Archeologové v severozápadním Španělsku zažili velké překvapení, když při pátrání po keltských opevněních doby železné v hustém lese narazili na doposud neznámou pevnost z 5. století našeho letopočtu. K objevu významnou měrou přispělo snímkování laserového systému LIDAR, který „vidí“ i pod vegetaci a dokáže zviditelnit dávno ztracené struktury.

Objevená pevnost se nachází v lokalitě Castro Valente v oblasti Galicie, asi 16 kilometrů jihovýchodně od metropole Galicie a slavného poutního místa Santiago de Compostela. Pevnost je obehnaná mohutnou obrannou zdí a podle archeologů je na ní patrné, že nejde o stavbu z doby železné. Je příliš velká a při její stavbě byly použity postupy, které v době železné ještě nebyly dostupné. Objevená pevnost se rozkládá na ploše okolo 10 hektarů, tvoří ji mohutná zhruba 1 200 metrů dlouhá zeď a 30 věží.

Pevnost z počátku středověku

Archeologové se původně domnívali, že jde o jedno z keltských opevnění. Keltské kmenové svazy Gallaiciů a Asturů v této oblasti totiž v době po 9. století před naším letopočtem vytvořily kulturu Castro, které zahrnovala kromě Galicie i území severního Portugalska, Asturie a západní části Kastilie a Leonu. Celá Galacie je posetá podobnými keltskými opevněnými oppidy a hradišti.

LIDAR snímek raně středověké pevnosti v Castro Valente. (foto: Castelos no Aire, CC BY 4.0)

Castro Valente ale není tento případ. Rozvržení pevnosti, její konstrukce a také doprovodné archeologické nálezy ukazují, že tato pevnost byla vybudována až poté, co Římská říše ztratila kontrolu nad tímto územím. Počátkem  5. století bylo Španělsko, tehdy Hispánie, zaplaveno Germány.

TIP: Laserová archeologie: Vědci zmapovali 100 kilometrů dlouhou silnici Mayů

Galicie byla v té době obsazena kmenovým svazem Svébů, k nimž mimo jiné patřili i Markomani a Kvádové, známí i ze střední Evropy. Rozhodně muselo jít o neklidné časy a tehdejší obyvatelé Galicie vybudovali pevnost kvůli zajištění bezpečí.

„Domníváme se, že místní vládci Galicie potřebovali nástroje k vyjádření své moci,“ popisuje archeolog Fernández-Pereiro z britské University College London a španělské Univerzity v Santiago de Compostela. „Tím si zajistili kontrolu nad tímto územím v nebezpečné době přechodu ze starověku do raného středověku.“

Boje první světové války daly zřejmě do pohybu větší počty uprchlíků než kterákoliv událost v dosavadních dějinách. Pomoci se vedle Červeného kříže ujaly zejména soukromé organizace v čele s těmi z USA. Jakmile vypukl druhý globální konflikt, tamní politici se začali obávat, že dojde k humanitárním katastrofám ještě masivnějšího rozsahu. Ve snaze mírnit utrpení potřebných navrhl prezident Franklin Roosevelt už v červnu 1943 vznik agentury, která by působila v oblastech osvobozených od nadvlády Osy.

Spolu s Čechoslováky

Jako první s myšlenkou souhlasili Britové, záhy se přidal SSSR a další země. V listopadu téhož roku se v Bílém domě setkali zástupci 44 států, aby stvrdili zakládající listinu Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, UNRRA). Za československou exilovou vládu připojil podpis Jan Masaryk.

S názvem instituce se pojí jedna zajímavost – ačkoliv zmiňoval Spojené národy, ve skutečnosti OSN vznikla teprve v červnu 1945. Vysvětlení je jednoduché – za druhé světové války se termín „United Nations“ používal pro Spojence neboli koalici válčící s mocnostmi Osy.

Washingtonská dohoda definovala účel UNRRA následovně: „... plánovat, koordinovat, spravovat nebo zajišťovat pomoc obětem války ve všech oblastech pod kontrolou Spojených národů prostřednictvím poskytování potravin, paliva, oděvů, přístřeší, zdravotních potřeb, dopravních prostředků, surovin nezbytných pro vzkříšení průmyslu, hnojiv a hospodářských strojů pro obnovu zemědělství a dalších nezbytných služeb.“

Pod taktovkou USA

Provoz a financování organizace ležely na bedrech zemí, jejichž území se válka nedotkla. Centrála vyrostla ve washingtonské budově Dupont Circle Building, evropská regionální kancelář našla své místo v Londýně a asijská v Šanghaji. Co do objemu poskytnutých prostředků hrály prim Spojené státy – do celkového rozpočtu 3,7 miliardy dolarů přispěly částkou 2,7 miliardy. Na druhém místě byla Británie s 625 milionynásledovaná Kanadou (139 milionů).

V čele agentury stál generální ředitel a jako první na tomto postu stanul bývalý guvernér státu New York Herbert Lehman. Činnost UNRRA řídila rada složená ze zástupců všech zapojených států. Pokud bylo třeba učinit rychlejší rozhodnutí, angažoval se ústřední výbor složený z představitelů USA, Spojeného království, Číny, SSSR, Francie, Kanady, Austrálie, Brazílie a Jugoslávie.

Do všech koutů světa

Podle původního záměru měla UNRRA pomáhat výhradně státním příslušníkům zemí protihitlerovské koalice. Mezinárodní židovské organizace ale upozornily na složité životní podmínky Židů německé národnosti, jimž se podařilo uniknout holocaustu. Proto agentura ve druhé polovině roku 1944 aktivity rozšířila na „další osoby, které byly donuceny opustit svou zemi, místo původu nebo dřívější bydliště, případně byly deportovány nepřítelem kvůli rase, vyznání nebo činnosti ve prospěch Spojenců“.

Za války podléhala UNRRA autoritě Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil v Evropě. Její představitelé se snažili pohlížet na svou práci pragmaticky a bez odmítání viny Spojenců za utrpení obyvatel některých oblastí. Kupříkladu v roce 1945 poslala agentura materiální pomoc do částí Normandie zdevastovaných v souvislosti s vyloděním. Další specializované balíčky putovaly do Finska, Maďarska, Koreje, Etiopie nebo na Filipíny.

Němci a Japonci vyloučeni

Na jaře 1945 začali pracovníci UNRRA poskytovat podporu též v táborech pro vysídlené osoby v okupovaném Německu a Rakousku. Šlo o 11 milionů lidí neněmecké národnosti, které třetí říše násilím přesídlila na své území (třeba v rámci nuceného nasazení). Pomoc etnickým Němcům a Japoncům nicméně vedení organizace odmítalo – v oficiálním prohlášení se uvádělo, že „agentura vznikla s cílem pomáhat obětem agrese, nikoliv agresorům. (…) Německo a Japonsko spadají pod jurisdikci spojeneckých vojenských autorit, jež zodpovídají za výživové i další požadavky tamní populace“.

V Asii se UNRRA angažovala zejména v Koreji a Číně včetně Tchaj-wanu. Během roku 1946 se do činnosti agentury zapojily další čtyři země. Právě v té době byla práce UNRRA nejintenzivnější a její aktivity zajišťovalo 12 895 zaměstnanců. Kromě úředníků šlo o specialisty na logistiku, zdravotnictví, právo, průmysl nebo pěstitelství a chovatelství. Více než polovina personálu měla na starost zmíněnou péči o nuceně přesídlené osoby a jejich repatriaci.

Jídlo, šaty, stroje i dobytek

Od dubna do prosince 1946 působil na pozici generálního ředitele někdejší newyorský starosta a zapřisáhlý antifašista Fiorello La Guardia. Třetím a posledním šéfem agentury se v lednu 1947 stal generálmajor Lowell Rooks. Pod vedením těchto mužů spravovala UNRRA kupříkladu téměř 800 přesídlovacích táborů, v nichž se starala o 700 000 osob.

Kromě přímých zásilek proviantu, šatstva, léků a zdravotní péče chtěla UNRRA také „pomáhat lidem pomoci sami sobě“. V praxi šlo o dodávky surovin a prostředků, které měly v různých částech světa přispívat k obnově zničených farem – od osiva přes traktory až po živá hospodářská zvířata. Totéž platilo o průmyslu, jehož znovuzrození podporovaly zásilky dopravních prostředků, náhradních dílů či maziv. Část materiálu pocházela z armádních přebytků Spojenců.

Dovedností a kontaktů načerpaných týmem agentury využívala Organizace spojených národů i Světová zdravotnická organizace, které během roku 1948 postupně přebraly její agendu.

V odborné literatuře se lze setkat s názory, že činnost UNRRA trpěla nedokonalostmi a trápila ji neefektivita, špatné plánování, nedostatek zásob i někteří nekompetentní pracovníci. V celkovém měřítku ale pomohla milionům lidí, kteří by se bez ní mnohdy nedočkali ani nejzákladnějších potřeb. Nejvýznamněji přispěla UNRRA k obnově válkou zpustošeného světa na jihu a východě Evropy.

Zahříváte se v zimě grogem? Stejně to kdysi dělaly posádky britského námořnictva. Nejdříve námořníci prolévali hrdlem rum, který dostávali na příděl s toutéž samozřejmostí jako třeba lodní suchary. Konzumaci čisté lihoviny však učinil roku 1740 přítrž admirál Edward Vernon svým nařízením, že od nynějška se bude rum pro mužstvo ředit vodou. Zmíněné opatření vedlo nejen k úsporám ve státní pokladně, ale také ke snížení počtu disciplinárních prohřešků páchaných v opilosti.

Námořníci nicméně nový nápoj nevítali s nadšením a začali mu opovržlivě říkat grog. Inspirovala je přezdívka admirála Vernona, která zněla Old Grog, podle jeho oblíbeného pláště z těžké hrubé látky zvané grogrén.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Jak punč ke svému názvu přišel?

Podle jiné interpretace je slovo grog zkratkou z Grand Rum Of Grenada a bylo vytvořené Angličany po dobytí tohoto karibského ostrova v 18. století. Tato verze se pravděpodobně zakládá na dodatečném pokusu o vysvětlení, podobně jako chybná interpretace zkratky SOS (nesprávně „Save Our Souls“ (Spaste naše duše), případně „Save Our Ship“ (Zachraňte naši loď). SOS má svůj původ ve snadném signalizování v Morseově abecedě a není zkratkou žádného slovního spojení.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Útočník držel v ruce složený list papíru, s nímž se zřejmě chtěl obrátit na Napoleona. Pronikl skupinou překvapených francouzských vysokých důstojníků a generálů a málem se k císaři dostal na dosah. Generál Jean Rapp, rodilý Alsasan, který v německém prostředí sloužil jako tlumočník, včas zasáhl. Už předchozího dne si všiml tohoto mladého muže, který se neúspěšně pokusil předat panovníkovi osobně svou supliku. Teď Rapp reagoval rychle a strhl vetřelce stranou. Vzápětí ho zadrželi a prohledali. Našli u něj v kusu papíru zabalený dlouhý ostře nabroušený kuchyňský nůž, kterým chtěl Napoleona napadnout.

Císař si dal útočníka ihned předvést a za přítomnosti generála Rappa a ministra zahraničí Champagnyho se na něj prudce obrátil s otázkou: „Vy jste mě chtěl zabít?“ Na to se mu dostalo jasné odpovědi: „Ano, chtěl jsem vás zabít.“ 

Pro vyšší dobro

Před Napoleonem stál štíhlý, světlovlasý, sotva osmnáctiletý mladík. Byl slušně oblečený v jednoduchých civilních šatech. Na další otázky odpovídal pevným hlasem. Když se ho císař dotázal „Proč jste mě chtěl zabít?“, řekl: „Jsem přesvědčen, že pokud budete žít, nebude mít moje vlast a celý svět svobodu a ani klid.“ Útočníkův motiv byl tedy politický. Napoleon přesto pokračoval klidným hlasem: „Mladý muži, jsi blázen. Jsi divoký fanatik, zničíš celou rodinu.“ Ten však odvětil: „Nejsem šílený, naopak jsem v dobrém zdravotním stavu.“

Podle přítomných osob se nesl rozhovor v tomto duchu údajně ještě několik minut, během nichž francouzský císař pátral po atentátníkových osobních pohnutkách a dalších spolupachatelích. Mladík ale trval na svém: „Nikdo mi nepomáhal. Rozhodl jsem se vzít vám život z přesvědčení, že bych tak mohl prokázat nejvyšší službu své zemi a Evropě.“ Nakonec prý Napoleon projevil ochotu darovat mu život, pokud požádá o odpuštění za chystaný zločin. Ten to však rázně odmítl, s odůvodněním, že lituje jen toho, že jeho pokus o atentát nevyšel.

Napoleon dospěl k závěru, že nešlo o žádný komplot, ale pouze o akt vypjatého pomateného idealisty, který jednal na vlastní pěst. Na místě o svém názoru informoval ministra Champagnyho. Nato se vyšetřování případu chopilo francouzské četnictvo za účasti agentů Napoleonovy tajné služby. 

Mučedník z vlastní vůle

Výslech byl veden ve francouzském protokolu, ale otázky byly delikventovi kladeny v němčině. Ukázalo se totiž, že pachatelem byl syn evangelického pastora ze saského města Naumburg Friedrich Stabs (* 1792). Byl to vzdělaný a dobře vychovaný hoch s uměleckými sklony a hlavou plnou romantických představ. Do Vídně přišel z Erfurtu, kde se u jedné z místních textilních firem vyučil kupeckému řemeslu. Když Napoleon svolal roku 1808 setkání několika evropských panovníků právě do Erfurtu, viděl ho Stabs na vlastní oči poprvé. Tehdy byl jeho obdivovatelem a věřil, že francouzský císař ve shodě s ostatními vladaři uzavře mír a učiní přítrž nekonečným bojům. Místo toho zahájil Napoleon zjara téhož roku novou válku s Rakouskem a přinutil Stabsovo rodné Sasko postavit 20 000 vojáků do boje po svém boku.

Tehdy se u mladého muže změnil obdiv k Napoleonovi v nenávist a on se ho rozhodl zabít jménem všech Němců. Dobře věděl, že po atentátu pro něj nebude záchrany. Chtěl se stát mučedníkem z vlastní vůle. 

Z výslechů vyplynulo, že Stabs neměl žádné spolupracovníky a ani pozdější pátrání francouzské policie v Sasku a Durynsku neshledalo, že by šlo o spiknutí. Dne 15. října zasedl v Schönbrunnu tajný vojenský soud, který měl nad Friedrichem Stabsem vynést konečný verdikt. Čtyřčlennému tribunálu předsedal generál Lauer, zbylí tři přísedící byli důstojníci francouzského polního četnictva. Tady proběhl poslední výslech obviněného. Dle očekávání Stabs dostal trest smrti zastřelením. Překvapivě však nebyl odsouzen pro pokus o atentát, ale za špionáž, o které během celého vyšetřování nepadlo ani slovo.

Skvrna na pověsti císaře

Je pochopitelné, že Napoleon neměl zájem, aby zpráva o atentátu, který se málem odehrál přímo před bajonety jeho gardy, pronikla na veřejnost. Cítil to jako skvrnu na své pověsti vojevůdce a všemocného císaře. Vědělo o něm proto jen jeho nejbližší okolí, a to se postaralo, aby celá věc zůstala v utajení. Pokud Stabs očekával, že jeho násilný čin vyvolá nadšený ohlas mezi Němci, byl by  zklamán. V Německu se o něm nikdo nedozvěděl, protože francouzská mašinérie všechno dobře ututlala.

Zadržení Friedricha Stabse při pokusu o spáchání atentátu na Napoleona ve Vídni roku 1809. (zdroj: Shutterstock)

V neděli 15. října v sedm hodin večer byl Friedrichu Stabsovi přečten rozsudek smrti, který měl být příštího dne vykonán. Aby to vzbudilo co nejméně rozruchu, byl odsouzenec eskortován do vesnice Fünfhaus, která je dnes součástí 15. vídeňského městského okresu. V obci byla umístěna jednotka württemberské pěchoty, která ve válce roku 1809 bojovala jako spojenec Francouzů. Její velitel dostal rozkaz postavit popravčí četu a v šest hodin ráno Stabse na nedalekém poli popravit. Mladý delikvent tak zemřel zasažen kulkami svých německých krajanů.

Později se tradovalo, že před smrtí Stabs ještě zvolal: „Ať žije svoboda! Smrt tyranům!“ Žádné svědectví osob z řad místních obyvatel, kteří byli exekuci přítomni, ale nic takového nezmiňuje. 

Závoj tajemství

Krátce po Stabsově útoku poslal Napoleon do Paříže dopis určený k rukám policejního ministra Josepha Fouchého: „K atentátu Vám chci jen sdělit, aby mu nebyl připisován větší význam, než by se mohlo zdát. Doufám, že nebude dán ve známost, a pokud by o tom někdo mluvil, musí být takový člověk vydáván za šílence. Nechejte si to tudíž pro sebe, aby se o tom nemluvilo! Při přehlídce to nevzbudilo žádnou pozornost, ani jsem si toho nevšiml… Znovu Vám opakuji a Vy to pochopíte, že se o tom nesmí mluvit.“ 

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Poprvé poodhalily závoj, za kterým se skrývala Stabsova kauza, posmrtně vydané paměti přímého svědka události generála Jeana Rappa. Do té doby zůstávalo atentátníkovo jméno neznámé. Více světla do případu vnesly teprve zápisky z pozůstalosti atentátníkova otce pastora Friedricha Gottloba Stabse, kazatele kostela sv. Otmara v Naumburku. Vyšly péčí nakladatelství Berliner Lesekabinet až v roce 1843. 

NASA už má představu, kde by mohly přistát posádky lunárních misí programu Artemis. Velmi pravděpodobně půjde o oblast jižního pólu naší oběžnice. Budoucí astronauti se určitě dostanou na povrch Měsíce. Jak ale zařídit, aby mohli na Luně bezpečně zůstat a pracovat delší dobu?

V poslední době se objevuje řada zajímavých návrhů řešení obydlí pro první dlouhodobější pobyty na Měsíci. Rakouská společnost PneumoCell vyvinula koncept nafukovacího obydlí PneumoPlanet, které může pojmout až 16 skleníků na pěstování plodin a nabízí zázemí až pro 32 astronautů.

Nafukovací útočiště

„PneumoPlanet je ultralehká nafukovací konstrukce, kterou po postavení pokryje lunární regolit,“ popisuje pro Space.com jeden z autorů návrhu Philipp Gläser z Technické univerzity Berlín. „Je prakticky soběstačná v produkci a recyklaci kyslíku i potravin, k čemuž využívá solární energii.“

Podle Gläsera by obydlí PneumoPlanet mohlo sloužit jako trvalá lunární základna pro rozmanité typy budoucích misí. Dobře chrání před kosmickým zářením i mikrometeority, poskytuje bezpečné útočiště astronautům a mohou ho využívat mise, které budou na Měsíci zůstávat po delší dobu.

TIP: Budoucí lunární základny budou z regolitu, vody a moči astronautů

Projekt PneumoPlanet nedávno získal finance od Evropské kosmické agentury (ESA). V ideálním případě by obydlí PneumoPlanet mělo být umístěno poblíž trvale zastíněné oblasti v některém kráteru v okolí lunárního pólu. Na takových místech, kam celé věky nedopadaly sluneční paprsky, by mělo být velké množství vodního ledu. Ten by pak posloužil jako klíčová surovina pro provoz obydlí PneumoPlanet.

Australská vláda vyhlásila již v roce 1945 plán navýšit počet obyvatel rozlehlé země ze sedmi na dvacet milionů v průběhu dvou desetiletí, a stala se proto velmi vstřícnou vůči vzdělaným a kvalifikovaným evropským přistěhovalcům. Ministr imigrace Arthur Calwell (1896–1973) připravil celý systém opatření pro přijímání a asimilaci nově příchozích. Jen do roku 1950 se Austrálie stala novým domovem pro 200 000 Evropanů, z toho asi pět procent tvořili Češi a Slováci.

Do nového domova

Zpravidla z Neapole vyplouvaly obří zaoceánské parníky, cestujícím byly vládou hrazeny lodní lístky, ale museli se připravit na pět až šest týdnů trvající plavbu přes Středomoří, Suezský průplav, Rudé moře a Indický oceán do přístavu Fremantle v západní Austrálii, popřípadě do Melbourne na jihovýchodě. Poté byli dopraveni do zhruba dvou desítek takzvaných přijímacích imigračních center. Zde absolvovali lékařské prohlídky a několik týdnů strávili adaptací na australské prostředí, prošli kursy místních reálií a anglického jazyka.

Hlavní denní náplň uprchlíků tvořilo několik hodin studia angličtiny. Na konci kursu se skládaly zkoušky, ale většina „studentů“ pochytila jen pár základních frází. (foto: soukromý archiv Martina Nekoly - se souhlasem k publikování)

Prvním a vůbec největším přijímacím centrem se stal tábor Bonegilla (plným názvem Bonegilla Migrant Reception and Training Centre) u města Wodonga ve státě Victoria, asi tři sta padesát kilometrů jihozápadně od metropole Canberra. Mezi lety 1947–1971 jím prošlo přes 320 000 lidí. Bonegilla pro přistěhovalce znamenala, podobně jako světoznámý Ellis Island v New Yorku, symbol svobody a naději. Na rozloze 130 hektarů se nacházelo 24 bloků jednopatrových baráků s oddělenými ubikacemi pro muže a ženy s dětmi, ale také učebny, kostely, sportoviště, nemocnice, kino, policejní stanice a železniční zastávka, celkem okolo 800 budov.

Následně lidé putovali do všech koutů kontinentu, aby nastoupili do určených zaměstnání. Každý žadatel o azyl v Austrálii totiž musel podepsat dvouletý pracovní závazek, čímž víceméně souhlasil přijmout jakékoliv místo v jakémkoliv oboru, které mu úřady přidělí. Nezřídka se tak stávalo, že vysokoškoláci začínali jako uklízeči, stavební dělníci, horníci, lesníci, pomocná síla v cihelnách, na farmách, na třtinových plantážích, při mýcení buše. Lékaři dokonce končívali v nejzapadlejších koutech včetně Papuy-Nové Guineji, kde měli za úkol v pralesích ošetřovat domorodé obyvatelstvo.

TIP: Těžká cesta ke svobodě: Jak se žilo ve sběrných táborech za železnou oponou?

Platové podmínky měli podobné jako místní, ale platila jistá omezení pohybu. Nechtěli-li se dostat do křížku se zákonem a vystavit se hrozbě deportace, mohli opustit určené zaměstnání teprve po splnění dvouletého závazku. Poté obdrželi vytoužené australské občanství, byli znovu svými pány a začali nový život. 

Vulkány jsou ve středu pozornosti, když dojde k erupci nebo alespoň k varovným otřesům. Jak ale ukazuje nový výzkum týmu amerických odborníků, velmi aktivní jsou v jistém směru i „spící“ sopky, o které se většinou příliš nezajímáme. Vypouštějí do ovzduší ohromná množství sopečných plynů, které mohou ovlivňovat globální klima.

Doktorandka atmosférických věd Ursula Jongebloedová a její spolupracovníci analyzovali ledová jádra odebraná v Grónsku a zjistili, že spící vulkány uvolňují do atmosféry v oblasti Arktidy nejméně trojnásobné množství síry, než s jakým počítají současné klimatické modely. Své výsledky vědci zveřejnili v odborném časopisu Geophysical Research Letters.

Spící vulkány

„Přišli jsme na to, že za delší časové období spící vulkány vypustí mnohem větší množství aerosolů se sírou, než během krátkých a intenzivních epizod sopečných erupcích,“ vysvětluje Jongebloedová. „Toto množství je oproti sopečným erupcím nejméně desetinásobné, možná až třicetinásobné, když sledujeme uvolňování síry z vulkánů na škále desetiletí.“

Vědci v rámci tohoto výzkumu zpracovali led z centrálního Grónska, který zahrnoval období mezi lety 1200 a 1850. Původně se chtěli soustředit na síru, kterou vypouštějí do ovzduší organismy mořského fytoplanktonu. Právě ty byly považovány za hlavní zdroj sulfátů (síranů) v atmosféře ve zkoumaném období, tedy před rozvojem průmyslu.

TIP: Vědci varují: Největší pozemská sopka je připravená k mohutné erupci

Rozbor ledu ale ukázal, že hlavním zdrojem síry v ovzduší byly ve sledovaném období vulkány, a to i v době, kdy nedocházelo k erupcím. Jejich příspěvek k množství síry v atmosféře byl ve srovnání s mořským fytoplanktonem dvojnásobný. Vliv těchto látek na klima je složitý. „Nejsou to vyloženě dobré nebo špatné zprávy pro vývoj klimatu,“ přiznává Jongebloedová. „Jestli ale chceme pochopit chování atmosféry a její budoucí vývoj, je důležité znát situaci se sloučeninami síry.“

Trpasličí planeta Quaoar je jednou z ledových planetesimál v Kuiperově pásu, tedy v oblasti Sluneční soustavy za oběžnou dráhou Neptunu. S průměrem okolo 1 110 kilometrů (zhruba polovina průměru Pluta) patří mezi větší objekty Kuiperova pásu. V poslední době ji proto odborníci řadí mezi trpasličí planety než jen pouhé planetky.

Quaoar nese jméno boha stvořitele indiánského kmene Tongva, který původně žil v dnešní oblasti Los Angeles. Ze stejné mytologie pochází i Weywot, čili bůh nebes a syn Quaoara, po němž byl nazván měsíc Quaoaru, (50000) Quaoar I Weywot. Jeho průměr je zhruba 170 km, tedy asi 15 procent Quaoaru a svou trpasličí planetu obíhá jednou za 12,5 dne, ve vzdálenosti zhruba 15 tisíc kilometrů.

Nečekaný objev prstenců

Početný mezinárodní tým astronomů nedávno ohlásil pozoruhodný objev, který se Quaoaru týká. Zajímavý systém podle vědců zahrnuje i prstence, navíc velmi zvláštní. Prstence kolem Quaoaru se totiž nacházejí mnohem dál od planetky, než by měly být. Jejich vzdálenost více než dvojnásobně překračuje Rocheovu mez, která byla považována za maximální možnou vzdálenost prstenců u vesmírného objektu a vlastně by tak vůbec neměly existovat. Výzkum zveřejnil prestižní časopis Nature.

Vizualizace limitu pro Rocheovu mez a prstence trpasličí planety Quaoar. (zdroj: Paris Observatory, CC0)

Badatelé objevili prstence Quaoaru díky zařízení HiPERCAM, extrémně citlivé a vysokorychlostní kameře, vyvinuté odborníky britské Sheffieldské univerzity, která je nainstalovaná na dnes největším optickém teleskopu na světě Gran Telescopio Canario, jehož průměr je 10,4 metru.

TIP: Překvapivé zjištění: Prstence jsou ve Sluneční soustavě mnohem častější

Tyto prstence jsou malé a nezřetelné, takže nemohly být zobrazeny přímo. Vědci je ale dokázali objevit během zákrytu, kdy Quaoar zakryl hvězdu na pozadí. Celý zákryt trval méně než minutu a badatele překvapil tím, že před samotným zákrytem a po něm došlo k dílčímu poklesu záře zakryté hvězdy. To bylo zřetelným důkazem přítomnosti prstenců.

Už coby mládě dostal malý břehouš rudý (Limosa lapponica) čip GPS, díky němuž mohli ornitologové sledovat jeho polohu. Když se potom pětiměsíční mládě vydalo na cestu z Aljašky na jih, stanovilo rekord: Ve vzduchu strávilo jedenáct dní, během nichž doletělo až do Ansonsova zálivu v Tasmánii, takže urazilo 13 560 km. Předchozí zápis v Guinnessově knize přitom patřil témuž druhu opeřence, který během migrace dosedl po 12 200 km na Novém Zélandu.

Vytrvalci a rychlíci

Pták s nejdelší známou migrační trasou ze všech druhů je rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), který během svého tažení z hnízdišť na severu Kanady a Grónska až na jih do oblasti Antarktidy a zpět překonává vzdálenost až 44 000 kilometrů. Dřívější studie kanadských vědců ukázaly, že cestování na velké vzdálenosti není cizí ani maličkým pěvcům. Drozdi a jiřičky sice váží jen pár desítek gramů, jejich letecké výkony jsou ale ohromující. Za jeden den dokáží urazit až několik set kilometrů.

Nejrychlejším ptačím letcem je sokol stěhovavý (Falco peregrinus), který dokáže během lovu vyvinout rychlost přes 320 km/h. Jde ale o typického sprintera, který se vysokou rychlostí dokáže pohybovat jen po omezenou dobu. Mezi rychlíky na dlouhých tratích patří bekasina větší (Gallinago media) – tento slukovitý pták je schopný během cesty ze Skandinávie do afrických zimovišť (až 6 800 km) vyvinout průměrnou rychlost okolo 97 km/h.

Mistry výškových letů jsou supové nádherní (Gyps rueppellii): Tento kriticky ohrožený mrchožrout bez potíží plachtí až deset kilometrů nad zemským povrchem. V roce 1973 dokonce jednoho supa nešťastnou náhodou zachytil motor letadla, jež právě přelétalo ve výšce 11 300 metrů nad Pobřežím slonoviny.

Praktiky internetových podvodníků, kteří nic netušící důvěřivce oberou o jejich celoživotní úspory, jsou bohužel všeobecně známé i v Česku. Podvodníci vystupují nejčastěji jako lékaři nebo vojáci na zahraničních misích, případně coby dědicové ropných šejků. V Rusku se internetoví podvodníci zaměřili na 48letého muže z městečka Ruza v Moskevské oblasti. Nebohého muže nejen že obrali o veškeré peníze, donutili ho dokonce zapálit pobočku banky.

Až do hořkého konce

Minulý týden zadrželi policisté muže podezřelého ze žhářského útoku na pobočku banky Sberbank. Podle tvrzení zadrženého ho k činu donutili sami pracovníci banky. Ti ho nejdříve kontaktovali s tím, že je jeho účet spojován s podezřelou aktivitou. Údajně se měli podvodníci uvnitř banky snažit vyvést peníze z klientova účtu. Jako řešení muži nabídli převod jeho financí na „bezpečné účty“. Nic netušící muž během několika dnů převedl všechny své úspory – zhruba milion rublů (zhruba 300 tisíc korun) na několik účtů, které mu poskytli „zaměstnanci banky“.

V okamžiku, kdy podvodníci získají peníze, ve většině případů jejich aktivita končí a okradeným lidem zbývá jen spousta času na přemýšlení nad vlastní hloupostí a oči pro pláč. V tomto konkrétním případě si ale podvodníci „hráli“ s okradeným i dál. Poté, co muži potvrdili, že jeho peníze jsou v bezpečí, přesvědčili ho, že jediný způsob, jak odhalit zloděje uvnitř banky, představuje žhářský útok. Okradenému muži dokonce poradili, jak si má vyrobit tzv. „molotovův koktejl“.

TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže

Okradený Rus se držel pokynů „zástupců banky“ a poté, co se ujistil, že se na určené pobočce nenachází žádní klienti, ji pomocí hořlaviny zapálil. Zaměstnancům se podařilo oheň uhasit ještě před příjezdem hasičů a muž byl krátce po svém činu zadržen. Podle ruských médií mu vyšetřovatelé sdělili obvinění za pokus o poškození cizího majetku.