Ruka neznámého vraha přeťala 4. srpna 1306 více než čtyři sta let trvající vládu Přemyslovců v českých zemích. Po smrti krále Václava III. (1305–1306) se objevili hned dva vážní zájemci o trůn. I díky významným intervencím jeho otce, zvolila šlechta králem nejprve Rudolfa Habsburského, který navíc záhy přijal za choť vdovu po Václavu II., Elišku Rejčku. Nedlouhé panování ještě zkomplikovala vzpoura domácí aristokracie, která vypukla již několik měsíců po Habsburkově nástupu k moci. Celou situaci nakonec roku 1307 vyřešila jeho dodnes ne zcela objasněná smrt.

V polovině léta téhož roku se svatováclavské koruny ujal manžel Anny Přemyslovny, Jindřich Korutanský. Ten musel od počátku čelit Habsburkům i odpůrcům z řad domácí šlechty, kterých v průběhu několika let výrazně přibývalo. Nespokojenost s králem nakonec vyústila ve spiknutí a dosazení zcela nového panovníka z rodu Lucemburků. Klíčovou roli v něm měla sehrát další přemyslovská princezna – Eliška. 

Místo kláštera politika

Budoucí česká královna přišla na svět jako páté dítě jedenadvacetiletého krále Václava II. (1283–1305) a jeho ženy Guty Habsburské 20. ledna 1292. Matka zemřela jen pět let po Eliščině narození a dosud mladý král, který spatřil šanci rozšířit svou moc o Polsko, si roku 1300 přivedl novou manželku. Macechou malé princezně se měla stát teprve dvanáctiletá Richenza, později známá jako Eliška Rejčka, dcera polského panovníka Přemysla II. Velkopolského. Obě pozdější rivalky – nevlastní matku i dceru tak od sebe dělily pouze čtyři roky. K rodinné pohodě příliš nepomohl ani požár pražského Hradu roku 1303, který panovnický dvůr vyhnal do domu klenotníka Klimenta poblíž dominikánského kláštera nedaleko Juditina mostu. 

Spekuluje se, že se Eliška původně připravovala na duchovní dráhu. Napovídala by tomu její hluboká zbožnost, vliv výchovy ze strany její tety Kunhuty, abatyše kláštera sv. Jiří i to, že zůstala do poměrně vysokého věku neprovdána. Dějiny jí však připravily jiný osud.

Po předčasné smrti mladičkého krále Václava III. se rozehrála komplikovaná hra o český trůn. Zatímco macecha Eliška Rejčka v prvním momentě vsadila na Habsburského kandidáta, jiná z dcer Václava II. Anna, podporovala svého manžela Jindřicha Korutanského.

Eliška Přemyslovna zprvu podporovala korutanskou stranu, kolem roku 1309 se však její postoj zásadně změnil. „…urozená panna, z rodu královského zrozená, mladá věkem ale dospělá mravy a duchem stará, Eliška, dcera pana Václava, […] začala okem tichého pozorování jasněji chápat, […] že je totiž zcela nemožné, aby mohl nějak v tak silném království zůstat dlouhou dobu onen slabý král, pro něhož panovat znamenalo nedbat,“ informuje nás Zbraslavská kronika. Ve skutečnosti však hlavní roli hrál zřejmě vliv české šlechty a duchovenstva, které se rozhodlo využít princeznu pro státní převrat. 

Lucemburkové na trůně

Spiklenci si dobře uvědomovali, že pro svůj plán budou potřebovat silného spojence. Obrátili se proto na římského krále Jindřicha Lucemburského (1308–1313) s nabídkou české koruny. Ten nabídl českým zástupcům svého čtrnáctiletého syna Jana, který měl nárok na trůn zpečetit sňatkem s poslední svobodnou přemyslovskou princeznou, Eliškou. Ta mezitím musela čelit pokusům Jindřicha Korutanského provdat ji za jistého málo významného míšeňského šlechtice. Nakonec musela uprchnout z Prahy v přestrojení a ukrýt se v Nymburku nad Labem.

V roce 1310 se pak se pak se skvostným doprovodem vydala do Říše vstříc svému novému ženichu. Sňatek Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny se konal 1. září v johanitském klášteře v Heimbachu nedaleko Špýru. Krátce po jeho uzavření vyrazil pár v čele početného vojska do Prahy, ujmout se vlády nad zemí. 

Jindřich Korutanský původně plánoval bránit Prahu, v prosinci 1310 však Eliščini podporovatelé ve městě otevřeli brány a nový král slavnostně vjel do metropole. Korutanec s manželkou se ještě nějaký čas drželi v troskách pražského hradu, později jim ale bylo umožněno uprchnout ze země. Eliška svou sestru Annu již nikdy nespatřila. 

V únoru následujícího roku se konala slavnostní korunovace a vláda Lucemburků mohla oficiálně začít. Pro Elišku šlo zprvu o šťastné období, neboť mladý vladař dosud sbíral zkušenosti a ona si tak u dvora udržela značný vliv. Radostný čas ještě podtrhlo narození dcery Markéty v roce 1313.

Konec idyly

Už necelé dva měsíce po narození prvního potomka přišla do Prahy zlá zpráva. Janův otec Jindřich VII. zahynul v Itálii při cestě za císařským titulem. Mladého krále nyní čekal vstup do evropské politiky, kde se měl podílet na volbě nového římského panovníka. Odjel tedy ze země a od té doby už zde mnoho času nestrávil. Na politickém kolbišti obstál, protože za podporu jednoho z kandidátů, Ludvíka Bavora (1314–1347), proti Habsburkům si vymohl značná privilegia. Vládu v zemi však zanedbával a skutečnou moc tak uchvátily intrikující frakce domácích aristokratů, takzvané šlechtické kotérie. 

V čele první z nich stál bohatý a vlivný Jindřich z Lipé, jehož milenkou se stala již dvojnásobná vdova Eliška Rejčka. O vlivu a moci šlechtice svědčí už to, že si mohl dovolit otevřený poměr s někdejší manželkou dvou českých králů. Sama Rejčka pak držela po manželích bohaté dědictví včetně několika věnných měst v čele s Hradcem Králové. Druhou kotérii, k níž se hlásila i královna Eliška, vedl její věrný podporovatel Vilém Zajíc z Valdeka. Tomu se s královninou pomocí podařilo vymoci na králi svolení k zatčení Jindřicha z Lipé, kterého před Janem křivě obvinili ze zrádných úmyslů. Tato intrika však vedla k vzedmutí odporu mocného rodu z Lipé a jeho příznivců a země se ocitla na pokraji občanské války. 

Králův hněv

Obtížnou situaci se podařilo zažehnat až díky pomoci Janových zahraničních spojenců v čele s jeho strýcem trevírským arcibiskupem Balduinem Lucemburským a mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Ti přitáhli do Čech na čele vojska a obnovili královu autoritu. Druhého jmenovaného pak Jan jmenoval správcem země pro dobu své nepřítomnosti. 

Triumf nad odpůrci dodal královně Elišce sebevědomí a ta se začala vměšovat do vlády ještě aktivněji než dříve. Zcela otevřeně přitom podporovala stranu Viléma Zajíce z Valdeka, kterému dokonce svěřila výchovu nově narozeného následníka trůnu Václava (pozdějšího krále Karla IV.). Nespokojenost na straně Jindřicha z Lipé stále narůstala a když v roce 1317 opustil správce Petr z Aspeltu znechuceně zemi, vypověděl šlechtic královně poslušnost. Tentokrát se však poučil z předchozí zkušenosti a získal na svou stranu podporu Habsburků. Králi se tentokrát nepodařilo situaci zvládnout jako v předchozím případě a byl donucen k vyjednávání. Smlouvou z Domažlic musel české šlechtě přislíbit rozsáhlé ústupky a z nešťastné situace, celkem právem, obvinil manželku. Vztah mezi Janem a Eliškou se nyní pohyboval na ostří nože. 

Krize graduje

Brzy však mělo být ještě hůř. Nejprve v dubnu 1320 zemřel druhý syn Přemysl Otakar. Poté král uvěřil pomluvám šířeným stoupenci Jindřicha z Lipé, že se Eliška chystá Jana sesadit a pomocí svých podporovatelů dosadit na trůn svého syna Václava. Rozlícený panovník překvapil svou manželku na hradu Lokti, kde zrovna s dětmi pobývala, obsadil jej vojáky a královně vyčetl všechny skutečné i domnělé chyby, jichž se měla dopustit. František Palacký popsal dramatickou scénu slovy: „Král, prudkým hněvem uchvácen, přichvátal tudíž se zástupem branných do Lokte, kdež královna s dítkami svými bydlila. Do hradu vstoupiv, kázal hned, aby posádka tamější opustila místa svá na věžích a zdích, postoupila jich lidem nově od něj přivedeným, a když oni, zaraženi rozkazem tak nenadálým, octli se v rozpacích, kázal hned stříleti do nich jako do nepřátel.“

Temperamentní Eliška zareagovala podrážděně a dramatická manželská hádka skončila jejím uraženým odjezdem do Mělníka. Jan za ní následně poslal její dcery, syna Václava však raději dal odvézt na výchovu příbuzným ve Francii. 

Eliška se však ještě nevzdala a spolu s Vilémem Zajícem z Valdeka a na podnět nespokojeného pražského patriciátu obsadila Prahu. Jan však nechal proti vzbouřené manželce sehnal zemskou hotovost a po obsazení Hradu a Menšího města pražského (dnešní Malá Strana) neměli královna s Vilémem šanci na úspěch. 

Život v ústraní

Konflikt manželského páru a Eliščina porážka vedl ke královnině ústupu do pozadí. Její politické ambice definitivně zkrachovaly a zemi ovládla klika okolo Jindřicha z Lipé a Elišky Rejčky. Ke krátkému sblížení obou manželů ještě nakrátko došlo v letech 1321–1322, kdy se Jan zotavoval po zranění z rytířského turnaje. Z tohoto krátkého období vzešel další syn Jan Jindřich a dvojčata Anna a Eliška.

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Po dalších neshodách a sporech musela královna dokonce načas uprchnout do Bavorska k dceři Markétě. Do Čech se vrátila až v roce 1325. Šlo však již jen o stín někdejší sebevědomé panovnice. Strana jejích příznivců se rozpadla, manžel o ni nejevil zájem a Elišce tak nezbylo než věnovat čas a energii především duchovním záležitostem. Významně se zasloužila o dostavbu Zbraslavského kláštera, věnovala se sbírkám ostatků svatých a usilovala o svatořečení své příbuzné Anežky České. 

Pozapomenutá královna zemřela 28. září 1330 v ústraní, v domě biskupa Jana Volka. Její ostatky byly pohřbeny v nekropoli ve Zbraslavském klášteře vedle jejího otce Václava II., bratra Václava III. a budoucího vnuka Václava IV.

Zatímco vše okolo nás, co fotografujeme, můžeme spojit s vlastní smyslovou zkušeností, u vesmíru to možné není. Propastné vzdálenosti činí z drtivé většiny objektů na noční obloze něco nedosažitelného. Automaticky se spouští fantazie a z kosmu se stává prostředí pro inspiraci v umělecké rovině. Na druhou stranu je tu pochopitelně věda, jež se nám z dostupných dat zachycených detektory v nejrůznějších oborech spektra snaží poskytnout alespoň základní představu, co se v našem kosmickém okolí nachází a děje. Jenomže jak rozlišit, který snímek podává informace o fyzikální skutečnosti?

Barevný kámen úrazu

První „kámen úrazu“, na který fotograf noční oblohy narazí, představují barvy – konkrétněji rozdíl mezi spektrální citlivostí oka a čipu fotoaparátu v nočním prostředí. Sítnici, na niž dopadá světlo, pokrývají dva typy světločivných buněk, tzv. fotoreceptorů. Ve dne oko využívá čípky citlivé na barvy: Ve zdravém orgánu je jich přibližně sedm milionů a složitou řadou fotochemických reakcí nám umožňují vnímat spektrum viditelného světla v oblasti vlnových délek zhruba mezi 380 a 750 nanometry, přičemž nejcitlivější jsme na hodnoty okolo 550 nm odpovídající zelenožluté barvě. 

Při nižším osvětlení a později ve tmě se oko musí adaptovat, a to pomocí vyšší koncentrace tzv. rodopsinu a aktivace citlivějších tyčinek. Ve zdravém oku se jich nachází přibližně 130 milionů, tj. zhruba dvacetkrát víc než čípků, nejsou však citlivé na barvy. Jejich maximální citlivost se přitom ve spektru posouvá blíž k zelené, okolo 505 nm, takže objekty svítící v dané barvě vidíme v noci nejjasněji, ovšem bez barevného odstínu. V barvách za tmy vnímáme pouze kontrastně jasné a ostré zdroje světla jako lampy, osvětlení v oknech, reflektory aut apod. – na rozdíl od mlhavých a slabých objektů v podobě mlhovin, Mléčné dráhy či vzácné noční duhy.

Oko versus fotoaparát

Oproti tomu výstup z digitálního senzoru (CCD čip) v prakticky jakémkoliv typu digitálního fotoaparátu se generuje tak, aby byl reprezentován v barvách zhruba odpovídajících vnímání lidského oka ve dne, což se řeší zpravidla umístěním filtru s patřičnou barevnou propustností před senzor. Oproti oku bude ovšem spektrální citlivost fotoaparátu pochopitelně stejná ve dne i v noci. Noční snímek tedy bude barevný a barvy budou odpovídat právě té spektrální citlivosti, jakou aparátu určil jeho výrobce.

Z neznalosti zmíněného faktu mimochodem vyplývá drtivá většina neoprávněné kritiky noční fotografie od laické veřejnosti. Slova „takhle to přece nevypadá“ nebo „je to fotomontáž, takhle to není vidět“ totiž neberou v potaz základní pravidlo jakéhokoliv argumentování, a sice nastavení počátečních podmínek. U digitální fotografie jde o vlastnosti fotoaparátu (spektrální citlivost), nikoliv o citlivost oka. A zatímco výsledky z focení při běžné denní míře světla, v němž je oko ještě citlivé na barvy, se vesměs shodují s naší vizuální zkušeností, u noční fotografie už tomu tak být nemůže. Pro správnou reprezentaci barev se proto musíme spolehnout na vědu.

Korektnost existuje!

Běžný fotoaparát má přibližně stejnou barevnou citlivost jako lidské oko: Největší je kolem zelenožluté barvy, čemuž napomáhá UV/IR filtr umístěný před senzorem, a u většiny digitálních zrcadlovek také tzv. Bayerův filtr. Jeho konfigurace – dvě políčka s propustností v zelené barvě na dvě v červené a modré – zajišťuje větší propustnost v zelené části spektra. Vnitřní konfigurace pak finálně reprezentuje zastoupení barev tak, aby maximálně odpovídaly spektrální citlivosti oka.

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Astrofotografové si navíc nechávají aparáty ještě speciálně upravit. Vědí totiž, že i kdybychom měli oči na barvy citlivé stejně ve dne jako v noci, některé objekty bychom nepozorovali v plné záři. Právě citlivost zejména v zelenožluté oblasti omezuje i klasické aparáty v zachycování některých specifických září z vesmíru. Nejznámější je tzv. emise H-alfa zářícího vodíku o vlnové délce 656,3 nm (červenofialová), v níž svítí velká část rozsáhlých oblastí mezihvězdné látky. Aby tedy byly snímky barevnější, ne však uměle „přibarvené“, vyměňují fotografové standardní IR/UV filtr za nějaký s větší propustností v červené i modré části spektra. 

Jde zásah do fyzikální korektnosti snímků? Odpověď zní „ne“. Realita je totiž daná detektorem a jeho vlastnostmi, nikoliv naším dojmem. Například i různí živočichové mají různě citlivý zrak. Skutečnost definovaná jejich očima se proto od té naší výrazně liší. Ani barevné snímky noční oblohy pořízené modifikovaným fotoaparátem tudíž nejsou nereálné, ale odpovídají fyzikální a technické realitě přístroje. 

Citlivé úpravy

Problém tedy nastává až při zpracování. Krajinářská astrofotografie se proto snaží pracovat právě s tím, na co a v jaké míře je použitý aparát v noci citlivý, a reprezentovat barvy jevů i objektů noční oblohy korektně. Už zaznělo, že se na nebi běžně setkáváme s červenofialovou emisí zářícího vodíku, ale mohli bychom pokračovat dál. Je například známo, že vzduch sám svítí: Daleko od měst lze zaznamenat tzv. airglow, přirozené záření atmosféry, které tvoří důsledek celé škály energetických fotochemických řetězových reakcí molekul a atomů vzduchu, mimo jiné kvůli ultrafialovému záření ze Slunce. Airglow má několik specifických emisí, z nichž jedna – emise kyslíku – se dá snadno zachytit i neupraveným fotoaparátem, neboť září právě v zelenožluté oblasti o vlnové délce 558 nm.

Barvy samotných hvězd odpovídají jejich povrchové teplotě: Stálice zářící do modra mají na povrchu přes dvacet tisíc stupňů, ty načervenalé naopak méně než čtyři tisíce. I Mléčná dráha má jasně definované odstíny – na mnoha místech „sněhově bílou“ vyjma oblastí, kde před ní přechází tmavá mezihvězdná látka a způsobuje červenání vzdálených hvězd. Všechny zmíněné odstíny přesně definuje jejich vlnová délka a v paletě barev v editačních programech s nimi koresponduje konkrétní hexadecimální hodnota. Snímky tedy mohou být opravdu fyzikálně korektní i po úpravách v počítači.

Barvy v rovnováze

Aby byly fotografie skutečně fyzikálně (spektrálně) korektní, je zapotřebí přistupovat i k úpravám nanejvýš sofistikovaně. V první řadě nesmí ve výbavě chybět precizně kalibrovaný monitor s maximální možnou hodnotou reprezentace barev v modelu RGB. Mezi známé „neduhy“ při dosahování správných barev patří rovněž fakt, že modrá se nejvíc rozptyluje i v optické soustavě aparátu a dává na okrajích Mléčné dráhy vyšší hodnoty svého odstínu, než jaké tam skutečně mají být. V přechodech je proto třeba se jí citlivě zbavit, aby vymizela tam, kam byla jen rozptýlena, ale zůstala u hvězd, které opravdu modré jsou – mají vysoké povrchové teploty. 

Významný, ne-li kardinální problém představuje světelné znečištění z měst, jež práci velice komplikuje: Do snímku noční oblohy dodává odstíny emisí například sodíkových a rtuťových výbojek, které nepocházejí z vesmíru. Správné určení tzv. neutrálního bodu na fotografii, kde není emise žádné hvězdy, mlhoviny ani atmosférického jevu, a tedy správné vyvážení barev je proto výrazně obtížnější než na snímcích pořízených stovky kilometrů od metropolí. Fyzikálně korektní krajinářská astrofotografie tak tvoří výsledek důkladného a sofistikovaného „ošetření“ pořízených dat, s přihlédnutím nejen ke zmíněné spektrální charakteristice aparátu, ale i k podmínkám při focení. 

Past na šum

Krajinářská astrofotografie v kombinaci s pokročilou digitální technologií v současnosti nabízí mnohem víc než klasický „jednocvak“ krajiny s noční oblohou. Metody zpracování zde umožňují, a velice často přímo vyžadují důmyslnější práci s větším množstvím dat. Znovu tak nastupuje otázka, zda astrofotografie – ať už krajinářská, nebo klasická – nepředstavuje vlastně fotomontáž. Obecně o fotomontáži mluvíme jako o výsledném obrazu vytvořeném z více snímků, a to (v dnešní době) digitální cestou. Výsledkem je tudíž kompozit z nezávislých obrazů, které se nějakou zvolenou metodou „postarají“ o zamýšlený výsledný dojem.

Nejčastěji se s pojmem „fotomontáž“ ve spojitosti s astrofotografií setkáváme u snímků, jež například zaznamenávají více poloh Měsíce vůči nějakému objektu na obzoru. Jde o tzv. multiexpozici neboli vícenásobné intervalové snímání stejného pole, přičemž jednotlivé snímky se vhodnou cestou složí do jediného obrazu. Důvod, proč se k dané metodě astrofotografové uchylují, je ovšem mnohem sofistikovanější: Víc expozic sestavených do jednoho obrazu umožňuje zprůměrovat, a tudíž i zredukovat nežádoucí šum, který by při pořízení jediné manuálně přerušované expozice naopak signifikantně narostl.

Mezi vědou a uměním 

O něco komplikovanější je „obhájit“ obraz noční oblohy s meteorickým rojem. Daný typ krajinářské astrofotografie se u laické veřejnosti těší možná největší oblibě a je rovněž výsledkem důmyslného sloučení velkého objemu dat, která se navíc mnohdy nepořizují v krátkém časovém úseku, nýbrž i během několika následujících nocí. K počátečním podmínkám zde ovšem patří stejné místo focení (polohy meteorů vůči hvězdnému pozadí jsou pro každé stanoviště unikátní) a stejné metody zpracování pro všechny snímky vložené do výsledné mozaiky. Uvedené fotografie mají především edukační charakter.

Metod a postupů v krajinářské astro­fotografii přitom existuje celá řada a většina z nich vyžaduje k vytvoření výsledného obrazu větší množství dat (fotografií) – ať už hovoříme o panoramatickém či multi­expozičním snímání, nebo o vícenásobné expozici kvůli matematickému potlačení šumu či zvýraznění detailů v jemných strukturách, jako jsou ohony komet apod. Výsledky se potom pochopitelně posuzují dvojmo: Laická veřejnost se na obraz dívá jako na umění, odborná jej hodnotí právě podle počátečních podmínek a zabývá se korektností zpracování i jeho edukačním, ne-li vědeckým přínosem.

TIP: Poznejte hvězdný ráj jižního nebe s českým astrofotografem Petrem Horálkem

Krajinářská astrofotografie si klade za cíl „potěšit“ obě skupiny, aby vyvolala větší zájem o noční přírodu a vesmír. Proto se umělecký aspekt věci projevuje pouze v kompozici a kreativitě záběru, nikoliv však v lehkovážném přístupu k datům bez znalosti daného úkazu či obecně objektů na noční obloze. Astrofotografové jsou tudíž mnohdy minimálně amatérskými astronomy, sami pronikají do tajů vesmíru a zodpovědně své obrazy prezentují tak, aby podnítili zájem o vědu a nezahanbili vědeckou komunitu před očima veřejnosti.

Jen málo typů německé vojenské techniky budilo u protivníků takové obavy jako „tygr“, tedy slavný těžký tank PzKpfw VI. Sovětští, američtí či britští vojáci věděli, že šanci na úspěch jim zajišťuje jen početní přesila či výhodné taktické postavení a že zničení německých monster bude nejspíše vykoupeno velkými ztrátami středních obrněnců. Existovala ale i jiná cesta, kterou reprezentovaly stíhače tanků. Kombinace rychlosti a palebné síly se měla stát trumfem, jenž překoná odolné, ale neohrabané tigery. Za vrcholný prostředek tohoto přístupu lze považovat M18 Hellcat, jedno z nejrychlejších pásových vozidel všech dob.

Najdi, udeř, znič!

Doktrína obrněných jednotek americké armády na počátku druhé světové války vnímala tanky coby stroje, které podpoří pěchotu při prolamování nepřátelských linií, průlom zajistí a pak zamíří do týlu protivníka, nebo pomůže pěšákům při likvidování zbylých míst odporu. Obrněnce US Army se neměly vyhýbat ani střetu s nepřátelskými stroji během vlastního postupu, nicméně o obranu proti případnému tankovému útoku protivníka se měly starat zejména tažené kanony. Zprávy o bojích ve Francii v roce 1940 ale vedly k posilování názoru, že protitankové zbraně musejí být pohyblivější, protože kanony a jejich obsluhy se prostě nedokáží přemisťovat a seskupovat tak rychle, aby mohly chránit místo, kde se právě nepřítel snaží o průlom linie.

Experimentovalo se proto s montáží kanonů na nákladní auta či polopásové transportéry a 1. prosince 1941 formálně vznikl nový druh vojsk, který nesl název Tank Destroyer Force. Jeho velitelem se stal podplukovník Andrew Bruce, který ale tvrdil, že vývoj stíhačů tanků musí nabrat jiný směr. Prosazoval motto „Seek, Strike, Destroy!“ (tedy „hledej, udeř, znič!“) a představoval si vozidlo, jež bude jakýmsi ekvivalentem křižníku, tedy propojí vysokou rychlost a palebnou sílu, kdežto na tanky se díval jako na pomalé bitevní lodě.

Drápy pekelné kočky

Pro nový stíhač tanků se nejprve počítalo s 37mm kanonem, ale záhy bylo jasné, že tento kalibr nestačí. Proti sílícím pancířům toho stále méně dokázaly i 57mm zbraně, takže se jako vhodná jevila ráže 76,2 mm. Takové dělo dostal stíhač tanků M10 Wolverine na podvozku M4 Sherman, ale Bruce se postavil proti tomuto designu a žádal něco mnohem rychlejšího.

Proběhla řada experimentů a jako nejslibnější se jevil návrh automobilky Buick, jež tedy v lednu 1943 získala kontrakt na stavbu šesti prototypů T70 GMC (Gun Motor Carriage). Šlo o velmi lehký obrněnec, jenž nesl kanon M1A1 ráže 76,2 mm v otevřené věži a nabízel skutečně výjimečnou pohyblivost. Bruce byl nekriticky nadšen, ale zaznívaly i skeptické hlasy.

Redukce výrobních plánů

Mnozí důstojníci varovali, že proti pancířům nových německých tanků nebude 76,2mm kanon stačit, a prosazovali další zvětšování ráže. Výsledkem se stal typ M36 Jackson, který fakticky spojoval design M10 a nové 90mm dělo. Bruce, v té době už brigádní generál, ale pořád sázel na program T70 a svým vlivem jej dokázal „protlačit“ do fáze sériové výroby pod názvem M18. Bojové jméno Hellcat, které mu dala do vínku společnost Buick, nemělo v US Army nikdy oficiální status, ačkoli se běžně používalo.

Původní plány říkaly, že vznikne 8 986 kusů, jenže nakonec se výroba zastavila po 2 507 exemplářích (včetně prototypů), z nichž navíc okolo 650 odpovídalo různým odvozeným vozidlům. Bruce se tedy dočkal jen asi 1 850 svých vysněných „protitankových křižníků“. Redukce plánů odrážela zjištění z reálného provozu a nasazení M18, jež dorazily do Evropy v květnu 1944.

Nic pro klaustrofobiky

Brzy se ukázalo, že se jedná o nesmírně kontroverzní design – spory o jeho hodnotě ostatně stále trvají. Hellcat měl původně letecký hvězdicový motor Continental spojený s tehdy revoluční samočinnou převodovkou Torqmatic. Pokrokový byl také podvozek, jelikož M18 jako první sériově vyráběný obrněnec US Army dostal závěsy s torzními tyčemi. Vážil jen 17,5 tuny, takže se mohl chlubit oficiální maximální rychlostí 88 km/h, ačkoli ve skutečnosti zvládal bezmála 100 km/h.

TIP: Lovec proti lovci: Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

Platil za to ale minimální ochranou osádky, jež navíc pracovala ve velmi stísněných podmínkách. Také se potvrdila ona varování před nedostatečnými účinky děla ráže 76,2 mm. Alespoň částečným řešením se stala nová munice HVAP s wolframovým jádrem, kvůli níž se již v předstihu začal vyrábět zdokonalený kanon M1A2 s úsťovou brzdou. Munice HVAP umožnila probíjet i čelní pancéřování tanků Panther na vzdálenost až 1 000 m, avšak s mimořádně odolnými tigery si Hellcat zpravidla poradil jen při palbě do jejich boků či týlu.

Dokončení: Zimní zápas ocelových šelem (2): Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger (vychází v neděli 22. ledna)

Lidské tělo je velice složité a my mu stále nerozumíme tak, jak bychom potřebovali. Proto stále neumíme řešit řadu věcí, s nimiž se tělo potýká. Jako například jizvy. Objevují se snadno a je velmi těžké, ne-li nemožné se jich úplně zbavit. Badatelé britské Královské univerzity v Londýně využili pozoruhodný dřívější poznatek, že kůže jizev, na rozdíl od původní pokožky, neobsahují žádné vlasové folikuly, z nichž vyrůstají chlupy.

Odborníci si také již před časem všimli, že se pokožka lidí, kteří jsou více porostlí chlupy, hojí po zranění rychleji a vytváří méně výrazné jizvy, než u lidí s méně výrazným ochlupením. Předešlý výzkum rovněž ukázal, že transplantace vlasových folikulů urychluje hojení čerstvých poranění.

Transplantace do jizvy

Claire Higginsová a její kolegové zašli ještě dál. Zkusili, jestli je možné zmenšit nebo ještě lépe úplně eliminovat již vyvinuté jizvy. Uspořádali proto experiment, v němž transplantovali vlasové folikuly třem pacientům, kteří měli jizvy běžného typu na hlavě. Před transplantací a pak po uplynutí 2, 4 a 6 měsíců odebírali vzorky tkáně jizev. Jejich výzkum publikoval odborný časopis npj Regenerative Medicine.

Výsledky experimentu jsou velmi povzbuzující. Ukázalo se, že transplantované vlasové folikuly nejen vytvářejí nové vlasy, což je jejich „práce,“ ale rovněž ve svém okolí vyvolávají významné strukturální a genetické změny v tkáni jizev, které jizvu mění směrem k normální zdravé tkáni.

TIP: Průlom v léčbě plešatosti: Probuzené kořínky a farmy na pěstování vlasů

„Pokud dojde ke zjizvení, pokožka v tom místě za normálních okolností už nikdy v plném rozsahu nezíská původní vlastnosti a funkce. Dosavadní snahy regenerativní medicíny o přeměnu jizev na původní pokožku nebyly příliš úspěšné,“ vysvětluje Higginsová. „Náš objev může vést k novým léčebným postupům, které by mohly významně omezit nebo úplně potlačit zjizvenou tkáň a obnovit původní zdravou pokožku.“

Na severovýchodě Keni, na východním úpatí pohoří Mt. Kenya, se skrývá jeden z nepříliš známých přírodních pokladů. Národní park Meru, jenž má rozlohu 870 km², patří mezi středně velká chráněná území. Protože je však součástí komplexu chráněných území, jenž zahrnuje národní park Kora (1 618 km²) a přírodní rezervace Bisanadi (600 km² ), Rahole (1 477 km²) a Mwingi (682 km²), což v souhrnu znamená více než 5 000 km², představuje živoucí kus původní divočiny východní Afriky. 

Minulost plná slávy i smutku

Národní parky Meru a Kora jsou spojovány s mimořádnými osobnostmi ochrany přírody. Kasovní trhák Born Free o lvici Else, jenž vznikl na konci 60. let minulého století, byl natočen podle událostí, jež se odehrávaly právě zde. Jména George Adamsona (jenž si ve svahilštině vysloužil přezdívku Baba ya Simba, tedy Otec lvů) a jeho ženy Joy jsou všeobecně známá. V sedmdesátých letech sem i proto ročně proudily desetitisíce návštěvníků, aby zhlédli místa s vazbou na úspěšný film a také, aby pozorovali zástupce v té době zde velmi bohaté fauny. 

Ekoturistika právě zažívala boom a národní park Meru patřil k nejoblíbenějším v celé Keni. V osmdesátých letech se to ale zásadně změnilo. V oblasti se rozmohlo masivní pytláctví, které původní bohatou faunu srazilo na kolena a například nosorožci byli totálně vystříleni. George Adamson se snažil tomuto řádění postavit do cesty společně s další osobností ochrany přírody Tony Fitzjohnem, ale neúspěšně. V roce 1989 byl Adamson spolu s dvěma spolupracovníky zastřelen pytláky v rezervaci Kora. Ta se o několik let později stala národním parkem, který se snaží pozvolna rehabilitovat zmíněný Tony Fitzjohn, mimo jiné autor knihy Born Wild.

Příjezd mezi akácie a baoaby 

Národní park Meru jsem v navštívil v roce 2009 a pak znovu roku 2017, vždy jako individuální turista. Přes různé drobné potíže jsem ani jednou nelitoval. Silnice vedoucí z města Meru je zpočátku perfektní asfaltka, která se však na posledních padesáti kilometrech mění v tankodrom. Je plná děr, jejichž celková plocha na posledních kilometrech převyšuje plochu zbylého asfaltu.

Než dosáhnete kýžené vstupní brány Murera, musíte proto jet velmi pomalu. Podle nových pravidel Správy keňských parků (Kenya Wildlife Service) není v současnosti možné platit cokoli v hotovosti, ale bez problémů hradíme vstupní poplatek a ubytování v chatkách Kinna kreditní kartou. Kdo má méně času, více peněz a chtěl by rozbitou příjezdovou cestu vynechat, může přiletět z Wilsonova letiště v Nairobi přímo do centra parku, kde je dobře udržovaný přistávací pruh, asi za hodinu. V tom případě ale také musí zvolit ubytování v jedné z místních soukromých lodží.

Dechberoucí krajina Národního parku Meru. (foto: František Pelc - se souhlasem k publikování)

Pár stovek metrů od brány vás pohltí krásná africká krajina tvořená savanou s akáciemi, solitérními palmami dumami thébskými (Hyphaene thebaica) a baobaby. Jsou zde rozsáhlé plochy polovyschlých sezónních mokřadů, a to vše rámují osamocené skalní suky (inselbergy) vulkanického původu a v dálce hřbety pohoří. 

Sloni se vracejí

Přestože je park už v kontaktu s polopouštní krajinou, je bohatý na vodu a protéká jím více než deset různě velkých řek a potoků. Největší řeka Tana tvoří jihovýchodní část jižní hranice, severní ohraničení je zase totožné s tokem říčky Rojewero. Občas je v dálce k vidění i monumentální masiv Mt. Kenya, jenž je po Kilimandžáru druhým největším vrcholem Afriky.

Konstatoval jsem, že od roku 2009 se charakter parku, bohudík, na první pohled nezměnil. Je zde stále k vidění divoká opuštěná krajina a lze tady pozorovat zástupce africké megafauny v téměř kompletním složení. Rovněž ptáků se zde vyskytuje okolo 400 druhů. Určitým indikátorem stavu fauny je populace slona afrického. V šedesátých letech, kdy byl park založen, zde žilo více než 3 500 jedinců. Po pytláckých masakrech v osmdesátých letech zbylo sotva 200 slonů a v posledních desetiletích se populace pozvolna zotavuje. Podle nedávného sčítání je na území parku Meru a části přilehlé reservace Bisanadi vázáno 650 kusů. Stojí za zmínku, že tlak pytláků i tak dodnes zůstává problémem a v okolních rezervacích, dokonce ani v navazujícím NP Kora, dnes prakticky žádní sloni trvale nežijí.

Noc skoro dobrodružná 

Úplně první noc v kempu Kinna byla docela rušná. S ženou Ivetou jsme na místo dorazili pozdě odpoledne a byli jsme jedinými hosty kempu. Vůz se stanem na střeše jsme umístili nedaleko sociálních zařízení a rozdělali oheň, protože se začínalo stmívat. Při sklence vína a za plápolání ohně jsme se kochali africkou noční oblohou plnou hvězd a rozhlíželi se kolem, když nedaleko od nás zasvítily v měsíčních paprscích dva páry očí. Dávám přednost tomu, když vím, s kým mám tu čest, a tak lezu do vozu a rozsvěcuji světla. A vida – našimi společníky jsou hroší matka s mládětem. Zaparkovali jsme na jejich každodenně využívané trase. 

Přeparkoval jsem proto o deset metrů vedle a hroší máma s potomkem nás za chvíli důstojně minuli. Rozdělali jsme tedy nový oheň a meditovali o tom, jak jsme byli moudřejší a ustoupili. Jenže netrvá dlouho a v temné noci opět vidíme odlesky mnoha párů očí. Opakuji již osvědčený postup a světla našeho auta tentokrát odhalí několik desítek buvolů, kteří se přes náš kemp vrací od řeky do savany. Podruhé se nám už nechce „být moudřejší“, a tak auto zůstává na svém místě. Přikládáme na oheň a jdeme raději spát. 

Když nás po zpola probdělé noci ráno vítá správce kempu, chvíli máme pocit, že přece jen ještě spíme. Jako doprovod s sebou totiž má ochočenou žirafu! Po zkušenostech první noci jsme se každopádně přestěhovali do jedné z jednoduchých, ale pohodlných chatek. V kempu jsme kromě ní využívali i překvapivě udržovaný bazén a celkem jsme zde strávili týden. Kinna není žádný luxus, ale za nízkou cenu poskytuje základní komfort a neopakovatelnou atmosféru uprostřed divoké přírody. Vždyť kde se vám k domu budou pravidelně chodit pást impaly a v noci uslyšíte řvát lva, kterého navíc uvidíte i za denního světla…

Luxus vzácné fauny

Poznávání parku v samostatně řízeném voze má v porovnání s organizovaným zájezdem svá úskalí, mezi něž v prvé řadě patří menší znalost místních podmínek. Na druhé straně jste ovšem pánem svého času a každé zajímavé pozorování uspokojí váš objevitelský syndrom. My jsme za týdenní dobu našeho pobytu potkali jen pět dalších aut s turisty a naopak jsme viděli velké množství zástupců místní fauny. 

V národním parku není všechno úplně v pořádku. Například v období sucha je oblast nekontrolovaně využívána jako pastva pro početná stáda krav, koz i velbloudů. Místní pastevci vědí, že na rozdíl od okolí tady je k dispozici voda a přece jen méně destruktivně spasená zeleň. Terénním autem se dá park poznávat celoročně, ale deště v období od dubna do června činí některé části dočasně nepřístupnými. Přesto se dá říct, že pokud chcete vidět kus krásné africké krajiny a mít šanci pozorovat vzácná zvířata bez společnosti dalších aut, je tento park na severovýchodě Keni velmi dobrou volbou.

Dvaašedesátiletý Zdeněk Přikryl absolvoval během posledních patnácti let tolik operací, že by mohl vyučovat katetrizační medicínu z pohledu pacienta. Patří zhruba k tisícovce Čechů trpících tzv. plicní hypertenzí, kdy se cévy plic kvůli abnormálně vysokému tlaku ucpávají, což způsobuje potíže s dýcháním. 

Japonské balonky

Před třinácti lety podstoupil Zdeněk jeden z nejnáročnějších zákroků, jež se v té době na našich operačních sálech prováděly: Lékaři mu třikrát zastavili krevní oběh a čistili mu plíce ručně. Pooperační stav navíc nevypadal nijak povzbudivě, protože se Zdeňkovi zpočátku neobnovila funkce ledvin. Padesáté narozeniny sice již oslavil jako víceméně zdravý, ale operace mu nepomohla úplně. Do drobných plicních cév se chirurg žádným nástrojem nedostane, a zůstává tak jen otázkou času, kdy se potíže obnoví. 

Japonští odborníci však přišli s novým řešením. „Několik japonských center vyvinulo velmi sofistikovaný, ale zároveň nesmírně jednoduchý postup,“ popisuje Pavel Jansa, vedoucí Centra pro plicní hypertenzi Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Při tzv. balonkové plicní angioplastice se do zmíněného orgánu zavede přes tříslo tenký drátek a těsně za ním také balonek o průměru pouze několika milimetrů, jímž se céva snadno roztáhne. Během operace je pacient při vědomí a reaguje na pokyny, jak má dýchat nebo naopak zadržet dech. 

Vše je jinak

Jako jedna z prvních pacientek zákrok podstoupila mladá inženýrka ekonomie a maminka dvou dětí Kamila Gelbičová, která nedávno prodělala embolii, a má tak k plicní hypertenzi nakročeno. Ještě před pěti lety by jí v nemocnici příliš pomoct nedokázali. „Pacienti, kteří mají ‚pouze‘ obtíže, se chirurgicky léčí jen velmi komplikovaně, takže bychom byli spíš zdrženliví a zůstali u konzervativní léčby,“ vysvětluje Jansa.

TIP: Jak obnovit poškozené plíce pro transplantace? Pomohou nám prasata

Dnes už je ovšem všechno jinak: K návratu do plnohodnotného života pomůže balonek o průměru 2,5 milimetru, který obnoví funkci té části plic, jež kvůli zúžení cév nepracovala správně. Pacient může po celou dobu sledovat na obrazovce rentgenové záběry, jak se drátek posunuje jeho hrudníkem, aniž by něco cítil. Zákrok trvající několik desítek minut přesto není bez rizika – chirurg musí být mimořádně opatrný, aby neprotrhl tepnu a nezpůsobil krvácení do plic. 

Zpátky do hor

V závažnějších případech navíc jedna operace nemusí stačit, například Zdeněk Přikryl už balonkových angioplastik absolvoval šest. „Na počátku dosahovaly jeho hodnoty plicního tlaku asi pětinásobku normy, ale postupně jsme se dostali zhruba na jedenapůlnásobek,“ objasňuje lékař. Teď už Zdeněk s přítelkyní jezdí na elektrokole, a u Kamily Gelbičové stačila dokonce jediná katetrizace, aby o několik týdnů později mohla vyjet lanovkou na téměř pětitisícový Mont Blanc. 

Desátého srpna 1519 opouštěla přístav v Seville pětice lodí. Na moře je nevedl žádný kastilský, baskický ani katalánský kapitán, ale zkušený portugalský námořník Fernão de Magalhães. Rodák ze Sabrosy vystoupal na vrchol kariéry ve službách španělského krále Karla I. a v novém domově začal užívat jméno Fernando de Magallanes. 

Narodil se zřejmě na jaře roku 1480 do zchudlé šlechtické rodiny a později osiřel. Asi v deseti letech se na přímluvu vlivných příbuzných dostal jako páže k manželce portugalského krále Jana II. a po roce 1495 sloužil na dvoře jeho nástupce Manuela I. Tam se začal zajímat o zámořské výpravy a zkoumal šanci, jak se nějaké zúčastnit. Roku 1505 se potom skutečně vydal s expedicí Francisca de Almeidy kolem afrického pobřeží až do Indie. 

Zatracovaný i vítaný

V následujících letech se plavil v různých funkcích na lodích mezi ostrovy koření (viz Zkratka na moři), dokonale poznal celou oblast až k dnešním indonéským Molukám a prokázal své schopnosti rozhodného velitele a zdatného námořníka. Postupně přitom dospěl k názoru, že Portugalci používají pro spojení se zmíněnými ostrovy špatnou cestu. Lepší navrhl už Kryštof Kolumbus, aniž by ovšem objevil způsob, jak obeplout americký kontinent. 

Magalhães vůbec nepochyboval o existenci nějakého průlivu a po návratu do Portugalska se pokusil získat pro svoji myšlenku podporu u dvora. Jenže neuspěl a při odjezdu z Lisabonu se mu dostalo chladného, až nepřátelského rozloučení. Vydal se tedy do Španělska na dvůr mladého Karla I., což ho v očích tehdejší portugalské elity pasovalo do role zrádce. Každopádně přijetí u sousedů nemohlo být vřelejší a panovník i jeho okolí vyjadřovali nad návrhem uspokojení. Jisté rozpaky ovšem budily Magalhãesovy nároky na výši odměny. Navíc mnozí námořníci a obchodníci v tamních přístavech pohlíželi na příchod Portugalce ke dvoru s nelibostí a jeho požadavky na jmenování do čela expedice je pobuřovaly. 

Posádka ze všech koutů

Nakonec se Magalhães s králem dohodl a stanul v čele odvážného podniku. Do dalších pozic panovník jmenoval Gaspara de Quesadu coby velitele lodi Concepción a Juana de Cartagenu jako Magalhãesova zástupce, který ovšem neměl o námořnictví sebemenší potuchy. Hlavní kvalifikace u něj spočívala v příbuzenském vztahu s arcibiskupem Fonsecou. Byl totiž obecně považován za jeho syna z nelegitimního svazku, a proto se mu dostalo významného postu v podobě velení na největším plavidle flotily – San Antoniu. 

Posádka byla skutečně pestrá a nepatřili do ní jen Kastilci či Baskové, ale také několik Vlámů, Portugalců, Francouzů, Němců a Italů, z nichž nejvíc proslul Antonio Pigafetta. Na cestě poctivě vedl deník, a současníkům i pozdějším historikům tím zajistil spolehlivý pramen informací o tříleté plavbě. Při zastávce na Kanárských ostrovech se pak podařilo najmout další dvě desítky dobrodruhů, a celkový počet členů výpravy při plavbě přes Atlantik tudíž mohl dosáhnout téměř 270. 

Magalhãesovi agenti nakupovali rovněž zboží, jež se mělo vyměňovat na ostrovech koření. Textil, skleněné korálky, náhrdelníky a náramky, zrcátka i nože, ale také dvacet tisíc rolniček – to vše bylo pečlivě uloženo v podpalubí plachetnic, spolu s náhradními plachtami a lany, zásobami potravin, materiálu na opravu plavidel i nářadí pro lodní truhláře a tesaře. 

Nástrahy cest

Magalhães stanovil směr plavby pro první část cesty. Poté co jeho expedice jako všechny španělské výpravy přes Atlantik dosáhla Kanárských ostrovů, pokračovala jižněji než lodě mířící obvykle ze Sevilly ke břehům Nového světa: Střední Amerika už byla dostatečně prozkoumaná, aby bylo jasné, že tam se žádný průplav nenachází. Zbývala tak jedině trasa na jih. 

V polovině prosince zakotvila flotila na čtrnáct dní k odpočinku a k opravě lodí v zálivu dnešního Rio de Janeira, kde došlo k těžkému sporu mezi Magalhãesem a některými jeho muži, zatím ovšem bez fatálních následků. V prvních týdnech roku 1520 pak postupovali podél pobřeží jen pomalu, také proto, že velitel vysílal nejmenší loď Santiago do každé zátoky, aby neminuli vysněnou cestu napříč kontinentem. Ohromné naděje a následně i velké zklamání přinesl průzkum masivního ústí Río de la Plata. Posádka se však nakonec musela otočit, protože se ukázalo, že se v místě pouze vlévají do oceánu veletoky Paraná a Uruguay. 

Zažehnaná vzpoura

Koncem března objevil kapitán Santiaga další hlubokou zátoku. Magalhães ji pojmenoval San Julián a rozhodl se rozbít zimní tábor v místě, kde úzké hrdlo pevniny chránilo kotvící lodě před vlnami. Výpravu však tehdy neohrožovalo jen počasí, ale především vnitřní konflikt. Dlouhé prodlevy, žádné úspěchy a osobní nevraživost přerostly v otevřenou vzpouru. V jejím čele stanul Gaspar de Quesada a dokázal na svou stranu získat kapitány tří lodí. 

Magalhães ovšem jako muž činu nehodlal rebelii tolerovat. S posádkou dvou zbývajících plavidel proto na ležení vzbouřenců zaútočil a zcela je překvapil. Zahynul při tom jeden z vůdců odporu, Luis de Mendoza, zatímco jeho zbylí komplicové skončili před soudem. Ten následně vyřkl jediný možný rozsudek, a sice smrt. Quesadu sťali a jeho tělo rozčtvrtili, kdežto Juana de Cartagenu a Pedra Sáncheze de la Reinu dal velitel výpravy vysadit jen s minimálními zásobami na pustém pobřeží a ponechal je osudu. Ostatní vzbouřenci šli do želez a přes zimu museli vykonávat ty nejtvrdší práce. Nakonec je však Magalhães omilostnil, takže se vrátili na své lodě pod novými veliteli. 

Konečně naděje

Ani v zimním táboře nezapomínal portugalský objevitel na cíl výpravy a vysílal z chráněné zátoky do neklidných vln loď Santiago v čele Juanem Rodríguezem Serranem. Plachetnice však při svém dobrodružném počínání ztroskotala asi sto kilometrů od základny. Serrano se nepokusil dovést trosečníky zpět do hlavního tábora, ale poslal tam jen dva muže s hlášením. Poté nařídil vystavět přístřešky, v nichž skupina vyčkala na příjezd zbylých lodí. Plavidla dorazila s počátkem místního jara, a v prvních říjnových dnech tak mohli pokračovat k jihu. 

Počasí je ovšem v dané oblasti zrádné a náhlé silné bouře nepředstavovaly nic výjimečného. Při jedné z nich ztratily lodě vzájemný kontakt, a teprve když vichr ustal, mohl Serrano na plachetnici Concepción začít hledat Magalhãesovu skupinu. Objevil ji v zálivu Posesión, kam se uchýlila před běsnícími živly – a také veliteli hned oznámil, že při pátrání po jeho lodích narazil na slibnou zátoku, možná konečně ústí průlivu. Jak ukázaly následující dny a týdny, tentokrát už nešlo o planou naději… 

Do nitra průlivu

Lodě pluly stále hlouběji do úžiny, kterou Magalhães nazval kanálem Všech svatých, zatímco dnes ji v mapách najdeme pod jeho jménem. Výprava se brzy rozdělila, aby mohla lépe zkoumat břehy v místech, kde se vodní plocha podstatně rozšiřovala. Tam bylo nutné najít mezi ostrůvky bezpečnou cestu k západu, přičemž veliteli dělaly velké starosti četné ohně na jihu, v nichž spatřoval snahu domorodců vlákat je na útesy Ohňové země. 

Při cestě průlivem zmizela Serranova loď Concepción a také plachetnice San Antonio v čele s dalším Portugalcem ve službách Karla I., Estebanem Gómezem. Ten byl rozhodnut využít první příležitost k návratu do Španělska, a skutečně tak učinil. Když ovšem v květnu 1521 dorazil do Sevilly, uvěznili ho jako zběha. Ve vězení strávil víc než rok a propustili jej až poté, co jiní námořníci promluvili o strázních, kterým expedice čelila od prvních měsíců na vlnách oceánu.

Tragédie v Pacifiku 

Po překonání pěti set nebezpečných kilometrů se výprava 28. listopadu 1520 ocitla tváří v tvář nedozírné vodní ploše a Magalhães ji nazval Tichým oceánem. Silně ho ovšem zneklidňoval osud zmíněných dvou plavidel, s nimiž ztratil kontakt. Nevydal se tedy na západ, ale vrátil se, aby je hledal. Zatímco San Antonio s Gómezem již mířila zpět do Evropy, s Concepción se velitel šťastně setkal, načež společně pokračovali k severozápadu.

Magalhães očekával, že během několika dní dospějí k ostrovům koření, cesta však trvala téměř čtyři měsíce a část posádky při ní zemřela na kurděje. Poté co objevili Mariany, zakotvili u filipínského Mactanu, a téměř tak dosáhli svého cíle. Portugalský mořeplavec dokonce dokázal pokřtít místního vládce Humabona a jeho ženu Humamay, zatímco se námořníci vzpamatovávali z náročné plavby. Velmi nerozumně se však zapletl do lokálních sporů a slíbil panovníkovi, že ho zbaví nepřátel z vedlejšího království. 

Jenže výprava skončila katastrofou: Magalhães byl 27. dubna 1521 i s posádkou přepaden krátce po vylodění, a přestože je jejich brnění dobře chránila před deštěm šípů a kopí, neutuchající útok byl pro morálku Evropanů zdrcující. Když nakonec jejich velitele poranila na noze otrávená šipka, načež ho domorodí válečníci strhli k zemi a zabili, odpor námořníků se zlomil. Magalhães padl a posádka utekla zpátky na loď. Slavnému objeviteli bylo 41 let. 

Zrada a útěk do bezpečí

Vedení výpravy se pak ujali Serrano a Magalhãesův švagr Duarte Barbosa, oba však záhy padli do léčky pokřtěného krále. Spolu s třemi desítkami dalších námořníků přijali 1. května jeho pozvání k hostině, na palubu se již ovšem nevrátili. Barbosu zabili u slavnostní tabule, zatímco druhý muž utrpěl těžké zranění. O jeho následném osudu nemají historikové jasno, ale v jednom se shodují: Po odchodu na pevninu už členové expedice Serrana nikdy neviděli.

Při sčítání ztrát předešlých dní vyloučili důstojníci obsazení všech tří lodí plnohodnotnými posádkami. Druhého května se tedy zbylých 115 námořníků rozdělilo na paluby Trinidadu a Victorie a zapálenou Concepción ponechali na jejím posledním kotvišti. Po šesti týdnech plavby mořem plným mělčin je místní lodivod dovedl do Bruneje, kde Evropany fascinovalo obrovské bohatství tamního vládce i nádherný porcelán. Po měsíci pak výprava vyplula k Molukám, na ostrůvku Tidore se v listopadu 1521 pustila do intenzivního směnného obchodu s tamním sultánem, a když zboží došlo, vydala se obě plavidla konečně domů.

Poslední, kdo přežili

Expedice zamířila k západu, ale posádka Trinidadu záhy věděla, že loď už dlouhou cestu nevydrží. Nepřestávala nabírat vodu a po marné snaze vyřešit potíže přímo na moři musel kapitán zavelet k návratu na Moluky. Tam sice jeho muži plavidlo opravili, nicméně pokus o zpáteční plavbu ke břehům Ameriky skončil nezdarem. Druhý návrat k Molukám potom dílo zkázy dovršil: Plachetnice se zmocnili Portugalci, posádku uvěznili a Trinidad nakonec úplně zničila bouře. Většina zajatců zemřela v portugalském vězení a po letech se do Španělska vrátilo pouze pět námořníků. 

Zbývající Victoria plula s rostoucími problémy dál k západu. Posádce se zoufale nedostávalo jídla, takže hlad a nemoci zabily dvě desítky mužů. Když na začátku července konečně dorazili k portugalským Kapverdám, velel Juan Sebastian de Elcano zakotvit v naději, že si zásoby doplní. Podezřelé chování úředníků, kteří se zjevně chystali k nějakému úskoku, jej ovšem donutilo opustit přístav tak rychle, že tam patnáct jeho námořníků zůstalo. Loď nakonec 6. září 1522 dosáhla jihošpanělského přístavu Sanlúcar de Barrameda, a jako první v historii tak absolvovala cestu kolem světa. Ačkoliv byla zubožená, vezla ohromný poklad v podobě šestadvaceti tun koření, což se prakticky rovnalo zlatu o stejné hmotnosti. 

Nebezpečný podnik

Prodej nákladu z podpalubí Victorie bohatě zaplatil vše, co na výpravu vynaložil Karel I. a jeho věřitel Cristóbal de Haro, jeden z nejbohatších bankéřů a obchodníků na Pyrenejském poloostrově. Odhlédnuto od výnosů byla ovšem bilance tragická: S Victorií se vrátilo jen osmnáct mužů, patnáct jich připlulo později z Kapverdských ostrovů a pět z portugalské Indie. Asi padesát námořníků tvořících posádku San Antonia pak odplulo zpět do Španělska dřív, než spatřili vody Pacifiku.

TIP: Byl Kryštof Kolumbus skutečně prvním Evropanem, který doplul až do Ameriky?

Současníci na jednu stranu celý podnik vysoce hodnotili, nicméně obrovské materiální i lidské ztráty před jeho opakováním varovaly. Trvalo přes padesát let, než se na cestu kolem světa odvážil další dobrodruh. Ani korzár Francis Drake ve službách anglické královny Alžběty I. tak ovšem neučinil dobrovolně, nýbrž pod tlakem okolností. Magalhãesova a Elcanova plavba přesto zůstaly mimořádně ceněným počinem mořeplaveckého umění zlatého věku plachet. 

Černé díry patří jednoznačně mezi největší „tahouny“ výzkumů teoretických astrofyziků. Exotické objekty, v nichž se platné fyzikální teorie dostávají na své hranice a za ně, obestírá řada záhad. Prozatím víme, že existují tři typy: Hvězdné černé díry tvoří výsledek vývoje velmi hmotných stálic a jejich hmotnost nejspíš nepřesahuje 150násobek Slunce. Černé veledíry se nacházejí v jádrech galaxií a dosahují zhruba milionu až deseti miliard slunečních hmotností. Na pomezí uvedených dvou kategorií leží černé díry střední hmotnosti, jejichž pozorování jsou však v současnosti spíš nejistá.

TIP: Výstřednosti temných monster: Největší, nejmenší a kanibalské černé díry

Uvedené typy tedy známe. Lze ovšem odhadnout, jak často se ve vesmíru vyskytují? Nedávno publikovaná práce zkoumala rozmanitost černých děr jednotlivých hmotností a propojila modely vývoje stálic, dvojhvězd a chemismu v rámci galaxií. Porovnáním se současnými pozorováními pak badatelé dospěli k závěru, že se v kosmu musí nacházet přinejmenším 40 trilionů hvězdných černých děr (40 000 000 000 000 000 000). V místním vesmíru to v průměru znamená, že jejich celková hmotnost víc než stonásobně překonává hmotnost veleděr v jádrech galaxií.

Vztahy mezi organismy v prostředí mohou být z našeho pohledu nečekané a někdy až šokující. Platí to i pro pozoruhodný ekologický vztah mezi destruktivními invazními krysami a rybkami na korálových útesech, který objevili odborníci pod vedením Rachel Gunnové z britské Lancasterské univerzity. Své výsledky badatelé zveřejnili v časopisu Nature Ecology and Evolution.

Dopady krysí invaze

Ačkoliv to na první pohled může znít poněkud překvapivě, invazní krysy obecné (Rattus rattus) svou přítomností na korálových ostrůvcích, které jsou součástí Čagoských ostrovů v Indickém oceánu, mění teritoriální chování ryb pod hladinou.

Konkrétně jde o elegantní, asi deseticentimetrovou rybku jménem sapínek drahokamový (Plectroglyphidodon lacrymatus), která spásá řasové porosty na korálech. Badatelé zjistili, že sapínci, kteří jsou jinak dost agresivní a urputně brání svá malá teritoria s porosty řas, jsou u ostrovů plných krys jako vyměnění.

Krysy pochopitelně nepůsobí přímo na korálové rybky. Jde o ptačí trus – krysy totiž na malých ostrůvcích na mnoha místech světa brutálně likvidují místní populace mořských ptáků. Požírají jejich vajíčka a zabíjejí mláďata, někdy i dospělé ptáky. V důsledku toho na ostrůvcích s krysami skoro žádní ptáci nehnízdí a dramatický pokles početnosti ptáků na ostrůvcích způsobil, že tam vody padá mnohem méně ptačího trusu.

Křehká rovnováha

To znamená mnohem méně dusíku a dalších živin pro růst řas na korálech, takže řas je tam pak podstatně méně. Sapínci musejí mít větší teritoria, aby se vůbec uživili. Bránění větších teritorií je ale více namáhavé a sapínkům se nevyplatí vydávat tolik energie na jejich obranu.

TIP: Invaze krasavců: Proč jsou perutýni ohniví v oceánu tak úspěšní?

Zda a do jaké míry změny chování rybek ovlivní celý ekosystém vědci zatím netuší. Podle Rachel Gunnové to ale hrozí. Změny by tak v budoucnu mohly pocítit i některé druhy korálů a další druhy ryb, které tropické ostrůvky obývají. Podle doktorky Sally Keithové, hlavní lektorky mořské biologie na Lancasterské univerzitě a spoluautorky studie, představují změny v chování obvykle první reakci zvířat na změnu prostředí. Výzkum podle ní názorně ukazuje, že dopady takových změn lze pozorovat i napříč biomy – od pozemských vetřelců až po mořské ryby.