Lidé mluvící keltským jazykem sídlili na území Čech a pravděpodobně i Moravy zhruba do přelomu letopočtu. Kdy však na místo dorazili? To bohužel nevíme, protože nedokážeme ani přesně zmapovat, kdy vlastně keltské etnikum vzniklo. Jeho příslušníci sice v řadě řemesel dosáhli technologické dokonalosti, ale vlastní písmo nikdy nevyvinuli a nezanechali po sobě písemné památky.

Keltské dějiny tak převážně halí mlha a historici se musejí spoléhat na zprávy antických autorů. Ti ovšem o Keltech neměli příliš přesné informace, a často je navíc záměrně upravovali ať už z důvodů ideologických, politických, či literárních. Velká část antických záznamů je také značně pozdní, takže se jejich pisatelé vlastně ohlíželi za minulostí. 

První nejasné zprávy o Keltech zaznamenali Řekové v 6. století př. n. l., ale o existenci etnika severozápadně od své domoviny se tou dobou spíš jen dohadovali. Konkrétní představu získali kolem roku 387 př. n. l., kdy desítky tisíc drsných keltských válečníků přitáhly do severní Itálie a bez větších problémů dobyly i Řím. Ten měl sice ještě daleko do pozdější podoby, přesto již patřil k velkým civilizovaným centrům antického světa. Keltové město neobsadili ani se jej nesnažili dlouho udržet, započali tak nicméně rozsáhlou expanzi, jež vyvrcholila v následujících dvou staletích tažením na Balkán. Postupně při ní osídlili současné Maďarsko, Francii, Španělsko, velkou část severní Itálie, jih Německa a v Malé Asii založili království Galatia, dnešní Turecko.

Kdo je vlastně Kelt?

Je třeba mít na paměti, že ne každý člověk hovořící keltštinou musel být nutně Keltem. Kultura i jazyk se šířily ve vlnách a etnika se promíchávala stejně jako kmeny. Otázkou proto zůstává, koho lze za Kelta označit. Hrál mezi kmeny roli nějaký pocit sounáležitosti? Nebo byl podstatný hlavně fakt, že se dotyčný za Kelta sám považoval? A když někdo hovořil keltským nářečím, ale přitom vyznával třeba řecké bohy a jinak vedl římský způsob života, tak byl vlastně kým? Bez problémů se mohlo stát, že původně germánský či nezařazený kmen přijal keltské zvyky, ať už dobrovolně při kulturní a obchodní výměně, nebo pod válečným nátlakem. Po kolika generacích ho v takovém případě můžeme počítat mezi keltské? 

Předpokládá se, že společnost, která si osvojila zvyky a jazyk kulturně silnějšího etnika, postupně zhruba během dvou generací zapomněla obyčeje svých předků a přizpůsobila se nové situaci. Ostatně dělo se to i při moderních migracích v 19. či 20. století. Pro zjednodušení se proto za Kelta považuje ten, kdo se k etniku sám hlásil. Nicméně také víme, že se původní kultura nedá úplně vymazat, přičemž tu nově přijímanou často silně pozmění a vznikne unikátní mix. Platí tedy, že se Keltové v Čechách od Keltů na území současné Francie zřejmě lišili tolik jako dnes třeba Češi od Rusů.

Mezi kmenem a svazem 

Pro nás je zajímavé, že se tažení v severní Itálii zúčastnil i kmen Bójů, spojovaný právě s naším územím. Kromě toho jej různí římští autoři zmiňují i ve spisech o Panonii (dnešním Maďarsku) či jižním Německu. Je tedy možné, že po vyhnání ze severu Apeninského poloostrova putovali Bójové z místa na místo a usídlovali se v jednotlivých zemích. Příběhy o migrujících kmenech však měli antičtí a později renesanční i obrozenečtí autoři v oblibě, aniž by je často zakládali na jakkoliv podložených informacích.

Podle zápisů se názvy různých kmenů běžně vyskytovaly na více místech Evropy a můžeme se jen domýšlet, jak k tomu došlo. Reálně je navíc možné, že Bójové sídlili ve všech uvedených oblastech naráz, tedy od jižního Německa přes Čechy, Moravu a Rakousko až po Maďarsko. Pojmenování „Bójové“ by pak ovšem nesloužilo coby název kmene, nýbrž kmenového svazu.

Negramotní, ale nadčasoví 

Jediný dochovaný soudobý záznam o středoevropských Bójích – tj. nikoliv těch v severní Itálii – pochází z fragmentů od historika Poseidonia. Podle něj sídlili někde v Hercynském lese, mezi Schwarzwaldem a Karpaty, a koncem 2. století př. n. l. tam údajně odrazili tažení germánských Kimbrů a Teutonů. Další zprávy máme až z 2. století n. l., kdy například římský historik Tacitus označuje zemi markomanského krále Marobuda jako Boiohaemum, tedy někdejší domov Bójů: „Jméno Boiohaema dosud trvá a svědčí o dávných dějinách země, i když se obyvatelstvo změnilo. Markomané získali svá sídla vlastní zdatností poté, co odtud byli vyhnáni Bójové.“ Z uvedených vět nicméně nevyplývá, že Markomani Bóje vytlačili – mohli klidně přijít až poté, co Keltové oblast z neznámého důvodu opustili.

Z čistě genetického hlediska nám tedy Keltové nezanechali téměř nic, ale mnohem výrazněji se do historie zapsali svým inovátorstvím. Ačkoliv byli negramotní, vyráběli nástroje, které v mnoha ohledech snesly srovnání s produkty tehdejší vyspělé antické civilizace. Četné postupy od ní sice převzali, ale spoustu dalších vyvinuli nezávisle: Byli vynikajícími šperkaři, kováři či skláři. 

Dohnat předchůdce

Pozdějšímu slovanskému obyvatelstvu v našich krajích však Keltové nezanechali téměř nic. Svým způsobem je to pochopitelné, protože mezi odchodem Bójů a příchodem Slovanů zde zhruba půl tisíciletí sídlili Germáni. Historici často doufají, že si jednotlivé kultury předávají znalosti a bude existovat jistá kontinuita – obzvlášť přechod mezi Germány a Slovany zřejmě proběhl postupným převrstvením. Bohužel se zdá, že germánské etnikum za Kelty v lecčem zaostalo, k předání řady výrobních postupů vůbec nedošlo a mnoho znalostí se ztratilo. Srovnáme-li pak středoevropské Bóje se Slovany, dohnali druzí jmenovaní své starší předchůdce až mezi 9. a 10. stoletím.

Éra Keltů nejen u nás, ale v celé Evropě se dělí do dvou základních období: Zhruba od 8. do 5. století př. n. l. trvala starší doba železná, zvaná též halštatská. Poté nastoupila krize a pravděpodobně i velká výměna obyvatelstva, spojená s migrací po celém keltském území. Od konce 5. století př. n. l. pak mluvíme o mladší době železné neboli laténské. 

Oppidum od slova obejít

Už v době halštatské se u nás nacházela keltská hradiště: V podstatě šlo o vyvýšené lokality ohraničené opevněným valem a kamennou hradbou s dřevohlinitou výplní. Nesnesly sice srovnání se středověkým hradem – kameny byly většinou položené na sucho nebo jen spojené hlínou či jílem – ale z technického hlediska překonaly i velkomoravská hradiště, obehnaná převážně valem s palisádou. Na rozdíl od Slovanů, kteří svá sídla stavěli především v údolí řek, vyhledávali Keltové kopce a návrší, i když se usazovali také v blízkosti větších toků coby důležitých dopravních tepen. V době halštatské stála v Čechách největší známá hradiště v Minicích, na vrchu Vladař, a především v Dolních Břežanech poblíž Vltavy, kde vzniklo oppidum Závist.

V dnešní České republice bychom našli šest oppid v Čechách a dvě na Moravě.

Vyššího stupně stavebnictví pak Keltové dosáhli v posledních dvou staletích před Kristem, kdy vybudovali soustavu známých oppid. Latinský název použitý Caesarem vznikl ze slov „ob“ a „pedes“, volně přeloženo „obejít“, a v podstatě označoval malá opevněná města, kde hradiště fungovalo jako hlavní pevnost. Zmíněné obce samozřejmě vznikaly postupně: Někdy vyrostly z menší osady, jindy kolem bývalého hradiště, jako v případě zmíněné Závisti. Oppida se často rozkládala na vrcholcích kopců či kolem nich, ale některá už také stála v údolí řek. 

Konečně hezčí keramika

V době halštatské zpracovávali Keltové hlínu na výrobu keramiky bez použití techniky, tedy vymačkáváním nebo sestavováním z hliněných válečků. Teprve na začátku doby laténské zřejmě potulní hrnčíři od příbuzných keltských etnik ze západní Evropy přinesli do Čech znalost hrnčířského kruhu. Keltům zpočátku sloužil pouze k dokončování výrobků a teprve postupem času se na něm naučili vytvářet nádoby, zejména ty jemné stolní. Práce s kruhem ve výsledku přispěla k jakési standardizaci: Keramika získala typický tvar, byla mnohem pravidelnější a hezčí. Slované na druhou stranu hrnčířský kruh zřejmě využívali až od konce 8. století.

Aby si nádoby po vytvarování zachovaly formu, musely se vypálit při teplotě mezi 500 a 800 stupni. V halštatu k tomu sloužila ohniště či jednoduché pece, zatímco v době laténské už se po Čechách rozšířily pece dvoukomorové: Oheň hořel ve spodní části a nahoru se vkládaly výrobky. 

Středověk na dosah meče

Ačkoliv doba železná dostala jméno po tvrdém kovu, byl dotyčný materiál velmi vzácný a jeho zpracování patřilo k vrcholnému umění keltského lidu. Celý proces od těžby rudy přes hutnictví až po vykování nástrojů, zbraní či zbrojí byl mimořádně náročný a složitý. Nicméně jen v Čechách máme doloženo šest hutnických pecí z doby laténské, včetně Mšeckých Žehrovic.

Keltské zpracování železa dosahovalo výjimečné úrovně, takže jejich výrobky leckdy zřejmě obdivovali i civilizovaní Římané. Zejména výzbroj elitních jezdců v lecčem připomínala středověké rytíře: Chránili se oválným či kulatým štítem, oblékali kroužkovou nebo šupinovou zbroj, na hlavě měli přilbu a v ruce kopí, oštěp, případně meč. Keltové pravděpodobně vynalezli techniku damaskování, tedy skládání fosforového železa a uhlíkové oceli, jímž se zajišťovala pevnost a zároveň odolnost čepele meče. Metoda se pak v raném středověku rozšířila, přičemž se takto vykované zbraně považovaly za špičkové a určené výhradně elitám.

Především barbaři 

Keltové většinou používali dlouhé dvoubřité meče, o nichž Caesar psal, že příliš nevydrží. Zřejmě šlo ale spíš o válečnou propagandu, protože podle nálezů byly keltské výrobky naopak velmi kvalitní. Problém Keltů spočíval v tom, že bojovali poněkud barbarsky, takže nemohli lépe secvičené římské armádě čelit. Vojensky se zviditelnili především při zmíněném tažení do severní Itálie, proti Římu a při několika dalších výpadech, kdy překvapili civilizované říše. Ve skutečnosti však zůstávali divokým národem bez organizovaného vojska a trpěli horší morálkou i disciplínou. Proto se ve starověkém světě uplatnili zejména jako vyhledávaní žoldnéři a nikdy nezaložili velké impérium, jež by se mohlo rovnat svým antickým protějškům.

Vedle již popsaných řemesel vynikali i v dalších oblastech: Byli například zdatnými kovolitci či šperkaři a kromě železa dovedli pracovat také se sklem, což bylo v jejich době pozoruhodné. Zručně si počínali rovněž při práci s textilem a při výrobě oděvů. Uměli zacházet s netradičními materiály, například s druhohorní usazeninou zvanou švartna, s kostmi či parohy.

TIP: Po stopách Keltů u nás: Jak se žilo v dávné Bohemii?

Zároveň razili mince, díky nimž se pak dobře orientovali v místním i dálkovém obchodě, takže předčili pozdější Germány a Slovany (viz Mince a obchod). Lze proto jedině litovat, že kvůli nedostatku písemnictví nevíme o svých předcích víc a že mnohé nadčasové postupy či technologie zmizely z našeho území spolu s nimi. 

Lidský mozek je skvělý nástroj. U každého z nás se osvědčil při řešení bezpočtu zapeklitých situací či problémů. To ale zároveň neznamená, že je dokonalý. Má své mouchy. Řada omezení našeho mozku plyne z toho, že si velmi často usnadňuje práci domýšlením, čímž mohou vznikat chyby. Týká se to i falešných vzpomínek.

Obelhaná paměť

Nizozemští odborníci Amsterdamské univerzity nedávno uspořádali sérii experimentů, v nichž 534 dobrovolníkům ukazovali různý počet písmen abecedy, v jejich správné a zrcadlově obrácené orientaci. Následně dobrovolníky požádali, aby si vybavili písmeno z prvního snímku, který viděli. Výzkum zveřejnil vědecký časopis PLoS ONE.

Marte Ottenová a její kolegové zjistili, že lidský mozek vytváří falešné vzpomínky přímo obdivuhodnou rychlostí. Již za pouhou polovinu sekundy vznikla u téměř jedné pětiny lidí falešná vzpomínka na písmeno, které viděli. Po třech sekundách počet dobrovolníků s falešnou vzpomínkou vzrostl na téměř jednu třetinu.

V rámci paměťového experimentu měli dobrovolníci za úkol zapamatovat si sadu 6 nebo 8 písmen. (zdroj: PLoS ONE, Marte Otten, CC BY 4.0)

Podle autorů studie jde především o to, že si náš mozek řadu věcí domýšlí na základě očekávání. V tomto výzkumu šlo o písmena abecedy, které mají lidé naše kulturního okruhu díky školní docházce doslova vryté pod kůží. Když ale výzkumníci ukázali dobrovolníkům zrcadlově obrácená písmena, jejich mozek nezřídka předpokládal, že by měl vidět písmena v „odpovídající formě“.

TIP: Vědci potvrzují: Náš mozek si během spánku přehrává čerstvé vzpomínky

V některých případech si lidé pamatovali „zrcadlové“ písmeno jako „správné“ písmeno (například „Ↄ“ jako „C“) již během milisekund poté, co dotyčné písmeno viděli. Podle badatelů se zdá, že ani krátkodobá paměť zkrátka není zárukou přesné reflexe toho, co zachytí naše smysly. I tento typ paměti bývá utvářen tím, co mozek očekává a nikoliv tím, co skutečně vidí.

V angličtině se tomuto druhu říká saddleback caterpillar, tedy zjednodušeně „housenka sedlová“. Noční motýl, který se později zrodí z tohoto hrozivě působícího stvoření je poměrně nezajímavý, ale jeho „předobraz“ si člověk při spatření určitě zapamatuje. Oko přitáhne nejen „sedlo“ s výrazně zelenou „čabrakou“, ale také dva páry ostnitých výrůstků, které tyto housenky, žijící v jihovýchodní části Severní Ameriky, velmi účinně brání před predátory.

TIP: Jedové závody ve zbrojení: Jak probíhá toxická válka v říši zvířat

Menší výrůstky lemují celé tělo housenky a jejich ostny, stejně jako v případě čtveřice největších výčnělků, obsahují jed. Toxin je nebezpečný nejen zvířatům, ale i lidem, u nichž při dotyku vyvolává intenzivně svědící vyrážku, bolest a někdy i nevolnost. U citlivých jedinců může kontakt s jedem způsobit také silné migrény, astmatické komplikace nebo dokonce anafylaktický šok.

Dospělý jedinec Acharia stimulea. (foto: Wikimedia Commons, Auburn University, Lacy L. Hyche, CC BY 3.0)

Mezi astronomy již nějakou dobu probíhá vášnivá debata o tom, zda je Slunce typickým představitelem hvězd podobných Slunci. Podstatou sporu je především magnetická aktivita hvězd. Několik dřívějších studií totiž naznačilo, že Slunce je vlastně nezvykle klidná hvězda, mnohem klidnější než další hvězdy, které jsou Slunci podobné velikostí, teplotou či chemickým složením.

Nejde přitom jen o nějaké plané akademické debaty. Magnetická aktivita hvězd těsně souvisí s možnou obyvatelností planet. Pokud by Slunce bylo opravdu výjimečně klidné, znamenalo by to, že obyvatelné planety mohou být ve vesmíru mnohem vzácnější, než si myslíme.

Jak normální je Slunce?

Ângela Santosová z portugalského Institutu astrofyziky a věd o vesmíru společně s týmem spolupracovníků prostudovala několik vybraných hvězd, které jsou svými vlastnostmi podobné Slunci – a porovnala je s naší mateřskou hvězdou. Výsledky portugalského výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Badatelé použili data vesmírných observatoří Kepler a Gaia, a také vlastní pozorování rotace vybraných hvězd a jejich magnetické aktivity. Tyto údaje následně porovnávali s detailními daty ze dvou posledních cyklů aktivity Slunce, získanými zařízením VIRGO/SPM vesmírné solární observatoře SOHO.

Výsledky ukázaly, že na chování hvězd mají významný vliv i poměrně malé rozdíly v metalicitě, tedy v obsahu těžších chemických prvků. Vyšší metalicita utváří silnější „dynamo“ v nitru dané hvězdy, které zesiluje magnetickou aktivitu a zároveň brzdí rotaci hvězdy.

TIP: Hvězdná záhada: Slunce mění velikost. A nikdo pořádně neví proč

„Nalezli jsme důkazy pro existenci korelace mezi metalicitou hvězd a jejich rotační periodou,“ vysvětluje Santosová. „Dospěli jsme k tomu, že i když existují hvězdy podobné Slunci, které jsou aktivnější, vzhledem k pozorovanému vztahu mezi metalicitou a magnetickou aktivitou je Slunce zřejmě opravdu normální hvězdou svého druhu.“ 

Historické hranice Arménie se v dějinách často měnily. Dlouhotrvající války, ve kterých si sousední mocnosti dělily její původní území, a s nimi spojená politická i ekonomická nejistota místní obyvatelstvo po staletí vyháněly do ciziny. Tato emigrace se zintenzivnila na přelomu 16. a 17. století, kde se Arméni uchylovali zejména pod ochranu dvou soupeřících velmocí, Osmanské říše a safíjovské Persie. Součástí této emigrační vlny bylo i takzvané Velké vyhnání, tedy nucené přesídlení nařízené perským šáhem Abbásem I. ( 1587–1629).

Velký transfer

Během osmansko-perské války v letech 1603 až 1618 se šáh Abbás obával, že nebude dlouhodobě schopen udržet území východní Arménie hraničící s Osmanskou říší, které na svém protivníkovi Ahmedovi I. ( 1603–1617) nedávno dobyl. Uchýlil se proto k taktice spálené země, jejíž podstatou v tomto případě bylo nucené přesídlení místních obyvatel na území Persie. Přibližně 250–300 tisíc Arménů bylo mezi lety 1604 a 1620 nuceno opustit svou vlast a odstěhovat se na jih. Přesun probíhal za mimořádně brutálních okolností: tisíce osob se utopily při přechodu řeky Araks nebo zahynuly při vyčerpávající cestě perským vnitrozemím.

Výsledkem byl ale vznik arménských komunit na území Persie, z nichž tu nejvýznamnější představovala Nová Džulfa (arménsky Nor Džugha), nalézající se v sousedství šáhova hlavního města Isfahánu. Sem byli přesídleni Arméni z města Džulfa ležícího v dnešním Ázerbájdžánu, přibližně 40 kilometrů jihovýchodně od Nachičevanu. Arménští usedlíci potřebovali do tří let splatit velké sumy peněz, jinak by komunita musela přijmout islám nebo dát šáhovi do služeb své potomky.

Boj o dominanci

Zpočátku krutý šáhův přístup se postupně měnil. Perský panovník se rozhodl využít své poddané ke zprostředkování obchodu mezi východem a západem. Proto obdařil Novou Džulfu četnými ekonomickými výsadami. Mezi hlavní perské vývozní artikly tehdy patřilo surové hedvábí, po němž stoupala poptávka i v souvislosti s rozvojem hedvábnického průmyslu v Evropě. Protože Persie patřila mezi hlavní dodavatele této komodity, prohlásil šáh Abbás celý obchodní proces na domácí půdě za státní monopol.

Perské hedvábí bylo stejně kvalitní, a přitom levnější než obdobné produkty z Osmanské říše, takže obě země si navzájem konkurovaly. Nevýhodou Persie byla horší dostupnost pro evropské obchodníky, kteří do země přijížděli jen příležitostně. Šáhovi poddaní navíc cesty do zahraničí podnikali minimálně, protože muslimští kupci nebyli v Evropě příliš vítáni a mezi perskými a tureckými obchodníky stála bariéra oddělující šíity a sunnity. Šáhova privilegia tak učinila z křesťanských Arménů v Persii prominentní skupinu.

Abbásovým cílem bylo rovněž prohloubit politické a ekonomické vazby s evropskými státy. Vedly jej k tomu dva důvody. Věděl, že jeho říše je sama o sobě příliš slabá, než aby dokázala porazit Osmanské Turky. Intenzivně tedy hledal spojence a evropské mocnosti v tomto ohledu představovaly přirozenou volbu. Druhým důvodem byla šáhova snaha přeorientovat suchozemské karavanní stezky procházející severní částí země, kde obchod ovlivňovaly osmansko-perské války, celní bariéry a nepřátelství místních správců provincií, směrem na jih k Perskému zálivu, který se měl stát hlavním tržištěm celého regionu. Uštědřil by tak navíc ekonomickou ránu Osmanům tím, že by je připravil o zisky z cla uvaleného na perské zboží.

Karavanou přes Levantu

Ve snaze navázat přátelské vztahy s evropskými státy přijímala safíjovská vláda řadu evropských diplomatů a sama směrovala svá poselstva do Evropy, kde hledala spojence proti Osmanské říši a jejímu vazalovi v podobě Krymského chanátu. Od roku 1599 vyslal šáh řadu misí k ruskému carovi, římskému císaři, benátskému dóžeti a králům Francie, Španělska a Polska s nabídkou vojenské aliance proti Osmanům. Během těchto rozhovorů využíval Armény z Nové Džulfy k plnění zahraničněpolitických úkolů, které současně umožňovaly uzavírat s evropskými partnery nové obchodní smlouvy. 

V roce 1607 tak džulfský obchodník Chodža Šioš vedl jednání s benátským dóžetem a další z bohatých Arménů blízkých perskému dvoru, Chodža Safar byl poslán do Španělska, aby uzavřel obchodní dohodu umožňující vývoz perského hedvábí přes Perský záliv. Safar byl nakonec přijat na španělském královském dvoře a u papeže, sešel se také s italskými zástupci karmelitánského řádu, velkovévodou toskánským i benátským dóžetem. Šáh Abbás navíc jmenoval část džulfských kupců stálými zástupci u evropských vlád, což mu umožňovalo i nadále jednat jejich prostřednictvím.

Abbásův pokus posunout obchod jeho říše se západem mimo stezky procházející přes osmanská teritoria navzdory vynaloženému úsilí neuspěl, neboť východní Středomoří a Levanta zůstaly i v 17. století hlavními trasami mezi Persií a Evropou. Karavanní obchod však z velké části ovládli právě obchodníci z Nové Džulfy. Ti navázali obchodní spojení s Evropany v Halebu (dnešní Aleppo v Sýrii), Alexandrettě (Iskenderun, Turecko), Smyrně (Izmir), Cařihradu, Tripolisu a dalších městech. Vznikly zde komunity arménských obchodníků, které se staraly o zprostředkování nových kontaktů. Právě v těchto osmanských centrech se s nimi setkávali evropští nákupčí hedvábí, a to ponejvíce z Francie, Nizozemska a Benátek. 

Expanze do Evropy

Významné kolonie ale arménští obchodníci vytvářeli i na evropském kontinentu. Například právě v Benátkách vznikla kolonie východních kupců, která v druhé polovině 17. století čítala asi 2 500 osob. Není tedy divu, že jedna z benátských ulic tehdy dostala název Džulfa. Přítomnost Arménů je v druhé polovině 17. století doložena i v řadě dalších italských měst, například v Janově, Livornu, Lucce, Piacenze, Anconě, Bologni, Římě, Florencii či Pise. V Janově se arménští obchodníci podíleli na pokusu o vznik místní východoindické společnosti, která měla zprostředkovat obchod s Indií a Persií.

Dobové prameny informují i o arménských obchodnících ve Francii. Monarchie dovážela množství surového hedvábí pro svůj vlastní zpracovatelský průmysl. Vstupní bránu do západní Evropy v tomto ohledu představoval přístav Marseille, odkud bylo hedvábí distribuováno do manufaktur a reexportováno do okolních zemí. Postavení Arménů v tomto městě bylo natolik silné a konkurenční pro domácí obchodníky, že 10. prosince 1622 tamější autority vydaly zvláštní rozkaz zakazující kapitánům francouzských lodí přepravovat zboží arménských kupců. Podobná opatření později přijal také parlament v Provence a autority v Toulonu, jenže král Ludvík XIII. a kardinál Richelieu, kteří sledovali celostátní zájem, vydali naopak 23. listopadu 1623 edikt umožňující arménským obchodníkům volný přístup do Marseille. Četné návštěvy arménských obchodníků jsou doloženy také ve Španělsku, Anglii, Nizozemsku, Německu, střední Evropě a ve Skandinávii.

Na sklonku Abbásovy vlády se šáhův poměr vůči Arménům změnil, takže mnozí z nich museli konvertovat k islámu. Safí I. ( 1629–1642), který nastoupil na trůn po Abbásově smrti, však navázal na tolerantní a protekcionistickou politiku svého děda a arménským obchodníkům z Nové Džulfy propůjčil další privilegia.

Nové impulsy

Perský obchod s Nizozemskem a Francií dosáhl nových vrcholů okolo roku 1660. Jen v Amsterdamu, kde arménští prodejci hedvábí působili od počátku století, tehdy fungovalo na šedesát jejich společností. Dovoz zboží často obstarávaly lodě vlastněné Armény, které ovšem pluly pod nizozemskou vlajkou. Obchod s Orientem velmi podporoval také přední francouzský finančník a státník Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), který za tímto účelem inicioval například vznik francouzské Společnosti východních Indií a Levantské společnosti. Arménům udělil řadu privilegií, která umožňovala nejen dovoz perského zboží, ale také vývoz francouzských produktů na Střední východ. Výsledkem byl vznik arménských podniků v naprosté většině přístavů jižní Francie. 

Stejně intenzivně pronikali džulfští obchodníci směrem na východ. Založili obchodní faktorie v Kandaháru a Kábulu a 22. června 1688 v indickém Suratu podepsali smlouvu se zástupci anglické Východoindické společnosti. Dohoda arménským kupcům zajistila stejná práva, jaká měli v državách Východoindické společnosti její vlastní zaměstnanci. Arméni se díky tomu mohli začít usazovat v Bombaji, Madrásu i Kalkatě. Smlouvou navíc získali mocného ochránce, který dokázal dopravit jejich zboží do Evropy, aniž by museli platit vysoká cla a úplatky orientálním úředníkům. Společnost naopak otevřela cestu do Persie svému vlastnímu zboží a přesměrovala část obchodu s Evropou z pozemních stezek na trasu kolem jihoafrického mysu Dobré naděje. Arméni z Džulfy později pronikli i na španělské Filipíny a zapojili se do obchodu vázaného na dovoz zlata z mexického Acapulca do Manily.

Konec obchodních sítí

Je třeba dodat, že Arméni v šáhových službách se vždy drželi vlastní obchodní politiky. Na jedné straně rozvíjeli perský obchod se světem, na straně druhé bránili přístupu cizích kupců do Persie. Arménský kapitál byl totiž natolik silný, že dokázal cizím tlakům odolat a zachovat si monopol na zahraniční obchod říše až do pádu safíjovské dynastie v první polovině 18. století.

TIP: Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Počátkem 18. století se Perská říše dostala do vnitřní krize. Arméni začali čelit perzekucím, vysokým daním a násilné islamizaci, část z nich proto uprchla do Indie. Zemi poté zachvátily rozbroje, proti ústřední vládě vystoupily četné kmeny a v roce 1722 svrhli šáha Husseina afghánští povstalci, kteří dobyli Isfahán. Pádem safíjovského státu byl následně postupný rozklad arménských obchodních sítí zpečetěn.  

Během erupce sopky Vesuv a následné zkázy Pompejí, zahynulo zřejmě 1 500 až 3 000 osob. Přesný počet obětí není známý, některé odhady hovoří dokonce o 16 tisících obětech. Nejvíce lidských životů si vyžádaly pyroklastické přívaly a pyroklastické proudy. V nejbližším okolí kráteru se jejich teplota pohybovala okolo 850 °C.

Podle nové studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports, zpečetily pyroklastické proudy a pyroklastické přívaly i osud Herculanea, tehdejšího sídla římské smetánky, které se nacházelo mnohem blíže Vesuvu než slavnější Pompeje. Podle vědců šlo o děsivý a zároveň velmi rychlý proces.

Alessandra Pensaová z italské Univerzity Roma Tre a její kolegové potvrdili, že úvodní pyroklastický materiál, který zavalil Herculaneum, byl natolik horký, že se obyvatelům města mozky změnily na sklo. Teploty pyroklastického materiálu se podle vědců pohybovaly kolem 550 °C, což znamenalo okamžitou smrt a ohromující destrukci. Kromě Pompejí a Herculanea byla během erupce podobným způsobem zničena také města Stabie, Oplontis a Boscoreal. 

Žhavá zkáza Herculanea

Badatelé analyzovali zuhelnatělé dřevo, objevené na řadě různých míst v Herculaneu. Analýzy prozradily, že město bylo hned na počátku katastrofy krátce zasaženo téměř nepředstavitelně žhavým plynem takzvaného pyroklasického přívalu (pyroclastic surge nebo též fully diluted pyroclastic density current), což je pyroklastický proud, v němž dominuje plynná složka.

Římská města zasažená erupcí Vesuvu v roce 79. Černé stínování představuje oblast spadu sopečného popela a strusky. (zdroj: Wikimedia Commons, MapMaster, CC BY-SA 3.0)

Pyroklastické přívaly se řítí rychlostí kolem 360 kilometrů za hodinu a představují stoprocentní zkázu, které prakticky nelze uniknout. Podle badatelů po tomto extrémně žhavém úderu, který nikdo z obyvatel Herculanea nemohl přežít, zaplavily zničené město pyroklastické proudy, které již obsahovaly více sopečných hornin a byly podstatně chladnější. Ty pohřbily město pod 20 metry vulkanických hornin.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Extrémně žhavý pyroklastický příval se rychle prohnal Herculaneem a zanechal po sobě sotva pár decimetrů popela v nejspodnější vrstvě vulkanického materiálu ve zničeném městě. Zřejmě proto si až doposud tohoto prvního a podle všeho nejvíce smrtícího úderu nikdo nevšiml. Podobné nesmírně destruktivní pyroklastické přívaly známe z mladší historie. Právě takový jev při erupci sopky Mount Pelée na Martiniku v roce 1902 prakticky okamžitě zahubil téměř 30 tisíc lidí.

Měření nespavosti představuje ošemetnou disciplínu, neboť zahrnuje i subjektivní složku, která se nejlépe hodnotí prostřednictvím rozhovoru. U živočichů jsou však vědci pochopitelně odkázaní na pozorování konkrétních projevů chování: Nicméně z něj nelze odvodit, zda se sledovaní jedinci cíleně snaží usnout a nedaří se jim, nebo se zkrátka namísto spánku věnují jiné činnosti.

TIP: Pavouci skákavky mají zřejmě sny: O čem se jim asi zdá?

Mnohé studie každopádně potvrdily, že v reakci na úpravu okolních podmínek zvířata často vykazují změny spánkového režimu. K tomu, aby se projevily příznaky nespavosti vyvolané stresem, stačilo například přemístit potkany z individuálních kotců do klecí jiných samců.

Perónův režim předpokládal vybudování obřího mauzolea, v němž bude nabalzamovaná Evita uložena a stane se hlavní atrakcí poutního místa perónismu. Toho se obávali kritici hnutí, proto po Perónově odchodu do exilu celý plán zrušili, Evitinu rakev nechali tajně odvézt do Itálie a anonymně uložit na milánském hřbitově. Do Argentiny se tělo vrátilo až po pádu vojenské diktatury, kdy pokračovaly diskuse o jeho budoucnosti, obohacené o nové dimenze problému týkající se pravosti ostatků, příčin drobných poškození či místa definitivního uložení. Debaty postupně umlkly a jen občas je oživovaly aktuální události, jakými bylo i uložení nabalzamovaného Perónova těla do rodinné hrobky v Buenos Aires v červnu 1987.

Zdroj konspiračních teorií

Třináct let po ceremonii došel na adresu Justicialistické strany, již Perón v roce 1947 založil a která se nepřestávala hlásit k jeho odkazu, anonymní dopis. Požadoval osm milionů dolarů za navrácení Perónových rukou, jeho vojenské čepice a důstojnického mečíku. Výzva vedla k okamžitému otevření hrobky, a následně všechen argentinský tisk informoval o profanaci (zneuctění) hrobu. Novináři věnovali pozornost i způsobu odnětí rukou: podle některých se tak mělo stát pomocí chirurgických nástrojů, jiní tvrdili, že pachatelé použili elektrickou pilu. 

Justicialistická strana oznámila, že žádné výkupné nezaplatí, a žádala důkladné objasnění kauzy. Jejím vyšetřováním byl pověřen soudce Jaime Far Sau. Jediným výsledkem bylo zatčení šesti osob, spojovaných médii s celou záležitostí. Nikdo však nebyl obžalován a Far Sau pátral dále až do listopadu 1988, kdy zahynul při podezřelé autonehodě. Ve stejné době informoval tisk o úmrtích dalších osob spojených s případem inkriminovaných rukou, jež nebyly nikdy nalezeny, a milovníkům záhad se tak otevřel velký prostor pro spekulace. Objevují se úvahy o podílu argentinské tajné služby, politických kontextech, informacích, jež tají CIA, či o možném klíči k trezorům švýcarských bank.

Bezruký Che

Podstatně méně prostoru pro spekulace mají ti, kdož se zajímají o místo uložení rukou Che Guevary. Kubánského revolucionáře argentinského původu dostihli 8. října 1967 po letech pátrání po celém světě agenti CIA v Bolívii. Posledním z nich byl Felix Rodríguez, proticastrovský Kubánec provázející jednotku bolivijské armády, která rozprášila Guevarův oddíl a dopravila raněného guerrillera do vesničky La Higuera. Rodríguez tady vedl výslech zajatce, aby ho pak předal zpět Bolivijcům. Neměl samozřejmě žádných pochyb o jeho identitě, ale bolivijská armáda chtěla potom, co byl Guevara na rozkaz prezidenta Barientose zastřelen, nezvratný důkaz. Generál Ovando proto žádal, aby vojenský lékař mrtvému Guevarovi uřízl ruce a hlavu. Poté, co Rodríguez upozornil na hrozbu negativní reakce veřejnosti, Ovando ustoupil a spokojil se s amputací rukou. Argentinští lékaři je prozkoumali a srovnali s otisky v policejní dokumentaci. Nato prezident pověřil bolivijského ministra vnitra Antonia Arguedase likvidací celé záležitosti.

Ministr vojenské vlády, obchodník s drogami, spolupracovník CIA a současně sympatizant levice a obdivovatel Fidela Castra vyřešil případ svérázným způsobem. Nádobu (fraseco) s Guevarovýma rukama ve formalínu, zabalenou v papíru, schovával dva roky pod postelí a pak poslal přes prostředníka do Havany.

TIP: Evita a Perón: Ochránci nacistických zločinců, kteří pozvedli Argentinu

Při oslavách 26. července v roce 1970 informoval Castro milionové shromáždění na Náměstí revoluce o této skutečnosti a doprovodil informaci sugestivní otázkou: „Máme ruce uchovat nebo pohřbít?“ Dav plédoval pro uchování, a třebaže neexistuje žádné oficiální vyjádření, lze předpokládat, že ruce byly v roce 1997 uloženy spolu s Guevarovými ostatky do zvlášť postaveného mauzolea v kubánské provincii Las Villas.  

Coco, dvouletý kříženec labradora, strávil měsíc na jednotce intenzivní péče poté, co se stal závislým na alkoholu. Podle zaměstnanců záchranného centra Woodside Animal Welfare Trust v anglickém Plymouthu měl velké štěstí, neboť byl v přímém ohrožení života. Celé čtyři týdny strávil pod silnými sedativy.

Do péče veterinářů se Coco dostal společně s dalším čtyřnohým parťákem poté, co jejich páníček zemřel. Podle všeho šlo o náruživého pijana, který nechával zbytky alkoholu volně po bytě, čehož jeho psí mazlíčci dosyta využívali. Zatímco Coco je alespoň po fyzické stránce z nejhoršího venku, jeho čtyřnohý parťák tolik štěstí neměl a během nucené abstinence zemřel.

„Jsme rádi, že je Coco mimo nebezpečí života a může už fungovat bez léků,“ uvedli zaměstnanci veterinární stanice na Facebooku. „Náprava jeho duševního stavu si ale ještě vyžádá nějaký čas, než jej budeme moct nabídnout k adopci.“ Podle zástupců Woodside Animal Welfare Trust je Coco prvním psem ve Velké Británii, který se léčil ze závislosti na alkoholu.

K míření slouží u základní verze Panzerfaustu PzF 3 klasický optický zaměřovač UP-7V, k výstřelu dochází pomocí pružinového mechanismu po stisku spouště umístěné na odpalovacím zařízení. Jakmile je projektil vymeten z trubice, doletí setrvačností do bezpečné vzdálenosti od tankoborníka, kde se zažehne raketový motor. Tím dosáhne granát maximální rychlosti a následně opět setrvačností dorazí až k cíli. Operátor má u sebe vždy přinejmenším dvě střely, pomocník přenáší další tři. 

Jen pro denní boj

Aby nedošlo ke zranění obsluhy blízkou explozí, vestavěný mechanismus odjistí bojovou hlavici až zhruba po pěti metrech letu. Jakmile je granát aktivován, exploduje buď po kontaktu s cílem, nebo automaticky po dohoření pohonné látky (maximální dolet činí asi 920 m). Díky tomuto řešení se v terénu nezůstane válet nebezpečná munice, jež by v budoucnu mohla ohrožovat civilisty.

Novější provedení Panzerfaustu 3 se už mohou pochlubit ergonomickým rozmístěním ovládacích i úchopových prvků – od rukojeti po spoušť. Tankoborník tak dokáže odpálit střelu prakticky z jakékoliv polohy: vestoje, vkleče i vleže. Dodejme, že Bundeswehr nakonec ustoupil od původní koncepce zbraně na jedno použití. Po výstřelu tedy voják zahodí pouze odpalovací trubici, zatímco rukojeť se spoušťovým mechanismem a mířidly použije pro další boj.

Během let postupně spatřila světlo světa celá řada variant. Hlavice nejstaršího modelu Pzf 3 dokázala penetrovat až 700 mm ocelového pancíře. Zmíněný typ zaměřovače omezoval použití zbraně výhradně na boj za denního světla, a zatímco maximální dostřel na pohyblivý cíl činil 300 metrů, u stacionárních cílů šlo o 400 metrů. 

Proti reaktivnímu pancíři

Koncem 90. let vystřídal „trojku“ vylepšený model PzF 3-T (T jako Tandem), disponující zdvojenou hlavicí určenou k překonání reaktivního pancíře. „Bodec“ vyčnívající z hlavice obsahuje primární nálož, která přivede k explozi blok aktivního pancéřování – a uvolní tak „cestu“ k ocelové korbě či věži explozivnímu paprsku ze sekundární hlavice. Dostřel se oproti starší modifikaci nezměnil, zato přibyla možnost instalovat před optický zaměřovač zařízení pro noční vidění nebo zesilovač zbytkového světla.

Zásadní inovaci přinesl Panzerfaust 3-T600 doplněný o balistický počítač IS2000 kombinovaný s denním laserovým zaměřovačem. Výsledkem je prodloužení dostřelu na pohybující se techniku až na 600 metrů, přičemž další modernizací vznikl zaměřovač zvaný Dynarange. Uživatelé této pancéřovky získali také možnost klást na nepřítele samočinně fungující léčky. K PzF 3-T600 si mohou dokoupit tripod vybavený pokročilými senzory, které po akustické detekci cíle zbraň automaticky odpálí pomocí infračerveného čidla.

Také pro speciály

V setu nechybí ani noční zaměřovač Simrad KN 250. Panzerfaust 3-IT600 (IT jako Improved Tandem) si díky vylepšené munici poradí až s 900mm pancířem, případně s reaktivním pancířem a 750 mm oceli. Tento model má několik subverzí včetně provedení PzF-N, jež vzniklo jako odpověď na vynikající švédsko-britskou zbraň NLAW (Next Generation Light Anti-Tank Weapon).

Speciálním jednotkám slouží Panzerfaust 3LTW s váhou sníženou pod 10 kg, se vzdálenějšími cíli si má zase poradit Panzerfaust 3LR. Disponuje poloaktivním laserovým naváděcím systémem s dlouhým dosahem a ničí obrněnce až na 800 metrů. Opomenout nesmíme munici zvanou Bunkerfaust, určenou primárně pro boj v městské zástavbě, jež se v nabídce objevila v polovině 90. let. Aktuální cena nejmodernější verze odpalovacího zařízení se pohybuje kolem 11 000 dolarů. Standardní protitanková munice vyjde na 300 USD, zmíněný granát Bunkerfaust asi na dvě stovky.

Pro uživatele v Evropě...

Konstruktéři vyvinuli podle požadavku německé armády také několik cvičných verzí. Ta nejjednodušší nese označení Panzerfaust 3 EX a má totožné rozměry i váhu jako skutečná zbraň, nicméně neobsahuje trhavinu ani hnací náplň. Slouží tedy výhradně pro nácvik základní manipulace. Panzerfaust 3 AGDUS před stavuje trenažer střelby, který pomocí vysílání a přijímání laserových paprsků umožňuje simulovat skutečné odpálení i zásah cíle bez rizika zranění. Model Panzerfaust 3 UEB-T odpovídá ostré verzi, ovšem používá jen podkaliberní granáty ráže 18 mm. Na konci řady cvičných systémů stojí Panzerfaust 3 UEB 60 mm. Z něj voják může odpálit realisticky vyhlížející střelu o stejné hmotnosti jako u kumulativního granátu, avšak bez trhaviny – obsahuje jen hliníkovou náplň.

Panzerfaust 3 EX (zdroj: Wikimedia Commons, Sonaz, CC BY-SA 3.0)

K evropským uživatelům vydařené zbraně se kromě Německa zařadila též Belgie, Nizozemí, Švýcarsko a Itálie. Od poloviny 90. letech na Apeninský poloostrov putovalo 2 000 odpalovacích zařízení se 17 000 střelami, v roce 2007 římské ministerstvo obrany dokoupilo ještě 7 100 modernějších Panzerfaustů 3-T.

...i po celém světě

V Asii používají německý granátomet ozbrojené síly Japonska, Jižní Koreje a Iráku, v Jižní Americe peruánská armáda. Specifickou kapitolu v dějinách Panzerfaustu 3 představuje jejich užívání kurdskými milicemi Pešmerga, které – v rámci výcvikové podpory Bundeswehru v Iráku – obdržely 200 odpalovacích zařízení a 2 500 granátů.

Lehký reaktivní granátomet si už stihl zabojovat v Afghánistánu a irácké i syrské občanské válce. Nyní prochází dalším nasazením na Ukrajině, kde pomáhá tamní armádě po boku zbraní NLAW a Javelin ničit obrněnce ruských invazních sil. Německo má coby země původu právo veta na vývoz panzerfaustů, což platí i u zbraní už prodaných zahraničním zákazníkům. Začátkem března 2022 Němci povolili nizozemské vládě předat Ukrajincům 40 odpalovacích zařízení se 400 střelami a stovky kusů dodali sami. Další zbraně budou zřejmě brzo následovat.