Zatímco lidem se zdá představa pojídání vlastního druhu většinou odporná, v přírodě se s kanibalismem setkáváme docela často. Například lví samci po ovládnutí nové smečky usmrcují a žerou stávající mláďata, protože samice pak mohou rychleji zabřeznout znova. Pojídání potomků se neštítí ani křečci zlatí.

Samostatnou kapitolu potom představuje tzv. nitroděložní kanibalismus u některých žraloků: V daném případě se morbidní hostina odehrává v děloze samice, kde se navzájem požírají dosud nenarozené plody. Vítěz získává právo na život, a protože mají žraločí matky dělohy dvě, přijde po sourozeneckých bitvách na svět dvojice vykrmených mláďat. 

Pozoruhodný typ kanibalského chování reprezentuje konzumace pohlavního partnera, a to před kopulací, po ní, nebo i přímo během aktu. Na méně šťastné straně barikády většinou stojí samec, který svému protějšku poslouží jako vítaný zdroj živin. Existují však rovněž druhy, u nichž končí na talíři něžné pohlaví. Tzv. sexuální kanibalismus dobře známe zejména u členovců a prosluly jím kudlanky (viz Nejslavnější kanibalka). Další skupinu, u níž na popsané chování narážíme poměrně běžně, tvoří pavouci. 

Jednou, a pořádně

Ačkoliv se obvykle předpokládá, že jde při sexuálním kanibalismu o získání živin z tělesné schránky samce, studie publikovaná roku 2016 v časopise Current Biology ukazuje, že situace není tak přímočará. Autoři se zaměřili na roztomilého pavouka lovčíka tmavého (Dolomedes tenebrosus) a zjistili, že kanibalské samice získaly výraznou výhodu oproti kolegyním, které místo partnera spořádaly srovnatelně velkého cvrčka či zůstaly hladové: Nejenže nakladly víc vajíček, ale jejich potomci také lépe prosperovali. V současnosti přitom není zřejmé, proč je kanibalismus o tolik výhodnější. Vědci nicméně předpokládají, že roli může hrát například specifická kombinace živin v tělech samečků, která je pro zdárný vývoj potomstva zásadní. 

Zdá se tedy, že smrt otce ve prospěch budoucí generace má přinejmenším u zmíněných pavouků stěžejní význam. Otázkou navíc zůstává, nakolik je daná oběť skutečně obětí – samci totiž po kopulaci často umírají spontánně. Ve světle uvedených skutečností se tak strategie „rozmnožit se jednou a dát do toho vše“ jeví víc než rozumná.

Život si cestu najde 

Ne vždy se však pavoukům chce položit život na oltář lásky a udělají cokoliv, aby se nepříznivému osudu vyhnuli. Někteří lovčíci například nosí drahé polovičce dary v podobě mouchy či jiného hmyzu. Doufají totiž, že je partnerka rozptýlená masitou pozorností nechá prchnout. A jak ukázal výzkum zaměřený na lovčíka hajního (Pisaura mirabilis), žijícího i v Česku, popsaná strategie funguje: Samci přistupující k samici s dárkem mají několikanásobně vyšší šanci na únik než nápadníci, kteří na námluvy přicházejí s prázdnýma „rukama“. 

Velmi důmyslnou metodu objevili také zástupci některých snovaček, například těch hnědých, známých jako hnědé vdovy (Latrodectus geometricus). Samci se někdy páří s nedospělými partnerkami, jež bývají méně agresivní – a vůbec jim přitom nevadí, že dotyčné zatím nemají zpřístupněné pohlavní ústrojí: Spermie do jejich těla pumpují dírkou, kterou si doslova prorazí do vnější kostry. Nikoliv náhodou se zmíněný čin odborně popisuje jako „traumatická inseminace“.

V případě nouze katapult! 

Ještě úžasnější strategii využívá pakřižák východní (Philoponella prominens), vyskytující se v Číně, Koreji či Japonsku. Zmínění pavouci patří k velice společenským druhům a na jednom místě jich často žije pohromadě i několik stovek. Na detailní popis jejich rozmnožování se zaměřila skupina čínských arachnologů, jejichž studie vyšla loni rovněž v časopise Current Biology: Vědci si všimli, že kopulace zmíněných osminožců mívá velice netypický závěr – jakmile je samec hotov, na nic nečeká a z místa činu se „katapultuje“. 

Jedná se o natolik rychlý pohyb, že je pro lidské oko takřka nepostřehnutelný, a zachytit jej nedokázaly ani běžné kamery. Citlivější technika ovšem odhalila, že se samci po aktu opřou špičkami prvního páru končetin o tělo samičky, načež se pomocí speciálního kloubu vymrští do vzduchu rychlostí až 88 centimetrů za sekundu. Autoři uvádějí, že ze 155 úspěšných pářících rituálů se takto zachránilo 152 samců. Zbylí tři padli za oběť a stejně skončily i tři desítky dalších, jimž vědci v útěku zabránili. Je tedy zjevné, že katapultování skýtá dotyčným pavoukům jedinou naději, jak líbánky přečkat ve zdraví. 

Malebný ostrov Trindade je s rozlohou 10 kilometrů čtverečních největším ostrovem izolovaného vulkanického souostroví známého jako Trindade a Martim Vaz. Souostroví je pod správnou Brazílie, přičemž se nachází v jižním Atlantiku, asi 715 kilometrů na východ od města Vitória na brazilském pobřeží.

Na Trindade není stále lidské osídlení, jen malá posádka brazilského námořnictva. Přesto ostrov lidé dokázali zdevastovat, především kvůli introdukci nepůvodních druhů. Mnoho škody napáchaly například ovce. Cenné místní druhy organismů jsou v řadě případů na pokraji vyhynutí.

Na ostrově plastů

Trindade by svou krajinou mohl sloužit pro pirátský příběh o ostrově pokladů, podle nedávných zpráv se ale zdá, že by by mu lépe sedělo přízvisko „ostrov plastů.“ Brazilská geoložka Fernanda Avelar Santosová z Federální univerzity Paraná dorazila na Trindade v roce 2019, aby zde studovala sesuvy půdy, erozi a podobná geologická rizika.

Záhy zde ale narazila na pozoruhodné modrozelené „horniny,“ které očividně vznikly z plastového odpadu v oceánu. Na Trindade se nacházejí v nemalém množství. Podle Santosové jde o nový typ geologického procesu, který zahrnuje kompletně syntetické materiály – vznik hornin z plastu.

„S kolegy jsme dospěli k závěru, že se lidé stali aktivním geologickým činitelem, pokud jde o vznik nových hornin. Ovlivňujeme procesy, které donedávna byly výhradně záležitostí přírody,“ uvádí Santosová pro akademický žurnál Marine Pollution Bulletin.

TIP: Napoleon by se divil: U pobřeží Korsiky je nový ostrov z plastu

Aby toho nebylo málo, „plastové horniny,“ se nacházejí u světově proslulé chráněné Želví pláže, jednoho z nejvýznamnějších míst, kde se rozmnožují karety obrovské (Chelonia mydas). Kromě toho zde hnízdí řada cenných ptáků a u břehů Trindade mají svou „školku“ keporkaci.

Zámořské výboje, ohraničené počátky 15. a 18. století, stojí za mimořádným hospodářským a kulturním rozkvětem Evropy, dosaženým ovšem na úkor mimoevropských oblastí. Charakter evropských koloniálních říší lze nejlépe popsat jako soustavu sítí, jejichž základ tvořily různé přístavy, tvrze či faktorie. Tyto uzlové body byly navzájem propojeny komunikačními kanály v podobě námořních tras, po nichž se plavilo množství plachetnic. Ty se kvůli značné vzdálenosti jednotlivých teritorií, vysokému počtu lidí na malém prostoru, nekvalitní stravě a otřesným hygienickým podmínkám staly vhodným prostředím k míšení patogenů a inkubaci řady nemocí. Některé z těchto zárodků na palubách novověkých plavidel urazily dlouhou cestu, takže můžeme bez nadsázky hovořit o „sjednocování Země prostřednictvím nemocí“.

Bída na širém moři

Lodě se po světových oceánech běžně plavily i několik měsíců v kuse, čerstvé potraviny však nebylo možné dlouhodobě uchovávat, protože rychle podléhaly zkáze. V době, kdy nebylo známo mrazení, se lidé museli spolehnout na dostupné konzervační techniky jako sušení, uzení, nasolování či nakládání. Výsledná strava byla velmi chudá na živiny, vitaminy a minerály, navíc se mohlo stát, že se kvůli nesprávnému skladování zkazily i tyto trvanlivé potraviny.

Španělský mořeplavec Eugenio de Salazar v 16. století napsal, že „abyste na lodi mohli pít vodu a nezanechalo to na vás žádnou újmu, musíte nejprve ztratit chuť, čich i zrak“. Celkem běžné bylo stravování skupinek námořníků z jedné mísy, což spolu s požíváním zkažených potravin a oslabením těla nutričně chudými pokrmy nahrávalo nemocem. Jednalo se hlavně o různé infekční, střevní, průjmovité, horečnaté a kožní choroby a avitaminózy. Všudypřítomná vlhkost, špína a zápach, důsledky absence hygieny a vykonávání potřeby ve skrytých zákoutích lodi je jen podněcovaly. V popsaných podmínkách se navíc skvěle dařilo dotěrné havěti (zejména hlodavcům a hmyzu), která neduhy pomáhala roznášet.

Na zdraví posádky přímo na palubách dohlíželi lodní lékaři. Většinou se nejednalo o univerzitně vzdělané lékaře, nýbrž o chirurgy a ranhojiče. Z tohoto důvodu postrádali teoretické základy, zato se postupně velmi dobře obeznámili s praxí. Léčili v souladu s humorální medicínou, vycházející z antických kořenů, jež pracovala se čtyřmi tělesnými šťávami (humores). Jakákoliv nemoc podle ní byla způsobena nerovnováhou mezi těmito šťávami a měla vycházet z nesprávného stravování nebo nezdravého ovzduší. Choroba tedy neměla pocházet zvenčí, nýbrž měla být výsledkem poruchy v lidském těle.

Medicína se proto soustředila na pacienty, nikoliv na nemoci, které se u každého jedince léčily individuálně. K obnovení zdraví se snažila stimulovat tvorbu chybějících šťáv, nebo se naopak zbavit těch přebytečných. V praxi to znamenalo pouštění žilou, diety, obklady či podávání analgetik, emetik (látek vyvolávajících zvracení) a projímadel.

Transkontinentální výměna

Nemoci nesužovaly jen námořníky, ale také obyvatelstvo mimoevropských oblastí. Napříč Atlantským oceánem byla „kolumbovská výměna“ mezi Starým a Novým světem po stránce patogenů pozoruhodně jednostranná, což způsobil zejména rozkvět obchodu s otroky a plantážní ekonomiky v Americe a izolace indiánské populace. Z Ameriky se do Evropy a Afriky dostaly vlastně jen syfilis a tungóza (zánětlivé onemocnění způsobené blechou písečnou). Výrazněji se rozšířila první jmenovaná, jež se stala skutečnou metlou evropské společnosti 16. století.

Naproti tomu z Evropy pronikly do Ameriky například spalničky, záškrt, příušnice, zarděnky, spála, chřipka, černý kašel, zápal plic, lepra a tuberkulóza, svrab, skvrnitý tyfus a virulentnější forma úplavice, břišní tyfus, paratyfus a salmonelóza. Afrika zase Americe poskytla patogeny tropických nemocí jako malárie, žlutá zimnice, frambézie, trachom, drakunkulóza, horečka dengue a ankylostomóza.

Specifickým příkladem jsou pak neštovice, protože z Evropy se rozšířila lehčí forma, zatímco z Afriky ta těžší. Výsledkem byla jedna z nejhorších demografických katastrof v dějinách, která mezi lety 1492–1650 zahubila 60–90 % indiánů. Ti proti uvedeným nemocem postrádali imunitu, protože jejich vznik je spojen se zemědělskou revolucí a domestikací většiny zvířat, k čemuž došlo ve Starém světě ještě před osídlením Ameriky. Mnoho z výše zmíněných nemocí navíc propukalo najednou a jejich patogeny se vzájemně mísily. Vysoká úmrtnost však byla způsobena též ekonomickými a sociálními faktory, například nahromaděním lidí v důsledku využívání nucené práce, jež vedlo k větší náchylnosti na nemoci kvůli vyčerpání a podvýživě.

Oblasti Eurasie a Afriky byly epidemiologicky vzájemně propojeny, protože většina nemocí se rozšířila napříč kontinenty již ve starověku a středověku po hedvábné a transsaharské stezce. Navázání pravidelných kontaktů s Evropany proto v Africe ani Asii nevedlo k podobnému demografickému kolapsu jako později v Americe, přesto Evropané výraznou měrou přispěli k celosvětovému rozšíření neštovic, skvrnitého tyfu, syfilis a některých dalších chorob. Umožnili totiž jejich přesun mezi kontinenty – z Afriky zavlekli do Evropy a Asie frambézii (bakteriální kožní onemocnění) a virulentnější formy neštovic či malárie, z Ameriky zase syfilis. Z Asie jejich přičiněním doputovala do Evropy cholera a opačným směrem (z Evropy do Japonska) neštovice.

Zhouba kolonizátorů

Smrt číhala v zámoří nejen na místní obyvatelstvo, ale i na Evropany, zvláště pak v tropech. Kolonisté umírali v bojích, při ztroskotáních i při nehodách, nejvíce jich ale zemřelo na nemoci, převážně horečnatého typu. Nejvyšší úmrtnosti museli Evropané čelit v Karibiku a západní Africe, kde každoročně umírala čtvrtina z nich. V portugalské říši získalo pověst „hrobu bílého muže“ centrum portugalského panství v Asii Góa (dnes část západní Indie) a rovněž ostrov Mosambik. V Góe skonalo v místním špitále mezi lety 1604–1634 na 25 000 mužů, zatímco na Mosambiku mělo v letech 1498–1558 zemřít až 30 000 mužů. V nizozemské koloniální říši představovalo odstrašující příklad středisko asijských držav v Batávii. Po roce 1733 zemřelo do roka od příjezdu do města 40–50 % a okolo roku 1775 dokonce 60–70 % Evropanů. Vlna úmrtí kosila nově příchozí každoročně zejména v období dešťů, neboť tamější horké a vlhké podnebí je k šíření nemocí nejpříhodnější.

Příčina vysoké mortality v tropech zůstávala současníkům skryta, neboť při neznalosti fyziologických, biologických a biochemických procesů v lidském těle nebylo možné stanovit jejího původce. Pojmenování jednotlivých chorob tak příznačně nevychází z jejich nosologického zařazení, nýbrž z jejich typických znaků. Vize tropů jako jednotného terapeutického a klinického prostoru se navíc začala prosazovat až kolem roku 1700, takže Evropané zprvu mnohdy jednu a tutéž chorobu pokládali v jiném regionu za odlišnou. 

Podle mnoha lékařů tropické klima nahrávalo šíření nemocí, protože v tropech panovalo příliš těžké, horké a vlhké ovzduší, do kterého se navíc měly dostávat nečistoty (miasma) z bažin, močálů a dalších stojatých vod nebo nekultivované půdy. Horké a vlhké podnebí prý také způsobovalo rozšiřování kožních pórů, což mělo usnadňovat průnik nečistot do těla. Podle některých názorů měl za vyšší úmrtností stát i zahálčivý a požitkářský způsob života, který mnozí Evropané v tropech vedli – lenivost měla způsobovat hnilobu tělesných šťáv. Tropické prostředí mělo mít v konečném důsledku na Evropany degenerující účinky, které se měly projevovat větší náchylností k onemocnění. S komáry či mouchami si jejich přenos nikdo nespojoval.

Léčba v místní režii

Terapeutické metody byly při vědomí neznalosti příčin jednotlivých neduhů nesmírně různorodé. Evropané si s sebou do tropů zpočátku přiváželi vlastní postupy a léčiva, které vycházely z humorální medicíny. Přeprava evropských léčiv však byla dosti drahá, nemluvě o tom, že se suroviny často stávaly terčem krádeží nebo se zkazily vlivem nevhodného uskladnění. Mnohde proto Evropanům nezbývalo než akceptovat a respektovat místní lékařské zvyklosti. Využívali tak dovedností místních lékařů, kteří byli dobře obeznámeni s lokálními nemocemi i léčivy.

Podle všeobecného přesvědčení, zpochybňovaného až od 18. století, byly choroby v každé mimoevropské oblasti specifické, odlišné od těch evropských, a místní léčiva na ně měla působit nejlépe. Logickým vyústěním tohoto procesu byl postupný průnik některých zámořských léčiv jako chinin, guajak, koka, tabák, piniové ořechy, sarsaparilla, ipecacuanha a dalších do Evropy.

Evropané pokládali vysokou mortalitu v tropických krajích až do 18. století za naprosto přirozenou a nevyhnutelnou a byli přesvědčeni o tom, že tamějšímu podnebí nelze zcela přivyknout. Podle tehdejší představy měli lidé žít tam, kde se narodili a vyrostli, a jíst stravu obvyklou v tomto prostoru, protože jejich těla byla tamějšímu prostředí nejlépe přizpůsobena a jakákoliv změna by je vystavovala zdravotním rizikům. Nikomu se proto do tropů příliš nechtělo.

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Teprve během 18. století se začaly objevovat názory, že dlouhodobý pobyt v tropech nevede k degeneraci organismu, nýbrž k jeho adaptaci. Klíčovou však nebyla aklimatizace na tropické prostředí, nýbrž prodělání lehčí formy tropických nemocí v dětství, což tehdy nikdo netušil. Tropické nemoci tak i nadále brzdily evropské osídlování tropů a způsobovaly obrovské lidské ztráty. Teprve od poloviny 19. století začala úmrtnost Evropanů v tropech klesat, a to v důsledku zlepšení hygienických podmínek, usnadnění přístupu k pitné vodě, rozšíření nových léčiv a zavádění environmentálních opatření omezujících diverzitu patogenů a jejich hostitelů.

Galaxie během milionů a miliard let historie vesmíru rostou především díky tomu, že pohlcují malé galaxie ve své blízkosti. Tyto události se přitom podepisují na jejich struktuře a stopy takového procesu můžeme pozorovat například analýzou pohybu hvězd. Typickým příkladem jsou tzv. hvězdné proudy – seskupení hvězd, které se pohybují stejným směrem a původně pocházejí z jiné galaxie.

Popsaný proces platí i pro naši domácí Galaxii – pokud se některá z trpasličích galaxií dostane příliš blízko k Mléčné dráze, může dojít k tomu, že z ní slapové síly „vytrhávají“ hvězdy a kosmický materiál. Vznikají slapové hvězdné proudy, které se objevují na obou koncích „párané“ trpasličí galaxie. V rámci Mléčné dráhy můžeme pozorovat i řadu hvězdných proudů, které vznikly rozpadem kulových hvězdokup.

Hvězdná řeka Jang-c’-ťiang

Astronomové Čínské akademie věd si nedávno připsali zajímavý úlovek, když ve třetí várce dat evropské vesmírné observatoře Gaia vystopovali nový hvězdný proud, který patří mezi ty vzácné – pocházející z trpasličích galaxií. Výzkum čínských vědců zveřejnil na začátku března odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Za objevem čínských badatelů stojí algoritmus s příhodným názvem Stream Scanner, který dokáže v datech získaných observatoří Gaia detekovat hvězdné proudy. Takto získaná data vědci následně ověřili a nový hvězdný proud neoficiálně nazvali Jang-c’-ťiang (anglicky Yangtze), po slavné čínské Modré řece.

TIP: Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Hvězdný proud Jang-c’-ťiang „protéká“ ve vzdálenosti asi 30 tisíc světelných let od Sluneční soustavy. Podle dosavadních poznatků může mít spojitost s kulovou hvězdokupou Palomar 1 a dříve objeveným hvězdným proudem Anticenter Stream. Autoři studie jsou přesvědčeni, že jejich objev přispěje k lepšímu pochopení historie Mléčné dráhy a vývoje její struktury.

Nejstarší dochované hudební nástroje datují archeologové zhruba čtyřicet tisíc let do minulosti a primát patří trojici fléten z mamutích kostí, nalezené na území německého Bádensko-Württemberska. Hudba však člověka provází zřejmě již od úsvitu dějin – přinejmenším od doby, kdy se u něj vyvinula schopnost mluvit, potažmo zpívat.

Za klíčový historický zvrat, který danou změnu umožnil, se považuje posunutí jazylkové kosti přibližně do její dnešní polohy. A fosilie naznačují, že k tomu došlo asi před 530 tisíci lety.

Nejstarší píseň lidstva

Nejstarší dochovaná píseň světa je stará zhruba 3 400 let a pochází ze Sumeru, konkrétně z města Ugarit. Fragmenty cihel někdejšího královského paláce popsané klínovým písmem objevili badatelé již roku 1950, jejich význam však pro ně dlouho zůstával záhadou. Teprve v roce 1972 přišla americká odbornice na starověkou Asýrii Anne Draffkorn Kilmerová s hypotézou, že by se mohlo jednat o notový zápis.

TIP: Tisícileté flétny: Nejstarší hudební nástroje z kostí ptáků a mamutů

Zmíněný objev pak znamenal revoluci v oblasti archeologie, a především muzikologie: Nález z Ugaritu totiž dokázal, že sedmitónovou stupnici znali již staří Sumerové. Destičky zahrnují 29 skladeb, pouze jedna se však dochovala ve stavu umožňujícím rekonstrukci: Hymnus číslo 6 představuje chvalozpěv k bohyni Nikkal, patronce ovocných sadů. Zápis přitom obsahuje text písně, instrukce pro zpěváka doprovázeného na devítistrunný nástroj připomínající lyru a pokyny k jeho ladění.

Raketa Pershing se na počátku 60. let 20. století velmi osvědčila, současně se však projevila některá omezení. Pásový podvozek byl navržen s ohledem na hornatý terén Korejského poloostrova, kam se ale rakety nikdy nedostaly. Pro hustou síť kvalitních silnic ve střední Evropě by se evidentně více hodil rychlejší kolový podvozek. Dále se požadovalo zvýšení počtu odpalovacích zařízení pro každý prapor z osmi na 36 kusů.

Předchozí část: Raketová hrozba středního doletu (1): Balistická střela MGM-31 Pershing

Společnost Martin Marietta tedy v roce 1965 získala kontrakt na program QRA Pershing (Quick Reaction Alert), z něhož měla vzejít modernizovaná raketa, jež by mohla ve službě vystřídat střely s plochou dráhou letu MGM-13 Mace. Obdržela jméno MGM-31B Pershing Ia, zatímco původní komplet MGM-31A byl přejmenován na Pershing I.

Na sériovou výrobu modernizovaných raket se přešlo v roce 1969 a pokračovalo se až do roku 1975. V roce 1977 se produkce na dva roky rozběhla znovu, aby se mohly doplnit zásoby střel využitých při výcviku. Celkem se vyrobilo přibližně 750 raket Pershing I a Ia, ale v Evropě se nalézalo maximálně 108 bojeschopných kusů současně.

Přesun na kolové podvozky

Modernizovaná verze měla shodné základní parametry, avšak tranzistorová elektronika přinesla zjednodušení obsluhy (a na počátku 70. let se odehrála druhá fáze modernizace, při níž se použily digitální počítače). Odpalovací zařízení se přesunulo na návěs, který táhl tahač Ford M757. Na návěsu se převážela i hlavice, takže již nebylo potřebné speciální vozidlo pro ni.

Programovací stanici a zdroj energie dopravoval vůz Ford M656, druhý automobil stejného typu převážel radiostanici RTS a třetí sloužil pro velení baterie, která obsahovala tři čety, každou se třemi odpalovacími zařízeními obsluhovanými jednou společnou programovací stanicí. Stejnou strukturu měly i útvary Bundeswehru, ale ty prodopravu jednotlivých prvků užívaly německá vozidla Magirus-Deutz a MAN. Jaderné hlavice zůstávaly majetkem Američanů, kteří by je Bundeswehru předali jen při propuknutí války, ale Němci s nimi samozřejmě uměli perfektně zacházet.

Komplety MGM-31B Pershing Ia používal vedle US Army i Bundeswehr, kde se provozovaly v kombinaci s tahači Magirus-Deutz. (foto: Wikimedia Commons, calflier001, CC BY-SA 2.0)

Tritolový ekvivalent hlavice Pershing I se pro zamýšlené použití začínal jevit jako zbytečně silný, takže vojáci žádali slabší náplň, což nutně přineslo také požadavek na vyšší přesnost. V roce 1975 tedy začal vývoj verze Pershing II, která měla nést hlavici W85 o síle do 80 kilotun nebo speciální jadernou penetrační hlavici W86, určenou k ničení podzemních objektů. Kromě toho se plánovalo aktivní radarové navádění, jež mělo dramaticky zlepšit přesnost.

Zrození dvojky

Již roku 1976 se ale situace zásadně změnila, jelikož SSSR začal ve východní Evropě rozmisťovat svoje rakety RSD-10 Pioněr (známější pod západním kódem SS-20 Saber), které se vyznačovaly dostřelem 5 000 km. US Army se tedy rozhodla, že Pershing II musí mít dosah asi 1 400 km (tedy to, co se původně žádalo od „jedničky“), aby dokázal zasáhnout sovětské velitelské bunkry a jiné důležité objekty na Ukrajině, v Bělorusku či Pobaltí. Společnost Martin Marietta požadavkům vyhověla díky novým motorům firmy Hercules, ty si však spolu s novým naváděním a hlavicí vyžádaly komplexní přepracování celé konstrukce, takže výsledná zbraň sice dostala označení MGM-31C Pershing II, ale prakticky vzato šlo o úplně novou raketu.

Na pohled se odlišovala zejména trojúhelníkovými kormidly, jež zajišťovala manévrování v závěrečné fázi letu. Střela nakonec nabídla dosah ještě větší, než se požadovalo, a to až 1 770 km. Kvůli dohodě SALT II se nesměla vyrábět nová odpalovací zařízení, a proto se upravila zařízení ze systému Pershing Ia. Pokrok v elektronice dovolil namontovat novou programovací stanici přímo na odpalovací návěs, k němuž patřil tahač M983 HEMTT.

Určitě nejzajímavější část střely tvořilo návratové těleso, jež obsahovalo malý radar, nukleární hlavici W85 (protože speciální penetrační hlavice W86 se nikdy nezačala sériově vyrábět) a vysoce vyspělý řídicí počítač, jenž zpracovával data z inerciálního systému a aktivního radarového senzoru.

Výjimečně přesné navádění

Po celou dobu letu rakety pracoval inerciální navigační systém, který se po zahájení návratové fáze aktualizoval podle údajů z radaru. Po návratu do atmosféry radar provedl ve čtyřech výškových hladinách čtyři skenování cílové oblasti, načež se získané údaje srovnávaly s údaji vloženými před startem. Díky tomu dokázal Pershing II poskytovat tehdy téměř neuvěřitelnou přesnost, respektive odchylku méně než 30 m, takže by i (relativně) slabá nukleární hlavice zajistila spolehlivé zničení cíle.

Fáze letu rakety Pershing II. (zdroj: Wikimedia Commons, U.S. Army, CC0)

Střely by k cílům ve východní Evropě letěly jen asi šest až osm minut, což by sovětské straně prakticky nedalo čas reagovat. Moskva tudíž vnímala střely Pershing II (a možná ne zcela neoprávněně) jako zbraně pro „dekapitační úder“, jenž by vyřadil velitelské struktury SSSR, takže povel k odvetě by již neměl kdo vydat. Není proto divu, že KGB štědře podporovala protesty západní veřejnosti, jež umisťování raket v Evropě provázely.

Další verze

Systém Pershing II roku 1983 nastoupil na místo komplexů Pershing I/Ia, a proto šlo opět o 108 raket v západním Německu. Bundeswehr hodlal koupit střely Pershing Ib, jak se jmenoval jednostupňový derivát „dvojky“ s dosahem odpovídajícím „jedničce“, nakonec však Německo zůstalo u verze Pershing Ia a již zhotovené střely verze Ib se použily ke zkouškám.

Vznikly také další návrhy, například zmenšený Pershing II RR se dvěma raketami na návěsu, čtyřstupňový Pershing III s mezikontinentálním doletem či kosmický nosič Pegasus, žádný se však nerealizoval. Poměrně málo se ví, že střely Pershing II chtěl koupit i Izrael, ale Američané jeho žádost odmítli.

TIP: Obávané rakety SS-1 Scud: Sovětský potomek německé střely V-2

USA a SSSR pak zahájily jednání o likvidaci raket středního dosahu a v roce 1988 uzavřely smlouvu INF, díky níž bylo do roku 1991 zničeno celkově 2 692 raket včetně všech amerických pershingů. Své střely poté vyřadili i Němci. Dnes již lze rakety Pershing spatřit pouze v muzeích a zajisté nejzajímavější podívanou nabízejí muzea ve Washingtonu a Moskvě, jelikož v každém stojí Pershing II hned vedle svého „protivníka“, totiž sovětské střely SS-20. 

Po srpnu roku 1945 už svět nikdy nebyl takový jako předtím. Američané shodili na japonská města Hirošima a Nagasaki atomové bomby, jejichž exploze si podle některých zdrojů vyžádaly až 226 tisíc převážně civilních obětí. Pro Spojence to sice znamenalo výhru a kapitulaci země vycházejícího slunce, ale dosáhli jich za cenu strašlivého krveprolití. Po zmíněných útocích bylo jasné, že by atomová bomba dokázala zničit celou planetu. 

Jaderné bomby se staly trumfem ve spojeneckém rukávu. Sovětský svaz proto záhy po válce odstartoval vlastní nukleární program, především díky vynikající práci svých špionů, kteří zvládli získat americká vojenská tajemství. Budoucnost, v níž mohlo dojít k hypotetickému střetu mezi takto vyzbrojenými velmocemi, načrtnul prezident Dwight D. Eisenhower před Valným shromážděním OSN v New Yorku roku 1953. Ve své řeči Atoms for Peace neboli „atomem za mír“ předestřel možnost, že by mohlo dojít k devastující atomové válce, která by lidstvo vyhladila, a že je třeba jí zabránit: „Musíme začít snižovat potenciální ničivou sílu světových zásob atomových zbraní; umožnit všem lidem všech národů, aby viděli, že v tomto osvíceném věku mají velké mocnosti – jak východní, tak západní – zájem především o lidské snažení, a nikoliv o válečné zbrojení.“

Namísto hrůzných vizí tak přišel s nadějí a přesvědčením, že se musí atomový potenciál využít v medicíně, hornictví či při různých výzkumech. A že nejlepší bude, pokud dohled nad novou ničivou silou získá organizace pod záštitou OSN, kterou dnes známe jako Mezinárodní agenturu pro atomovou energii. Krátce řečeno – atom neměl svět strašit, ale měl ho pomoct přetvořit. 

Užitečné mírové exploze 

Pokusy však neustaly a oba hegemoni pokračovali ve vývoji ještě výkonnějších zbraní: Sovětská Car-bomba byla se svými až 50 megatunami asi 3 300krát silnější než Little Boy, který zničil Hirošimu. Nicméně hesla o mírovém využití atomu zněla příliš dobře, než aby je propaganda obou zemí nevyužila. Po založení atomové agentury se podařilo standardizovat bezpečnostní pravidla pro vznik jaderných elektráren, což vedlo k masivnímu rozšíření zmíněného revolučního zdroje energie. Otázkou zůstávalo, zda by pro blaho národů nemohly sloužit i nukleární zbraně ležící bezúčelně v odpalovacích silech. Americkou odpovědí se měl stát projekt Plowshare, jenž ve Spojených státech odstartoval v roce 1957.   

Nejmenší, nejlehčí a také nejslabší jaderná hlavice, jakou kdy USA vyrobily, se nazývala W54. V závislosti na konfiguraci mohla vážit mezi 20 a 30 kilogramy, přenášet se dala ve speciální cestovní tašce a její energie odpovídala deseti až tisíci tunám TNT. Nabízela se proto možnost ji využít například při demolici budov či při výkopových pracích. A na zmíněných ideách stavěl Plowshare, jehož motto znělo, že fúzní zbraně dovedou zajistit také užitečné mírové exploze. Na projekt dohlížela Komise pro atomovou energii Spojených států, kterou koncem 50. let vedl bývalý námořní důstojník Lewis Strauss.

Kopeme a rozšiřujeme

Obrovská energie měla pomoct například s rozšiřováním Panamského průplavu, nebo rovnou s vybudováním další vodní cesty přes území Nikaraguy. V roce 1963 se dokonce objevil návrh na vykopání alternativy k Suezskému průplavu v izraelské Negevské poušti, k jejímuž vyhloubení by posloužilo 520 jaderných hlavic o síle dvou tisíc tun TNT. Atomu neměla odolat ani pohoří, skrz která by tak mohly vést zbrusu nové dálnice. S využitím explozí se počítalo při propojování vodních ploch a říčních systémů, ale zvažovalo se také uplatnění atomu při důlních operacích nebo ke „stimulování“ ložisek s ropou a zemním plynem. 

První mírová jaderná exploze v americké režii se odehrála 10. prosince 1961 v rámci projektu Gnome. Hlavici o síle 3,1 kilotuny tehdy armáda odpálila na solné pláni v Novém Mexiku a měřilo se, zda by takto vzniklá pára nemohla pohánět turbíny. Řešilo se také případné vědecké využití záření a zkoumala se rovněž seismická aktivita v oblasti i vliv exploze na podloží. 

Detonace však přímo před zraky novinářů vymrštila do vzduchu sloup radioaktivní páry, takže projekt Coach, který měl na testy Gnome navázat, nakonec vědci raději zrušili. V následujících 11 letech se uskutečnilo dalších 26 explozí různé síly, mimo jiné aby potvrdily užitečnost atomu při hloubení jam. Největší výbuch dostal kódové označení Sedan, měl energii 104 kilotun a do povětří se při něm vzneslo 11 milionů tun zeminy. Vznikl tak masivní radioaktivní mrak prachu, usadil se ve výšce 3,7 kilometru a vítr jej posléze odvál k povodí Mississippi.  

Tudy cesta nevede 

Radiace obecně znamenala problém také při zmíněné snaze stimulovat naleziště fosilních paliv. Při uvedeném procesu se zjednodušeně řečeno prokypří hornina, skrz kterou nerostné bohatství proniká vzhůru k povrchu, a revitalizují se tak relativně vyčerpané zdroje. K roku 1973 vědci odpálili celkem pět náloží dopravených do hloubky okolo dvou kilometrů. Od výbuchů si slibovali rovněž vyvolání seismické aktivity, jež by nakonec vedla ke spojení rezervoárů zemního plynu. Pokusy se však nezdařily, kapsy zůstaly oddělené, a co hůř – radiace zamořila podzemí a vytěžený plyn pak příliš „zářil“, než aby se dal bezpečně používat.

K roku 1974 se do projektu nukleární revitalizace těžby investovalo 82 milionů dolarů, což odpovídá dnešním 11 miliardám korun, přičemž návratnost se pohybovala daleko za horizontem 25 let. Od konceptu se tedy nakonec upustilo a pod uvedené rozhodnutí se nemalou měrou podepsal také názor veřejnosti, kterou zkrátka nenadchla představa, že by se z domácích sporáků při vaření uvolňovalo stopové množství radiace. Projekt Plowshare tak po 27 uskutečněných explozích roku 1977 v tichosti skončil. Dané selhání přitom Spojené státy vyšlo na 770 milionů dolarů, tedy dnešních 84 miliard korun. 

Atomové pobláznění 

Zatímco USA postupně docházely k závěru, že mírové jaderné výbuchy nejsou efektivní, bezpečné, levné, a nakonec ani užitečné, Sovětský svaz si musel prošlapat vlastní cestu plnou omylů. V listopadu 1949, krátce poté, co zmíněná velmoc sestrojila první jadernou zbraň, vystoupil tehdejší diplomat Andrej Vyšinskij před OSN a prohlásil, že si jeho vlast vyrobí dostatek nukleárních hlavic, aby se v případě války mohla bránit. V období míru však hodlá sílu atomu využít pro potřeby domácí ekonomiky. Případné uplatnění zahrnovalo mimo jiné trhání skal, odklon říčních toků, zavlažování pouště a obecně kultivaci krajiny. K samotnému testování se však Sověti dostali až v 60. letech, a proti Spojeným státům tak měli skluz. Ztracený čas si nicméně vynahradili počtem provedených pokusů. 

Program nesl název Jaderné exploze pro národní hospodářství a jeho vedením režim pověřil Alexandra Zacharenkova. Hlavice se zprvu používaly ke stimulaci ropných polí a pro „výkopové“ práce, nicméně nukleární síla motivovala k řadě dalších experimentů a mezi roky 1965 a 1988 nakonec Sověti odpálili okolo 155 atomových bomb. Výbuchy hloubily jezera, pomáhaly s drcením nerostů v povrchových dolech, vytvářely podzemní dutiny pro skladování toxického odpadu a poháněly také nespecifikovaný vědecký výzkum. Zastánci mírového bombardování však naráželi na stejné problémy jako jejich američtí kolegové. 

Koupání v radiaci 

V povodí jakutské řeky Viljuj měla jaderná exploze odhalit bohatá ložiska diamantů. Odkryla jich však jen zanedbatelné množství, zato region zamořila nečekaně silnou radiací. Podle Alexeje Jablokova zůstávala tamní voda ještě 20 let po výbuchu nepitelná a bezpečné hodnoty překračovala v řádech desetitisíců. Podzemní odpálení relativně malé bomby Globus 1 o síle 2,3 kilotuny nedaleko vesnice Galkino dokonce vytvořilo radiační zónu o průměru dvou kilometrů. Jednalo se o tak nebezpečnou oblast, že padaly návrhy postavit kolem ní betonový sarkofág, podobně jako později nad černobylským reaktorem. 

Zřejmě nejznámější mírovou explozí sovětské jaderné bomby se stal test nazvaný Čagan, s cílem vyhloubit dostatečné množství zeminy, aby mohlo vzniknout jezero. Na břehu stejnojmenné řeky tak vědci odpálili hlavici o síle 140 kilotun a výsledný kráter – o průměru 408 metrů a hloubce 100 metrů – vodní tok přehradil. Ačkoliv byla pro projekt zvolena bomba, jež měla produkovat minimum radiace, zůstalo jezero i jeho okolí zamořené. 

Dvakrát, a dost 

Oblast je dodnes pustá a stěží tam roste tráva. Rezervoár si vysloužil přezdívku „atomové jezero“ a stonásobně přesáhl přípustný limit radiace pro pitnou vodu. Sověti však byli na svůj výtvor natolik pyšní, že nafilmovali, jak se v něm koupe ministr Jefim Slavskij. Voda z nádrže se potom dávala pít dobytku na statcích v okolí. Navíc se předpokládá, že zhruba pětinu radiace z výbuchu odvály větry až do Japonska… Navzdory komplikacím a nevalným výsledkům pak Sověti se svou příznačnou zarputilostí odpalovali další hlavice až do roku 1988, kdy program zastavila odzbrojovací iniciativa Michaila Gorbačova.

TIP: Prst na spoušti jaderné katastrofy: Skutečně hrozila v roce 1983 nukleární válka?

Mírové využití jádra se tedy ani tentokrát neosvědčilo. V následujících letech například Austrálie navrhovala využít sílu atomu při těžbě železa v oblasti Pilbara, naštěstí však zůstalo jen u plánů – a pro hloubicí práce i nakládání s nerostným bohatství se nadále používají levnější, a především bezpečnější konvenční metody. 

V pustinách Saúdské Arábie se nacházejí prastaré kamenné monumenty dlouhé až 600 metrů, kterým se kvůli obdélníkovému tvaru říká „mustatily.“ Pro moderní vědu byly objeveny teprve nedávno, ale brzy se ukázalo, že jejich existuje značné množství. V současné době jich známe asi 1 600.

Mustatily vybudovali neznámí tvůrci asi před 7 tisíci lety. Dnes jsou obvykle utopené v písku Arabské pouště, ale v době jejich vzniku tam bujela savana se slony a jezírky plnými hrochů. O mustatilech a lidech, kteří je postavili, stále téměř nic nevíme a i účel těchto staveb zůstával dlouho nejasný. Vykopávky doposud proběhly jen na 10 mustatilech, a to ve zcela nedávné době.

První průzkum mustatilu

Vědecký časopis PLoS ONE minulý týden zveřejnil vůbec první výsledky archeologického výzkumu mustatilů. Archeoložka Melissa Kennedyová z Univerzity Západní Austrálie a její kolegové prozkoumali 140 metrů dlouhý mustatil z pískovcových kamenů, u starobylého města Al-'Ula (často zkracováno na AIUIa) v severozápadní části Saúdské Arábie.

Tým Kennedyové objevil uvnitř mustitatilu pozůstatky pohřbeného muže ve věku 30 až 40 let. V jeho blízkosti byly nalezeny stovky zvířecích kostí. Většinou šlo o kosti skotu, koz, gazel a podobných živočichů. Tyto nálezy potvrzují hypotézu, podle které jsou mustatily rituálními místy dávného kultu.

TIP: Rozsáhlé kamenné monumenty v Saúdské Arábii představují záhadu

„Tehdejší lidé zřejmě přivedli zvířata do mustatilu a tam je obětovali,“ vysvětluje Kennedyová pro Live Science. „Uctívanému božstvu či božstvům poté předali rohy zvířat a části jejich lebek. Maso pak možná snědli.“

Radiokarbonové datování ukázalo, že muž byl pohřbený asi 400 let po obětování nalezených zvířat, což naznačuje, že mustatily byly cílem opakovaných poutí a rituálů po mnoho let. Tehdejší krajina byla náchylná k vysychání a rituály v mustatilech mohly podle odborníků sloužit například k zajištění dostatku vláhy.

Srílanský Národní park Minneriya je proslulý obrovskými stády slonů indických (Elephas maximus), které v takovém množství neuvidíte nikde jinde na světě. Odhaduje se, že jich zde žije zhruba 200, některé zdroje ale hovoří o více než 700 jedincích.

Pohyb pouze v automobilech

Minneriya National Park se nachází v centrální části Srí Lanky. Zabírá plochu zhruba 8 900 hektarů a najdete zde stejnojmennou vodní nádrž, ke které se v období sucha stahuje zvěř z lesních oblastí Matale, Polonnaruvy a Trincomalee, a dá se zde proto nejlépe pozorovat. Park není tolik známý jako třeba Národní park Yala, ale všeobecně je považován za jeden z nejkrásnějších parků Srí Lanky.

Do parku Minneriya se dostanete po silnici z města Habarana směrem na Polonnaruvu (jinak asi 180 km od největšího města Colomba). K cestě do parku i po něm však potřebujete auto. Každý hotýlek či apartmán, vám ho sežene – buď sami auto vlastní, anebo znají někoho, kdo ho má. Jiná možnost prostě není. V podstatě ve většině národních parků Srí Lanky je pohyb výrazně omezen a můžete se do nich dostat pouze s průvodcem a v zapůjčeném džípu. To vše logicky výrazně prodražuje a komplikuje vstupy. Během cesty po parku pak nesmíte z džípu vystoupit.

„Na suchu“, ale přesto s bohatou faunou

Celá oblast Minneriya leží v suché části státu, i když zde během roku spadne 1 500 až 2 000 mm srážek. Nejnižší teploty klesají k cca 20 °C, nejvyšší naopak šplhají k 35 °C. Období sucha trvá přibližně 5 měsíců – od května do září. Období dešťů pak spadá mezi říjen až duben. 

V parku můžete najít několik typů lesních porostů včetně opadavých tropických lesů či horských sezónních lesů a díky přítomnosti vody z nádrže Minneriya také mokřady, v nichž lze pozorovat množství vodních ptáků. Lze tady objevit 24 druhů savců (z toho 2 druhy primátů, teoreticky můžete narazit i na outloně), 160 druhů ptáků, 9 druhů obojživelníků, 25 druhů plazů (z toho 8 endemických), 26 druhů ryb a 75 druhů motýlů.

Mezi zdejší velké býložravce patří jeleni sambaři, axisové a samozřejmě sloni. K vrcholovým predátorům se řadí levharti a medvědi. Žije tu několik druhů čápů, pelikáni, papoušci či zoborožci a u nádrže bylo pozorováno až dva tisíce kormoránů malých.

Čekání na slony

Jsme po obědě a po asi hodinovém odpočinku. Chvíli volna si krátím focením tropických mravenců před naším bungalovem zatímco ostatní zodpovědně leží a spí. Před 15. hodinou místního času přijíždí předem domluvený řidič s džípem a my vyrážíme na naše srílanské safari. Těším se na nefalšovanou divokou přírodu, která se však nakonec mým představám moc nepodobá. 

Příjezd k bráně do parku nás i v tomhle tropickém dusnu lehce zchlazuje. Za bránou, ke které sjíždíme z hlavní silnice, nás čeká parkoviště s přibližně dalšími 50 džípy naloženými turisty. Do přilehlé kamenné budovy v rohu nevelkého parkoviště jdeme zaplatit vstupné pro nás a našeho řidiče a já si při čekání ve frontě prohlížím plakáty s obrázky místních zvířat. Všichni se tlačí a zkušenější místní řidiči si „přednostně“ prodírají cestu mezi nezkušenými turisty. Nakonec přichází řada i na nás. 

Zastávka u krokodýla

Platím dvěma zaměstnancům parku, kteří sedí za zamřížovaným oknem v malé holé místnosti jen se stolem, židlí a starým počítačem. Spíš mi to připomíná nějakou ilegální sázkovou kancelář. Hotovo. Máme lístky a jdeme k autu. Vyrážíme … tedy spíš se zařazujeme do kolony džípů a pomalými přískoky se blížíme k vlastní vstupní bráně se závorou, která je asi dalšího 1,5 km vzdálená. Další člověk nás u ní zapisuje do sešitu, kontroluje počet osob a vstupenky. 

Pomalou rychlostí jedeme v koloně po rudé hlíně prašné cesty, okolo nás je suchý tropický les. Přejíždíme betonový mostek přes skoro vyschlou řeku, či spíš potok. Každé auto zde zastaví, z okénka vylétne ruka a ukáže pod most. Pak se rychle objeví objektivy turistů, cvaknou závěrky aparátů a auto jede dál.

Přemýšlím, jaká že je to u vody atrakce až do doby, kdy se i v našem autě vše odehraje podle již několikrát nacvičeného scénáře. Naše auto zastavuje a průvodce ukazuje z okna na asi tři metry dlouhého krokodýla na břehu potoka. Leží nehnutě na vyschlém břehu. Následuji příkladu ostatních a můj teleobjektiv se také vysune přes hranu okénka. Jeden snímek (za víc to opravdu nestojí) a jedeme dál. Většina lidí je pravděpodobně spokojena, já popravdě bojuji s rozladěním. 

Vystupovat zakázáno!

Pomalu začínám rezignovat na focení „opravdové přírody“, spíš mi tahle vyjížďka připomíná safari ve Dvoře Králové. Sedím na zadní otevřené korbě džípu a přemýšlím, zda tady v NP Minneriya ještě nějaká volná příroda vůbec je. Mezitím jedeme asi 10 minut lesem a náhle se dostáváme na otevřenou plochu. Ve vzdálenosti asi 150 metrů se rozlévá vodní hladina a najednou jsou skutečně tady … desítky, možná stovky slonů. A mezi nimi desítky džípů.

Džípy stojí v řadě po obou stranách nádrže a mezi nimi a vodou je několik stád slonů. V období sucha (což je právě teď) je nádrž sázkou na jistotu. Sloni se drží u vody a ze země uškubávají poslední zbytky trávy. Přece jen měním názor a nálada se mi zvedá. Tak to přece jen bude trochu lepší safari než ve Dvoře… Snažím se fotit z korby džípu a samozřejmě vymýšlím, jak udělat ještě lepší a zajímavější fotku, když přicházím na poměrně logický nápad: Podhled! To je to, co fotka potřebuje. Aby vynikla velikost slonů … možná trochu rozmazané trávy v popředí.

Slézám z korby dolů, ale sotva se moje noha dotkne země, už z vozu vybíhá náš řidič a zahání mně zpět: „Stop! Stop! Tohle se nesmí!!!“ Při vymýšlení ideálního záběru jsem zapomněl na základní pravidlo parku. Moje představy se bortí a s povzdechem lezu zpátky na korbu džípu.

Slonům z cesty

Jsem zpět na korbě a snažím se tedy alespoň zachytit slony bez všudypřítomných džípů. S teleobjektivem to jde celkem dobře. Jindy je naopak zajímavá konfrontace slonů s auty a pak do záběru zasazuji i všudypřítomné džípy. Obrovská zvířata si v podstatě ničeho nevšímají, jen občas na nějaké auto výhružně zvednou chobot a zatroubí, pokud se jim dostane do cesty a oni mají pocit nějakého omezení. I na nás si jedna slonice troufne – to když má pocit, že jejímu asi desetihlavému stádu stojíme v cestě k vodě. Mrští po nás trochou bahna…

I na korbě vozu máme ze slonů respekt, ale důvěřujeme našemu řidiči, který, jak se zdá, není v parku žádný nováček. Neustále kontroluje odstup od slonů a pokud má pocit, že jsme překročili určitou hranici, pomalu couvne nebo naopak popojede dopředu. Taky pohotově reaguje na naše požadavky, když jsme na jednom místě příliš dlouho, nebo bychom rádi zkusili jiný úhel záběru. Prostě zaboucháme na střechu auta a pomocí rukou ukazujeme, kam dál.

Odpoledne popravdě unikátní 

Není to divoká příroda, kterou jsem zažil třeba v pralesích Sumatry, ale i tak fotím jako o život. Přece jen musím uznat, že takový pohled se mi nenaskytne každý den. Pomalu objíždíme nádrž a kolem půl šesté jsme kruh téměř celý absolvovali. Je opravdu sucho, a tak vodní plocha ani není celistvá a zdá se, jako by zde těch nádrží bylo víc. 

Poslední paprsky zapadajícího slunce vše zbarvují do oranžových odstínů a já tohle úžasné světlo využívám, jak to jen jde. Taky je pořád na co koukat: Tamhle samice kojí mládě, tuhle si hrají dvě slůňata a opodál se poklidně pase statná slonice. V jeden okamžik stojí slon tak blízko nás, že zvládám vyfotit i detail oka. (Abych ale moc nepřeháněl, musím přiznat, že mám stále nasazený teleobjektiv, takže úplně na dosah taky nejsme). 

Připozdívá se a mám dojem, že náš řidič už se vidí doma u rodiny. Možná ho taky znervózňuje moje železná zásoba karet a neskrývané odhodlání stále fotit. Nakonec se ale slunce úplně schovává za hradbu opadaných stromů u nádrže a přichází stín. Celý park se stejně v šest hodin zavírá, a i já uznávám, že je čas odjet…

TIP: Setkávání se slony na Srí Lance: Jaká je budoucnost slona cejlonského

Z tohoto odpoledne mám smíšené pocity, ale je pravda, že slonů jsem během těch pár hodin viděl tolik, jako nikdy a nikde jinde. Navíc jsme sem přijeli v době největší turistické návštěvnosti a je pravděpodobné, že v období dešťů by tento den také vypadal jinak. Pokud jsou tedy sloni smířeni s takovouto koexistencí s lidmi a zároveň daný způsob napomůže jejich přežití na Srí Lance, musím se tak na dnešní den dívat i já: Jako na nenáročnou vyjížďku parkem, kde můžete vidět tolik slonů, jako nikde jinde na světě. 

Střetnutí, ve kterém se hrálo o vliv ve středoevropském regionu, nejtvrději dopadlo na české země. Malou sondu přináší pražské Národní listy a brněnská Moravská orlice. Každý deník však k informování čtenářů přistoupil jinak.

Akce na severním bojišti již započala

Zatímco první jmenovaný dodal zprávu o vypuknutí konfliktu a vzápětí rozjel pravidelné rubriky Z bojiště severního a Z bojiště jižního, přístup druhého byl odlišný. V úterý 19. června otiskla Orlice manifest Františka Josefa I. Mým národům, kde císař oznamuje začátek války, avšak tvrdí, že se snaží, aby „národům Mým byl pokoj zachován“. Morava totiž válkou nežila tolik jako Čechy, a tak dne 22. června přineslo místní periodikum krátkou zprávu, že ze severního bojiště „není důležitých zpráv“. Národní listy to ovšem viděly jinak a mluví také o disciplíně nepřátel.

Citově zabarvené reportáže

Zatímco pražský deník vycházel z původních zpráv svých i nahodilých zpravodajů, využíval informace ze zahraničí a dával prostor veřejnosti, Moravská orlice síť dopisovatelů neměla a aktuální události se do redakce dostávaly se zpožděním. Často proto stavěla na zvěstech převzatých z českého i německého tisku. Některým článkům pak chyběla objektivita. Příkladem je oslavná stať na vítězství Rakušanů u Custozy, která nejenže měla vyzdvihnout úspěch a velikost rakouské armády, ale možná také zmírnit nepříznivé výsledky na severní frontě.

Jiným dokladem může být článek Z bojiště severního, jenž zcela nepokrytě zveličuje výsledky střetů ve východních Čechách: „Akce na severním bojišti již započala, (…) zpupný nepřítel poražen úplně na hlavu při prvním setkání s rakouskými vojíny, věc práva a spravedlnosti slaví první vítězství (…)“

Praha na nejhorší musí býti připravena

Úryvek opomíjí fakt, že již před těmito střety byla rakouská armáda poražena a zmiňované bitvy neměly takovou důležitost, jaká jim byla přisuzována. Do jiného světla se také celá událost dostává, srovnáme-li citovanou zprávu s úvodem článku z Národních listů: „Že výsledek všech dosavadních bojů rakouského vojska (…) vypadl nepříznivě pro rakouskou armádu, je známo. A však přes to, že neustálé postupování Prušákův je věc přes příliš patrná a že sám vrchní vůdce ustoupení a odražení císařské armády přiznal, barvily úřední listy pořád ještě vše růžově.“

Počátkem léta byla převaha Prusů stále zřetelnější. Dne 2. července přišly Národní listy s jasným varováním, že „(…) nelze toho arci sobě tajiti, že Praha na nejhorší musí býti připravena, (…) Z druhé strany i to nasvědčuje povážlivosti nynější situace, že politické, policejní a finanční úřady v Praze dostaly rozkaz, aby veškeré důležité spisy a poklady do beden uložily a k odjezdu se uchystaly (…)“

Bitva u Hradce Králové

Nadešel 3. červenec roku 1866. První konkrétnější zprávy o průběhu střetu se objevily v Národních listech 5. července a o dva dny později pak také v Moravské orlici. Zpravodaj pražského deníku o bitvě referoval takto: „Boj musil býti hrozný; z obou stran bylo několik set děl a střelba byla tak strašlivá, že se země otřásala.“

Stále podrobnější informace vyšly v následujících vydáních Listů, Moravská orlice však nezůstala pozadu, když 7. července přišla s patetickou zprávou o výsledku: „Krásná naše armáda severní jest poražena, zpupný Prušák dosáhnul velkého výsledku, o kterém ani zdání míti nemohl (…)“ Volání po míru se v Čechách ozývalo ze všech stran a Morava, ač nedostatečně informovaná, nebyla výjimkou.

Celá naše vlast v moci nepřátelské

Bezpečná Vídeň však měla jiné úmysly. Doufala, že co se nezdařilo v Čechách, bude vybojováno zde. Dne 10. července 1866 uveřejnily Národní listy článek, v jehož prvním odstavci se uvádí, že vzhledem k obsazení všech tří českých pevností (Josefova, Terezína a Hradce Králové) „jest celá naše vlast v moci nepřátelské“.

Postoj Vídně trefně vystihuje následující úryvek článku Pošetilost až do konce z Národních listů: „Planiny dolnorakouské nebyly jevištěm krvavých bojů, vesnice a městečka nejsou spustošeny a vypáleny, (…) krajina kolem Vídně nezapáchá dusným výparem tisíců a tisíců mrtvol, (…) a proto podnes ještě ozývají se z Vídně hlasy laciného hrdinství, že se nemá od boje ustati (…)“

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Konečný mír mezi pokořeným Rakouskem a novým německým hegemonem byl podepsán 19. srpna, ale ještě dalších pět dnů si čtenáři Národních listů museli počkat, než byla tato dlouho očekávaná zpráva potvrzena. Moravská orlice pak oznámila uzavření míru ještě o dva dny později.