Austrálie již delší dobu čelí invazi ropuchy obrovské (Rhinella marina), která pochází ze Střední a Jižní Ameriky. Jde o ohromný druh suchozemské žáby, která se agresivně šíří, přičemž její velikost je jednou z jejích podstatných výhod. V severoaustralském Queenslandu před několika dny odchytili jednu z nejtěžších známých ropuch tohoto druhu. Zaměstnanci příbřežního národního parku Conway tuto ropuchu, která vážila 2,7 kilogramu, pohotově pojmenovali „Toadzilla“ („toad“ je anglicky „ropucha“ a přívlastek „zilla“ odkazuje na fiktivního obřího netvora Godzillu).

„Vážně jsem tomu nevěřila,“ popisuje Kylee Grayová, která pracuje pro ministerstvo životního prostředí a vědy Queenslandu. „Nikdy jsem neviděla tak veliké stvoření. Vypadalo to jako fotbalový míč s nohama."

Nebezpečný zavlečený obr

„Toadzillu“ Kylee Grayová popsala jako ohromnou, bradavčitou a slizce hnědou ropuchu. S kolegy se domnívají, že šlo o samici, protože samice u těchto ropuch dorůstají větších velikostí než samci. Podle Guinessovy knihy rekordů je doposud nejtěžší známou ropuchou obrovskou žába nalezená rovněž v Austrálii, v roce 1991, která vážila 2,65 kilogramů.

Vzhledem k tomu, že ropuchy sežerou vše, co se jim vejde do tlamy, musela být „Toadzilla“ obávaným predátorem širokého okolí. Její dny jsou ale sečteny. Zaměstnanci parku neměli slitování a rekordní ropuchu usmrtili. Její tělo následně odeslali do muzea v Queenslandu k dalším analýzám.

TIP: Úřady státu Georgie žádají veřejnost o pomoc s velkými invazními ještěry

Ropuchy obrovské se v Queenslandu poprvé objevily v roce 1935. Žáby, které jsou dnes považovány za zavlečený a nežádoucí druh, byly do australské přírody vysazeny záměrně. Šlo o pokus redukovat populaci brouka Dermolepida albohirtum, který je známým škůdcem cukrové třtiny. Původní záměr se naplnit nepodařilo a ropuchy si zde rychle získaly dominantní postavení. Kromě toho, že ohrožují původní druhy, s nimiž soupeří o potravu, představují (díky svému jedu) smrtelné nebezpečí pro divokou zvěř. Podle ochranářů už mají ropuchy obrovské „na svědomí“ místní vyhynutí některých predátorů.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba, nejvýkonnější nástroj k pozorování vesmíru ve viditelné oblasti, jaký jsme kdy měli k dispozici, se nevěnuje jenom hlubokému vesmíru, vzdáleným galaxiím nebo lákavým exoplanetám. Nedávno zabořil svůj zrak hluboko do nitra hustého molekulárního mračna Chameleon I, které se nachází ve stejnojmenném souhvězdí na jižní obloze.

Mračno Chameleon I je docela blízko, nachází se ve vzdálenosti asi 500 světelných let od Sluneční soustavy. Jde o jednu z nejbližších hvězdných porodnic, kde se před našima očima rodí nové hvězdy. Je to velmi temné molekulární mračno, o jakých si lidé v minulosti mysleli, že to jsou „díry na obloze.“ Obsahuje tolik plynu a prachu, že skrz něj nepronikne záře hvězd a galaxií, které se skrývají za tímto mračnem.

Průzkum temného mračna 

Vědce pochopitelně velmi zajímá z jakého materiálu se rodí nové hvězdy a jak to může souviset s případným vznikem života na jejich exoplanetách. Webbův dalekohled je pro tyto účely vybavený velmi mocným nástrojem pro pozorování v komplikovaných prostředích, kamerou NIRCam, která operuje na vlnových délkách blízce infračerveného záření.

NIRCam má schopnost proniknout i do velmi hustých chuchvalců uvnitř mračna. Astronomka Melissa McClureová z nizozemské Leidenské observatoře a její spolupracovníci využili záření dvou hvězd v pozadí mračna Chameleon I, které nesou označení NIR38 a J110621. Jejich záře pomohla osvětlit část mračna v infračervené oblasti.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba ulovil svou první exoplanetu

Výsledky pozorování, které zveřejnil časopis Nature Astronomy, odhalily v srdci mračna Chameleon I extrémně chladný mezihvězdný led, nejchladnější, jaký jsme doposud ve vesmíru pozorovali. Jeho teplota je –263 °C, tedy zhruba 10 stupňů Celsia nad absolutní nulou. Led obsahoval pozoruhodnou a pro astrobiologii slibnou směs látek s vodou, oxidem uhličitým i uhelnatým, metanem, amoniakem, karbonylsulfidem, a také s organickou látkou metanolem.

1. Těžší předměty padají rychleji

Padají těžší předměty rychleji než ty lehčí? Dnes samozřejmě víme, že nikoliv. Geniální řecký filozof Aristoteles ze Stageiry si nicméně myslel pravý opak. Teprve koncem 16. století shromáždil Galileo Galilei důkazy pro svoji teorii, že gravitace urychluje všechny objekty stejně. V 17. století zašel proslulý Isaac Newton ještě o krok dál, když popsal gravitaci jako přitažlivost mezi dvěma tělesy.

Poslední slovo o gravitaci řekl teprve před sto lety další génius – Albert Einstein, který v ní spatřoval zakřivení v prostoročasu. I dnešní fyzikové a další vědci pátrají po ještě přesnějším vysvětlení gravitace, jež by správně a dostatečně slučovalo poznatky o objektech na bázi mikroskopické, makroskopické a dokonce i subatomární.

3. Flogiston jako základ hoření

Pokud náhodou flogiston neznáte, nemusíte se vůbec stydět – nikdo ho totiž nikdy neviděl, neboť neexistuje. S jeho konceptem přišel roku 1667 německý přírodovědec Johann Joachim Becher, který jej považoval za neviditelnou látku umožňující hoření.

Podle jeho názoru obsahovaly flogiston všechny hořlavé předměty a při samotném procesu hoření jej pak uvolňovaly. Vědecké elity 17. století se této neexistující substance chopily a s její pomocí se snažily vysvětlit, proč věci v jistém bodě vyhoří a uhasnou (dochází jim flogiston) nebo proč je k hoření potřeba přístupu vzduchu (obsahuje flogiston) a konečně i proč dýcháme (zbavujeme se flogistonu v těle).

Dnes samozřejmě dobře víme, že dýcháme díky přísunu kyslíku do našich tkání a že hořlavé předměty potřebují kyslík či okysličující činitel, aby mohly hořet. Žádný flogiston ale nikdy neexistoval, a slouží tak už jen jako ukázka velkého vědeckého „přehmatu“.

5. Pluhem k úrodné půdě

Jednou z nejabsurdnějších vědeckých myšlenek, populárních kdysi v souvislosti s postupující kolonizací Evropanů zejména v Americe a v Austrálii, byl koncept úrodnosti půdy, jíž lze dosáhnout intenzivním zemědělstvím.

Podle této nesmyslné myšlenky přináší pluh a kultivace původně panenské půdy v polopouštním klimatu její dlouhodobou úrodnost. Je možné, že zpočátku se tato koncepce potvrdila (dokud byly k dispozici živiny a střídaly se deštivé roky se suchými). Tyto myšlenky po nějakou dobu podporoval také vědecký názor.

Dnes však už dobře víme, že například na americkém Středozápadě dochází ke klimatické periodicitě v podobě několika let sucha následovaných deštivými roky. V žádném případě ovšem nelze spojovat vliv na úrodnost panenské půdy s jejím zemědělským využíváním. Podobné nesmysly a absurdity přinesla biologické vědě například také nechvalně proslulá éra lysenkismu v Sovětském svazu.

7. Země uprostřed vesmíru

Již starověký řecký astronom Ptolemaios přišel s tvrzením, že Země musí být nepochybně středem celého vesmíru. Podle toho také vypadal jeho geocentrický model Sluneční soustavy. Zpočátku se to jevilo jako velmi logické a odůvodnitelné – bylo přece nemyslitelné, že by domov lidí, nejdokonalejších bytostí, mohl být umístěn jinde než ve středu všeho dění.

TIP: Mýty o lidském těle: Čemu (mnozí) lidé skálopevně věří?

Až o celých čtrnáct století později, v roce 1543, přišel Mikuláš Koperník s heliocentrickým modelem. Jeho myšlenku, že Země obíhá kolem Slunce, a nikoliv naopak, nesla těžce především církev. Vždyť ještě téměř o celé století později s ní měl kvůli obhajobě Koperníkova učení velké problémy Galileo Galilei. Zkrátka, zakořeněné zvyky i teorie umírají někdy velmi pomalu… 

Od roku 1549, kdy místo poprvé spatřil Evropan, fascinuje historiky i laickou veřejnost především jeden typický znak: mimořádná přesnost, s jakou dokázali pradávní stavitelé zarovnat jednotlivé kameny tvořící chrámový komplex. Skalní bloky přiléhají jeden na druhý natolik těsně, že mezi ně nelze vsunout ani čepel nože. I po dlouhých staletích navíc zůstává jejich povrch takřka dokonale hladký a hrany ostré, jako by je někdo vyřezal diamantovou bruskou. Pro zastánce konspiračních teorií jde o důkaz, že Pumapunku – doslova brána Pumy – nepředstavuje dílo člověka, nýbrž mimozemšťanů, kteří kdysi dávno naši planetu navštívili.

Nejstarší město světa?

Pokud jde o vědecký pohled na věc, někteří odborníci se stále přiklánějí k teorii Arthura Posnanského. Rakouský badatel v polovině 20. století formuloval poněkud senzační hypotézu vycházející z orientace chrámových objektů: Podle něj totiž jejich poloha odráží pozici vesmírných těles na nebi zhruba před patnácti tisíci lety. Pumapunku by pak bylo patrně nejstarším městem světa, a dokonce by o devět tisíc roků překonalo pradávná sídla v Mezopotámii. 

Otazníky vznášející se kolem monumentálních ruin v nadmořské výšce bezmála čtyř tisíc metrů nicméně přibývají jako houby po dešti. S každou další vrstvou, kterou archeologové odkryjí, se vynořují nové objevy a opět míchají kartami dosavadních poznatků. K zatím neobjasněným záhadám patří právě stáří objektů. Americký specialista na předkolumbovské civilizace Alexei Vranich přišel v roce 2002 díky využití uhlíkové metody datování se závěrem, že komplex vznikl zhruba v polovině 1. tisíciletí, tedy celé milénium před založením Incké říše.

Inspirace pro Inky

Většina vědců každopádně zastává domněnku, že Pumapunku vyrostlo v souvislosti s rozkvětem civilizace Tiwanaku, jež prosperovala v okolí stejnojmenného města nedaleko jezera Titicaca u hranic s dnešním Peru. O její minulosti mnoho nevíme, neboť podle všeho nepoužívala psaný jazyk – přinejmenším se nedochovaly žádné písemné záznamy. Veškeré informace tudíž archeologové čerpají z nálezů. Nabízí se ovšem otázka, jak by dávní inženýři dokázali vybudovat natolik dokonalé stavební dílo bez nákresů a technických plánů. Z dnešního pohledu je něco takového zhola nemožné.

Kultura Tiwanaku zřejmě vznikla kolem 4. století, což by přibližně odpovídalo i domnělému založení Pumapunku. V následujících staletích se pak v nehostinných podmínkách andské náhorní plošiny Altiplano rozvinula vzkvétající říše se 400 tisíci obyvateli. Inkové, jejichž civilizace na stejném místě prosperovala zhruba o tisíc let později, si starobylých ruin nemohli nevšimnout. Považovali je za unikátní a inspirovali se jimi u vlastních staveb, jak dokládají některé architektonické prvky ze starého Cuzca a Machu Picchu. Ve svých legendách dokonce zasadili do oblasti Tiwanaku mýtus o stvoření světa.

Jako v nákupním centru

Pumapunku patří mezi čtyři klíčové části naleziště, tvořeného ještě dalšími dvěma chrámy a pyramidou. Než ho čas proměnil ve zchátralou vzpomínku na někdejší slávu, šlo patrně o impozantní ukázku starověkého inženýrství. Terasovitá mohyla obložená tesanými pískovcovými bloky se rozkládala na ploše dvou hektarů, tedy bezmála tří fotbalových hřišť. Vyrostla na hliněném podkladu ve tvaru písmene T: Základna měří zhruba 167 metrů podél severojižní osy a 117 metrů podél té východozápadní. 

V okolní krajině nerostou žádné stromy k případné výrobě klád a lešení. Jak tedy stavitelé dopravovali mnohatunové bloky ze vzdáleného lomu? (foto: Shutterstock)

Radarová analýza navíc v roce 2016 v bezprostředním okolí odhalila pod nánosy hlíny dalších asi sedmnáct hektarů původně zastavěné plochy. Skrz se vinula centrální promenáda dlážděná obřími deskami, po níž patrně běžně proudily davy lidí, podobně jako v moderních nákupních centrech. Od zbylých objektů v areálu se pak brána Pumy odlišuje řadou unikátních vlastností: Kromě zmíněného přesného opracování kamenů jde například o jejich komplikovanou geometrii. Mnohé nesou známky prefabrikace v podobě pravidelných rýh a otvorů rozmístěných v identických vzdálenostech. Monolity o hmotnosti několika tun mají nezřídka zvláštní formy, zahrnující desítky precizně obroušených ploch, jež do sebe zapadající v pravých úhlech. Našlo se také hned několik kamenů opracovaných z neznámých důvodů do tvaru písmene H. 

Obří kostky lega

Něco podobného by přitom znamenalo výzvu i pro současné kameníky, kteří mají k dispozici ocelové nástroje. Víme však jistě, že tamní řemeslníci až do příchodu Evropanů neznali ani železo a museli si vystačit s relativně měkkou mědí. Podivné ovšem je, že se při vykopávkách nenašly žádné nástroje ani jejich zbytky. 

Některé kameny držely pohromadě pomocí měděných spojovníků, z nichž se část zatloukala za studena a část se lila roztavená do vydlabaných děr a rýh. Použitá slitina mědi, arzenu a niklu je přitom historicky zcela ojedinělá. Zároveň zůstává nejasná příčina zdánlivě náhodného rozmístění objektů v areálu, jako by je rozházela ruka obřího dítěte. Ostatně vědci tamní stavební bloky opakovaně přirovnali ke kostkám lega, a rekonstrukce pak takové hraní skutečně připomínala. 

Dokonalé opracování kamenů vedlo dřív některé badatele k myšlence, že ke stavbě Pumapunku neposloužil kámen, nýbrž beton, který dokázali dávní stavitelé odlévat do forem. Ačkoliv se jeho první použití datuje již do antického Říma, v Bolívii se ve skutečnosti neuplatnil. Pozdější analýza prokázala, že se jedná o červený pískovec, s největší pravděpodobností z lomu vzdáleného asi deset kilometrů. Menší objekty potom tvoří vyvřelý andezit, jehož zdroj se nejspíš nacházel na opačném břehu Titicacy. Obě horniny jsou relativně měkké, a řemeslníci je tak možná řezali nějakou formou bronzové pily. 

Ikea z dob před Kolumbem

Archeologové se výzkumem Pumapunku zabývají posledních 150 let, ovšem až donedávna neměli tušení, jak celý komplex vypadal. V 16. století, kdy na místo zavítal španělský conquistador Pedro Cieza de León, už žádný z kamenů neležel na původním místě, a bylo tak nesmírně obtížné odhadnout jejich někdejší uspořádání. Pomohly teprve moderní technologie: V roce 2018 již zmíněný antropolog Vranich se svým týmem vytvořil pomocí 3D tiskárny a speciálního softwaru zmenšené makety všech 140 objektů nalezených v Pumapunku. Z nich pak vědci sestavili hypotetický model chrámu, tak jak podle nich před staletími vypadal. 

Při rekonstrukci původní podoby komplexu použili archeologové modely kamenných objektů, vyrobené na 3D tiskárně. (foto: Heritage Science, Alexei Vranich, CC BY 4.0)

Jejich práce se tehdy podobala hraní se stavebnicí. „Bylo to mnohem jednodušší než vytvářet virtuální počítačové schéma, protože jsme mohli s jednotlivými díly intuitivně manipulovat a zkoušet jednu pozici za druhou,“ popsal Vranich pro internetový magazín Gizmodo. Výsledný model potom nechali odborníci zhotovit i v digitální podobě, a při práci navíc dospěli k několika novým poznatkům. „Zdá se, že stavitelé Pumapunku nejprve vytvořili pro každý pískovcový blok jakýsi prototyp, načež je kopírovali jeden podle druhého. Bylo to něco jako předkolumbovská Ikea,“ vysvětlil autor výzkumu.

Zapomenutá technologie

Menší balvany zřejmě nebylo příliš obtížné přepravovat pomocí primitivních nástrojů, případně plavit po jezeře. Přesto zůstává záhadou, jak se na místo dostaly gigantické kusy vážící desítky tun. Stavitelé z Tiwanaku si poradili dokonce i s rekordmanem o hmotnosti 131 tun, jenž náleží k největším opracovaným monolitům na území Jižní Ameriky. Nelze proto vyloučit, že k jeho zhotovení a přepravě posloužila technologie, která poté upadla v zapomnění a jíž archeologové dodnes nedokázali přijít na kloub.

TIP: Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole

Nejstřízlivější hypotéza zmiňuje jednoduchý systém ramp a šikmých plošin svázaných lany z lamí kůže, po nichž se podařilo dostrkat ohromný kámen z lomu až k cíli. Teorie má ovšem řadu trhlin, například že v nadmořské výšce bolivijského Altiplana nerostou stromy, z nichž by se daly vyrobit klády. Místní legendy nicméně znají řešení: Pradávní obyvatelé Pumapunku prý dokázali přenést i ten největší náklad díky magii a s využitím zvuků. Za popsaným vysvětlením však zřejmě stojí užívání halucinogenních látek, objevených i v tělech dochovaných mumií, jež patřilo k rituálům řady mezoamerických kultur. 

Záhadný konec

Stejně jako ostatní mimořádně vyspělé starověké civilizace, i tu z bolivijských And zastihl poměrně nenadálý konec. V úvahu připadá dlouhotrvající sucho či zemětřesení, roli však mohl sehrát také sociální rozvrat, možná právě v důsledku přírodní katastrofy. Pro uvedenou teorii hovoří mimo jiné fakt, že mnohé ze staveb v Pumapunku jeví známky záměrného poškození – jako by je obyvatelé chtěli z nějakého důvodu sami strhnout a zničit. 

Fieldovo přírodopisné muzeum v Chicagu vlastní již téměř sto let meč, který pochází z Maďarska. Byl nalezen během třicátých let minulého století v Dunaji, na území Budapešti. Všichni jej považovali za zdařilou kopii meče z doby bronzové. Nová detailní analýza tohoto meče ale prozradila, že se o žádnou kopii nejedná. Ve skutečnosti jde o 3 000 let starý originál.

Letos v březnu muzeum zahájí výstavu, která je věnovaná prvním evropským králům. Na její přípravě se podílejí i maďarští odborníci, kteří při této příležitosti blíže prozkoumali zmíněný meč. Použili k tomu metodu rentgenové fluorescence (XRF, podle anglického X-Ray Fluoresence).

Analýza meče

Při rentgenové fluorescenci badatelé vystaví zkoumaný materiál rentgenovému záření, které ho ionizuje. Když mají rentgenové paprsky dostatečnou energii, mohou „vykopnout“ z atomů tohoto materiály elektrony, jejichž místo vzápětí zaujmou elektrony z vnějších vrstev elektronového obalu. V důsledku toho se vyzáří odpovídající energie v podobě elektromagnetického záření, která nese informace o atomech, z nichž pochází.

Upoutávka na výstavu „První králové Evropy“. (foto: Field Museum - se souhlasem k publikování)

Měřením elektromagnetického záření je při rentgenové fluorescenci následně možné zjistit, z čeho se zkoumaný materiál skládá. V případě meče z Dunaje  vyšlo najevo, že jeho složení je prakticky totožné s meči, které pocházejí z Evropy doby bronzové. Analýza ukázala že zkoumaný meč má stejný obsah mědi a cínu jako původní zbraně. 

„Obvykle je to přesně naopak,“ upozorňuje Bill Parkinson, kurátor oddělení antropologie Fieldova muzea. „Exponát, považovaný za dávný originál, se často ukáže být pouhou kopií.“ 

TIP: K boji, nebo na parádu: Experiment konečně ukázal, k čemu sloužily bronzové meče

Podle zástupců muzea bylo již pozdě na to, aby se meč stal součástí připravované výstavy „První králové Evropy“. Namísto toho umístili meč do hlavního sálu muzea, kde slouží jako upoutávka na tuto výstavu. Odborníci se domnívají, že meč mohl sloužit jako obětina a mohl být vhozen do Dunaje během dávného rituálu, snad na památku milované osoby či bitvy.

Karakal (Caracal caracal) se vyznačuje všemi typickými znaky kočkovitých šelem – obezřetností, atletičností a vznešenou elegancí. Poměrně běžně se vyskytuje na Středním východě a v subsaharské Africe, ale jelikož neobývá pralesy ani pravou poušť, v Africe vytváří povodí řeky Kongo a ohromná rozloha Sahary napříč oblastmi výskytu karakala široké pásy, které jsou této šelmě zapovězeny. Obdobně byste ji marně hledali například v Arabské poušti.

Bratranci z Asie a Afriky

Přestože je tento „pouštní rys“ hojně rozšířen zejména v Africe, jeho jméno pochází z tureckého výrazu karakulak, tedy „černé ucho“. V Africe jsou dnes tyto pozoruhodné kočky mnohem vzácnější a mnohdy přežívají pouze v odlehlých horských oblastech nebo na okrajích velkých pouští.

Dva poddruhy asijských karakalů jsou mnohem více spjaty s polopouštními stanovišti než sedm afrických poddruhů. Jedním z asijských poddruhů je vzácný Turkmenský karakal (Caracal caracal michaelis), kterému vyrůstají mezi bříšky na tlapách tuhé chlupy, což je výsledek adaptace na chůzi po písečných dunách.

Nepřeberná paleta úlovků

Přizpůsobivé šelmě, jakou karakal bezpochyby je, poskytují africké savany množství příležitostí k lovu. V závislosti na ročním období přechází tento predátor z jednoho druhu kořisti na druhý. Kupříkladu rozmnožování mnoha býložravých savců, včetně impal, zajíců a králíků je načasováno tak, aby se shodovalo s obdobím zimních dešťů. Tehdy je nejen dostatek vegetace, ale i potenciální kořisti a karakalové tohoto nadbytku dokážou plně využívat.

Naopak v období sucha se jejich pozornost zaměřuje na ptáky, jako jsou orebice čukar, hrdličky, křepelky nebo perličky. Čas od času se jim podaří ulovit i větší kořist jako je například gazela. Na ně se zaměřují zejména karakalové žijící na severozápad od Čadského jezera, jimž se díky tomu přezdívá „gazelí kočky“. Díky celoročnímu dostatku kořisti se afričtí karakalové mohou rozmnožovat téměř kdykoli v průběhu roku. Naproti tomu žijí asijští karakalové v mnohem náročnějších podmínkách. Musejí čelit dlouhým zimám a lov jim často stěžuje sníh a mráz.

Jaro je pro ně časem úlevy a příslibu hojnosti. Období, kdy se rodí bezbranná mláďata býložravců, je tedy i pro asijské karakaly dobou, kdy přivádějí na svět své potomky.

Kočka plná energie

Karakalové se vyznačují ladností pohybů, která je staví do popředí i mezi tak prvotřídními atlety, jakými jsou kočkovité šelmy. Pohyblivost kloubů a oblasti v okolí lopatek dodávají jejich končetinám neobyčejnou pružnost. Díky tomu mohou provádět neuvěřitelně mrštné manévry – otáčet se ve skoku nebo bleskově měnit směr pohybu i v plné rychlosti. „Motorem“ mrštnosti a síly, jíž je zapotřebí k provádění takové vzdušné akrobacie, jsou nápadně dlouhé končetiny. S jejich pomocí se tato kočka také velmi snadno pohybuje ve větvích stromů.

Kromě dlouhých nohou jsou výrazným znakem karakala rovněž neobyčejně dlouhé střapce, které trčí na konci zašpičatělých ušních boltců. Tyto černé chlupy spojené s pohyblivýma ušima slouží ke komunikaci. Účinně jimi lze vyjádřit podráždění, strach, nadřazenost nebo podřazenost – přijde na to, v jaké situaci a postavení se zvíře nachází.

Tlapy a zuby v akci

Karakalové jsou samotáři a tomu je přizpůsobena i jejich lovecká technika, jež kombinuje nenápadné plížení a načasování překvapivého útoku. Tělo číhající kočky je napjaté. Přikrčená šelma opatrně postupuje vpřed a její svaly se zřetelně chvějí vzrušením. Jakmile je dost blízko kořisti, vymrští se karakal pomocí silných zadních nohou. Jeden nebo dva skoky k dostižení kořisti obvykle stačí. 

Ptáků se obyčejně zmocní skokem kolmo do vzduchu. Zhruba půl metru vysoká a 80 cm dlouhá kočka se umí vymrštit tak, že předními tlapami dosáhne do tříapůlmetrové výšky. Savce obvykle sráží k zemi útokem shora. Šplhá na stromy, aby se zmocnila spících ptáků a troufne si i na velké dravce v bezpečí jejich nočního hnízdiště. Ke zvládnutí větší kořisti karakal opět využívá svalnaté nohy. Zatímco kořist sevře předními tlapami, zároveň ji drásá mocnými údery zadních nohou. Nakonec ji usmrtí stiskem čelistí, který oběti zlomí vaz. Větší zvířata, jakými jsou třeba antilopy, udusí zakousnutím do krku.

Zachraňte karakala

Karakalové obývají v Africe různé typy stanovišť a vzhledem k tomu, že jejich kůže není příliš ceněná, nepředstavují vážněji ohrožený druh. Výjimkou je již zmiňovaný turkmenský poddruh, který je velmi vzácný. Obecně jsou oba asijské poddruhy považovány za více ohrožené než africké. 

TIP: Lovící servalové: Mistři smrtícího skoku

V souvislosti se vzrůstajícím tlakem na zemědělské využití půdy a výstavbu nových sídel se pro karakaly největší hrozbou stávají množící se konflikty s lidmi, zejména s farmáři. V Jižní Africe mají chovatelé dobytka na svědomí vymizení karakalů z rozsáhlých oblastí Hoedspruitu. Tato zjištění na sebe přitahují pozornost veřejnosti a do budoucna mohou přispět k tolerantnějšímu přístupu k této krásné a mimořádně fyzicky disponované šelmě.

Největšími jedlíky ve vesmíru jsou supermasivní černé díry. Mezinárodní tým astronomů si posvítil na tato fyzikální monstra a zkoumal, jakým způsobem se krmí mezigalaktickým plynem, který podle všeho představuje podstatnou složku jejich jídelníčku. Své výsledky vědci zveřejnili minulý týden v recenzovaném měsíčníku Nature Astronomy.

Astrofyzička Sandra Raimundová z britské Univerzity v Southamptonu a její spolupracovníci odhalili zásadní souvislost mezi interakcemi sousedních galaxií a enormním množstvím mezigalaktického plynu, který se stává „potravou“ pro supermasivní černé díry v takových galaxiích.

Krmení supermasivních obrů

Supermasivní černé díry mají hmotnost statisíců, milionů a někdy i miliard Sluncí, přičemž takto masivní černé díry objevujeme i ve velmi mladém vesmíru. Pro astronomy je stále velkou záhadou, jak vlastně supermasivní černé díry vznikají a jak je možné, že vyrostly tak rychle.

„Supermasivní černé díry se krmí z podstatné části kosmickým plynem, který se nachází v jejich okolí. Plyn pak pohání jejich aktivitu, kdy se projevují intenzivním zářením,“ vysvětluje Raimundová. „Dovedou velmi intenzivně rozsvítit galaktická jádra, což má pak velký vliv na současnou podobu galaxií, které pozorujeme ve vesmíru. Stále ale není jasné, kde vezmou tolik plynu, aby to dlouhodobě pokrylo jejich spotřebu.“

Tajemství ztraceného plynu

Badatelé prozkoumali více než tři tisíce galaxií a zjišťovali, u kterých se kosmický plyn z nějakého důvodu pohybuje jinak než zbytek galaxie. Nejčastěji to je kvůli interakcím se sousedními galaxiemi.

Výsledky podle badatelů ukázaly jasnou souvislost mezi prouděním plynu a aktivitou supermasivních černých děr – naznačují také, že v místech, kde se střetávají dvě galaxie, plyn meandruje do obrovských vzdáleností, aby následně podlehl obřím gravitačním silám supermasivních černých děr. Takto vtažený a pohlcený plyn jim poté slouží jako životně důležitý zdroj paliva.

TIP: Supermasivní černé díry mohou být překvapivě delikátní jedlíci

Vědci nyní doufají, že další výzkum by mohl přínést odpovědi na otázky, kolik z celkové hmotnosti supermasivních černých děr vyrostlo právě díky tomuto mechanismu a jak důležité to bylo v raném vesmíru.

Odpad, který pluje v řece Dirně, se pravidelně hromadí za bariérou poblíž bosenského města Višegrad většinou v zimě a na jaře, kdy je v řece hodně vody. Odpadky končí v řece kvůli špatně spravovaným skládkám podél řek v Černé Hoře, Srbsku a v Bosně. Část odpadu házejí lidé přímo do vody. Plovoucí skládka je dnes plná plastových lahví, rezavých sudů, ojetých pneumatik, domácích spotřebičů, naplaveného dříví a dalšího odpadu. Řeka Drina je přitom oblíbeným cílem vodáků a některé její části a přítoky jsou známé smaragdovou barvou a úchvatnou scenérií.

Dvě podoby řeky Dirny. (foto: Profimedia/ČTK)

Není to poprvé, kdy se v řece nahromadilo tak velké množství odpadu – podobná situace zde panovala i v roce 2021. K současné neutěšené situaci přispělo nedávné neobvykle teplé počasí. Silný déšť a tající sníh způsobily, že se několik řek a potoků v Bosně, Srbsku a Černé Hoře se vylilo ze svých koryt a zaplavily okolní oblasti. Přívalové povodně poté spláchly odpad ze špatně zabezpečených skládek do vodních toků.

TIP: Kvůli plastům hynou velbloudi pomalou a bolestivou smrtí

Podle odhadů se za bariérou na Drině v posledních dnech nahromadilo okolo 10 000 metrů krychlových odpadu, což je přibližně stejné množství, jaké bylo z řeky odstraněno v posledních letech. Odvoz nahromaděného odpadu trvá podle místních ekologů až šest měsíců a většinou končí na skládce u Višegradu, která ale podle odborníků nemá dostatečnou kapacitu ani zabezpečení pro ukládání odpadu.

Moskevský stát se v 15. století konečně vymanil z mongolsko-tatarské nadvlády. Historik Nikolaj Nikolajevič Jakovlev trefně popsal následky této poroby trvající déle jak dvě století: „Asijské tradice a mravy s jejich neúctou k osobnosti, lidským právům, s kultem síly a násilí, s mocí despotů a bezprávím se projevily v celém způsobu života lidu, v jeho genetice.“ V 16. století se z Moskevské Rusi stalo impérium poté, co poprvé anektovala neruský suverénní stát. Dobyvatel Kazaně, ale též Povolží a západní Sibiře – Ivan IV. z rodu Rurikovců – se tehdy prohlásil caesarem, tedy carem. 

Pán vší Rusi představoval pro poddané posvátnou osobu, byl první hned po všemohoucím Bohu, který ho na trůn dosadil a pověřil ho panováním a ochranou věřících. Ruská národní mentalita vycházela z představy, v níž byli Rus, car a Bůh spojeni v jednu identitu: „Nad Ruskem stojí Moskva, nad Moskvou stojí Kreml a car, nad oběma Bůh.“ Je příznačné, že pojmenovat svou zemi „svatou“ se ze všech křesťanských národů odvážil jen ten ruský. A „Svatá Rus“ se od té doby rozšiřuje cestou dobývání a expanze, jak o tom svědčí i současná válka na Ukrajině.

Padouch, nebo hrdina?

Zatímco technicky zaostalé Tatary dokázal Ivan IV. porazit, v boji o bohaté Pobaltí neměl proti vyspělým armádám západních sousedů šanci. Ve vnitřní politice krutě potlačoval opozici vysoké šlechty (bojaři) a svěřil rozsáhlé oblasti do správy oddané služební šlechtě (opričnina). Nekonečné války, bezohledné reformy a bezuzdný teror mu umožnily mohutnou expanzi, nicméně za cenu vyčerpání a zdecimování obrovského množství obyvatel a traumatizace země. 

Jediné klidné a šťastné období zažil jeden z nejznámějších tyranů světových dějin Ivan Hrozný s první manželkou. Vybral si ji z tisíce dívek, které mu bojarské rody přivedly do Kremlu. Jeho oko padlo na černovlasou, malou krásku s mírnou povahou – Anastázii Romanovnu Zacharin-Jurjevovou, jejíž rodina (počínaje bratrem Nikitou) přijala rodové jméno Romanovci. Zamiloval se do ní, neboť ona jediná ho dokázala uklidnit a utišit jeho záchvaty stihomamu. Bohu se zlíbilo nechat ji žít necelých třicet let. Zanechala po sobě dva sirotky a manžela naprosto zdrceného žalem.

Ivan byl přesvědčen, že mu Anastázii otrávili nenávidění bojaři, proto jich nechal několik popravit. Forenzní zkoumání carevniny kostry ve 20. století mu dalo za pravdu, prokázalo totiž extrémně vysoké množství rtuti, arzenu a olova. Ani po Anastáziině smrti se nicméně na její bratry a synovce nepřestalo z carova rohu hojnosti sypat obrovské bohatství. 

Jednoho večera v březnu 1584 Ivan IV. Hrozný padl při hře šachů ze židle a odebral se na věčnost. Rus se zachvěla děsem i úlevou. Historici se dodnes nedokázali shodnout, zda byl úspěšným vladařem, zakladatelem mohutného impéria, nebo tyranem a katanem. Spisovatel Alexej Konstantinovič Tolstoj ve svém románu Kníže Stříbrný shrnul názor na cara slovy: „Odpusťme hříšnému stínu cara Ivana, neboť odpovědnost za svou vládu nenese jen on; nebylo to pouze jeho dílo, všecka ta jeho zvůle, mučení a popravy i donašečství, které se lidem stalo povinností a zvykem. Těmto pobuřujícím jevům připravila půdu období předchozí, a země, jež klesla tak hluboko, že k nim mohla přihlížet bez rozhořčení, sama zplodila a zdokonalila Ivana, podobně jako nohsledové v upadajícím Římě vytvářeli Tiberie, Nerony a Caliguly.“ 

Vláda samozvanců

Po Ivanově smrti nastala patnáctiletá dynastická, politická a hospodářská krize, nazývaná smutnoje vremja či krátce smuta. Protože Ivan Hrozný svého nejstaršího vitálního syna Ivana zabil v zuřivé hádce, na trůn usedl jeho mladší sourozenec, slabý a nemocný Fjodor I. Vládli za něj jeho švagr Boris Fjodorovič Godunov a příbuzní z rodu Romanovců. Velký ohlas vzbudila smrt carova polobratra a dědice Dimitrije, který si při epileptickém záchvatu podřízl hrdlo. Po celé zemi se začalo šířit, že ho dal zabít Godunov. Ten údajně stál i za Fjodorovou smrtí v roce 1598, jíž vymřeli moskevští Rurikovci, aby se mohl zmocnit koruny. 

Oslabení země využili Poláci, aby bývalému mnichovi, který tvrdil, že je zázračně zachráněný carevič Dimitrij, pomohli dobýt Moskvu. Moskvané se přidali na jeho stranu, a aby se mu zavděčili, vyvraždili Godunovovu rodinu. Lžidimitrij I. se záhy znemožnil podporou Poláků, katolictvím a svatbou s „polskou courou“, vévodkyní Marinou Mniszkovou. Během povstání ho nespokojení bojaři ukopali, jeho tělo spálili, popel nacpali do děla a vystřelili na západ, odkud přišel.

Vůdce povstalců, čtyřiapadesátiletý kníže Vasilij Ivanovič Šujskij, byl prohlášen carem. Šlo o malého, ošklivého a krátkozrakého velmože, jenž byl zároveň sečtělý, moudrý, ale i skoupý, podezřívavý a příliš věřil na čarodějnictví. 

Z Polska se poté vydal na pochod nový dobrodruh a pretendent carského trůnu Lžidimitrij II. Jeho armáda zabrala západní provincie, ale moskevské hradby nepřekonala. Sídlil proto ve vsi Tušino, takže mu stoupenci říkali „Tušinský car“ a protivníci „Tušinský zloděj“. Šujskij neměl dostatek vlastních sil se s ním vypořádat, proto požádal o pomoc Švédy, jimž předal část ruského území.

Jejich úhlavní nepřátelé – Poláci a Litevci nečekali, vydali se na východ a v létě 1610 vstoupili do Moskvy. Sesazeného Šujského odvezli do polského vyhnanství a Lžidimitrije II. nechali zavraždit. Došlo k tomu během lovu na zajíce, kdy spiklenci přicválali na koni k saním, a zatímco jeden z nich samozvance podřízl šavlí, druhý mu usekl ruku. Sedmičlenná bojarská vláda následně uznala za cara polského prince Vladislava.

V okamžiku, kdy na carském trůně seděl Polák a polská a švédská vojska zabrala rozsáhlá území, se zdálo, že Svatá Rus zanikne a bude rozdělena mezi katolíky a luterány. V tu chvíli propuklo povstání, namířené proti všem cizákům. V roce 1612 se „vlastencům“ podařilo polské oddíly porazit a vyhnat je z metropole. Trůn byl opět volný.

Klání v katedrále

V listopadu 1612 byly z osvobozené Moskvy odeslány jménem vůdců povstání do mnoha měst a sídel listy, které nařizovaly, aby se bojaři, šlechtici, preláti, velitelé, kozáčtí náčelníci, zástupci jednotlivých měst i obchodníci dostavili na volební sněm. Během měsíce do metropole dorazilo 700 až 1 500 „nejlepších, nejsilnějších a nejbystřejších“ zástupců všech sociálních skupin nejméně z 58 měst. Nevolníky zastupovali majitelé půdy. 

Sněm započal v lednu 1613, podle tehdejšího kalendáře roku 7121 od stvoření světa. Na delegáty ze severního a východního Ruska se již nečekalo. Zahájení předcházel třídenní půst a modlení nutné pro očistu od hříchů. V chátrající Moskvě zůstala jediná stavba, jež dokázala pojmout všechny sněmovníky – Uspenská katedrála Nanebevzetí Panny Marie, kterou nechal ve 14. století car Ivan III. postavit podle vzoru cařihradského chrámu Hagia Sofia jako první kamennou církevní stavbu v Kremlu. Zde byli pochováváni patriarchové a korunováni carové, opatrovala také jednu ze čtyř nejvzácnějších ikon chránících Rus – ikonu Matky Boží Vladimirské. 

Během sněmu zavládla v katedrále atmosféra ostrého volebního boje, jinými slovy „začaly intriky, nepokoje a výtržnosti“. Uchazeči vytvářeli skupiny svých podporovatelů a snažili se různými způsoby získat další, tím, že je přemlouvali, podpláceli nebo jim vyhrožovali, ale rovněž vyjednávali se soupeři, přičemž se všichni odvolávali na ty „správné“ příklady z historie. 

Mnozí Moskvané se domnívali, že by mohli uspět zástupci etablovaných vládnoucích dynastií ze Západu. Vzpomínali na legendárního Rurika, náčelníka vikingů, kterého si jejich předci vyvolili za panovníka. Také se objevil názor, že experimenty s volbou carů z domácích rodů Godunovů a Šujských přivedly zemi málem až do záhuby. 

Neúspěšní cizinci

Na sněmu předložili kandidaturu dva královští princové z rodu Vasa. Jednalo se o sedmnáctiletého Vladislava z polské linie a dvanáctiletého vévodu Karla Filipa ze švédské větve. Uvažovalo se i o třetím kandidátovi, a to šestačtyřicetiletém anglickém a skotském králi Jakubovi I. Poláci a Litevci měli velký zájem spojit nejmocnější státy východní Evropy, aby konečně mohli rozdrtit Švédy, kteří jim konkurovali v Pobaltí. 

Králové Polska a Švédska ovšem zvolili chybnou taktiku. Když jejich vojska obsadila část Rusi, neposlali své syny do Moskvy a nenechali je konvertovat k pravoslaví. Kandidaturu Jakuba I. zmařili donští kozáci, kteří se obávali, že by obchodníci prodali všechno ruské obilí do ciziny, a oni by pak trpěli hlady.

TIP: Třetí Řím: Proč se ruští carové cítili pokračovateli římských tradic?

V Moskvě záhy pochopili, že cizí princové nemají nejmenší šanci. Pravoslavnému Třetímu Římu, jak se Moskvě vzletně říkalo po pádu Cařihradu, těžko mohl vládnout katolík, luterán nebo anglikán. Pro úplnost dodejme, že Rusové by si zvolením zmíněných princů příliš nepomohli, neboť Vladislav nezplodil během svých tří manželství žádné dítě a Karel Filip zemřel svobodný ve dvaceti letech.

Port Louis nikdy nepatřilo mezi města, jež udávají směr světových dějin. V 19. století však platilo za jeden z nejdůležitějších přístavů v jižním Indickém oceánu. Jako první Evropané se na Mauriciu na konci 16. století usadili Holanďané a nedlouho poté založili dnešní metropoli pod původním názvem Noordwester Haven. Francouzi ji pak začátkem 18. století přejmenovali na počest Ludvíka XV. 

Po napoleonských válkách přešlo město do rukou Britů a v 19. století se proměnilo ve významný přístav, jímž prošly statisíce lidí. Zakotvili tam Číňané, nekonečné zástupy Indů, Kreolové, Britové, Francouzi i asijští či muslimští obchodníci. Port Louis se tak stalo exotickým místem mnoha světů, kde na jedné ulici snadno narazíte na mešitu, kostel, hinduistický chrám a také čínskou pagodu. 

Prázdné plantáže

Mauricius pravděpodobně vyloženě neuchvátí milovníky historie a mnohem větší lákadlo představuje pro obdivovatele přírody. Přesto se najde pár zajímavých míst, do nichž se otiskla minulost: Například v přístavu Port Louis, kde dnes kotví rybářské lodě, stojí komplex budov Aapravasi Ghat, jedna ze dvou památek země zapsaná na seznam UNESCO. Když Británie roku 1834 zrušila v regionu otroctví, začala se ekonomika ostrova potápět, jelikož na plantážích cukrové třtiny najednou neměl kdo pracovat. Britové se nakonec pokusili problém vyřešit najímáním placených dělníků, takže se na Mauricius vypravily tisíce Indů. Teoreticky už nešlo o otroky, neboť měli uzavřený kontrakt, na jehož základě si vydělali pár rupií. V praxi se však s nimi z větší části jako s otroky zacházelo (viz Malá Indie). 

Díky tomuto „experimentu“ má dnes ostrov indický nádech a tamní hlavní náboženství tvoří hinduismus. V Aapravasi Ghat najdete pár vzpomínek na dané období a mimo jiné tam sídlí i originální muzeum: Z černobílých fotografií na jeho zdech na vás budou shlížet lidé, kteří na Mauricius připlouvali, a z expozic se dozvíte něco málo o jejich životě, daleké cestě i práci. Pro Indy tak zmíněné místo znamená v podstatě povinnou zastávku.

Království vanilky

Jen pár kroků od přístavu se z hlavní ulice zvedá okázalá čínská brána a ve čtvrti za ní si budete připadat jako v jiném světě. Díky pestrým malbám, nápisům a barvám získáte pocit, že jste se místo exotického ostrova v Indickém oceánu ocitli v Pekingu či Malajsii. První Číňané připlouvali do Port Louis již v 18. století, a přestože čelili řadě komplikací, zapustili tam kořeny. Dodnes jsou na ostrově nejrušnější právě jejich malé rodinné prodejny zeleniny, ovoce či ryb, ale davy potkáte také u stánků, kde se podává boulettes: Nejtypičtější mauricijské jídlo čínské komunity staví na kvalitním silném vývaru, do nějž se noří knedlíčky dim sum plněné zeleninou nebo masem. 

Nejživější místo v Port Louis představuje tržiště: Není sice obrovské, ale nic mu to neubírá na pestrosti. Několik stánků nabízí suvenýry, zatímco „zajímavější“ prodejci vystavují kilogramy ovoce, zeleniny, koření, a dokonce i lusky čerstvé vanilky za slušné ceny, o nichž lze navíc smlouvat. V minulosti byste přitom gastronomicky ceněnou komoditu hledali na ostrově marně. Jakmile však Francouzi objevili způsob, jak vanilku ručně opylovat, vysadili ji kromě Mauricia také na Madagaskaru, Seychelách či Réunionu. 

Jediný na světě 

Na tržišti samozřejmě nechybí ani ulička, kde se soustředí prodavači jídla. Stánků je v ní víc než tucet a v každém objevíte jinou pochutinu: Zatímco čínská čtvrť miluje boulettes, tady vás nadchne indické dholl puri – placka plněná kaší z čočky, do níž se přimíchá lžička chilli a kari omáčky. Tržiště leží v samotném srdci Port Louis a jeho živelný chaos se přelévá do přilehlých ulic. Cvrkot utichne, jakmile se vám nad hlavou začnou rýsovat vysoké budovy moderních bank. Město jimi dá najevo, že se v současnosti profiluje jako finanční centrum. Rozsáhlost peněžních operací si uvědomíte hlavně v období oběda, kdy se z klimatizovaných kanceláří vyvalí do ulic záplava zaměstnanců hledajících chvilku klidu o polední pauze.

Nejkrásnější koloniální budovu ve městě představuje bývalé sídlo francouzského guvernéra na konci palmové aleje, před nímž navíc stojí socha královny Viktorie. O kousek dál vás zase okouzlí muzeum, v jehož zahradách naleznete zajímavé sochy. Skutečný poklad se ovšem ukrývá uvnitř: V místním historickém a přírodovědném oddělení můžete jako v jediném na světě spatřit kompletní kostru vyhynulého ptáka dronteho mauricijského, známého též jako blboun nejapný alias dodo. V roce 1904 ji objevil amatérský přírodovědec Louis Étienne Thirioux a jeho senzační nález se zařadil vedle několika málo dalších, byť nekompletních.  

Kam se hrabe fotbal!

Okraj Port Louis patří koňské dráze, kde se při závodech schází takřka celé město a sázková kancelář nestíhá přijímat vklady. „Dostihy jsou nejoblíbenějším sportem na Mauriciu. Kam se na ně hrabe fotbal!“ směje se Diya, rodačka z ostrovní metropole. Součást oválu však tvoří také unikátní Tombeau Malartic, který všichni označují za hrobku, i když se jedná pouze o obelisk. Připomíná památku francouzského guvernéra Anneho Josepha Hippolyta de Maurèse, jenž sloužil v Kanadě a rovněž na Mauriciu, kde také v roce 1800 zemřel.  

Za nejkrásnějším panoramatem zástavby musíte vystoupat na pahorek s pevností Fort Adelaide: V minulosti měla přístav bránit a její děla dodnes míří na Indický oceán. Pod současnou podobu komplexu se sice podepsali Britové, nicméně strategické polohy si všimli už Francouzi a původní stavba je jejich dílem.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Dělníci ostrovního impéria pod vedením guvernéra sira Charlese Colvillea pak přišli s nutnými vylepšeními. Z výšky citadely působí přístavní město obrovsky, ale zároveň je roztroušené do mnoha často etnicky laděných čtvrtí, jimiž se vinou křivolaké uličky. V nich si pak podávají ruce exotika, koloniální historie – a především tolerance.