Následující text představuje dílo umělé inteligence ChatGPT, která dostala za úkol vytvořit článek o rozdílech ve výchovných metodách dnes a před sto lety. Převod z angličtiny pak zajistil automatický překladač DeepL a ilustrace poskytla umělá inteligence Dall-E 2. Text jsme kromě drobného uspořádání odstavců nijak neupravovali. 

Jsme lepší rodiče?

Vztah mezi rodiči a dětmi prošel v průběhu staletí velkým vývojem. Zatímco některé aspekty se zlepšily, jiné se staly náročnějšími. V tomto článku se budeme zabývat změnami ve vztahu mezi rodiči a dětmi a tím, zda je lepší nebo horší než v předchozích staletích.

V minulosti byl vztah mezi rodiči a dětmi často přísný a hierarchický. Rodiče byli považováni za autoritu a měli nad svými dětmi naprostou kontrolu. Od dětí se očekávala poslušnost a úcta ke starším za všech okolností. Tento typ vztahu byl běžný v mnoha kulturách a často vycházel z tradičních genderových rolí, kdy otec byl hlavou domácnosti a matka zodpovídala za výchovu dětí.

Před sto lety byly nejběžnějšími výchovnými metodami fyzické tresty, jako je výprask, bití pravítkem nebo řemenem a pobyt v koutě. Hojně se používaly také slovní tresty, jako je výtka. Tělesné tresty byly často považovány za nezbytnou formu kázně a společnost je široce akceptovala. V některých případech byly děti vystaveny také citovému týrání a ponižování. Je důležité poznamenat, že výchovné postupy se v průběhu času změnily a mnohé z těchto metod již dnes nejsou považovány za přijatelné.

Většina odborníků a rodičovských organizací dnes prosazuje nefyzické formy trestání, které upřednostňují pozitivní posilování a učení vhodnému chování. Mezi nejrozšířenější a nejúčinnější metody kázně dnes patří:

• Časový limit: Jedná se o odloučení dítěte od situace, ve které se špatně chová, na krátkou dobu, obvykle minutu na rok věku.
• Přesměrování: Jedná se o přesměrování pozornosti dítěte od problematického chování k pozitivnější činnosti.
• Přirozené důsledky: V tomto případě se dítěti umožní, aby zažilo důsledky svého jednání, pokud nejsou škodlivé.
• Pozitivní posilování: Jedná se o chválení a odměňování dítěte za dobré chování.
• Jasná komunikace a stanovení hranic: To zahrnuje stanovení jasných očekávání ohledně chování a důsledné vymáhání důsledků za špatné chování.

Je důležité si uvědomit, že každé dítě je jiné a to, co funguje na jedno dítě, nemusí fungovat na jiné. Nejúčinnější přístup k výchově je takový, který je důsledný, spravedlivý a přizpůsobený individuálním potřebám a vývoji dítěte.

Nedoporučuje se, aby rodiče zcela upustili od stanovení hranic. Děti potřebují strukturu, důslednost a jasná očekávání, aby se cítily bezpečně a rozvíjely smysl pro sebekázeň. Bez hranic se děti mohou cítit nejisté v tom, co se od nich očekává, a mohou se dopouštět problematického chování.

Je však také důležité, aby rodiče byli flexibilní a upravovali své hranice podle toho, jak jejich děti rostou a vyvíjejí se. Hranice, které byly vhodné pro malé dítě, nemusí být nutné pro starší dítě.

Zdravý přístup k výchově zahrnuje stanovení jasných a přiměřených hranic, důsledné uplatňování důsledků za nesprávné chování a pozitivní posilování dobrého chování. Rodiče by také měli pravidelně přehodnocovat a upravovat svůj přístup k výchově podle toho, jak dítě roste a mění se.

Dnes je však vztah mezi rodiči a dětmi mnohem rovnostářštější. Rodiče a děti jsou vnímáni jako rovnocenní partneři při výchově dětí a je kladen větší důraz na otevřenou komunikaci a vzájemný respekt. Tento posun je částečně způsoben změnou společenských postojů k genderovým rolím a výchově dětí a také větším důrazem na individualismus a sebevyjádření.

Navzdory těmto pozitivním změnám se v moderní době objevují i výzvy, které se týkají vztahu mezi rodiči a dětmi. Jednou z největších výzev je vliv technologií na rodinnou dynamiku. Stále častější používání chytrých telefonů, sociálních médií a dalších digitálních zařízení usnadnilo rodičům a dětem zůstat ve spojení, ale také vytvořilo nové zdroje konfliktů. Mnoho rodičů se například snaží regulovat čas strávený u obrazovky a zajistit, aby děti používaly technologie zdravým a zodpovědným způsobem.

Podle nedávných studií potřebuje v České republice psychologickou pomoc přibližně 10-15 % dětí. Tento odhad odpovídá evropskému průměru a naznačuje, že značný počet dětí v České republice se potýká s problémy v oblasti duševního zdraví. 

Je důležité poznamenat, že tento údaj nemusí odrážet skutečný počet dětí, které vyhledávají nebo dostávají psychologickou pomoc, protože mnoho dětí s duševními problémy nemusí dostat podporu, kterou potřebují, kvůli nedostatečnému přístupu ke službám duševního zdraví, stigmatizaci duševních onemocnění nebo jiným překážkám.

Závěrem lze říci, že ačkoli se vztah mezi rodiči a dětmi v průběhu staletí značně změnil, je těžké jednoznačně říci, zda je lepší nebo horší než v dřívějších dobách. Na jedné straně zvýšený důraz na otevřenou komunikaci a vzájemný respekt vedl k pozitivnějšímu vztahu mezi rodiči a dětmi. Na druhé straně vliv technologií přinesl nové výzvy a zdroje konfliktů. Kvalita vztahu mezi rodiči a dětmi nakonec závisí na individuálních osobnostech a okolnostech každé rodiny.

Královské letectvo vývoj a následnou produkci bombardéru Handley Page V/1500 zadalo v roce 1917 a původní zakázka zněla na 210 kusů. Vzhledem k náročnosti výroby ji mělo zajišťovat hned několik britských podniků. Konstruktéři vycházeli z předchozích a menších typů Handley Page O/100 a Handley Page O/400.

Zajímavé technické řešení představuje instalace čtyř motorů, přičemž dva z nich působí jako tlačné podobnějako u některých typů dřívějších britských letadel. Inovaci pak představuje instalace jednoho ze tří kulometů do ocasu stroje. Velení s bombardéry počítalo pro novou ofenzivu proti Německu, přičemž tyto stroje měly zasáhnout i srdce císařství.

Přistání v Československu?

Smělý plán z listopadu 1918 počítal s bombardováním Berlína a následným přistáním v Praze, kde měly osádky natankovat a dozbrojit. Poté měly zamířit zpět do Anglie a cestou napadnout Düsseldorf. Realizaci nakonec překazily technické potíže s pohonnými jednotkami, a než se je podařilo vyřešit, bylo podepsáno příměří. S ním přišlo i rušení další výroby, takže nakonec vznikly jen čtyři desítky letounů.

TIP: Obři na nebesích: Handley Page Type O vs. Gotha G.IV

Jeden z nich pak byl skutečně nasazen v boji, když bombardoval královský palác v Kábulu během třetí anglo-afghánské války. Ten stejný stroj s označením J1936 ještě předtím podnikl dálkový let s několika mezipřistáními z Británie do Indie. Jeho kariéru ukončili až termiti, ovšem v celku se nedochoval ani žádný další V/1500

Největší příběhy jsou ty, které člověk sám prožije – to spisovatel Alexander Dumas mladší dobře věděl. Roku 1848 vydal román o nešťastné lásce k tajemné dámě s kaméliemi. Sklidil obrovský úspěch, o čtyři roky později proto látku upravil pro divadlo. Příštího roku krásná kurtizána definitivně vstoupila do dějin umění – slavný italský skladatel Giuseppe Verdi totiž její osud vyzpíval v opeře La Traviata. Milenecký poměr skutečné Dámy s kaméliemi Marie Duplessis a Alexandra Dumase mladšího trval pouhý rok. Od září 1844 do srpna 1845 spolu prožili románek, který dívku navěky proslavil. O dvě léta později, 3. února 1847, zemřela. Bylo jí dvacet tři let.

Prodával ji

Jmenovala se Rose Alphonsine Plessis, její bohatí milenci ji však znali jako Marii Duplessis. A krásná Róza měla co skrývat. Narodila se 15. ledna 1824 v zapadlé vesničce Nonant-le-Pin, která i dnes nemá o mnoho víc než pět set duší. Otec opilec a násilník, matka z dobré měšťanské rodiny – tahle kombinace mohla fungovat jen pár prvních let jejich soužití. Když okouzlení opadlo, Marie-Louisa Deshayes od manžela utekla. Své dvě dcery nechala příbuzným. Umřela v Róziných osmi letech a děti opět putovaly po příbuzenstvu. 

Ve dvanácti letech přišla budoucí slavná kurtizána o panenství s pohůnkem a musela se s ostudou vrátit domů. Chvíli ji otec zapřáhl v prádelně, potom ale zjistil, jak na ní vydělat mnohem víc. Prodal ji jakémusi Plantierovi, snad studentovi. Že se choval jako pasák? Z toho si vrásky nedělal, i jeho matka se živila jako prostitutka. Co na to říkal dědeček kněz už sotva někdo zjistí. Po roce ale milý Plantier dívčinu s díky vrátil. Otec proto Rózu udal k příbuzným v Paříži.

Rušná metropole mohla skrýt její pošramocenou pověst a nabídnout nové možnosti. Jaké budou, už záleželo pouze na ní. Našla si práci v kloboučnictví, její krása ji ale zradila. Půvabná tvář, dokonalá postava a okouzlující úsměv… Už o rok později si uvědomila, že to je její největší bohatství. První amant měl restauraci poblíž Palais-Royal. Stavila se tam s kamarádkami na jídlo a on ji prostě sbalil. Celý rok se nechala vydržovat. Potom se finanční možnosti štědrého restauratéra a vdovce vyčerpaly. Apartmán od bývalého milence musela opustit, naskočila však do kolotoče, který se od té doby už nezastavil.

Závislosti

Nechtěla být jen obyčejnou „šlapkou“. Začala se vzdělávat – naučila se číst, psát a konverzovat o událostech, které hýbaly tehdejším světem. A boháči i významní mužové Paříže byli ochotni za chvíle strávené s ní štědře zaplatit. Navštěvovala přední salóny a pořádala nákladné večírky. Obklopovala se nejvlivnějšími politiky, známými spisovateli a malíři. Milovala operu. Stala se z ní kurtizána na úrovni. Změnila si jméno na Marii a vylepšila si příjmení o falešný šlechtický přídomek „Du“. Šarm snoubila s přirozenou inteligencí a vkusem. A co na ní její milenci oceňovali nejvíce: byla maximálně diskrétní i poté, co jejich avantýra skončila. Velký svět po ní žádal velká gesta.

Propadla hráčské vášni. Ať už vyhrávala nebo prohrávala, stala se na hře závislá. Dnes bychom ji označili za gamblerku. Ambiciozní a jinak disciplinovaná kráska byla ve skutečnosti malou holčičkou. Nedokázala se přenést přes své trudné a ponižující dětství. Chtěla vše, co se jí nabízelo a bylo jí jedno, co za to zaplatí. A čím. Od svých milenců nedostávala lásku, po které toužila. Jen milou náklonnost, v lepším případě. Nudu a samotu přebíjela nekonečným nakupováním drahých zbytečností.

Byla vlastně psychicky nemocná. Své tělo neprodávala proto, aby se uživila, ale aby uhasila své doutnající komplexy méněcennosti. Přesto si stále udržuje až panenský půvab křehkého anděla s melancholickýma očima. Přítelkyni, herečce Judith Bernatové, řekla: „Můj život je tragédie. Dávám příliš mnoho lásky a nedostávám nic. Je strašné mít srdce a být kurtizána. Jednou mě to zabije.“

Magnet na bohaté muže

Dumase potkala náhodou v jakési společnosti roku 1842, to jim bylo oběma osmnáct let. Ona už se stačila proslavit, on se potloukal jako bezvýznamný nemanželský syn ctěného spisovatele a pradleny. Záviděl otci a strašlivě se mu snažil vyrovnat. O dva roky později se setkali znovu a stali se milenci. Na pouhý rok, Dumas totiž neustál bohaté a urozené „konkurenty“. Odvezl ji na venkov, nudila se. Utratil s Marií všechny své úspory a potom utekl. Zkoušel štěstí v ruletě, nakonec si půjčil peníze jinde. Jenže zvítězila žárlivost. Dokonce plánoval, že ji zabije. On, který pět měsíců po její smrti sepsal dojemně romantický příběh nehynoucí lásky! Vyhrožoval i prosil. Jenže ona už na podobné scény neměla čas. Její nemoc se zhoršovala.

Ve dvaceti letech se v lázních seznámila s ruským velvyslancem ve Vídni, o dvě generace starším hrabětem Gustavem de Stackelbergem. Byl spokojeně ženatý, mladá kráska mu ale připomínala mrtvou dceru. Stala se jeho posedlostí – platil její dluhy, pronajímal jí lóže v opeře a z Anglie jí nechával vozit dostihové koně. I další z jejích aristokratických milenců, budoucí vévoda de Guiche-Gramont, s ní jezdil po německých lázeňských letoviscích. Jenže potom jí udělal dítě. Okamžitě opatřil nechtěnému potomkovi náhradní rodiče a vyexpedoval ho z jejího života. Děťátko později zemřelo na zápal plic. „Máte tuberkulózu a zemřete.“ Ta zpráva Marii nepřekvapila, přesto ji zlomila. Nejbližší osobou se jí teď stal její lékař.

Bála se, že zůstane zcela opuštěná, proto svolila ke sňatku s dávným milencem, hrabětem de Perregaux. Vzali se v únoru 1845 v Londýně. Pro francouzské úřady to vlastně ani žádný legální svazek nebyl. A Perregaux to dobře věděl. Jeho rodina se nesměla nic dozvědět. Náhlé poblouznění odeznělo příliš brzy. Snad ještě dřív, než opustili břehy Anglie. Nikdy spolu nežili jako manželé. Marie si alespoň nechala udělat vlastní erb. Osud to zařídil ještě trochu jinak...

V ten čas potkala svou poslední velkou lásku: Franze Liszta. Třicetiletý slavný skladatel se právě vrátil z koncertního turné po Evropě. Charismatický krasavec byl navíc volný – s dlouholetou přítelkyní hraběnkou d’Agoult se nedávno rozešel. Objevil se na stejném divadelním představení jako ona. Sama se mu přišla představit. Pozvala ho na jeden ze svých dýchánků a než večer skončil, slavila své poslední milostné vítězství. Krátké, ale intenzivní. Prohlásil později, že byla první ženou, kterou miloval.

Jenže hudba měla přednost. Vyrazil na další koncertní turné. Škemrala, aby ho mohla doprovázet. Odmítl. Slíbil jen, že se pro ni vrátí a spolu se vydají do Turecka. Příliš pozdě. Už ji nikdy nespatřil. V posledním roce života vyvřely na povrch všechny její děsy. Znala svou diagnózu a přesto se pokoušela obelstít smrt jak jen to šlo. Střídala doktory, léky i drastické léčebné kúry. Šílela a zarputile se snažila udržet při životě. Milenci ji opouštěli, dluhy rostly do astronomických výšek. Zemřela v krutých bolestech, za ruku ji prý přitom držel právě „manžel na zapřenou“, hrabě de Perregaux.

TIP: Klavírní šílenství: Ferenc Liszt pobláznil fanynky po celé Evropě

A světe div se, pro nešťastnou kurtizánu smutnil celý její „salónní“ svět. Pohřbili ji s velkou pompou na hřbitově na Montmartru. Hrabě de Perregaux však dva týdny po obřadu vyzvedl ostatky a nechal urnu vyměnit. Proč? Prý nebyla dost velkolepá. Pro luxusní krásku nemohl napsat lepší epilog. O pět měsíců později vystoupala Marie Duplessis do věčnosti. Alexander Dumas svůj román naškrábal za pouhé čtyři týdny. Nešťastné krasavici ale postavil pomník na celá století.

Tým německých astronomů z Univerzity Tübingen přišel loni s tím, že objekt, který se nachází v nitru pozůstatku supernovy HESS J1731-347, pravděpodobně není v souladu s aktuálně přijímanými astronomickými modely. Dospěli k tomu na základě přehodnocení jeho vzdálenosti od Sluneční soustavy. Do té doby byla vzdálenost odhadována na zhruba 10 tisíc světelných let, podle německého týmu je to „pouhých“ 8 150 světelných let.

Z laického hlediska by se mohlo zdát, že jde o nepodstatný rozdíl v jinak ohromujících vzdálenostech. Pro vědce jde ale o významnou změnu, protože od vzdálenosti objektu astronomové odvozují odhady dalších charakteristik, včetně velikosti objektu a jeho hmotnosti. Jak badatelé shrnují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Nature Astronomy, objekt, který dostal označení XMMU J173203.3-344518, je extrémně lehký. Jeho hmotnost tak vlastně popírá soudobé astronomické modely.

Závěry německého týmu nedávno potvrdila nová analýza týmu brazilských astronomů, kterou přijal ke zveřejnění časopis Astronomy & Astrophysics Letters. Autoři této studie se domnívají, že objekt XMMU J173203.3-344518 není klasickou neutronovou hvězdou.

Neutronová hvězda proti pravidlům

Dosavadní modely považují za nejnižší možnou hmotnost neutronové hvězdy takovou, která mírně přesahuje hmotnost našeho Slunce, přičemž nejlehčí potvrzená neutronová hvězda váží jako 1,17 Slunce. Hmotnost objektu XMMU J173203.3-344518, jehož velikost zhruba odpovídá rozloze Manhattanu, je ale jen asi 0,77 Slunce.

Když masivní stálice zakončí svůj život ohromující explozí supernovy, zhroutí se její jádro do podoby neutronové hvězdy, případně pulzaru. Pokud je však takto zrozená neutronová hvězda velmi hmotná, může se za jistých okolností hroutit dál, za vzniku ještě extrémnější podoby hmoty, aniž by přitom skončila jako klasická černá díra.

Při dalším zhroucení se mohou uvolnit kvarky, jež dosud utvářely protony a neutrony v atomech hmoty bývalé stálice. Vznikne tím tzv. kvarková hmota, nesmírně hustá kaše těsně naskládaných kvarků, která dohromady tvoří kvarkovou hvězdu.

Podivná hvězda?

Pokud by kvarková hvězda sestávala z kvarkové hmoty obsahující exotické podivné kvarky, mohlo by se jednat o tzv. podivnou hvězdu. Tyto objekty mohly podle některých představ vzniknout rovněž bezprostředně po Velkém třesku a teoreticky přetrvat až do dnešní doby. Zhroucení krusty podivné hvězdy by přitom mohlo představovat zdroj záhadných rychlých rádiových záblesků.

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Podle brazilských vědců je zatím předčasné hovořit o tom, že objekt XMMU J173203.3-344518 je prvním známým případem podivné hvězdy, byť dosavadní zjištění to nevylučují. Není například jasné, jak by se takový extrémní objekt mohl zrodit při zhroucení hvězdy doprovázeném explozí supernovy. Supernova HESS J1731-347 nicméně představuje lákavý cíl pro další výzkum, který může potvdit či vyvrátit existenci hvězdy, kterou zatím známe jen z astrofyzikálních rovnic a hypotéz.

Hlavním účelem dnešních zoologických zahrad je ochrana ohrožených druhů, přičemž některé již dokonce v divočině zcela vyhynuly a přežívají výhradně v zajetí. V minulosti se ovšem zájem o pohodu zvířat ocital až na poslední koleji – na prvním místě byla symbolika, kterou tvorové ztělesňovali.

Už staroegyptští faraoni ve 4. tisíciletí př. n. l. s oblibou posílali poddané odchytávat lvy, aby je mohli chovat u dvora na důkaz své moci a bohatství. Mimochodem, tradici vydržovat si ve své blízkosti impozantní šelmy si panovníci v severní Africe uchovali až do minulého století: Například ještě v polovině 60. let žilo na dvoře marockého krále několik exemplářů lva berberského, který z přírody dávno vymizel. Chov v zajetí tak alespoň umožnil, aby se druh rozmnožil a zachoval. 

Zkrotit krále zvířat se rovnalo respektu poddaných i politických protějšků. Ostatně nikoliv náhodou označovali starověcí Římané neprobádaná území v mapách slovy „hic sunt leones“, tedy „zde jsou lvi“. Pověst obávaných bestií si velké kočky udržely až do středověku, a to i na starém kontinentu: Nejznámějšími evropskými lvy se patrně stali ti, kteří obývali londýnský Tower. 

Angličtí lvi nejen v erbu

V Toweru fungovala královská menažerie od počátku 13. století, kdy dlouholetou tradici chovu zvířat zahájil Jan Bezzemek. Písemné záznamy z té doby dokládají, že vyplácel pravidelné mzdy chovatelům. Jeho nástupce Jindřich III. Plantagenet obdržel v roce 1235 darem od římského císaře Fridricha II. Štaufského tři lvy; o dvacet let později přibyl od norského krále lední medvěd a krátce poté i slon dovezený z Francie. 

V průběhu následujících staletí obohatily exotický zvěřinec i další druhy, mimo jiné pumy, šakali nebo tygr. Největším tahákem však po celou dobu zůstávali lvi, kterých tam roku 1708 žilo celkem jedenáct. Za vlády Alžběty I. v 16. století umožnila menažerie přístup veřejnosti: Návštěvníci si mohli zvířata prohlédnout za tři půlpence nebo přinést vlastního psa či kočku, aby posloužili jako potrava velkých šelem. 

Ocitnout se na královském dvoře však pro samotné lvy nepředstavovalo výhru, nýbrž smůlu. Z dochovaných zpráv lze odvodit, že jejich životní podmínky byly tristní. Archeologický průzkum v roce 1999 například odhalil zbytky klecí o rozměrech dva krát tři metry, zatímco dospělý samec může dorůstat až dvou a půl metru. K potěše diváků se v pozdějších letech pořádaly i dnes již nelegální zápasy lvů se psy. Divoká zvířata z Toweru zmizela v roce 1835, kdy se posledních 150 kusů přesunulo do zoo v Regent’s Parku.

Slon jako dárek

Zvířata ze vzdálených lokalit od nepaměti sloužila coby oblíbený diplomatický dar. Ještě v předminulém století tak thajský král Rama IV. nabídl stádo slonů patnáctému americkému prezidentovi Jamesi Buchananovi, který ovšem – s odkazem na kapacitní omezení trávníků před Bílým domem – s mnoha díky odmítl. Oproti tomu římský císař Karel Veliký roku 802 asijského chobotnatce na svůj dvůr pustil: Samce pojmenovaného Abul-Abbas obdržel od bagdádského chalífy Hárúna ar-Rašída jako poděkování za udržování přátelských styků mezi oběma říšemi. 

Panovníci z Orientu obecně měli v oblibě získávat si úctu evropských protějšků právě prostřednictvím zoologických unikátů. Již zmíněný Karel Veliký tak provozoval postupně hned trojici zvěřinců ve třech městech dnešního Německa a Nizozemska, a obyvatelé jeho říše tudíž mohli na vlastní oči spatřit například cizokrajné opice, velbloudy či medvědy. Mnohá zvířata strávila značnou část života převážením napříč kontinentem: Kupříkladu portugalský král Manuel I. na přelomu 15. a 16. století nařídil dopravit do svého proslulého zvěřince v lisabonském paláci Ribeira slony a nosorožce přímo z Indie. Po jednom exempláři od každého druhu následně poslal lodí darem do Říma tehdejšímu papeži Lvovi X., nosorožec však nepřežil ztroskotání. 

Blboun z Prahy

Pozadu nezůstal ani Rudolf II., který proměnil Královskou zahradu a Jelení příkop na Pražském hradě v improvizovanou zoo. Na rohu ulic U Prašného mostu a Mariánské hradby dosud stojí rekonstruovaná budova z roku 1583, dnes sloužící jako restaurace, kterou nechal císař vybudovat coby zázemí pro zaměstnance menažerie. Na přilehlých pozemcích pečovali jeho poddaní o lvy, tygry, levharty či medvědy, zatímco návštěvníci je mohli pozorovat z vedlejšího schodiště s galerií. 

K tamním atrakcím měl patřit i orangutan zvaný „lesní muž“, jeho existenci však žádné spolehlivé záznamy nedokládají. Také není stoprocentně jisté, zda v ptačí rezervaci habsburského panovníka pobýval dnes již vyhynulý dronte mauricijský neboli blboun nejapný či pták dodo. Předpokládá se, že mezi léty 1605 a 1608 obdržel Rudolf II. přinejmenším jednoho opeřence přímo z Mauricia, neboť v jeho sbírkách se příslušná vycpanina nacházela. Ve své době šlo o mimořádnou raritu – o existenci tvora přinesli holandští mořeplavci zprávu teprve roku 1598 a poslední zaznamenané pozorování pochází z 60. let následujícího století. Evropané tedy mohli živého dronteho spatřit jen necelých sto let.

Snídaně ve zvěřinci

Zpočátku sloužily kolekce živočichů primárně pro potěchu majitele, tedy panovníka, který chtěl bohatou expozicí udělat co největší dojem. Nezřídka to znamenalo, že nechal divoká zvířata zápasit mezi sebou, a to i mezidruhově. Například Ludvík XIV. dal ve Vincennes u Paříže postavit dvoupatrovou budovu s balkony obklopujícími obdélníkové nádvoří, kde se konaly souboje na život a na smrt: Do krvavých střetů se tam před zraky významných hostů pouštěli například lvi proti slonům. Atraktivní podívaná se pravidelně konala až do roku 1700, kdy byl místní zvěřinec zrušen a jeho obyvatelé, kteří přežili, se přesunuli do Versailles. V královském paláci proto vyrostl speciální pavilon s mřížovanými kotci, přístupný veřejnosti. 

Primitivní předchůdkyně dnešních zoologických zahrad se po vzoru té versailleské brzy rozšířily po celé Evropě a jedna z nich vznikla i ve vídeňském Schönbrunnu. Původně barokní menažerie se postupně proměnila v historicky první zoo moderního typu, jež klade životní podmínky zvířat přinejmenším naroveň jejich divokým příbuzným. Za její otevření roku 1752 vděčíme Františkovi I. Štěpánu Lotrinskému, manželovi císařovny Marie Terezie, která chodila snídat do pavilonu přímo uprostřed areálu. V roce 1906 se tam také poprvé podařilo rozmnožit slony v zajetí, přestože do té doby považovali vědci něco takového za vyloučené. Další prvenství drží zahrada v již zmíněném londýnském Regent’s Parku, otevřená v roce 1828 původně za účelem vědeckého bádání: Právě s ní se totiž pojí užívání dodnes oblíbené zkratky zoo.

Ušlapán pakoněm

Nad podmínkami, v nichž obyvatelé menažerií zpočátku žili, by však dnešní ochránci přírody patrně lomili rukama. Dokonce i v 19. století vyvolala poprask demonstrativní poprava slona Chuneeho v londýnském zvěřinci, který založil a „zásoboval“ obchodník se zvířaty Edward Cross. Jeho zájem byl především komerční, a nebozí tvorové tak živořili v klecích připomínajících kotce králíkárny. Tlustokožec držený v miniaturní dřevěné ohradě projevoval svou nespokojenost s nehumánním zacházením agresivitou a Cross se rozhodl problém vyřešit jeho usmrcením. K zabití gigantického tvora bylo třeba 152 výstřelů z mušket, za což si dotyčný v dobovém tisku vysloužil značnou kritiku. Pověst si příliš nenapravil ani poté, co se stal ředitelem nové zoologické instituce v Královských zahradách v Surrey. 

Díky koloniím měli Britové přístup k exotickým tvorům takřka ze všech koutů planety, například včetně australských vačnatců. Jejich převoz a následný odchov však ne vždy skončily úspěchem. Tehdejší noviny informovaly o každé lodní přepravě konkrétního živočicha a v přístavech často čekaly davy nadšenců toužících je spatřit. Další osud zvířat býval ovšem neslavný: Mnohá utekla nebo jednoduše nepřežila následné zacházení chovatelů, kteří neměli dostatečné zkušenosti s péčí. Uvedené se týkalo třeba nosorožce z Jižní Afriky, který v Londýně uhynul už po několika týdnech. A ztráty byly i na opačné straně: Například v srpnu 1833 ušlapal ošetřovatele George Charda pakůň poté, co muž sudokopytníka zbičoval ve snaze předvést ho před diváky. 

Zvířata versus návštěvníci

Právě návštěvníci měli až do počátku 19. století, kdy se zrodily první zoo moderního typu, absolutní prioritu – a někdy i poté, co se hlavním cílem nově otevíraných institucí stalo vzdělávání a vědecké poznání.

TIP: Tip na rodinný výlet: 5 nejlákavějších zoologických zahrad

Ve zmíněném Surrey se tak v roce 1844 rozhodli přilákat davy na velkolepé historické rekonstrukce: Díky novým pyrotechnickým efektům tam mohli uspořádat například simulaci velkého požáru Londýna z roku 1666, erupci Vesuvu, při níž z makety sopečného kužele šlehaly červenozelené plameny, nebo námořní bitvy při obléhání Gibraltaru. Netřeba dodávat, že hlasitá vřava provázející podobné akce musela mít na zvířata umístěná v bezprostřední blízkosti traumatizující vliv. 

V centrální části španělského ostrova Menorca v souostroví Baleáry se nachází jeskyně Es Càrritx, která sloužila k pohřebním rituálům v pozdní době bronzové, asi před 3 600 lety. Jeskyně byla objevena speleology Arnauem a Márquezem teprve v roce 1995. 

V Es Càrritx se pohřbívalo celkem asi 800 let – nachází se zde pohřební komora, kde je uloženo 210 lidí. Jak zjistili arechologové, při pohřebním rituálu byly často mrtvým ostříhány vlasy, umístěny v dřevěném či rohovinovém pouzdru a uloženy vedle těla mrtvého. Někdy byly i nabarveny na červeno.

Vlasy z doby bronzové

Elisa Guerra Doceová ze španělské Univerzity ve Valladolidu se svými spolupracovníky využila příležitosti ověřit využívání psychedelických rostlin dávnými obyvateli Baleár. Analyzovala získané vzorky z vlasů nalezených v jeskyni Es Càrritx pomocí hmotnostní spektroskopie s vysokým rozlišením a ultra vysokoúčinné kapalinové chromatografie (UPLC). Výsledky práce španělských vědců zveřejnil odborný časopis Scientific Reports.

Badatelé ve zkoumaných vlasech objevili známky přítomnosti tří alkaloidů – atropinu, skopolaminu a efedrinu. Atropin se skopolaminem jsou typickými tropanovými alkaloidy rostlin z čeledi lilkovitých a náležejí mezi delirianty, čili pravé halucinogeny. Jde o látky, které dramaticky narušují vědomí a mohou vyvolávat nebezpečné stavy ztráty sebekontroly až bezhlavé zběsilosti.

Efedrin je zase alkaloid s výrazně stimulujícími účinky. Všechny zmíněné látky se již od pradávna využívají k rituálním účelům a zároveň se s nimi lze při neopatrném užívání i smrtelně otrávit. Podle badatelů je to poprvé, kdy byly tyto látky objeveny přímo v tělech lidí doby bronzové.

TIP: Děti Inků určené k obětování dostávaly koku a antidepresiva z ayahuascy

Pokud jde o zdroj těchto látek, na Menorce běžně rostou durman obecný (Datura stramonium), blín bílý (Hyoscyamus albus) a mandragora podzimní (Mandragora automnalis) z čeledi lilkovitých, které obsahují atropin i skopolamin. Také se zde vyskytuje chvojník křehký (Ephedra fragilis), který obsahuje množství efedrinu. Všechny tyto rostliny tak byly pro lidi doby bronzové běžně dostupné.

Z kosmodromu v Kourou má dnes ve 14:15 SELČ zamířit do vesmíru sonda Juice, která má zkoumat soustavu Jupiteru. Úkolem sondy je kromě zkoumání systému největší planety Sluneční soustavy prostudovat trojici jejích ledových měsíců: Callisto, Europu a zejména největší měsíc Ganymedes. Mimo jiné se pokusí zjistit, zda se na nich může vyskytovat život.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mohl být start odložen kvůli technickým problémům, může se ale stát, že mu zabrání nepříznivé počasí. Další možnost startu pak bude po následujících 14 dní, příští pak až v srpnu.

Sonda se od nosné rakety oddělí půl hodiny po startu. Následně se rozvinou obří solární panely o rozloze 85 metrů čtverečních, které zajišťují napájení vědeckých přístrojů a služebních systémů. Juice v prvních fázích své cesty několikrát obletí Zemi, Měsíc a Venuši, které využije ke gravitačnímu manévru. Ten jí poskytne rychlost potřebnou k dosažení Jupiteru. 

Osm let cesty a čtyři roky výzkumů

V okolí naší planety se bude pohybovat až do roku 2029. Očekává se, že v letech 2031 až 2034 začne plnit hlavní cíl své mise, tedy průzkum Jupiterovy soustavy a jeho tří měsíců, kolem kterých proletí až 35×. V roce 2035 se pak ustanoví na orbitě Ganymeda, největšího měsíce Sluneční soustavy. Dopadem na jeho povrch svou misi zakončí.

Ariane 5 vynese do vesmíru šestitunový náklad – kromě sondy vážící 2,4 tuny s sebou vezme i 3,6 tuny paliva, které Juice využije pro gravitační manévry u Země, Měsíce a Venuše i pro uvedení na oběžnou dráhu Jupiteru a Ganymedu. Na palubě sondy je deset přístrojů, jejichž úkolem je prozkoumat vše od Jupiteru a jeho okolí po oceány uvězněné hluboko pod povrchem měsíců. Sonda bude se Zemí komunikovat pomocí antény o průměru 2,5 metru.

Vědci ESA uvedli, že cílem mise není najít na ledových měsících život. Juice se bude snažit zjistit, zda na nich život mohl nebo může existovat. Bližší zkoumání by pak lidstvo čekalo v závislosti na výsledcích mise Juice v následujících dekádách. Evropská kosmická agentura na projektu pracuje už od začátku minulého desetiletí, mise vyšla na zhruba 1,6 miliardy eur (37,6 miliardy korun). Na vývoji a testování sondy a zařízení se podle ESA podílelo přes 2000 lidí z 23 zemí včetně českých vědců.

„Týden po startu nás čeká intenzivní práce spojená s řízeným vyklápěním měřicích antén. Během letu k Jupiteru pak plánujeme pomocí našeho přístroje detekovat dopady kosmického prachu na sondu, a tak přispět k výzkumu jeho výskytu, především v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem,“ uvedl v tiskové zprávě Ondřej Santolík, vedoucí českého výzkumného týmu z oddělení kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR. Ústav pracoval na zařízení pro výzkum radiových a plazmových vln v prostředí Jupiteru.

TIP: Návštěvy u Jeho Veličenstva: Které sondy navštívily, nebo brzy navštíví Jupiter?

Do přípravy mise Juice se zapojili také vědci z brněnského Ústavu přístrojové techniky Akademie věd ČR, kteří pomocí vlastní kryogenní aparatury otestovali míru tepelného vyzařování speciálního povlaku sondy. Na projektu se podíleli také vědci z Astronomického ústavu AV ČR, kteří sestrojili prototyp speciálního napájejícího zdroje.

Komentovaný start sondy JUICE můžete sledovat například na kanálu Czech Space News od 13:50 hodin.

Podle platné vyhlášky musejí být balené potraviny prodávané v Evropské unii opatřeny informací o obsahu nutričních hodnot, tedy o množství energie a živin – konkrétně tuků včetně nasycených mastných kyselin, sacharidů včetně cukrů, bílkovin a soli. Obsah nutrientů se stanovuje pomocí laboratorních testů. Při zjišťování kalorické hodnoty se pak vychází z toho, že se veškerá energie uvolněná v těle z živin nakonec přemění v teplo, jehož množství lze změřit. 

Konkrétní postup není nijak složitý: Potravina se umístí do kalorimetru (v principu jde o uzavřenou nádobu obklopenou vodou) a zahřívá se, dokud se obsah kompletně nespálí. Nárůst teploty vody potom slouží coby ukazatel obsaženého množství energie.

TIP: Stále hladové neurony: Kolik energie vyžaduje myšlení?

Výsledek nicméně nepředstavuje cílovou hodnotu; jelikož organismus spotřebuje průměrně 15 % energie na samotné metabolické procesy, vynásobí se získané číslo koeficientem 0,85. Zároveň platí, že trávení každého ze tří hlavních typů živin – tj. bílkovin, tuků a sacharidů – vyžaduje jiné množství energie. Nejnáročnější na zpracování jsou proteiny, jejichž jeden gram obsahuje 23,4 kilojoulu, ale naše tělo z něj dokáže získat pouze 17,2 kilojoulu.

Ti, co měli štěstí, si mohli alespoň trochu spravit chuť díky OSN a Správě spojených národů pro první obnovu a provoz (někdy se také používá označení Správa spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu, daleko známější je však pod svou anglickou zkratkou UNRRA), která poslala do Československa do roku 1947 skoro neuvěřitelných 800 tisíc tun potravin. V jejich krabičkách jen málokdy chyběly i proslavené žvýkačky či pravá káva, kterou si strávníci navyklí na meltu nemohli vynachválit. UNRRA nezapomínala ale ani na léky či textil, jehož se rovněž příliš nedostávalo.

Neoblomný Stalin

Ze západu mohla do Československa doputovat i další pomoc. Americký prezident Harry Truman totiž vzal vážně varování velvyslance v Moskvě George G. Kennana a rozhodl se politicky bojovat za svou doktrínu spočívající v zadržování komunismu. Ohroženým zemím mohl alespoň ekonomicky vyjít vstříc Plán evropské obnovy (daleko známější pod přízviskem Marshallův plán), díky němuž dostaly evropské státy asi 13 miliard amerických dolarů.

Československé poválečné potravinové lístky. (foto: Wikimedia Commons, Jarba, CC0)

I Československo se mohlo podílet na této hospodářské pomoci, a skutečně vláda přijala pozvání na konferenci do Paříže, kde měla ČSR přistoupit k Marshallovu plánu. Tomu však zabránil Stalin, který dokázal svou vůli vnutit i tuzemským komunistům, kteří už drželi pevně v rukou příslušné politické funkce a k americkému plánu se v červenci 1947 postavili zády. Stalin totiž jasně naznačil, že případná účast Československa na konferenci by vážně narušila vztahy mezi ČSR a SSSR.

TIP: Přídělový systém a kolonizace pohraničí: Jak vypadal „normální život“ po válce

Přídělový systém vydržel sice až do konce května roku 1953 (kdy už stál v čele státu po březnové smrti Klementa Gottwalda nový prezident Antonín Zápotocký), ale od začátku roku 1949 bylo možné nakupovat i mimo něj. Jen málo kdo si to ale mohl dovolit. Potraviny i zboží byly i kvůli problémům se zásobováním a nespravedlivé komunistické sociální politice velmi drahé. 

Už krátce po zařazení letounu McDonnell Douglas F-15A Eagle do služby amerického letectva zazněl požadavekna prodloužení doletu. Ve druhé polovině 70. let proto u McDonnellu zahájili práce na stroji s větším obsahem palivových nádrží a vylepšenou avionikou. Od roku 1979 pak začaly operační útvary tyto F-15C přebírat. Z výrobních pásů jich sjelo na 300, páteř amerického letectva tvořily po celá 80. a 90. léta.

Předchozí část: Hřmotný orel ve službách armád NATO (1): McDonnell Douglas F-15 Eagle

Poprvé se do boje dostaly v lednu 1991 během operace Pouštní bouře. Krátce po půlnoci 17. ledna zaútočily spojenecké bombardéry na cíle v okolí Bagdádu a součást jejich doprovodu tvořilo též osm F-15C od 33. wingu. Do hluboké tmy ale startovali rovněž iráčtí stíhači a jednoho z nich zachytil radiolokátorem kapitán John Kelk. Cíl identifikoval jako MiG-29 a odpálil na něj řízenou raketu, která ho zničila. Jen o půl minuty později kapitán Grater vypustil dvě střely, které našly svůj cíl v podobě dvojice iráckých stíhaček Mirage F1.

Nová vítězství

Za pár minut kapitán Tate od 1. wingu zachytil soupeře vzdáleného 19 km. Vyrazil proti němu a z F-15C vypustil na čtyři kilometry AIM-7 Sparrow, která vzápětí rozmetala na kusy další iráckou mirage. Ke střetu došlo i odpoledne při bombardování letiště u Bagdádu. Tam se pohybovala dvojice MiG-29, takže čtveřice F-15C se oddělila od formace a vyrazila je stíhat – po jednom vítězství si připsali kapitán Draeger a kapitán Magill od 33. wingu.

Ve vzduchu se pak bojovalo až 19. ledna, kdy skupina F-16 napadla letiště v severozápadním Iráku, přičemž je kryla čtveřice F-15C od 33. wingu. Základnu bránili Iráčané na MiG-29 – jeden poslal k zemi kapitán Underhill, druhý kapitán Rodriguez. Při další hlídce 33. wingu přišlo hlášení, že se v oblasti pohybují MiG-25. Kapitán Tollini na jeden z nich úspěšně odpálil raketu a trefil, irácký pilot se ale stačil katapultovat. Druhou „pětadvacítku“ smetl z oblohy kapitán Pitts. Nový úspěch toho dne zaznamenali piloti od 36. wingu kapitán Prather a nadporučík Sveden, kteří v podvečer zničili každý po jedné mirage.

Migy a suchoje jako hrušky

Kapitán Draeger od 33. wingu vedl 26. ledna 1991 čtveřici F-15C, když dostal informaci o skupině nepřátel vzdálených asi 150 km. Okamžitě vyrazil do dané oblasti – malá formace neměla proti F-15C mnoho šancí a tři MiG-23 šly po zásazích raketami k zemi. O den později dvojice eaglů od 36. wingu právě doplňovala palivo za letu, když přišla zpráva o nepříteli jihovýchodně od Bagdádu. Kapitán Denney ze vzdálenosti 32 km odpálil střelu AIM-7, která vybuchla blízko jednoho MiG-23, na jeho zničení to však nestačilo. Denney proto vypustil druhou raketu, která už nepřítele rozmetala na kusy. Jeho wingman zatím pronásledoval další „třiadvacítku“, minul však. Pak odpálil nové dvě rakety a ty už zasáhly. Do boje se vrátil rovněž kapitán Denney a zlikvidoval ještě jeden MiG-23.

Příští den ráno čtveřice eaglů od 32. wingu zaznamenala formaci mířící k hranicím Íránu. Kapitán Watrous dokázal odpálit raketu na jeden MiG-23, který za sestavou trochu zaostával. Rčení, že posledního kousne pes, se ukázalo jako pravdivé a mig se po zásazích rozpadl na kusy. Watrouse vzdušné vítězství tak rozrušilo, že při následném doplňování paliva z létajícího tankeru o něj zavadil a urazil si skoro metr levého křídla. Přesto dokázal bezpečně přistát.

Dne 29. ledna 1991 čtveřice F-15 od 33. wingu hlídkovala nad bojištěm a dostala upozornění na několik MiG-23BN, letících nízko nad zemí. Kapitán Rose na ně odpálil raketu AIM-7 a ta bez problému zasáhla cíl. Už příští den získal pilot F-15C kapitán Masters neobvyklé vítězství, když kolem 16.00 smetl z oblohy transportní Iljušin Il-76.

Hon na vrtulníky

Ráno 6. února pak došlo k velkému střetu, v němž příslušníci 36. wingu připsali na konto dva bitevní Suchoje Su-25 a dva MiG-21. Následujícího dne vzlétla na hlídku formace eaglů od 33. wingu, kterou vedl velitel jednotky plukovník Rick Parsons. Po příletu do oblasti Bagdádu na obrazovce radaru uviděl množství cílů – šlo o Su-22, patrně se pokoušejících o úlet za hranice země.

Velitel na jeden odpálil raketu AIM-7 a sestřelil ho. Jiné dva dostal kapitán Murphy. Krátce po poledni pak major Randy May od 36. wingu smetl z oblohy vrtulník Mi-8. O dva dny později se dva příslušníci stejné jednotky podělili o zásah dalšího Mi-8. K mimořádně kurióznímu vítězství pak došlo 14. února, kdy pilot F-15E Strike Eagle od 4. wingu narazil na nepřátelskou helikoptéru. Američané ji tentokrát nezasáhli kanonem ani raketami, ale díky zaměřovacímu systému LANTIRN – laserem naváděnou bombou GBU-10.

Stíhat i bombardovat

V 70. letech USAF hledalo náhradu za stíhací bombardéry F-111 a F-4. Jako nejjednodušší se ukazovalo upravit k těmto úkolům F-15. Společnost McDonnell Douglas proto začala vyvíjet variantu schopnou útoků na pozemní cíle na velké vzdálenosti a za každého počasí při zachování plné schopnosti vedení vzdušného boje. Modifikace dostala označení F-15E Strike Eagle a její první prototyp vznikl přestavbou dvoumístného F-15B v srpnu 1981.

V zadní části kokpitu seděl operátor obsluhující radiolokátor. Testy velení uspokojily, takže padlo rozhodnutí o zahájení sériové výroby. První hotový stroj vzlétl 11. prosince 1986. Stíhací F-15C se zapojily do akcí za války v Jugoslávií v roce 1999. Součást doprovodu bombardérů při první misi 24. března tvořily též eagly od 493. perutě. Do houstnoucí tmy ale z letiště Niš startovali i srbští stíhači na MiG-29.

Nebe nad Balkánem

Jako první zareagovali Američané. Zkušený podplukovník Cesar Rodriguez, který měl na účtě už dva sestřely z Perského zálivu, zachytil radarem „devětadvacítku“ majora Iliji Arizanova, vzdálenou přibližně 100 km. Rodriguez zhruba 50 km od cíle odhodil přídavné palivové nádrže a zrychlil, dotáhl se na 25 km a úspěšně odpálil střelu AIM-120 AMRAAM: O dvě minuty později se k odpalu dostal kapitán Michael Shower. Obě střely minuly, až třetí trefila. Zasáhla stroj majora Nebojši Nikoliče, který se musel katapultovat.

Odpoledne 26. března bombardovalo okolí Bělehradu osm B-52 a letoun včasné výstrahy AWACS zaznamenal srbské letouny. Navedl na ně dvojici F-15C, hlídkujících u bosenské Tuzly. Velitel hlídky kapitán Jeff Hwang od 493. perutě odpálil raketu AMRAAM a pak druhou, proti vedoucímu MiG-29 střelu vypustilo i jeho číslo.

Návrat nad poušť

Jugoslávský major Slobodan Perič první raketu dokázal ještě vymanévrovat, ale vzápětí „devětadvacítku“ zasáhla druhá. Perič se stačil katapultovat, jeho dvojka kapitán Zoran Radosavljevič ale v troskách zahynul. Stále v pohotovosti F-15 se dočkaly nasazení i po 11. září 2001 během invaze do Afghánistánu a do Iráku, na soupeře ve vzduchu tam ale už nenarazily. Stále u nich tedy zůstává neuvěřitelný poměr 104 sestřelených nepřátelských letounů bez jediné vlastní ztráty.

TIP: Americká blamáž: Sestřelení F-117 Nighthawk nad Bělehradem

Postupně dochází k modernizaci jejich avioniky a starší stroje procházejí generálními opravami. Do výzbroje je zařadilo izraelské, saúdské, japonské, singapurské a jihokorejské letectvo. Hlavně kvůli exportu vznikla varianta F-15SE Silent Eagle, představená v roce 2009. Disponuje částečně vlastnostmi stíhaček kategorie stealth, výzbroj nese ve vnitřních šachtách. Letectvo USA s eagly počítá i v následujících desetiletích a plánované jednomístné F-15EX mají doplňovat o generaci mladší F-22 a F-35. Z oblohy tak rozhodně v dohledné době nezmizí.