Jeho historie se začala psát zhruba sto milionů roků po Velkém třesku – události, při níž vznikl náš vesmír. Do té doby bychom v kosmu nalezli pouze tři chemické prvky: vodík, helium a nepatrné množství lithia. A právě z tohoto poněkud éterického materiálu se zformovaly první hvězdy, jež mají na cestě ke kyslíku nezastupitelné místo. Kyslík totiž představuje produkt fúzních reakcí, které se rozběhly v jejich nitrech.

Uvnitř těchto termojaderných kotlů se za nepředstavitelně vysokých tlaků a teplot dostávala atomová jádra vodíku a helia do takové blízkosti, až spolu mohla reagovat. Jejich slučováním vznikaly nové, těžší chemické prvky, jež se vzápětí samy staly součástí dalších fúzních reakcí. V té chvíli se do značné míry začal psát i příběh slavné Mendělejevovy periodické tabulky. Objevilo se beryllium a posléze i uhlík, dusík a kyslík. Ani u něj se však termojaderné pochody nezastavily a pokračovaly dál… Jejich vedlejším produktem navíc bylo i ohromné množství energie, která v podobě záření hvězd zaplavila do té doby ponurý vesmírný prostor. 

Konec hvězdy, začátek všeho

Vraťme se však ke kyslíku. Zatím je totiž nedobytně uvězněný hluboko uvnitř stálic. A s ním i další chemické prvky. Těch lehčích ovšem v důsledku termojaderných reakcí rychle ubývá a hvězdám nezbývá než spalovat čím dál těžší elementy. Jenže nic netrvá věčně. Jakmile se jako produkt fúzních reakcí objeví železo, nastává v životě hvězdy významný přerod: Slučováním jader atomů železa se totiž již žádná další energie neprodukuje, ale naopak se spotřebovává. 

Mechanismus, který držel stálici při životě, kolabuje a s ním v podstatě i celá hvězda. Má-li navíc alespoň osmkrát větší hmotnost než Slunce, děje se tak velmi dramatickým způsobem. Vnější vrstvy se hroutí, doslova padají na hvězdné jádro, načež jsou odhozeny a rozmetány do okolí. A právě v této chvíli se ze zajetí osvobozují těžší prvky uvězněné ve hvězdném nitru, včetně kyslíku – konec stálice je tak vlastně začátkem jeho existence ve vesmírném prostoru. To ale není všechno: Při explozi tzv. supernov vznikají i chemické prvky těžší než železo, které by dosavadními procesy uvnitř hvězd nikdy nevznikly.

Popsaným způsobem a díky následným generacím stálic nabývá chemické složení kosmu neuvěřitelné rozmanitosti – naštěstí pro nás pozemšťany. Právě z hvězdného popela se totiž formují i objekty, které u první generace hvězd chyběly – planety. Zní to možná trochu neuvěřitelně, ale valná většina prvků, jež tvoří svět kolem nás, a dokonce i nás samotné, má opravdu hvězdný původ.

Epidemie života

Dalo by se říct, že z pohledu chemie je kyslík neobyčejně přátelský element. Snadno totiž vytváří sloučeniny s celou řadou ostatních chemických prvků. To je mimochodem důvod, proč ho ve vesmíru nalezneme spíš v podobě sloučenin než jako samostatné atomy či molekuly. Na mladé Zemi volný kyslík v podstatě neexistoval. Byl vázán do oxidů křemíku a železa v zemské kůře, do sopečných plynů v atmosféře a později i do vody v oceánech.

Pak se však něco změnilo. Na Zemi se objevil život a s ním i chemická reakce zvaná fotosyntéza. Přibližně před 2,4 miliardy let začaly zelené řasy v oceánech a posléze i rostliny na pevninách při fotosyntéze spotřebovávat oxid uhličitý z mořské vody i z atmosféry. Vedlejší produkt pak představoval dvouatomový molekulární kyslík. V naší atmosféře ovšem najdeme i tříatomové molekuly kyslíku. 

A jelikož „epidemie života“ záhy zachvátila celou planetu, dostával se kyslík do atmosféry ve velkém, až se stal jednou z jejích dominantních složek. Nikde jinde ve Sluneční soustavě, a dokonce ani ve vesmíru jsme zatím neobjevili tak velkou zásobárnu plynného kyslíku, jakou je naše atmosféra. Pokud by se nám to v případě nějaké exoplanety obíhající kolem jiné hvězdy podařilo, zcela jistě by se dostala do popředí i otázka existence života na tomto vzdáleném světě.

Éra hmyzích obrů

Následující řádky by měli přeskočit všichni, kdo nemají v oblibě hmyz ani pavouky. Prudký nárůst koncentrace kyslíku v zemské atmosféře až na hranici 35 % před 300 miliony let totiž vedl k tomu, že mohla hmyzí těla narůst do obřích rozměrů (současný plynný obal naší planety obsahuje přibližně 78 % dusíku, 21 % kyslíku, 0,9 % argonu a pouhé, avšak významné 0,04 % oxidu uhličitého). 

TIP: Evoluce diktovaná kyslíkem: Bouřlivé proměny atmosféry modré planety

Dnes už by příliš velký hmyz nedokázal zásobovat své orgány kyslíkem – jeho systém vzdušnic totiž není při distribuci životodárného plynu tak efektivní jako oběhová soustava obratlovců. Umíte si však představit mouchy či vážky konkurující současným velkým ptákům nebo půlmetrové pavouky? Pokud by takové obohacení atmosféry kyslíkem vydrželo, je možné, že by byl tento článek napsán nikoliv dvěma, ale rovnou osmi končetinami najednou…

Dokončení: Příběh kyslíku: O původu životodárného prvku ve vesmíru (2)

Při nasazení výsadkářů během 2. světové války hrál velkou roli moment překvapení, ale vždy hrozilo nebezpečí, že lehce vyzbrojení vojáci budou rozptýleni, přijdou o své vybavení a nebudou tak schopni splnit zadaný úkol. Řešením se stalo nasazení kluzáků, jež dokázaly na určené místo přepravit celé družstvo i s vybavením najednou.

Předchozí část: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (1)

Obě strany vyvíjely nákladní kluzáky různé velikosti, od malých pro několik mužů, až po obry, schopné nést lehké tanky a děla. Hlavními německými typy byly kluzáky Gotha Go 242 a DFS 230. Prvně jmenovaný unesl až 23 vojáků nebo malé vozidlo, druhý pak mohl transportovat osm mužů. Taženy mohly být středními bombardéry či stroji Ju 52.

Na straně Spojenců to byly hlavně dřevěné Airspeed Horsa, do nichž se vešel i džíp s přívěsem nebo lehký kanon. Takzvaná kluzáková pěchota tvořila integrální součást výsadkových jednotek a byly jí svěřovány úkoly vyžadující po přistání okamžitý útok, čehož by padákový výsadek nikdy nemohl dosáhnout.

Cíle výsadkářů

Podle německých i spojeneckých předpisů měly být úkoly pro výsadkáře voleny tak, aby bylo jejich vyplnění adekvátní ztrátám, jež každou operaci z principu musely provázet. Jednalo se zejména o tyto cíle: obsazení obranných pozic v týlu nepřítele, zničení protiletadlových zbraní, obsazení nebo likvidace dopravních uzlů a silnic, narušování zásobování a spojení, průzkum oblasti útoku a získání důležitých zajatců, zbraní, nebo vojenských zařízení. Všechny tyto úkoly výsadkáři mnohokrát za války skutečně splnili.

Parašutisté ze 101. výsadkové divize si prohlížejí jeden ze zničených britských kluzáků. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Army, CC0)

Cílem první akce britských výsadkářů bylo ukořistění německého radaru Würzburg u Brunevalu na pobřeží okupované Francie v únoru 1942. O dva a půl roku později zase v Arnhemu drželi několik dní důležitý most přes Rýn a nebylo jejich chybou, že se k němu tanky pozemních jednotek nikdy nedostaly a oni sami se museli nakonec stáhnout, aby se vyhnuli úplnému zničení.

Jako obyčejní pěšáci

Němečtí výsadkáři na Krétě měli za úkol zajistit podmínky pro přistání letadel s horskými myslivci, tedy zničit britská protiletadlová děla a obsadit letiště. Prakticky všechny výsadkové operace proběhly na evropském válčišti, v Africe se němečtí výsadkáři nasazení dočkali také, ale pouze jako pěchotní jednotka. Pacifické bojiště nebylo pro výsadkové operace příliš vhodné, i když několik zajímavých operací se uskutečnilo i zde, například americký útok na ostrůvek Corregidor na Filipínách. 

Zabezpečení spojení mezi pozemními jednotkami navzájem, letectvem a velitelstvím je během bojové operace u výsadkových jednotek velmi problematické. Za druhé světové války byly radiostanice těžké a neohrabané. Běžně se stávalo, že radisté své přístroje ztratili během seskoku, nebo je rozbili či namočili při dopadu.

Spojení a komunikace

Při operaci Market-Garden se předsunutým oddílům majora Frosta na mostě v Arnhemu nepodařilo navázat spojení s velitelstvím divize, takže jediné poznatky o průběhu boje přinášely průzkumné letouny s kamerami. Výsadkáři nedostali žádné zprávy o postupu tankových vojsk, která je měla vyprostit, a tak nezbývalo než se zoufale bránit. Vinou selhání spojení se k obklíčeným výsadkářům v září 1944 museli piloti dopravních letadel dostávat se zásobami k domluveným oblastem shozu skrze silnou protiletadlovou palbu. Tato místa však obsadili Němci a jen minimum dodávek spadlo do britského obranného koridoru.

TIP: Hitlerovi parašutisté v Africe: Výsadková brigáda Ramcke

Stejné potíže se spojením se objevily během dne D, kdy se vlastně o výsadcích nevědělo v nadřízených štábech vůbec nic, a trvalo celé dny, než se všechny jednotky shromáždily. Velitelství výsadkových divizí mělo k dispozici jednotky v síle rot, navíc sestavených z vojáků různých jednotek, kteří se často ani neznali. Není proto divu, že rozkazy a hlášení se šířily spíše prostřednictvím spojek než vysílačkami, protože mnoho radistů buď zmizelo, nebo přišli o své vybavení. Pokud bylo nutné informovat velení o splnění úkolu, jako za dne D při obsazování pobřežních dělostřeleckých baterií, nedalo se spoléhat na radiostanice, ale místo toho se používaly barevné světlice, rozložené signální pásy nebo poštovní holubi.

Dokončení: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (3)

Vstoupíme-li do domácnosti lidí v pokročilém věku, zpravidla zaznamenáme charakteristický pach. Většina jazyků pro něj nemá zvláštní slovo a říká mu prostě „stařecký“. Ovšem v Japonsku, coby zemi s největším podílem stoletých osob v populaci, používají poetický výraz „kareišu“. Právě japonští vědci se zmíněným fenoménem blíže zabývali ve studii z roku 2001 a zjistili, že pravděpodobným původcem popsaného odéru je chemická sloučenina 2-nonenal. Jedná se o vedlejší produkt oxidativního rozkladu mastných kyselin a dalších chemických látek, jejichž složky se následně uvolňují skrz kůži.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Experimentu se zúčastnilo 22 lidí ve věku od 26 do 75 let a u nejstarších dobrovolníků badatelé naměřili až trojnásobné množství uvedené látky. Přesný důvod zatím neznají, ale nevylučují souvislost se změnami v metabolismu, k nimž dochází s přibývajícím věkem. Zčásti pak poukazují i na možný evoluční význam: Při pohledu do říše fauny zjistíme, že někteří živočichové umějí rozpoznat starší či mladší zvíře pouze podle čichu a určité druhy jsou „naprogramovány“ k páření se staršími jedinci, neboť zřejmě dostali do vínku genetickou výhodu dlouhověkosti.

„Obří stopy jsou pro místní záhadou“, hlásal 5. října 1958 titulek kalifornského deníku Humboldt Times. Noviny tehdy informovaly o nálezu gigantických otisků v bahně u obce Bluff Creek, které poprvé spatřil stavební dělník Jerry Crew koncem srpna zmíněného roku. Když se o tom dozvěděla reportérka místní redakce, přesvědčila jednoho ze svých kolegů, aby nechali zhotovit sádrové odlitky – a fotografie nálezce pózujícího se 40centimetrovým objektem následně vyvolala hotovou senzaci. Deník Humboldt Times tenkrát jako první použil pro záhadného majitele obřích končetin dodnes uplatňovaný termín bigfoot neboli „velká noha“.

Senzace se nekoná

Nebylo to poprvé, kdy se v Severní Americe objevily zprávy o spatření neznámého tvora podobného lidoopovi. Záhadná bytost figuruje v mytologii domorodých obyvatel kontinentu, kteří ji nazývali sasquatch, doslova „divoký či zarostlý muž“. Po uveřejnění oné zprávy před 65 lety však nastal hotový boom. Kanadský novinář John William Green, který se fenoménem bigfoota začal zabývat krátce předtím, shromáždil do roku 2004 na tři tisíce více či méně věrohodných svědectví. 

Popularita tvora se od té doby nijak nesnížila, ba naopak. Touha připojit se k narůstajícím řadám očitých svědků je patrně vlastní nejednomu Američanovi, takže v roce 1995 vznikla i dobrovolnická organizace Bigfoot Field Researchers: Každoročně pořádá „pátrací“ expedice pro amatérské zájemce a na svých webových stránkách spravuje evidenci aktuálních pozorování v jednotlivých státech. Dohromady už jich nasbírala několik tisíc, nejvíc z oblasti Washingtonu, Floridy a Ohia, přičemž kdokoliv může přes online formulář doplnit svůj vlastní zážitek. V databázi nicméně převažují nepřímá svědectví například o zválených větvích či podezřelých zvucích a drtivou většinu nedoprovázejí fotografie ani jiný důkaz. 

V kostýmu opice

Pachuť skandálu do celé záležitosti vnesla událost z roku 2002, kdy zemřel někdejší stavbyvedoucí z Bluff Creeku Ray Wallace. Jeho syn Michael záhy veřejně vystoupil s prohlášením, že obří stopy nastražil jeho otec jako pouhý žertík, a aby působily věrohodněji, přidal k nim bizoní chlupy i hromady trusu. Nejspíš tehdy nečekal, jaký mediální humbuk tím vyvolá. 

Hon na bájného bigfoota mezitím dosáhl takových rozměrů, že se jeho fanoušci nenechali novým odhalením vyvést z míry. Odvolávali se mimo jiné na filmový záznam, který na stejném místě natočili kamarádi Roger Patterson a Bob Gimlin v roce 1967, tedy v době, kdy se o původu stop ještě nic nevědělo. Několikasekundový záběr je sice značně rozostřený, ale přesto zřetelně ukazuje černě osrstěnou siluetu pohybující se zasněženou krajinou. Šlo o historicky první video údajného sněžného muže a desítky let sloužilo coby neprůstřelný argument – přinejmenším do chvíle, než Pattersonův známý Bob Heironimus v roce 2005 přiznal, že je na něm ve skutečnosti zachycen on sám v opičím kostýmu. 

Statistika není nuda

Zatím poslední ránu zasadila bigfootovi studie, kterou na konci letošního ledna publikoval datový analytik Floe Foxon z pittsburské společnost Pinney Associates. Amatérský zájemce o kryptozoologii, který se v minulosti pokusil mimo jiné rozlousknout záhadu lochneské příšery, se ve volném čase rozhodl ověřit, zda by mohl za hlášeným pozorováním stát jiný tvor než mytický lidoop. Až dosud se totiž z bigfoota nepodařilo najít prakticky nic, co by ho pomohlo identifikovat. Nejčastěji zmiňovanými „kandidáty“ na vysvětlení celého tajemství se tak stávali medvědi černí neboli baribalové. 

Foxon k problému přistoupil skutečně důkladně a do studie začlenil celé kontinentální Spojené státy a Kanadu. Zmíněné velké celky rozložil na menší státy a ty ještě na drobnější administrativní území. Ke každému pak přiřadil faktory jako hustotu zalidnění, hustotu medvědí populace, množství dalších divokých zvířat a území pokryté lesem. Získané detailní mapy poté překryl statistikou s oznámeným setkáním s bigfootem. Nijak překvapivý výsledek analýzy zněl, že se nejvyšší počty hlášení překrývají s nejvyšší koncentrací medvědů v oblasti. „Řada pozorování údajného bigfoota představovala ve skutečnosti pozorování medvěda černého, což dává smysl, protože uvedený druh občas chodí po zadních, takže může vypadat jako obří opice,“ shrnul Foxon své závěry pro britský deník The Telegraph. 

Chůze po zadních umožňuje baribalům lépe se rozhlédnout nebo poponést předmět, kterým se zrovna zabavili. V New Jersey byl dokonce zaznamenán případ medvěda pojmenovaného Pedals, který si z neznámého důvodu zranil obě přední tlapy. Pohyboval se tedy výhradně po zadních a stal se internetovou senzací – než ho zastřelil lovec. 

Lední medvěd z Himálaje

S vysvětlením, že jde o medvěda, se ostatně kalkuluje také u himálajského yettiho – rovněž dosud nespecifikovaného živočicha, který se údajně ukrývá v nepřístupném terénu nejvyššího pohoří planety. Časopis Proceedings of Royal Society publikoval v roce 2017 výsledky rozsáhlé genetické analýzy 24 vzorků chlupů, tkání, kostí či výkalů odebraných na Tibetské náhorní plošině, přičemž devět z nich údajně pocházelo přímo od yettiho. Studie zjistila, že všechny vzorky připisované sněžnému muži patřily různým druhům medvědů, kteří v oblasti přirozeně žijí. Jedinou výjimku tvořila psí srst. 

Výsledky tak nepřímo potvrdily deset let starý výzkum Bryana Sykese z Oxfordu, jenž podrobil testům DNA chlupy neznámého živočicha pocházející ze dvou vzájemně značně vzdálených lokalit: z indického Ladáku na západě Himálaje a z Bhútánu, ležícího 1 300 kilometrů na východ. Po porovnání výsledků s dostupnými databázemi nalezl prý k vlastnímu překvapení stoprocentní shodu se vzorkem z čelistní kosti pravěkého ledního medvěda z norských Špicberků. Uvedený druh žil před 40–120 tisíci lety a vědci jej považují za jednoho z prapředků dnešního medvěda hnědého. „Může jít o křížence obou druhů, což by vysvětlovalo, proč se jeho chování podle svědků liší od běžných medvědů,“ objasnil Sykes s tím, že to neznamená, že by se snad po Himálaji potuloval pravěký lední medvěd. Není však vyloučeno, že se podařilo identifikovat dosud neznámý poddruh, který se z něj vyvinul. 

Co říkají horolezci?

Americký vědec Daniel C. Taylor, další z těch, kdo zkoumání tajemného tvora zasvětili celé dekády, se do Himálaje poprvé dostal už jako teenager. V roce 1962 doprovázel coby 17letý mladík svého otce na návštěvě Bhútánu a zeptal se tamního krále, co si myslí o yettim. „Jeho Veličenstvo se domnívalo, že yetti je vzácný medvěd modrý. Správně tak usuzovalo už čtyřicet let před Sykesem,“ uvedl Taylor v jednom z rozhovorů. Monarcha měl patrně na mysli kriticky ohrožený poddruh medvěda hnědého, popsaný teprve v polovině 19. století. 

Expedici pátrající po yettim vedl roku 1960 sir Edmund Hillary a zpátky se vrátil se dvěma kusy kožešiny připisované sněžnému muži. Jejich průzkum však ukázal, že patří výše zmíněné šelmě. Mimochodem, novozélandský rodák a první dobyvatel nejvyšší hory světa se do hledání yettiho nepustil jako jediný horolezec. Velká pozornost se dostala například tvrzení Reinholda Messnera, který prý v 80. letech v Himálaji spatřil stín mohutné postavy, jež na něj vzápětí zahvízdala. Když se pak k místu přiblížil, našel ve sněhu otisky obřích nohou napovídající, že jejich majitel musel kráčet po dvou.

TIP: Tajemný Orang Pendek: Menší bratranec Yettiho z indonéského ostrova Sumatra

Messner už předtím pochopitelně slyšel legendy, které se o yettim vyprávěly: V roce 1951 oblétly svět historicky první fotografie gigantických stop, pořízené Ericem Shiptonem při výstupu na Everest. Rakouský horolezec dlouho zůstával skeptický, nicméně vlastní zkušenost jej přiměla se následujících dvanáct let snažit o vyřešení záhady. Rozmlouval s domorodými obyvateli Tibetu a pátral na vlastní pěst, aby se nakonec vrátil ke svému původnímu přesvědčení: Yetti je obyčejný medvěd. Některé druhy totiž při chůzi kladou zadní tlapy do stop po těch předních, takže vzniká dojem, že kráčejí po dvou. 

Několikrát do roka lze na jasné obloze pozorovat meteorické roje, lidově řečeno „padající hvězdy“, které však s těmito vesmírnými tělesy nemají zhola nic společného. Stará čeština měla pro takový úkaz označení povětroň či létavice.

Termínem meteor označujeme světelnou stopu, křižující část oblohy. Jedná se o projev zániku malého vesmírného tělesa, které vstoupí vysokou rychlostí do zemské atmosféry. Při tom se rozžhaví na vysokou teplotu a postupně se vypaří. Pokud se jedná o větší objekt, pak tuto srážku se Zemí část tělesa přežije a zbytek dopadne na zemský povrch. Máme-li štěstí, můžeme jej nalézt a prozkoumat. Kosmického vetřelce, který ustál střet se Zemí, označujeme termínem meteorit.

TIP: Najděte si svůj vesmírný kámen: Jak se pozná meteorit

Srážka s naší planetou je jen nepatrným okamžikem v životě tělesa, které strávilo ve vesmíru miliony až miliardy roků jako samostatný objekt, pro nějž se používá označení meteoroid. Pokud jde o objekt větší (více než 100 metrů), používá se název planetka (po staru asteroid).

Klokani jsou pověstní zvláštnostmi svého rozmnožování. Vývoj embrya v těle matky trvá jen krátce a zárodek přichází na svět značně nedovyvinutý. I u těch největších druhů klokanů netrvá březost déle než měsíc. Jinak to zřejmě ani nejde, protože pohyb velkými skoky provázejí při dopadu silné nárazy a ty by pro samici v pokročilé březosti představovaly značné riziko. 

Mládě narozené ve velmi časných stádiích vývoje je u menších druhů klokanů velké asi jako zrnko rýže; u největších druhů může být velké jako včela. Jeho první neodkladný úkol představuje strastiplná cestu z porodních cest matky do nitra jejího vaku. Mládě si přitom pomáhá lépe vyvinutými předními končetinami. Zadní končetiny mu zatím nejsou k ničemu, protože v této době mají podobu drobných pahýlků.

Náročnou pouť do nitra vaku zvládne klokaní novorozenec během tří až pěti minut. Ve vaku se přisaje k jedné ze čtyř bradavek a na nějakou dobu k ní dokonce přiroste koutky úst, aby tenhle „pramen“ životadárné tekutiny neztratil. Období, které tráví mládě ve vaku je mnohonásobně delší než samotná březost. Embryo klokana dama (Macropus eugenii) se vyvíjí v děloze jen 26,5 dne. Následný vývoj ve vaku však trvá 300 až 350 dní. 

Placenta v mateřském mléce

Vědci se vždycky pozastavovali nad faktem, že potomci klokanů jsou proti embryím a plodům jiných savců „okradeni“ o vydatnou podporu ze strany matky prostřednictvím placenty. U klokanů se sice náznaky placenty vyvíjejí, ale embryo si ji užívá jen velmi krátce. Experti proto vždycky kroutili hlavami nad tím, že zárodek klokana zdárně zvládne vývoj mimo tělo matky jen díky přísunu mateřského mléka. Nejnovější výzkumy však ukázaly, že klokaní mládě není o podporu placentou tak úplně ochuzeno. Klokaní samice totiž v mléčné žláze produkuje celou řadu proteinů typických pro placentu vývojově dokonalejších savců a tyto proteiny od ní dostává mládě s mateřským mlékem.

TIP: Překvapení v klokaních kapsách: Jak žije skákajícím symbolům Austrálie?

Už na sklonku krátkého vývoje se v klokaní děloze objevují bílkoviny, které jsou typické pro placentu jiných savců a které nakrátko podpoří vývoj zárodku. Vzápětí přejímá úlohu placenty mléčná žláza produkující směs několika desítek „placentárních“ bílkovin. Tento „placentární koktejl“ saje mládě ve vaku s každým douškem mateřského mléka. Mládě klokana tedy o podporu ze strany matky nepřichází. Jen mu je poskytnuta poněkud neobvyklou cestou. 

Byť jsou dějiny obdukce, pitvy či sekce plné smrti, krve, bolesti a utrpení, stojí za to se na ně podívat blíže. Budování poznání, které vyvěrá z těla vnitřního, „neviditelného“, totiž leccos vypovídá o své době, o vztahu k tělu a v případě poznání lékařského i o (západní) medicíně jako takové. Chceme-li pochopit, co vlastně znamenala pitva, jaký mohla mít účel a zda s sebou nesla nějaká tabu, měli bychom se nejprve zastavit u těla samotného. To totiž nelze – ať již živé, nebo mrtvé – považovat za neměnnou kategorii.

Každá doba vnímala tělo jinak – například ve středověku, v němž měla pitva navzdory rozšířeným představám také své místo, se k tělu přistupovalo z dosti protichůdných pozic. Na jedné straně jej lidé považovali za hříšné a nehodné úcty, na straně druhé jej mnozí učenci té doby glorifikovali a oslavovali s argumenty, že Kristus na kříži tělo vykoupil, a ono je tedy chrámem Ducha svatého. Podobně bylo mrtvé tělo na jedné straně výsledkem prvotního hříchu (mrtvoly páchnou a rozpadají se), na straně druhé se ostatky uctívaly a skrze relikvie světců a víře zcela odevzdaných věřících mohlo docházet k zázrakům.

Už staří Řekové…

Přestože mnohé náboženské, sociální a lékařské námitky bránily pitvám lidského těla po většinu období starověku, jsou mnohé z tehdejších anatomických poznatků, popisů i názorů na jeho fungování, které se nám dochovaly, naprosto fascinující, jakkoli někdy bizarní. Získávání nových znalostí, zejména z oboru anatomie, bylo možné zejména díky pitvám zvířat. Lékaři a filozofové se pak často uchylovali k extrapolaci těchto poznatků na člověka. Ten totiž, ač stál na jejím vrcholu, tvořil nedílnou součást říše živého a jako k takovému k němu antičtí učenci přistupovali. Aristotelovy „biologické“ spisy ze 4. století př. n. l. jsou protkány neuvěřitelným množstvím pozorování i anatomických popisů živočichů nejroztodivnějších druhů – od mořských měkkýšů přes cikády, žraloka, domestikovaná zvířata až k člověku.

Na konci 4. století př. n. l. (tedy ještě za Aristotelova života) nastalo v severoafrické Alexandrii jediné starověké období, kdy bylo možné bez obav provádět i pitvu člověka. Dochované záznamy z tohoto dějinného úseku jsou však velmi kusé, většina informací pochází až z pozdějších zpráv. Našimi „informátory“ se tak stali například filozof a lékař Celsus (cca 25 př. n. l. až cca 50 n. l.), který zanechal zmínku o možné vivisekci praktikované na odsouzencích, a především lékař Galén, netající se obdivem k anatomickému umění, jež vzniklo pod rukama jeho předchůdců Herofila (335 až 280 př. n. l.) a o generaci mladšího Erasistrata (304–250 př. n. l.).

Pro Galéna stála pitva v základu jeho poznání – neviděl totiž jinou možnost, jak poznat vnitřní fungování těla. Zákaz jejího provádění na lidech Galén kompenzoval nespočetnými pitvami zvířat (především opic), a také experimenty na živých tvorech. Galén byl brilantní syntetizátor vědění, v jehož díle se snoubí přístup k tělu (a nemoci), jaký zastávali hippokratovští autoři, Aristotelova filozofie i poznatky a přístupy alexandrijských lékařů. I díky tomu se Galén stal vůdčí autoritou lékařské vědy na mnoho dalších staletí.

Na užitečnosti pitvy či obecněji anatomie pro poznání a lékařské umění ale rozhodně nepanoval ve starověkém světě konsensus. Některé lékařské směry pitvu zavrhovaly z toho důvodu, že tělo se po smrti mění, a tudíž z ní nelze dělat závěry o fungování živého jedince. Podobný názor o mnoho století později zastávali též někteří známí renesanční a barokní lékaři, jakými byli například Paracelsus (1493–1541) nebo „anglický Hippokrates“ Thomas Sydenham (1624–1689).

K ochraně lidského zdraví

Po Galénovi a jeho mladších současnících pitva za účelem poznání z repertoáru lékařů na nějakou dobu téměř vymizela. Neznamená to ale, že by se z otevírání lidských těl stalo tabu. Poměrně obvyklá byla balzamovací a pohřební praxe spojená s vynětím orgánů (zejména srdce) za účelem jeho samostatného pohřbu, rovněž běžným zvykem se stalo převážet ostatky významných padlých (většinou jejich kosti) z bitev, často na dlouhé vzdálenosti. Od 13. století se v pramenech začaly objevovat záznamy a případy pitev konaných za účelem do té doby nevídaným – šlo o vyšetřování trestné činnosti a zároveň ochranu „veřejného zdraví“. Když například v osmdesátých letech 13. století začalo v oblastech v okolí Parmy docházet k podezřele velkému počtu úmrtí lidí a drůbeže, provedl podle františkánského kronikáře Salimbena místní lékař pitvu několika pošlých zvířat a těla jednoho muže. Jak u slepic, tak u člověka našel shodně absces na srdci, což vedlo k vydání zprávy varující před konzumací kuřecího masa a vajec.

Soudní ohledání těl má historii ještě o něco starší. O prvních evropských případech zjišťování příčin úmrtí v rámci řízení před tribunálem máme dochované prameny z kolébky univerzitní medicíny v italské Boloni. V polovině 13. století zde představení města poprvé jmenovali skupinu místních lékařů, kteří mohli být předvoláni k soudu, aby svědčili v případech násilných a podezřelých úmrtí. Primárně mělo jít o vnější ohledání těla, nicméně po roce 1300 se začaly množit i případy, kdy lékaři přistupovali k otevírání těl – především u náhlých úmrtí, u nichž panovalo podezření na otravu.

Veřejné demonstrace

S rozvojem univerzit ve 14. a 15. století došlo k renesanci lékařského umění, a tedy i návratu k pitvám, jejich účastníky se postupně stávali i církevní hodnostáři. Sekce navíc začaly být prováděny veřejně před širším publikem. První dochovaný záznam z takové události máme z roku 1315, kdy ji profesor Mondino de Luzzi (latinsky zvaný Mundinus) uspořádal v italské Boloni na popraveném zločinci. Následovaly další veřejné demonstrace jako ta ve španělské Leridě roku 1391, v německy mluvících oblastech nese primát pravděpodobně Vídeň (1404).

Mundinova anatomická učebnice se následně stala kánonem pro demonstrace a výuku anatomie až do poloviny 16. století. Mundinovská tradice pitvy vycházela z galénovského učení a platónského rozdělení duše. Prosektor, zpravidla chirurg, nejprve otevřel břišní dutinu (místo působení nejnižší části duše). Ta je bránicí oddělena od oblasti působení vyšší složky duše – hrudníku. Ten býval otevřen jako druhý a jako poslední přišla na řadu hlava, místo spojované s rozumovou složkou duše. Teprve následně přistupovali lékaři a chirurgové k pitvě svalů, cév, nervů a kostí. Jistě to mělo i praktické důvody – postupovalo se od částí, které nejsnáze podléhají zkáze.

Poznej sám sebe

Velký zlom nastal v první polovině 16. století v souvislosti s mnoha společenskými i náboženskými změnami v podobě reformace či migrace intelektuálů po pádu Konstantinopole. Éra humanismu poskytovala příznivé zázemí k novým překladům zavedených antických autorit, jako byl Hippokrates, Galén či Aristoteles.

Lékaře okouzlilo starověké vědění, což všem odvětvím jejich zájmu (zejména anatomii) umožnilo nebývalý rozkvět, v němž se snoubila touha po antické učenosti a středověká univerzitní tradice. Poznání lidského těla se stalo jednak poznáním sebe sama, jednak ukázkou božího stvoření a poznání duše. Pitva měla právě tento zázrak vyjevit, veřejné demonstrace v anatomických theatrech se tak v jistém slova smyslu stávaly posvátným rituálem, který měl vlastní pravidla a řád. Veřejné anatomické demonstrace se například často stávaly součástí karnevalů.

V důsledku okouzlení tělem a starověkým lékařským věděním došlo k mnoha novým objevům (či znovuobjevením) a proměně lékařské praxe. Byť například Andreas Vesalius opravoval „chyby“, jichž se dopustil Galén, byl to právě tento starověký lékař, který Vesaliovi ukázal novou cestu poznání – ostatně Vesalius sám se považoval za završitele galénovského „projektu poznání“.  Stejně tak Realdo Colombo (objevitel malého plicního oběhu) následoval učení Alexandrijců, zatímco Hieronymus Fabricius a William Harvey (objevitel krevního oběhu) stavěli na poznatcích od Aristotela.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Od poloviny 17. století pak začala po Evropě vznikat významná anatomická centra (Paříž, Leiden, Edinburgh) a studiu této vědy se oddávaly celé generace lékařských rodin (Bartholinové v Dánsku, Albinové v Nizozemí, Hunterové v Anglii). Anatomie založená na pitvě lidského těla se tak stala královnou lékařského vědění.

Lidé ve Střední Americe již stovky a možná i tisíce let před naším letopočtem hráli míčovou hru, které Mayové říkali pok-a-tok, Aztékové ji označovali tlachtli a moderní španělština ji často nepřesně nazývá pelota maya, neboli „míč Mayů“. Pro kulturu Mayů byla utkání v této hře významný rituálem, který zřejmě sloužil k uctění boha Slunce Kukulkána (Quetzalcoatl).

Rituální utkání podle všeho mívala krvavou dohru, kdy byl kapitán či celý jeden tým obřadně popraven. Mayové si podobně jako dnes zaznamenávali výsledky těchto zápasů, jak dokládá i nedávno unikátní archeologický objev v ruinách mayské metropole Chichén Itzá na mexickém poloostrovu Yucatán. V tomto městě přitom bylo již dříve objeveno takzvané Velké hřiště (Gran Jurto de Pelota), určené k utkáním v pelotě.

Disk hráčů peloty 

Archeologové zde nalezli pozoruhodný kamenný disk, který pojmenovali „Disk hráčů peloty.“ Na disku jsou vyryty dvě blíže neznámé postavy v typickém úboru hráčů peloty, doplněné textem, který zahrnuje časový údaj, podle mayského kalendáře odpovídající roku 894 našeho letopočtu, tedy přelomu klasického a postklasického období mayské civilizace.

Nalezený disk má průměr 32,5 centimetrů a váží zhruba 40 kilogramů. Badatelé ho objevili během vykopávek ve stavbě zvané La Casa Colorada (Barevný dům), podle rudě vymalovaných interiérů, nebo též Chichanchob. Tato stavba měla i své vlastní hřiště na pelotu a disk se zřejmě vztahuje k významnému zápasu na tomto hřišti.

TIP: Dávní Mayové používali části těl svých vůdců k výrobě sportovních pomůcek

Objev disku je významný zejména kvůli studiu mayského glyfického (či nepřesně hieroglyfického) písma. „Je velkou vzácností objevit na podobné lokalitě mayské hieroglyfy, natož kompletní text v tomto písmu,“ pochvaluje si archeolog Francisco Pérez Ruiz z mexického Národního institutu archeologie a historie (INAH). „Naposledy k tomu došlo před 11 lety.“

Populace východních horských goril (Gorilla beringei beringei), které jsou poddruhem gorily východní (Gorilla beringei) a zjednodušeně se jim prostě říká gorila horská, se po desítkách let opět dostala nad hranici tisíce jedinců a je tak jediným podruhem goril, který za poslední léta početně roste. Tzv. Červený seznam IUCN dokonce překlasifikoval gorilu horskou z „kriticky ohrožené“ na „ohroženou“. Za posledních přibližně deset let se počet těchto primátů v národních parcích v pohraničí Rwandy, Ugandy a Konga zvýšil ze čtyři sta osmdesáti na šest set. Kolem čtyř stovek pak hlásí ugandský Národní Park Bwindi. Přesto jsou gorily bez výjimky nadále ohroženy ozbrojenými střety, pytláctvím, nemocemi i změnou klimatu. Nebezpečí pro životní prostředí goril v posledních letech představuje také značné úsilí o těžbu ropy ve východní části Konga!

Proč se vydat do pralesa

Jako fotografa a milovníka divoké přírody mě samozřejmě neminul příběh Dian Fosseyové a „jejích“ goril. V duchu jsem se na místa jejího působení už roky chystal, ale vyšlo to až nedávno, kdy jsme dali dohromady partu nadšenců a vyrazili směr Rwanda a Uganda. Jedním ze členů našeho týmu byl i Marek Ždánský, bývalý dlouholetý ošetřovatel primátů v pražské zoo. Člověk, který má gorily v srdci.

U hrobu Dian Fosseyové. Té, která inspirovala Hollywood i ochránce přírody po celém světě a která zasvětila svůj život horským gorilám. (foto: Vladimír Čech ml. - se souhlasem k publikování)

Marek již po několika dnech ve Rwandě naši cestu komentoval v tom smyslu, že jej výprava za těmito nádhernými tvory příjemně překvapila. Mohl se totiž na vlastní oči přesvědčit, jak dobře funguje ochrana goril a pralesa. Mimo jiné proto, že jsme během expedice mohli navštívit také základnu organizace Gorilla Doctors, což je unikátní seskupení místních i mezinárodních veterinářů, kteří se věnují výhradně gorilám! Taky vyzdvihl skutečnost, že tento podruh goril nenajdete v žádné zoologické zahradě a doufá, že to i tak zůstane. Člověk má tím pádem o jeden důvod navíc přijet se za gorilami podívat přímo do pralesa. Tím hlavním je fakt, že chvíle, jaké zažijete s volně žijícími gorilami přímo v pralese, jsou naprosto ohromující.

Vyhnáni do dospělosti

Gorily jsou velmi společenská zvířata. Žijí ve skupinách, které se skládají z několika nepříbuzných samic a jednoho dominantního samce, jemuž se říká „silverback“, tedy stříbrohřbetý. Když vůdce tlupy zestárne a zeslábne, nahradí ho většinou mladší následovník. Abyste mě správně pochopili: Nechci říct, že by ve skupině nemohlo žít více samců a dokonce i „stříbrohřbetých“ spolu. Existuje několik takových skupin, ale dominantní je v nich vždy jen jeden samec. Ostatní „podřízení“ jedinci mají jen málo možností, jak se dostat k moci. Mohou vyzvat a v boji úspěšně sesadit dominantního soka. Anebo skupinu opustí, žijí samotářsky a pokud se naskytne šance, zkusí štěstí jinde. 

Každá rodinná skupina žije na poměrně malém území, ale stává se, že se teritoria hned několika skupin vzájemně překrývají. Mezi takovými tlupami však zpravidla nepanuje žádná nevraživost. Co se rozmnožování týče, tak u goril neexistuje žádné klasické „období říje“. Mohou se pářit prakticky kdykoliv během roku. Po dosažení dospělosti porodí samice většinou čtyři nebo pět mláďat za život, obvykle rodí jediné mládě přibližně jednou za čtyři roky. Téměř polovina narozených mláďat však umírá velmi brzy a dospělosti se jich tedy dožije jen menší část.

Mladá gorila zůstává ve skupině s rodiči zhruba tři roky. Marek k tomu dodává: „Mláďata jsou ve skupině do doby dospívání, poté ji musejí opustit. Vazby mezi rodiči a mláďaty s dospíváním zanikají. Mláďata přitom neodcházejí dobrovolně, ale bývají vyhnána. U samců se tak děje ve věku kolem 7–9 let, u samic jde o věk 7–8 let. Samce vyhání otec, samice pak matka. To proto, aby nedocházelo k inbreedingu, tedy ke křížení mezi členy rodiny. Úkolem mladých goril je přivést na svět další mláďata, ale v jiné skupině, kterou si musejí samy najít nebo vytvořit.“

Boj na život a na smrt

Své prohlášení o mírumilovnosti goril z úvodu článku měnit nebudu, ale je fakt, že je potřeba toto tvrzení doplnit. Zejména dominantní silverback totiž umí kolikrát při „výměně názorů“ ve své tlupě dost přitvrdit. Anebo alespoň naznačit, že je toho schopen. Je to logické – právě proto se stal dominantním samcem! Pokud se ve skupině nečekaně objeví cizí samec, může to vyvolat bouřlivou reakci u vedoucího stříbrohřbetého samce. V 99 % případů se tak i stane… 

Vůdce nejprve vydá několik varovných výkřiků, které postupně získávají na intenzitě a hlasitosti a končí ohlušujícím řevem, při němž tuhne krev v žilách. Výstup vrcholí okamžikem, kdy se samec vztyčí na zadní, zpřeráží blízké stromky, větvě, prostě vše, co má momentálně v dosahu, a začne si roztaženýma rukama bubnovat na prsa. Pokud ani tohle divadlo nepřiměje narušitele k ústupu, následuje výpad, při kterém se vůdce tlupy zastaví prakticky na dosah svého protivníka. Toto měření sil většinou skončí okamžikem, kdy to slabší povaha vzdá a odejde. V krajním případě dochází ke skutečnému boji na život a na smrt, při němž si samci dokážou zuby zasadit skutečně děsivé rány. 

O gorilách a lidech

Vyjma konfrontací mezi samci v rámci jedné skupiny je povaha těchto obrů opravdu mírumilovná. I to je důvodem, proč se mnoho odborníků zaměřilo na vypracování různých studií o sociálním chování horských goril. Potřeba takových výzkumů pak položila základy tzv. habituace, což je postupné přivykání divokých gorilích tlup na člověka. S rozvojem ekoturismu jsou právě tyto habituované skupiny jedním z hlavních důvodů, proč populace horských goril roste.

TIP: Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování“

Finanční přínos ekoturismu je podle mne zejména ve Rwandě do očí bijící a to v dobrém slova smyslu! I Marka příjemně překvapila výborná organizace, která udělala z výpravy za gorilami nezapomenutelný zážitek. Pravdou je, že taková cesta rozhodně není laciná záležitost. Na druhou stranu právě zásluhou toho, jak drahá jsou povolení umožňující dostat se až k habituovaným gorilím tlupám, jsou gorily nejen „na oko“, ale skutečně chráněny. Místní obyvatelé jsou patřičně hrdí, že mají „doma“ něco skutečně unikátního, na co mohou být hrdí a co jim ve finále zajistí i živobytí.

Pištec černohlavý (Pitohui dichrous) je elegantní černooranžový pták z řádu pěvců. Žije na Papui Nové Guineji a skrývá pozoruhodné tajemství – jak vědci v roce 1992 překvapeně a bolestivě zjistili, peří tohoto ptáka je prudce jedovaté. Pištec se tak stal prvním jedovatým ptákem, kterého jsme kdy objevili.

Peří tohoto pištce i dalších příbuzných druhů ptáků obsahuje silný nervový jed batrachotoxin, který známe například u toxických jihoamerických žab pralesniček. Podobně jako tyto žáby, i pištci si jed nevytvářejí sami, ale získávají ho z jedovatých brouků, jimiž se živí. Batrachotoxin ale patří ke kontaktním jedům, jimiž se lze otrávit pouhým dotykem, jak se přesvědčí každý, kdo se pištce neopatrně dotkne. Jak je možné, že se pištci neotráví vlastním peřím?

Štastná mutace

Odpověď na tuto otázku nedávno hledal tým odborníků, které vedl Knud Jønsson z dánské Kodaňské univerzity. Výsledky svého pátrání vědci zveřejnili ve vědeckém časopisu Molecular Ecology. Batrachotoxin funguje na principu „ochromení“ sodíkových kanálků v buňkách svalové tkáně, které se za normálních okolností podílejí na přenosu nervových vzruchů. Vyřazení sodíkových kanálků z činnosti vyvolává silné křeče a může být i smrtelné.

Jønsson a jeho spolupracovníci přišli na to, že gen pro protein, který vytváří sodíkové kanálky, u pištce zmutoval. V důsledku toho batrachotoxin na pištce nepůsobí a dotyčným ptákům nevadí, že jsou celí pokrytí tímto nervovým jedem. Pro pištce je to pochopitelně ohromná výhoda. Jednak se mohou živit brouky, kteří jsou jinak pro ptáky nebezpeční, a zároveň mohou používat batrachotoxin těchto brouků pro vlastní ochranu před predátory.

TIP: Jak je možné, že se jedovatá zvířata neotráví vlastním jedem?

Zmutovaným genem je SCN4A, což je shodou okolností stejný gen, který zmutoval i u jedovatých pralesniček. Pozoruhodné ale je, že zmutoval jiným způsobem. Jde o pěkný příklad konvergentní evoluce, kdy stejný znak vznikl u různých skupin organismů, v tomto případě u pěvců a žab, odlišným způsobem.