Na nízké oběžné dráze se aktuálně nachází více než 3 500 satelitů Starlink společnosti SpaceX. Celá konstelace by měla po svém dokončení v roce 2027 zahrnovat okolo 12 000 satelitů a existují i úvahy o 42 000 flotile. Již dnes přitom „satelitní vláčky“ přidělávají vrásky profesionálním vědcům i laickým astronomům, kteří volají po razantní regulaci počtu podobných megakonstelací.

Nedávná studie organizace Square Kilometre Array, která se zabývá vývojem nových generací radioteleskopů například ukázala, že citlivost pozemních radioteleskopů by projekt Starlink (po svém úplném dokončení) mohl omezit až o 70 %. Kontroverzní projekt Elona Muska ale není jediným, se kterým se bude muset vědecká obec vypořádat – se svou „troškou do mlýna“ nyní přichází také Čína.

Čínský Starlink na startu

Čína plánuje vlastní verzi Starlinku, která má představovat přímou konkurenci projektu Elona Muska. První várka čínských Starlinků by přitom měla na nízkou oběžnou dráhu zamířit již v druhé polovině letošního roku. Podobně jako SpaceX i čínský projekt, označovaný jako Kuo-wang (Guowang), počítá s 13 000 satelity. 

Hlavními partnery tohoto projektu jsou Čínská akademie vesmírných technologií (CAST), respektive její dceřiná společnost CASC a Akademie pro mikrosatelitní inovace (IAMCAS), spadající pod Čínskou akademii věd. Očekává se, že IAMCAS dodá první várku 30 satelitů do konce letošního roku. Mezi další aktéry patří GalaxySpace a státní společnost China Aerospace Science and Industry Corporation (CASIC). Prvně jmenovaná společnost má za sebou úspěšné vypuštění šestice testovacích komunikačních satelitů.

TIP: Astronomové varují: Satelity Starlink poškozují tisíce snímků z vesmíru

Čína v posledních letech výrazně zvýšila své výrobní kapacity satelitů, přičemž je dnes schopna produkovat stovky a výhledově až tisíce kusů ročně. Řada čínských společností již oznámila svůj zájem podílet se na projektu Kuo-wang. Projekt tak může znamenat nejen rozvoj v oblasti komunikačních technologií, ale i rozvoj ve vývoji nosných raket, která budou schopné podobné satelity do vesmíru dopravovat. Špatnou zprávou je, že světelné znečištění a množství satelitů na oběžné dráze se bude v následujících letech zřejmě dramaticky zvyšovat.

Už Plinius starší doporučoval k prevenci mužských obtíží přežvykování pórku a česneku nebo podávání vodou spařeného chřestu. V této odlehčené dietě spatřoval základ „uvolnění těla i mysli“, vedoucí k rychlému zlepšení povadlého výkonu. Učený Aristoteles nezaostával a ordinoval puchýřníky lékařské, tedy pověstné španělské mušky. Že mohou uživatele snadno přivést i do záhuby, si ale nechal pro sebe. Za zmínku stojí i recept, jak snadno získat „sílu koně“. Žíznivého oře napájejte studenou vodou, a co mu bude odkapávat od otevřené tlamy, chytejte do zvláštní nádoby. Vypijte, a uvidíte sami.

Odporná léčba

Římané a Egypťané jako by se v podobné situaci předháněli v nechutnostech. V kraji pyramid nedali dopustit na čerstvě vyjmuté srdce krokodýlího mláděte, které si ještě teplé a tepající vmasírovali do ospalého údu. Římané zase měli jasno v tom, že se jim nedostává životodárných šťáv, a tak je doplňovali z přírodních zdrojů. Většinou od samců zvířat, o jejichž libidu kolovaly učiněné legendy. Popíjeli tedy seminální tekutinu králíků, ale také orlů a dalších ptačích dravců. V Egyptě i říši římské pak podtrhovali léčebné kůry nejrůznějšími amulety z oslích nebo kozlích vysušených žláz. V plátěném váčku je nosili poblíž intimních partií.

Nedráždi vosu bosým…

S opravdu drsným příspěvkem k léčbě sexuálních poruch přispěli světu indičtí mudrcové. Když to nebudeme moc rozmazávat, budete potřebovat sladký olej nebo ovocnou šťávu, bodavou vosu a chvilku soukromí. Aplikací sladkého mazadla nalákáte hmyz a necháte se štípnout přímo tam, kde pociťujete problém. To ale není to nejhorší. Tento postup musíte za sebou opakovat po dobu deseti dní. To už by si jeden skoro rozmyslel, jestli mu to za to vůbec ještě stojí. Jak ale dokazuje soudobá věda, na část hormonálních imbalancí skutečně může podobná šoková terapie vosím jedem zabírat.

Pomůžou jen žlázy

Učenec Albertus Magnus muže ve 13. století vůbec nešetří. Pokud je s vámi dole něco v nepořádku, je třeba hledat chybu v jídelníčku. Prostě se teď budete živit jen býčími žlázami a zapíjet je mlékem z kozla (raději moc nepřemýšlejte, o co asi půjde). Nezabírá? Pusťte se do vrabců, ti malí ptáčci vám jistě pomohou. Pořád nic? Jak stojí ve spisku De Animalibus, je tu ještě jedna šance: pečená mořská hvězdice nakrájená na kousky. Ale pozor: může také „ředit krev“, kterou pak budete vypouštět ze všech myslitelných otvorů. Což asi není na rande žádoucí.

Kouzla a čáry

Procesy s čarodějnicemi byly jednou velmi dlouhou a velmi smutnou epizodou evropských dějin. Jestli z nich vzešlo alespoň něco pozitivního, pak rozlišení minimálně dvou druhů mužské neplodnosti – za kterou pochopitelně mohla kouzla a čáry.

V šesté kapitole Malleus Maleficarum, tedy v neblaze proslulém Kladivu na čarodějnice, se píše o vyvolaném úbytku síly v oudu. Tedy klasická porucha erekce. A také o neplodnosti, kdy životodárná tekutina mužů ztrácí svou vitální sílu k plození, čili o impotenci. Druhá varianta přitom má z hlediska své antikoncepční funkce nesporné výhody, ale ať byly čarodějnice mučeny sebevíc, skutečný recept si nechaly pro sebe.

Železo vás probere

Počátek 16. století a procitnutí vědy přinesly v léčbě erektilních dysfunkcí změnu, i když ne zrovna žádanou. Ze selhání je viněn sám pacient, a to buď pro svou vrozenou sexuální netečnost, nebo naopak přebujelou aktivitu, kvůli které takříkajíc vystřílel všechnu munici. Na takové hříšníky čekala kůra sestávající z ledových koupelí a chlazení „alespoň dvakrát denně“. Ti neteční, které k činu neprobral ani externí dotek, se pak mohli těšit na pálení žhavým hřebem. Což by prý probudilo i mrtvého. Výsledky ale nebyly valné ani v jednom z případů.

Pokusná morčata 

Charles Édouard Brown-Séquard, francouzský královský lékař na Mauriciu, si celý život přál klidný důchod. Ale zase ne tak klidný, jakého se mu v tropickém ráji dostalo. A tak ve svých dvaasedmdesáti letech začal experimentovat s léčbou své vlastní potence. Jak? S pomocí odebraného spermatu živočichů (morčat a toulavých psů), injekčně vpravených do svého vlastního, ehm. Ano. Byl prý nadmíru překvapen oživením a posléze začal tuto kůru předepisovat i svým pacientům. A nikdo si nestěžoval. Přece jen, psal se rok 1890, a sex byl společenské tabu. O podobných selháních se nemluvilo.

Roztáhnout?

Léčba, která zrovna nepotěší. Tak jde popsat sofistikovaný obor aplikace uretrálních tyčí, populárních v průběhu celého 19. století. Abychom to zbytečně nerozpitvávali: do močové trubice je zasunuta dutá trubice, což samo o sobě mělo působit podpůrně. Později se přidala i elektroléčba. Stačilo prý 5 až 8 minut „mírného proudu“ a vše se v dobré obrátilo. To už ale šly do módy i nejrůznější penilní protézy, které na principu balónku zavedeného dovnitř dokázaly nafouknout celkový objem. Těžko říct, jak kromě zlepšení vizuálního dojmu tohle mohlo pomoci.

Mozek v pozadí

Špičkování s elektřinou sliboval i zázračný léčebný pás. Zbavovat vás měl bolestí zad, páteře a plotének a sklonů k neurózám. To jsou ale jen krycí názvy pro poruchy erekce, nebo alespoň tak chápali zákazníci významné pomrkávání podomních prodejců. Napojíte všechny elektrody a zařízení vás zasype několika šoky. Tím prvním je bezpochyby účet za tohle diskrétní zařízení, druhým pak nevalný výsledek. Ale komu je to málo, může sáhnout po elektrickém vyhřívači prostaty. Ten měl stimulovat „abdominální mozek“. Cože? Tisíce děkovných dopisů!

Pro Hollywood

Myšlenka vypůjčit si od zvířat jejich přirozenou divokost a plodnou sílu a vpravit ji do lidského těla, byla živá i v následujících letech. Američan John R. Brinkley si své lékařské tituly  sice jen vymyslel, ale to mu nebránilo provést v roce 1913 první transplantaci kozlího varlete do lidského šourku. Jen tak na volno, žádné napojení.

Podivná kožní boule se brzy působením bílých krvinek rozložila. Jaká to ale byla sláva, když pacient obávající se neplodnosti skutečně potomka počal. U Brinkleyho si začali podávat dveře hollywoodští herci a guvernéři států. A přehlédli i jeho četná „lékařská“ pochybení.

Vězeňské koule

Napojit funkční zvířecí pohlavní žlázu na lidskou verzi se pokusil lékař Sergej Voronov. Nedobrovolným dárcem byl šimpanz, dobrovolný příjemce je neznámý. Skončilo to nedobře, pacient nakonec podlehl infekci. O krok dál za hranu konzervativní medicíny pak šel Leo Stanley, správce nemocničního oddělení věznice v San Quentinu. Odebíral varlata popraveným vězňům, a transplantoval je movitým klientům. Když to prasklo, byl z toho pořádný poprask. A ne, nefungovalo to. Řezem vpravený štěp se ani jednou neujal, ale byl to „zlatý důl“ na peníze.

Síla přírody

Za návrat ke kořenům přírodní medicíny můžeme považovat přístup Angličana Edwarda Bacha, který v 30. letech minulého století prorazil se svými kapkami. Stačí deset kapek pod jazyk, půl minuty počkat a jste rázem dravec! Tinktura obsahovala silice modřínu pro sebejistotu, olivový olej pro posílení, jabloňovou esenci pro výdrž a extrakt z borovice, který měl zbavit stresu a napětí. Peníze nevracíme! Podobně se to mělo i s hojivými zábaly doktora Samuela Solomona. Ten věřil, že příčinou poklesu výkonu je přemíra masturbace. A tak jeho kýlní pás připomínal spíš pás cudnosti, obohacený o pálivé mastičky z paprikových výtažků. Po tom chvilku neposedíte…

Hezky svítí!

Co může být lepší, než „aktivní“? Přece radioaktivní! O skutečné povaze záření lidé kolem roku 1900 mnoho nevěděli, ale znělo to fantasticky. Rádium, objevené teprve roku 1898, se zdálo být dokonalým lékem na vše, včetně impotence. A jak se taková věc dala užívat? Nejlépe pomocí rektálního výplachu čili klystýru.

TIP: Zlatá klec zbavená erotiky a romantiky: Jak se ve skutečnosti žilo v harémech

Když se v roce 1925 poprvé začalo hovořit o tom, že lidé na nemoc z ozáření mohou zemřít, začaly prodeje klesat. Oficiálního zákazu se ale zázračná ozářená voda dočkala od amerického Úřadu pro potraviny a léčiva až v roce 1938! 

V létě 2022 byl v permafrostu poblíž města Verchojansk v ruské republice Sacha objeven mumufikovaný bizon, který žil před osmi tisíci lety. Zřejmě jde o doposud neznámý druh vyhynulého bizona. Fosilie z permafrostu je v tak dobrém stavu, že ho ruští vědci chtějí klonovat, podobně jako se klonují dnes žijící druhy. Nápad ale budí rozpaky.

Badatelé z Laboratoře muzea mamutů Severovýchodní federální univerzity v Jakutsku provedli pitvu zmíněného bizona a zjistili, že jeho tkáně jsou v perfektním stavu. Výzkumníci odebrali celý mozek a vzorky bizonovy srsti, pokožky, kostí, svalů, tuku i rohů. Podle prvních výsledků jde o mladého jedince neurčeného pohlaví, který zahynul ve věku 1 až 2 let. Stáří fosilie vědci odvodili podle podobných nálezů z let 2009 a 2010, kdy šlo o bizony staré 8 až 9 tisíc let.

Je klonování fosilního bizona reálné?

Na výzkumu se podílí kontroverzní jihokorejský vědec Hwang Woo Suk, který musel v roce 2006 opustit Soulskou státní univerzitu a jen o vlásek tehdy unikl vězení, kvůli falšování výsledků a obcházení pravidel výzkumu s lidskými embryonálními kmenovými buňkami. Nejen kvůli němu je úsilí ruských vědců považováno za kontroverzní.

„Z mého pohledu rozhodně není možné klonovat zvířata z tkání, jaké byly nalezeny v případě bizona,“ uvedl pro portál Live Science Love Dalén ze Stockholmské univerzity. Podle švédského paleogenetika jsou sice tkáně dotyčné fosilie opravdu ve výjimečně dobrém stavu, vzhledem k okolnostem nálezu je ale přesvědčený, že případná fosilní DNA tohoto bizona je příliš poškozená na to, aby mohla být použitá ke klonování. 

„Ke klonování, jaké se používá u dnešních zvířat, potřebujete mít genom v podobě neporušených chromozómů,“ vysvětluje Dalén. „V našem výzkumu jsme se ale setkali s tím, že i ty nejlépe zachovalé buňky z podobných fosilních tkání mají chromozomy rozbité na milion kousků.“ Nicméně, podle Daléna jsou i jiné možnosti než klonování.

TIP: Čínská biotechnologická společnost vůbec poprvé naklonovala vlka arktického

Ruští vědci by mohli použít postup, s jakým počítají další týmy, které usilují o „vzkříšení“ nedávno vyhynulých druhů, jako je mamut nebo dronte mauricijský. Jde o přepsání genomu v živé buňce dnešního blízce druhu, což by u bizona neměl být problém, pomocí genetického editoru CRISPR. Dalén upozorňuje, že i tento přístup by byl velice náročný, ale šance na úspěch jsou prý oproti klonování nesrovnatelně vyšší.

V sobotu 25. března 2023 zemřel poslední čs. letec britského Královského letectva armádní generál ve výslužbě Emil Boček. Se vzpomínkou na tohoto hrdinu druhé světové války přinášíme dřívější rozhovor, který nám poskytl.

Co vás vlastně vedlo k odchodu z protektorátu?

Ten popud vzešel od prvoválečných legionářů – oni mi to řekli stručně, ale jasně: „My jsme tu republiku vybojovali, a teď to záleží na vás.“ Tak jsme se s kamarádem Bořivojem Sedlákem, jehož otec byl také kdysi v legiích, domluvili a 27. prosince 1939 odešli „lyžovat“ na Slovensko. Nikdo známý, ani rodiče, nevěděli, co chystáme. Když jsem se svěřil staršímu bratrovi, tak nás od útěku zrazoval s tím, že je zatím příliš brzy. My ale na nic čekat nechtěli.

Byl tehdy průchod Slovenskem a Maďarskem náročný?

Pro nás rozhodně jednoduchý nebyl. Přecházet maďarskou hranici jsme měli v Petržalce, ovšem pohled na vojáky na tamním mostě nás přesvědčil, že tudy to nepůjde. Zvolili jsme proto cestu vlakem do Trnavy, čímž jsme se přiblížili k hranici. Po studené noci ve stohu slámy jsme došli do maďarské Galanty (na základě tzv. vídeňské arbitráže z listopadu 1938 muselo Československo odstoupit pás území na jihu Slovenska obývaný maďarskou menšinou, pozn. red.). Mysleli jsme, že máme vyhráno. Bořivoj mi totiž tvrdil, že se máme přihlásit prvnímu zdejšímu policistovi, na kterého narazíme, protože nás pak odešle na francouzský konzulát. Ono to bylo ale úplně jinak.

Zde začaly vaše první skutečné problémy?

Na nádraží v Galantě, kde jsme si chtěli obstarat lístky do Budapešti, nás totiž hned na několik dní zabásli. Než se nám podařilo hranice překročit, zavřeli nás ještě jednou. Nakonec jsme se ale do Budapešti dostali a vyhledali francouzský konzulát. Francouzi nám slíbili podporu, ale záhy jsme se opět dostali do vězení, tentokrát přímo do pověstného budapešťského Tolonczházu.

Jak jste prožíval své první uvěznění mezi kriminálníky?

Jelikož mi ještě nebylo osmnáct let, strčili mne mezi nezletilé – samý Cikán, s nikým se člověk nedomluvil, prostě katastrofa. Brzy se mi ovšem podařilo dostat mezi starší krajany. Drželi nás osmdesát vězňů ve velké hale, kde byl jeden vodovodní kohoutek a jeden záchod. Já si v té mizérii pomáhal prodejem dřevěných jídelních lžiček, které jsem vyřezával nožem z odřezků z vězeňské stolárny. Nakonec jsme tam ztvrdli asi na měsíc.

Pokusili jste se o další přechod?

Maďaři nás, asi dvanáct uprchlíků, převezli opět k hranici do Sence. Když jsme přišli na demarkační linii, naši dva financové vybili pušky a u slovenské celnice nás chtěli předat Slovákům. Ještě předtím se zvedli dva z naší skupiny a šli vyjednávat s Maďary, aby nás za úplatu hodinkami, penězi a fotoaparáty pustili. Neúspěšně. Co teď? Během toho vyjednávání nás nikdo nehlídal a nejbližší maďarská vesnice ležela asi 800 metrů od čáry. Takže jsme se začali pomalu trousit pryč.

Já šel asi pátý. Když to Slováci zjistili, vyběhli z budovy ven, zakřičeli „Stoj!“ a začali střílet. Dal jsem se na útěk a přitom jsem slyšel střelbu z pušek a pak i z kulometů. Co se tam přesně stalo, nevím, později mi ale řekli, že tam dva zastřelili. Nakonec se mi podařilo dostat zpátky do Budapešti a s pomocí lidí z francouzského konzulátu jsem s dalšími dvanácti chlapy a jednou ženou pokračoval k jugoslávským hranicím. Přes dráty jsme se dostali do Subotice, odkud nás poslali do Bělehradu.

A pak jste pokračoval do Francie?

Ano, přes Řecko, Turecko a Egypt. V Marseille, v kasárnách francouzské Cizinecké legie ve Fort Saint-Jean jsme podepisovali papíry na pět let služby. Mezitím ale začala válka na západě, a tak jsme do legie nakonec nemuseli a místo toho se jelo do Agde, kde byl náš československý vojenský tábor. Mě zde proškolili na funkci telefonisty. Naše dva pluky pak brzy odjely za Paříž. Nafasovali jsme pušky z roku 1874 a pět nábojů na zbraň. A já jako mladý blbec šel k výdeji ještě asi třikrát, jen abych měl více munice.

Jak jste prožil první skutečné boje?

Brzy přiletěly německé bombardéry, a už to jelo. Válka se koncem května 1940 rychle změnila v nekončící ústup – silnice neustále ucpávali civilisté. My šli na frontu, přitom na nás Francouzi, vojáci i civilisté volali: „Kam jdete? Vždyť je po válce!“ Jednotky se rychle rozpadaly a pak už každý bojoval na vlastní pěst. My se přitom chtěli dostat zpátky do Agde, což se nám nakonec také povedlo. Francouzský velitel tábora nás ale pak již nechtěl pustit ven. Mně se ale podařilo přihlásit na místo šoféra a s dalšími jsme nafasovali francouzské náklaďáky.

V nich jsme odjeli ke středomořskému přístavu Sète. Tam nás Francouzi odzbrojili, ale nechali nás asi 600 nebo 800 nastoupit na egyptskou loď Rod-el-Farag plující do Velké Británie. Po cestě jsme zastavili v Gibraltaru, kde se z lodí skládal konvoj. Tři dny jsme pak pluli kvůli německým ponorkám pod ochranou válečných lodí směrem na Ameriku, pak se to otočilo a přistáli jsme 12. července v Liverpoolu. Když jsme přišli k bílé bráně do vojenského tábora v Cholmondeley Parku, jeho osazenstvo čekalo, kdo to vlastně dorazil. Byli jsme poslední loď z Francie – po nás už nepřijel nikdo. 

A co vztahy s místními?

Ty byly vždy perfektní a moc kluků se tam dokonce oženilo. Měli jsme tam skvělé jméno, lepší než třeba Poláci.

Bylo těžké se dostat k letectvu?

V srpnu jsem s kamarádem absolvoval nábor. Zkoušky jsem udělal, ale Bořivoj ne. K RAF mne přijali 21. září 1940 a s padesáti dalšími zájemci hned odvezli do školy technického výcviku pro letecké mechaniky v Hednesfordu. 

Emil Boček jako mladík u RAF. (foto: soukromý archiv Emila Bočka - se souhlasem k publikování)

Školení trvalo čtyři měsíce, ale prvních deset z původních padesáti, mezi kterými jsem byl i já, tam zůstalo ještě další dva měsíce. Vycvičili nás totiž jako opraváře v hangáru, kdežto ti čtyřměsíční se starali o mašiny na letišti – doplňovali olej, benzín a tak dále. My dělali hlavně revize a na letišti v Kenley jsme měli na starost především hurricany. Letouny se kompletně prohlížely po každých třiceti letových hodinách.

Jak se z mechanika stane stíhací pilot?

Stát se pilotem byl vždycky můj sen a do výcviku jsem konečně nastoupil na podzim 1942. První měsíc jsme pobývali v Londýně, kde probíhaly opravdu důkladné lékařské prohlídky. Následovala měsíční výuka teorie v Regent‘s Parku a pak létání na dvojplošnících Tiger Moth (de Havilland Tiger Moth, pozn. red.). Instruktoři tam určovali, kdo půjde ke stíhačům a kdo k bombardérům – mě přiřadili ke stíhačům. Nakonec nás několik tisíc nalodili a poslali do Ameriky.

Naším cílem byl kanadský přístav Saint John, odkud se jelo přes Calgary do De Wintonu v Albertě. Čekalo nás tam letiště a začali jsme létat na dolnokřídlých mašinách bez zatahovacího podvozku. Po nějakých hodinách jsme výcvik ukončili a odjelo se do Medicine Hatu, kde už měli harvardy (North American Harvard, cvičné stroje, z nichž mnohé létají dodnes, pozn. red.). Jejich hvězdicové motory dělaly při startu takovej kravál, tak jsme měli pocit, že se asi moc nevyspíme. Létalo se totiž ve dne v noci, soboty i neděle, prostě pořád.

Výcvik jsme ukončili 25. ledna 1944 v hodnosti seržanta. Byli jsme sice hotoví piloti, ale v Británii nás poslali ještě do dvou škol. V té první jsme se učili střílet na pozemní cíle a střemhlavé bombardování a v té druhé létat ve formaci. Odstartovalo dvanáct mašin, seřadily se a už se píchaly mraky a tak dále.

Vzpomínáte si na svůj první operační let?

Přidělili mě k 310. squadroně (310. československé stíhací peruti, pozn. red.) a s ní jsem jej absolvoval 28. října 1944. Doprovázeli jsme dvanáct bostonů, které měly bombardovat německé dělostřelecké baterie na holandském ostrově Walcheren. Po příletu začaly pálit protiletecké kanony, a jak jsem byl na konci squarony, tak jsem se od formace odtahoval. To dělal každý, kdo absolvoval svůj první let, ze strachu, aby ho nesestřelili. Po přistání jsem očekával průšvih a nadávky od velitele, že utržený stíhač bude první sestřelen a kdesi cosi. Nikdo se ale neozýval – zakusil jsem prostě úděl nového pilota.

Jakou nejnebezpečnější situaci jste zažil?

Při výcviku jsem měl 29. srpna 1944 po startu nebezpečnou havárku se Spitfirem Mk.V. Ještě nad ranvejí mi vyplivl motor. Podvozek byl zatažený, já měl uzavřenou kabinu, ale ještě jsem nebyl zajištěný. Rychle jsem proto kabinu otevřel a potlačil motor – letoun šel rychle k zemi. Ještě jsem s ním přeskočil kamennou zídku, jakých je v Anglii kolem malých políček bezpočet. Letoun chytl za stromy a nechal tam kus křídla. Pak už jsem spadl mezi krávy a rychle vyskočil z kabiny.

Jeden civilista mě uviděl a přiběhl. V kabině mezitím něco syčelo, já si zapálil cigaretu a pochopitelně začal hodně nadávat. Angličanovi jsem říkal, ať mi pohlídá mašinu, že si půjdu z blízké farmy zatelefonovat. Plukovník, který pro mne přijel, mě ihned podezříval, že jsem startoval s přehřátým motorem, tak jsem mu sprostě nadal, důstojník nedůstojník. Když se prokázalo, že to nebyla moje vina, blahopřál mi k přežití. Druhý den jsem šel s jinou mašinou na stejný let. Když jsem se vracel, teplota mi začala lítat – chvíli 90, chvíli 120. Dotáhl jsem to na letiště a těsně po přistání vidím stejnou závadu na motoru: vypadené těsnění pod hlavami válců motoru.

Bál jste se při bojových letech?

Proč bych se bál? No když to někoho potká, tak to bude kamarád, ne já. Protože kdybych věděl, že se nevrátím, tak jsem vůbec neodletěl, že?

V době, kdy jste začal bojově létat, už Němce na obloze moc vidět nebylo, že?

My, co jsme doprovázeli bombardéry, jsme akorát jednou honili nad Porúřím raketovou stořiašedesátku messerschmitta (Messerschmitt Me 163 Komet, pozn. red.). Ohlásili jsme se veliteli a šli jsme po něm dva. Dostali jsme se na 800 metrů, už jsem měl odjištěné zbraně, na střílení to ale bylo stále příliš daleko. Jak nás zmerčil, uletěl pryč.

Jak jste prožíval osudový rok 1945?

Létali jsme do konce války. Slyšeli jsme, jak Praha volá o pomoc, a tak jsme si mysleli, že jí skutečně na pomoc poletíme. No tak už se nám malovaly naše znaky na mašiny, pořád se čekalo, až to vyústilo do ztracena. Protože Rusové tady nás „západní imperialisty“ nechtěli! Byli jsme stále v Anglii a naše mašiny musely mít odlítané určité hodiny. Tak my poddůstojníci létali a naši oficíři zatím hráli poker. Stále na letišti v Manstonu, největším v Anglii, kde jsme mimochodem měli 28 proudových stíhaček Meteor, ke kterým směli pouze jejich piloti. Vzletová plocha měřila pět kilometrů a startovali jsme čtyři vedle sebe.

A co návrat domů?

V Manstonu jsme čekali s nafasovanými, zbrusu novými stroji Spitfire Mk.IX na odlet do Československa. Nakonec to dopadlo prostě tak, že jsme letěli 6. srpna 1945, bylo nás 54 a vedl to plk. Hlaďo. Letěli jsme tehdy hodně nízko, abychom viděli tu spoušť – byla to hrůza hrůzoucí, každý barák rozbitý. Po dvou a půl hodinách jsme přistáli v Hildesheimu kvůli doplnění paliva. Začalo ale pršet a padla mlha, takže jsme museli celý týden čekat.

Třináctého srpna jsme konečně odstartovali, ale nemohli jsme letět přímo do Prahy, protože bychom to brali přes ruskou zónu a Sověti nám to nedovolili. Přistáli jsme v Ruzyni, vítal nás generál Boček (Bohumil Boček, který během války působil v čs. armádě na západě i v SSSR, pozn. red.) a nějací Rusáci. Když já jsem se mu hlásil, hned se ptal, jestli nejsme rodina. Říkám mu: „Pane generále, to já nevím.“ Až potom můj bratr, kterého kvůli mně Němci zavřeli a který musel prokazovat svůj árijský původ asi do šestého pokolení, zjistil, že náš otec s ním byl v nejvzdálenější přízni. Ale to se už říkalo, že naše kráva pila z vašeho koryta

První shledání s rodinou muselo být dojemné.

Nejprve platil zákaz jezdit domů. No ale druhý nebo třetí den, zákaz nezákaz, když je někdo šest let venku, tak jsem jel prostě vlakem do Brna. Lidé mě zrazovali, že pokud půjdu pěšky z Brna do Tuřan, jistě mne okradou Rusové. Já jim odpověděl, že s sebou mám „kamaráda“ (pistoli Colt 1911, pozn. red.) a že se nebojím. Doma u nás bývalo vždycky otevřeno, ale když jsem tam přišel, bylo zamčeno. Tak jsem zabouchal. Nic. Přišla matka a ptá se: „Kdo je?“ Tak říkám: „No já!“ Už mě vůbec nepoznala. Když jsem řekl svoje jméno, nastalo velké vítání.

TIP: Nevděčná vlast: Komunistická perzekuce československých letců z Británie

Ve Sluneční soustavě objevujeme stále více těles, na kterých lze předpokládat existenci rozsáhlého podpovrchového oceánu. Převážně jde o měsíce plynných obrů, k nimž se podle nového výzkumu přidávají i měsíce vzdáleného plynného obra Uranu. Zdá se, že jeden nebo možná rovnou dva z jeho 27 známých měsíců by mohly takový oceán mít.

Zmíněný výzkum je založený na starých datech americké meziplanetární sondy Voyager 2, která prolétla poblíž Uranu a jeho měsíců téměř před 40 lety. „Před pár lety jsme zjistili, že měření energetických částic a elektromagnetického pole mohou významně přispět k průzkumu planet,“ uvádí vedoucí výzkumu Ian Cohen z Univerzity Johnse Hopkinse. „Ukázalo se, že pro takovou studii lze použít data, která jsou starší než já.“

Oceány na Mirandě a Arielu

Podle výsledků analýz by podpovrchový oceán mohly mít měsíce Miranda a Ariel. Na jednom či obou z nich zřejmě dochází k výtryskům z takového  podpovrchového oceánu. Badatelé svůj výzkum představili na nedávné výroční konferenci Lunar and Planetary Science Conference a časem ho zveřejní odborný časopis Geophysical Research Letters, kam již byl přijat k publikaci.

Když Voyager 2 v roce 1986 míjel Uran, jeho zařízení Low-Energy Charged Particle detekovalo něco zvláštního. Šlo o elektricky nabité částice, které se vyskytovaly na specifických místech magnetosféry Uranu. Nacházely se v oblasti rovníku Uranu, v blízkosti oběžných drah měsíců Miranda a Ariel.

TIP: Překvapení: Uran má možná ještě dva další temné a velmi malé měsíce

Odborníci si původně mysleli, že se tam inkriminované částice dostaly při magnetické bouři v magnetosféře Uranu. Cohenův tým je ale po detailním prozkoumání původních dat přesvědčen, že takový scénář neodpovídá pozorováním. Vysvětlením by mohly být výtrysky z podpovrchového oceánu na jednom nebo i obou měsících, které působí na částice v okolí. Jak potvrzuje Ian Cohen: „Není neobvyklé, že měření energetických částice přinese první stopu podpovrchového oceánu.“

Nejmenovaná Australanka žijící na okraji města Hobart se ve večerním příšeří sklonila pro plyšového tasmánského čerta, který po psích hrátkách skončil pohozený uprostřed obýváku. K jejímu zděšení se však hračka vylekala a utekla pod gauč.

Výkřik nešťastnice vyděsil celý dům a o šetrné vyhoštění malého živočicha pomocí smetáku se pak postaral manžel – zatímco zbytek rodiny si vylezl do bezpečí na kuchyňský stůl. Překvapení se tedy obešlo bez následků na zdraví a žena nakonec prohlásila, že chlupáč z nich měl nejspíš víc nahnáno než oni z něj.

Setkání se zuby tasmánského čerta ale nemusí být vůbec příjemné. Tito 6 až 8 kilogramů vážící vačnatci mají nejsilnější skus v poměru na tělesnou hmotnost ze všech žijících savců – dokážou vyvinout sílu až 553 newtonů. Průměrná síla lidského skusu činí asi 890 newtonů.

Britský deník Financial Times oslovil profesora na univerzitě v Parmě Alberta Grandiho, který zastává názor, že mnoho tradicí v italské kuchyni je nedávného původu či jsou smyšlené. Grandi se ve své akademické práci věnuje původu mnohých italských receptů či potravin. Známé úpravy těstovin jako carbonara, o kterých se traduje, že mají dávný původ, podle jeho zjištění vznikly po roce 1940. S tím ostatně souhlasí i další odborník na historii italské gastronomie Luca Cesari, který označuje carbonaru za „americký pokrm zrozený v Itálii“. První recept totiž zřejmě vznikl pro americké vojáky rozmístěné v Itálii za druhé světové války. Naopak jiná úprava těstovin, fettuccine Alfredo, opravdu vznikla v Římě, byť dnes ji mnoho Italů považuje za nepůvodní recept.

Tradiční americká italská kuchyně

Některé potraviny sice mají vskutku dávný původ, ale jejich podoba se velmi změnila. To je případ tvrdého sýru Parmigiano Reggiano, který je vyráběn na severu Itálie přes tisíc let. „Do 60. let (minulého století) kola parmigiana vážila jen deset kilogramů a byla pokryta černou krustou. Jeho konzistence byla měkčí a tučnější,“ tvrdí Grandi. Podle něj se současný italský sýr, který je vyráběný ve velkých kolech vážících 40 kilogramů a se světlou krustou, více podobá parmezánu, který začali vyrábět italští migranti v americkém Wisconsinu. „Italská kuchyně je popravdě více americká než italská,“ řekl pro Financial Times profesor Grandi.

Grandi mimo jiné poukazuje na překvapení amerických vojáků, kteří bojovali v Itálii ve druhé světové válce, že ve městech na poloostrově nenacházeli žádné pizzerie. První takové restaurační zařízení vzniklo v roce 1911 v New Yorku. Pizza se stala jídlem rozšířeným po celé Itálii až po druhé světové válce, dodává výzkumník.

Článek zpochybňující zavedené představy o tradicích italské gastronomie vzbudil v Itálii velký ohlas. Podle stanice Sky News britský deník „zničil“ italskou gastronomii, další mluví o útocích. Svaz zemědělců Coldiretti varoval před ekonomickými dopady na export italských zemědělských produktů.

Gastronacionalismus v praxi

Grandi je podle svých slov na ostré reakce na svá tvrzení a zjištění zvyklý. Ve svých vystoupeních vtipkuje, že na veřejnosti může mluvit jen s ochrankou. Deník ho popisuje jako „marxistického vědce a zdráhajícího se provozovatele podcastu“. Grandi však odmítl, že by byl stoupencem filozofa z Trevíru. Ve své akademické činnosti se odkazuje na britského marxistického historika Erica Hobsbwama, který smyšleným tradicím a jejich umělému udržování věnoval část své akademické práce.

TIP: Kde se vzala pizza? Křupavá pochoutka slaví 123. narozeniny

Jídlo a gastronomie se v posledních letech stávají čím dál silnější složkou italské národní identity a také politické agitace. Současný ministr dopravy a šéf krajně pravicové Ligy Matteo Salvini rád objíždí různé oslavy, kde se podávají tradiční pokrmy, a agituje za přísné dodržování italských gastronomických tradic. Na místní úrovni se pak politici přou o složení jídelníčků v menzách a jídelnách. Italští politici a podnikatelé věnují poměrně velkou pozornost různým známkám chráněného původu a jejich vymáhání.

Častým argumentem zastánců pravé italské kuchyně přitom je, že se jedná o dávnou tradici předků. Grandi tyto tendence označuje za „gastronacionalismus“ a odmítá je. „Jedinou jejich tradicí (předků) byla snaha nehladovět,“ tvrdí vysokoškolský pedagog.

Na francouzské straně hranice připomínala válka na počátku spíš nekoordinovaný zmatek. Nejasné kompetence velení, minimum komunikace mezi generálním štábem a posádkami v poli, nejasné a nepochopitelné rozkazy. Jestli ale něco Francouzům do startu nechybělo, tak vysoká morálka a optimismus. V zásadě všichni očekávali, že postačí udělit krvežíznivému císařskému Německu jednu důraznou lekci a nejpozději do Vánoc budou všichni zase doma. I proto na ně tak neblaze dopadl první krok nepřátel. 

Ti se 3. srpna 1914, v den vyhlášení války, rozhodli nepostupovat proti dobře nachystaným a opevněným pozicím Francouzů, ale raději je obešli přes území dosud neutrální Belgie. A než se francouzské velení rozhodlo, jak a zda zvrátit postup protiofenzivou? Situa­ce na frontě dospěla k nevyhnutelnému kolapsu.

Fronta u Paříže

Pevnostní linie Mauberge padla a francouzská vláda se preventivně stáhla do Bordeaux. Ani ne měsíc od začátku války stála německá armáda „na dohled“ Paříže – zhruba 30 kilometrů od katedrály Notre-Dame. Město se zběsile připravovalo na obranu: kulomety se tehdy ježila i Eiffelova věž. Na předměstích byly osazeny do baterií stovky nových 75milimetrových kanonů. Domy se obkládaly pytli s pískem a v parcích se pásly krávy, sehnané sem kvůli zásobování z venkova. Počítalo se totiž s dlouhým obléháním.

Francouzi ale nakonec překvapili, spolu s britskými spojenci dokázali 5. září 1914 přejít k protiútoku. Vítězství v klíčovém střetnutí zastavilo postup německých vojsk, a dokonce je donutilo k ústupu. Ačkoli dostala bitva název „zázrak na Marně“, se ztrátami čtvrt milionů životů na obou stranách připomínala spíš krvavá jatka. 

Obránci s úspěchem využili okamžiku překvapení a také toho, že dokázali v rekordně krátkém čase přesunout 6 tisíc vojáků z Paříže na frontu s pomocí zrekvírovaných taxíků. Hlavní město bylo na čas zachráněno. Tím to ale pro ně zdaleka nekončilo. Před postupující frontou se ze svých domovů stáhlo 63 % obyvatel. Němci totiž jako první dokázali úspěšně militarizovat nové vynálezy z oblasti letectví. Kvůli tomu se Paříž stala první evropskou metropolí, která naplno zažívala hrůzu z náletů.

Zepelíny nesou smrt

V porovnání s tím, co ještě přinese budoucnost, to bylo vlastně skromné. Německý letoun shodil už 30. srpna 1914 tři granáty nad Rue des Récollets a další na Quai de Valmy. O den později Němci rozhazovali z výšky letáky o zhroucení francouzské armády u Saint-Quentin. Létání bylo pořád považováno za malý zázrak, takže když se objevilo bombardovací letadlo, lidé se většinou seběhli v hloučcích na ulicích, místo toho, aby hledali úkryt. Nálety pokračovaly. Raněných a mrtvých Pařížanů byly sice jen nižší desítky, ale ničivý dopad na morálku obránců byl zásadní. 

Kráter po dopadu bomby svržené na Paříž z zepelínu (rok 1917) (foto: Wikimedia Commons, Willy John Abbot, CC0)

Smrt přicházela znenadání a z nečekaného směru. Prakticky před ní nebylo obrany. Zvlášť poté, co kolem roku 1915 začala německá armáda do bombardování nasazovat vzducholodě – zepelíny. Ty kvůli nízké obranyschopnosti útočily hlavně v noci. Obyvatelé proto raději moc nespali. Co kdyby přišla zkáza zrovna tuhle noc? 

První světová válka se nevedla jen v zákopech mezi ostnatými dráty, ale i v zázemí. Francouzští velitelé si uvědomovali, že v jinak nezdolné Paříži bomby prudce snižují morálku obyvatel. A když Francie ztratí Paříž, prohraje i celou válku.

Město světel

Jak ale metropoli ochránit, když je zcela nehybným terčem? Děla armáda potřebovala na frontách, nemohla jimi zbůhdarma mířit na oblohu. Nejvyšší francouzské velení proto vyslyší rady z nejméně pravděpodobné strany. Fernand Jacopozzi je napůl Ital pocházející z Florencie. Tento podivín a vynálezce se usadil v Paříži už před lety a provozoval tu stálou inženýrskou živnost elektrikáře. Svůj nápad se pokusil francouzským generálům několikrát udat, ale vždycky mu ukázali dveře. V roce 1916 měl více štěstí. 

Jeho plán byl velmi prostý a začínal otázkou: „Jak Němci poznají, že jsou nad cílem a zrovna bombardují Paříž?“ Technika „moderního“ vojenského letectva byla tehdy ještě v plenkách, takže nepřátelský pilot a bombometčík v jedné osobě obvykle rekognoskoval terén z letounu či vzducholodě vlastníma očima. Hledal záchytné body, podle kterých se mohl orientovat. Ve dne to měl o něco snazší než v noci. Jenže Město světel, kterým Paříž byla, mu to v noci dost ulehčovalo. 

Z mapy znal německý pilot meandry řeky Seiny, zahlédl úzký ostrov s katedrálou i nepřehlédnutelnou Eiffelovu věž. Odhadl pozici kasáren a nádraží a už mohl na bezbranné město sypat granáty či bomby. Jednoduché. Jacopozzi šel ale od téhle úvahy o krok dál.

U věže zahněte

Co kdyby ale Paříž na noc zhasínala a všechny orientační body se nacházely o kus dál? Řekněme tak 15 mil od města? Pilot by stěží z výšky a v noční tmě zpozoroval, že není nad skutečným cílem. Zvlášť, když mu do cesty postavíte falešnou Eiffelovu věž, nepravé bulváry a řady nekonečných světel, připomínající ulice velkého města. Vnitřní prostota tohoto nápadu dávala smysl. Na Ministère de la Défense a v Défense Contre Avions, tedy oddělení protiletecké obrany, z něj byli nadšení.

Detailní příprava realizace zabrala skoro dva roky. V předpolí města se nakonec naplánovaly hned tři falešné Paříže. První se nacházela skoro 20 kilometrů jižněji, v místě, kde řeka Seina vytváří svůj typický zákrut. Druhou plánovači usadili u městečka Maisons-Laffitte, aby simulovala bulváry a seřaďovací nádraží Gare du Nord. Třetí se pak rozložila na polích mezi Saint Denis a Aubervilliers, opět příhodně situovaných mezi říční zákruty. Každá z těchto faux-Paris se lišila v detailech: jedna byla nápadná propracováním továren a průmyslových závodů, druhá centrem a třetí „ukazovala“ Elysejský palác. Nepřítel si tak mohl vybrat, jaký falešný cíl se mu líbí víc.

Světelná iluze

Aby se těmto replikám v životní velikosti dodalo na přesvědčivosti, doplňovaly je falešné monumenty. Například Vítězný oblouk nebo budova opery. Nejdůsledněji ale bylo vyvedeno to, v čem Jacopozzi přirozeně vynikal. Městské osvětlení, zachycené v komplexní proměnlivosti. Italský elektrikář si byl vědom, že jinak září lampy na ulicích či světla za okny domů a dočista odlišně žhnou a září pece fabrik. Falešné Paříže se tak přiblížily dokonalosti v tom, kolik nejrůznějších světel dokázaly na jednotku plochy osadit.

Lampionové řady elektrických světel odpovídaly plánu města a vykreslily uprostřed polí celé domnělé ulice s bočním osvětlením jakoby vycházejícím z domů. Zastřená skla nepravých továrních hal se leskla, z fiktivních krbů vykvétala oranžová záře. Vrcholným kouskem pak byly falešné železnice, s načervenalým traťovým osvětlením. Vytvořili i iluzi jedoucího vlaku! Nainstalovaná světla se v linii 1 800 metrů postupně rozsvěcovala a zhasínala, takže vytvářela efekt pohybujícího se dopravního prostředku. 

Řád Čestné legie

Bylo to rozhodně působivé. A také dost nákladné. Jak moc? Asi opravdu hodně, ale přesně se to bohužel nedozvíme. Fernand Jacopozzi totiž roku 1932 náhle zemřel a podrobnosti si nechal pro sebe. Francouzští vládní pověřenci také většinu dostupných materiálů o tomto „přísně tajném projektu“ ve třicátých letech skartovali. Proč? Jednoduše proto, že celé dílo bylo hotové až na konci září 1918. Týden po posledním nočním náletu na Paříž! Do konce války zbývaly necelé dva měsíce.

TIP: Zatoulaná německá holubice: Výstava kořistní techniky v Paříži

Falešné Paříže tedy nikdy nebyly, navzdory značným výdajům, ozkoušeny v praxi. Jinými slovy, byla by z toho pořádná ostuda, kdyby vyšlo na světlo, že Francie v nejtěžších letech mrhala omezenými prostředky na vytváření lampionových průvodů kdesi v polích. Že se neangažovala tolik v ofenzivách, jako ve snaze o ochranu jednoho města. 

Země gravitačně interaguje s každým hmotným tělesem ve svém okolí – a platí to pochopitelně i pro vystřelený projektil. Tudíž poté, co kulka vypálená do vzduchu dosáhne vrcholu své trajektorie, začne padat zpátky. Výška, do jaké se předtím dostane, stejně jako rychlost pádu pak závisejí na typu zbraně a projektilu. Obecně však platí, že čím víc střelného prachu ve zbrani, tím výš vystřelený náboj doletí.

Zákon gravitace

Generálmajor americké armády Julian Hatcher v roce 1947 vypočítal, že standardní kulka ráže .30 vypálená z pušky kolmo vzhůru vystoupá za osmnáct sekund asi do 2 743 metrů a za dalších jednatřicet sekund dopadne zpátky, přičemž v posledních několika stovkách metrů nad zemí dosáhne téměř konstantní rychlosti 91 metrů za sekundu. Předpovědět místo dopadu je ovšem značně obtížné, protože dráhu náboje ovlivňuje mimo jiné vzdušné proudění.

TIP: Odborníci varují: Za masovými střelbami v USA jsou neléčené psychické poruchy

V každém případě nejsou nijak ojedinělé případy, kdy taková kulka někoho poraní. Například při vítání nového roku 2004 ve Spojených státech způsobily výstřely do vzduchu devatenáct zranění, a dokonce i jednu smrt. 

V letech 1985 až 1992 skupina lékařů v lékařském centru Martina Luthera Kinga v Los Angeles zkoumala oběti střelných zranění a identifikovala mezi nimi 118 případů, o kterých se předpokládá, že je zasáhly padající kulky. Mezi oběti patřili i lidé, které projektily zasáhly poměrně daleko od místa střelby, když se věnovali své každodenní práci.

Podle hypotézy obličejové zpětné vazby (Facial feedback hypothesis) dochází lidí, kteří vidí někoho s naštvaným nebo šťastným výrazem, k podvědomým pohybům svalů ve tváři, které napodobují dotyčný výraz. Zároveň dochází ke stimulaci mozku, zřejmě proto, abychom nejen rozeznávali emoce druhých, ale vlastně je i sami prožívali.

Pokud zmíněná hypotéza platí, mělo by existovat těsné spojení mezi chováním obličejových svalů a zpracováním emocí v mozku. Hypotézu obličejové zpětné vazby nedávno prověřil tým amerických odborníků z Kalifornské univerzity v Irvine, s využitím populární léčby estetické medicíny s botulotoxinem, čili botoxu. Závěry výzkumu nedávno zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Experiment s botoxem

Neurolog Mitchell Brin a jeho kolegové uspořádali experiment s 10 ženami ve věku 33 až 40 let. Těmto ženám aplikovali botox do svalu na čele, který je zodpovědný za mračení, což vyvolalo jeho dočasnou paralýzu. Tento postup přitom představuje častý botoxový zákrok, když se někdo chce zbavit vrásek.

Vědci současně sledovali aktivitu mozku dotyčných žen při zpracování emocí, pomocí zobrazování magnetickou rezonancí. Jedno skenování mozku proběhlo před aplikací botoxu do čela, druhé dva týdny po této proceduře. Účastnicím experimentu při skenování mozku ukazovali snímky tváří se šťastným a s rozzlobeným výrazem.

Ukázalo se, že po injekci botoxu do čela dochází ke změnám aktivity amygdaly, mozkového centra, které hraje klíčovou roli při zpracování emocí. Rovněž došlo ke změnám aktivity ve specifické oblasti spánkového laloku mozkové kůry, takzvaném fusiformním závitu (gyrus fusiformis). Tato oblast je přitom zodpovědná za rozeznávání tváří a dalších objektů.

TIP: Lepší botox: Uměle vylepšený toxin je účinnější a bezpečnější

Výsledky výzkumu potvrzují, že botoxové injekce potlačují zpracování emocí při pozorování výrazu druhých, což může komplikovat sociální život osoby, která si nechala vyhladit vrásky. Na druhou stranu, botox by mohl pomoci lidem, kteří trpí depresemi. Potlačení zpracování emocí by jim mohlo ulevit.