Mezi rostliny z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) patří byliny, keře v tropech, liány i stromy. Mají širokou paletu sekundárních metabolitů (produktů látkové přeměny), jako jsou iridoidy, fenolické glykosidy, monoterpenoidy, seskviterpenoidy a dále flavonoidy. Některé druhy obsahují i alkaloidy a kyanogenní glykosidy. Proto mezi hluchavkovitými existuje celá řada léčivek a samozřejmě i rostlin aromatických, které se staly trvalou součástí naší kuchyně.

Když Alan Tennyson z Novozélandského muzea Te Papa Tongarewa se svým synem zkoumal východní pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu, narazil na fosilní pozůstatky dávných tučňáků, kteří zde žili na sklonku paleocénu, přibližně před 57 miliony let. Už to samo o sobě představuje skvělý úspěch, pak se ale ukázalo, že objevené kosti zahrnují i tři nové druhy velkých tučňáků, včetně jednoho, který je možná největším tučňákem všech dob. Výsledky výzkumu publikoval časopis Journal of Paleontology.

Tento tučňák, který nese jméno Kumimanu fordycei, byl opravdovým gigantem – podle odhadů vědců mohl vážit zhruba 154 kilogramy, což je zhruba třikrát víc než dnešní nejvyšší a nejtěžší tučňák císařský (Aptenodytes forsteri). Taková hmotnost přitom zhruba odpovídá samcům goril nížinných. Jde ale „jen“ o kvalifikovaný odhad, neboť objevené fosilie nejsou dostatečně kompletní a badatelé odvozují velikost dávného tučňáka toliko z několika fosilizovaných kostí jednoho exempláře. Vyloučit se proto nedá ani možnost, že šlo o abnormálně velkého jedince.

Obří potápěč

Badatelé jsou přesvědčeni, že nový gigantický tučňák je svou velikostí již blízko hranice dané stavbou těla tučňáků. Jeho objev představuje doklad, že tučňáci dosáhli prakticky největší možné velikosti velmi záhy ve své evoluční historii. „Musel to být ohromující pohled, když se tučňák Kumimanu fordycei batolil po plážích tehdejšího Nového Zélandu,“ uvádí člen výzkumného týmu Daniel Field z Univerzity v Cambridge. „Je to jedna z nejvíce fascinujících ptačích fosilií, které kdy byly nalezeny.“

Srovnání velikostí Kumimanu fordycei, Petradyptes stonehousei a dnešního tučňáka císařského. (ilustrace: Simone Giovanardi, CC BY-SA 4.0)

Možností, jak se mohli vyvinout takto velcí tučňáci je podle vědců více – mohlo jít o důsledek absence predátorů nebo jim větší velikost poskytovala lepší podmínky pro udržení tělesného tepla před tím, než se u nich vyvinulo pořádné ochranné peří. Podle vědců je také možné, že se tito gigantičtí tučňáci mohli potápět hlouběji než jejich dnešní příbuzní. Tučňák císařský se přitom dokáže potopit až 530 metrů hluboko. Jeho dávní příbuzní se ale mohli dostávat až do hloubek, které dnes zvládají napříkald tuleni nebo velryby.

TIP: Nedávno objevený fosilní tučňák z Nového Zélandu se výškou vyrovnal člověku

Gigantičtí Kumimanu fordycei ale nejsou jediným nově popsaným druhem. Vědci objevili i fosilie tučňáků Petradyptes stonehousei, kteří byli jen o něco málo větší než dnešní tučňáci císařští. Mezi nalezenými kostmi jsou rovněž dvě menší kosti pažní, které podle všeho reprezentují další doposud neznámý menší druh tučňáků.

Jako rychlý rádiový záblesk neboli Fast Radio Burst (FRB) se označuje jev, při němž se uvolní obrovské množství energie ve formě rádiového záření, což na Zemi pozorujeme jako záblesk. Pulzy obvykle trvají pouhé milisekundy a uvolněnou energii lze srovnat s výkonem stamilionů sluncí. Krátké a intenzivní rádiové signály na nás náhle „bliknou“ po příletu z hlubokého vesmíru, přičemž někdy se mohou také opakovat. Astronomové jich už detekovali celou řadu: Počátkem letošního roku jsme znali asi tisíc zdrojů FRB. Na obloze se jich přitom může podle odhadů denně vyskytnout dva až deset tisíc. Zdá se však, že se záhada s každým novým objevem spíš prohlubuje. 

Jedinečný, ale ne jediný

První známý rádiový záblesk dostal označení FRB 010724 a odhalil ho Duncan Lorimer z West Virginia University. Při analýze dat z australského radioteleskopu Parkes za rok 2007 detekoval signál z prostoru Malého Magellanova oblaku: Trval pouhých pět milisekund a dorazil k nám zřejmě ze vzdálenosti několika milionů světelných let. Podrobný rozbor ukázal, že z místa jeho původu nepřišel dalších 90 hodin žádný nový záblesk. Astrofyzici tak dospěli k závěru, že se jednalo o ojedinělou, velmi intenzivní událost. Časem se však ukázalo, že nejde o izolovaný jev a že je náš vesmír podobnými záblesky nejspíš zcela zaplněn.

Jako první se podařilo lokalizovat záblesk s označením FRB 121102, objevený v roce 2012. Jeho zdroj je zajímavý zejména tím, že se tamní rádiové záblesky daří pozorovat opakovaně – objevují se nepravidelně s odstupy několika dní. Například čínský radioteleskop FAST jich od 29. srpna do 29. října 2019 zaregistroval celkem 1 652 a v průběhu nejaktivnější fáze jich bylo během jedné hodiny zaznamenáno 122. Díky opakování jevu mohli vědci coby původce vyloučit destruktivní jevy, například výbuchy supernov, ale také mohli lépe lokalizovat zdroj. V případě FRB 121102 se nachází ve slabé trpasličí galaxii ve vzdálenosti tří miliard světelných let, v souhvězdí Vozky.

Signály cizích civilizací?

První pozorování opakujících se záblesků z jednoho zdroje znamenalo průlom: Astronomové si uvědomili, že přinejmenším část FRB pochází ze „stabilních“ zdrojů, a nikoliv z jednorázových extrémních událostí, jako jsou zmiňované exploze super­nov. Kromě toho se podařilo detekovat FRB přicházející z konkrétní galaxie, což umožnilo odhadnout vzdálenost a určit celkovou energii emitovanou při události.

V roce 2020 byl pomocí teleskopu CHIME alias Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment poprvé popsán zdroj, který vysílá pravidelné rádiové záblesky, a to s periodou 16 dnů. Navíc jde o zatím nejbližší zdroj opakovaných záblesků, konkrétně ve vzdálenosti 500 milionů světelných let. CHIME registruje zhruba tisíc FRB ročně, což nám poskytuje unikátní data pro pochopení jejich původu.

Nabízí se vysvětlení, že by se mohlo jednat o nějaký rotující zdroj záření, který občas směrem k Zemi vyšle intenzivní rádiový signál – podobně jako pulzary. Astronomové se domnívají, že FRB vycházejí z oblasti o velikosti maximálně několika stovek kilometrů, což je na vesmírné poměry opravdu málo. Jestli však pozorované záblesky vznikají ve vzdálenosti milionů až miliard světelných let, musejí být nesmírně jasné. Mezi hlavní „podezřelé“ tak patří magnetary, tedy pulzary s extrémním magnetickým polem. Ve hře však zůstává i několik bizarních teorií, od zhroucení hypotetických blitzarů (viz Pulzary, magnetary a blitzary) až po signály mimozemských civilizací.

Záhadná rychlost...

V lednu 2020 detekovali astronomové rychlé rádiové záblesky, které jsou asi milion­krát kratší, než by měly být, a navíc přiletěly z míst, kde by neměly vznikat. Pocházely z kulové hvězdokupy na periferii blízké spirální galaxie M81 v souhvězdí Velké medvědice, kterou od nás dělí 12 milionů světelných roků. Většina dosud zaznamenaných rychlých rádiových výtrysků však přilétá z mnohem větších vzdáleností, nezřídka i v řádu miliard světelných let. 

Mezinárodní tým vedený Franzem Kirstenem ze švédské univerzity Chalmers detekoval tyto FRB pomocí radioteleskopů sítě European VLBI Network, díky nimž se podařilo vystopovat jejich zdroj. Jev dostal označení FRB 20200120E a může produkovat izolované emise kratší než 60 nanosekund. Od dosud známých signálů se odlišuje natolik, že možná představuje novou třídu. Fakt, že jsou zmíněné záblesky zhruba milionkrát kratší než obvykle, naznačuje, že velké množství FRB možná zatím přehlížíme.

... i záhadné místo zrození

Kirsten s kolegy dokonce zjistil, že ultrarychlý rádiový záblesk FRB 20200120E pochází z hustě uspořádané skupiny starých hvězd, což je pro dosud známé výtrysky zcela netypické. Hlavní kandidáty na původce rychlých rádiových záblesků navíc tvoří zmiňované magnetary. V kulové hvězdokupě bychom však magnetar rozhodně nečekali. Kde se v ní tedy vzal ultrarychlý rádiový záblesk? 

V daném případě by mohlo jít například o dvojhvězdu s bílým trpaslíkem, který „kradl“ hmotu svému protějšku. Nevybuchl přitom jako supernova, ale mohl zkolabovat do magnetaru. Podobný vývoj by měl být zcela výjimečný, jde však údajně o nejsnazší vysvětlení zdroje FRB ve hvězdokupě. Tak nesmírně krátký signál by měl pocházet z velice malého tělesa, podle výpočtů o průměru snad jen pár desítek metrů – a zároveň nesmírně energetického. S novým objevem tudíž záhada trvá, jen kromě klasických rychlých rádiových záblesků registrujeme i jejich ultrakrátkou variantu.

Poprvé na domácí půdě

Mezi možná vysvětlení vzniku FRB tedy patří erupce vysokoenergetického záření z magnetarů: Trvají velmi krátce, dokážou však mnohonásobně přesvítit Slunce. Do jejich pozorování se zapojila i družice Integral, a koncem dubna 2020 tak pozornost vědců přitáhl magnetar SGR 1935+2154, nacházející se v naší Galaxii ve vzdálenosti 30 tisíc světelných let směrem k souhvězdí Lištičky. Dal o sobě vědět výrazným zábleskem v rentgenové části spektra a začal být aktivní. Krátce poté si astronomové všimli, že nevyzařoval jen obvyklé rentgenové záření, nýbrž i rádiové vlny. „Zaznamenali jsme vysokoenergetický výron z magnetaru. Družice Integral zachytila tvrdé záření 28. dubna 2020,“ popisuje Sandro Mereghetti z astrofyzikálního institutu IASF v Miláně a dodává: „Ještě nikdy jsme neviděli záblesk rádiových vln vycházející z magnetaru.“ 

Rovněž astronomové z kanadského pozemního radioteleskopu CHIME identifikovali téhož dne krátký, ale extrémně jasný záblesk rádiových vln přicházející od magnetaru SGR 1935+2154. Jedná se přitom o první známý zdroj FRB přímo v naší Galaxii. Se znalostí jeho přibližné vzdálenosti pak bylo možné určit celkovou uvolněnou energii: V daném okamžiku stotisíckrát převyšovala výkon Slunce.

TIP: Radioastronomové objevili zcela unikátní neutronovou hvězdu: Žádnou podobnou zatím neznáme

Pozorovaná souvislost podporuje teorii, že rychlé rádiové záblesky vycházejí z magnetarů, a k danému vysvětlení se přiklání stále víc astronomů. Zdá se tedy, že magnetary mohou hrát klíčovou roli v mnoha krátkodobých kosmických jevech, od extrémně jasných explozí supernov až po vzdálené energetické gama-záblesky.

Kořeny obrněnce Churchill lze vystopovat až do září 1939, kdy londýnský generální štáb vydal specifikace nového stroje s krycím názvem A20. Mělo jít o další pěchotní tank – tedy relativně pomalé, zato dobře chráněné vozidlo, které by nahradilo dosavadní typy Matilda a Valentine. Jeho vzhled paradoxně připomínal spíše první tanky z dob Velké války. Generálové totiž předpokládali, že západní frontu i tentokrát přeorají zákopy a krátery, s nimiž si nejlépe poradí ocelový obr s pásy obíhajícími po obvodu korby. 

Přízrak z minulosti

Výzbroj podivné novinky tvořily dva kanony ráže 40 mm v bočních pouzdrech zvaných sponsony, kromě nichž stroj nesl i trojici kulometů. Na počátky tankové výroby upomínal též fakt, že zakázku na stavbu prototypů získaly loděnice Harland&Wolff. V jejich dílnách vznikly do června 1940 čtyři exempláře s výzbrojí posílenou o 76mm houfnici v přídi korby. Než se stihla rozběhnout sériová produkce, vývoj bojů ukázal, že neohrabané monstrum patří spíše do muzea, takže „á dvacítka“ nakonec nepřekročila stadium zkoušek.

Britský tank A20 (foto: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)

Londýnská generalita se nehodlala původního designu vzdát úplně a část prvků se objevila i v nových specifikacích z června 1940. Pod označením A22 putovaly ke společnosti Vauxhall, jejíž inženýři dali hlavy dohromady a navrhli výkonnější pohonnou jednotku v podobě plochého dvanáctiválce. Pustili se i do rozsáhlejších změn v konstrukci, jenže vše se odehrávalo pod časovým tlakem – armáda totiž požadovala, aby se výroba rozjela za pouhých 12 měsíců.

Ocelový buldok

Tým Vauxhallu se s výzvou dokázal vypořádat a v létě 1941 dodal vojákům první sériové exempláře pěchotního tanku, jenž obdržel oficiální označení Infantry Tank Mark IV a bojové jméno Churchill – na počest ministerského předsedy, jenž za první světové války podporoval rozvoj tankového vojska. Když se informace k premiérovi dostala, údajně se svým typickým humorem prohlásil: „Ten tank po mně pojmenovali, jakmile zjistili, že není zrovna dobrý.“

První exempláře zákazníka opravdu spíše zklamaly, protože trpěly četnými poruchami – zkrácené testy prostě neumožnily odhalit všechny dětské nemoci. Nespolehlivý motor vyžadoval náročnou údržbu a těžký stroj se pohyboval terénem velmi pomalu. To nicméně generálům nevadilo, protože tank měl primárně doprovázet infanterii, takže by vyšší rychlost stejně nevyužil.

Pohyblivý obr...

Mezi klady královského obrněnce se naopak řadila skvělá průchodnost terénem – hravě zvládal hluboké krátery a zákopy s extrémním sklonem stěn. Přitom mu pomáhal zastarale vyhlížející, ovšem pro tento účel plně vyhovující podvozek, který se na každé straně mohl pochlubit 11 malými pojezdovými koly. Při pohybu po rovném či zpevněném povrchu neslo váhu tanku jen devět párů kol, zato když se pustil do zdolávání překážek, zapojily se i zbývající dva.

Šlo o první a poslední dvojici, které zabezpečovaly nejen samotný nájezd, ale také sjezd z překážky a napínání pásů. Takové řešení zároveň zvyšovalo odolnost churchillu v boji: mohl ztratit i několik z mnoha pojezdových kol, aniž by mobilita výrazněji utrpěla. A nesmíme zapomenout ani na další benefit plynoucí ze zvoleného uspořádání – díky obíhání pásů po obvodu mohla být korba osazena bočními průlezy, zatímco horní část pásů se těšila solidní ochraně.

...a zároveň odolný

Obsluhu měla na starost pětičlenná osádka. V přední sekci seděl řidič a jeho pomocník, který zároveň obsluhoval 76mm houfnici v čele korby – jeden z prvků, které churchill zdědil po A20. Nešťastně lafetovaná zbraň měla tak omezený úhel náměru i odměru, že se u pozdějších verzí už neobjevila. Nad trupem našla své místo poměrně malá věž osazená 40mm kanonem, 7,92mm kulometem BESA a pracovními místy velitele, střelce i nabíječe.

Věže se zprvu vyráběly odléváním, ovšem kvůli technologickým potížím se dočasně přešlo na nýtování – technologii používanou také při produkci koreb. Teprve koncem války vsadili Britové na svařované trupy. Za oddílem s věží následovala pohonná sekce a za ní rozměrný blok převodovky Merritt-Brown s trojicí diferenciálů.

Dokončení: Britské tanky Churchill (2): Hranatý obrněnec Jeho Veličenstva

Přes značnou komplikovanost tohoto ústrojí si Churchill zachovával vynikající pohyblivost i ovladatelnost. Zkušený řidič se s ním dokázal otočit takřka „na pětníku“, což pro mnoho tehdejších tanků představovalo nedostižitelnou metu. K tomu přidával obrněnec i kvalitní pancéřování. Čelní partii korby krylo 102 mm oceli, boky korby i věže pak 76 mm. Přední část věže se mohla pochlubit 89mm pancířem a záď korby chránily 51mm pláty.

Když si Komenského dcera Alžběta brala za manžela Petra Figuluse Jablonského, obdržela od svého otce prsten. Podle všeho měl tento šperk pro českého pedagoga zásadní význam. Prsten se poté v rodině dědil z pokolení na pokolení a každý dědic musel podepsat prohlášení, že se ho nevzdá ani v případě největší tísně.

Neprodal ani miliardáři

Na rodinný klenot se potom na nějakou dobu pozapomnělo. Znovu se o něm začalo mluvit až po první světové válce, kdy potomek Petra Figuluse, Jiří Viktor Figulus, dostal předvolání k notáři. Ten mu sdělil toto: „Mám pro Vás důležitou zprávu, pane Figule. Váš poslední příbuzný padl na bojišti v Evropě, a vy jste jediný mužský potomek, proto Vám přísluší platinový prsten Komenského.“ Následně musel ohromený Figulus podepsat dokument, že za žádnou cenu nedá prsten z ruky.

Pravdou je, že Jiří Viktor prožil vskutku dobrodružný život. Nechal se zlákat zlatou horečkou a dlouho dobu pobýval v jižní Africe. Prošel si mnoha životními peripetiemi, a ačkoliv se několikrát ocitl ve finanční tísni, svůj závazek dodržel a prsten nikdy neprodal. Dokonce odmítl i nabídku amerického miliardáře Johna Morgana, který mu za šperk nabízel na tu dobu neuvěřitelnou sumu, 1 000 000 Kč.

Strach ze záměny

Po Viktorově smrti zdědila rodinný klenot jeho dcera Gerta, která jej v roce 1958 přivezla do Čech. Zdejší úřady na ni tehdy naléhaly, aby svěřila prsten do péče státu nebo alespoň nechal zhotovit jeho kopii. Gerta nakonec svolila k výrobě duplikátu, ale když bylo vše připraveno k jeho zhotovení, urychleně z Čech odcestovala. Údajně ji někdo varoval, že by mohlo při výrobě dojít k záměně kopie za originál. Později už nechtěla o prstenu podávat žádné informace. Rodinný šperk údajně Gerta předala synu Janovi a po něm ho zdědil další potomek, který v současné době žije v Kalifornii. Objevují se ale tvrzení, že matka synovi šperk ve skutečnosti nikdy nepředala a raději jej ukryla. 

TIP: Neznámé podoby Učitele národů: Jan Amos Komenský a svobodní zednáři

Dodnes nikdo přesně neví, jak prsten vlastně vypadá. Podle některých informací má na sobě královskou korunu, lipové lístky a diamanty. Jiné zprávy naopak uvádějí, že klenot je zdoben lebkou, což některé lidi vede k domněnce, že šperk souvisí s nějakým tajným společenstvem. 

Biologové již léta pozorují, že medvědi hnědí a medvědi baribalové mají v obzvláštní oblibě určité druhy stromů – především se jedná o buky. Přitažlivost těchto stromů pro medvědy je tak silná, že vědci používají výraznou vůni bukové pryskyřice, aby medvědy přilákali, když je potřebují studovat ve volné přírodě, anebo k přivolání v zoologických zahradách.

Podle Agnieszky Sergielové, bioložky z Polské akademie věd, odbornice na medvědy a autorky studie publikované minulý měsíc v časopise Journal of Zoology, se zvířata jen málokdy dopouštějí tak složitého chování, jako je otírání o stromy, jen z jednoho důvodu. „Mezi savci vidíme spoustu příkladů, kdy využívají stromy k samoléčbě,“ řekla. Proto se rozhodla společně se svými kolegy prozkoumat, zda může tření o stromy medvědy chránit před parazity.

Přírodní repelent

Aby Sergielová otestovala hypotézu, že buková pryskyřice odpuzuje klíšťata, vybavila se testovací trubicí, do které dala na jednu stranu bukovou pryskyřici, na druhou stranu vodu, a pak nachytala pijáky lužní (Dermacentor reticulatus), široce rozšířený druh klíštěte, o němž je známo, že hoduje na medvědech. Následně sledovala, jakým způsobem se paraziti chovají – zda skutečně prchají pryč od bukové pryskyřice k bezpečné, čisté vodě na druhém konci zkumavky.

TIP: Umí medvědi šplhat na stromy? A jak moc bezpečná je skrýš v koruně stromu?

„Bylo opravdu zřejmé, že klíšťata bukovou pryskyřici nenávidí. Někteří pijáci byli opravdu rychlí, běhali kolem a schovávali se pod vodou," okomentovala výsledky experimentu Agnes Blaiseová, bioložka z univerzity ve francouzském Štrasburku a spoluautorka studie. Vše tak nasvědčuje tomu, že když se medvědi drbou o kůru, z jejich stromových škrabadel se uvolňují dehty, pryskyřice a míza. Hustá smůla z buků ulpívá na srsti a kůži nejdéle, a je odolná vůči vodě, což z ní dělá účinný repelent proti klíšťatům.

El Higuerón v Córdobě do výčtu mimořádných archeologických lokalit Španělska rozhodně patří. Na ploše několika hektarů u Nueva Carteya tu lze z odkrytých nálezů vyčíst příběhy prvotní iberské kultury. To, jak se postupně transformovala z masivních kyklopských staveb k funkčně sofistikovanějším objektům, jak ji ovlivňovaly trendy fénické, či mnohem později vlivy islámské a křesťanské. A rovněž dokumentuje jednu předlouhou kapitolu dějin, kterou v roce 206 př. n. l. zahájil vpád Římanů. 

Ti se k původní iberské zástavbě zachovali dost macešsky. Zplanýrovali ji a využili jako hrubý podklad pro vlastní stavební díla. Na dohled břehů řeky Guadalquivir tu pak vznikl opevněný přístav a skoro sedm set let tu vzkvétalo velké římské město zdobené mozaikami a freskami, pyšnící se sochami i nádhernou keramikou. Fragmenty a torza těchto uměleckých děl už v roce 1966 začali odkrývat badatelé z Córdobské univerzity.

Výzkum pod dohledem archeologů z regionálního Museo Histórico tu běží dodnes. A vedoucí archeolog Andrés Roldán tu nedávno zaznamenal jeden hodně neobvyklý nález. Mimořádný ani ne tak svou uměleckou kvalitou, jako velikostí: vpravdě olbřímí falus, vytesaný do kamene. S délkou 45 centimetrů, průměrem 18 centimetrů „u kořene“ a deseticentimetrovými „koulemi“ je v současnosti nejspíš tím největším exemplářem, který se v přísně historickém vztahu k Římanům kdy podařilo nalézt.

Penis ven

Hodí se zmínit, že pro Římany mělo zobrazení mužského údu dočista jiné konotace než dnes. Rozhodně nešlo o dílo vulgární, naopak, bylo považováno za ztělesnění plodnosti, potenciálu k úspěchu a růstu, synonymem mužské síly. Znázorňoval nespoutanou energii, která dokáže překonávat úskalí a získávat si přízeň bohů. Ve starořímském náboženství měli pro toto zobrazení falu název fascinus či fascinum. Ano, ke slůvku „fascinace“ je od něj blízko, protože skutečně šlo o „okouzlení“ – očarování poskytující ochranu před zlými silami.

Falický reliéf objevený archeology v El Higuerón. (foto: Museo Histórico Local de Nueva Carteya, CC BY 4.0)

Římané byli faly zjevně fascinováni, protože je – jako vyjádření přání úspěchu a štítu před smůlou – (nad)užívali skutečně všude. Setkáme se s nimi na klepadlech dveří, úchytech a držácích kuchyňského vybavení, na náramcích, náhrdelnících a amuletech, závěsných lampách i dláždění. A samozřejmě tvořily i nedílnou součást architektonické výzdoby staveb. Ukázat na průčelí budovy vytesaný obrys penisu nepředstavovalo nic nevhodného: skvěl se tu jako ochranná známka štěstí od božské pojišťovny. Něco jako naše pověrečné obrácené podkovy nade dveřmi.

Dokonce i ti největší obhájci veřejné morálky ve starém Římě a jeho provinciích se všudypřítomné vizualizaci mužského údu nebránili. Brali jej jako naprostou tělesnou přirozenost. Kamenné faly se tesaly na mostní pilíře, které pak měly přetrvat staletí i povodně. Objevovaly se na patnících podél cest jako přání dobré cesty. Na křižovatkách zabraňovaly nehodám a pomáhaly nalézt správnou trasu, v zahradách a sadech plašily škůdce a přinášely hojnou úrodu. 

Na velikosti nezáleží?

Štěstí není nikdy dost. Římané proto neochvějně věřili, že větší je jednoznačně lepší. Pokud řekněme velkoryse obdařený muž přišel do veřejných lázní, mohl být přivítán „nervózním potleskem“ ostatních koupajících. Od mladého občana s takovou „výbavou“ se očekávaly velké činy. Jak se špatně skrývaným obdivem píší římští spisovatelé: „Zvířeckost a divokost ducha takového muže je přirozená, těžko se dá očekávat, že takovou zbraň nevytasí při první příležitosti.“ Vyvinutý mužský genitál byl doslova předurčením pro kariérní růst. Předpovídal svému nositeli štěstí. 

Štěstí pro archeology

Falický reliéf z naleziště El Higuerón tedy skutečně není mimořádností ve smyslu námětu, ale ve velikosti zpracování. „Probíráme se kompletní bibliografií od hranic někdejší Mezopotámie po současné Skotsko, a dosud jsme nikde nenašli žádný odkaz na fascinus takových rozměrů,“ říká Roldán. Z nálezové situace je zřejmé, že tento zdobný prvek byl součástí nosného pilíře severovýchodního rohu římské věže. Té měl nejspíš zajistit sílu a odolnost. A dá se říct, že i pro tým španělských archeo­logů je tento nález požehnáním a štěstím. 

TIP: Archeologové pod římským Koloseem objevili ostatky velmi nepravděpodobných gladiátorů

Zdroje pro výzkum lokality se totiž povážlivě tenčily. A objev, byť poněkud v bulvárním smyslu, přitáhl k místu pozornost zpravodajských médií celého světa. Více prostředků z cestovního ruchu by se tak mohlo stát vítaným impulsem pro rozšíření vykopávek v celém El Higuerón. Protože město dokáže, kromě rekordního kamenného penisu, z hlediska své komplexní historie skutečně co nabídnout. 

„Ty se v té vodě budeš koupat?“ diví se mladá štíhlá černoška, jejíž angličtina se trochu míchá s místním jazykem – setswanštinou, jazykem Botswaňanů. Opatrně nabírá špinavou žlutou miskou vodu do barelu, a to v hloubce sotva pár centimetrů – jen kousek od břehu. Naproti tomu já v mírně se vlnící řece Okavango stojím po kolena a snažím se velkým objektivem zamířit na poletující žluté snovače, kteří si z trávy budují domov.

„Je tam hroch!“ dodává a raději ustoupí o krok zpět. „Já o něm vím!“ přitakám a ukážu rukou k drobnému chomáči trávy a papyru, u nějž vyčuhují z vody nadočnicové oblouky a nozdry, z nichž co chvíli vyletí gejzír nepatrné vodní spršky. Hroch je asi třicet metrů daleko, až za hlubokým vodním kanálem. I tak jsem ale pořád připraven odstartovat. Nedávná příhoda mi totiž znovu důrazně připomněla, jak je tohle obrovské a silné zvíře rychlé a nebezpečné. 

„Nepotopitelná“ kánoe mokoro

Nikdy jsem neslyšel o ochočeném hrochovi, ale naopak znám desítky příběhů rančerů, domorodců či majitelů usedlostí, které popisují hroší agresivitu. Hrůzostrašná vyprávění o převrácených lodích, rozdupaných člunech a překousnutých kravách, které se z neopatrnosti přišly napít k řece a hrochovi tak zkřížily cestu, doplňují historky o zabitých nešťastnících, jež při rybaření proud zahnal příliš blízko k hroší skupince.

Jen týden předtím, než mě mladá Botswaňanka napomenula za mou neopatrnost na břehu řeky, jsem s rangerem Jesusem vyrazil za hrochy na tradiční kánoi mokoro. Moc nechybělo a mohli jsme rozšířit statistiku o hroších napadeních. Údaj pohybující se kolem čtyř stovek mrtvých ročně by pak obsahoval i naše jména… 

Z jednoho kusu dřeva vydlabaná kánoe mokoro je prý nepotopitelná, ale nevěřím tomu, že by její dávní konstruktéři počítali s tím, že do ní někdy usedne pupkatá postava z Evropy s těžkou fototechnikou. Stačí drobné otočení, nahnutí se či mávnutí rukou, loďka se nebezpečně rozkýve a chvílemi její okraj dělí od hladiny jen pár centimetrů. Když jsem si do lodě sedl, pořád jsem nechápal, proč se vlastně ještě nepotápíme. Veškerý pohyb jsem se snažil omezit pouze na mačkání spouště fotoaparátu.

Vstříc pánovi jezera

„Připomeň mi, Jesusi, proč v téhle kocábce vlastně sedím?“ snažím se trochu odlehčit situaci v přetížené loďce. „Zaplatil jste si přece výlet k hrochům, pane!“ odvětí můj průvodce a kormidelník Jesus, jehož předpisové oblečení (krátké šortky, khaki košile s výložkami a tlusté ponožky v trekových botách – ranger nikdy nesmí chodit před zákazníky bosky!) doplňuje kulovnice, prý s jediným nábojem. Jesuse znám už tři dny a jednoznačně jsem si ho zařadil mezi skvělé stopaře. Profesionál každým coulem – ochotný, úslužný a v přírodě mu nic neunikne. Jen toho „pána“ mu pořád marně vymlouvám. Prostě odmítá říkat mi „Richarde“.

Nemusíme jet ani moc dlouho, protože řev skupinky hrochů slýchávám každý den a řeka bohatá mimo jiné na ryby a krokodýly se těmito obry jen hemží. Skupiny deseti, dvaceti, ale i padesáti hrochů jsou rozesety kolem břehů velkého jezera, kterým právě proplouváme. Zamířili jsme si to k partě, která se povaluje na mělčině uprostřed vodní hladiny. Je tady menší ostrůvek, ponořený těsně pod hladinou. Kdo z hrochů mělčinu obsadí, nemusí být blízko břehu, odtud přichází i hrochům nebezpeční lvi. Kdo tedy ovládá ostrůvek, je vládcem jezera. A aby se jím stal, musí na to mít velikost i tesáky, které jsou v kombinaci se silnou čelistí děsivou zbraní.

Když tak koukám na skupinu před námi, nedělá mi problém tohohle šéfa identifikovat – je to obrovské monstrum a naše pohupující se plavidlo k jeho otevřené tlamě přibližuje jako kmen stromu mezi zuby obrovské pily… 

Po proudu do hroší tlamy

Sám si říkám, že bychom mohli pomalu měnit směr, když vtom Jesus zaklel. Jeho setswanštině sice nerozumím, ale intonace a výraz obličeje nedávají moc prostoru k pochybám. Vzdálenost k ostrůvku se pořád zkracuje a mě napadá, že jsem už nějak dlouho neslyšel šplouchnutí nořícího se bidla. Od skupiny hrochů nás dělí tak čtyřicet či padesát metrů a do čela stáda vplul vůdčí, snad víc než třítunový samec.

„Děje se něco?“ ptám se a stále držím oko u hledáčku, aby mi nic neuteklo. „Nedosáhnu na dno!“ prohlásí zvýšeným hlasem Jesus. „A co to znamená?“ opáčím natvrdle. „Nemůžu kormidlovat ani pádlovat a proud nás nese přímo ke hrochům!“ už křičí můj lodník.

Mezitím jsme už jsme překročili pomyslnou „demarkační“ čáru třiceti metrů a hroši se začali hýbat vzrušeně. Já ponořil ruce do vody a začal co nejrychleji plácat směrem od hrochů. Proud ale nabral na rychlosti. Loď se prudce zakymácela. To se Jesus ohnul pro kulovnici a prudkým potáhnutím uzávěru ji nabil. „Pořád máš jen jeden náboj?“ ptám se se smíšenými pocity. Nechci, aby zastřelil nějakého hrocha, ale ani mě netěší představa, že si na vlastní kůži vyzkouším sílu hrošího skusu. „Doufám, že je to zažene!“ prohlašuje nejistě Jesus.

Parkoviště na hroším hřbetě

Většina hrochů couvla, ale několik samců a samic se v mělké vodě zvedlo na všechny čtyři a prudce házejí hlavami na obě strany. Voda stříká, hroši útočně mručí a zuřivě otevírají tlamy. Přemýšlím, co dělat, až nás některý z nich potopí a my se převalíme do vody. Kterým směrem plavat? Ke každému břehu to je víc než dvě stě metrů a i kdybych byl olympijský plavec, rychlejší než hroši nebudu.

Mezitím se dali do pohybu mladší samci – rozvířili kalnou vodu a ve cloně stříkajících kapek se dali na zběsilý úprk. Do pohybu se se dal i dominantní vůdce stáda, ale na úprk to nevypadalo. Potopil se a neomylně zamířil naším směrem… Nad hlavou se mi mihl stín, jak Jesus přiložil pažbu k rameni a zamířil na bubliny, které prozrazovaly pohyb vůdce stáda. 

„Toho jednou kulkou nezabiješ!“ konstatuju, i když bych si jindy za takovou větu sám nafackoval, protože bych nepřipustil, aby zvíře zbytečně zemřelo. Teď je ale situace fatálně jiná. „Já vím,“ odsekne nervózně Jesus. „Ale copak tohohle samce zastavím varovným výstřelem?! Střílet do vzduchu už vůbec nemá smysl!“ Zoufale sleduju hlaveň, která klesá níž a níž – do míst, kde by se hroch měl objevit. Čekám strašný náraz, který nás vymrští vysoko do vzduchu. Vtom ale kánoe do něčeho naráží a zastavuje se. Setrvačnost s námi hodí dopředu a Jesus zavrávorá. Najeli jsme na hroší hřbet!?

Hroší vláda nenarušena

Chytám se boků vydlabaného kmene a čekám smrtící úder rozzuřeného třítunového býka. Jesus byl ale duchapřítomný. V mžiku si přehodil nabitou kulovnici přes rameno, popadl čtyřmetrové bidlo a prudce s ním bodl do vody. Opřel se tyčí o dno a prudké napnutí trénovaných svalů otočilo kánoi o devadesát stupňů. Najeli jsme na mělčinu hrošího ostrůvku, a i když byla z rejdění hrochů měkká a rozbahněná, hůl tady našla potřebnou oporu. Jesusovi se každým zabořením do bláta dařilo loď výrazně posunovat pryč z proudu a dál od hrošího ostrůvku. 

Stačilo třikrát zabrat a štíhlá loďka začala nabírat pravidelný rytmus. Ještě několik temp a přesně na místě, kde jsme před chvílí stáli, se vynořil hroší samec. Musel zřejmě plavat v nějaké podvodní roklině, protože jsme ještě před chvílí viděli jen bubliny a teď mohutně odfukoval s hlavou nad vodou. Měli jsme obrovské štěstí, že nás proud netáhl rovnou nad kaňon, kterým se k nám pod vodou řítil vůdce stáda, a nevjeli mu rovnou na záda.

Samec nás se skloněnou hlavou pozoroval. Urputný výraz, tělo zjizvené od soubojů a hluboké, mnohdy čerstvé šrámy od zubů soků, z něj dělaly mnohem strašlivějšího tvora, než když v mělké vodě jen polehával s hlavou nad hladinou. Otevřel tlamu a prudce s ní hodil za záda. Vycenil monstrózní tesáky a ještě výrazněji hlavou zatřepal. Spodní čelist se po chvíli dovřela a samec vítězoslavně zaryčel. Vyhrál. Dokázal, že je pořád vládcem hrošího jezírka a já se s ním o to rozhodně nehodlal přít. 

Diplomatické ukončení vyjížďky

Všude kolem nás byly desítky hrochů, kteří, jak jsme zrovna mohli vidět, se z líných povalečů dokážou během okamžiku změnit v běsnící tanky. Od těch nejbližších jsme teď byli i více než sto metrů daleko, ale v bezpečí jsme si zatím nepřipadali. Taky mi došlo, že jsem neudělal ani jeden snímek, ale před očima jsem pořád měl běsnícího netvora z jezera. 

Scénářů, jak mohl tento příběh skončit, bylo několik, ale žádný kromě toho, jenž se odehrál, by se nevyvíjel v náš prospěch. Kulka v těle monstra by možná byla smrtelná, ale dřív, než by zvíře uhynulo, by stačilo rozdrtit kánoi a nás zabít. Možná by jeden z nás přežil, když by se pán jezera uklidnil drcením kostí toho méně šťastného. Snad by nás vymrštění ze člunu odhodilo tak daleko, že bychom měli šanci uplavat do bezpečí. Možná…, snad…, kdyby…

TIP: Kanibalští rozsévači smrti: Co dokáže antrax a masožraví hroši

Míříme směrem k našemu kempu a Jesus, aniž by polevil v bidlování, jen stroze prohodí: „Už je dost hodin a musíme stihnout večerní vyjížďku!“ a já vím, že mluví o džípu, který mám domluvený na čtvrtou hodinu. Taky vím, že si diplomaticky našel důvod, jak odsud zmizet. Jsou sotva dvě odpoledne a času máme nazbyt, ale nijak neprotestuji. Jesus se bez urážky potřebuje ‚přebalit‘ a já, až dorazíme na pevninu, kde bude posedávat parta kamarádů, budu spěchat nejkratší cestou k baru. Dřív než jim odpovím na otázku: „Tak co hroši? Byli nějací?“ si roztřesenou rukou objednám ten nejsilnější drink, který bude v prosklené vitrínce stát...

Mezi úkoly výstupových skafandrů patří zajistit pro astronauta přijatelný vnější tlak, avšak i bez vesmírného obleku jsou tkáně dostatečně pevné, aby přetlak v těle přežily. To ovšem neznamená, že sundat si během výstupu do kosmického prostoru helmu představuje dobrý nápad.

TIP: Jak dlouho se kosmonauti připravují na výstup do volného prostoru?

Ztráta okolního tlaku změní parametry krevního řečiště – zejména klesá bod varu vody. V krvi se vyvíjejí bublinky plynů a objeví se tzv. kesonová nemoc, známá i potápěčům, pro něž může být v případě rychlého vynoření smrtelná. Pokožkou unikají tělní plyny, zcela přirozeně se vyfouknou plíce. Tělo se prudce podchladí, vodní páry desublimují na jinovatku, která pokryje především ústí dýchacích cest. Kůže se v důsledku vystavení plnému slunečnímu záření spálí a zhruba po deseti sekundách ve vakuu ztratí člověk vědomí, načež se během několika minut udusí. Ve volném vesmíru se tedy určitě sundávání helmy nedoporučuje…