Možná má Bílý dům deficit v pořádných oslavách, rozhodně to však dohání v pikantnostech osobního charakteru. Některé z nich byly vlastně nevinné: Například prezident Ronald Reagan proslul svou uvolněností, jež patřila k jeho bývalé profesi herce. S prudérností jiných si příliš nelámal hlavu a rád se v osobních prostorách i v kanceláři procházel zcela nahý – což nutně vedlo k občasným setkáním s pokojskými a uklízečkami, jimž prý obvykle pouze přátelsky a s okouzlujícím úsměvem zamával. 

Pokud si ovšem pobyt v sídle moci uměl někdo opravdu užít, byl to John F. Kennedy, který se funkce ujal ve svých 44 letech. Jeho pohlednost mu pomohla vyhrát přízeň nejen voličů, ale – v kombinaci s faktem, že třímal opratě jedné ze dvou tehdejších supervelmocí – také ohromného množství žen. V médiích i při osobních setkáních vyzařoval mládí a zdraví, ačkoliv dnes víme, že celý život trpěl úpornými bolestmi zad a občasnými depresemi, takže bez pořádné dávky medikamentů nedokázal začít den. Přesto byl vášnivým milovníkem a nic si neodpíral bez ohledu na to, že byl ženatý. Agenti tajné služby mu ochotně pomáhali eskortovat do Bílého domu přítelkyně a po nevěrách rovněž zametat stopy.

Hvězdy i lehké holky

A nešlo o ledajaké přítelkyně. Téměř s jistotou se v prezidentské posteli ocitly i takové dámy jako Marilyn Monroe, Anita Ekbergová či Marlene Dietrichová. Novinář Seymour Hersh v knize Temná strana Kamelotu píše, že „množství sexuálních partnerek postupem času akcelerovalo a některé členy tajné služby doslova šokovalo. Kennedy využíval nabídky placených společnic prakticky denně“. 

Většina z nich pracovala pro luxusní podniky vedené bohatými mafiány, ale prezidentské aféry se dařilo dlouho skrývat, protože znamenaly dobrý byznys pro všechny. A pokud už hrozilo, že by nějaká historka prosákla do novin, zakročil bratr Robert z pozice nejvyššího státního zástupce a svým vlivem na ředitele médií příběhy potopil. Přitom by skutečně bylo o čem psát: skupinové nahé koupání v bazénu Bílého domu, sex ve výtahu, který pro jistotu ochranka zablokovala mezi patry, a občasné kouření marihuany, aby se „JFK“ uvolnil… 

Nenasytný prezident

Přemíra sexu však Kennedyho nijak neuspokojila, naopak. Údajně se nechal slyšet, že pokud „každý den nedostane nějaký nový zadek, rozbolí ho hlava“. A když nebyly po ruce prostitutky, vystačil si s asistentkami a stážistkami. Dvěma svým sekretářkám, Priscille Wearové a Jill Cowanové, veřejně a s pobavením přezdíval Fiddle a Faddle, což by se dalo přeložit jako „techtle a mechtle“. Obě ho pravidelně doprovázely na pracovních cestách. 

Johnova žena Jacqueline o aférách samozřejmě věděla, důstojně však hrála roli první dámy a výbuchy vzteku si nechávala do soukromí. Hořkost a zatrpklost provázela celé manželství, ale nutnost udržet si tvář kvůli vážnosti úřadu vztah alespoň zakonzervovala. Občasné veřejné poznámky si přesto Jackie neodpustila: Když provázela po Bílém domě reportéra magazínu Paris Match, natrefila na sekretářku Wearovou a bez mrknutí oka prý francouzsky prohodila: „A tahle dáma spí s mým manželem.“ 

Návrat „mravnosti“

Po Kennedyho smrti extrémní postelové eskapády skončily, nicméně ani jeho nástupce Lyndon Johnson nebyl žádný svatoušek. Podle svědectví vyzařoval jistou animálnost, jež na ženy zabírala. Ve vztazích i v politice byl jako dělostřelecký granát: Jednou vypálený už neuhnul z trajektorie, měl tendenci dominovat celé místnosti, a když mluvil, tak důrazně – ideálně ze vzdálenosti dvou centimetrů od osoby, kterou se snažil o něčem přesvědčit. 

Údajně spal se čtyřmi svými sekretářkami a sex si dopřával přímo v Oválné pracovně, což se mu ovšem vymstilo, když ho jednou manželka překvapila přímo při činu. Posléze si nechal od tajné služby nainstalovat speciální bzučák, kterým agenti oznamovali vstup paní Claudie do přilehlých prostor. První muž tak prý měl dostatek času natáhnout si kalhoty – nebo to alespoň tvrdí Eleanor Hermanová v knize Sex s prezidenty. Na větší avantýry nezbýval Johnsonovi čas, protože veškerou jeho energii pohltila válka ve Vietnamu. 

35 let klidu

Slovo „sex“ se ve spojení s Bílým domem dostalo do médií až o 35 let později. Tehdy se však aféru prezidenta a stážistky ututlat nepodařilo a byl z toho světový skandál. Monika Lewinská, tenkrát 22letá dívka, měla za úkol vyřizovat administrativní úkony a trochu se zorientovat ve velkém světě politického soukolí. Nic z toho ji nemělo přivádět do blízkého okolí prezidenta, nicméně se kolem Clintona objevovala často a zjevně bez ostychu. Jejímu nadřízenému to bylo natolik divné, že ji raději po čase preventivně přeložil do Pentagonu. Jenže už bylo pozdě. 

Mezitím se ovšem Lewinská svěřila kamarádce, že měla sex s prezidentem, a to nejednou. Dokonce jí ukázala sako, na němž zůstalo pár kapek Clintonova spermatu po orálním sexu. A přítelkyně si její výpověď potají nahrála, což se později spolu s inkriminovanou skvrnou stalo základem vyšetřování. 

Před Senátem

Nešlo přitom zdaleka o první ženu, o kterou se prezident pokoušel. Existovala řada svědectví o obtěžování kolegyň, vždy se je však podařilo ututlat. Nakonec Clintona formálně obvinila až Paula Jonesová, která pod ním pracovala ještě v době, kdy byl guvernérem Arkansasu. Jádro žaloby nicméně spočívalo v tom, že se před ní „odhalil“ – což je jistě nepřípustné, ale nikoliv dostatečně silné. Svědectví Lewinské tudíž spadlo vyšetřovatelům do klína jako dar z nebes a žalobu následně rozšířili. 

Během několika dní se mediální prostor zaplnil šťavnatými spekulacemi, kterým nepomohlo ani vehementní Clintonovo zatloukání, že „s tou ženou nic neměl“. Celá událost nakonec skončila před Senátem a během procesu odvolání, tzv. impeachmentu, se ukázalo, že prezident o vztahu k Lewinské lhal a podle její výpovědi si sex užili nejméně devětkrát. Na odvolání z funkce to ovšem nestačilo. Když se novináři přímo v ulicích ptali voličů na jejich názor, jedna z dotázaných pronesla: „Možná je to prase, ale je to zatraceně dobrý prezident.“ A tak si ho nejspíš bude pamatovat i historie. 

Organizovaný chaos

Současný prezident Joe Biden je již pětačtyřicátým „nájemníkem“ luxusní rezidence a vzhledem k jeho věku se asi osobních výstředností obávat nemusíme. Příchod nového prvního muže do Bílého domu však znamenal zatěžkávací zkoušku pro personál: Několik desítek pracovníků mělo pouhých pět hodin, aby zabalili a odvezli zbývající majetek loučícího se prezidenta, opravili drobné závady, ale zejména vyčistili a vydezinfikovali interiéry, kde se následně rozmístil nový nábytek i umělecká výzdoba. Podle požadavků nastupujícího státníka se upravila teplota a vlhkost v obytných prostorech, intenzita osvětlení či televizní připojení. 

Výměna vedení země je vždycky hektická. Zatímco prezident skládá inaugurační slib, tým pokojských v jeho budoucím domově se nezastaví: Vyměňují matrace a povlékají postele ve všech ložnicích, vybalují oděvy a ukládají je do skříní, doplňují zásoby ve spížích, rozmisťují všude čerstvé květiny… „Říkám tomu organizovaný chaos,“ popisoval Gary Walters, který v sídle sloužil přes dvacet let a za tu dobu dohlížel na několik „rodinných transferů“.

Proměnou prochází i Oválná pracovna, jež slouží coby vizitka prvního muže Ameriky. Například Richard Nixon tam nechtěl mít množství televizních obrazovek, jež v místnosti zbyly po Lyndonu Johnsonovi, zatímco Barack Obama nechal odstranit bustu Winstona Churchilla a nahradil ji sochou afroamerického kazatele Martina Luthera Kinga.

Klíčoví lidé

Každých 4–8 let si zaměstnanci rezidence musejí zvykat na odlišné požadavky a sžívat se s novými obyvateli. Některé věci se však nemění téměř nikdy, jako třeba popularita zvířecích mazlíčků. Pouze tři prezidenti v historii, a naposledy Donald Trump, si žádného nepořídili. Všichni ostatní se rozhodli ukázat veřejnosti svou lidskou stránku právě skrz lásku k chlupatému či opeřenému společníkovi. 

Nejpopulárnější volbu představují psi, kterých tam od časů Johna Adamse žilo přinejmenším jednatřicet, následováni kočkami – ostatně jedna z nich jménem Willow bydlí v Bílém domě právě teď. Svého času přitom washingtonské sídlo obývali i mnohem exotičtější tvorové (viz Prezidentský zvěřinec). Nutno však podotknout, že hlavě státu příliš času na péči o zvířecí miláčky nezbývá. Prezidentská kancelář denně vyřizuje v průměru tři tisíce telefonních hovorů a sto tisíc e-mailů. Každý týden navíc do Bílého domu dorazí na 65 tisíc listovních zásilek. Uvádí se však, že prezident osobně přečte pouze deset z nich. 

Aby bylo vůbec možné takové množství administrativy odbavit, zaměstnává úřad prvního muže 500 lidí, další stovka jich pracuje pro viceprezidenta a zhruba 1 300 osob působí ve vojenské kanceláři. Sedm set dalších navíc zajišťuje prezidentovu bezpečnost. V součtu má potom Bílý dům kolem čtyř tisíc zaměstnanců, volné pozice se však nikdy nezveřejňují, takže zájemci místo nejčastěji získají díky doporučení. Mnozí také předávají funkci potomkům, a v sídle nejmocnějšího muže planety lze tudíž potkat příslušníky rodin, které tam pracují po generace.

Stále pod dohledem

Chce-li si hlava státu či některý z členů jeho rodiny odpočinout od hektického pracovního tempa, může zamířit do okolních zahrad. Tradičně bývaly výsadou prvních dam a tu nejstarší z nich založila Abigail Adamsová hned po nastěhování roku 1800. Prezidentský pár následně sklízel vlastní úrodu, aby nebyl závislý na produkci z obchodů. V tradici pokračovala zejména Michelle Obamová, která zeleninové záhony výrazně rozšířila. K asistenci při sázení plodin si pak v roce 2009 pozvala žáky páté třídy nedaleké základní školy, s cílem vést je ke zdravému životnímu stylu. 

Koneckonců děti mají na pozemcích Bílého domu rovněž svá privilegia: Řada prezidentů, kteří plnili mandát coby otcové nezletilých potomků, nechali do zahrad umístit pískoviště a prolézačky. Jimmy Carter obstaral své dceři Amy dřevěný domek na stromě, Kennedyovi zas koupili ratolestem trampolínu.

TIP: Život za zdmi Bílého domu: Kdo v něm úřadoval jako první a kolik stojí jeho provoz?

Ani v zahradách se však prezident zcela nevymaní z neustálého dozoru bodyguardů. Navzdory veškerému přepychu se některé věci za peníze koupit nedají, a soukromí mezi ně bohužel patří. Už Harry Truman v roce 1942 označil svůj domov za luxusní vězení: Rezidenti i návštěvníci jsou na každém kroku pod dohledem bezpečnostních složek a o samotě nikam jít nemohou. „Nesměla jsem ani otevřít okna,“ posteskla si ve své biografii Michelle Obamová.

Motory naší lodě jedou na plný plyn a já už přes hodinu sleduji otevřené moře. Pevnina je za námi stále dál a dál, až se nakonec nadobro ztratí za obzorem. Někde tam před námi na širém oceánu se pohybují žraloci, cíl naší cesty. Jihozápadní pobřeží Jihoafrické republiky, kam zasahuje teplejší a čistší Agulhaský proud z Indického oceánu a mísí se s atlantským Benguelským proudem, je jejich nynějším útočištěm.

Hrany těchto vodních mas poskytují žralokům dostatek potravy. Najít tyto predátory je ale čím dál tím větší sázka do loterie, jejich počty se každým dnem tenčí a nám nezbytné vnadění zabere několik hodin. Konečně klidnou hladinu prořízne trojúhelníkovitá ploutev a z kabiny zazní: „Shark! Let´s go guys!“ (Žralok! Jdeme na to chlapi!)

Deset milionů ulovených ročně

Žralok modrý (Prionace glauca) je převážně pelagický (žijící v otevřených vodách) tvor. V tropech dává tento druh přednost větší vzdálenosti od hladiny a dokáže se ponořit až do hloubky 350 metrů. Můžeme se s ním setkat takřka na celé planetě, v mírném až subtropickém pásmu. Na svých toulkách využívá oceánských proudů. Například jsou doložené migrační trasy žraloků modrých s využitím Golfského proudu z Ameriky do Evropy a zpět. 

Tento druh je snadno rozeznatelný od jiných žraloků. Má štíhlé tělo s protáhlým, špičatým rypcem, dlouhé ploutve a velké tmavé oči a nezaměnitelnou modrou barvu na boční a hřbetní části těla. Samec může dorůstat délky tří metrů, samice až čtyř při váze kolem 200 kilogramů (jsou popsané i případy, kdy se váha blížila ke 400 kilogramům).

Jsou živorodí a stejně jako u jiných žraloků, tak i u tohoto druhu dochází k tomu, že samec se při kopulaci zakusuje do samice. Ta má z toho důvodu dvakrát až třikrát silnější kůži než samci.

Žralok modrý býval nejhojnějším druhem v oceánech, dnes je kvůli nadměrnému rybolovu ohrožen. Jeho maso je sice jedlé, ale loví se převážně kvůli ploutvím, z nichž se připravuje polévka. Střízlivé odhady hovoří o deseti milionech každoročně ulovených modrých žraloků.

Zvědavost bez agrese

Jako jeden z prvních se dostávám do vody a hned po kontaktu s hladinou se na mě připlouvá podívat zhruba dva metry dlouhý žralok modrý. Odrážím ho foťákem a snažím se co nejrychleji dostat k návnadě, která je na laně v asi desetimetrové hloubce. 

Než se ale dostanu k určenému cíli, objeví se z temnoty oceánu druhý žralok modrý. Lze snadno poznat, že „modrák“ je fascinován svým vlastním odrazem v mém objektivu, protože se mi začne tlačit na fotoaparát. Focení je v ten okamžik nemožné, a tak musím žraloka chytit a odtáhnout kousek od kamery, abych byl vůbec schopen něco vyfotit. Více než hodinový ponor si neskutečně užívám. Oba žraloci jsou kontaktní, ale bez náznaku nějaké agrese. 

Nejrychlejší překvapení

Najednou z hlubin připlouvá jiné, rychle se pohybující tělo dalšího tvora. Rychlé až zbrklé pohyby ukazují, že dnes máme opravdu velké štěstí. Naše návnada totiž přilákala nejrychlejšího žraloka světa – žraloka mako (Isurus oxyrinchus). Vzácný druh, který křižuje teplejší vody světových oceánů, se málokdy ukáže na návnadu. Zástupce dvou druhů, kteří nyní plavou vedle nás, je poznat na první pohled: Tvar těla a pohyb je zcela odlišný. 

Mako se navíc ani na chvíli nezastaví, každý jeho sval neustále pracuje na plné obrátky. Zvědavá paryba s otevřenou tlamou plnou ostrých špičatých zubů na mě najíždí a její tuňákovité tělo změní směr vždy jen pár centimetrů přede mnou. Mačkám spoušť o sto šest a fotoaparát plní kartu jedním snímkem za druhým. Žralok vždy vypluje z hlubin, proletí mezi námi a opět rychle mizí v temnotě pod námi. Po deseti minutách se nadobro vytratí a já po úžasném zážitku jen doufám, že jeho život neskončí někde na udici či v síti rybářů.

Neúnavný plavec a lovec

Žralok mako je hrdinou slavného Hemingwayova románu Stařec a moře. Výraz mako pochází z maorštiny a v překladu znamená prostě žralok, ale také žraločí zub. První část latinského pojmenování Isurus lze přeložit jako stejnoocasý zatímco oxyrinchus znamená špičatý čenich. Je jedním ze šesti zástupců čeledi lamnovitých (Lamnidae), sem patří například velký bílý žralok (Carcharodon carcharias), ale také dávno vyhynulý Carcharodon megalodon, který dorůstal úctyhodných osmnácti metrů a byl obávaným dravcem oceánů.

Dodnes žijící bratranec mako dorůstá délky až 3,5 metru a v některých případech váhy 400 kilogramů. Obecně platí, že samice jsou robustnější než samci, což dokazuje i rekordní zvážená kalifornská samice se 795 kilogramy. Rod Isurus obsahuje dva druhy krátkoploutvé (Isurus oxyrinchus) a dlouhoploutvé (Isurus paucus), označované někdy jako žralok východní.

Stejně jako žralok modrý, tak i mako je pelagickým druhem, jenž se pohybuje ve vodách mírného a tropického pásma na celém světě. Za potravou nebo při hledání partnera zdolávají žraloci mako obrovské vzdálenosti. Existuje například zdokumentovaný případ, kdy jeden mako uplaval 2 128 kilometrů za 37 dní. Živí se hlavonožci, kostnatými rybami včetně makrel, tuňáků a mečounů. Je ovšem schopen ulovit i jiné druhy žraloků, delfíny, mořské želvy či ptáky. 

Gepard moří

Žraloci mako mají elegantní tvar těla s dlouhým kuželovitým nosem. Jejich tělo má hydrodynamičtější tvar než jakýkoliv jiný druh žraloka. Ocasní ploutev je tvarovaná do půlměsíce, druhá hřbetní ploutev je výrazně menší než první. Tvar těla v kombinaci s výkonným krevním oběhem, který udržuje teplotu jejich těla vyšší o 4 až 7 °C, než je teplota okolní vody, jim dává výhodu oproti studenokrevné kořisti. Jejich rychlost běžně překračuje hranici 50 km/h, ale někteří zoologové se domnívají, že by mohli vyvinout rychlost až dvojnásobnou. To by z nich udělalo nejrychlejšího mořského tvora.

TIP: Mýty o krvelačných monstrech: Potápění se žraloky na vlastní kůži

Vracíme se zpět do přístavu, po dvouhodinové plavbě míjíme Cape Point, nejjižnější cíp poloostrova Mysu Dobré naděje a pokračujeme dál do zátoky False Bay. Hledím na moderní domy na pobřeží a následně mi oči opět ujedou na otevřený oceán, kde je pod hladinou ještě tolik neznámého. V hlavě mi proudí myšlenky o tom, že víme víc o dějích v kosmu než o tom, co se děje na naší planetě někde tam hluboko v oceánech. Ale kvůli naší vlastní činnosti se možná už nedozvíme, jak některé zákonitosti fungují. Naštěstí se ukazuje, že je mnoho lidí, kteří se tyto vztahy snaží pochopit a chránit je, aby tu příroda včetně obdivuhodných žraloků zůstala i pro další generace.

Kosmické mýty: 10 oblíbených omylů ve filmech o vesmíru

Filmoví tvůrci vesmírných sci-fi se většinou snaží, aby do jisté míry vyhověli vědeckým poznatkům o kosmickém prostředí. Ne vždy ovšem mohou a dokážou skloubit své úsilí s příběhem, a občas se tak nevyhnou nedůslednostem či omylům…

Čínský rover objevil na odvrácené straně Měsíce podivné skleněné kuličky

Čínský Nefritový králík objevil na odvrácené straně Měsíce podivné skleněné kuličky. Jedná se o důležitý objev, nebo jen o další blamáž?

Pozdrav ze záhrobí: Zničený radioteleskop Arecibo varuje před nebezpečím

Svou misi má portorický radioteleskop Arecibo již dávno za sebou, užitečné údaje, které během svého provozu shromáždil, ale slouží vědě i nadále…

Vesmírný dalekohled Jamese Webba pořídil okouzlující testovací snímek

NASA zveřejnila snímek, který v rámci testování pořídil Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Výsledkem je jeden z nejhlubších snímků vesmíru, jaký byl kdy pořízen… 

Co by se stalo, kdyby se Země naráz přestala otáčet?

Fakt, že se Země otáčí kolem své osy, považujeme za samozřejmost. Co by se ale stalo, kdyby se rotace naší planety zastavila?

Vědci poprvé vypěstovali v měsíční půdě rostliny, výsledek je překvapil

Vědci poprvé ve vzorcích měsíční půdy vypěstovali rostliny. Semínka řeřichy vědci zasadili do malých vzorků měsíčního prachu odebraných během misí Apollo v letech 1969 až 1972. K jejich velkému úžasu semínka vyklíčila do dvou dní… 

Orbiter čínské mise Tchien-wen-1 poslal úchvatné snímky Marsu

Od loňského února krouží kolem Marsu orbiter čínské mise Tchien-wen-1. Pro Čínu je dosažení rudé planety nepochybně velkým úspěchem. V těchto dnech o sobě dal orbiter Tchien-wen-1 vědět sérií úchvatných snímků Marsu i sebe sama… 

Objev ze záhrobí: Data dávno odstaveného teleskopu přinesla rekordní exoplanetu

Analýza gravitačních mikročoček v datech teleskopu Kepler z roku 2016 vyústila v objev exoplanety vzdálené úctyhodných 17 tisíc světelných let…

Ozvěny z vesmíru: Poslechněte si strašidelné sténání černé díry

Vědci z MIT našli způsob, jak simulovat zvuk rentgenového záření vyzařovaného černou dírou. Poslechněte si sténání černé díry, nacházející se ve středu kupy galaxií v Perseovi…

Vědci odhalili první srážku černých děr na vysoce výstředných drahách

Vědci zaznamenali srážku dvojice černých děr, které by podle současných teorií vůbec neměly existovat…

V místech dnešního brněnského výstaviště se ještě rozkládala pole, která na druhém břehu Svratky přecházela v zalesněné kopce. Vedle empírového zámečku se rozprostíral dnes již dávno zbořený cukrovar. Do jeho areálu vedly mělké koleje, na nichž onoho červencového dne roku 1879 stála krabice či klec, z níž trčel čoudící komín. Kolem pobíhali vyšňoření pánové a umounění zřízenci, než stroj zapískal a pomalu se dal do pohybu. Jízda první parní tramvaje v českých zemích skončila po pár metrech vykolejením stroje, když pod ním praskly koleje.

Koňka a pára

Druhý pokus o čtyři dny později dopadl slibněji, až na to, že do podniku nebylo zasvěceno moravské místodržitelství, které hrozilo pokutou. Další zkušební jízdy zase ukázaly, že traťový svršek – železem okuté podélné dřevěné trámy na dřevěných pražcích – nebyl pro těžkou lokomotivu vhodný. Stroj si od linecké strojírny Krauss vypůjčil Brünner Tramway-Unternehmung, česky Brněnský podnik tramvajový. Firma ve městě provozovala koněspřežnou tramvaj, která o deset let dříve zahájila éru moderní městské hromadné dopravy u nás. 

Na krajích moravské metropole vznikala kolem prosperujících textilek a strojírenských podniků celá nová předměstí. První železniční tratí u nás bylo Brno v roce 1839 spojeno s hlavním městem, rozuměj Vídní, a koleje si Brňané chtěli natáhnout i ulicemi. V roce 1868 projednávali městští radní hned několik návrhů na zřízení tramvajových tratí, které by nahradily povozy pendlující mezi dělnickými čtvrtěmi a středem města. V únoru roku následujícího pak byla Brnu ministerstvem obchodu udělena patřičná koncese.

Prvenství i krachy Brna

O několik týdnů později byla založena akciovka s kapitálem od brněnských, vídeňských a pešťských podnikatelů. Téměř okamžitě začali najatí dělníci pokládat koleje od dnešního Moravského náměstí k vozovně na dvoře zájezdního hostince Semilasso v Králově Poli. Na smlouvu s magistrátem si ale Brněnská tramvajová společnost pro osobní a nákladní dopravu musela počkat až na začátek srpna, než brněnští úředníci vyhodnotili poznatky zaslané od vídeňských kolegů a naznali, že v obou městech budou jezdit shodné typy vozidel.

Když 17. srpna 1869 do brněnských ulic vyjela první tramvaj u nás, stala se moravská metropole podle mnoha pramenů třetím, ve skutečnosti ale pátým městem v podunajské monarchii s tramvajovým provozem: po Vídni a Pešti, ale také Budíně a Temešváru. Počet linek brněnské koňky do roku narostl na tři s přepravou cestujících a jednu nákladní. Osobní spoje jezdily každou půl či čtvrthodinu od šesti ráno do deseti večer, jízdenka stála 15 krejcarů (asi třicet dnešních korun). Přesto nebyla tramvaj příliš využívána a v roce 1875 její provozovatel zkrachoval.

Koňku do brněnských ulic vrátil až pražský podnikatel Bernhard Kollmann, který založil zmíněnou Brünner Tramway-Unternehmung. Prý špatně udržovaný a notně zchátralý vozový park svých předchůdců odmítl převzít a pořídil třináct nových otevřených vozů, které ovšem jezdily pouze v letním období. Kollmannova firma využívala zděděných kolejí, dlouhodobě si však na sebe nedokázala vydělat a provoz v roce 1880 ukončila.

Belgičanova Praha

Hlavní město českého království brázdily od počátku šedesátých let 19. století omnibusy pro patnáct až dvacet osob tažené dvěma či třemi koňmi. V roce 1873 obdrželi Kollmann a jeho společník Zdeněk hrabě Kinský koncesi na provozování koněspřežné dráhy a založili Anglicko-českou tramwayovou společnost. První pokus o výstavbu trati z finančních důvodů nevyšel, takže koleje se v Praze začaly pokládat až o dva roky později.

Kollmann s Kinským však přišli o koncesi ve prospěch belgického podnikatele Édouarda Otleta, věhlasného propagátora nového dopravního prostředku. Byl to on, kdo 23. září 1875 otevřel pravidelný provoz koňky z tehdy samostatného Karlína přes ulici Na Příkopě ke staveništi Národního divadla. Druhá trať z Malé Strany na Smíchov byla uvedena do provozu v květnu následujícího roku. 

Možná v důsledku Otletovy agitace se pražští radní brzy dovtípili potenciálu „tramwayí“ a uzavřeli s podnikatelem v roce 1882 smlouvu o rozšíření tramvajové sítě na šest linek o celkové délce devatenáct kilometrů. Na některých místech byla zdvojkolejněna a plechem obité dřevěné kolejnice začaly být nahrazovány kovovými traverzami. Není bez zajímavosti, že během stavebních prací směla Otletova firma rozkopat vždy jen takový úsek ulice, který byla schopna téhož dne dokončit. Její linky byly namísto číslicemi rozlišovány barvami a jezdily v sedmiminutových intervalech od půl sedmé ráno do deseti večer. 

Nad koňkou, která měla roku 1890 v inventáři celkem 117 vlečných vozů a 528 koní, se pomalu začínalo stmívat. Právě tehdy se totiž začala scházet komise k posouzení návrhu starosty Královských Vinohrad Jana Friedländera na spojení obou měst parní tramvají. Jenže Praha projekt zavrhla a o pár let později zamítla také projekt společné elektrické tramvaje, načež si vinohradští konšelé založili vlastní přepravní společnost. Koncem dekády hlavní město Otletovu firmu odkoupilo za zhruba půl miliardy dnešních korun, šlo mu ale jen o nabytí kolejí. Koňka Prahou naposledy vyjela 12. května 1905 přes Karlův most, její vozy však byly ještě několik let využívány elektrickou dráhou jako vlečné.

Morava pod parou

Brnem mezitím dávno supěly parní tramvaje, kterýžto mezikrok od koní k elektřině Praha neabsolvovala – vinohradský projekt byl nakonec realizován v elektrické trakci. Po vyměnění kolejnic na trať z Pisárek do Králova Pole v roce 1884 vyjely soupravy nově založené společnosti Brněnská parní tramvaj. Část z osmi uzavřených „zimních“ a dvanácti otevřených „letních“ vlečných vozů pocházela ještě z doby koňky. Vedle těch osobních se po tramvajových sítích mezi nádražím a továrnami pohybovaly také železniční nákladní vagóny, což zvyšovalo rentabilitu tramvajového provozu.

Brněnská dopravní společnost přivezla tramvaje i do Ostravy, kde koupila licenci na provoz dráhy, kterou vystavěla, ale nedokázala oživit vídeňská firma Leo Arnoldi. Z Přívozu do Vítkovic nasadili Brňáci čtyři lokomotivy, patnáct osobních a šest nákladních vozů, které trasu rychlostí kolem deseti kilometrů v hodině absolvovaly za tři čtvrtě hodiny.

První projekt přitom ležel na stole už o dekádu dříve. Moravskoostravský starosta Anton Lux v roce 1882 zažádal o koncesi na stavbu parní dráhy od hostince U zeleného stromu, dnešního Hotelu Palace, k hlavnímu nádraží v Přívoze. Navzdory zajištěnému financování k jeho realizaci nedošlo a první tramvaj vyjela do ostravských ulic až 18. srpna 1894. V roce 1899 byla otevřena trať z Moravské Ostravy do Hulváků, to už se ale připravovala elektrifikace tamější tramvajové sítě, která započala v květnu 1901.

Prvních patnáct elektrických motorových vozů dodala vagónka v haličském Sanoku, zatímco parní lokomotivy sloužily v nákladní dopravě až do roku 1922. O rok dříve došlo k elektrifikaci brněnských tramvají a rozšíření sítě na pět linek, i zde pak parní lokomotivy dál sloužily k nákladní dopravě.

Dál po proudu

V prvních letech 20. století dorazily tramvaje i do ostatních ze sedmi českých a moravských měst, která dodnes brázdí. Tehdy již bylo jasné, že budoucnost patří elektřině. Parní tramvaje byly těžké, hlučné a špinavé, a naopak se otevíraly stále další elektrárny. Kupříkladu v Olomouci promýšleli zavedení tramvají téměř celá devadesátá léta, až páru v plánech nahradil proud. Stavební práce začaly v roce 1897 současně s bouráním městských hradeb a skončily spuštěním provozu na apríla 1899. Podobně byly i v Mostě přepracovány již hotové plány ve prospěch elektrické trakce a v roce 1901 otevřena trať z nádraží do Janova.

To Plzeňští s párou neztráceli čas a rovnou oslovili Františka Křižíka, jehož společnost jim spolu se Škodou postavila tři jednokolejné tratě. Provoz byl zahájen v červnu 1899 s dvaceti jednoduchými, ale moderně řešenými motorovými vozy. Vyrobila je plzeňská strojírna Brožík dle Křižíkova návrhu a s elektrickou výzbrojí dodanou jeho firmou. Také Liberec, tehdy mimořádně prosperující a bohatý Reichenberg, se v roce 1894 rozhodl položit tramvajové koleje a natáhnout nad nimi dráty. První a již dvojkolejný úsek o délce 2,8 km byl zprovozněn roku 1897 a z technických důvodů na něm tramvaje jezdily po opačné, tedy pravé straně.

Skupování soukromníků městem

V Praze ovšem napnuli první dráty elektrické trakce ještě dříve, a to na 766 metrů dlouhé trase vedoucí dnešní Oveneckou ulicí od horní stanice již neexistující lanovky na Letnou ke vchodu do Stromovky. Byla provozována jen sezónně, a byť vozila pasažéry, sloužila především jako testovací polygon a marketingový projekt Křižíkovy společnosti Elektrická dráha. Ostatně byla otevřena v červenci 1891 v rámci Jubilejní zemské výstavy, stejně jako letenská a petřínská lanovka i Petřínská rozhledna. Až o pět let později rozjel Křižík, respektive jeho společnost Elektrická dráha Praha–Libeň–Vysočany, zcela komerční provoz z dnešní Florence do obou tehdy samostatných předměstí. 

V červnu 1897 byla otevřena tramvajová linka mezi v té době samostatnými městy Smíchov a Košíře, přibližně od Klamovky na Anděl. Společníkem projektu byl starosta Košíř Matěj Hlaváček, firma však prodělávala a on si kvůli dluhům vzal život. Prvním nesoukromým provozovatelem tramvají se stalo město Královské Vinohrady, které v roce 1897 otevřelo trať od Německého divadla, dnes Státní opery, na Floru. O čtvrt roku později byl založen přímý předchůdce dnešního pražského dopravního podniku, společnost Elektrické podniky královského hlavního města Prahy. Městská firma ještě téhož roku postavila první trať a pohltila vinohradský podnik. V roce 1900 město koupilo dráhu ze Smíchova do Košíř a o sedm let později linku do Libně a Vysočan.

Místo barev čísla

Do první světové války nabyla městská hromadná doprava přibližné podoby, v jaké ji známe dnes. Tramvaje sice dál sloužily také k přepravě nákladů či odpadu, namísto barev se však prosadilo rozlišování linek čísly. V centru Prahy a dalších měst již byla dobudována většina nyní provozované sítě. Její páteřní trasy na předměstí dorostly v průběhu dvacátých let, od poloviny století se však tramvajové sítě přestaly významněji rozšiřovat.

TIP: Úsvit železnice: Od kdy se Českem prohání vlaky?

Z ulic některých měst Západní Evropy a Severní Ameriky tramvaje dokonce zmizely ve prospěch automobilové dopravy. Dnes však opět platí za moderní prostředek a jistě se neztratí ani v integrované, umělou inteligencí řízené městské dopravě budoucnosti.

Velká část kapalné sladké vody na Zemi pochází z podzemních zdrojů. Tyto skryté rezervoáry napájejí vodní toky, udržují při životě zemědělskou půdu a dodávají pitnou vodu pro stovky milionů lidí. Nejen proto vědci zásoby pitné vody dlouhodobě sledují. Wouter Berghuijs ze Svobodné univerzity v Amsterdamu vedl mezinárodní výzkumný tým, který studoval rychlost doplňování zásob podzemní vody. Z výsledků publikovaných v časopise Geophysical Research Letters vyplynulo, že doplňování podzemní vody je oproti dřívějším odhadům zhruba dvakrát rychlejší.

Měření podzemní vody

Badatelé vytvořili pokročilý model doplňování zásob podzemní vody, s využitím nedávné globální analýzy regionálních měření podzemních vod. Klíčovou roli přitom hrál jediný faktor, míra „suchosti“ klimatu. V suchých oblastech se voda do podzemí doplňuje pomaleji než ve vlhčích oblastech.

Diagram znázorňující využití podzemní vody a její geografie. (ilustrace: Wikimedia Commons, Andrew Fisher, CC BY-SA 4.0) 

Výsledky studie se podle badatelů projeví v modelech pozemského koloběhu vody. Vše například nasvědčuje tomu, že podzemní voda přispívá do potoků a řek podstatně více, než předpokládaly dřívější modely. Tento vliv se pak nabaluje na ostatní součásti modelů a může ovlivnit celý ekosystém.

TIP: Kalifornie se propadá: Je to kvůli suchu a ztrátám podzemní vody

Autoři studie zároveň varují, že jejich objev rychlejšího doplňování podzemní vody neznamená, že bychom měli přestat šetřit vodou. Zásoby podzemních vod jsou na mnoha místech nedostatečné, především v suchých a pouštních oblastech. Zároveň stále není jasné, do jaké míry ovlivní podzemní vodu postupující globální oteplování a změny klimatu.

V letech 1914–1918 byly hlášeny jako nezvěstné desítky tisíc vojáků a dodnes nikdo neví, co se s nimi přesně stalo. Někteří muži zemřeli v zajetí a nedochovaly se o tom žádné zprávy, jiné na kusy roztrhal výbuch granátu či skončili zasypáni a nikdo je nenašel. V srpnu 1915 však přišlo hlášení, že na Gallipoli beze stopy zmizela celá rota Norfolkského regimentu.

Něco záhadného

Rota s přízviskem „Sandringhamští“ se 12. srpna podílela na britském útoku proti tureckým liniím. V čele s plukovníkem Beauchampem však oproti ostatním jednotkám postoupila příliš kupředu – když ofenziva ztroskotala a zdecimované královské jednotky se vrátily do svých pozic, po Sandringhamských nebylo ani stopy. Mělo se jednat o 16 důstojníků a asi 250 vojáků. Samotný velitel britských sil na Gallipoli generál Ian Hamilton hlásil do Londýna, že se stalo „něco velice záhadného“.

Úřady se pomocí amerických diplomatů pokoušely v Cařihradě dopátrat, zda Sandringhamští neskončili zajetí, ale jako by se po nich zem slehla. „Olej do ohně“ přilila v 60. letech trojice novozélandských veteránů tvrdících, že viděli rotu sestoupit do údolí, v němž se převalovala podivná mlha či mrak. Ta se po hodině zvedla, připojila se k nepřirozené oblačnosti na jinak čisté obloze a zmizela. Po vojácích prý na zemi nezůstala jediná stopa. Pro pořádek uveďme, že Novozélanďané uvedli úplně jiné místo, datum i nezvěstnou jednotku.

Jednoduché vysvětlení

Záhadu nakonec pravděpodobně rozlouskl historik Steve Smith. V jedné své práci uvedl, že našel svědectví kaplana Pierrepointa Edwardse, které podal krátce po válce. Pátral prý na poloostrově a v odpovídajících místech našel na 180 těl britských vojáků, většina ležela naházená v malé rokli. Všichni údajně zemřeli po zásahu do hlavy, což by odpovídalo jedné z verzí, že padli do zajetí a Turci je popravili. Této teorii odpovídají i svědectví jiných britských vojáků, kteří v té době běžně vídali Osmany, jak dorážejí nepřátelské raněné a střílejí zajatce.

Pouze válečná tragédie...

Seznamy ztrát královské armády dnes uvádějí 11 důstojníků a 151 členů mužstva, kteří byli původně vedeni jako nezvěstní, za padlé. Zdá se tedy, že k rozluštění původní záhady došlo hned po válce, jen se Edwardsově zprávě nedostalo patřičné pozornosti. Zbylí ztracení muži tak nakonec mohli skončit roztrhaní, zasypaní, či zemřeli v zajetí.

TIP: Zapomenutý odstřelovačský duel na gallipolském bojišti

U zhruba 70 vojáků se to zdá mnohem pravděpodobnější než u původních 250. Dodnes ale jistě najdeme takové, kteří tyto závěry zpochybní a raději se přikloní k únosu mimozemšťany či k jinému nadpřirozenému jevu, místo aby se smířili, že 12. srpna 1915 došlo na Gallipoli k jedné velké válečné tragédii.

Způsob, jakým se Josef II. chopil reformního díla, nesl výrazné stopy jeho charakteru. Byla to opatření rychlá, spontánní, často násilná a unáhlená, jakoby tušil, že mu nezbývá mnoho času. Šel svou cestou, nesnášel odpor a ke svým poddaným přistupoval jako k nerozumným dětem, které je třeba vést pevnou otcovskou rukou.

Stát nade vše

Protože monopol státní moci nebyl uskutečnitelný, pokud měla církev ve státě privilegované postavení, směřovala podstatná část Josefových reforem proti ní.

Tolerančním patentem z října 1781 umožnil kalvinistům, luteránům a pravoslavným svobodně vyznávat jejich víru. Nebyla to ještě úplná náboženská svoboda a rovnoprávnost, ale jen tolerance k těmto jinověrcům. Svou víru nesměli vyznávat na veřejnosti a omezení platila i pro výstavbu jejich kostelů. Židovský patent z následujícího roku poskytl velkou míru svobody i této opovrhované menšině a umožnil jí zařadit se do společnosti. 

Císař omezil politickou moc katolických biskupů a kněžské semináře podřídil státnímu dohledu. Zakázal náboženská procesí, poutě a církevní obřady na veřejnosti, vše se smělo odehrávat jen uvnitř kostela.

Od roku 1782 zrušil desítky klášterů a zkonfiskoval jejich majetek. Některé řády silně zredukoval, jiné zrušil úplně. Ušetřil jen ty, které mohly sloužit jeho reformátorským cílům, tedy kláštery se školskou, vědeckou a pastorační službou a ty, které pečovaly o chudé a nemocné. Žebravé řády a rozjímavé řehole, které trávily život jen v pokání a modlitbách, zrušil úplně.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Přitom byl Josef II. věřící katolík a církvi neupíral právo na výchovu a vzdělávání poddaných. Rozšířil proto pastorační službu tím, že řádové kněží umísťoval na fary, z nichž bylo do té doby mnoho neobsazených. Z konfiskovaného církevního majetku zřídil takzvaný náboženský fond, z kterého měly být financovány právě tyto aktivity.

S podporou části reformě naladěného duchovenstva se mu postupně podařilo zlomit vliv vysoké hierarchie, která se reformám bránila zuby nehty. Císařův postoj k církvi nezlomila ani osobní návštěva papeže Pia VI., který přijel na jaře 1782 do Vídně, aby Josefa odradil od jeho proticírkevní politiky. 

Roku 1319 uspořádal v Praze takzvaný Artušův kulatý stůl, při němž měli rytíři napodobovat slavné činy rytířů krále Artuše v předem připravených scénářích. Jiná forma hry vypadala tak, že rytíři z pořádající strany zavěsili své štíty na veřejné místo a zasedli ke kulatému stolu. Vyzyvatelé z druhé strany pak přicházeli na místo a vybírali si svého protivníka podle erbu. Pokud ho porazili v klání, sundali jeho štít a zavěsili na to místo svůj.

Král vyhledává turnaje

Nicméně není jisté, jestli se dlouho připravovaný turnaj tehdy v  plánovaných kolosálních rozměrech opravdu uskutečnil, protože spousta pozvaných říšských šlechticů z  politických důvodů odmítla přijet. Další turnaj však na sebe nenechal dlouho čekat. Konal v  Praze roku 1321 a král při něm utrpěl vážné zranění. Ošetřovala ho tehdy manželka Eliška, a tak prý naposledy došlo mezi nimi ke smíření.

Tím pokusy o velké turnaje v  Čechách víceméně skončily a příště už se král účastnil hlavně klání v  zahraničí. Hned roku 1323 se jedno pořádalo v  Cambrai, kde se oslavovalo vítězství u Mühdorfu a kde se měla dojednat nová říšsko-francouzská aliance. Roku 1327 prý Jan probodl při turnaji rytíře v  Burgundsku. Velká veselice byla i při vjezdu krále Jana do italské Parmy – hromadný turnaj tam trval celých osm dní. Další zranění pak utrpěl Jan na turnaji v Paříži roku 1335, kdy chtěl oslavit svůj sňatek s  Beatricií Burgundskou. Král Filip VI. tehdy usilovně vyšetřoval, zda nešlo o nějaký úklad vůči Janovi, ale ten vyšetřování s  rytířským nadhledem zastavil, protože se prý jednalo o pouhou náhodu.

TIP: Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?

Francie byla ovšem země turnajům zaslíbená a i další Janův turnaj se konal zde. Mělo to být po zmíněném obléhání Tournai roku 1340. Údajně se zde střetlo v  takzvaném buhurtu (tedy hromadné bitce s měkkými zbraněmi beze zbroje) na 700 rytířů. Vzhledem k  tomu, že Jan byl v té době už slepý, můžeme však spíše předpokládat, že se ho účastnil jen jako čestný host.

Vikingové zažili v populární kultuře zřejmě nejlepší dekádu a mnohé z jejich současného úspěchu jde na vrub stejnojmenného seriálu. Jakkoliv ho diváci milují, historici a reenactoři mají přesně opačný názor. Jak se na věc díváte vy? 

Zkoušel jsem ho sledovat, hlavně tedy první sérii, a jak říkáte – veřejnost jej miluje, akademici nesnášejí. Problém je, že společnost Vikingů, jak ji prezentuje, se vůbec nepodobá té, kterou známe z historických zdrojů. A další potíž spočívá v materiální kultuře, kterou ukazuje: Věci, jež uvidíte na obrazovce, se nijak nezakládají na nálezech archeologů. Oblečení, šperky, zbraně ani lodě nemají oporu v realitě.

V jednom z prvních dílů například vystupuje výrobce lodí Floki, používá však techniky patřící do středověku. V určitém záběru má loď hotová žebra napojená na kýl, nicméně Vikingové nejdřív vytvořili tělo a teprve poté ho zpevnili žebry. Jinde zas náčelník s mečem v ruce rozkazuje lidem, jenomže takový styl práva praktikovali Římané, zatímco seveřané měli odlišné zvyky a zákony. Tvůrci opominuli soustu historických perel, jež mohly být pro diváky zajímavé. 

Další komplikaci představují válečnice. Seriál se jimi hemží, ale ve skutečnosti nemáme žádné důkazy, že by takto velká část ženské severské populace byla ve válce aktivní. Ženy samozřejmě tvořily součást válečné kultury, ale ne tak, jak je seriál zobrazuje. Na druhou stranu, něco se autorům i povedlo: Ukázali brutalitu bitev, odvahu, objevitelské cesty – to docela sedí. 

Zdá se, že okolo válečnic panuje docela kontroverze. Četl jsem, že ačkoliv nacházíme hroby „štítonošek“ s válečnou výbavou, spíše než o aktivní účastnice nájezdů šlo o vysoce postavené členky společnosti pohřbené s mužskými atributy moci. Co o tom soudíte? 

Nemyslím, že by příliš mnoho lidí v tehdejší době skutečně nějakou válečnici potkalo. Je to samozřejmě možné, ale těžko říct, jak se na takové ženy nahlíželo. Jde v podstatě o otázku genderu, podobně jako dnes. Bylo možné si změnit pohlaví? Stát se z muže ženou a naopak? Jinak to totiž asi nešlo, protože válečná obživa nebyla obecně ženám přístupná, do války nesměly. Takže pokud chtěly být válečnicemi, musely si změnit „kulturní pohlaví“ a stát se formálně mužem, ačkoliv v ženském těle.

Současně však musím zdůraznit, že lidé v éře Vikingů měli obraz válečnic v hlavě, všichni slyšeli legendy o valkýrách, posvátných štítonoškách. Mytologie je plná bojovnic, takže lidé mohli běžně věřit, že existují, ale mnoho z nich je fakticky nepotkalo. Muselo jít o velmi vzácný úkaz. Navíc vstup do světa plného maskulinity musel být pro ženy velmi těžký. Vyžadoval bezpochyby spoustu tréninku a obratnosti, pokud chtěly soupeřit s mužskými protějšky. I dnes ženy slouží ve frontových jednotkách a bojují spolu s muži – není to nepředstavitelné a ve vikingské době to určitě bylo stejné, ale nikoliv běžné. Stovky válečnic ženoucích se bitevním polem do útoku, to je moderní fantazie. 

Mluvil jste o maskulinitě. Z historických vyobrazení i archeologických nálezů víme, že se o sebe tehdejší muži starali, nosili čisté, dobře vypadající oblečení, česali si vlasy a zaplétali vousy. V seriálech však nic takového nevidíme…

Ano, všichni vypadají jako špinavý motorkářský gang. Popsanou image Vikingům přiřklo devatenácté století: Když Wagner uváděl své opery, pročesávali rekvizitáři muzea a zkoušeli najít objekty, jež by se daly použít na jevišti. A jelikož se archeologie nacházela ještě v plenkách, tak brali, co jim přišlo pod ruku – věci z doby bronzové, předměty vyrobené Kelty – a vytvořili z nich představu, jak by měl správný Viking vypadat. Právě z uvedené doby pochází jeden z největších mýtů, tedy Vikingové s rohatými přilbami, ohromnými plnovousy, odění do kůže a kožešin. A zůstal v našich myslích natolik zaklíněný, že když chcete dnes někomu prezentovat Vikingy na plátně, musíte herce navléct do kůže, z níž na všechny strany trčí šňůrky, každý na scéně musí mít dlouhé vlasy a lebku po stranách vyholenou a potetovanou. Pro moderního diváka to vypadá „cool“, ale nemyslím si, že by Vikingové v podobném zobrazení sami sebe poznali.

Viděl jste nový film Seveřan? Dočkal se značného ocenění za to, jak je realistický. 

Viděl jsem ho! Navíc si v něm zahrála spousta mých kamarádů reenactorů (lidé prezentující konkrétní období dějin) a znám také mnoho řemeslníků, kteří do něj přispěli šperky i oblečením. A odvedli špičkovou práci – protože když se dobře podíváte, mají na sobě herci ty správné látky, skutečně šité ručně. Báječné! Ten příběh je v podstatě klasický Hamlet, ovšem na můj vkus velmi násilný a trochu moc plný krve. Ale velmi jsem si užil část s berserky: Dochovala se spousta amuletů zobrazujících nahé tanečníky, kteří drží kopí a meč, takže to tvůrci rekonstruovali velmi přesvědčivě. 

Ano, když jsem viděl scénu s běsnícími berserky, úplně jsem nadskočil. O nich samotných však víme velmi málo, nebo se mýlím? 

Ne, nemýlíte se. Dochované skaldské balady je popisují jako útočné jednotky norských králů. Podle některých zdrojů operovaly „vlčí kůže“ ve skupinách po dvanácti a nějakým způsobem se pojily s totemovými zvířaty jako vlky a medvědy. Zachovaly se runové kameny, jež o nich někdy hovoří jako o „vlčích mečích“. A víme, že být berserkem se v rodině dědilo. Tito specializovaní válečníci mohli být zasvěceni bohu Odinovi. Problém je, že většina vyprávění, jež k nám doputovala, se podává křesťanskou optikou. Takže se spojení s Odinem často klade naroveň spojení s ďáblem a démony, čímž si berserci vysloužili velmi špatnou reputaci. 

Náš hlavní zdroj poznání tvoří ságy sepsané křesťanským autorem Snorrim Sturlusonem. Do jaké míry nová víra staré příběhy naředila? Jak přesně dokážeme rekonstruovat mentální svět Vikingů a kolik toho přibylo později? 

Ságy byly samozřejmě sepsány o několik století později, v křesťanském světě a v novém společenském kontextu. Ale Snorri často používal skaldskou poezii, přičemž dnes se akademici široce shodnou, že jsou dané verše komponovány ve velmi striktním stylu, který patří k orální tradici. Lehce si můžeme představit večer v dlouhém domě (centrální stavení vesnice, obvykle sídlo náčelníka – pozn. red.), kde se vykládaly příběhy. A jakmile vypravěč skončil, přidal ještě skaldskou báseň, jež vše zdůraznila.

Vyprávění se v průběhu věků pochopitelně měnilo; ale skaldské básně jsou natolik striktní, že když v nich něco pozměníte, ztratí smysl. Takže pokud je chcete recitovat, musíte je podat přesně tak, jak byly složeny. Tudíž představují exaktní zdroj informací, i když se věnují pouze horním vrstvám společnosti. 

Navíc máme anglosaskou kroniku, francké kroniky, a dokonce i spoustu arabských zdrojů. A ty bývají často kvalitní, protože jde nezřídka o výpovědi očitých svědků. Mohli život Vikingů sledovat přímo, takže se nám dochovala řada popisů jejich pohřebních rituálů, jaké zbraně používali a jakou mentalitu měli. Existují doklady o užívání líčení, o stylu oblékání a podobně. Naše archeologické zdroje jsou pak ještě silnější: Arabové například popisují, že byli někteří válečníci vyzbrojeni krásnými meči tepanými stříbrem a ženy nosily na hrudích ozdobné tobolky – což skutečně odpovídá nálezům ve vikingských hrobech. 

Někteří z mých přátel historiků se věnují Slovanům a občas si postesknou, že celou naši dávnou kulturu musejí rekonstruovat z několika málo nálezů. A že těm, kdo se zabývají vikingskou dobou, docela závidí… 

To chápu. Proto taky vždycky říkám, že si k Vikingům nemusíme nic přimýšlet – protože realita byla tak fantastická, že na nic lepšího stejně nepřijdeme.

Kromě toho, že jste historik, jste také reenactor. Co k vás k tomu přivedlo? 

Když jsem studoval na univerzitě v Oslu, potřeboval jsem letní brigádu. A v zábavním parku kousek za městem zkoušeli rekonstruovat dobu Vikingů. Potřebovali přitom studenty, aby ho zabydleli a chovali se, jako by tam žili. Jednalo se o úžasnou možnost zabývat se něčím, co souviselo s mým studiem. Později jsem potkal spoustu lidí, kteří se reenactmentu věnovali vážně, a mnozí pocházeli z akademického prostředí. Takže jsem vyhodnotil, že by mohlo jít o skvělou kombinaci: Uděláte vědeckou práci, nastudujete zdroje a pak všechno trénujete naživo.

Řada věcí se samozřejmě dělá pro radost, ale jsou tam i zcela praktické aspekty poznání – zkoušíte třeba, jak hluboko do masa lze zatnout meč, jak moc v roubených domech táhne a do jaké míry vás ochrání oblečení. Opravdu zvládne dánská obouruční sekera přetnout prase? Ano! (smích). Představuje meč účinnou zbraň v bitvě? Ne! To všechno si můžete sami otestovat. 

Před časem jsem četl knihu o řecko-perských válkách, v níž se autor snažil rekonstruovat fungování falangy. Místo teoretických dohadů si najal tucet reenactorů a stejný počet hráčů amerického fotbalu, načež zkoušel, co je fyzicky možné. Ve výsledku musel zavrhnout řadu tradovaných představ, které si historici vytvořili výhradně na základě vykopávek a obrazů na amforách. Stalo se něco podobného i vám? 

Ano. Ve svých knihách se hodně věnuju válečnictví a tomu, jak se vlastně Vikingové chovali na bitevním poli. Historické zdroje zmiňují dlouhé řady mužů se štíty, které se navzájem překrývají, tedy onu slavnou „štítovou hradbu“. Jenže když totéž zkusíte v reálu, zjistíte, že se vám ji bez ohledu na disciplinovanost štítonošů nikdy nepodaří udržet pohromadě – kromě případu, kdy stojíte na místě. Jenže když dojde na ofenzivu, musíte vše zorganizovat jinak. Ve skutečnosti taky nikdy neuvidíte, že by dvě armády pochodovaly proti sobě: Jedna je vždy statická, zatímco druhá se k ní přibližuje v nějakém útvaru. 

Jiný zajímavý příklad nabízí takzvaná loď z Osbergu. Dochovala se ve skvělém stavu a rekonstruovali ji v muzeu v Oslu. Lidé pak podle ní vytvářeli funkční repliky, na moři však byly nepoužitelné, jelikož se strašně snadno překlápěly. Historici proto přišli s teorií, že se nejednalo o plavidlo válečné, ale určené k zábavě a kratochvílím, které možná mohlo plout po klidných vodách fjordu, s královnou pohodlně usazenou na přídi. Moc smyslu to ovšem nedávalo, až nakonec někdo řekl: Postavme tu loď od základů znova, s použitím tehdejších nástrojů, a vědecky ji otestujme. Vyzkoušejme, jak lidé tenkrát řezali dřevo a jak ho skládali. A ukázalo se, že je loď v muzeu sestavená špatně. Kdyby ji takto původní stavitelé spustili na vodu, taky by nefungovala.

Povíte nám ještě něco o novém seriálu pro National Geographic, na němž jste se podílel? 

Viděl jsem některé záběry a musím říct, že se jedná asi o nejlepší seriál o Vikinzích, jaký existuje. Bere totiž naše znalosti o jejich materiálním světě vážně a lidé, kteří dělají reenactment, opravdu vědí, co dělají. Seriál nabízí to nejlepší, co můžete na dané téma vidět – což neříkám proto, že v něm vystupuju, ale protože si to opravdu myslím.

TIP: Povoláním Viking: Analýza DNA ukázala pravou tvář severských bojovníků

Dámskou módu v časech Marie Terezie určoval versailleský dvůr. Šlechta, která se pohybovala v centru politického a kulturního dění a u dvora usilovala o výhody, musela držet krok a utrácet horentní sumy za přepychové šaty pro dvorské slavnosti a každodenní reprezentaci. Ve Vídni sice kopírovali francouzskou módu, ale s ohledem na obrovské výdaje na dvůr, armádu a správu se snažili regulovat podobu šatstva úředními výnosy. Císař Karel VI. (1711–1740) proto vydal nařízení, ve kterém se jednotlivým stavům předepisovalo, jaké látky mohou užívat, nebo kolik mohou mít zlatých prýmků, krajek a stuh.

Rovněž jeho dcera Marie Terezie ( 1740–1780) se snažila usměrňovat výdaje za módu, proto u dvora zavedla jednotný kostým, který u žen tvořila červená róba protkaná zlatem a stříbrem a ozdobená krajkami.

Rezervovaná, ale elegantní

Decentní a uměřená Marie Terezie si po celý svůj život nepotrpěla na nádheru, nelibovala si v nejnovějších módních výstřelcích, nicméně jako panovnice musela dbát na reprezentaci. Zachovaly se popisy jejího oblečení při korunovaci na českou královnu: „... měla šaty protkávané stříbrem … a hlavu učesanou podle dnešní módy…, ale bez ozdob a čepečků, aby se mohla nasadit koruna.“

Podobně velkolepě byla oblečena i při uherské korunovaci: „Šaty Jejího Veličenstva byly vyšívané v uherském stylu stříbrem a zlatem a velmi bohatě posázené rubíny, smaragdy a diamanty. Živůtek však byl z nejjemnějších krajek a místo obvyklých stuh byly uprostřed převázány nesmírně drahými krajkami s brilianty. (…) Náprsenka Jejího Veličenstva se skládala dole ze samých perel, nad nimiž bylo vidět mimořádně krásné zasazení drahokamů, která byla velmi jemně zasazena do zlata a skládala se rovněž z rubínů, smaragdů a briliantů, s nimiž se shodoval i nákrčník.“

Jako matka nabádala své děti, aby se oblékaly přiměřeně svému věku a nepřeháněly to s ozdobami a šperky. Například jedné z arcivévodkyň napsala: „Oblékej se vždy decentně. Vdaná žena si nesmí dovolit to co mladá dívka. Ostatní by se Tě hned pokoušely přetrumfnout.“  V tomto směru na ni navázal její syn a dědic Josef II. ( 1780–1790), který francouzskou módu nesnášel, proto prosadil nošení vojenské uniformy jako panovníkovo běžné denní oblečení. Okázalost a přepych se zásadně nehodily do jeho světa racionální účelnosti a jednoduchosti.

Královna v černém

Decentnost panovnice neušla pozornosti a například pruský vyslanec hlásil do Berlína: „... celý dvůr včetně císařovny se kromě svátečních dní oblékal velmi prostě, někdy dokonce neslušivě… Její vzhled (Marie Terezie) je vznešený, i když si jej kazí způsobem oblékání, protože jí malá, anglická krinolína, kterou nosí, nesluší.“

Zlom nastal po smrti jejího milovaného manžela Františka Štěpána v roce 1765, jelikož po zbývajících 15 let svého života se oblékala pouze do černých vdovských šatů. Nechala se ostříhat, šperky rozdala dětem a přestala se účastnit rozmařilých dvorských slavností. Zdobila se pouze tmavými smutečními šperky a hvězdou řádu svatého Štěpána. Uchýlila se paradoxně k řešení mnoha aristokratek, které si nemohly dovolit pořizovat na každou významnou slavnost nové reprezentativní šaty, proto nosily jednoduché, černé a levné smuteční šaty.

Image skromné panovnice ale poněkud nabourávají její účetní knihy, z nichž vyplývá, že i jako vdova utratila ročně za vlastní oblečení kolem 30 000 zlatých. Pro představu uveďme, že za stejnou sumu by si mohla koupit 3 000 koní a že dnes by se jednalo přibližně o 30 milionů korun.

Do nové doby

Marie Terezie byla jako mladá dívka odívána do barokních oděvů, ale svou vládu prožila v rokokové éře. Ta se zbavila barokní rozevlátosti, přidala na jemných detailech, značné zdobnosti a dekorativnosti, ale střih šatů víceméně zachovala, jen zdůraznila jeho graciéznost. Typicky rokokový dámský oděv se skládal z krinolíny, spodničky a živůtku s náprsenkou. 

Základem dámského oděvu pro velké dvorské slavnosti byla v době Marie Terezie obručová sukně neboli krinolína (panier) připomínající koš na drůbež či kopuli. Skládala se ze svrchní sukně, která se vpředu trojúhelníkovitě rozevírala směrem dolů, takže odhalovala spodní sukni. Obě se zhotovovaly z nádherných barevných zdobných látek, byly složitě aranžovány, asymetricky řaseny do velkých, hojných záhybů a shrnovány vpředu i vzadu. Nejčastější formou sukně byla takzvané sukně na polský způsob (robe à la polonaise), kdy svrchní sukně byla zdvižena a zřasena dvěma nebo třemi náběry. Inspirovala se polským národním krojem.

Krinolína neboli obručová sukně se skládala z mohutné konstrukce z velrybích kostic. Na ní pak byla aranžována svrchní a spodní sukně. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Vzhledem k tomu, že rokoko bylo posedlé kultem vosího pasu, spočívaly sukně na zvláštní složité kostře na vyztužení, kterou zhotovovali nejčastěji z pěti dřevěných, kovových nebo kostěných obručí. Na konci 18. století se jako výztuha používaly především velmi lehké velrybí kostice. Tato móda měla za následek zdecimování tisíců mořských savců. Obruče poskytovaly velice pevnou oporu, neboť byly spojeny pruhy voskovaného plátna nebo kůže. Toto zařízení se pohybovalo dopředu a dozadu, při chůzi šustilo a vrzalo a působilo velmi nepřirozeně a uměle.

Pro krásu se musí trpět

Několik let po nástupu Marie Terezie na trůn se prosadila nová forma krinolíny (panier à coudes), daleko impozantnější, rozšířená do stran, vpředu a vzadu zploštěná, takže vytvářela úzký ovál široký jeden a půl metru. Sukně byla vysoko vyzvednuta nad pas, tudíž si o ni dáma mohla pohodlně opřít lokty. Jinak si ale příliš velké pohodlí neužila, v tomto těžkém „monstru“ se pohybovala velmi složitě, do dveří mohla vstupovat jen bokem, sedět mohla jen na speciálních širokých pohovkách a pochopitelně nepřicházely v úvahu razantní chůze nebo dokonce popoběhnutí, neboť krinolína by se rozkývala a mohla se zhroutit. Kritici dvorského života z řad osvícenců proto psali o bizarních módních výstřelcích a došli k závěru, že „věk rozumu si ponechává nerozumnou módu“. Krinolína přesto dominovala u evropských dvorů až do Velké francouzské revoluce. 

Od poloviny 18. století se pro méně slavnostní události a volný čas nosila lehčí a jednodušší forma krinolíny (demi panier), skládající se ze dvou samostatných částí, které se na bocích přivazovaly stužkami, přičemž výztuhu tvořily pouze dvě obruče spojené vlněnou, bavlněnou nebo hedvábnou látkou. V této variantě připomínala krinolína sud, zkracovala se na úroveň kolen a část sahající k botám se nastavovala volánem. V 70. letech 18. století se pro cestování a volný čas prosadila ještě jednodušší varianta krinolíny, zvaná considération se dvěma samostatnými podporami na bocích spojenými s korzetem.

Vosí pas

Štíhlost ženského pasu v kontrastu k široké krinolíně pomohl zdůraznit korzet neboli šněrovačka či šněrovaný živůtek vyztužený na bocích kovovými pružinami. Tvořil součást spodního prádla a plnil též funkci podprsenky. Jeho zavedení souviselo s habsburskou dynastií, neboť vznikl ve Španělsku v 16. století. Tvaroval horní část těla do kužele, oblast břicha do špičky a zplošťoval poprsí.

V 17. století byl na francouzském dvoře vyvinut korzet kónického tvaru, který poprsí nezplošťoval, nýbrž ho zvedal, a dodával tak dekoltu krásný tvar. V éře Ludvíka XIV. ( 1643–1715) se po roce 1660 pas začal postupně zužovat, až vyvrcholil vosím pasem. Ženská postava tak připomínala přesýpací hodiny a v rokokové éře spíše kužel. Tato mánie vydržela až do pádu Bastily (14. července 1789). Korzet podporoval rovné držení těla, což vyhovovalo dvořankám, které musely při mnoha slavnostech u dvora dlouhé hodiny stát, neboť sedět směli pouze členové panovnické rodiny a malý okruh nejvyšší šlechty. 

Součástí korzetu byla náprsenka. Zhotovovala se v podobě trojúhelníkovité vložky ze silného kartonu, želvoviny či slonoviny potažených látkou. Zasunovala se vpředu před korzet, z obou stran se připínala na háčky a byla velmi bohatě zdobena výšivkami, krajkami, stuhami a šperky. 

Pod sukněmi se nosila spodnička neboli spodní košile. Chránila tělo a vzácné látky na sukních a dalších částech před potem a dala se snadno vyprat. Kalhotky se u dvora v této době ještě nepoužívaly, byly vnímány jako neelegantní a nepraktické. 

TIP: Barokní módní policie: Co se nosilo kromě paruk a korzetů?

Po smrti Marie Terezie zachvátila evropské dvory vlna anglomanie a móda se pohnula směrem k uvolněnějšímu oblečení z lehkých vzdušných látek, které se přepásalo širokým páskem. Tento trend vyvrcholil v napoleonské éře návratem k antice a empírovou módou včetně odhalování krás ženského těla pomocí výstřihů a průhlednosti materiálů.