Starship tvoří obří nosná raketa Super Heavy a druhý stupeň, kosmická loď Starship. Dohromady měří 120 metrů a je tak dosud největším postaveným systémem svého druhu. Jedná se také o nejvýkonnější kosmický dopravní systém – nosič pohání 33 raketových motorů Raptor, kosmickou loď pak šest stejných jednotek. Ačkoliv mají být oba stupně do budoucna znovupoužitelné, včerejší test měl být jejich jediným letem. Obě části místo kontrolovaného přistání známého u jiných prvních stupňů SpaceX – Falcon 9 a Falcon Heavy měly dopadnout do oceánu.

Úspěch plamenům navzdory

SpaceX i její zakladatel Elon Musk již před testem upozorňovali, že první let kolem Země mohou provázet potíže či odklady. Oznámili, že za úspěch společnost považuje jakýkoliv výsledek, i kdyby raketa podobně jako v pondělí nakonec neodstartovala. V nejlepším případě SpaceX očekávala, že se Starship vznese ze startovací rampy na kosmodromu Starbase a zamíří přes Mexický záliv na východ. Nosný stupeň Super Heavy měl od zážehu pracovat dvě minuty a 49 vteřin, načež se oba stupně měly oddělit.

Horní polovinu, kosmickou loď Starship, pak měly dalších šest minut a 23 sekund pohánět vlastní motory Raptor. V té době už měla proletět nad Karibikem ve výšce sto kilometrů nad zemským povrchem, tedy zhruba na takzvané Kármánově hranici, která stanovuje, kde končí atmosféra Země a začíná kosmický prostor.

Podle původních plánů měl druhý stupeň Starship obletět téměř celou Zemi a dopadnout do Tichého oceánu severně od Havajských ostrovů, přibližně 90 minut po startu. Super Heavy se po oddělení od druhého stupně měl obrátit zpět k texaskému pobřeží a pokusit se vertikálně sestoupit k hladině Mexického zálivu.

Testovací let ale skončil už přibližně po čtyřech minutách. Podle záběrů nebyly funkční všechny motory Raptor a nepodařilo se ani oddělit první stupeň od druhého. Raketa začala rotovat a ztrácela rychlost, až nakonec explodovala. Podle českého experta na kosmonautiku Michala Václavíka šlo o vynucenou autodestrukci, zřejmě z bezpečnostních důvodů.

Přestože první test nedostál původním plánům, lze včerejší start považovat z velký úspěch. Space X potvrdila životaschopnost svého konceptu a podařilo se jim získat množství dat, které jistě využijí při dalším vývoji a příštích startech. Díky vývojářům Space X sice dnešní starty kosmických nosičů vypadají rutinně, jde ale stále o pekelně obtížnou disciplínu. Zatímco dnes jsme zvyklí na dokonale synchronizované přistávání prvních stupňů, ještě před několika málo lety končily podobné pokusy spektakulární explozí.

Každým rokem zemře kvůli nemocem přenášeným komáry asi milion lidí. Nejzhoubnější z nich je stále malárie, nebezpečné jsou ale i další infekce tohoto typu, jak například horečka dengue, kterou přenáší především komár tropický (Aedes aegypti).

Horečka dengue, kterou vyvolává stejnojmenný RNA virus ze skupiny flavivirů, se vyskytuje ve 120 zemích světa. S příznaky ročně onemocní asi 60 milionů lidí, z nichž pětina skončí v nemocnici a zhruba 15 tisíc zemře. Jde o jednu z nejběžnějších nemocí přenášených živočichy na světě. Jak je pro virové infekce příznačné, na horečku dengue, které se kvůli hrozným bolestem přezdívá „horečka lámající kosti,“ neexistuje žádná účinná léčba.

Zneužití komáři 

Tým odborníků, který vedl Mariano Garcia-Blanco z Univerzity ve Virginii a Texaské univerzity v Austinu, nedávno zjistil, že virus horečky dengue uzpůsobí biologii komára takovým způsobem, že jeho sliny obsahují látky, které tlumí lidskou imunitu a výrazně pomáhají viru dengue při jeho průniku do lidského hostitele. Výsledky výzkumu publikoval odborný časopis PLoS Pathogens.

Badatelé vystopovali specifické molekuly virové RNA, takzvané subgenomické flavivirové RNA (sfRNA), které se vyskytují ve slinách komárů přenášejících horečku dengue. Vědci v experimentech potvrdili, že molekuly sfRNA potlačují obranné mechanismy lidské imunity a usnadňují tím pádem rozvoj infekce v novém hostiteli.

TIP: V Asii objevili superrezistentní komáry tropické, kteří přenášejí horečku dengue

„Je fascinující, že virus dokáže s pomocí těchto molekul sabotovat imunitu v místě komářího bodnutí a získat tím velkou výhodu,“ popisuje biochemička Tania Strilets z Univerzity ve Virginii, která se podílela na výzkumu. Právě pochopení mechanismu přenosu povede podle virologů k vývoji efektivních opatření jak tento přenos blokovat. „Otevírají se před námi nové možnosti zasáhnout proti infekci viru dengue už v době sání krve nakaženým komárem,“ dodává Tania Strilets.

Verdun, ležící na řece Máze sotva 40 km od belgických hranic, hrál ve francouzských dějinách vždy důležitou roli. Jeho význam ještě vzrostl po ztrátě Alsaska a Lotrinska v roce 1871, kdy měla na nové hranici vzniknout soustava moderních fortových pevností. Tyto opevněné oblasti (mimo Verdunu i Toul, Épinal či Belfort) měly v případě nové války s Německem krýt mobilizaci francouzské armády, střežit důležité komunikace a zabránit rozvinutí nepřátelských vojsk. Mezi lety 1874–1914 tak v okolí Verdunu vzniklo celkem 20 fortů, 23 tvrzí a 114 stálých dělostřeleckých baterií.

Po vypuknutí světové války se zde prvně bojovalo už v září 1914. V důsledku střetů v Argonském lese a u Saint-Mihiel byla sice pevnost ze tří stran obklíčena, k přímému útoku na ni však nedošlo. Stranou hlavních válečných operací na západní frontě zůstal Verdun i v roce následujícím. Dohoda se tehdy zoufale snažila najít nějaké východisko ze zákopové války a spatřovala je v co největším nasazení artilerie. Zbrojovky však nedokázaly tolik nových děl rychle vyrobit, a tak generál Joseph Joffre vydal v srpnu 1915 rozkaz k odzbrojení pevností. K tomuto kroku ho vedly celkem logické důvody. Dosavadní průběh bojů naznačoval, že koncepce stálého opevnění již zastarala a zbytečně odčerpává materiální i lidské zdroje. Vždyť jen z Verdunu se podařilo získat dělostřeleckou výzbroj a munici pro 54 nových baterií! Ve fortech tak zůstaly pouze kanony pancéřových věží.

Smělé plány na rok 1916

V prosinci 1915 se Joffre i jeho protivník generál Erich von Falkenhayn rozhodli zlomit prokletí zákopového patu vyčerpáním protivníka, každý z nich toho ale chtěl docílit jinak. Zatímco Joffre prosazoval koordinaci ofenziv ve Francii, Itálii i v Rusku, které by tak zabránily německé armádě v koncentraci záloh na jednom místě, plánoval Falkenhayn zničit francouzskou armádu v jediné opotřebovávací bitvě. Spojenci nakonec jako místo společné ofenzivy na západě v roce 1916 zvolili oblast řeky Sommy v severovýchodní Francii, kde se stýkaly frontové úseky Francouzů a britského expedičního sboru (BEF).

Generál Falkenhayn pokládal za největší hrozbu právě britskou angažovanost na pozemním válčišti a chtěl proto Brity z války vyřadit. Jelikož terén ve Flandrech, kde se nacházelo jádro BEF, nebyl k takovému úderu vhodný, zdálo se mu snazší zasáhnout Velkou Británii nepřímo, a to vyřazením jejího francouzského spojence. Chtěl napadnout místo pro Francii natolik důležité, že bude muset obětovat vše pro jeho obranu. Volba padla na Verdun.

Je otázka, zda se Falkenhayn opravdu domníval, že k porážce Dohody postačí vyčerpat francouzskou armádu v jediné bitvě. Útok na Verdun spíše tvořil první etapu jeho širšího plánu. Tak či onak, velitel německé 5. armády pověřené ofenzivou, korunní princ Vilém a náčelník jeho štábu Schmidt von Knobelsdorf po válce tvrdili, že o pravém cíli operace Gericht (nejen dobýt Verdun, ale též vyčerpat Francouze), nevěděli.

Důležitým faktorem pro výběr místa byla i logistika. Zatímco na francouzské straně vedla k frontě prakticky jen jedna silnice z Bar-le-Duc a paralelně s ní úzkorozchodná dráha, protože ostatní se nacházely v dostřelu německých děl, Falkenhayn podobné potíže neměl. Přísun zásob mu zajišťovala hustá síť silnic a železnic.

Korunní princ útočí

Armáda korunního prince měla zahájit ofenzivu již 12. února 1916. Kvůli hustému sněžení ji ale bylo nutné odložit. Jednotky určené k úderu tak musely neplánovaně v první linii přečkat devět dní v zimě a všudypřítomném vlhku. Přípravy na ofenzivu navíc neunikly pozornosti Francouzů, ale generál Joffre tato varování podcenil. Philippe Pétain později vzpomínal, že do poslední chvíle očekával německý útok na Paříž nebo ve Flandrech. Velitel verdunské oblasti generál Frédéric-Georges Herr si dokonce posteskl: „Pokaždé, když žádám o posily, Joffre mi sebere další dvě baterie!“

Německé dělostřelectvo zahájilo palbu ve čtyři hodiny ráno 21. února. První výstřely vypálilo námořní dělo ráže 38 cm přezdívané Langer Max, umístěné u vesnice Duzey. Jeho cílem byly mosty přes Mázu v centru Verdunu vzdáleného 35 km, zasáhlo ale nádvoří biskupského paláce. Zanedlouho se k němu přidalo dalších 1 226 hlavní. V 16 hodin dělostřelba ustala a vojáci německého III., VII. a XVIII. sboru vyrazili na pravém břehu Mázy k francouzským zákopům hájeným příslušníky 51. a 72. divize XXX. sboru.

Po tak mohutném ostřelování nepředpokládali, že ještě narazí na vážnější odpor. V čele postupovaly Stoßtruppen, úderné oddíly vybavené plamenomety a množstvím ručních granátů. Těm se na několika místech sice podařilo narušit nepřátelské linie, ale jinde se Francouzi houževnatě bránili.

Statečnost jednoho podplukovníka

Nejtěžší boje propukly v lesíku Bois de Caures, který drželo 1 200 mužů 56. a 59. mysliveckého praporu podplukovníka Émila Drianta. Přestože se na lesík před útokem snesla palba 40 baterií a Němci měli početní převahu, myslivci odolávali, a dokonce podnikli několik zoufalých protiztečí. Druhého dne už oba prapory značně prořídly a Driant musel se zbylými 500 muži ustoupit. Sám ale záhy padl.

TIP: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (1)

Tvrdé boje probíhaly i o vesnici Haumont, vzdálenou přibližně dva kilometry na jih od Driantových pozic. Odpoledne se ji Němcům podařilo téměř obklíčit a velitel 362. pluku vydal zbytku svých mužů rozkaz k ústupu. Dobytím Bois de Caures a Haumontu Němci prolomili první linii. Francouzské ztráty byly značné, ale ne zbytečné, protože postup útočníků uvázl na dobu tolik potřebnou k přísunu posil.

Obecně platí, že čím je člověk starší, tím má menší potřebu lhát. Senioři údajně vědomě říkají nepravdu jen velmi výjimečně. K záměrnému překrucování reality se však neuchylují jen dospělí, ale i děti, a to dokonce již předškoláci. Kolem čtyř let věku dokážou prokazatelně odlišit pravdivý a nepravdivý údaj. Otázkou zůstává, zda si uvědomují dopady.

TIP: Děti v pokušení: Psychologové otestovali sílu vůle amerických a japonských dětí

Psycholog Kang Lee nechal v rámci experimentu předškolní děti hádat, jakou kartu má v ruce. V jednu chvíli ovšem předstíral, že si musí odskočit, a ponechal je v místnosti o samotě. Ačkoliv měli malí dobrovolníci zakázáno si balíček karet prohlédnout, skrytá kamera odhalila, že tak učinilo 90 % z nich. Ještě zajímavější byla následná reakce na psychologovu otázku, zda se podívali: Zdaleka ne všechny děti svůj prohřešek přiznaly, a navíc čím byly starší, tím spíš lhaly. Zatímco dvouletí caparti nepřiznali pravdu ve třetině případů, ve skupině čtyřletých účastníků lhala polovina, a u těch o rok starších šlo dokonce o celých 80 %.

Pro Asiaty má hlavní město Tchaj-wanu pověst kulinářské metropole – což pro Středoevropany znamená, že půjde o destinaci nabízející nejen exotická jídla, ale také naprosté gurmánské bizarnosti. Při zmínce o pití hadího jedu či ochutnávce dezertu z prasečí krve se většině Čechů nejspíš sbíhat sliny nebudou. Populární noční trhy v Tchaj-peji však umožňují vyzkoušet u pouličních stánků kdeco, takže si i konzervativní evropský strávník určitě pochutná. A koho neláká neotřelá kuchyně, ten může ocenit strhující architektonický mix, v němž se mísí gigantické mrakodrapy s tradičními asijskými chrámy. Na milovníky anime pak kousek od metropole čeká opravdová lahůdka: Horské městečko Ťiou-fen totiž jako by vypadlo z animovaného filmu Cesta do fantazie od studia Ghibli.

Tisíce let čínské historie

Chcete vidět spoustu čínských uměleckých děl a artefaktů starých několik tisíc let, ale nemáte chuť se prodírat přecpanými náměstími Zakázaného města v Pekingu? V tom případě musíte navštívit tchajpejské Národní palácové muzeum. Když se čínští nacionalisté v čele s Čankajškem stahovali v letech 1948 a 1949 z pevninské Číny na Tchaj-wan, nechali tam přemístit mnoho cenných kousků z císařských sbírek. Z pohledu ČLR šlo o nehoráznou loupež, zatímco představitelé původní Čínské republiky se sídlem na Tchaj-wanu využívali zmíněné muzeum jako argument, proč má být jediným pokračovatelem čínského státu jejich ostrov, a nikoliv pevnina. 

Poukazovali tím na skutečnost, že se většina důležitých artefaktů čínských dějin nachází právě v Tchaj-peji. Navíc dané odůvodnění získalo na síle, když během kulturní revoluce v 60. letech zničili mladí komunisté pod vedením Mao Ce-tunga mnoho historických cenností, které v archivech pevninské Číny ještě zůstaly. 

Nefritové zelí

Národní palácové muzeum má pro Tchajwance podobný význam jako Louvre pro Francouze. Co se dá považovat za místní „Monu Lisu“? Nejslavnější dílo bezpochyby představuje čínské zelí s hmyzem vyřezané z jadeitu a nesoucí přívlastek Jadeitové nebo také Nefritové. Měří pouhých 18,7 centimetru na výšku a 9,1 centimetru na šířku, má však ohromnou estetickou sílu: Mléčně bílá hlávka se zeleným vrcholkem symbolizuje ženské ctnosti a malinké kobylky vykukující zpoza listů značí děti. 

Nejvzácnější exponát Národního palácového muzea, Nefritové zelí, má pro místní obyvatele stejný význam jako Mona Lisa pro Italy. (foto: Profimedia)

Hned vedle muzea, kde lze strávit klidně i celý den, pak narazíte na příjemnou zahradu Č’-šan. Jedná se o ideální místo pro odpočinek v zeleni, přičemž napodobuje parky z období čínských dynastií Sung a Ming.

Něco pro dobrodruhy

Hlavní atrakci Tchaj-peje však nepředstavují památky. Turisté nejčastěji míří za nočními trhy, kde se kromě suvenýrů, oděvů a dalších tretek prodává pro Čechy velmi nezvyklé jídlo. Tři velké trhy se konají ve čtvrtích Š’-lin, Chua-si a Tchung-chua. Zatímco první zmíněný cílí hlavně na cizince, jako místní se „nadlábnete“ spíš v Tchung-chua. Mezi klasické pochoutky, jež nechybějí snad na žádném tchajpejském trhu, patří „smradlavé tofu“, bulka s jarní cibulkou z hliněné pece nebo třeba teplé sójové mléko podávané se smaženými těstovými válečky, což místní považují za klasickou snídani. 

Máte-li dobrodružnější jazýček, můžete zkusit třeba dezert z prasečí krve alias pig blood cake. Jde vlastně o náplň Čechům známého jelita, napíchnutou na dřívko jako nanuk a obalenou směsí mletých arašídů a koriandru. Na trhu se dají koupit také žabí vejce či vafle ve tvaru mužských genitálií. A na strávníky, jimž nevadí trocha adrenalinu, čeká ve čtvrti Chua-si alkoholové opojení s „hadí“ příchutí.

Hadí panáky

Objednat si na Tchaj-wanu k jídlu hadí maso je stejně normální jako dát si v české restauraci lososa. Navíc mají zmíněné pokrmy podle čínské tradiční medicíny blahodárné účinky. Popsaný zážitek si můžete dopřát v hadí restauraci na ulici Chua-si, kde se také konají obvyklé noční trhy. Kromě salátu s kousky hada tam lákají i na „panáky“ s toutéž tematikou: Dostanete tak sklenku s hadím jedem, krví či žlučí nebo hadí „penisové víno“ – údajně likér s podobnými účinky jako viagra. Alkohol se přitom nepije „na ex“: Nejdřív se má do poloviny vyprázdnit sklenička s hadí krví a ty ostatní se do ní potom pomalu domíchávají. Každopádně se nemusíte bát otravy, jelikož jed se rozloží při výrobě nápojů. 

Seznam roztodivných tchajpejských podniků ovšem rozhodně nečítá pouze jednu položku. Jde spíš o nekonečný přehled, kam spadá třeba i „záchodová restaurace“: Kromě toho, že se tam místo klasických židlí sedí na vyřazených toaletách, může mít váš talíř podobu záchodové mísy, a pokud si dáte čokoládovou zmrzlinu, bude tvarem připomínat hovínko. Takže dobrou chuť!

Jako z jiného světa

Vizuálně úchvatný anime film Cesta do fantazie z pera japonského scenáristy a režiséra Hajaa Mijazakiho líčí putování desetileté dívky fantaskním světem, kde se objevují duchové a nadpřirozené bytosti, kouzelné křivolaké uličky i čajovny ověšené červenými svítilnami. Co má snímek z dílny japonského studia Ghibli společného s Tchaj-wanem? Podle Mijazakiho zhola nic, ale mnoho cestovatelů se nemůže zbavit dojmu, že umělec čerpal inspiraci právě v horském městečku Ťiou-fen nedaleko Tchaj-peje. Autobus vás tam z metropole doveze zhruba za hodinu a půl. 

Pitoreskní sídlo se tyčí na zelených vršcích kousek od pobřeží, takže se vám při procházce jeho úzkými uličkami se spoustou kaváren a čajoven, stánků s občerstvením či obchůdků s keramikou naskytnou také úžasné výhledy. Nahoře na kopci se vyjímá čajovna A-Mei, ozdobená nespočtem červených papírových luceren. Právě zmíněná stavba vypadá jako z Mijazakiho filmu, přestože režisér jakoukoliv podobnost opakovaně popřel. 

Ťiou-fen se svou kouzelnou atmosférou proslul teprve před sto lety, když do někdejší ospalé vesnice začaly proudit davy po nálezu zlaté žíly v blízkých horách. Zlatá horečka v místech propukla na přelomu 19. a 20. století. Tehdy byl Tchaj-wan kolonií pod správou Japonska, a mnoho ťioufenských domů tak nezapře vliv japonského architektonického stylu.

Výtah nad oblaka

Dominantu Tchaj-peje nelze přehlédnout: Mrakodrap Taipei 101 se tyčí do úctyhodné výšky 508 metrů, a v letech 2004–2010 mu dokonce patřilo světové prvenství, než jej vystřídala dubajská věž Burdž Chalífa. Tchajwanský velikán má 101 pater, ale pro turisty je otevřený jen do 89. podlaží. Přesto jeho návštěva znamená ohromný zážitek, už proto, že výtah zvládne desítky pater vystoupat za pouhých 37 vteřin. Stovka v názvu budovy symbolizuje dokonalost, a číslo 101 tudíž značí něco, co ji ještě překonává. Stavba by měla odolat zemětřesení i tropické bouři, protože Tchaj-wanem se každý rok prožene hned několik tajfunů. Tvarem pak Taipei 101 připomíná kmen bambusu či pagodu.

TIP: Co skrývá Zakázané město: Poznejte zapovězené sídlo synů nebes

Po soumraku můžete každý den v týdnu obdivovat jinou barvu nasvícení ikonické stavby a nejlepší výhled na ni získáte ze Sloní hory ve čtvrti Sin-i. Strmá stezka měřící 1,5 kilometru vás zavede na vrchol, odkud Taipei 101 uvidíte v celé jeho kráse. Nejlepší čas k túře se nabízí později večer, abyste si vychutnali také západ slunce. Výšlap nicméně stojí za to i ve špatném počasí: Mlha se totiž často převaluje u paty mrakodrapu, takže se zdá, jako by se vznášel na oblacích.

Polychlorované bifenyly se od první poloviny 20. století využívaly jako aditiva v barvách, lacích a náplních mnoha různých zařízení. Až později se ukázalo, že tyto látky sice nejsou významně toxické při jednorázové otravě, jde ale o nebezpečné karcinogeny, zákeřné kvůli možnosti postupného hromadění v těle, které může mít velmi závažné důsledky pro zdraví.

Jednotlivé země sice víceméně zakazují používání PCB již dlouhé desítky let, přesto se ale tyto látky stále vyskytují v prostředí, včetně velmi odlehlých míst planety. Polychlorované bifenyly jsou totiž chemicky velmi stálé a odolné vůči vlivům prostředí. Výborně se rozpouštějí v tucích, což přispívá k jejich hromadění v těle.

Znečištěný příkop

Jak nedávno zjistil evropský výzkumný tým, v jehož čele stála Anna Sobeková ze Stockholmské univerzity, polychlorované bifenyly se nacházejí v materiálu na dně Atakamského příkopu, známého též jako Peruánsko-chilský příkop. Jde o jedno z nejhlubších míst na povrchu Země, jehož dno se nachází v hloubce kolem 8 tisíc metrů pod hladinou oceánu. Znepokojivé výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Badatelé odebírali vzorky na pěti různých lokalitách na dně Atakamského příkopu, pomocí zařízení pro současný odběr většího počtu vzorků mořského dna. Ukázalo se, že PCB je přítomné v každém vzorku. Jejich množství sice není velké, nicméně vzhledem k odlehlosti místa a izolovanosti místa je přítomnost těchto látek pro vědce překvapením. Vyšší koncentrace badatelé objevili například v Baltském a Severním moři nebo třeba v Tokijském zálivu.

TIP: Časovaná bomba: Tající led v Grónsku může odkrýt opuštěnou toxickou základnu

Sobeková a její kolegové přiznávají, že je velmi zvláštní nalézt stopy lidské činnosti, ještě ke všemu tak toxické, na dně hlubokomořského příkopu. Jen těžko si lze představit místo na zemském povrchu, které by bylo tak vzdálené a izolované od lidské civilizace. V dohledné době se chystají do severozápadní části Pacifiku, kde hodlají velmi podobným způsobem prozkoumat Japonský příkop, který se táhne v podobné hloubce jako Atakamský příkop.

Římské město Pompeje zničené při výbuchu sopky Vesuv v roce 79, patří mezi nejzachovalejší starověké archeologické lokality na světě. Jeho návštěvník bude ohromen velice dobře dochovanými stavbami, jejichž zdivo dosud stojí až do výše několika metrů, jejich nádhernou uměleckou výzdobou a také mnoha různými předměty denní potřeby (vystavenými v neapolském národním muzeu). Podobně skvěle zachované město – navíc z doby bronzové o více než 1 500 let dříve – bylo objeveno i v Řecku.

Katastrofa

Stalo se tak na kykladském ostrůvku Théra, známějšímu dnes pod italským poetičtějším jménem Santorini. V lokalitě Akrotiri zde byla na konci šedesátých let minulého století odhalena část prehistorického města, s výstavnými domy zdobenými nástěnnými malbami. Akrotiri je překryto asi jedenáct metrů vysokou vrstvou sopečné tefry – pozůstatkem po velice silném výbuchu vulkánu, jehož zbytkem vlastně ostrov Théra je. Bohužel tedy, nejlépe dochované – a z hlediska vědy i nejslibnější – archeologické lokality bývají právě takové, které byly zničeny (a jejich obyvatelé často zahynuli) následkem náhlé přírodní katastrofy. Ale – vraťme se na začátek.

V roce 1859 byla zahájena výstavba suezského průplavu, která vyžadovala obrovské množství stavebního materiálu. Při hledání vhodného zdroje k výrobě dostatečně tvrdého a nepropustného cementu padla volba na ostrov Théru, jejíž povrch tvořila až několik desítek metrů vysoká vrstva sopečného popela, smíšeného s vápencem. Théra byla dobře umístěná i z dopravního hlediska – nachází se totiž jen zhruba 140 km severovýchodně od Kréty a asi 850 km od egyptského Port Saidu.

Potřebný materiál byl dobýván i na nedalekém ostrůvku Therasia, pod vedením francouzského geologa Ferdinanda Fouqué. Ten si poprvé v roce 1866 všiml zbytků starých zdí a keramiky na Therasii a o 4 roky později i na jižním pobřeží Théry nedaleko vesnice Akrotiri. Bylo jasné, že jde o lidskou rukou vytvořené stavby, a to z doby ještě před mohutným sopečným výbuchem. Menší archeologické vykopávky pokračovaly i v dalších letech.

Za co může Kréta

Na přelomu století se na ostrově objevili i němečtí archeologové Friedrich Hiller von Gaertringen a Robert Zahn. Tomu druhému se u Akrotiri podařilo najít i některé zajímavé předměty, včetně střepu s neznámým písmem. Přesnější chronologické zařazení těchto nálezů ale tehdy nebylo možné. O řecké prehistorické kultuře – zvláště té na Kykladech – zatím nebylo známo téměř nic. Na počátku 20. století pak začaly vykopávky na Krétě, díky nímž byla objevena vyspělá tzv. mínojská civilizace doby bronzové. Na Théru tedy historicko-archeologická obec na několik desetiletí zapomněla.

Na konci třicátých let 20. století vykopal mladý řecký archeolog Spyridon Marinatos ruiny výstavné minojské vily v lokalitě Amníssos na střední Krétě – asi 6 km od dnešního hlavního města Kréty Iraklia. V jejích troskách nalezl naplavené kusy zvláštní horniny, kterou později určil jako sopečnou pemzu pocházející právě z Théry. Jak se tam vůbec dostala? Marinatos formuloval hypotézu, že pemzu až na Krétu vyplavila tsunami způsobená výbuchem sopky na Théře. Mohutná přílivová vlna způsobila zkázu krétské mínojské kultury a mohla prý dokonce inspirovat i Platónovu legendu o zániku Atlantidy.

Marinatova hypotéza byla dlouho odmítána. Teprve v roce 1967, již jako profesor archeologie na athénské univerzitě, začal s vykopávkami poblíž vesnice Akrotiri. Zde je totiž vrstva pemzy vysoká jen asi jedenáct metrů. Technicky obtížné vykopávky odkryly několik sektorů města s výstavnými stavbami, zdobenými často vysoce hodnotnými nástěnnými malbami s jasnými prvky mínojského uměleckého stylu. Právě díky dobře dochovaným domům i jejich umělecké výzdobě je dnes lokalita známá mezi turisty i odbornou veřejností. Vykopávky však dosud odkryly jen malou část Akrotiri (asi 1,2 ha). Jeho původní rozloha byla několikanásobně větší.

Datace výbuchu

Odkrytím několika výstavných komplexů ale studium lokality neskončilo. Marinatos chtěl především potvrdit svou před skoro třiceti lety zveřejněnou hypotézu o souvislosti zdejší erupce s pádem krétské mínojské civilizace. Anebo alespoň blíže prozkoumat okolnosti výbuchu a zániku Akrotiri. Bohužel na podzim 1974 v lokalitě nešťastně zahynul – a je v ní i pohřben. Na základě srovnání místní keramiky s tou na Krétě byla sopečná erupce, která způsobila zánik města, zařazena do první fáze pozdní doby bronzové. Srovnáním importů typických artefaktů a písemných zmínek v rámci ostatních civilizací ve východním Středomoří, byla erupce nejprve datována do poloviny 16. století př. n. l. V posledních zhruba třiceti letech ale došlo k zásadním pokrokům v přírodních vědách, které umožnily výbuch thérské sopky datovat přesněji – a především ho posunout o něco hlouběji do minulosti.

Pomohly nejen výsledky radiokarbonového datování. Na letokruzích nalezených dřev byly provedeny dendrochronologické analýzy, vědci studovali i změny v jednotlivých vrstvách grónských ledovců. To vše spolehlivě ukázalo na to, že erupce nastala někdy mezi lety 1640 a 1600 př. n. l., tedy až o století dříve, než naznačují historické synchronismy. Dnes se nejčastěji udávají „zaokrouhlenější“ data 1625 nebo 1615 př. n. l. Thérská erupce tedy sice vyvolala vlnu tsunami a silně poškodila některé krétské lokality, pád mínojské palácové civilizace, ke kterému došlo až o zhruba 150 let později, však bezprostředně nezpůsobila.

Pozvolný zánik

Moderní věda také pomohla osvětlit průběh výbuchu. Nejprve přišlo silné zemětřesení, které sídliště poničilo. Nějaký čas poté se ale obyvatelé, kteří si patrně zřídili dočasná obydlí poblíž, vrátili a pokusili se poškozené budovy uklidit a opravit. Pokud předtím došlo k obětem na životech, musela být těla odnesena a pohřbena někde jinde. Tento předpoklad by také vysvětloval, proč při vykopávkách dosud nebyli nalezení žádní nebožtíci a jen minimum cenných předmětů.

Rekonstrukční práce pak nějakou dobu probíhaly, když se vulkán probudil – a během několika fází erupční aktivity pokryl celý ostrov (tedy to, co z něj zbylo) vysokou vrstvou pemzy. Obyvatelům se ale zřejmě podařilo uniknout včas.

Akrotiri

Jak vlastně Akrotiri vypadalo a co je z něj dnes vidět? Především je třeba si uvědomit, že na místě lokality stála už okolo roku 5300 př. n. l. skromná pozdně neolitická vesnice zemědělců a farmářů. Osídlení se pak rozrostlo v průběhu rané doby bronzové v 3. tisíciletí př. n. l. Na konci tohoto období pak bylo sídliště poprvé poškozeno zemětřesením. Obyvatelé však nepřízeň osudu vzali jako výzvu – a své sídliště přestavěli a zvětšili tak, že ho lze nazvat městem. Některé budovy dosahovaly do výšky několika podlaží a také je zdobily nástěnné malby. Město mělo i poměrně sofistikovaný odvodňovací systém. Postupně bohatlo díky obchodním a kulturním kontaktům, především s palácovou civilizací minojské Kréty.

Okolo roku 1700 př. však zemětřesení udeřilo znovu. Opět došlo k nové výstavbě, architektonické expanzi a úpravě urbanistického plánu. Ale vyšší moc městu dopřála již jen maximálně osmdesát let existence. Především tuto poslední architektonickou fázi může návštěvník obdivovat při návštěvě archeologického areálu.

Jak již bylo uvedeno, fasády některých budov – označovaných podle charakteristické výzdoby, nalezeného artefaktu nebo jen čísly – se dochovaly až do výše tří podlaží a vykazují určité krétské prvky. Základy a spodní podlaží sestávaly z kamenných bloků nebo alespoň menších nepravidelných kamenů. Vyšší podlaží pak obyvatelé stavěli většinou z nepálených cihel (případně i z kamenné drti).

Umělecké kvality

Celé zdivo vyztužovaly kvůli větší stabilitě při případném zemětřesení dřevěné trámy. Výztuha dokonce tvořila na fasádách určitý dekorační prvek. Také okenní a dveřní otvory se obkládaly dřevěnými trámy. Schodiště do vyšších podlaží byla dřevěná či kamenná. Počet a půdorys místností ve vyšších podlažích je rekonstruován mimo jiné na základě počtu a podoby oken. Ve většině z odkrytých staveb se alespoň jedna místnost skvěla nástěnnými malbami vysoké kvality a provedené v mínojském uměleckém stylu. Jejich autory tedy mohly být i krétští umělci.

Odkrytý areál města přístupný turistům zahrnuje stavby seskupené podél jediné dosud odkryté ulice, označované jako Cesta Telchinů. Ulice se na třech místech rozšiřuje do náměstí, z nichž zejména Trojúhelníkové náměstí krásně navozuje atmosféru běžného dne v kykladském přímořském městě v 17. století př. n. l.

Jako dokonalá ukázka typického městského obydlí může posloužit takzvaný Západní dům. Je kompletně vykopán a má celkem dvě podlaží. V přízemí se nacházejí skladiště a dílny, nahoře pak poměrně luxusní místnosti s freskami. Ty patří mezi nejznámější nástěnné malby z Akrotiri a znázorňují dva mladé rybáře s bohatým úlovkem. Pozoruhodný je pak i skoro dvacet metrů dlouhý miniaturní freskový vlys. Zachycuje bojové scény, výjevy africké krajiny včetně zvěře, námořní slavnosti s nazdobenými loděmi a dvěma městy.

TIP: Smrt obyvatel Herculanea byla zřejmě děsivější a rychlejší než v Pompejích

Jedinečné fresky se dochovaly také v příbytku zvaném Xeste 3. Zobrazují především několik žen různého věku sbírajících šafrán a velkou trůnící bohyni. Nálezy z Akrotiri jsou vystaveny v Muzeu prehistorické Théry v hlavní vesnici ostrova – Fiře. Několik fresek – především s výjevy skalnaté krajinky, antilop a boxujících dětí – bylo převezeno do athénského Národního archeologického muzea. Vzhledem k až neuvěřitelně dobré zachovalosti staveb ukazuje Akrotiri jedinečný příklad egejského města pozdní doby bronzové. Až má návštěvník pocit, že zde snad bydleli ještě poměrně nedávno naši praprarodiče…

Budoucí úspěšný vojevůdce přišel na svět 8. listopadu 1885 v malé vesničce Osugi Mura v prefektuře Koči na ostrově Šikoku v jižním Japonsku. Oproti původnímu záměru rodičů nakonec nekráčel ve šlépějích svého otce, venkovského lékaře, ale byl v patnácti letech poslán do kadetní školy v Hirošimě, kterou absolvoval s vyznamenáním v roce 1908. Vzápětí byl zařazen do sestavy 11. pěšího pluku. Tím ovšem Jamašitova školní léta zdaleka neskončila. V následujícím období totiž postupně prošel Ústřední vojenskou akademií a Školou generálního štábu v Tokiu. Studium zakončil s výborným prospěchem v hodnosti kapitána roku 1916.

Raketový vzestup

Rok po skončení Velké války byl Jamašita, nyní již podplukovník, vyslán na vojensko-diplomatickou misi do Švýcarska a poválečnými nepokoji zmítaného Německa. Po dvou letech v roli vojenského přidělence, kdy nikterak nezaostal za očekáváními svých nadřízených, byl povolán zpět do vlasti, aby až do roku 1926 sloužil v nejvyšším velitelství císařské branné moci v Tokiu. V téže době zastával rovněž post instruktora ve štábní akademii, jejíž prostředí důvěrně znal. Mezi roky 1926–1929 působí znovu na evropském kontinentu, tentokrát se dočasným domovem čerstvého generálmajora stala metropole na Dunaji, Vídeň. Roku 1930 byl zpět v Tokiu, kde se ujal velení 3. gardového regimentu.

Mocenské pletichy

Ve 20. a 30. letech 20. století zmítaly japonskou politickou scénou zákulisní boje znesvářených mocenských skupin usilujících o dominantní vliv na další směřování Země vycházejícího slunce. Jamašitovi byly jakékoliv intriky naprosto cizí. Jakožto hluboce věřící člověk, dbající na svou bezúhonnost, nestrannost a čest, pohlížel na tyto pletichy se zjevným despektem.

Svou nespornou autoritou a zprostředkováním se na jaře 1936 zasazoval o co nejshovívavější přístup k účastníkům tzv. „povstání mladých důstojníků“, kteří usilovali o vymanění ozbrojených sil z vlivu politických elit a jejichž motivaci generál dobře rozuměl. Císař Hirohito se však rozhodl ukázat tvrdou ruku. Padlo osmnáct hrdelních trestů a velitelským sborem se převalila nevídaná vlna čistek a propouštění. Rovněž na Jamašitovu hlavu se snesla nevole a ostrá kritika řady rivalů, mezi nimiž vynikal Hideki Tódžó, budoucí premiér a ministr války. I proto byl Jamašita, povýšený v listopadu 1937 na generálporučíka, nakonec uklizen do severní Číny, kde se se 4. pěší divizí okamžitě zapojil do boje.

Pro způsob Jamašitova uvažování je více než typické, že v následujících dvou letech se na čínské frontě záměrně vystavoval extrémnímu nebezpečí a přímo vyhledával smrt na bitevním poli. Jen tak mohl sám před sebou smazat skvrnu domnělé zrady na svém panovníkovi.

Císařská nemilost ovšem netrvala věčně. V létě roku 1940 byl jmenován generálním inspektorem japonských vzdušných sil a první polovinu roku 1941 strávil ve funkcivedoucího vojenské delegace v nacistickém Německu a fašistické Itálii. Měl tak příležitost nejen se osobně setkat s Adolfem Hitlerem a Benitem Mussolinim, ale především blíže se seznámit s progresivní taktikou blitzkriegu praktikovanou německým Wehrmachtem. Tyto neocenitelné zkušenosti se o několik měsíců později zřetelně promítly do jeho operací v Malajsku.

Malajské tažení a pád Singapuru

Měsíc před japonským úderem na základnu americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru stanul Jamašita v čele 25. armády dislokované ve Francouzské Indočíně. Přijížděl z Mandžuska s úkolem, z něhož by se leckomu roztřásla kolena. Dobytí Malajsie, která poskytovala 38 % světové produkce kaučuku a více jak 60 % světové těžby cínu, tedy surovin, kterých se japonskému válečnému hospodářství zoufale nedostávalo, nebylo rozhodně snadnou záležitostí. Zvláště když jedním z hlavních cílů nebylo nic menšího, než pokoření chlouby britského kolonialismu, zdánlivě nedobytné pevnosti Singapur.

Jamašita mohl počítat s přibližně 70 000 vojáky prvosledových jednotek, z valné části ostřílenými veterány z války v Číně. Naprostou vzdušnou převahu mu mělo zajistit 459 letadel armádního a 159 letounů námořního letectva. Generál, inspirovaný německou bleskovou válkou, spoléhal na maximální rychlost postupu, čemuž měly napomoci jak poměrně silné tankové oddíly, tak rovněž 6 000 jízdních kol, která byla přidělena ke každé pěší divizi.

Osmého prosince 1941 vpadli Japonci do Thajska a bez zbytečného otálení zamířili na jih. Ve dnech 11.–12. prosince prolomil Jamašita obranné linie Britů u Jitry, 7. ledna se probil přes řeku Slim a o čtyři dny později vstoupili císařští vojáci do Kuala Lumpuru. Britové přitom vůbec nebyli schopni adekvátně reagovat na Jamašitovo stále opakované řešení bojových situací. Japonci obvykle s omezenými silami v nočních hodinách a za podpory lehkých tanků čelně napadli pozice nepřítele, čímž upoutali jeho veškerou pozornost, a následně mu hlavní mocí zasadili rozhodující úder do boků a týlu. Oddíly Commonwealthu tak byly nuceny vyklízet jeden post za druhým, což mělo přímo katastrofální dopad na rapidně se zhoršující morálku jak vojáků, tak důstojníků.

V noci z 30. na 31. ledna 1942 vydal generálporučík Percival všem jednotkám rozkaz k ústupu na ostrov Singapur a zaujetí pozic v pevnostním obranném perimetru. Percivalovu velení zde podléhalo takřka 90 000 mužů. Poté, co Japonci v noci na 9. února zdolali i necelý kilometr širokou Johorskou úžinu oddělující ostrov od pevniny, byl osud obránců zpečetěn. Po dalších šesti dnech zoufalství, 15. února po šesté hodině odpolední, Arthur Percival rozkázal složit zbraně a vzdát se. Do rukou vítězů, kromě desítek tisíc spojeneckých vojáků, padlo i ohromující množství válečného materiálu. Ne nadarmo britský ministerský předseda Winston Churchill označil pád Singapuru „za největší pohromu a nejpotupnější kapitulaci v britské historii“.

Manilský masakr

Jamašita, těšící se po obrovském triumfu nesmírné popularitě, však musel záhy spolknout hořkou pilulku. Hideki Tódžó, od října 1941 ministerský předseda, popustil uzdu letité zášti a v záchvatu žárlivosti na úspěchy dávného rivala nechal „Malajského tygra“ v červenci 1942 přeložit k 1. armádě, jež v Mandžusku střežila hranice se Sovětským svazem. Na této ztracené vartě setrval Jamašita více jak dva roky.

Teprve po Tódžóově pádu a v situaci z vojenského hlediska pro Japonsko již krajně nepříznivé byl Jamašita povolán zpět na hlavní bojiště. V polovině října 1944 se ujal velení 14. armády, jež byla pověřena obranou Filipín. Tváří v tvář naprosté převaze spojenců vyklidil počátkem roku 1945 hlavní město Manilu a stáhl se do hor. Avšak admirál Iwabuči neuposlechl jednoznačný rozkaz, ve městě setrval a se svými muži v něm rozpoutal učiněné peklo, jemuž padly za oběť desetitisíce bezbranných civilistů. Samotný Jamašita, vedoucí ještě po řadu měsíců marné boje v džungli, se vzdal americkým oddílům až s celkovou japonskou kapitulací 2. září 1945.

Krátký proces

V rámci poválečného vyřizování účtů byl Jamašita v Manile postaven před vojenský soudní tribunál, který ho obžaloval z válečných zločinů. Proces, probíhající od 29. října do 7. prosince, se stal významným precedentem. Jamašitovi byla totiž přisuzována i vina za zvěrstva páchaná podřízenými, jimž mohl jen těžko zabránit. Kam až v takovém případě sahá odpovědnost vrchního velitele, je velmi diskutabilní. Jamašita, zbavený z rozkazu generála MacArthura svých hodností, po vynesení nejvyššího trestu pouze lakonicky poznamenal: „V každé válce musí být někdo poražen. Veskutečnosti jsem souzen za to, že jsem prohrál válku...“

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Generálova poslední slova, jež vyřkl těsně předtím, než mu oprátka navždy sevřela hrdlo, zněla: „Modlím se za císařův dlouhý život a věčné blaho.“ V této jedné větě Tomojuki Jamašita výstižně shrnul svou celoživotní filozofii.

Na samém počátku dané fráze vlastně žádný kůň nestál. Úředního šimla jsme si vypůjčili z rakouské němčiny, kde výraz Schimmelreiter označuje úředníka pracujícího mechanicky podle šablony, přičemž jej doslovně můžeme přeložit jako „jezdec na šimlovi“.

TIP: Jazykovědma radí: Kde se vzalo úsloví „bez ztráty kytičky“ a jak vzniklo „pexeso“

Šiml sem pronikl coby humorné přetvoření latinského simile, značícího šablonu či vzor. Nejdřív jsme tedy měli byrokrata s šablonou, ale abychom ho zesměšnili, šablonu jsme mu vzali a posadili jsme jej na šimla. A tak vzniklo dnes známé spojení.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V září 2020 byl při výzkumu pozoruhodné rentgenové dvojhvězdy Vela X-1, nacházející se v souhvězdí Plachet, neplánovaně objeven rádiový pulzar, který dostal označení PSR J0901-4046. Na objevu se tehdy podílela jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT. Vědcům bylo záhy jasné, že jde o výjimečný objekt. PSR J0901-4046 pulzuje periodou 75,9 sekundy, což z něj dělá nejpomalejší pulzar ze všech známých neutronových hvězd. Vědci odhadli jeho stáří na 5,3 milionů let a mimo jiné zjistili, že má extrémně silné magnetické pole.

Ruský fyzik Denis Sobjanin z Lebeděvova fyzikálního institutu nedávno analyzoval charakteristiky tohoto ultrapomalého rádiového pulzaru a dospěl k názoru, že jeho magnetické pole je ještě mnohem silnější, než kolik uváděly původní odhady. Své závěry zveřejnil v odborném časopisu Physical Review D.

Magnetický rekord

Sobjaninovy výpočty ukázaly, že indukce magnetické pole na povrchu dotyčného pulzaru dosahuje hodnot přes 2,7 × 10¹⁶ gaussů, což odpovídá 2,7 × 10¹² tesla, čili 2,7 bilionů tesla (2 700 000 000 000 tesla). Pokud jsou výsledky ruského fyzika správné, má pulzar PSR J0901-4046 nejsilnější magnetické pole ve známém vesmíru.

Rádiový snímek okolí rentgenové dvojhvězdy Vela X-1, se zvýrazněným pulzarem PSR J0901-4046. (zdroj: Ian Heywood, CC BY-SA 4.0)

Dosavadním držitelem tohoto rekordu byl pulzar v rentgenové dvojhvězdě Swift J0243.6+6124, jehož indukci magnetického pole čínští odborníci díky pozorováním čínské vesmírné rentgenové observatoře Insight-HXMT loni v červenci (2022) odhadli na 1,6 bilionů tesla.

TIP: Radioastronomové objevili zcela unikátní neutronovou hvězdu: Žádnou podobnou zatím neznáme

Sobjanin se domnívá, že vzhledem k extrémně silnému magnetickému poli pulzaru PSR J0901-4046 tento pulzar zřejmě nezpomalil působením záření spojeného s magnetickým dipólem pulzaru, ale kvůli enormnímu elektrickému proudu, který dosahuje hodnot kolem 56 megaampér. V takovém případě rotační energii pulzaru „odnášejí“ urychlené elektricky nabité částice v oblastech pólů pulzaru.