Prakticky všichni savci mají více či méně elegantní kožich. Zároveň ale existují výjimky – několik druhů savců, které jsou si navzájem často evolučně velmi vzdálené, přišlo o velkou část svého ochlupení. Patří k nim i člověk, nejvíce lysý druh primáta v dnešní přírodě, částečná ztráta srsti se ale týká také slonů, prasat nebo třeba mrožů. Pro odborníky je přitom stále záhadou, jak a proč jsme vlastně o hustou srst přišli.

Genetika nahoty

Záhadu lidské ztráty ochlupení nedávno detailně prozkoumali genetici, které vedl Nathan Clark z americké Univerzity v Utahu. S kolegy vyvinuli nové postupy, které jim umožnily analyzovat velké množství oblastí DNA najednou. Celkem tak dokázali prostudovat 19 149 genů a 343 598 nekódujících regulačních oblastí DNA, u celkem 62 druhů savců. Své výsledky vědci publikovali v odborném časopise eLife.

Badatelé potvrdili dřívější předpoklady, že lidé mají geny zodpovědné za tvorbu hustého ochlupení v podstatě po celém těle. Během evoluce našeho druhu, ale došlo po oddělení od šimpanzích příbuzných k zablokování části aktivit těchto genů. Výsledkem je, že na svém těle máme mnohem menší „porost“ než naši nejbližší příbuzní a většina savců. Podobné je to například se ztrátou ocasu. I geny pro ocas vlastně stále máme, jen nejsou aktivní.

TIP: Významný úspěch: Poprvé se podařilo vypěstovat plně funkční vlasové folikuly

Ztráty většiny našeho ochlupení nesouvisí se změnou jediného či několika málo genů a regulačních sekvencí. Ukazuje se, že tvorbu srsti u savců ovládá hustá a propojená síť genů. Clark a jeho spolupracovníci jich v dokázali identifikovat celou řadu. V některých případech jde o geny, jejichž funkci doposud neznáme. Jsou ale aktivní v kůži a se vší pravděpodobností se podílejí na tvorbě ochlupení. „Nalezli jsme množství genů souvisejících s ochlupením, u nichž zatím nevíme, k čemu přesně slouží,“ potvrzuje Clarkova kolegyně Amanda Kowalczyk. „Domníváme se, že by mohly hrát roli například v růstu chlupů.“

Hvězdice (Asteroidea) jsou bezobratlé a pro stavbu jejich těl je typický střední „disk“ a pět ramen. Některé druhy ovšem disponují větším počtem ramen. Vrchní část jejich těl může být hladká, zrnitá a může být dokonce opatřena trny. Ze spodní strany je uprostřed disku umístěn ústní otvor, na nějž navazuje žaludek a střevo, které zabírá většinu střední části a zasahuje i do ramen. Řitní otvor ústí do horního pláště hvězdice ve středu disku.

Potravou některých hvězdic jsou drobné řasy, houby, škeble, plži a další malá zvířata. Jiné druhy konzumují rozkládající se organické materiály a výkaly a další se živí fytoplanktonem.

Hvězdice mají velmi neobvyklý „způsob stolování“, jak by se přeneseně dalo říct. Namísto aby se snažily vpravit potravu ústy do žaludku, vyvrhne žaludek ústy ven z těla a obalí jím svoji kořist, kterou tak může trávit mimo vlastní tělo. Žaludek není do těla hvězdice vtažen dřív než trávicí enzymy vykonají své a natrávená potrava je posunuta do střeva hvězdice.

Nezmaři s mnoha životy

Některé druhy hvězdic mají mimořádnou schopnost regenerace a během dostatečně dlouhé doby jim naroste nové rameno místo toho, o které dřív přišli. Mezi hvězdicemi jsou dokonce takoví nezmaři, u nichž naroste celá nová hvězdice z jediného odděleného ramene, zatímco většina „samoopravovacích“ druhů potřebuje alespoň část středové části, aby mohla pomýšlet na znovuzrození. 

Obnova organismu může trvat několik měsíců nebo dokonce let a zejména na začátku této doby jsou hvězdice velmi náchylné k infekcím. Oddělení může být způsobeno nehodou, při napadení predátorem (hvězdice umí rameno obětovat podobně jako některé ještěrky ocas), ale může se jednat i o způsob asexuálního rozmnožování. 

Jedy, sliz a brnění 

Hvězdice mají řadu přirozených nepřátel – ptáky (zejména racky), kraby, ryby, mořské vydry, žraloky, manty nebo velké mořské plže tritonky. Jsou proti nim vybaveni obrannými látkami, obsaženými ve svém těle, které mají nepříjemnou pachuť. Některé druhy, například hvězdice mnohotrnná (Astropecten polyacanthus), disponují silnými toxiny, jako je třeba tetrodotoxin.

TIP: Jak rostou korály: Život v podmořské zahradě

Hvězdice Pteraster tesselatus zase dokáže v případě ohrožení vytvořit velké množství slizu, jenž je toxický a některé jiné bezobratlé může i usmrtit. Účinným obranným mechanismem jsou i trny na povrchu těla, jimiž je vybavena především hvězdice trnová koruna (Acanthaster planci). Velkým nebezpečím pro hvězdice jsou také jiné druhy hvězdic. 

Na území státu, který dnes známe coby Floridu, vstoupil roku 1513 jako první evropský mořeplavec Španěl Juan Ponce de Léon a pojmenoval nově objevené teritorium La Florida neboli „rozkvetlá země“. V průběhu 19. století se do jižní oblasti, jejíž močálovitou krajinu obývali vedle moskytů především agresivní indiáni, odvažovalo jen málo Evropanů. Roku 1845 se tak Florida stala 27. hvězdou na americké vlajce.   

O třicet let později tam koupila kus země „matka Miami“ Julia Tuttleová a přesvědčila magnáta Henryho Flaglera, aby prodloužil svou železniční trať podél východního pobřeží až na její pozemky, čímž odstartovala zvelebování oblasti (viz Vůně pomerančů). První vlak naložený stavebním materiálem přijel roku 1896 a od 20. let následujícího století vypukl v místech bezprecedentní stavební boom: Močály se začaly vysušovat, a to přednostně na podlouhlém ostrově, kde v roce 1915 vzniklo samostatné město Miami Beach. 

Letovisko v močálech 

Netrvalo dlouho a z obce se stalo nejslavnější prázdninové letovisko v USA. Usilovná stavební aktivita pokračovala navzdory ekonomické krizi v 30. letech a jen v roce 1936 vyrostlo v Miami Beach na sto nových hotelů. Městu přitom paradoxně pomohla i druhá světová válka. Armáda totiž v okolí organizovala výcvikové tábory a desetitisíce vojáků se později do oblasti vracely s rodinami na dovolenou.  

Když se roku 1959 zmocnil vlády na Kubě Fidel Castro, utekly na jih Floridy statisíce Kubánců – a spolu s dalšími jižany pak přispěli k tomu, že dnešní Miami a Miami Beach platí za nejexotičtější aglomeraci ve Spojených státech. Zmíněný trend však vedl hlavně v 70. letech k razantnímu nárůstu kriminality a špatná pověst se projevila poklesem turistického ruchu. Od poloviny 80. let se ovšem renomé obou sídel zlepšilo a začaly se tam usazovat nejen hollywoodské hvězdy, ale také třeba módní návrháři jako Gianni Versace. Dnes se jedná o hektickou metropoli plnou kontrastů a zároveň o třetí největší kulturní centrum USA, hned po New Yorku a Los Angeles.

Pohoda Středomoří

Miami, a především Miami Beach představují pro návštěvníky přímo ráj. A pokud chcete vidět, jak se dnešní konurbace vyvíjela, měli byste svůj výlet začít u moře v malebné čtvrti Coconut Grove, kde budete mít na výběr z ohromného množství kaváren a obchodů. Nedaleko se nachází turisty vyhledávaný pseudorenesanční palác Vizcaya, který si nechal na začátku 20. století vybudovat velkovýrobce kombajnů James Deering. Na stavbě pracovalo přes tisíc dělníků, tedy desetina tehdejších obyvatel města, a její opulentní interiéry zdobí ty nejdražší a nejvzácnější starožitnosti dovezené z Evropy. Impozantním dojmem však působí i přilehlé zahrady.

Na západ od Coconut Grove se rozkládá nejatraktivnější městský komplex Coral Gables. Za jeho vznik vděčí Miami vizionáři Georgi Merrickovi, který tam na dvanácti kilometrech čtverečních zhmotnil svou představu o středomořské pohodě. Začátkem 20. let 20. století vyrostlo v místě během pouhých šesti měsíců na 600 domů a 105 kilometrů ulic, zatímco krajinný ráz dotvořilo 50 tisíc stromů. Merrick sice zbankrotoval, ale jeho odkaz patří dodnes k nejkrásnějším čtvrtím v USA. 

Kde bydlí smetánka?

Vaší pozornosti by neměly uniknout ani dvě tamní ikony: V první řadě se jedná o pompézní Biltmore Hotel z roku 1926, jehož centrální věž ční do výšky 90 metrů a vznikla podle slavné Giraldy ve španělské Seville. Budově dále dominuje největší hotelový bazén v USA, s rozlohou 2 136 metrů čtverečních a s objemem 2,2 milionu litrů. Druhou pozoruhodnost v Coral Gables představuje Benátské koupaliště s vlastním pramenem vody, které Merrickovi muži vybudovali v místě bývalého lomu. 

Domácí i turisté vyhledávají rovněž Bayside Marketplace s mnoha restauracemi, jevištěm pod širým nebem a téměř nevyčerpatelnými možnostmi nákupů. Nedaleko pak láká ke svezení jednokolejná trať Metromover Monorail: Vagony bez řidiče se na tříkilometrovém okruhu pohybují po estakádách a vyjížďka trvá asi deset minut. Opomenout byste neměli ani ostrovní město Key Biscaine, vzdálené od pevniny zhruba osm kilometrů, jehož obyvatelé se považují za smetánku. Z východního konce mostu vedoucího na ostrov se obzvlášť po setmění naskýtá nezapomenutelný pohled na panorama Miami. 

Malá Havana

Pokud naopak toužíte po atmosféře Latinské Ameriky, budete se cítit jako doma ve čtvrti Little Havana, kde zakotvila takřka každá vlna uprchlíků ze zmíněných jižních států. Zatímco mnoha Kubáncům se již dávno podařilo proniknout mezi střední vrstvy a čtvrť opustili, jejich místo dál zaplňují příchozí z Karibiku či latinskoamerických zemí. V „malé Havaně“ panuje natolik jiná nálada, že si přestanete být jistí, zda jste stále v USA – a dokonce tam možná budete mít problém domluvit se anglicky…

Kromě mnoha úspěšných kubánských podnikatelů a obchodníků přitom na Floridě provozuje svou praxi skoro pět tisíc lékařů a na šest set advokátů ostrovního původu. Kubánci se prosadili i v politickém životě a ke karibské zemi směřuje například rodokmen současného starosty Miami Francise X. Suareze.

Postel pro každého 

První dřevěnou bárku spojující pevninu s Miami Beach dělí od dnešních pěti moderních mostů víc než sto let a za tu dobu se oblast změnila k nepoznání. Současná ostrovní zástavba tvoří samostatné město zhruba s 90 tisíci obyvatel a místní hotely nabízejí asi trojnásobek lůžek. Po stavebním boomu ve 20. a 30. letech tam zbyl největší soubor budov ve stylu art deco na světě.

Název slohu odkazuje k pařížské výstavě Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes z roku 1925, jež zásadně ovlivnila vývoj meziválečné architektury a umění. V Miami Beach pak spřízněnost s francouzským funkcionalismem nepřehlédnete. Na Floridě se navíc prolnul s námořními motivy, ornamenty připomínajícími subtropickou faunu a flóru, pastelovými barvami fasád a kdysi moderním neonem. 

Pod patronátem ochránců se hlavně na jihu ostrova nachází zhruba 800 budov, a pokud stylu art deco holdujete, budete si v jejich sousedství připadat jako v ráji. Nechybělo přitom mnoho a fascinující komplex by dnes již nestál. V poválečném období totiž původní krása chátrala a některé domy se začaly rozpadat. Spekulanti dokonce v 70. letech hodlali pozemky v turisticky významné lokalitě skoupit a nahradit někdejší zástavbu gigantickými betonovými hotely. Občanská iniciativa naštěstí podobným plánům zabránila a v roce 1979 se čtvrť dostala na národní seznam historických míst. Od 80. let probíhala revitalizace, domy se za dohledu památkářů rekonstruovaly, a genius loci tak nakonec nezmizel. Dnes se navíc nejedná o pomyslný skanzen, nýbrž o fascinující lokalitu, kde si přijde na své snad každý.

Hrdost v srdci

Do art deco čtvrti se z pevniny nejsnáz dostanete po silnici MacArthur Causeway, vedoucí kolem ostrova Palm Island, kde žil nechvalně proslulý mafián Al Capone. Pokud se v Miami Beach zdržíte, můžete tam obzvlášť k večeru na přímořské ulici Ocean Drive zažít jedinečnou pulzující atmosféru, z jedné strany orámovanou stylovými hotýlky či historickými budovami a z druhé strany širokou pláží. I procházka po souběžné Washington Avenue znamená hlavně pro milovníky architektury téměř povinnost.

TIP: Florida Keys: Po stopách Ernesta Hemingwaye a vykradačů lodních vraků

Zapomenout samozřejmě nesmíte ani na zbytek South Beach, která láká také na bujarý noční život. Nikoliv náhodou si již v 80. a 90. letech získala pověst centra LGBT komunit, na něž se mnohé lokální podniky přímo orientují. Pokud tam navíc zavítáte během tzv. Pride týdne, můžete se zapojit do veselí spolu s dalšími 130 tisícovkami lidí. Nebo se jen tak usaďte do jedné z bezpočtu kaváren a vychutnávejte si okolní hemžení. Život je zkrátka krásný, zvlášť když ho můžete trávit v Miami Beach. 

Základní stavební objekty vesmíru představují galaxie – hvězdné ostrovy různých tvarů, velikostí a stáří. Existují jich stovky miliard a utvářejí soustavy od lokálních uskupení až po nejrozsáhlejší nadkupy. 

Zaměřme se však na naše nejbližší kosmické okolí, nazývané Místní skupina galaxií. Oblasti o průměru zhruba 10 milionů světelných let, jež v prostoru zaujímá tvar v podobě činky, dominuje největší galaxie M31 v souhvězdí Andromedy spolu s o něco menší Mléčnou dráhou. Uvedenou dvojici pak doprovázejí desítky nepravidelných či trpasličích galaxií. Celkově se jedná asi o 70 objektů, příslušnost dalších 13 zatím zůstává nejistá. Hlavní průvodce Mléčné dráhy pak představují dva satelitní hvězdné ostrovy.

Mlhavé obláčky

Dva mlhavé obláčky na jižní obloze nesou jméno Ferdinanda Magellana, slavného portugalského mořeplavce 16. století. Lidé je však znali už dávno předtím, neboť jsou viditelné i bez dalekohledu, a perský astronom Abdurrahmán ibn Umar as-Súfí je popsal již v roce 964. Jedná se o blízké nepravidelné galaxie, nesoucí dnes označení Velký a Malý Magellanův oblak (LMC neboli Large Magellanic Cloud a SMC čili Small Magellanic Cloud), případně také Velké a Malé Magellanovo mračno. 

Oba ostrovy se zformovaly před 12–13 miliardami roků, tedy přibližně ve stejnou dobu jako naše Galaxie. Ovšem zatímco průměr Mléčné dráhy se odhaduje na více než 100 tisíc světelných let, u Velkého oblaku jde asi o 14 tisíc světelných roků a v případě Malého oblaku je to ještě o polovinu méně. Větší z doprovodných galaxií obsahuje okolo 30 miliard hvězd, její menší souputník pak zhruba tři miliardy.

Nejhmotnější průvodce

Velký Magellanův oblak představuje nejjasnější galaxii viditelnou na obloze. Od Země ho dělí asi 163 tisíc světelných let, takže jej astronomové mohou pozorovat v mnohem větších detailech než jiné, vzdálenější ostrovy. 

Ze všech satelitních galaxií Mléčné dráhy je nejhmotnější, stále však asi desetkrát méně hmotný než naše Galaxie. Gravitačně je s ní svázaný a spolu s Malým Magellanovým oblakem ji obíhají. Nepravidelný tvar ostrova v kombinaci s nápadnou centrální příčkou tvořenou hvězdami naznačuje, že společné slapové působení Mléčné dráhy a Malého mračna mohlo porušit původní spirální tvar Velkého oblaku a vést k jeho současné neuspořádané podobě. 

Místo zrodu i zániku

Pozoruhodnou součást většího mračna tvoří pouhýma očima viditelná emisní mlhovina 30 Doradus nebo také NGC 2070. Jelikož však svým tvarem připomíná kosmického pavouka, známe ji především pod označením Tarantule. Patří mezi největší regiony s tvorbou stálic v Místní skupině galaxií a spadá do rozsáhlého komplexu ionizovaného vodíku s hmotností asi 800 tisíc ekvivalentů Slunce. Mlhovina zaujímá prostor o velikosti přibližně tisíce světelných let: Je tak obrovská, že kdyby od nás ležela stejně daleko jako Velká mlhovina v Orionu, pokrývala by na nebeské sféře oblast asi 30° – tedy 60 měsíčních úplňků.

Přestože je Velké Magellanovo mračno místem zrodu stálic, nalezneme v něm také mnoho nápadných pozůstatků po explozích supernov, jež naopak reprezentují závěrečná stadia hvězdného vývoje. Patří mezi ně i obří oblak s označením N 49 o velikosti až 30 světelných let, nejjasnější pozůstatek po výbuchu supernovy ve Velkém mračnu. V jeho středu nyní spočívá magnetar, neutronová hvězda s extrémně silným magnetickým polem. Vizuálně se pak ve Velkém oblaku podařilo 24. února 1987 pozorovat supernovu typu II, jež obdržela označení SN 1987A a vznikla explozí velmi hmotného modrého veleobra.

Unesen a okraden

Velký Magellanův oblak býval kdysi samostatným objektem a „vlastnil“ přinejmenším sedm satelitních galaxií včetně Malého mračna. Mléčná dráha jej však svou gravitací zachytila a učinila z něj svého souputníka. Doprovodné hvězdné ostrovy z oběžných drah Velkého oblaku doslova ukradla a rovněž si je přivlastnila. „Počet trpasličích galaxií, které patřily Velkému Magellanovu mračnu, může být vyšší, než astronomové dosud odhadovali. Mnohé z těchto malých satelitních ostrovů neobsahují žádné hvězdy. Jsou tedy obtížně pozorovatelné a je pravděpodobné, že některé již známé mimořádně slabé trpasličí galaxie představují ve skutečnosti bývalé souputníky Velkého oblaku,“ popisuje Ethan Jahn z University of California.

Velké Magellanovo mračno obsahuje ve svém disku rovněž skupinu tzv. proti­běžných hvězd, tedy stálic obíhajících proti směru hlavního proudu. Podle astro­nomů z International Centre for Radio Astronomy Research (ICRAR) se sídlem na University of Western Australia souvisí původ zmíněné hvězdné populace se splynutím s další galaxií, k němuž došlo asi před třemi miliardami roků. 

Objev nadosah

O polovinu menšího i vzdálenějšího průvodce Mléčné dráhy, Malý Magellanův oblak, dělí od Země asi 206 tisíc světelných let. Struktura trpasličí galaxie je nepravidelná, má náznak galaktické příčky.

Rovněž Malý Magellanův oblak ovšem představuje cenný cíl astronomického bádání. Když v letech 1893–1906 americká astronomka Henrietta Swan Leavittová zkoumala fotografické desky s jeho snímky, identifikovala na nich 2 500 proměnných hvězd. Šestnáct z nich později určila jako tzv. cefeidy, do té doby známé jen z naší Galaxie. Daný objev umožnil v roce 1912 odhalit vztah mezi periodou světelných změn cefeid a jejich průměrnou svítivostí, díky čemuž lze určit jejich absolutní hvězdnou velikost a následně i přesnou vzdálenost. Astronomové tak v cefeidách získali užitečný nástroj měření vzdáleností ve vesmíru. 

Infuze čerstvého plynu

Podle dřívějších představ oba oblaky Mléčnou dráhu obíhají již dlouho. Současný výzkum však naznačuje, že se nacházejí teprve na prvním či druhém průletu kolem Galaxie. Nasvědčuje tomu i existence tzv. Magellanova proudu – obřího mostu neutrálního vodíku, dobře patrného v rádiovém oboru, který obě mračna s naším hvězdným ostrovem propojuje. Jde o důsledek vzájemného gravitačního působení všech tří galaxií. Na obloze se proud táhne v délce až 100° přes jižní galaktický pól a k Mléčné dráze se připojuje v souhvězdí Orla. 

Magellanův proud byl velmi pravděpodobně vytažen slapovým působením naší Galaxie při přiblížení obou oblaků. Jeho morfologií a kinematikou se nedávno zabýval také astrofyzik Adam Růžička, z jehož modelů vyplývají dva průlety mračen okolo Mléčné dráhy: před 2,5 miliardy let a před 150 miliony let. Obě satelitní galaxie se od nás v současné době vzdalují rozdílnou rychlostí – v případě větší z nich jde o 278 km/s a u té menší o 158 km/s.

Plyny vytržené z Magellanových oblaků proudí směrem k Mléčné dráze, a slouží tak jako „infuze“ obohacující její disk o čerstvý materiál pro vznik hvězd. Čelní oblast proudu má přitom velmi podobné složení jako Velký oblak, z čehož vyplývá, že k jeho vytržení z mateřské galaxie došlo teprve nedávno. Vzhledem k výrazně vyšší hmotnosti oproti ostatním satelitním ostrovům si však Magellanova oblaka dokázala navzdory „loupeži“ udržet zásoby plynu pro neutuchající tvorbu stálic. 

Pohlcování pokračuje

V budoucnu naše Galaxie pravděpodobně ukořistí Magellanova mračna úplně. Její splývání s oběma oblaky už vlastně začalo: Náš ostrov z nich postupně vysává hmotu. Tzv. galaktický kanibalismus, tedy pohlcování menších galaxií těmi většími, je dlouhodobý proces a odehrává se již od dob raného vesmíru. Nevyhne se mu ani Mléčná dráha, kterou čeká srážka s galaxií M31 v Andromedě. Obě postupně splynou v jeden obří eliptický ostrov zhruba za 4,5 miliardy roků.

TIP: Hubbleův dalekohled objevil „ochranný štít“ Magellanových mračen

Zatím však naše Galaxie těží z blízkosti svých souputníků. Díky pozorování evropské družice Gaia astronomové v roce 2019 zjistili, že v Mléčné dráze již vznikly hvězdy, jež se vší pravděpodobností pocházejí právě z hmoty Magellanových mračen. V blízkosti Magellanova proudu objevili hvězdokupu, která dostala označení Price-Whelan 1: Obsahuje pouze několik tisíc stálic a zformovala se teprve před 117 miliony roků.

Hyrowa hora vystupuje z okolních karpatských lesů do výšky 694 m n. m. a dominuje hřebenu nad Duklou. Její strmé a holé svahy umožňovaly v roce 1944 nerušenou palbu na všechny přístupové směry. Němečtí vojáci tuto výhodu hodlali bezezbytku využít, a proto se na výšině zakopali a opevnili. Naopak v cestě hora stála mužům 1. československé samostatné brigády.

Němci v obraně využívali i dělostřelectvo a minomety, jejich palbu řídili předsunutí pozorovatelé. Proti takto opevněnému nepříteli zahájili dne 21. září Čechoslováci několik útoků za podpory děl, jež ale obráncům příliš neublížily. Zkušení němečtí veteráni dokázali udržet palebnou kázeň a vyčkat až do chvíle, kdy se vojáci šplhající do kopce dostali dostatečně blízko, a potom je sevřeli do křížové palby kulometů.

Železný Arnošt 

Podporučík Arnošt Steiner ale v čele své roty objevil strž, kterou se nepozorovaně dostal až do německého týlu na vrcholu hory. Na následující okamžiky vzpomínal takto: „Moji samopalníci se s divokým hurá vyřítili na nepřítele, střílejí krátké dávky ze samopalů a vrhají ruční granáty. Překvapení je dokonalé. Nejbližší hitlerovci jsou vyřazeni a vzdálenější prapor se dává před hrstkou 52 vojáků na útěk...“ Hora pak ještě několikrát změnila majitele, dokud Wehrmacht konečně pod tlakem neustoupil.

V úporné bitvě o Hyrowu horu padl například i generálmajor Josef Kholl. Armádní generál Ludvík Svoboda o tom napsal: „Hyrowa hora byla poslední a nejzávažnější překážkou na cestě k naší hranici. Vyžádala si mnoho obětí. Hrdinskou smrtí tam padl i velitel 1. praporu štábní kapitán Kholl. Byl to výtečný velitel, odvážný, dobrý, spravedlivý, vzácný člověk. Dobře si ve všech bojích počínal. Svůj prapor dovedl až na vrchol Hyrowy hory. Při jejím obsazování byl úlomkem granátu zasažen přímo do hlavy.“

Bennett Bacon se profesionálně se věnuje opravování a konzervování nábytku, jeho velkým koníčkem je ale archeologie. Právě v ní také dokázal něco, co překonalo i práci profesionálů: nabídl srozumitelné vysvětlení dosud nejasných značek, které doprovázejí nástěnné malby, a otevřel tím i cestu k pochopení toho, proč pravěcí lidé rozdílnou zvěř vůbec kreslili.

Jeskyně po celé Evropě jsou plné pravěkých maleb, které zobrazují pozoruhodně věrně spousty zvířat. Vědci identifikovali, o jaké se jednalo druhy, pochopili, jak malby vznikaly i jakou technologií. Dosud jim ale chyběla odpověď na otázku, proč pravěcí lidé zvěř zvěčňovali, a současně nedokázali vysvětlit existenci podivných teček a dalších značek, které se na tomto pravěkém umění objevují.

Kódy doby ledové

Londýňan Bennett Bacon se proto rozhodl, že se tyto značky pokusí rozluštit. Článek v odborném časopise Cambridge Archaeological Journal, pod kterým je podepsaný spolu s hvězdami oboru, ukazuje, že ve svém záměru uspěl a současně naznačil i odpověď na ono velké „proč“.

Bacon strávil spousty hodin na internetu a v Britské knihovně tím, že si prohlížel obrázky jeskynních maleb. Shromáždil tak obří databázi, která zahrnuje většinu pravěkého jeskynního umění v Evropě – a v ní začal hledat nějaké zákonitosti a vztahy. U jakých zvířat jsou jaká znamení? A v jakém počtu? Jaké souvislosti tam ještě existují? Dají se najít nějaké opakující se vzorce?

Klíčovým se pro něj stal znak připomínající písmeno „Y“, jenž se vyskytuje na celé řadě maleb. Bacon vyšel z myšlenky, že by mohl symbolizovat porod. Proč? Značka totiž ukazuje dvě linie vyrůstající z jedné – což je dostatečně jednoduchá symbolika, která by dávala smysl i našim předkům. 

Obrazy jeskynních zvířat se symboly. (zdroj: Cambridge University Press, CC BY 4.0)

Přestože je pan Bacon jen „mužem z ulice“, jeho pracovitost, píle a zapálenost byly takové, že si získal pozornost respektovaných archeologů a antropologů. Ti se postupně k jeho výzkumu přidávali, až „jeho tým“ tvořili nejlepší experti z Durhamské univerzity a z University College v Londýně. A pomohli mu s analýzou. Přišli na to, že tečky pod obrazy zvířat mají jasný význam: počet znaků odpovídá tomu, v jakém měsíci (podle lunárního kalendáře) probíhá páření daného druhu zvířat.

Hledání přírodního rytmu

Podle profesora Paula Pettitta z Durhamské univerzity je to velkolepý objev. „Výsledky ukazují, že lovci-sběrači z doby ledové jako první používali systematický kalendář a také značky, které v rámci tohoto kalendáře zaznamenávaly informace o těch nejdůležitějších událostech v jejich ekosystému,“ uvedl pro stanici BBC. Důsledky jsou zásadní: lovci si takto podle autorů mohli značit dobu (ne)vhodnou pro lov.

Zobrazená zvířata jsou téměř vždy druhy, které patřily mezi ty lovené pravěkými lidmi. A v době, kdy se jim rodí mláďata, jsou nejzranitelnější – schopnost předvídat, kdy to nastane, mohla být zejména v hluboké době ledové, kdy bylo jiné potravy málo, naprosto klíčová.

TIP: Neandertálští umělci: Kdo kreslil před 66 tisíci roky po stěnách španělských jeskyní?

Ne všichni odborníci vysvětlení Bennetta Bacona sdílejí. Paleoantropoložka Melanie Changová z Portlandské státní univerzity, která se fenoménu jeskynních maleb věnuje dlouhodobě, je k výsledkům výzkumu zatím spíše skeptická. Přestože podle ní měli lidé schopnost vést si podobné záznamy, autoři studie nevěnují pozornost pro jiná možná vysvětlení. Obecně platí, že tak složité a vzdálené jevy se interpretují jen velmi složitě – a jakýkoliv nový objev může snadno tyto starší výklady ukázat jako nepravdivé, nebo přinejmenším sporné. Přesto mohou zlepšit naše poznání minulosti.

Arktická tundra se ohřívá rychleji než většina planety. Podél řek a potoků roste stále více dřevin, čímž vznikají ideální stanoviště pro bobry. A bobři neváhají. Na Aljašce dochází k explozi bobřích populací a výsledky jsou vidět i na satelitních snímcích.

Bobří invaze na Aljašce

Jak bobři pronikají do aljašské krajiny, dělají tam to, co umějí nejlépe –ohryzávají stromy a keře a z pokáceného dřeva si staví své přehrady. Voda rychle tekoucích toků se rozlévá do mělkých a často rozsáhlých jezer, v nichž si bobři náramně lebedí.

„Není mnoho jiných druhů živočichů, jejichž aktivity by zanechávaly stopy viditelné z vesmíru. Patří k nim samozřejmě lidé, ale shodou okolností lidé obvykle nemohou dělat na Aljašce to, co tam teď provádějí bobři,“ komentuje pro Business Insider situaci ekolog Ken Tape z Aljašské univerzity ve Fairbanks. Výsledky zjištění Tapeova týmu nedávno publikoval časopis Scientific Reports.

Když Tape s kolegy studovali letecké snímky aljašské tundry z padesátých let nenarazili na nich na žádné stopy přítomnosti bobrů. První známky aktivity bobrů objevili na snímcích z osmdesátých let. Bobrům se tam teď daří stále lépe. Mezi snímky z prvního a druhého desetiletí 21. století se počet bobřích jezer zdvojnásobil.

Satelitní snímky mapující bobří přehrady na Sewardově poloostrově na Aljašce. (foto: Scientific Reports, CC0)

Pokud jde o aljašskou přírodu, bobří jezera na ní mají příznivý a zároveň i nepříznivý vliv. Zvyšují pestrost krajiny a nabízejí organismům nový typ prostředí, což vede ke zvyšování místní biodiverzity. Problém je v tom že zároveň urychlují oteplování arktické tundry. Bobří jezera totiž pojmou mnohem více tepla, než původní rychle tekoucí a nevelké toky.

TIP: Záhada paleontologie: Proč najednou v Americe zmizeli obrovští bobři?

Tape a jeho kolegové očekávají, že se oblasti s bobřími jezery začnou podobat boreálnímu lesu a budou připomínat spíše tajgu než typickou tundru. Velké plochy stojatých vod přilákají různé druhy vodních ptáků i ryb, které se dříve v této krajině prakticky nevyskytovaly. Zároveň ale v oblasti rychle roztává doposud trvale zmrzlá půda, permafrost, přičemž dochází k uvolňování skleníkových plynů do atmosféry.

Maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče byl pravděpodobně jediným Čechem, kterého si císař František Josef I. skutečně vážil a kterého snad i obdivoval. Vždyť pod jeho velením si vysloužil první vojenské ostruhy a po jeho boku prožil první válečná dobrodružství.

Došlo k tomu na jaře roku 1848, kdy mladého arcivévodu Františka Josefa odeslali na italské bojiště. Dne 29. dubna se ve Veroně hlásil veliteli Italské armády. Starý maršál (2. listopadu 1848 se měl dožít dvaaosmdesáti let) z jeho příchodu radost neměl a své pocity dal budoucímu panovníkovi bez okolků najevo. „Císařská Výsosti, co zde chcete?“, zeptal se nepříliš zdvořile. „Vaše přítomnost mi působí jen potíže. Potkat vás neštěstí, tak to odnesu; kdyby vás zajali, jsem ztracen i se svou armádou!“ 

Jako ukázněný voják se nicméně smířil i s tímto nečekaným překvapením a arcivévodkyni Žofii, arcivévodově matce, v osobním dopisu poděkoval za důvěru, jíž jej poctila, a slíbil, že bude „nad naší společnou nadějí“ držet ochrannou ruku. Budoucí panovník přežil své krátké angažmá na italském bojišti bez úhony, zanechalo v něm však intenzivní dojem na celý život. Stejně silná byla i jeho úcta ke stařičkému maršálovi, kterému se podařilo porazit revoltující Italy a přispět tak k potlačení revoluce, jež otřásala habsburským trůnem. 

Čech, nebo Rakušan?

Je nesporné, že populární maršál ve svém životě spojoval češství i rakušanství. Těžko dnes samozřejmě dokážeme odpovědět na otázku, čím se cítil být více, zda Čechem nebo Rakušanem, když habsburským panovníkům věrně a oddaně sloužil po většinu svého dlouhého života. Musíme ovšem vzít v úvahu, že tehdy se obě skutečnosti nevylučovaly. Neexistoval žádný důvod, proč by se příslušník českého národa neměl pokládat za dobrého Rakušana, a proč by se uvědomělý rakouský občan nemohl cítit dobrým Čechem. 

Nesporným faktem je, že se Václav Radecký z Radče v Čechách narodil – světlo světa spatřil 2. listopadu 1766 na zámečku v Třebnici u Sedlčan. Pocházel ze starého českého rodu, jehož nejstarším historicky doloženým předkem byl Jan Radecký z Radče a Trnova, kterého do šlechtického stavu povýšil roku 1329 král Jan Lucemburský. Radečtí dostali do znaku štít kolmo dělený na červené a modré pole, přes něž je šikmo položena stříbrná lopata. 

Předkové Václava Radeckého byli od 17. století vojáky. Rovněž jeho otec Petr Eusebius byl hejtmanem v habsburské armádě a vojenskou kariéru udělali i další příbuzní. Václavovou matkou byla Marie Lažanská z Bechyně, synek ji však nepoznal, neboť zemřela při porodu. Ani otce si příliš neužil, protože skonal, když bylo Václavovi 10 let. A tak se jeho výchově věnoval dědeček Václav Leopold Radecký, bývalý důstojník, který Habsburkům v uniformě sloužil více než 70 let.

Budoucího vojevůdce stále pronásledovala tragická nepřízeň osudu a v roce 1781, když mu bylo 15 let, zemřel i dědeček. Jeho opatrovníkem se stal otcův bratr Václav Ignác Radecký – další z rodiny, který nesl jméno českého národního světce, což může naznačovat pozitivní vztah Radeckých k českým zemským a národním tradicím. 

Vojákem za každou cenu

Strýc Václav Ignác příliš dobrým opatrovníkem nebyl, během krátké doby dokázal dědictví svého synovce (celkem asi 40 000 zlatých) rozházet. Aby mu zajistil alespoň nějakou budoucnost, postaral se o jeho přijetí do internátní školy Collegium nobilum v Brně, která připravovala synky ze šlechtických rodin na úřednickou kariéru. V roce 1782 byl tento ústav sloučen s prestižní akademií Terezianum ve Vídni, která zajišťovala výchovu a vzdělání budoucích diplomatů a vysokých úředníků. 

Václava Radeckého z Radče ovšem studium na Terezianu nebavilo. Možná to způsobila genetická výbava mužských příslušníků rodu Radeckých, ale i mladý Václav cítil touhu stát se vojákem. V tom jej ostatně povzbuzoval už jeho zesnulý dědeček. Narazil ale na nečekanou překážku – vojenští páni jej nechtěli, zdál se jim být pro vojenskou službu příliš malého vzrůstu a slabé tělesné konstituce. „Mladý pan hrabě je příliš slabý a nesnesl by námahy vojenské služby ani několik let. Jako lékař a svědomitý muž musím Vašemu Vysokoblahorodí doporučit, aby mladý pán nebyl ani nyní, ani později vystavován obtížím vojenského života,“ napsal Václavovu dědečkovi v osobním dopise lékař tereziánské vojenské akademie, když se o studium na ní ucházel ještě za jeho života. Václava to však neodradilo. Roku 1783, ve svých 17 letech, se do armády přihlásil znovu. I tentokrát se dočkal odmítnutí, opět připadal vojenským pánům „příliš slabý a příliš mladý“.

Až o rok později dosáhl svého cíle. V srpnu 1784 mohl nastoupit ke kyrysnickému pluku Caramelli, sice jako ex-propriis kadet, což znamenalo, že v armádě mohl sloužit takzvaně na vlastní útraty. Než byl přijat, musel složit Monturgeld, tedy určitou částku na výstroj a výzbroj, ale vojákem se stal a jeho vytoužené přání se konečně splnilo. Ve svých pamětech později napsal: „Neměl jsem rodiče ani domov. Rozhodl jsem se pro vojenský stav a nikdy jsem nelitoval. V něm jsem nalezl svůj domov (...).“ 

TIP: Polský vlastenec a francouzský maršál: Poniatowského obdivoval i Napoleon

Zlé předpovědi vojenských lékařů se nevyplnily. Václav Radecký z Radče námahu a útrapy vojenského života snášel překvapivě snadno, prokázal nemalou houževnatost, srdnatost i nadání pro výkon vojenského povolání a udělal neuvěřitelnou kariéru: stal se polním maršálem a prodělal 17 polních tažení, v nichž byl sedmkrát raněn. Přesto se dožil 92 let, z nichž 72 strávil jako aktivní voják.

Slunce představuje centrální těleso našeho systému a jako takové nejen gravitačně nastavuje „jízdní řád“ planet na jejich cestě soustavou, ale současně do okolí neustále vysílá nepřerušený proud částic. Tzv. sluneční vítr vyvěrá z horké vrstvy atmosféry hvězdy – koróny – a jeho pohyb řídí celá řada sil, takže je ve skutečnosti velmi komplikovaný. 

Z hlediska silových vlivů je důležité, zda hraje hlavní roli sluneční magnetismus (daná situace nastává uvnitř atmosféry), nebo se o slovo hlásí tepelné rychlosti částic (reprezentované tlakem plynu a jejich kinetickou energií). Popsané dva režimy odděluje tzv. Alfvénův kritický povrch, kterým lze tedy z určitého pohledu odlišit oblasti atmosféry hvězdy a slunečního větru, i když se přirozeně jedná o spojitou změnu. 

TIP: Nikdy jsme nebyli blíž: Sonda Solar Orbiter pořídila první snímky Slunce

Sonda Parker Solar Probe, vypuštěná v roce 2018, se na konci roku 2021 jako první těleso vyrobené lidskou rukou ponořila pod zmíněnou kritickou hranici. Z prvního pohledu na pořízená data vyplývá, že je daný povrch značně zprohýbaný, ale důvody zůstávají otevřenou otázkou. Průnikem sondy do uvedené oblasti se každopádně otevírá nová etapa výzkumu Slunce.

V červenci 1941 zadal Úřad pro vyzbrojování US Army specifikace pro vývoj nového rychlého stíhače tanků. Požadováno bylo šestikolové vozidlo s pohonem 6×4 vyzbrojené 37mm kanonem, spřaženým kulometem a dalším kulometem na prstenci na věži. 

Snadná kořist pro šelmy

Osádku tovřili velitel, střelec, řidič a radista. Pancéřování čela korby mělo odolat palbě ze zbraní ráže 12,7 mm a boky 7,62mm projektilům. Z dodaných návrhů byl v dubnu 1942 vybrán prototyp T-22 firmy Ford. V té době již bylo zřejmé, že 37mm kanon nebude na německé tanky stačit, role vozidla, označovaného nyní M8 Greyhound (Chrt), se tak změnila na průzkumnou. Sériová výroba se rozběhla v březnu 1943 a do června 1945 továrny vyprodukovaly celkem 8 523 vozidel M8 a 3 791 M20 (což byla velitelská verze bez věže a kanonu).

M8 se ukázal jako kvalitní průzkumný stroj, přestože nesplnil očekávání, co se týkalo průchodnosti terénem. Díky své robustnosti, spolehlivosti a rychlosti však kompenzoval ostatní nevýhody, zejména celkem slabé pancéřování. To se snažili vojáci zesilovat přidanými pytli s pískem.

TIP: Wolverine, Hellcat a Jackson: Americký postrach nepřátelských tanků

Kanon byl účinný proti lehce pancéřovaným strojům, jako Sd.Kfz. 232, ač greyhound sám neodolal jeho 20mm projektilům. Pro těžší vozidla či dokonce tanky pak představoval snadnou kořist. Ve výzbroji US Army se udržel do 60. let, některé armády používají M8 ještě dnes.