Nizozemská metropole je zřejmě hlavním městem světa, pokud jde o cyklistiku. Po ulicích Amsterdamu jezdí asi 850 tisíc jízdních kol a tento druh osobní dopravy má značný vliv na vzhled i fungování celého města. Stinnou stránkou rozšířenosti cyklistiky je, že v Amsterdamu kvete zločin spojený s krádežemi jízdních kol. Každoročně jsou jich zde odcizeny desítky tisíc. 

Odborníky zajímalo, jaký je osud ukradených bicyklů. Co se s nimi vlastně děje? Mizí jinam a tam jsou prodávány pod rukou? Nebo končí na dně amsterdamských kanálů? Výzkumníci místního institutu pro pokročilá řešení spojili síly s inženýry amerického institutu MIT a vybavili několik bicyklů nenápadným sledovacím zařízením. Následně výzkumníci sledovali, co se bude s koly dít. Výsledky tohoto zajímavého experimentu zveřejnil minulý týden vědecký časopis PLoS ONE.

Desetitisíce krádeží ročně

Výsledky badatele překvapily. Ukázalo se, že se odcizená kola ve většině případů nemizejí z ulic Amsterdamu a ani nekončí pod hladinou zdejších kanálů. Ve skutečnosti zůstávají ve městě a často se na nich jezdí ve víceméně stejných oblastech. Pravděpodobně jsou kola záhy po krádeži opět prodávána v blízkém okolí a noví majitelé nejspíš netuší, že jezdí na kradených bicyklech.

„V naší laboratoři pracujeme s identifikačními čipy, které nám pomáhají mapovat zajímavé fenomény s velkým dopadem. Sledovali jsme například cesty, jimiž po světě koluje ilegální elektronický odpad. V tomto projektu jsme se zaměřili na ukradené bicykly, což je téma významné pro Amsterdam i řadu dalších měst,“ uvádí vedoucí výzkumného týmu Carlo Ratti, šéf laboratoře Senseable City Lab institutu MIT.

Řekni, kde ta kola jsou

V Amsterdamu je oficiálně hlášeno zhruba 11 tisíc odcizených kol ročně, podle odhadů se ale skutečný počet krádeží pohybuje okolo 28 500 kol ročně a nejpesimističtější odhady pracují dokonce s číslem 80 000 odcizených bicyklů. V každém případě jde o nepříjemný fenomén spojený s jinak v mnoha ohledech přínosným rozvojem městské cyklistiky.

Výzkumníci umístili na stovku jízdních kol nenápadná sledovací zařízení, s jejichž pomocí mapovali jejich pohyb v průběhu pěti měsíců. Během tohoto časového období bylo ukradeno 70 bicyklů, což přesahuje i jinak vysoký amsterdamský průměr. 68 jízdních kol zůstalo po krádeži v oblasti a šest z nich strávilo dostatek času v blízkosti prodejen ojetých kol, aby výzkumníci usoudili, že tato kola byla pravděpodobně určená k prodeji. Dalších 12 jízdních kol bylo převezeno na jiná místa spojená s černým trhem bicyklů. 22 odcizených kol se po krádeži pohybovalo v podstatě v totožné oblasti.

TIP: Překvapivé zjištění: Teplejší a mírnější zimy zvyšují zločinnost

I když experiment primárně nesloužil ke sledování kriminálních aktivit, přinesl podle výzkumníků cenné informace o povaze problémů s krádežemi jízdních kol v Amsterdamu. Výsledky badatelé předali amsterodamským úředníkům, kteří mají krádeže kol ve městě na starosti a mohou je využít k návrhům dalších řešení a opatření.

Tým německých vědců zkoumal 292 lidí, kteří podstoupili spánkové studie zvané polysomnografie. Ty se pravidelně provádějí u pacientů, kteří mají potíže se spánkem. Jsou požádáni, aby spali přirozeně ve speciální laboratoři bez budíku, a lze sledovat kvalitu a typ spánku i jeho délku. Po vyloučení osob užívajících léky ovlivňující spánek, technických chyb a těch, kteří mohli vynechat první fázi REM, zůstalo v nové studii 188 pacientů.

Kratší a méně kvalitní

Analýza lidí, kteří se zúčastnili spánkové studie, ukázala, že v zimě zřejmě zažívají zhruba o 30 minut delší úseky takzvané REM fáze spánku. Jde o spánkovou fázi, ve které se nám zdají sny a kterou charakterizují rychlé pohyby očí. Během REM fáze se zvyšuje mozková aktivita, lidem se mohou zdát sny a za noc se několikrát opakuje. REM fáze také přímo souvisí s cirkadiánními hodinami ovlivňovanými změnou světla. I u městské populace, u které se předpokládá méně kvalitní spánek, lidé v zimě zažívají delší REM fázi než v létě. 

Výzkum také ukázal, že v nejchladnějších měsících roku lidé nespí tak hluboce jako například na podzim. Podle vědců byla celková doba spánku v zimě zhruba o hodinu delší než v létě, ale tento výsledek nepovažovali za statisticky významný.

TIP: Mezi dvěma spánky: Je pro nás dělený spánek přirozenější?

„Sezónnost je všudypřítomná u všech živých bytostí na této planetě. Přestože přes zimu podáváme nezměněné výkony, lidská fyziologie se v únoru nebo březnu snižuje a člověk má pocit, že tzv. běží naprázdno,“ řekl spoluautor studie Dieter Kunz. „Obecně platí, že společnosti musí přizpůsobit spánkové návyky včetně délky a načasování spánku ročnímu období, nebo přizpůsobit školní a pracovní rozvrhy sezonním potřebám,“ dodal.

Pokud by se výsledky studie podařilo zopakovat u lidí se zdravým spánkovým cyklem, poskytlo by to první důkaz o potřebě přizpůsobit spánkové návyky ročním obdobím. Například tím, že by se v chladnějších a tmavších měsících chodilo spát o něco dříve.

Americký Curtiss Tomahawk si oblibu sovětských stíhačů příliš nezískal. Na jejich způsob boje špatně stoupal a hlavně nebyl dostatečně obratný. Rozhodně mu ale nešlo upřít mimořádnou odolnost, což se mnohokrát prokázalo i při taranu. Velké stíhací eso působící na severu východní fronty – Alexej Chlobystov (1918–1943) od 147. stíhacího pluku na něm provedl dokonce dva tarany v jednom bojovém letu.

Dvojitý úder křídlem

Při akci z 8. dubna 1942 se dostal do souboje s Messerschmitt Bf 110, vedl na něj palbu z kulometů z minimální vzdálenosti a nepřestal střílet až do nárazu do nepřítele. Zasáhl ho křídlem a německý letoun se zřítil. Jeho tomahawk nadále zůstal letuschopný a tak Chlobystov pokračoval v boji. Napadly ho dva stíhací Bf 109 a Chlobystov přijal manévrový boj v zatáčkách. Při prudké otočce pak vrazil do ocasních ploch jednoho z nich. Z popisu akce ale není příliš jasné, zda úmyslně či pouhým nezvládnutím manévru na poměrně těžkopádném tomahawku.

Zasáhl messerschmitt stejným, již poškozeným křídlem, to ale prudký náraz opět vydrželo a nezlomilo se. Sovětský stíhač svůj tomahawk stále dokázal udržet pod kontrolou a doletěl s ním až na základnu, kde normálně přistál na podvozek. Německá verze události není známa a dosud se nepodařilo identifikovat případné oběti těchto dvou Chlobystovových taranů.

Odolný nepřítel

Od léta 1944 se japonská města stala cílem pustošivých náletů Boeingů B-29 Superfortress. Létaly ve velkých výškách a jejich obranu zajišťovala dálkově ovládaná střeliště s 12,7mm kulomety. Pro japonské stíhače tak představovaly jen obtížně zničitelný cíl. Dne 20. srpna 1944 se nad Japonsko vydala formace B-29 od 468. bombardovací skupiny a z tamních letišť začaly poté startovat záchytné stíhačky.

Za řízení Kawasaki Ki-45 Torjú usedl i četař Šigeo Nobe (1921–1944) od 4. stíhacího pluku. Podnikl na bombardéry čelní útok, jeho palba ale na nepřítele neměla žádné účinky. Nobe proto ohlásil rádiem, že se ho pokusí zničit nárazem. Jeho palubní střelec se rozhodl s ním sdílet osud a nevyskočil. Císařská stíhačka se rychle blížila k formaci čtyřmotoráků a směřovala čelně proti vedoucímu stroji.

Náraz do superpevnosti

Nobe v poslední chvíli prudce naklonil letoun tak, že pravé křídlo zasáhlo nosnou plochu bombardéru vně levého krajního motoru. Palivové nádrže explodovaly a proměnily B-29 v ohnivou kouli. Na palubě stroje podplukovníka Roberta Clinsalese zahynulo všech 12 mužů osádky a velitelův kokršpaněl Sally. Navíc rotující trosky Nobeho Ki-45 prolétaly sevřeným boxem amerických bombardérů a ve svazu propukl zmatek. Jen těsně minuly další stroj a pak zasáhly B-29 kapitána Ornella Stauffera.

Ten se sice na poslední chvíli pokusil prudkým stoupáním blížícímu se vraku vyhnout, bylo už ale pozdě a trosky jeho „devětadvacítku“ zasáhly. Čtyřmotorový obr přešel do nekontrolovatelné vývrtky a osádka ho začala opouštět na padácích; několik členů to ale nezvládlo. Na zbylé se na zemi vrhl lynčující dav, další padli do zajetí a poté je čekala poprava. Konce války se z posádky kapitána Stauffera nakonec dočkali jen tři muži.

Vývoj historické obuvi je dnes díky archeologii poměrně dobře zmapovaný. Od pravěku po současnost tak můžeme v literatuře a v experimentální archeologii sledovat kontinuální vývoj. Nejstarší typ bot známe od eneolitu (pozdní doby kamenné) z nálezů jako jednokusové, které se dnes obecně nepřesně označují jako „krbce“. Ty se vyráběly z kůže tlusté kolem 3 mm a šily se pomocí řemínků nebo příze. V době římské nastupují nové typy obuvi – jak odolné boty na dlouhé pochody a vhodné pro hromadnou výrobu, tak také jemné a velmi propracované výrobky na míru. Římští ševci již šili hlavně pomocí příze. 

Hlavní typy bot

Někdy v této době vznikla také takzvaně převrácená obuv (zkráceně převracenky), která se vyráběla rubovou stranou ven. Šila se přízí tak, že svršek byl z teletiny nebo koziny o tloušťce 1,2 mm, spodek tvořila jedna podešev z 4 mm tlusté hověziny. Svrškové dílce měly vyztužovací součásti. Vše se pak otočilo jako ponožky a spoje a výztuhy zůstaly skryté uvnitř. Převracenka se postupně prosadila a zcela vytlačila jednokusovou obuv. Do vrcholného středověku vstupoval již každý obyvatel zemí Koruny české v převracenkách a tento typ dominoval v celé Evropě až do začátku 16. století.

Někdy s nástupem renesance kolem roku 1500 přišla konstrukčně moderní obuv, dnes nazývaná rámová. Šlo o moderní konstrukci a výrobu bot, která se používá dodnes. Na rozdíl od převracenky se tato šila na kopytě z venku, dovolovala flokovat podrážky (vrstvit usně na sebe, vytvářet podpatky) a používat hřebíky do bot. Vznikl tím odolný výrobek, který šlo dělat na sklad pro různé nohy. Středověká obuv byla subtilní a přizpůsobovala se chodidlu. Podešve odpovídaly přesně majiteli. Renesanční boty byly již typizované a podešve měly klasický tvar jako ty dnešní. Další rozdíl představovala skutečnost, že středověká obuv byla levoo-pravá, zatímco ta renesanční dovolovala vyrábět obě boty stejné.

Barefooty našich předků

Každého napadne, proč již ve středověku neužívali tento renesanční druh obuvi, když všechny nástroje a materiály na výrobu znali. Pravdou je, že převracenky měly své výhody. Šlo o levný a kompaktní výrobek, který se dovedl velmi dobře přizpůsobit na noze. Rychle navlhl, ale také rychle vyschl. Dal se dobře opravovat a přešívat. Kožené boty obecně nejvíce ničí moderní povrchy (beton, asfalt), které obsahují ostrý písek a kámen. Na přírodním povrchu vydržely převracenky v denním provozu poměrně dlouho. Pokud se navíc pravidelně opravovaly, mohly majiteli sloužit rok i déle.

Zobáková obuv na iluminaci z Francie 15. století. Podobné výstřelky naše země z důvodu husitských válek minuly. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

V posledním desetiletí přichází nová móda barefoot obuvi. Jde o obutí bez tvrdé podrážky. Účelem je chodit po co nejtenčí podešvi, aby se chodidlo vyvíjelo jako při chůzi na boso. Díky fenoménu barefoot je dnes pro mnoho lidí funkce středověké obuvi naprosto srozumitelná, a co více, považují takové obutí za velmi moderní a zdravé.

Ke středověké obuvi patřily ještě dřevěné trepky (z něm. Trippen), staročesky chódy. Boty ze dřeva jsou dnes známé hlavně ve formě pozdějších dřeváků. Vedle nich se v Čechách hlavně v oblastech, kde bylo německé osídlení, můžeme setkat s pozůstatky středověkých trepek s názvy nazouvák, podělávky a mejšle. Jsou to dřevěné pantofle pro malé pochůzky po hospodářství. Ve středověké verzi se nenosily na nohu přímo, ale používaly se společně s klasickou obuví, kdy uživatel mohl nosit kožené boty a v případě vlhka si na ně nazul trepky – ty ostatně znali již lidé v době římské a používaly se v chladných provinciích na severu.

Dřeváky jsou na druhou stranu relativně nové. Nejstarší typy vznikly v Nizozemí na konci středověku a postupně se rozšířily renesanční Evropou. Největší rozšíření u nás zaznamenaly v době baroka, kdy postupně vytlačily staré trepky, které přežily v okrajových částech českých zemí společně s dřeváky.

Do zimy a deště

Obuv na rozdíl od oděvu nebývala samozřejmou součástí života v každém ročním období a pro každou sociální vrstvu. Přesto lze říci, že šlo o proprietu nutnou pro přežití, a je pravděpodobné, že první lidé do Evropy přišli jak oblečeni, tak obuti. Z etnografických záznamů i ze vzpomínek starších generací lze odvodit několik základních poznatků. Chudí lidé nosili boty v chladných a deštivých měsících, tedy půl roku, druhý půlrok se chodilo na boso. Obutý chodil i chudší člověk do kostela, mezi lidi do města a při vzácných příležitostech. Pro práci kolem domu se v chladném počasí nosily různé typy dřeváků či trepek. V případě cestování na dlouhé vzdálenosti se chodilo na boso a obuv se nazouvala, až když byly vidět první domy města. Lidé z vyšší vrstvy se potom poznali díky tomu, že měli na noze vždy kvalitní a neopravované boty. Chudí lidé si obvykle nechávali spravovat obuv do roztrhání. 

Zdravá klenba

Díky studiu archeologických souborů nálezových usní si můžeme udělat představu i o samotném chodidle středověkého člověka. Na první pohled zaujmou malé rozměry. Dnešní populace je v průměru o 12 cm vyšší a dožíváme také se vyššího věku. To, co se jeví velmi nápadné na rozdíl od současnosti, je fakt, že podešve jsou v průměru velmi malé. Průměrný muž měl velikost 38 a průměrná žena 34. Velikosti nad 40 patří v nálezech k vzácným. Dětské boty měly rozměry dnešních batolecích.

Díky konstrukci středověké obuvi, která byla na míru, lze porovnávat i zdravotní stav chodidla tehdy a dnes. Středověký člověk se většinou mohl pochlubit dobrou klenbou chodidla. Dnes je spíš běžné, že lidé mají chodidlo skoro ploché. To má za následek váha jedince, ale také obuv, jakou dnes převážně používáme. Také můžeme vyloučit, že by lidé v minulosti měli jiný styl chůze než dnes. Díky velkému souboru replik středověké obuvi, kterou nosí dnes zájemci o historii, existuje velký soubor pro porovnání s nálezy. Lze s jistotou vyloučit, že by naši předkové chodili specifickým druhem chůze. Každý člověk prvně na zem pokládá patu a odráží se plochou pod kůstkami palce u nohy. Rozdíl je v tom, že člověk v obuvi s podrážkou a podpatkem jakoby naráží nejdříve hranou podpatku, na kterém se pak následně otáčí. Při chůzi na boso nebo v převracenkách se pata dotýká podložky ve větší ploše. Pata se tedy spíše pokládá, na rozdíl od kráčení s pevnou podrážkou, kdy pata do země naráží. Chůze středověkého člověka se tak spíše podobala té dnešní. 

Mohlo by se zdát, že pan Čou je obyčejný lakomec. Výhru v loterii ve výši 8,43 milionu jüanů (v přepočtu zhruba 270 milionů korun) úspěšně tajil před svou ženou dva roky. Podělit se o peníze mu ale až takový problém nečinilo – v den, kdy mu byla výhra připsána na jeho účet, přeposlal své sestře dva miliony jüanů a dalších 700 tisíc jüanů poukázal své bývalé ženě na nákup bytu. Se současnou manželkou ale radost z výhry z neznámého důvodu nesdílel.

Jak už to tak bývá, tajemství po čase vyplouvají na povrch a Čouova žena na vše přišla. Obratem požádala o rozvod a svého muže zažalovala o svůj podíl na výhře. Nežádala přitom polovinu výhry, ale rovnou dvě třetiny – u soudu argumentovala, že se vůči ní manžel zachoval obzvlášť podle. Soudce ženinu argumentaci z větší části přijal a nařídil jejímu bývalému muži vyplatit poškozené ženě 60 % z původní částky.

TIP: Dobrý člověk ještě žije: Prodavač vrátil majitelce výherní los na milion dolarů

V Číně není o podobné příběhy nouze – loni na podzim jiný muž zatajil výhru 220 milionů jüanů před svou ženou a dětmi. Důvodem byla obava, aby je peníze nezkazily. Poměrně běžnou záležitostí je v Číně vyzvedávání výher v přestrojení – zpravidla kvůli obavám ze zločinců nebo kvůli závisti příbuzných a přátel. 

V pátek 3. února 2023 proletěla poměrně blízko Země planetka 2011 AG5. Naší planetě nehrozilo žádné nebezpečí, planetka míjela Zemi v bezpečné vzdálenosti asi 1,8 milionů kilometrů, což odpovídá o přibližně pětinásobku vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Zařízení, s nimiž se počítá pro planetární obranu, si ale mohla procvičit své úkoly.

Badatelé Laboratoře tryskového pohonu NASA v Kalifornii planetku 2011 AG5 sledovali a díky těmto pozorováním mohli se slušnou přesností určit její velikost, rotaci a detaily o jejím povrchu a neobvyklém tvaru.

Planetární radar Goldstone

Planetka 2011 AG5 měří přibližně 500 metrů na délku a 150 metrů na šířku. Její průlet sledoval především výkonný planetární radar Goldstone Solar System Radar nacházející se u kalifornského Barstowu.

Právě tento radar odhalil i tvar planetky, který astronomy zaujal. Jde totiž o extrémně protáhlý objekt. „Z celkem 1 040 blízkozemních objektů, které pozoroval radar Goldstone, je tenhle jedním z nejvíce protáhlých,“ konstatoval Lance Benner, který vedl zmíněná pozorování.

Série radarových snímků planetky 2011 AG5. (foto: NASA, CC BY-SA 4.0)

Radar Goldstone sledoval planetku od 29. ledna do 4. února. Kromě určení tvaru planetky vědci rovněž zjistili, že se na jejím jinak velmi tmavém povrchu vyskytují určité struktury s průměrem několika desítek metrů. Také se dozvěděli, že planetka pomalu rotuje. Kolem své osy se otočí za zhruba jednou za 9 hodin. 

TIP: Jak se bránit před nebezpečnými planetkami? Prim hrají pozemní radary

Podle NASA nešlo o poslední návštěvu této planetky. Planetka 2011 AG5 obíhá kolem Slunce jednou za 621 dní a k dalšímu blízkému setkání se Zemí dojde v roce 2040, kdy bezpečně mine naši planetu ve vzdálenosti asi 1,1 milionu kilometrů, tedy téměř trojnásobku vzdálenosti Země a Měsíce.

Období neolitu, které jsme si často představovali jako spíše pokojný nástup zemědělského a pasteveckého stylu života, bylo ve skutečnosti velice násilným věkem lidské historie. Vědci objevují celou řadu stop po neolitických násilnostech a občas narazí i na místa, která se v neolitu stala dějištěm masakru.

Jedním z takových míst je jeskyně u městečka Talheim v jižním Německu, která je od svého objevu v roce 1983 známá díky události označované jako „masakr v Talheimu“ (Massaker von Talheim). Archeologové zde odkryli pozůstatky 34 lidí z období neolitu, kteří byli pobiti asi před pěti tisíci let. Mrtví náležejí ke kultuře s lineární keramikou. Shodou okolností byli lidé této kultury prvními zemědělci nejen v jižním Německu, ale také na území dnešních Čech a Moravy. Jde tedy o zločin, který se nás do jisté míry týká.

Vyšetřování neolitické vraždy

Oběti masakru v Talheimu mají rozbité lebky. Miguel Ángel Moreno-Ibáñez ze španělské Univerzity Rovira i Virgiliaho a jeho kolegové se rozhodli zjistit, jaké zbraně pachatelé masakru použili. Výsledky jejich pozoruhodného experimentálního výzkumu nedávno zveřejnil časopis Journal of Archaeological Science.

(foto: Miguel Ángel Moreno-Ibáñez, CC BY-NC-ND 4.0)

Badatelé vytvořili sedm modelů lebek z polymeru polyuretanu potažného gumovou „kůží.“ Falešné hlavy naplnili balistickým gelem, který představoval mozek. Pak přišla ke slovu část, kdy do hotových hlav bušili z různých stran známými neolitickými nástroji, které podle badatelů bylo možné použít jako zbraně k rozbití lebky. Šlo především o klasické kamenné sekery a také o teslice – speciální druh sekery s hlavou umístěnou kolmo na topůrko.

TIP: Jeskyně ve Španělsku ukrývala pozůstatky masakru neolitických imigrantů

Ukázalo se, že stopy po kamenných sekerách a teslicích, které jsou si jako nástroje velmi podobné, se v některých detailech liší. Díky experimentu archeologové zjistili, že oběti masakru v Talheimu byly s velkou pravděpodobností ubity právě teslicemi a stejná zbraň byla podle badatelů použita i k neolitické vraždě ve španělské jeskyni Cova Foradada. 

S nedostatkem fantazie se většinou potýkají lidé, kteří mají obecně sklon ke konvenčnějšímu uvažování. Podle psychologů však vrozená dispozice smýšlet v zajetých kolejích nemusí být nezvratná. 

Jak tvrdí hlavní autorka studie Lily Zhuová z Washingtonské státní univerzity, „kdykoliv se odpoutáme od své dosavadní perspektivy a pokusíme se při přemýšlení uplatnit odlišné emoce, zapojí se do procesu tvůrčí prvek“. Kreativitu lze tudíž podle ní trénovat. Výsledky průzkumu, který Zhuová se svými kolegy provedla na vzorku 279 vysokoškolských studentů, její předpoklad potvrdily: Ukázalo se, že lidé zvyklí pravidelně aplikovat „emoční přehodnocování“ bývají obecně tvořivější a otevřenější novým výzvám. 

Emoce v náš prospěch

V dalším experimentu sledovalo 335 dobrovolníků filmovou scénu vyvolávající hněv a dostali u ní za úkol pracovat se svými emocemi: potlačit je, myslet na něco jiného nebo se na záběry podívat odlišnou optikou. Následně je vědci požádali, aby se pokusili přijít na nové využití uvolněných prostor v někdejší kavárně. Ti, kdo u filmu praktikovali emoční přehodnocení, přitom prezentovali nápaditější návrhy – jako veřejnou odpočívárnu či zařízení péče o děti – a to i v případě, že předtím spadali do kategorie „konvenčně uvažující“.

TIP: Sundejte si sluchátka: Hudba údajně oslabuje kreativitu

Podle Zhuové by se dalo uvedené zjištění zužitkovat ve firmách, kde by se mohli zaměstnanci v emočním přehodnocování cíleně cvičit. „Negativní emoce jsou na pracovišti nevyhnutelné,“ konstatuje badatelka. „Můžeme s nimi však zacházet produktivním a zdravým způsobem a chápat je jako příležitost k nácviku flexibilního myšlení.“ 

Páv korunkatý (Pavo cristatus) je doma na indickém subkontinentu a na Cejlonu. Potkat se s ním však můžete prakticky po celém světě. Už ve starověku totiž doputoval s obchodními karavanami z Indie do Babylonu a do Evropy ho z perských tažení dovezla armáda Alexandra Makedonského. Proto psal starořecký učenec Aristoteles o pávech jako o „perských ptácích“.

Ozdoba, která zatěžuje

Důvodem, proč tohoto kurovitého ptáka z příbuzenstva bažantů dobyvatelé, cestovatelé i obchodníci už před mnoha staletími přiváželi ze svých výprav, je nádherné peří, které dávají samci na odiv při námluvách. Tato nápadná pera jsou často označována za ocas, ale ve skutečnosti jde o výrazně prodloužená pera tzv. ocasních krovek. Vlastní ocasní pera páva korunkatého ničím zvláštním nevynikají a za ocasními krovkami zaostávají i počtem. Zatímco ocasní krovky pavího samce může tvořit přes dvě stě per, v ocasu jich tomuto ptákovi naroste obvykle jen kolem dvaceti. I s vlečkou z dlouhých per ocasních krovek měří samec páva na délku až dva a čtvrt metru. Samice, které nápadnou ozdobu postrádají, bývají stěží poloviční.

Už Charles Darwin se zamýšlel nad účelem paví „vlečky“ a dospěl k názoru, že samec dokazuje touto přebujelou ozdobou svou zdatnost a že samičky její kvality berou jako kritérium pro výběr otce svých potomků. Čím delší a těžší pera samci narostou, tím víc mu překážejí a tím více námahy musí vynaložit, když se chce zhostit běžných aktivit. Včetně úniku před dravci a šelmami… 

Jsou barevné odlesky důležité? 

Darwin si také všiml, že samci páva korunkatého roztahují pera ocasních krovek poměrně často, ale pokud se nablízku vyskytuje samička, pak s nimi navíc třesou a chřestí. Podle Darwina pohyb per a zvuk, který vibracemi vzniká, už samci na atraktivitě nepřidává. Jak ale dokazuje nejnovější výzkum amerických ornitologů a fyziků, v tom se slavný autor teorie přírodního výběru zmýlil.

Páv korunkatý v letu nad korunami stromů. (foto: Shutterstock)

Prodloužená pera ocasních krovek pavích samců jsou nápadná nejen svými rozměry, ale také „pavími oky“, která hrají kovovými odlesky všech možných barev. Tato barevná hra zaujala dalšího slavného vědce – anglického fyzika Isaaca Newtona, který optickou paví exhibici správně přisoudil interferenci světla, tedy fenoménu díky kterému vznikají duhové efekty třeba na mýdlových bublinách. Nejnovější výzkumy ale překvapivě odhalily, že duhové odlesky na perech dvořících se samců samice páva s velkou pravděpodobností vůbec nezajímají. Zjevně je pro ně důležité něco úplně jiného.

Mladá bioložka Roslyn Dakinová z University of British Columbia se rozhodla přijít záhadě námluv pávů korunkatých na kloub. Natáčela ptáky speciální vysokorychlostní kamerou a chování pávů pak sledovala na zpomalených záběrech. Její video se dostalo do rukou fyzičce Suzanne Kaneové z Haverford College. Ta si všimla, že se samcem natřásaná pera chovají, jako kdyby podléhala fenoménu rezonance. 

Samice „paví oka“ nezajímají

Podle principu takzvané rezonanční frekvence najdeme pro každý pevný předmět jednu nebo i několik různých frekvenci, které jsou s to jej nejúčinněji rozkmitat. Jestliže se v blízkosti frekvenčního zdroje vyskytne předmět, který kmitá právě touto frekvencí, pak se kmity přenesou na do té doby klidný předmět a rezonancí ho rozkmitají. Velmi zjednodušeně si můžeme rezonanci přiblížit na příkladu dítěte sedícího na provazové houpačce. Jestliže do sedačky s dítětem strčíme, začne se komíhat s frekvencí, která je pro ni charakteristická. Když tuto frekvenci houpání akceptujeme a budeme sedačce s dítětem dodávat impulsy ve správném „rezonančním“ rytmu, bude kmitat stále ve větším a větším rozsahu. Stačí ale, abychom se s impulsem pro sedačku jen trochu předběhli nebo naopak opozdili, a z optimální rezonanční frekvence vypadneme a kmitání houpačky narušíme, utlumíme nebo dokonce zastavíme. 

Přesná měření, která provedla Suzanne Kaneová, prokázala, že samec páva dává široce roztaženým perům ocasních krovek impulzy s frekvencí kolem 26 kmitů za sekundu, což je kmitočet optimální pro rezonanci per. Pera přitom kmitají v rozsahu jen několika milimetrů. Zvyšuje tím snad páv nápadnost „pavích ok“ na perech? Jenže další detailní měření prokázala, že v zorném poli samice se „paví oka“ ani nehnou. Samici tedy může být úplně jedno, jestli samec pery třese nebo ne. Znovu se tím potvrdilo, že samice „paví oka“ nijak zvlášť nezajímají. 

Anténa ukrytá v korunce

Jakmile se ukázalo, že „opticky“ jsou vibrace per nedůležité, obrátily vědkyně pozornost k péřové korunce, která dala pávům jejich druhové jméno. Suzanne Kaneová to sice považovala za ztrátu času, protože kmity dlouhých per ocasních krovek samců by podle fyzikálních zákonů neměly s krátkými pírky korunky rezonovat, ale Roslyn Dakinová se bez ohledu na to vrhla do dalších pokusů. 

Korunkami jsou vybaveni samci i samice pávů. Pro ty první je zpráva vysílaná vibracemi ocasu výstrahou, pro druhé vyznáním lásky. (foto: Wikimedia Commons, Wilfredor, CC0 1.0)

Bioložka si opatřila několik uhynulých pávů a podrobila jejich korunky zevrubné prohlídce. Ta ukázala, že ke každému peru korunky přisedá jemné chlupové pírko, které je v kůži napojené na nervové zakončení. Přesně takovou stavbu mají pera, které jiné druhy ptáků používají k hmatání. Platí to například o chocholce z pírek, která vyrůstají nad zobákem mořskému ptáku alkounkovi chocholatému (Aethia cristatella). Alkounci hledají s pomocí hmatových per cestu úzkými a tmavými skalními děrami, na jejichž konci si staví hnízdo. Mohla by péřová korunka pávů zachytávat vibrace z natřásaných per roztažených ocasních krovek samců a působit jako anténa?

Výstraha i vyznání lásky

Kanneová s Dakinovou upevnily korunky z uhynulých pávů na pevný podstavec a působily na ně různými zvuky. Obyčejný rámus s pery nehnul. Stejně tak zůstávala pera bez pohybu, když vědkyně pustily v laboratoři na plné pecky písničku skupiny Bee Gees „Staying Alive“. Jakmile ale přehrály záznam zvuků samcem natřásaných per ocasních krovek, pírka korunky se poslušně rozvibrovala. To byl definitivní důkaz, že podstatnou součástí pavích námluv jsou rezonující vibrace. Každý samec je vysílá do okolí ocasními krovkami. Okolní samci je zachytí svými korunkami jako výstrahu a samice ty samé vibrace vnímají jako vyznání lásky. 

Zatím není jasné, jakou výhodu taková vibrační komunikace ptákům přináší. Pávi mají velmi dobrý sluch a chřestění per zcela jistě slyší. Zachycení nízkofrekvenčních vibrací korunkou by jim zřejmě mělo přinášet nějakou další výhodu. Vědci se domnívají, že vibrační námluvy jsou méně nápadné pro dravce a šelmy, kteří nejsou pro detekci vibrací vybavení tak dokonale jako pávi. 

Zjištění, že korunka z per slouží pávům jako detektor vibrací, staví vědce před otázku, jestli ke stejnému účelu nepoužívají pera na hlavě i další opeřenci. Hezkou korunku dala příroda do vínku například africkému hadilovu písaři (Sagittarius serpentarius), hoacinovi chocholatému (Opisthocomus hoazin) z jihoamerických džunglí, novoguinejskému holubovitému ptáku korunáči vějířovému (Goura victoria) nebo bažantu lesklému (Lophophorus impejanus) z Himálaje.

Virtuální radioteleskop Event Horizon Telescope (EHT) představuje propojenou síť několika významných radioteleskopů na různých místech světa. Před časem si tento projekt získal značnou pozornost, když pořídil vůbec první snímky supermasivní černé díry v obrovské eliptické galaxii M87 a následně i snímek supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy.

Vedle gravitačních monster se ale EHT věnuje i jiným nesmírně zajímavým objektům. Svetlana Jorstadová z Bostonské univerzity s velmi početným týmem spolupracovníků nedávno zpracovala pozorování EHT z 5. až 7. dubna 2017. Virtuální radioteleskop se tehdy zaměřil na kvazar NRAO 530, který využíval při kalibraci pro plánované pozorování supermasivní černé díry Sagittarius A* v nitru Mléčné dráhy.

Rekordně vzdálený úlovek EHT

Tento kvazar je vzdálený asi 7,5 miliard světelných let, což z něj dělá nejvzdálenější objekt, který se doposud stal cílem pozorování virtuálního radioteleskopu EHT. Dřívější výzkum ukázal, že tento kvazar je aktivní i ve viditelné oblasti spektra. Rovněž se ukázalo, že jde o blazar, což znamená, že jeden z polárních výtrysků hmoty supermasivní černé díry tohoto kvazaru míří přímo k nám, naštěstí ze zcela bezpečné vzdálenosti.

Snímky kvazaru NRAO 530 (zdroj: The Astrophysical Journal, CC BY 4.0)

Kvazary jsou vysoce aktivní galaktická jádra mladých galaxií, která se vyznačují extrémně intenzivním zářením. Můžeme je pozorovat ve velmi hlubokém vesmíru. Vše nasvědčuje tomu, že „motorem“ kvazaru je supermasivní černá díra, která „polyká“ ohromné množství okolní hmoty.

TIP: Astronomové získali detailní rádiový snímek blazaru vzdáleného 4 miliardy světelných let

Jorstadová a její kolegové provedli detailní analýzy původních dat a získali dva snímky kvazaru NRAO 530. Díky jejich vysokému rozlišení je na snímcích patrné rozložení intenzity rádiového záření v rámci kvazaru. Badatelé rovněž dokázali určit polarizaci záření, které vydávají různé části struktury kvazaru NRAO 53 a zmapovat magnetická pole polárních výtrysků hmoty kvazaru.