V 50. letech si většina sovětských generálů představovala atomovou pumu pouze jako extrémně velký kanón. Uvažovali především o spalujících účincích světelného záření a ničivém úderu tlakové vlny; zato vliv pronikavé radiace a radioaktivního spadu měli za málo významný. V rámci příprav na ofenzivní operace v západní Evropě si chtěla Sovětská armáda ověřit možnosti jaderné zbraně při prolamování nepřátelských postavení. Pod přímým velením náměstka ministra obrany SSSR, maršála Georgije Žukova, proto proběhlo v Uralském vojenském okruhu na rozsáhlém polygonu u obce Tockoje vojenské cvičení, které svým rozsahem připomínalo malou válku. Vyvrcholením se stala exploze atomové bomby 14. září 1954.

V různých vzdálenostech od očekávaného místa výbuchu se rozestavila vojenská technika a rozmístily stovky zvířat. Podmínky, maximálně imitující reálnou bojovou situaci, měly ověřit schopnost vojsk překonat místo výbuchu a dále rozvíjet útok.

Jaderná exploze zblízka

Atomová nálož o síle 40 kt (dvaapůlkrát hirošimská puma) vybuchla 350 metrů nad zemí. Vojáci, ukrytí v zákopech bez možnosti cokoliv vidět, prožili akustický i seizmický efekt, který neuměli přirovnat k ničemu, co dosud znali. Po několika desítkách minut došlo k poklesu úrovně radiace a tankové a mechanizované jednotky obdržely rozkaz vyrazit vpřed. Před nimi se otevřel apokalyptický obraz zkázy; vše v okruhu několika kilometrů od epicentra připomínalo spáleniště. Všude ležela vyhořelá a zdemolovaná bojová vozidla, ještě horší byl pohled na pokusná zvířata, ať již přivázané koně, krávy, ovce a psy, nebo v klecích zavřené ptáky. Všechna byla dle vzdálenosti od místa výbuchu buď mrtvá, nebo osleplá, zmítající se v bolestech s těžkými popáleninami na celém těle.

Motostřelci, oblečení pouze v lehkých protiradiačních pláštěnkách a plynových maskách, které neposkytovaly dostatečnou ochranu, se snažili soustředit na bojové úkoly a postupovali vpřed. Minimálně poučeni o účincích atomové zbraně nepociťovali ani velký strach. Rozsáhlý radioaktivní spad však zasáhl při přesunu většinu zúčastněných sovětských vojáků, každého s jinou intenzitou, což se později projevilo různými zdravotními komplikacemi. 

Po skončeném cvičení museli všichni účastníci podepsat přísahu o mlčenlivosti, proto později nemohli ani svým lékařům sdělit, čím prošli. K prvním úmrtím v důsledku radiace docházelo již bezprostředně po cvičení u vojáků zařazených k činnostem blízko epicentra. Nemoc z ozáření začínala zpravidla těžkým zvracením a krvavými průjmy, později se přidaly poruchy dýchání a srdeční činnosti. Předtím zdraví vojáci umírali na oběhové selhání.

Většina mladých mužů se sice v pořádku vrátila domů, ale pozorovala s odstupem několika málo měsíců či let celkovou slabost a urychlené chátrání. Projevovalo se vypadáváním vlasů a uvolňováním zubů, později vznikem nehojících se vředů. Šlo o následky snížené imunitní odolnosti organismu, vzniklé radiačním poškozením kostní dřeně; proto většina bývalých účastníků cvičení zemřela na infekční onemocnění, nejčastěji záněty plic.

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Další těžkou komplikací byla porucha krvetvorby, především různé formy leukemie. Neméně zákeřné bylo poškození buněk pohlavních orgánů, v jejichž důsledku postižení mladí muži často buď nebyli schopni zplodit potomky, nebo se stávali otci dětí s těžkou vývojovou vadou. Přesné statistiky o úmrtí neexistují vzhledem k dřívějšímu utajování a ničení vojenských i lékařských archivů, ale uvádí se, že asi 40 000 z původních 45 000 účastníků cvičení zemřelo předčasně. Strašlivý experiment z tockého cvičiště v roce 1954 již SSSR v této podobě nezopakoval.

Když supermasivní černé díry v centru galaxií intenzivně pohlcují hmotu, velmi silně září. Jsou to vlastně galaktické „motory,“ které pohánějí aktivní galaktická jádra, jak se označují zářící centra galaxií. Právě aktivní galaktická centra jsou nejvýkonnější kompaktní dlouhodobé zdroje energie ve vesmíru. 

Nejjasnější aktivní galaktická jádra hravě „přesvítí“ celou galaxii, tedy mnoho miliard hvězd. Podle nové studie, kterou vedl Martin Gaskell z Kalifornské univerzity Santa Cruz, se ale ukazuje, že jsme výkon těchto galaktických „motorů“ značně podcenili. Skutečná záře aktivních galaktických jader je silně tlumena množstvím kosmického prachu, který je obklopuje. Výsledky výzkumu zveřejnil časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Závěsy z prachu

Odborníci již dříve pracovali s myšlenkou, že prach kolem aktivních galaktických jader může zeslabovat jejich záření. Doposud ale nebylo jasné, do jaké míry může záření aktivních galaktických jader ztlumit. Mezi vědci převažoval názor, podle něhož je vliv prachu jen velmi omezený.

„Zjistili jsme, že to tak ve skutečnosti není,“ uvádí Martin Gaskell. „Ukázalo se, že krátkovlnné ultrafialové záření typického aktivního galaktického jádra, které v tomto případě nese nejvíce energie, je kosmickým prachem pohlcováno velmi účinně.“ Badatelé k tomuto závěru dospěli detailním studiem aktivního galaktického jádra okouzlující galaxie NGC 5548 ze souhvězdí Pastýře, vzdálené od nás 245 milionů světelných let.

TIP: Čím více se supermasivní černé díry „krmí“, tím více také září

Stejně jako je Slunce v blízkosti obzoru kvůli hustší pozemské atmosféře červenější a září slaběji, je i záře aktivních galaktických jader kvůli prachu červenější a slabší. I když to bylo obtížnější než u pozemského úsvitu či soumraku, Gaskellův tým dokázal odvodit ze „zčervenání“ záření aktivního galaktického jádra NGC 5548 množství prachu, které ho obklopuje. Následné výpočty ukázaly, že prach oslabuje záření tohoto aktivního galaktického jádra více než desetkrát silněji, než když se díváme skrze prach ven z Mléčné dráhy.

Spojení „církevní reformace“ zní na první pohled nudně. Opak je pravdou. Reformátoři obraceli pozornost k biblickým textům, které důsledně četli, vykládali a hodlali se jich pevně a někdy až doslovně držet. A tím si zadělali na pořádný problém. Nezačínejme však náš příběh v zaprášených knihovnách a u stránek popsaných písmenky. Zkusme se možná trochu překvapivě a pro dnešní dobu příznačně zamyslet nad tím, čemu se říká piktogram.

Tak jako třeba pořadatelé olympiády vymýšlí pro každý sport ikonku, která symbolizuje podstatu daného odvětví, můžeme i pro reformační hnutí valdenských docela dobře vymyslet příhodný obrázek. Jak tito potulní kazatelé, kteří vzešli z Francie, vypadali? Chodili v sandálech nalehko podobně jako o několik století později hippiesáci. A možná že dost obdobně jako mladí muži s dlouhými vlasy nosili přes rameno taštičku. Jen v ní střežili milovanou Bibli se spoustou záložek. Tak horlivě ji četli. Když přicházeli do vsi, lidé zdaleka věděli, že se neblíží jen tak nějaký tulák, ale hlasatel Kristova učení. Symbol, který ve zkratce vizuálně vystihuje Valdèsovo hnutí, by tedy mohl být třeba sandál.

Utekl manželce

Jak svět přišel o kupce, aby se zrodil kazatel? Byl to obrat, jak se patří. Valdès, ctihodný obyvatel Lyonu, si žil příjemným životem a patřil řekněme k blažené střední vrstvě. Nic mu nechybělo. Měl ženu, děti, pěknou střechu nad hlavou, obživu. Legenda však praví, že jednoho dne zavítal do města potulný herec. Ten pobavenému obecenstvu barvitě předehrával příběh římského boháče, který jednoho dne všechno opustil a vydal se jako žebrák do Svaté země.

Dost neuvěřitelný a na růžovo obarvený příběh. Ostatní přihlížející to zřejmě brali jako dobrou zábavu na způsob dnešních telenovel. Jenže na Valdèse zapůsobilo představení úplně jinak. Pocítil potřebu udělat to samé. Možná to v něm zrálo už dlouho a teprve teď sebral odvahu. Brzy nechal manželku manželkou a vydal se kázat o nápravě církve. A dcery? Ty poslal do kláštera. 

Od této chvíle pro něj světské radosti přestaly mít význam. Na první místo postavil Bibli a Krista. Rozkol rodiny se později ukázal jako jeden z nejmenších problémů. Ke střetu s tehdejší církví přispěly hlavně myšlenky, které hlásal. I když i to, že jeho následníci opouštěli své drahé polovičky, bylo církvi trnem v oku. Neshledávali v tom projev lásky k Bohu, ale hřích. Celibát, který museli kněží dodržovat povinně, se naopak u ženatých mužů jevil jako nepravost – mají přece plodit potomstvo! Církev požadovala, aby se potulní kazatelé stravovali doma u svých manželek a nebudili pohoršení tím, že se chovají jako nějací tuláci. 

Jenže Valdès si to představoval jinak. Kazatel měl podle něj chodit světem, nestarat se o obživu a jíst jen to, co mu kde dají. Lásku chudých si získal také tím, že v dobách hladu neváhal rozdávat své jmění a sytit strádající. Nechal překládat Bibli do lidového jazyka, kterému rozuměl každý. Něco takového znamenalo naprostou novinku. Přivádělo to k němu nadšené věřící, ale také si tím vytvářel zavilé nepřátele. 

Shnilá církev

Zde je na místě zasadit Valdèse do kontextu doby. Nebyl pochopitelně jediný, kdo začal pranýřovat život tehdejší církve a hlásat, že služebníci boží by měli vyznávat chudobu. Nejen jeho církev nařkla z kacířství. Valdenské hnutí ale dlouho dokázalo udržovat s oficiální církví křehkou rovnováhu, která nepřerůstala v otevřené nepřátelství. Na rozdíl třeba od takzvaných katarů či albigenských. Jejich vztah s preláty, se Svatým stolcem a později s inkvizicí lze bez nadsázky označit jako po staletí trvající válku.

Dnes by škarohlídi asi označili Valdèse za pravdoláskaře nebo sluníčkáře. Jedni ho vnímali jako naivního blázna, druzí v něm viděli svatého muže. On sám věřil, že má-li mít hlásání evangelia nějakou váhu, musí se jeho zvěstování pojit s chudobou. Bohatý kazatel ověšený zlatem se mu zdál nedůvěryhodný. Církvi ani tak nevadilo, že se Valdès a jeho stoupenci zřekli majetku. Ať si dělají, co chtějí. Jako čert kříže se ale báli požadavku, aby se i církev sama vrátila k chudobě. Valdès proto musel výslovně odsouhlasit tezi, že i ti, co se nevzdají majetku, mohou být spaseni. Zkrátka nesměl hlásat, že bohatství je hřích. Pokud by splnil tuto podmínku, nechali by ho vlastně na pokoji. Sporné však bylo také to, jestli Valdès vůbec smí kázat. Byl to přece laik bez církevního vzdělání. 

Kupec z Lyonu se nechtěl s papežem prát. Naopak. Doufal, že s hlavou církve vyjde v klidu a míru. Přál si, aby pro svou činnost získal povolení. Jenže duchovenstvu připadali Lyonští chudí, jak se Valdèsovým stoupencům říkalo, jako nevzdělaní prosťáčci. Právem? Musíme si uvědomit rozdíl, jaký panoval mezi kněžstvem a ostatními – třeba řemeslníky nebo kupci. Církev udržovala antickou vzdělanost, naproti tomu většina lidí zůstávala vyšším věděním či filozofií nepolíbená. Řečeno dnešním slovníkem chtěl Valdès dělat něco, pro co vůbec neměl patřičnou kvalifikaci. Námitky církve proto nelze vnímat jen jako strach o vlastní korýtka, ale také jako oprávněnou obavu, že se Kristovo učení zvulgarizuje. Kázání laiků bez teologického vzdělání do té doby výslovně zakazovala.

Preláti Valdèse nejdřív trochu podcenili. Neshledali ho přímo kacířem, a proto mu povolili činnost. Musel se jen podřídit kontrole biskupů. Obě strany to vnímaly jako výhru – a v tom spočíval kámen úrazu. Valdès chápal úmluvu tak, že má víceméně volnou ruku. Církvi naopak připadalo, že si dělá, co chce – a dohodu tedy neplní.

Další disharmonii vyvolával fakt, že Valdès dovoloval kázat i ženám. Situace se nakonec vyostřila. Když uvážíme, že Valdès svou činnost započal někdy v sedmdesátých letech 12. století, už v roce 1184 měl proti sobě papeže i císaře. Církev valdenské exkomunikovala, protože si podle ní svévolně přisvojili právo kázat. 

Pronásledovaní

To, že se valdenští ocitli mezi kacíři, je pochopitelně zradikalizovalo. Do jejich programu se dostával nejen život podle Krista, ale i požadavek na napravení církve. Nač složitá hierarchie plná různých biskupů a arcibiskupů? A proč zůstávají mniši uzavření v klášterech? Prostý kazatel jde mezi lid. Bývalý řemeslník hlásá slovo boží ostatním řemeslníkům tak, aby mu rozuměli. Takhle si to lyonští představovali. Církev naopak pozvolna spěla k založení inkvizice. A té se pak podařilo vytlačit rozmáhající se valdenské hnutí do podzemí. Tento způsob existence však paradoxně zahnal mnohé příznivce poměrně umírněného reformního hnutí do pozic, které bychom dnes asi označili za sektářské či extremistické a fundamentalistické.

A jak dopadl sám Valdès? Na hranici neskončil. Putoval od místa k místu a kázal. Zmizel kdesi v mlhách historie podobně jako třeba fiktivní figura Járy Cimrmana. Nevíme, kdy ani kde tento výjimečný muž zemřel. Snad roku 1206. Tradovalo se, že došel až do Čech a skonal právě tam. Je to ale zřejmě jen legenda vyvěrající z toho, že jeho učení mělo v našich zemích odezvu a snad i následovníky. Vždyť ne náhodou se právě na jihu Čech, kam valdenští pronikli, zrodilo husitství. Církev se Valdèse nebála zbytečně. Nebyl to jenom idealistický blázen, ale muž, který dokázal pohnout evropskými dějinami i daleko od svého domova.

Následovníci

Preláti často valdenskými opovrhovali pro jejich nevzdělanost. To ale samozřejmě neplatilo obecně. Ano, většinou šlo o lidi, kteří se nechlubili svými znalostmi, ale spíš planoucím srdcem a výmluvným jazykem. Našli se ale také výjimky, jako například Durand z Osky. Tento muž hodně četl a dokázal vést polemiky i s učenci. Valdenským neocenitelně zvedal kredit. Držel se evangelií, a co bylo podstatné, ne jen Nového zákona, jak to dělali mnozí heretici. Pozorně četl i Starý zákon. To bylo zásadní pro smír s oficiální církví.

TIP: Evropa proti kacířům: Jaký byl postoj církve vůči husitům?

Jenže mezitím se spory vyhrotily a bible, kterou nechal Valdès přeložit, hořela na hranici. Jeho následovníci museli prchat před pronásledováním. Sám Durand z Osky se raději poslušně vrátil do lůna katolické církve. Nezradil ale v pravém slova smylu. Proti svým někdejším druhům nikdy nic nepodnikal. Celé hnutí pak čekala staletí života v ilegalitě. V současnosti jsou valdenští opět aktivní. 

Jak upozornil Stefano Mammola z italské Národní výzkumné rady, kvalita dostupných informací o pavoucích ve světových médiích je mimořádně nízká. Na fakta se podaří narazit jen zřídka, zatímco zavádějící zprávy a snaha o senzacechtivost bývají na denním pořádku. „Většina článků v italských novinách je plná chyb, údajně alarmujících zjištění, nebo jde rovnou o falešné zprávy čili fake news,“ varuje badatel. 

Spolu s týmem deseti kolegů proto analyzoval veřejně dostupné informace o pavoucích ve čtyřech desítkách jazyků z 81 zemí – a ukázalo se, že se jedná o celosvětový fenomén. „Zjistili jsme, že je snaha o senzaci nižší, pokud se v textu objeví citace odborníka, nejlépe arachnologa. Jde o dobrou zprávu, protože bychom mohli nalézt řešení,“ vysvětlují autoři výzkumu. 

Požár kvůli pavučině

Mammolův tým nyní plánuje sestavit globální databázi odborníků na pavouky, kteří by byli ochotní vyjadřovat se pro média, a zároveň chce vytvořit jakýsi návod pro novináře pokrývající danou oblast. „Potvrdilo se nám, že dokonce i zdánlivě nedůležité zprávy lokálního významu – například o australském farmáři, kterého pokousal pavouk – mohou rychle zaplavit internet až na mezinárodní úroveň. Proto je nutné začít již u nich,“ dodává odborník. 

TIP: Neznámé účinky marihuany: Pavouci „pod vlivem“ tkají podivné sítě

Nepravdivé informace o pavoucích mohou mít totiž zásadní dopad na život běžných obyvatel: Například falešná zpráva o invazi černých vdov vedla v minulosti k zavírání škol. Jistý muž zase podpálil svůj dům poté, co na dvoře objevil pavučiny neškodného druhu, o němž se dočetl, že je smrtelně jedovatý. Výzkumníci se aktuálně chtějí zaměřit na to, jakým způsobem mohou podobné „fake news“ ovlivnit výskyt arachnofobie v populaci, potažmo celkové vnímání pavouků laickou veřejností. 

Na útěk zimního krále přes Náchod dodnes upamatovává reliéf sochaře Břetislava Bendy na nároží budovy Komerční banky, a především pak podkova, o kterou zde podle pověsti přišel panovníkův kůň. Tato legenda se dochovala hned ve dvou verzích, obě mají stejný námět, ale v každé je postava vladaře vykreslena poněkud jinak.

Slaboch a zbabělec

Děj první pověsti začíná v době bělohorské porážky. Když se král doslechl, že je bitva prohraná, odjel na Staré Město, kam svolal válečnou poradu. Rádci jej upozorňovali, že stále drží opevněnou Prahu a jejich vojska ovládají několik významných českých měst. Fridrich se však projevil jako zbabělec a hned následujícího dne opustil hlavní město. Čtrnáctého listopadu pak dorazil do Náchoda a ubytoval se na zdejším zámku. Tam se uzavřel v soukromých komnatách a odmítal s kýmkoliv mluvit.

Večer však panovníka navštívil hejtman Straka z Nedabylic, který tehdy sloužil zámeckému pánovi. Hejtman jménem národa prosil panovníka, aby České země neopouštěl a nenechával je na pospas Habsburkům. Král však na jeho prosby nedbal. Straka proto strhl závěs z velkého obrazu, na němž byla postava Jiřího z Poděbrad, a zvolal: „Tento král, ten miloval svůj český lid! Spikli se proti němu z Uher i papež a nevěrní páni, přece však neutekl. Ó pohleď, králi Jiříku – toto je tvůj nástupce!“

Rozzlobený Fridrich zavolal na hejtmana stráž, ten však utekl tajnou chodbou pryč. Následujícího dne panovník Náchod opustil. Po jeho odjezdu se z města vrátil sluha a přinesl podkovu, kterou králův kůň ztratil na mostě. Starý hejtman si ji ponechal jako připomínku smutného osudu Českých zemí.

Podivný sen

Zatímco první pověst vykresluje Fridricha jako zlého a zbabělého člověka, v té druhé je popisován jako muž, jenž se stal vyhnancem ve své vlastní zemi a je vděčný za každou pomoc. Podle této legendy začal králův kůň na útěku kulhat, a proto panovník zastavil u náchodského kováře Říkana. Tomu se již několik dní zdál sen o muži, který u něj zastaví a bude žádat o azyl. Přestože Fridrich nepřiznal, kdo je, kovář krále poznal podle držení těla a chování. Ukryl panovníka před pronásledovateli a poradil mu bezpečnou cestu za hranice. Po jeho odjezdu našel ve své světnici podkovu, kterou na královu památku přibil na most.

TIP: Neúspěch Zimního krále: Proč české angažmá Fridricha Falckého nevyšlo?

Obě legendy mají reálné jádro. Zimní král skutečně někdy mezi 11. a 15. listopadem 1620 Náchodem projížděl a strávil tu minimálně jednu noc. Je tedy možné, že některý kůň z jeho doprovodu tu skutečně ztratil podkovu. Ta „pravá“ by měla být dodnes uložena na zámku. Ve městě na Karlově náměstí se pak nachází v dlažbě její napodobenina. Ačkoliv by podkova měla prezentovat útěk, zbabělost a zradu, převládá v Náchodě její kladná symbolika, zdůrazňující, že nalezená podkova znamená štěstí. Říká se, že když se na ni postavíte, splní se vám, co si v tu chvíli přejete. 

Mlhovina Pa 30 v souhvězdí Kasiopeji je velice zvláštní. Strukturou, kterou tvoří velký počet jemných filamentů, vybíhajících ze středu mlhoviny, připomíná explozi velkolepého ohňostroje. Podle nového výzkumu týmu odborníků, který vedl Robert Fesen z americké univerzity Dartmouth College, má i zvláštní složení. Namísto obvyklého vodíku či helia je mlhovina bohatá na síru a argon.

Badatelé jsou přesvědčeni, že výjimečná struktura a chemické složení mlhoviny Pa 30 odpovídá modelu se srážkou dvou bílých trpaslíků, tedy velmi hustých jader vyhaslých hvězd podobných Slunci. Právě taková srážka je jedním z navržených vysvětlení pro supernovy typu Iax, při nichž nedojde k úplně destrukci explodujícího objektu.

Supernova z roku 1181

Velikost mlhoviny Pa 30 a rychlost, s níž se rozpíná, podle vědců ukazují na explozi supernovy, ke které došlo přibližně v roce 1181. To odpovídá pozorováním čínských a japonských astronomů, kteří v té době zaznamenali náhlé zjasnění hvězdy v souhvězdí Kasiopeji. Událost byla viditělná přibližně šest měsíců a poté došlo k postupnému útlumu jasnosti.

„Nikdy jsem neviděl nic podobného,“ přiznává Fesen. „Natož aby to byl pozůstatek supernovy v Mléčné dráze. A moji kolegové jsou na tom stejně. Pro astronomy je tato mlhovina možností detailně prostudovat velmi zajímavý typ supernovy, který byl pro vědu dostupný jen v teoretických modelech nebo vzdálených galaxiích.“

TIP: Astronomové objevili velmi zvláštní zákrytovou dvojhvězdu bílých trpaslíků

Mlhovina Pa 30 byla objevena teprve v roce 2013. Až doposud byla na snímcích patrná jen jako extrémně slabě zářící difúzní objekt. Výzkum Fesenova týmu vycházel z nových snímků, které vědci pořídili na sklonku roku 2022, s pomocí 2,4metrového teleskopu Hiltner na observatoři MDM v Arizoně. Závěry svého výzkumu vědci publikovali minulý týden v recenzovaném vědeckém časopisu The Astrophysical Journal.

Dinosauří minulost se do jisté míry odráží v dnešních ptácích. Je patrná například u seriem rudozobých (Cariama cristata), pozoruhodných, téměř výhradně pozemních velkých dravých ptáků z Jižní Ameriky. Jsou to nejbližší žijící příbuzní třetihorních „hrůzoptáků“ z čeledi Phorusrhacidae a je to na nich znát. Jihoameričtí farmáři je dokonce využívají k hlídání slepic před dravci a lidskými vetřelci.

Srovnání Seriema rudozobá a hrůzopták Phorusrhacidae. (zdroj Wikimedia Commons, Danilo.camargo a Charles R. Knight, CC0)

Pro paleontology představují seriemy unikátní možnost studovat chování dávno vyhynulých raptorů, i když je samozřejmě nutné brát taková srovnání s určitou rezervou. Podobnosti nedávno využil tým odborníků, který vedl paleontolog Taylor Oswald z Univerzity Brighama Younga v Utahu.

Co prozradily seriemy ze zoo?

Badatelé sledovali chování seriem rudozobých chovaných v zoologických zahradách a safari parcích v Phoenixu a v Salt Lake City. Pro seriemy je typickým znakem mohutný srpovitě zahnutý dráp na druhém prstu obou nohou, který se nápadně podobá drápům dravých druhohorních dinosaurů z čeledi Dromaeosauridae. Pozorování ukázala, že seriemy používají své „vražedné drápy“ velmi specifickým způsobem.

Ptáci těmito drápy „přišpendlí“ svou kořist k zemi, ať už jde o hmyz, ještěrky, hlodavce, ptáky nebo třeba hady, a následně ji trhají zobákem. Oswald a jeho kolegové z toho vyvozují, že se raptoři zřejmě chovali podobným způsobem a své drápy, které důvěrně znají fanoušci filmové série o Jurském parku, používali spíše k přidržování kořisti. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopise Journal of the Arizona-Nevada Academy of Science.

TIP: Jurský park se mýlil: Obávaní raptoři zřejmě nelovili ve smečkách

Zjištění Oswaldova týmu jsou v souladu s teorií RPR (podle anglického Raptor Prey Restraint) z roku 2011, která právě takové používání drápů u raptorů předpokládá. Druhohorní raptoři menších velikostí podle všeho lovili podobnou kořist jako seriemy, včetně bezobratlých, ještěrů, hadů, malých dinosaurů i tehdejších savců.

Dnes jsou známy čtyři druhy korunáčů, které všechny žijí na Nové Guineji a několika okolních ostrovech. Jde o korunáče modrého (též je označován jako chocholatý, Goura cristata), korunáče novoguinejského (též červenoprsý, Goura scheepmakeri), korunáče vějířového (Goura victoria) a korunáče Sclaterova (Goura sclaterii), jenž je někdy stále považován za poddruh korunáče novoguinejského.

Někteří jedinci korunáče vějířového, který je právem označován jako největší z nich, přesahují délku 80 cm a hmotnost 3,5 kg. (foto: Shutterstock)

Všichni korunáči v dospělosti přesahují délku 70 centimetrů a hmotnost dvou kilogramů. Někteří jedinci korunáče vějířového, který je právem označován jako největší z nich, ovšem přesahují délku 80 cm a hmotnost 3,5 kg. Samci a samice jsou vzhledově prakticky stejní. Nejlépe se dají rozlišit v období námluv, kdy se samci svým družkám uklánějí a vydávají charakteristický zvuk „hoota-hoota-hoota“.

TIP: Zánik holuba stěhovavého: Proč vyhynul nejhojnější pták světa?

Korunáči žijí v houfech. Pomalu postupují podrostem a hledají potravu, která se skládá především z padaného ovoce, ale také semen a malých bezobratlých živočichů. Při vyrušení vylétají na větve, kde čekají, až nebezpečí pomine. Samci se někdy pouštějí do naznačovaných soubojů, při nichž jde o stanovení dominance. Dožívají se až 20 let.

Studie vědců z univerzity v anglickém Leedsu zkoumala fyzikální proces, při kterém se pevný čtvereček čokolády mění v hladkou emulzi. Autoři studie zjistili, že pochoutka uvolňuje tukový film, který pokryje jazyk, a vytváří tak „hladký“ pocit v ústech. Domnívají se, že díky objevu by bylo možné vymyslet nízkotučnou čokoládu, která by byla stejně dobrá. Výsledky studie vědci zveřejnili v časopisu ACS Applied Materials & Interfaces.

„Věříme, že bude možné vyvinout novou generaci čokolády, která nabídne pocit a vjem jako ta s vysokým obsahem tuku, a přitom bude zdravější volbou,“ uvedl hlavní autor studie Siavash Soltanahmadi pro The Guardian.

Výzva pro umělý jazyk

Soltanahmadi a jeho kolegové se rozhodli zkoumat pocity, které tato sladkost vyvolává, pomocí luxusní značky hořké čokolády a umělého jazyka. Zařízení má texturu podobnou jazyku, je udržováno při teplotě 37 stupňů Celsia a poháněno tak, aby se pohybovalo jako tento svalový orgán.

Badatelé zjistili, že brzy po vložení čokolády do úst se jazyk obalí tukovou vrstvou, která musí být na vnější vrstvě sladké pochoutky, aby se dostavil kýžený pocit „rozplývání se“. Poté se uvolňují pevné kakaové částice, které se stávají důležitými z hlediska hmatového vjemu. To znamená, že tuk umístěný hlouběji uvnitř čokolády hraje omezenou roli v příjemném pocitu, který čokoláda v ústech vyvolává, a mohl by být snížen, aniž by to mělo vliv na to, jak chutná.

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Vědci navrhli, že jako zdravější alternativa by mohly dobře fungovat například nízkotučné tyčinky obalené čokoládou s vysokým obsahem tuku. Podobné techniky by podle nich mohly být použity při navrhování zdravějších verzí i dalších potravin, které se v ústech mění z pevného skupenství na tekuté, jako je zmrzlina nebo třeba sýr.

Dvacet tisíc lidí se před třemi sty lety sešlo na náměstí v německých Drážďanech a zvědavě přihlíželo jeho popravě. Tenkrát to nebylo zdaleka naposledy, kdy si lupič a vrah Lips Tullian vysloužil zájem tisíců lidí. Pozornost dokázal budit i dlouho po své smrti.

Historky o Lipsi Tullianovi, který proslul především jako vůdce loupežnické bandy Černá rota, putovaly od úst k uším s obrovskou rychlostí. Jeho příběhy se staly námětem několika románů. Realita jeho života, naplněná častým pobytem ve vězení a věčným prcháním před zákonem, však nebyla zdaleka tak romantická, jako literární zpracování jeho osudu. 

Phillip, nebo Erasmus?

Na přitažlivosti přidává příběhu o Lipsi Tullianovi mnoho záhad a nejasností. Narodil se ve Štrasburku jako syn císařského důstojníka, s největší pravděpodobností to bylo roku 1675. Otazník vyvstává u jeho rodného jména. Při svém posledním zatčení soudci přiznal, že se jmenuje Phillip Mengstein, přičemž Lips Tullian je jen pseudonym. Jenže těsně před vykonáním popravy svá slova změnil s tím, že jeho pravé jméno zní Eliáš Erasmus Schönknecht.

Neznámé je jeho dětství a také způsob, jakým se dostal do armády. Historické zdroje však už s jistotou tvrdí, že roku 1702 se Lips Tullian objevuje v Praze. Do Čech uprchl z Nizozemska, kde coby seržant císařského regimentu dragounů v souboji zabil jiného vojáka. Jak uvedl v jednom z pozdějších výslechů, právě v Praze nastal zásadní zlom v jeho životě. Jako sedmadvacetiletý mladý muž se náhle ocitl na okraji společnosti v roli psance, a tak se začal učit loupit a krást. Svoji novou „kariéru“ začal několika vykradenými kostely, obchody a pouličním přepadáváním.

Brzy změnil působiště a přesunul se do oblasti česko-saských hranic. Právě v této době začal Lips Tullian pracovat na svém věhlasu. Postrachem se stala loupežnická Černá rota, v některých překladech nazývaná také Černá tlupa. Banda lapků a ozbrojených zločinců, kterou Tullian založil, čítala až šedesát mužů. Nejčastěji okrádali obchodníky na vyhledávané „stříbrné cestě“, která spojovala Drážďany s Freibergem. Jejich výpadům z hustého Tharandtského lesa se téměř nedalo bránit. 

Podle jedné z pověstí byl Tullianovým hlavním útočištěm dům číslo 147 v městečku Niederbobritzsch. Odtud nejenže řídil řadu vloupání, ale především odtud měla vést úniková cesta pro případ odhalení. Asi metr úzká podzemní chodba spojovala dům s jeskyní v nedalekém lese. Později chodbu zavalila hlína. Zasypaná jeskyně uprostřed saských lesů, údajně východ tajné cesty, je dnes oblíbeným turistickým místem.

Útěk z pevnosti

S tím, jak se šířila obava z Tullianových loupežnických kousků, rostla také snaha četníků o jeho dopadení. Vůdce Černé roty byl však mistrem převleků, a tak nikdo pořádně nevěděl, jaká je jeho pravá podoba. Přesto na sebe první zatčení nedalo dlouho čekat. Stalo se tak roku 1703 při krádeži cenného nádobí v Drážďanech. Ve vězení dlouho nepobyl. Po necelém roce za mřížemi se jemu a dalším vězňům podařilo zdolat hradby drážďanské pevnosti a přes zamrzlý vodní příkop unikli do bezpečí lesů. Černá rota po návratu svého šéfa začala loupit s o to větší razancí. 

Loupežná přepadení hlásili obchodníci a měšťané z Durynska, Prahy i Jeny. Tulliana a jeho party se bály také Lužice a severní Čechy. V saském Lipsku pak spadla klec podruhé. Tamní soudce Tulliana odsoudil k doživotnímu trestu a klasifikoval ho jako vězně třetího stupně, jímž se vyznačovali jen velmi nebezpeční a brutální zločinci. 

Nebyl by to Lips Tullian, kdyby se s trestem smířil. Přestože se nacházel ve speciálně upravené cele proti útěku a hlídala ho zvýšená ostraha, uprchnout se mu podařilo. Po pěti letech mu k tomu dopomohl pokoutně sehnaný náhradní klíč k cele. A loupení začalo nanovo.

Elegán mezi smetánkou

Kdo by si myslel, že Lips Tullian byl otrhaný a nemytý loupežník, mýlil by se. Měl vystupování kavalíra, vyhledával komfort. Kupoval nebo kradl drahé oblečení a jako bohatý cizinec se čas od času dokázal vmísit do vysoké společnosti. Tato druhá tvář mu přinášela hned dvě výhody. Za prvé mohl snadno vytipovat domy zámožných měšťanů pro řádění Černé roty, za druhé mohl žít alespoň trochu poklidný středostavovský život. Obzvláště v Drážďanech, kde navštěvoval svoji milenku, která se podle některých historických pramenů jmenovala stejně jako láska Robina Hooda, tedy Marianne. V tomto období Tullian vedl loupežné výpravy Černé roty, směřující na měšťanské domy, kostely i venkovské usedlosti, už jen zřídka.

Za to, že tak dlouho unikal popravě, vděčí Tullian i rozmáchlé zahraniční politice saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného. Až v roce 1711, po několika vítězných bitvách, obrátil panovník svoji pozornost na Sasko a žádal dopadení lupičů v čele s Tullianem. To přišlo záhy. Ještě téhož roku vzbudil šéf Černé roty pozornost stráží u Freiberské brány. Ve rvačce zabil jednoho z důstojníků, ale uprchnout se mu nepovedlo. Další dva roky pro něj znamenaly bezútěšné období v temné cele završené nezdařeným pokusem o útěk. Zradil ho jeho spoluvězeň.

Dramatické výslechy

Za trest musel strávit několik týdnů v těžkých železných okovech, spoutaný na krku, na rukou i nohou. K oteklým a zaníceným zápěstím i kotníkům se přidaly křížové výslechy spojené s dalším mučením. Po několika dnech jeho zarputilost polevila a vyšetřovací komisi podlehl. Už byl unavený životem. Nemohl dále. Z posledních dvanácti let si užil jen necelé tři roky svobody a chtěl se ke všemu přiznat. 

Kromě více než padesátky trestných činů vyšetřovatelům také prozradil, kde se ukrývá část jeho kumpánů. Zbytek bandy císařstí vojáci pochytali do roku 1718. Od zevrubného vyšetřování se ale čekalo víc. Mnoho dalších faktů z jeho života zůstalo i přes Tullianovo doznání nejasných. Tvrdil například, že se mu v dětství nikdo nevěnoval a nic se nenaučil. O tom však soudce pochyboval, protože Tullian dokázal citovat Bibli, tancovat, šermovat i kreslit, což dokazovalo solidní vzdělání, které se mu v jeho loupežnické kariéře nejednou hodilo.

Rozsudek lipského soudu byl nekompromisní: trest smrti. Původně měl být Tullian popraven lámáním v kole, což soudce na popud měšťanů zmírnil na setnutí hlavy mečem. Obávaný zbojník Lips Tullian, společně se čtyřmi svými nejvěrnějšími společníky, naposledy vydechl 8. března roku 1715. Kromě dvaceti tisíc lidí sledoval jeho popravu osobně i král August II. Silný. 

Legenda románů i komiksů

S tím, jak skončil jeho pozemský život, se zrodil Lips Tullian jako postava mýtů a románů. První krátká díla o jeho životě vznikla už v polovině 18. století. U nás román Lips Tullian vyšel poprvé roku 1894 díky pražskému nakladateli Aloisi Hynkovi, a to postupně ve 118 sešitech. 

Právě toto zpracování inspirovalo kreslíře Káju Saudka a scénáristu Jaroslava Weigela, aby v sedmdesátých letech minulého století stvořili neohroženého komiksového hrdinu, který se proháněl po stránkách Mladého světa – než ho totalitní režim zakázal. Hluboko do paměti se mladým i starším nadšencům vryla pokračování komiksu Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy bandy. 

TIP: Doba pravých hrdinů: Po stopách zlatého věku komiksů

Pro velký zájem čtenářů vyšel souborný komiks Lips Tullian znovu po revoluci a v roce 2010 poprvé v knižní vazbě. Obávaný lupič není zdaleka zapomenutý, přestože od jeho smrti již uplynulo více než tři sta let. V převleku a dýkou v ruce se prohání po česko-saských hranicích ve fantazii čtenářů i na prahu jednadvacátého století.