Čerstvý úlovek Vesmírného dalekohledu Jamese Webba není astronomům úplně neznámým. Existenci exoplanety, nacházející se v jižním souhvězdí Oktantu, naznačilo již dřívější pozorování satelitu pro výzkum tranzitujících exoplanet TESS. Webbův dalekohled tak dřívější předpoklad definitivně potvrdil.

Podle vědců z Univerzity Johnse Hopkinse má exoplaneta LHS 475 b téměř totožnou velikost jako Země. Na rozdíl od naší domovské planety se ale nachází mnohem blíže své mateřské hvězdě, kterou je červený trpaslík. Webbův dalekohled také odhalil, že teplota exoplanety je o výrazně vyšší, než je tomu u Země a svými podmínkami by tak mohla připomínat například rozpálenou Venuši.

Nezodpovězené otázky

S vysokou teplotou souvisí i otázka atmosféry exoplanety LHS 475 b. Její existenci a ani složení ale zatím dalekohled rozklíčovat nedokázal. Podle vědců je každopádně zřejmé, že exoplaneta nedisponuje atmosféru pozemského typu a stejně nepravděpodobně se jeví i přítomnost husté metanové atmosféry, jakou známe například ze Saturnova měsíce Titanu.

TIP: Webbův dalekohled poprvé detekoval oxid uhličitý v atmosféře exoplanety

Ve hře jsou nyní dva předběžné scénáře – podle prvního exoplaneta LHS 475 b atmosféru vůbec nemá, podle druhého by ji mohl tvořit čistý oxid uhličitý. Taková atmosféra by se jevila jako mnohem méně kompaktní a byla by obtížně rozlišitelná. Přesnější informace o atmosféře exoplanety má přinést až další pozorování, které je naplánované na letošní léto.

Rok 1904 v dějinách USA přinesl několik zajímavých událostí. Prezidentem se stal republikán Theodore Roosevelt, američtí inženýři zahájili výstavbu Panamského průplavu, v přístavním Baltimoru řádil ohromný požár, v St. Louis vynalezli oplatkový kornout na zmrzlinu a náměstí Longacre v centru New Yorku se přejmenovalo na Times Square. V tomtéž městě také zahájila provoz podzemní dráha.

Inspirace Londýnem

New York, přístav a obchodní centrum východního pobřeží, se koncem 19. století rozvíjel a zalidňoval raketovým tempem. Jen mezi lety 1890–1900 narostl počet obyvatel o plných 127 %. V pulzujícím centru města, ostrovní čtvrti Manhattan, proto bylo třeba veřejnou dopravu akutně řešit. Drožky, tramvaje ani automobily již nedostačovaly. Logickým řešením se zdála být podzemní dráha. O její vybudování usiloval již dříve vynálezce Alfred Ely Beach – inspirován úspěchem nejstaršího metra na světě v Londýně, jež pravidelně převáželo pasažéry už od ledna 1863, chtěl vybudovat něco podobného také v New Yorku. Pod Broadwayí začal hloubit tunel, ale stavbu od počátku provázely těžkosti, především nedostatek materiálu, financí a politické tlaky.

Beach musel projekt zastavit a oproti smělým plánům zůstal jen jeden devadesátimetrový tunel a jediná stanice na rohu Broadwaye a Warren Street. Praktické využití měla první podzemka pramalé, avšak ukázala směr příští generaci inženýrů a konstruktérů.

Armáda imigrantů s krumpáči

Technické inovace následujícího dvacetiletí, zejména zavedení plošné elektrifikace, konečně otevřelo dveře výstavbě skutečných linek metra pod Manhattanem. Projektantům mohl kalit radost pouze fakt, že prvenství v USA jim vyfouklo město Boston, pod jehož ulicemi se proháněla souprava metra již od září 1897. Newyorčany však už brzy uspokojilo, že jejich podzemka se stala tou vůbec největší. Samotné výstavbě ovšem předcházely opakované odklady, hádky kvůli trase a výměna tří zkorumpovaných starostů. Ještě počátkem roku 1900 vůbec nebylo jisté, zda metro vznikne.

Mnoho firem se zaleklo technické náročnosti a nákladů. Majitel Interborough Rapid Transit Company, zámožný finančník August Belmont jr., však nakonec správně odhadl obrovskou příležitost. Povolal armádu dělníků z řad imigrantů, kteří sestoupili s krumpáči a dynamitem do podzemí a pustili se do díla. První tunel začali hloubit v blízkosti radnice na spodním Manhattanu a mířili na sever k nádraží Grand Central. Odtud se měla trasa stočit na západ k Times Square a poté znovu severně až na 145. ulici ve čtvrti Harlem.

Obědy v luxusním vagonu

Konečně 27. října 1904 v půl třetí odpoledne New York zažil velkou slávu. Starosta George B. McClellan oficiálně zahájil provoz první patnáctikilometrové trasy metra, která čítala dvacet osm stanic a cesta trvala kolem čtyřiceti minut. Tentýž den si jízdu v novém zázraku chtělo vyzkoušet 150 000 obyvatel a v nejbližší neděli dokonce celý milion. Za zmínku stojí perlička, že manželka Mr. Belmonta měla soukromě vyhrazený vagon, v němž spolu s přítelkyněmi z lepších kruhů pravidelně obědvala, zatímco souprava křižovala podzemí. Privátní vchod přímo na nástupiště vedl ze sklepení luxusního hotelu Waldorf Astoria.

Dopravu po Manhattanu si bez použití metra zanedlouho dokázal představit už jen málokdo. Jízda za „niklák“, respektive na speciální žetony v hodnotě pěti centů (dnes jízda vyjde na dva dolary sedmdesát pět centů, tedy asi 60 korun), denně usnadňovala život tisícům Newyorčanů. Bez metra by byli nadále odsouzeni k čekání v zácpách na přeplněných ulicích. Metro se zanedlouho rozšířilo také do ostatních částí velkoměsta, postupně do Bronxu (1905), Brooklynu (1908) a Queensu (1915). Jediným kusem metropole bez podzemky dodnes zůstává Staten Island, ale tamní ulice oproti tomu od dvacátých let s velkým úspěchem brázdily první městské trolejbusy.

Metro třikrát jinak

Naprostá většina stanic vznikla během hospodářského boomu ve čtyřicátých letech. Pozorní cestující si povšimnou trojího designu stanic. Důvodem je, že výstavbě se paralelně věnovaly hned tři firmy: soukromé Interborough Rapid Transit Company (IRT), Brooklyn-Manhattan Transit Corporation (BMT) a městem vlastněná Independent Rapid Transit Railroad (IND). Lišila se také délka nástupišť, což v dalších letech komplikovalo nasazování nových typů vlaků a propojování celé sítě. Rozdíl činil až čtyřicet metrů.

Zákonodárci státu New York 15. června 1953 stvrdili vznik New York City Transit Authority (dnes MTA), společnosti pověřené správou a provozem všech městských linek metra, autobusů a trolejbusů. MTA se už stihla stát pojmem: kdykoliv mají spoje zpoždění nebo dojde k závadě či výluce, zhrzení Newyorčané přesně vědí, kam směřovat své nadávky. Zrodily se dokonce speciální twitterové účty či mobilní aplikace, kde si cestující mohou vylít zlost. Noviny také pravidelně plní zprávy o korupci a milionových odměnách pro manažery MTA, což cestující dráždí ještě víc. 

Nekonečné plánování

Mohlo by se zdát, že podzemí takové megapole jako New York je prošpikováno skrz naskrz a každý nový zásah by mohl mít nepředvídatelné následky. Opak je pravdou. Radnice se vážně zabývá návrhy na prodloužení metra hlouběji do Bronxu, na letiště La Guardia nebo výstavbou stanic podél hustě obydlené Utica Avenue, protínající Brooklyn. Plány provází vzrušená diskuse, a tak zůstává stále ve hvězdách, které se skutečně podaří dotáhnout do finále.

Z minulosti známe četné případy, kdy plánování nešlo úplně hladce. Existuje například sedm dokončených stanic, které však nikdy nebyly uvedeny do chodu. Pro zajímavost uveďme, že původní stanice City Hall je dnes rovněž uzavřena a slouží jako turistická atrakce.

Už od roku 1919 se buduje metro na Druhé Avenue na Manhattanu. Úřady stavbu mnohokrát zastavily, opět spustily a mezi obyvateli kolují o nekonečném projektu četné legendy a vtipy. První část trasy za 4,45 miliard dolarů byla otevřena v lednu 2017, druhá a třetí část je zatím ve fázi plánování. Po svém dokončení by zde měl vzniknout čtrnáctikilometrový úsek za sedmnáct miliard dolarů.

Babylon kultur i jazyků

Newyorčané hrdě hlásají, že jejich metro běží dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu a nikdy se nezavřelo. To není zcela přesné. Pár přestávek a výrazných omezení provozu historie opravdu zaznamenala. Na plných deset dní v dubnu 1980 se vlaky zastavily kvůli stávce zaměstnanců. Po teroristickém útoku 11. září 2001 se zcela zastavily nebo byly odkloněny některé linky. Naposledy 26. října 2012 během hurikánu Sandy zaplavila voda stanice a tunely a způsobila škody přes pět miliard dolarů.

Pokud vynecháme všechna čísla, data a technické údaje, newyorské metro je především neuvěřitelným babylonem. Na nástupištích a ve vagonech potkáte příslušníky desítek národností, kteří s New Yorkem spojili své osudy. Šestadevadesát různých etnických tiskovin v bezmála třímilionovém nákladu hovoří za vše. Stejně tak informační materiály o provozu metra na vás ze stojanů volají mnoha různými jazyky.

TIP: Královny podzemí: Které metro má více nej? V Moskvě nebo v New Yorku?

Jedno je jisté – pověst nikdy nespícího, multikulturního a pestrého města, nad nímž zbytek Ameriky kroutí hlavou, by značně utrpěla, nebýt sto jedenáct let fungujícího metra. Kdo tento nejčastěji používaný způsob hromadné dopravy nevyzkoušel a neokusil jeho atmosféru, zkrátka nebyl v New Yorku.

Chléb patřil v minulosti mezi ty nejzákladnější potraviny a pekaři se nestačili ohánět, aby produkci pokryli. S průměrnou bilancí spotřeby mezi dvěmi až třemi bochníky na jednu rodinu a den ovšem notně zamávalo, pokud se lidé počítali k majitelům koní. Ne tedy nějakých důstojných cválajících plnokrevníků, jen té hrubé čtyřnohé tažné síly. A takových žilo na ostrovech víc než dost. 

Koně všude

Například na cestě z Shoreditch do Enfieldu, která měřila kolem třiadvaceti kilometrů napočítali za jediný všední den roku 1566 na 2 200 projíždějících koní. Utrmácení koníci, tahající přetížené povozy a káry, se prostě vyskytovali všude. Na venkově i ve městech. Jak to ale souvisí s řemeslem pekařů? Tihle transportní koně totiž zkonzumovali nejvíce chleba na ostrovech. Sami potřebovali pět až osm bochníků denně. Populace britských tažných koní tedy projedla nadpoloviční díl z produkce všech pekáren. 

Nejedli ten samý chléb jako lidé, nýbrž chleba koňský. Vyráběl se z otrub, sezónní směsi luštěnin jako například z fazolové mouky či děleného hrachu, ale také z ovsa, kukuřice a žita. A také z drcených žaludů – tedy z laciných zbytků a náhražek. Fungovalo to perfektně, pekaři se aspoň zbavovali odpadu. Odkud se ovšem tenhle podivuhodný nápad vzal? Ze snahy uspořit čas, prostor a peníze. 

Ideální řešení

Shánět a skladovat píci a stelivo, naskladnit dost otrub a ovsa? Pro majitele běžných druhů koní to představovalo logistickou noční můru. Koňský chleba se oproti tomu snadno převážel, dobře skladoval, nezabíral místo a nepodléhal zkáze. Rozdíl se v praxi dá vyjádřit asi takto: buď jste měli za příbytkem velký dřevník, anebo u kamen jeden pytel s briketami. 

„Koňák“ byl velmi laciný a k výživě hladových čtyřnožců naprosto postačoval. Vlastníci koní už si nemuseli pronajímat pastvu nebo převážet pod kozlíkem otep ovsa. Vždy totiž platilo, že kůň, který stojí, nevydělává. Po dlouhé cestě se vyčerpaní koně museli rychle vzpamatovat a vyrazit znovu na cestu, takže potřebovali „rychlé“ sacharidy a bílkoviny. 

Výživový koncentrát nahrazující pastvu se jim stal velmi univerzálním palivem, které se dalo dotankovat v každé pekárně a jeho konzumace nezdržovala. Koně také produkovali odpadní produkty svého zažívacího traktu méně často.

Přísná regulace

V dobách nedostatku se pak ploché bochníky koňského chleba stávaly potravou hladových majitelů koní a všeobecně chudiny. Ano, tyhle rostlinné a dohněda vypečené brikety byly těžké do žaludku a způsobovaly lidem zažívací potíže. Ale pořád lepší, než trpět hlady! A dost možná i zdravější.

Koňský chléb, který poháněl anglický systém koňské dopravy od středověku až do počátku 19. století, byl natolik logisticky důležitý, že ho mnohem důsledněji regulovali, než chleba pro lidi. Zákony přesně definovaly, co smí a nesmí obsahovat, v jakém poměru a složení. Určovaly, kdo jej smí péct, kolik bude stát a vážit. V obdobích nejistoty představoval solidní jistotu. Na druhé straně, když koňský chleba pojídali lidé, považovalo se to za jasný symptom bídy a úpadku. Na jeho pravidelné konzumenty společnost shlížela stejně, jako bychom dnes asi pozorovali ty, kteří se živí psími granulemi.

Nástup železného oře

Mezi 16. až 17. století se mezi boháči rozmohl nešvar: utráceli za luxusní koňské chleby. Ve své pýše a zpupnosti se totiž rozhodli zvýšit laťku: jejich koně, tedy ušlechtilá stájová zvířata s rodokmenem, si přece zaslouží lepší krmivo, než obyčejní koně chudáků! Koňům-šampionům se před dostihy podávalo chutnější pečivo než pro lidi. Do mouky se přidávalo čerstvé pivo, bílky z nejméně dvaceti vajec a mléko. Po vykynutí byl takový bochník nadýchaný, hladký a bílý. Takový si rozhodně nemohl dovolit každý. Movití si v této prezentaci sociální nerovnosti náramně libovali.

TIP: Bavič Londýna: Zázračný koník Marocco bavil poddané i královnu Alžbětu I.

Sláva koní se ale nachýlila ke konci, když početnou tažnou flotilu začali nahrazovat oři železní. Otevření železnice mezi Liverpoolem a Manchesterem roku 1830 předznamenalo konec přátelství koní a lidí. Párou hnané stroje podávaly řádově vyšší výkony a nepotřebovaly ustájení. V průběhu pár desetiletí vymizeli koně z cest a silnic téměř docela. A spolu s tím zanikla tradice pečení koňských chlebů. Ne každá novinka přináší změnu s pozitivními důsledky. Jak se záhy ukázalo, bez koňského chleba – jistoty cenově dostupné výživy v časech nouze – se angličtí chudáci měli zase o něco hůře…

Nedávno si na sociálních médiích získal velkou pozornost šikovný magnetický robot MARVEL (Magnetically Adhesive Robot for Versatile and Expeditious Locomotion), kterého vytvořil Hae-Won Park a jeho kolegové z jihokorejské univerzity KAIST (Korea Advanced Institute of Science and Technology).

Každá ze čtyř končetin robota MARVEL je vybavená elektropermanentním magnetem a podrážkou z magneticko-reologického elastomeru. Na rozdíl od běžného elektromagnetu je elektropermanentní magnet závislý na elektřině pouze ve chvíli, kdy dochází k jeho přepnutí mezi magnetickým a nemagnetickým stavem.

Magnetický akrobat 

Podrážku na končetinách tvoří polyuretanová guma s částicemi železa, takže výsledný materiál je zároveň elastický i feromagnetický. Díky zmíněnému vybavení MARVEL dokáže šplhat po vertikálních kovových plochách nebo po kovových stropech. Elektropermanentní magnet poskytuje přitažlivou sílu, zatímco podrážky chrání robota před sklouznutím zpátky k zemi.

Jak badatelé popisují ve studii, publikované časopisem Science Robotics, MARVEL je natolik schopný, že se udrží na stěně či stropu při působení vnější vertikální síly odpovídající váze až 54,5 kilogramů a vnější horizontální síle až 45,4 kilogramů. Samotný robot přitom váží 8 kilogramů.

TIP: Další nástup robotů: Přebírají inspekce letounů před startem 

V experimentech MARVEL prokázal, že po kovových zdech zvládne rychlost 70 cm za sekundu, zatímco po kovovém stropu rychlostí až 50 cm za sekundu. Nejsou pro něj problémem přechody mezi schody, zdmi a stropy a překoná překážky až do výšky pěti centimetrů. Pokud je na vertikálním železném povrchu barva, rez nebo prach, MARVEL se stále může pohybovat rychlostí 35 cm za sekundu. To je důležité pro praktické uplatnění. MARVEL by mohl provádět inspekci či údržbu lodí, mostů, vysílačů, nádrží, potrubí nebo třeba nosníků nejrůznějších staveb a konstrukcí.

Americký rover Curiosity je dnes poněkud ve stínu svého většího a modernějšího následovníka Perseverance. Přesto je ale stále v provozu, a co je ještě lepší, dělá zajímavé objevy. Podle nedávné studie, zveřejněné v časopisu Journal of Geophysical Research: Planets, objevil rover Curiosity na Marsu rozsáhlé naleziště opálu. Tento minerál přitom lze využít nejen k výrobě šperků, ale i jako zdroj cenné vody.

Na Zemi opál vzniká, když působením vody dochází ke zvětrávání hornin bohatých na oxid křemičitý. Během takového zvětrávání se vytvoří roztok materiálu horniny, který proniká do prasklin a puklin v hornině. V průběhu času se tento roztok přemění na pevný materiál, který může mít mnoho rozmanitých podob a barev.

Opály na Marsu

Na dřívějších snímcích shromážděných roverem Curiosity byly patrné světlejší horniny obklopující zlomová „hala“, křižující povrch rudé planety. Travis Gabriel z americké Arizonské státní univerzity a jeho kolegové tyto snímky a měření roveru prostudovali pomocí nových metod. Ukázalo se, že složení hornin odpovídá základním složkám opálů.

Objev roveru Curiosity není prvním případem, kdy byl na Marsu nalezen opál. V roce 2008 detekovala americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter, která snímkuje povrch rudé planety z oběžné dráhy, v několika oblastech bledě zbarvené plochy. Odborníci jsou přesvědčeni, že jde o křemičité horniny s vysokým obsahem vody, tedy v podstatě materiál stejného typu, jako jsou opály.

TIP: Překvapení z Marsu: Robot Curiosity objevil zvláštně lesklý kámen

Po objevu Curiosity se zdá, že opály a jim podobné materiály jsou na Marsu ještě častější, než jsme si mysleli. Zároveň se ukazuje, že voda byla na povrchu Marsu hojná i v mladších dobách a nikoliv jen na počátku jeho existence. Opály by se také tím pádem mohly stát významným zdrojem vody pro astronauty. Badatelé odhadují, že jeden metr podlouhlých hornin z opálům podobných materiálů, jaké pozoroval rover Curiosity, by mohl po zahřátí poskytnou až 5,7 litrů vody.

V pohoří Stara Planina najdete mimo jiné i 2 169 metrů vysoký Midžor, který je dnes nejvyšším vrcholem Srbska. Po sporném odtržení Kosova, kde leží 2 656 metrů vysoká Djeravica a další vyšší štíty, se dnes za srbskou horu s přívlastkem „nej“ považuje povětšinou právě rozložitý Midžor, jehož vrcholový hřeben zároveň tvoří hranici mezi Srbskem a Bulharskem.

Zřejmě i díky poloze na hranicích dvou států jsou hory Staré Planiny poměrně málo zasaženy turismem a výstavbou infrastruktury. V době socialismu byl na vrcholový hřeben přístup zakázán a těch několik nevelkých staveb (s výjimkou lyžařského střediska Babin zub), které zde dodnes najdeme, sloužilo pohraničníkům.

Nahoru na Babin zub

Na konci dubna panuje v podhorské vesnici Kalna, jihovýchodně od Knjaževace, příjemné jarní počasí. Naše pohledy ovšem směřují na východ – k horám, kvůli kterým jsme sem přišli. Strmé vrcholky pokryté zbytky sněhové pokrývky, které jsou občas zahalené v mracích, v nás vzbuzují obdiv, zvědavost i respekt. Autobusem se ovšem k horám přiblížit nedá, a tak přichází čas oprášit stopařské vzpomínky.

„Pojďte, vezmu vás na Babin zub!“ říká šedovlasý Bělehradčan Zoran, který nám již po malé chvíli zastavuje. Jeho cílem je právě turistická chata (srbsky „planinarski dom“) Babin zub, která leží pod stejnojmenným, 1 758 metrů vysokým vrcholem. „Babin zub je plný hlavně v zimě, lyžaři se sem sjíždějí ze širokého okolí. … Ale teď dávejte pozor, tohle je opravdová krása!“ netají nadšení z nového jara Zoran. „Miluju louky poseté jarním šafránem – krokusem. Je to nádherný pohled!“ přizvukuje Zoranova dcera Dunja.

Albíni na rajských loukách 

Šafrán druhu Crocus veluchensis, jak se latinsky zdejší poddruh krokusu jmenuje, není v Srbsku chráněn a výletníci, ale zejména jejich něžnější polovičky, trhají celé kytice kvítků, aby jimi doma potěšili své blízké. „Nebojte se, neubude!“ dodávají se žertem domácí a pravděpodobně se nemýlí. 

Nekonečnými šafránovými loukami budeme s malými přestávkami procházet několik následujících dní. Vysoko nad světem lidí a s pocitem, že jsme v ráji. Ještě hezčí je detailní pohled na široké pláně poseté fialovými krokusy. Malá část z nich patří k poddruhu Crocus veluchensis alba a hledat sympatické „albíny“ nám až do konce výletu působí přímo dětskou radost.

Kroky po staré hranici

Již zmíněný masivní vrcholový hřeben Midžoru, jenž tvoří hranici s Bulharskem, má dvě tváře. Zatímco ze srbské strany pozvolna stoupá alpský loukami, na území Bulharska spadá v podobě strmých skalních stěn. Zdejší pohraničí roky leželo na pomezí komunistického Bulharska a pravda socialistické, ovšem mnohem liberálnější Jugoslávie – v zóně střežené z obou stran pohraničníky, kam měli turisté vstup zakázán. Rozmach pěší turistiky tak přišel až v 90. letech minulého století. Většině ze zdejších „planinářů“, jak si v bývalé Jugoslávii říkají vysokohorští turisté, ovšem stačí vystoupit na Midžor a sjet dolů na Babin zub.

Hřebenovka směřující z Midžoru přes Vražiju Glavu a Tri Čuke na Kopren je tak bez přehánění oázou klidu a splněným snem milovníků divokých hor. Pohled na hraniční kameny, kde lze často nalézt zkratku SFRJ (Socialistická federativní republika Jugoslávie), je pro nás starší nostalgickou připomínkou dob, kdy na Balkáně, alespoň dočasně, neexistovaly vážnější problémy.

Po hřebenech vpřed

Nejen Zoran a Dunja, ale i většina dalších Srbů, s nimiž se setkáváme, tvrdí, že jaro je ve zdejších horách tím nejkrásnějším obdobím. Po týdnu stráveném ve Staré planině s nimi bez váhání souhlasíme. Na jaře má zdejší vegetace dostatek vláhy z tajícího sněhu, louky jsou poseté rozlehlými barevnými koberci květů a díky sněhovým polím není třeba hledat prameny a sestupovat k nim pro vodu. Navíc vám tu nikdo nezakáže stanování, spaní pod širým nebem, ani ohýnek, jenž byste si pochopitelně měli rozdělat na bezpečném, před větrem ukrytém místě. 

Navzdory absenci zákazů a skutečnosti, že na chráněném území nepotkáte žádné strážce parku, je zdejší příroda dodnes často v lepším stavu, než na místech s nejvyšším stupněm ochrany na Slovensku nebo v Česku. Buď jsou místní turisté zodpovědnější nebo jsou zdejší hory díky dřívějším rokům v socialismu „zachovalejší“ a možná i příliš vzdálené pro pohodlné turisty. Zřejmě ale půjde o souhrn všech těchto faktorů… 

Hřeben se každou chvíli mění, podobně jako počasí a světlo. Holé louky střídají pasáže s kosodřevinou a skalními věžičkami, které mají domácí turisté nejraději. Na vrcholu nazvaném Ďáblova hlava (Vražja glava) potkáváme sympatickou dvojici mladých turistů – Kateřinu z Bělehradu a Filipa z Valjeva. Jsou to zároveň jediní lidé, s nimiž se setkáváme během překrásného čtyřdenního pochodu. Na papírek nám kreslí další průběh neznačené trasy přes skalnaté Tri Čuke na rozložitý Kopren a bez zaváhání se s námi dělí o zbytky jídla z batohu. „Máte před sebou ještě dva dny cesty, mnohem více než my. Tak se nestyďte něco si vzít!“ pobízejí s úsměvem.

Příště raději po pěšině

Při sestupu z vrcholu Kopren (1 963 metrů) scházíme ze sporadicky značené trasy. Zlákaly nás podmáčené louky plné krokusů a pocit klidného bezpečí mylně vykreslovaného skutečností, že ve zdejší horské samotě vše patří pouze našim krokům. Jenže pod našima nohama se z luk brzy stávají údolí a z údolí úzké žlaby. Když opatrně našlapujeme na okraj strmé skalní doliny, v duchu jen děkujeme, že není ještě o něco strmější. Návrat nahoru by znamenal další den v horách – tentokrát už jen s minimem jídla.

Po hodinách opatrného sestupu se dostáváme zpět na červenou značku. Krokusy jsou vystřídány sasankami a hořci, na dně údolí jsou podmáčené louky hojně zarostlé devětsilem lékařským. Přestože procházíme hlubokými zdravými lesy, těžba dřeva je zde viditelná v mnohem menší míře než u nás doma. Bližší informace o ní se dozvíme již brzy v ubytovně lesních dělníků, která je po několika dnech naším prvním setkáním s již téměř zapomenutou civilizací.

Setkání s dřevorubcem

Božidar, dřevorubec který hlídá velkorysý příbytek lesních dělníků na Širokých loukách pod Koprenem, je po dlouhé době teprve třetím člověkem, se kterým se setkáváme. „Je svátek, tak jsem tady dnes sám. Ostatní odešli do vesnice a domů za rodinami. Dělám tady už šestadvacet let, jsme státní podnik a těžíme dvacet tisíc kubíků dřeva ročně,“ prozrazuje ochotně náhodným hostům, zatímco připravuje chutnou zalévanou kávu.

Podle Božidarových slov jsou z doliny odváženy jen obnovitelné objemy dřeva a při pohledu zpět musíme přiznat, že jsme se tu nikde nesetkali s holosečemi. Každý poražený strom je zároveň označen štítkem s evidenčním číslem. Zbývá jen věřit, že to tak zůstane i v budoucnosti. Vždyť přeměna krásných lesů na smutné holiny je něco, co známe v Čechách i na Slovensku až příliš často.

Vývěr podzemní řeky

Přibližně o sedm kilometrů níž míjíme někdejší ubikaci pohraničníků. Je dávno prázdná. Nutnost „hlídat nepřítele“ pominula, a tak se z budovy stal jen němý svědek nedávné minulosti. Jdeme ještě níž, k jezírku s přírodním vývěrem zvaným Jelovičko Vrelo.

Vydatnost vývěru se během roku pohybuje mezi 0,1 až 5 metry krychlovými za sekundu a vývěr se nachází v krasových mezozoických karbonátech. Asi před patnácti lety začaly zdejší podzemní říčku zkoumat speleopotápěči a dodnes zaměřili prvních 118 metrů podzemního toku, jehož teplota dosahuje 9,5 až 12 stupňů Celsia. Přestože podzemní část řeky je plná těžce průchozích zúžení, je pravděpodobné, že práce speleologů budou i nadále pokračovat a zmapována délka ještě naroste.

V kraji legend

„Byli jste na Tri Čuke? Místní říkají, že právě tam někde leží Attilův hrob!“ říká Blagoj z Pirotu, který se do Jelovice vydal za známými na chalupu. I tady – podobně jako v jiných oblastech světa – by lidé rádi našli něco legendárního, zcela výjimečného. Ať už by to byl zmiňovaný hrob Attily Huna, zlato starých Římanů, nebo rovnou poklady, které zde údajně můžete ukořistit na „Petrovdan“.

Petrovdan – den zasvěcený svatým Petrovi a Pavlovi – se podle juliánského kalendáře slaví 29. června a i díky tomu se nabízí určitá paralela s Jánošíkovými poklady a Svatojánskou nocí, která je v našich končinách připomínána 24. června. Ačkoli podle gregoriánského kalendáře připadá Petrovdan až na 12. července, nic to nemění na jeho tajemnosti. V tento den prý na Staré planině – podobně jako v našich pověstech – šlehají ze země plameny, otevírají se skály a ti, kdo mají čistou duši a dokážou překonat chamtivost, mohou nabýt nesmírného bohatství. Věřím ale, že i bez nálezu hrnců zlata většina lidí odjede z těchto končin potěšena bohatstvím zdejších hor a krásou jejich přírody.

Dny nezkaleného štěstí

Nad Starou planinou hřmí, takže jsme popravdě rádi, že jsme dole v Jelovici. Po krátké jarní bouři, kterou přečkáme s místním rodákem, který se pyšní zvučným jménem Miroljub, je vzduch ještě svěžejší, z čehož se raduje zem i vegetace. Nepochybuji, že obdobnou radost ze svěžího vzduchu mají lidé z Pirotu a Niše, nedalekých velkých měst, kteří si do hor Staré Planiny chodívají užít volné chvíle a čistou přírodu. Na dotvrzení toho se Miroljub usměje a říká: „Tady jsem hned člověk, tady mezi kopci se můžu nadechnout, těší se mé srdce, duše i moje plíce!“

TIP: Putování krajinou: Výprava za přírodními skvosty Makedonie

Naše jarní pouť po hřebenech Staré Planiny pomalu končí. Ještě se na okamžik zastavujeme na březích nedalekého Zavojského jezera a pak se přes Pirot a Niš vydáváme domů. Krajina jihovýchodního Srbska nám bude i později připomínat, že dodnes je méně někdy více. V podhorských vesničkách jakoby se zastavil čas a když strávíte nějaký čas s místními lidmi, přesvědčíte se, že peníze v tomto kraji zdaleka nehrají primární roli. Do magické divočiny Staré Planiny se budeme rádi vracet. S touhou po její jednoduché, čisté kráse, kterou doufám ani v budoucnosti nepřetvoří samozvaní „investoři“ na místa komerčního užitku. Vždyť „štěstí je krásná věc“! A dny strávené na kobercích z rajského šafránu nelze nazvat jinak než čirým štěstím…

Slavné nástupy morituri te salutant. Horká krev vpíjející se do písku Kolosea. Sténání raněných, o jejichž přežití rozhodne vztyčený palec císaře… Jen máloco je pro nás tak typicky „římské“ jako v železe zakutí nebo polonazí borci, kteří se meči a trojzubci bijí před tisícihlavým davem diváků, hučících na tribunách. A gladiátorské zápasy v arénách skutečně patřily na špičku programu všelidové zábavy ve starém Římě. Odkud se ale tahle navýsost drastická podívaná vlastně vzala?

Dosud poněkud spekulativní původ zápasu reků je prý třeba hledat ve 4. století př. n. l. u starých Etrusků. Ti souboji na život a na smrt vzdávali hold vlastním, v boji zabitým hrdinům. Ovšem u čerstvého hrobu etruského náčelníka se na život a smrt nebili muži jeho vlastního kmene, ale váleční zajatci. Prolitá krev byla obětinou k poslední cestě pohřbívaného. A vítěz souboje si pobitím svých vlastních přátel a spolubojovníků vydobyl svobodu. Bylo to zrovna tak kruté a zvrácené, jako fascinující. A právě proto se to později Římanům tolik zalíbilo.

Zábava pro masy

Tak jako mnoho kulturních prvků jiných civilizací přijali Římané „pohřební zápasy“ za vlastní a jen drobně je upravili. Původně se mělo za to, že všemocní bohové rádi přihlížejí, když bojovníci za třeskotu mečů umírají v soubojích a válkách. Nalákat je jako diváky znamenalo, že pak spíše duši nebožtíka vezmou s sebou do zásvětí. Římani si na velkolepých funerálních ritech dávali záležet. Prezentovali tak svou moc a movitost. Chtěli se jimi pochlubit širokému okolí. Proto se pohřební bitky stávaly čím dál tím víc výraznější součástí obřadu, a jejich diváků přibývalo. 

Tlustou čáru za tím učinil v roce 27 př. n. l. císař Augustus. Oddělil zápasy od pohřbů a jako první představil koncept „zábavy“, která spočívala ve sledování lítého boje otroků. Bylo to nesmírně populární, asi jako kdybyste řekli lidem, že si teď mohou dopřát dort i jindy, než jen v rámci svatební hostiny. Pochopitelně, že ve velkých arénách při zápasech i nadále umírali hlavně otroci, váleční zajatci, zběhové, jinověrci a trestanci. Ale byla to nuda. Diváci nechtěli sledovat o život škemrající, zbaběle prchající nebo se smrtí smířené mučedníky. Chtěli akci!

Poptávkou po ní se vytvořila „kasta“ profesionálních zápasníků, kteří mohli svými vražednými schopnostmi nabídnout skutečně zajímavou podívanou. Gladiatores v překladu značí ty, kdo používají meče. A brzy se stali dobovými celebritami. Trénovali ve speciálních školách, učili se v zacházení se specifickými zbraněmi. Typově se dělili na Thráky, Samnity, Provocatory, Retiarie či Galy. K těm nejúspěšnějším se jejich majitelé chovali jako k plnokrevníkům s rodokmenem. Výcvik profesionála stál nemalé peníze. Na jeho úspěch navázané sázky vynášely jmění. A i když váš kůň nezaběhne v dostihu první místo, nenecháte ho utratit. 

Nováček vs. veterán

Která jména se zapsala do historie? Jedním z navždy zvěčnělých se stal Marcus Attilius. Z toho mála, co je o něm známo, se proslavil jako nečekaně vítězící outsider. Do gladiátorské školy v Pompejích vstoupil podle všeho dobrovolně a velmi usiloval o to, aby se už brzy mohl představit davům. I když mu jeho promotor nedával velké šance, přihlásil jej. Podle všech očekávání neměl přežít. Pořadatelé gladiátorského zápolení se obvykle snažili o to, aby proti sobě nastupovali řekněme vyrovnaní soupeři. Začátečníci mezi sebou, profesionálové zase v rámci své ligy. 

U Attiliuse udělali výjimku. Ač ho vedli jako tira – tedy prvozápasníka, postavili ho proti Hilarusovi, veteránovi, který za sebou měl pět let praxe a čtrnáct velkých zápasů, z nichž dvanáct přesvědčivě vyhrál. Výsledek? Attilius nejenže nepohrál, ale předvedl prý fantastický výkon. Favorita naprosto udolal, a diváci byli u vytržení.

Bylo to snad štěstí začátečníka? Přízeň Fortuny měl prokázat hned dalším zápasem, v němž mu za protivníka určili ještě nebezpečnějšího soupeře – gladiátora, který dvacet zápasů za sebou ani jednou neprohrál. Attilius ho porazil a stal se hvězdou. 

Na jeho počest vzniklo na stěně arény graffiti, které jeho hvězdný moment patřičně oslavovalo. Obrázek v roce 79 pohřbila exploze Vesuvu. Znovu se objevil až když archeologové odkryli vrstvy sopečného popela. 

Vyvolen katem

Příběh outsidera, který se uměl prosadit, sdílel i borec z města Capua. Těžko říct, jak se vlastně jmenoval svým „občanským“ jménem. Historie na něj pamatuje jen jako na bezprávného otroka, jež v gladiátorské škole přijal přezdívku Spiculus. To znamenalo něco jako „rychlejší než stříbrný blesk“. Ano, mezi současnými americkými wrestlery a římskými zápasníky můžeme najít mnoho podobností. Spiculus nicméně vítězil i bez scénáře. Hned napoprvé porazil a zabil Aptonea, veterána a vítěze předchozích šestnácti zápasů. Tím ohromil i přihlížejícího císaře Nera. Osud těch dvou se pak až tragicky propojil. 

Císař nikdy nechyběl na tribuně, když Spiculus zápasil. A Spiculus – i když nebyl vzrůstem nebo silou nejmohutnější – vždy proti silnějším a mohutnějším přesvědčivě vítězil. Nero pro něj, jako důkaz obdivu, nechal vystavět soukromý palác. Byl to paradox, protože gladiátor zůstával formálně bezprávným otrokem, jen teď se o něj starali svobodní sluhové. Jenže všechno hezké má svůj konec, a tak když se nachýlila doba a Senát prohlásil šíleného Nera za nepřítele všeho lidu, připomněl se císař svému oblíbenému zápasníkovi naposled. 

Přál si, aby jej jeho nejoblíbenější borec z arény osobně zbavil břemene života. Spiculus to sice nestihnul, ale svého největšího fanouška o moc déle nepřežil. Rozlícený dav, plenící císařovy paláce a svrhávající jeho sochy, chtěl skoncovat se vším, co Nera připomínalo. A tak nakonec ušlapali a rozsápali i jeho „miláčka“ gladiátora, který si svůj osud nezasloužil. 

Římští řezníci

Když už se zmiňujeme o císařích s komplikovaným duševním rozpoložením a schopnostmi, musíme zmínit i Commoda. Syn slavného Marka Aurelia věřil, že ho k panování vyvolil sami bohové. Dokonce se domníval, že je reinkarnací mytického zbožštělého hrdiny Herkula. A rád svou nezranitelnost prezentoval před davy. Absolvoval 735 soubojů a ani jednou neutrpěl žádné zranění. Jak ale připomínali historikové a kronikáři, nestál za tím Commodův um. Nikdo z gladiátorů si totiž netroufl zranit nebo dokonce zabít panujícího císaře. 

Ne zrovna důstojnou podívanou byly i „zápasy“ gladiátora Carpophoruse. Jeho specializací jakožto venatora byl takzvaný bestiarius. Ve zkratce: ze zvířat v aréně dělal skoro holýma rukama sekanou. Lidé tento způsob zábavy milovali, protože mohli vidět ty nejexotičtější zvířata ze všech koutů impéria. A Carpophorus jim pak názorně ukázal, co nosí taková žirafa nebo nosorožec uvnitř.

Bohužel dnes nevíme, kdo jaké osudy prožili gladiátoři Prudes a Tetraites, ale jejich zápas musel být opravdu mimořádný, protože na něj odkazuje velké množství nejrůznějších „suvenýrů“ – maleb, kreseb i zdobené keramiky. Archeologové je nacházly napříč celou římskou říší a vyčteme z nich jen tolik, že Tetraites tenkrát vyhrál.

Do legend vstoupil i „nekonečný“ zápas mezi Priscem a Verem, který se odehrál v roce 79 na zahajovacích hrách v Kolosseu. Oba gladiátoři do sebe urputně bušili celé hodiny. Zemdlévali a znovu povstávali. Pak oba – za hranicí totálního vyčerpání, zahodili zbraně a vydali se na milost davům a hlavně císaři Titovi. Ten byl zjevně v dobrém rozmaru, protože oběma daroval život i svobodu…

Image

Čtěte také

Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Když v květnu 2021 přistál na povrchu rudé planety rover Ču-žung (Zhurong), šlo o velkou událost. Čína se stala teprve třetí zemí, která dokázala na Marsu přistát. Původní mise počítala s 90 dny, během kterých měl tento 240 kilogramů vážící rover studovat topografii a geologii Marsu, pátrat po minerálech a vodě a analyzovat vzorky marsovské atmosféry. Mise se nakonec protáhla na zhruba rok, během kterého rover urazil na povrchu rudé planety téměř dva kilometry a objevil například doklady dávných povodní.

Půlroční zimní spánek

Loni v polovině května přišla do oblasti Utopia Planitia tuhá marsovská zima a operátoři mise uvedli rover do stavu hibernace. Z ní se měl Ču-žung probrat na konci prosince, dosud se tak ale nestalo, a to přesto, že má ve své výbavě několik triků, které mu měly pomoci nástrahy zimních teplot, písečných a prachových bouří přečkat. Rover například umí naklonit své solární panely tak, aby maximalizoval zisk slunečního záření a panely samotné jsou vybavené speciální protiprachovou vrstvou. Zatím se ale zdá, že ani tyto vymoženosti rover před krutými podmínkami marsovské zimy neuchránily.

TIP: Sonda InSight na Marsu přestala odpovídat: NASA prohlásila misi za ukončenou

Stav roveru se operátorům mise zatím nepodařilo ověřit ani prostřednictvím orbiteru Tchien-wen-1 (Tianwen-1). Podle Jia Yang, zástupce hlavního konstruktéra mise, je rover naprogramován tak, aby se sám probudil, pokud jsou solární panely schopné generovat alespoň 140 wattů a teplota klíčových součástí včetně baterií není nižší než minus 15 stupňů Celsia. Zda jsou tyto podmínky naplněné ale zatím není jasné.