Při návštěvě východní Anglie, zejména hrabství Suffolk, si nelze nevšimnout neobvyklého architektonického prvku – nízkých zdí postavených nikoliv v přímce, nýbrž v sinusoidě. Jsou tak totiž stabilnější a ve srovnání s rovnou stěnou stejné tloušťky lépe odolávají nárazům bočního větru.

TIP: Vasariho koridor je nejdelší „tajnou“ chodbou na světě

Vlnité zdi se poprvé objevily již před 3 400 lety ve starověkém Egyptě, zatímco zhruba od poloviny 17. století se hojně stavěly právě v ostrovním království. O jejich vznik se tam zasloužili především holandští inženýři, kteří jim říkali slangenmuur alias hadí zeď. V 18. století se pak začaly užívat v zahradách, aby usnadnily pěstování ovoce: Na stěny vztyčené od východu na západ dopadalo z jihu slunce a ohřívalo je. 

Čínská vesmírná stanice by se mohla stát dějištěm z vědeckého pohledu fascinujícího, nicméně eticky značně kontroverzního experimentu. Čínští vědci by se na ní rádi pokusili o reprodukci zvířat, konkrétně myší a makaků. Místem experimentu by se měly stát biologické boxy modulu Wen-tchien na stanici Tchien-kung. Badatelé si od experimentu slibují, že pomohou zlepšit naše chápání adaptace organismu na mikrogravitaci a obecně vesmírné prostředí.

Pokusy o rozmnožování živých zvířat ve vesmíru historie pamatuje. Známé jsou například experimenty s některými jednoduššími organismy, například háďátky nebo japonskými rybkami z čeledi medakovitých. V roce 2014 se na ISS pokoušeli o reprodukci gekonů Rusové, experiment ale dopadl neslavně, když všechna pokusná zvířata zemřela. Podobně dopadl i starší experiment z roku 1979, kdy tehdejší sovětští vědci přiměli k páření ve vesmíru myši. Žádná z pokusných myší ale po návratu na Zemi potomstvo nezplodila.

Sex jako výzva

Zvažovaný čínský experiment s makaky by podle profesora Kehkooie Keea z čínské univerzity Čching-chua představoval nesmírnou výzvu. Čínští tchajkonauti by se museli postarat nejen o krmení a další základní potřeby zvířat, museli by také zajistit jejich duševní pohodu, což by v podmínkách mikrogravitace bylo skutečně velmi složité. Ani to by ale nemuselo stačit.

Podle Adama Watkinse, docenta reprodukční fyziologie na Nottinghamské univerzitě, představuje v prostředí mikrogravitace velký problém samotné fyzické spojení zvířat. Astronauti, kteří pobývají na vesmírné stanici, mají kvůli změněné gravitaci nižší krevní tlak a není důvod předpokládat, že by to u opic fungovalo výrazně odlišně. Makakové by tak dost možná nebyli v prostředí vesmírné stanice schopni dosáhnout plnohodnotné erekce.

TIP: Mohou mít astronauté ve vesmíru sex?

Opomenout jistě nelze ani etický rozměr takového experimentu. Od časů fenky Lajky, šimpanze Hama a kočky Félicette, urazila lidská společnost kus cesty a naše vnímání práv zvířat se za posledních 50 let podstatně změnilo. Zatímco tito první zvířecí vyslanci testovali schopnost přežití ve vesmírném prostředí a do jisté míry vydláždili cestu lidem, dnes se pro vesmírné experimenty zástupci vyšších živočišných druhů využívají v daleko menší míře. Čínský experiment by tak byl z čistě vědeckého pohledu jistě velmi zajímavým, například s ohledem na možnou budoucí kolonizaci Měsíce a Marsu, z pohledu etického by ale nepochybně vzbudil mnoho vášní.

Biotechnologický výzkum v posledních letech přišel se spoustou významných objevů. Některé z nich už dorazily do klinických testů a nepotrvá dlouho, než se dostanou k běžným pacientům. Právě to je případ průlomové léčby atopického ekzému, která po úspěšných preklinických testech na myších vstoupila do klinických testů.

Jacek Hawiger z americké Vanderbiltovy univerzity a jeho spolupracovníci strávili řadu let vývojem nového peptidu, označovaného jako Nuclear Transport Checkpoint Inhibitor (NTCI), který je navržený tak, aby po aplikaci pronikl do přísně střežených imunitních buněk a vypnul v nich geny, jejichž produkty vyvolávají záněty vedoucí k ekzémům. Tato léčba zasahuje větší počet genů a ovlivňuje záněty na různých úrovních genové regulace. Výzkum Hawigerova týmu publikoval vědecký časopis Scientific Reports.

Sofistikovaná léčba zánětů

„Odkryli jsme mechanismy v pozadí atopického ekzému a prokázali jsme, že naše léčba ovlivňuje minimálně 15 genů, které hrají roli v rozvoji zánětu kůže,“ vysvětluje Hawiger. S kolegy založili biofarmaceutickou společnost Amytrx Therapeutics, která pracuje na komerčním využití nového léku, pod obchodním označením AMTX-100 CF.

Podle představitelů společnosti je krém na atopický ekzém s léčivem AMTX-100 CF, který právě prochází klinickými testy, pouhým začátkem. Výzkum této látky a jejího možného využití stále pokračuje. V současnosti probíhá více různých preklinických studií, které ověřují vhodnost léku pro léčbu rozmanitých autoimunitních onemocnění.

TIP: Implantáty s upravenými buňkami dávkují léčivo při revmatoidní artritidě

Nejde přitom jen o krémy, ale také aplikaci ve formě tablet či injekcí. Přípravky s léčivem AMTX-100 CF mohou pomoci pacientům s chronickými střevními záněty, artrózou, revmatickou artritidou či astmatem. Jak uvedl ředitel Amytrx Therapeutics Matt Gonda, tento lék představuje úplně nový model léčby zánětů.

V meziválečném období prodělala svůj největší rozkvět i jedna specifická kategorie zbraní – protitankové pušky, které se zrodily již krátce po nástupu zbraně, proti které byly určeny. První byla německá puška Mauser T-Gewehr z roku 1918, na kterou potom v meziválečném období navázala řada dalších typů. V principu šlo obvykle o opakovačky, jež pálily malorážovým, ale vysoce průbojným střelivem (nejčastěji s ocelovým jádrem).

Proti tehdejším tankům zpravidla postačovaly, ale průběh druhé světové války přinesl rychlé zesilování pancíře, a tudíž se faktická bojová hodnota těchto pušek prudce snižovala. Podstatná část armád zvolila ráže, které byly více či méně příbuzné nábojům, jež se užívaly v kulometech (např. 7,92 či 14,5 mm), několik států ale sáhlo i k větším kalibrům.

Finské „sloní dělo“

Patřilo k nim i Finsko, kde konstruktér Aimo Lahti na konci 30. let zkonstruoval svůj patrně nejničivější výtvor, jímž se stala puška Lahti L-39. Nejdříve se počítalo s ráží 13,2 mm, v níž mělo vzniknout něco jako protiletadlový kulomet. Lahti takovou zbraň skutečně vytvořil, od začátku ale měl o této koncepci pochybnosti, a nakonec přesvědčil vysoké důstojníky, že poloautomatická zbraň větší ráže se k probíjení pancíře hodí více.

Puška L-39 užívala munici ráže 20×139 mm a měla zásobník na deset ran. Na vzdálenost 100 metrů probíjela i 30 mm oceli a dovolovala celkem přesně mířit na vzdálenost přes 1 000 metrů. Ke ztlumení obrovského zpětného rázu měla velkou úsťovou brzdu a vážila skoro 50 kg, takže k přenášení bylo třeba nejméně dvou mužů, někdy bylo k transportu používáno i koňské spřežení. Navzdory tomu si získala velkou oblibu a přezdívku „sloní dělo“. 

Čelní pancíř novějších sovětských tanků prorazit nedokázala, dobří střelci ale dokázali tank vyřadit zásahem průzorů. L-39 se uplatnila také coby nástroj proti odstřelovačům a našla uplatnění i jako improvizovaná protiletadlová zbraň. 

Finský voják vyhlíží 4. května 1942 nepřátelské sovětské letouny, aby na ně případně zahájil palbu z protitankové pušky Lahti L-39. Ta někdy sloužila i jako improvizovaná protiletadlová zbraň. (foto: Finnish Wartime Photograph Archive (SA-kuva), CC BY 4.0)

„Sloní dělo“ nemělo proti vzdušným cílům žádná speciální mířidla (které se pro něj ale vyráběly), a střelec by musel použít běžná mechanická, vyosená doleva a stavitelná v rozmezí 200–1 400 m. Místo stojanu obsluha „lafetovala“ svou lahti na dřevěném kůlu. Předmět, který visí na hlavni, je krytka zakrývající při přepravě úsťovou brzdu s pěti otvory.

TIP: Pušky proti tankům: Sovětské protitankové pušky PTRD-41 a PTRS-41

Navzdory velkému obdélníkovému kompenzátoru na začátku hlavně a koženému polstrování pažby vyvíjela L-39 citelný zpětný ráz a palba proti rychle letícím strojům by patrně nebyla příliš efektivní. Závěr se natahoval klikou, „devětatřicítku“ při pozemním využití podepíraly ližiny, aby se nebořila do sněhu. Některé pušky Finové ještě v 50.–60. letech provozovali jako protivrtulníkovou obranu, jiné skoupili jako raritu sběratelé většinou z USA.

V roce 1998 se v severním Pacifiku, v horninách z rozhraní křídy a kenozoika, podařilo objevit malý meteorit o průměru 2,5 mm. Zdál se být vhodným kandidátem na pozůstatek planetky, jež po srážce se Zemí vytvořila kráter Chicxulub. Nález se shodoval s výsledky chemického rozboru sedimentů z příslušného období. V roce 2007 pak trojice astronomů – z toho dva Češi, David Vokrouhlický a David Nesvorný – publikovala odbornou práci o možném původu vesmírného projektilu. Podle jejich závěrů šlo zřejmě o těleso z rodiny asteroidů Baptistina. 

O čtyři roky později však domněnku zpochybnil astronomický výzkum: Na základě pozorování infračerveného teleskopu WISE vědci zjistili, že zmíněná rodina nevznikla před původně odhadovanými 160 miliony let, ale spíš jen před 80 miliony. Vzhledem k mechanice pohybu vesmírných těles tak můžeme původ chicxulubského impaktoru z uvedeného zdroje vyloučit. Dané objekty z hlavního pásu planetek totiž potřebují na cestu k Zemi – a následnou srážku – mnohem delší dobu. O možném původu impaktoru přitom svědčilo i chemické složení planetek z rodiny Baptistina: Dobře totiž odpovídá množství chromu v sedimentech z rozhraní křídy a paleocénu, což působilo slibně. 

Pátrání pokračuje

Velký počet úlomků původního tělesa se v důsledku dráhové rezonance s Marsem a Jupiterem dostal postupně do vnitřnějších částí Sluneční soustavy a srážel se s tamními objekty. Kráter Chicxulub však výsledkem popsaných kolizí není – jak dokládají také infračervené a spektroskopické rozbory, podle nichž složení planetek rodiny Baptistina neodpovídá chemické stopě nalezené v sedimentech K-Pg.

Popsaný výzkum, který domnělý původ impaktoru vyloučil, ovšem zároveň označil nový potenciální zdroj osudového tělesa: rodinu asteroidů Flora, jež vznikla před více než 100 miliony let jakousi obří kolizí. Až donedávna se tak dané planetky považovaly za nejpravděpodobnější „kolébku“ chicxulubského tělesa. 

Vzácná planetka

Nová studie, pod niž se opět podepsal astro­fyzik David Nesvorný, přidala v roce 2021 další cenný pohled na možný původ „zabijáka dinosaurů“. Mělo se jednat o uhlíkatý chondrit, tedy o poměrně neobvyklého zástupce velkých impaktorů. Na druhou stranu bývá právě tento vzácný typ planetek zřejmě mnohem častěji původcem obřích kráterů o průměru nad 100 km. Pro „kořeny“ chicxulubského impaktoru mají autoři práce jednoduché vysvětlení: Šlo patrně o uhlíkatý objekt z kategorie „temných a primitivních“ asteroidů, pocházejících ze střední či vnější části hlavního pásu planetek kdesi za hranicí 2,5 astronomických jednotek, tj. 375 milionů kilometrů. 

Podle nového výzkumu chicxulubský impaktor patrně netvořil součást žádné rodiny planetek. Tělesa s průměrem nad 5 km, vytvářející krátery na objektech s pevným povrchem, totiž s 80% pravděpodobností pocházejí z „vyděděného pozadí“ v rámci hlavního pásu. 

Jen velká smůla?

Pozoruhodné výsledky přinesla také zjištění o přibližné době existence blízkozemních planetek, jejich distribuci a frekvenci výskytu v různých oblastech hlavního pásu i nejvnitřnější části Sluneční soustavy. Průměrnou dopadovou rychlost impaktního tělesa o rozměrech asteroidu z konce křídy odhaduje zmíněná práce na impozantních 20,3 km/s neboli 73 080 km/h.

TIP: Bez ničivých následků dopadu meteoritu by někteří velcí dinosauři zřejmě přežili

Zajímavější je ovšem zjištění, že k podobným událostem dochází ve skutečnosti mnohem vzácněji, než se dřív předpokládalo: Autorům vyšla statisticky jedna nikoliv za 100 milionů let, nýbrž za 250–500 milionů. Fatální srážka na konci druhohor tudíž představovala v podstatě neobvyklou záležitost s pravděpodobností pouhých 10–40 %, v závislosti na započítání méně běžného chemického složení impaktoru. Možná tedy měli dinosauři opravdu jen neskutečnou smůlu...

Margaret Manzoniová se označuje za etickou veganku, která nedokáže ublížit živému tvorovi. Když tedy její dům zaplavily myši, nezavolala deratizátora, ale místo toho začala hlodavce krmit. Problém se tudíž zhoršoval a škůdci se záhy rozšířili do okolí. Stížnosti sousedů dohnaly Margaret až před soud, jenž jí nařídil situaci řešit, penzistka však neuposlechla. A zatímco někteří lidé ze sousedství nad ní zlomili hůl a odstěhovali se, jiní si stěžují dál. 

„Kvůli myším pobíhajícím po střeše a hroznému zápachu jsme v noci nemohli spát. Celá její zahrada byla plná myší. Běhaly všude po zahradě a vnikaly do domu. Byly jich desítky. Nakonec jsme kvůli zápachu nakoupili vonné svíčky a na půdu dali pasti. Nebylo to ale nic platné, myši si prokousávali díry ve zdech a stavěly si hnízda ve skříních,“ popisuje pro britský deník Daily Mail noční můru soužití bývalá sousedka Manzoniové.

Myší rasismus

Sama Margaret Manzoniová ale odmítá, že za přemnožené hlodavce může ona. „Myši nenosí na krku jmenovky, nemohou tak vědět, zda šlo moje myši.“ Lidé podle ní chovají hlodavce jako domácí mazlíčky, ti její mají jen jinou barvu. „Možná jde o myší rasismus,“ brání se milovnice zvířat.

Úřady pro její zálibu ale mnoho pochopení nenašly. Loni v dubnu důchodkyni nařídily, aby problém adekvátně řešila a uložily jí pokutu 807 liber (asi 21 tisíc korun) a povinnost uhradit způsobenou škodu ve výši 2 081 liber (53 tisíc korun). Součástí nařízení byl i úklid a deratizace zahrady a seniorčina domu. Ani to ji ale nepřimělo ke spolupráci a v říjnu odešla od soudu s další pokutou ve výši 1 500 liber (40 tisíc korun) a povinností uhradit náklady ve výši 2 545 liber (65 tisíc korun). „Myslím, že pravým důvodem mého stíhání je, že jsem veganka a nesouhlasím se zabíjením zvířat,“ okomentovala počínání úřadů Margaret Manzoniová. 

TIP: Mladý indický pár se za 3 roky už 18krát stěhoval kvůli strachu ze švábů

Zbylí sousedé ve změnu k lepšímu příliš nevěří. Paul Derby, jehož dům sousedí s domem paní Manzoniové, je přesvědčený, že se časem ke krmení hlodavců vrátí. „Je to recidivista. Jakmile vše utichne, jsem si jistý, že to začne nanovo,“ obává se soused.

Životní pouť budoucí rakouské císařovny započala na Štědrý den roku 1837 v bavorském Mnichově. Rodinné poměry, do nichž se malá Alžběta narodila, měly k ideálu daleko. Rodiče si nerozuměly. Zatímco otec, vévoda Maxmilián Josef z Wittelsbachu byl dobrodruh, cestovatel, bonviván a vyhlášený proutník, matka Ludovika, dcera bavorského krále, se vyznačovala usedlou a skromnou povahou. Mezi životní cíle, které si vytkla, patřilo i zajištění „dobrých“ sňatků pro svých osm dětí. A v tomto ohledu jistě slavila úspěch, jejími zeti se stali třeba sicilský král František II. (1836–1894), kníže Maxmilián Thurn-Taxis (1831–1867), vévoda Ferdinand Orleánský (1844–1910) či princ Ludvík Bourbonsko-Sicilský (1838–1886). Její největší úlovek však nakonec pocházel z metropole na Dunaji. 

Překvapivé zásnuby

V rámci své sňatkové politiky udržovala vévodkyně Ludovika čilou korespondenci i se svou sestrou Žofií, provdanou za habsburského arcivévodu Františka. Ten původně neměl nárok na trůn, když však revoluční události roku 1848 semlely jeho mentálně zaostalého bratra Ferdinanda Dobrotivého, podařilo se mu císařskou korunu získat pro svého syna Františka Josefa. A právě na toho měla bavorská dohazovačka políčeno. Obě sestry dohodly setkání mladého Habsburka s Ludovičinou dcerou Helenou v lázních Bad Ischl, kde mělo také dojít k případné dohodě o sňatku a zásnubám. 

Celá záležitost se však vyvinula poněkud jiným směrem, než Ludovika s Žofií plánovaly. Kromě Heleny totiž matka do Ischlu vzala i svou mladší dceru Alžbětu přezdívanou Sissi. A k určitému rozladění obou matek se rakouský císař okamžitě zamiloval právě do ní.

Po majestátním plese, na kterém ji několikrát vyzval k tanci a jasně dával najevo svoji náklonost, hned druhý den zamířil do hotelu, kde Alžbětina rodina bydlela, a bez okolků požádal o její ruku. Také Sissi podle všeho urozený nápadník učaroval: „Kdo by mohl nemilovat takového muže,“ poznamenala prý na adresu svého nastávajícího. Na slavnostní mši v místním kostele oslavily obě rodiny zasnoubení a Vídeň se začala chystat na majestátní svatbu nevídaných rozměrů.

Stíny v ráji

Přes prvotní všeobecné nadšení se již záhy začínaly ukazovat první náznaky budoucích problémů. Zatímco Sissi byla z domova zvyklá na uvolněnou atmosféru spojenou s ležérním stylem jednání, vídeňský dvůr se řídil přísným protokolem, jehož dodržování se striktně vyžadovalo ode všech. Jeden z prvních projevů nesouladu představoval požadavek Františkovy matky Žofie, aby budoucí císařovna zásadním způsobem změnila šatník. Alžbětin otec musel sáhnout hluboko do kapsy a mnichovské krejčovské salony okamžitě zachvátilo hektické úsilí při výrobě honosných rouch, která by snesla i přísná měřítka vídeňských dvořanů. 

Také samotná svatba se nesla ve znamení smíšených pocitů. Nastávající ženich projevoval ze své nevěsty patřičné nadšení a jejímu průvodu vyrazil naproti do Lince, odkud mladý pár převážela po Dunaji luxusní loď Franz Joseph. Všechno pohodlí však bylo vykoupeno množstvím povinností, které na budoucí císařovnu ve Vídni čekaly. Jen první den musela Sissi absolvovat sérii setkání a audiencí se stovkami dvořanů, po kterých se vyčerpaná a se slzami na tváři zhroutila do postele. Doboví pozorovatelé triumfálního vjezdu panovnice do Hofburgu si všimli, že přes všechnu pompéznost působí Alžběta vyčerpaně a smutně. 

Svatební obřad sloužil 24. dubna 1854 biskup Joseph Rauscher v kostele svatého Augustina. Ale svatební noc se příliš nevydařila, císařovna byla naprosto vyčerpaná a František Josef se gentlemansky rozhodl ušetřit ji novomanželských povinností. „Vždyť já ho mám tak ráda! Proč není třeba krejčí...,“ povzdechla si údajně Sissi.

Peklo s tchyní 

Jako jedna z hlavních protivnic mladé císařovny se ukázala matka Františka Josefa (a její teta) Žofie. Stárnoucí arcivévodkyně měla jasné představy o tom, jak by měla manželka jejího syna a první dáma říše fungovat, a nezdráhala se uvádět je ve skutek. Již během svatebních oslav si neodpustila několik poznámek na adresu Alžbětiny slabosti a „provinčního chování“. Ještě hůře se však chovala v průběhu líbánek na zámku Laxenburg – ostatně toto místo vybrala právě Žofie, která zde s mladým párem trávila většinu času.

Císař se nevzdal panovnických povinností ani v této době a každé ráno odjížděl do Vídně, takže jeho žena zůstávala osamocená vystavena své tchyni. Pozdější Sissina dvorní dáma Marie Festeticsová zaznamenala slova mladé císařovny: „Cítila jsem se tak opuštěná, tak sama. Císař zde přes den nemohl být, vždy časně ráno odjížděl do Vídně. V šest hodin se vracel na večeři. Až do té chvíle jsem byla stále sama a obávala jsem se okamžiku, kdy vstoupí arcivévodkyně Žofie. Neboť přicházela pravidelně, aby hodinu za hodinou slídila, co dělám. A všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Smýšlela nepříznivě o každém, koho jsem milovala. Věděla všechno, neboť neustále špiclovala. Celý dům se jí bál tak, že se před ní všichni třásli a přirozeně jí také všechno donesli. Ze sebemenší hlouposti se tak stávala státní záležitost.“ 

Vztahy obou žen se ještě zhoršily po narození prvního dítěte, dcerky Žofie – do výběru jména nesměla Sissi mluvit. Nemluvňátko bylo matce téměř okamžitě odebráno a přemístěno do dětského pokoje, který měl daleko blíže k apartmá babičky než tomu rodičovskému. Sama císařovna také nesměla dceru navštěvoval bez předchozího svolení tchyně. Stejný osud pak čekal i druhé dítě, dceru Gizelu narozenou v roce 1856.

Ve službách státu

Císařovnina proslulá krása a vlídnost se pro vnitřními spory zmítanou monarchii ukázala důležitým kapitálem. Již během první velké cesty po Korutansku a Štýrsku z roku 1856 se ukázalo, že přítomnost Sissi pomáhá tlumit spory a v běžném lidu vyvolává nefalšované nadšení. Dvůr pak přímo doporučil Františku Josefovi, aby svou sličnou choť vzal na svou cestu po italských provinciích následujícího roku. Zde však již situace dospěla tak daleko, že nepomohla ani přítomnost císařovny. Milánská aristokracie dokonce vyslala směrem k císařskému páru jasnou urážku, když na slavnostní představení v La Scale vyslala za sebe své služebnictvo. Chuť si Alžběta spravila následujícího roku při návštěvě Budapešti, kterou si zamilovala i s jejím obyvatelstvem. Uherští magnáti projevovali krásné císařovně náležitou úctu a maximálně se snažili vyjít vstříc jejím potřebám. 

Cesty po monarchii ale znamenaly příležitost i pro mladou Sissi, jednalo se totiž o jednu z mála možností, uniknout zpod dohledu tchyně. Navíc společný čas s manželem jí umožňoval vyvíjet na něj nátlak ve prospěch svých přání. Díky tomu se jí například podařilo získat zpět do své péče obě dcery. Změny k lepšímu ale neměly trvat dlouho. 

Útěky z Vídně

Konec 50. let přinesl císařovně hned několik těžkých ran. První přišla v závěru návštěvy Uher, kam vzala i dvě své dcerky. Starší Žofie zde onemocněla tyfem a zemřela. O rok později se páru narodil následník trůnu, syn Rudolf. Jakkoliv šlo o radostnou událost, těhotenství císařovnu velmi vyčerpalo a zhoršilo její zdravotní stav. Unavená a nemocná Sissi již nedokázala čelit cílevědomé tchyni a ta se tak opět ujala kontroly nad jejími dětmi. V roce 1859 pak monarchie utrpěla těžkou vojenskou porážku v Itálii, jejíž tragičnost ještě podtrhoval fakt, že František Josef se sám postavil do čela svých vojsk. Císař upadl do depresí a ztratil zájem o řešení jakýchkoliv rodinných sporů. 

Fyzické i psychické problémy nakonec Alžběta vyřešila roku 1860 zdravotní cestou na daleký ostrov Madeira, kde přebývala dlouhých šest měsíců. Korespondence mezi ní a manželem naznačuje odtažitost a chladnost. Ani po návratu z takto dlouhé dovolené se tak situace příliš nezlepšila. Sissi propadla těžkým depresím, trpěla nechutenstvím a na těle se jí začaly objevovat otoky z hladu.

Dvorní lékaři projevili vážné obavy o její život a doporučili další zdravotní dovolenou. Tentokrát císařovna zamířila na Korfu, později pak do lázní Kissingen, kde jí společnost dělal i její otec Maxmilián. Do Vídně se nakonec vrátila až v polovině roku 1862. Císařovna se uzdravila, okolí si však všimlo zásadních změn, její rysy ztvrdly, objevilo se nevídané sebevědomí, ale začala mizet i dříve tolik obdivovaná vlídnost.

Uherskou královnou

Vrchol panovnické kariéry na císařovnu teprve čekal. Po porážce od Pruska v roce 1866 se situace v monarchii ukázala neudržitelnou. Stále hlasitější uherské požadavky už nešlo přehlížet, a císař se proto musel uvolit k ústupku z největších. Staletá říše se rozdělila ve dví, přičemž její dvě části – Rakousko a Uhry – oficiálně spojovalo jen několik ministerstev, armáda, a právě osoba panovníka. Začalo se hovořit o c. a k. monarchii, přičemž c odkazovalo na císařskou hodnost, kdežto k na titul krále uherského.

Aby tuto změnu posvětil, přicestoval František Josef i s manželkou do Budína na slavnostní korunovaci. Sissi ve svém oblíbeném městě zazářila. V nádherných šatech se radostně účastnila nejrůznějších formálních i neformálních slavností a záhy se stala nejoblíbenější ženou v Uhrách. Pobyt ve východní části říše také pomohl oživit dřívější manželskou vášeň a nová královna brzy otěhotněla (i když zlé jazyky šeptaly, že skutečným otcem dítěte byl uherský magnát hrabě Gyula Andrássy, dnes se to zdá vysoce nepravděpodobné). K pobouření Vídně pak Alžběta odjela porodit dítě do Budína, dcerka Marie Valerie se pak i dle jejích vlastních slov stala jejím oblíbeným potomkem.

Nešťastné manželství

Vztah císaře a jeho ženy však stále více poznamenávala rostoucí krize. Zatímco Františka Josefa vázaly ve Vídni povinnosti a starosti o stále se zhoršující situaci monarchie, Sissi trávila pořád více času na cestách, ať již v Uhrách, či v jiných koutech Evropy. Zvláště si pak zamilovala Anglii, kde se s radostí oddávala svému jezdeckému hobby. Setkání manželů se stále více omezovala na oficiální společné večeře spojené s výměnou zdvořilostí. Stejně jako císařovna se i císař stále více uzavíral do sebe, a pokud netrávil čas prací, hledal útěchu v náručí milenek či přítelkyň. Nejpozději od roku 1875 měl vztah s Annou Nahowskou (1860–1931), ze kterého snad dokonce mělo vzejít několik dětí. Od roku 1887 pak udržoval „přátelský vztah“ s herečkou Kateřinou Schrattovou (1853–1940). 

Poslední hřebíček do rakve umírajícímu vztahu zarazila sebevražda korunního prince Rudolfa. Tento vnitřně nestabilní potomek musel od mládí procházet tvrdou vojenskou výchovou a zoufale trpěl nedostatkem citových projevů ze strany kteréhokoliv z rodičů. Poté, co se nakazil pohlavní nemocí, se navíc přidaly zdravotní problémy a deprese. Poté, co se se svou o mnoho let mladší milenkou roku 1889 zastřelil, obvinil dvůr ze „zanedbání výchovy“ právě Sissi. Stárnoucí císařovna se již ve Vídni netěšila náklonosti nikoho a zbytek života měla strávit na cestách po světě.

Konec tragédie

Aktivity závěrečného dějství Alžbětina života již svědčí o značné psychické nevyrovnanosti. Přes výhrady manžela si například nechala na Korfu zhotovit honosnou vilu nazvanou Achilleion dle antického hrdiny Achilla. Výstřední stavba měla připomínat antický chrám, sochy i nábytek vyráběli na zakázku vybraní italští řemeslníci. Ceny se šplhaly do nebes. Již krátce po dokončení však Sissi prohlásila, že se na Korfu necítí dobře, a Achilleion nabídla k prodeji (tomu nakonec František Josef zabránil).

Ostrov opustila a pod různými pseudonymy cestovala po hotelech Evropy. Tento životní styl ji však stále více vyčerpával po fyzické i psychické stránce, a nakonec již byla schopna pouze krátkých procházek. V roce 1898 se s císařem naposledy setkala v Bad Ischlu, kde se před více než čtyřiceti lety seznámili. Z její krásy stejně jako z celého vztahu v té době již zbylo jen torzo.

TIP: Koho si krásná Sissi pustila k tělu? Překvapivě dámy z Uher a nižší šlechtu 

Poslední Alžbětina cesta zamířila k Ženevskému jezeru. „Je to moje oblíbené místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu, a to mi dodává iluzi skutečného žití,“ poznamenala si ponuře císařovna. Právě na tomto místě ji dostihla její Nemesis. Dne 10. září 1898 ji na lodi směřující do Montreux anarchista Luigi Lucheni probodl pilníkem. Šedesátiletá Sissi zemřela krátce poté, co se ji podařilo dopravit zpátky na hotel. 

Odchod císařovny Františka Josefa zcela zdrtil. „Nevíte, jak jsem tu ženu miloval,“ řekl prý mocnář kurýrovi, který mu zprávu přinesl. Byl také jedním z mála lidí, kteří pro nepříliš oblíbenou Sissi ve Vídni skutečně truchlili. 

Starší Diův bratr Poseidón byl podle řecké mytologie divoký, vášnivý a nevyzpytatelný bůh moře a vodního živlu. Antičtí Řekové, kteří byli s mořem těsně spjatí, se proto často se snažili získat Poseidonovu přízeň. Jak ale ukazuje výzkum archeologů, ne vždy to fungovalo. Archeologové nedávno v Řecku objevili dlouho ztracenou Poseidónovu svatyni, kterou pravděpodobně zničily běsnící vlny tsunami.

Mezinárodní tým archeologů objevil pozůstatky chrámu u malé řecké vesnice Samiko na pobřeží Jónského moře. Dnes zapadlý kout Kiparisijského zálivu býval v antice rušným a významným obchodním střediskem. O chrámu zasvěcenému bohu moří se ve svém díle zmiňuje už antický filozof, historik a geograf Strabón, který působil na přelomu letopočtu. Až doposud ale byla poloha Poseidónova chrámu neznámá.

Nevyslyšené prosby

„Místo, kde byl tento chrám nalezen, odpovídá detailům, které popisuje Strabón ve svých spisech,“ potvrzuje Birgitta Ederz z Rakouského archeologického institutu. Archeologové se domnívají, že místo pro vybudování Poseidónova chrámu mohlo být zvoleno právě proto, že šlo o oblast, která byla opakovaně zasahována vlnami tsunami jak v prehistorickém, tak historickém období, naposledy v 6. a 14. století našeho letopočtu. Zřejmě šlo o pokus ukonejšit věčnou mrzutost a zlobu boha, který měl přímo „v popisu práce“ nejen moře, ale také zemětřesení a záplavy.

TIP: Potápěči potvrdili, že ztracené římské město pohltila kolosální vlna tsunami

Dosavadní zjištění vědců paradoxně naznačují, že Poseidón prosby antických Řeků na tomto místě nejspíš nevyslyšel a dokonce i samotný Poseidónův chrám se stal obětí ničivé vlny tsunami. Přesné určení doby, kdy k této události mělo dojít, ale zatím známé není.

Pravidelná strava je důležitou součástí zdravé výživy a zdá se, že podobný přístup mají i některé supermasivní černé díry. Mezinárodní tým odborníků, které vedl Zhu Liu z německého Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku, objevil dva případy, kdy se supermasivní černá díra opakovaně krmí na stejně hvězdě. 

Jde o události typu TDE (podle anglického Tidal Disruption Event), zvané též „špagetifikace hvězdy,“ čili pohlcování hvězd supermasivní černou dírou, které se projevují jako specifické výtrysky záření. Občas je pozorujeme v okolním vesmíru a bývají zdrojem zajímavých poznatků. Obvykle jde ale o jednorázovou záležitost, kdy dojde k pozření celé hvězdy či její podstatné části a tím celá událost končí.

Opakovaná destrukce

Astrofyzik Liu zaznamenal dva případy, kdy podle všeho došlo k opakované „konzumaci“ hmoty ze stejné hvězdy, která z nějakého důvodu nebyla zničena hned napoprvé. První z nich je událost s označením eRASSt J045650.3–203750, která se odehrála ve vzdálenosti téměř 900 milionů světelných let. Z názvu je patrné, že za objevem stojí kosmická rentgenová observatoř eROSITA.  

Vědci zjistili, že popsaná událost TDE se opakuje každých 233 dní, což zřejmě značí, že jde o dobu oběhu nešťastné hvězdy kolem supermasivní černé díry. Pokaždé, když se hvězda dostane nejblíže, černá díra z ní vytrhne další kus hmoty.

TIP: Astronomové nevědí, proč si černá díra „říhla“ roky po pozření hvězdy

Druhou z opakovaných událostí TDE je AT2018fyk, objevená teleskopy automatizované sítě All Sky Automated Survey for SuperNovae (ASAS-SN). V tomto případě se drama odehrává ve vzdálenosti miliardy světelných let. Supermasivní černá díra vytrhává hmotu drásané hvězdy každých 1 200 dní. Vědci hodlají obě opakované události TDE sledovat i v budoucnu, pokud tedy dotyčné hvězdy nebyly při svém posledním přiblížení k černé díře zničeny.

Na zelené lístky vřesu se snáší studený déšť. Přes úzký mostek v mělké roklince mezi kopci Skotské vysočiny přesto do pustiny sveřepě šlape patnáctka odhodlaných. Míří za soby.

Pamlsky z palíren

Za drátěným plotem se tlačí asi padesátka sobů. Už nás netrpělivě vyhlížejí. Dobře vědí proč: Náš průvodce Jeff nese dva papírové pytle s peletami z ječmene, respektive jeho zbytků z palíren whisky v okolí. „Pohybujte se pomalu, nesnažte se dělat nic, co by se sobům nemuselo líbit. Třeba sahat jim na parohy. Ty jsou teď, když je ještě kryje líčí, hodně citlivé,“ varuje Jeff, když vidí, že se většina lidí sápe přes plot právě na paroží. „Kontakt s lidmi nevyhledávají a teď nás tolerují jen proto, že máme krmení. Jakmile dojde, půjdou si po svém,“ prorokuje. 

Pak rychle otvírá bránu a vyráží po chodníčku nad blaty. Následuje jej pár lidí, které ale rychle předbíhají ti nejpohotovější sobi. Ze zvlněných svahů prostě vyskočí na lávku širokou asi půl metru a štrádují si to za Jeffem do kopce. Ten míří svižně vpřed a křičí na poslední, aby za sebou pořádně zavřeli. Útěky z ohrady tu nemůžou potřebovat, chov zhruba 150 sobů polárních (Rangifer tarandus) je přísně koordinovaný. Množí se jen zvířata, která určí management Cairngorm Reindeer Centre, jemuž všichni sobi patří. „Musíme bránit příbuzenskému křížení,“ doplňuje bioložka Fiona Smith, která v centru působí. Poměr pohlaví udržují na poměru 1:1. 

Klapající šlachy a sobí strkanice

Pokračujeme dál, sobi s námi drží krok. V řadě za sebou jde člověk, sob, dva lidi, tři sobi, člověk… Další paroháči klopýtají vřesem okolo chodníčku. Při chůzi jejich nohy hlasitě klapou, ale nejsou to údery kopyt o podklad. „Ten zvuk vydává šlacha v jejich zadních nohách. Při každém pohybu klouže a lupe,“ vysvětluje Jeff. „Podle řady vědců je to také chytrý způsob udržování kontaktu. Na rozdíl třeba od hlasitého bučení nestojí žádnou energii navíc. Když jsou sobi v nepřehledném terénu, nemusí se vzájemně na pár metrů vůbec vidět, většinou se ale slyší právě díky klapání šlach,“ doplňuje náš průvodce.

Náhle seskakuje z lávky a vybíhá od ní dál do vřesu. „Pojďte za mnou,“ volá, když se desítky sobů srocují kolem něj, strkají se vzájemně, strkají do něj a dožadují se krmení. Několik plných hrstí rozhodí Jeff kolem sebe na větší kupky, k nimž se zvířata hned vrhnou. Někteří lidé zaječí vzrušením a ihned seskakují z lávky. Většina z nich se ve vycházkových teniskách boří po kotníky do blátivé vody, z nebe nás skrápí provázky deště. 

Zdá se ale, že voda nikomu nevadí. Jeff rozdává jednomu účastníkovi za druhým hrstky krmení. Než odstoupí, většinou už je poblíž některý ze sobů a chutě se vrhá k zaskočenému návštěvníkovi. Rychle sežere drť z dlaní a očichává, jestli přece jen mezi prsty nezůstal kousíček něčeho dobrého.

Historie přesahující půl století

Hned je jasné, že kdo zaváhá, nežere. Silnější kusy odhánějí ty méně důrazné. Strkají i do lidí, leckdo padá na zadek do bláta. Všichni se smějí. Když krmení dojde, sobi s námi ještě chvíli zůstávají. Očichávají prázdné pytle, hledají v dlaních. Pak pomalu odcházejí do kopců. „Proč je nenecháte se samicemi?“ ptá se Japonka Akiko. „Nemáme neomezeně prostoru a nechceme, aby se bez kontroly množili,“ odvětí Jeff. Každý sob, který se v Cairngorm narodí, tady podle něj také zemře. Zvířata ve stádě jsou často vzájemně příbuzná, dovozy nové krve jsou výjimečné.

Bez striktního managementu by se proto chov neobešel, musí se plánovat. „Soby sem vysadili manželé Mikel Utsi a Ethel Lindgren, oblast navštívili během svých líbánek a zcela jí propadli,“ popisuje romantické počátky pokusu Fiona Smith, která má na starosti komunikaci cairngormského parku. „Když jsem se jednoho chladného rána v dubnu 1947 zadíval na Cairngorms od železničního mostu v Aviemoru, hned mi to připomnělo pastviny v Laponsku. Právě taková v podstatě nehostinná krajina je pro soby ideální,“ napsal o svých prvních dojmech Utsi. Nedlouho potom začal pracovat na tom, aby se sen stal skutečností. Velký den přišel 12. dubna 1952, kdy Utsi a jeho tým dovezli soby z Utsiových chovů ve Švédsku.

Dlouhověkost bez predátorů

Úplně na začátku tady bylo jen sedm zvířat a později je ze Švédska doplnila necelá dvacítka dalších sobů. Postupně se zvířata rozmnožovala až do současného 150hlavého stáda, které žije na asi čtyřech tisících hektarů pastvin. K projektu patří ještě návštěvnické centrum nedaleko turistických kempů. Nechybí ani domek Santa Clause a odkazy na rozsáhlé „působení“ sobů v anglosaské vánoční kultuře. V centru jsou i ohrady, kde se vždy několik sobů zdržuje, aby se na ně lidé mohli podívat. Ročně sem zavítá asi 25 000 lidí, za soby se vyráží dvakrát denně.

„Mláďata začneme v pěti měsících trénovat na ohlávku. Tak je později snadno odvedeme k transportéru a můžeme je z hor odvézt právě sem do centra. Po dvou třech týdnech se zase vrátí k zbytku stáda a nahradí je další,“ přibližuje Fiona. Zdá se, že život v péči Cairngorm Reindeer Centre sobům svědčí. Prý se tu dožívají asi 12 až 14 let, což je oproti životu v divočině zhruba dvojnásobek.

„Necháme je žít vlastním životem. Nevíme třeba přesně, kolik krmení ročně spotřebují, protože si vystačí s tím, co roste na svazích,“ objasňuje Fiona. Volně rostoucí stravu doplňují pracovníci centra mixem, který připravují z cukrové řepy, ovčího krmiva, senné sekaniny a právě třeba ječmene z okolních palíren. Podobné dobroty i fakt, že v současnosti na Skotské vysočině nežijí predátoři, kteří by mohli soby ohrozit, jsou zřejmě receptem na dlouhověkost. 

Zasněžená Skotská vysočina 

V pohoří Cairngorms ročně napadne nejvíc sněhu v rámci celých Britských ostrovů a najdete tu pět ze šesti nejvyšších britských hor. Žijí tu bělokuři, sněhule, orli skalní, sovice sněžní nebo endemická křivka skotská. Mezi savci zaujme kočka divoká. Zkrátka Skotsko jako dřív. Proto vysazení sobů bylo a stále je pro některé lidi kontroverzní. 

Odpůrci projektu namítají, že nejde o druh, který by byl ve skotské přírodě původní. To ale pracovníci sobího centra vyvracejí. „Písemné prameny dokládají, že zhruba před osmi stoletími sobi na území Velké Británie žili,“ uvádí Fiona. A skutečně, Sága o orknejských jarlech z období kolem roku 1200, soby zmiňuje. Ve 106. kapitole uvádí, že dávní šlechticové vyjížděli na lovy jelenů a právě sobů do jednoho z nejsevernějších hrabství Caithness.

Národní park Cairngorms

S rozlohou 4 528 kilometrů čtverečních jde o největší národní park Spojeného království. V oblasti neplatí nijak přísná omezení, na řadě míst dochází k zemědělské činnosti, jsou tu města a vesnice a dál se tu rozvíjí turismus. Můžete zde využít několik sjezdovek, nejvýše položenou železnici v Británii a různé kempy.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

Navzdory tomu v parku žije největší populace koček divokých v celé zemi, ve Spojeném království vážně ohrožené veverky obecné, 80 procent britských tetřevů hlušců, tetřívci obecní, orli skalní či orlovci říční. Doplňuje je škála nejohroženějších bezobratlých Skotska, například strakáč březový.