Jako by kolem vás plachtila – elegantní mávnutí obrovských ploutví asi mnoha lidem připomene ilustrace gigantických pravěkých ptáků brázdících oblohu. Právě tak pod vodou krouží manta. Toto přátelské a mírumilovné stvoření si už kdysi dávno od rybářů neoprávněně vysloužilo punc ďábelského tvora. Zřejmě za to mohl tvar těla společně s tmavým zbarvením hřbetu a dvojice malých ploutví na hlavě, které ve fantazii lidí vyvolaly představu ďábelských rohů. 

Objev samostatného druhu

Název těchto neobyčejných tvorů pochází ze španělštiny, kde „manta“ znamená přehoz nebo plášť. Asi netřeba zvlášť vysvětlovat, jak si manty toto přirovnání vysloužily. Rejnok manta je největším ze všech druhů rejnoků, kteří jsou blízkými příbuznými žraloků. Na rozdíl od některých žraločích druhů i některých rejnoků ale tato velká paryba není člověku ani trochu nebezpečná. Díky své atraktivitě a mírnosti je vděčným objektem potápěčů i těch, kdo podmořský život pozorují od hladiny vybaveni pouze šnorchlem. 

Relativně donedávna byl zoology uznáván jediný druh manty obrovské. Teprve v roce 2009 přišla mladá americká bioložka Andrea Marshallová se závěry výzkumu, který zdánlivě homogenní populaci rozdělil na dva druhy: mantu atlantskou (Manta birostris) a mantu „útesní“ (Manta alfredi), což je neoficiální název v češtině zatím nepojmenovaného druhu. Američanka si při výzkumném pobytu v Mozambiku, kam původně v roce 2002 přijela studovat žraloky obrovské, všimla, že v moři žije i velké množství mant a začala jim věnovat pozornost. Díky tomu během následujících let rozlišila, že nejde jen o izolovanou populaci či poddruh, ale o skutečně samostatný druh, který je o něco menší a má i trochu jiné fyzické charakteristiky. 

Potrava z větších hloubek

Hřbetní povrch mívají manty černý, tmavě hnědý nebo ocelově modrý, někdy se světlými skvrnami a obvykle také se světlejším okrajem. Břicho mant je naproti tomu bílé, někdy s tmavými znaky a skvrnami. Zbarvení je pro každého jedince specifické a může být tedy často používáno k rozpoznání jednotlivých tvorů. Obrovské tělo mant je velmi hydrodynamické, což člověk pozná, když se pod vodou snaží se zlehka plující parybou (mohutnými ploutvemi mává ve čtyř- až pětivteřinových intervalech) alespoň na chvíli „udržet krok“. 

Hlava mant má nezvykle čelně posazená ústa (podobně jako např. žralok obrovský) a laloky po obou stranách. Úkolem laloků je nahánět vodu s potravou do úst. Voda protéká přes žaberní filtry, na nichž se uchytí kořist, kterou manta polyká. Ještě za laloky jsou posazeny oči, které dokážou nezávisle na sobě sledovat různé objekty. 

Manty se živí volně unášeným zooplanktonem včetně krilu, larvami ryb, korýši, krevetami, případně i malými rybami. Loví pomocí čichu a zraku. Jak ukázala studie zveřejněná v roce 2016, tvoří zhruba čtvrtinu potravy mant zooplankton odfiltrovaný v mělčinách. Převážnou část obživy si však obří tvorové obstarávají ve větších hloubkách. Podle zjištění zoologů z University of Queensland se totiž manty krmí především v hlubinách od 200 do 1 000 metrů. 

Predátoři a pomocníci

Díky své velikosti nejsou manty nijak často napadány dalšími mořskými živočichy. Výjimku tvoří velcí žraloci a ojediněle kosatky dravé (Orcinus orca). Pokud k útoku dojde, používá manta při obraně svou velikost a nezanedbatelnou sílu. Na konci těla má sice ocas v podobě dlouhého trnu, ale ten na rozdíl od jiných rejnoků není zakončen špičatým ostnem, takže jim proti predátorům není nic platný. 

Velké paryby ovšem mívají i příjemnější společnost. Často jsou doprovázeny menšími rybami převážně z čeledi štítovcovitých, které žijí přichycené k jejich tělu a očišťují je od odumřelé kůže a rostlin na povrchu těla. Manty jsou totiž na různé parazity citlivé a tak často navštěvují i „čistící stanice“. Otevřou ústní dutinu, což umožňuje přístup k jícnu, a nechají čističe vplout do tlamy, aniž by jim ublížily. 

Zvýšené riziko pro fragmentované populace 

Od roku 2011 klasifikuje červený seznam IUCN oba druhy mant jako „zranitelné se zvýšeným rizikem zániku“. I díky tomuto zařazení jsou chráněny mnoha zeměmi, jenže jejich počty stejně klesají. Musejí totiž migrovat přes nechráněné vody, kde se do rybářských sítí dostávají i jako nezamýšlený úlovek. Na prosperitu populace mají vliv také mikroplasty, znečištění vody, kolize s loděmi a změna klimatu. Fragmentované subpopulace čelí vážné hrozbě, protože mezi nimi existuje jen minimální interakce. 

O mantách a jejich životě, zejména před dovršením dospělosti, toho zatím stále víme dost málo. V rámci nejrůznějších výzkumných projektů jsou však elegantní paryby monitorovány a tak se o nich dozvídáme další a další fakta. Jedním z nejpodstatnějších údajů je zjištění, že manty rodí jediné mládě jednou za 2–3 roky. To mimo jiné znamená, že pokud bude populace zdecimována například jen na několik stovek kusů, bude se obnovovat jen velmi pomalu a obtížně. Vzhledem k nízké reprodukční rychlosti je také nepravděpodobné, že by se populace mant v nechráněných oblastech mohla zotavit bez lidského zásahu.

Přemýšliví skokani 

Dnes už většina laické veřejnosti ví, že lidoopi a delfíni jsou řazeni mezi inteligentní zvířata, protože sami sebe poznají v zrcadle. Člověk sám sebe v odraze poznává zhruba od dvou let věku a kromě něj a již zmíněných lidoopů a delfínů tento mentální úkol zvládají například sloni, krkavcovití ptáci nebo prasata. Dlužno poznamenat, že seznam tvorů zvládajících tento nikoli banální úkol není vůbec dlouhý. 

Podle dosavadních vědeckých poznatků se zdá, že do elitní skupiny „zvířecích géniů“ můžeme zařadit také manty. Mořští biologové totiž nafilmovali chování mant ve vodní nádrži, kam umístili zrcadlo. Analýza pořízených záběrů pak dost přesvědčivě naznačovala, že si manty skutečně uvědomovaly vlastní odraz v reflexním povrchu a dokázaly jej odlišit od jiných mant. V souvislosti s tím je vhodné poznamenat, že právě manty by měly mít v poměru k tělu největší mozky mezi všemi parybami a rybami. 

TIP: Čas se krátí: Z oceánů mizí alarmujícím tempem žraloci a rejnoci

Tomu, že inteligence mant není zanedbatelná nasvědčují ještě dva další poznatky. Jednak zvukové projevy mant při lovu, které podle pozorovatelů připomínají „těžký medvědí kašel“. Je pravděpodobné, že se manty „medvědím kašláním“ při shánění potravy dorozumívají. Za zmínku stojí i výskoky nad vodní hladinu, jejichž příčina zatím není uspokojivě vysvětlena. Je dost možné, že se tak manty zbavují parazitů na těle, ale ještě pravděpodobnější je, že jde o součást námluv nebo formu hry. Nedá se ani vyloučit, že spolu manty komunikují pomocí hlasitých úderů vyvolaných při dopadu na hladinu.

Saturn pozorujeme od nepaměti. Desítky let ho zkoumají meziplanetární sondy a výkonné teleskopy. Přesto nás neustále překvapuje. Nedávno vyšlo najevo, že část svrchní vrstvy atmosféry tohoto plynného obra má vyšší teplotu než její okolí. Tento fenomén podle vědců souvisí s prstenci Saturnu.

Lotfi Ben-Jaffel z Astrofyzikálního institutu v Paříži a Lunární a planetární laboratoře Arizonské univerzity a jeho kolegové zjistili, že atmosféra Saturnu je v blízkosti prstenců teplejší. Vědcům to prozradilo záření ve specifické oblasti ultrafialového spektra, spektrální čáry Lyman-alfa, které vyzařuje vodík.

Rozpadání prstenců

Vše nasvědčuje tomu, že příčinou teplotního rozdílu je led ze Saturnových prstenců, který padá do atmosféry plynného obra. Odborníci se domnívají, že prstence Saturnu vlastně nejsou příliš stálý fenomén. Dnešní prstence zřejmě vznikly po destrukci jednoho ze Saturnových měsíců asi před 150 miliony let. Od té doby se prstence zase postupně vytrácejí.

Led z prstenců se snáší do svrchní vrstvy atmosféry, což ji ovlivňuje a mění její složení. Kousky ledu narážejí do plynů v atmosféře planety, což pravděpodobně vede k ohřívání této části atmosféry. O Saturnově atmosféře víme, že se mění v průběhu roku. Například polární oblasti atmosféry mění během roku barvu. Zmíněné oteplení v oblasti prstenců je ale přítomné neustále.

TIP: Letitá otázka zodpovězena: Díky prstencům víme, jak dlouhý je den na Saturnu

Badatelé ke svému objevu dospěli díky datům z pozorování Saturnu Hubbleovým vesmírným dalekohledem, meziplanetární sondou Cassini, legendárními Voyagery 1 a 2, a také starší vesmírnou ultrafialovou observatoří International Ultraviolet Explorer. Výsledky výzkumu přispějí k lepšímu pochopení exoplanet a jejich atmosfér.

Pařížanům nejvíce vadí průvodní jevy, známé i z mnoha českých měst – bezohledná jízda části uživatelů elektrických koloběžek a nepořádek související s jejich parkováním. Jednoznačný výsledek kalí nízká volební účast – referenda se zúčastnilo pouze něco přes 100 tisíc registrovaných voličů (přibližně 7,5 %).

Výsledek referenda je poměrně překvapivý, protože podle údajů provozovatelů jsou elektrokoloběžky v městě nad Seinou velmi populární. Společnost Lime například uvádí, že denně je v Paříži využíváno 90 % její koloběžkové flotily a obyvatelé města každý den absolvují 27 000 jízd. Výsledky ale i přes nízkou účast hovoří jasně, přestože jeho výsledek není pro radnici závazný. Odborníci nicméně neočekávají, že by vedení města vůli voličů nerespektovalo. Od 1. září tak zřejmě bude muset 15 tisíc sdílených elektrokoloběžek zmizet za hranice města. Zákaz se nemá týkat soukromých koloběžek, kterých se loni ve Francii podle údajů ministerstva dopravy prodalo okolo 700 000 a nedotkne se ani sdílených elektrokol.

TIP: Švédský operátor chce vybavit své elektrokoloběžky umělou inteligencí

Podle socialistické starostky Paříže Anne Hidalgové, která jinak patří mezi zastánce sdílené ekonomiky, převládají negativa sdílených elektrokoloběžek nad jejich přínosem. Vadí jí především vysoká cena (10minutová jízda vyjde v Paříži zhruba na 10 eur) a množství nehod. Také ekologický přínos není podle Hidalgové takový, jaký se očekával. Elektrické koloběžky v praxi fungují spíše jako alternativa k chůzi nebo k MHD, než aby nahrazovaly individuální automobilovou dopravu. Dřívější studie například ukázala, že jen 7 % kilometrů ujetých na koloběžkách nahrazují cestu autem. Podle Hélène Chartierové, ředitelky městského plánování, proto přišel čas rozloučit se s koloběžkami a zaměřit se více na podporu cyklodopravy, elektrických kol a chůze.

Musel to být prazvláštní člověk. Původně chtěl studovat práva, pak ale 20letý John Humphrey Noyes jednoho dne uslyšel kázání vlivného teologa Charlese Finneyho a raději zvolil kněžský seminář. Nejvíc ze všeho jej oslovilo perfekcionistické učení hlásající, že jedině plným oproštěním od hříchu se z člověka stává pravý křesťan. Noyes byl přesvědčený, že jemu se podařilo kýženého ideálu dosáhnout, a 20. února 1834 sám sebe slavnostně prohlásil za dokonale očištěného. 

Od té chvíle platilo, že se nemusí řídit tradičními morálními standardy či společenským normami, neboť vše, co dělá, vychází z Boží vůle. Na studiích se rovněž zabýval určením data druhého příchodu Spasitele, který podle převládající křesťanské doktríny dosud nenastal. Noyes ovšem dospěl k opačnému závěru: Podle něj se klíčová událost odehrála již roku 70, když byl zničen jeruzalémský chrám.

Sobecká věrnost

Ze svého okolí se nicméně nedočkal příliš příznivých reakcí. Mnozí z jeho blízkých jej dokonce považovali za kacíře a vedení koleje, kde studoval, mu zrušilo čerstvě získanou kněžskou licenci na Yaleově univerzitě. Nenechal se však odradit a se slovy „vzal jsem jim povolení hřešit a oni hřeší dál; vzali mi povolení kázat, ale já budu kázat dál“ se odebral do osady Putney v rodném státě Vermont. Pod jeho vedením se tam záhy začala formovat nová náboženská komunita, první, kterou za svůj život založil. 

Necelá čtyřicítka členů sdílela veškerý majetek a praktikovala otevřená manželství „každý s každým“: Všichni muži se zároveň stali manžely všech žen a naopak. Jestliže se někdo rozhodl pro klasickou svatbu – jako například malířka Almira Edsonová, jež si v komunitě vyhlédla budoucího chotě – musel městečko opustit. Dodržování věrnosti pouze jedné osobě se dokonce považovalo za sobecké, a pokud byl takový pár odhalen, museli se dotyční na čas povinně odloučit.

Tři sta následovníků

Třebaže Noyes hlásal mužskou pohlavní zdrženlivost, neušel pozornosti úřadů a v říjnu 1847 si vyslechl obvinění z cizoložství. Před rozsudkem uprchnul spolu s hrstkou svých stoupenců do nedalekého státu New York, kde levně získal několik hektarů půdy na území městečka Oneida. Původně nevelká náboženská obec se záhy utěšeně rozrostla a počet členů se během dvou let z prvotních 87 takřka zdvojnásobil. 

V roce 1852 už Noyesovo hnutí čítalo 208 příslušníků a do roku 1878 jich přibyla ještě stovka. Menší „pobočky“ pak vznikly i v dalších čtyřech městech v okolních státech Connecticut, New Jersey a Vermont. A přestože komunita Oneida vešla ve známost především díky nestandardním sexuálním pravidlům a praktikování volné lásky, tvořila zároveň komplexní a zcela nezávislou společenskou strukturu, v níž měl každý svou předepsanou roli. Na chod organizace pak dohlíželo 27 stálých výborů a 48 správních komisí.

Kritický zrak výboru

Spektrum jejich kompetencí zahrnovalo drtivou většinu oblastí každodenního života, od stříhání vlasů přes zubařskou péči až po vzdělání a ekonomiku (viz Příbory zůstaly). Všichni členové komunity s výjimkou Noyese navíc pravidelně podléhali hodnocení „kritického výboru“, jehož úkolem bylo upozorňovat na nevhodné jednání či vlastnosti, které mohly ohrožovat soudržnost obce. 

Každý člen musel pracovat podle svých schopností, přičemž většina z nich vystřídala za život hned několik nespecializovaných pozic: Ženy se například věnovaly různorodým činnostem v domácnosti nebo na poli a muži zpravidla zastávali pozice ve výrobních halách. Komunitní život se odehrával v centrálním cihlovém zámečku s knihovnou a velkou dvoupatrovou místností určenou pro pravidelná setkání, diskuse a společenské události. 

Vůdce bez víry

Po tři desetiletí plynul život v komunitě v relativní harmonii, třebaže pro některé příchozí se pobyt v uzavřeném společenství svázaném specifickými pravidly ukázal příliš náročný a museli odejít. Potíž představovaly zejména příležitostné záchvaty žárlivosti kvůli volným vztahům a rovněž tlak okolí. Z uvedeného důvodu se členové komunity rozhodli otevřít její brány pro zájemce ze světa „tam venku“: Za poplatek jim nabízeli nocleh či prohlídku areálu a vydávali zdarma noviny, čímž si dokázali zajistit toleranci sousedů. 

Teprve když se roku 1879 tehdy 68letý Noyes rozhodl předat vedení svému synovi, nastal začátek konce Oneidy. Mladík totiž postrádal jednu ze základních podmínek pro roli duchovního vůdce, a sice víru. Společenství navíc vedl poměrně tvrdou rukou, takže se řada členů začala bouřit. 

Azyl u vodopádů

Jeden z nejvěrnějších stoupenců Myron Kinsley v červnu téhož roku Noyese upozornil, že se chystá jeho zatčení za znásilnění. Vůdce proto v noci uprchnul přes hranice do Kanady, kde komunita provozovala továrnu. O dva měsíce později poslal pod tlakem úřadů do Oneidy vzkaz, že nastal čas opustit praxi otevřeného manželství a začít žít tradičněji. Společenství bylo formálně rozpuštěno a přeměněno na akciovou společnost.

TIP: Neznámé sekty a uzavřené komunity: Ruští naháči na kanadské prérii

Noyes se do Spojených států už nikdy nevrátil a o pár let později zemřel v Niagara Falls. Místem posledního spočinutí se pro něj však stal oneidský hřbitov, kam nechala jeho tělo převézt skupina věrných. Na původních pozemcích komunity dosud stojí někdejší společné obydlí jejích příslušníků: Rozlehlý cihlový zámeček dnes představuje veřejný prostor a slouží jako víceúčelové zařízení – uvnitř se nachází muzeum, byty, hotel i prostory k pronájmu. 

Problematický jednoletý plevel řepeň durkoman (Xanthium strumarium) z čeledi hvězdnicovitých je běžně rozšířený v mírných a subtropických pásech prakticky všech kontinentů. Roste i v České republice, v kulturní krajině teplejších oblastí, převážně ve středních Čechách a na jižní Moravě.

Tato napohled vcelku nenápadná rostlina obsahuje nebezpečné toxické látky v čele s vysoce toxickým glykosidem karboxyatraktylosidem. Koncentrace těchto látek nejsou příliš vysoké, ale konzumace většího množství řepeně, především jeho plodů, může vyvolávat bolesti, zvracení, křeče, selhání jater, halucinace či ztrátu vědomí.

Uplatnění v medícíně

Řepeň občas způsobuje závažné otravy dobytka a někdy i lidí. Například v roce 2007 zasáhly Silétskou oblast na severovýchodě Bangladéše monzunové záplavy, které zničily veškeré běžné plodiny. Místní lidé se uchýlili k řepeni, která se v podobných případech používá jako nouzová plodina. Někteří ale zkonzumovali příliš velké množství této rostliny. Nejméně 19 lidí tehdy zemřelo. Navzdory toxicitě se ale řepeň současně již dlouho využívá v asijské tradiční medicíně.

V poslední době se o řepeň stále více zajímají odborníci, kteří nacházejí možné medicínské využití obsažených látek. Již dříve vyšlo najevo, že látky řepeně by mohly mít účinek proti nádorům nebo artritidě, proti stárnutí nebo při hojení zranění. Podle nového výzkumu mají látky z řepeně antioxidační a protizánětlivé vlastnosti.

TIP: Zelený zabiják: Australská kopřiva vylučuje extrémně silné neurotoxiny

Výsledky výzkumu nedávno představil tým jihokorejských badatelů Univerzity Myongji na výroční konferenci Americké společnosti pro biochemii a molekulární biologii. Klinické testy látek z plodů řepeně potvrdily, že tyto látky omezují poškození kůže způsobené ultrafialovým zářením (UVB), urychlují hojení poraněné kůže, a také stimulují produkci kolagenu, který je pro hojení kůže klíčový. Podle vědců jsou látky z řepeně slibné například pro krémy a podobné medicínské či kosmetické přípravky.

V pořadí jedenáctý faraon 18. dynastie Nebcheperure Tutanchamon se do současného povědomí nezapsal zrovna hezky. Chápán je jako nezletilý otloukánek, za nějž vládli spíše generálové, rádci a kněží. A protože zemřel už po devíti letech vládnutí – někdy kolem svého osmnáctého či devatenáctého roku věku, většina jím navrhovaných ambiciózních reforem v uspořádání řízení Horního a Dolního Egypta (včetně proměny náboženského směřování země) nedošla svého naplnění. 

V krátkosti: byl považován za slabého panovníka, který za sebou zanechal spoustu nedokončené práce. Slavným ho prý učinil až objev jeho bohatě zdobené hrobky v roce 1922. Spekulace o Tutanchamonově fyzické (ne)schopnosti přiživovaly i zprávy lékařů a anatomů, kteří se v průběhu posledních šedesáti let vyjadřovali k jeho předpokládanému zdravotnímu stavu. Byl prý živoucí sbírkou dědičných deformativních syndromů a všemožných postižení, jež nejspíš vycházely z jeho incestního původu. Zkrátka a dobře, při hodnocení odkazu 3 345 let zesnulého egyptského panovníka před námi povětšinou vyvstává obraz mladíka chatrné tělesné konstituce a dost možná i mdlého rozumu. S tímto obrazem ale nyní zatřásl egyptolog William Raymond Johnson. 

Skládanka

Přesněji se hodí říct, že s ním Johnson „třese“ už od roku 1992, kdy se ve své doktorské práci začal věnovat tematickému rozboru výzdoby na obřích blocích opracovaného kamene, jež pocházely z Nebcheperureho zádušního chrámu v Thébách. Chrámu, o němž dodnes máme vlastně jen minimum zpráv, protože do současnosti nepřečkal ani v hrubých obrysech. 

Byl totiž po pár generacích dekonstruován na součástky a použit jako tuctový výplňový stavební materiál. Víme jen, že stavba byla započata ještě za Tutanchamonova života, ale dokončil ji až jeho nástupce Aje II., který ji podle zvyků a tradic nechal vyzdobit k věčné slávě předčasně zesnulého faraona. Některý z mnoha dalších vladařů Nové říše pak nechal tento zádušní chrám rozebrat a již ozdobené velké kamenné kvádry zapracoval jako stabilizační podklad pro jinou pamětihodnost – Alej sfing, vedoucí z Karnaku to Luxoru. 

Aniž by si toho tehdy faraoni byli vědomi, pro současné archeology tím vytvořili moc pěknou hádanku. Jako když smícháte několik různých krabic puzzle, kterým navíc chybí spousta dílků, dohromady. A pak je zasypete pouštním pískem. V tomto konkrétním případě se při archeologických odkryvech na Aleji sfing podařilo najít základy z 1 500 různých zdobených kvádrů, jež byly starověkými staviteli recyklovány z různých již nevyužívaných staveb. Zhruba 200 těchto kvádrů pak pocházelo z onoho rozebraného zádušního chrámu  Nebcheperure Tutanchamona. A právě nad nimi začal před třiceti lety bádat egyptolog William Raymond Johnson.

Poznat správné

Nejprve musel identifikovat kvádry. Ty, které pocházely z Nebcheperureho zádušního chrámu, se naštěstí daly poznat relativně snadno. Jejich grafická výzdoba totiž nesla znaky stylu, jenž byl charakteristický pro pozdní díla mistrů z Amarny. Jejich umělecký rukopis se dal lehce odhalit. 

Těžší bylo rozluštit obsahovou a dějovou stránku zachycených výjevů. Tyto v zádušních chrámech vytesané komiksy zpravidla zachycovaly nejvýznamnější a přelomové počiny nedávno zesnulého panovníka. Události, za které byl blahořečen a vzpomínán lidem celého údolí Nilu. Ale Tutanchamon? O jeho hmatatelných zásluhách dnes víme jen pramálo, takže nápověda z výzdoby jeho zádušního chrámu, jež by shrnovala jeho nejzásadnější počiny, by se určitě egyptologům hodila. Pochopitelnou nevýhodou samozřejmě zůstávalo, že ze zádušního chrámu Nebcheperure Tutanchamona zůstalo, v podobě recyklovaného stavebního materiálu, jen 200 kvádrů. Takže si nějaké vyobrazení jeho činů v celistvosti neprohlédneme. 

Statické umění

Egyptolog Johnson nicméně neztrácel optimismus. Prý proto, že k pochopení obsahu zobrazených výjevů je ani celé vidět nepotřebujeme. Jak to? „Díky neměnné povaze egyptského umění,“ odpovídá. Staroegyptští umělci totiž často kopírovali tradiční výjevy předchozích generací a uchovávali si stejnou metodiku práce. Při vytváření maleb a nástěnných reliéfů užívali pravidelné čtvercové sítě, zachovávali měřítka a proporcionalitu zobrazení. „Takže když máte k dispozici jen několik bloků, ale víte, jak by měl vypadat zbytek scény, můžete v podstatě doplnit, co chybí.“

Máte-li například kvádr, na kterém jsou zobrazeny otěže přivázané k pasu, už předem vlastně víte, že se jedná o faraonův pas. A že na dalším kvádru nahoře nad ním, tedy nad pasem s otěžemi, bude trup faraona střílejícího z luku. Pod jeho pasem pak bude namalován vůz. A na kvádru vlevo po směru jízdy bude zapřažen pár koní. Pochopitelně, že se z toho ještě nedá rozpoznat, na koho že se to faraon vlastně žene. Ale když máte k dispozici další kvádr, na němž je zachycen Núbijec zasažený šípem, dá se odtušit, že na dalších kvádrech bude spousta jiných Núbijců se šípy, a celé zobrazení popisuje kapitolu slavné bitvy. 

„Statická povaha egyptského umění a způsob, jakým graficky na stěnách zádušních chrámů popisují nějaký děj, takovou rekonstrukci obsahu umožňuje,“ říká Johnson. A co tedy lze ze skládačky dvou stovek dochovaných kvádrů vyčíst o Tutanchamonovi?

Válečník?

Pokud jsme mladičkého faraona měli za spíše nemohoucího a nezpůsobilého chudáka, zobrazení nejméně dvou bitev mluví o něčem jiném. Při jedné osobně vede útok válečných vozů proti pevnosti Syřanů. A druhá válečná série zachycuje jeho vítězství nad Núbijci. S naturalistickou podrobností je na jednom z kvádrů dochován výjev, jak mu jeho vojáci přinášejí trofeje – ruce nepřátel napíchané na kopích. A na jiném si po vítězství odváží zajatého Syřana v kleci.

Nedá se předpokládat, že by Tutanchamon – poté, co v devíti letech nastoupil na trůn, hned vytáhl do bitevního pole. Ale ve svých patnácti už něco takového dokázat mohl. A pokud výjevy moc nepřehánějí, zvládl zvítězit nad nepřáteli Egypta v rozmezí tří let hned ve dvou velkých bitvách. A vítězství to byla zjevně tak mimořádná, že se je vyplatilo uvést k největším zásluhám jeho krátké vlády.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda umělci při výzdobě zádušního chrámu faraona Nebcheperure Tutanchamona trochu nepřeháněli. Třeba proto, že jim to Tutanchamonův nástupce Aj II. přikázal. To už se dnes pravděpodobně nedozvíme. „To, že sám faraon chtěl být po své smrti viděn jako válečník, ještě neznamená, že se skutečně nějakých bojů účastnil,“ dodává Johnson. „Může to být autorská licence, fantazie umělců velebících zesnulého faraona.“ 

TIP: V hrobce krále Tutanchamona: Před sto lety spatřil svět nejslavnější sarkofág dějin

V této souvislosti se nicméně vyplatí zmínit, že součástí pestré výbavy v Tutanchamonově hrobce byla i kožená zbroj. Zdobená, ale nijak zvláště okázalá. „Byla už tak zchátralá, že se nikdo do její rekonstrukce a restaurování nepustil. Takže nevíme, jestli byla jen na parádu, anebo ji faraon nosil a používal,“ říká. Jisté ale je, že ona zobrazení na kvádrech, opatřená výkladem egyptologa Johnsona, pořádně otřásají zažitým výkladem o zdegenerovaném chudáčkovi. Výjevy totiž popisují spíše osudy mladého vládce-válečníka. Tutanchamona, jak ho ještě neznáme. 

Při vývoji rakety Ariane měla hlavní slovo Francie. První i druhý stupeň poháněly její motory Viking a země galského kohouta zodpovídala také za celkovou integraci nosiče. V případě prvních dvou stupňů se jednalo o víceméně zvládnutou technologii, která pouze prošla odpovídající evolucí. Pozornost se naopak upírala k pokročilejšímu třetímu stupni vyvíjenému v Německu. Ten poháněl kryogenický kapalný vodík, jehož využití pro své rakety do té doby zvládly jen Spojené státy. Pro vynášení družic na geostacionární dráhu šlo nicméně o klíčovou technologii.

Předchozí část: Cesta úspěšné Evropanky: Jak se rodila evropská raketa Ariane (1)

Na starty Ariane se začal připravovat i nový evropský kosmodrom CSG v Kourou, převzatý od francouzské CNES. Tamní rampa BEC, původně sloužící neúspěšné raketě Europa organizace ELDO, se dočkala přestavby a přejmenování na Ensemble de Lancement Ariane 1 alias ELA-1. Premiérový vzlet se z ní měl odehrát ještě před koncem roku 1979, avšak při prvním pokusu 15. prosince se několik sekund po zážehu prvního stupně start přerušil kvůli poklesu tlaku v motorech. Raketa zůstala bezpečně na rampě a v následujících dnech byla závada odstraněna. Druhý pokus nastal na Štědrý den a finální pokyn k němu zadal jediným tlačítkem sám francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing. Mladá Evropská kosmická agentura si tehdy nemohla k Vánocům nadělit hezčí dárek, jelikož premiéra Ariane 1 se stoprocentně vydařila.

Vstříc byznysu

Náklad simulující družici a provádějící měření všemožných veličin byl doručen na zamýšlenou dráhu přechodovou ke geostacionární. Znamenalo to konec amerického monopolu na vynášení komerčních satelitů. O tři měsíce později vytvořila francouzská CNES spolu s ESA novou, částečně soukromou společnost Arianespace, jež měla za úkol získávat pro Ariane komerční zákazníky a starat se o vynášení jejich nákladů i obecný provoz nosiče: Dodnes uskutečnila necelých 300 startů svých raket a na oběžnou dráhu při nich poslala přes 850 družic.

Ariane 1 nakonec mezi léty 1979 a 1986 absolvovala 11 misí, z nichž dvě neuspěly. Její nejvýznamnější náklad představovala meziplanetární sonda Giotto, která prolétla v blízkosti Halleyovy komety. Už před zmiňovaným prvním startem došlo ovšem ke schválení vývoje Ariane 2, a dokonce i „trojky“! Obě vznikaly současně a ve velkém vycházely z Ariane 1, přičemž ji ani jedna neměla nahradit, ale jednalo se spíš o rozšíření možností zmíněné raketové rodiny.

Vyspělejší sestry

Novinky spočívaly v prodloužení třetího stupně, který pojal až o 30 % pohonných látek víc, dále ve zvýšení pracovního tlaku ve spalovacích komorách motorů na prvních dvou stupních a ve vylepšení palivové směsi. Ariane 2 tak oproti „jedničce“ nabízela mírně vyšší nosnost, avšak u Ariane 3, k jejímuž prvnímu stupni bylo možné přidat i postranní motory na tuhá paliva, již nosnost narostla významně. A především přibyla schopnost vynášet dvě družice současně, čímž rapidně klesla cena pro zákazníky. Ariane 3 přitom absolvovala první start o dva roky dřív než „dvojka“, jež nakonec plně nahradila raketu s číslem jedna.

Premiéra Ariane 2 se uskutečnila v roce 1986, ale kvůli selhání motoru třetího stupně se nevydařila. Do roku 1989 pak raketa vzlétla ještě pětkrát, vždy bez komplikací, a ve všech případech vynášela telekomunikační družice. „Trojka“ poprvé startovala v roce 1984 a před první úspěšnou misí Ariane 2 stihla hned sedm vzletů, přičemž jednou neuspěla. Poté přidala ještě čtyři zdařilé pokusy, celkem tedy jedenáct. Také tentokrát se jednalo o starty telekomunikačních satelitů, nicméně Ariane 3 až na jednu výjimku vynášela vždy dva naráz. 

Poslední z první generace

Vývoj rodiny Ariane pokračoval překotným tempem a již v roce 1982 byl schválen postup k další metě v podobě Ariane 4. Začalo se na ní tudíž pracovat ještě před prvními starty raket číslo dvě a tři. Z Ariane 3 pak měla „čtyřka“ vycházet a jejím cílem bylo především další významné navýšení nosnosti, a tedy i snížení ceny za dopravu 1 kg nákladu do kosmu. Aby však mohla vzrůst nosnost, bylo nutné významně zvýšit tah.

Evoluce raket Ariane 1-4. (zdroj ESA, CC BY-SA 4.0)

U prvního stupně toho lze dosáhnout několika způsoby: Vývoj nových, silnějších motorů by si bohužel vyžádal nejen víc času a financí, ale znamenal by i značné přepracování konstrukce prvního stupně, což s sebou nese další náklady. Jako druhé řešení se nabízelo přidání pátého motoru Viking ke stávajícím čtyřem, což by ovšem rovněž vyžadovalo významné přepracování, a především rozšíření prvního stupně. 

Nakonec tedy zůstal první stupeň víceméně stejný, až na prodloužení, které vedlo k navýšení hmotnosti pohonných látek ze 145 tun na 210 tun. K němu se pak dalo připojit hned několik různých kombinací postranních motorů na tuhá i kapalná paliva. Díky šesti níže popsaným konfiguracím se jednalo o nesmírně univerzální nosič, schopný vynášet na dráhu přechodovou ke geostacionární náklad v rozmezí 2 100–4 900 kg.

Základní varianta rakety s označením 40 byla bez postranních motorů, zatímco Ariane 42L, 44L, 42P, 44P a 44LP využívaly kombinaci bočních motorů na pevné (P) a kapalné (L) pohonné látky, přičemž druhá číslice značila jejich počet. Vzhledem k prodlouženému prvnímu stupni a značnému nárůstu hmotnosti se přitom varianta 40 nedokázala z rampy zvednout bez bočních motorů, proto startovala pouze s částečně naplněnými nádržemi.

Lepší, silnější, úspornější

Další inovaci na Ariane 4 tvořil adaptér SPELDA pro vynášení dvojice velkých družic. Podobný systém se objevil již na „trojce“, nyní byl ovšem podstatně lehčí, což opět umožnilo navýšit hmotnost nákladu, a v neposlední řadě byl k dispozici ve více velikostech. Vylepšením prošel rovněž třetí kryogenický stupeň, který se také dočkal prodloužení nádrží. Celkově pak Ariane 4 přibyla zesílená konstrukce a lepší avionika.

Pro premiérovou misi v roce 1988 byla zvolena druhá nejsilnější i nejkomplikovanější varianta 44LP, se dvěma postranními stupni na pevné pohonné látky a se dvěma na kapalné. Využití se dočkal také adaptér SPELDA, jenž umožnil vynést hned trojici družic – dvě telekomunikační a jednu meteorologickou. Už v 50. sekundě letu se bezproblémově oddělily postranní bloky na tuhá paliva a ve 143. sekundě je následovaly jejich větší a silnější kapalné alternativy. Všechny tři satelity se podařilo dopravit na správnou oběžnou dráhu, a premiéra Ariane 4 tak představovala naprostý úspěch.

Dokončení: Cesta úspěšné Evropanky: Jak se rodila evropská raketa Ariane (3)

Díky inovacím, vyšší nosnosti a mnoha zkušenostem získaným z předchozího vývoje nabídla „čtyřka“ oproti Ariane 1 úsporu 55 % nákladů na start. Stala se tažným koněm Evropské kosmické agentury i světového trhu vynášení komerčních družic a během svého operačního provozu na něm získala úctyhodný 50% podíl. Naposledy odstartovala v roce 2003. Za 15 let tak uskutečnila 116 misí, z toho pouze tři neúspěšné, což znamená pro raketu z 80. let výbornou spolehlivost 97,4 %.

Před deseti lety odstartovala brazilská vláda další fázi svého plánu, jehož cílem bylo znovu získat plnou kontrolu nad chudinskými čtvrtěmi Rio de Janeira. První policejní jednotkou, kterou do realizace tohoto plánu Brazilci zapojili, byl Prapor zvláštních policejních operací (Batalhão de Operações Policiais Especiais – BOPE). 

Brazilské chudinské slumy (zvané favely) věru nepatří k nejklidnějším a nejbezpečnějším místům na světě. Podle posledních odhadů v nich jen v Rio de Janeiru žije více než pětina obyvatel města, což znamená přes milion lidí. Prakticky nezmapovaný shluk úzkých uliček a chaotické výstavby představuje ideální úkryt pro gangy obchodující s drogami, které nad mnoha čtvrtěmi v podstatě převzaly kontrolu. Není proto divu, že jeden člen BOPE srovnal své nasazení ve favelách s tím, čím si procházeli američtí vojáci během pouličních bojů v Iráku. Podobně jako v Iráku stojí i BOPE ve favelách před složitým úkolem, jak efektivně plnit své úkoly v boji proti organizovanému zločinu a zároveň získat na svou stranu obyvatele favel, kteří jsou vůči policii po špatných zkušenostech z minulosti tradičně nedůvěřiví.

Od únosců k narkomafii

Jednotka, ze které vznikla BOPE, byla založena v lednu roku 1978 pod názvem Jádro skupiny speciálních operací (Núcleo da Companhia de Operações Especiais – NuCOE). Jejím původním úkolem byl boj proti únosům, jež se staly v Brazílii 70. let rozšířeným fenoménem. NuCOE byla nejprve zřízena jako speciální jednotka jednatřiceti dobrovolníků, která přímo podléhala veliteli vojenské policie státu Rio de Janeiro. Vojenská policie nicméně v Brazílii plní spíše úkoly, které v jiných zemích připadají četnictvu, a jako taková představuje lépe vyzbrojenou, vycvičenou a méně zkorumpovanou variantu civilní policie. Historicky prvním velitelem NuCOE se stal kapitán Paulo César Amêndola de Souza, z jehož iniciativy jednotka vznikla. 

Během 80. let procházela Brazílie v kontextu pádu vojenské diktatury a přechodu k demokracii prudkými politickými změnami a hluboké reformy se nevyhnuly ani ozbrojeným složkám. NuCOE tak bylo několikrát přejmenováno a měnily se náplň i rozsah jeho činností. Od konce 80. let se  jednotka začala čím dál více věnovat operacím v chudinských čtvrtích po celém státě Rio de Janeiro. Příslušníci NuCOE tak nejdříve dostali za úkol podporovat policejní výpravy do gangy kontrolovaných favel a speciální záchranné operace, které přišly na řadu, když se při těchto akcích vyskytly problémy.

Jednotka tedy bývala nasazována například tehdy, když se policisté ocitli v obklíčení, nebo při zásazích proti hlavám jednotlivých skupin obchodujících s drogami. V roce 1991 prošlo NuCOE zatím poslední výraznější reorganizací, během které bylo rozšířeno na prapor a přejmenováno na BOPE.

Současná podoba a činnost

V současnosti v celém praporu slouží okolo čtyř set policistů, kteří jsou rozděleni do čtyř hlavních skupin – Alpha, Bravo, Delta, Charlie – a dalších podpůrných jednotek. Každá ze skupin je složena ze třiceti dvou členů a dělí se dále na menší týmy o osmi mužích. Právě ty tvoří hlavní samostatně operující údernou sílu BOPE. Zpravidla jsou složeny z velitele, dvou průzkumníků působících při akci v čele týmu, zvláštního specialisty na výslechy a jednání s podezřelými, střelce, zástupce velitele a dalších dvou členů, kteří zajišťují palebné krytí a všeobecné úkoly.

Mimo tyto intervenční týmy ale v rámci praporu fungují i menší specifické útvary, jejichž členové absolvují dodatečný výcvik. Mezi ně patří například zpravodajci, experti na výbušniny, odstřelovači nebo řidiči obrněných vozidel. Menší samostatná jednotka je specializovaná i na vyjednávání s únosci a operace vedoucí k osvobození rukojmích. Tato skupina se skládá ze čtyř profesionálních vyjednavačů a osmi členů intervenčního týmu, kteří absolvovali dodatečný výcvik pro odstřelovače. Podmínkou pro členství v tomto útvaru je nejméně šestiletá služba v BOPE a zpravidla do ní bývají vybíráni skutečně ti nejlepší z nejlepších.

Ačkoli hlavní náplní práce BOPE stále zůstávají především právě zásahy proti únoscům a rizikové operace ve favelách, jeho členové se zapojují i do dalších specifických akcí. Jedná se například o komplikovanější operace jednotek civilní obrany nebo o dodatečnou ochranu při převozech nebezpečných vězňů. Jakožto vysoce efektivní síla bývají také nasazováni při potlačování v Brazílii poměrně častých rozsáhlých vězeňských vzpour a v protipovstaleckých operacích. V neposlední řadě se BOPE, v souvislosti se zmíněným vládním programem pacifikace nejrizikovějších favel, zapojuje i do dlouhodobé hlídkové činnosti a komunitních programů. Při nich se ovšem často kvůli své agresivní pověsti a častým medializovaným násilným excesům z minulosti setkává s nedůvěrou místních obyvatel. Obyvatelé favel údajně dokonce členy BOPE straší své děti a jejich vozidla mají stejnou pověst jako u nás legendární „černá sanitka“. 

Slaná voda místo obvazů

Členy BOPE se stávají výhradně dobrovolníci z řad vojenské policie, kteří vedle nejméně dvou odsloužených let splňují i několik dalších požadavků (především výtečná fyzická a psychická kondice a dobré chování) a kteří projdou dvěma výcvikovými kurzy – kurzem speciálních jednotek a taktickým výcvikem.  

První z těchto kurzů trvá od tří do šesti měsíců a je zaměřen zejména na schopnosti přežití a rychlé reakce v extrémních podmínkách. Jeho součástí je výuka a trénink dovedností z tak rozdílných oblastí, jakými jsou potápění, slaňování, vyrovnávání se s rizikovými situacemi, vyjednávání s únosci, horolezectví nebo speciální techniky střelby a boje zblízka. Speciální důraz je poté přirozeně kladen na výcvik spojený s operacemi v městském prostředí. Každý běh kurzu připravují instruktoři nejméně dva roky.

Ačkoli hlavní náplní práce BOPE stále zůstávají především právě zásahy proti únoscům a rizikové operace ve favelách, jeho členové se zapojují i do dalších specifických akcí. (foto: Wikimedia Commons, Divulgação, CC BY 2.0)

Nejnáročnější část výcviku se odehrává v prvních dvou týdnech a účastníci během ní zpravidla spí pouhé dvě hodiny denně, učí se snášet ponižující urážky a tvrdé údery do různých částí těla a jsou nuceni trávit v noci dlouhé hodiny ve studené vodě. Během dne je pak čekají vyčerpávající dálkové pochody. Budoucí členové BOPE také nemají nárok na ošetření menších zranění, která jsou jim dezinfikována pouze slanou vodou. V průběhu této fáze musí složit i několik písemných testů, které se často píší v noci a například v jedoucím autobuse. Není proto divu, že tuto část výcviku dokončí mnohdy jen třetina těch, kteří se do kurzu zapíší.

Prožité zkušenosti vytvoří mezi absolventy výcviku specifické pouto a zásadně promění jejich náhled na svět. Žurnalisté i samotní členové BOPE často mluví o přijetí do jednotky jako o jakémsi iniciačním rituálu a chvíli, kdy si mohou poprvé nasadit baret speciálních jednotek, označují za bezmála mystický zážitek. Na druhou stranu někteří vědci a bývalí členové BOPE tvrdost výcviku a využité metody kritizují s tím, že u policistů podporují sklony k nadměrnému využívání násilí, a to i vůči civilistům. 

Po blamáži v roce 2000, kdy při jedné záchranné operaci BOPE nedokázala zajistit propuštění rukojmích z uneseného autobusu, bylo rozhodnuto o vytvoření druhého kurzu, jehož náplní je taktika zásahu a ovládání zbraní. Tento kurz zpravidla trvá pouze pět týdnů a je fyzicky méně náročný než všeobecný výcvik speciálních jednotek. Policisté z řad BOPE ale procházejí po celou dobu své služby kontinuálním výcvikem, který zahrnuje i společná školení a tréninky s podobnými elitními jednotkami z okolních států či USA.

Těžce vyzbrojení policisté

Výzbroj členů BOPE, kteří jsou součástí policie nasazené v městském prostředí, kde může snadno docházet k civilním obětem, podléhá určitým omezením. Omezení se týkají v první řadě těžkých zbraní a těžké techniky, ale také například kulometů větších ráží. Organizace zabývající se ochranou lidských práv ovšem často upozorňují na to, že i současná výzbroj BOPE a úprava jejího využívání přesahuje limity běžné v jiných zemích. Na druhou stranu je však třeba říct, že BOPE čelí kriminálním gangům, pro něž představují automatické zbraně a ruční granáty často základní výzbroj, kterou se nerozpakují použít.

Primární výzbrojí BOPE jsou proto ruční zbraně, především útočné pušky typu FN Fal (v normální i „para“ úpravě), Colt M4A1 a HKG3, případně samopaly typu HK MP5 a FN P90. Odstřelovači jsou zpravidla vyzbrojeni upravenou verzí pušky AR15. Využívány jsou ale i brokovnice typu Benelli M3 nebo lehké kulomety HK21. Výzbroj jednotlivých členů pak doplňují ještě brazilské pistole Taurus PT92 či PT100 a nože CornetaWotan 3K speciálně vyvinuté pro potřeby brazilských speciálních jednotek. 

Jedním z vozidel, které BOPE využívá, je například obojživelný obrněný transportér EE-11 Urutu. (foto: Wikimedia Commons, Governo do Rio de Janeiro, Carlos Magno, CC BY 2.0)

Mimo samotné zbraně je velmi kontroverzní záležitostí využívání obrněného vozidla zvaného lidově Caveirão či oficiálně Pacificador. Jedná se v podstatě o jakousi kombinaci menšího autobusu s klasickým vojenským obrněným vozidlem. Caveirão tak může převážet jedenáct policistů, kterým zajišťuje efektivní, byť krátkodobou, ochranu proti palbě z lehkých ručních zbraní. I přes svou váhu, která dosahuje až osm tun, a značně robustní konstrukci (na délku měří vozidlo 5,6 metru a na  výšku tři metry) se dokáže pohybovat rychlostí až 120 km/h. Vzhledem ke zmíněným omezením nenese samo o sobě žádné zbraně, je ale vybaveno obrněnou věží a uzavíratelnými průhledy, které v případě potřeby umožňují posádce opětovat palbu do všech stran.

TIP: Jagdkommando: Rakouská speciální jednotka pro boj s terorismem

Podle policejních údajů pomohlo využívání tohoto vozidla snížit počet úmrtí policistů při operacích v rizikových favelách na polovinu, lidskoprávní organizace je ovšem kritizují jako symbol nevybíravě násilné reakce na komplexní problémy chudinských čtvrtí. BOPE totiž často Caveirão využívá i pro pouhé hlídkování a v této souvislosti se objevily případy zastrašování obyvatel favel a také náhodné střelby, která skončila smrtí několika civilistů. Caveirão tak v podstatě zosobňuje celou povahu BOPE – efektivitu, jíž je ovšem dosaženo často extrémními prostředky. 

Odborníci na laboratorní potraviny představili velmi exotickou pochoutku, která je nejnovějším úspěchem v odvětví „pěstovaného“ masa. Australská biotechnologická společnost Vow Food vyrobila masovou kouli, která obsahuje protein z mamuta srstnatého. Masová koule ovšem nebyla určená k jídlu. Získalo ji vědecké centrum a muzeum NEMO v Amsterdamu.

„Pro naše speciální maso jsme vybrali mamuta srstnatého, protože je symbolem vyhynutí,“ sdělil agentuře AFP Tim Noakesmith, spoluzakladatel společnosti Vow Food. Podle něj bychom teď mohli být na řadě my, pokud nezměníme náš přístup k obhospodařování krajiny a našeho jídelníčku. Projekt si klade za cíl demonstrovat potenciál masa vypěstovaného z buněk bez nutnosti porážky zvířat a upozornit na skutečnost, že současná produkce masa, zejména hovězího, způsobuje obrovské škody na životním prostředí.

Myoglobin z mamuta

Vědci, kteří spolupracují se společností Vow Food, nejprve v mamutím genomu vystopovali sekvenci genu pro protein myoglobin, který má rozhodující význam pro chuť i barvu masa. Sekvence nebyla kompletní, takže ji doplnili podle genomu slona afrického, což je druhý nejbližší žijící příbuzný mamuta, hned po slonu indickém.

DNA s hotovou sekvencí (převážně) mamutího myoglobinu badatelé vložili nebo přesněji řečeno pomocí elektrického proudu „propasírovali“ do ovčích buněk. Takto připravené buňky několik týdnů pěstovali v laboratorních podmínkách, až získali dostatečné množství masa pro výrobu zmíněné masové koule.

TIP: Bašta budoucnosti? Kalifornský startup Air Protein vyrábí maso „ze vzduchu“

Jak asi chutná maso s mamutím proteinem? Ernst Wolvetang z Australského bioinženýrského institutu Queenslandské univerzity se obává, že by po tisících letech od vyhynutí mamutů mohlo být maso s mamutím proteinem pro lidské zažívání problematické. Zároveň ale existují zdokumentované případy, kdy lidé v tundře poskytli zmrzlé mamutí maso psům a někdy ho i ochutnali sami, aniž by to zásadně ohrozilo jejich zdraví. Není proto vyloučeno, že se časem setkáme s „fosilním masem“ i v našich kuchyních.