Pokud Jižní Korea něčím skutečně proslula, pak se kromě aut či elektroniky jedná především o kosmetiku a chlapecké hudební skupiny žánru známého jako K-pop. Poslední dva jmenované artikly spolu přitom velmi úzce souvisejí. Že jste nikdy neslyšeli o hvězdách z kapel BTS, Seventeen nebo Infinite? Nemusíte se stydět: Pokud nechodíte na střední školu, nejde o hudbu určenou pro vás. Světla, chytlavé rytmy a synchronizované taneční kreace však nepředstavují to nejdůležitější, co hvězdičky K-popu odlišuje od zbytku světové produkce pro teenagery – hlavní roli hraje vizáž. Mladí Korejci totiž na rozdíl od řady rebelantských uskupení přinášejí dokonalou, téměř andělskou uhlazenost, které dosahují mistrovským používáním make-upu. 

Korejská kosmetika pro ženy si v západním světě vydobyla úctyhodné jméno, nicméně „naši“ muži se po ní právě nevrhají. Ačkoliv po krému na suchou kůži se snad nebojí sáhnout žádný z pánů, na oční stíny a pudr si troufnou jen naprostí excentrici. V Koreji jde ovšem o běžný standard, který do pánské společnosti vnášejí právě hudební či filmové idoly. Jihokorejští muži tak suverénně vévodí globálnímu žebříčku spotřeby produktů péče o pleť a nakoupí jich hned čtyřikrát víc než druzí Dánové. 

Vojáci s maskou

V zemi posedlé moderními technologiemi se nakupuje primárně na internetu. Podle korejského statistického úřadu přesáhla v roce 2021 přepočtená hodnota on-line transakcí 320 miliard korun a v příštích pěti letech se v gigantickém odvětví očekává až 50% růst. Pro jihokorejské produkty se dokonce vžil zastřešující termín K-beauty, přičemž si získaly světové renomé.

Členové K-popové skupiny BTS se stali tváří jihokorejské kosmetické značky. Make-up k tamním mužům proniká i díky jejich vlivu. (foto: Shutterstock)

Mnozí tamní muži si barví vlasy na černo, což podporuje mladistvý vzhled, a pleť si naopak zesvětlují, jak velí místní standardy krásy. Ty se přitom nevyhýbají ani vojákům: Podle jihokorejské společnosti Amore Pacific používá kosmetické produkty 70 % příslušníků armády. Proto uvedla na trh speciální řadu zahrnující přírodní maskovací make-up i chladicí a bělicí masky k použití po tréninku. Právě speciální produkty, po nichž dřív pánové sahali jen zřídka, se nově ocitají mezi běžnými položkami v nákupních košících. Výrobci svorně hlásí rekordní nárůst prodejů v kategoriích jako make-up či balzámy na rty. A jakkoliv používání kosmetiky u drsnějšího pohlaví působí možná úsměvně, v historii nejde o žádnou novinku (viz Starověká krása). 

Více než ženy

Silný společenský požadavek na bezchybný vzhled existuje v Jižní Koreji již velmi dlouho. Například v kompendiu Gyuhap chongseo z roku 1809 najdeme přesný postup, jak si nanášet make-up. V posledních letech však zmíněný tlak dosáhl extrémních rozměrů a promítá se takřka do všech oblastí života. Při přijímacích pohovorech nezřídka rozhoduje právě vizáž a očekává se, že uchazeči přiloží k životopisu svoji fotografii.

Nebývá tak výjimkou, že muži utrácejí za kosmetiku násobně víc než jejich partnerky. Obchodní manažer Chris Hong pro zpravodajský server CNN přiznal, že si dvakrát ročně nechává aplikovat botox a podstupuje laserové operace k vyhlazení vrásek i nedokonalostí v obličeji. „Když o sebe pečujete, cítíte se lépe. Nechci, aby se na mě dívali, jako že jsem starý,“ popisuje. 

Plastika jako dárek

Jižní Korea se navíc řadí mezi světové lídry v plastické chirurgii. V padesátimilionovém státě se v současnosti odehrává čtvrtina všech kosmetických zákroků na planetě a tamní lékaři vedle svých krajanů každoročně poskytnou služby rovněž devadesáti tisícům klientů ze zahraničí. Nechat si operativně upravit vzhled nepředstavuje v asijské zemi žádné stigma, jak tomu často bývá u nás. Poukaz na některý ze zákroků – například na úpravu víček tak, aby se oči zbavily „šikmého“ vzhledu – patří mezi běžné dárky k promoci. A podstoupení plastické operace znamená nepsanou podmínku pro vstup do světa celebrit. 

Zpěváci nebo influenceři, kteří chtějí zazářit na televizních obrazovkách, nejčastěji absolvují tzv. konturování obličeje. Cílem zákroku je díky zmenšení lícních kostí a dolní čelisti dosáhnout oválnějšího tvaru, jenž působí křehčeji a trochu připomíná postavy z japonských komiksů manga. Popsané „zjemňování“ podstupují také muži, protože výsledek se blíží vzhledu teenagerů, u nichž se široká čelist obvykle vyvíjí až s vyšší hladinou testosteronu. 

Napětí roste

Od Jihokorejců, kteří chtějí uspět v byznysu, se očekává atraktivní vzhled. Tamní mužský ideál krásy je tedy jako vystřižený z obálky románu pro postarší dámy: Pánové mají vypadat mladě a citlivě, ale současně i decentně mužně. Ve společnosti, kde se prakticky od školky soutěží o co nejlepší výsledky, to na ně klade ještě větší nároky. Mohou však podobným nerealistickým očekáváním dlouhodobě dostát? 

TIP: Krása jako kapitál: Atraktivní vzhled je spolehlivým žebříkem k úspěchu

Míra frustrace patří u mladých mužů v Jižní Koreji k nejvyšším na světě. Příslušníci věkové skupiny 20 až 35 let, kteří nedokážou stoprocentně vyhovět nárokům na pracovní výkon či vzhled, tvoří hlavní sílu populistických stran. A často věří, že za jejich neúspěch mohou ženy: V průzkumu z roku 2021 celkem 83 % korejských mužů uvedlo, že mezi pohlavími cítí výrazné napětí; globální průměr přitom dosahuje 49 %. Korejci se umístili také na vrcholu žebříčku ve vnímání tenze mezi generacemi, movitými a chudými, erudovanými a nevzdělanými. Rozpor reálně dosažitelných cílů na jedné straně a vzorů dokonalosti na té druhé není možná nikde na planetě tak citelný jako právě v Jižní Koreji. Co čeká tamní muže dál? 

Ludvík XIV. ( 1643–1715) zemřel ve dvaasedmdesáti letech. Tou dobou už přežil své syny i vnuky, takže trůn zanechal pětiletému pravnukovi. Chlapci se zatím říkalo jen Ludvík Francouzský a panoval za něj regent Filip II. Orleánský, synovec zesnulého monarchy.

Nový král se měl ujmout vlády o svých třináctých narozeninách jako Ludvík XV. ( 1715–1774). Aby tak ale mohl učinit, musel být dle francouzské tradice nejdříve pomazán křižmem a korunován v Remeši. Několikadenní obřad, který Francie nezažila již 68 let, vyvrcholil v neděli 25. října 1722 v katedrále Nôtre-Dame.

Osobní klenot

Korunovace nepředstavovala nejdůležitější část ceremonie, tou bylo posvěcení (sacre) krále arcibiskupem, jež podstupovali francouzští panovníci od dob Karlovce Pipina Krátkého ( 751–768). Zřejmě prvním v Remeši pomazaným panovníkem se roku 893 stal Karel Prosťáček. Místo bylo zvoleno v návaznosti na křest Chlodvíka I. (sjednotitele Franků) z rukou remešského biskupa Remigia na konci 5. století. Podle legendy právě pro tuto příležitost přinesla holubice nádobku s křižmem – svatým olejem ve svaté Ampuli. Tradice korunovace francouzských králů v Remeši však zakořenila teprve za Jindřicha I. roku 1027. Do roku 1825 zde byli pomazáni všichni monarchové s výjimkou sedmi z nich.

Několikadenní rituál tvořil slavnostní příjezd panovníka, jeho obřadné vstávání po první zde strávené noci, vstup do katedrály, přísaha, pasování na rytíře, pomazání, předání insignií, mše a poté slavnosti. Při předávání insignií se používala kromě žezla a ruky spravedlnosti prostá koruna Karla Velikého. Symbolicky ji arcibiskup vložil rovněž na hlavu Ludvíka XV., nicméně na následující slavnosti již měl nový vládce svoji osobní korunu, kterou pro něj objednal regent Filip II. Orleánský u Augustina Duflose. Ten ji vytvořil podle návrhu korunního klenotníka Laurenta Rondého.

Na přání regenta se na koruně zaskvěly diamanty z královské kolekce, zejména ty, které kdysi shromáždil kardinál Mazarin. Klenotník použil kromě největšího kamene, nazvaného podle zadavatele objednávky Regent (viz Průzračný jako voda), celkem 282 diamatů, 64 barevných kamenů a 230 perel. Již brzy po obřadu však diamanty nahradily jejich skleněné napodobeniny. 

Koruna patřila k pokladu opatství Saint-Denis (kde se nachází i hrobka francouzských králů) a je jedinou, která přežila Velkou francouzskou revoluci, jíž padly za oběť mnohé další klenoty včetně koruny Karla Velikého. Od roku 1852 se nachází ve sbírkách Muzea Louvre. 

Proč druhá planeta jako jediná ve Sluneční soustavě nese ženské jméno? 

Pojmenování Venuše se během dějin měnilo a každá ze starověkých civilizací samozřejmě používala jiný název. Fakt, že ony dva jasné objekty na ranní a večerní obloze jsou jeden a tentýž, jako první zřejmě rozpoznali dávní Sumerové. Pojmenovali planetu po Ištar – velmi oblíbené bohyni lásky, ale také války, tedy zrodu i zmaru. Šlo o jeden z nejdůležitějších babylonských kultů, proto není divu, že se zmíněné přiřazení udrželo rovněž v dalších kulturách, které z té babylonské vycházely. A tak řečtí astronomové říkali planetě Afrodita a Římané Venuše. Mezi obyčejnými lidmi však ještě mnoho dalších staletí vydrželo pojmenování vycházející z času, kdy ji můžeme na nebi spatřit – například v češtině jitřenka a večernice. I v kulturách, jež netvoří součást západní civilizace, přitom Venuše zaujímala výsadní postavení: Kupříkladu mayští astronomové věnovali jí a jejím polohám na obloze velkou pozornost.

Venuše se zdánlivě natolik podobá Zemi, že se často označuje jako její sesterská planeta. Kdy a jak vyšlo najevo, že je taková představa daleko od pravdy?

Zásadní podobnost obou planet spočívá především ve velikosti: Venuše s průměrem 12 104 kilometrů dosahuje 95 procent průměru Země, takže je prakticky stejně velká. Předtím než k ní doletěly pozemské sondy, jsme kromě toho pomocí fyzikálních výpočtů zjistili, že má i obdobnou hmotnost – asi 82 procent naší planety. A později, ve druhé polovině dvacátého století, se díky automatickým průzkumníkům a sofistikovaným pozorovacím metodám podařilo odhalit také její chemické složení, opět velmi podobné Zemi. Tím větší bylo naše překvapení, když jsme poprvé „nahlédli“ pod závoj její husté oblačnosti a zjistili jsme, že se zdánlivé dvojče Země ve svém vývoji ubíralo zcela jinou cestou. Na jejím konci se bohužel nachází planeta, kde panují pekelné teploty a povrchový tlak tak silný, že by tam žádný pozemský organismus asi nepřežil. Ve srovnání se Zemí je Venuše prakticky neobyvatelná.

S podmínkami na Venuši mají potíže také výzkumné sondy. S hustou atmosférou si příliš neporadí a při dosednutí na povrch vydrží fungovat jen krátce. Dokážeme přesto v budoucnu planetě trochu víc „nahlédnout pod pokličku“?

Hustá atmosféra halící povrch Venuše má za následek, že i když na místo dostaneme nějakou aktivní automatickou sondu, množství informací, které nám může poskytnout, je výrazně omezené. A to nemluvíme o nemožnosti aktivního průzkumu povrchu pomocí roverů, jak ho známe třeba z Marsu. Potřebovali bychom úplně novou technologii, jež by nám umožnila planetu zkoumat na jiné úrovni, podobně jako u ostatních terestrických objektů Sluneční soustavy. Ale na to si vzhledem k podmínkám, které na Venuši panují, budeme muset ještě chvíli počkat.

Spočívá snad právě proto Venuše tak trošku na okraji zájmu astronomů, například oproti zmiňovanému Marsu?

Astronomové a planetární vědci se na ni intenzivně zaměřují, ale vždy je limitují dostupná data. Z uvedeného pohledu je na tom Venuše o něco hůř než Měsíc či Mars, kolem kterého krouží flotila několika sond. Rovery, jež úspěšně brázdí povrch rudé planety a neúnavně nám o něm posílají nové a nové informace, by na Venuši dokázaly totéž jen velmi těžko.

Přesto k Venuši sondy putují a přinášejí nám mnoho zajímavých informací. Jakým způsobem k ní cestují? A musí se přitom rovněž čekat na startovací okno, jako například u misí na Mars?

Sonda putuje k Venuši podobně jako k jiným planetám Sluneční soustavy. Délka její cesty a okamžik startu – zmiňované startovací okno – souvisejí s tím, jak výkonný pohon automat má a kolik si může dovolit spotřebovat paliva. Se současnými technologiemi se nám otevírá příležitost vyslat robotického průzkumníka ke druhé planetě zhruba každých devatenáct měsíců, přičemž první z nadcházejících „oken“ nastane v květnu 2023. Typicky trvá let od Země k Venuši čtyři až šest měsíců, ale podle požadavků na dosaženou oběžnou dráhu může být i výrazně delší.

Které sondy se v minulosti k Venuši vypravily a s jakými úspěchy?

Většina z nich pocházela ze Sovětského svazu a dosáhly několika unikátních prvenství, především při přistání. Celkem sedm sond Veněra úspěšně zakončilo sestup atmosférou na různých místech planety a poskytly nám nejen zajímavé informace, ale i první snímky povrchu. Důležité byly samozřejmě také automaty zkoumající během sestupu samotnou atmosféru nebo ty, jež zůstaly na oběžné dráze a získaly ohromné množství údajů o celé planetě – zatímco přistávací sondy prozkoumaly většinou jen velmi malou oblast povrchu. Nejvýznamnější byla asi americká mise Magellan, která nám v devadesátých letech díky inovativní sadě vědeckých přístrojů přinesla na Venuši úplně nový pohled, včetně detailního zmapování topografie jejího povrchu. Zmínit můžeme i evropskou Venus Express, jež mnoho let studovala tamní atmosféru a shromáždila množství cenných informací.

Co dnes víme o atmosféře Venuše a jejím klimatu? 

Alespoň na první pohled představuje atmosféra zásadní rozdíl mezi Venuší a naší planetou. Zatímco na Zemi činí průměrná teplota přibližně patnáct stupňů, s výkyvy plus padesát a minus sto, na povrchu naší sousedky panuje těžko představitelných 462 stupňů – tedy víc, než na kolik se zahřívá Merkur. Díky velmi husté atmosféře dosahuje také povrchový tlak 9,3 megapascalu, což asi 92násobně převyšuje hodnotu na Zemi. Uvedené údaje se regionálně prakticky neliší, tudíž se můžeme na celou Venuši dívat jako na obří vražedný skleník. I ty nejodolnější sondy tam vydržely po přistání pracovat maximálně dvě hodiny.

Pokud jde o chemické složení atmosféry, výrazně v ní převažuje oxid uhličitý s 96,5 procenta, což je také důvod zmíněných nehostinných podmínek. Skleníkový efekt, se kterým se potýkáme i na Zemi, tam drtivě zvítězil. A jestliže Venuši původně halil plynný obal podobný zemskému, s převládajícím dusíkem, miliardy let vývoje způsobily, že dnes tvoří uvedený prvek asi jen třicetinu atmosféry.

V porovnání s ostatními planetami je Venuše zajímavá i velmi mladým povrchem. Jakého stáří dosahuje?

Přesně to nevíme, protože se nám zatím nepodařilo – a v dohledné budoucnosti asi ani nepodaří – odebrat vzorek tamních hornin a podrobit jej laboratorním datovacím metodám. Musíme si tak pomoct nepřímo. Od dob amerických misí Apollo víme, jak navázat stáří povrchu na množství kráterů, které na něm můžeme pozorovat: Čím geologicky mladší oblast, tím méně kráterů ji pokrývá, protože ty starší byly překryty během procesu jejího vzniku. Na radarových snímcích povrchu Venuše jsme meteorických kráterů našli překvapivě málo, a podle statistických modelů tak jeho stáří dosahuje přibližně 750 milionů let. Důvod, proč je tak „mladý“, ještě přesně neznáme, ale zřejmě to souvisí s vnitřní aktivitou planety.

Jaký typ kůry a jaké struktury bychom na tamním povrchu našli?

Povrch Venuše se od zemského výrazně liší. Kůru naší planety tvoří dvě velmi odlišné oblasti: kontinenty s nižší hustotou danou vyšším podílem oxidu křemičitého a oceán­ská kůra, jež se navíc nachází výrazně níž než kontinenty. Venuši však pokrývá jen jeden typ kůry a složením se podobá právě pozemským oceánským čedičům. Navíc tam chybí výrazný výškový rozdíl mezi jednotlivými částmi planety. Jedinou výjimku kromě všudypřítomných sopek představují tři vyvýšeniny – Ishtar Terra, Aphrodite Terra a Lada Terra. Nemůžeme je však považovat za kontinenty, z geologického hlediska se příliš neliší od okolního povrchu. Na vrcholcích hor i sopek ovšem pozorujeme materiály s výrazně odlišnými vlastnostmi v oblasti odrazu radarových paprsků. Zda jde o vliv nižšího tlaku a teploty, nebo o jiný geologický proces, zůstává zatím nepotvrzené.

Jak důležité jsou dva typy zemské kůry z hlediska obyvatelnosti naší planety? 

Země by rozhodně vypadala výrazně jinak, pokud by se zde před více než třemi miliardami let neobjevily kontinenty. Z geo­fyzikálního hlediska se totiž pojí s procesem deskové tektoniky a ten zas představuje významný faktor v ochlazování planety. Pokud k němu nedochází s takovou efektivitou, jakou pozorujeme na Zemi, zůstává jádro velmi teplé a magnetické dynamo ztrácí účinnost, až zcela ustane. Kontinenty jsou však důležité i z hlediska vývoje života na Zemi: V mělkých šelfových mořích v jejich okolí se mu velmi daří a v neposlední řadě se savci vyvinuli až poté, co se život přesunul z moří na souš.

Z pozorování tedy vyplývá, že v současnosti Venuše obyvatelná není. Ale co dřív? Mohla se tam v minulosti vyskytovat voda, či dokonce život?

O existenci života na Venuši můžeme jen spekulovat, protože žádná dosud získaná data takové domněnky nepodporují. V atmosféře se nicméně určité množství vodní páry nachází a je dost dobře možné, že před mnoha stovkami milionů až několika miliardami let se na povrchu vyskytovalo vody mnohem víc. Vždyť pokud se na Zemi objevilo množství kapaliny, jaké pozorujeme dnes, alespoň řádově podobný objem se mohl na začátku její existence nacházet i na Venuši. V důsledku chybějícího globálního, vnitřně buzeného magnetického pole a narůstajícího skleníkového efektu se však zřejmě z povrchu rychle odpařovala a unikala z atmosféry do vesmíru.

Venuše tedy nemá vnitřně buzené magnetické pole. Znamená to, že tam nemůže vzniknout magnetické dynamo jako na Zemi?

Jde o další zásadní rozdíl oproti naší planetě. Venuše vlastní magnetické pole generované v jádru nemá, ale není v tom sama. Kromě Země jsme jej z terestrických objektů Sluneční soustavy pozorovali jen u Merkuru a Jupiterova měsíce Ganymedu. Důvody, proč ho ani ostatní planety a měsíce nemají, jsou různé, ústí však do stejné situace: V metalickém jádře – pokud ho objekt obsahuje – nedochází k dostatečně rychlému pohybu materiálu, tudíž globální magnetické dynamo nemůže vzniknout, případně se udržet.

Pro zachování magnetického dynama je velmi důležitá i voda, a to především z hlediska deskové tektoniky, jak ji známe ze Země. Co se stane, když desková tektonika chybí či vymizí?

Na Zemi tvoří voda v horninách významnou součást subdukovaných tektonických desek. Bez ní by se celá desková tektonika zřejmě „zadřela“ a nitro planety by se přestalo účinně ochlazovat. A právě účinnost této tepelné výměny s okolním kosmickým prostorem je pro fungování geodynama klíčová. Jeho zpomalení a následné zeslabení mohlo celý proces ohřívání atmosféry Venuše ještě dál urychlit a snižující se objem vody na jejím povrchu pak mohl mít zničující účinek na místní geologické procesy.

Popsaná situace má u Venuše fatální dopad na celý ekosystém povrchu i na atmosféru. Sluneční vítr, tedy nabité částice přicházející od naší mateřské hvězdy, tak nejsou od planety odkláněny a mohou pronikat poměrně hluboko do exosféry – což má bohužel za následek poměrně masivní únik částic do vesmíru. Pokud tedy někdy v minulosti měla Venuše například významnější podíl vody v atmosféře, jedná se s velkou pravděpodobností o mechanismus, jak o ni přišla.

V důsledku chybějícího magnetického pole není Venuše chráněna ani před zářením z kosmu. Nemohla by zmíněnou úlohu převzít její hustá oblačnost?

Stejně jako se kvůli absenci magneto­sféry dostane k atmosféře Venuše sluneční vítr, dostane se k ní i kosmické záření. Je pravda, že většinu dopadajícího elektromagnetického záření hustá oblačnost buď pohltí, nebo odrazí zpět do vesmíru. Skrz atmosféru tak proniká jen jeho velmi malé množství. Na povrchu proto panuje poměrně silné přítmí, přestože se planeta nachází výrazně blíž Slunci než Země. Radiační záření však ani její výrazná oblačnost zachytit nemůže.

Mezi zajímavosti druhé planety patří den delší než rok. Co danou anomálii způsobuje?

Venuše obíhá kolem Slunce blíž, a tudíž i rychleji než Země. Jeden rok tam trvá 224,7 pozemského dne, tedy asi 7,5 pozemského měsíce. Neobvyklá je však rotace planety: Zatímco prakticky všechny objekty Sluneční soustavy se otáčejí v takzvaném prográdním směru, Venuše rotuje obráceně neboli retrográdně, a navíc velmi pomalu. „Den“ tam tak skutečně trvá déle než celý rok, celkem 243 pozemských dnů. Vysvětlujících teorií existuje víc: Dřív se hojně spekulovalo o impaktu, který planetu „roztočil“ opačným směrem, ale dnes se za nejpravděpodobnější pokládá působení slapových sil. Například na Zemi se projevují přílivem a odlivem oceánů, ale také zpomalováním oběhu Měsíce kolem naší planety, s čímž souvisí jeho vzdalování. Podobnými silami působí Slunce na atmosféru Venuše a ta mohla její rotaci zpomalovat až do té míry, že se planeta zastavila a „roztočila“ se obráceně.

Vraťme se ještě k otázce existence života na Venuši. Ta se v roce 2020 znovu dostala do popředí vědeckého zájmu, když se v atmosféře planety podařilo detekovat fosfan – plyn, který by mohl vznikat činností primitivních živých forem. Dokázali už odborníci jeho tamní výskyt objasnit? 

Objev fosfanu byl skutečně pro hledání života mimo Zemi velmi zásadní: nejen proto, že by mohl indikovat existenci živých forem na Venuši, ale už kvůli dosavadnímu přesvědčení, že jej u žádné kamenné planety detekovat nemůžeme. Teď již víme, že je to možné. A astronomové studující exoplanety – jako třeba skupina na Astronomickém ústavu Akademie věd vedená Petrem Kabáthem – si fosfan přidají na seznam molekul, po nichž se v atmosférách cizích planet pátrá. 

Ale zpět k Venuši. Tamní výskyt fosfanu dosud vysvětlen nebyl. Na Zemi vzniká většinou buď v průmyslu, nebo jako vedlejší produkt biologických pochodů některých bakterií. Když jej vědci objevili v atmosféře Venuše, nejprve zkontrolovali, zda jeho detekované množství nemůže pocházet z nějakého známého nebiologického procesu – a došli k negativnímu závěru. Pokud je tam tedy opravdu tolik fosfanu, kolik se zdá z pozorování, pak vzniká určitým dosud neznámým procesem, anebo by skutečně mohl ukazovat na přítomnost primitivního života.

Jaké sondy mají v blízké budoucnosti k Venuši vyrazit?

V současnosti se plánuje řada nových misí, jež nám v příští dekádě slibují opět výrazný posun v porozumění druhé planetě. Na rok 2028 připravuje NASA misi Veritas, pokračovatelku již zmíněného Magellanu: Z oběžné dráhy bude podrobně mapovat povrch Venuše, jeho geochemické složení, odchylky v gravitačním poli a další zajímavé údaje. O tři roky později by měla vyrazit také evropská orbitální sonda EnVision, s podobným zaměřením. Díky povrchovému i podpovrchovému radaru má co nejpřesněji zmapovat pozorované geologické útvary i případné anomálie pod povrchem, jež mohou se sledovanou topografií souviset. Třetí chystaný automat, americký DAVINCI+, se zaměří na spodní část atmosféry. Jako první sonda téměř po půl století se tak odváží do hustých siřičitých oblaků Venuše a pošle nám údaje a snímky zajímavých geologických útvarů z malé výšky nad povrchem. 

Kromě popsaných tří schválených průzkumníků, kteří během následujících deseti let k sousední planetě zamíří, existuje i řada dalších návrhů: například indický projekt Shukrayaan-1 nebo ruská Veněra-D, jež by chtěla navázat na fenomenální úspěchy v režii Sovětského svazu. Budoucnost zmíněných návrhů je však bohužel nejasná a minimálně část z nich zůstane jen na papíře.

Jaké otázky by nám mohly budoucí mise zodpovědět?

Vědci by samozřejmě o Venuši rádi získali maximum informací ze všech oborů přírodních věd. Rozpočty vesmírných agentur i současné technologie jsou však omezené, takže se musíme spokojit s dostupnými možnostmi. Plánované mise, sondy a jejich přístroje, jež budou Venuši zkoumat v následujících letech, by nám především měly odpovědět na základní otázku, kterou si klademe v tomto rozhovoru: V čem přesně se Venuše od Země liší a proč právě tyto rozdíly způsobily tak odlišný vývoj obou jinak podobných planet? Kolik se na Venuši původně nacházelo vody, jak rychle z jejího povrchu mizela a zda souvisí současný stav planety právě s uvedeným procesem? Mohl na ní existovat život?

TIP: NASA ohlásila dvě mise, které mají zkoumat Venuši

A jak je ve vědě obvyklé, pokud se budeme snažit najít odpovědi na zmíněné dotazy, nakonec se vyrojí ještě větší množství dalších, a možná dokonce zajímavějších.

Mgr. Martin Pauer, Ph.D., (*1979)

Martin Pauer se po ukončení magisterského studia na katedře geofyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy zabýval v berlínském Institutu pro planetární výzkum DLR geofyzikou planet Sluneční soustavy. Nyní vede výzkumné a vývojové projekty ve společnosti Rockwell Automation a externě spolupracuje se Štefánikovou hvězdárnou a s Oddělením kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry AV ČR.

S klesajícími venkovními teplotami a ubývajícím denním světlem mizí z přírody rovněž drobní živočichové, kteří jsou jinak během léta všudypřítomní. Většina z nich ovšem nezemře: Jednotlivé druhy si v uplynulých milionech let vybudovaly nejrůznější strategie, jež jim pomáhají zimu přečkat a obvykle se úzce pojí s jejich životním cyklem. Mnozí ze zmíněných tvorů tráví aktivně pouze teplejší část roku, kdy se rozmnoží, a následně uhynou – zatímco nová generace zůstane přes zimu ve stadiu vajíčka či larvy a teprve s příchodem jara se vyvine v dospělce. Popsaný způsob známe mimo jiné u kobylek nebo sarančat. Jiní, například řada brouků, se před mrazem jednoduše schovají. Ideální skrýš jim přitom poskytuje trouchnivé dřevo či hlína, ale i vyhřátá lidská obydlí.

TIP: Jak mohou aligátoři přežít v ledové bažině? Zamrznou ve správné poloze

Sociální hmyz jako včely nebo mravenci, ale také třeba slunéčka sedmitečná vytvářejí velké shluky, generující dostatek tepla – ve včelích úlech bývá v zimě až čtrnáct stupňů. V neposlední řadě si pak zejména motýli osvojili stejnou strategii jako ptáci a na podzim odlétají do teplejších krajin. V daném ohledu se stal rekordmanem severoamerický monarcha stěhovavý (na snímku), který pravidelně překonává vzdálenost bezmála pěti tisíc kilometrů.

Kulomet Negev se vyznačuje mnoha zajímavými vlastnostmi, například možností zásobování z pásu i ze zásobníků. Obvykle se užívají pásy na 150 nebo 200 nábojů ráže 5,56×45 mm, skladované v textilním pouzdru a do kulometu zasouvané zleva. Jako kuriozitu lze ještě dodat, že konstrukce podavače hodně připomíná kulomety československé výroby, s nimiž se Izraelci mohli seznámit dříve. Ve spodní části pouzdra závěru se nachází šachta, do které se dají vkládat zásobníky z pušek Galil na 35 ran, a s použitím adaptéru lze zasouvat dokonce též zásobníky z pušek M16/M4 standardu NATO.

Předchozí část: Izraelská zbraň do nepohody: Spolehlivý kulomet IWI Negev (1)

Při střelbě ze zásobníku však má negev o něco nižší kadenci, jelikož regulátor tlaku plynů se musí nastavit do polohy 1. Nejčastěji se používá poloha 2, sloužící pro střelbu z pásu za běžných podmínek, zatímco poloha 3 se hodí pro velmi prašné či jinak problémové podmínky. Na začátku výroby dostávaly negevy ještě nástavec pro palbu puškovými granáty, ale tento prvek konstruktéři posléze odstranili jako nadbytečný. Stejně jako většina dnešních kulometů disponuje i negev možností rychlé výměny přehřáté hlavně, ovšem jako zvláštní lze popsat jeho pažbu, která se dá sklápět podél levého boku pouzdra závěru. Vedle pažby má negev také pistolovou rukojeť a sklopnou dvojnožku, kterou lze odmontovat.

Možnosti dalších doplňků

Pro míření standardně slouží běžná mechanická mířidla s rozsahem 300–1 000 m a kroky po 100 m. Na mušku i mechanická mířidla výrobce nanesl světélkující tritium pro palbu v noci, přestože na negev lze umístit též nejrůznější typy denní či noční optiky, pro což slouží lišta Picatinny na horní straně pouzdra závěru. Ke zbrani se dají připojovat rovněž další montážní úchyty pro laserový zaměřovač, svítilnu a jiné doplňky.

Negev lze vybavit nosným popruhem nebo jej připojit k lafetám na střelištích na vozidlech. Vedle základní varianty vznikla verze s kratší hlavní původně nazývaná Commando, ale pak se začala užívat spíše zkratka SF (Special Forces). Kromě kratší hlavně se vyznačuje přidanou přední rukojetí, která se nachází poblíž dvojnožky. Hodí se však zdůraznit, že pouzdro závěru zůstává shodné, takže se základní dlouhá varianta dá výměnou hlavně a přidáním oné rukojeti změnit na krátkou verzi SF, v níž se negev může uplatnit též jako vysoce výkonná útočná puška.

Kratší lauf, vyšší ráže

Izraelská armáda ovšem vyjádřila zájem také o zvýšení palebné síly kulometu, což odpovídalo celosvětovému trendu, protože některé armády se začaly vracet ke kalibru 7,62×51 mm. Pro tuto ráži proto upravili také kulomet Minimi, jenž poté získal polooficiální název Maximi, ale Izraelci se rozhodli modifikovat též negev. Společnost IWI (Israel Weapon Industries), jež vznikla privatizací jedné z divizí firmy IMI, proto od roku 2012 dodává i 7,62mm variantu zvanou Negev NG7, kdežto původní verze kalibru 5,56 mm se začala označovat jako NG5.

Konstrukce zůstává téměř stejná, ačkoliv zmizela šachta pro zásobníky, takže kulomet používá jen pásy na 100 nebo 125 ran, umístěné v bubnových pouzdrech. Zachovaná je též možnost pálit jednotlivými ranami, dodává se i zkrácená hlaveň, takže rovněž NG7 existuje v provedení SF. Varianty v obou rážích se navíc (jak je v židovském státě dlouhodobě zvykem) průběžně modernizují podle zkušeností ze skutečného bojového nasazení. Mezi prostředky pro tento proces se řadí senzorové zařízení IWI eLog, jež se instaluje na kulomet a zaznamenává data o používání, což pomáhá zbrojířům při údržbě nebo inženýrům při dalším zdokonalování.

Drahý, ale kvalitní

Izraelci se snaží klást důraz na vysokou kvalitu a efektivitu, nikoliv na nízké ceny, takže nijak nepřekvapí, že jejich zbraně nepatří mezi nejlevnější. To se týká i negevu, u něhož výrobce otevřeně uvádí, že stojí víc než FN Minimi, avšak nabízí lepší odolnost vůči drsnému prostředí. Díky tomu a navzdory vysoké ceně proto kulomet našel řadu exportních zákazníků, mezi nimiž figurují mnozí tradiční kupci izraelských zbraní.

To se týká třeba Ázerbájdžánu a Gruzie, Filipín, Thajska a Vietnamu. Židovský stát se dlouhodobě těší silné pozici též na zbrojním trhu Latinské Ameriky, takže kulomet Negev si nalezl cestu rovněž do ozbrojených sil Brazílie, Kolumbie, Kostariky, Mexika a Paraguaye. V seznamu uživatelů se nachází také sedm států černého kontinentu – Demokratická republika Kongo (bývalý Zair), Kamerun, Keňa, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Senegal a Tanzanie. Na tomto místě lze dodat, že v případě Asie, Latinské Ameriky a Afriky může být seznam ve skutečnosti i delší, neboť Izrael o svých „exotických“ zákaznících obvykle blíže neinformuje a ani tito odběratelé většinou neposkytují podrobné údaje.

Licenční výroba

Za spolehlivý však lze pokládat výčet evropských uživatelů negevů, kam náleží Estonsko, Kypr, Severní Makedonie a Ukrajina. Posledně uvedená země si koupila také práva na licenční produkci, která probíhá ve zbrojovce NVO Fort. Licenční kopie negevu dostala jméno Fort-401. Zřejmě největším a zajisté také nejčastěji uváděným zahraničním odběratelem se ovšem stala Indie, která již delší dobu užívala 5,56mm variantu u speciálních sil, jenže roku 2020 se rozhodla zavést Negev NG7 jako svůj standardní univerzální kulomet, který nahradí dosavadní a výkonově nevyhovující zbraně domácí výroby INSAS LMG.

TIP: Útočná puška Tavor TAR-21: Izraelská zbraň pro 21. století

Indie objednala 16 479 Negevů NG7, jež producent dodal na počátku roku 2021. Indie obvykle usiluje o licenční výrobu zahraničních zbraní, jenže v tomto případě kvůli napjatým vztahům s Čínou spěchala, a proto koupila kulomety vyrobené v Izraeli. Očekává se však zájem o větší počet, tentokrát již zhotovený v licenci, takže úspěšný negev se nejspíše dočká také varianty Made in India. 

Kůň je již dlouho významným průvodcem člověka. Sehrál významnou roli v rozvoji civilizací, především v Evropě, Asii a Africe, později i na dalších kontinentech. Kdy to ale vlastně začalo? Na doposud nejstarší známé stopy jezdectví náhodou narazili archeologové, když studovali kostry z dávných hrobů.

Martin Trautmann z Helsinské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno prozkoumali 217 lidských pozůstatků na 39 lokalitách v oblasti takzvané Pontsko-kaspické stepi, která se táhne od černomořského pobřeží Bulharska až po západní Kazachstán. Tito lidé patřili k jámové kultuře, která existovala na přelomu chalkolitu (doby měděné) a doby bronzové, právě v Pontsko-kaspické stepi a sousedních oblastech.

První jezdci světa

Odborníci se domnívají, že lidé jámové kultury používali praindoevropský jazyk. Rovněž měli podezření, že šlo o první jezdce v historii. Až doposud pro to ale scházely přímé důkazy. Jak vyplývá ze studie zveřejněné odborným časopisem Science Advances, Trautmanův tým zjistil, že zhruba dva tucty ze zkoumaných jedinců mají na kostře alespoň jeden ze znaků, které jsou spojované s jízdou na koni. U pěti z nich je to podle vědců prakticky jisté.

TIP: Jezdec na bezhlavém koni: Unikátní archeologický nález z jižního Německa

Badatelé jsou přesvědčeni, že jejich výzkum je silným důkazem proto to, že lidé jámové kultury byli jezdci, a to již kolem roku 3000 před naším letopočtem. Jsou-li jejich závěry správné, lidé jezdí na koních již asi 5 tisíc let. Většina zkoumaných pozůstatků lidí jámové kultury byla příliš poškozená, ale vědci odhadli, že na koni pravidelně jezdilo asi 30 procent dospělých mužů jámové kultury.

Archeoložka Birgit Bühlerová z Vídeňské univerzity je sice nadšená výzkumem Trautmannova týmu, ale zároveň varuje před příliš razantními závěry. Některé významné znaky jezdců na koních u zkoumaných koster lidí jámové kultury scházejí. Podle ní je na místě obezřetnost a pátrání po dalších dokladech.

Koláček lásky? Je to jako variace na téma Mít hluboko uvnitř sebe kousek toho druhého, ovšem zbavená poetiky a s přidanou porcí nechutnosti. Populární byly ve středověké Evropě pro svou snadnou dostupnost a dodnes se s nimi setkáte v zemích Asie. Tedy doufejte, že spíše nepotkáte. Kouzlo tu spočívá v ingrediencích, které vaše tělo vyprodukovalo při myšlenkách na vyvolenou osobu. Horký pot, uvolněný při neklidném snění, slané slzy smutku i jiné, ehm, zvlhčující substance na bázi tělesných sekretů. Čím více toho nasbíráte, tím lépe pro vás. Vše poté smísíte s moukou a vytvarujete z hmoty koláček. Upečete jej, usušíte a rozdrtíte na prach. Ten pak nenápadně nadrobíte do jídla vašemu objektu lásky. Po tomhle si vás jistě naprosto zamiluje. A ještě drobnost: při zadělávání těsta a pečení koláčku musíte být nazí. Jinak by propocená drobenka nefungovala.

Tenká hranice 

Skončit ve středověku na hranici za čarodějnictví? Tahle ohnivá kariéra nevyžadovala skoro žádnou námahu. Zvlášť, když jste se zabývali výrobou lektvarů lásky z lidských ostatků. Na svou obhajobu jste teoreticky mohli přizvat znalce medicíny, kteří by vám mohli podat dobrozdání: drcené lidské kosti, nastříhané vlasy a chlupy, vyvařený morek nebo žluč totiž nebyly jen ingredience čarodějné, ale také lékařské. Takže jste mohli být souzeni jen jako šarlatáni. Pokud jste ale do zmíněných substancí přidali navíc ještě lidskou krev, už se jednalo o lektvar magický, církví a medicínou zapovězený.

Právě taková úprava lékařské receptury se nevyplatila v roce 1320 Béatrice de Planisoles, šlechtičně z Comté de Foix. Za čarodějnictví a kacířství byla upálena – dílem i proto, že svého klienta lektvarem přiotrávila. Součástí jejího nápoje lásky byly pupeční šňůry jejích synů a první menstruační krev její dcery…

Co dům dal…

Správný lektvar lásky je třeba namíchat ze substancí, které na sebe přísně logicky navazují. Dokládá to i portugalská receptura ze 14. století. Nejprve potřebujete proso, trhané za úplňku. Je obyčejné jako lidský život, ale měsíční paprsky mu dodají energii nevšednosti. Dále si připravte kousek myrhy z kadidla nebo kostelní svíce, protože takto se lektvaru dodá to správné posvěcení. Natrhejte kouzelné byliny, například roketu setou, protože ta dodává „sexuální ráznost a sílu“. Přimíchejte i něco z vašeho idolu, čeho se nedotkla cizí ruka. Nejlépe vlas nebo nehet, které zabalíte do mušelínu. A samozřejmě doplňte něčím ze sebe. Obvykle to znamenalo menstruační „měsíční“ krev, která byla považována za ingredienci silně nabitou magií.

To vše semelte v moždíři a s chutí do jídla. Je celkem jedno, jestli podobnou sestavu pozřete vy nebo váš milovaný nešťastník. Výsledek je zaručen. Zblázní se do vás nekonečnou láskou na celá čtyři léta. A pokud miloval jinou, pak na celý život!

Recept dle královny

Pokud je s nějakou recepturou spojeno jméno urozené, je to jako pečeť kvality a původnosti. Co na tom, že o skutečném původu Gunhildy Vendské, pololegendární matky dánských králů z přelomu 10. a 11. století, nemáme pořád jasno. Spekuluje se o tom, že se četná kouzla naučila ve „své rodné slovanské zemi“. Takže sousedka! Co ale známe, je její recept na lásku. Nachystejte si prosím vrabčí mozečky, jelení srdce, trus bílého a černého čápa, tuk vyvařený z těla jedovatého hada (tedy zmije), ptačí zobáčky drcené, oslí varlata, kosti z levé strany žáby, která byla okousána mravenci, srdce a krev holuba a ještě jednou krev – tentokrát netopýří, smíchanou a odleželou v černém pivu. Co dodat? Přejeme dobrou chuť a mnoho úspěchů ve vašem dalším milostném životě.

Pozor na broučky

Třeba na takového puchýřníka lékařského… I když se mu říká španělská muška, jako první jej začali medicínsky zužitkovávat už staří Řekové. Krovky tohoto hmyzu, louhované v roztoku, uvolňují látku zvanou kantharidin. A ten skutečně vyvolává až extrémní překrvení jistých partií mužského těla, takže nepřekvapí, že byly často využívány při tvorbě kouzelných nápojů lásky. Čistě technicky: muž, který pozřel zmíněný lektvar z mušky, uvěřil díky svému nenadálému pnutí v kalhotách, že ona je ta pravá. Je tu samozřejmě problém, když něco takového vypijete ve společnosti jiné dámy. Třeba té, která o vaše city nestojí. A pak je tu ten nepříjemný fakt, že zhruba 32 miligramů kanharidinu stačí k tomu, aby vám definitivně selhaly ledviny. Je to zrovna tak erektivum, jako jed…

Čistota půl zdraví

O paní Trotule de Ruggiero víme jen žalostně málo, což je určitě škoda. Je totiž autorkou patrně prvního díla svého druhu v Evropě: knihy věnující se ženské kráse, hygieně a kosmetice. A to prosím v 11. století! Svazek De Ornatu Mulierum obohatila tahle předchůdkyně naší Dobromily Rettigové o bezpočet praktických rad stojících na pomezí sexuální magie. Popisuje například výrobu parfému z okvětních lístků růží, jež má uživatelky vést ke kráse a muže k pobláznění. A v podobném duchu pak rozvádí výhody růžového prachu, který žena v nestřežený moment foukne muži do ucha. Naslouchat pak bude už jen jejím slovům! Kombinace spanilého obličeje a podmanivé vůně je prý tím nejlepším způsobem, jak si zajistit nehynoucí lásku vybraného muže.

Láskou k vyhynutí

Láska je vzácné zboží, a tak nepřekvapí, že touha po magickém lektvaru, jenž by dokázal zajistit celoživotní přízeň vyvolené osoby, přivedla v Řecku k vyhynutí hned několik druhů bylin. Které? To je právě záhada pro botaniky. Ta nejžádanější se jmenovala Satyrio. Podle popisu se mělo jednat o orchidej, ne nepodobnou našim vstavačovitým. Byla natolik žádaná, že z celého Středomoří údajně vymizela. Asi proto, že tak dobře fungovala. V receptech ji posléze nahradila jiná, pro přehlednost rovněž nazývaná Satyrio. Tady už mají botanici jasno: šlo o starček přímětník – v podstatě plevel se žlutým květem. Jenže i ten dokázali Řekové lokálně vysbírat. A tak se magickou bylinou, spojenou se silou Satyrů, stala světlo-květá odrůda sporýše. Ten už také není k nalezení. Dramatik Petronius prozradil, že usušený kořen této rostliny bylo třeba přimíchat do vína a věci pak dostaly rychlý spád.

S paštikou

Albert Veliký byl jedním z nejvýznačnějších křesťanských učenců 13. století. Byl také prohlášen za svatého, zjevně kvůli svaté trpělivosti, jakou projevil při popisování přírodních věd. O tři století později si jeho jméno bez jakéhokoliv copyrightu vypůjčil neznámý autor pro dílo Taje bylin, kamenů a jistých tvorů, obsahující alchymistické recepty. Nechyběl ani nápoj, který nemá lásku pomoci získat, ale ve spokojeném manželství pevně udržet. Potřeba je na něj „tuhá skořápka“, tedy vápnitá ulita nějakého hlemýždě, sušené květy barvínku a pozor: hrst živých žížal. Když směs rozetřete v hmoždíři, žížaly už živé nebudou. Ale pokud tuhle zvláštní paštiku dokážete vpravit do těla svého manžela, nic už nebude stát v cestě vašemu štěstí. Kudy a jak? To už je na vás.

Příjemné probuzení

Je snad vznešenější rostliny než vavřínu? Věnci z něj upletenými se přece zdobili vítězové, takže něco na tom bobkovém listu být musí. Pokud chcete dosáhnout výhry v zápase o city druhé osoby, postarejte se o to, abyste do jejího polštáře včas zašili vyvařené vavřínové listy. Do každého cípu po jedné hrsti a pro jistotu ještě jednu doprostřed. Jen pozor: musíte zajistit, aby na takto vypolstrovaném polštáři spal jen váš vyvolený, nikdo jiný. A to přesně 14. února, tedy o svátku zamilovaných. A předtím musíte nahořklý výluh z bobkových listů vypít. Na ex. Pokud se něco pokazí, hrozí vám, že se sama zamilujete do jiného spáče. Nikdo ale neříkal, že to bude bez rizika.

Zahraniční lék

Afričané a mouřeníni byli možná pohani, ale o síle jejich primitivní magie nikdo v Evropě nepochyboval. Exotický lék vždy funguje lépe než domácí a ve středověku tomu nebylo jinak. Až z území dnešní Nigérie doputoval v 15. století do Benátek recept na zaručený nápoj lásky. Vezmete hadí a pavoučí jed, pramen vlasů čarodějnice, kozí bradu (zda stejnojmennou rostlinu nebo část onoho zvířete jasné není). V kotlíku s touto bublající směsí je třeba utopit ještěrku – a dílo je hotovo. Podává se ještě horké, nejspíš aby nedošlo k vychladnutí citů. Asi největší problém byl s nedostatkem surovin, ale jinak to prý fungovalo dokonale. Z mexických kolonií dorazil s misionáři zase jiný recept, který používaly ženy mesticů: oslí mléko, vlastní moč a zrna cizí kukuřice. Nechte kvasit v hliněném hrnci a sbírejte pěnu. Tou se pak muže svých snů dotkněte. Pouto přetrvá navěky… 

Otrávená jablka

V biblické Genesis se o ní hovoří jako o jablíčku lásky, ale už o pár století později bude nazývána kořenem satanovým. Ano, mandragora, tedy kořen středomořského pokřínu obecného, prodělala výrazný obrat v popularitě. Možná proto, že až padesát let staré dřevnaté kořeny této jedovaté rostliny někomu připomínaly dětské tělíčko. Olej nebo výluh z ní měl  mít extrémní magické účinky. Tedy spíše z hlediska komunikace: dokázal spojit živé a mrtvé (po požití jste mohli mluvit se záhrobím), změnit živé na mrtvé (protože intoxikace mohla mít fatální následky) a také navždy propojit živé a živé. Stačí prý přidat pár kapek mandragorového roztoku do vody a je vymalováno. Pokud zamýšlený cíl tenhle experiment nepřežil, nebyl vás hoden. Jen pozor: mandragora patří už do hodně černé magie, takže k hořící hranici to nemáte daleko. Stačí, když ji u vás najdou, nebo když vás jen podezřívají, že ji sbíráte… 

Na každý splín

Blín černý a durman obecný patří mezi „top“ magické rostliny. Aby ne, jejich účinné halucinogenní látky si dokáží s vaší hlavou často nehezky pohrát. A také se jimi můžete lehce předávkovat a zabít. Podstatné je, že po požití se dostaví stav úplného uvolnění, hraničící s pocity extáze. Vše kolem vnímáte rozmazaně a vláčně, jako byste plavali v medu. Nu, a to je ten moment, kdy k omámenému přijde žádoucí čarodějka a vyjeví mu svou lásku. Klidně i fyzicky. Objekt touhy není schopen odmítnout, a tak se často věci doberou zdárného konce. Recept počítající s výluhem ze semen zmíněných rostlin tedy funguje. Otázkou je, co se stane, až se přiotrávený konzument probudí z opojení. Anebo když už se neprobudí…

TIP: Tajemství elixíru mládí: Alchymisté doporučovali šťávu z bradavic i zlato

Na „blínovou kůru“ dojela v roce 1453 Blanka II. Navarrská: přitom si přála jen konzumovat své manželství s kastilským infantem Jindřichem, který měl nejspíš problémy s potencí. Za pokus o uhranutí manžela skončila Blanka v domácím vězení a papež její sňatek anuloval.

Domorodí obyvatelé amerického kontinentu vybudovali dávno před příchodem Evropanů stovky osad na obtížně přístupných místech. Shluky staveb z kamene a vepřovicových cihel na svazích stolových hor obývaly i tisíce indiánů, většinu zmíněných budov však uplynulá staletí proměnila v ruiny. Taos, ležící nedaleko stejnojmenného moderního města v povodí Rio Grande, představuje výjimku. A od roku 1992 jej chrání zápis na seznam světového dědictví UNESCO.

Domy bez dveří

Osada „rudé vrby“, jak zní doslovný překlad domorodého názvu, dnes skýtá domov zhruba 150 lidem, kteří obhospodařují půdu na okolních bezmála 400 kilometrech čtverečních. Taos se kolem řeky stejného názvu, v nadmořské výšce přes 2 100 metrů, rozkládá nejspíš už od 14. století. Podrobnější informace o jeho historii či kultuře však zůstávají moderním badatelům převážně utajeny – mimo jiné proto, že „pueblané“ svůj jazyk nikdy písemně nezaznamenávali. 

Taos se mezi národní kulturní památky zařadil již v roce 1960, k čemuž přispěla jeho charakteristická architektura. Jednoduché, až pětipatrové domy s malými okny původně postrádaly dveře a dovnitř se vstupovalo čtvercovými otvory v omítnuté střeše, pokryté vrstvou bláta, trávy a větví. Obydlí obvykle sestávala pouze ze dvou místností: V jedné se žilo, zatímco druhá sloužila k vaření a uchovávání zásob. Interiér zahrnoval jen minimum nábytku, a dokonce i dnes tam stále chybí elektřina a vodovod. Každodenní život se primárně podřizoval obraně před nepřítelem, takže zdi jsou často silné přes metr a zmíněné žebříky se daly v případě potřeby rychle vytáhnout. 

Jak zachovat tradice

Cizinci si však nakonec do puebla přece jen cestu našli: První Evropané tam pod vedením Francisca Vásqueze de Coronada dorazili roku 1540. Koncem 16. století se pak architektonická podoba Taosu přiblížila té španělské, když Fray Francisco de Zamora založil v lokalitě první misii. Patronem osady stanovili kněží svatého Jeronýma a devět z deseti dnešních obyvatel je pokřtěných.

TIP: Red Bay: Kanadská osada sloužila jako největší evropská základna pro lov velryb

Nicméně většina indiánů stále praktikuje předchozí náboženství, které už dnes ovšem netvoří terč útoků. Naopak, zachování pokud možno původní podoby puebla se stalo cílem americké vlády, která na jeho ochranu vyčlenila v roce 2011 v přepočtu osmnáct milionů korun. Projekt má zahrnovat postupnou obnovu jednadvaceti originálních domů a místním obyvatelům by měl pomoct uchovat tradiční způsob života i pro příští generace. 

7. prosince 185 našeho letopočtu, za vlády dynastie Chan, zaznamenali čínští astronomové „hvězdného návštěvníka,“ který se náhle objevil v blízkosti hvězdy, kterou dnes známe jako Alfa Centauri. „Hvězdný návštěvník“ byl tehdy viditelný ze Země zhruba osm měsíců. Šlo o první pozorovanou supernovu v historii, o jejímž pozorování se dochovaly historické záznamy.

Dnes je na místě tehdejší supernovy, astronomy označované jako SN 185, ve vzdálenosti asi 9 tisíc světelných let od Sluneční soustavy, mnohem méně jasný, ale zato mnohem větší objekt, pozůstatek supernovy RCW 86. Tato mlhovina je poměrně velká a vědci si nejprve nebyli jistí, zda jde opravdu o stopy hvězdné exploze z roku 185. Průměrné supernově by trvalo asi pětkrát delší dobu, než by její pozůstatek dosáhl velikosti RCW 86.

Síla exploze

Později astronomové pozůstatek supernovy RCW 86 detailně prozkoumali a zjistili, že se rázové vlny tehdejší supernovy pohybují velice rychle, dokonce rychleji než se čekalo – podle výpočtů urazí zhruba 2 700 kilometrů za sekundu a jde skutečně o materiál supernovy, která vybuchla v roce 185.

Jak je možné, že byla supernova SN 185 tak nesmírně energická? Dřívější pozorování odhalila v materiálu pozůstatku supernovy RCW 86 stopy železa. Znamená to, že šlo o supernovu typu Ia, tedy explozi bílého trpaslíka, který byl partnerem běžné hvězdy ve dvojhvězdě a kradl jí hmotu. Právě tyto supernovy uvolňují nejvíce energie ze všech běžných typů supernov.

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

Křehkou eleganci pozůstatku supernovy RCW 86 zachycuje nový snímek, pořízený kamerou Dark Energy Camera (DECam), která je instalovaná na čtyřmetrovém Teleskopu Víctora M. Blanca observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory v horách pouště Atacama. Širokoúhlý snímek nabízí unikátní pohled na celý pozůstatek supernovy.