavouk schovává. 

Mexická skákavka Habronattus coecatus zase provází námluvy „songem“, který se skládá z mnoha různých rytmických motivů vyluzovaných buď vibrací nohou, nebo jejich třením o jiné části těla. Některé „sloky“ připomínají skandování sportovních fanoušků v hledišti stadiónu. K nejhlasitějším „zpěvákům“ patří další australská skákavka Maratus michaelseni. Při námluvách vydává sameček třením končetin o tělo zvuky jasně slyšitelné i na vzdálenost několika metrů. 

Světelná show a svatební dary

Bioluminiscenční námluvy podniká skákavka druhu Cosmophasis umbratica z Indie a Indonésie. Samci a samice se k námluvám scházejí na sluncem osvícených listech rostlin pozdě dopoledne a časně odpoledne, kdy se jim nabízejí optimální světelné podmínky. Samci různými částmi těla odrážejí ultrafialové záření, což samičky nemohou přehlédnout, protože mají oči citlivé i k této části světelného spektra. Samičky ultrafialově nezáří. Mají ovšem na povrchu těla pigment, který vydává po dopadu ultrafialového záření od samečka zelenavou bioluminiscenci. Po té pase ultrafialově svítící samec… 

Zvláštností námluv některých pavouků jsou „svatební dary“, které samci nabízejí samičkám, aby si je naklonili. Lovčík hajní (Pisaurus mirabilis) balí samičce svůj úlovek do pavučiny a páří se s ní v době, kdy samička jeho dar rozbaluje. Samci ale nehrají vždycky poctivě. Někdy přibalí ke kořisti i nepoživatelný předmět, aby objem dárku zvětšili. Jindy nešetří na pavučinovém obalu a jeho nadbytečnými vrstvami dárek rovněž opticky „nafukují“. 

Páření a potom smrt

Před pářením vytvoří samec pavouka malou pavučinku, do které uvolní své sperma. Odtud pak nabírá sperma do „injekčních stříkaček“ na konci makadel, kterými přenáší spermie do pohlavních orgánů samice. Samcům snovaček z rodu Tidarren v dospělosti jedno makadlo upadává a k oplození samice jim tak zůstává jediný „nástroj“. Makadla tvoří pětinu celkové váhy samečkova těla, a když se pavouk jednoho zbaví, odlehčí se mu a získá na pohyblivosti. U jemenské snovačky Tidarren argo utrhne samice při páření samci i toto jediné makadlo, které pak ještě několik hodin ponechá zasunuté ve svých pohlavních orgánech. Makadlo tam celou dobu reflexivně pokračuje ve vytlačování spermií. Samec bez makadla už ale není schopen dalšího páření a jeho život tím končí.

Páření jako „labutí píseň“ samců je u pavouků celkem běžné. Mnozí samečkové koneckonců vůbec nejsou uzpůsobeni k tomu, aby přijímali potravu. Přišli na svět jen proto, aby zplodili potomky. Nic jiného je nezajímá, nic jiného ani nezvládnou. Po páření se uchýlí do ústraní, kde zanedlouho uhynou. Někdy sameček ani neodchází daleko a dožije třeba na okraji sítě samičky, se kterou se spářil. 

Oběť pro další generaci

Pavouci jsou kanibalové a výrazný pohlavní dimorfismus – tedy nápadný rozdíl ve velikosti těla obou pohlaví – dává samičkám navrch. Již zmíněné „svatební dary“ jsou proto pro samce mnoha druhů jakousi bezpečnostní pojistkou. Samice se totiž rozbalováním dárku zabaví a po jeho zkonzumování bývá natolik nasycená, že ji na další chod v podobě samečka přejde chuť. Někteří samci se ale sežrání samičkou nevyhýbají, protože tak mohou dodat matce svých potomků živiny k produkci většího počtu vajíček. Samec se tak posmrtně domůže vyššího počtu potomků. 

Extrémně nakloněn sežrání samičkou je sameček australské snovačky Hasseltovy (Latrodectus hasselti). Během páření provede jakési „salto mortale“, kterým nastaví svůj zadeček přímo před samiččina klepítka s jedovými žlázami. Samice začne požírat samce ještě během páření. Ten se tím nenechá vyrušit a makadly dál vnáší do samiččiných pohlavních orgánů spermie. Tím, že se nabídne své partnerce jako pokrm, získá dodatečný čas pro páření a zvýší tak své šance na zplození početnějšího potomstva. 

Rekordy pavoučích snůšek

Pavoučí samice ovšem nejsou jen hrozivé kanibalky, ale také velmi výkonné matky. Vajíčka kladou do kokonů ze speciální pavučiny, která vytváří vajíčkům optimální podmínky a chrání je. Samičky některých pavouků kladou impozantní počty vajíček, která rozdělí do několika kokonů. To platí pro některé nefily (Nephila). Rekordmankou s nejpočetnější snůškou je zřejmě nefila chluponohá (Nephila pilipes) s více než třemi tisíci vajíček v jednom kokonu. Celkem může velká samička této nefily naklást kolem deseti tisíc vajíček. V některých encyklopediích se jako rekordní uvádí snůška samic pavouků rodu Mygalomorphus. I ta prý klade kolem tří tisíc vajíček, která mají mít mezi pavouky rekordní velikost malého hrášku. Zoologové přijímají tento údaj s rozpaky, protože rodové jméno Mygalomorphus nepatří žádnému z popsaných žijících ani vyhynulých pavoučích druhů. Danou informaci je proto nutné brát jako tradovaný omyl nebo vyloženou lež.

Jako nejmenší se někdy uvádí snůška samiček drobného, v Evropě hojně rozšířeného pavouka vzokana obecného (Oonops domesticus). Ty kladou do kokonu po dvou vajíčkách. Samičky jeskynních pavouků Telema tenella ovšem do kokonu umisťují jen po jednom vajíčku. Strategie klást jediné vajíčko je u jeskynních pavouků celkem běžná, protože jeskyně nenabízejí potomkům mnoho potravy. Rozptýlením jednotlivých vajíček na velkém prostoru samička předchází vyostřené konkurenci mezi jejími mláďaty. To je dobře, protože rivalství může celkem snadno přerůst v kanibalismus. 

Matky jako potrava mláďat

Pro mnohé pavoučí matky nakladením vajíček vše končí. Některé tím dokonce završí svůj život a uhynou. Najdou se však i samice, které o potomstvo pečují. Některé samičky hlídají kokon s nakladenými vajíčky. Za nejzazší formu péče o potomky považují vědci tzv. matrifagii, kterou najdeme přinejmenším u šesti různých evolučních linií pavouků. 

Učebnicovým příkladem matrifagie je chování matek pavouků stepníka čárového (Stegodyphus lineatus) žijícího v extrémně suchých oblastech Středomoří včetně izraelské pouště Negev. Samice po nakladení vajíček přestane přijímat potravu a zároveň v těle prudce zvýší produkci trávicích enzymů. Začne tak pomalu trávit své vlastní orgány a měnit je na výživnou kapalinu. Šetří přitom například srdce, aby si zajistila základní životní funkce a vydržela co nejdéle.

Když se z vajíček vyklubou malí pavoučci, matka jim po dva týdny vyvrhává malé porce svých natrávených útrob. V zadečku se jí mezitím vytvářejí „bubliny“ strávené tkáně, které mláďata nakonec nabodnou a vysají. Tím zasadí matce poslední ránu a pavoučice hyne. Mláďata získají až 95 % všech živin obsažených v matčině organismu a za dobu tohoto zvláštního „sebevražedného výkrmu“ zvětší svou velikost na trojnásobek. 

Další pavoučí matky volí odlišné formy sebeobětování. Samice cedivky domácí (Amaurobius ferox) nejprve nabízí čerstvě vyklubaným mláďatům nová, čerstvě nakladená vajíčka. Ta nejsou určena pro zplození další generace potomků, ale slouží výhradně jako konzerva na živiny bohaté potravy. Když mláďata tato „krmná vajíčka“ zkonzumují, začnou se poohlížet po další potravě. Neodolatelně je láká chvění pavučiny vyvolávané pohybem jejich matky. Samice v této době cíleně rozechvívá síť a láká tak mláďata k sobě. Ta jí nakonec vyskočí na horní stranu hrudi a zaboří do ní svá klepítka. Malí pavoučci sají matčiny tělesné tekutiny a zároveň jí do těla vylučují toxiny ze svých jedových žláz. Matku tak rychle zabijí a hodují na ní ještě další dva týdny. 

Rodina kojícího pavouka

Zcela nečekaný projev mateřského chování nedávno pozorovali čínští vědci u samic tchajwanské skákavky Toxeus magnus (viz Mravenčí přetvářka). Čínským vědcům vrtal hlavou fakt, že se v hnízdě skákavky nachází buď dospělá samice s mláďaty, nebo několik dospělých jedinců. Znamená to, že matka pečuje o potomky až do jejich dospělosti? Detailní pohled na život pavoučí matky od chvíle, kdy nakladla vajíčka, postavil vědce před novou záhadu. Mláďata utěšeně rostou, i když jim matka nenosí žádnou potravu a sama mláďata neopouštějí hnízdo. Čím se tedy mladí pavouci živí? 

Odpověď na tyto otázky jim odhalil až pohled na spodní stranu matčina zadečku a to pod mnohonásobným zvětšením mikroskopu. V příčném záhybu tam matka vylučuje drobné kapky zvláštního sekretu, který mladí pavouci pojídají. Pokud bychom přirovnali tento pavoučí sekret k mléku savců, moc bychom nepřeháněli. Skladbou živin se sekret mléku hodně podobá a podobně jako mléko pokryje všechny nároky na výživu potomka.

TIP: Rekordy pavoučí říše: Kdo jsou obři a trpaslíci mezi pavouky? A kolika let se dožívají?

Po vylíhnutí z vajíčka se mladí pavouci skákavky Toxeus magnus živí „mlékem“ celých šest týdnů, tedy skoro až do dospělosti, které dosahují ve věku kolem osmi týdnů. Pokud nemají mláďata k sekretu přístup, pak těžce strádají. Nerostou a do deseti dní hynou. První tři týdny života jsou mláďata odkázána výhradně na mléko. Další tři týdny už je matka přikrmuje nalovenou kořistí.

Pokud jde o marsovské rovery, většina pozornosti je nyní upřena především na Perseverance. Jeho předchůdce Curiosity, ale i po více než dekádě stále na povrchu rudé planety pilně pracuje. Tým NASA JPL, který má mise marsovských roverů na starosti, nedávno dokončil důležitý upgrade softwaru Curiosity, což jak inženýři NASA věří, mu jeho práci usnadní a snad i prodlouží jeho misi.

Rychlejší pohyb a snazší komunikace

Aktualizace softwaru, kterou Curiosity obdržel, je první velkou opravou po více než sedmi letech. Největší změnou, kterou vývojáři pro marsovský rover připravili, je úprava jeho jízdních vlastností. Curiosity se pohybuje v kratších úsecích, přičemž po jejich zdolání se musí zastavit a na základě snímků ze své kamery vyhodnotit informace o terénu a naplánovat svůj další pohyb. Modernější rover Perseverance umí pořizovat snímky za jízdy a zpracovávat je takřka v reálném čase.

Nový software má roveru Curiosity umožnit výrazně rychlejší zpracování snímků. Sice se bude i nadále pohybovat po jednotlivých úsecích, rychlejší analýza snímků mu ale umožní rychlejší pohyb než doposud.

„Curiosity se stále nebude moct pohybovat tak rychle jako Perseverance. Nově si ale místo toho, aby se po zdolání naplánovaného úseku musel zastavit třeba na minutu, vystačí s pouhým okamžikem k vyhodnocení další bezpečné trasy,“ vysvětluje Jonathan Denison z JPL. „Kratší čas přestávek mezi jednotlivými segmenty jízdy také znamená, že Curiosity spotřebuje méně energie. Tu pak bude moci využít pro vědecké aktivity.“

TIP: Rover Curiosity objevil na Marsu minerál, který by mohl posloužit jako zdroj vody

Aktualizace softwaru má také přinést menší opotřebení hliníkových kol roveru, která za více než deset let strávených na nehostinném povrchu Marsu dostávají pořádně zabrat. Snazší by mělo být i ovládání robotického ramene roveru a pozitivních změn dozná i způsob, jakým rover komunikuje s operátory na Zemi. Vývojáři věří, že současná vylepšení výrazně prodlouží a zjednoduší práci tohoto marsovského vytrvalce.

Pevnost Amber Fort se nachází asi deset kilometrů od Džajpuru, jenž je hlavním městem indického státu Rádžhastán. Název této monumentální stavby se dá přeložit jako Jantarová nebo také Žlutá pevnost. Původní název je ovšem Amer, přičemž toto slova nemá s barvou nic společného. Stavba navíc není žlutá, neboť je konstruována z červeného a bílého pískovce. Budování bylo započato v roce 1592 za vlády rádži Man Singha I.

TIP: Odkaz mocných rádžů: Starobylé pevnosti indického Rádžasthánu

Vnější vzhled stavby, na níž zub času v době překračující čtyři století přece jen znatelně zapracoval, asi nepřipraví návštěvníky na propracovaný a udržovaný vzhled jejích vnitřních částí. Stěny a stropy jsou zdobeny nádhernými dřevořezbami, které zobrazují lovecké scény a dokumentují život někdejších vládců. Stavba zkrátka nezapře, že nebývala jen pevností, ale také palácovým komplexem. V rámci opevněných zdí se nacházely čtyři části, které jsou dodnes vzájemně spojeny širokými schodišti.

V Egyptě se používal k léčbě krve, Římané soudili, že stvrzuje přátelství a lásku, středověcí mudrci ho používali ke snížení horkosti. Název granát označuje skupinu, která zahrnuje více než dvacet druhů minerálů. Jedním z nich je český granát. Ten je skoro národním pojmem. Mineralogové mu říkají pyrop. V řečtině totiž „pyr“ znamená oheň a „ops“ oko. I proto se mezi sběrateli setkáte s označením „ohnivé oko“. Jako jediný drahý kámen se na našem území průmyslově těží. Například v povrchových dolech v Podsedicích na Mostecku či na ložisku Vestřev v Podkrkonoší.

Proti démonům

I když nad tím dnes můžeme ohrnovat nos, v léčitelství patřily granáty k nejdéle používaným drahým kamenům. Podle staroindické nauky o čakrách náleží granát díky své červené barvě k energetickému centru na konci páteře. Tato čakra symbolizuje zemi, život a čistý oheň. Astrologové granát spojují s planetou Mars, silou a aktivitou. Zřejmě nejvíce jej léčitelé doporučovali při poruchách krvetvorby, chudokrevnosti a kolísání krevního tlaku. Ve starověku se věřilo, že správně umístěný granát zvyšuje sexuální aktivitu a léčí impotenci. A psychické poruchy. Podle esoteriků odstraňuje deprese, melancholii a nervové vyčerpání. Naopak posiluje sebevědomí a vytrvalost.

Naše prababičky nosily šňůry z českých granátů jako zaručený prostředek proti uhranutí. Ostatně i staří Indové pyropům přisuzovali tu nejvyšší ochrannou moc před zlými démony. A trocha romantiky na závěr: granát je také symbolem čistoty srdce a lásky.

Rudý třpyt

A české granáty? Znali je po celém světě. Novější výzkumy ukázaly, že platily za významnou vývozní surovinu už v 5. století. Kameny pocházející z našeho území lze nalézt v klenotech starých germánských kmenů i kavkazských kočovníků. Později se českými granáty zdobil například francký král Childerich, Přemysl Otakar II. či Marie Terezie. Císař Rudolf II. tvrdil, že mu dokáží zmírnit příznaky vrozené melancholie!

Díky své rudé barvě se pyrop postupně stal symbolem Kristovy krve – a tudíž oblíbenou ozdobou liturgických předmětů. Na dámských špercích se ve větší míře objevil až v 19. století. Tehdy zdobil i vějíře, taneční pořádky nebo lahvičky na parfémy. Doslova módní mánii rozpoutaly granáty v plesové sezóně na přelomu roku 1887 a 1888. S úchvatným kompletem z rudých kamínků zasazených ve zlatě se na vídeňském dvorním plese objevila ruská carevna Marie Sofie Dánská. A každá dáma ji toužila napodobit.

Lék na žal

Za nejkrásnější šperk z českých granátů ovšem bývá považována souprava Ulriky von Levetzow. Granáty byly pečlivě vybírány po mnoho let a na počátku 19. století je zručný šperkař proměnil v pětiřadý náhrdelník, dva třířadé náramky, náušnice, brož a prsten. Celou sadu darovala mladičké Ulrice její matka Amálie. Zdalipak neměly dívce pomoci zapomenout na lásku, kterou podle legendy zahořela k tehdy dvaasedmdesátiletému Johannu Wolfgangu Goethovi? A kterou jí překazila právě její mamá?

Souprava Ulriky von Levetzow byla z muzea v Třebenicích na Mostecku v roce 1988 ukradena, o rok později ji však zázračně nalezli v plechové krabici pod železniční tratí. Proto byla do expozice zhotovena kopie. (foto: Wikimedia Commons, Marie Čcheidzeová, CC BY-SA 4.0)

Slavný básník se s Ulrikou von Levetzow setkal v Mariánských Lázních v roce 1821. Štíhlá půvabná dívka v rozpuku svých sedmnácti let, s modrýma očima a blonďatými vlasy upoutala unaveného básníka na první pohled. Ona se zpočátku k slavnému literátovi stavěla spíš zdrženlivě. Ve svých pamětech vzpomíná, že ji přerušil v ručních pracích. Už příští den však Ulrika přijala básníkovo pozvání na ranní procházku ke Křížovému prameni. Později se jim tato cesta stala každodenním rituálem.

Nedostižná jako duha

V Mariánských Lázních se sešli i následující rok. Goetheho náklonnost rostla. Na rozloučenou napsal báseň Eolské harfy a v ní přirovnával Ulriku k Iris, řecké poselkyni bohů – nedostižné, nadpozemské, rozplývající se jako duha. Přišlo třetí léto jejich platonické známosti. Goetheho Ulrika přitahovala čím dál víc. Třebaže se vždy zdůrazňuje, že on sám nikdy o ruku Ulriky nepožádal, své city vyjevoval dosti výmluvně. I jeho okolí už usoudilo, že lásku nelze skrývat.

Tehdy se do situace pravděpodobně vložil velkovévoda Karl August. Tlumočil vroucné přání roztouženého starce Ulričině matce paní Amálii. Ta však se sňatkem nesouhlasila! Sama měla s velkým věkovým rozdílem partnerů špatné zkušenosti. Možná stála milencům v cestě i matčina žárlivost. Vždyť Goethe se zamlada dvořil i jí.

Co se po odmítnutí odehrávalo v duši starého básníka lze vyčíst z jeho Mariánskolázeňských elegií. Goethe a Ulrika se další rok už nesetkali. On prý však zůstal za toto vzplanutí vděčný. Příteli jednou řekl: „Je to plod mého nejvášnivějšího duševního hnutí, bez kterého bych nechtěl žít, ale které už bych nechtěl ještě jednou prožívat!“ A Ulrika? Nikdy se neprovdala. Odmítla prý dvanáct nabídek k sňatku! Vždyť měla patřit samotnému Goethovi! Jedině jemu vděčila za uctivou pozornost široké veřejnosti. Z bezvýznamného děvčete se stala známou a obdivovanou osobou a svou „slávu“ si užívala opravdu dlouho. Zemřela v devadesáti pěti letech na zámku v Třebívlicích.

Bájný granát

Kdo se zajímá o historii drahých kamenů, dříve nebo později narazí na zprávy o pražském pokladu císaře Rudolfa II. Jeho součástí měl být i největší český granát o velikosti holubího vejce. Prameny jej uvádějí jako císařský granát či císařský rubín. Podle všeho patřil tento výjimečný kámen k nejužšímu císařovu majetku. Není vyloučeno, že se po určitou dobu stal součástí jeho osobního klenotu, pravděpodobně prstenu.

Kde se o tajemném granátu dozvídáme poprvé? Boëtius de Boodt, lékař Rudolfa II., se o něm roku 1609 zmiňuje ve svém pojednání o drahých kamenech. Podle něj mu v Evropě není rovno a dále podotýká, že jej císař dostal darem od své sestry Alžběty, francouzské královny. Jenže byl to vůbec granát? De Boodt o tom ve svém traktátu „mezi řádky“ silně pochybuje! Ovšem naplno by si to říci nedovolil. Co se dělo s kamenem po smrti císaře? Stal se součástí lupu rabujících švédských vojsk. Generál Königsmark jej složil k nohám své královny.

Drahokam v zastavárně

Když se o pár let později královna Kristýna vzdala trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. a odešla do exilu, skvost si vzala s sebou. V Holandsku jej pak zastavila s ostatními klenoty za 12 tisíc tolarů. Na dobrých čtyřicet let zmizel „císařský rubín“ v sejfu holandského bankéře! Odtud pověstný drahokam vykoupil roku 1694 král Karel XI., syn Kristýnina nástupce. Kámen tajně putoval zpět do Švédska. Poprvé jej tu pořádně zvážili: měl 255,55 karátů. A předpokládaná cena? Astronomické dva miliony říšských tolarů!

Z královské klenotnice se granát vynořil roku 1777. Král Gustav III. odjel do Petrohradu navštívit carevnu Kateřinu II. Panovnice ho zahrnovala vzácnými dary. Jak se odvděčil? Tajně jí daroval slavný Rudolfův granát. Teprve po roce vyrozuměl vládu, aby klenot odepsali z královského pokladu!

TIP: Prokletý náhrdelník: Všechny jeho nositelky skonaly nepřirozenou smrtí

V carské pokladnici ležel skvost zapomenutý až do pádu Romanovců. Teprve v roce 1925 ho podrobně zkoumali sovětští profesoři Aminov a Fersman. Jako první tak odhalili světu jeho tajemství. Sytě růžový drahý kámen malinového tónu totiž není ani granát ani rubín. Jedná se o růžový turmalín rubelit, který pravděpodobně pochází z Barmy. Dokonce nemá mít ani drahokamovou kvalitu! Mezi záplavou diamantových klenotů ruského pokladu je to skutečně jen chudý příbuzný.

Když se řekne korek, každému se nejspíš vybaví zátky do láhví s vínem nebo jejich objemnější alternativy u šampaňského. Tím však využití úžasného materiálu zdaleka nekončí: Je lehký a nevodivý, takže například chrání baterie v elektromobilech před horkem i otřesy. Jeho tepelné vlastnosti ho dokonce předurčily k uplatnění v kosmonautice a portugalský korek se coby tepelná izolace nachází mimo jiné v nové americké raketě SLS. 

Kouzlo korku zná lidstvo již přes pět tisíc let. Egypťané z něj stavěli rybářské lodě, v antickém Řecku sloužil k výrobě sandálů či k utěsňování amfor. S láhvemi se spojil až v 18. století, kdy se pro uchování vína začalo hojně využívat sklo. Hrdla tehdy nebyla dokonale hladká či pravidelná, a pružný korek tak představoval ideální materiál k jejich utěsnění. 

Svlékání kmene

Ve světě, který bojuje s globálním oteplováním, nabízí korek také ekologickou a recyklovatelnou alternativu. Jde vlastně o kůru dubu korkového, jež se osekává přímo ze stromu. Do první sklizně dřevina dorůstá 25–30 let a kmen má v ideálním případě obvod alespoň 60 centimetrů. „Těžaři“ poté vytnou sekerou do kůry tzv. náhrdelník či korunku, dva horizontální zářezy vzdálené několik desítek centimetrů, načež vymezené pole ještě rozdělí několika svislými liniemi. Kůra je tak připravena k extrakci: Do škvír se vtlačí ostří sekery a materiál se od stromu odlupuje.   

Jde o velmi namáhavou, ale zároveň extrémně precizní práci. Pokud by totiž dělníci zasekávali nářadí příliš hluboko, mohl by strom uhynout, a v opačném případě by oddělená vrstva kůry k výrobě zátek nestačila. Sekat se zkrátka nesmí málo ani moc – v tom se skrývá kouzlo korkařského řemesla. Za chyby se přitom tvrdě platí, neboť škody přetrvají dlouho: Aby mohl strom dávat prvotřídní materiál, musí nejen dospět, ale také projít jednou či dvěma sklizněmi. 

Symbol Portugalska

První kůře se říká panenská a na výrobu zátek není dost kvalitní. Obvykle se proto mele a přidává se do průmyslových směsí. K další sklizni může dojít až za devět let, během nichž dřevina cenným materiálem opět obroste – občas se však čeká i déle. Teoreticky tedy strom vydá první kvalitní korek zhruba padesát let po zasazení a žádný pěstitel samozřejmě nechce dlouho očekávanou úrodu zničit. Také poškození stromu znamená problém, a to nejen v podobě špatného růstu, nýbrž i porušení zákona. Již od roku 1209 totiž patří dub korkový k symbolům Portugalska a pod hrozbou pokuty se nesmí bez povolení kácet ani prořezávat.

Korkové lesy chrání zákon a obvykle do nich nevedou ani silnice. S nákladem tak pomáhají osli. (foto: Profimedia)

Přestože sklizeň kůry zůstávala po tisíciletí vyhrazena zkušeným mistrům, i do korkového průmyslu pronikají pokročilé technologie. Ve fázi prototypu se například nacházejí pily citlivé na vlhkost, jež dovedou díky svým čidlům řezat pouze skrz kůru. Hovoří se také o zapojení umělé inteligence, momentálně jde ovšem stále o hudbu budoucnosti a korkový průmysl dál stojí a padá s precizní lidskou prací. Časem se však nástupu techniky nevyhne: Už v minulém roce si andaluští pěstitelé stěžovali, že prakticky nelze najít lidi na sezonní práci. 

Uhlíková stopa 

Duby korkové rostou pouze v západním Středomoří, a to zhruba na ploše 2,2 milionu hektarů půdy, přičemž 34 % dané rozlohy připadá na Portugalsko a 27 % na Španělsko. Roční úroda se pohybuje okolo 300 tisíc tun: Asi polovina pochází z první jmenované země, třetina z druhé a necelých 6 % z Maroka. Dubům se daří hlavně na pláních, jimž se v Portugalsku říká „montado“ a ve Španělsku „dehesa“. V přirozeném prostředí jim dělají společnost olivovníky a duby cesmínovité. Pod jejich korunami se pak prohánějí černá iberská prasata, vysoká zvěř i divočáci, vedle nichž se pase dobytek. 

Stejně jako jiné stromy, i duby korkové vstřebávají ze vzduchu oxid uhličitý pro potřeby fotosyntézy. Podle studie portugalské asociace APCOR pohltí jejich lesy každý rok 14 milionů tun zmíněné látky. „Na každou tunu vytěženého korku připadá třiasedmdesát tun vstřebaného oxidu uhličitého,“ vysvětluje António Rios de Amorim, který řídí korkové impérium Amorim. Výzkum portugalské společnosti Instituto Superior de Agronomia dokonce potvrdil, že jsou korkové produkty uhlíkově negativní.

Má víno dýchat?

Navzdory své ekologičnosti však korek zůstává pro mnohé vinaře kontroverzní. Přírodní zátky jsou totiž pórovité, takže netěsní dokonale. Zatímco podle některých odborníků pomáhá kontakt se vzduchem vínu v láhvi zrát, jiní podotýkají, že se takto nedá nápoj archivovat, protože oxiduje. Nejde přitom o jediný způsob, jak může korkový uzávěr víno nepříznivě ovlivnit: Při průmyslovém zpracování či následkem zamoření přirozeného prostředí stromů se mohou do suroviny dostat nečistoty nebo chemikálie. V zátce pak začnou růst mikroskopické houby a následně produkují 2,4,6-trichloranisol – látku, která je sice neškodná, ale může víno kontaminovat, takže potom chutná zatuchle.

TIP: Království špuntů: Tradiční korkové zátky ze Zlína dobývají Evropu

Na popud vinařů tedy vznikly testy, jež by měly případnou kontaminaci odhalit. Cílem je samozřejmě zajistit spokojenost zákazníků i výrobců, nicméně řada vinařství se rozhodla s korkem neriskovat. Sázejí proto spíš na šroubovací uzávěry z hliníku či plastové zátky, které už ovšem nejsou uhlíkově neutrální. Rostoucí popularita alternativních materiálů ohrožovala korkový průmysl začátkem 21. století. V současnosti je však technologie nakládání s kůrou natolik vyspělá, že naopak poptávka převyšuje nabídku, přestože se ročně vyrobí na 13 miliard korkových zátek. Ekologičnost navíc dělá z kůry ideální surovinu budoucnosti, která jistě najde využití v řadě nových oblastí. 

Když horolezkyně a skialpinistka Beatriz Flamini vstoupila 21. listopadu 2021 do izolované jeskyně ve španělské Granadě, svět byl v mnohém jiný, než když ji po předlouhých 500 dnech opustila. „Stále mám 21. listopadu 2021. O současném dění nevím vůbec nic,“ řekla extrémní atletka novinářům, když poprvé vyšla ze 70 metrů hluboké jeskyně. „Už rok a půl jsem se nemyla, mlčela a nemluvila s nikým jiným než sama se sebou.“

Rok a půl jsem se nemyla

Přestože Beatriz nebyla během experimentu v kontaktu s žádnými lidmi, byla pod bedlivým dozorem týmu vědců, psychologů a speleologů. Podpůrný tým jí také pod zem doručoval jídlo a vodu, vše nicméně probíhalo bez přímého kontaktu. Pojem o čase podle svých slov ztratila již zhruba po dvou měsících a na otázku, jak dlouho si myslí, že strávila pod zemí, odpověděla že „mezi 160 a 170 dny“. Ve skutečnosti žila v naprostém odloučení třikrát déle.

Pobyt v extrémním a izolovaném prostředí byl i pro tuto padesátiletou horolezkyni, která je jinak zvyklá zvládat extrémní situace, velmi náročný a vypořádat se musela například se sluchovými halucinacemi. Za nejnepříjemnější ale považuje množství všudypřítomného hmyzu, kterému v jeskyni čelila. Přesto svůj nevšední zážitek s úsměvem popsala jako „výborný a nepřekonatelný“. Většinu času ve svém dobrovolném exilu strávila čtením knih, cvičením, kreslením a pletením vlněných čepic.

Smyslem vědeckého experimentu, do kterého se Beatriz zapojila, byl výzkum a pozorování lidské mysli a změn v cirkadiánním rytmu. Vědci a psychologové se zaměřili především na vliv sociální izolace na její mozkové vzorce a spánek. 

Od 15. do 19. století ovládali Bosnu Osmani a právě v této éře se náboženské tetování, nazývané sicanje, dočkalo největšího rozšíření. Chorvaté tetovali své děti už kolem desátého roku života – a nejen z pověrčivosti. Snažili se jim tím připomenout jejich vlastní identitu. Děti se totiž unášely do tureckého otroctví vcelku často a ženy věřily, že je tetování ochrání před znásilněním. Všichni ti, co se ocitli v Osmanské říši jako otroci, služebnictvo, nebo budoucí vojáci, byli přinuceni konvertovat k islámu. Tetování jim ale dokazovalo, že na tuto víru přešli nedobrovolně. Často měli navíc vytetovány iniciály svého jména, aby nezapomněli, kým kdysi byli – a stále zůstávají.

TIP: Neznámé dějiny zdobení kůže: Tradiční tetování Maorů a japonské jakuzy

Vzory se jeden druhému podobaly – základem všech byl motiv kříže, který ale přerůstal do podoby ornamentu. Některé ženy si jej nechávaly tetovat i na čelo! S tím, jak se strohý kříž dekorativně rozvětvoval do stran, připomínal spíše severské runy. Možná záměrně! Některé obrazce totiž vypadají jako složené z runy algiz, která fungovala jako mimořádně silná ochrana a byla nošena jako amulet. Konec této pozoruhodné tradici udělal až na začátku 50. let komunistický režim. 

Více než 50 procent všech úmrtí na světě podle odborníků těsně souvisí s nějakou formou chronického zánětu. Právě záněty totiž často stojí za ischemickou chorobou srdeční, řadou nádorů, mrtvicí, chorobami ledvin nebo steatózou jater, nepočítaje autoimunitní a neurodegenerativní choroby. 

Zároveň ovšem soudobá lékařská věda nemá k dispozici prakticky žádné účinné nástroje, s nimiž by bylo možné takové chronické zánět účinně léčit. Lékařská doporučení obvykle končí u diet a změn životního stylu. Situaci by mohl změnit zásadní objev odborníků australského výzkumného centra Centenary Institute, který nedávno zveřejnil odborný časopis Circulation Research.

Jak zklidnit bílé krvinky

Joyce Chiuová a její kolegové odhalili mechanismus, díky němuž se bílé krvinky pohybují k místům zánětu. Objev otevírá dveře k vývoji nového typu léčby, která by „vykázala“ bílé krvinky do patřičných mezí a zajistila příznivější průběh onemocnění, souvisejících s chronickým zánětem.

Badatelé zjistili, jak se bílé krvinky „odlepují“ od krevních cév a pronikají dál do těla. Jejich pozornost se přitom soustředila na neutrofily, které představují nejpočetnější typ bílých krvinek a hlavní bojovou sílu buněčné imunity. Imunitní systém posílá neutrofily do první linie v případě poranění nebo infekce. Někdy to ale neutrofily „přeženou“ a vzniká chronický zánět.

TIP: Na ďábla s čertem: S chronickými záněty střev by nám mohl pomoci toxin cholery

Tým Chiuové identifikoval klíčový enzym vylučovaný neutrofily, takzvanou protein disulfidizomerázu (PDI), který zodpovídá za zmíněné „odlepení“ neutrofilů od krevních cév. Vědci věří, že když léčba zacílí právě na tento enzym, mělo by to vést k podstatnému „zpomalení“ neutrofilů a omezení jejich nežádoucího působení ve chronických zánětech.