Obávaný glioblastom stále zůstává jednou z nejběžnějších a zároveň jednou z nejvíce smrtících forem nádoru mozku. Při jeho léčbě se obvykle používá neurochirurgický zákrok v kombinaci s radioterapií a chemoterapií, nádory tohoto typu se ale velmi často vracejí, což mívá fatální následky. Šance na přežití jsou proto u pacientů s glioblastomem jen velmi nízké.

S novou nadějí přichází výzkumný tým americké Univerzity Johnse Hopkinse, který vyvinul důmyslný hydrogel se dvojím účinkem. Tento hydrogel se aplikuje po operativním odstranění glioblastomu přímo v místě zákroku. Pomalu uvolňuje účinné látky, které zabíjejí zbylé buňky nádoru a brání jeho návratu.

Dvojitý úder proti nádoru mozku

Honggang Cui z Ústavu chemického a biomolekulárního inženýrství při Univerzitě Johnse Hopkinse a jeho spolupracovníci vytvořili hydrogel složený z nanovláken, která obsahují protinádorový lék – cytostatikum paklitaxel. Další důležitou součástí hydrogelu jsou protilátky cCD47, které pomáhají imunitnímu systému lépe rozeznávat buňky nádoru a bojovat s nimi. Zkušenosti s novým hydrogelem výzkumníci popisují ve studii, kterou zveřejnil vědecký časopis PNAS.

„Náš hydrogel kombinuje chemoterapii s imunoterapií, které společně intenzivně působí uvnitř lebky pacienta,“ líčí Betty Tylerová z týmu autorů. „Hydrogel se použije ihned po chirurgickém zákroku, což přispívá k jeho velmi vysoké účinnosti.“ Výsledky experimentů tvrzení docentky neurochirurgie Tylerové potvrzují.

Vědci studovali účinnost zmíněného hydrogelu u pěti skupin myší po osmi jedincích. Myši ze skupiny, které byl odebrán nádor bez použití hydrogelu, a myši s aplikovaným hydrogelem bez léčiv měly prakticky stoprocentní úmrtnost během zhruba 5 týdnů. Ve skupině myší ošetřených hydrogelem s paklitaxelem přežila asi polovina, zatímco z myší, které dostaly hydrogel s protilátkou, přežila zhruba čtvrtina.

TIP: Nový hydrogel s bórem dramaticky urychluje hojení poškozených svalů

Nejpřekvapivějších výsledků vědci dosáhli při kombinovaném podání hydrogelu s paklitaxelem a protilátkou současně. V tomto případě přežily všechny laboratorní myši. Jak přiznává Tylerová: „U myších modelů podobných onemocnění je velmi výjimečné, že by nějaká léčba zařídila stoprocentní úspěch. Je velmi potěšující, že se to podařilo právě u velmi problematického glastobliomu.“

Zatímco Slunce je jen jedno a známých planet v našem solárním systému krouží osm, velké planetky už se počítají minimálně na statisíce a počty malých těles měřených v centimetrech odborníci pouze odhadují. Prachových zrn se pak ve Sluneční soustavě nachází podle odhadů tolik, že by mohla utvořit kouli o průměru 25 km. 

Nebeské představení

Důkaz o přítomnosti prachu v kosmickém prostoru běžně vidíme zejména při dvou astronomických jevech: Dostatečně daleko od měst a za výjimečných pozorovacích podmínek spatříme i bez dalekohledu tzv. zodiakální neboli zvířetníkové světlo. Má formu jasného oblaku poblíž roviny ekliptiky, který je tím jasnější, čím se daný bod nachází blíž ke Slunci pod obzorem. Odtud se odvozuje i název úkazu – ekliptika prochází zvířetníkovými souhvězdími. 

Zodiakální světlo je nejlépe pozorovatelné v období kolem rovnodenností, neboť tehdy se ekliptika k horizontu sklání pod velkým úhlem. Podstatu jevu už v polovině 19. století správně vysvětlil Dán Theodor Brorsen, když ve svém článku popsal původ zvířetníkového světla v rozptylu slunečního záření na prachových zrnech v rovině ekliptiky. 

Druhý astronomický jev související s prachem představují tzv. meteory, lidově „padající hvězdy“. Jde o prachová zrna, která se vysokou rychlostí zanoří do zemské atmosféry, prudce se ohřejí, zasvítí a vypaří se. Jejich počet v průběhu roku kolísá, a pokud jich výrazně přibývá, označuje se nebeský úkaz jako „meteo­rický roj“ (je-li obzvlášť hustý, pak dokonce jako „meteorický déšť“). Meteory v něm mají podobné dráhy – při pohledu ze Země jakoby vylétají z jednoho místa na obloze. 

Prach přichází s kometou

Oba popsané jevy naznačují, že se prachová zrna vyskytují ve Sluneční soustavě značně nerovnoměrně. Zodiakální světlo přináší důkaz, že se koncentrují především v rovině ekliptiky, v jejíž blízkosti krouží kolem centrální hvězdy nejen Země a ostatní planety, ale i převážná většina asteroidů a dalších malých těles. 

Tento fakt vcelku přirozeně souvisí s vývojem naší soustavy, která se před 4,5 miliardy let zformovala z obřího prachoplynného oblaku mechanismem gravitačního kolapsu. V centru vznikla protohvězda, budoucí Slunce, zatímco nespotřebované zbytky utvořily přibližně v rovníkové rovině stálice tlustý protoplanetární disk. Prachová zrna se v něm postupně srážela do větších pletenců, které dál rostly až do zárodků planet – tzv. planetesimál. 

Materiál se ovšem nevyužil zcela: V raných fázích vývoje byla disková oblast Sluneční soustavy velmi zaprášená. Gravitační síly planet a především intenzivní vítr vanoucí od mladé hvězdy však společným působením převážnou část těchto zbytků „odfoukly“ z centrálních částí systému na periferii. Jenže sluneční vítr už nevane jako kdysi a prach se do nitra soustavy postupně vrací – při svých cestách jej trousí komety. 

V dálavách našeho solárního systému vypadají všechny vlasatice jako špinavé ledové koule. Teprve když se přiblíží ke Slunci, začne se led na jejich povrchu měnit v páru – sublimuje. Uvězněná prachová zrna se tak osvobozují a rozptyluje se na nich sluneční záření: Nejprve kolem kometárního jádra vzniká dočasný prachoplynný obal (koma) a posléze i dlouhý ohon. Částice se přirozeně koncentrují podél průletové trajektorie vlasatice a vytvářejí pomyslnou prachovou stopu. Pokud se do ní ponoří naše planeta, pozorujeme meteorický roj. Podle odhadů pochází 70 % prachu v centrální části Sluneční soustavy z komet, asi 22 % má původ v kolizích planetek a zbytek přiletěl z mezihvězdného prostoru. 

Pravda je v prachu

Kosmický prach skýtá jednu obrovskou výhodu: Jde o původní látku, z níž vznikl náš solární systém. Výzkum jejích vlastností je nezbytný, abychom pochopili, z čeho a jak se v minulosti zformovala všechna tělesa Sluneční soustavy. Vědci proto vynakládají nemalé prostředky, aby „panenský“ materiál dostali pod mikroskop. 

Například v roce 1999 vypustila NASA sondu Stardust, jež pak na přelomu roků 2003 a 2004 prolétla komou vlasatice Wild 2. Z automatu se při tom vysunul aerogelový lapač prachu, odebral vzorky a v lednu 2006 pouzdro přistálo na Zemi. Pečlivá analýza ještě neskončila, už nyní se ovšem zdá, že se mezi zachycenými zrny nachází i sedm kousků mezihvězdného původu. Podobný experiment realizovala japonská JAXA s družicí Hajabusa. Zařízení se v roce 2010 vrátilo z kosmu s více než 1 500 prachovými zrnky, jež nasbíralo u planetky Itokawa. 

Faktem zůstává, že jsou popsané experimenty velice náročné a jejich výtěžnost opravdu malá – možná však i zde platí známé přísloví o Mohamedovi a hoře… 

Sběr v oblacích

Co se stane se zbytky meteorických těles, která shoří v atmosféře? Tepelnou destrukcí neprojde 100 % hmoty: Část, jež neshoří, se přemění na prach. Podle odborných odhadů se denně dostane do zemského ovzduší 5–300 tun vesmírného materiálu. Jelikož se meteory vyskytují ve vysoké atmosféře, desítky kilometrů nad Zemí, nějakou dobu trvá, než jejich prach dopadne na povrch. 

Překvapivě máme i pozorovací důkazy o existenci prachu v zemské atmosféře a sledujeme je každý den: Mraky totiž nesestávají z vodní páry, jak se nesprávně traduje, ale z mikroskopických kapiček vody, neboť vodní pára je průhledná. Zmíněné kapičky však musejí na něčem zkondenzovat – a tím něčím jsou prachová zrna. Neznamená to ovšem, že v bílých beráncích najdeme kilogramy kosmického prachu. Drtivá většina prachových zrn v nižších vrstvách atmosféry, zhruba do výšky 50 km, se do ovzduší dostává zvířením ze země. Výš se „pozemský“ prach vyskytuje pouze vzácně. 

Přesto pozorovatelé znají tzv. noční svítící oblaka, jejichž sezona v České republice nastává kolem letního slunovratu. Nacházejí se vysoko ve stratosféře a za jejich výskytem s největší pravděpodobností stojí prach kosmického původu, převážně coby pozůstatek průletů meteorických těles. Uvědomovali si to už vědci ve druhé polovině 20. století, a proto NASA některé stroje, zejména U2 či SR-71, vybavovala kolektory prachu. Tato letadla se totiž dostávala až do výšek kolem 25 km. Lze přitom očekávat, že část prachových zrn zachycených v dané oblasti už bude kosmického původu. 

Klimatologie na scéně

Kosmický prach je zajímavý ještě z jednoho pohledu: Mohl by ovlivňovat pozemské klima. Víc prachu znamená víc stratosférických mraků, a tudíž méně slunečního záření dopadajícího až na Zemi. Totéž platí naopak. Pokud tedy v okolí naší planety probíhá něco jako prachový cyklus, může se jednat o dosud opomíjeného hráče v otázce dlouhodobých klimatických změn.

TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?

Navíc kosmická prachová zrna možná vstupují do chemismu vysokých vrstev atmosféry, což jsou složité řetězce chemických reakcí, které se rovněž podepisují na celoplanetárním klimatu. Výzkum vesmírného prachu by tak mohl přinést nečekané výsledky.

Svůj vůbec první vzdušný boj popsal budoucí nejlepší britský stíhač západní fronty James Edgar Johnson takto: „Byli jsme ve slunci a výš než německý Do 17, ale když jsme se začali spouštět dolů, spatřil nás. Nepřátelský střelec vzadu kabiny po nás pálil a dávky prolétávaly nad mým spitfirem. Ten se otřásal ve vrtulovém proudu za bombardérem a já svou palbou začal bušit do pravé části jeho trupu. Vysunul se mu podvozek a z obou motorů začal vycházet proužek šedivého dýmu.“

Ničit stíhačky

Poprvé světlo světa spatřil 9. března 1915 v Barrow upon Soar a od mládí hodně sportoval. Při ragby si ale způsobil vleklé zranění klíční kosti. Přesto se mu podařilo krátce před začátkem války v létě 1939 vstoupit do Královského letectva a stíhací výcvik dokončil uprostřed nejtvrdších bojů v srpnu 1940. Stal se příslušníkem 19. perutě, vyzbrojené Spitfiry Mk.I. V bitvě o Británii však vykonal jen jediný bojový let; pak si obnovil zranění z ragby a k létání se vrátil až koncem roku u 616. perutě. Tehdy už boje prakticky ustaly a jeho jednotka se věnovala především nudným, neoblíbeným hlídkám nad námořními konvoji. Při jedné takové 15. ledna 1941 poškodil ve spoluúčasti Dornier Do 17.

Teprve v létě 1941 se zapojil do ofenzivy nad Francií. Většinou se jednalo o hromadné akce typu Circus, při kterých na cíle ve Francii útočily malé formace bombardérů. Hlavním záměrem ale nebylo zničit pozemní cíl. Velké množství spitfirů a hurricanů, které bombardéry doprovázelo, mělo donutit stíhačky Luftwaffe k boji a co nejvíce jich zničit. Brzy se ukázalo, že to nebude tak lehké. 

První krev

Při akcích nad Francií Johnson často létal jako číslo slavného beznohého stíhače Douglase Badera, od kterého se mnohé naučil. To už jeho peruť užívala novější Spitfiry Mk.II. Dne 26. června 1941 získal svůj první sestřel a po letech v pamětech na souboj vzpomínal: „Sklouzl jsem se svým spitfirem za Bf 109 E a pomyslel si, že je to tady. Vpálím to do něj a rychle pryč. Byl jsem přímo za ním a vpálil mu to přímo za kabinu. Pilot provedl levotočivý výkrut a odhodil překryt kabiny, aby vyskočil. Z letounu vypadl beztvarý balík, a když jsem kolem zakroužil, spatřil jsem otvírající se padák.“

V červenci létala Johnsonova jednotka za Kanál takřka denně a také dostala výkonnější Spitfiry Mk.V. Němci s poměrně omezenými silami dvou eskader – JG 2 a JG 26, většinou dokázali početně silnějším Britům zasazovat těžké rány. Ti jen za červenec u Kanálu ztratili 128 letadel, z toho 119 spitfirů. Za celé trvání ofenzivy roku 1941 pak odepsali 411 stíhaček. Göringovi letci, kteří dokonale těžili ze všech výhod boje nad vlastním územím, ztratili jen 154 strojů.

Příznivý poměr ztrát

Většinu zimy se Johnsonova jednotka bojů prakticky neúčastnila a opět vykonávala hlavně konvojové hlídky nad mořem. V červenci 1942 ji opustil a stal se velitelem 610. stíhací perutě. Období klidu právě skončilo a RAF se nadechlo k další ofenzivě, kterou už v březnu odsouhlasil samotný britský premiér Winston Churchill. Po nedobrých zkušenostech loňského léta byla ale stanovena podmínka, že se bude pokračovat pouze tehdy, pokud zůstane poměr vítězství a ztrát přinejhorším jedna ku jedné.

To se však ukázalo jako nereálné, neboť Němci do jara 1942 přezbrojili JG 2 a JG 26 na vynikající Focke-Wulfy Fw 190, které měly nad Spitfiry Mk.V značnou výkonnostní převahu. Přesto Johnson 15. dubna nad francouzským Le Touquet jeden fockewulf poškodil. Pak byla jeho jednotka odeslána na několik měsíců na odpočinek dál do vnitrozemí.

Bitva nad Dieppe

Dne 19. srpna 1942 brzy ráno propukla nad francouzským přístavním městem Dieppe největší letecká bitva od doby bojů o Británii. Na obloze se střetly desítky stíhaček Luftwaffe a Royal Air Force v mimořádně urputných vzdušných bojích. Stíhači s tříbarevnými kokardami na křídlech v ní ale bohužel tahali za kratší konec provazu. Do gigantického střetnutí nad Dieppe zasáhl i Johnson a sestřelil během něj dvě německé stíhačky.

TIP: Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe

Později vzpomínal na náročný souboj s Fw 190: „Vybral jsem střemhlavý let až v přízemní výšce a pod sebou zahlédl bílou pláž a stojící tanky. Stodevadesátka byla stále za mnou a chvíli jsme se proplétali mezi sloupy dýmu a kostelními věžemi. Dal jsem plynovou páku na doraz a těsně nad mořskou hladinou zamířil k jednomu našemu torpédoborci. Trasírky střel létaly všude kolem mé kabiny a já teprve na poslední chvíli zvedl příď a plavidlo přeskočil. Sklonil jsem nos zase dolů, a když jsem se ohlédl, fockewulf byl konečně pryč.“ 

Dokončení: Stíhací eso James E. Johnson: Britský postrach německých fockewulfů (2)

Někdy se naivně říká, že v chudobě vznikají ta nejlepší umělecká díla. Jako by si podobnými lacinými výroky chtěli politici udělat alibi a ospravedlnit, že kulturu dostatečně nepodporují. Jak to bylo s jedním z největších dramatiků moderní doby – Henrikem Ibsenem? Chudobu si zažil. A pořádnou. Ta mu ale v práci rozhodně nepomáhala. Spíš naopak. Svá nejlepší díla vytvořil v době, kdy byl již zajištěným a etablovaným umělcem. A kdyby nebylo různých státních podpor, nejspíš by lidstvo o jednoho z největších autorů všech dob přišlo. Patrně by se někde upil a umřel na ulici jako dlužník, nebo by se strhal na nucených pracích, které tehdy bývaly trestem pro ty, co nesplatili své závazky.

Malé tajemství

Dramatické dny plné zvratů neprožíval jen divadelní autor sám, ale i jeho rodiče. Oba pocházeli ze skvěle situo­vaných rodin majitelů rejdařství. Chlapec se narodil do blahobytu. Brzy však přišla krize a úpadek. Knud Ibsen se sice ubránil osobnímu bankrotu, ale i tak padl hluboko. Stěhovali se na mnohem méně luxusní adresu. Na druhou stranu se Ibsenovi nikdy nedotkli takového dna, aby svým potomkům nemohli dopřát slušné základní vzdělání. Také prostředí, v němž se malý Henrik pohyboval, nebyl žádný venkovský balíkov – daly se tu sehnat knihy, lidé se zajímali o kulturu, diskutovali o ní.

V budoucnu se samozřejmě ukázalo, že tenhle Henrik nebude obyčejným chlapcem. Značně vyčníval a svoje okolí převyšoval. Patrně i o svých rodičích si brzy začal myslet, že ho vůbec nechápou, a to ho postupně od maminky s tatínkem vzdalovalo. Ale ani takový neobvyklý zjev jako Henrik Ibsen nemůže spadnout z nebe. Bez úrodného podhoubí se většinou veliký duch neobjeví. Norsko v době jeho dětství teprve čekalo na uskutečnění toho, co u nás nazýváme národním obrozením. Ale norský lid měl už tehdy dost osobností, které mohly na mladý bystrý rozoumek, který se skrýval v Henrikově hlavičce, působit inspirativně a podnětně.

Tenhle kluk od mala projevoval talent pro různé rýmovánky, jimiž častoval své okolí. Často si dělal šoufky na něčí účet. Drzá konfliktnost mu byla zřejmě vrozená. A taky ho to táhlo k divadlu, byť zatím nešlo o žádnou racionálně podchycenou vůli. Prostě ho jen bavilo hrát si s loutkami a předvádět svá nacvičená dílka ostatním. Kdesi v tajemné komůrce se skrýval svět, pro který se Henrik Ibsen narodil – divadlo. První potlesk si vychutnával ve stodole od svých blízkých.

Rád oslňoval

Henrik Ibsen byl podivným koktejlem jakési zakřiknutosti a exhibicionismu. Že to nejde dohromady? V jeho případě ano. Ve větších oficiálních shromážděních se nikdy necítil úplně uvolněně. Na druhou stranu měl tendenci se předvádět a upoutávat pozornost svým důvtipem. A taky chtěl provokovat. Rád překračoval normy, a když se s přáteli trochu napil, hned útočil na krále i na Boha. Všechno, co vyčetl z knih, se mu hodilo. Nebál se dovádět myšlenky do krajnosti. To už mu zůstalo a projevovalo se to vrchovatě v jeho budoucích hrách. Jak se vlastně mladý poeta dostal k opravdovému divadlu?

Důležité je si uvědomit, že i když se Ibsen po většinu života snažil zachovávat si od praktické politiky odstup a různými funkcionáři a poslanci spíš opovrhoval, jeho myšlení do značné míry formoval revoluční rok 1848. Revolty se tehdy prohnaly prakticky celou Evropou. Všichni vášnivě diskutovali a sledovali, co se děje. Na mladého muže to nemohlo neudělat dojem. Kritický pohled na vládnoucí společnost mu zůstal. Jeho hry vždy nějakým způsobem podrývaly stávající řád. Problém byl v tom, že Henrik nikdy tak úplně nevěděl, co by vlastně chtěl – a jak by nové lepší poměry měly vypadat.

Učednická léta

Cítil, že chce něco dokázat. Uvědomoval si, že vládne perem a uměním slova. A jako autor divadelních her by se mohl těšit na honorář. Napsal drama Catillina a s nadějemi ho odeslal do divadla. Dočkal se ale odmítnutí, které pochopitelně těžce nesl. Musel se zkrátka ještě dost naučit. Ale jeho hra vyšla alespoň tiskem. Slibný začátek! 

Své dílo mohl brzy spatřit i na jevišti. Catillina to ovšem nebyla. Napsal nový text – Mohylu. Žádnou díru do světa však mladý spisovatel zatím neudělal. Musel si přivydělávat psaním do novin a opět se projevil jako poměrně destruktivní typ. Kritizoval všechno a všechny. Co si vlastně přesně myslel, se přitom můžeme jen dohadovat. 

S ničím nebyl tak úplně spokojen, což platilo ještě dlouho i o jeho vlastním životě. Hrozilo mu dokonce odsouzení za to, že neplatil na nemanželské dítě. Nuceným pracím se nakonec vyhnul. Naopak se mu rýsovalo první divadelní angažmá. V Bergenu měl psát hry a to znamenalo sice malý, ale pravidelný příjem. Divadlo mu dokonce zaplatilo studijní cestu do zahraničí. Viděl, co se hraje v Dánsku nebo v Německu. Styl mu sice mohl připadat zastaralý a tradiční, ale měl příležitost seznámit se také s kritikami a s teoretickými studiemi o tom, jak by divadlo budoucnosti mělo vypadat. Ibsen tyto podněty hltal a v budoucnu se měl právě on stát tím, kdo začne divadlo měnit. A to jak tématy svých her, tak stylem herectví, které budou vyžadovat.

Podceňován

Zatím však ambiciózní autor postupoval opatrně. Norsko nebylo na moderní divadlo připravené. Ani diváci, ani herci nebyli dosud schopní uvažovat o moc jinak, než velely zvyklosti. Dnes bychom se asi divili, kdyby herci neustále promlouvali do publika, aby vysvětlovali smysl svého jednání a vyjevovali tak vnitřní svět postav. Divadelní realita tehdy přinášela mnohem větší kompromisy. I Ibsen ji opouštěl jenom pozvolna.

Divadelní praxe tehdy dělala mnohem větší kompromisy než dnes. Inscenace se musely především ohlížet na vkus publika. Hry, které tehdy Ibsen psal, dnes proto prakticky neznáme. Dočkaly se také jen malého počtu repríz. Úspěch nepřicházel. A co hůř: soubor Ibsena příliš nerespektoval. Na jeho adresu se snášely dosti pochybovačné úvahy. Stalo se dokonce, že autor se ke svému vlastnímu textu nehlásil a herci si dlouho mysleli, že pracují na hře někoho jiného. Dramatik, který měl brzy dobýt svět, se zatím držel v defenzivě.

Na mizině

Doslova bojoval o holé přežití. Seznámil se tehdy se svou budoucí manželkou Suzannah, ale jinak vedl život, který zavdával spíš příčinu k depresím. Své předchozí angažmá s lehkým srdcem a spěšně opustil a přesídlil do hlavního města. Zachoval se trochu jako nevděčník. Chvátal vstříc novým možnostem. Vést však v Christianii v této době divadlo, to představovalo tvrdý oříšek i pro zkušenějšího divadelníka, než byl v té době stále ještě začínající Henrik Ibsen. Dokonce víme, že i když zastával svou novou funkci teprve chvíli, pokukoval i po jiné obživě. Jistý v kramflecích si rozhodně nebyl.

Oženil se. V práci měl však spíš tendenci před problémy uhýbat. Když bylo nejhůř, tak prostě nepřišel. Museli ho hledat třebas v kavárně. Tento způsob řešení problémů pochopitelně vedl ke katastrofě. Tehdy se o něm začalo říkat, že když na jeho dveře zabušíte uprostřed dne, najdete ho ještě svlečeného. Dost pil. Neplatil daně. Peníze víc utrácel než vydělával. 

K nemanželskému dítěti navíc přibyl syn Sigurd. Katastrofální stav rodinných financí korespondoval se situací v divadle. Henrik Ibsen se zdál být zcela bez perspektivy. Rodina se často stěhovala a bydlela na stále horších adresách. Před exekucí doslova uprchl do ciziny. V Norsku na něj hleděli jako na někoho, kdo neuspěl a navíc přispěl k pádu svého divadla. Ibsen neuměl odpouštět a v duchu svým krajanům sliboval pomstu. Tento typ předsevzetí přitom uměl díky své konfliktní povaze dodržet. K jeho nenávisti vůči domácím poměrům přispívalo i to, že lepší kritiky mohl číst například od Dánů než od svých krajanů. Pryč z Norska! Rychle pryč!

Záchrana

Je s podivem, že Ibsen měl i přes svou konfliktnost stále přímluvce, kteří se mu snažili zajistit státní podporu. Díky tomu přežil v dobách, kdy ještě nedostával tučné honoráře za úspěšné hry a jejich knižní vydání. Paradoxně se mu největší podpory ze strany státních institucí dostalo až v době, kdy už tuto pomoc tak úplně nepotřeboval. Trávil dlouhý čas v Itálii, později v Drážďanech a v Mnichově. Na dovolenou jezdil například do Berchtes­gadenu. Pobyt v cizině ho značně ovlivňoval. V Itálii přemýšlel o antickém umění. V Německu měnil své politické názory. Nejprve mu hluční Němci válčící s Francouzi a se Skandinávci vadili. Postupně se s nimi ale sbližoval.

Zvláštní moment zažil v bazilice svatého Petra v Římě. Zde došlo k něčemu, co by snad bylo možné nazvat osvícením. Ibsen tento okamžik dokonce písemně zaznamenal. V jeho tvorbě nastal myšlenkový obrat, když se právě na tomto místě rozhodl přepracovat svou nedokončenou epickou báseň Brand ve stejnojmennou hru. A zejména mezi tehdejší mládeží velmi bodoval.

O Ibsenovi se najednou všude vášnivě diskutovalo. Měnil se v celebritu. Hráli ho nejen doma v Norsku, ale i v Dánsku, v Německu, v Anglii a v dalších zemích.

Jeho hry vyvolávaly senzační skandály. Konečně se sebou mohl být spokojený. Začal si také dobře žít. A kupodivu si s penězi věděl rady. Dokázal finance zmnožovat díky koupi akcií. Když se ke stáru objevil v Norsku, vítaly ho davy. Jeho kulatá životní výročí se pompézně slavila. Po hubených letech přišel triumf!

Z obra trpaslík

Ibsen na lidi po celý život působil jako veliký muž. Byl to šok, když někdo uviděl starého, scvrkávajícího se dědouška, který doslova odcházel před očima. Přišla mrtvička, srdce zlobilo, alkohol už mu nechutnal. Na procházku už se sám nevypravil, museli ho vézt v kočáře nebo na saních. Trochu se mu to v hlavě pletlo, trpěl podezíravostí, pero už neudržel. Když ale slabý jako věchýtek zemřel, nikdo nepochyboval, že odešel veliký muž.

Pohřeb připomínal velikou manifestaci. Vždyť Ibsena si jako svého mluvčího přivlastňovaly různé skupiny – ženské aktivistky nebo socialisté. On sám se přitom nedal nikam moc zařadit. V jeho výrocích najdeme myšlenkově zcela si protiřečící názory. Nedivme se. Ačkoliv ho mnozí chtěli získat do svého tábora, on patřil sám sobě a svým hrám. Uvažoval jako dramatik – a podstatou divadla je konflikt. V jeho hlavě se svářily protichůdné myšlenky a on jim všem dopřával sluchu. Proto věrohodně promlouval za různé postavy – a ty přece nevidí svět ze stejného úhlu. 

Henrik Ibsen v sobě celý život nosil kvas, který ho nutil psát a trhat na kousky vše, co se zdálo jisté a neměnné. Nic mu nebylo svaté a před žádnou autoritou se nezastavil. Když věděl, že se za jeho životem zavřou vody, cítil se jistě unaven, protože peřejemi osudu neproplouval právě klidně, ale mohl si spokojeně říct, že dokázal rozpoutat bouři.

Srážka Země s asteroidem a rozsáhlá sopečná činnost smetly před 65 miliony roků z povrchu zemského druhohorní dinosaury a zároveň vydláždily cestičku k prosperitě pro velkou skupinu ptáků, kterou dnes ornitologové označují latinským názvem Palaeognathae. Česky jim říkáme běžci. Typickým znakem většiny ptáků této skupiny je ztráta schopnosti letu a přechod k pohybu výhradně po zemi.

Na zemi je dobře

Ptačí let patří k energeticky velmi náročným způsobům pohybu, a pokud se bez něj opeřenci obejdou, znamená to pro ně velkou výhodu. Na hrudníku jim nemusí narůstat mohutné létací svaly. Ušetří spoustu živin a energie, které mohou vynakládat na jiné životní aktivity, především pak na plození potomstva. Evoluční rezignace na let však nebývá jednoduchá. Většina ptáků se při pohybu po zemi vydává na milost a nemilost šelmám, jimž lze uniknout několika mávnutími křídel. Zbavit se letu tedy znamená zahodit spolehlivou životní pojistku.

Běžci využili k opuštění letu jedinečnou příležitost, jež se jim naskytla na konci druhohor. Při masovém vymírání dinosaurů zmizely ze zemského povrchu početné skupiny zdatných predátorů. Savci sice vystoupili ze stínu velkých ještěrů, ale teprve si začali hledat svou vlastní cestu na evoluční výsluní. V té době to byli drobní tvorové živící se většinou drobnými bezobratlými živočichy. Jedna velká hrozba pro pozemskou faunu tedy zmizela s dinosaury a druhá v podobě velkých masožravých savců se ještě nevyvinula. V této situaci nebyl pro ptáky přechod od letu k běhu po zemi příliš riskantní. Někteří to zkusili a uspěli. Jejich potomci žijí na Zemi dodnes. 

Obr s tretrami na nohou

Zřejmě nejznámějším zástupcem skupiny běžců je pštros dvouprstý (Struthio camelus), který žije na afrických savanách a patří v mnoha ohledech k výjimečným zástupcům ptačí říše. Dorůstá výšky přes dva metry, hmotnosti přes sto kilogramů a je největším žijícím ptákem světa.

Jak vyplývá ze zoologického jména, má pštrosí dolní končetina pouze dva prsty – žádný jiný pták nemá počet prstů tak výrazně zredukovaný. Pečlivá měření rozložení síly na prstech pštrosí nohy při chůzi a běhu ukázala, že redukce počtu prstů je adaptací pro efektivní běh vysokými rychlostmi. Pštrosí noha funguje tak trochu jako běžecká tretra s hřeby. Pro silný odraz nohy od země v plném trysku používá pštros i dráp na větším z dvojice prstů. 

Díky této „přírodní tretře“ a celému komplexu dalších evolučních „vychytávek“ je pštros skutečně zdatný běžec. Vyvine rychlost až 70 kilometrů v hodině a je držitelem běžeckého rychlostního rekordu mezi opeřenci. Tento špičkový výkon vydrží podávat jen po krátkou dobu, ale i na delší vzdálenosti běhá velmi rychle – do 50 kilometrů v hodině. 

Běh s naježenými pery

Pro intenzivní pohyb v horkém, suchém prostředí savan je pštros vybaven celou řadou dalších důmyslných evolučních adaptací. Stokilový pták pojme do plic přes 15 litrů vzduchu; stejně velkému člověku se do plic vejde maximálně polovina z tohoto objemu. Také oběhový systém pštrosa je vysoce výkonný. 

Horké africké klima donutilo pštrosy k šetrnému hospodaření s vodou. S trusem a močí ztrácejí jen minimum této životadárné tekutiny, protože jak střevo, tak i ledviny pracují na plný výkon při zadržování vody v těle. Při intenzivním pohybu hrozí všem živočichům nejen dehydratace, ale také přehřátí organismu. Při práci svalů vzniká velké množství tepla, kterého se pták musí zbavit. Peří je ale velmi dobrý tepelný izolant a teplo zadržuje. To přijde vhod ptákům žijícím v chladných oblastech. V horku jsou pštrosům skvělé izolační vlastnosti peří na překážku. I s tím si však umějí poradit. Stahem podkožních svalů pera naježí tak, že mezi nimi volně proudí vzduch, dostává se až ke kůži a ochlazuje ji.

Samotáři s dýkami na nohou

Kasuáři (Casuarius) žijí v Austrálie a na Nové Guineji a přilehlých ostrovech. Samice kasuára přílbového (Casuarius casuarius), který je největším zástupcem kasuářího rodu, mohou měřit na výšku až dva metry, ale ve srovnání se stejně velkými pštrosy jsou o poznání lehčí. Váží maximálně 60 kilogramů. Samci jsou ještě menší než samice, dorůstají výšky do 1,8 metru a váží kolem 30 kilogramů. Kromě toho, že jsou samci kasuárů drobnější než samice, jsou také méně pestře zbarvení. 

Samice mají nad samci navrch i v řadě dalších ohledů. Tito ptáci jsou samotáři a scházejí se jen v období námluv nebo při péči o mláďata. Ve zbývajícím čase si každý hájí svůj revír, který je v případě samic mnohonásobně rozlehlejší a překrývá se s areály hned několika samců. Harém si tedy u kasuárů nevydržují samci, ale samice. O nakladená vejce se starají výhradně samci a na jejich bedrech leží i péče o mláďata. 

Na rozdíl od pštrosů mají kasuáři na nohou tři prsty. Vnitřní prst je opatřen ostrým drápem dlouhým kolem 12 centimetrů. A protože se kasuáři v ohrožení brání kopanci podobně jako pštrosi, mohou nepříteli tímto jako dýky dlouhým drápem zasadit i smrtelnou ránu. 

Nebezpeční konzumenti ovoce

Kasuáři jsou všestrannými atlety. V běhu vyvinou rychlost kolem 50 kilometrů za hodinu, z místa vyskočí do výšky dvou metrů a jsou i překvapivě zdatní plavci. Díky výše popsanému vyzbrojení, své výšce, hmotnosti a teritoriálnímu založení mohou být pro člověka dokonce smrtelně nebezpeční. Kasuár přílbový je spolu s pštrosem dvouprstým jediným ptákem prokazatelně schopným zaútočit na člověka a zabít ho. Případů, kdy kasuár napadl člověka, vážně ho zranil či dokonce usmrtil, jsou evidovány stovky. 

Kasuáři ovšem neslídí v okolí lidských obydlí s cílem skolit a zkonzumovat člověka. Živí se spadaným ovocem a jídelníček si občas zpestří drobnějšími živočichy. Přesto drtivá většinu kasuářích ataků s potravou nějak souvisí. S rozšiřující se zástavbou totiž ubývá lesů, kde se tito ptáci živí. Hledají proto jiné zdroje obživy a nacházejí je v blízkosti lidských sídel. Rychle si tak na člověka zvykají a ztrácejí svou obvyklou plachost. Pokud mají pocit, že je člověk ohrožuje nebo že před ním musejí chránit hnízdo, vejce či mláďata, neutíkají, ale útočí. Někdy si atakem dokonce brání jídlo nalezené u lidských příbytků.

Kasuáří kopnutí je vedeno takovou silou, že člověku zlomí i velké kosti. Vážné zranění po sobě zanechá zásah ostrým drápem. Ani úder kasuárova zobáku není nic, oč by člověk dvakrát stál. Nejtěžší zranění utrpěli lidé, které kasuár napadl, když leželi na zemi. Australský zoolog Christopher Kofron popisuje případ muže, který chtěl zabít kasuára a přitom zakopl a upadl. Pták skočil na ležícího člověka a nohama i zobákem mu zasadil smrtící rány. Kasuáři tedy nejsou moderními následovníky dravých velociraptorů, kteří by prahli po lidské krvi, ale při setkání s nimi se rozhodně vyplatí opatrnost. 

Australský emu a věrní kiviové

Mezi běžce australského kontinentu patří také emu hnědý (Dromaius novaehollandiae), jediný žijící zástupce svého rodu. Po pštrosovi je druhým největším představitelem běžců – dorůstá výšky 1, 9 metru a hmotnosti až 50 kilogramů. Rodinné uspořádání u emu připomíná poměry vládnoucí mezi kasuáry. Také u těchto běžců „nosí kalhoty“ samice. Právě ony si diktují podmínky, za jakých jsou ochotny k páření.

Kiviové (Apteryx) jsou naproti tomu typicky novozélandskou skupinou běžců a na rozdíl od již jmenovaných druhů dorůstají jen velikosti domácího kura. Z křídel jim zbylo jen třináct pírek, která v niťovitém opeření není jednoduché najít a ocas jim chybí úplně. Jsou to noční ptáci, kteří slídí v podrostu hustých lesů po drobných živočiších. Pomáhají si přitom dlouhým tenkým zobákem, který je vybaven velkým počtem hmatových receptorů. Mají také velmi dobře vyvinutý čich a jsou jedinými ptáky, jejichž nozdry jsou posunuté na samou špičku zobáku. Zrak jim moc dobře neslouží a ptáci na něj ani příliš nespoléhají. 

Kiviové se vymykají z poměrů „skupinových manželství“ běžných u ostatních běžců a žijí v párech. Jejich svazky vydrží i dvě desetiletí. O vejce a mláďata se starají buď převážně otcové, nebo se na ní podílejí oba rodiče. Při kladení vejce podává samička obdivuhodný výkon. Vejce totiž váží kolem 450 gramů, což představuje plnou čtvrtinu tělesné hmotnosti samice. 

Němečtí nanduové a nevýkonní letci

Běžci mají své zástupce i v Jižní Americe. Nandu pampový (Rhea americana) je o něco menší než emu nebo kasuáři – dorůstá výšky 1,5 metru a hmotnosti do 40 kilogramů. Základ jeho potravy tvoří listy nejrůznějších rostlin, jídelníček si zpestřuje drobnými živočichy. Podobně jako u pštrosů, i mezi nanduy vládne samec harému několika samic. Na samce ovšem připadá lví podíl při péči o hnízdo, vejce a mláďata, i když starší samci si někdy zjednávají „záskok“ od mladších samců. 

Zajímavostí je malá volně žijící populace nandu pampových v Německu, která vznikla z ptáků uprchlých z farmových chovů poblíž Lübecku. Nanduové se životu v evropské venkovské krajině dokonale přizpůsobili a pomalu ale vytrvale se šíří podél mořského pobřeží dál na východ.

TIP: Ochočení potomci dinosaurů: Dlouho před slepicemi lidé domestikovali kasuáry

Rovněž v Jižní Americe žijící tinamy (Tinamidae) jsou mezi dnešními běžci jediné, které si uchovaly určitou schopnost letu. Obvykle ovšem neuletí na jeden zátah dál než 150 metrů. Když mají na výběr, volí vždy let směrem z kopce dolů do údolí, protože si tím bezpracně prodlouží dráhu. V zalesněných oblastech nocují ve větvích stromů, a pokud je to možné, nalétávají do jejich korun rovněž z nějakého svahu či kopce. Většinu času tráví na zemi a let je pro ně poslední zoufalou možností úniku před nebezpečím. Základem jejich jídelníčku jsou nejrůznější rostliny; vedle toho ale konzumují i hmyz a drobné živočichy. V Jižní Americe obývají různé typy krajiny. Některé druhy si oblíbily husté lesy, jiné dávají přednost srázům hor a další vyhledávají otevřenou krajinu pamp.

Třicetiletá válka začala jako náboženský konflikt mezi katolíky a protestanty, u toho ale dlouho nezůstalo. Už od začátku se kromě náboženských sporů projevovaly také mocenské a politické zájmy. Země uzavíraly spojenectví a válčily spolu bez ohledu na vyznání. Také velitelé armád a prostí vojáci běžně střídali strany podle toho, kdo zrovna dobře platil. Tento konflikt znamenal pro Evropu určitý předěl ve vojenství. Žoldnéřské armády se v jeho průběhu dostaly na svůj vrchol, ale zároveň se tím jejich potenciál vyčerpal. Po skončení bojů totiž začaly vznikat stálé armády, které oblékly jednotné uniformy.

Palebná síla

Armádu v době třicetileté války tvořily tři základní části vojsk – pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo. Nejpočetnější složku představovala pěchota, která se podle výbavy vojáků a způsobu boje členila na mušketýry a pikenýry. 

Mušketýři zpravidla nenosili žádnou ochranou zbroj. Jejich hlavní zbraní byla mušketa, dlouhá a neohrabaná puška s doutnákovým zámkem, která měla dostřel 200–300 metrů. Jelikož vážila 4–7 kilogramů, nemohli ji vojáci při střelbě držet v rukou, ale opírali ji o vidlici (furketu), kterou nosili s sebou. Nabíjení muškety bylo dosti zdlouhavé a náročné. Zkušený bojovník ji však dokázal nabít zhruba do minuty a ti nejzručnější mohli být ještě rychlejší. 

Mušketýři zajišťovali palebnou sílu bojové formace, ale rychlost palby byla malá, a tak potřebovali účinný štít před útoky nepřátel. Ochranu jim poskytovala druhá složka pěchoty, pikenýři. Ti měli ve své výzbroji kromě poboční zbraně i dlouhou píku, měřící až 6 metrů. Jejich úkolem bylo chránit mušketýry před útokem jezdectva ve chvíli, kdy nabíjeli zbraně. Proto nosili zbroj, která se skládala z kovové přilby, kyrysu a krytu stehen. K pikenýrům byli často zařazováni ti nejzkušenější vojáci.

Úbytek zbroje

Neméně důležitou složkou armády bylo i jezdectvo, které se dělilo na lehké a těžké. Druhou jmenovanou složku tvořili kyrysníci, kteří se začali objevovat již v první polovině 16. století jako náhrada za středověké rytíře. Zpočátku nosili zbroj, která je chránila od hlavy až po kolena. Od poloviny 30. let 17. století se ale jejich zbroj odlehčovala, až nakonec nosili jen kyrys (přední a zadní plát) a na hlavě lehčí útočnou přilbu, takzvanou pappenheimku. K jejich výzbroji náležel těžký jezdecký meč (palaš) a pár pistolí s kolečkovým zámkem. Kyrysníci tvořili hlavní údernou složku armády.

Druhou skupinu jízdních oddílů tvořili arkebuzíři (někdy označováni jako karabiníci). Název byl odvozen od jejich hlavní zbraně – kratší pušky, kterou nosili zavěšenou na řemenu pomocí karabiny. Krom toho měli stejně jako kyrysníci také palaš. Jejich zbroj byla ovšem lehčí, většinou nosili pouze kyrys a otevřenou helmu. Šlo o univerzální druh jezdectva použitelný v bitvě stejně jako při průzkumu nebo pronásledování nepřítele. Skvěle se arkebuzíři osvědčili zejména v bojích proti Osmanům v pohraničních posádkách.

V habsburské armádě sloužilo v 17. století také velké množství lehkých jezdců. Šlo o Chorvaty, polské kozáky a uherské jezdce. Byli vybaveni podle kraje, z kterého pocházeli. Jejich výzbroj tvořily luky, bijce a palcáty či šavle orientálního typu. Jednalo se o divoké a kruté bojovníky, kterým vojenská disciplína nic neříkala. Přesto byli ve válce nepostradatelní, později z nich vznikly husarské pluky. Na počátku třicetileté války byl poměr mezi pěchotou a jezdectvem 3:1, v průběhu konfliktu se ale ustálil na 1:1.

Cechovní řemeslníci

Významnou roli hrála ve třicetileté válce také artilerie. Nejednalo se však o pravidelnou součást armády. Kanony obsluhovali řemeslníci, kteří je také vyráběli a v případě potřeby se nechávali naverbovat. Dělostřelectvo bylo využíváno především při obléhání měst a pevností.

V polních střetnutích hrála artilerie spíše méně významnou roli, ačkoliv počet děl na bitevních polích v průběhu konfliktu postupně narůstal. Zatímco v bitvě na Bílé hoře měly obě strany k dispozici pouze několik málo kusů, v bitvě u Jankova (6. března 1645) už vojska Švédů i armáda císařských disponovaly desítkami děl. 

Během polního střetnutí zaujalo dělostřelectvo předem stanovené místo a v průběhu bitvy nijak neměnilo svou pozici. Bylo tedy využíváno pouze jako palebná podpora na začátku střetnutí, která měla narušit postupující řady nepřítele, případně ho držet v uctivé vzdálenosti.

Dobře mířená kanonáda mohla mít zásadní vliv na morálku v nepřátelských řadách a nejednou donutila postupující šiky k ústupu. Odolat takovému psychickému nátlaku, kdy kolem jedinců závratnou rychlostí svištěly koule, které drtily, lámaly a zabíjely vše, co jim přišlo do cesty, často nedokázali ani ostřílení žoldáci. V momentě, kdy se do palebné linie děl dostaly vlastní jednotky, museli dělostřelci střelbu přerušit, aby nepálili do vlastních řad.

Hladové krky

Když se žoldnéřská armáda dala do pohybu znamenalo to pro obyvatele vlastního i nepřátelského území doslova pohromu. Jelikož vojákům byl běžně zadržován žold a přísun potravin se často opozdil nebo se k armádě nedostal vůbec, řešili to vojáci „svépomocí“. To znamenalo rabováním, krádežemi a vydíráním. Kamkoliv žoldnéřská soldateska vstoupila, nebylo po jejich odchodu co jíst a místní obyvatelé bývali rádi nebo mohli být rádi, když si zachovali aspoň holé životy.

Tehdejší vojenské předpisy přesně stanovovaly denní dávky potravin, jejichž výše se odlišovala podle hodnosti. Nejmenší příděly samozřejmě dostávali prostí žoldnéři, kteří museli ze svých dávek často ještě krmit svoje ženy a děti. Tyto příděly samozřejmě byly u všech armád a v různých dobách jiné. 

Například Valdštejnovi vojáci dostávali roku 1627 denně 3 libry chleba (jedna česká libra = 510 g), 2 libry masa a 3 mázy piva (jeden máz = 1,4 l). Důstojníci pak měli podle hodnosti nárok na vyšší dávky. V roce 1620, když se Valdštejn po skončení stavovského povstání vracel do Jičína, spotřebovala jeho armáda na pochodu denně 6 volů, 57 ovcí, 150 slepic, 40 000 liber špeku, 1 800 vajec a blíže nespecifikované množství piva a vína.

V bahně za vojskem

Vojenských tažení se za třicetileté války účastnily také ženy a děti žoldáků a s armádou táhly i prostitutky a markytánky. Uvádí se, že na jeden pěší pluk o síle 3 000 mužů připadalo až 2 000 žen a dětí. Ty pochopitelně snižovaly pohyblivost vojska a jeho schopnost manévrovat. Zároveň také ony musely něco jíst a pít, což kladlo zvýšené nároky na zásobování. Pro armádu ale nebyly pouze přítěží, nýbrž plnily celou řadu nepostradatelných funkcí. Praly vojákům oblečení, nesly část jejich zavazadel a poskytovaly pomoc raněným. Koncentrace velkého počtu osob něžného pohlaví v takovémto prostředí a tvrdé podmínky, jež musely snášet, vedly k častým konfliktům a hádkám mezi nimi. Proto na pořádek mezi civilisty dohlížel zvláštní poddůstojník, zvaný hurenweibel, což v překladu znamená „šikovatel kurev“.

Jak zabít čas?

Pokud vojáci zrovna nebojovali nebo se nenacházeli na pochodu, trávili svůj čas v táboře a čekali na další rozkazy. Podle dobových zpráv bývalo volného času až nezdravě moc. Například Hans von Grimmelshausen ve svém díle Dobrodružný Simplicius Simplicissimus uvádí: „… v kvartýrech jsme totiž neměli nic jiného na práci, než si krátit dlouhou chvíli…“ Ono krácení ovšem něco stálo a záleželo na aktuálních majetkových poměrech žoldnéře, jak si mohl volný čas užívat. „Měl-li jsem něco, povaloval jsem se ve dne mezi hráči a v noci u markytánek, neměl-li jsem nic, kradl jsem, kde se dalo,“ pokračuje dále Grimmelshausen.

Vojáci utráceli především za ženy, hazard a alkohol. Ačkoliv bylo pivo a víno součástí přídělů, k zábavě a opíjení jeho množství zdaleka nestačilo. Dobové prameny uvádějí spousty událostí, kdy pivo a víno teklo proudem, a je zřejmé, že se často nejednalo o zrovna levnou záležitost. Například jeden voják měl právě nastřádané peníze na boty. Šel ale kolem hospody, kde měli výborné víno. Na boty tak rázem zapomněl a všechny peníze propil. Aby mohl vůbec pochodovat musel si svou starou obuv provizorně vyspravit. Jindy zase potkal svého příbuzného, s kterým se bavil a pil tři dny. Takto propil svého koně, kvůli čemuž chlapec, který o jeho dva koně pečoval, hořce plakal.

Zavšivení špinavci

Vysoký počet vojáků zemřel spíš než v bitvě na různé nemoci, které se v táborech rychle šířily v důsledku nedostatečné hygieny, velkého počtu lidí na stísněném prostoru, podvýživy stresu a dalších nepříznivých podmínek. Jednou z nejčastěji zmiňovaných nemocí raného novověku byl mor. Ovšem větší problém žoldnéřských armád představovaly vši, které přenášely skvrnitý tyfus. Mezi další vážné nemoci pak patřila například syfilis nebo neštovice, ať už pravé nebo plané. Mnohé choroby se často zaměňovaly, neboť některé jejich příznaky byly velmi podobné.

TIP: Táhnout v bahně za vojskem: Život markytánek nebyl žadný med

Pravé neštovice zmiňuje slovy svého hlavního hrdiny Simplicia také von Grimmelshausen: „Ty dětské neštovice mě spravily tak, že jsem měl v budoucnu od ženských pokoj; měl jsem na tváři dolíky, že jsem vypadal jak mlat ve stodole, v níž mlátili hrách, ba byl jsem ošklivý, že můj krásný, kučeravý vlas, do něhož se zapletla nejedna žena, se za mne styděl a opustil svůj domov. Místo něho mi narostl jiný, podobný prasečím štětinám; a stejně jako vnějše nezůstala na mém těle žádná ozdoba, ztratil se také můj příjemný hlas, jelikož jsem měl neštovic také plný krk; mé oči, které dříve bývaly plny ohně lásky, jímž byla roznícená každá žena, byly teď tak zarudlé a krhavé jako oči 80leté baby, které měla zákal.“

Dále pak uvádí: „Rád bych se dal zase za vojáka, ale žádný verbíř mě nechtěl, protože jsem vypadal jako prašivý sýr.“ Takže i zdravý vzhled byl pro naverbování do armády důležitý.  

Hned na úvod poznamenejme, že rozměrově největší hvězda nemusí být současně nejhmotnější, tedy „nejtěžší“ – zmíněné veličiny spolu souvisejí jen velmi volně. Zatímco hmotnost stálice se během jejího života mění pouze pomalu a v drtivé většině případů v důsledku tzv. ztráty hmoty klesá, její rozměr se naopak mění značně a úzce se pojí s vývojovým stadiem: Obecně vzato je hvězda největší v „předdůchodové“ fázi tzv. červeného obra.

Není zcela zřejmé, jakou nejvyšší hodnotou je omezena velikost hvězd. Vývoj hmotných hvězd, které ve stadiu rudých obrů nabývají obřích rozměrů, totiž stále halí lehká mlha tajemství. Vědci se dokonce ani neshodnou, jaká je horní hranice hmotnosti hvězdy, která ještě dokáže být stabilní. U hmotných hvězd totiž hrají velkou roli i dynamické efekty (pulzace nebo silný hvězdný vítr), jež mají zásadní, ovšem špatně odhadnutelný vliv i na maximální velikost hvězdy.

Rudí šampioni

Vědci jsou však zajedno, že největších rozměrů dosahují hvězdy ve fázi červených obrů, tedy po odchodu z hlavní posloupnosti, případně na asymptotické větvi obrů. V prvním případě nalezneme v jádře helium a hlavní zdroj tepla představuje hořící vodíková slupka postupně se vzdalující od jádra. Druhý případ je podobný, jen se v jádře hromadí těžší prvky a v okolí hoří slupka helia.

V současnosti je největší známou hvězdou červený veleobr Stephenson 2-18 ze v souhvězdí Štítu, který je součástí otevřené hvězdokupy Stephenson 2. Od Země jej dělí přibližně 6 000 parseků (20 000 světelných let). Ve srovnání se Sluncem má 2 150× větší poloměr.

Dalším velikánem je UY Scuti, červený hyperobr s rozměrem 1 700× přesahujícím velikost Slunce. Kdyby byla UY Scuti centrálním tělesem Sluneční soustavy, její fotosféra by sahala až za současnou dráhu Jupitera (a je zřejmé, že ani Jupiter, natož pak bližší planety by v systému neexistovaly). V současnosti znají astronomové okolo 20 hvězd s rozměry více než tisíckrát přesahujícími velikost Slunce. Mezi největší známé stálice patří například rudý veleobr WOH G64 z Velkého Magellanova mračna a VY Canis Majoris ze souhvězdí Velkého psa. 

TIP: Metuzalém: Objevili vědci nejstarší hvězdu ve vesmíru?

Jednu obří hvězdu můžeme spatřit i pouhým okem: nachází se v souhvězdí Kefea a má označení μ Cephei. Už v malém dalekohledu si i nezkušený pozorovatel všimne jejího výrazného červeného zabarvení, jemuž těleso vděčí za svůj název Granátová hvězda; μ Cep je červeným nadobrem s poloměrem 650–1 420 poloměrů Slunce a o hmotnosti dvaceti Sluncí, přičemž leží ve vzdálenosti asi 6 000 světelných let. Mezi další známé červené nadobry patří Betelgeuse v Orionu nebo Antares ve Štíru.

Řeka Mackenzie protéká severozápadem Kanady, bažinatou krajinou porostlou smrkovými lesy. Díky svému toku o celkové délce 4 241 kilometrů se řadí mezi nejdelší řeky světa. Mohutná delta Mackenzie se nachází za polárním kruhem, na území o rozloze přes 13 tisíc kilometrů čtverečních a ústí do Beaufortova moře v Severním ledovém oceánu. Rozmrzlá je jen od června do září.

Právě v této deltě objevila Alicia Sendrowski z Michiganské technologické univerzity a její kolegové ohromující hromadu naplavených kmenů, která je největší známou hromadou tohoto typu na světě. Pokrývá asi 51 kilometrů čtverečních a tvoří ji asi 400 tisíc kmenů a kusů převážně smrkového dřeva, které sem řeka Mackenzie splavila z okolních lesů. Výsledky výzkumu nedávno přinesl odborný časopis Geophysical Research Letters.

Největší hromada dřeva

Badatelé zjišťovali stáří vybraných kmenů pomocí radiokarbonového datování. Ukázalo se, že nejstarší testované dřevo pochází z roku 690 našeho letopočtu, zatímco nejmladší kus vyrostl v roce 2015. Stáří kmenů v této hromadě je tedy velmi různé a arktické podmínky umožňují, aby se kmeny zachovaly po velmi dlouhou dobu. Zároveň ale vyšlo najevo, že 40 procent kmenů je mladších než z roku 1955. Mnohé klády nejsou podle badatelů vidět, spousta se jich zřejmě nachází v bahně, které lemuje dílčí toky Mackenzie v její deltě.

(foto: Michigan Technological University, Alicia Sendrowski, CC BY-SA 4.0)

Autoři studie upozorňují, že zmíněná rekordní hromada dřeva obsahuje značné množství uhlíku. Odhadují to na minimálně 3,4 milionů tun uhlíku, přičemž celkové množství obsaženého uhlíku může být klidně dvojnásobné. Podle Alicii Sendrowské jde zhruba o stejné množství, jaké vyprodukuje za rok 2,5 milionu automobilů. 

TIP: Do Arktidy pronikají ‚tepelné bomby‘, které likvidují mořský led

S postupujícím oteplováním může podle vědců docházet k rychlému rozkladu dřeva a uvolnění uloženého uhlíku do atmosféry. Zároveň platí, že delta řeky Mackenzie je sice druhá největší v celé Arktidě, ale existují i další podobné velké delty, v nichž mohou být podobné „uhlíkové bomby.“ V Arktidě je nejméně 12 řek, jejichž delty pokrývají území větší než 500 kilometrů čtverečních.

Bizarní případ se týkal budovy v luxusní rezidenční čtvrti ve Frankfurtu, ve které se nachází i patro pro kanceláře pronajaté společnosti zabývající se managementem lidských zdrojů. Společnost odmítla zaplatit nájemné, protože měla námitky proti tomu, že se pronajímatel opaloval nahý ve dvoře, kam bylo z kanceláří vidět. Bytný v reakci na neuhrazené nájemné společnost zažaloval.

Frankfurtský soud námitky společnosti zamítl s tím, že „použitelnost pronajaté nemovitosti nebyla narušena tím, že se žalobce opaloval nahý na dvoře“. Ve svém prohlášení soudce uvedl, že nevidí „nepřípustný, záměrně nepatřičný vliv na nemovitost“.

TIP: Pradlena, nebo nestydatá svůdkyně? Mexická policie řešila delikátní spor

Místo, kde se pronajímatel opaloval, bylo navíc z pronajaté kanceláře vidět jen tehdy, když se člověk vyklonil hodně z okna, dodal soudce. Nájemce rovněž neprokázal, že by bytný chodil po schodech na dvůr neoblečený. „Naopak, žalobce doložil, že vždy nosil župan, který si sundal až těsně u lehátka,“ uvedl německý soud.

Statistika je mimořádně znepokojivá: Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se až 60 % z veškerého vypěstovaného ovoce a zeleniny nespotřebuje, ale skončí na skládkách. Řečí peněz jde každý rok o zbytečně vyhozených 310 miliard dolarů neboli téměř sedm bilionů korun, přičemž dopad plýtvání obzvlášť pociťují obyvatelé rozvojových zemí. Technologická omezení, nedostatečná infrastruktura či nevhodný způsob sklizně a manipulace s úrodou vedou k tomu, že se tuny plodů vůbec nedostanou na trh. Než se totiž ovoce ocitne v obchodech, musí urazit dlouhou a riskantní cestu: Coby zboží podléhající rychlé zkáze vyžaduje během přepravy šetrné zacházení, ale například i chlazení závislé na zdroji elektřiny, což si mnozí pěstitelé nemohou dovolit. 

Polovina nazmar

Čerstvé plody se většinou přepravují v obyčejných nákladních autech a při hrubé manipulaci se často potlučou a poškodí ještě v zemi původu. Podle zprávy FAO z roku 2019 se například ve střední a jižní Asii takto znehodnotí až 25 % ovoce a zeleniny, zatímco v Latinské Americe jde dokonce o polovinu. Drobní farmáři navíc většinou nedisponují chlazenými sklady, takže se snaží své zboží prodat víceméně hned po sklizni, jinak se plody zkazí a oni přijdou o výdělek. 

Důsledky neradostné situace se přitom řetězí, a to nejen co se týká finanční ztráty pěstitelů. Nevhodně skladované plody totiž přicházejí o nutriční hodnotu, a přestože může mít koncový zákazník pocit, že se jejich konzumací stará o své zdraví, tělo dostane jen zlomky vitaminů, jež by mu nabídlo ovoce utržené přímo ze stromu. 

Ochranný povlak

Naši předkové plně záviseli na úrodě, kterou sklidili v sezoně. Aby z ní mohli čerpat živiny po celý zbytek roku, postupně vynalezli pestrou škálu konzervačních technik, od sušení přes nakládání do oleje až po zavařování. Antičtí Řekové tak namáčeli fíky do mořské vody a poté je nechali sušit na slunci, zatímco Číňané ve středověku obalovali citrusy voskem a v Anglii předcházeli ztrátě vlhkosti tím, že plody mazali sádlem. Zázraky konzervace objevili dokonce obyvatelé natolik izolovaných míst, jako je Nový Zéland: Maorové kladli ptačí maso do kameninových nádob a zalévali ho rozpuštěným tukem, který jej po zatuhnutí dokonale izoloval od vzduchu, takže vydrželo celé týdny. 

Alespoň minimální ochranu před hnitím a plesnivěním ostatně vyvinula i sama příroda: Kupříkladu jablka na stromech pokrývá tenký voskový film, jehož efekt však většinou mizí po sklizení a omytí. Ovocnáři se tudíž museli naučit spoléhat na účinnější prostředky, přičemž si nejčastěji pomáhají chemickým ošetřením. Jako obrana před škodlivými mikroorganismy zpravidla slouží chlor, peroxid vodíku nebo fosforečnan sodný. Potíž tkví v tom, že zejména při použití prvního jmenovaného vznikají potenciálně karcinogenní sloučeniny. Už ve 30. letech minulého století se proto objevily experimenty s neškodnými alternativami a na práci tehdejších vědců dnes navazují další výzkumy. 

Rajčata jako nová

Testuje se řada látek, většinou polysacharidů (celulóza či chitosan vyráběný ze schránek korýšů) nebo bílkovin (fibroin z hedvábí, rybí kolagen či sójový protein). Pokud se látka na plod natře štětcem, případně nasprejuje, vznikne tenká membrána omezující vypařování vody, výměnu plynů a zabraňující hnědnutí i ztrátě aroma. Technologie přináší poměrně dobré výsledky: V roce 2012 aplikovali indičtí vědci směs chitosanu a syrovátkového izolátu na jahody, a zvýšili tak jejich trvanlivost v lednici až o 60 %. Obdobný úspěch slavili u rajčat, která po ošetření chitosanem a extraktem ze zelených řas vydržela v téměř neporušeném stavu celých třicet dní. Pozor je třeba dávat pouze na to, aby nebyl povlak příliš silný – jinak hrozí, že se dovnitř nedostane žádný kyslík a ovoce začne kvasit. 

Výzvy už se chopily rovněž soukromé firmy. Tak například kalifornský startup Apeel Sciences vyrábí jedlé povlaky z rostlinných olejů, které slibují i dvojnásobnou trvanlivost: Avokáda s uvedenou úpravou zůstanou až o tři dny déle ve stadiu plné zralosti, limetky vydrží čerstvé celý týden navíc a okurky se nemusejí balit do igelitové fólie, která slouží primárně k udržení vláhy uvnitř (viz Dilema u regálu). Nizozemská společnost Liquidseal pro změnu vyvinula jedlé povlaky na bázi polyvinylalkoholů, určené pro ovoce s tvrdou slupkou jako citrusy či mango. 

Sterilita na prvním místě

Ještě dál jde potom technologie založená na využití nanomateriálů, z nichž některé mají antibakteriální vlastnosti, a pokud se přidají do standardních plastových obalů, slibují prodloužení trvanlivosti rychle se kazících plodů. Skoro jako z říše sci-fi ovšem působí vynález biochemiků z kanadské McMaster University, kteří v roce 2018 představili speciální nálepku schopnou rozpoznat, jestli se zabalená potravina už zkazila, nebo je stále bezpečná. Novinka vyvinutá speciálně pro maso reaguje na přítomnost patogenních bakterií Salmonella a E. coli a dle autorů by do budoucna mohla nahradit značení pomocí data minimální trvanlivosti: Zákazníkovi by stačilo zjistit informaci z obalu pomocí mobilní aplikace. 

Sériová produkce nálepky bude podle vědců poměrně levná a jednoduchá, protože molekuly detekující potravinové patogeny se dají na testovací materiál natisknout. „Potravináři by to mohli snadno začlenit do svého výrobního procesu,“ popisuje strojní a biomedicínský inženýr Tohid Didar, který se na vývoji nálepky podílel. Stejná technologie by dle výrobců mohla do budoucna posloužit i v jiných oblastech, jež vyžadují sterilní prostředí: Například u obvazů by vynález umožnil poznat, zda v ráně nedošlo k infekci, a u obalů chirurgických nástrojů by upozornil na případnou kontaminaci. 

Hladové viry

Také v případě ovoce a zeleniny patří bakterie mezi hlavní příčiny rychlé zkázy. Právě na jejich likvidaci se proto zaměřila nizozemská firma Micreos, která povolala na pomoc bakteriofágy – tedy viry ničící bakterie. V současnosti dodává na trh několik typů roztoků pod názvem PhageGuard, jež díky obsahu zmíněných mikroorganismů likvidují až 99 % bakterií Salmonella, E. coli a Listeria, aniž by jakkoliv ovlivnily chuť či vzhled produktu. Podle Světové zdravotnické organizace způsobují patogeny přenášené potravinami na 600 milionů onemocnění a 420 tisíc úmrtí ročně.

Odpovědnost však neleží výhradně na dodavatelích – k menšímu plýtvání mohou přispět i samotní zákazníci. Ve Spojených státech se podle průzkumů vyhodí 33 % veškerého zakoupeného ovoce, na jehož pěstování se vynaložily miliardy litrů vody a miliony tun hnojiv. Evropa bohužel není příliš pozadu a dle Eurostatu připadá na hlavu každého jejího obyvatele 35 kg vyhozeného ovoce a zeleniny ročně, z čehož se dobrá polovina dala zachránit. Jak? Pečlivým plánováním vaření a recyklací zbytků. Zejména v dnešní době je investování energie do šetrnějšího hospodaření s jídlem namístě.