V okolí Lososové řeky v americkém Idahu se nacházejí archeologické lokality s velmi starými nálezy. Pocházejí z dob, kdy na americké kontinenty dorazili první lidé. Jednou z těchto lokalit je i Coopers Ferry, kde archeologové v objevili hroty, dalece nejstarší nalezené na amerických kontinentech.

Loren Davis z Oregonské státní univerzity a jeho spolupracovníci nedávno v odborném časopise Science Advances představili soubor hrotů, jejichž stáří určili na 15 800 let. Hroty jsou stále ostré jako břitva, a jak je patrné na zveřejněných snímcích, jsou i velmi pěkné.

Hroty rekordního stáří

V tuto chvíli jde o nejstarší známé hroty objevené na amerických kontinentech. Dosavadní rekord, který pochází shodou okolností rovněž z lokality Coopers Ferry, překonávají o 2 300 let. Současně jsou o 3 000 let starší než nejstarší známé hroty kultury Clovis z Nového Mexika, která byla ještě nedávno považovaná za nejstarší na amerických kontinentech.

Hroty z Coopers Ferry byly nalezeny v letech 2012 až 2017. Teprve nyní byly spolehlivě datovány. Většina z nich je vyrobena z kryptokrystalických silikátů a dva hroty jsou z jemnozrnné vyvřeliny. Dávní tvůrci hrotů získali obě tyto horniny v blízkosti místa jejich nálezu.

TIP: Tání ledu v Norsku odkrylo rozsáhlý soubor tisíce let starých šípů

Vzhledem ke tvaru a velikosti hrotů se badatelé domnívají, že byly určené pro menší šipky, nikoliv pro klasické šípy, natož oštěpy. Rozhodně to podle vědců ale neznamená, že by byly určené k lovu malé kořisti. „Šipky s malými hroty mohou proniknout hlouběji do těla kořisti a způsobit devastující zranění,“ vysvětluje Davis. „S takovými šipkami je možné úspěšně lovit zvířata všech velikostí.“

Česká knížata v první polovině 9. století nevyznávala křesťanství, jako tomu bylo v případě moravských vládců a nadále se klaněla pohanským modlám. Nová víra pronikala do našich končin jen velmi pozvolna. Fuldské anály uvádějí, že 13. ledna 845 dorazilo do Řezna 14 českých knížat, aby přijalo křesťanské náboženství. Doposud se však nenašly žádné stopy po odezvě toho činu. Pokřtění předáci by pro potřeby své nové víry měli stavět kostely. Avšak archeologové žádné pozůstatky po kostelech z prvních dvou třetin 9. století neznají. 

Krátká epizoda

Podle historika Dušana Třeštíka se ze strany českých elit jednalo čistě o politický tah. Přijetí křtu mělo zabránit očekávané válce s východofranským králem Ludvíkem II. Němcem (vládl 843–876) a upevnit mírové vztahy s jeho říší. Když však Ludvík v srpnu 846 vytáhl proti Moravanům, postavili se Čechové se vší rozhodností znovu proti němu a východofranské vojsko zaplatilo za násilný přechod přes české území velmi těžkými ztrátami. O křesťanství tak nemohla již být ani řeč a přijetí křtu tak zůstalo pouhou 19měsíční epizodou, která vedla jen k utvrzení odporu proti nové víře.

První skutečný krok ke christianizaci českých zemí tak učinil až kníže Bořivoj. Fuldské anály k roku 872 o něm hovoří jako o jednom z mnoha knížat Čechů. V průběhu 70. let se však jeho postavení změnilo. Přemyslovec se patrně opíral o úzkou spolupráci s moravským knížetem Svatoplukem (vládl 871–894), která mohla být podle některých indicií podpořena i příbuzenskou vazbou. Bořivoj tak dokázal během několika málo let výrazně upevnit svou pozici a v době přijetí křesťanské víry již vystupoval jako český panovník nebo jako ten, kdo si podobný titul alespoň nárokuje. 

Proč jíš na zemi?

Kristiánova legenda spolu s cyrilometodějskými legendami českého původu popisují křest Přemyslovce následovně: „… až nakonec vláda nad tou zemí (Čechy)připadla jednomu z rodu těchto knížat Bořivojovi… Navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a svého lidu sobě svěřeného svého knížete nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů na podlahu. A tu prý řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: „Jaká běda, ty muž tak vynikající, a nestydíš se, žeš vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti?“

Bořivoj pak řekl: „V jaké nebezpečí bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské?“ Metoděj mu odpověděl: „Staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků…“

Po poučení o víře se kníže s celou družinou vrhl biskupovi k nohám a snažně jej prosil, aby mohl bez prodlení přijmout křest. „Druhého dne poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry… obrodil je přeposvátným pramenem křtu. A když ho ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha.“

Riskantní krok

Historka o knížeti vykázaném od stolu mezi pasáky sviní však není příliš uvěřitelná. O svém křtu Bořivoj nerozhodl sám a nedal se ani přesvědčit Metodějem o jeho výhodách. Rozhodl o něm Svatopluk, který k sobě připoutal Přemyslovcem zvláštním svazkem věrnosti. Přijetí křesťanství jako prostředek uzavření spojenectví patřil v 9. století k velmi rozšířené politické praxi, a to jak v západní francké říši, tak ve východní Byzanci. 

Bořivoj se jistě neodhodlal ke křtu proto, aby nemusel při návštěvách moravského panovníka sedět na zemi, ale proto, aby s ním mohl jednat v zásadě na stejné úrovni, ovšem se zachováním vztahu nadřazenosti a podřízenosti. Ještě nevyhnutelněji platit tento požadavek, pokud chtěl kníže vystupovat jako suverénní reprezentant své země vůči východofranským panovníkům. V tomto ohledu tedy Kristiánova legenda odpovídá skutečnosti. 

Přemyslovec přijetím křtu tak dosáhl zpevnění vlastního postavení, zatímco Svatopluk získal v českých končinách partnera, který dokázal zajistit správu země v jeho prospěch. Jednalo se o snazší řešení, než usilovat o přímou vládu v Čechách, ta předpokládala cestu mnohem náročnější a to jak administrativně, tak po stránce lidských zdrojů. 

Po návratu do vlasti si pokřtěný kníže počínal obezřetně. První kostel, zasvěcený svatému Klimentu, nepostavil v Praze, ale na Levém Hradci u Prahy a usadil tam kněze Kaicha, kterého s ním poslal Metoděj. Volba místa pro první kostel a skutečnost, že s Bořivojem byl do Čech vyslán pouze jeden církevní hodnostář, naznačuje, že Přemyslovec považoval přijetí křtu za dosti riskantní krok. Necítil se dostatečně silný, aby vyvolal rozhodující konfrontaci, při které by spojil christianizaci země s prosazováním silnějších monarchistických struktur raně středověkého státu.

Tento fakt si dobře uvědomovali také čeští předáci. Nehodlali čekat, až si Bořivoj vytvoří zázemí k dalšímu kroku, kterým by dál omezoval jejich vliv a vyvolali povstání, protože kníže „… opouští otcovské mravy a přijímá nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti.“

Meče pod plášti

Přemyslovcovi se nepodařilo vzpouru potlačit a musel se uchýlit na Moravu pod ochranu Svatopluka. V Čechách mezi tím vítězné povstání postavilo do čela země nového knížete, jakéhosi Strojmíra, který žil v té době jako vyhnanec v Bavorsku. Strojimír pocházel pravděpodobně z rodu Přemyslovců a mohl tak uplatnit legitimní nárok na postavení českého panovníka. On nebo jeho otec byl pravděpodobně poražen v některém z nástupnických sporů a odešel do vyhnanství. Podle legend tam prý nově dosazený vladař pobýval tak dlouho, že zapomněl mluvit svou rodnou řečí. To vzbudilo nespokojenost těch, kteří jej povolali na knížecí stolec, neboť se s novým panovníkem nedokázali domluvit.

Bořivojově straně se tak podařilo díky nespokojenosti se Strojmírovou vládou vyvolat novou konfrontaci a Čechy se ocitly na pokraji občanské války. Znepřátelené frakce se ve vypjaté situaci rozhodly vyjednávat. Dohodly se, že vyjdou z Prahy a sejdou se na poli sněmovním, tam mělo zasednout shromáždění, které by volbou rozhodlo, zda bude vládnout ten či onen kníže.

Během tohoto jednání musel ovšem panovat mír a jeho účastníci nesměli být ozbrojeni. Strojmírovi straníci však hodlali příměří porušit a tajně přišli s ukrytými zbraněmi. Domluvili se, že jeden z nich zavolá Proměňme se a po těchto slovech vytáhnou zbraně a pobijí Bořivojovi stoupence. Ti se však o lsti včas dozvěděli a rovněž byli tajně ozbrojeni. Při zvolání smluveného hesla, tak obě strany tasili meče, přičemž Bořivojovi přívrženci dokázali využít momentu překvapení a zahnali nepřátele na útěk. Strojimír tak opět uprchl do ciziny a vyhnaný Přemyslovec byl povolán nazpět. Hned po svém příjezdu splnil slib, který dal, když ještě pobýval na Moravě, totiž že navrátí-li se do Čech, vystaví kostel ke cti Panny Marie. Tento kostel vznikl v Praze.

Bořivoj zemřel roku 889 či počátkem roku 890. Úmrtí teprve 36letého knížete přišlo zřejmě náhle a neočekávaně, protože Svatopluk neměl připraveného nástupce, který by převzal Přemyslovcovu roli představitele moravských zájmů a hegemonie v Čechách. Bořivojův nejstarší syn Spytihněv měl asi 13–14 let a na tak složitou politickou hru byl ještě příliš mlád. Moravskému vládci tedy nezbývalo nic jiného než usednout na knížecí stolec sám. Čechy se tak staly součástí Velké Moravy a její osudy se zdály být rozhodnuty.

TIP: Ve stínu mocných: Jaký byl vztah Čech k Velkomoravské a Francké říši?

Jenže Svatopluk zakrátko následoval Bořivoje na onen svět. Po jeho smrti roku 894 vypukla na Moravě vleklá nástupnická krize a nový český panovník Spytihněv (vládl 894–915) začal hledat podporu u východofranského krále Arnulfa Korutanského (vládl 887–899). K roku 895 je uváděn jako přední z českých knížat, která se v Řezně podrobila sousednímu vladaři. 

Ještě než se pustíme do pátrání po životě jinde ve vesmíru, můžete krátce shrnout, jak vznikl ten pozemský? 

Na naší planetě se první život objevil velmi záhy: Nepřímé důkazy o živých organismech nacházíme už v nejstarších horninách. Z doby před 3,8 miliardy let známe první mikrofosilie svědčící o tom, že již tehdy existoval mikrobiální život hojně a v podobné formě jako dnes. Z uvedeného by se mohlo zdát, že život vzniká poměrně snadno. A potom jsme tu my, lidé, coby inteligentní bytosti. Ačkoliv to tak nevypadá, evoluce člověka se odehrála poměrně rychle. 

Mohla by být Země svými podmínkami vhodnými pro život ojedinělá? 

To asi ne. Vesmír je skutečně obrovský, jenom v naší Galaxii máme asi tři sta miliard hvězd a minimálně stejný či vyšší počet planet. Víme, že je vesmír plný organických látek – stavebních kamenů života. Nacházejí se v meteoritech, kometách, na planetách i v mezihvězdném prostoru. Nic z toho pochopitelně nedokazuje, že by mimozemšťané museli být hned „za humny“, ale jde o důvod k mírnému optimismu.

Přesto dřív převládal názor, že je Sluneční soustava „mrtvá“ a že jedinou naději na nalezení života skýtají planety podobné Zemi kdesi u vzdálených hvězd... 

Výzkum vesmíru tehdy zasáhlo zklamání z toho, že se nepotvrdily různé romantické představy – že na Marsu budou Marťané a na Venuši džungle. Ikonickými snímky té doby se staly fotografie pustého a prázdného Měsíce. Přitom již začaly přicházet záběry ledových měsíců vnějších planet, které naznačovaly výskyt podpovrchových oceánů, tedy vody, a tím i možnost vzniku života.

Horkými adepty na mimozemský život se staly také exoplanety. Potvrzují to i výsledky nejnovějších výzkumů? 

Výzkum exoplanet v současné době nabírá na tempu. V posledních deseti letech jsme získali nové informace o planetách, které se velikostí a přijímaným slunečním zářením podobají Zemi. Bohužel o nich stále víme poměrně málo: Naprostou většinu exoplanet totiž detekujeme pouze nepřímo, což limituje množství informací, jež o nich můžeme získat. 

Než si tedy položíme otázku, kde bychom mohli živé formy mimo naši planetu hledat, jaké jsou vlastně hranice života? 

Země je doslova plná života, který je mnohem přizpůsobivější, než bychom si mohli myslet. Najdeme tu i organismy odolávající extrémním podmínkám, takzvané extrémofily. Dokážou existovat v teplotách nad bodem varu, ve výjimečně slaném prostředí, v roztocích kyselých i zásaditých nebo za extrémních tlaků – i vyšších než na dně Mariánského příkopu. Některé bakterie prosperují také v bezprostřední blízkosti jaderných reaktorů a snesou až desettisíckrát vyšší dávky radioaktivity než člověk. 

Můžeme vůbec život definovat tak, abychom obsáhli veškeré jeho projevy? 

NASA ve svém astrobiologickém výzkumu definuje život jako sebeudržující se systém schopný darwinovské evoluce. V ní se skrývá schopnost reprodukovat se a předávat dědičnou informaci. Pokud by život vytvářel pouze identické kopie, nevyvíjel by se. 

Jaké podmínky musejí být splněny, aby mohl život vzniknout? 

Život jako chemický systém by zřejmě musel existovat na bázi nějaké tekutiny coby rozpouštědla, v níž by docházelo k chemickým reakcím. Je těžko představitelné, že by obdobný proces mohl fungovat třeba v plynném či pevném skupenství. Další předpoklad tvoří přítomnost molekuly, jež by představovala nosič informace. Nám známé organismy využívají molekuly DNA a RNA, ale mohou existovat i jiné, které by mohly danému účelu sloužit. Některé se již podařilo i chemicky syntetizovat.

Dále musíme mít takzvané strukturální molekuly, jež tvoří tělo organismu, umožňují mu existovat a provádět jednotlivé životní děje. U nás zmíněnou schopnost zajišťují proteiny. A samozřejmě život potřebuje neustálý přísun stavebního materiálu a především energie – už jen na to, aby mohl existovat. Bez energie není možné celý systém organismu udržovat proti rozkladným silám a nebylo by bez ní možné ani rozmnožování. Právě energie umožnuje životu udržet vysokou organizovanost, a třeba ji v průběhu biologické evoluce dokonce zvyšovat. 

Pokud tedy budeme mimo­zemský život hledat, kde a jak daleko to bude?

Musíme si správně definovat, jaký mimozemský život chceme hledat: jestli jakýkoliv obecně, včetně toho mikroskopického, který může být i docela blízko, nebo nám půjde o inteligentní bytosti a civilizace. Ale jistě se shodneme, že z praktického hlediska nás budou zajímat místa, jež leží blízko a kde je šance na setkání alespoň hypoteticky reálná.

Jak vlastně v daném kontextu definovat pojem inteligence?

S její definicí je to ještě těžší než s definicí života. Nás astrobiology zajímají bytosti, které s námi dokážou navázat kontakt nebo k nám přiletět. Protože pokud se jedná o netechnické civilizace, nemáme se s nimi prostě jak setkat.

Skutečně by mohli mimozemšťané existovat?

Ano, je to vědecká možnost, mohli by existovat. Představa, že tam někde mohou být, je z výše uvedených předpokladů logická. Bohužel nás zatím nenavštívili, nemáme ani žádné zkamenělé talíře třeba z doby druhohor. Pokud tu tedy někdy byli, nezanechali žádné důkazy a ani s námi nenavázali kontakt.

Dá se očekávat, že by inteligentní mimozemské bytosti mohly být humanoidního typu? 

Občas se setkáváme s argumentem, že člověk představuje tu nejvhodnější bytost a nic lepšího evoluce vymyslet nemůže. Na druhou stranu vidíme, že jiné druhy k humanoidní podobě netíhnou. Sice mají třeba končetiny a oči, ale v úplně jiném počtu. Proto bychom mohli u mimozemšťanů očekávat i velmi exotický zjev. Inteligence totiž nepředpokládá nějakou vnější konkrétní fyzickou podobnost.

Na druhou stranu se evoluce někdy označuje jako konvergentní… 

Konvergentní evoluce znamená, že za podobných podmínek dojde vývoj často k podobným výsledkům. Což ovšem nemusí platit absolutně. Navíc se i zmíněné podmínky mohou značně různit. Život však omezují zákony fyziky, chemie a geometrie, které platí vlastně v celém vesmíru.

Takže by ve vesmíru nemohl žít třeba obří hmyz nebo členovci, jak je známe z některých sci-fi filmů? 

Obrovský hmyz či členovci, to asi nepůjde. Jejich velikost je dána mimo jiné principem stavby vnější kostry. Například nohy hmyzu nejsou svým charakterem určeny k nesení velké hmotnosti. Další problém by pak jistě představoval princip dýchání. Pozemský hmyz nemá krevní oběh: Kyslík získává vzdušnicemi, které jej sice vedou do těla, ale tam se pak rozvádí difuzí. Pokud by ovšem hmyz dosahoval velikosti slona, jenom s difuzí by si určitě nevystačil. Je zkrátka specialistou na malé rozměry.

V dávné minulosti byl přitom větší. Jak tehdy přežívaly například obří vážky? 

V prvohorách opravdu žily vážky o velikosti racka. Tehdy však bylo v ovzduší víc kyslíku, a tak se limit rozměrů hmyzu uvolnil. Existovaly rovněž dvoumetrové stonožky, což bylo ovšem zase dáno „stonožkovitým“ tvarem jejich těla. Pokud bychom se tedy ve vesmíru setkali s hmyzem o velikosti člověka, pak by to bylo na planetě s extrémně nízkou gravitací či hodně kyslíkatou atmosférou, nebo by tito živočichové museli používat nějaký sofistikovanější systém dýchání. Obří hmyz skutečně nepatří k tomu nejpravděpodobnějšímu.

Má tedy evoluce vůbec na výběr?

Určitě má. Dokonce i tam, kde ji svazují zákony fyziky a geometrie, se může projevit poměrně kreativně. Vezměme si třeba oko: Fyzikální princip je poměrně jasný – čočka soustřeďuje světelné paprsky, které dopadají na sítnici a vytvářejí tam obraz. Ale systém jeho zaostření se u různých organismů liší. U člověka čočku deformují svaly a změnou tvaru se posouvá její ohnisko, zatímco ryby čočku nedeformují, ale pohybují s ní zepředu a dozadu jako s lupou. A pavouci ji mají pevnou a hýbou pouze sítnicí.

Lze přesto předpovědět, jak by mohla mimozemská inteligentní techno­logická bytost vypadat? 

Mimozemšťané by pravděpodobně museli mít ruce nebo jejich obdobu a dále dobře vyvinuté smysly, aby mohli manipulovat se svým okolím, vnímat ho a používat nástroje. Museli by být komunikativní, tvořiví a společenští a starat se o svoje potomky, aby si dokázali předávat poznatky a zkušenosti. Radioteleskop nebo kosmickou loď by totiž bez čerpání ze zkušeností ostatních nikdo sám nepostavil. Určitě by hodně záleželo i na jejich biologické podstatě.

Proč je tedy nevidíme, když „tam venku“ asi mohou být? Spočívá příčina ve velkých vzdálenostech? 

Z technického hlediska víme, že cestovat na mezihvězdné vzdálenosti ve vesmíru není nemožné. Takže pokud by se jednalo o technologicky vyspělé civilizace, mohly by nás navštívit. I když mezihvězdné vzdálenosti jsou samozřejmě obrovské a my něco takového zatím ani zdaleka nedokážeme.

Existuje nějaký příměr z praxe, který by nám pomohl si takové vzdálenosti představit? 

V roce 2018 jsme v povodí Vltavy vytvořili planetární stezku v měřítku jedna ku milia­rdě. Na trase dlouhé třináct kilometrů lze tudíž putovat od makety Slunce až k maketě planetky Sedna. Kdybychom však chtěli takto dojít k nejbližší hvězdě, mohli bychom ji umístit na druhý břeh Vltavy – ale s tím, že bychom na cestě k ní museli obejít zeměkouli. O takový rozdíl se tedy jedná: mezi výletem na jedno odpoledne a cestou kolem světa.

Mohly by nám moderní technologie v kosmickém průmyslu dát určitou naději? 

I při rychlostech současných kosmických lodí by cesta trvala velmi dlouho. Voyager 2 by se svými sedmnácti kilometry za sekundu letěl k Proxima Centauri osmdesát tisíc let. Raketa, která by se průletem kolem Slunce urychlila na sto deset kilometrů za sekundu, by tam putovala dvanáct tisíc let. Navíc se hvězdy samy pohybují, a to rychleji než naše sondy. Kdyby k Proximě Centauri některá z raket dorazila, stálice by tam na ni už nečekala.

A pokud bychom dokázali vyrobit vesmírné plavidlo s technologií vyspělého jaderného štěpení?

Pak by ke zrychlení určitě došlo. Taková mise by trvala už jen stovky či desítky let – ale i tak by se jednalo o velmi náročnou cestu, a to z hlediska energie, času a také biologie člověka. Pokud by šlo o loď s posádkou, tedy nikoliv například s umělou inteligencí, musely by se zajistit životní funkce dvěma a více generacím mezihvězdných cestovatelů. Navíc i v případě využití vyspělých technologií přetrvá problém s množstvím paliva, které bude muset loď nést – odhadem by mělo srovnatelnou hmotnost s pyramidou v Gíze. 

Můžeme se domnívat, že by mezihvězdné cestování zvládly vyspělé mimozemské civilizace?

Je možné, že by mimozemšťané nemuseli sdílet naše biologická omezení a mohli by například žít déle než my. Nebo by mohlo jít o civilizace tak vyspělé, že by využívaly umělou inteligenci, pro kterou by prostor a čas tolik neznamenaly. Případní návštěv­níci by nás jistě technologicky vysoce převyšovali.

Připustíme-li možnost, že by mohli cestovat a kolonizovat planety, protože by se pohybovali nějakým procentem rychlosti světla a rozmnožovali se geometrickou řadou jako pozemšťané, mohli by naši Galaxii kolonizovat řádově za desítky či stovky milionů let. Žádný takový kolonizační pokus však zřejmě neproběhl, protože pokud by k němu došlo, pozemský život by asi ani nevznikl.

Nabízí se tedy otázka: Kde všichni jsou? Pokud bychom vyloučili mezihvězdné cestování, můžeme předpokládat, že by nás mimozemšťané kontaktovali jinak? 

Rozhodně by šlo o proveditelnější způsob. Ale abychom mohli uvažovat o nalezení cizích signálů, museli bychom se s mimozemšťany shodnout na volbě komunikačního média. Coby první prostředek se zvažovalo rádiové vysílání, ale nyní se jako vhodnější ukazují lasery. Světelný záblesk totiž umožňuje přenést víc informací za jednotku času a s menším množství energie. Další možnost by představovalo záření gama.

Pátrání po mimozemských civilizacích, označované jako CETI z anglického „communication with extraterrestrial intelligence“ nebo SETI alias „search for extraterrestrial intelligence“, probíhá už šedesát let. Podařilo se zachytit signály, které by na ně mohly poukazovat?

V šedesátých letech vznikly první obří radioteleskopy, které by byly schopné navázat rádiový kontakt i na mezihvězdné vzdálenosti. Velmi vážně se předpokládalo, že je spojení s mimozemšťany jen otázkou času. V roce 1967 se tímto způsobem podařilo objevit první pulzar a o dva roky později rovněž první kvazar. V roce 1977 zaznamenal teleskop Big Ear v Ohiu velmi silný signál, dokonce o mnoho řádů nad úrovní šumu, ale dodnes se neví, o co šlo. Ukázal se na frekvenci, na níž by mimozemšťané mohli vysílat, přicházel však z oblasti, kde se nevyskytují žádné blízké hvězdy. Uvažovalo se například o prolétajícím hvězdoletu či nějakém utajeném vojenském satelitu. V oblasti se tehdy nacházely i dvě komety, ale zda by mohly vygenerovat tak silný signál, to nevíme.

Hodně pozornosti vyvolal také údajný signál od Proximy Centauri z roku 2019, nicméně později se ukázalo, že šlo spíš o pozemské rušení. V současnosti nemáme žádný vesmírný program, který by neustále monitoroval celou oblohu. Šance najít nějaký mimozemský signál je tudíž malá.

Probíhá projekt SETI i dnes? 

NASA ho již nepodporuje, ale stále ještě probíhá jinde ve světě i v rámci nevládních organizací. Podařilo se již zachytit několik sporných signálů, ale bohužel žádný, který by se dal nepopiratelně připsat mimozemšťanům.

Bylo by možné pátrat i po vedlejších produktech extrémně vyspělých civilizací?

V rámci nadšení z šedesátých let byla sestavena i takzvaná Kardašovova škála. Vytvořil ji ruský badatel Nikolaj Kardašov, který vycházel z předpokladu, že lidská civilizace plynule zvyšuje spotřebu své energie. Civilizace prvního stupně, planetární, používá veškerou energii dostupnou na dané planetě. Lidstvo se podle této škály nachází teprve na hodnotě 0,7, takže naštěstí nevyužívá všechnu energii na Zemi, protože by to znamenalo naprostou destrukci pozemské přírody.

Civilizace druhého stupně, stelární, využívá energii odpovídající výkonu hvězdy a třetí stupeň koresponduje s energií celé galaxie. Takové civilizace by byly ve vesmíru nepřehlédnutelné a snáz detekovatelné i v galaktických měřítkách. Daly by se tak odhalit třeba na základě produkovaného odpadního tepla, pohonu hvězdoletů, megastruktur či hvězdného inženýrství. 

V současné době se v dané souvislosti hovořilo o Tabbyině hvězdě neboli KIC 8462852. Nepravidelným způsobem totiž pohasíná a zjasňuje, tudíž se uvažovalo, zda se na její oběžné dráze nebuduje nějaká megastruktura – třeba určená k získávání energie. O umělém původu se přemýšlelo i v souvislosti s rychlými rádiovými záblesky, které jsou velmi intenzivní, a mohly by tedy tvořit produkt vzdálených supercivilizací. Nic z toho se však zatím nepotvrdilo.

A mohli bychom se naopak pokusit kontaktovat mimozemšťany my?

Zmíněná představa je ještě starší než samotné rádio. V devatenáctém století vznikly v souvislosti s vírou v marsovské civilizace myšlenkové experimenty k upoutání jejich pozornosti. Naštěstí se nikdy nerealizovaly, protože šlo o dost děsivé nápady – třeba vykácet lesy na Sibiři do tvaru Pythagorovy věty nebo vylít petrolej na Saharu a zapálit ji.

V roce 1891 byla vyhlášena Guzmanova cena s finanční odměnou sto tisíc franků za navázání komunikace s mimozemšťany. Měla však kuriózní podmínku, že nesmí jít o Marťany, protože s jejich existencí se tehdy prostě počítalo. Ještě kurióznější bylo, že byla vyplacena: Obdržela ji posádka Apolla 11, která poprvé navázala kontakt mezi Zemí a Měsícem – ale na obou stranách byli lidé. 

Jak bychom tedy mohli a měli postupovat dnes? 

Důležitý je už výběr cílů: Buď můžeme vysílat do všech směrů, ale takový signál se rychle rozptýlí a splyne s šumem vesmíru. Nebo bychom mohli vysílat cíleně, ke konkrétním hvězdám do vzdálenosti přibližně sta až tisíce světelných let. Takové signály by dokázaly zachytit podobné přístroje, jaké máme my. Jde samozřejmě také o délku vysílání – ojedinělé krátké signály se snadno přehlédnou a obtížně se identifikují. 

V roce 1974 byla k potenciálním mimozemským civilizacím vyslána zpráva z radioteleskopu v Arecibu. Uspěla?

Její cíl představovala hvězdokupa M13 v souhvězdí Herkula, vzdálená od nás dvacet dva tisíc světelných let. Vědci se ve zprávě snažili vysvětlit čísla, chemické prvky, lidské postavy, schéma Sluneční soustavy a také schéma radioteleskopu, z nějž se vysílalo. M13 však bohužel představuje kulovou hvězdokupu a je sporné, zda v těchto stelárních uskupeních můžeme očekávat planety. Odpověď by navíc mohla přijít až za čtyřicet čtyři tisíc let.

Uskutečnily se i jiné podobné pokusy, které bychom mohli označit jako METI neboli „messaging to extraterrestrial intelligence“ – tedy právě „posílání zpráv mimozemským civilizacím“?

Aktivní vysílání METI probíhá od roku 1962, ale ve velmi malém pokrytí v čase i prostoru. Vysílala se například živá těreminová hudba, sekvence enzymu rubisco, zprávy ze sociálních sítí či vzkazy poskytnuté veřejností. Šance zastihnout mimozemšťany popsaným způsobem je však poměrně mizivá, pokusů se odehrálo jen málo a trvaly velmi krátce.

Pokud by v budoucnu ke kontaktu s inteligentními mimozemšťany skutečně došlo, jaké chování u nich předpokládáme?

Asi vás zajímá, jestli by uvažovali stejným způsobem jako my a zda bychom jim dokázali porozumět. Protože by se jednalo o tvory vzešlé z evoluce jako my, zřejmě by také nejčastěji mysleli na sebe, nebyli by to ďáblové ani svatí a ani bych nečekal, že půjde o nějaké moudré učitele, kteří vyřeší všechny naše problémy a nebudou za to nic chtít. Také proto bych při kontaktu s nimi doporučoval rozumnou dávku opatrnosti.

TIP: Pátrání po životě ve vesmíru: Proč mimozemšťané mlčí?

I když se v některých pramenech uvádí, že byl jedlý kaštan dovezený do Evropy z Malé Asie v 5. století našeho letopočtu, Francouzi by s tímto tvrzením určitě nesouhlasili. Jejich galské dědictví totiž říká něco jiného a opírá se o objevy fragmentů kaštanového dřeva pocházejících z prehistorických dob v Charente a v Cantalu. Francouzi se ve sporech o původu kaštanu opírají především o to, že se jeho plody používaly při magických rituálech. Ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Itálii byly kaštany základní potravou celé populace. Zejména v horských oblastech, kde nerostou obiloviny, byly obzvlášť důležité v časech potravinového nedostatku. 

V 19. století se v toskánských horách po dobu šesti měsíců v roce konzumovaly prakticky pouze kaštany. V srdci francouzské Korsiky se zrodila skutečná civilizace kaštanu. I ve 20. století jedli Korsičané velké množství kaštanového chleba. Méně kvalitní kaštany se po­užívaly ke krmení hospodářských zvířat, což se výrazně projevilo na kvalitě a chuti jejich masa. Jedlé kaštany jsou oblíbené po celé Francii, lyonská odrůda Marron de Lyon dává velké plody, jež vynikají skvělými chuťovými vlastnostmi a jemnou, sladkou dužinou. Tuto odrůdu vyhledávají cukráři i kuchaři, plody se používají také pro kandování.

Velkými milovníky kaštanů jsou i Italové, v některých regionech je stále považují za součást lidových tradic. Třeba v italském Piemontu se kaštany jedly jako rituální jídlo v předvečer svátku Všech svatých. 

Jedlý kaštan by se neměl zaměňovat s kaštanem koňským. Poznáte jej tak, že má jiný obal slupky. Má dlouhé, hustě seskupené ostny, zatímco u koňského kaštanu jsou na obalu slupky malé, krátké ostny, mající mezi sebou větší mezery.

Použití v kuchyni

Jedlé kaštany se ve Francii používají do sladkých i slaných pokrmů. Můžete je najít v pečených i nepečených dezertech (truffles, dorty, pěny), jsou součástí slaných i sladkých koláčů, pyré, jedí se s různými druhy masa, hlavně drůbežím, jehněčím a zvěřinou. U drůbeže se používají jako nádivka, u zvěřiny jako příloha. Mohou se restovat se šalotkami a koprem, podávají se k rybám. Poměrně dobře si rozumějí s jídly obsahujícími slaninu. Připravuje se z nich i vegeta­riánská paštika s vínem. 

Klasická kaštanová nádivka na drůbež je velmi jednoduchá. Obsahuje pouze nasekané vařené kaštany, sůl, pepř, vejce, strouhanku a bylinky (petržel, šalvěj, tymián, rozmarýn). Krocana plněného touto nádivkou najdete na mnohých vánočních stolech po celé Francii. Kaštany můžete třeba naplnit vydlabané dýně. Nakrájená dužina se smíchá s houbami, jemně nasekanými kaštany, osmahne se na olivovém oleji, dochutí česnekem, bylinkami (třeba petrželkou) a muškátovým oříškem. Před naplněním můžete přidat strouhaný sýr a následně dýni zapéct v troubě předehřáté na 200 °C. 

Jestliže rádi zkoušíte alternativní mouky, určitě zkuste i tu kaštanovou. Je přirozeně bezlepková, je skvělou náhradou mouky pšeničné a lze z ní upéct chutný a výživný chléb. Hodí se také na přípravu palačinek nebo dortů. Poznáte ji podle typicky hnědé barvy, má jemnou, nasládlou chuť. K získání kilogramu kaštanové mouky potřebujete celkem čtyři kila plodů.

Při použití kaštanů v kuchyni je potřeba mít na paměti, že jsou navzdory svému pevnému vzhledu poměrně náchylnou surovinou na teplo a vlhko. Po odstranění slupky by se měly vždy dokonale usušit. Loupané kaštany vydrží v lednici po dobu jednoho týdne, jsou-li skladovány ve vzduchotěsném boxu. Na zimu se zamrazují. Pokud kupujete nebo sbíráte jedlé kaštany, dobře si je prohlédněte. Kaštan by měl být lesklý a v ruce těžký, neměla by se mu oddělovat kůra od dužiny. Dobře zkontrolujte, jestli není napadený plísní.

Pro zdraví

O kaštanech jako o svíravém léku píše ve svém díle Materia medica i řecký lékař Dioscorides. Byly však i neodmyslitelnou součástí středověkého léčitelství. Svatá Hildegarda často radila jíst kaštany oslabenému člověku, protože jeho srdce nabude znovu sílu a radost. Pracovala s plody, listy i kůrou, indikovala kaštany při bolesti jater, sleziny a žaludku i dně. Poznala je také jako velmi dobrý prostředek pro léčbu domácích zvířat při epidemiích. 

Kůra kaštanu obsahuje 8–14 % tříslovin, které mohou za její svíravý účinek, v naturopatických receptech ji lze nahradit dubovou nebo bukovou kůrou. Působí jako žilní, svalové a nervové tonikum, je antiseptická. Indikuje se při potížích krevního oběhu, křečových žilách a hemoroidech. Plody kaštanu mohou ulevit při zažívacích potížích. Kaštany jsou dobrým prostředkem pro snížení špatného cholesterolu v krvi a rizika vzniku kardiovaskulárních chorob, žlučových kamenů a odstranění žlučníku, hovoří se také o jejich prospěšnosti v rámci prevence rakoviny střev. 

Dnes se používá jedlý kaštan ve formě nálevů z listů, tinktur nebo jako potravinový doplněk. Listy obsahují třísloviny, sliz a flavonoidy. Mají antibakteriální, stahující (stahují sliznice) a sedativní vlastnosti. Jsou indikovány ke zklidnění respiračních onemocnění a ke zmírnění bolestí zad a revmatismu. Jehnědami jedlého kaštanu se léčí průjem. Plody kaštanu mohou pomoci při trávicích potížích.

Kaštan jedlý se indikuje při infekcích dýchacích cest, bolestech v krku, černém kašli, bronchiálním kataru, silném kašli, bolestech pohybového aparátu (revmatismus, bolesti kloubů, lumbago) a při různých infekcích kůže. K léčbě černého kašle, bronchitidy, záchvatů kašle, bolesti v krku se dávkuje 2 až 5 g suchých listů do šálku studené vody, přivede se k varu, poté se odstaví z plotny a nechá čtvrt hodiny vylouhovat. Po scezení pijte jeden šálek třikrát denně. V případě potřeby můžete několikrát denně vykloktat hrdlo vychlazeným výluhem.

Kaštany jsou bohaté na škroby a velmi výživné, 100 gramů obsahuje 200 kalorií. Zároveň představují dobrý zdroj vlákniny. Surové kaštany obsahují nejméně dvakrát tolik sacharidů než většina ostatních ořechů a olejnatých semen (vlašský ořech, lískový ořech, pekanový ořech), proto nejsou vhodné pro low carb nebo keto dietu. 

TIP: Velký zázrak v malém balení: Co jste možná nevěděli o česneku a cibuli

Kaštany nemívají takřka žádné kontraindikace. U lidí s potravinovou nesnášenlivostí ořechů a dalších olejnatých semen se může po jejich konzumaci vyskytnout alergická reakce. Nedoporučují se ani lidem, kteří měli problémy s močovými a ledvinovými kameny. Diabetici by se o jejich konzumaci měli poradit s ošetřujícím lékařem, protože jsou bohaté na uhlohydráty.

Měřeno tím, jak rozšířená je znalost jeho jména, můžeme zřejmě považovat Ježíše za nejslavnější osobnost v novodobých dějinách lidstva. Křesťané věří, že Ježíš Nazaretský byl živým vtělením božího syna, vliv jeho jména však daleko přesahuje hranice křesťanství. Postava Ježíše je součástí kulturní historie nás všech a všechny nás nějakým způsobem ovlivnila, ať už přímo nebo nepřímo. Nejen křesťané, ale i vyznavači jiných náboženství automaticky přijímají tvrzení, že Ježíš existoval. Ale nejen to, jeho existenci akceptuje i mnoho ateistů. Prostě řečeno: i lidé, kteří nevěří v Boha, často příliš nepochybují o tom, jestli někdo jako Ježíš Kristus vůbec byl. Zřídka nás napadne, že samotná podstata toho tvrzení může být trochu vratká.

Hlavní otázkou není, jestli Ježíš Kristus existoval, ale spíš co přesně si v této souvislosti představujeme pod slovem „existoval“. Jeho legenda je tak velká a natolik vlivná, že se těžko můžeme spokojit s několika pochybnými útržky důkazů. Pokud zjistíme, že je Kristův mýtus složen z ústně předávaných historek o několika různých lidech, dá se to brát jako důkaz? Pokud Ježíš Nazaretský žil, ale prakticky nic o něm nevíme s jistotou, dá se ještě považovat za významnou reálnou postavu, nebo „jenom“ jednu z nejdůležitějších legend moderní civilizace? 

Problém předpojatosti

Když se rozhodnete získat základní informace o vědecké debatě nad Ježíšovou existencí, obvykle narazíte na tvrzení zhruba tohoto znění: „Většina vědců zabývajících se Biblí se dnes shoduje, že Ježíš Kristus existoval.“ Je to jednoduchá věta, která obvykle postrádá důležitý dodatek: Badatelé zabývající se Biblí jsou často sami věřící, nejčastěji křesťané, vzácněji muslimové nebo židé. Jak víme, křesťanská, muslimská i židovská náboženská tradice obecně akceptuje Ježíše jako skutečnou osobu, jen mu připisuje rozdílný význam a popisuje jej trochu odlišně. 

Pravda je taková, že vědecká shoda v tomto případě neznamená potvrzený fakt. Nemáme a pravděpodobně nikdy nebudeme mít dostatek informací na to, abychom mohli s konečnou platností tvrdit, že Ježíš žil. Debata je a vždycky bude otevřená. Je potřeba si uvědomit, že historické záznamy o Kristu jsou velmi omezené a jejich původ bývá nejistý, takže poskytují veliký prostor k výkladům podle toho, jak se kterému badateli hodí. To samozřejmě neznamená, že jsou všichni zlovolní lháři – jenom mívají tendenci hledat v historických záznamech potvrzení svých už předem hotových domněnek.

Co nás tedy vede k neochvějnému přesvědčení, že konkrétní muž jménem Ježíš před dvěma tisíci lety kráčel po zemi a že to byl právě on, kdo založil dominantní světové náboženství? Začněme tam, kde se o něm dočteme nejvíce, tedy v Bibli.

Máme věřit Písmu?

První argument pro tvrzení, že Ježíš byl reálná postava, je nejoblíbenější a zároveň nejslabší: píše o něm Bible. Zdá se to tak prosté. Ano, křesťanské Písmo svaté je zdaleka nejrozsáhlejším zachycením Kristova mýtu, který máme. Jakmile se však zvědavě pustíte do zkoumání, jak a kdy Bible vlastně vznikla a co přesně říká, začnete objevovat nesrovnalosti.

Je obecně známo, že o Ježíšovi vypráví takzvaný Nový zákon, druhá ze dvou hlavních částí Bible. Stěžejní část Nového zákona tvoří čtyři evangelia neboli čtyři základní svědectví o Kristově životě, a tyto výpovědi jsou připisovány mužům jménem Lukáš, Marek, Matouš a Jan. První trhlinu však Nový zákon dostává už ve chvíli, kdy se začneme ptát, kdo tito lidé vlastně byli. Evangelia jsou totiž ve skutečnosti anonymní, což dnes většina historiků nepopírá a mnohá vydání Bible na to výslovně upozorňují. Teprve zpětně byla evangelia připsána jmenovaným osobám a nemělo jít ani tak o autorství jako spíš o způsob, jak mezi těmito čtyřmi texty rozlišovat a udělat v nich pořádek. 

Tento krok ovšem nezabránil dalšímu zmatku, na nějž se často zapomíná: Jednotlivá evangelia si protiřečí, a to často poměrně zásadně. Přestože má jít o převyprávění výpovědí těch samých očitých svědků, symboličtí autoři od Lukáše až po Jana se neshodnou například v tom, jak se vlastně odehrálo Kristovo zmrtvýchvstání. V jednom evangeliu byl hrob objeven už otevřený, jinde musel být kámen nejprve odvalen.

Rozchází se také zprávy o tom, kdo a kde vzkříšeného Krista spatřil a jestli se při události zjevil jeden anděl, dva andělé, nebo vůbec žádný. Matoušovo evangelium jako jediné obsahuje tvrzení, že celou událost doprovázelo silné zemětřesení, po kterém se otevřely další hroby, mrtví ožili a procházeli se v hojném počtu po Jeruzalémě. 

Co víc, Nový zákon nepochází z doby, kdy měl podle křesťanů jejich Mesiáš žít. Jeho jednotlivé části vznikaly desítky až stovky let poté a v průběhu času byly některé zcela opuštěny, protože se ukázalo, že šlo o podvrhy. Bibli je zkrátka potřeba vnímat jako text, který se nezrodil s úmyslem co možná pravdivě a střízlivě předat fakta. Autoři jednotlivých textů i lidé, kteří později tyto texty vybírali a skládali dohromady, se snažili především podpořit vnímání světa tak, jak jej považovali za správné. Nekladli žádné nároky na nepředpojatost svědků, nevnímali rozdíl mezi mýtem a realitou tak, jak jej dnes vnímáme my.

A nebyl v tom nutně zlý úmysl, i když některým církevním představitelům skutečně šlo především o upevnění vlastní pozemské moci. Tito křesťané byli jednoduše přesvědčeni o tom, co je správné, mravné a hodné šíření, a podobu Bible této představě přizpůsobovali. 

Venku ticho po pěšině

Bible by však logicky neměla být jediným pramenem, který Ježíše zmiňuje. Existence tak významného proroka přece nemohla uniknout dějepiscům a dalším vzdělancům, kteří ke křesťanskému kultu přímo nepatřili. Proč tedy o Kristu nemáme celé stohy dobových historických záznamů nezávislých na Bibli? Rozumně uvažující člověk bez bližších informací by možná řekl: třeba v prvním století našeho letopočtu dějepisectví příliš nekvetlo, nebo se z té doby zachovalo jenom málo dokumentů. Takové vysvětlení by jistě dávalo smysl, potíž je ale v tom, že to není pravda. V prvním století našeho letopočtu bylo píšících učenců mnoho a jejich díla jsou nám známa.

Co třeba takový Lucius Annaeus Seneca, známý římský autor a moralista, který žil ve stejné době, do které se obvykle datuje Kristův život? Pro Seneku by nový duchovní vůdce, kterého následují zástupy Židů, měl být velmi zajímavým tématem! V jeho díle se však neobjeví ani jednou. Totéž platí pro židovské autory, jako byl například Justus z Tiberiady. Ani ten se ve svých spisech o Ježíšovi nezmiňuje, přestože by k tomu měl důvody. Historické texty zahrnující Ježíše Krista se začínají ve větším počtu objevovat až mnohem později. Snaha dát křesťanství jednotnou podobu, a tedy i jednotné posvátné písmo, nabrala na síle teprve ve druhém století našeho letopočtu, ostatně někdy v této době se také poprvé vyskytuje doložený záznam použití slova „křesťan“.

Výjimku tvoří Flavius Josefus, učenec židovského původu, jehož spis Židovské starožitnosti obsahuje celkem tři zmínky, v nichž identifikujeme Ježíšovo jméno. Ani v tomto případě však věci nejsou tak jednoduché. Dnes už s jistotou víme, že přinejmenším některé části tohoto Josefova díla jsou podvržené, a pravost těch pasáží, které zmiňují Krista, je předmětem sporu. 

Mýty na základech jiných mýtů

Kde se tedy Ježíšova postava vzala a na co navazuje? Ovlivnila dějiny lidstva jako téměř žádná jiná, to ale neznamená, že jde o zcela jedinečný příběh. Mýtus o spasiteli se vyskytoval v různých kulturách dlouho před počátkem křesťanství a leckdy se podobal tomu, co se dočteme v Novém zákoně. Paralely tak můžeme najít mezi Ježíšem a egyptským Osirisem, perským Zarathuštrou nebo indickým Krišnou. Tyto postavy jsou prezentovány jako boží vtělení nebo boží synové, procházejí zkouškami a sebeobětováním, vítězí nad smrtí a nabízejí nějakou formu věčného života. 

TIP: Kristovy rány: Jsou stigmata bohapustý podvod, nebo boží zázrak?

Některé ze vzájemných spojitostí jsou široce přijímané, o jiných se na­opak vedou spory nebo jde o okrajové výklady, ale nepochybně se dá říci, že spasitelské mýty byly a jsou společné mnoha různým náboženstvím a mají shodné vlastnosti. Je to svůdně jednoduchá myšlenka: bytost mezi člověkem a bohem, která přijde a svým utrpením pomůže vykoupit nás smrtelníky. Tyto legendy jsou ostatně nejsilnějším příkladem oblíbených hrdinských příběhů, které vznikají dodnes a mají například podobu populárních komiksových postav.

Žádné skandální odhalení zřejmě nepřijde a Ježíšův příběh dost možná přežil právě proto, že postrádá silné pouto se skutečnou osobou. Legenda je obvykle silnější než pravda, má výhodu jasného rozuzlení a líp nám utkví v paměti.    

Na začátku roku 1945 již jen málokdo pochyboval o japonské porážce, nicméně cesta k mateřským ostrovům byla ještě dlouhá. Základní strategie se příliš nezměnila od začátku války – začínala obsazením vybraných ostrovů, vybudováním letiště a pokračovala postupem na další ostrovy až do doby, kdy letadla budou moci zasáhnout japonské území.

Iwodžima na mušce

Jeden z klíčových cílů představovala Iwodžima, vulkanický ostrov, jemuž vévodí vyhaslá sopka Suribači. Velitel tamní japonské posádky generálporučík Tadamiči Kuribajaši si byl vědom své bezvýchodné situace, a proto se rozhodl alespoň způsobit Američanům co největší škody. Z předchozích bitev se poučil v tom, že jedinou šancí na přežití je zakopat každou zbraň a vojáka pod zem, kde přežijí mohutné námořní ostřelování a nálety palubního letectva.

Celý ostrov včetně vyhaslé sopky proto nechal prokopat desítkami kilometrů tunelů a zamaskovat je tak, že palebná postavení byla prakticky neviditelná. Vojáci mohli rychle měnit své pozice a stahovat se ze ztracených úseků. Bylo výslovně zakázáno provádět čelní útoky, překvapivá palba měla být vedena ze skrytých míst na vzdálenost pouhých desítek metrů.

Proti drtivé převaze

I když Američané disponovali desítkami válečných lodí s nejtěžšími děly a stovkami letounů, k obsazení ostrova musela nastoupit pěchota, která za cenu těžkých ztrát pomocí plamenometů a náloží ničila zjištěné bunkry a střelecká postavení. Útočníci věděli, že palba naslepo je neúčiná, a proto byli na válečné lodě přiděleni zkušení důstojníci námořní pěchoty pro koordinaci palby.

Stejnou praxi převzalo i palubní letectvo pro řízení útoků na skryté cíle. Ani zdrcující početní a technická převaha ale neměla na pozemní boje v náročném terénu Suribači významný vliv. Pěchota ničila jednotlivá postavení a tam, kde to bylo jen trochu možné, ji podporovaly střední tanky, sloužící jako mobilní dělostřelecké pozice.

Na noc museli Američané postup zastavit a dočasně se zakopat, čehož využili obránci k ostřelování vyloďovacích pláží z děl a minometů a k rychlým výpadům malých skupinek, majících za cíl nenechat unavené námořní pěšáky ani chvíli v klidu. V noci nebylo možné vést odvetnou palbu s přesností, jež by vyloučila ohrožení vlastních vojáků, a tak museli Američané vyčkat do svítání, kdy se zase situace obrátila.

Odříznutí obránci postupně slábli, přesto ale první americká jednotka pronikla na vrchol až pátý den po vylodění. Obránci svedli heroický boj a ukázali, že díky rozsáhlým obranným postavením a výbornému maskování dokážou odolávat i tak zdrcující převaze, jakou měly americké ozbrojené síly v Pacifiku začátkem roku 1945.

Dnešní svět má problém s rezistencemi. Nejde přitom jenom o bakteriální rezistence vůči antibiotikům, které jsou mediálně nejznámější. Stále více rezistentní na příslušné používané chemikálie jsou například plevele, což komplikuje život zemědělcům nebo rozličné druhy hmyzu, včetně škůdců či přenašečů závažných druhů onemocnění.

Týká se to i komárů, kteří přenášejí celu řadu nebezpečných infekcí. Jednou z našich hlavních zbraní proti chorobám, za jejichž přenos jsou zodpovědní komáři, jsou insekticidy, které likvidují komáry a tím omezují přenášení dotyčných infekcí. Pokud jsou ale komáři rezistentní vůči používaným insekticidům, vede to k intenzivnějšímu přenosu nemocí.

Rezistentní komáři v tropické Asii

Japonský tým Národního institutu pro výzkum infekčních onemocnění pořídil vzorky z celkem 23 populací komára tropického (Aedes aegypti), který přenáší mimo jiné horečku dengue, žlutou zimnici, horečku zika a další nepříjemné infekce. Studované populace pocházely z africké Ghany, Vietnamu, Indonésie, Tchaj-wanu a Kambodže. Výzkum nedávno zveřejnil vědecký časopis Science Advances.

U více než 78 procent komárů z Vietnamu a Kambodže byla objevena mutace L982W, která mění cílové místo hojně používaných pyretroidních insekticidů. V obou zemích byly potvrzené i další dvě dvojice mutací s podobnými účinky. Jak si vědci ověřili, výsledkem těchto mutací je velmi vysoká rezistence vůči pyretroidním insekticidům.

TIP: Geneticky upravení komáři likvidují infekci viru horečky dengue

Superrezistence komárů vůči insekticidům představuje podle odborníků velmi vážnou hrozbu – obzvláště u komára tropického. Jak je u virových onemocnění typické, horečku dengue v podstatě neumíme léčit a problémy jsou i s prevencí. Postižené státy proto spoléhají především na insekticidy.

„Je velmi důležité být v obraze a vědět, že dříve spolehlivé insekticidy už na řadu populací komárů nezabírají,“ uvedl vedoucí výzkumu Shinji Kasai pro ABC News. „Úřady jednotlivých zemí by to měly řešit a hledat nové účinné postupy pro likvidaci komárů.“

Mám moc rád severskou přírodu a zimní Arktida pro mne představuje nejkrásnější divočinu. Když jsem v červenci na Špicberkách poprvé uviděl lišku polární (Vulpes lagopus) v její sezónní hnědošedé srsti, začal jsem si v hlavě promítat tu nádheru polární lišky s bílým zimním kožichem, jak běží sněhem s pozadím bílých skal. Předsevzal jsem si, že udělám všechno pro to, abych se vrátil v zimě a mohl skutečnost konfrontovat se svými vizemi. I s vědomím toho, že toulání se mimo civilizaci v těchto místech se pojí s jedním poměrně reálným nebezpečím.

Okouzlení v ledovcové zátoce

Moje první letní setkání s liškou polární bylo krátké, divoké a bez větší šance na soustředěnější nerušené pozorování nebo hlubšího přemýšlení nad záběry. Při hledání tuleňů vousatých (Erignathus barbatus) v zátoce u ledovce Kongsbreen, během fotografování sobů polárních (Rangifer tarandus) ze člunu blízko břehu, jsme lišku zahlédli ve skalách nad našimi hlavami. Právě obcházela hnízda racků a alkounů, což je pro ni v červenci ideální místo ke shánění potravy. V ptačích koloniích se liška živí jak vejci, tak mláďaty. Díky hnědošedému letnímu kožíšku byla šelma dokonale maskovaná a kdyby nepopoběhla, vůbec by ji nebylo možné vidět. Když jsem lišku polární poprvé zahlédl, překvapilo mne, že je menší než liška obecná (Vulpes vulpes) z České kotliny. I ten ocas má méně huňatý.

Tu stejnou lišku jsme o pár minut později viděli běžet po oblázcích na břehu, ale opět šlo o letmé pozorování. Vlastně jsem byl rád, že jsem ji z houpajícího se člunu vůbec zahlédl. I tak mě ale tohle nádherné zvíře okouzlilo.

Čekání u šedých liščat

Neuběhly ani celé dva dny a liška polární tu byla znovu. Při krátké zastávce u sobů polárních blízko výběžku Protektorfjellet jsme našli skalku, kde měla doupě. Přestože se nám dospělá liška neukázala (pravděpodobně zrovna lovila v blízkých ptačích koloniích), naskytlo se nám několik příležitostí fotografovat dvě mláďata. Ve skalách a v jejich blízkosti neustále skotačila a vůbec nevěnovala pozornost tomu, že na ně míří několik teleobjektivů. Když jsme se k nim opatrně přiblížili, pustila si nás na pár metrů k tělu a naší přítomnosti v zásadě nevěnovala pozornost.

Občas se nám na chvilku ztratila, ale po pěti minutách byla opět ze skal venku a prala se s nezmenšenou vervou. Trval jsem na tom, že tu zůstanu tak dlouho, dokud se nevrátí dospělá liška s ulovenou potravou, ale postupující čas nás zaháněl zpátky na loď. Když se pak na dlouhých 20 minut ze zorného pole ztratila i mláďata, opustila mne vůle vzpouzet se realitě. Určitou útěchou při cestě člunem k naší lodi byl doprovod asi osmi běluh severních (Delphinapterus leucas). Tyto nádherné kytovce jsem tehdy viděl poprvé.

Pátrání u Longyearbyen

Viděl jsem lišku u ledovce, dovádějící liščata ve skalách, ale do celého příběhu mi pořád něco chybělo. Toužil jsem vidět nějakou „klidnější“ dospělou lišku, ideálně s úlovkem v tlamě a v hezkém světle.

Když jsme se po deseti dnech na lodi dostali na pevninu a blížil se náš odlet domů, půjčili jsme si na jeden den auto s předsevzetím, že budeme jezdit tak dlouho, dokud v okolí města Longyearbyen nějakého dalšího lišáka nenajdeme. Po okolí toho sice moc nenajezdíte, silnice tu mají dohromady asi 20 km, ale když po nich budeme opakovaně projíždět a pozorně koukat do dalekohledu, lišku přece musíme najít.

Měl jsem vytipováno několik míst. Říkal jsem si, že by lišky mohly být někde u vody (kde hledají uhynulé ryby), v blízkosti lidských obydlí (tam je zase lákají odpadky) nebo v koloniích alkounů malých (kteří jsou jejich tradiční potravou), ani ne 5 km od města.

Na honěnou kolem domu

Nakonec naše pátrání netrvalo ani tak dlouho. V poledne jsme dostali auto a už před 20. hodinou večer (díky polárnímu dni jsme si nemuseli dělat starosti kvůli světlu) zahlédl Bohdan z auta prvního lišáka, který se pohyboval na jeho straně. Tato polární liška byla naším pokusům velmi nakloněna. Pohybovala se v okolí aktuálně opuštěného domku, kde sbírala drobky z terasy. Pobíhala okolní trávou se suchopýrem a tu a tam něco zahrabala. Naše cvičení vleže s teleobjektivy ignorovala.

Škoda, že chvíle, kdy by fotografie byla opravdu hezká, s horami v pozadí, trvaly jen pár vteřin. V pozadí za liškou se tak častěji vystřídalo skoro vše ostatní – auto, sněžné skútry, dům nebo popelnice. Ale i to k dokumentu o chování lišek polárních na Špicberkách patří.

Několik dalších hodin s krátkými přestávkami jsme běhali okolo domečku a snažili se lišku co nejlépe zvěčnit. Doufali jsme v nějaké atraktivní pohledy a zajímavé příležitosti a nevzdávali jsme se až do chvíle, kdy se nám zvíře během okamžiku záhadně ztratilo. Protože se ale liška v těchto místech chovala velmi „domácky“, rozhodli jsme se, že se sem v noci vrátíme.

Schovávaná ve skalách

Noční hledání (za absolutně denního světla, jsme přece v Arktidě), bylo obtížnější, přestože jsem lišku poměrně rychle zahlédl dalekohledem. Pobíhala v suťovém poli pod strmým svahem hory asi 300 metrů od silnice. Štrádovala si to v kamenech ve stráni pod hnízdištěm alkounů malých a i když jsem ji stále důsledně držel v dalekohledu, najednou zase zmizela. Jediný logický závěr zněl, že ve svahu musí mít noru!

Za pár minut už jsme byli na úpatí suťáku, v místě, kde se liška „vypařila“. Přestože jsme skoro hodinu pečlivě hledali, lišku ani noru jsme neobjevili. Určitě jsme byli blízko, což nám potvrdilo několik nálezů – kůstky ptáků a chuchvalce zbytků heboučké bílé zimní srsti polární lišky. Když jsem tuto „relikvii“ držel v ruce, opět ve mně povzbudila rozhodnutí, že se za tímto nádherným zvířetem vrátím někdy v zimě.

Najdi bělokury, najdeš lišku

Uběhly dlouhé čtyři roky a já se na Špicberky vrátil. Měl jsem naplánovanou druhou expedici za ledními medvědy, ale hned od začátku jsem si říkal, že všechen čas na pevnině v okolí Longyearbyen budu věnovat hledání polárních lišek. Byl začátek dubna, všude ležela spousta sněhu, teploty okolo -24 °C, což jednoznačně znamenalo, že liška bude mít bílý zimní kožíšek. Její vypátrání ovšem bylo obtížnější, než jsem si i po předchozích zkušenostech představoval.

Než jsme odpluli dál na sever za medvědy ledními, bylo naše liščí pátrání úplně marné. Přitom jsem pro objevení lišky v danou chvíli a podmínkách udělal maximum. Říkal jsem si, že když je nyní většina ptáků z kolonií na zimu pryč, má liška jiný jídelníček. A protože jediným zimním ptákem je tu bělokur horský (Lagopus mutus), liška se určitě bude zdržovat v blízkosti jeho výskytu. Z pevninského Norska a pátraní po pižmoních severních jsem si pamatoval, že bělokuři vyhledávají spíše od sněhu vyfoukané hrany kopců a stráně, kde mají větší šanci prohrabat se k potravě. Přesně takové jsem několik kilometrů za letištěm, kousek za posledními chaloupkami místních obyvatel, našel a doufal jsem, že to povede jak k objevu bělokurů, tak lišek…

Lední medvědi a stopy ve stopách

Zimní krajina sněhem zapadaných Špicberků je nádherná. Všudepřítomní sobi polární se snaží prohrabat sněhem k potravě, všude je bílo, nikde ani noha. Pokud ve sněhu najdete nějakou stopu, asi je to ta vaše, zafoukaná z předešlého dne.

Nádherná severská idylka bohužel obsahuje i jedno poměrně velké riziko – lední medvědy (Ursus maritimus). Tahle obrovská šelma je asi jediným zvířetem na Zemi, pro něž je člověk vždy potravou. Pokud ledního medvěda v přírodě potkáte, máte 100% šanci, že vás napadne, a 50% šanci, že setkání přežijete. Všude na Špicberkách je právě proto mimo civilizaci doporučeno nosit střelnou zbraň, která může být poslední instancí v případě, že se s šelmou setkáte. My žádnou neměli. Nemám zbraně rád, nebyl čas na vyřizování papírů a nosit k mnoha kilogramům fotografické techniky ve sněhu ještě dvanáctikilogramovou starou pušku mi nepřipadalo ideální.

Kromě soustředěného pátrání po lišce nám tak v naší čtyřčlenné skupině přibyla jedna starost navíc. Stále jsme dalekohledem pečlivě prohlíželi vzdálené kopce, jestli se k nám náhodou neblíží medvěd. Musím přiznat, že s tímto vědomím jsme si hledání lišky polární moc neužívali a možná i proto jsme ji nezahlédli ani jednou.

Na vytipované lokalitě bylo mnoho čerstvých stop – jak od bělokurů, kterých tu mohlo být několik desítek, tak od lišek. Později k nim přibyly i naše stopy a v době, kdy jsme museli odplout lodí na sever, jsme našli i čerstvé stopy lišek v našich šlépějích. To zvíře tam prostě bylo, jen jsme na něj neměli štěstí. Dohodli jsme se, že jak se vrátíme z plavby na pevninu, zkusíme to znovu. Před odletem jsme měli mít 24 hodin na to, abychom lišku polární našli.

Bezvýsledná zastávka u mrtvého soba

O týden později, kdy jsme se znovu vylodili v Longyearbyen, se k nám dostala zpráva, že asi kilometr nad letištěm je ve stráni pár dní uhynulý sob polární. To mohla být naše „velká liščí šance“. Zbytečně jsme proto neotáleli a hned jsme se vypravili daným směrem. Už když nás taxík vysazoval na konci silnice, nasvědčovali kroužící rackové tomu, že zde bude nějaká nečekaná potrava.

Ohlodané zbytky soba jsme velmi rychle našli, ale všechny liščí stopy v jejich blízkosti mi připadaly starší. Prošli jsme i širší okolí, ale neobjevili jsme ani chlup. Po krátké poradě se Mirek s Honzou rozhodli vrátit a my s Jirkou se vydali na několikakilometrový pochod sněhem k „Bělokuří stráni“, kde jsme lišky zkoušeli najít týden předtím.

Útěk do záběru

Panoval velký mráz, ale jak jsme pochodovali sněhem, najednou mi bylo dost vedro. Po asi hodině a půl jsme došli do cíle a rozdělili se, že oblast pročešeme. Ten, kdo první najde lišku, zavolá. Potřeboval jsem si odpočinout, protože pochod sněhem a další hodina sledování čerstvých liščích stop v lokalitě mě vyčerpaly. Vybral jsem si vyvýšené místo na stráni, abych měl s dalekohledem přehled.

Ani ne deset minut na to jsem v dalekohledu uviděl Jirku a jen pár metrů od něj lišku polární, jak se žene mým směrem! S prsty mírně se třesoucími vzrušením jsem si připravil fotoaparát a konečně pořídil sérii snímků lišky polární běžící po bílé sněhové pláni. Dojetí nad vzácným okamžikem a nadšení z krásy opravdu nádherného zvířete mi skoro vehnaly slzy do očí.

TIP: Jak ochočit lišku: Sovětský experiment, ze kterého vzešla jediná populace skutečně krotkých lišek

Lišku jsme měli na dohled ještě pár desítek minut, ale kromě krátkého okamžiku, kdy si sedla a pustila nás k sobě na pár metrů, moc dalších příležitostí pro fotografování nebylo. Bylo okolo 20. hodiny, ale slunce pod jasnou oblohou svítilo příliš ostře, takže západu slunce odrážejícího se v liščím kožichu jsme se nedočkali. Lišku jsem naposledy viděl, jak se žene sněhovou plání se vzdálenými kopci Špicberků v pozadí. Speciálně za ní se sem určitě ještě někdy na pár dní v zimě vrátím.

Onemocnění epidermolysis bullosa congenita (EBC), známější pod názvem „nemoc motýlích křídel“, představuje vzácnou dědičnou chorobu. U nás jí trpí více než 300 lidí, v Evropě je zhruba 30 000 nemocných a na celém světě žije s EBC okolo 500 000 pacientů. Nemoc je geneticky podmíněná a v současnosti ji nelze zcela vyléčit. Příčinou tohoto onemocnění jsou různé mutace v genu COL7A1, který je zodpovědný za výrobu jednoho typu kolagenu. Na kůži lidí s touto poruchou se velmi snadno objevují rozsáhlé puchýře a rány, které vznikají i po nepatrném dotyku a někdy i samy od sebe.

Úspěch v klinických testech

Tým amerických odborníků vyvinul nový gel pro vnější použití, který se jeví jako průlomový (nejen) v léčbě „nemoci motýlích křídel“. Gel obsahuje funkční geny, které jsou do těla dopravované prostřednictvím upraveného herpetického viru. Ten se nemůže replikovat a vyvolávat onemocnění, umí ale obejít imunitní systém a dodat tělu funkční kopie genu COL7A1. 

Léčba, která se nazývá Beremagene Geperpavec (B-VEC) v této době prochází klinickými testy. Lékařský časopis The New England Journal of Medicine nedávno zveřejnil výsledky dvojitě slepého klinického testu 3. fáze a podle všeho jsou více než slibné. U 71 % pacientů, kterým byl gel aplikován jednou týdně po dobu tří měsíců, došlo k úplnému zhojení ran. Po půl roce bylo 67 % zahojených poranění stále dobrém stavu.

Jedním z účastníků testů byl 22letý Vincenzo Mascoli, který má kvůli „nemoci motýlích křídel“ prakticky celý život po těle otevřené rány. „Po 4 měsících jsem pozoroval zlepšení na velké ráně, kterou mám na zádech od dvou let,“ popisuje Mascoli. „Po půl roce se tato velká rána kompletně zahojila a stala se mnohem méně bolestivou.“

TIP: Nově schválená genová terapie je nejdražší léčbou na světě

Účinek nového gelu není bohužel trvalý, pro zvolenou technologii to ani není možné. Gel je pouze povrchový a neproniká do hlubších vrstev kůže. Dovede pouze léčit již vytvořené rány a nikoli příčinu onemocnění, i to je ale pro pacienty velká pomoc. U řady pacientů z klinických testů se tak po uplynutí dalších měsíců opět objevily otevřené rány. Výsledky testů ale ukázaly, že gel lze bez potíží a nežádoucích vedlejších účinků aplikovat opakovaně a po dlouhou dobu. Vědci věří, že stejnou léčbu navíc bude možné použít i u dalších typů genetických poruch souvisejících s kůží.

Farmaceutická společnost Krystal Biotech nyní úzce spolupracuje s americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), na schválení léčebného gelu a jeho uvedení na trh. Rozhodnutí FDA by mohlo padnout někdy v prvním čtvrtletí roku 2023. Další testy by měly ukázat, zda je přípravek vhodný také pro léčbu na sliznicích.