O pohlaví želv, které se mají vylíhnout, podobně jako o pohlaví mnoha dalších plazů, rozhoduje teplota, za jaké se vyvíjejí zárodky v nakladených vejcích. Želví embryo zaznamenává okolní teplotu speciálními čidly v mozku. Při různých teplotách jsou odlišně aktivovány geny zodpovědné za produkci samčích nebo samičích hormonů a odlišné hladiny hormonů pak „přehodí výhybku“ při vývoji pohlavních orgánů směrem ke vzniku samice nebo samce. 

Pohlaví na teplotní houpačce

Jestliže se teploty pohybují v poměrně úzkém rozmezí optimálních inkubačních teplot, z vajec se ve vyrovnaném poměru líhnou zástupci obou pohlaví. Stačí však, aby při inkubaci panovaly o něco vyšší nebo naopak nižší teploty, a rázem mezi potomstvem převládají buď jen samičky, nebo naopak samci. 

Vzestup teplot v důsledku globálního oteplování už dnes citelně dopadá na vývoj embryí ve vejcích plazů a želvy nejsou výjimkou. U karet obrovských (Chelonia mydas) z Velkého bariérového útesu vědci hlásí povážlivý posun v poměru pohlaví. Tyto mořské želvy kladou vejce na stále stejná místa a jak teplota stoupá, ze zárodků se ve stále větší míře líhnou samice. Zatímco na jihu Velkého bariérového útesu, kde teploty nejsou tak vysoké, se líhnou samičky asi ze dvou třetin nakladených vajec, na severním okraji útesu už vyšplhal podíl samic mezi vylíhlými mláďaty na 99 %. S takhle vychýleným poměrem mezi samci a samicemi se populace karet obrovských dostává do vážných potíží. Samice se nemají s kým pářit a kladou neoplozená vejce. 

Odborníci však upozorňují, že řada druhů želv se v průběhu milionů let dokázala vypořádat jak se silnými ochlazeními, tak i s výraznými vzestupy teplot. Jak tyto želvy úkladům klimatických změn odolaly? Jednu z možných odpovědí nabízí čínsko-australský tým vedený Wei-Guo Duem z pekingské Čínské akademie věd a Rickem Shinem z Macqeurieho univerzity v Sydney. Výsledky jejich studie zveřejnil významný vědecký časopis Current Biology. 

Boj s odchylkami teplot

Du, Shine a jejich spolupracovníci si pro pokusy vybrali sladkovodní čínskou želvu Reevesovu (Mauremys reevesii). Vědci pečlivě měřili teplotu inkubovaných želvích vajec a zjistili, že ta se může na různých místech jednoho vejce lišit až o 4,7 °C! V průměru se rozdíly teplot na jednom vejci pohybovaly kolem 1,7 °C, ale i takový rozptyl může ve vývoji zárodků sehrát významnou roli. Želví embryo by mohlo využít rozdíly teplot uvnitř vejce k tomu, aby samo ovlivňovalo vývoj svých pohlavních orgánů. Muselo by se však během inkubace aktivně pohybovat ve vejci a vyhledávat podle potřeby buď jeho chladnější, nebo naopak teplejší část. Dokážou to želví zárodky?

Vědci vpravili do některých vajec látku, která embryím vyřadí z činnosti mozková čidla pro vnímání teploty, a sledovali pohyb zárodků uvnitř vajec zahřívaných z jedné strany lampou. Po týdnu zjistili, že se embrya uvnitř vejce posunula. Ne o mnoho, ale změna pozice byla přesto zcela zřetelná. Zárodky s narušeným mozkovým „teploměrem“ však zůstaly bez pohybu na jednom místě. 

V dalším pokusu vědci inkubovali vejce s funkčním nebo vyblokovaným „teploměrem“ při teplotách buď o něco nižších, nebo naopak o něco vyšších než teplota, za níž se mláďata želvy Reevesovy vyvíjejí ve vyrovnaném poměru pohlaví 1 : 1. Zárodky s plně funkčním tepelným čidlem se dokázaly s odchylkou od optimální teploty vyrovnat a mláďata se líhla i nadále ve vyrovnaném poměru pohlaví. U embryí neschopných vnímat okolní teplotu navodilo i mírné ochlazení masový vývoj v samce. Zvýšení teploty naopak udělalo z valné části populace samice. 

Vědci předpokládají, že embrya schopná vnímat teplotu dovedou pohybem uvnitř vejce teplotní odchylku do určité míry vyrovnat. Embrya, která teplotu neregistrují, však odchylku od optimální teploty kompenzovat nedokážou. 

Otazníky zůstávají

Du a Shine jsou přesvědčeni, že aspoň některé druhy želv dokážou globální změně klimatu částečně vzdorovat. Řadou strategií pro ovlivnění inkubačních teplot vajec disponují i želví matky. Mohou zvolit pro hnízdo stinnější místo, nebo ukládat vejce hlouběji pod povrch. Nepříznivým důsledkům vzestupu teplot tak mohou vzdorovat želvy Reevesovy společným úsilím matek a zárodků ve vejcích.

Řada herpetologů je k závěrům studie čínsko-australského týmu skeptická. Pozastavují se nad poměrně malým posunem zárodku ve vejci a namítají, že to ke kompenzaci nevhodně vysokých teplot nestačí. Želví embryo je uvnitř vejce uvězněno mezi vzduchovou komůrkou a objemným žloutkem. V oboustranném sevření má zárodek podle skeptiků, jako je Frederic Janzen z Iowa State University, prakticky nulový manévrovací prostor. Rick Shine spekuluje, že se embryo nemusí uvnitř vejce pohybovat vlastními silami, ale že změna teploty vyústí v odlišné rozložení tlaků ve vejci. Při ochlazení je pak zárodek natlačen do teplejších částí vejce a naopak, při ohřátí je stažen do části s nižší teplotou. Mechanismy, které by stály v pozadí těchto posunů, zůstávají záhadou. 

Stále také není jasné, jaké pohyby embryo ve vejci vykonává. Vědci měřili polohu zárodku jen na začátku inkubace a následně pak s odstupem jednoho týdne. Posouvá se embryo pomalu po celou dobu, nebo rychle změní polohu už na začátku inkubace a pak už se nehýbe? Jasné je tedy jen jedno. Před výzkumem vývoje pohlaví želv a dalších plazů zůstává i nadále celá řada nezodpovězených otázek.

Image

Čtěte také

Otazníky kolem tvrdých krunýřů: Co jste nejspíš nevěděli o mořských želvách

Žijeme v době internetu. Pokud jde ale o komunikaci ve vesmíru, stále spoléháme na rádiové vlny, vlastně již od samotného počátku. Technologický zvrat by v tomto směru měla přinést připravovaná mise Artemis II, v současnosti plánovaná na listopad 2024, která bude používat ke spojení se Zemí systém pro optickou laserovou komunikaci.

Optická komunikace v tomto případě namísto rádiových vln využívá infračervené laserové paprsky, které zahrnují elektromagnetické záření o mnohem kratší vlnové délce. Díky tomu lze přenést mnohem větší objem dat a v kratší době, než u klasického rádiového vysílání. Podstatnou výhodou je i to, že optická komunikace spotřebuje méně energie.

Laserové spojení s Měsícem

Mise Artemis II bude mít k dispozici spojení prostřednictvím systému Optical Communications System (O2O). „Chceme mít kvalitní videa z Měsíce,“ vysvětluje manažer projektu O2O Steven Horowitz. „Záběry pořízené z Měsíce během programu Apollo byly, jak si jistě vzpomínáte, zrnité a nepříliš kvalitní. Díky technologii O2O budou astronauté programu Artemis posílat na Zemi v reálném čase mnohem kvalitnější snímky a videa.“

Laserová komunikace nebude jen pro efekt, i když i to je velmi důležité pro udržení přízně veřejnosti. Laserem lze přenášet i data, například údaje nezbytné pro řízení letu, informace o zdravotním stavu astronautů a v neposlední řadě i ohromné množství vědeckých dat, které získají přístroje na palubě kosmické lodi.

TIP: Velký měsíční návrat: NASA oznámila jména astronautů mise Artemis II

Rychlá a spolehlivá komunikace by navíc byla zcela zásadní, pokud došlo k nějaké nečekané události, jako byla třeba nehoda během mise Apolla 13. Vše nasvědčuje tomu, že by optická komunikace měla v budoucnu ovládnout vesmírné lety. Dokonce se uvažuje o tom, že by u Měsíce mohl vzniknout satelitní internet LunaNet, který by rovněž spoléhal na lasery.

Ikonický spinosaurus, známý ze slavného souboje s tyranosaurem v Jurském parku 3, žil přibližně před 112 až 94 miliony let na území dnešní Afriky. Nedávný objev ale potvrdil, že centrem evoluce linie dravých spinosauridů bylo dost možná dnešní Španělsko.

Andrés Santos-Cubedo ze španělské Univerzity Jakuba I. v Castellónu de la Plana a jeho spolupracovníci ve studii publikované vědeckým časopisem Scientific Reports popsali dříve nalezenou čelist, zuby a a několik obratlů z geologické formace Arcillas de Morella jako nový druh dinosaura ze skupiny spinosaurů. Šlo o velkého predátora, kterého paleontologové pojmenovali Protathlitis cinctorrensis, podle rázovitého městečka Cinctorres, kde byly fosilní pozůstatky objeveny.

Spinosauři ze Španělska

Protathlitis sice nedosahoval proporcí děsivého spinosaura, podle odhadů a srovnávacích analýz ale nebyl o mnoho menší. Žil asi před 127 až 126 miliony let, čili ve spodní křídě. Byl tedy prakticky současníkem dalšího spinosaurida z této oblasti Iberospinus natarioi, jehož pozůstatky byly objeveny v Portugalsku.

Badatelé se domnívají, že v oblasti dnešního Španělska proběhla ve spodní křídě raná fáze evolučního vývoje spinosauridů. Pak se tito velcí predátoři mohli dostat na území severní Afriky, kde na přelomu spodní a svrchní křídy vznikli gigantičtí spinosauridi včetně rekordního spinosaura.

TIP: Analýza kostí ukázala, že dravý Spinosaurus byl nelítostným vodním predátorem

Doposud přitom není jasné, zda spinosauridi, poté co uspěli v severní Africe a stanuli na vrcholu potravního řetězce, dále zůstávali na Iberském poloostrově anebo tam vymřeli. Ve fosilním záznamu této oblasti mizí už ve spodní křídě, ale fosilní záznam, jak paleontologové dobře vědí, nebývá úplně spolehlivý.

Máte raději rozinky, nebo hrozinky? Ať tak či onak, dobrá zpráva zní, že si můžete vybrat, protože obě varianty jsou rovnocenné. Rozinky i hrozinky jsou stejně spisovné a mají tentýž význam. Liší se ovšem ve způsobu, jakým vznikly.

TIP: Kde se vzalo rčení o gustu a dišputátu

Starší a původnější je rozinka, vycházející z latinského racemus, což značí hrozen. Do češtiny však slovo nepřišlo přímo z latiny, nýbrž oklikou nejprve přes francouzštinu a poté němčinu. Oproti tomu hrozinka vznikla až druhotně: Lidová etymologie si rozinku mylně odvodila od hroznu, a tak se objevila rovněž podoba s „h“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Když se řekne kosmonautika, většina laiků si nejspíš představí astronauty létající na Mezinárodní vesmírnou stanici a nějaký ten rover na Marsu. Lidé se pak zpravidla dělí do tří skupin: Převážnou většinu kosmonautika nezajímá a nemají na ni názor. Druhou skupinu zmíněná oblast více či méně fascinuje. A ta třetí ji považuje za mrhání penězi, – z něhož obyčejní „smrtelníci“ nemají nic. Pokusme se proto uvedený názor vyvrátit a poukázat na všemožné benefity, které nám kosmonautika už přes šest dekád přináší.

Ze všeho nejdřív se zaměřme na argument, že vesmírné lety znamenají plýtvání financemi. Již několik studií prokázalo, že průzkum vesmíru inicioval ekonomický rozvoj spojený s kosmickými aktivitami, který dnes vykazuje vysokou návratnost vynaložených prostředků. Kosmonautika totiž nezahrnuje pouze rovery na Marsu či astronauty na ISS. Popsané vládní vědecké aktivity nejsou co do objemu ničím v porovnání se soukromým komerčním využitím vesmírného prostoru: V oborech spojených s kosmonautikou podniká bezpočet firem z celého světa, a to už od 60. let.

Pro lepší život

Kosmické aplikace však pouze negenerují výdělky velkým společnostem, ale také zvyšují komfort, bezpečí a kvalitu života každého z nás. Vědci a konstruktéři vesmírných agentur si musejí při dosahování cílů a uskutečňování projektů poradit se zdánlivě nemožnými úkoly. Technologie, které při tom vzniknou, se pak často transformují do produktů, jež běžně používáme i na Zemi. Věděli jste například, že za maličké fotoaparáty v mobilních telefonech vděčíme snaze o miniaturizaci kamer na průzkumných kosmických sondách?

A podobných maličkostí, jejichž „kosmický“ původ si neuvědomujeme, existuje kolem nás celá řada. Kupříkladu etylenový čistič vzduchu vyvinutý pro ISS si našel cestu do čističek a ionizátorů používaných v kancelářích i domácnostech. Také určitě znáte paměťovou pěnu: Uplatňuje se v matracích, polštářích, sluchátkách, rehabilitačních pomůckách… A byla vynalezena díky úsilí o dosažení maximálního bezpečí posádek v sedačkách vesmírných lodí.

V rámci programu Apollo bylo potřeba vyvinout lehkou, a především bezdrátovou vrtačku pro odběr lunárních hornin. A motor z ní našel později uplatnění ve vysavačích na baterie. Produkty kosmického výzkumu se dostaly dokonce i do žaludků těch nejmenších: Při vývoji systémů podpory života během dlouhodobých misí objevili vědci přírodní zdroj omega-3 mastných kyselin, který je dnes obsažen ve více než 90 % kojenecké stravy. Podobnými drobnostmi bychom mohli pokračovat, podívejme se však i na produkty kosmonautiky, jež nás ovlivňují v daleko větším měřítku.

Nejen cesta do cíle

Zkratku GPS zná dnes asi každý. Globální polohový systém vznikal od roku 1973 pod taktovou amerických ozbrojených sil, ale v polovině 80. let jej dal prezident Ronald Reagan k dispozici pro civilní účely. Nejdřív ho využívaly letecké a námořní společnosti, později si našel cestu i k obyčejným lidem. GPS navigace se nejprve objevily v autech coby samostatné přístroje, ale dnes už dokáže družicový signál přijmout a vyhodnotit snad každý mobilní telefon, řada hodinek, vozidel, fotoaparátů a dalších spotřebičů, jež používá každý z nás. Službu již přitom neposkytuje pouze americká konstelace družic GPS – přidal se také ruský Glonass, čínský BeiDou, evropský Galileo a přicházejí další. Zmíněná zkratka se však vžila natolik, že v běžné mluvě zahrnuje všechny uvedené družicové systémy.

TIP: Kolik stojí provoz navigačního systému GPS a kdo ho vlastně platí?

Družicová navigace ovšem zdaleka neslouží jen k nalezení cesty do cíle. Pomocí tzv. GPS trackeru, tedy sledovacího zařízení, lze velmi jednoduše najít zcizený či ztracený majetek, zatoulaného psa, a dokonce zločince na útěku. Zaměstnavatelé mohou tracker využít pro optimalizaci pohybu svých pracovníků, ke kontrole předepsaných bezpečnostních přestávek nebo dodržování maximální povolené rychlosti. Mnoho z nás používá satelitní navigaci i při tréninku: Ať už člověk běhá, jezdí na kole, vesluje, či chodí po horách, nic nezměří absolvované kilometry přesněji než GPS. A práce geodetů, zemědělců, vojáků, námořníků i pilotů by dnes bez ní byla nesrovnatelně náročnější.

Letecká, námořní nebo vlaková doprava a jejich řízení jsou díky GPS bezpečnější i levnější, jelikož se dopravní prostředky pohybují po optimální trase. Za palivo ostatně může ušetřit každý: Stačí se nechat navigací dovést do cíle, a vyhnout se tak zajížďkám či zácpám. V neposlední řadě se navigační družice pevně pojí se světovou ekonomikou, jelikož pro svou funkci musejí nést na palubě vysoce přesné atomové hodiny. A právě podle nich se synchronizuje čas na globálních burzách, kde se „otáčejí“ astronomické objemy peněz.

Revoluce v předpovědích

Předpovídat počasí se lidé snažili od počátku civilizace, neboť to hrálo důležitou roli nejen v zemědělství, ale také třeba ve válkách. Největší revoluci v této oblasti pak přinesl právě kosmický věk a meteorologické družice, jež permanentně monitorují celou planetu a dokážou měřit teplotu povrchu i atmosféry v různých výškách, vlhkost vzduchu, půdy, rychlost větru, tloušťku ledového příkrovu, množství vodní páry či různých plynů v ovzduší, rychlost a směr mořských proudů a další.

Vlastní meteorologické družice mají dnes Spojené státy, Evropa, Indie, Čína, Rusko a Japonsko. Některé obíhají po polárních dráhách, a postupně tak monitorují celý zemský povrch; jiné naopak krouží na dráze geostacionární, takže se jim naskýtá nepřerušený výhled na jednu lokalitu. Až se budete příště dívat na předpověď počasí v televizi, všimněte si v rohu obrazovky zdroje snímků: Zkratka MSG odkazuje na evropskou meteorologickou družicovou síť Meteosat Second Generation.

Jen rosnička nestačí

Kromě sledování vzorců počasí, na jejichž základě pak vzniká předpověď pro následující dny, slouží meteorologické družice i k mnoha dalším účelům – například k monitorování lesních požárů, znečištění vzduchu, stavu ozonu, pohybu ledovců, oblaků sopečného popela, hurikánů a dalších. Můžeme tak s uvedenými fenomény lépe bojovat a rovněž jim účinněji předcházet či minimalizovat škody.

TIP: Vesmírná mise u vás doma: 15 vynálezů NASA, které používáme každý den

Na spolehlivou předpověď počasí pak ve velkém spoléhají zemědělci, piloti, námořníci, ale i běžní zahrádkáři, jachtaři či parašutisté. Lyžujete? Určitě se tedy zajímáte, kolik napadne sněhu, jaká bude teplota nebo jestli bude foukat vítr. Pracujete ve stavebnictví? Potom nejspíš kontrolujete, je-li na stavbě nutné něco zakrýt plachtou, kdyby v noci pršelo. Všichni zkrátka do určité míry potřebujeme data, jež meteorologové interpretují na základě měření z družic.

Dokončení: Co nám dala kosmonautika? Z výsledků vesmírného programu těžíme každý den (2)

Proces zvaný subsidence označuje v geologii dlouhodobé sesedání či propadání určitých oblastí zemského povrchu. Často k němu dochází při posunech v měkkých sedimentech, jejichž příčiny mohou být rozmanité. K velmi významným a přitom velmi málo prozkoumaným příčinám subsidence patří působení hmotnosti městské zástavby.

Americký geolog Tom Parsons z výzkumného centra americké agentury United States Geological Survey (USGS) v kalifornském Moffett Field a jeho kolegové nedávno prostudovali souvislost mezi geologickou situací města New Yorku a jeho hmotností. Výsledky zajímavého výzkumu zveřejnil před několika dny odborný časopis Earth’s Future.

Tíha mrakodrapů

Parsonsův tým zjistil, že se New York propadá rychlostí 1-2 milimetry ročně. Na první pohled to není mnoho, jedná se ale o průměrnou hodnotu. Některá místa v New Yorku se propadají mnohem rychleji, přičemž tato rychlost je srovnatelná s nejrychlejšími pohyby, které byly naměřeny při zpětném pohybu zemské kůry po tání ledovcového příkrovu.

Badatelé spočítali, že kumulativní hmotnost města New York, tvořená více než milionem budov, představuje asi 764 miliard tun. Výzkumníci rozdělili město do sítě čtverců o velikosti 100 metrů a s přihlédnutím k podloží, které je v New Yorku pestré a komplikované, odhadli subsidenci na území New Yorku.

Propadání New Yorku ohrožuje miliony lidí, kteří ve městě žijí a pracují. Například podstatná část Mahattanu se nachází jen 1-2 metry nad dnešní úrovní moře a hurikány v letech 2012 (Sandy) a 2021 (Ida) názorně ukázaly, jak rychle může být takto vysoce urbanizované místo zaplavené vodou. Badatelé zároveň varují, že pokud by mělo dojít na stavby gigantických zdí, chránících město před stoupající hladinou oceánů, byl by to velmi špatný nápad. Váha těchto zdí by ještě více zatížila podloží New Yorku a propadání by se o to více zrychlilo.

Image

Čtěte také

Města na východním pobřeží USA se propadají rychleji, než stoupají oceány

Dědeček rakouské panovnice, císař Leopold I. pomohl dědečkovi Fridricha II., Fridrichu I. při uznání Pruska jako království, za což mohl využít jeho vojáků ve válce proti Francii. O 30 let později padl při hledání manžela pro dědičku Marii Terezii návrh, aby se provdala za pruského korunního prince Fridricha, čímž by byl tento „výrostek“ tak „pevně a silně objat“, že by mu již nezbyl prostor na nějaké vylomeniny, tedy případné válčení. Mnozí historici jsou přesvědčeni, že se jedná pouze o legendu, neboť katolička si těžko mohla vzít kalvinistu. Princ se nakonec v důsledku brutálního nátlaku svého otce oženil s nezajímavou brunšvickou princeznou Alžbětou Kristýnou, zatímco arcivévodkyně se z lásky provdala za budoucího toskánského velkovévodu a bývalého lotrinského vévodu Františka Štěpána.

Dvě rozdílné osobnosti

Co měli Marie Terezie a Fridrich II. společného? Oba se narodili jako dědicové významných evropských monarchií, oba byli inteligentní, vědomi si svých povinností i privilegií, spojovala je pracovitost, poslušnost a ctižádostivost. Například rakouská panovnice v létě často vstávala již ve čtyři hodiny ráno, aby se pustila do vyřizování agendy. Ale i pruský král byl velmi neúnavný administrátor, který si jen málokdy dopřál odpočinku. Přesto existovalo více věcí a okolností, které je odlišovaly. Marie Terezie byla milované dítě, jehož si rodiče vážili, Fridrich byl tvrdohlavý syn, který žil v neustálém konfliktu s přísným otcem.

Arcivévodkyně se nikdy nebouřila proti rodičovské autoritě, zato princ se pokusil před otcovými výbuchy vzteku a nespokojenosti s údajně příliš jemným a rozmazleným „frackem“ utéci na vídeňský dvůr. Dopadlo to tragicky, Fridrich byl zatčen, po jistou dobu internován, a dokonce měl být popraven. Nakonec místo něj sťali hlavu jeho nejmilovanějšímu příteli Hansi Hermannovi von Katte a donutili ho popravě přihlížet. Na druhou stranu Karel VI. – milující otec a poslední Habsburk, přišel během své vlády o Neapolsko, Sicílii, Srbsko, Valašsko, odstoupil od nadějného obchodu se zámořím a své nástupkyni zanechal především dluhy a oslabenou armádu. Naopak po tyranském Fridrichu Vilémovi I. syn zdědil vynikající armádu o 82 000 mužích a ve sklepeních mnohomilionový státní poklad, který mu umožnil několik let financovat válku.

Rodinný život i strohost

Největší rozdíl mezi Marií Terezií a Fridrichem představoval jejich rodinný život. Oba se stali vládci v roce 1740. Tehdy měla Marie Terezie již dvě děti. Fridrich II. zemřel bezdětný. Nebyl vysloveně rodinný typ. K manželce se sice choval uctivě, ale po nástupu na trůn jeho city zcela ochladly. Poté královna žila sama, manžel se její společnosti důsledně vyhýbal a v jistém smyslu mu vyhovovala její role vznešené loutky. Naopak Marie Terezie reprezentovala ideál „pravé“ ženy a symbol plodnosti, neboť se její rodina rychle rozrůstala. První dítě porodila ve dvaceti, poslední, šestnácté v devětatřiceti letech. V roce 1780, kdy panovnice zemřela, měla celkem 56 vnoučat. Svého manžela milovala, byla mu oddanou a věrnou manželkou. Přesto se s ním jako panovnice o nejvyšší moc nedělila. Zařídila mu císařský titul, který v této době znamenal více prestiže než reálné moci, nechala ho věnovat se správě statků a manufaktur. Současníci nejednou posměšně komentovali jejich manželství, které označovali za měšťanské.

Také panovnické dvory ve Vídni a Berlíně se značně lišily. Marii Terezii obklopovalo mnohem více dvořanů a pompy než Fridricha, s rodinou žila v Hofburgu a Schönbrunnu, jež proměnila v honosné rezidence. Především z letního sídla v Schönbrunnu učinila jeden z nejkrásnějších paláců své doby. Fridrich se stranil lidí a blízko Berlína si vytvořil „ráj ducha a přírody“, který nazval „Sans Souci“, tedy „bez starosti“. Toto malé venkovské sídlo s dvanácti pokoji na vinici u Postupimi nelze označit za obvyklý zámek. Jedná se spíše o rokokový zahradní pavilón s originální siluetou. Fridrich si později nechal nedaleko této „chýše“ postavit impozantní Nový palác s dvěma stovkami místností, srovnatelný se Schönbrunnem, který má v současnosti 1 441 pokojů.

První válka

Po smrti Karla VI. a nástupu Marie Terezie na trůn se Fridrich II. rozhodl využít situace. Všechny mocnosti s výjimkou Bavorska sice uznaly Marii Terezii dědičkou podunajské říše, ale Francie, Prusko, Bavorsko a Sasko se nakonec pokusily urvat si kus „koláče“. Válku o rakouské dědictví zahájil osmadvacetiletý Fridrich II., když v prosinci 1740 vtrhl s 27 000 muži na rakouské území. Třiadvacetiletou českou a uherskou královnu a rakouskou arcivévodkyni, jež se vyznačovala ohnivým temperamentem, pevností a vytrvalostí, „věrolomnost“ Fridricha II. i Francouzů a Sasů velmi rozzuřila.

Marie Terezie musela čelit armádám na dvou frontách, ačkoliv se jí nedostávalo vojáků ani peněz. Jelikož hrozilo nebezpečí, že francouzsko-bavorské sbory vyrazí na Vídeň, uchýlila se do Prešpurku, kde se jí – za značné politické ústupky – dostalo pomoci od uherských stavů. Naštěstí pro ni nesl pruský monarcha nelibě představu, že by Francouzi získali dominantní postavení ve střední Evropě, proto s Marií Terezií uzavřel příměří. Díky tomu se rakouské vojsko potýkalo pouze s francouzsko-bavorsko-saskými pluky. A bylo načase, neboť nepřátelé dobyli v listopadu 1741 Prahu, kde se bavorský kurfiřt Karel Albrecht v prosinci dal provolat českým králem. Rakušané se Prusy pokusili zastavit, ale v květnu 1742 utrpěli nešťastnou porážku v bitvě u Chotusic. Tehdy Marie Terezie pochopila, že bude muset obětovat část dědictví, proto uzavřela s Pruskem mír, jímž se vzdala Slezska a Kladska. Ze slezských panství zachránila pouze Opavsko, Těšínsko a Krnovsko, ale ze zbytku českých zemí nepřítele vyhnala.

Druhý válečný konflikt

Po dvou letech míru rozpoutal Fridrich II. v srpnu 1744 takzvanou druhou slezskou válku, když vstoupil se svou armádou do Čech. Obával se totiž, aby Francouzi neukončili boje s Rakušany, kteří by se pak mohli pokusit získat zpět Slezsko. Marii Terezii další věrolomnost „příšery“ a „ďábla“ z Berlína vskutku šokovala, proto svému švagrovi Karlu Alexandru Lotrinskému, jehož učinila vrchním velitelem, energicky přikázala: „Použít proti Prusku všechny prostředky!“ Prusům se tentokrát české tažení nevydařilo. K Rakušanům se přidali Sasové, a společně pak vytlačili do konce roku 1744 zdecimované a demoralizované pruské jednotky z Českého království. Rakouská armáda naopak zabrala Horní Slezsko a Kladsko. O rok později zase pruský král rozprášil rakousko-saskou armádu v bitvě u Hohenfriedbergu.

Nespokojená Marie Terezie si poté otevřeně stěžovala na své generály. Britové jí navrhli, aby uzavřela s Pruskem mír na základě podmínek z roku 1742, aby se tak spojenci mohli plně soustředit na Francii. Jenže hrdá a pyšná panovnice se nemínila po jediném neúspěchu vzdát vévodství a prohlásila, že „raději přijde o spodničku než o Slezsko“. Teprve až další zdrcující porážky ji v roce 1745 přiměly souhlasit s uzavřením drážďanského míru s Pruskem, který s konečnou platností zpečetil ztrátu Slezska a Kladska. Ekonomicky vyspělé Slezsko s převážně protestantským německým obyvatelstvem se stalo klíčovým faktorem pro vzestup Pruska mezi evropské velmoci.

Desetiletí míru

Pruský král byl u vídeňského dvora považován za císařovnina „největšího, nejnebezpečnějšího a nejosobnějšího nepřítele“. Ztrátu významné části své říše hned na počátku vlády nesla Marie Terezie velmi těžce a nehodlala se s ním smířit. Proto zavedla ve svých zemích osvícenské reformy – mimochodem podle pruského vzoru –, které jim měly především umožnit vybudovat podobně disciplinovanou armádu s dobře naplněnou válečnou pokladnou.

Vzhledem k tomu, že Britové neměli zájem podporovat znovudobytí Slezska, panovnice v 50. letech 18. století souhlasila s ideou svého vyslance ve Versailles, hraběte Kounice, navázat spojenectví s Francií. Dokonce překonala svou prudérnost a napsala osobní dopis oficiální milence francouzského krále Madame de Pompadour, aby si získala její podporu. To určitě hrálo jistou roli, nicméně Francouzi uskutečnili „diplomatickou revoluci“ hlavně proto, že roli úhlavního nepřítele již nehrála podunajská monarchie, nýbrž neobyčejně posílená Velká Británie, jež ohrožovala francouzské koloniální panství v Americe a Indii. K Rakušanům a Francouzům se přidalo i Rusko, jelikož carevna Alžběta Petrovna hodlala tomu nelidovi z Berlína „přistřihnout křídla“.

Sedmiletá válka

Pruský král ale koalici, kterou proti němu sestavila rakouská diplomacie, předběhl, když na konci léta 1756 zaútočil na Sasko a později na rakouské území. Po prvních úspěších ale Prusové utrpěli 18. června 1757 zdrcující porážku v bitvě u Kolína a Evropa nevěřila, že by Prusko čekala světlá budoucnost. Jenže další vývoj konfliktu ukázal, že protipruská koalice nepředstavovala politický a vojenský monolit, jelikož se každý člen staral především o vlastní zájmy, žárlivě sledoval úspěchy spojenců a nemínil se angažovat více, než potřeboval k dosažení vlastních cílů. Dne 5. prosince 1757 pak Fridrich II. oplatil Rakušanům porážku u Kolína, když v bitvě u Leuthenu rozdrtil s vojskem čítajícím 33 000 vojáků rakouskou armádu o 66 000 mužích. V Berlíně se radovali, ve Vídni „císařovna plakala a nebyla k utišení“. Štěstěna se poté střídavě přikláněla na obě strany. O Slezsku se rozhodlo v Petrohradě, neboť po smrti Alžběty Petrovny ukončil její nástupce Petr III. boje, a Fridrichu II. tak odpadl nejnebezpečnější soupeř a mohl se soustředit pouze na rakouské vojáky. Po porážce u Freibergu Marie Terezie rezignovala a v roce 1763 souhlasila s mírovými jednáními, kdy se definitivně zřekla Slezska a Kladska.

Poslední válka

Josef II. vyjednal s matčiným souhlasem smlouvu o výměně Rakouského Nizozemí za Bavorsko a v lednu 1778 vyslal rakouské vojáky, aby obsadili Dolní Bavorsko a Horní Falc. Takový zásah do rovnováhy sil ve střední Evropě nemínil pruský král dopustit, proto v létě 1778 rozpoutal válku o bavorské dědictví. Marie Terezie opět zuřila a o svém „arcinepříteli“ napsala: „To je onen velikán, jehož vydávají za Šalamouna. Pokud ho pečlivě a nerušeně pozorujete, zdá se Vám velmi malý a vypadá jako pravý šarlatán, jenž se opírá pouze o sílu a štěstí.“ Obě strany přistupovaly k válce polovičatě a nerozhodně. Ke všeobecnému překvapení se Prusové potýkali s mnoha problémy. Šestašedesátiletý Fridrich II. již nesršel vitalitou a obrazně řečeno armáda šla v jeho šlépějích. Marie Terezie od počátku nesouhlasila s válečným „dobrodružstvím“ a nakonec se jí diplomatickou cestou podařilo vyjednat mír. Rakušané vyklidili Bavorsko s výjimkou Innské čtvrti. To byl poslední společný válečný konflikt. Marie Terezie zemřela v listopadu 1780, Fridrich II. v srpnu 1786.

TIP: Opomíjená bitva sedmileté války: Na bitvu u Liberce se skoro zapomnělo

Marie Terezie je dodnes vnímána jako „matka vlasti a dynastie“ a velká reformátorka, zatímco se zapomíná, že byla panovnicí, která třímala meč a vedla agresivní zahraniční politiku. Císařovna rozšířila své země o Haličsko, Volyň, Bukovinu, Innskou čtvrť a pro mladšího syna získala Modenské vévodství. Fridrich II. zdědil druhořadou mocnost s 2,5 milióny obyvatel a 80 000 vojáky. Když umíral, předal svému nástupci velmoc s 5 miliony obyvatel a 180 000 vojáky. S výjimkou Východního Fríska ovšem není žádné území, které připojil, v současné době součástí jednotného Německa.

Zoologové dosud popsali 37 zástupců čeledi tukanovitých, jejichž hlavním rysem je ohromný zobák – v poměru k tělu největší v celé ptačí říši. Exotičtí tvorové z jihoamerických tropů zaujali už Charlese Darwina, který vyslovil hypotézu, že jim výrazný rys slouží k námluvám. Podle další teorie díky němu opeřený majitel lépe dosáhne na potravu, tedy na ovoce v korunách stromů.

TIP: Středoameričtí tukani krátkozobí: Společensky založení fešáci

Moderní vědci se však přiklánějí spíš k jinému názoru. Kanadský biolog Glenn Tattersall v roce 2009 pomocí infračervené kamery zjistil, že je tukaní zobák – vyplněný plástvovitou hmotou kostní tkáně – výrazně teplejší než zbytek těla. Když se tedy zvíře zahřeje například při letu, odvádí rozměrná ozdoba přebytečné teplo pryč, podobně jako chladič u automobilu. Pro tukany ovšem velký zobák znamená zároveň hendikep, neboť poskytuje nechtěné útočiště pro množství parazitů.

Mimořádně univerzální stroje B-25 Mitchell se ve druhé polovině války v Pacifiku staly doslova pohromou pro japonskou lodní dopravu. Zpětný ráz mohutného kanonu ale velmi namáhal konstrukci letadla a střelba z něho v bojových podmínkách byla poměrně obtížná, osádky proto začaly dávat přednost raketám. Jejich salva se svými účinky blížila salvě z děl lehkého křižníku a šly odpálit jak jednotlivě, tak salvou.

Úvodní část: Bombardér North American B-25 Mitchell (1): Tažný kůň amerického letectva

Od podzimu 1942 se první B-25 objevily i v severní Africe, kdy s nimi v říjnu zasáhla do bitvy u El Alameinu 12. bombardovací skupina amerického letectva. Další dorazily na černý kontinent v listopadu, kdy se Američané vylodili v Maroku a Alžírsku. Zde operovaly jako klasické střední bombardéry, a to ve dne se silným doprovodem stíhaček. K útokům na pozemní cíle jako v Tichomoří je užívat nešlo pro odpor stíhaček Luftwaffe a palbu německého flaku. Jejich počet na tomto bojišti stále stoupal a působily zde až do kapitulace vojsk Osy v květnu 1943.

Výroba na plné obrátky

Americké letectvo požadovalo další a další mitchelly, neboť se ukázaly jako mnohem univerzálnější než konkurenční Martiny B-26 Marauder. Na podzim 1943 začaly z výrobních linek sjíždět nové B-25J, u Britů označované jako Mitchell Mk.III. Poháněly je motory Wright R-2600-13 Double Cyclone, měly šestičlennou osádku a celkem sedm kulometů v obranných stanovištích. Dle potřeby nesly až deset stejných zbraní napevno montovaných v přídi. Vzniklo jich nakonec vůbec nejvíc, celkem 4 318 kusů a poslední opustily brány továrny až v srpnu 1945.

Stroje této verze začaly ve velkých počtech proudit do Velké Británie, kde byla v říjnu 1943 aktivována 9. letecká armáda amerického letectva, určená k taktickým misím. Mitchelly měly za úkol připravit podmínky pro úspěšné vylodění v Normandii a potom podporovat vlastní pozemní síly při postupu do vnitrozemí. Celou zimu pak vytrvale bušily do opevnění Atlantického valu a jejich častým cílem se stávaly odpalovací základny střel V-1, které Němci horečně budovali po celém pobřeží. V tom jim vydatně pomáhaly i Mitchelly Mk.III britského letectva. To v té době už nepoužívalo žádné vlastní střední bombardéry a komplet se přezbrojilo na americké stroje. Piloti měli mitchelly ve velké oblibě pro jejich spolehlivost a příjemné letové vlastnosti. To platilo dokonce i při letu na jeden motor. Nepříjemné bylo jen umístění výfuků motorů přímo na úrovni kabiny, takže spaliny pronikaly až dovnitř. Stejně tak hluk a někteří piloti prý po odlétaní celého turnusu trpěli poruchami sluchu.

Nebezpečné flaky

Na italské frontě měli Spojenci naprostou vzdušnou převahu, a tak si mohli jejich letci dovolit operovat i v malých skupinách poměrně hluboko v nepřátelském týlu. Ve druhé polovině roku 1944 se na mitchellech začaly stále častěji objevovat různé polní úpravy v podobě přídavných velkorážních kulometů montovaných v přídi či na bocích trupu. I poměrně rozměrné dvoumotorové letouny často slétaly až těsně k zemi a ostřelovaly nádraží, křižovatky a jakékoliv příležitostné cíle palbou baterie kulometů ráže 12,7 mm.

Vzhledem ke slabé obraně stíhačů Osy pro ně jediné nebezpečí představovala palba ze země. Němci neustále rozšiřovali množství flaku u všech důležitých cílů a stále častěji montovali automatické kanony ráže 20 a 37 mm na všechny možné dopravní prostředky. Jimi vyzbrojená kolová i pásová vozidla pak doprovázela dopravní konvoje, na železnici se zase používaly celé flakové vagony s protiletadlovými kanony a kulomety. 

Spisovatel v kabině

U jednotky mitchellů na italské frontě se odehrává děj jednoho z nejslavnějších protiválečných románů Hlava XXII. Je dílem Josepha Hellera, který jako bombometčík v květnu 1944 zahájil operační službu u 340. bombardovací skupiny. Heller se účastnil taktických misí proti nádražím, mostům a komunikacím a odlétal celkem 60 bojových letů.

Po návratu z války začal psát svůj román, který poprvé vyšel v roce 1961. Celé americké letectvo je v románu zobrazeno ve velmi nelichotivém světle, kniha je však považována za jedno ze stěžejních protiválečných děl. Dočkal se rovněž filmového zpracování, ve kterém je možné zhlédnout velké množství letuschopných mitchellů.

Opět proti lodím

Ve druhé polovině roku 1942 začaly práce na verzi North American PBJ-1, určené pro námořní letectvo a pro jednotky námořní pěchoty. Tyto stroje měly zlepšené navigační vybavení, disponovaly protilodními radiolokátory na vyhledávání ponorek a mohly nést hlubinné nálože. První dorazily do Pacifiku v únoru 1943 a převzala je peruť VMB-413. Rychle následovaly další a stroje začaly podnikat akce do okolí Saipanu, Filipín a později i Okinawy a Iwodžimy.

TIP: Létající pevnosti B-17: Nejničivější americké bombardéry 2. světové války

Velmi napomohly blokádě samotného Japonska a potopily obrovské množství nákladních lodí. Stroje PBJ-1 různých verzí vznikaly na základě klasických armádních verzí B-25C, D, H a J. Výroba mitchellů skončila až v srpnu 1945 po dohotovení 9 816 kusů. U amerického letectva poslední dosloužily koncem 50. let a stroje z poválečných výprodejů se dostaly do mnoha koutů světa. V Latinské Americe některé dolétaly až v 70. letech. Jako poslední je vyřadilo letectvo Indonésie roku 1979. 

Po komunistickém převratu v únoru roku 1948 zasáhla veřejný prostor každodenní propagandistická agitace. Komunistické vedení Československa skrz ni chtělo především upevnit svou vládu, poukázat na potenciální nepřátele a vyvolat v lidech strach z možného válečného vpádu. Terčem takovýchto politických kampaní se kromě lidských zástupců stalo i stvoření z hmyzí říše – mandelinka bramborová.

Brouk připlouvá do Evropy

Mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata) je malý zástupce z říše hmyzu dorůstající délky až 11 mm, který se vyznačuje svým netradičním zbarvením – deseti černými pruhy na žlutých krovkách a černými skvrnami na žlutém štítě. Původem jde o coloradského Američana, který byl poprvé sesbírán v roce 1811 botanikem a zoologem Thomasem Nuttallem. Díky své schopnosti mimořádně rychlého množení se brzy dostal i na jiné kontinenty a svou žravostí bramborových kultur zavařuje zemědělcům dodnes.

Do evropských přístavů „doplula“ mandelinka bramborová v roce 1875 společně se zbožím. Její masovější výskyt se však v řadě vnitrozemských států potvrdil až v meziválečném období, kdy se proti ní v Evropě i poprvé začal používat postřik. Škůdce se údajně dokázal přesunovat na obalech zboží, v dopravních prostředcích, na oblečení lidí, a především působením vzdušných proudů. Obzvláště se mu začalo dařit s narůstajícím transportem brambor po druhé světové válce. A právě tehdy, v červenci roku 1945, se poprvé zjevil i v Československu. Velké zamoření zdejší půdy pak poznamenalo roky 1947 a 1950.

Mraky i náměstí plné mandelinek

V československém prostředí se mandelinka bramborová stávala aktivním „požíračem“ zemědělských plodin přibližně od května do začátku září, přičemž zbytek roku přezimovala v půdě. A právě od jejího biorytmu se odvíjela i jedna z nejpozoruhodnějších kampaní komunistického režimu v Československu – byla totiž zahájena v předsklizňovém období, když se brouk množil – 28. června 1950. Následujícího dne všechny deníky otiskly Provolání vlády v boji proti mandelince bramborové, čímž byla odstartována éra démonizace tohoto zvířecího tvora.

Komunisté spuštěním kampaně sázeli na lidský smysl pro představivost, jelikož občanům tvrdili, že se mandelinka nepřemnožila přirozeně, nýbrž byla nepřátelskými letadly americké zpravodajské služby CIA shazována do „bouřkových mraků a větrů vanoucích od západu na východ“. Údajně i z toho důvodu se brouci nevyskytovali jen na polích, ale i na náměstích, ulicích a městských dvorech. Po nocích navíc měli „západním imperialistům“ vypomáhat tajní agenti vysypávající brouky z krabiček a lahviček.

Brouk se jako nejdiskutovanější zvíře v republice stal téměř okamžitě podnětem diplomatických nót, které si vyměňovalo československé ministerstvo zahraničních věcí s Velvyslanectvím Spojených států amerických. To se nebálo upozornit „na zjevnou nevhodnost [použití] mandelinky bramborové jako nástroje národní politiky“.

Ve filmu i na známce

Deníky v čele s nejčtenějším Rudým právem vychrlily jen v prvních deseti dnech kampaně 702 článků o bramborovém škůdci, přičemž mnoho z nich si vysloužilo místo na předních stránkách. Titulky novin hlásaly: „Mandelinka dolarová, nový spojenec Američanů“ nebo „Paraziti z Wall Street si zavolali na pomoc parazity z říše hmyzu!“ Rozhlas vysílal stovky reportáží a takzvané pětiminutovky zaměřující se přímo na broučího ničitele úrody. Pro každou obec i svaz zemědělců byla vytvořena popularizační brožura Americký brouk a ve všech biografech v Československu byl promítán film s názvem Škůdce.

Masová kampaň, která se neustálým přísunem zpráv snažila jednotně zkorigovat postoj občanů vůči americkému brouku, v počátcích vyprodukovala 100 000 letáčků a 40 000 plakátů, které byly vyvěšovány na železničních stanicích, poště nebo v hospodářských družstvech. To ovšem zdaleka nebylo vše – propagandistická oddělení totiž nechala vyrobit plno bezpochyby kreativních výrobků s motivy brouka – nálepky, balení od zápalek i poštovní známky, a jablonecká továrna na bižuterii dokonce dostala za úkol vyhotovit speciální špendlíky se skleněnou mandelinkou.

Svět se rozděluje

Po vypuknutí studené války napětí mezi Východem a Západem neustále eskalovalo. Komunistická propaganda 50. let proto obraz světa vykreslovala ve dvou pólech – ten příkladný východní svět plný dobra, poctivé práce a bohaté úrody, proti kterému stál nepřátelský západní svět plný zla, válek a hodnot naruby. I v kampaních se promítaly protiklady přispívající k této polarizaci světa. Samotná mandelinka se stala „žravým vetřelcem“ ztělesňujícím „zhýralý“ Západ. Na účet hmyzího stvoření padaly nadávky jako „nepřítel míru“, „šestinohý velvyslanec Wall Streetu“ a „žravý imperialistický vrah“. Propagandisté amerického brouka propojovali se Spojenými státy nejen skrz původ, ale i jeho vlastnost –„žravost“, kterou měl dle dobových představ společnou se západními „kapitalisty“. Z mandelinky bramborové se zkrátka stalo „emblematické zvíře Západu“ a „alegorie všech nepřátel socialismu“, jak podotýká literární historik Vladimír Macura.

Veřejný prostor zaplavily karikatury, u kterých kreativita neznala mezí: tvor byl vyobrazován s lidskou hlavou, na které měl často posazené rekvizity ze západního světa – cylindr Strýčka Sama či americkou vojenskou přilbu – a podélné pruhy na krovkách mandelinky byly přetvářeny do podoby státní vlajky USA. Některé mandelinky dokonce získaly podobu tehdejšího prezidenta USA, Harryho S. Trumana (ve funkci 1945–1953). Vzhledem k tomu, že americký „imperialismus“ komunisté považovali za novou verzi fašismu (případně nacismu), byl hmyz v karikaturách často ověnčen i motivy těchto ideologií – ve skvrnách na jeho štítě se tyčil obrys písmena V symbolizující Hitlerovy válečné kampaně s raketovými zbraněmi nebo oplýval štětkou na klobouku a koženými holínkami, tedy tradičními doplňky spojovanými se sudetskými Němci.

Válka na polích

K tomu, aby politická kampaň dokázala zalarmovat veškeré obyvatelstvo země, bylo kromě médií nutné zapojit celou řadu organizací. V čele akce stál Ústřední výbor Komunistické strany Československa a Komise pro boj proti americkému brouku v rámci ministerstva zemědělství. Účastnila se nicméně i celá Národní fronta a všechny krajské a okresní národní výbory. Skrz tento propojený systém uskupení, ke kterým se připojily veškeré masové organizace, školy a podniky, se podařilo dosáhnout stěžejního cíle – hromadné mobilizace občanů ke sběru přemnožených brouků z polí.

Obce byly oblepovány „mobilizačními vyhláškami“ a příkladem ve sbírání šli lidem samotní ministerští úředníci. Stát se účastníkem hledací akce se prezentovalo jako čest i vlastenecká povinnost. Za neúčast na těchto takzvaných hledačkách tím pádem začaly padat pokuty ve výši i tisíc korun. Někteří dokonce vyfasovali roky ve vězení za údajné rozšiřování mandelinky po polích, čímž dle soudu spáchali trestný čin velezrady vůči lidově-demokratickému státnímu zřízení.

„Mandelinková kampaň“ zároveň zažila svou premiéru pouhé tři dny poté, co se rozhořela korejská válka. Komunističtí funkcionáři nelenili brouka využít k propagandistické interpretaci tohoto konfliktu, který záměrně propojovali s bramborářskou krizí. Z polí zamořených mandelinkami bylo vytvořeno pomyslné „bojiště“, kde zemědělci spolu se zmobilizovanými občany „zápasili“ s domnělými miniaturními nepřáteli ze Západu. Celou kampaň tak úmyslně doprovázela řada armádních pojmenování, jako „lokalizace“, „útok“, „hromadný boj“ či „likvidovat“, snažících se ve společnosti nabudit válečnou atmosféru.

Od zbraně ke škůdci

Komunistická vláda se neostýchala amerického brouka využít i v rámci probíhajících vnitrostátních událostí. Ať už šlo o tehdejší politické procesy s „nepřáteli“ socialistického zřízení: „Vypořádali jsme se s Horákovou, Peclem a společníky, vypořádáme se i s mandelinkou bramborovou, americkým broukem!“, nebo o kolektivizaci zemědělství, k jejíž podpoře přemnožený „parazit“ šikovně posloužil. Mandelinka nedopomáhala jen v boji proti „vesnickým boháčům“, ale i k vyzdvihování „bratrské“ pomoci od Sovětského svazu – ten totiž do Československa vysílal své odborníky a sovětské „letčiky“ práškující škůdcem zamořené plochy. Mimo to vznikaly fantasticky působící zprávy o pokusech sovětských vědců vypěstovat brambor, který bude pro mandelinku nepoživatelný.

TIP: Film v komunistickém Československu: Nástroj propagandy i vzdělávání

Sice propagandistická akce zažila svůj vrchol v roce 1950, mandelinky se ale vykonstruovaného mýtu nezbavily po celá 50. léta. Až s politickým rozvolňováním v 60. letech byl brouk vyškrtnut z pomyslného seznamu „imperialistických nepřátel“ škodících pokroku a míru a mohl se navrátit k prachobyčejnému pojídání zeleniny bez většího povšimnutí veřejnosti. Mandelinka bramborová každopádně dodnes zůstává určitou ikonou ztělesňující kurióznost politických kampaní začínajícího komunistického režimu.