Dnes je Asie oddělená od Severní Ameriky Beringovou úžinou. Během dob ledových ale bylo ohromné množství vody v ledovcích a hladina oceánu byla podstatně níže než dnes. Díky tomu existoval pevninský most, po kterém bylo možné přejít suchou nohou z východní Asie do Severní Ameriky.

Tamara Picová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz a její kolegové nedávno publikovali v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences výsledky výzkumu izotopů dusíku v mořských sedimentech, podle kterých pevninský most v Beringii vznikl teprve zhruba před 35 700 lety. Znamená to, že most vznikl necelých 10 tisíc let před „vrcholem“ nejmladší doby ledové – před jejím glaciálním maximem, kdy měly ledovce během dotyčné doby ledové největší rozlohu.

Led v dobách ledových 

Z této studie rovněž vyplývá, že nárůst ledových štítů nejmladší doby ledové a s nimi související pokles hladiny oceánu, proběhly překvapivě rychle a mnohem později v rámci glaciálního cyklu, než si vědci doposud mysleli. Podle Picové to značí, že více než polovina ledu nejmladší doby ledové narostla až ve druhé polovině této doby ledové.

„Je to velmi významné pro pochopení fungování zpětných vazeb mezi klimatem a ledovými příkrovy,“ upozorňuje Picová. „Znamená to, že existuje podstatná prodleva mezi poklesem globálních teplot na počátku doby ledové a růstem ledových štítů.“ S osudem ledovců je zase těsně spjatá výška hladiny oceánů.

TIP: Vědci na kanadském pobřeží objevili lidské stopy staré 13 tisíc let

Nová zjištění mají velký význam pro studium migrace dávných lidí. Zkracují časový interval mezi otevřením pevninského mostu v Beringii a jeho opětovným uzavřením, k němuž došlo nejpozději mezi 13 až 11 tisíci lety. „Zdá se, že lidé se přes Beringovu úžinu přesouvali prakticky ihned poté, jakmile to podmínky dovolily,“ domnívá se Picová.

Smyčcové nástroje pocházejí s největší pravděpodobností ze středověku. Až do 15. století nicméně postrádaly zúženou střední část a měly pouze několik málo strun. První hudební instrument podobný dnešním houslím představovala nejspíš sedmistrunná viola da gamba.

TIP: Tisícileté flétny: Nejstarší hudební nástroje z kostí ptáků a mamutů

A aby se smyčec při kontaktu s krajními strunami zároveň nedotýkal dřeva, dopřáli jí výrobci prohnutý tvar. Právě u ní se pak zřejmě v polovině 16. století inspirovali tvůrci o něco menších čtyřstrunných viol a posléze i houslí. Dnes se předpokládá, že první z nich vyrobil italský mistr Andrea Amati v Cremoně na objednávku rodu Medicejských.

Viola da gamba prožívala své zlaté období v době renesance a baroka. Od pozdního baroka začaly být gamby vytlačovány modernějšími nástroji houslové konstrukce, jako jsou viola nebo violoncello. (foto: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of Art, CC0 1.0)

Vyhoření, přepracovanost a zničující prostředí korporátů patří mezi problémy, před nimiž dnes mnozí zaměstnanci nedokážou uniknout. Britský designér vystupující pod pseudonymem Chairbox se na ně proto rozhodl poukázat židlemi, jež vypadají jako rakve. Svůj výtvor nazval The Last Shift Office Chair, tedy „kancelářská židle na poslední směnu“, a navrhl jej tak, že zesnulého pracovníka stačí pouze přikrýt víkem.

Autor dokonce křesla umístil do reálné kanceláře a podtrhl tím sdělení, že i pracovat se musí s mírou. Morbidní nábytek se bude prodávat za dosud nezveřejněnou cenu.

TIP: Velká mezinárodní studie potvrzuje, že přílišné sezení vážně ohrožuje zdraví

Pro portál Designboom autor židle uvedl, že jde o reakci na nedávnou studii, podle které je nadměrné sezení spojené s vyšší úmrtností a vyšším výskytem kardiovaskulárních chorob. 

Vztah sovětského režimu k vlastním obyvatelům ilustrují především události z meziválečného období. V porevolučním vývoji není těžké najít nespočet případů, kdy režim evidentně vedl represivní politiku proti vybrané skupině obyvatel, ať už etnické, náboženské nebo politické. Platilo to i o vztahu strany k životům vojáků Rudé armády?

Předchozí část: Jaká byla hodnota života v Rudé armádě (1)

Podle dat ruského historika a vojenského specialisty Grigorije Krivošejeva je jako nenahraditelná vojenská ztráta vedeno za dobu války 11 444 100 příslušníků Rudé armády a loďstva, z nichž 6 329 600 zemřelo v boji, 550 500 patří nebojovým ztrátám (nemoci, nehody, tresty smrti), 4 599 000 vojáků se vzdalo nebo je úřady vedly jako nezvěstné. Ze zajetí bylo do SSSR repatriováno nebo se vrátili sami, mezi 1 836 000 až 2 016 000 z nich. To znamená, že válku přežilo 40–44 % zajatých, potažmo nezvěstných Sovětů.

Co na to Osa?

Tato čísla je nutné porovnat s údaji protivníka. U sil Osy se jedná dle ruské statistiky o 8 649 200 nenahraditelných ztrát na východní frontě. Číslo se zdá být v souladu s údaji německého historika Rüdigera Overmanse, podle nějž jenom ztráty Wehrmachtu na tomto bojišti dosáhly do konce roku 1944 hodnoty 5,9 milionu životů a průměrné měsíční ztráty činily 121 102 vojáků. Po zahrnutí všech vojsk států Osy se číslo navýší na průměrných 180 191. Nutno dodat, že jde o hrubé počty nezohledňující různou délku válečného stavu, ve které byly státy Osy se SSSR a naopak.

Počet zajatých sovětskými vojsky dosahuje na 4 376 300, z nichž bylo po válce domů navráceno 3 787 000 vojáků. Zajetí v SSSR tak přežilo relativně vysokých 87 % příslušníků sil Osy.

Průměrné měsíční nenahraditelné ztráty se v počátku války pohybovaly u Rudé armády okolo 64 %, aby následně klesly k hranici kolem 10 % pro roky 1942–1943, v letech 1944 a 1945 dokonce k 5 % průměrného měsíčního stavu vojska. V absolutních číslech jsou pak průměrné měsíční ztráty sovětských sil za celou válku rovny 234 855 vojákům.

Zajímavé je, jak se v průběhu konfliktu měnil poměr nenávratně vyřazených mužů obou stran. Pokud porovnáme roční statistiky ztrát Rudé armády a Wehrmachtu (ovšem bez Luftwaffe, Kriegsmarine, Waffen SS a dalších sil Osy, tedy se zanesenou chybou na vrub RKKA), jde o poměr 3,7:1 v neprospěch Stalinových vojsk v roce 1941, 2,8:1 v roce 1942, 1,4:1 v roce 1943 a 0,8:1 v roce 1944.

Data za rok 1945 v analýze Rüdigera Overmanse chybějí. Tedy poměrné číslo nenahraditelných ztrát se snižovalo, až se nakonec překlopilo ve prospěch Rudé armády. Evidentní vliv na výši těchto poměrů mají výsledky operace Barbarossa, kdy se silám Osy podařilo koncentrovanými údery zničit a zajmout velké množství rudoarmějců.

Pěchota je k ničemu

Z výše uvedeného lze usoudit, že vyšší důstojnický sbor Rudé armády své strategické plánování během války zlepšil, zatímco nižší a střední důstojníci lépe ovládli velení v poli, čímž se podařilo snížit poměrné nenahraditelné ztráty ve prospěch SSSR. I přesto ale kumulativní poměr ztrát za dobu války obou znepřátelených stran je 1:1,3 v neprospěch sovětské strany. Vojenský historik Konstantin Gajvoronskij uvádí jako jeden z možných faktorů vyšší úmrtnosti u sovětského vojska roli dělostřelectva na východní frontě.

Podle něj padlo 60–70 % vojáků v důsledku šrapnelového poranění, přičemž současně hovoří o dělostřelecké převaze Německa v roce 1942 v poměru 1,8:1 vypálených granátů u ráží do 105 mm, poměr u ráží do 152 mm pak stanovil na 2:1. Na důkaz toho, že ale nešlo jen o počet granátů, ale i schopnosti důstojnického sboru Rudé armády, uvádí slova Konstantina Rokossovského z počátku války: „Velitelský štáb, střední i vyšší, je takticky negramotný, nedokáže se orientovat v terénu a ztrácí kontrolu nad jednotkami v bitvě. Naše pěchota nestojí za nic, pěchota nebojuje, to je celý problém. Naše pěchota je k ničemu.“

Zápolí není fronta

Na snahu o zachování životů sovětských vojáků se ale můžeme dívat i z jiných úhlů pohledu, například z perspektivy zajištění zdravotní péče a zásobování. Zdravotnický personál, stejně jako samotná Rudá armáda, čelil především v prvních dvou letech války kritické situaci s vypětím všech sil. Proto byly rovněž jeho ztráty vysoké – zranění utrpělo 125 808 osob zdravotnické služby, 84 793 z nich zemřelo.

Tvrdá a neúnavná dřina ale nesla své ovoce – od začátku války do konce roku 1944 bylo zpět do služby povoláno 14 256 000 ošetřených a pacientů po rekonvalescenci, zemřelo 1 102 800 raněných. Zatímco na začátku první světové války zdravotnický personál v Rusku čítal 46 000 příslušníků, v roce 1940 již šlo o 472 000 osob, z nichž 155 000 bylo doktorů. Významným dílem se na počtu lékařů podílely ženy – celými 62 %. K léčbě raněných bylo také nutné navýšit počet lůžek v nemocnicích přibližně čtyřikrát a došlo též ke zřízení 880 center určených pro rekonvalescenci a 1 270 pečovatelských domů pro dlouhodobě postižené. Celkově lze konstatovat, že zdravotnický personál pracoval velmi dobře a o raněné bylo, s ohledem na mnohdy nuzné válečné podmínky, relativně dobře postaráno.

Dokončení: Jaká byla hodnota života v Rudé armádě (3)

Naproti tomu problematika zásobování Rudé armády je těžko uchopitelná. Jisté je, že se intendační služba snažila zajistit dodávky potřebného materiálu bojujícím armádám, ale vzhledem k situaci na bojišti to leckdy nebylo možné. A nešlo zdaleka o jediný limit – již od začátku války bylo zřejmé, že týlová služba nedisponuje dostatečnými prostředky pro zásobování mnohamilionové armády.

Mumie egyptských faraónů, hodnostářů i zvířat představují významný prvek celé starověké egyptské civilizace. Pronikly do popkultury a jsou k vidění i v animovaných příbězích pro děti. Mezi archeology se ale stále častěji objevují názory, podle nichž se zásadně mýlíme v chápání těchto zvláštním způsobem upravených mrtvých těl.

Podle části odborníků mumifikace vlastně nikdy nebyla prováděna kvůli uchování těl mrtvých Egypťanů pro posmrtný život. Dnešní velmi populární pohled na mumie jako na cestovatele do posmrtného života vznikl na počátku moderního egyptologického výzkumu a tehdejší badatelé ho propagovali na základě omylů a nepřesvědčivých důkazů.

Posmrtný život nebo božská socha?

Podle nového pohledu archeologů starověcí Egypťané vlastně vytvářeli z faraonů a dalších významných osob sochy, což bylo uměleckým projevem spojeným s náboženskými obřady. Propagátoři této teorie jsou přesvědčeni, že vinu na nepochopení smyslu mumií nesou především viktoriánští archeologové, kteří jako první zkoumali mumie v moderní době. Tito lidé byli fascinováni posmrtným životem a své makabrózní představy promítali do vysvětlování původu mumií.

Řada dnešních archeologů je přesvědčena, že pokud Egypťané věřili v božskou identitu svých vládců, vytvářeli po smrti z jejich těl sochy, aby obnovili jejich správnou podobu. Zlaté masky, které Egypťané umísťovali na sarkofágy panovníků, by pak měly představovat idealizované, božské verze mrtvých a nikoliv jejich věrohodné portréty z pozemského života.

TIP: Vědci poprvé po 3 000 letech digitálně „rozbalili“ mumii faraona Amenhotepa I.

„Na první pohled jde o malý rozdíl, ve skutečnosti je ale významný,“ uvádí pro Business Insider Campbell Price, kurátor britského Muzea v Manchesteru. „Zdá se, že hlavním záměrem Egypťanů nikdy nebylo vytvářet věrné kopie panovníků za jejich života.“ Egypťané z nich vyráběli bohy. 

Žádná jiná houbovitá plíseň se nemůže pyšnit vlastními svátky ani tím, že lze díky ní okusit dnes již mezinárodně uznávanou pátou chuť umami. Řeč je o kropidláku rýžovém, který pomocí fermentace mění obyčejnou rýži, sóju či ječmen na tzv. koji, tedy hlavní součást sójových omáček, vína saké, rýžového octa či miso pasty. Pro Japonce jde nejen o základ domácí kuchyně, ale také o prvek národní kultury.

Střežené tajemství

Delikatese už přicházejí na chuť rovněž v gastronomických podnicích a do experimentování se již před více než rokem pustil i Erik Cehlár. Jelikož se ovšem v Japonsku považuje výroba koji za umění, a jeho příprava tak tvoří přísně střežené tajemství, nezbývá zástupci šéfkuchaře v karlínské restauraci Eska než postupovat metodou pokusu a omylu. 

V pionýrských podmínkách vsadil na lokální suroviny a například rýži vyměnil za obyčejné kroupy. Uvařenou obilovinu přidá k plísňovému základu, osolí a nechá fermentovat. Výsledkem je miso pasta, jež slouží jako univerzální dochucovadlo: Nahradí kupovaný bujon, nemluvě o již zmiňovaném, naprosto neotřelém chuťovém zážitku umami.

Udělej si sám

Nejde o jediné kouzlo, které kropidlák dokáže. Smícháme-li ho s masem či kostmi a solí, načež vše zalijeme vodou a dáme minimálně na tři měsíce fermentovat při šedesáti stupních, vznikne garum – omáčka, jež v řadě ohledů svůj sójový protějšek předčí. Její hlavní benefit spočívá vedle unikátní chuti v tom, že ji lze připravit doma, a to takřka ze všech masných zbytků. Například Erik Cehlár používá kapří kosti či hovězí odřezky.

„Hovězí garum se hodně podobá masovému bujonu, ale neobsahuje žádná chemická aditiva. Rybí garum bych pro změnu přirovnal k asijské rybí omáčce, je však daleko jemnější, ne tak agresivní,“ popisuje Jiří Horák, kreativní šéfkuchař sítě restaurací. Garum může posloužit k dochucení masa, polévek i omáček. Nabízí velmi koncentrovanou chuť a navzdory obavám laiků nijak nezapáchá. „První reakce bývá spíš negativní. Lidé se bojí, že bude omáčka smrdět, ale opak je pravdou,“ dodává Cehlár.

Image

Čtěte také

Pochoutky pouze pro otrlé: Co si dát, když máte opravdu silný žaludek

Neobvyklé jsou už samotné meandry – poslední místo, kde si Morava na svém středním toku ponechala přirozené břehy. Zatímco na regulované řece se led udrží častěji, v divokém a velmi živém úseku, v jakém Morava meandruje, je to opravdová vzácnost.

Vychlazený sibiřský vzduch dokáže malý zázrak: letní ráj vodáků promění v neznámou a divukrásnou řeku prakticky bez lidí. Náhle ztuhlé meandry, zátoky jinak čilého toku se zamrzlými plážemi, nabízejí fotografické lahůdky – sugestivní severské scenerie s celou škálou forem vody v pevném skupenství. Mráz tu pracuje jako kreativní umělec. Z členitého ledu bravurně formuje roztodivné a ještě roztodivnější tvary. Chvílemi se zdá, jako bychom procházeli ateliérem surrealistického sochaře.

Po ledu a podél strmých břehů

Sotvakomu se podaří pozorovat celý cyklus proměny přívětivé řeky v nehostinnou Arktidu a zase zpět. Jedinečný pohled by snad umožnilo objemné časosběrné video – od tuhnutí ledové tříště až po ledochod. Fascinující, ale obzvlášť výjimečné je být v meandrech svědkem překotného tání a odměku. Nejčastěji v únoru, kdy se ledy „unořují“. Zatímco na takové Tise v Podkarpatské Rusi se často zběsile ženou mohutné kry a ve zpěněném korytě se převalují tunové kolosy, na Moravě je něco podobného mimořádnou událostí. Obvykle bývá klid a odcházející ledová hladina tak činí skoro spořádaně, bez patrných dramat.

Jak už bylo naznačeno, ne každou chladnější zimu řeka dočista zamrzne. Pobřežní kry se přibližují a volný průtok zužuje, až vzniknou různě dlouhé zátky, kde se hromadí tříšť a plující kusy ledu. Postupujeme skrz meandry po proudu dolů. To už hladina ztuhla od břehu ke břehu a na ledu počítáme první hroudy, první pozdrav glaciálu. Hliněné břehy mrazem praskají a rozpadají se v celých blocích. Panenské pobřeží v třeskuté zimě evokuje krutou mrazivou éru, kdy se zdejší navátá krajina formovala. Cesta po ledu podél strmých břehů je skutečně tak trochu návratem do ledových dob. Ledové čelisti se zakousnou i do písečných stěn, každou chvíli se odlamují další kusy zmrzlé hlíny a na led se sype i mrazem stržený písek. Chybí jen huňatá glaciální fauna a pračlověk.

Arktická zátoka 

Morava se teď proměnila v severskou řeku, stále víc je skrytá pod ledem. Shora zamrzlý tok připomíná v některých místech údolní ledovec. Od břehů ke středu jde několik podélných linií v různých odstínech, ta nejtmavší uprostřed dlouho odolává – jde o naposled zamrzlé místo, nejmladší led, na který už nestihl napadat sníh. Říční ostrovy, které se v meandrech postupně vyvíjejí, lze nyní sotva postřehnout, vystupují jen nenápadně nad ledovou pláň jako zaoblená návrší nad mořem zasněžených ker. Před největším z nich se náhle uvolnila temná hladina, krami lemovaný ostrůvek na ní vypadá jako rozprostřený, vlnící se koberec.

V obloucích meandrů zatuhla tříšť, skořepiny drobných ker i zborcené kusy ledu vztyčené nad ztuhlou hladinu. Uvízlé kmeny zdobí ledové prstence, svědci poklesů hladiny. Tady je arktická krajina obzvlášť sugestivní – pláže a koryto s ostrovy propojené do rozlehlé ledové, někdy zasněžené pláně. Do ticha zurčí řeka pod svírající krustou. Voda rozčileně pobublává, jako by už už chtěla zpod ledu vyrazit. I samotný led vydává nevyzpytatelné zvuky a každý z nich provází nepříjemný pocit. Temnými ranami se ohlašuje pnutí ledu. Zlověstný zvuk ale ještě neznamená, že se hladina pod vámi co nevidět prolomí. 

Historie stará patnáct tisíc let

Blížíme se k místům, kde řeka ořezává písečnou dunu. Zvláštní, takřka kolmé stěny, v nichž se voda snoubí s pískem, jsou na krátkém úseku rovnou tři. Dostaly příznačné pojmenování – Osypané břehy. Tím nejcennějším, doslova unikátem na středním toku Moravy, nejsou ani tak vlastní meandry, ale právě skutečnost, že se vyvíjejí v kontaktu s vátými písky – nikde jinde ve střední Evropě nic podobného nenajdeme. 

První meandry vznikaly na tehdejší Moravě na sklonku posledního glaciálu. Poté, co řeka vyhrála odvěký souboj s pískem hnaným ledovými větry a prorazila písečnou přehradu, která se jí postavila do cesty. Hráz z mohutných dun tu před čtrnácti až patnácti tisíci lety dala vzniknout obrovskému, desítky kilometrů dlouhému jezeru. Místa, kudy tehdy tekla řeka, tedy okraje prastarých meandrů, můžeme i dnes lehce identifikovat. Vysoké svahy nad nivou se v obloucích táhnou při okraji vátých písků až skoro k Rohatci. To byly břehy, které kdysi Morava omývala. Tehdejší převýšení muselo být impozantní, řeka na konci poslední etapy ledové éry protékala patnáct metrů hlouběji než dnes a výš sahala i samotná písečná plošina.

Posléze Morava ustoupila k východu a nikdy se ke svým starým břehům nevrátila. Osypané břehy jsou originální i v tom, že se zde řeka opět dotýká písečného reliéfu. Stalo se tak možná po deseti i více tisících letech. A co je nejzajímavější, k opětovnému kontaktu dochází teprve v historicky nedávné době, před méně než stoletím.

Pláň zatavená do ledu

Naše cesta za ledovou krásou vrcholí právě tady. Pod nejvyšším Osypaným břehem se rozprostře hotové království ledu. Tam, kde v létě vodáci přistávají na nejdelší pláži, panuje teď náhle cizí, strnulá krajina. Je tady ticho, jen šustí namrzlé krystaly a padající písek. Štěrková pláž je dokonale zatavená do průhledného ledu – oblázkové dno vidíme zřetelně přímo pod nohama jako pod sklem. Iluze doby ledové se zdá být nanejvýš přesvědčivá a ledová fantazie předvádí svůj efektní repertoár. Všechny ty poklady jsou z ledu: na ledové pláni vznikly obří krystaly a stalagmity, kry sublimované v slunečních paprscích jako by dostávaly křídla anebo se proměnily v ledové kajícníky, známé z orientálních velehor. 

Krajina ve stavu zrodu 

Nejvyšší z Osypaný břehů řeka řeže a podemílá teprve sedmdesát až osmdesát let. Jak se vodní proud zakusuje do stěny, je písečný břeh stále delší, od severu až na jižní konec dosahuje linie dotyku už 250 metrů. Osypané břehy jsou teď zvláštním místem, kde se stýkají živly: led, voda a písek. V tuhé zimě nastává vzácná chvíle, kdy se písečná stěna obnovuje. Krajina ve stavu zrodu je ideálním objektem pro pozorování. Geomorfologické a geologické pochody probíhají jak ve zrychleném filmu a lze je tedy začerstva studovat. Atmosféra glaciálu se zdá být přímo ve vzduchu, alespoň není těžké si ji představit. Na hraně písečného srázu vysoko nad zamrzlou řekou tak můžeme nahlédnout do vzdáleného období.

Před patnácti tisíci lety bychom tady marně hledali ledovce, za těmi bychom museli do severních pohraničních hor a do Slezska. Zato zde vládlo suché a mrazivé periglaciální klima se silnými větry, jaké dnes panuje třeba v severní Kanadě. Patřila k němu dlouhodobě zmrzlá půda, permafrost, která ale během roku rozmrzala. 

Podobné, skoro periglaciální klima formuje v tuhé zimě písečnou stěnu. Z povrchu duny sjíždějí drny i se vzrostlými stromy a okolí zasypává poletující písek a prach. Analogické procesy, ale v ještě větším měřítku, tady probíhaly v jednotlivých fázích glaciálu. 

Mrazem a větrem

Největší díl práce v písečném břehu svádí mráz, jeho účinkem, tedy mrazovým zvětráváním, se rozpadají bloky písku. Stěna ustupuje a s ní i větrem obnažené kořeny dřevin. Duna ze sebe shazuje další a další stromy. Malý doubek se drží zuby nehty posledními „vzdušnými“ kořeny jako vyvátý keřík saxaulu v poušti. Nevídaná podívaná přináší úchvatné pohledy: svahem se sune mrazem shrnutá písečná roleta s povrchem z drnů, ujíždějící stromy se zabořily těsně mezi ledové kry a spolu s nimi padají na led písečné hroudy i celé „balvany“. Podobně se mrazem očišťují hliněné břehy v nárazových i rovných úsecích meandrů, pukají a odlamují se z nich celé kry a pláty, asi jako v horách padají kusy skal. 

Nesmíme zapomenout na vítr. Glaciál byl plný prachu a písku. Vždyť kraloval suchý a mrazivý kontinent. Na písečném srázu stojíme proti ledovému větru. Žene drobná zrnka písku v takovém množství, že ani nevnímáme skoro jarní slunce. Závoje písku nejdou jen stěnou a neukládají se jen na ledu, překrývají i sníh kolem nás na vrcholu duny.

Za týden dva je všechno jinak. Vzácný, pomíjivý obrázek zmizel. Za oblevy písečná stěna náhle ztratila kouzlo. Sesuté bloky písku se rozsypaly, permafrost rozmrzl a stéká. Takový je konec doby ledové ve znamení soliflukce, půdotoku. Ve stejný okamžik řekou pomalu odcházejí kry. 

Na led s velkou opatrností

Návštěva glaciálu na Moravě není pro sváteční fotografy. Ne všechno vyfotíte z břehu, někdy vlastně skoro nic. Za dech beroucími záběry musíte na zamrzlou hladinu. Netřeba připomínat, že takové dobrodružství obecně nelze doporučit. Rozhodnutí je vždy otázkou správného vyhodnocení všech přítomných rizik a může být platné jen pro tu jedinou chvíli. Ledy na živé řece jsou nevyzpytatelné a přinášejí jiné zkušenosti než na přehradách nebo rybnících. V meandrech se nesetkáte s upravovaným kluzištěm.

TIP: Živé klenoty zimních vod: Kde spatřit a čím rozhodně (ne)krmit vodní ptáky v zimě

Rozlámané kry a vzduchové bubliny pod slabým ledem anebo vypouklý a zaoblený led typu hodinového sklíčka, to vše má na svědomí kolísání hladiny a výkyvy mrazů. Nejvíc se projeví při okraji řeky, v meandrech hlavně tam, kde řeka nanáší, tedy kolem písečných či štěrkových pláží. Cesta ledem podél břehu skrz pole rozbitých ker tak může být zvlášť ošemetná, ale zato pro vnímavé oko nejpřitažlivější.

Výzkum struktury a tvaru Mléčné dráhy není snadný. Žijeme totiž uvnitř ní a schází nám potřebný nadhled. Ostatní galaxie máme jako na dlani, ale Mléčnou dráhu musíme složitě rekonstruovat. Výhodou naopak je, že můžeme detailně prostudovat chemické složení ohromného množství hvězd a na základě těchto dat srovnávat Mléčnou dráhu s ostatními galaxiemi.

Postupoval tak i mezinárodní tým astronomů, kteří analyzovali rozsáhlý soubor galaxií v průzkumu oblohy Sloan Digital Sky Survey (SDSS). Vědci mezi nimi hledali galaxie, které jsou podobné Mléčné dráze. Ukázalo se, že podobných galaxií je hodně, v řadě případů ale jde jen o povrchní podobnost.

Hledání dvojčat Mléčné dráhy

Badatelé postupně vylučovali galaxie podle vybraných charakteristik, od hmotnosti až po jejich tvar. Nakonec zůstalo 138 galaxií, které detailně prostudovali, aby zjistili, nakolik jsou opravdu podobné Mléčné dráze. Využili k tomu údaje o tvorbě nových hvězd a o chemické složení různých oblastí jednotlivých galaxií.

Badatelé nakonec dospěli k počtu 56 galaxií, které jsou skutečně hodně podobné Mléčné dráze ve všech studovaných charakteristikách. Z toho vyplývá, že Mléčná dráha není ve vesmíru úplně výjimečná a že existují i další galaxie, jejichž galaktické prostředí by mělo být velice podobné Mléčné dráze, i když se jistě v detailní struktuře, jako je například uspořádání galaktických ramen, budou lišit.

TIP: Pokroucená galaxie: Proměnné hvězdy pomohly zmapovat tvar Mléčné dráhy

Pro astronomy byly velmi zajímavé i galaxie, které jsou na první pohled podobné Mléčné dráze, ale při bližším zkoumání se podstatně liší v některé z charakteristik. Podle autorů studie, která doposud nebyla publikovaná, může jít galaxie stejného typu jako je Mléčná dráha, které ale jsou evolučně pokročilejší. Pokud by se tato teze ukázala jako pravdá, galaxie by nám vlastně ukazovaly, jak bude Mléčná dráha vypadat za několik miliard let. Další možností je, že v takových galaxiích působí či působilo velmi aktivní galaktické jádro, což ovlivnilo jejich strukturu.

Neúspěchy evropských rytířů ve Svaté zemi vyústily v možná vůbec nejsmutnější kapitolu křížových výprav. Desetiletý pastýř Mikuláš na základě údajného andělského zjevení začal šířit myšlenku, že Boží hrob mohou osvobodit pouze nevinné děti.

Tragédie dětské nevinnosti

O jejím ohlasu svědčí zprávy, podle kterých v dubnu 1212 vyrazilo z Kolína nad Rýnem na 5 000 dětí. Další se přidávaly cestou, leč většina pomrzla nebo se zřítila z hor při přechodu Alp. Do Janova, kde se mělo podle Mikulášovy vize rozestoupit moře a umožnit dětem dojít do Palestiny suchou nohou, jich dorazil jen zlomek. Když zůstala vodní hladina ke zbožným přáním hluchá, odvedl Mikuláš ty děti, které s ním zůstaly, až do Říma.

Zděšený papež Inocenc III. jim sice poskytl nějaké finance, zároveň je však poslal pod pohrůžkou exkomunikace zpátky domů. Sám Mikuláš nejspíš zahynul při druhém přechodu Alp, rodiče nezvěstných dětí si pak své zoufalství vybili na jeho otci, kterého oběsili.

V červnu téhož roku vyhlásil podobnou výpravu dvanáctiletý Štěpán z Cloyes i ve Francii. Její účastníci se vydali údolím Rhôny, do přístavu Marseille ale dorazila z údajných 30 000 dětí jen třetina. Lodě, které je měly odvést do Svaté země, navíc patřily obchodníkům s otroky, takže zbytek účastníků, který nezahynul při ztroskotání u Sardinie, putoval do otroctví v Egyptě a Tunisu.

Děti nejsou tím, čím se zdají být 

Jedna z největších historických záhad dětské křížové výpravy spočívá v otázce, zda oni maličcí poutníčci byli skutečně dětmi. Dlouho se o tom nepochybovalo, ale věc není tak jasná, jak se zdá. Oříškem a zároveň klíčem k pochopení, co se vlastně v roce 1212 odehrálo, leží v označení, které kronikáři pro tuto událost používali. Latinsky se jedná o sousloví peregratione puerorum, což se nejčastěji překládá jako pouť chlapců.

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Poutí se ve středověku označovaly křížové výpravy a křižákům se dlouho neříkalo jinak než poutníci. Kdo však byli oni chlapci? Latinské slovo pueri má mnoho významů. Krom „chlapec“ ho lze také překládat jako chudého, nuzného člověka mladšího věku, bez vzdělání a rodiny. Tedy příslušníka té nejnižší vrstvy středověkých zemědělců. Slovo puer tak může daleko více ukazovat na sociální původ než na věk.