Wolf-Rayetovy hvězdy jsou velmi vzácná hvězdná monstra, která kolem sebe vyvrhují ohromné množství hmoty. Představují jednu ze závěrečných fází života velmi masivních hvězd, jejichž hmotnost přesahuje minimálně 20 Sluncí. Existence těchto hvězd netrvá dlouho, alespoň v kosmickém měřítku a bývá zakončena dramatickou explozí supernovy. 

Výzkum Wolf-Rayetových hvězd ale bývá velmi obtížný. Známe jich jen velmi málo, obvykle jsou dost vzdálené a typicky je zahalují velká mračna vyvržené hmoty. Vesmírný dalekohled Jamese Webba se v jednom ze svých prvních pozorování zaměřil právě na Wolf-Rayetovu hvězdu. Šlo o hvězdu WR 124, kterou pozoroval v doposud nevídaném detailu.

Pozorování bouřlivého monstra 

Webbův dalekohled pracuje v infračervené oblasti spektra a může tak pozorovat i objekty skryté za jinak neprůhlednými mračny v okolí Wolf-Rayetovy hvězdy. Na výsledném kompozitním snímku je patrná struktura vyvržené hmoty, z níž je možné vyčíst historii jednotlivých epizod, během nichž bouřlivá hvězda ztrácí svou hmotu.

Wolf-Rayetova hvězda je sice symbolem dramatického zániku velikých hvězd, ale astronomové v nich paradoxně vidí i nový začátek. Materiál, který Wolf-Rayetovy hvězdy vyvrhují do okolí, obsahuje rozmanité chemické prvky, které se mohou po čase stát součástí nových hvězd, planet a případně i organismů.

TIP: Dalekohled Jamese Webba objevil rekordně vzdálenou galaxii z počátku vesmíru

Pozorovaná Wolf-Rayetova hvězda WR 124 se nachází v souhvězdí Šípu, ve vzdálenosti asi 21 tisíc světelných let od Sluneční soustavy. Vlastnosti podobných hvězd se určují obtížně, protože jejich zářivost dosahuje extrémních hodnot a navíc často kolísá. Astronomové odhadují původní hmotnost WR 124 na 30 Sluncí, z čehož již hvězda hmotu odpovídající zhruba 10 Sluncím vyvrhla. Její zářivost vědci odhadují na více než 500 tisíc Sluncí a stáří na necelých 9 milionů let.

Ne náhodou zmiňuje František Palacký ve svém díle Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, že Přemysl ,,... takowého zdaru dosáhl, bez ukrutnosti a násilí, – jen jedna paní měla práwo žalowati naň…“. Zmíněnou paní byla samozřejmě jeho první žena Adléta Míšeňská. Přemyslovo rozhodnutí ji zapudit, ačkoliv se ničím neprovinila a rozchodu se všemožně bránila, byla z dnešního pohledu zavrženíhodná podlost. Ovšem ve středověku nešlo o postup nijak ojedinělý. 

Přemysl tímto krokem jednal natolik riskantně, až to hraničilo se zdravým rozumem. Svým neuváženým činem si nadělal mocné nepřátele, ohrozil své těžce nabyté politické zisky a komplikoval si jejich budoucí rozšíření a upevnění. Jeho manželská rošáda postrádá jakékoliv zdůvodnění a zůstává tak drobnou záhadou, se kterou si nevěděli rady současníci ani potomci.

Seznámení ve vyhnanství

Přemysl se s Adlétou poprvé setkal u wettinského dvora, kam se musel uchýlit za vlády knížete Soběslava II. (vládl 1173–1178). Adléta se údajně do mladého Přemyslovce vášnivě zamilovala, a tak Přemysl požádal jejího otce Otu Bohatého o povolení k sňatku. Míšeňský markrabě se ale proti tomu ostře postavil a nebylo divu: mladý Přemysl sice byl synem českého krále Vladislava II. (vládl 1140–1172), ale až čtvrtým v pořadí. Navíc situace v českých zemích rozhodně nenasvědčovala tomu, že by se v budoucnu mohl stát knížetem, natož pak králem. 

To se prudce změnilo roku 1178. Soběslav II. byl svržen a vlády se chopil Přemyslův nevlastní bratr Bedřich (vládl 1172–1173; 1178–1189). Vyhlídky psance žijícího na wettinském dvoře se tím výrazně zlepšily a svatbě už nestálo nic v cestě. Sňatek se uskutečnil patrně někdy mezi léty 1178–1180. Krátce poté se manželům narodil syn Vratislav (viz Odvržený nejstarší syn) a rodina se přesunula do Čech.

Neklidná léta

Podle všeho bylo manželství Přemysla s Adlétou vydařené, ačkoliv k tomu neexistují přímé důkazy. Jednoduše se odhaduje, že oba partneři se brali z lásky, žili následně dvacet let v klidu a spokojenosti, a nejspíš by to tak i zůstalo, nebýt Otakarova politického vzestupu. 

Po smrti knížete Bedřicha (1189) a jeho nástupce Konráda II. Oty (1191) nastalo další kolo bojů o knížecí stolec. Počátkem roku 1192 se Přemyslovi podařilo, s podporou pražského biskupa Jindřicha Břetislava, zmocnit vlády a usednout na knížecí stolec. Dlouho se na něm ale neohřál. Během krátké doby totiž došlo mezi Přemyslem a pražským biskupem k roztržce, kterou nespokojený prelát řešil odchodem ze země. Na konci léta roku 1193 ale pražský biskup vpadl do Čech a po čtyřměsíčním obléhání dobyl Pražský hrad. Přemysl unikl na poslední chvíli a znovu se uchýlil za hranice do Míšně, pod ochranu manželčiných příbuzných. 

V následujících letech se pak Přemysl zdržoval na různých místech v říši. Roztěkaný a nejistý život psance Adléta nejspíše nesdílela a zůstávala i s dětmi (celkem porodila Přemyslovi jednoho syna a tři dcery) v pohodlí míšeňského azylu. Právě tomuto období by bylo možné připsat určité odcizení mezi osudem nepříjemně stíhanými manželi.

Zapuzení Adléty

Během roku 1197 pak Přemysl dvakrát vpadl do Čech. V květnu byl ještě odražen, ale před koncem roku již slavil úspěch. Přemyslův bratr Vladislav Jindřich, který nastoupil na knížecí stolec po smrti Jindřicha Břetislava (1197), před náporem bratra ustoupil a vzdal se vlády v jeho prospěch. Přemysl se tak znovu stal českým knížetem a o rok později dokonce králem. V roce 1198 mu totiž římskoněmecký panovník Filip Švábský udělil královský titul. Adléta se tak stala českou královnou, nicméně Přemysl s ní v té době už příliš nepočítal. 

Po předběžném projednání s celkem poddajným biskupem Danielem Milíkem připravil „rozvodový“ akt, při němž se v prostorách strahovského kláštera shromáždilo sedm důvěryhodných svědků, kteří odpřísáhli vědomost o čtvrtém, tedy v manželství nepřípustném stupni příbuzenství mezi Přemyslem a Adlétou. Na základě tohoto dobrozdání přítomní duchovní v čele s biskupem Danielem prohlásili sňatek od samého počátku za neplatný, přesně jak si to král objednal. Krátce nato, snad již v polovině roku 1199, se pak Přemysl oženil znovu. Jeho vyvolenou se stala mladá a půvabná Konstancie, sestra uherského krále Emericha (vládl 1196–1204).

Riskantní tah

Pokud uvážíme všechny dopady, které mělo Přemyslovo rozhodnutí ohledně nového svazku, musíme uznat, že to byl vskutku riskantní projekt. Neplatnost svazku znamenala ztrátu legitimity Přemyslových potomků, což rozhodně nebyl nějaký nepodstatný detail, vzhledem k tomu, že měl zdravého a zřejmě již dospělého syna. Přemyslovi bylo v té době kolem čtyřiceti let a reálně tak hrozilo, že už se dalšího potomka nedočká, a to ani od mladičké Konstancie, což by jemu i celému českému království později působilo nemalé komplikace. 

Navíc politická situace ve Svaté říši římské byla nesmírně dramatická, protože o říšský trůn se ucházeli dva pretendenti: vedle zmiňovaného Filipa z rodu Štaufů také Ota Brunšvický z konkurenční rodiny Welfů. Do sporu zasahoval rovněž papež stojící na straně Oty. Příbuzní Adléty Wettinové byli na straně římského krále Filipa Švábského, od kterého Přemysl získal královský titul. Svým riskantním krokem, který si příbuzní Adléty těžko mohli vyložit jinak, než jako velký nevděk za všechno, čemu se Přemyslovi z wettinského strany po léta života v jeho politickém ústranní dostalo, riskoval vznik nepříjemných sporů. Nemohl si být jistý ani tím, jak zareaguje Filip Švábský a zda nezíská zavržení v celém štaufském táboře. Svou roli navíc mohl sehrát i nový papež Inocenc III. (ve funkci 1198–1216). Boj, který tehdy sváděla církev se světskými silami, byl neúprosný a obě strany využívaly všech zbraní, které se jim dostaly do rukou.

Podle historika Václava Novotného Přemysla stárnoucí Adléta jednoduše omrzela, proto se poohlédl po mladší choti. Stejný názor zastává i Josef Žemlička, ale historička Gabriela V. Šarochová je naopak toho názoru, že Přemyslova snaha o výměnu manželky souvisí se vzestupem jeho vlastní moci a upevněním královského titulu. Přemysl chtěl královského syna, takového, který by se králem nejen jednou stal, nýbrž se jím už narodil, a měl tak ulehčeno nástupnictví. A takového syna mu mohla dát jedině Konstancie, protože jiná královská princezna ve střední Evropě k dispozici nebyla.

Stížnost k papeži

Přemysl nejspíše očekával, že Adléta biskupské rozhodnutí přijme, sbalí se a v klidu odejde. Svou ženy však hrubě podcenil. Zdrcená Adléta rozhodně nesložila ruce v klín a především v zájmu svých dětí, jimž hrozil cejch bastardů, se odvolala až k papežské kurii, odhodlána vést boj všemi dostupnými prostředky.

Nebylo žádným tajemství, že Inocenc III. dokázal podobné situace mistrně rozehrávat. Pod záminkou horlivého ochránce manželství zasahoval do poměrů ve Francii či pyrenejských království (Aragonie, Kastilie) a nabízené příležitosti chtěl využít také v Čechách. Papež dobře věděl, že Přemyslovým hlavním zájmem bylo dosáhnout všeobecného uznání královského titulu, stejně jako sňatku s Konstancií. Aniž své podmínky vyslovil otevřeně, přiměl českého vladaře pod mlhavým příslibem své přízně k tomu, aby přesedlal z tábora Filipa Švábského na stranu Oty Brunšvického. 

Komplikovaná výměna manželek

Zdárné vyřešení Přemyslových problémů ale zůstalo nadále v nedohlednu. Inocenc se k legitimizaci jeho druhého sňatku stále neměl a ponechával Adlétě jisté naděje. Rozběhnutý proces u papežské kurie v Římě, v němž oba znesvářené manžele zastupovali jejich vyslanci z řad duchovních, se zadrhl. Přemysl navíc viděl, že spojenectví s Otou Brunšvickým neskýtá zase takové výhody, jaké mu Inocenc III. nasliboval, ba právě naopak. Dosáhl sice uznání královského titulu i od Oty, ale papež se svým požehnáním otálel. Stále mocnější Filip Švábský navíc začal podporovat Přemyslova příbuzného Děpolta ve snahách o uchvácení českého trůnu. To Přemyslovi nahnalo strach a roku 1204 se raději vrátil zpět do štaufského tábora. Filip ho přijal zpět do svých řad, Přemysl však musel odpřisáhnout, že uzná manželské nároky vypuzené Adléty a Konstancii opustí.

Obnovené soužití, ale nemělo dlouhého trvání. Ani po přijetí Adléty a jejích dětí zpět do Prahy Konstancie pražský dvůr neopustila, a jakmile roku 1205 porodila Přemyslovi syna Václava, panovník jí rád uvolnil místo po svém boku a Adlétu opět vyhnal.

Marný proces

Zestárlá a pro smyslného krále málo žádoucí Adléta se uchýlila ke svému bratru Dětřichovi a s jeho mocí obnovila u kurie svůj manželský spor. Koncem dubna 1205 jmenoval Inocenc nové soudce a svěřil jim výslechy obou stran. Avšak po počátečním vysokém kuriálním zájmu o danou věc nastalo období zklidnění a vlekoucích se šetření, která k ničemu nevedla.

Až do svého skonu se tak musela první manželka českého knížete a krále marně soudit o to, co jí a jejím dětem podle jejího názoru právoplatně patřilo. Přes všechno úsilí jí nebylo dáno se do Čech ještě někdy důstojně vrátit. Zemřela roku 1211 v klášteře sv. Kříže u Míšně, kam se nakonec uchýlila.

Krátkodobá výměna manželek neměla na samotný lidský vztah mezi králem a jeho druhou manželkou Konstancií žádný vliv. Oba ji zřejmě brali jako nutné zlo, s nímž si vychytralý Přemysl dříve či později k oboustranné spokojenosti poradí, což se také stalo. Konstancie tak mohla hodnotit své celoživotní spojení s Přemyslem jako šťastné, požehnané a takřka příkladné. Navíc dala Přemyslovi celkem osm dětí, včetně vytouženého dědice trůnu, pozdějšího krále Václava I.

TIP: Zapuzená královna: Neštěstí první ženy Přemysla Otakara I.

Po smrti svého milovaného chotě (1230) se Konstancie věnovala fundátorské činnosti. Mezi její nejvýznamnější počiny v tomto směru patřilo velkorysé založení kláštera cisterciaček u moravského Tišnova. Zde našla Konstancie svůj nový a nakonec poslední domov. Zemřela mezi řádovými sestrami takřka v předvečer desátého výročí smrti svého chotě 6. prosince 1240. Její ostatky byly pochovány v klášteře.

Hồ-Khanh, který jeskyni jako první objevil, se později znovu opakovaně pokoušel najít cestu k podzemní sluji, musel ale několikrát kapitulovat před spletitým terénem Annamského pohoří. Až po bezmála dvou desetiletích jej britští speleologové, kteří se o jeho nálezu doslechli, požádali o spolupráci při pátrání. V dubnu 2010 pak skutečně našli obrovskou jeskyni, kterou pojmenovali Son Doong, což znamená Jeskyně horské řeky.

Ukázalo se, že jde o zcela mimořádný objev. Jeskyně je totiž zhruba devět kilometrů dlouhá a největší prostora má na délku více než pět kilometrů, je až 200 metrů vysoká a 150 metrů široká. Do největšího dómu by se bez problémů vešel Boeing 747. Jde o největší jeskyni světa, která výrazně předčí dřívějšího rekordmana – malajskou Jelení jeskyni s rozměry 2 000 × 90 × 100 metrů. Podzemní prostor byl vytvořen před 2–5 miliony let rychle tekoucí řekou, která vymlela vápenec pod horským hřebenem.

Už v srpnu 2013 dorazila do jeskyně v Annamských horách první komerční výprava složená z šesti turistů z Austrálie, Norska, Ruska a USA. Jen cesta k jeskyni hustou džunglí zabrala jeden a půl dne a každý z turistů zaplatil za výpravu trvající 7 dní a 6 nocí plných 3 000 dolarů.

V první řadě je potřeba zmínit, že všechny středověké krčmy a hostince nelze házet do jednoho pytle. Stejným způsobem byste totiž museli srovnávat dnešní vesnické nálevny s barem v hotelu Continental – společné mají vlastně jen to, že v nich můžete posedět s přáteli či rodinou nad sklenkou dobrého pití, případně se najíst nebo ubytovat. Ačkoliv i dnes se dají hospody považovat za jistá centra společenského života, ve středověku to platilo dvojnásob. Šlo totiž v podstatě o jediné místo, kde se lidé mohli setkávat ve větším počtu. Hospodám dokázal konkurovat snad jen kostel, kterému však bral vítr z plachet fakt, že s alkoholem je zkrátka větší zábava.

První doklady o krčmách v našem prostředí máme z 11. století, kdy je ve svých dekretech zmiňoval kníže Břetislav I., a to vesměs v negativním duchu: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil, budiž klet! […] Pijáci však, budou-li přistiženi, nevyjdou z vězení dříve, dokud každý do důchodu knížecího nesloží tři sta peněz.“ Vrchnosti se zkrátka nelíbilo, když poddaní namísto práce holdovali alkoholu.

Na to se napijem!

První krčmy pravděpodobně vznikly tak, že některý z vesničanů vyčlenil ve svém domě prostor, kam umístil dva nebo tři stoly, a čas od času pozval sousedy na pivo. Postupně jim začal nápoj i prodávat a udělal si z toho malou živnost na přilepšenou. V 11. století pak vyrůstaly rozsáhlejší osady v hradištích či v jejich blízkosti, aby zajišťovaly služby a výrobky pro velmože. Je téměř jisté, že se v nich uchytily také větší krčmy nebo hostince, kde se kromě večerního piva dalo sehnat už i něco k jídlu, a zřejmě nabízely rovněž nocleh. V každém případě místní řemeslníci a sedláci potřebovali nějaký prostor na společenské setkání, kam by mohli zajít v neděli po mši svaté, případně v pracovní den večer po práci – obzvlášť v zimě, kdy se pole neobdělávala a v krčmě panovalo příjemné teplo. 

Hostince a šenky získávaly na důležitosti v době konání trhů, protože si tam prodejci i jejich zákazníci mohli odpočinout. A když se u nás ve 13. století začala rozvíjet první města, prudce vzrostl také počet krčem. Větší obchodní transakce – například při hromadných nákupech vzácného zboží nebo koní či dobytka – se často uzavíraly před svědky v hospodách při pití piva, vína nebo jiného nápoje na účet kupujícího. Takovému pohoštění se říkalo „litkup“ a v převážně negramotné společnosti zmíněný rituál, doprovázený podáním ruky, v podstatě nahrazoval kupní smlouvu. 

Nic pro pány

Lze proto soudit, že většinu návštěvníků krčem tvořili kupci a měšťané, případně vesničané z okolí. Výjimečně tam zavítali i nižší šlechtici, zatímco bohatší páni se naopak i se svým početným doprovodem ubytovávali u místního vládce, který odpovídal jejich sociální skupině. U něj také hodovali, takže hostince vlastně nepotřebovali. Rytíř by tedy šel do hospody s měšťanem, jen pokud by sám patřil k těm chudším, a to ještě spíš výjimečně, například při uzavírání obchodu. 

Trochu jiná situace nastávala v tzv. formanských či zájezdních hostincích. Nacházely se podél hlavních obchodních cest mezi většími městy či panskými sídly a vítaly především cestující, tj. kupce, poutníky nebo posly se zprávami. Pokud však v blízkosti zrovna nestál hrad spřáteleného šlechtice, mohl se tam ubytovat rovněž bohatý pán s družinou. 

To se již ovšem dostáváme do doby, kdy mohl mít pořádný hostinec nejen nálevnu spojenou s jídelnou, ale také několik pokojů – ať už v přístavku, nebo ve vyšších patrech měšťanského domu. Prakticky vždy se jednalo o rodinný podnik, kde manželka i děti pomáhaly hostinskému s roznášením nápojů, s vařením, úklidem a dalšími každodenními činnostmi. Majitelé tam samozřejmě také bydleli, přičemž šikovný krčmář často spojoval provozování podniku třeba s formanstvím či vařením vlastního piva.

Ve spárech podsvětí

Vedle poctivých a slušných zákazníků do krčmy nezřídka zavítaly různé podezřelé existence – lapkové, zloději i překupníci. Samostatnou kapitolu pak tvořily prostitutky (viz Hampejzy přímo v hostinci). K překupnictví či setkávání nejrůznějších pochybných bratrstev skýtala totiž hospoda příhodný prostor: V neustálém ruchu bylo možné osnovat plány a předávat informace, aniž by dotyčným kdokoliv věnoval pozornost. Šenky šly zřejmě navíc nekalým živlům na ruku, neboť se dochovala různá královská či městská nařízení výslovně zakazující zřizovat pod krčmou větší podzemní prostor, kde by se mohli scházet lidé z podsvětí. 

Na kupčení se mnohdy podílel sám hostinský, který také mohl dávat lapkům tipy na bohaté cestující a obchodníky. Kromě toho se kradené zboží mezi hospodskými zásobami maskovalo podstatně snáz než v obyčejném domě. Zároveň se lapkovské skupiny nejlépe koordinovaly z městského společenského centra, jímž byla právě nálevna. Z Brna poloviny 14. století známe dokonce pozoruhodný případ, kdy hospodský Štěpán ze Strachotína zorganizoval loupežnou vraždu vlastních hostů. Byl za to odsouzen ke smýkání koněm po hlavních ulicích města, a strážci pak oře čas od času zastavili, aby všem veřejně oznámili, čím se krčmář provinil.

Poslední objednávky

Už od zmíněného Břetislava I. bylo panstvu i městské radě jasné, že alkohol podněcuje horké hlavy ke rvačkám. Připočteme-li častou přítomnost zlodějíčků a podobných nekalých živlů, je jasné, že se na krčmy nahlíželo jako na semeniště hříchu – a to i když tam zrovna popíjeli poctiví sousedé s farářem. Problémům se předcházelo například stanovením zavírací hodiny, kterou třeba ve Vídni oznamoval tzv. pivní zvon neboli pirglocke. Jinde hostince zavíraly s první pochůzkou ponocného kolem jedenácté. Vesnický krčmář zas mohl večerní pitky ukončit „vysvícením“, kdy sousedy s lucernou doprovodil až domů. K prioritám radních zkrátka patřilo zajistit pro řemeslníky i sedláky noční klid a vhodné pracovní podmínky, bez zbytečné únavy z alkoholového opojení.

Přirozenou zábavu v hospodě nabízely kostky či karty. Také uvedené hry se ovšem často regulovaly, protože hazard vyvolával třenice a konflikty. Například obecní sluha mohl kostky nebo karty v krčmě zabavit. Z nařízení vrchnosti musel navíc hospodský své ubytované hosty nahlašovat: Zjišťovalo se tak, zda si v pokojích nehledají úkryt nějací zloději či podvodníci. Specifický druh rozptýlení pak tvořil tanec, který církev neměla v oblibě, neboť šlo o pozůstatek pohanských rituálů. Zcela vymýtit se však nedal, a tak se mu lidé rádi oddávali, obzvlášť po nedělní mši.

To dojde…

Hostinský také musel nalévat správnou míru: Patřičnou hladinku udával hřebík zatlučený do dna dřevěného korbele, a když krčmáře někdo načapal při podvádění, mohl rychtář obřadně probít do dna nádoby díru, čímž majitele připravil o právo točit pivo. I naprosto slušní a poctiví hospodští si nicméně dokázali přijít na značné sumy, proto městská rada živnost hlídala a kontrolovala. Svazovala ji například právem várečným, tedy v podstatě licencí k vaření piva. A jelikož šlo ve středověku o jediný opravdu bezpečný nápoj, zajišťovala se tak jeho kvalita. Poctivé hostinské na oplátku před konkurencí chránilo tzv. právo mílové: Bez souhlasu městské rady nesměl nikdo provozovat krčmu do vzdálenosti jedné míle od hradeb, což ve středověku odpovídalo asi jedenácti kilometrům. 

TIP: Alkohol, hazard a smilstvo: Jak moc v tomto směru hřešili středověcí kněží?

Město často drželo hostince ve svém vlastnictví, přičemž je prověřeným a spolehlivým zájemcům pouze pronajímalo. Jiné hospody bývaly přímo majetkem hostinského či šenka, přesto podléhaly obecní kontrole a právu. V každém případě musíme mít stále na paměti, že i v pozdním středověku mezi nimi vládly značné rozdíly: Některé mohly představovat luxusní podniky pro bohaté kupce, zatímco jiné připomínaly zavšivená hnízda neřesti.

Ichtyosauři kralovali druhohorním oceánům, až do druhé poloviny období křídy. Byli jedni z prvních obratlovců, kteří se dokázali vrátit ze souše zpátky do moře a přizpůsobit se životu v něm.

Paleontologové měli doposud za to, že se předkové ichtyosaurů odvážili vstoupit zpátky do moře po devastujícím masovém vymírání na konci permu, které se odehrálo přibližně před 252 miliony let. Během tohoto vymírání zmizela naprostá většina všech druhů tehdejší přírody a vážně poničené byly i mořské ekosystémy. Tím by vznikla příležitost pro rozvoj nových skupin mořských živočichů, jako byli právě ichtyosauři. Nový nález ze Špicberků ale tyto představy staví na hlavu.

Ichtyosaurus ze Špicberků

V roce 2014 se expedici z norské Univerzity v Oslu podařilo shromáždit velký počet konkrecí s fosiliemi, které pocházejí z údolí Flowerdalen na západní straně největšího špicberského ostrova. Benjamin Kear ze švédské Uppsalské univerzity a jeho kolegové ve zmíněných konkrecích narazili na řadu fosilií, včetně 11 obratlů z ocasu asi třímetrového ichtyosaura. Badatelé popsali fosilii, která doposud nese označení PMO 245.975, ve studii publikované ve vědeckém časopisu Current Biology.

Důležité v tomto případě je, že fosilie pochází z nejranějšího triasu, z doby zhruba dva miliony let po masovém vymírání na konci permu. Jde o nejstarší známou fosilii celé skupiny ichtyosarů. Vědci obratle ichtyosaura detailně analyzovali a zjistili, že jejich mikrostruktura věrně odpovídá pozdějším ichtyosaurům, kteří byli přizpůsobeni k životu na volném oceánu.

TIP: Paleontologové objevili zkamenělého ichtyosaura i s jeho kořistí v žaludku

Tím ovšem vznikl problém. Paleontologové mají rámcovou představu, jak dlouho mohla trvat evoluce od suchozemských zvířat k velkým „oceánickým“ ichtyosaurům. Je velice nepravděpodobné, že by to bylo možné stihnout za pouhé dva miliony let. Z toho plyne, že ichtyosauři nevznikli až po permské katastrofě, ale podstatně dřív. Jsou to tedy přeživší masového vymírání.

Americké zbraně vždy představovaly pro sovětskou propagandu vděčné téma, ale jen málo typů se těšilo takové pozornosti jako rakety MGM-31 Pershing. Na začátku šlo „jen“ o klasicky řešené rakety středního doletu na pevné palivo, jenže nástup verze Pershing II v 80. letech znamenal skutečně zásadní zvrat. Tyto rakety s podstatně delším dosahem, manévrující hlavicí a radarovým naváděním by díky své rychlosti dokázaly zničit nebo těžce poškodit sovětský systém velení a řízení, čímž by výrazně narušily schopnost Moskvy odpovědět. Měly tak velkou, snad i rozhodující zásluhu na tom, že se SSSR rozhodl jednat o destrukci všech raket středního doletu. Byly tak zničeny pershingy i sovětské střely SS-20, o kterých se kdysi říkala svérázná říkanka: „Maminko a tatínku, já se bojím pershingů! Nic se neboj, milé dítě, SS-20 ochrání tě!“

Náhrada za střely Redstone

Koncepci nové střely, ze které se později stal pershing, vůbec poprvé nadnesl George Bunker, prezident americké společnosti Martin Company (později Martin Marietta, dnes součást korporace Lockheed Martin), který o ní hovořil v roce 1956. Myšlenka zaujala generála Johna Medarise, který inicioval studii rakety na tuhé palivo s maximálním doletem 750 námořních mil, tedy asi 1 390 km, která by nahradila tehdejší kapalinovou raketu PGM-11 Redstone. Firma Martin Company mezitím budovala nový závod na výrobu raket, který mimochodem funguje dodnes.

Vyvíjená raketa nejdříve nesla pracovní název Redstone-S, aby se vyjádřil její účel a motor na pevné (Solid) palivo, ale pak dostala jméno podle prvoválečného generála Johna Pershinga. Armáda v roce 1958 oslovila celkově sedm zbrojovek a za favorita na počátku platila značka Chrysler, jež vytvořila typ Redstone, ale nakonec zvítězila společnost Martin. Kromě jména Pershing se pro raketu užívalo také armádní označení XM14 a dne 25. února 1960 proběhl první zkušební start prvního stupně zamýšlené dvoustupňové zbraně. Střelu si osobně prohlédli též prezidenti Eisenhower a Kennedy, protože prototyp se ukázal na přehlídce při inauguraci druhého z nich.

Po celém světě

V lednu 1962 proběhl první start ze sériového odpalovacího zařízení a již v červnu téhož roku byly první sériové komplety dodány vybraným jednotkám. Od roku 1963 se začal užívat nový systém značení raket, v němž se pershing nazýval MGM-31A. Formovaly se prapory, kterých se zamýšlelo celkově deset, a sice jeden v Americe, osm v západním Německu a jeden v Jižní Koreji, ale reálně se nakonec postavily jen čtyři: jeden v USA a tři v Německu.

Další dva prapory zformoval západoněmecký Bundeswehr, který se stal jediným zahraničním uživatelem systému Pershing. Jeden prapor na počátku zahrnoval tři baterie, což se ale později zvýšilo na čtyři. Baterie sestávala ze dvou čet, z nichž každá v praxi odpovídala jedné raketě a příslušenství, respektive celkem čtyřem pásovým vozidlům.

Sestava jedné raketové čety

To představovalo obrovský posun proti raketě Redstone, která potřebovala 20 vozidel. Pro střelu Pershing se zvolila pásová platforma M474 firmy FMC Corporation. První vozidlo bylo odpalovací a převáželo trup rakety. Druhé sloužilo k přesunu hlavice, kormidel a systému pro určování azimutu. Třetí přepravovalo programovací stanici a zdroj elektrické energie, zatímco na posledním se nalézala radiostanice AN/TRC-80 RTS (Radio Terminal Set), která se starala o kontakt s velitelstvím.

Programovací stanice sloužila pro testování a údržbu střely, zadávání dat o cílech a řízení startovní sekvence. Sama střela disponovala dvěma raketovými motory na tuhé palivo od společnosti Thiokol, a sice agregátem TX-174 s tahem 115 kN v prvním stupni a motorem TX-175 o tahu 85 kN pro druhý stupeň. Do pohonné soustavy náležel také vyspělý systém pro částečné obracení tahu, pomocí kterého se ovládal dostřel, jelikož agregáty na tuhé palivo se nedaly dle potřeby zapínat či vypínat. Maximální dosah 740 km byl nakonec menší, než se původně plánovalo, ovšem i tak šlo o dramatické zlepšení proti raketě Redstone (325 km).

Díky přechodu od kapalného paliva k pevnému a díky nové elektronice se hodně zjednodušila příprava střely Pershing ke startu. Na vybraném místě se raketa sestavila, poté proběhlo vztyčení a orientace za pomoci dvou teodolitů a nakonec zadání souřadnic cíle. Po vzletu střelu ovládal na svou dobu dosti vyspělý analogový počítač a inerciální navigační systém s integrátorem, se kterým se dosahovalo kruhové odchylky dopadu do 400 m. 

Dokončení: Raketová hrozba středního doletu (2): Balistická střela MGM-31 Pershing

Přestože se pro pershing zpočátku připravovala i konvenční výbušná hlavice, v praxi se užívala jen nukleární náplň W50, u které se dal nastavit ekvivalent 60, 200 a 400 kilotun. Kromě „ostrých“ bojových raket se vyráběla i cvičná střela XM19, jež se nejprve nazývala také MTM-31B, ale toto označení se poté zrušilo, ačkoliv písmeno B se záhy dočkalo nového použití.

Ze dvou dnes rozlišovaných tygřích poddruhů, indického a jávského, se bílé zbarvení vyskytuje výhradně u prvního jmenovaného. Jedná se o důsledek recesivní mutace genu zodpovědného za vznik žlutého a oranžového pigmentu, nikoliv však toho černého. I bílí tygři tudíž mají charakteristické pruhy, ale také modré duhovky. Nejde tedy o albinismus s absencí tmavého pigmentu melaninu – ačkoliv se extrémně vzácně může narodit rovněž zcela bílý tygr.

TIP: Bílé omyly Matky přírody: Trudný osud albínů zvířecí říše

Zmíněná mutace se podle odhadů vyskytuje s pravděpodobností 1 : 10 000. Po celém světě dnes přitom žijí zhruba dvě stovky bílých tygrů, a to výhradně v zajetí: Z volné přírody byli poslední jedinci odchyceni v 50. letech.

Chytřejší, bezpečnější nebo ohebnější slibuje být nový skafandr pro výstupy na povrch Měsíce. Bude také mnohem lépe izolovaný, protože v rámci programu Artemis v něm astronauti vystoupí na povrch u jižního pólu Měsíce. Nové skafandry původně vyvíjela sama NASA, po řadě průtahů ale celý projekt předala soukromé firmě Axiom Space. Podle aktuálního plánu mají lidé na Měsíci přistát v rámci mise Artemis 3 v prosinci 2025.

Stopy na Měsíci

NASA, která na vývoj skafandrů zatím dala v přepočtu pět miliard korun, si je bude od firmy Axiom Space pronajímat. „Berte to, jako bychom si půjčili auto,“ popsala manažerka programu Extravehicular Activity and Human Surface Mobility Lara Kearneyová.

Klíčová je flexibilita a velká odolnost skafandru, kterou NASA požadovala po zkušenostech z programu Apollo. Nejdéle chodili po Měsíci astronauti z Apolla 17, a to 22 hodin. Nový skafandr přitom musí vydržet nejméně 800 hodin.

Oblek musí lépe chránit třeba před měsíčním prachem. Ten astronautům z Apolla špinil skafandr, poškozoval displeje a přehříval elektroniku. Na skafandrech se dostal i do měsíčního modulu, kde pak působil zdravotní potíže. „Když jsem si po prvním výstupu sundal helmu, měl jsem silnou reakci na prach. Začalo mi téct z nosu,“ popisoval své zkušenosti například astronaut Apolla 17 Harrison Schmitt. Nový oblek má i jiné podrážky. Stopy, které astronauti na Měsíci zanechají, tak budou mít novou podobu.

TIP: Vesmírné skafandry pro 21. století: SpaceX, Boeing, Virgin Galactic i ostuda z Íránu

Nově představené skafandry ale nejsou stejné, jako ty, které budou astronauti na Měsíci používat. Ty skutečné budou mít pravděpodobně bílou nebo alespoň výrazně světlou barvu, která na rozdíl od představovaných prototypů nebude pohlcovat sluneční teplo. Finální obleky budou také vybavené vnější izolační vrstvou, která ochrání astronauty před extrémními teplotami, radiací a prachem.

Loni NASA uzavřela kontrakt na vývoj skafandrů pro výstupy astronautů do otevřeného prostoru na Mezinárodní vesmírné stanci. Také na této zakázce se původně podílela společnost Axiom Space, NASA ale nakonec uzavřela smlouvu se společností Collins Aerospace.

Planeta se otepluje, ledy tají a pozornost velmocí se stále častěji upírá na dříve prakticky nedostupné polární oblasti. Ty mají velký geopolitický význam díky své poloze i značným zásobám důležitých surovin. Armády řady zemí se proto připravují na případné konfrontace, k nimž by mohlo dojít v tomto extrémním prostředí.

Agentura amerického ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty, známá jako DARPA, podle nedávno zveřejněných informací pracuje na podpůrném přípravku, který by měl vojákům podstatně usnadnit nasazení ve velmi chladném prostředí dočasným zvýšením tělesné teploty.

Spalování tuku pro zahřátí

Vývoj tohoto přípravku vede bioinženýr Jerzy Szablowski z Riceovy univerzity v Houstonu. Přípravek by měl využívat přirozený proces tvorby tepla v těle, takzvanou termogenezi. Ta může probíhat dvěma různými způsoby. První z nich zažil nejspíš každý – lidské tělo při něm zvýšením teploty bojuje s infekcí, výsledkem čehož je horečka .

„Když člověk onemocní, začne se třást, což přispívá ke zvýšení teploty těla,“ vysvětluje Szablowski. „Problém je, že při tom dochází ke ztrátě fyzické výkonnosti. Na druhém typu termogeneze se podílí hnědá tuková tkáň, kde dochází ke spalování tuku a vzniku tepla,“ pokračuje Szablowski. „Tento způsob termogeneze funguje rychleji, ale normálně nebývá tak účinný, jako v případě horečky.“

TIP: Američtí vývojáři DARPA pracují na nové generaci miniaturních robotů

Projekt je teprve v počáteční fázi, nicméně vývoj cílí na druhý zmíněný typ termogeneze a zaměřuje se na zvýšení tvorby tepla v hnědé tukové tkáni. Szablowski a jeho spolupracovníci s využitím moderních technologií pátrají po vhodné látce či kombinaci látek, kterými by bylo možné termogeneze dosáhnout. Pokud bioinženýři uspějí, měli by z toho prospěch nejen vojáci, ale i další profese, které se setkávají s velmi nízkými teplotami. „Pokud budeme mít k dispozici způsob, kterým budeme schopni zvýšit aktivitu hnědého tuku, pak místo toho, abychom se museli týdny a týdny přizpůsobovat chladu, bude možné podávat lepší výkony během několika hodin," vysvětluje Jerzy Szablowski.

Když se Napoleon Bonaparte v roce 1797 vrátil jako oslavovaný hrdina z vítězného tažení v Itálii, zjistil, že se jeho politická kariéra nikam neposunula. Nenabídli mu ani místo v direktoriu (pětičlenném vládnoucím orgánu), ani post ministra války. Naopak. Jeho úspěchy a popularita představovaly pro mocnou pětici vážné nebezpečí. Proto ho „odměnili“ novou funkcí a pověřili velením připravované invaze do Británie. Tento úkol měl úspěšného generála zaměstnat natolik, aby se nemohly prosadit jeho vlastní politické ambice v Paříži. Vzhledem k síle anglického loďstva pokládal Napoleon tuto akci za hazard a brzy navrhl výpravu do Egypta. Připadala mu totiž realizovatelnější.

Dávné plány na expedici

O dobytí země faraonů, které mělo otevřít cestu do Orientu a oslabit moc Británie, přemýšlel vojevůdce už dříve. Plán megalomansky spojoval i s možností pozdějšího vyhnání Britů z Indie. Jeho nápad ale vůbec nebyl horkou novinkou. Hovořilo se o něm dávno před Francouzskou revolucí. Detailní plán na prokopání tunelu, který by usnadnil cestu do Indie, byl vypracován dokonce už ve druhé polovině 17. století za vlády Ludvíka XIV. Krále tehdy nenadchl, a tak z něj sešlo.

Znovu se objevil na scéně téměř po sto letech na konci vlády jeho pravnuka Ludvíka XV. Psal se právě rok 1769, shodou okolností letopočet Napoleonova narození. Zdůvodnění bylo prosté: Egypt se měl stát náhradou za ztracené kolonie v Kanadě, Indii a Karibiku. Jenže brzy nastaly pro Francii neklidné časy a ta byla postavena před mnohem závažnější problémy než nějaké opětovné budování koloniálního panství.

Otázka Egypta se dostala na pořad dne teprve po Francouzské revoluci, když se v roce 1797 stal ministrem zahraničí Charles Maurice de Talleyrand-Périgord. Ten se začal o zemi zajímat v souvislosti s úpadkem Osmanské říše. Sám Napoleon už v mládí obdivoval antickou kulturu a starověké státy. Vše konzultoval právě s Talleyrandem. Ten nakonec přesvědčil váhající direktorium, které se dlouho nechtělo vzdát myšlenky na přímý zásah na britských ostrovech. Oficiální rozkazy byly následující: Napoleon obsadí Maltu i Egypt, vytlačí Brity z jejich pozic v těchto oblastech, udrží dobré vztahy s Osmanskou říší a zlepší životní podmínky zdejšího lidu. Na celou akci mělo podle direktoria stačit šest měsíců. Pak bude připravena nová invaze do Británie.

Neustálé mlžení

Instrukce, které Napoleon obdržel od direktoria na počátku dubna 1798, byly samozřejmě tajné a v tajnosti se měly udržet co nejdéle. Detaily znalo jen pár zasvěcenců. Společnost byla i nadále mystifikována a nesměla tušit, že došlo ke změně plánů. Stále se hovořilo o vojenské akci proti Velké Británii.

Bylo rozhodnuto, že k vylodění v Egyptě musí dojít v květnu, maximálně červnu, aby nedošlo k zásobovacím problémům nebo potížím kvůli záplavám, jež by operace mohly ohrozit. Napoleonovi tedy na přípravy, které musely probíhat nenápadně, zbývalo nanejvýš šest týdnů. Byl to šibeniční termín! Je obdivuhodné, jak dokázal takovou akci zkoordinovat, i když měl samozřejmě k ruce mimořádně schopné spolupracovníky.

Začátek akce

Na výpravu bylo vyčleněno přibližně 350 vojenských a obchodních plavidel, na která se tajně nalodilo 36 000 vojáků a 16 000 námořníků. Z tohoto počtu bylo 276 důstojníků, 28 000 vojáků infanterie (pěší vojsko), 2 800 vojáků jízdních jednotek a 2 000 dělostřelců. Zbytek mužů tvořili vojenští inženýři, stovky lékařů, ošetřovatelů a vojáci působící v týlu. První odhadované náklady činily osm až devět milionů franků.

Většinou se uvádí, že se vyráželo z Toulonu. To je sice pravda, ale ne úplná. Vše, co mělo vyplout, totiž nebylo možné shromáždit na jednom místě, a proto bylo nakonec vypraveno pět konvojů z různých přístavů. I toto tak trochu sloužilo ke zmatení nepřítele, především britského námořního loďstva.

Protivní žurnalisté

Francouzské velení sice vypouštělo do éteru mylné informace, ale ne všichni novináři té doby je přijímali beze zbytku. A tak se objevily už na konci března 1798 v listu Publiciste spekulace, nejspíš „z dobře informovaných kruhů“, že by cílem nemusela být Británie, ale Egypt. Následkem okamžitého vládního zásahu však list vše dementoval a uvedl informace na pravou míru. Cílem chystané výpravy bude Británie nebo Irsko. Mystifikovali tím britskou admiralitu i špionáž.

List The Times na základě toho uveřejnil domněnku, že se Francouzi chystají na vylodění v Portugalsku a invazi do Irska. Přesto však byl vyslán kontraadmirál Horatio Nelson do Středozemního moře, aby po francouzské flotile pátral.

Cesta přes Maltu do Egypta

Pravý cíl expedice tedy zůstával stále tajný. Z Toulonu loďstvo vyplulo 19. května 1798 v čele s vlajkovou lodí L'Orient, na jejíž palubě byl i Napoleon Bonaparte. Námořnictvo zamířilo k Maltě, která byla v rukou Řádu maltézských rytířů a na místo dorazilo 9. června 1798.

Tento ostrov ležící v půli cesty do Egypta byl pro Francouze strategicky důležitý. Oficiálně se tu měla uskutečnit mírová zastávka k doplnění pitné vody. Když se velmistr odvolával na neutralitu a regule bratrstva, podle nichž smí do přístavu vplout jen čtyři lodě, Napoleon druhý den bez většího odporu ostrov obsadil. Ten se po kapitulaci stal součástí Francie a teprve zde se všichni účastníci výpravy dozvěděli dosud tajený cíl cesty – dobytí Egypta.

Bonaparte na ostrově ponechal okupační posádku 4 000 vojáků a 18. června se vydal k egyptským břehům, u nichž přistál po dalších třinácti dnech. Protože zjistil, že právě unikl pozornosti jinak permanentně slídící britské Nelsonovy středomořské flotily, druhý den rychle pokračoval k Alexandrii. Tu obsadil po krátkém boji a s minimálními ztrátami.

Vítězství i porážky

To ale neznamenalo definitivní vítězství. Ještě bylo zapotřebí získat Káhiru coby hlavní stan vládců Egypta. Právě zde totiž sídlili mamlúčtí bejové, vládci Egypta.

Napoleon se s částí své armády vydal na kratší, ale obtížnější cestu pouští. Francouzské jednotky pochodovaly prakticky bez odpočinku a zásobování čtrnáct dní. Přesto v legendární bitvě u pyramid (která se ve skutečnosti odehrála téměř devět mil od těchto památek) dokázaly porazit početně dvojnásobné vojsko. Muži ze země galského kohouta se zmocnili tábora nepřítele a bohaté kořisti, mamlúci totiž jezdili do boje se s velkou částí svého majetku. Po tomto impozantním vítězství se prakticky celý Dolní Egypt dostal do francouzských rukou a Napoleonovy oddíly vstoupily do Káhiry.

Zatímco vojevůdce slavil vítězství v hlavním městě, překvapila 1. srpna 1798 Nelsonova flotila v zátoce u Abúkíru poblíž Alexandrie francouzské loďstvo. Síly byly zpočátku vyrovnané a kontraadmirál Nelson byl dokonce zraněn. Bohužel se francouzský viceadmirál François Brueys dopustil několika chyb, které ho stály nejen život, ale znamenaly drtivou porážku. Bitva byla fakticky rozhodnuta kolem půl jedenácté večer výbuchem skladiště munice na vlajkovém a nejsilnějším plavidle L’Orient, ničivým požárem a následným potopením lodi. I když se části posádky podařilo zachránit, ztráty na životech byly obrovské.

Vědecký význam expedice a základy archeologie a egyptologie

Jedním z mála zasvěcenců, který znal pravý cíl expedice, byl Gaspard Monge. Šlo o člena Akademie věd a profesora pařížské École normale supérieuere. Toho Napoleon na konci roku 1797 požádal o vypracování seznamu vědců a umělců ochotných se výpravy do Egypta zúčastnit. Nepřál si jen zkušené odborníky, ale příležitost měli dostat i mladí a vzdělaní nadšenci. (Podmínky na tažení byly velice náročné, experti tam tudíž museli především přežít.)

Monge vytvořil reprezentativní vzorek více než 150 mimořádně schopných a vzdělaných specialistů nejrůznějších oborů, kteří prahli po nových objevech a neváhali riskovat své životy. Třetinu z nich tvořili členové francouzského institutu, kam byl několik týdnů před expedicí přijat i Napoleon Bonaparte.

Okamžitě po příjezdu byl zahájen rozsáhlý průzkum. Podmínky pro práci byly sice mimořádně složité, nicméně Napoleon se snažil vědce všemožně podporovat. Už 22. srpna 1798 založil v Káhiře Egyptský institut, jeho prezidentem jmenoval Mongeho a sám sebe viceprezidentem. Členové expedice se okamžitě pustili do mravenčí práce a přivezli do Francie nejen cenné poznatky o zaniklé civilizaci, o níž měli Evropané možná mlhavé představy, ale i konkrétní nálezy mimořádné hodnoty.

Výsledky práce

Společným dílem se stala obsáhlá třiadvacetisvazková encyklopedie nazvaná Popis Egypta, která položila základy vědeckého oboru egyptologie a zaujala trvalé místo v moderních dějinách. Do jisté míry se právě Napoleonovi přisuzují zásluhy na vzniku vědeckého oboru egyptologie. Na druhou stranu je však nutné přiznat, že tehdejší věda měla k té dnešní hodně daleko. Přístup některých badatelů by se dal charakterizovat slovy: „To je pěkné, to si vezmu“ a na nálezové okolnosti nebyl vždy brán zřetel.

Na druhou stranu není pravda, že Velká sfinga v Gíze vděčí za svůj uražený nos francouzské artilérii, která si na ní trénovala mušku. Dřívější díla jasně dokazují, že kolos byl poškozen už předtím.

TIP: Champollionův naplněný sen: Kterak geniální Francouz rozluštil hieroglyfy

Jedním z nejvýznamnějších objevů expedice byla Rosettská deska. Ta se sice stala válečnou kořistí Britů a je od roku 1802 uložená v Britském muzeu v Londýně, a tudíž se do Francie prakticky nedostala, nicméně francouzští vědci si ještě v Egyptě pořídili řadu kopií. Podle jedné z nich se podařilo Jean-Françoisi Champollionovi v roce 1822 rozluštit hieroglyfické písmo.