Jako protestant a exulant byl vlasteneckými, později i komunistickými historiky připomínán jako oběť „doby temna“ a ztělesnění protihabsburského odporu. Jak se díváme na Učitele národů dnes? Připomeňme si neradostné osudy velikána, jehož bohulibé úsilí mnohokrát krutě rozmetal temný vír třicetileté války. 

Nejasné rodiště

O čest být místem narození Komenského se dodnes přou tři moravské obce – Nivnice, Uherský Brod a Komňa. V jedné z nich se v sobotu 28. března 1592 narodil jako Jan Segeš. Byl jediným synem brodského měšťana, člena cechu pivovarníků a horlivého příslušníka jednoty bratrské Martina Segeše. Ten patřil mezi bohaté měšťany, vlastnil dům na rynku a k tomu dva předměstské domy, polnosti i vinice. Jan měl čtyři sestry, z nichž se dospělosti dožily pouze dvě. Po brzké smrti rodičů se však s nimi příliš nestýkal.

 Od dvanácti let vyrůstal u své tety ve Strážnici, jednom z tehdy nejvýznamnějších moravských měst a středisku řemesel, kde žilo necelých pět tisíc lidí v přibližně sedmi stech domech. Město patřilo starobylému moravskému rodu Žerotínů, z jejichž podpory bratrského školství těžil i dospívající Jan, neboť navštěvoval tamější školu. Po čtyřech letech strávených ve Strážnici pak odešel studovat latinské gymnázium do dalšího významného moravského města Přerova, kde začal užívat jméno Jan Amos. 

Chudý, ale nadšený

V roce 1611 zahájil vysokoškolská studia teologie v německém Herbornu, který tehdy patřil Vilému Ludvíkovi (1560–1620), synovci Viléma I. Oranžského. Šlo o jedinou kalvínskou vysokou školu v německých zemích. Jan Amos se na ni zapsal jako Nivanus (Nivnicensis), tedy z Nivnice. Až v roce 1623 se začal podepisovat Komenský, o čtyři roky později pak poprvé použil latinskou verzi tohoto jména Comenius. 

Nadšený devatenáctiletý mladík toužící po vědění v Herbornu nepochybně obdivoval rektora Johannese Piscatora. Ten se zapsal do dějin protestantství překladem Bible, který dlouho využívaly kalvínské náboženské obce. Bližší vztahy nicméně student Komenský navázal s o čtyři roky starším profesorem Johannem Heinrichem Alstedem (1588–1638), jenž z něj učinil spolupracovníka při přípravě obecné encyklopedie. Zde se také zrodila Komenského vášeň pro systemizaci lidského vědění. Sám začal psát hned dvě publikace tohoto typu, nedokončil ale ani jednu z nich.

V roce 1613 s nadšením navštívil Amsterdam, jedno z největších nizozemských obchodních center a nejbohatší evropské město. Tehdy ještě netušil, že zde jednou skoná. Odtud se vypravil na nejstarší německou univerzitu v Heidelbergu, na které však setrval pouze jeden semestr. Neměl totiž prostředky na uhrazení promoce, takže se vrátil domů. Přísně vzato vysokoškolská studia nikdy nedokončil.

Šťastná léta učitelská

V roce 1614 už byl zpět v Přerově, kde se stal pomocníkem učitele na tamní škole. Další podpory se mu dostalo od majitele panství, významného šlechtice, ochránce a světské hlavy jednoty bratrské a moravského zemského hejtmana Karla staršího ze Žerotína (1564–1636). Ten mu totiž přispěl na vysokoškolská studia, zaměstnal ho na „své“ škole a najal si ho jako historika pro sepsání genealogie rodu.

O dva roky později, ve svých čtyřiadvaceti letech, byl Jan Amos Komenský vysvěcen na kazatele jednoty bratrské a odjel do moravsko-slezského města Fulneku, kde působil jako rektor tamější školy a správce bratrské obce a kazatel. Dnes je v Žákovském háji, kde v přírodě vyučoval své žáky, umístěn obelisk s pamětní deskou věnovanou slavnému učiteli. Ve Fulneku nepochybně prožil šťastné období: právě zde se oženil s Magdalénou Vizovskou, dcerou třebíčského měšťana. Později v jednom ze svých děl poradil mužům: „Manželka budiž vybírána s třemi P. To jest pobožná, počestná, prozíravá, a je-li možno též pěkná a peněžitá.“

Spálené spisy

Štěstěna se u Komenských ve Fulneku dlouho nezdržela a velmi záhy, již v roce 1618, se k novopečenému otci obrátila zády. Tehdy vypuklo české stavovské povstání proti ztělesnění katolické nesnášenlivosti, císaři Ferdinandu II. Komenský povstalce podporoval, podobně jako většina bratrské šlechty a duchovenstva. České země se tehdy staly kolébkou jednoho z nejstrašnějších válečných martyrií – třicetileté války. Její první fáze skončila neblahou bitvou na Bílé hoře v listopadu 1620, během níž katolická vojska povstalce rozdrtila. Vítězný císař pak všem poddaným přikázal vyznávat pouze katolickou víru.

Již v roce 1621 se k Fulneku blížilo katolické vojsko, které nemělo s protestanty a obzvláště s bratrskými kazateli žádné slitování. Komenský se nemínil dostat do jejich spárů, proto schoval své rukopisy i knihy na radnici a sám (bez manželky i dvou synů) z města uprchl. Zatímco žoldnéři haldu papírů na radnici ignorovali, neboť pro ně nepředstavovala cenný lup, zabavil je misionář – mnich kapucínského řádu. Otevřenou náruč katolické církve pak demonstroval spálením všech Komenského kacířských knih na fulneckém náměstí. 

Černá smrt

Z Fulneku uprchl Komenský s rodinou zpět do Přerova. Ale ani zde už pro něj nebylo bezpečno, takže ve městě zanechal manželku s dětmi a uchýlil se opět pod ochranu svého dobrodince Karla staršího ze Žerotína, tentokrát do Brandýsa nad Orlicí. Karel se nepřidal na stranu povstalců, takže mohl po bitvě na Bílé hoře setrvat na svých panstvích. Zde Komenského zastihla zdrcující zpráva o tom, že černá smrt, jak se tehdy říkalo moru, si roku 1622 vzala jeho ženu i oba syny.

Pod vlivem nezměrného žalu napsal truchlící vdovec a otec první verzi alegorického filozofického traktátu Labyrint světa a ráj srdce, v němž neútěšnou marnost života může zažehnat pouze Boží milost. V tomto duchu vyzněla i poslední slova: „Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Duch Tvůj dobrý zpravuj mne jen a veď mne mezi osidly světa jako po rovné zemi a milosrdenství Tvé, zprovázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto, ach tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen.“ V této knize posléze nalezlo útěchu a posilu mnoho pronásledovaných českých protestantů.

Do polského exilu 

Po dvou letech truchlení se Komenský znovu oženil, když si vzal dceru třebíčského měšťana a bratrského biskupa Marii Dorotu Cyrillovou. S rodinou ale nemohl setrvat na Žerotínových panstvích a přijal pohostinství dalšího evangelického šlechtice v Bílé Třemešné u Dvora Králové. Nedaleko Bílé Třemešné, v podhorské obci Horní Branná, se na panství Václava Záruby z Hustiřan ukryla skupina českých bratři, mezi nimiž se nacházela i mladičká polská šlechtična Kristina Poniatowská (1610–1644). Její proroctví o prohře katolického tábora i vize dalších evangelíků trpícího Komenského zaujaly natolik, že se je jal zapisovat. 

Po vydání Obnoveného zřízení zemského, které vyhlásilo katolictví jako jediné povolené náboženství v zemi, Jan Amos s rodinou i Poniatowskou v únoru 1628 emigroval do polského Lešna, které se stalo důležitým centrem bratrských exulantů. Vlastnil ho polský magnát Rafael hrabě Leszczyński (1579 až 1636), jehož pravnuk Stanislav byl v 18. století zvolen polským králem, stal se lotrinským vévodou a tchánem francouzského krále. Komenského sponzoroval a vyzval ho k intenzivní práci na díle Velká didaktika, díky níž se Komenský stal zakladatelem moderní pedagogiky. Zároveň ho pověřil prací na místním gymnáziu.

A tak Komenský v Polsku mimo jiné napsal i přelomovou a velmi oblíbenou učebnici latiny Janua linguarum reserata, která se používala až do 19. století, protože spojovala jazykovou výuku s praktickým poznáním a pojmenováním reálného světa. Sám Komenský o ní napsal v pamětech: „Neboť jsem pozoroval, že lidé vůbec nemluví, nýbrž papouškují, tj. že nepřevádějí z mysli do mysli věci neb smysl věcí, nýbrž si mezi sebou vyměňují slova nepochopená nebo pochopená málo a nesprávně.“

Komenský byl v Lešně zvolen biskupem a písařem jednoty bratrské. Soustředil se na to, aby věřící četli Bibli v mateřském jazyce, a v několika menších dílech se je snažil naučit rozeznávat v Knize knih důležité a nedůležité věci. 

Mise v Anglii a Švédsku

Díla sepsaná ve třicátých letech v Lešně zajistila Komenskému věhlas významného filozofa a pedagogického reformátora po celé protestantské Evropě. Začal dostávat mnoho pracovních nabídek a pozvánek na přednášková turné. V roce 1641 tak nejdříve odjel na pozvání anglického parlamentu do Londýna, kde vystoupil před Královskou akademií věd. Nabídky zůstat v zemi zmítané revolucí však nevyužil, místo toho odjel přes osudový Amsterdam do Švédska, jehož armády zůstávaly v očích českých exulantů poslední nadějí na porážku Habsburků a návrat domů. 

Švédové snili o protestantském impériu a Komenský o „příštím vítězství království Kristova a evangelické pravdy“. Zatímco Učitel národů chtěl vést politická jednání o podpoře českých exulantů, hostitelé mu nabídli, aby reformoval jejich školství. Jeho velkým mecenášem se stal především nizozemsko-švédský obchodník Louis De Geer. Uvedl ho ke dvoru, kde se Komenský setkal též se vzdělanou královnou Kristinou (1626–1689), která se latinsky učila podle jeho učebnice. O jejich setkání si zapsal: „Požadavky Jejího Veličenstva vůči mně byly zejména dvoje: 1. Abych spěchal se vševědou (jejíž smysl jsem musel znovu vyložit), 2. Abych se přestěhoval do Švédska.“

Trnem v oku luteránům

Komenský přijal nabídku reformovat švédské školství a usadil se i s rodinou v polském Elblągu (Elbing), odkud často zajížděl do švédských a německých zemí. Od roku 1644 působil na tamějším gymnáziu, souběžně pokračoval v psaní didaktických děl, nastínil komplexní plán na soustavu školského vzdělávání a vydal spis Nejnovější metoda jazyků. Za nedostatek výuky cizích řečí považoval zejména to, že se děti neučí napřed věcem a až poté slovům. On sám kladl na první místo praxi, která měla být základem pro myšlení a řeč.

Jako teolog a biskup se Komenský podílel na snahách sblížit v Polsku rozdílné náboženské strany. Vyvolal tím u Švédů velké pobouření, neboť luteránští seveřané si nepřáli konsolidaci a upevnění katolického Polska, svého mocného rivala v Pobaltí. Navíc velmi konzervativní a nesnášenlivé švédské luterské kněžstvo obvinilo Komenského, že pod rouškou pansofie šíří kalvinismus. Kvůli těmto rozporům nebyl Komenský schopen splnit zadání a připravit pro švédské školy požadované učebnice.

Uherské intermezzo

V roce 1648, který proslul zejména ukončením třicetileté války, se Komenský společně s těžce nemocnou manželkou vrátil do Lešna a o několik měsíců později ji pochoval. Svým čtyřem dětem opatřil o rok později nevlastní matku dalším sňatkem s o téměř třicet let mladší Janou Gajusovou. Uzavřený mír Jana Amose po všech stránkách zklamal, neboť při schůzkách se svými protějšky v habsburských službách švédští diplomaté pro české exulanty nic nevyjednali. Svůj podíl na tom ale nesl i Komenský sám, neboť Švédy pobouřil svou otevřeně propolskou orientací.

V roce 1650 Učitel národů vyslyšel volání bratrských exulantů z Uherského království, aby jim byl jako jejich biskup nablízku. Zároveň byl pozván jejich ochráncem, sedmihradským princem Zikmundem Rákóczim (1622 až 1652), aby se chopil reformy školství na jeho panství v Šarišském Potoku. Komenský se pustil do práce, ověřil si mnoho svých didaktických pouček v praxi a napsal další díla. O svých postupech řekl sedmihradským učencům: „Celá má metoda směřuje k tomu, aby školská robota se změnila v hru a potěšení: tomu zde nechce nikdo rozumět. S mládeží se zachází zcela otrocky, i se šlechtickou; učitelé zakládají svou vážnost na chmurné tváři, drsných slovech, ba i ranách, a chtějí raději být obáváni než milováni. Tolikrát jsem veřejně i soukromě vytkl, že to není cesta správná, vždycky marně.“ 

Jako biskupovi se Komenskému v roce 1651 dostalo cti oddávat Zikmunda s Jindřiškou Falckou, dcerou českého „zimního krále“ Fridricha Falckého (1619–1620). Princezna se všemi silami snažila sňatku s „barbarem z východu“ vyhnout, ale vzhledem k tomu, že její rodiče živořili v exilu, musela se podvolit. Zemřela několik měsíců po svatbě, ale kdyby se dožila roku 1714, mohla jako evangelička zdědit anglický a skotský trůn. Pro úplnost dodejme, že Komenského budoucí tchán, biskup Cyrill, v roce 1619 korunoval Fridricha Falckého českým králem.

Zmar životního díla 

Z Uher se Komenský vrátil do Lešna, které se nakonec nevyhnulo neblahým důsledkům polsko-švédské války. V roce 1656 během obléhání ve městě vypukl požár, při kterém Komenský přišel takřka o všechen majetek. Popelem lehly cenné rukopisy jako podrobný česko-latinský slovník Poklad jazyka českého, který sepisoval přes čtyřicet let. 

Ožebračený Komenský se v roce 1656 usídlil na pozvání svého přítele De Geera v Amsterdamu. Ve své poslední náhradní domovině intenzivně pracoval a mimo jiné dokončil další světoznámý spis Orbis pictus. Jeho poslední rozsáhlejší dílo Anděl míru se stalo oslavou Nizozemí triumfujícího nad Habsburky. Když v sobotu 15. listopadu 1670 zemřel, jeho šetrní hostitelé ho „výhodně“ pohřbili v nedalekém Naardenu.

TIP: Neznámé podoby Učitele národů: Jan Amos Komenský a svobodní zednáři

Komenský si oprávněně vysloužil označení Učitele národů. Byl typickým dítětem své doby a zvěstovatelem protestantsko-humanistického zaujetí pro výchovu a vzdělávání. Zlepšováním výchovy mládeže hodlal přispět k nápravě světa, ale především k obnově šťastného, tedy podle něho protestantského Českého království. Zařadil se též mezi nejvýznamnější lingvisty 17. století a byl přesvědčen, že náboženství a věda se navzájem nevylučují. 

Často se tvrdí, že člověk v průběhu svého vývoje přišel o srst a proměnil se v „nahou opici“. Ve skutečnosti nejsme my lidé zase tak holí. Na svět přicházíme s tělem pokrytým jemnými chloupky, které vyrůstají z pěti milionů chlupových folikulů. Hustotou ochlupení tak příliš nezaostáváme za našimi nejbližšími příbuznými z řad lidoopů – za šimpanzi. Naše chlupy jsou však jemnější, světlejší a kratší, a tak nejsou na pohled tak nápadné jako srst na těle většiny zvířat.

Ochlupení nám neroste na vybraných místech těla, jako jsou rty, dlaně, chodidla, zadní strana ušního boltce a vnější části pohlavních orgánů. Na všech ostatních částech těla včetně nosních dírek a vnějších zvukovodů se nám ochlupení zachovalo. Ve srovnání s makaky však mají lidé a šimpanzi chlupy desetkrát řidší.

Kožich nejen na zimu

Našim zvířecím předkům sloužila srst k udržení optimální tělesné teploty. Tato původní termoregulační funkce chlupů je dodnes jasně patrná. Když se ocitneme v chladném prostředí a naskočí nám „husí kůže“, je to důsledek akce drobných kožních svalů, které mají za úkol napřímit chlupy. U našich zvířecích předků vedla akce těchto svalů k naježení srsti a ke zvýšení její izolační vlastnosti. Fakt, že nám naskočí husí kůže také ve vypjatých situacích, souvisí s tím, že naši chlupatí zvířecí předkové využívali naježení srsti i k tomu, aby při střetu s protivníkem vypadali mohutnější a vzbuzovali větší respekt. 

Další chlupy mají na lidském těle specializované úlohy. Chlupy v nosních dírkách zadržují nečistoty a zamezují jejich průniku do dýchacích cest. Podobně chrání řasy oko před nečistotami a drobným hmyzem. Obočí brání stékání potu z čela do očí, ale slouží i k tiché komunikaci. Pohybem obočí jsme s to vyjádřit nebo podtrhnout celou řadu nálad a emocí. 

V průběhu života se člověku ochlupení dramaticky mění. Klíčovým bodem zlomu je puberta, kdy pod vlivem nástupu aktivity pohlavních hormonů dochází u obou pohlaví k růstu chlupů v okolí pohlavních orgánů a v podpaží. U mužů, jejichž varlata začnou v pubertě produkovat velké množství testosteronu a jeho účinnějšího derivátu dihydrotestosteronu, je změna ochlupení podstatně rozsáhlejší. Chlupy jim zesílí a ztmavnou také na končetinách a na těle. Navíc jim na tvářích začnou růst vousy. Ačkoli je testosteron považován za ryze mužský hormon, produkuje ho v mnohem menším množství také ženský organismus, což vysvětluje, proč se v pubertě mění ochlupení i dívkám. 

Proč jsme holí?

Proč se nám tak radikálně proměnila srst? Proč jsme si uchovali ochlupení? A proč jsou někteří lidé chlupatější než druzí? O teorie přinášející odpovědi na tyto otázky rozhodně není nouze. Podle některých potřebovali naši pravěcí předci při intenzivním pohybu africkými savanami účinněji chladit organismus. K tomu nám pomohlo jak redukované ochlupení, tak i mohutný rozvoj potních žláz. Těch máme desetkrát víc než šimpanzi. O tom, jak množstvím potních žláz mezi primáty vynikáme, svědčí fakt, že makaci a šimpanzi se množstvím potních žláz vzájemně neliší. 

Teorie vysvětlující změnu ochlupení u člověka potřebami důkladnější termoregulace nabízejí i dobrý důvod, proč má člověk nejhustší ochlupení na hlavě. Bohatá kštice vlasů chránila našim předkům hlavu, která byla při vzpřímené chůzi přímo vystavena slunečním paprskům. Týl a temeno hlavy jsou také jedna z mála míst lidského těla, kde se neukládá podkožní tuk, který funguje jako velmi účinná izolační vrstva. Vlasy chrání kůži hlavy také před negativními účinky ultrafialového záření.

Evolučně vysvětlují někteří biologové i zvýšenou chlupatost mužů. Podle nich je pro matku a dítě výhodné, když mají na těle maximálně redukované ochlupení. Když matka přitiskne dítě k tělu, vnímají oba dva holou kůží vzájemný kontakt mnohem intenzivněji. Napomáhá to k upevnění vazby mezi matkou a dítětem, což je v případě člověka mnohem důležitější než u zvířat. Děti jsou na péči rodičů (a matky zvláště) odkázány po dlouhé roky. Pevné citové pouto je zárukou, že se dítě neocitne bez pomoci rodičů dřív, než je s to se samo o sebe postarat. 

Ochrana proti parazitům

Pokud pro nás byla redukce ochlupení výhodná, pak se nabízí otázka, proč jsme během evoluce nepřišli o ochlupení úplně. Vysvětlení nabízí opět řada různých teorií. Nabízí ho i jedna ryze experimentální studie, kterou provedli Isabelle Deanová a Michael Siva-Jothy z univerzity v britském Shefieldu. Dobrovolníkům oholili jedno předloktí a na obou předloktích jim pak úzkým proužkem vazelíny ohraničili pole o rozměrech pět krát deset centimetrů. Do této vazelínové ohrádky vypustili parazitickou štěnici domácí a sledovali, za jak dlouhou dobu bude připravena k sání krve. Na oholeném předloktí přistupoval cizopasník k sání rychleji než na paži s ochlupením. Chlupy tedy cizopasníkovi jeho úlohu významně ztěžují. 

V dalším pokusu vědci měřili dobu, za jakou dobrovolníci zjistí přítomnost štěnice na paži. Účastníci pokusu neměli přehled o tom, kdy a zda vůbec jim vědci na ruku štěnici pustí. Měli ale hlásit, pokud zaregistrují na kůži pohyb hmyzu. Opět se ukázala výhoda chlupů, když dobrovolníci s neoholeným předloktím zaznamenávali přítomnost parazita ve výrazně kratším čase. Když vědci vzali v potaz hustotu ochlupení jednotlivých dobrovolníků, pak dobrovolníci s hustším ochlupením byli v detekci hmyzu výrazně úspěšnější. 

Chlupy, jež nám evoluce ponechala, nám zjevně stále ještě dobře slouží. Život v uzavřených prostorách a ve velké koncentraci obyvatel s sebou nese rozšíření nejrůznějších cizopasníků. Zároveň tak stoupá riziko šíření infekčních chorob. Dobře známá je úloha blech při roznášení nákazy morem. Ochlupení ale pomáhá lidem odhalit cizopasníka dřív, než začne sát krev a dostane příležitost k šíření nákazy. V oblastech, kde panovalo zvýšené riziko infekce chorobami přenášenými parazitickým hmyzem, tak mohli být lidé evolucí tlačeni k hustšímu ochlupení. Podle některých výzkumů chrání hustší ochlupení do určité míry také proti komárům přenášejícím choroby, jako je malárie, žlutá zimnice nebo horečka dengue.

Signál kvality

Ochlupení může sehrávat významnou roli i v působení velmi mocné evoluční síly – pohlavního výběru. Během evoluce se nedostávají do výhody jen ty organismy, které jsou lépe přizpůsobeny životním podmínkám, ale také jedinci, kteří jsou atraktivnější pro opačné pohlaví. Pokud se hustší nebo řidší ochlupení stane z nějakého důvodu atraktivní, může se takový znak populací šířit, i když žádnou výhodu nepřináší, nebo je dokonce do určité míry nevýhodný. Jedinec pak pro něj nevýhodným, ale pro druhé pohlaví atraktivním znakem demonstruje svou zdatnost. Dává najevo, že je na tom tak dobře, že si tuto zátěž může dovolit. 

Ochlupení ale může být i přímým ukazatelem zdatnosti, protože jeho růst v pubertě je závislý na hormonálních změnách. Ochlupení v oblasti genitálií, v podpaží a u mužů i na dalších částech těla tak signalizuje, že člověk dosáhl dospělosti a že je po hormonální stránce v pořádku. Silnější ochlupení mužů je také známkou dostatečné produkce testosteronu, který se kromě plodnosti podílí i na růstu svalů a agresivitě. Ženy, které si vyberou za partnera hormonálně dobře disponovaného muže, mají lepší vyhlídky na zplození dětí i na účinnější ochranu. Muži naopak většinou preferují ženy s málo vyvinutým ochlupením těla. Silný růst chlupů na těle, nebo dokonce růst vousů naznačuje vyšší produkci testosteronu, který plodnosti žen nesvědčí.

TIP: Genetici odhalují záhadu ztráty ochlupení u lidí a dalších savců

Vlivy, které působí na ochlupení těla, se kombinují a v různých částech světa nebo u různých etnik se mohou projevovat různou silou. V oblastech s hustým osídlením, vysokým promořením krev sajícími parazity a s vysokým rizikem přenosu infekčních chorob může nabývat na významu ochranná funkce chlupů proti parazitům. V oblastech, kde je nedostatek zdrojů a kde je těžké přežít, může být důležitější vysoká hladina testosteronu, jež se projeví silnějším mužským ochlupením. Naopak tam, kde tyto faktory nesehrávají v životě lidí významnější úlohu, se můžou snáze prosazovat muži se slabým ochlupením. 

Český a uherský král Vladislav (1471–1516) čekal na prvního potomka dlouhých 37 let. Teprve v roce 1503 přivedla jeho manželka, původem francouzská princezna Anna z Foix, na svět holčičku, která dostala jméno po matce. Naděje na následníka trůnu se spolu se zhoršujícím se panovníkovým zdravotním stavem – roku 1504 postihla Vladislava mozková mrtvice – stále snižovala, až konečně lékaři přinesli zprávu, že královna znovu otěhotněla.

Dlouho očekávaný následník

Zprávy o královnině očekávání se rozlétly Evropou a ta nyní netrpělivě čekala, jakého pohlaví nově narozené dítě bude. Mimořádný zájem o budínskou královskou rodinu projevoval římský král Maxmilián Habsburský, který uzavřel s Vladislavem několik dohod o budoucím sňatku jeho dítěte, ať už bude jakéhokoliv pohlaví. Habsburkové měli vždycky k dispozici nějakého vhodného potomka na ženění či vdávání. Maxmilián se měl dokonce stát ochráncem a poručníkem nezletilých jagellonských potomků. Sám však Vladislavovi příliš nedůvěřoval, a proto svým vojskem vtrhl do Uher a obsadil Šoproň a Bratislavu. A uprostřed těchto překotných událostí královna Anna předčasně porodila. Dne 1. srpna 1506 se jí narodil syn, jenž při křtu dostal jméno Ludvík.  

„Pověsti pravily, že porod byl velmi předčasný, že zrozeňátko přišlo na svět bez pokožky a že podezřívavý Jan Zápolský byl se souhlasem rodičky přítomen porodu, aby se přesvědčil o pohlaví budoucího dědice. To vše nemůžeme ani jistit, ani popírat. Tím jistější, bohužel, jest věc, že královna utrpěla porodem a co šestinedělka skonala 26. července.“ Do Čech dorazila zpráva o narození dědice trůnu za tři týdny, „25. července přišla novina dobrá do Prahy, že král Vladislav s královnou Annou má dědice… a přezdili mu jméno Ludvík. Z kteréžto noviny Čechové byli velmi veselí a zvonili všudy Te deum laudamus“. Zatímco o pražských oslavách narození princezny Anny nevíme nic, prince Ludvíka slavil jásot a slavnostní mše s vyzváněním zvonů.

A co se stalo s jednotkami císaře Maxmiliána? Naštěstí se brzo stáhly zpět, protože Habsburk pochopil, že násilím v tomto prostoru nic nezmůže, a raději se vrátil ke své oblíbené sňatkové politice.

Dítě s korunou

Předčasná smrt milované manželky uvrhla krále Vladislava do těžké deprese, z níž se již nevzpamatoval. Benátští vyslanci u dvora si všimli, že král neustále plakal a štkal, odmítal vystupovat na veřejnosti a už tak slabý panovník se dostal ještě více do vleku stavovských obcí. 

Snadný úděl nepřipravil osud ani malému chlapci. Slabé miminko přežilo jen díky nadstandardní péči lékařů. „V životě Ludvíkově bylo mnoho předčasného,“ napsal později kronikář Jan Dubravius. „S předčasným příchodem na svět jest spjata i zpráva, že tělo nemluvňátka lékaři obkládali teplými vnitřnostmi z čerstvě zabitých vepřů, aby je zahřáli a prince tak udrželi při životě. Ludvík zůstal naživu, všechny novorozenecké svízele přežil, matka však skonala.“ K jeho kolébce navíc proudily zástupy aristokratů a diplomatů a Ludvík se již brzy měl stát nástrojem velké politiky. 

Již ve třech letech dorazil spolu s otcem Vladislavem do Prahy, aby se nechal korunovat českým králem. Při slavnostním aktu držel plačící batole braniborský markrabě Friedrich, po korunovaci samotné si domácí i zahraniční hosté mohli prohlédnout nebohé dítko zblízka. Kronikář Bohuslav Hasištejnský zaznamenal: „Navštívil jsem též králova synáčka, ležícího v kolébce pod pokrývkou zlatem vyšívanou. Jeho povaha dobře se mi zalíbila, neb když jsem přišel, ochotně mi podal ruku. Postava těla i údů opravňují mě k nadějím znamenitým.“ Korunované hlavy se však dlouho v české metropoli nezdržely a již záhy zamířily zpět do Budína.

Předčasně zestárlý chlapec

V roce 1515 čekala na Ludvíka další povinnost spojená s jeho postavením – svatba. Vyvolenou devítiletého krále českého a uherského se měla stát vnučka císaře Maxmiliána Habsburského Marie. Souběžně s jejich zaslíbením proběhl také obřad jeho sestry Anny s Ferdinandem Tyrolským. Když o rok později zemřel nemocný Vladislav Jagellonský, stal se desetiletý hoch de iure vladařem – fakticky za něj vládli poručníci, polský král Zikmund I. Starý a císař Maxmilián.

Doboví pozorovatelé si povšimli, že mladík předčasně dospěl a zestárl. Benátští vyslanci u dvora si všimli jeho důstojného a kultivovaného vystupování. Kronikář Jan Dubravius zase poznamenal: „K němu sluší se zdůraznit tři mimořádné rysy, vesměs výrazy přílišné předčasnosti: že totiž brzy dospěl, že mu předčasně vyrostl vous a že mu už v osmnácti letech zešedivěl vlas.“ Roku 1521 pak ke dvoru přibyla i mladá královna Marie a před šesti lety uzavřený sňatek tak konečně došel naplnění. Poslové z Čech na to konto hlásili domů: „Král s královou Její Milostí často se projíždějí a milování jest Jejich Milostem více než co jiného na mysli.“

Slabý panovník

S ohledem na nízký věk se mladý král ocitl zcela ve vleku vychovatelů a vládnoucí aristokracie. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Ludvíkovi současníci, benátský vyslanec ve své korespondenci panovníkova rozhodnutí komentuje slovy: „Takový je názor krále a těch, kteří vládnou.“ Vladařova slabost ale neunikla ani českému kronikáři Bartoši Písařovi, který v roce 1522 poznamenal: „Neb sou přivykli tomu mnozí, aby král málo vládl a rozkazoval, leč pokud by mu sami vyměřili.“ Ještě lapidárněji to potom shrnul jistý tyrolský šlechtic slovy: „Král nemá žádnou moc a musí tančit tak, jak jiní pískají.“

Královnin příjezd do Budína však přinesl v politické rovině nové impulsy. Jednak šlo o silnější orientaci na habsburský dvůr, po Mariině boku se po Uhrách neustále pohyboval císařský vyslanec Andrea de Burgo. Ludvík také navázal přátelství se svým švagrem, bratrem Mariiným a manželem sestry Anny Jagellonské Ferdinandem. Důležitý vliv však měla královna na vzedmutí panovníkovy politické aktivity. Jestliže se Ludvík dosud zajímal hlavně o zábavu a představoval pouze loutku v rukou magnátů, nyní se pokusil převzít iniciativu, a to jak v Uhrách, tak v českém království.

Král přijíždí

Již v době Vladislavovy vlády výrazně narostl vliv domácí aristokracie, která fakticky převzala vládu nad zemí. Za Ludvíka pak tento trend ještě zesílil. České stavy odmítly vyslat do Budína stálé zástupce, neboť se právem domnívaly, že by zde tito hráli druhé housle za uherskými magnáty. Království české tak fungovalo de facto bez krále a o skutečnou moc zde soupeřily dvě skupiny panstva reprezentované nejvyšším purkrabím Zdeňkem Lvem z Rožmitálu a nejvyšším hofmistrem Vilémem II. z Pernštejna. Na krátko dokonce hrozila zemi občanská válka.

Král Ludvík nakonec do Čech zamířil až roku 1522 s hlavním cílem obnovit panovnickou moc. Již na zemské hranici jej vítaly shromážděné stavy a početné davy zvědavců. Příjezd do Prahy se nesl v majestátním duchu, vítal jej špalír ozbrojenců, vlály cechovní praporce, vedle sboru kněží a univerzitních mistrů pěla písně také židovská obec a tuto svéráznou hudební produkci doplňovaly znějící zvony. Královský pár čekala skvělá hostina a zástupy měšťanů se tlačily k Ludvíkovi, aby mu mohly podáním ruky vyjádřit svou loajalitu. 

Mladý panovník však začal také úřadovat. Propustil zemské úředníky a ustanovil novou vládu v čele s knížetem Karlem z Minsterberka, vnukem Jiřího z Poděbrad. Pokusil se také získat zpět královské hrady v minulých letech rozchvácené šlechtou a zajistit si výběr daní pro královskou pokladnu. Zdeňka Lva z Rožmitálu čekalo obvinění a vyšetřování pro zpronevěru. 

Nebývalé vzedmutí královy politické aktivity se projevilo záhy i v Uhrách, kde došlo k významným změnám v zemské vládě i úřadech. Čas měl bohužel ukázat, že na větší boj proti domácím elitám nemá král dost sil.

Epilog jagellonské vlády

Zásadní personální a politické změny, ke kterým se Ludvík v letech 1522 a 1523 odhodlal, nakonec neměly dlouhého trvání. Panská klika okolo Zdeňka Lva z Rožmitálu dokázala pod záminkou boje proti luteránské herezi najít silné spojence ve Vatikánu, Polsku, a nakonec i v Uhrách. Král Ludvík po odjezdu z Čech ztratil kontrolu i přehled o situaci a na počátku roku 1526 se Rožmitál i jeho přívrženci vrátili do svých úřadů. Částečně za to mohla také nová starost, které panovník musel věnovat pozornost. 

TIP: Osudový mezník českých dějin: Smrt krále Ludvíka v bitvě u Moháče

Už od dětských let projevoval Ludvík fascinaci obrazy křesťanských rytířů bránících víru proti pohanům. Nyní mu s rostoucí mocí osmanského sultána Sülejmana I. Nádherného měla být dopřána šance stát se jedním z nich. Marně jej pragmatický strýc, polský král Zikmund varoval před válečným dobrodružstvím, marně jej manželka Marie prosila, aby neopouštěl Budín. Mladý král se již rozhodl vytáhnout do bitvy, která jej bude stát život. 

Psi jsou častými a oblíbenými společníky v domácnostech a soužití s nimi přináší celou řadu výhod, od prostého potěšení a zábavy až po přínos pro lidské zdraví. V nejednom případě je pes blízkým společníkem na celý život. Bohužel je to ale obvykle celý psí život, protože psi žijí mnohem kratší dobu než lidé.

Americký startup Loyal se sídlem v San Franciscu to chce alespoň do jisté míry změnit. Vyvíjejí přípravky pro psy, které by jim měly o něco prodloužit život. Pokud se ukáže, že taková léčba opravdu funguje, mohl by to být zajímavý impulz nebo alespoň inspirace i pro odborníky, kteří pracují na terapiích ovlivňujících stárnutí u lidí. 

Terapie proti stárnutí

Loyal zahájil vývoj teprve nedávno a nemohou se tak pochlubit žádnými převratnými klinickými výsledky. V současnosti pracují na minimálně dvou produktech, které představují různé přístupy k „terapii proti stárnutí“ psů. Program LOY-001 zahrnuje produkt, který by měl být určen pro větší psy. Ti totiž obvykle žijí podstatně kratší dobu než malá plemena. Přípravek by užívali jednou za 3 až 6 měsíců.

Druhý preparát, vyvíjený v rámci programu LOY-002, by měl zajišťovat zdraví a dobrou kondici u stárnoucích psů, by byl podáván na denní bázi. Vývoj obou zmíněných produktů se nachází v pilotní fázi. Pokud vše poběží podle plánu, měly by být zmíěné produkty na trhu v roce 2026, respektive v roce 2024.

TIP: Čínský klon mimořádně úspěšného policejního psa nastupuje výcvik

Výzkum startupu Loyal se rovněž soustředí na to, jak stárnutí psů souvisí s epigenetikou, tedy s chemickými značkami v DNA, které ovlivňují aktivitu jednotlivých genů. Podle představitelů Loyalu jejich výzkum zahrnuje největší epigenetickou studii u psů, jaký kdy byla prováděna. Rozklíčování epigenetiky psů, například příčin proč žijí malá plemena déle než ta velká, by mělo podpořit vývoj zmíněných přípravků proti stárnutí psů i jejich testování.

Vznik a vývoj proslulého německého obrněnce PzKpfw VI Tiger jsme popisovali vícekrát, a proto jen shrňme, že firma Henschel na jaře 1942 se svým projektem zvítězila nad návrhem společnosti Porsche a že nový tank se dostal do sériové výroby v červenci téhož roku, aby již v září absolvoval první křest ohněm na východní frontě. Vývoj obrněnce silně ovlivnily požadavky Adolfa Hitlera, který chtěl, aby tank chránila ocel silná až 100 mm a aby obdržel kanon, jenž na 1 000 m dokáže překonat pancéřování o síle 100 mm.

Předchozí část: Zimní zápas ocelových šelem (1): Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger

Tiger za každým rohem

Specifikacím průbojnosti ale plně vyhověl až pozdější Tiger II, jelikož nesl výkonnější podobu 88mm kanonu. Tiger bezpochyby představoval impozantní vozidlo, ačkoliv je třeba zdůraznit, že konstrukčně šlo v podstatě dosud o „předválečný“ tank, jelikož společnost Henschel nechtěla riskovat a vytvořila poměrně konzervativní design. To se jí ostatně vyplatilo, protože konkurenční Porscheho tank neuspěl především kvůli řadě progresivních, ale nevyzrálých a problematických technologií. Tiger tedy při letmém pohledu vyhlížel spíše jako zvětšená podoba středního PzKpfw IV, takže je spojenečtí vojáci zpočátku zaměňovali, což mělo leckdy fatální důsledky.

Zvláště u amerických vojáků se pak stalo zvykem hovořit o takřka všech německých tancích jako o „tigrech“, z čehož vycházela i mnohá nedorozumění, v každém případě to však ukazuje, že těžké obrněnce vzbuzovaly obavy, někdy přímo paniku.

V arzenálu Spojenců se nacházelo jen málo zbraní, které mohly proti PzKpfw VI efektivně bojovat, a proto i menší skupinky německých těžkých tanků dokázaly vítězit nad přesilou amerických, britských či sovětských obrněnců. S tím ostatně těsně souvisí i jeden nepříliš často zmiňovaný paradox, který se týká strategické a taktické situace.

Německé taktické postupy

Němečtí generálové Wehrmacht budovali coby lehkou kompaktní armádu pro rychlé průlomové operace, a proto před válkou a v její první fázi sázeli především na rychlé manévry. Tomu odpovídaly také taktické příručky, které obraně věnovaly opravdu minimální prostor. Tankové prapory a pluky nacvičovaly zejména tři druhy útočných akcí. Standardní taktika neboli Vorbut představovala v podstatě útok z chodu, protože se jednalo o postup tankové jednotky (nejméně čety) s podporou pěchoty, dělostřelectva a dalších sil proti nepříteli, jenž se právě pokouší zaujmout pozice.

Jestliže ony podpůrné síly nebyly k dispozici, sáhlo se k metodě Sofortangriff („rychlý útok“), jež měla obvykle podobu širokého klínu, kdy dvě roty tankového praporu postupovaly vpřed, zatímco třetí zajišťovala krytí boků. Konečně takzvaný Angriff nach Vorbereitung („útok po přípravě“) představoval nasazení celého praporu proti nepříteli, který už zaujal obranné pozice.

Poslední šance

Je také velice příznačné, že se tyto metody shodovaly u jednotek středních i těžkých obrněnců. V době příchodu tigerů se ale již obracela strategická situace a Hitlerova říše přecházela do obrany, pro niž se těžké tanky hodily daleko více. Na bázi praktických zkušeností osádek a velitelů se tak tvořily nové postupy. Tanky měly zaujmout pozice, jejich osádky si rozdělily palebná pole a poté vyčkávaly, než se útočící protivník přiblíží, aby jej pak překvapily palbou na relativně krátkou vzdálenost, byť kvalitní německé kanony a zaměřovače umožňovaly střílet i na velkou dálku.

Poslední šancí pro uplatnění útočných taktických metod na západní frontě se proto stala právě ofenziva v Ardenách, které se ve velké míře zúčastnily i tanky Tiger a Tiger II. Významný podíl na zastavení jejich útoku měly i americké stíhače tanků.

Sopky představují fascinující fenomén a jména jako Popocatépetl, Kilauea, Vesuv, Etna nebo Krakatoa zná téměř každý. Již méně známým faktem je, že více než 80 procent sopečné činnosti se odehrává pod hladinou moří. Jinými slovy, více než tři čtvrtiny objemu lávy, kterou každý rok vyvrhnou sopky na naší planetě, jsou výsledkem podvodních erupcí. Přesto, na rozdíl od jejich pozemských protějšků, o těchto magmatických příšerách nevíme téměř nic.

Odhaduje se, že podmořských vulkánů existuje na Zemi více než milion, tisíckrát více než kolik je sopek na souši a mezi nejaktivnější vulkanické oblasti patří dno Středozemního moře. V této části světa se africká tektonická deska střetává s tou eurasijskou, v důsledku čehož zde dochází k otřesům a sopečným erupcím. Kolem roku 1560 před naším letopočtem zde došlo ke katastrofické „mínojské“ erupci v místě dnešního ostrova Santorini, na jižním okraji řeckého souostroví Kyklady, která zdevastovala široké okolí.

Přibližně sedm kilometrů od Santorini se v hloubce zhruba 500 metrů pod hladinou moře nachází vulkán Kolumbo. Jde o největší z řady asi dvaceti podmořských sopek táhnoucích se severovýchodně od Santorini. K poslední erupci zde došlo v roce 1650 našeho letopočtu, kdy zahynulo nejméně 70 lidí a množství zvířat. Následná vlna tsunami napáchala škody v okruhu 150 kilometrů. Jak ukazuje nedávný výzkum, vulkán Kolumbo ještě určitě neřekl své poslední slovo.

Kdy přijde další erupce?

Geofyzik Kajetan Chrapkiewicz z britské Imperial College London a jeho spolupracovníci analyzovali seismické vlny v oblasti vulkánu Kolumbo a narazili při tom na doposud neznámý magmatický krb. Následné detailní výpočty odhalily, že od uvedení poslední erupce v roce 1650 tento magmatický krb roste rychlostí zhruba čtyři miliony metrů krychlových magmatu ročně. Výzkum Chrapkiewiczova týmu nedávno zveřejnil časopis Geochemistry, Geophysics, Geosystems.

V tuto chvíli by se v magmatickém krbu mělo nacházet přibližně 1,4 kilometru krychlového magmatu. Chrapkiewicz odhaduje, že během příštích 150 let magma dosáhne objemu zhruba dvou kilometrů krychlových. Tolik magmatu zřejmě vychrlil vulkán Kolumbo při své erupci v roce 1650. Mohlo by tak dojít k nové erupci, která nepochybně ohrozí místní obyvatele i turisty v okolí.

TIP: Největší známá podmořská erupce dala vzniknout novému masivnímu vulkánu

Výzkum Chrapkiewiczova názorně ukazuje, jak je důležité detailně sledovat podmořské vulkány. „Potřebujeme lepší data, z nichž bychom mohli vyčíst, co se vlastně děje pod sopkami na dně moře. Jejich nepřetržité monitorování nám může napovědět, kdy by mohlo dojít k nové erupci. Mohli bychom o případném nebezpečí vědět několik dní předem, což by nám poskytlo čas na evakuaci lidí do bezpečí,“ líčí geofyzik Chrapkiewicz. Více informací by konkrétně o vulkánu Kolumbo měla přinést podmořská observatoř SANTORY (Santorini's Seafloor Volcanic Observatory).

dotyčnou korunu vlastnil první středověký římský císař. Ve skutečnosti je spojována až s korunovací Oty I. Velikého 2. února 962. Císař Jindřich II. dal počátkem 11. století zhotovit kříž v čelní části a jeho nástupce Konrád II. připojil kamaru (příčný oblouk). Sametová čepice (dýnko) pochází z 18. století. 

Osudy insignie

Z počátku koruna putovala vždy s císařem a neměla stálé umístění. Karel IV., který se stal římským králem roku 1346, mohl poselstvo s říšskými klenoty v Praze uvítat až o čtyři roky později. Uložil je zprvu v sakristii Svatovítského chrámu, kdy přesně je dal převézt na Karlštejn, není známo. Neví se totiž ani to, kdy ho napadlo přebudovat obytnou síň ve velké věži hradu v honosnou kapli sv. Kříže pro říšské insignie a svátosti. Ty jsou zde doloženy poprvé zprávou z roku 1365. Každopádně 5. dubna 1355 vložil papežský legát v Římě Karlovi císařskou korunu na hlavu. Římská korunovace byla vnímána jako symbol svěření správy říše do rukou panovníka samotným bohem. 

Zikmund Lucemburský dal klenoty převézt roku 1421 z Karlštejna nejprve do uherského Visegrádu, tři roky nato byly na dlouhé věky uloženy v Norimberku, odkud se vyzvedávaly jen pro účel korunovace. S výjimkou let 1742–1745, kdy si svůj sen uskutečnili Wittelsbachové, drželi titul císaře Svaté říše římské nepřetržitě Habsburkové (a poté panovníci dynastie Habsbursko-Lotrinské), a to počínaje Albrechtem II. Habsburským (1438–1439). Z nich Karel V. byl roku 1530 naposledy korunován papežem, a to nikoli v Římě, nýbrž v Boloni. 

Roku 1796 byly říšské korunovační klenoty z Norimberka odvezeny před postupujícími Napoleonovými vojsky a koncem roku 1800 se ocitly ve Vídni. Tam už také zůstaly, když roku 1806 vznikl Rýnský spolek a Svatá říše římská se rozpadla. Jejím posledním císařem byl František I., který se říšské koruny vzdal 6. srpna 1806.

Materiál a symbolika

Korunu tvoří osm zlatých půlkruhově zakončených destiček, které jsou spojeny panty se závlačkami. Insignie tedy není kruhová, ale osmiúhelná (ne náhodou jako císařská kaple v Cáchách). Z hlediska numerologie je osmička nejmocnější, číslice dokonalosti. Čtyři pole výhradně klenotnického charakteru se střídají s poli s figurální výzdobou v přihrádkovém emailu lemovanou klenoty.

Postavy prostřednictvím nápisů představují čtyři hlavní křesťanské ctnosti, kterými se má císař vyznačovat. Starozákonní král David symbolizuje spravedlnost, jeho syn a nástupce Šalomoun moudrost a pokoru před Bohem, král Ezechiáš s prorokem Izajášem symbolizují důvěru v Boha. Na čtvrté destičce je zpodoben trůnící Kristus – král králů – mezi dvěma cheruby, jeho význam charakterizuje nápis „Per me reges regnant“ (Skrze mne vládnou králové). Obrazové destičky lemuje 12 safírů a perly.

Klenotnickou výzdobu tvoří smaragdy, safíry, ametysty, almandiny (granáty), turmalíny a perly. Drahokamů je celkem 144 (viz 12 kamenů), nejsou broušené (fazetované), ale jen leštěné do oblých tvarů, perel je podstatně více. Aby kameny měly jasnou barvu a lesk, jsou zasazené do zlaté, velmi jemné filigránové architektury se sloupky, pod něž proniká světlo. Drahokamy, z nichž některé nesou stopy druhotného použití, přidržují zlaté lístky ve tvaru pestíku posvátné lilie, který symbolizuje svatou Trojici.

Image

Čtěte také

Symboly moci a prestiže: Nejkrásnější koruny Evropy

Slůvko bedu v arabštině značí neusazený, nepřipoutaný k místu – kočovný. Což vcelku výstižně popisuje někdejší životní styl beduínů, polo-nomádských pastevců z Galileje, Sinaje a pouště Negev. V těchto lokalitách se příslušníci beduínských klanů a kmenů tradičně považují za Araby. Arabové je na oplátku vnímají jako ty nejčistší představitele „pouštní“ arabské kultury. S jejich historickým dědictvím je to ale trochu složitější. Neměli ve zvyku zakládat stálá sídla. Spolu se stády se přesouvali nehostinným územím a za sebou nezanechali mnoho fyzických dokladů o své minulosti. 

Jejich existenci tak můžeme spolehlivě doložit jen zhruba sedm tisíc let nazpět. Archeologové přitom čerpají z nálezů zbytků jejich sezonních sídel zvaných baika a z tradičních hřbitovů nawarim. Přibližně v období 2000 let př. n. l se začali přesouvat z neúrodné Sinaje do snad ještě méně úrodné pouště Negev. 

Těžko dnes přesně říct proč. Na počátku 6. století pak s etnickým složením „arabských“ beduínů zamával východořímský císař Justinián I. Ten totiž vyslal do oblasti Sinaje vojska z Balkánu, z bulharsko-albánského pomezí. A tito Valaši se postupně adaptovali na místní klima, přestoupili na islám a v podstatě splynuli s beduíny. 

Sláva a úpadek

Tehdy se kočovní pastevci začali více věnovat zemědělství a velmi omezeně i rybaření. A dosud tradiční chov velbloudů rozšířili o chov koz a ovcí. Zásadní a veskrze pozitivní období zažívali za ummájovského a abbásovského chalífátu. Nekonfliktní beduíni zachovávali loajalitu k panovníkům a ve prospěch vznikajících říší dokázali výtečně zpeněžit své umění: schopnost přežít a orientovat se v poušti. 

Žádná obchodní karavana, vojenské tažení do dálav nebo diplomatická mise se nemohly obejít bez beduínských průvodců a stopařů. Na doprovázení výprav k posvátným místům – k poutím do Mekky měli faktický monopol. A ten se stával tím výnosnější, čím víc se šířil vliv islámu. Beduíni vynikali i v obchodu. Svou užitečností si vybudovali dobrou reputaci a zachovali si přitom velkou míru nezávislosti. A „rozšířili se“ na pobřeží severní Afriky, kde navázali na další původní pouštní kmeny. 

Úpadek a útlak přišel až s tureckou Osmanskou říší, které přišla jejich nepřipoutanost k místu na obtíž. Beduíni „bez půdy“ neodváděli daně. Nedali se rekrutovat do armád. Jejich přílišná autonomie škodila centrální moci. Měli pověst nespolehlivých a nepokojných rebelů. Nebo rovnou sprostých zlodějů a lupičů – pašeráků, kteří mezi regiony převážejí zakázaný kontraband a ještě zapovězenější ideologie. Snahy usadit je, vytvořit jim stálá sídla a naředit jejich společenství zasídlenci z jiných regionů se většinou míjely účinkem. A vedly k nepokojům. 

Říše nakonec beduíny vytlačovala z jejich tradičních oblastí a donutila je k jakémusi vyhnanství v pouštích. Tam sice dokázali zázračně přežívat, ale už ne tolik prosperovat. Poslední hřebíček do rakve zasadila beduínům stavba Suezského průplavu v roce 1859. Když byl projekt o deset let později dokončen, zboží a poutníci už více nemuseli cestovat pouští. A beduínská super-schopnost navigace mezi pustinami a dunami se stala nadbytečnou.

Komplexní dovednost

Tradice beduínů proto zanikaly. Dílem proto, že komunity se spíše uzavíraly do jednotlivých rodin a klanů a vůči okolí se stavěli podezřívavě. Klíčové znalosti a know-how se uvnitř kmenů předávaly ústně – beduíni totiž zůstávali převážně negramotní. V roce 1949 to ještě platilo z 95 %. Dnes neumí číst a psát už jen čtvrtina jejich populace, především lidé starší 55 let. To uchovávání původních zvyklostí nad rámec kýče pro turisty příliš neusnadňuje.

Udržet tradice, zachovat nomádský životní styl beduínů a využít ho například v ochraně přírody vyprahlé krajiny se dnes aktivně snaží etnografové univerzity v Tel Avivu. Docent behaviorální ekologie Asaf Ben-David se tak pokouší „podchytit“ nesmírně hodnotné umění navigace v poušti. „Je to nesmírně obtížné, protože stopování je individuální dovedností, obtížně přenositelnou zkušeností.“ Nejde navíc o klasický etnografický materiál. 

To, jak afričtí domorodci budují hliněné chýše, zdokumentuje architekt. Písně jihoamerických kmenů i s překladem zaznamenáte v audioverzi. Mizející jazyk či nářečí konzervujete pro budoucí generace výkladovým slovníkem. Podchytit, jak se vyrábějí a vyšívají slovanské kroje, taky není technicky nemožné. Ale umění stopování? Pojí se s ním hluboká znalost okolního prostředí, od útlého dětství upevňované návyky a znalosti. Je to komplexní schopnost získaná roky pozorování. „Její jedinečnost vychází z povahy území,“ dodává Ben-David. „Z toho, jak jsou vyhledávány a interpretovány otisky a pobytové stopy zvířat a lidí v písčitém a nepísčitém terénu.“ 

Poeticky řečeno – severští Inuité umějí číst ve sněhu a beduíni umějí číst poušť. Tedy, spíše uměli. Ben-David proto už před deseti lety založil tzv. Makom Mifgash – Místo setkávání, jakýsi pouštní workshop, na němž zkušení staří beduínští stopaři předávají své poznatky těm, kteří jim chtějí naslouchat. Většinou ne svým potomkům, protože ti už o život v pustinách zájem nejeví. Izraelští badatelé tu usilují o zachování beduínského umu, který paradoxně kvůli zvýšení životní úrovně a vzdělanosti beduínů zaniká.

Měsíce samoty

Jak to fungovalo dříve? Stopování se u beduínů vyvinulo z původních technik volného pasení velbloudů. Mladí, sotva odrostlí chlapci, při ní v roli „pasáčků“ doprovázeli velbloudí stáda Negevskou pouští celé měsíce. Přibližně jednou týdně jim starší člen rodiny přinesl jídlo. Aby je dokázal najít, musel identifikovat jejich polohu. Z drobných náznaků, pobytových stop, trusu a znamení v terénu. Tyto zdánlivě nepatrné detaily mohou trénovanému oku ledaco prozradit.

Podle hloubky stop dokáže stopař určit, zda byl velbloud veden člověkem, nebo se jen volně potuloval a zda něco nesl na zádech. Pokud trus velblouda obsahuje žito, pak se nepásl. Velbloud, který byl veden, by se také nepásl v blízkých křovinách. A pokud ano, tak pouze po stanovené trase. Naproti tomu toulavý velbloud „přeskakuje“ od keře ke keři bez jasného vzoru. Kočovní beduíni stopováním chránili svůj majetek a domovy, pomáhalo jim přežít i v nevlídném podnebí.

TIP: Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci

„Kamery a fotopasti mají v moderní zoologii své nepochybné místo,“ říká Ben-David. „Ale nenahradí tradiční znalost stopování.“ Analýzy DNA umožní identifikovat konkrétního živočicha, ale odebrat jej musíte z trusu, který nejprve naleznete. Satelitní sledování a GPS jsou užitečné, ale nejprve musíte vědět, kam je zacílit. Judská poušť, Negev, Arava a Sinaj mají nespočet stezek, cest a roklí. „A stopování v poušti znamená znát je jednu po druhé,“ dodává. „Umění stopovat znamená naslouchat, soustředit se, zbystřit, vnímat.“ Je to komplikovaný komplex vědomostí, kulturní a etnografický odkaz beduínů, který je třeba uchovat.

Země čelí neustálému bombardování menšími či většími částicemi z kosmu. S opravdu hmotnými meteoroidy se naštěstí nesráží příliš často, a protože ji obklopuje atmosféra, dokážou až na povrch proniknout v podobě meteoritů jen skutečně velká tělesa. 

TIP: Lovci vesmírného kamení: Jak najít meteorit?

Meteority primárně dělíme na relativně vzácné železné a na běžné, kamenné, které opět členíme na dvě skupiny – achondrity a chondrity. Asi 86 % všech meteoritů reprezentují druhé zmíněné. Daný materiál patří v naší soustavě mezi ty nejstarší známé a jeho chemické složení odpovídá zárodečné sluneční mlhovině s výjimkou těkavých prvků. Rozřízneme-li chondrit, uvidíme kulovité částečky, tzv. chondrule, tvořené minerály jako olivín či pyroxen. Jde o kondenzace meteorické taveniny, jinak chondrit sestává převážně z křemičitanů. 

Achondrity chondrule neobsahují, jedná se o magmatickou horninu. Zřejmě představují úlomky kůry diferencovaných asteroidů, které se rozpadly při srážce, a tvoří asi jen 3 % všech meteoritů nacházených na Zemi.