Právě Ettore Bugatti bývá také často s výbušným, ambiciózním a panovačným Enzem Ferrarim srovnáván. Však si také od zaměstnanců (a dokonce i příbuzných) nechával říkat „patron“. Ettore se narodil v roce 1881 v Miláně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho dráha měla směřovat k technickým oborům. Otec byl věhlasným umělcem a designérem, jeho mladší bratr Rembrandt zase uznávaným sochařem. Také Ettore měl následovat své předky. Dokonce již začal studovat na milánské umělecké akademii, ale naštěstí pro motoristický svět včas objevil svou lásku k automobilům. 

Bylo mu teprve dvacet, když na mezinárodní automobilové výstavě v Miláně předvedl svůj první automobil. Psal se teprve rok 1901! Licenci na tento vůz prodal společnosti de Dietrich z Alsaska. Zprvu pracoval pro společnost Emil Mathis ve Štrasburku a později ještě u Gasmotorenfabrik Deutz v Kolíně v Německu, ale už v roce 1909 zatoužil po vlastní firmě. Založil ji v Molsheimu poblíž Štrasburku. 

Rychlost v srdci

Ettore nedělal nic napůl. Vrhl se do konstrukce aut plnou parou a jako všichni v té době se snažil získat slávu na závodech. Poprvé se to podařilo již v roce 1911. Současně získal od Peugeota zakázku na výrobu dětského autíčka Bébé Peugeot (Bugatti Typ 19). Bylo jich několik tisíc, víc než kterýchkoliv jiných vozů značky Bugatti v historii automobilky.

Deset let neúnavně pracoval na vývoji a v roce 1921 začal s výrobou osmiválcového závodního vozu. Měl revoluční tvar doutníku a hydraulické brzdy. O dva roky později tvar karoserie upravil, takže vůz měl křídlovitý profil a téměř zcela skrytá kola. Tento Typ 32 s velmi krátkým rozvorem překřtila konkurence na Tank. 

Bartolomeo „Meo“ Constantini s Bugatti Type 35 při Velké ceně Francie v Lyonu (1924). (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Ettore ale neměl jen závodnické ambice. Snil už od začátku první světové války o tom, že postaví nejlepší, nejluxusnější a nejelegantnější vůz. V té době se to zrovna příliš nehodilo, a tak musel odložit splnění svých snů až do roku 1926, kdy představil překrásný model Typ 35. Jeho pýchou však byl nejdražší automobil všech dob – Typ 41 Royale, který poháněl motor o objemu 12,7 l s výkonem 300 koní. Bylo vyrobeno pouhých šest kusů, z toho dva měla k dispozici Ettorova rodina. Byl úchvatný a obrovský. Rozvor náprav dosahoval 4,2 metru a mezi soškou bílého slona na chladiči a čelním sklem šlo naměřit vzdálenost přes dva metry.  

Závodní bugatky mezitím vyhrávaly na všech automobilových závodech. V nejúspěšnějších letech 1926–1927 získaly snad na tisíc vítězství. Pro Ettora ale nebyla žádná laťka dost vysoko. V roce 1931 vyhrál tendr na nový vysokorychlostní vlak pro francouzské tratě. Postavil famózní rychlovlak, který svými tvary nápadně připomíná dnešní TGV. Současně uvedl na trh i elegantní cestovní vůz Typ 57 a prodal jich přes 700 kusů. To byl ale jeho poslední velký úspěch.

Rodinný byznys

Před vypuknutím druhé světové války představil Ettore ještě vůz neobvyklých tvarů – Typ 57 SC Atlantic. Spatřil světlo světa v pouhých čtyřech exemplářích a pouze dva z nich se zachovaly. Jeden je nyní ve sbírce Ralpha Laurena, druhý se prodal v květnu 2010 za neuvěřitelných 33 milionů dolarů.

Bugatti Type 57 (Atlantic). (foto: Wikimedia Commons, Ramgeis, CC BY-SA 3.0)

V roce 1939 ještě vůz Bugatti T 57C Tank s posádkou Jean Pierre Wimille a Pierre Veyron vyhrál naposledy závod „24 hodin le Mans“ a pak přišel začátek konce slávy. O pár týdnů později Ettorův syn Jean, který se měl stát otcovým nástupcem, tragicky zahynul při automobilové nehodě, která prý měla banální důvod – Jean se podle některých pramenů při testovací jízdě vyhýbal na silnici nějakému opilci. Za tři týdny začala válka. 

Výroba ve válečných letech stála a po uzavření mírových dohod ještě dva roky trvalo, než se Ettore dohodl s francouzskou vládou, aby mu továrnu v Molsheimu vrátila. Už se ale do ní nevrátil. O pár dní později zemřel v americké vojenské nemocnici v Paříži na zápal plic ve věku 66 let. Měl za sebou kromě dlouhých let slávy na závodních polích také 7 900 výjimečných automobilů, které továrna pod jeho vedením vyrobila. Jeho mladší syn Roland se sice pokoušel produkci znovu rozjet a značku udržet, ale bylo to marné. První etapa života značky Bugatti se definitivně uzavřela.

Restartováno nadvakrát

Po čtyřiceti letech se pokusil slávu Bugatti znovu oživit Ital Romano Artioli, který koupil ochrannou známku a vystavěl novou továrnu v Campogallianu nedaleko Modeny. Chtěl tu vyrábět nové supersporty. V roce 1991 představil v Paříži na počest 110. výročí Ettorova narození supersport EB 110. Vyrobil jich asi 140, ale ukázalo se, že oživit značku Bugatti nepůjde jen tak snadno. V roce 1995 přišel bankrot a zůstal jen prototyp modelu EB 112 z dílny Giorgetta Giugiara. Do výroby už se ale nikdy nedostal.

V roce 1998 odstartovala skutečná druhá éra značky Bugatti. Koupil ji koncern Volkswagen a hned o rok později představil na jaře v Ženevě prototyp čtyřdveřového vozu EB 218, na podzim ve Frankfurtu pak supersport 18/3 Chiron. Za pár let bylo jasné, že dosud mrtvá značka znovu ožívá. Vedení mělo v plánu uvést nový model – Veyron. Má na něj nemalé požadavky: musí dosáhnout rychlosti 400 km/h, musí mít nejméně tisíc koní a zrychlit z nuly na stovku za míň než tři sekundy. 

Skutečný supersport

Výroba Veyronu odstartovala v roce 2005 a o rok později se první krasavec, vyvedený v černo-červených barvách, vydal ke svému majiteli do USA. Patrioty jistě potěší fakt, že autorem jeho designu od prvního návrhu až po konečnou verzi je Jozef Kabaň, který pochází ze Slovenska a do začátku roku 2017 vedl téměř deset let designérský tým ve Škodě Auto. 

Bugatti Chiron Super Sport z roku 2022 na autosalonu ve Washingtonu. (foto: Profimedia)

Za rok už bylo na Veyron 100 objednávek. Dostavil se konečně zase úspěch. Veyron byl představen i ve vrcholné verzi Grand Sport a návrat na špičku světové automobilové produkce byl na dosah. Model Bugatti Veyron 16.4 Super Sport překonal v roce 2010 světový rychlostní rekord sériově vyráběných vozů – 26. června dosáhl rychlosti 431 km/h. V roce 2011 už byl objednán třístý Veyron. Ve stejném roce automobilka vyrobila Veyron L´Or Blanc, vůz s porcelánovými prvky na karosérii. Jeho cena je něco přes 40 milionů korun. V dalším roce se světu předvedl Grand Sport Vitesse, roadster s výkonem 1200 koní.

V srpnu 2019 Bugatti Chiron Super Sport 300+ překonal na německém závodním okruhu rychlost 300 mil za hodinu. Na testovací trati Ehra-Lessien dosáhl závodní jezdec Andy Wallace rychlosti 304,773 mil za hodinu (přes 490 km/h).

TIP: Ve službách Říše: Proč spolupracoval Ferdinand Porsche s nacisty?

Bugatti se po dlouhé odmlce vrátila tam, kde ji chtěl mít Ettore, sebevědomý umělec, který tak miloval auta, že jim zasvětil celý svůj život. Bugatti Veyron je dnes nejdražším a nejrychlejším sériově vyráběným vozem na světě. Pokud se objeví limitovaná verze, je často prodána celá série ještě předtím, než začne výroba. Takhle si to „patron“ určitě představoval už před více než sto lety. 

Naše planeta neustále metamorfuje v důsledku působení geologických činitelů. Naprostá většina změn se sice odehrává pomalu, ale vytrvale. Dlouhodobé působení větru, vody v nejrůznějších skupenstvích nebo postupné proměny v atmosféře neúnavně modelují krajinu na škálách mnoha milionů let. Občasné dramatické události jako zemětřesení, výbuchy sopek či výkyvy mořské hladiny mají také svůj vliv, jde ale o vliv lokální. 

Odborníci si však povšimli, že v některých obdobích se rychlejší geologické změny vyskytovaly častěji nebo měly celoplanetární dopad – a pak hovoří o globálních geologických událostech, které se pojí hlavně s překotnými transformacemi v biosféře i v atmosféře, s plošnými sopečnými výlevy bazaltů nebo s reorganizací tektonických desek.

TIP: Světadíly míří ke gigantické srážce: Kdy vznikne nový superkontinent?

Z periodové analýzy výskytu devíti desítek geologických událostí za uplynulých 260 milionů roků se zdá, že globální geologické změny neprobíhají zcela nahodile, ale opakují se v rozmezí 26–36 milionů let. Jasnou odpověď na otázku, jaké mechanismy popsaný cyklus řídí, nemáme. Roli mohou hrát dynamické pochody v nitru planety, cykly v její oběžné dráze nebo součinnost obou zmíněných efektů.

Dávní Mayové vybudovali ve Střední Americe pozoruhodnou civilizaci. V první polovině 16. století ji ale vyvrátili Španělé, kteří často záměrně likvidovali památky mayské kultury. I to je jeden z důvodů, proč o nich víme ještě mnohem méně, než například o antických kulturách v oblasti Středozemního moře.

Mezinárodní tým archeologů nedávno zkoumal pozůstatky tří Mayů, jejichž kostry byly nalezeny během vykopávek ve významném mayském městě Mayapánu v dnešním Mexiku. Tito lidé byli pohřbeni v posledním, čili pozdním poklasickém období mayské civilizace. Již dříve bylo zjištěno, že jde o vysoce postaveného muže, zřejmě válečníka, vysoce postavenou ženu a méně urozenou ženu.

Zdatná lučištnice

Muž i žena z elitní vrstvy byli nalezeni v poloze tváří k zemi. Rovněž byli podle všeho zasaženi šípy. U muže badatelé objevili obsidiánový hrot šípu, který vězel v hrudním koši, žena měla v rameni hrot šípu z rohovce. Vědci se domnívají, že tato vysoce postavená žena mohla zkušenou válečnicí.

Nejde přitom jen o hrot šípu v jejím rameni. Zásah šípem ještě nedělá z člověka válečníka. Válčení Mayů bylo do značné míry omezené na vysoce postavené bojovníky. Laura Wilsonová z Australské národní univerzity a Univerzity Nového Jižního Walesu detailně analyzovala biomechaniku kostí rukou u zmíněných tří koster, což mělo prozradit, jak byly jejich ruce namáhané.

TIP: Vikingské bojovnice: Mýtus, nebo realita?

Podle doposud nepublikovaných výsledků by vysoce postavená žena s hrotem šípu v rameni mohla být zdatnou lučištnicí, jejíž schopnosti se mohly rovnat  mužským válečníkům. Jde samozřejmě o spekulativní tvrzení, nicméně vědci pro ně mají podpůrné argumenty. Srovnání pažních kostí muže a žen ukázalo, že kosti pohřbené privilegované ženy byly na podobné úrovni, jako kosti pohřbeného muže. Pažní kost prosté ženy byla podle vědců slabší. Při testu simulujícího zatížení, které vzniká při vrhu oštěpem, naopak vykazovaly kosti prosté ženy podobnosti s mužskými kostmi. Podle vědců je tak možné, že privilegovaná žena mohla mít zkušenosti s válčením. 

V říjnu 2021 zamířila do vesmíru americká sonda Lucy, jejímž primárním cílem je výzkum Jupiterových trojánů. První setkání s těmito planetkami, které kopírují oběžnou dráhu Jupiteru, je naplánováno na rok 2027 a o dva roky dříve se má sonda přiblížit k planetce (52246) Donaldjohanson, nacházející se v Hlavním pásu planetek v oblasti mezi drahami Marsu a Jupiteru.

TIP: Unikátní mise Lucy: Cílem jsou planetky, které doprovází Jupiter

Tým, který má misi na starosti nyní oznámil rozšíření původního plánu – sonda se na své pouti přiblíží ke zhruba 700 metrů velké planetce označované jako (152830) 1999 VD57. Původně měla Lucy tento objekt minout ve vzdálenosti více než 60 tisíc kilometrů, operátoři ale naplánovali na letošní květen drobný korekční manévr, díky kterému se Lucy k planetce přiblíží na vzdálenost pouhých 450 kilometrů. K setkání Lucy a planetky 1999 VD57 by mělo dojít 1. listopadu 2023. Pro sondu i operátory půjde o generální zkoušku vědeckých systémů.

Předobrazem mudrce, který padl do osidel pekla, byla skutečná osoba německého alchymisty, mága a astrologa Johanna Georga Fausta, který už během svého života na konci 15. a na začátku 16. století platil za mystika a zaprodance ďábelských sil. V Mladotovském paláci, barokním domě na Karlově náměstí, zvaném také Faustův dům, však nikdy nebydlel.

To ovšem nezabránilo romantickým Pražanům, aby si kolem domu a jeho zvláštních obyvatel neupředli pověst o smlouvě s čertem, snaze přesáhnout svůj lidský osud a především o tragickém konci takového opovážlivce, který měla připomínat díra ve stropě, kterou nedokázal opravit ani ten nejzručnější zedník.

Duše za stříbrňák

Vzhledem k této vadě na kráse dům chátral a lidé se mu vyhýbali. Až po nějakém čase před ním stanul chudý student. Nemaje co do úst a kde hlavu složit, rozhodl se, že nebude věřit na strašidla, a odvážil se vejít. Přece jen lepší nocleh mezi čtyřmi stěnami, byť s dírou ve stropě, než někde na ulici či pod mostem.

Student byl unavený, nedbal proto všelijakých podivností, které se válely v opuštěných komnatách paláce, ucpal díru, aby netáhlo, a uvelebil se přímo ve Faustově posteli. Jaké bylo jeho překvapení, když na stolku vedle postele nalezl po probuzení stříbrný tolar! Student byl pragmatik, proto si řekl „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“, tolar schoval a jal se dál zabydlovat svoje nové útočiště.

Kouzlo se stříbrňákem se však opakovalo i příštího rána a každého následujícího. Studentovi začaly blahobytné časy. Lidé ho začali vídat v drahých podnicích, obdivovali jeho vybraný šat a rádi se s ním přátelili, protože „své“ vždy rád pohostil a pil s nimi až do svítání. Mezi bujarými večírky a studijními povinnostmi však začal pročítat i Faustovy knihy, jež v domě nalezl. Jestli chtěl zvětšit své už tak slušné bohatství, nebo získat vědění přístupné jen skrze nečisté síly, nevíme.

TIP: Troubení za ohradou: Proč v Praze po setmění vyhrával děsivý orchestrion?

Jisté je, že se jednoho večera rozžehnal se svými přáteli a dalších několik dní se neukázal. Kamarádům z mokré čtvrti to bylo divné, a tak se ti nejodvážnější vypravili k Mladotovskému paláci, aby se po studentovi poohlédli. Dům byl opuštěný, nikde ani živáčka, jen ve stropě ložnice nalezli násoskové zející starou díru…

Blíže neupřesněný tchajwanský park v Tchaj-nanu se stal v červenci 2020 dějištěm bizarního incidentu. Na běžce zde zaútočil papoušek ara a způsobil mu vážná zranění. Pan Huang, který je podle tchajwanských médií majitelem agresivního opeřence, vyrazil do parku proto, aby zde vyvenčil své dva papoušky. Park je ale zároveň častým cílem rekreačních sportovců. 

K nešťastnému incidentu došlo ve chvíli, kdy se jeden z papoušků pana Huanga usadil na zádech běžce a začal divoce mávat křídly. Vyděšený běžec si při pádu způsobil vážná poranění, včetně vykloubení kyčelního kloubu a zlomeniny pánve, což si vyžádalo hospitalizaci a dlouhou dobu rekonvalescence. Poškozený muž, který se živí jako plastický chirurg, zažaloval pana Huanga o náhradu vzniklé škody. Vedle ušlého zisku a nákladů na léčení, si místnímu soudci stěžoval i na přetrvávající následky a nectlivost v nohou.

TIP: Příliš pevné objetí: Číňanka zažalovala kolegu, který jí objetím zlomil tři žebra

Místní soudce na konci loňského roku rozhodl, že zranění plastického chirurga způsobil svou nedbalostí pan Huang a odsoudil jej ke dvěma měsícům vězení a pokutě 3,04 milionu tchajwanských dolarů (přibližně 2,2 milionu korun). Vzhledem k velikosti papouška – čtyřicet centimetrů na výšku a šedesáticentimetrovému rozpětí křídel – označil soudce ptáka za velké zvíře, což jeho majiteli ukládá povinnost činit taková opatření, aby k podobným nehodám nedocházelo. Podle majitele papouška je navrhovaná kompenzace příliš vysoká a hodlá se proti rozsudku odvolat.

V den, kdy v Sarajevu naposledy vydechl rakousko-uherský následník trůnu a jeho choť (tedy 28. června 1914), se německý císař Vilém II. procházel jako host na palubě britského dreadnoughtu King George V. ve slavnostní uniformě admirála Royal Navy. Eskadra Královského námořnictva složená ze čtyř bitevních lodí a tří křižníků se právě účastnila tradiční Labské regaty v Kielu a během pompézních oslav, projevování úcty a vyměňování poklon to nevypadalo, že obě země zanedlouho stanou proti sobě jako nesmiřitelní nepřátelé.

Ačkoliv se vztahy mezi Británií a Německem především kvůli koloniálním ambicím Berlína, soupeření námořnictev a sporům okolo stavby takzvané bagdádské železnice stále výrazněji komplikovaly, zástupci obou velmocí doufali, že ke vzájemnému vojenskému střetu nakonec nedojde. Britové disponující největším světovým impériem, loďstvem a vůdčí pozicí v zámoří měli pochopitelně motivaci udržet mír a status quo. Spojené království nemohlo konfliktem nic získat a vláda Jeho Veličenstva se naopak oprávněně obávala hrozícího povstání v Irsku. Londýn proto v létě 1914 rozhodně nepatřil mezi válečné štváče.

Na hraně katastrofy

Přestože se nad Evropou začala během červencové krize stahovat mračna, britská vláda Herberta Henryho Asquitha nadále zachovávala optimismus. David Lloyd George působící tehdy jako ministr financí chlácholil ještě 23. července poslance tvrzením, že civilizované evropské národy jistě dokážou najít diplomatické řešení a že britské vztahy s Německem jsou lepší než kdy dřív. Stejného dne ale Rakousko-Uhersko předalo Srbsku známé takzvané červencové ultimátum. Britský ministr zahraničí Edward Grey odsoudil příkrost dokumentu a apeloval na Německo, aby u svého spojence zajistilo prodloužení požadovaného termínu odpovědi (48 hodin).

Ministr prorocky prohlásil, že ať už se vítězem hrozícího konfliktu stane kdokoliv, budou výdaje na válku obrovské a rozvrat obchodu přivodí kolaps evropského průmyslu i jeho kreditu ve světě. Zároveň se Grey prostřednictvím britských velvyslanců pokusil svolat do Londýna mezinárodní konferenci, kde by zástupci velmoci mohli vyhrocenou situaci diplomaticky zažehnat. Tento návrh ale zůstal nevyslyšen a znepřátelené strany se znovu o krok přiblížily velkému ozbrojenému konfliktu. Válka 28. července 1914 skutečně vypukla, když Rakousko-Uhersko vypovědělo nepřátelství Srbsku. 

Pro a proti

Záhy začalo být jasné, že se konflikt rozšíří také mimo Balkán. Rusko mobilizovalo na podporu Srbů a nečinně nepřihlíželi ani v Berlíně. Německé velení dlouhodobě počítalo s válčením na dvou frontách, otázkou však zůstávalo, zda Británie zachová neutralitu, nebo zda podpoří své francouzské a ruské spojence. S Paříží je vázala takzvaná srdečná dohoda z roku 1904 a s Ruskem pak spojenecká smlouva podepsaná o tři roky později. Vlády obou zbývajících členů Trojdohody začaly pochopitelně vyvíjet velký tlak na Londýn, aby ostrovní království jasně potvrdilo spojenectví proti Berlínu.

Postoj Britů však nadále zůstával nejasný, takže i Němci stále věřili, že navzdory připravovanému výpadu císařské armády na západ zůstanou neutrální. Edward Grey za této situace obdržel zprávu od německého kancléře Theobalda von Bethmann-Hollwega, který se v ní dotazoval, zda jeho vláda zachová neutralitu výměnou za respektování integrity Belgie a Francie. Premiér Asquith na to konto poznamenal, že vilémovská diplomacie vykazuje hulvátské, naivní sklony, a Grey tento návrh stroze odmítl. Vilém II. si přesto hýčkal naději, že Londýn zůstane stranou, o čemž ho ujišťoval i císařův bratr Jindřich, který se vrátil z jednání s jejich bratrancem, králem Jiřím V.

Co na to ulice?

Mnozí Britové válku s Německem skutečně odmítali a chápali ji dokonce jako boj proti civilizaci. Asquith odhadoval, že přibližně tři čtvrtiny ze členů jeho Liberální strany požadují přísnou neutralitu, a 22 poslanci této partaje dokonce 30. července naznačili, že rozhodnutí zapojit se do války by znamenalo konec jejich podpory vládě.

Dokončení: Ostrovní přešlapování: Vstup Velké Británie do první světové války (2)

Nejradikálněji proti hrozící vojenské konfrontaci vystupovali levicoví politici a tisk, přičemž list Daily Chronicle oceňoval ještě posledního červencového dne zdrženlivý postoj ostrovanů: „Skutečnost, že u nás nyní nebují hysterie proti Němcům, je velmi vítaná, ba ve srovnání s tím, co jsme zažili nedávno, i dosti výjimečná.“ 

Kněžice mramorovaná (Halyomorpha halys) je ploštice z čeledi kněžicovitých (Pentatomidae), jejíž domovinou je Čína, Japonsko, Korejský poloostrov a Tchaj-wan. Tato ploštice je považována za škůdce, který svým sosákem saje mízu hostitelských rostlin a jejich plodů. V Japonsku škodí zejména na polích se sójou, ale také v ovocných sadech. Na konci 20. století se kněžice dostala zřejmě z Japonska nebo Číny do USA, pravděpodobně na obalových materiálech plodin. V současnosti je přítomna ve většině amerických států a šíří se i do Kanady. 

Čerstvě narozené nymfy kněžice mramorované se zbytky skořápek. Za 35 až 45 dní se nymf vyvinou dospělí jedinci. (foto: Shutterstock)

Ve stejnou dobu jako do Spojených států, pronikla kněžice i do Evropy a poprvé byla zaznamenána roku 1998 ve švýcarském Curychu, kam se podle všeho dostala s dodávkou čínské krytiny.

TIP: Korýši vlhkého stínu: Neznámé stínky patří mezi časté obyvatele zahrad i domů

Jejímu rozšíření výrazně napomohly například zimní olympijské hry v ruském Soči, kam bylo dovezeno množství okrasných rostlin. V srpnu 2018 byla nalezena i v Česku a brzy se předpokládá rozšíření na celém evropském kontinentu. Jejich přirozenými predátory jsou zejména ptáci a vosy.

Ronald Reagan po nástupu do úřadu prezidenta USA v roce 1981 nešetřil ostrou protisovětskou rétorikou a odstartoval nové kolo závodů ve zbrojení. Právě jeho konfrontační postoj přivedl v roce 1981 moskevské vůdce k názoru, že USA tajně plánují jaderný úder na SSSR. 

Osudný rok 1983

Politbyro proto posvětilo rozsáhlou zpravodajskou akci s kódovým označením Operace RYAN. Šlo o největší zpravodajský program svého druhu v dějinách SSSR, jenž měl za úkol odhalit hrozbu amerického nukleárního úderu a poskytnout Sovětům čas na jeho odvrácení. Moskevské vedení v pocitu ohrožení utvrzovaly i aktivity amerických ozbrojených sil; od února 1981 provádělo US Navy sérii námořních operací v oblasti Dálného severu, během kterých se americké hladinové svazy několikrát dostaly do blízkosti ruských námořních základen. Americké bombardéry pak opakovaně narušily vzdušný prostor SSSR ve snaze analyzovat protivzdušnou obranu protivníka a identifikovat její slabiny.

Rostoucí napětí mezi oběma supervelmocemi se ještě vystupňovalo v roce 1983. Na konci března začalo v severním Pacifiku námořní cvičení FleetEx '83-1, jehož se účastnilo na 40 válečných lodí. Šlo o největší manévry svého druhu od konce druhé světové války, které navíc probíhaly v blízkosti Kamčatky. Úmyslem amerického velení bylo vyprovokovat Sověty k reakci a následně sesbírat co nejvíce dat o jejich taktice a vybavení.

Definitivně se pak vzájemné vztahy obou supervelmocí ocitly na bodu mrazu na podzim 1983. Prvního září sestřelila stíhačka Suchoj Su-15 nad Sachalinem jihokorejský dopravní letoun Boeing 747, jenž omylem narušil ruský vzdušný prostor. Koncem měsíce pak sovětský protiraketový systém vinou technické chyby nahlásil vypuštění americké nukleární střely a katastrofě zabránila jen duchapřítomnost službu konajícího důstojníka.

Ve znamení paranoie

Všechny tyto události ještě více prohloubily již tak silný stihomam Politbyra, pro které se americký jaderný útok stal již víceméně realitou. Velení NATO, které o přehnaných obavách Kremlu nevědělo, mezitím začalo plánovat každoroční vojenské cvičení sil Severoatlantické aliance. Manévry tradičně zahrnovaly simulaci konvenčního i jaderného konfliktu a účastnila se jich řada států NATO. Účelem bylo mimo jiné především otestovat velící procedury a komunikační infrastrukturu.

Cvičení v roce 1983, které obdrželo název Able Archer 83, se ale zároveň mělo od předchozích ročníků lišit. Mezi nejvýznamnější změny patřil zcela nový formát šifrované komunikace, využití realistického rádiového klidu při přesunech techniky i mužstva a především zapojení politických špiček států NATO. Vůbec poprvé také měly válečné hry zahrnovat přesun velících struktur z permanentních center do dočasných válečných lokací či zcela nové komunikační procedury týkající se nasazení jaderných zbraní. Začátek cvičení byl naplánován na 7. listopadu 1983 a během pěti dní se do něj měla zapojit řada formací napříč západní Evropou.

(Ne)reálný nepřítel

Stejně jako v předchozích letech i nyní vznikl pro účely cvičení hypotetický scénář dodávající simulovaným válečným hrám uvěřitelné geopolitické pozadí. Scénář pro rok 1983 zahrnoval invazi hypotetického nepřítele (označeného jako ORANGE) do Finska, Norska a západního Německa, během které došlo k oboustrannému nasazení jaderných zbraní. Během cvičení tak mělo dojít nejen k realistické aktivitě jednotek, ale také k simulaci všech procedur provázejících použití nukleární výzbroje.

V kombinaci s probíhající operací RYAN tak náhle nastala paradoxní situace, kdy sovětští zpravodajci začali na podzim roku 1983 zachycovat přesně ty varovné signály, pro jejichž odhalení celý program začal. Ačkoliv pak bylo cvičení NATO každoroční záležitostí, výše zmíněné novinky vedly kremelské lídry k domněnce, že Able Archer 83 je ve skutečnosti přípravou na reálný úder. Utvrdila je v tom i nezvykle čilá šifrovaná komunikace mezi USA a Velkou Británií, kterou Sověti zachytili měsíc před začátkem cvičení. Ta se týkala americké invaze do Grenady v říjnu 1983, ruští zpravodajci ji ale v kontextu výše uvedeného chápali jako koordinaci před začátkem války.

Příprava skutečné války?

Cvičení začalo dle plánu 7. listopadu. V rámci simulovaného konfliktu začaly útvary NATO přecházet ze stupně obrany DEFCON 5 (mírový stav) postupně až na stav DEFCON 1 (jaderná válka). Součástí cvičení byla i přeprava velkého množství amerických vojáků do Evropy – později odtajněné zdroje hovoří až o 170 letech amerických transportních letounů, které za přísného rádiového klidu přepravily do Evropy tisíce vojáků. Některé osádky bombardérů účastnících se manévrů pak v rádiové komunikaci své mise opakovaně označovaly za „jaderné údery“.

Vše výše uvedené vedlo Sověty k závěru, že Able Archer 83 je zástěrkou pro přípravu skutečného jaderného konfliktu. Jelikož pak věřili, že jedinou jejich šancí na přežití nukleárního úderu je preventivní útok, zahájili vlastní přípravy. Podle hlášení CIA byly do pohotovosti uvedeny například stíhací bombardéry dislokované v NDR, které mohly nést taktické jaderné zbraně a odstartovat do 30 minut od vydání rozkazu. Někteří analytici pak dokonce hovořili i o tom, že v pohotovosti se nacházely i raketové útvary vyzbrojené mezikontinentálními balistickými střelami.  

Rozvážná reakce NATO

Nenadálá aktivita protivníka samozřejmě neunikla očím a uším západních rozvědek, na straně NATO ale naštěstí převládl hlas rozumu a západní síly nebyly uvedeny do bojové pohotovosti. Za tímto rozhodnutím stál zejména generálporučík Leonard Peroots zástupce náčelníka štábu sil amerického letectva v Evropě. Ten sice své nadřízené zpravil o pohotovosti sovětských útvarů, zároveň ale doporučil s jakoukoliv reakcí počkat až po konci cvičení. Perrootsova logika byla jednoduchá – pokud pohotovost způsobil samotný Able Archer, po ukončení manévrů se vše vrátí do normálu. Toto rozhodnutí se ukázalo jako správné – když bylo cvičení 11. listopadu ukončeno podle plánu a aktivita jednotek NATO se vrátila na normální úroveň, provedli to samé i Sověti.

Mnoho informací ohledně Able Archer 83 je dodnes utajováno a detaily o obavách Moskvy možná již navždy zůstanou skryty v kremelských archivech. Mnozí historici a analytici pak dokonce pochybují, že by v roce 1983 skutečně hrozila válka.

TIP: Jaderné krize v historii: Kdy byl svět blízko nukleární válce?

K nim se přidali i někteří představitelé SSSR jako například maršál Sergej Achromejev. Ten v dané době působil jako velitel operačního oddělení sovětského generálního štábu a krátce před rozpadem SSSR prohlásil, že o cvičení Able Archer 83 vůbec nevěděl. Na druhou stranu existují názory, že právě události roku 1983 stály za zklidněním Reaganovy rétoriky. To později přispělo k obnově vztahů mezi oběma mocnostmi a zahájení procesu jaderného odzbrojování. Zda tehdy svět skutečně stál jen krůček od nukleární války, se ale pravděpodobně již nikdy nedozvíme. 

Alicia Day je poměrně známou veganskou aktivistkou. V roce 2019 bydlela tato Američanka původem z New Jersey v Londýně, kde se dostala do křížku s tamními úřady a ochránci zvířat kvůli svému prasečímu mazlíčkovi, kterého chovala v bytě, vydávala se s ním na procházky do města, dopřávala si s ním společnou koupel, brala ho na projížďky taxíkem a do restaurací. V loňském roce si Alicia podobnou eskapádu zopakovala i v polské Varšavě.

TIP: Pár ve Švédsku chtěl pro syna jméno Vladimir Putin, úřady to zamítly

Zatímco v Londýně jí bylo zvíře úřady odebráno a přemístěno do útulku, moskevské úřady tolik pochopení pro její lásku ke zvířatům neměly. Za překážení chodcům, nepovolený protest a kladení odporu policii ji úřady potrestaly vězením na 13 dnů a pokutou ve výši 20 tisíc rublů (přibližně 6 200 korun).

Američanka podle ruských médií koupila tele na jatkách a na Rudé náměstí vyrazila proto, že mu chtěla ukázat hezké místo. Dayová má turistické vízum a aktuálně žije na okraji Moskvy. Americká ambasáda se k jejímu zadržení zatím nevyjádřila.