Po více než jedno tisíciletí se každé čtyři roky vydávali z peloponéského města Elis poslové, aby ohlásili datum příštích slavností konaných v Olympii na počest nejvyššího boha Dia. Jejich nejdůležitější součást tvořily sportovní hry, na něž se sjížděli borci z celého Středomoří. Podobně jako dnes šlo o vrchol jejich kariéry a konkurence byla tak velká, že se vítězové těšili věhlasu srovnatelnému s nábožnou úctou. Olympijským šampionům se otevírala cesta k obdivu, bohatství a slávě, jež v mnoha případech přetrvala staletí.

Z konání her však profitovali i běžní občané: V uvedené době totiž platil zákaz válčení a násilí, včetně poprav. Mír zvaný ekecheria, jehož prvotním účelem bylo zajistit divákům a sportovcům bezpečí na cestách přes nepřátelské území, trval až tři měsíce.

Nahota i krev

Nejstarší olympijskou disciplínou se podle všeho stal sprint na délku jednoho stadionu, tedy 192 metrů. Spisovatel Filostratos ve 3. století psal, že se v cíli nacházel Diův oltář a vítěz mohl slavnostně zažehnout posvátný oheň určený k pálení obětiny. K uvedené soutěži postupně přibývaly další (viz Rychleji, výš, silněji), až se počet disciplín vyšplhal na třiadvacet. Diváckou atraktivitu zajišťoval nejen fakt, že závodníci běhali nazí, ale především dramatická podívaná, při níž tekla krev, a občas došlo i k úmrtím. K nejoblíbenějším tak patřil box, zápas ve volném stylu zvaný pankration a také závody vozů. 

Zejména první zmiňovaný rozhodně nebyl pro slabé povahy, neboť zápasníci si místo polstrovaných rukavic omotávali kolem rukou řemeny pobité kovovými destičkami, aby na těle protivníka napáchali co největší škody. Mnozí měli tudíž po závodech tak zřízené obličeje, že se jejich zjevu s oblibou posmívali antičtí satirici. Například Lukillios v 1. století zmiňoval boxera, který prý kvůli výprasku v Olympii přišel o dědictví, protože ho nepoznala ani vlastní rodina. Zápas pankration pak nebyl o nic mírumilovnější: Pravidla dovolovala téměř všechny chvaty a údery, s výjimkou kousání a dloubání do očí. Rozhodovala patrně hmotnost a tělesná konstituce soupeřů, protože se nestanovovaly žádné váhové kategorie. 

Věnec pro politiky

Zatímco dnes dokáže mnohé fanoušky dostat do varu sledování automobilových závodů, ve starověku tvořily jejich ekvivalent soutěže koňských spřežení. Na hipodromu měřili síly vozatajové řídící dvoukolové vozy, do nichž se zapřahala dvě či čtyři zvířata. Největší zásluhy na vítězství se však nepřipisovaly kočím, kteří při krkolomných manévrech a jízdě „kolo na kolo“ riskovali život, nýbrž majitelům koní, zodpovídajícím za výcvik a přípravu. 

Mnozí zámožní politici si takto zajistili triumf a popularitu, aniž by vůbec vstoupili na závodní okruh. Pro starověké boháče se jednalo o zajímavý způsob, jak bez námahy přijít k olympijské slávě. Například athénský státník Alkibiades, který proslul svou prohnaností a schopností vypočítavě měnit strany, nesmírně toužil získat prestižní titul. Skoupil tedy nejlepší koně z celého Řecka a na jediné hry poslal hned sedm vozů. Jeho týmy pak v závodě vybojovaly nejen první, ale i druhé a třetí místo.

Chaos, nepohodlí a sláva

Po většinu času zajišťovalo organizaci her město Elis, vzdálené asi čtyřicet kilometrů od Olympie. Ta však sama o sobě nikdy nebyla městským sídlem – šlo v podstatě o opuštěné místo na západě Peloponésu, jehož jedinou dominantu tvořila Diova svatyně. Přístup do lokality byl obtížný, nevedly tam žádné slušné cesty. Hornatý terén zůstával pro povozy nesjízdný, a návštěvníci tak museli dorazit po svých, ti bohatší potom s karavanou otroků a mul. A přestože je chránil zákaz válčení platný pro celé Řecko, lupiči si z posvátných tabu příliš těžkou hlavu nedělali. 

Komfort se nezvýšil ani poté, co diváci dorazili na místo. Jelikož Olympia nabízela jen mininální ubytovací kapacity, proměnily se veškeré volné plochy v okolí v ohromné stanové město, hostící několik tisíc lidí. Hluk, chaos a pocit zvláštní příležitosti vyplněné zábavou, divadlem, fanděním a samozřejmě oslavami velkých vítězství musely vytvářet omamnou směsici. Není tedy divu, že se pětidenní událost zařadila mezi nejslavnější a nejdéle přežívající tradice antického Řecka. 

Každé čtyři roky

Hry se konaly každé čtyři roky za druhého úplňku po letním slunovratu, tedy obvykle v srpnu. Dohled nad jednotlivými závody připadl vždy dvěma občanům vybraným losem, tzv. hellanodikům, jejichž úkolem bylo postarat se o úklid či opravy sportovišť a vybudovat zázemí pro soutěžící i diváky. Navíc bylo třeba rozeslat informaci o konání olympiády po celé zemi a pozvat vybrané hosty, nemluvě o samotných sportovcích. Kvalifikovat se přitom mohli jen svobodní a mravně bezúhonní Řekové, přestože v pozdějších staletích se účastnili rovněž příslušníci cizích národů. Levobočci, otroci, propuštěnci či vrazi měli každopádně smůlu.

O definitivním seznamu borců rozhodlo přípravné klání měsíc před zahájením her, přičemž se soupeřilo ve dvou věkových kategoriích, a sice chlapci zhruba od dvanácti do osmnácti let a muži. Funkci rozhodčích plnili hellanodikové, kteří předtím museli posvátně přísahat, že budou nestranní. Úplnou objektivitu se však zřejmě zajistit nepodařilo: Kupříkladu roku 67 vyhlásili vítězem vozových závodů římského císaře Nera, přestože z vozu vypadl a jízdu před cílem vzdal. Těžko říct, zda v daném případě motivovala rozhodčí spíš peněžitá odměna, nebo strach o život.

Útěk před soupeřem

Také sportovce zavazovalo čestné slovo: Před závodem slavnostně slibovali u impozantní sochy Dia Horkia coby strážce přísah, že budou soutěžit poctivě, a drtivá většina z nich svůj závazek nejspíš dodržela. Dochovala se pouze hrstka záznamů o nesportovním chování – například dohoda o výsledku boxerského utkání či útěk závodníka, který se zalekl soupeře – přičemž provinilce zpravidla čekala pokuta. 

Nelichotivou výjimku představoval mimo jiné Sparťan Lichas, jenž se přihlásil k jízdě se čtyřspřežím jako thébský občan, protože jeho domovina byla tehdy z her vyloučena pro porušení posvátného míru. Za podvod jej hellanodikové odsoudili ke zbičování, což vyvolalo u nepřátelské Sparty hněv a její vojáci roku 420 př. n. l. do Olympie vpadli.  

Zapomenutá tradice

Přesné datum konání prvních závodů v Olympii neznáme. S jistotou pouze víme, že nejpozději v roce 776 př. n. l. zaznamenávali organizátoři jména vítězů, nicméně hry byly zřejmě mnohem starší. Podle tradice je založil hrdina Herakles či mytický vládce Peloponésu Pelops. Archeologické nálezy bronzových trojnožek sloužících jako odměna pro vítěze naznačují, že se sport v místě pěstoval už téměř před třemi tisíci lety.

Poslední dochovaný seznam vítězů končí rokem 217 a v následujících letech význam Olympie upadal. Hry se nicméně pravidelně konaly až do přelomu 4. a 5. století, kdy křesťanský císař Theodosius I. zakázal pohanské kulty a jeho vnuk Theodosius II. následně vydal rozkaz zbourat staré chrámy, včetně toho olympijského. Na jeho troskách pak vyrostl kostel sloužící tamní nevelké křesťanské komunitě, jež si zajišťovala živobytí mimo jiné přetavováním a prodejem bronzu nalezeného v ruinách. 

Po dvou ničivých zemětřeseních v následujícím století se někdejší sportovní středobod zcela vylidnil a na dlouho zůstal zapomenutý pod nánosem zeminy a zeleným porostem. Nicméně na sklonku 19. století odkryli zbytky slavné Olympie němečtí archeologové a díky úspěšným vykopávkám i všeobecnému zájmu veřejnosti se v roce 1896 podařilo olympijské hry obnovit. 

Skořice je populární koření, které lidé znají již tisíce let. Již v prvním století po Kristu ji staří Římané vozili z Číny. Koření s charakteristickou vůní rychle našlo uplatnění především v kuchyni – špetkou skořice lze nahradit běžná sladidla v pokrmech a kromě příjemné vůně dokáže hezky rozehřát a vyvolat pocit „sladkého zaplavení“. Prapříčinou tohoto jevu je chemická sloučenina cinnamaldehyd, obsažená v kůře tropických skořicovníků. Co na tom, že jejím účelem v přírodě je „aromatická“ obrana před okusujícím hmyzem: U lidí spíše apetit podporuje. Skořici můžete tedy v patřičném množství využívat k podpoře trávení a k vytvoření sladké chuťové stopy.

Vedle využití v kuchyni našla skořice i další uplatnění – za pomoci pytlíčků kmínu, hřebíčku, muškátového oříšku a skořice byli odháněni moli a jiný hmyz z domácností. Skořice, hřebíček a sušené růžové lístky zase dávaly hospodyňky do skříní, aby jim směs provoněla prádlo.

Skořice ale má i pozitivní účinky na lidské zdraví. Dřívější studie ukázaly, že látky obsažené ve skořici mají protizánětlivé i protinádorové účinky, působí jako antioxidanty a mohou posilovat imunitní systém. Ani tím ale výčet blahodárných účinků skořice nekončí. Tým íránské Bírdžandské univerzity lékařských věd v nové studii analyzoval předešlé výsledky vědeckých prací, které se zabývaly vlivem skořice na kognitivní funkce mozku. Závěry íránských vědců zveřejnil v polovině ledna odborný časopis Nutritional Neuroscience.

Skořice a mozek

Íránští vědci si vytipovali 2 605 dřívějších studií, které se tématu věnovaly. Z nich pak vybrali 40, které vyhověly přísným kritériím, a detailně se jim věnovali. Drtivá většina (33) z těchto studií se vztahovala k živým organismům, pět představovalo výzkum s buňkami či tkáněmi a ve dvou případech šlo o klinické studie, tedy výzkum s lidskými pacienty.

Výsledky těchto studií v celkovém souhrnu ukazují, že látky obsažené ve skořici, jako je například eugenol, cinnamaldehyd nebo kyselina skořicová, mohou příznivě ovlivňovat kognitivní funkce, paměť i schopnost učení. Výzkum buněčných kultur také potvrdil, že látky ze skořice mají pozitivní vliv na životaschopnost nervových buněk.

TIP: Experimenty potvrzují, že zázvor pomáhá proti autoimunitním chorobám

Íránští badatelé zjistili, že na základě výsledků řady studií by skořice mohla být užitečná pro prevenci problémů s kognitivními funkcemi i pro jejich léčbu, stejně jako pro podporu paměti  a učení. Zároveň ale zdůrazňují, že je nutné vliv skořice ještě ověřit a detailně prostudovat budoucím výzkumem.

Astronomové objevili nové měsíce Jupiteru pomocí dalekohledů na Havaji a v Chile v letech 2021 a 2022. Jejich oběžné dráhy pak potvrdila následná pozorování. Podle Scotta Shepparda z Carnegieho instituce, který byl součástí průzkumného týmu, jsou nové měsíce velké jeden až tři kilometry. Celkově jich tak u „krále planet“ známe již 92.

Nově objevené měsíce Jupiteru ještě nebyly pojmenovány a podle Shepparda zřejmě dostane jméno pouze polovina z nich – podle zavedených zvyklostí se to má týkat těch, které jsou větší než 1,5 kilometru.

Dočasný primát?

Všechny nově objevené měsíce jsou relativně malé a nacházejí se velmi daleko od plynného obra – jeden oběh Jupiteru jim trvá déle než 340 dní. Devět z 12 nových měsíců patří mezi 71 nejvzdálenějších Joviánských měsíců, jejichž oběžné dráhy jsou dokonce delší než 550 dnů. Podle vědců jde vzhledem k jejich retrográdní oběžné dráze (opačné než u vnitřních měsíců), pravděpodobně o zachycené objekty.

TIP: Proč nemají Merkur a Venuše přirozené satelity?

Jupiter je díky nově identifikovaným měsícům nejen největší planetou Sluneční soustavy, nově je i planetou s největším počtem známých měsíců. O toto prvenství ale možná časem přijde. Podle kanadského astronoma a profesora na katedře fyziky a astronomie Bretta Gladmana je skutečným rekordmanem v tomto směru Saturn. Pokud bychom sečetli všechny objekty větší tří kilometrů, které kolem Saturnu krouží, měl by podle něj Saturn více měsíců než všechny ostatní planety Sluneční soustavy.

Přijdeme-li na návštěvu do cizí domácnosti, hned na prahu zaregistrujeme specifický, více či méně intenzivní pach charakteristický čistě pro příslušný byt či dům. Řeč ovšem není o parfémech nebo dezinfekčních prostředcích: Bez ohledu na míru jejich používání se ve výsledném odéru odrazí přítomnost psa či kočky, špinavé oblečení, nový koberec, mýdlo v koupelně, nádobí ve dřezu…

Zapomenutá vůně domova

Obdobnou směsici přitom ostatní ucítí v našem bytě, zatímco my ji nevnímáme. Stačí totiž jen několik sekund pobytu v blízkosti pachového zdroje, a čich se na něj adaptuje. Ve vlastním bytě trávíme zpravidla dostatek času na to, abychom „jeho“ pach necítili ani po několika hodinách venku. Odjedeme-li ovšem déle než na týden, popsaná aklimatizace postupně vyhasne a po návratu si musíme opět zvyknout.

Proč odér nemůžeme cítit, vysvětluje tzv. čichová adaptace: V jejím důsledku již po několika nádeších vůni domova zkrátka neregistrujeme. Ze stejného důvodu nevnímáme vlastní tělesný pach, svůj dech a po pár minutách ani parfém, který jsme použili.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Každý objekt v prostředí vysílá do okolí určité „vonné“ molekuly. Pokud je vdechneme, zachytí je některé z našich zhruba 15 milionů čichových receptorů a pošlou signál do mozku. Náš centrální orgán je „nastavený“ na nebezpečí, tudíž se zaměřuje na jakékoliv změny v naší blízkosti – od těch vizuálních přes zvukové až po pachové. Již po pár nadechnutích tak pozná, co je třeba dál řešit a co naopak může bezpečně ignorovat. Například vůni čerstvě řezaných květin vyhodnotí jako pěknou, ovšem nepředstavující riziko, takže na ni záhy zapomene. Naopak pach kouře signalizuje, že bude třeba něco zkontrolovat…

Rudá armáda držela v druhé polovině 2. světové války iniciativu, rozhodovala o místech klíčových střetů a obratně využívala součinnost obrněných svazků, dělostřelectva, letectva a částečně motorizované pěchoty. Navíc se těšila mohutné početní převaze v mužích i technice a pracovala také na kvalitativním posunu svých zbraní.

Poučeni krizemi

V případě tankového vojska přicházely k jednotkám ve stále větších počtech střední T-34/85 a těžké IS-2, od léta 1944 byla k dispozici také vylepšená průbojná munice, která již dokázala probít čelní pancíř pantheru na vzdálenost 500 metrů. S nasazením T-34/85 se také smazala dosavadní nevýhoda sovětských čtyřčlenných osádek. Velitel nového pětimístného „téčka“ už nemusel vykonávat další činnost a mohl se plně soustředit na vyhledávání cílů a vydávaní rozkazů. Tankisté Rudé armády navíc postupem času zvyšovali své taktické dovednosti – větší úsilí věnovali průzkumu a daleko častěji využívali výhod terénu.

Je však třeba říci, že na rozdíl od let 1941 a 1942 dostaly tankové svazy v roce 1943 pokyn soustředit se na boj s nepřátelskou pěchotou, zatímco o panzery se mělo postarat dělostřelectvo a protitankové jednotky. Celkově vzato toto rozložení sil Němcům nedávalo příliš šancí na větší úspěch, pokud jim ale podmínky hrály do karet, stále byli schopni protivníkovi při svých protiútocích způsobit vážné potíže a ztráty.

Příkladem může být třeba tankový úder u Debrecínu, který 23. října 1944 zahájila 1. a 23. tanková divize a s podporou pěchoty jej dovedly do úspěšného obklíčení silného sovětského uskupení. Podobně 5. tanková divize (55 obrněnců PzKpfw IV a 70 PzKpfw V) posílená těžkým tankovým oddílem 505 (20 PzKpfw VI) dostala v létě 1944 za úkol zastavit a vytlačit početně daleko silnější obrněné svazky Rudé armády z okolí Borisova.

Boje u Borisova

Zejména díky výkonům tigerů a pantherů Němci během šesti dnů zničili 295 sovětských tanků. Jenže jakkoli by se mohlo zdát, že pro Wehrmacht šlo o vynikající výsledek, není to tak docela pravda. Třetí běloruský front, proti jehož útvarům v těchto bojích 5. tanková divize stála, totiž na začátku své ofenzivy disponoval 1 810 obrněnci a výše popsané ztráty tak pro něj byly snesitelné. Sovětští tankisté se navíc v této fázi války již dokázali z vývoje na frontě poučit a pružně na něj reagovat.

U Borisova proto padl rozkaz vyhýbat se přímým střetům s 5. tankovou divizí a místo toho koncentrovaně zaútočit na obou jejích křídlech, takže Němci nakonec museli i přes dosažené úspěchy vzhledem k riziku obklíčení ustoupit. Na rozdíl od západní fronty ale na východě mnohem lépe fungovalo nasazovaní osamocených tigerů nebo pantherů, případně malých jednotek na úrovni čety.

Ve vhodných pozicích mohly jejich osádky vyčkávat na útoky nepřítele, které zpravidla skýtaly velký počet cílů a díky výkonným kanonům je ničit i na vzdálenost téměř 3 000 metrů. Sovětští tankisté navíc často po vyřazení prvních strojů svých spolubojovníků raději ustupovali, takže se Němci mohli přesunout do nové výhodné pozice. Dost ale záleželo na protivníkovi – například střetný boj s tanky IS-2 měly osádky tigerů zahajovat pouze v síle čety, neboť v případě nasazení jediného vozidla hrozilo téměř jistě jeho zničení.

Sověti v Malinavě

Dobrým příkladem je střet u Malinavy nedaleko Dünaburgu (dnes lotyšský Daugavpils), který ve svých vzpomínkách popisoval Otto Carius, příslušník těžkého tankového oddílu 502. Carius často využíval pro průzkum bojiště rychlý a obratný Kübelwagen a nejinak tomu bylo i 22. července 1944, kdy se německý tankista po zprávách o rychlém sovětském postupu vydal se svým spolubojovníkem Albertem Kerscherem k frontové linii. Nakonec zjistili, že v obci Malinava se shromažďují sovětské tanky, které zaujímají obranná postavení a čekají na příjezd dalších sil.

Carius se rozhodl pro rychlý přepad, v němž měl hrát hlavní roli moment překvapení. Během krátké porady nastínil zbytku roty svůj plán, podle kterého měly vesnici dobýt pouhé dva tigery, neboť na místo vedla jediná sjízdná cesta a nasazení všech osmi strojů by bylo velmi nebezpečné. Zatímco Carius a Kerscher vyrazili plnou rychlostí do Malinavy, zbylých šest strojů pod velením poručíka Nienstedta je zajišťovalo a sloužilo jako záloha (podle pozdějšího hlášení se nicméně výpadu zúčastnil i Niestedt). Cariusův PzKpfw VI s věžovým číslem 217 jel jako první následován „dvěstětřináctkou“ Alberta Kerschera.

Cariusův výpad

Teprve v momentu, kdy vedoucí tank vjížděl do vesnice, začaly se otáčet věže dvou sovětských T-34/85 stojících jako stráž u příjezdové cesty. Kerscher okamžitě zastavil a vyřadil je dříve, než stihly vypálit. Vzápětí se rozpoutal boj na velmi krátkou vzdálenost a dvojice Němců také poprvé narazila na těžký tank IS-2. Útočníci v první chvíli zaváhali, neboť silueta sovětského stroje jim připomínala nový německý Tiger II, pak ale Carius vypálil a vozidlo zachvátily plameny.

Na konci boje, který netrval déle než 20 minut, zůstalo v Malinavě 17 zničených sovětských tanků. Jednalo se o stroje náležící k 41. tankové brigádě (T-34/85) a 48. těžkému tankovému pluku (IS-2). V boji zahynuli také kapitáni Orlovskij a Moroz, oba posmrtně vyznamenaní Hvězdou hrdiny SSSR. Podle sovětských hlášení přišel prvně zmíněný útvar v Malinavě o 10 vozidel a druhý o pět. Srovnání nárokovaných německých vítězství a sovětských ztrát tak v rámci tohoto souboje v zásadě odpovídá.

Zůstává sice otázka, zda všechny zničené rudoarmějské tanky lze připsat rychlému výpadu dvou nebo tří tigerů (sovětská hlášení hovoří také o leteckém útoku a dělostřelecké palbě), nicméně i tak je zřejmé, že jednotlivé německé stroje měly i proti přesile šanci na úspěch. V Malinavě však měl Carius nejspíše i trochu štěstí – 3. prapor 41. tankové brigády, se kterým se tam utkal, byl totiž z velké části tvořen nováčky bez větších frontových zkušeností.

Bez zásadních rozdílů

Celkově vzato lze říci, že jak na západní, tak východní frontě byl tank často vyřazen ještě předtím, než jeho osádka zjistila přítomnost protivníka. Jinými slovy: kdo první spatřil nepřítele a vystřelil, většinou v souboji nejmodernějších tanků vítězil. I tak ale hrála značnou roli kvalita techniky, která proti sobě v daný moment stála: klíčový byl výkon kanonu, síla pancéřování, použitá optika nebo rychlost otáčení věže. Zásadní faktor představovalo také používání léček, důkladné krytí ve vhodných pozicích, důraz na průzkum nebo schopnost správně odhadnout možnosti při vlastním výpadu.

TIP: Smrtící výstřel odnikud: Zničení tanku M26 Pershing německým stíhačem Nashorn

Zkráceně řečeno – taktické schopnosti velitelů na všech úrovních. V této dovednosti dlouho excelovali příslušníci Panzerwaffe, ovšem s přibývajícím časem a rostoucími ztrátami v řadách zkušených osádek se tento rozdíl na západě i východě stíral. Američané kromě toho vhodně takticky využívali svou početní převahu, a tak většinou dokázali eliminovat německou výhodu spočívající v silném čelním pancéřování a výkonnějších kanonech. V neposlední řadě je třeba podotknout, že jak západní Spojenci, tak rudoarmějci se v případě problémů mohli spoléhat na leteckou podporu, zatímco slábnoucí Luftwaffe již podobnou schopnost ve větší míře postrádala. 

Minulý týden oznámili administrátoři Guinessovy knihy rekordů nový rekordní zápis – nejstarším žijícím psem se stal Bobi – čistokrevný zástupce plemene Rafeiro do Alentejo, který letos v květnu (doufejme) oslaví své 31. narozeniny. Bobi překonal dosavadní jen dva týdny starý rekord čivavy Spika z Ohia, kterému je 23 let.

Vedle titulu nejstaršího žijícího psa je Bobi držitelem i dalšího rekordního zápisu – je také nejstarším známým psem, který kdy žil. V tomto ohledu Bobi překonal téměř 100 let starý záznam australského honáckého psa Blueyho, který se dožil 29 let a 5 měsíců.

Přežil díky náhodě

Dlouhověký psí kmet Bobi prožil celý svůj život v portugalské vísce Conqueiros. Narodil se 11. května 1992 a okolnosti jeho příchodu na svět byly poměrně dramatické. Podle majitele psa Leonela Costy unikl Bobi smrti jen o vlásek. Otec Leonela se rozhodl všechna čtyři narozená štěňata utratit a Bobi přežil jen shodou okolností schovaný v dřevníku. O štěně se zpočátku tajně staraly děti a členem rodiny Costových se stal až po dvou týdnech.

TIP: Nejstarším žijícím suchozemským zvířetem je želva Jonathan

Dnes si Bobi užívá venkovského života a většinu času tráví poleháváním ve společnosti kočičích kamarádů. Přestože má Bobi dlouhověkost takříkajíc „v genech“ – jeho matka Gira se dožila 18 let a další pes Bobiho rodu dokonce 22 let, překonává svým věkem průměrnou dobu dožití svého plemene dvojnásobně. Psi plemene Rafeiro do Alentejo se podle zoologů obvykle dožívají jen 12 až 14 let.

Vědci odhadují, že se pod povrchem naší planety ukrývá v podobě geotermální energie 50 000krát větší potenciál, než jaký nám mohou nabídnout zásoby ropy a zemního plynu. Zatímco fosilní paliva tvoří hlavní příčinu globálního oteplování, geotermální energie představuje udržitelný zdroj, při jehož využití se do vzduchu uvolňuje minimum škodlivin. Není proto divu, že například na Islandu pokrývá celou čtvrtinu státní spotřeby, a do jisté míry lidem vynahrazuje, že žijí v blízkém sousedství aktivních vulkánů. Je však možné ji využívat i v regionech, kde se tak silná sopečná činnost nevyskytuje? A jaké překážky musí dané odvětví překonat, aby se svou dostupností zařadilo vedle toho solárního, vzdušného či vodního?  

Život pod povrchem

Teplota zemského jádra přesahuje 5 200 °C. V planetárním plášti sice panuje výrazně nižší žár, ale spolu s obrovským tlakem stále postačuje k tavení hornin a kovů, čímž vzniká magma. Zemská kůra, do jejíchž hlubin už se umíme dostat, bývá rozpálená na „pouhých“ 370 °C. Oproti plášti a jádru jde o relativně nízkou hodnotu, ale geotermální průmysl víc nepotřebuje. Při získávání tepelné energie se uplatňuje následující postup: V první řadě se musí vyvrtat tzv. studna, jejíž hloubka obvykle nepřesahuje tři kilometry. Cílem je objevit zdroj horké vody či páry, a studny se proto hloubí v oblastech, kde to pod povrchem geologicky opravdu „žije“. 

Hluboko pod zemí těžaři narazí na značně ohřátou vodu, které ve změně skupenství brání vysoký tlak. Nicméně právě díky němu začne po navrtání studny tryskat k povrchu a vypařovat se. Energii proudící kapaliny pak využívají elektrárny, jež se v principu neliší od svých jaderných, tepelných či vodních protějšků: V jejich útrobách se roztáčejí turbíny napojené na generátory, jež produkují elektřinu. Čistě parních studen však existuje relativně málo, a například ve Spojených státech víme pouze o dvou lokalitách, kde by mohly vzniknout – a to v oblasti gejzírů na severu Kalifornie a v Yellowstonském národním parku.

Využít, zchladit a vrátit 

Některá zařízení však pracují také s kapalinou o nižších teplotách. V tzv. binárních parních systémech se využívá voda ohřátá jen mírně nad 100 °C, neroztáčí ovšem jejich turbíny – pouze zahřívá „funkční tekutinu“. Obvykle se jedná o organickou směs s velmi nízkým bodem varu a teprve díky jejímu vypařování se produkuje energie. V žádné z popsaných geotermálních elektráren se přitom voda nekontaminuje, a dokonce se ani nevypouští například do moře. Při kontrole tlaku vnitřního ústrojí sice do ovzduší uniká určité procento páry, ale voda z drtivé většiny putuje do chladicích věží. Studená se posléze přečerpá do injekční studny, vstříkne se zpátky pod zem a tam se opět ohřeje, čímž se zajistí udržitelnost celého podniku.

Na rozdíl od ostatních ekologických zdrojů fungují geotermální elektrárny neustále: Neomezuje je míra slunečního svitu, síla větru ani průtok vody. Navíc vypouštějí asi jen šestinu oxidu uhličitého v porovnání se svými protějšky na zemní plyn. Zplodiny se přitom neuvolňují při fungování elektrárny, ale při kopání studen, kdy nahromaděný CO2 uniká z kapes pod povrchem.

Spolehlivý a velmi nadějný zdroj je bohužel dostupný pouze v tektonicky aktivních oblastech, kde zlomy v zemské kůře přivádějí teplo z nitra planety mnohem blíž k povrchu. Jako nejvhodnější region pro danou energetiku se kromě Islandu jeví tzv. Ohnivý kruh v Pacifiku. Rozlehlé pásmo ve tvaru podkovy zahrnuje podle některých odhadů přes 900 vulkánů, a v budoucnu by tak mohlo „pohánět“ celou Ameriku, Japonsko, Austrálii, Tchaj-wan i mnoho dalších zemí.   

Drahý příslib do budoucna 

I tektonicky mnohem klidnější centrální Evropa se však snaží na nevyčerpatelný zdroj napojit. Například Německo ve snaze zpřetrhat energetické vazby na putinovské Rusko hodlá hloubit studny v Horním Porýní, kde se nachází obří podpovrchový rezervoár horké slané vody. Z útrob Země získávají energii také Filipíny, Indonésie, Keňa a nejnověji i Chorvatsko. Balkánský stát letos na podzim zprovoznil zařízení Velika Ciglena, které má poskytovat výkon 17,5 MW. Ve srovnání s temelínským generátorem a jeho 1 078 MW se to nezdá mnoho, ale rozdíly v nákladech jsou rovněž skokové. Vybudování Cigleny vyšlo v přepočtu na miliardu korun, zatímco dva plánované nové bloky Temelína, každý s předpokládaným výkonem až 1 600 MW, by měly stát 160–400 miliard. Při stavbě jaderných elektráren se přitom časový plán téměř vždy překročí o několik let a cena nejméně o desetinu.  

Také relativně ekologické zařízení má však své kritiky: Voda v podzemí podle nich není natolik horká jako třeba na Islandu, a dokáže tudíž zajistit jen malý výkon. Chorvaté by prý mohli získávat elektřinu z větru, ačkoliv jsou takové elektrárny dle dostupných statistik poruchovější a výkonově méně stabilní. Podle skeptiků tkví problém i v ceně, neboť odvětví je zatím ekonomicky výhodné opravdu jen ve vulkanicky velmi aktivních oblastech. Průměrné náklady na elektrárnu produkující 20 MW se pohybují okolo 735 milionů korun. Stovky milionů stojí rovněž vrtání studní a cena je tím vyšší, čím hlouběji do kůry musejí stroje proniknout. 

Když se vrt nezdaří 

Nejprve se musí uskutečnit geologický průzkum, podle nějž se navrhnou bezpečnostní opatření. Takto hluboké zásahy mohou totiž podle některých vědců vyvolat zemětřesení: Odborníci se odkazují na incident z roku 2006, kdy při geotermálním projektu u švýcarské Basileje dělníci údajně narušili strukturu zemské kůry, což vedlo k otřesům o síle 3,4 stupně Richterovy škály. Zároveň hrozí, že se při kopání nečekaně odkryje magmatická komora a roztavená hornina vyvře na povrch. Někteří kritici se dokonce obávají, že by vrtání studní mohlo probudit spící vulkány – zde se však s názory odborníků rozcházejí.

Nicméně i komplikace se mohou proměnit v pokrok. V roce 2010, v rámci projektu IDDP alias Iceland Deep Drilling Project, narazili inženýři při hloubení studny v blízkosti islandské sopky Krafla zhruba 2 km pod povrchem na magma o teplotě 900 °C. V podstatě tedy pronikli do útrob vulkánu. „Najednou jsme stáli nad nejžhavější studnou světa,“ vzpomíná Wilfred Elders z University of California. Islandská národní energetická společnost Landsvirkjun nevěděla, co si počít s vrtem, jenž se plnil magmatem. „Bylo nám sice jasné, že jsme objevili velký zdroj energie, ale zároveň jsme si neuměli poradit s jeho obrovskými teplotami a tlakem,“ dodává Elders. 

Superkritická voda

Firma nakonec s požehnáním odborníků studnu dokončila a zabezpečila ji speciální ocelovou výztuží. V prohlubni se tak mohlo zvolna shromažďovat teplo a ohřívat vodu pro pohon turbín. Elektrárna u Krafly dodávala 60 MW a zhruba třetinu zajistila právě riziková studna. Magmatická anomálie fungovala dva roky, než na ní došlo k havárii a společnost Landsvirkjun ji musela zapečetit zalitím studenou vodou.   

Původní nešťastná náhoda však zřejmě vytyčila cestu do budoucnosti geotermální energie. V následujícím projektu IDDP-2 se odborníci rozhodli zajít dál a navrhli vyvrtat studnu do hloubky 4–5 km, kde se nacházejí rezervoáry vody v tzv. superkritickém stavu: V důsledku teplot a tlaku, jež překračují kritický bod, se u ní stírají fyzikální rozdíly mezi kapalinou a plynem. Aby se o vodě mimo zemskou kůru dalo mluvit jako o superkritické, musela by se ohřát na 371 °C, zatímco by na ni působil 221násobek atmosférického tlaku. 

Tiché Česko 

Vrt byl sice komplikovaný, ale oproti klasické studni sliboval až desetkrát vyšší výkon. Navzdory obtížím se jej v roce 2016 podařilo dokončit, a stal se tak krokem vpřed pro celé odvětví. Přitom již tehdy geotermální energetika rostla o 4–5 % ročně a podle Geothermal Energy Association se na celém světě uskutečňovalo na 700 projektů. Jen v USA činila předloni hodnota trhu v přepočtu 1 294 miliard korun, a přestože růst zásadně zabrzdila pandemie, do roku 2028 se číslo pravděpodobně zvedne na 2 039 miliard. 

V Evropě tou dobou fungovalo 130 geotermálních elektráren, dalších 36 zařízení se právě stavělo a 124 se jich plánovalo. Zdaleka nejvíc energie ze země přitom na starém kontinentu čerpalo Turecko: Získávalo takto 1 523 MW, následováno Itálií s 916 MW, a trojici uzavíral Island se 754 MW. V Česku však zatím geotermální elektrárny nemáme. 

Do každého domu!

Ještě větší trh ovšem vytvářejí tepelná čerpadla, která k vyhřívání domovů využívají konstantní teplotu půdy pod povrchem a vodu či jinou kapalinu v uzavřeném okruhu. Asi 20 m pod zemí panuje celoročně teplota okolo 10 °C a s každými zhruba 30 m o stupeň roste. Hloubka vrtů se proto pohybuje v rozmezí 50–150 m, ale občas dosáhne i 200 m. Podpovrchově ohřátá voda směřuje do vytápěcího zařízení, kde se teplo odebere a tekutina se vrací do země k dalšímu cyklu.

TIP: V Kanadě má vzniknout největší geotermální laguna na světě

K roku 2019 fungovaly v Evropě více než dva miliony podobných čerpadel: Na Islandu se takto produkovalo rekordních 2 172 MW, následovalo Turecko s 999 MW a Francie s 652 MW. V Česku zmíněná zařízení vyráběla pouhých 8 MW. Výhoda tepelného čerpadla tkví v tom, že nevyžaduje vulkanickou aktivitu – stačí dostatečně hluboký vrt. Cena se pohybuje mezi 25 a 450 tisíci korun, nicméně lze získat dotaci a návratnost činí asi osm let. Náklady na vytápění totiž klesnou až o 70 %, což zejména v době energetické nejistoty motivuje k uvedené investici mnoho zájemců. 

Obraz New York City I z roku 1941 patří mezi nejvýznamnější díla nizozemského umělce Pieta Mondriana. Tvoří jej barevné lepicí pásky na plátně a na výstavě se objevil v roce 1945 právě v americké metropoli. Od roku 1980 visí v umělecké sbírce německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko v Düsseldorfu. Že není s obrazem něco v pořádku upozornila na konci loňského roku kurátorka Susanne Meyer-Büserová, když zkoumala dobovou fotografii zachycující vznik díla. Podle Susanne visí dílo vzhůru nohama. „Zhuštění mřížky by mělo být nahoře, jako tmavá obloha,“ řekla Meyer-Büserová listu The Guardian.

TIP: Sbal prachy a vypadni: Dánský umělec napálil galerii a zmizel s půjčenými penězi

Tvrzení kurátorky potvrzuje i několik důkazů. Na obraze s podobným názvem New York City, který je vystaven v pařížském Centre Pompidou, je zhuštění čar v horní části obrazu. Ve stejné pozici ukazuje dílo i fotografie ateliéru slavného umělce, pořízená několik dní po jeho smrti v roce 1944. Obrazem se však otáčet nebude: Po více než osmi dekádách už totiž pásky příliš nedrží, a tak se s ním nemanipuluje, pokud to není vyloženě nutné.

Americká společnost Astrobotic Technology z Pittsburghu vznikla v roce 2007 v reakci na dnes legendární výzvu Google Lunar X Prize, která vybízela soukromé společnosti, k vyslání vlastního robota na Měsíc. Po letech vývoje a řadě odkladů by měl lander Peregrine, navržený právě společností Astrobotic Technology, vyrazit k Měsíci. Pokud vše půjde podle plánu, k našemu souputníkovi by měl zamířit již během prvního čtvrtletí letošního roku.

Peregrine měl původně zamířit do menšího měsíčního moře Lacus Mortis (Jezero smrti), které se nachází v severní části přivrácené strany Měsíce, mezi Mare Serenitatis (Moře jasu) na jihu a Mare Frigoris (Moře chladu). NASA ale nedávno vybrala pro tento lander nové místo přistání.

Cíl: Lunární dómy

Lander Peregrine by měl nově přistát poblíž takzvaných Gruithuisenových dómů, dvou výrazných geologických útvarů na pomezí Oceanus Procellarum (Oceánu bouří) a Mare Imbrium (Moře dešťů). Tyto dómy jsou vlastně štítové sopky, přičemž obě mají základnu o velikosti zhruba 20 kilometrů.

Gruithuisenovy dómy vědce velmi zajímají. Podle toho, co víme o Měsíci a sopkách, není úplně jasné, jak mohly takové dómy vlastně vzniknout. Měsíc podle všeho nemá deskovou tektoniku ani velké množství vody, což jsou podle badatelů ingredience nezbytné pro vytvoření podobných útvarů na Zemi. Existence dómů na Měsíci proto působí trochu jako „zázrak,“ který si žádá vědecké vysvětlení.

TIP: NASA vybrala místo přistání pro lunárního těžařského robota PRIME-1

Mise landeru Peregrine bude první v této oblasti Luny, později by sem ale měly směřovat i další aktivity NASA. Zároveň půjde o premiéru nové nosné rakety Vulcan Centaur, kterou vyvíjí společnost United Launch Alliance ve spolupráci s NASA. Na palubě Peregrine bude souprava více zařízení pod souhrnným názvem Lunar Vulkan Imaging and Spectroscopy Explorer (Lunar-VISE), která poslouží k detailnímu průzkumu Gruithuisenových dómů.

V roce 1805, na jehož konci měla proběhnout slavná i tragická bitva u Slavkova, se Napoleon zdál neporazitelný. Jeho hvězda jasně zářila. Korunované hlavy Evropy se musely spojit, aby dokázaly čelit jeho vojenské síle i popularitě, kterou si získával. Jak si ale vedl v soukromí?

Tou dobou měl za sebou více než devítileté manželství s Josefinou. Šlo o ženu o několik let starší než on – bral si ji jako vdovu a vyženil s ní dceru. O jednoduché manželství bez mráčku rozhodně nešlo. O milostných dobrodružstvích bledé krásky s kaštanovými vlasy se vyprávělo ledacos. Před svatbou i po ní. Proč si Napoleon nechával něco takového líbit? Platil přece za dobyvatele nejen na politické mapě Evropy. Málokterá kráska, po níž zatoužil, mu dokázala odolat. Jak mohl trpět nevhodné poklesky vlastní ženy? Důvodem mohla být láska, která umí odpouštět, ale také to, že sám měl máslo na hlavě. V souvislosti s jeho osobou se totiž objevovaly víc než skandální otazníky. Jaký měl vztah k vlastní neteři, nebo dokonce k rodné sestře Paulině? Právě s ní v náručí byl údajně spatřen.

Nevěry

Na začátku roku 1805 trvala Josefina na tom, že svého chotě doprovodí na jih ke korunovaci za italského krále. Prosadila si svou. Ale žádný triumf nad manželem nakonec neslavila. Spíš naopak. Kdyby nejela, byla by ušetřena ponižujícího pohledu na to, jak ji náruživý Korsičan podvádí. Ne poprvé!

Manželství v této zkoušce obstálo. Oba byli natolik zkušení, že se dokázali přenést téměř přes vše. Jejich soužití představovalo směsici lásky, žárlivosti a vzájemných zklamání. Josefina uměla Napoleona už od svatby pořádně trápit. Často jeho vášeň neopětovala a neodpovídala na citové výlevy v jeho listech. Ale především mu nedávala dědice trůnu. Teď už Napolenon zřejmě ani nedoufal.

Neznámá

Na podzim roku 1805 uchvátil francouzský dobyvatel Vídeň. U toho ovšem nezůstalo. Při zdejším pobytu zažil podle svých vlastních pamětí pikantní dobrodružství. Řekli mu, že existuje jistá dáma, která po něm nesmírně touží. Prý tolik, že nechce nikoho jiného. Rande se skutečně uskutečnilo a svůdnice zůstala až do rána. Na tom by nebylo nic tak divného, to už tento vzrůstem malý, ale významem ohromný muž zažil vícekrát. Tentokrát to však bylo jiné. Milenka si zachovala inkognito. Neprozradila, kdo je, a francouzský poživačník se to nikdy nedozvěděl. Až do konce života mu to ale vrtalo hlavou a svoji vzpomínku nedokázal vymazat.

Čas kvapí

Napoleona hnali z lůžka cizoložné lásky vážnější starosti. Musel z Vídně na sever, na Moravu. Nutily ho k tomu válečné události. Císařovnu v té době už několik měsíců neviděl a jediné spojení představovala pošta. Co si psali?

Korespondence obsahuje vzájemná ujištění o lásce, dokonce i dvojsmyslné erotické narážky. Opuštěná žena vyjadřuje stesk a starost o výsledek vojenského tažení. Plamenná láska už ale z listů nevane. Zato se dozvíme, že válečná vítězství mají svou pachuť, a to ne jen pro prosté vojáky. I Napoleon na cestách strádá, obzvlášť v chladných dnech blížící se zimy. Muž číslo jedna tehdejší Evropy také slibuje brzké shledání, i když tomu asi ani sám nevěří. Má před sebou ještě spousty práce, dají-li se tak nazvat blížící se jatka.

Bitva

Do Vídně vstoupila francouzská vojska 12. listopadu. Rakouský dvůr včetně císaře Františka I. hledal azyl v Brně. Odtud však museli úředníci kvapně do Olomouce, protože Francouzi překročili Dunaj a už 19. listopadu vjeli do města pod Špilberkem. O den později dorazil osobně Napoleon a ubytoval se v Místodržitelském paláci, kde dnes najdeme expozice Moravské galerie. Přijímal zde diplomaty a odjížděl na prohlídky terénu, aby se připravil na bitvu.

Pohodlí města opustil 28. listopadu a svůj hlavní stan rozvinul blízko místa předpokládaných bojů. Rakouský císař i car Alexandr I. se mezitím ubytovali na slavkovském zámku.

Během studené noci z 1. na 2. prosince bojovalo s nespavostí a obavami více než 160 tisíc vojáků! Z toho 90 tisíc na straně Rusů a Rakušanů, asi o 16 tisíc méně Francouzů. Více než 15 % ze zúčastněných to mělo mít příští den spočítané. Nejhůře dopadli Rusové. Měli kolem 16 tisíc mrtvých a raněných. Francouzské ztráty byly asi poloviční. Nejlépe vyšli ze střetu Rakušané. Smrt nebo zranění čekalo asi 1 800 z nich. Napoleon vynikal ve strategii, ale nutno dodat, že v průběhu bitvy mu velice pomohlo počasí. Mlha zakryla nečekané přesuny francouzských sil, což umožnilo protivníky překvapit a smazat početní nevýhodu. Výsledek? Rakousko ztratilo část svých území a muselo zaplatit náhrady. Ruská armáda ustoupila na východ. Francie hrála v Evropě prim.

Po rozhodující bitvě poražené korunované hlavy narychlo prchly ze Slavkova a pohodlné prostory zámku obsadil Napoleon. Takové neplánované střídání pochopitelně přineslo i jisté pikanterie. Dochovala se například lechtivá historka, která dokazuje, že nejen Napoleon myslel během zuřivých bojů na intimní sféru života. Druhá strana na tom byla zřejmě podobně. Co se stalo?

Francouzi našli na zámku zamčenou polonahou mladici, kterou zde pán vší Rusi zapomněl. K něžnému pohlaví byl ovšem nový pán Evropy grand. Přikázal, aby dívčinu odvezli k prchajícímu poraženému. Šrámy, které na carově duši zanechala ztracená bitva, to ale mohlo těžko zacelit.

Psal z Moravy

Co se vojevůdci s širokým kloboukem honilo po celý ten čas hlavou, nám napoví obsáhlá korespondence, kterou z Moravy posílal. Kromě toho na našem území sepsal také některá oficiální provolání, která skutečnost značně poupravovala. Dnes bychom je nazvali „propagandou“. Ze Slavkova psal domů a jeho pocity vyznívaly dost rozporuplně. Na jedné straně mluvil o tom, že šlo o jednu z nejkrásnějších bitev, jaké kdy zažil. Na druhé straně manželce líčil děsivý výjev: třicet tisíc zajatců a dvacet tisíc zabitých. „Hrozný pohled,“ posteskl si.

Doufal, že teď už si na něj Angličané netroufnou a na kontinentu zavládne mír. Zní to ale trochu nevěrohodně vzhledem k jeho vášni pro bitevní vřavu. Na závěr dopisu doplnil povinný povzdech, že by si přál svou ženu objímat. Následuje podpis a pak už zřejmě pána Evropy čekala jiná práce.

Fáma

Právě na slavkovském zámku vznikla proklamace určená vojákům, ve které Napoleon své vítězství dost přibarvil. „Stotisícová armáda vedená ruským a rakouským císařem byla během necelých čtyř hodin rozmetána. Co minuly vaše zbraně, utonulo v jezerech. Čtyřicet praporů, standarty ruské císařské gardy, 120 děl, dvacet generálů, a přes 30 tisíc zajatců...,“ bájil vítězný vojevůdce. Střízlivý, objektivní pohled však prozradí něco jiného. Ve skutečnosti nešlo o jezera, ale o rybníky. Napoleon zkrátka přeháněl. Rusové přes zamrzlou hladinu asi skutečně přešli, ale neutopili se, protože na dně se žádné stopy po mrtvých vojácích nenašly. Pokud jde o image, věděl si Napoleon rady. Mluvil a psal takříkajíc na efekt a lidé mu dost věřili. 

Doma mu to už tak neklapalo. Jen o pár dní později si v listech z Brna stěžuje, že mu Josefina dlouho nenapsala. Žárlí dokonce na to, že patrně dává přednost zábavnému životu před tím, aby si na něj vzpomněla. V příštích dnech už nevyčítá, ale nazývá se jejím otrokem. Ego mu tuto taktiku dovolilo. Vždyť vyhrál, cítil se tedy na koni. Pokořit se v zájmu manželského smíru? Proč ne?

Další osudy

Napoleon se vrátil ze Slavkova do Brna až 7. prosince, tedy pět dní po bitvě. Splnil zde diplomatické povinnosti a o dalších pět dní později zase odjel. Po Novém roce se konečně v Mnichově shledal s manželkou. Už brzy však měla uchvátit jeho srdce nová favoritka, polská hraběnka Marie Walewská. A objevovaly se další krásky, a dokonce nemanželské dítě...

Jeho vztah s Josefinou spěl ke konci. V lednu 1810 se Francie dozvěděla o císařském rozvodu. Teď už Napoleonovi nic nebránilo uzavřít nový sňatek a zabít dvě mouchy jednou ranou. Vezme si Rakušanku, což pomůže míru, a zároveň získá dědice! Tak si to alespoň představoval.

Po jeho boku stanula Marie Luisa, dcera samotného rakouského císaře! Pořádný historický kotrmelec! Jak ale víme, Napoleonovo válečné ani rodinné štěstí netrvalo věčně. Po triumfech čekaly zdánlivě neporazitelného stratéga osudové prohry. A neúspěchy na mezinárodním poli otřásly i jeho novým manželstvím, které možná začínalo jako pragmatický politický krok, ale nakonec mu nechybělo ani erotické vzplanutí. Nutno dodat, že krátké. Marie Luisa se totiž v důsledku Napoleonova politického pádu vrátila i s dědicem trůnu do Rakouska. Vysněný následník, Napoleon II. zvaný Orlík, měl navíc chatrné zdraví a zemřel mlád.

TIP: Příliš křehký ptáček: Napoleonův syn Orlík zemřel jako bezvýznamný vévoda

Pohled na Napoleonovu „rodinnou kroniku“ z doby kolem bitvy u Slavkova je každopádně důkazem, že soukromé bitvy a války nijak nezaostávají za těmi skutečnými, velkými a světodějnými. Jen s tím rozdílem, že počínání aktérů mnohdy vyvolává spíš úsměv.