Obyvatelé zemí nacházejících se za severním polárním kruhem, včetně Islandu, Norska a Finska měli ve středu 25. ledna (2023) skvělou příležitost pozorovat vzácný a mimořádně efektní atmosférický jev. Vytvořil se tam větší počet polárních stratosférických oblaků (PSC), které jsou též známé jako perleťové oblaky. Ty jsou obvykle překrásně zdobené duhovými barvami a často připomínají spíše polární záři než mračna. Také si je lidé běžně s polárními zářemi pletou.

Perleťové oblaky vznikají proti běžným typům mraků extrémně vysoko. Objevují se ve stratosféře, ve výškách kolem 15-25 kilometrů. Například vláknité cirry, které náležejí k běžným mrakům „vysokého patra,“ typicky vznikají ve výškách 8-13 kilometrů.

Stratosféra s perletí

Pokud ale ve stratosféře výrazně klesne teplota a dostane se pod mínus 81 °C, molekuly vody v ovzduší se slepí do jemných ledových krystalků, které následně vytvoří zmíněná perleťová oblaka. Dochází k tomu především nad polárními oblastmi, kde teploty ve spodní části stratosféry bývají nejnižší.

TIP: Atlas mraků: Fascinující obrazy na obloze

Když skrze tyto krystalky září Slunce, rozptylují sluneční paprsky a vytvářejí dechberoucí efekt, který dal perleťovým oblakům jméno. Díky značné výšce, v níž se perleťové oblaky nacházejí, jsou jejich barvy patrné i ve chvílích, kdy z pohledu pozorovatele zapadne Slunce za obzor. Dokonce jsou v té době úplně nejjasnější.

Karel Hynek Mácha sice ve svém Máji nezmiňoval druhové jméno, i tak je ale jisté, že ptákem, kterého v básni zmiňuje, je hrdlička divoká (Streptopelia turtur), protože její příbuzná hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) se na našem území poprvé objevila až v roce 1942 v Brně.

Mizející hlas

„Hrdlička ke svému životu potřebuje pestrou krajinu s hustými pásy křovin. V krajině s velkými lány bez luk, remízů a keřů nemá příležitost hnízdit. Navíc, kvůli používání herbicidů, nenajde ani dostatek vhodné potravy v podobě semen. Zásadní pro přežití hrdličky je také zásoba vody. Zhruba čtvrtina české zemědělské krajiny je dnes přitom nesmyslně odvodněna,“ zdůrazňuje Václav Zámečník, zemědělský specialista ČSO.

Kromě intenzivního zemědělství hrdličky divoké ohrožuje také lov. Přesto, že je na evropském červeném seznamu IUCN uvedena jako zranitelný druh, v deseti státech Evropské unie se může lovit legálně. Odhady hovoří o počtu 1,4 až 2,2 milionu ulovených jedinců ročně. 

TIP: Zánik holuba stěhovavého – Proč vyhynul nejhojnější pták světa?

V Česku je hrdlička celoročně hájená, její populace se ale snižuje. Zatímco při druhém celostátním mapování v 80. letech 20. století byla velikost populace hrdličky divoké v České republice odhadnuta na 60 000–120 000 hnízdících párů, současné odhady hovoří o 40 000–80 000 párech. V roce 2019 vyhlásila Česká společnost ornitologická hrdličku divokou Ptákem roku 2019, aby upozornila na ubývání jejího vhodného životního prostředí vlivem intenzivního hospodaření. Hrdličce může podle odborníků pomoci jedině zlepšení stavu zemědělské krajiny.

Původ biče nelze snadno vysledovat. Nicméně nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že je téměř stejně starý jako lidstvo samo: Využívala ho takřka každá primitivní kultura, která domestikovala stádní zvířata. Už v mladší době kamenné lidé švihali různými proužky kůže, aby odehnali šelmy, případně aby si usnadnili lov drobné zvěře.

Ve starověku se stal bič symbolem trestu a moci, kterým bylo jednoduché pobízet otroky. A když zrovna nepráskal nad hlavami dělníků, slýchali jej odsouzenci během mučení. Není tedy divu, že například ve starověkém Řecku s ním bývá zobrazována bohyně spravedlnosti Nemesis. A zároveň nikoliv náhodou drží faraoni často v rukou důtky, i když podle některých odborníků nesloužily k prosazování moci, nýbrž k odhánění much… 

Ve středověku se bič mimo zemědělství a dopravu s koňskými spřeženími prosadil především v námořnictví, kde nutil galejníky k vyšším výkonům u vesel. Uplatnil se opět při vyslýchání, ale nově si jeho ovládání osvojili také kejklíři a jiní umělci, kteří s ním pro pobavení publika prováděli různé krkolomné kousky – třeba trefovali růže, jež drželi odvážlivci v ústech.  

Jako trest i zbraň

Z 18. a 19. století pak máme doloženu formu trestu zvanou ulička. Vojáci s rákoskami, býkovci, případně koženými řemeny postrojů nastoupili do dvou řad tvořících koridor a za dozoru důstojníků bili trestaného druha, který uličkou procházel do půl těla svlečený. V závislosti na provinění přitom musel strastiplný zážitek absolvovat i několikrát. 

Biče běžně používali kočí na dálkových trasách. Na kozlíku jim za parůžek visel tzv. hunter, jímž případně odháněli toulavé psy či vlky a často se jeho pomocí bránili také proti pobudům nebo dotěrným lapkům. V civilním konfliktu jde o vynikající útočnou zbraň právě díky flexibilitě: Její dopad se jen obtížně vykrývá, takže si téměř vždy najde „skulinu“, kudy se zařízne do těla. Jihoameričtí honáci dobytka zvaní gauchos pak biče používali pro „ruční výměnu názorů“, aniž by museli vytahovat nože. Pokud se dva muži dostali do sporu, nakreslili na zem kruh a vstoupili do něj bez košile – pouze s bičem a pončem omotaným okolo předloktí. Ten, kdo protivníka z kruhu vyhnal, odešel se ctí.  

A také bojová umění 

Do válek, alespoň těch evropských, se ovšem bič nehodil. Proti jakékoliv polstrované ochraně nemají jeho štípance efekt, nemluvě o tom, kolik prostoru si jeho ovládání žádá. Ve světě se však výjimky najdou: Například Filipínci dokonce vytvořili bojové umění zvané látigo y daga neboli „bič a dýka“, jež kombinuje řadu tradičních technik nejen ze zmíněných ostrovů, ale také z Malajsie a Indonésie.  

V Číně pak kdysi existovalo hned pět různých druhů válečných bičů. Lišily se mimo jiné materiálem a používaly se na blízko i do dálky, přičemž nejdelší měřily přes čtyři metry. Šaolinští mniši prý dodnes dovedou bičem zlomit vaz, ovšem nejbizarnějším v historii zřejmě zůstává indický urumi – jakýsi meč vykovaný do tak tenkých plátků, že se chová jako bič s břitem. Nejčastěji bývá k vidění v podobě jednoho pásu, ale najdou se i kousky složené z pěti pásků. Pro svého majitele je takový prostředek stejně nebezpečný jako pro protivníka, a jeho ovládání se proto vyučovalo u nejpokročilejších studentů, kteří již zvládli všechny ostatní zbraně. 

Magická síla práskání

Biče se uplatňovaly také při řadě rituálů a uměli s nimi zacházet čeledíni prakticky na každém statku. Na našem území se využívalo hned několik druhů bičů – například tzv. formanský, u nějž se cenil vzhled i kouzelná moc. Lidé totiž věřili, že dokáže znehybnit cizí spřežení, nebo koně naopak donutit k převezení nadměrného nákladu.

Tehdejší přesvědčení o pozitivním účinku hlasitých zvuků pak z bičů učinilo nedílnou součást obřadů, jimiž se přivolávalo bohatství, zdraví a plodnost. Od adventu přes masopust až po Velikonoce se tak můžeme setkat s obchůzkami, při nichž koledníci hlučeli řetězy, zvony, hrkačkami a také práskali biči. Četné pověry opřádaly rovněž pastýřský bič, jehož zvuk měl údajně čarovnou moc, posílenou dále bylinkami ukrytými v dutině rukojeti. Obecní pastýři se dokonce radním zavazovali, že budou práskáním vyhánět ze dvorů a ze vsi všechny zlé síly. 

Armáda na útěku

Také za hranicemi se k bičům vázala řada pověr o jejich nadpřirozených vlastnostech. Maďaři jimi například práskají na silvestra a zmíněnou tradici zřejmě udržují od roku 1559, kdy se poprvé objevila ve městě Hajdúszoboszló. Má jít o připomínku, jak místní bojovníci práskáním bičů a zvoněním kravských zvonců údajně zahnali tureckou armádu. 

V alpském podhůří zas přežívá předkřesťanská tradice známá jako Aperschnalzen: Koná se většinou okolo 3. února a bičem se při ní vyhánějí zlé síly temnoty a chladu. Podle jiných interpretací má však probudit semena spící pod sněhovou pokrývkou. Říká se, že se Aperschnalzen v dnešní podobě konal už v roce 1730, nicméně poprvé byl zdokumentován teprve o osm dekád později. 

Ve Španělsku pro změnu při slavnosti El Colacho pobíhají ulicemi muži přestrojení za ďábly a přeskakují nemluvňata ležící na matracích, čímž je mají očistit od prvotního hříchu. Podivný festival se ve městě Castrillo de Murcia odehrává již od roku 1620 a ke slovu se při něm dostávají nejen kastaněty, ale právě i biče. V Rusku se zas po svatbě bičovaly matrace a peřiny na loži novomanželů, přičemž nezvyklý úkon prováděl svědek, aby vystrnadil zlé duchy.  

Nikam nezmizely

V moderním světě se z biče stalo spíš sportovní náčiní nebo kuriózní pomůcka při sexuálních hrátkách. Obzvlášť v rozvojových oblastech však na jeho práskání nedají dopustit například pastevci a důležitou roli hraje také v životě amerických statkářů. Snaha o zachování historického dědictví tak především v USA a v Austrálii vedla ke vzniku soutěží, v nichž účastníci předvádějí co nejpůsobivější zvukové efekty nebo dokazují svoji mušku při trefování cílů.

Přestože se práskání bičem těší velké popularitě, prozatím neexistuje žádná celosvětová organizace, která by pořádala šampionáty. Na řadě míst se konají alespoň setkání s mezinárodní účastí, kam jezdí i naši bičaři. O výrobu bičů se přitom dnes, stejně jako v minulosti, starají hlavně sedláři či brašnáři. .

Když se naši dávní předkové pustili do výroby nástrojů, používali k tomu nejrůznější materiály. Vedle kamene si brzy osvojili i výrobu nástrojů a zbraní z kostí ulovených zvířat, zejména pokud šlo hroty oštěpů a šípů. V Evropě se takové zbraně začaly používat v mladém paleolitu, závěrečné části „doby kamenné,“ která začala zhruba před 45 tisíci lety.

Pokud jde o Ameriku, tam se kostěné hroty objevily později. Nedávné objevy ale ukazují, že tento rozdíl nebyl až tak velký, jak se odborníci doposud domnívali. Na lokalitě Manis ve státě Washington, což je místo dávného loveckého tábora, bylo nalezeno žebro mastodonta, ve kterém uvízl kostěný hrot zbraně, která zvíře zasáhla před 13 900 lety. Jde o nejstarší důkaz používání kostěných hrotů v Severní Americe.

Mastodont zasažený hrotem z mastodonta

Geoarcheolog Mike Waters z americké Univerzity Texas A&M a jeho kolegové nález v žebru mastodonta s pomocí výpočetní tomografie detailně prozkoumali, aby měli jistotu, že šlo skuečně o zásah zbraní a nikoliv o zranění. Výsledky svého výzkumu badatelé zveřejnili ve vědeckém časopisu Science Advances.

Mastodont s vyznačeným místem, které zásahl kostěný hrot. (foto: Center for the Study of the First Americans, Texas A&M University, CC BY-SA 4.0)

Analýzy ukázaly, že v nalezeném žebru vězí kost pocházející rovněž z mastodonta. Jde ale o jinou kost než žebro. Vše nasvědčuje tomu, že jde o hrot zbraně, která mastodonta zasáhla. Lidé v této oblasti před 13 900 lety lovili zástupce tzv. megafauny, z nichž většina již vyhynula.

TIP: 15 800 let staré hroty z Coopers Ferry jsou nejstarší na amerických kontinentech

„Výzkum lokalit jako je Manis přepisuje příběh prvních Američanů. Dnes se nám již rýsuje přesnější obrázek zalidnění amerických kontinentů, které začalo minimálně před 16 tisíci lety,“ popisuje geoarcheolog Waters. Zjištění badatelů podle něj potvrzují indicie, že první lidé mohli do regionu připlout na lodích – ještě dříve, než bylo možné Beringovu úžinu překonat suchou nohou během ledových dob.

Vsoučasné době převládá kosmologický model známý jako Lambda-CDM nebo také standardní kosmologický model: Popisuje vývoj vesmíru a struktur, jež se v něm nacházejí, přičemž počítá s Velkým třeskem. Nabízí tedy obsáhlé vysvětlení toho, co v kosmu pozorujeme, se zahrnutím dramatického počátku v jediném bodě, kdy se vše začalo rozpínat. Původně posměšné označení „Velký třesk“ se postupně stalo velice uznávanou značkou pro expandující vesmír.

Myšlenku rozpínání z jediného bodu navrhl jako první belgický kněz a astronom Georges Lemaître v roce 1931. On sám označoval počátek kosmu jako „prvotní atom“ či „kosmické vejce“. Výraz „Velký třesk“ v dané souvislosti paradoxně použil coby výsměch britský astronom Fred Hoyle, zapřisáhlý odpůrce Lemaîtreova modelu. Liboval si v kontroverzích a dnes by dobře zapadl mezi „konspirační teoretiky“ v akademické obci. Jeho urážka rozpínajícího se vesmíru se nakonec stala jedním z nejznámějších pojmů v souvislosti s kosmologií a kosmem jako takovým.

Stacionární vesmír: Starý rival

Mezi známé konkurenty Velkého třesku patří model stacionárního vesmíru. Jde o starého rivala, proti němuž se teorie Velkého třesku původně vymezovala, a vylučuje možnost, že by měl kosmos nějaký počátek či konec. Podle zmíněné teorie se vesmír sice neustále rozpíná, přesto si zachovává stejnou celkovou hustotu. Jinak řečeno, stacionární vesmír by měl zůstávat stejný co do obsahu, ale zároveň by se stále zvětšoval. V daném modelu jsou galaxie, planety a další formy hmoty uzavřeny ve věčném cyklu tvoření a zániku. Jelikož se celková hustota kosmu nemění, stávají se staré astronomické objekty v průběhu věků nepozorovatelnými, protože jejich místo zaujímají nové.

Popsanou teorii původně v roce 1928 navrhl James Hopwood Jeans a později ji propagovali především Hermann Bondi, Thomas Gold i již zmíněný Fred Hoyle. K posledním významným kosmologům, kteří stále věřili stacionárnímu vesmíru navzdory dalším a dalším protidůkazům, patřil Hoyleův kolega, britsko-americký astronom Geoffrey Burbidge. Když i on nakonec danou myšlenku opustil, nepřešel k „nepříteli“ – tedy mezi příznivce Velkého třesku – ale vyvinul nový kosmologický model oscilujícího či cyklického kosmu. Podle něj vesmír podstupuje mnoho „Velkých třesků“, jako by se zasekl ve smyčce.

Elektrický vesmír: Hvězdy pod proudem

Mezi exotičtější kosmologické modely patří tzv. elektrický nebo též plazmatický vesmír. Vychází z představy, podle níž ve fyzice hlubokého vesmíru hraje velmi významnou, ne-li přímo klíčovou roli dynamika ionizovaných plynů a plazmatu. Na počátku zmíněného modelu stál švédský fyzik Hannes Alfvén, který roku 1939 publikoval teorii magnetických polí a polárních září. Za výzkum v oblasti fyziky plazmatu a magnetohydrodynamiky získal v roce 1970 Nobelovu cenu.

Koncept elektrického vesmíru staví na tom, že elektrický proud plynoucí po kosmických vláknech plazmatu může tvarovat celé galaxie a nabíjet je energií. Kosmická elektřina by měla směřovat do jednotlivých hvězd a přinášet jim energii jako obrovským žárovkám. Zároveň by měla zodpovídat za vznik planet.

Alfvén považoval Velký třesk za skrytou formu kreacionismu, protože tvoří vše z ničeho. Jeho následovník Anthony Peratt kritizuje kosmologii založenou na Velkém třesku kvůli zavádění mnoha hypotetických entit, jako je temná hmota či temná energie, jen aby se model udržel v souladu s pozorováními. V současné době však není teorie elektrického vesmíru podložena žádnými důkazy, a dokonce ani nesplňuje požadavky Národní akademie věd USA na vědeckou teorii, protože nenabízí ověřitelné hypotézy. Bez ohledu na to si ovšem získala velkou popularitu mezi „odborníky“ z YouTube, kteří se snaží hledat jednoduchá vysvětlení světa kolem sebe.

Simulovaný vesmír: Žijeme v Matrixu?

V roce 2003 prezentoval Nick Bostrom ideu, že nežijeme v „přírodním“ vesmíru, nýbrž ve velmi detailní simulaci. V takovém případě by se kosmos nezrodil při Velkém třesku, Velkém odrazu ani v černé díře, ale v superpočítači. Zmíněný britský filozof a futurolog předpokládá, že vývoj civilizací směřuje ke vzniku superpočítačů, jejichž možnosti se pohybují zcela mimo naši představivost. Mohly by spouštět extrémně detailní simulace celých vesmírů, a podle Bostroma by tak měl počet simulovaných realit podstatně převýšit počet těch „skutečných“. Pravděpodobnost, že žijeme v nějaké simulaci, by potom byla mnohem větší.

Názory na otázku, zda se naše životy odehrávají ve vesmírném simulátoru, se různí. Astrofyzik Neil deGrasse Tyson odhaduje, že tomu tak je s pravděpodobností jedna ku jedné. Technologický magnát Elon Musk jde ještě dál a tvrdí, že v reálném světě žijeme s pravděpodobností pouze jedna ku miliardě. Simulovaný vesmír si získal popularitu díky zmiňovaným osobnostem a také díky žánru science-fiction, k němuž se řadí například oblíbená filmová série Matrix.

O simulovaném vesmíru se vedou vášnivé spory a v roce 2013 se do nich vložili teoretičtí fyzici Zohar Ringel a Dmitry Kovrizhin. Vlastně se vůbec nezabývali kosmologií, nýbrž termálním kvantovým Hallovým jevem v kovech. Ten souvisí se vznikem elektrického pole při působení vnějšího elektrického a magnetického pole a je velmi obtížné ho detekovat či studovat.

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Zmínění vědci se pokoušeli vytvořit počítačovou simulaci jevu, dospěli však k důkazu, že je to principiálně nemožné. Zjistili, že simulování jen pár stovek elektronů by vyžadovalo počítač, jehož paměť by muselo tvořit víc atomů, než kolik jich existuje v celém kosmu. Z toho lze odvodit, že simulovat detailně vesmíry není možné. Vzápětí se však objevily i protiargumenty, podle kterých popsaný výzkum model simulovaného kosmu nevyvrací… Každopádně si můžeme být jistí, že se v budoucnu objeví další zajímavé studie a modely, jež se budou snažit vysvětlit zrod našeho vesmíru méně i více exotickým způsobem.

Odvěká touha člověka být volný jako pták se promítla do mnoha mýtů a legend. Téměř ve všech kulturách však privilegium vznášet se nad zemí náleželo jen bohům a jim podobným bytostem. Jenže kdo by se aspoň na okamžik nechtěl stát nebešťanem?

Krajan dobývá Paříž

Každá schopnost ovšem něco stojí. A ze všech těchto příběhů zaznívá jednoznačné ponaučení: nikdo by se neměl vzpírat přirozenosti. Je potřeba stát nohama pevně na zemi. Doslova. Přání rozlétnout se ke svobodě se vymstilo Íkarovi i perskému králi jménem Kay Kāvus. Ani tyto odstrašující příklady ovšem nefungovaly bezezbytku. Touha nepodrobit se zákonům fyziky tak hnala naše předky vpřed.

Jedním z těch, kterým vděčíme za možnost létat, byl i francouzský krejčí Franz Reichelt, který se ovšem narodil v ústeckém Štětí. Záhy se však s rodinou přestěhoval do země galského kohouta, kde získal francouzské občanství a jméno François.

Dále už nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho život měl směřovat nějakým neobvyklým směrem. Žil docela obyčejně a otevřel si poměrně úspěšný oděvní salón zaměřený převážně na rakouské výletníky směřující do hlavního města. Touhu vykonat nemožné a umožnit lidem létat v sobě však nedokázal potlačit.

Inspirativní neúspěch

Reichelt se o létání začal více zajímat až poté, co se dozvěděl o tragických neúspěších prvních letců. Všechno ovšem nebylo tak černé. Například v roce 1783 byl úspěšně vyzkoušen padák otevřený ještě před seskokem. Tento vynález se dále vyvíjel, takže na počátku 20. století už existoval model vhodný pro větší výšky. Ovšem takový, který by se dal použít třeba z letadla, stále chyběl.

V roce 1911 proto nabídl Colonel Lalance z francouzského Aéro-Clubu cenu v hodnotě deset tisíc franků tomu, kdo vytvoří padák pro letce. Jeho hmotnost přitom nesměla přesáhnout pětadvacet kilogramů. Reichelta štědrá odměna nadchla a rozhodl se tedy vyžít svých znalostí krejčího. Využít chtěl lehoučké materiály, jako třeba hedvábí. Záhy začal navrhovat, kreslit, stříhat, sešívat a zkoušet vynález.

Výsledkem byl parašutistický oblek, který se příliš nelišil od ochranných oděvů, jež v té době nosili letci. Svůj vynález však vyztužil pruty a vylepšil hedvábnou klenbou a gumou. Doufal, že právě tyto prvky přinesou revoluční změnu.

Sám sobě dobrovolníkem

V prvních testech figuroval pouze panák vybavený složenými hedvábnými křídly. Postupně však měl být tento prototyp proměněn na oblek pro parašutistu. Odění bylo slabým bodem celého nápadu. Významná letecká společnost La Ligue Nationale Aérienne ho odmítla testovat kvůli příliš slabému materiálu. Nadšence však neúspěch neodradil.

Nejprve shazoval panáky z vnitrobloku svého domu na Rue Gaillon, a poté začal skákat sám. Zkraje se vrhal z nižších pater domu a po jednom takovém pokusu mu kromě pachuti neúspěchu zůstala i noha v sádře. Přesto věřil, že za vším stojí malá výška a jakmile se dostane do dalších pater, budou výsledky mnohem přesvědčivější. Byl si svou pravdou natolik jistý, že u pařížského oddělení policie požádal, zda smí použít Eiffelovu věž. Po více než roce odmítání jednoho dne uslyšel „Ano“! Seskok tedy naplánoval na 4. únor roku 1912.

Cena za odvahu

Když nadešel osudný den, policie si myslela, že Reichelt použije jednu ze svých figurín. Vynálezce úmysl skočit sám neodhalil až do sedmé hodiny ranní. Nejen jeho přátelé ale i strážci věže se ho pak snažili odradit. Marně. „Chci experimentovat sám na sobě a bez jakéhokoliv podvádění. Chci dokázat, že je můj vynález opravdu důležitý a kvalitní,“ nechal se slyšet. Když se mu jeden ze svědků snažil vysvětlit, že se zařízení kvůli malé výšce prvního patra neotevře, muž, který chtěl vstoupit do dějin jako autor převratného vynálezu, odvětil: „Uvidíte, jak vám já i můj padák poskytneme ten nejpřesvědčivější z argumentů, který zpochybní všechna vaše popírání!”

TIP: Pokrok si žádá oběti: Kteří objevitelé zaplatili za své vynálezy životem?

Naposledy pak pozdravil dav optimistickým „Uvidíme se později“ a v 8.22 se vrhl dolů. Padák se složil kolem jeho těla a krejčí po pádu ze sedmapadesáti metrů okamžitě zemřel. Jeho smrt byla zachycena na fotografiích i ve filmu, což tragickou událost proměnilo na mezinárodní senzaci. Ačkoliv se mu nepodařilo vyplnit si životní sen, stal se aspoň symbolem snílků, kteří svou touhu zaplatili životem. 

Základní prostředkem sovětské obrany u Kurska představovaly miny. Právě minová pole (někdy přezdívaná „pekelné zahrádky“) dosáhla nebývalé koncentrace a nasycení náložemi – celkem ženisté v regionu položili přes 503 500 protitankových a 438 300 protipěchotních min, přičemž nejhustěji zaminovali první ze tří pásem. Na každý kilometr jich připadalo 1 500 protitankových a 1 700 protipěchotních, což znamenalo čtyřikrát vyšší hustotu než při obraně Moskvy v roce 1941.

Předchozí část: Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (1)

Horká půda

Kupříkladu úsek frontové linie o délce 64 km držený 6. gardovou armádou chránilo 69 688 protitankových a 64 430 protipěchotních min v prvním nárazníkovém pásmu a dalších 9 097 protipěchotních v pásmu druhém. Role protitankových záloh připadla mobilním ženijním oddílům, které měly klást nálože operativně přímo do cesty německým obrněným svazkům. Každá divize zahrnovala dvě čety speciálně vycvičených mužů, většina sborů jich měla celou rotu disponující 500–700 minami.

Rudoarmějci si také dali záležet na tom, aby co nejvíce ztížili případné odminování. Nálože proto kladli do několika vrstev, kombinovali protipěchotní s protitankovými. Protože ženisté nestíhali takové množství min pokládat, procházeli rychlým kursem kladení a odstraňování náloží také mnozí pěšáci, dělostřelci, a dokonce i osádky tanků.

Oklamat Němce

Velké úsilí věnovala sovětská strana utajování masivních opevňovacích prací a maskování pozic i přesunů vojsk za použití souboru postupů známých jako maskirovka. Ženisté zakrývali palposty artilerie sítěmi a vegetací, vyrůstala falešná letiště či skladiště. Spojaři generovali klamný rádiový provoz, jenž měl pracovníky německé odposlechové služby zmást co do síly i rozmístění svazků.

K maskirovce se přidaly i zpravodajské hry – agenti šířili fámy jak mezi vojáky v první linii, tak mezi obyvatelstvem okupovaných oblastí. Vycházeli přitom z drastického, ale funkčního předpokladu – pokud Němci civilistu či rudoarmějce zajmou a podrobí mučení, vyzradí jen to, co ví. A půjde-li o podvržené informace, vykoná zajatec pro sovětskou věc více než na frontě.

Kolony s posilami a zásobami mířily do výběžku výhradně v noci, aby zůstaly skryty očím pilotů průzkumných letadel, sklady střeliva zcela splývaly s okolním terénem. Skutečný rádiový provoz velitelé omezili na minimum, panoval přísný zákaz rozdělávat oheň. Velitelství jednotlivých sektorů Sověti pečlivě zamaskovali a snažili se zredukovat pohyb motorových vozidel v jejich blízkosti, aby nepřipoutali pozornost protivníka.

Pokud budeme věřit sovětským zdrojům, tak alespoň část klamných opatření splnila svůj účel a kupříkladu 29 z 35 nejmasivnějších německých náletů na letiště během června 1943 směřovalo proti falešným cílům. Maskirovka napomohla též k chybným německým odhadům početních stavů nepřítele.

Překonání minových polí

Avšak ne všechna opatření vedla ke kýženému úspěchu. Například minová pole s doposud nebývalou hustotou náloží útočníci překonali poměrně rychle a bez větších ztrát – avšak jen díky tomu, že se na tuto fázi bitvy důkladně přichystali. Při přípravách ofenzivy se totiž ukázalo, že obvyklá taktika vysílání ženijních týmů k vyčištění úzkých rovných průchodů pro pěchotu nebude možná, protože terén neposkytoval pionýrům dostatečné krytí před dělostřelbou.

Vzniklo tedy několik alternativních metod. Nejprve musel průzkum ona minová pole lokalizovat, aby pěchota získala alespoň základní představu o směru postupu. Další podmínka úspěchu spočívala ve schopnosti vojáků zrakem odhalit jednotlivé miny na bezprostřední vzdálenost. Na mnoha místech jim přitom pomáhaly drobné prohlubně, seschlá tráva nebo odlišné zbarvení půdy oproti okolí.

Výuka pěšáků

Někteří ženisté se snažili navázat na zvyky z počáteční fáze války, kdy hrdinství jednotlivých mužů – kteří vlastními těly označili riziková místa, aniž by jejich váha přivedla miny k explozi – umožnilo pěchotě překonat mělčí pole. Lépe se osvědčilo označování min vlaječkami, nicméně jako nejefektivnější se ukázalo pečlivé poučení pěchoty ohledně zvyklostí protivníka v jejich kladení – za využití dobytých minových polí.

TIP: Krvavá bouře nad Krymem: Jak vypadalo německé obléhání Sevastopolu

Takový postup byl časově náročný, neboť vyžadoval hromadné přesuny do týlu, avšak odkládání operace Citadela darovalo ženistům několik týdnů. Pěší divize v mezidobí proto odesílaly až dvě třetiny mužstva do zázemí, kde se vojáci učili překonávat typická sovětská minová pole i čelit tankům. Začátek kurské ofenzivy se Němci snažili načasovat tak, aby pěchota před nástupem měla dost času identifikovat miny ve svých sektorech. To se podařilo a vyšší ztráty zaznamenaly jen zásobovací jednotky, jejichž příslušníci nebyli tak disciplinovaní a občas se pokusili obejít překážky mimo vyznačený průchod. 

Věštění budoucnosti bylo v antice tak přirozenou součástí života jako divadlo nebo atletické závody. Také je si lidé spojovali s náboženským kultem – především otce bohů a lidí Dia (v Římě Jupitera) a boha světla Apollona. Ale i kterýkoli jiný bůh, polobůh nebo duch mohl lidem pomocí proroctví, výstrah a snů zjevit svou vůli či nevůli.

Existovaly dva základní druhy věštění. První byl přímo inspirovaný bohy a zahrnoval například sny nebo vidiny. Druhý se pokoušel vyložit budoucnost na základě nejrůznějších znamení. Do této kategorie spadá ptakopravectví, věštění z vnitřností obětovaných zvířat nebo astrologie.

Továrna na sny

K nejstarším způsobům zjišťování budoucnosti patřilo věštění ze snů. Téměř všichni Řekové a Římané věřili, že alespoň některé sny mají význam, který jim dokáže napovědět něco o tom, co je čeká. Bylo ale třeba odlišovat sny falešné, které souvisely s tělem (třeba když někdo ve snu viděl jídlo nebo svou milou), od pravých snů prorockých, jež byly dílem prozřetelnosti duše nebo darem duchů či přímo bohů.

Některé z takových prorockých snů byly doslovné. Sen v takovém případě mohl například varovat cestovatele, aby v ten který den nevyplouval, a loď, na níž se měl plavit, se poté opravdu potopila.

Většina snů ale byla buď alegorická, nebo dvojznačná a potřebovala správný výklad, s nímž pomáhali specializovaní vykladači či snáře, které v Řecku začaly vznikat nejpozději od 5. století př. n. l. Přesto se pochopitelně nezřídka stávalo, že spáč si sen správně vyložit nedokázal. To se přihodilo i punskému veliteli Hamilkarovi, jemuž se během obléhání města Syrakusy (311–309 př. n. l.) zdálo, jak mu jakýsi hlas oznamuje, že pozítří bude obědvat ve městě. Hamilkar proto předpokládal, že Syrakusy už brzy padnou a on je jako vítěz zabere a vyplení. Namísto toho ovšem obránci podnikli zdrcující výpad, Hamilkara zajali a jako vězně ho odvedli s sebou za hradby.

Pokud někdo nechtěl čekat, až se mu věštebný sen zjeví sám od sebe, mohl se vydat na nějaké posvátné místo, přespat tam a zjistit, jestli mu božstvo bude ochotné s řešením jeho problému pomoci. Ke snovému věštění se uchylovali především nemocní, jimž lékaři přes všechnu snahu nedokázali pomoci. Například ve svatyni boha lékařství Asklepia v Epidauru postupně vznikla jakási továrna na sny. Ve speciální místnosti tu na lehátkách nocovaly desítky spáčů, které předtím čekala rituální očista, půst a oběti. Podle dochovaných votivních darů se mnozí pacienti ráno skutečně budili s odpovědí, jak se léčit, nebo dokonce zázračně uzdravení. Pro staré Řeky zázrak, pro moderní skeptiky důkaz, že nemálo „pravdivých“ snů bylo spíše produktem propagandy či pozdějších legend.

Kontrolované šílenství

Bohové někdy nesesílali proroctví jen spáčům, ale i bdícím mužům a ženám, z nichž se pak díky božské inspiraci stávali věštci a věštkyně. Ti potom tlumočili užaslým posluchačům své vidiny a slyšiny, jindy dokonce přestávali kontrolovat své tělo, ústa a hlas dočasně propůjčovali nějakému božstvu, nejčastěji Apollonovi. Božské inspirace často přicházely náhodně nebo ve stavu psychického vypětí, a proto nebylo lehké oddělit pravého věštce od obyčejného šílence. Toto prokletí postihlo i trojskou princeznu Kassandru, jejímž ponurým věštbám o dobytí města nikdo nechtěl věřit – dokud se nenaplnily.

Tento způsob věštění vyžadoval buď přirozené nadání, nebo nějakou vnější pomoc. Věštkyně s úředním jménem Pýthie, které sloužily v Apollonově chrámu v Delfách, například dokázaly předpovídat budoucnost jen díky tomu, že se nadýchaly sladce vonících omamných plynů, které ve starověku stoupaly z podloží přímo uprostřed svatostánku.

Doba největší slávy delfské věštírny v 6.–7. stol. př. n. l. se přitom pozoruhodně kryla s dobou, kdy koncentrace těchto tajemných výparů ve věštírně byla největší. Delfská proroctví v té době lákala nejen soukromníky, ale i vyslance králů a městských států. Mnoho lidí často z Delf odcházelo s tak nečekanou odpovědí, až jim to zamotalo hlavu.

Například když se jistý Battos do věštírny přišel zeptat, jak by se mohl zbavit své koktavosti, Pýthie mu poradila, aby založil osadu v Africe. Battos nebyl nadšen, ale protože šlo o Apollonův příkaz, neodvažoval se neuposlechnout. Při zakládání města na africkém pobřeží potom na něj náhodou vyběhl lev. Muž se lekl, rychle vytasil meč a zvíře zahnal. Úlek ho ovšem rázem zbavil i jeho koktavosti.  

Romulovi dědicové

Ptakopravectví bylo oblíbené v Řecku i v Římě. Pro Římany ovšem mělo speciální význam, protože sehrálo svou roli už při zakládání jejich metropole. Když se totiž Romulus a Remus nemohli dohodnout, po kom z nich by se nové město mělo jmenovat, jejich spor měla rozsoudit ptačí věštba. Znamení se nejprve ukázalo Removi, který spatřil šest supů, a vzápětí i Romulovi, jenž napočítal supů dvanáct. Na tom, jestli je významnější počet ptáků, nebo čas, kdy se objevili, se ale opět bratři nemohli shodnout. Vášnivě se kvůli znamením pohádali a v následné potyčce Romulus Rema zabil. Nově založené město tak i kvůli nejasným ptačím věštbám dostalo jméno Roma – Řím.

Romulův nástupce Numa Pompilius potom ustanovil oficiální sbor věštců – augurů, který vykládal boží vůli pomocí znamení; především letu a křiku ptáků (zvláště orla, supa, jestřába, havrana, vrány, sovy nebo kohouta), ale i blesku nebo zvuků čtvernožců (koně, vlka).

Protože augurská pozorování měla zpravidla platnost jen jeden den, s věštěním se začínalo už brzy po půlnoci. Augur si vyhlédl nějaké vhodné čisté místo, buď na Kapitolu či jiném úředním místě nebo v prostoru chystané události (her, válečné výpravy), posvětil ho modlitbou a obětí a obrácen tváří k jihu začal do půdy kreslit čáry, s jejichž pomocí rozdělil obzor na čtyři stejná pole. Potom se v tichosti posadil doprostřed naznačeného čtverce a čekal na znamení. Pokud přicházela od východu, byla příznivá, pokud od západu, nepříznivá (byť existovaly i určité výjimky). Nepříznivým znamením bylo i to, když věštec během svého trpělivého čekání nespatřil nic. Pokud bohové vyjádřili svůj nesouhlas, augur měl povinnost chystanou událost odložit lakonickými slovy: „Alio die.“ (Jindy.)

Ponuré věštby mrtvých

Mezi nejponuřejší orákula starověku patřila takzvaná nekromantia – věštírny mrtvých. Nejznámější z nich se nacházela uprostřed bažin, jen kousek od dnešního turistického střediska Parga v severozápadním Řecku. Řekové věřili, že pod zdejším chrámem podsvětních bohů se ukrývá vstup do jejich říše, kde bloudí duše zemřelých. A protože duchové mrtvých vidí do budoucnosti, tisíce poutníků se sem chodily vyptávat na to, co je čeká. 

Než ale tazatel mohl duchům položit svou otázku, musel několik dnů zůstat v absolutní tmě, jíst stravu, o níž se předpokládalo, že ji konzumují mrtví (boby, vepřové maso, ječný chléb či ústřice) a pít posvátné nápoje, pravděpodobně s obsahem narkotik. V doprovodu kněží potom sestoupil do malého podzemního labyrintu pod svatyní, kde obětoval ovci. Poté se vydal přímo do domu boha podsvětí Háda a začínal vidět duchy.

Jak ukázal archeologický výzkum, pokud se přes všechno poutníkovo trápení duchové nedostavili, kněží mu dokázali připravit hororové divadlo pomocí deus ex machina (divadelní loutky bohů či v tomto případě duchů), ve kterém se mu mrtví – byť falešní – skutečně zjevovali.

Rosničky války

Oblíbeným médiem, které Římané používali hlavně během válečných pozemních i námořních výprav, byla kuřata. Šlo o speciální druh opeřenců chovaných v klecích, jejichž funkce byla podobná jako u našich rosniček – s tím rozdílem, že kuřata nepředpovídala počasí, ale výsledky bitev. 

Před důležitým střetnutím si vojenský věštec nechal donést klec s kuřaty, otevřel ji a hodil před ni žrádlo. Pokud kuřata vyšla z klece a s chutí se dala do zobání, bylo to dobré znamení, pokud žrala liknavě, nežrala vůbec, nebo dokonce uletěla, naopak špatné. V takovém případě bylo podle tradice záhodno bitvu odložit.

Ne každý netrpělivý velitel se ale na opeřené věštce chtěl spoléhat. Například v roce 249 př. n. l. konzul Publius Claudius Pulcher během první punské války nejenže věštná kuřata neposlechl, ale ze vzteku, že mu kazí jeho válečné plány, je i s klecí nechal hodit přes palubu s tím, že „nechtějí-li žrát, ať se alespoň napijí“. Když potom bitvu s Kartaginci drtivě prohrál, pověrčiví Římané ho odsoudili za bezbožnost a za trest ho poslali do vyhnanství.

Předchůdce hádání z ruky

Další důležitou skupinou římských věštců byli haruspikové, kteří zkoumali budoucnost z vnitřností obětovaných zvířat, z blesků a dalších náhodných znamení bohů. Původně šlo o etruskou disciplínu a také haruspikové zpravidla bývali etruského původu.

Základem jejich umění bylo věštění z vnitřností. Za nepříznivé znamení se považovalo, pokud byly zvířecí orgány nějakým způsobem poškozené, zdeformované, či dokonce chyběly. Nedlouho před vraždou Julia Caesara haruspex údajně nenašel srdce v útrobách býka, kterého nechal římský diktátor obětovat. To samozřejmě vyvolalo spekulace o tom, jak nebohý sudokopytník vlastně mohl žít, takže haruspex došel k závěru, že srdce někdo z těla ukradl a ten někdo zřejmě také Caesarovi usiluje o život. Pokud byly všechny orgány v pořádku, zaměřoval se haruspex na játra. Pečlivě prozkoumal jejich tvar, velikost částí zasvěcených jednotlivým božstvům, přítomnost zářezů a rýh a teprve poté vynesl svůj ortel. Jeho práce se přitom trošku podobala dnešnímu hádání z ruky.

Nespolehlivá řeč hvězd

Astrologie byla pro Řeky a Římany spíše doplňkovým věštebným prostředkem. Do Středomoří se dostala pod vlivem Mezopotámie a Egypta. Služeb astrologů využívali především šťastní novopečení rodiče, aby se dozvěděli něco o budoucnosti svých dětí. Postavení Slunce, Měsíce a planet vůči sobě navzájem a vůči znamením zvířetníků v době narození totiž údajně mělo mít vliv na charakter, tělesné i duševní vlastnosti dotyčného člověka a tím i na jeho budoucnost.

Této disciplíně se ovšem věnovalo tolik potulných šarlatánů, že jejich předpovědi byly obvykle nevalné kvality. Dokonce koloval i vtip, kdy rozzlobený otec bije astrologa holí a přitom na něj křičí: „Chlapec, o němž jsi tvrdil, že bude lékařem, zemřel.“ Potlučený hvězdopravec se nesměle brání: „Přísahám, že kdyby žil, byl by se jím stal!“

Knihy stařičké věštkyně

Nejznámější sibylou (věštkyní) Itálie byla v 6. století př. n. l. stařičká žena, která žila ve městě Kýmy (nyní Cuma u Neapole). Stejně jako Pýthii také ji inspiroval jakýsi druh šílenství, v němž měla vidiny, které buď ona, nebo někdo z jejích asistentů zapisoval. Bohové jí sesílali i vize ohledně budoucnosti Říma, kterých bylo tolik, že postupně zaplnily celých devět papyrových knih. Sibyla potom podle legendy své knihy za obrovskou částku chtěla prodat římskému králi Tarquiniovi Superbovi. Tomu se cena zdála přemrštěná, a tak ji odmítl. Sibyla neváhala, okamžitě tři knihy spálila a zbylých šest nabídla králi za původní cenu. Ten opět odmítl, a tak věštkyně spálila další tři svitky. Když Tarquinius viděl zbývající papyry, začal mít pocit, že pokud je nekoupí, Řím zřejmě úplně přijde o důležitý zdroj informací. Proto nakonec ustoupil a zbylou třetinu sibyliných věšteb koupil za původní částku.

Sibylské knihy poté Římané téměř půl tisíciletí přechovávali jako klenot ve státním archivu v chrámu Jupitera Kapitolského, dokud svatostánek v roce 83 př. n. l. nezničil požár. Během něj shořelo mnoho cenností a vzácných dokumentů, včetně sibylských svitků.

TIP: Nostradamus, Sibyla i Vergilius: Hledání šťastné budoucnosti trvá už od dob Říma

Výklad knih měl na starost sbor nejprve o dvou, pak o deseti a posléze o patnácti mužích, jimž pomáhali překladatelé (svitky byly sepsány v řečtině). Ti na pokyn senátu v knihách hledali vhodné prostředky k zažehnání pohrom, jako byl mor, neúroda a podobně. Sibylské knihy většinou doporučovaly obětovat nějakému bohu, zavést nový kult nebo uspořádat hry. Například když v roce 400 př. n. l. Řím postihl mor, Římané po poradě s knihami připravili osm dní dlouhou hostinu, během níž uctívali několik sibylou jmenovaných bohů.

Dopřáváte si kávu s mlékem? Pokud ano, zřejmě prospíváte nejen chuti a pozornosti, ale také svému zdraví. Jak totiž prozradil nedávný výzkum odborníků Kodaňské univerzity, kombinace proteinů z mléka a antioxidantů z kávy zdvojnásobuje protizánětlivé působení imunitních buněk.

Zánět je vlastně důmyslná obranná strategie, kterou imunitní systém využívá v řadě situací. Není to dokonalý mechanismus a bohužel se až příliš často stává, že se vymkne kontrole. Někdy jsou záněty natolik problematické, že vážně ohrožují zdraví nebo i život pacienta. Proti zánětům působí některé látky obsažené v potravě, jako například polyfenoly.

Imunitní buňky mají rády cappuccino

Naše strava ale obsahuje řadu různých látek a často není úplně jasné, jak se navzájem ovlivňují. Marianne Nissen Lund a její kolegové ve svém výzkumu ověřovali chování polyfenolů z kávy v kombinaci s mlékem a jejich vliv na imunitu. Své výsledky vědci publikovali v odborném časopisu Journal of Agricultural and Food Chemistry a jejich závěry vypadají velmi slibně.

V tomto případě šlo o laboratorní výzkum v buněčných kulturách. Vědci nejprve vytvořili pro imunitní buňky situaci, která odpovídala umělému zánětu. Pak části z imunitních buněk podávali samotné polyfenoly, další dostaly polyfenoly, které reagovaly s aminokyselinami z proteinů a zbytek buněk posloužil jako kontrola.

TIP: Zdravé osvěžení: Pití kávy snižuje riziko Alzheimera i Parkinsona

Ukázalo se, že imunitní buňky, které dostaly polyfenoly po reakci s aminokyselinami (což odpovídá simulaci směsi kávy s mlékem), byly zhruba dvakrát účinnější v boji se zánětem proti buňkám, které dostaly pouze polyfenoly. Zatím šlo jen o nadějné experimenty s buňkami, v další fázi přijdou na řadu pokusy se zvířaty a vědci doufají, že se jim podaří sehnat dostatek financí na pokračování výzkumu i s lidskými dobrovolníky.

Vydra obrovská (Pteronura brasiliensis) je mimořádně společenský živočich, který blaho své rodiny staví nade vše ostatní. Tito vodní dravci jsou nesmírně rychlí a hbití a pro jejich lovecké schopnosti je dokonce některá původní jihoamerická etnika překřtila na „vodní jaguáry“. A ačkoli jsou pro skutečné jaguáry (Panthera onca) občasnou kořistí, i tato třetí největší kočkovitá šelma světa (po tygru a lvovi) si v případě možností raději hledá jinou, méně nebezpečnou kořist. 

Obr mezi vydrami

Jak jméno napovídá, žádná z širokého vydřího příbuzenstva nemůže vydře obrovské velikostí konkurovat, i když vydra mořská (Enhydra lutris) může být o něco těžší. Abyste měli konkrétnější představu, můžete ji porovnat s naší vydrou říční (Lutra lutra), která dorůstá maximální délky kolem 80 až 90 cm a k tomu má přibližně 40 cm dlouhý ocas. Už to není málo. 

Samci vydry obrovské ovšem mohou být 1,5 až 1,7 metrů dlouzí, přičemž historické záznamy a trofeje v podobě vydřích kůží nasvědčují, že v minulosti bylo možné vídat i exempláře, které o několik desítek centimetrů přesahovaly délku dvou metrů. Svalnatý ocas k tomu přidává dalších 60–70 cm. To znamená, že dospělá vydra říční by vedle vydry obrovské působila jako nedávno narozené mládě. 

Mimořádné lovecké výkony

Vydra obrovská má spíše podsadité tělo s tmavší, hnědou srstí, která na hrudi přechází ve světlejší béžovou skvrnu. Prsty na tlapkách vyder jsou spojeny plovací blánou a jsou zakončené drápy. První znak napomáhá při plavání, ten druhý k pevnějšímu uchopení kluzké vodní kořisti. Ocas se směrem ke špičce mírně zplošťuje a představuje hlavní vodní „motor“. Velmi důležitou funkci mají hmatové vousky nad čenichem, které citlivě reagují na jakékoliv zvíření vody a pomáhají s rychlejším hledáním potravy.

Dospělá vydra obrovská si pro sebe každý den naloví kolem čtyř kilogramů ryb, korýšů nebo žab. Velmi oblíbenou pochoutkou jsou pro ni menší druhy sumečků. Ti se většinou spoléhají na dokonalé maskování a nehnutě vyčkávají u dna. V období dešťů se ale vydávají třít do zatopených oblastí a když po několika měsících hladina vody opadne, vracejí se již s vydrami „v patách“. Svou kořist vydra usmrcuje překvapivě velkými a ostrými špičáky a když ji požírá, pohodlně si ji přidržuje oběma tlapkami.

Kdo je kořist a kdo lovec?

Prakticky celý životní cyklus těchto vyder je v úzkém svazku se stoupáním a poklesem vodní hladiny v důsledku tropického období dešťů. Za sucha zůstává vydrám kalná voda řek a potoků, zatímco při hojnosti vody se vydávají i dál do hlubin pralesů. Mají v oblibě pomalu tekoucí toky s břehem zarostlým bujnou vegetací. Je zde většinou dostatek ryb a také množství vhodných úkrytů před možným nepřítelem, jímž může být především pro malé vydry jaguár, puma nebo menší kočkovité šelmy. Mláďata ohrožují také kajmani černí (Melanosuchus niger) nebo kajmani yacaré (Caiman yacare). 

U dospělých vyder je ale poměr sil úplně jiný. Žijí ve skupinách o počtu 5–8 jedinců, které jsou neustále ve střehu při obraně svého teritoria a ostatních rodinných příslušníků. Takovýto rodinný klan je podle pozorování zoologů schopen ulovit menšího kajmana černého o velikosti do 1,5 metru a obdobně jim za potravu slouží nedospělí kajmani yacaré. Dospělý jedinec se dokáže nekompromisně postavit i vrcholnému predátorovi, jakým je jaguár americký…

Jaguár proti „vodnímu jaguárovi“

Jaguár je velmi přizpůsobivá kočkovitá šelma, která šplhá po stromech, neslyšně se pohybuje lesem a je skvělým plavcem. Přesto i tento vládce brazilských mokřadů velmi váhá, pokud se má ponořit do vody v blízkosti skupiny vyder obrovských. Organizace Panthera se věnuje ochraně kočkovitých šelem a po celém světě financuje výzkumy, které přispívají k jejich poznání. Jedna ze studií se dlouhodobě věnuje také jaguárům v brazilském Pantanalu a díky mnoha hodinám v terénu mohl Brazilec Fernando Tortato, jeden ze zaměstnanců organizace, popsat i následující mimořádné setkání.

Tým zoologů sledoval dvě jaguáří sestry, pojmenované místními průvodci Medrosa a Jaju, které ještě nedosáhly věku tří let. Jejich matka, přezdívaná Patricie, byla skvělou lovkyní kajmanů a je pravda, že při setkání s vydrami ji vědci nikdy dříve neviděli. Vzhledem k tomu, že se mladí jaguáři učí lovit a pohybovat ve svém prostředí napodobováním matky, je tedy pravděpodobné, že pro Medrosu a Jaju šlo o první seznámení s „vodním jaguárem“.

Sestry odpočívaly na břehu řeky Corixo Negro a v jeden okamžik se rozhodly využít kmene padlého stromu, aby po něm přešly nad větší hloubku a napily se vody mezi jeho větvemi. To ale nebylo po chuti dominantnímu samci vydry obrovské, jehož rodina kmen často využívala jako piknikové a odpočinkové místo. Začal vyskakovat z vody a zastrašovat jaguáří slečny hlasitými výkřiky, rychlými výpady a nevyzpytatelným pohybem pod vodní hladinou…

Vydry vs. jaguáři – 4:1 

Jaguáří sestry byly očividně zaskočeny a ve výrazu obličeje jako by se jim zračila směsice překvapení a zvědavosti. Vydří bojovník nebyl ochoten ustoupit a když viděl váhavý postoj velkých koček, podnítilo jej to k ještě zuřivějším výpadům. Tak uběhlo dobrých patnáct minut, po nichž se jaguářice rozhodly přenechat neúnavnému vydřímu samci jeho teritorium. Obrátily se k vodě zády a vydaly se podél břehu dál, zřejmě nejen s úmyslem klidně se napít, ale také najít nějakého odpočívajícího kajmana, nebo nic netušící kapybaru. 

Fernando Tortato zdůrazňuje, že ne všechna obdobná setkání zřejmě končí bez skutečné konfrontace se zapojením zubů a drápů, ale zároveň odkazuje na výzkum brazilské bioložky Caroline Leuchtenbergerové a jejích kolegů, kteří měli možnost vidět tři podobná měření sil. Jejich zakončení byla prakticky totožná: Dvakrát byli jaguáři odehnáni od vody skupinou vyder obrovských, jednou je odradil jediný úporně vzdorující exemplář. 

Teprve v březnu 2015 popsala další brazilská zooložka, Claudiane dos Santos Ramalheirová, první zdokumentovaný případ, při němž dospělá vydra obrovská padla za oběť jaguárovi. Šlo o osamělou samičku, která měla díky výzkumu probíhajícímu v brazilské Amazonii nasazený GPS lokátor. Jen proto objevili zoologové zbytky jejího těla na říčním břehu plném otisků jaguářích tlap. Jaguár zřejmě vydru překvapil na souši, v doupěti pod vyplaveným stromem. Zatímco ve vodním živlu jsou vydry nesmírně agilní a pohotové, na zemi jsou mnohem pomalejší a zranitelnější. Navíc byla tato samička zbavena výhody větší rodinné skupiny, na niž si obvykle netroufnou ani ti nejotrlejší jaguáří lovci. 

Cesty dalších generací

Jak dokumentují výše uvedené příklady, není vydra obrovská žádné roztomilé „zvířátko“, ale ladný a silný predátor, vědomý si vlastní nebezpečnosti. Stojí nejen za pohled, jenž se vám i při velké snaze nenaskytne nijak často, ale také „za poslech“ – hlasitá komunikace s dalšími členy rodiny probíhá devíti identifikovanými hlasovými projevy. Účel těchto zvuků nebyl dosud přesně určen, i když je jasné, že jde o různé varovné a dorozumívací signály.

TIP: Klíčový druh vydra mořská: Oběť vlastního kožichu

Některé z nich se pravděpodobně vážou i k páření, které se odehrává kde jinde než ve vodě. U vyder přitom zatím není známa žádná výhradní roční doba, kdy by k námluvám docházelo. Zdá se však, že nejvíce se o jedince druhého pohlaví vydry zajímají v období mezi červnem a srpnem. Následující březost trvá až deset týdnů a poté přivádí samice na svět dvě až tři kompletně slepá mláďata vážící sotva dvě stě gramů. V dospělosti vytvářejí vydry velice úzké partnerské vazby, kde dominantní role připadá samici. To ona také poprvé přivádí mláďata do vody, která se jim po celý život stane takřka výsostným územím.