Už několik měsíců po anexi zavedli Bavoři nová opatření namířená proti tyrolskému zemskému zřízení a místním privilegiím, přestože je bavorský král slavnostně slíbil zachovávat. Tyrolsko bylo silně konzervativní katolickou zemí opírající se o náboženské tradice a místní zvyklosti. Bavorsko bylo sice rovněž katolickou zemí, ale v tamější společnosti a také ve vládě se prosazovaly některé osvícenské myšlenky spojené s centralizací státní moci. Proto v hlavním městě Mnichově sílila snaha připoutat Tyrolsko pevně k bavorskému státu a vybudovat zde novou správní organizaci. Země byla rozdělena do nových okresů a její oficiální název byl změněn na Jižní Bavorsko. 

Tyrolané byli postiženi novou zemskou daní, vláda převzala správu cel a mýt, jejichž výtěžek až dosud plynul do obecních pokladen, a stát vzal do svých rukou i hospodaření obcí či místních nadací. Nejvíce však Tyrolany ochudilo naprosté znehodnocení rakouské papírové měny. Zvlášť citlivě pak reagovali na zásahy Mnichova proti místní katolické církvi. Oblíbené vlastenecké faráře nahradili duchovní loajální k bavorské vládě. Opoziční církevní hodnostáři byli ze země vyhnáni a zakázány byly mnohé zlidovělé církevní obřady, náboženská procesí a poutě. Mezi lidmi, a to hlavně na tyrolském venkově, to jen vystupňovalo nenávist k Bavorům. Odpor proti utlačitelům ze sousedství dosáhl vrcholu, když mnichovská vláda zahájila odvody tyrolských mladých mužů do bavorského vojska.

Promarněná šance

Rakousko, značně oslabené porážkou u Slavkova, začalo pomalu sbírat síly a konsolidovat své narušené státní hospodářství. Spolu s tím se zde rodila touha po pomstě. Nový vládní kabinet hraběte Jana Filipa Stadiona vyvolal v rakouských zemích vlnu vlastenectví a spolu s ní ochotu vzepřít se Napoleonovu diktátu. Protože to nešlo bez boje, bylo nutné reorganizovat armádu a zvýšit její bojeschopnost. Tohoto úkolu se ujali především dva mladší bratři císaře Františka I., arcivévodové Karel a Jan, a s nimi početná skupina vlastenecky a protifrancouzsky smýšlejících vojáků, politiků a státních úředníků.

Několik roků po Slavkovu vzkřísilo Rakousko bojového ducha své armády a začalo zbrojit pro novou válku. Stadionův kabinet hnán snahou odčinit slavkovskou porážku uvěřil, že Napoleonův režim ztrácí doma oporu, a hlavně spoléhal na to, že francouzská armáda je poutána ve Španělsku, kde narazila na tuhý odpor tamějšího obyvatelstva. Rakouské válečné přípravy však francouzskému císaři nemohly uniknout, takže vídeňská vláda od něj v únoru 1809 obdržela výzvu, aby okamžitě zastavila zbrojení. Rakousko neposlechlo a 9. dubna téhož roku vyhlásilo Francii válku. 

Nadcházející konflikt si ve Vídni spojovali s velkými nadějemi, které však nebyly naplněny. Po prvních srážkách rakouské armády s Francouzi na území Bavorska vstoupily Napoleonovy jednotky na rakouské území a postoupily podél Dunaje až k Vídni. Francouzský vládce se ubytoval v císařském paláci Schönbrunn a Vídeň se vzdala bez velkého odporu nepříteli.

Záblesk naděje pro rakouské zbraně přinesl 22. květen 1809. Po dvoudenní bitvě u Aspern na protějším dunajském břehu nedaleko Vídně porazila Francouze rakouská armáda pod velením arcivévody Karla. Šlo vůbec o první vítězství nad Napoleonem v regulérní bitvě. Tohoto výjimečného úspěchu rakouští velitelé ale řádně nevyužili a nechali svou armádu stát za Dunajem proti Vídni, kde se začali opevňovat. Jejich váhavost poskytla francouzskému císaři čas, aby sehnal posily. Ve dnech 5.–6. července v bitvě u Wagramu díky tomu Rakušany porazil a zahnal na ústup. Vídeňská vláda kapitulovala a zahájila s Napoleonem mírová jednání.

Tyrolané povstávají

Stranou války takzvané páté koalice nezůstalo ani Tyrolsko. Na začátku válečného tažení v dubnu 1809 sem přitáhl malý rakouský sbor a vyvolal mezi obyvatelstvem vlnu bojovného nadšení. Kostelní zvony zněly nad krajinou a lidé se sbíhali vyzbrojeni tím, co jim zrovna přišlo pod ruku. Bavorské jednotky se musely pod jejich tlakem stáhnout a vyklidit pole. Počínaje 8. dubnem tak začala lidová válka Tyrolanů proti okupantům.

Povstání nepropuklo bez předchozí přípravy. Už řadu měsíců předtím procházeli tyrolskými vesnicemi buřiči, kteří jitřili mezi lidmi odpor proti Bavorům. Středisky spiknutí se stávaly zejména místní hospody, odkud se šířila bojová agitace do nejvzdálenějších míst hornaté země. Koncem ledna 1809 dorazila tříčlenná deputace Tyrolanů do Vídně a jednala se zástupci vlády i se samotným ministrem Stadionem o vzájemné koordinaci akcí. Mluvčím tyrolské delegace byl Andreas Hofer, hostinský ze Sandhofu v jižních Tyrolích a horlivý zastánce tyrolských svobod. 

Po návratu do tyrolských hor se Hofer stal hlavním organizátorem protibavorského odporu a byl zvolen svými krajany za vůdce a vrchního velitele vzpoury. Dne 12. dubna napadl u Sterzingu spolu se svým podvelitelem Martinem Teimerem zadní voj ustupujících Bavorů čítající pět tisíc mužů a rozprášil ho. Právě zde se ukázala jedna z předností povstalců – dobrá znalost horského terénu, jíž se rychle naučili využívat. 

Svým prvním vojenským úspěchem na sebe Hofer upoutal pozornost Francouzů. Ti přicházeli Bavorům na pomoc od Brixenu a další postup povstalců zastavili. Avšak už před tím oblehli Tyrolané v síle 15 tisíc mužů bavorskou posádku v Innsbrucku a přinutili ji ke kapitulaci. Francouzská kolona, jež následně k městu dorazila, byla rovněž obklíčena a musela kapitulovat. Počet povstalců mezitím překročil 20 tisíc. 

Po úspěšné innsbrucké operaci navázali Tyrolané kontakt s jednotkami rakouské císařské armády a společně vytlačili další francouzské útvary na jih k Roveretu. Celé Tyrolsko s výjimkou pevnosti Kufstein se ocitlo v rukou povstalců. V Innsbrucku začal Hofer se svými muži budovat systematickou obranu celé země. Vytvořil a zorganizoval ozbrojenou zemskou hotovost a soustředil ji v okolí Brennerského průsmyku, odkud mohla ovládat přístupové cesty k městu.

Úspěšní rebelové

Soustředěný útok proti povstalcům začal 11. května od Salcburku Stubským průsmykem do Tyrol. Spojeným francouzským a bavorským silám zde velel Napoleonův maršál Lefébvre. Země se ocitla ve vážném ohrožení, ale povstalci se rozhodli všemi dostupnými silami bránit. Dostalo se jim sice povzbuzení od samotného císaře Františka I., avšak vojenské pomoci se s ohledem na válečnou situaci, kdy Francouzi obsadili Vídeň, nedočkali.

V polovině května táhli Bavoři k Innsbrucku a cestou postupně obsazovali jednotlivá tyrolská města. Tyrolané byli nuceni jednat o příměří. Bavoři, kterým šlo především o uklidnění země, na ně přistoupili a požadovali hlavně rozpuštění ozbrojené tyrolské hotovosti. Dne 19. května byl obsazen Innsbruck, čímž maršál Lefébvre považoval pacifikaci Tyrolska za ukončenou a začal své jednotky stahovat zpět do Solnohradska. Jenže Andreas Hofer a jeho následovníci se s touto situací nesmířili a chystali se dobýt zemské hlavní město zpět.

Na náhorní plošině kopce Bergisel nad Innsbruckem svedlo ve dnech 25.–29. května 15 tisíc tyrolských horalů podporovaných pouhou tisícovkou rakouských vojáků vítěznou bitvu s Bavory, kteří byli zahnáni na útěk. Na přelomu května a června měli povstalci většinu země pod kontrolou.

Během června a července 1809 sváděli Tyrolané jen menší srážky s Bavory, za nichž však dokázali pronikat až na území nepřítele. Povstalecké velení v čele s Hoferem se soustředilo především na vlastní obranu a drželo v pohotovosti okolo dvaceti tisíc ozbrojených horalů. Rakouská porážka v bitvě u Wagramu však od základu změnila válečnou situaci a Tyrolané už nemohli doufat v pomoc ze strany Vídně. Vítězní Francouzi a jejich bavorští spojenci se následně rozhodli definitivně skoncovat s tyrolskou vzpourou. Na konci července shromáždil maršál Lefébvre v Solnohradsku početné vojenské síly, s nimiž vyrazil do Tyrol. 

Napoleonovo zúčtování

Opětovný vpád nepřítele vyvolal v Tyrolsku další vlnu povstání. V Brixenu se pod Hoferem vytvořilo nové vedení, ke kterému se přidaly tisíce tyrolských venkovanů. Lefébvre proti nim vyslal k Brixenu saskou divizi, kterou však povstalci zavalili z horských srázů lavinou kamení a zatarasili jí tak cestu. Maršál Lefébvre se pokusil v čele bavorské divize prorazit, ale musel pro tvrdý odpor Tyrolanů ustoupit. Dne 15. srpna dovršili povstalci pod velením Andrease

Hofera svůj úspěch v třídenní druhé bitvě na Bergiselu proti bavorským, francouzským a saským jednotkám. V bojích se mezi povstalci zvlášť vyznamenal fanatický kapucín Joachim Haspinger, který uprostřed bitevní vřavy s křížem v ruce povzbuzoval své krajany. Tento muž plnil od počátku vzpoury úlohu neúnavného kazatele a ideového vůdce.

V následujících týdnech se nad povstalci znovu začala stahovat mračna, neboť po uzavření míru s rakouským císařem se Napoleon rozhodl s Tyrolany definitivně skoncovat. Vrchní velení svých vojsk v tyrolské oblasti svěřil italskému vicekráli Eugenovi de Beaharnais a vojenskou správou tohoto území pověřil francouzského generála Louise Baraguey d'Hilliers. Dne 16. října zahájilo nepřátelské vojsko ve čtyřech pochodových proudech ofenzivu směrem do Tyrol. Přesile 50 tisíc mužů už povstalci nedokázali odolat a 1. listopadu 1809 po tuhých bojích na Bergiselu kapitulovali. Andreas Hofer a ostatní velitelé se stali psanci. Na jejich dopadení byly vypsány vysoké odměny a oni se museli skrývat v zimních horách.

Zrazený vlastenec

Z Hoferových podvelitelů a hrdinů lidové války unikli svým pronásledovatelům obchodník se solí z Hallu Josef Speckbacher, syn nádeníka z Wiltenu Martin Teimer i kapucín Joachim Haspinger, dopadeni naopak byli hostinský z Mahru Peter Mayr a sám Andreas Hofer. Zradili je vlastní krajané za peníze vypsané na jejich dopadení – Peter Mayr za odměnu 50 zlatých, Andreas Hofer za 1 500. Vůdce povstání byl zajat francouzskými vojáky 28. ledna 1810 v úkrytu na horské salaši nad svou rodnou obcí. Transportovali ho zprvu do Bolzana a pak do italské Mantovy, kde byl postaven před francouzský válečný soud. Ten ho 19. února odsoudil k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán následujícího rána před hlavněmi popravčí čety.

Tyrolsko se po porážce povstání vrátilo do bavorského područí, jež trvalo až do Napoleonovy porážky. Teprve s vítězstvím protinapoleonských sil se roku 1814 opět začlenilo do rámce habsburských zemí.

Památka Andrease Hofera byla zvláště uctívána v podunajské monarchii jako příklad věrnosti prostého poddaného zákonnému panovníkovi. Jinak tomu ovšem bylo ve dnech samotného povstání. Selská vzpoura, byť vedená v zájmu rakouského soustátí, byla ve vídeňských dvorních kruzích považována za cosi nenáležitého, neboť poddaným vůbec nepříslušelo jednat o veřejných věcech, tím méně o politice.

TIP: Bitva u Jičína: Prusko-rakouský střet z roku 1866 zasáhl i Čechy

Krajně konzervativní, podezřívavý a umíněný císař František I., přesvědčený o svém božském poslání, nebyl povstalcům nikterak nakloněn. Naopak jej vzpoura zaskočila a jen neochotně se smiřoval s nastalou situací. Učinil sice formální gesto tím, že povýšil Hofera do nejnižšího šlechtického stavu, avšak v době jeho zajetí nehnul ani prstem pro jeho záchranu či osvobození dalších povstalců vystavených kruté represi. Jediným z císařské rodiny, kdo projevil sympatie povstalcům, a dokonce je podporoval, byl císařův mladší bratr arcivévoda Jan, kterého k Tyrolsku a jeho obyvatelům vázala silná citová pouta. Se svým císařským bratrem se proto dostal do sporu a od dvora nakonec musel odejít.  

Hunové se velmi výrazně zapsali do historie Evropy na sklonku starověku. Přesto o nich víme jen velice málo. Archeologické nálezy jsou velmi vzácné a o jejich životě máme jen kusé zprávy od historiků, pro které byli Hunové především exotickými krvežíznivými barbary. Není jasné, odkud původně pocházeli a které národy jim byly příbuzné. Neznáme jejich náboženství a z jejich jazyka se dochovalo jen několik málo slov a osobních jmen. Například jejich nejslavnější jméno Attila je ve skutečnosti gótská přezdívka, znamenající „Tatíček“.

V roce 376 vyhnali bojovní Hunové Góty ze stepí u Černého moře do dunajských provincií Říma. Následovníci náčelníka Attily se pak stali největší hrozbou závěrečného období římské říše a významným hybatelem „stěhování národů“. V roce 430 založili obrovskou říši mezi Volhou a Rýnem, která sice nevydržela dlouho, významně ale přispěla k zániku západořímské říše.

Svědectví dávných letokruhů

Susanne Hakenbecková a Ulf Büntgen z Univerzity v Cambridgi pátrali po okolnostech vpádů Hunů na území kolem Dunaje ve 4. a 5. století našeho letopočtu. Vycházeli přitom z celé řady archeologických, historických a ekologických údajů, mezi  nimiž hrála zásadní roli data odvozená z letokruhů stromů z té doby. Výsledky výzkumu vědci publikovali v časopisu Journal of Roman Archaeology.

Badatelé z letokruhů vyčetli, že oblast říše Hunů ve východní a střední Evropě byla ve 4. a 5. století postižena řadou extrémně suchých sezón. Nejhorší sucha se tam přitom objevila zhruba mezi lety 420 a 450 našeho letopočtu. Velmi pravděpodobně došlo k závažnému poklesu úrody a postiženy byly i pastviny, které se nacházely ve větších vzdálenostech od Dunaje a Tisy.

TIP: Zhouba bojovných Hunů: Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše? 

Hakenbecková a Büntgen jsou přesvědčeni, že právě extrémní sucho a s ním spojený hlad byly hlavní motivací útoků Hunů na římskou říši. Snažili se tímto způsobem získat především potraviny a dobytek.

„Klimatické a ekonomické faktory zřejmě donutily Attilu a další náčelníky, aby se zaměřili na bohaté římské provincie v jejich dosahu. Kromě potravin potřebovali zlato, aby si udrželi věrnost podřízených a bojeschopnost jednotek,“ líčí Hakenbecková. „Z pastevců se stali profesionální nájezdníci.“

Plejtvák obrovský, největší známý žijící živočich, dorůstá úctyhodných 24 metrů a až 150 tun. Přesto se ve srovnání s mnoha pravěkými tvory jedná o drobečka. A zatímco současný kytovec se neobejde bez nadnášení mořskou vodou, před desítkami milionů let existovala násobně mohutnější zvířata, jež se bez potíží pohybovala po suché zemi: Největší dosud objevená dinosauří kostra naznačuje, že dlouhokrký jihoamerický Patagotitan mayorum mohl měřit bezmála 40 metrů.

Paleontologové předpokládají, že k takovým rozměrům pomohlo veleještěrům hned několik faktorů – zejména vyšší obsah kyslíku v tehdejší atmosféře, který se podle nedávné studie v poměrně krátkém časovém rozmezí zvýšil z 15 % na 19 %. Dlouhý krk navíc sauropodům dovolil efektivněji získávat potravu, jelikož tak pokryli rozsáhlejší zdroje, a u létajících druhů zas hrály roli duté kosti.

TIP: Obři mezi zvířaty: Kdo jsou největší tvorové současnosti

V roce 2012 provedli vědci z Amerického přírodovědného muzea rozsáhlou analýzu fosilií různých dinosaurů a dospěli k závěru, že se někteří z nich včetně zmíněných sauropodů skutečně postupně zvětšovali. Nepřímo se tak potvrdilo tzv. Copeovo pravidlo, nesoucí jméno proslulého paleontologa Edwarda Copea, podle nějž existuje v evolučních liniích tendence k narůstání tělesných rozměrů v průběhu času.

Nově vzniklá Československá republika po svém vzniku v roce 1918 převzala právní řád své monarchistické předchůdkyně. Na území Čech, Slezska a Moravy tak nadále platil původní rakouský trestní zákoník z roku 1852, který v § 129 písm. b) trestal homosexuální styky mužů a žen jako „smilstvo proti přírodě s osobami téhož pohlaví“. Zmíněný paragraf pak určoval trest za tyto styky, který představoval těžký žalář od jednoho do pěti let. Těžký žalář přitom odpovídal těm nejtěžším zločinům a z tohoto důvodu se pak dále zpřísňoval například půstem nebo tvrdým ložem.

Jak ale tato kriminalizace homosexuality vypadala v československé praxi a kdo byli vlastně zločinní „smilníci“ a „smilnice“ proti přírodě? Podívejme se nyní na několik případů, které demonstrují, jak se za první republiky přistiženým homosexuálům vedlo.

Na lavičce v parku 

Paragraf „proti přirozenosti“ přesně nedefinoval, jaké jednání má osobu přivést na policejní stanici. Ono „smilstvo“ tedy mohlo být cokoli, co se zdálo v rozporu s morálním řádem společnosti. Stačilo dokázat, že cílem tohoto činu bylo nesprávné ukojení pohlavního pudu. Prokázání úmyslu ale nebylo vždy snadné. A tak se někdy stávalo, že se člověk z lavičky v parku dostal až na lavičku obžalovaných u Nejvyššího soudu.

Jednoho klidného květnového večera roku 1921 se v Čechových sadech v Olomouci dali do řeči dva muži. Rozhovor to byl zřejmě docela příjemný, protože kromě procházky se rozhodli zakotvit na jedné z laviček. Tady se konverzace trochu zvrtla. Shodou okolností se tichého večera rozhodl využít i místní strážník Josef Čermák, který také vyrazil na pochůzku do městského parku. Nápadných mužů si všiml už dříve, a proto se rozhodl ve tmě přikrást k lavičce, odkud pak uslyšel: „zvláštní mlaskání, jako by se někdo hubičkoval“.

Intimní chvilku jim pak náhle narušil, když zpoza nich vyskočil. Jeden z podezřelých mužů utekl, druhý zůstal s rozepnutými kalhotami šokovaně sedět. Po předvedení na policejní stanici získal „smilník“ z parku jméno – Vilém Š. Druhého muže však policie nikdy nevypátrala, jelikož jej Vilém údajně neznal.

Krajský soud v Olomouci následně soudil pouze jediného parkového „nemravu“, který za zločinný pokus související s § 129 b) dostal šestitýdenní trest žaláře zostřeného jedním tvrdým ložem týdně, a kromě toho ztratil jako nectihodný občan volební právo. Vilém Š. nemusel nastoupit do vazby, protože dostal podmíněný trest na dva roky, ale přesto se odvolal a podal proti rozsudku zmateční stížnost. Cítil se nevinný a jeho odsouzení podle něj nestálo na důkazech, které by jasně prokazovaly úmysl sexuálně se uspokojit. Nejvyšší soud v Brně měl však jiný a konečný názor. Jednání Viléma Š. jednoznačně směřovalo k páchání smilných činů. Nebránil se jim. Spolupachatelem by se tak stal i za okolností, kdyby neprožíval sexuální požitek, ale pouze trpěl takovéto činy na svém těle.

Homosexuální legionář

Českoslovenští homosexuálové bojovali také na frontách první světové války. Nasazovali své životy pro stát, který je pak pronásledoval pro jejich sexuální nekonformitu. Takovýmto smutným příkladem byl Vojtěch Černý, který sloužil v československých legiích v Rusku. Na počátku roku 1917 se seznámil s Kamilem Badalcem, s nímž navázal přímo na bojišti romantický milostný vztah. Ten však netrval dlouho, protože Černý po svém zranění v bitvě u Zborova opustil frontu.

Znění paragrafu 129 b) bývalého rakouského trestního zákoníku z roku 1852 postihující homosexualitu, který převzalo i meziválečné Československo.

V roce 1920 se vrátil do vlasti, kde sloužil jako poddůstojník z povolání. Jeho vojenská kariéra v nové republice se vyvíjela velice slibně, dokud se na velitelství olomoucké divize v roce 1928 neobjevil anonymní dopis obviňující ho ze sexuálních styků s podřízenými muži. To byl začátek velkého pádu bývalého legionáře.

Černý stanul před divizním soudem v Olomouci, který rozhodl o jeho vině, propuštění z hodnosti štábního rotmistra a ztrátě vyznamenání. Po soudních peripetiích mu byl nakonec kromě uvedeného uložen trest šest týdnů nepodmíněně ve vojenské věznici na Hradčanech.

Ztráta vojenské penze a pošramocená pověst se mu pro jeho další život staly fatálními. Započal koloběh, z něhož se nemohl dostat ven. Nedařilo se mu najít si stálé zaměstnání, živil se různými příležitostnými pracemi a drobnými podvody a po celou dobu se snažil získat zpět svůj vojenský důchod, ale marně. On sám hořce napsal: „Od té doby můj život je životem psance. Jsem kromě všeho i nemocen z války…Trpím hlad a největší bídu. Upadl jsem do dluhů a nemám dnes nikoho, kdo by mi podal záchrannou ruku. A přece i já jsem bojoval za svobodu národa a vlasti. Proléval jsem krev, šel jsem vždy příkladem svým vojákům a kamarádům a nyní těžce nesu krutý rozsudek.“ 

Černý pak ve 30. letech pak stál v čele hnutí za dekriminalizaci homosexuality v Československu, protože v existenci paragrafu 129 b) viděl nejenom příčinu svého neštěstí, ale také útlaku velkého počtu dalších homosexuálů. K hlavnímu cíli hnutí měl přispět časopis Hlas sexuální menšiny, který založil se svým bratrem Františkem v roce 1931. I při vydávání tohoto časopisu se však potýkal s finančními obtížemi, a proto musel v následujícím roce přenechat redakci jiným lidem. Jeho životní pouť nakonec po dalším zatčení skončila tragicky.

Tečku za těžkým životem homosexuálního legionáře učinila událost z 16. dubna 1938. Černý totiž nadále nevzdoroval svým „nestandardním“ citům. V Praze se seznámil s již několik dní pohřešovaným šestnáctiletým mladíkem, se kterým strávil nějaký čas ve svém bytě v Italské ulici. Při vstupu do domu si však mladíka všiml jeho strýc a ohlásil tuto skutečnost policii. Ta následně Černého zadržela a odvezla do cely okresního policejního ředitelství. Bývalý legionář už další trestní stíhání neunesl. Den po zatčení si z košile zhotovil provaz, kterým ukončil svůj život.

Lesbická láska v Tišnově

Stát postihoval především homosexualitu u „pánů tvorstva“, trestní případy ženského „smilstva“ představovaly spíše výjimečnou záležitost. To vycházelo jednak z obecně podřadného genderového postavení žen, jednak z tradičního přesvědčení, že žena je bytostí pasivní erotiky. Její sexualita tak byla výrazněji společensky spoutána. Přesto se občas vyskytly i případy, kdy ženy tato pravidla ignorovaly.

Jedním z takových případů byla hospodyně Marie F. a služebná Josefa F., které se v letech 1932 a 1933 oddávaly společným erotickým zážitkům na Moravě. Obě ženy spojoval pracovní osud, neboť se jim v té době podařilo najít zaměstnání v Předklášteří nedaleko Tišnova. Přestože sloužily v různých domácnostech, pravidelně se navštěvovaly.

První zakázaná náklonnost se projevila v listopadu 1932 v bytě u Josefy, když šli majitelé do kina. Marie si sedla na postel vedle Josefy, líbala ji a řekla, aby se nebála, „že s mužským není ráda, poněvadž se vůbec neodpraví a proto má raději ženské.“ Josefa na to přistoupila a od té doby služebné udržovaly nedovolené styky. Svůj poměr nepřerušily, ani když se Josefa v květnu 1933 přestěhovala k nové rodině do blízkého Tišnova. Nějakou dobu dokonce přítelkyně žily společně v bytě oficiálního partnera Josefy, u Františka S., rovněž v Tišnově.

Ve městě se však brzy začaly šířit zvěsti o nestandardním vztahu dvou dospělých žen. Ty upoutaly pozornost místního strážmistra, který se na ně podíval zblízka. Ani jedna z žen při výslechu tento poměr nepopřela, naopak Josefa přiznala, že: „Marie si ke mně vždy počínala jako k milenci a já jsem měla dojem, že mám před sebou muže.“ Tak začal trestní proces, na jehož konci byly v srpnu 1933 prohlášeny za odsouzené – Marie ke třem a Josefa ke dvěma měsícům těžkého žaláře, zpřísněného jedním půstem týdně. U první z nich soud vyloučil možnost podmíněného odkladu trestu, protože již byla v minulosti odsouzena za jiné činy spáchané z pohnutek „nízkých a nečestných“. Josefin trest soud podmíněně odložil na tři roky.

Slečna Mici

V červenci 1923 přišla Antonie G. na policejní úřad v Kroměříži, kde sloužícímu strážmistrovi nahlásila, že na okno jejího přízemního bytu již delší dobu v noci klepou cizí muži a ptají se, zda tam nebydlí nějaká slečna Mici. Mělo jít o půvabnou mladou dámu, která se po nocích potlouká po ulicích Kroměříže a vyhledává společnost mužů toužících po intimních zážitcích, za něž rádi zaplatí. Prostituce byla za první republiky při dodržování určitých pravidel relativně tolerována. Využívání ženské masky mezi ně ale rozhodně nepatřilo.

Za slečnou Mici se totiž skrýval nemajetný devatenáctiletý mladík Josef F. Svou špatnou finanční situaci se rozhodl změnit někdy na jaře 1923. Přišel s prostým nápadem, že by se mohl převlékat za ženu, provozovat tělesné styky s muži a vydělávat si tak na živobytí. Na převleku si údajně dal záležet. Používal paruku a šaty, které mu dodala známá, přivazoval si svůj pohlavní úd nahoře k břichu a varlata zase k hýždím, takže když mu zákazník sáhl pod sukni, byl skutečně přesvědčen, že je to žena. Když byl žádán o pohlavní styk, dovolil pouze zasunutí genitálií mezi jeho stehna nebo přistoupil k masturbaci mužů rukou.

Vydělával v průměru 10 korun týdně a na své konto si připsal asi 12 zákazníků mužského pohlaví. Matce Josefa F. tato práce nevadila, protože šlo o jeden z dílčích příjmů rodiny, která výrazně trpěla chudobou. Mladého prostituta od jeho řemesla neodradilo ani první udání na policii. Několik dní po výslechu navštívil v noci místní kasárny. Procházel se podél plotu, dokud ho neoslovil voják na stráži Vilém S. s otázkou, co dělá na tomto místě v tak pozdních hodinách. Josef se vydával za švadlenu z města, která přišla navštívit jeho kolegu. Chytil vojáka za ruku, políbil ho a pak utekl.

Zdálo se, že ho tento způsob života a převlékání za ženu opravdu bavil. K jeho motivům se vyjádřila i výše zmíněná sousedka Antonie G., která na policii uvedla, že Josef jí „říkal že je poloviční muž a poloviční ženská. Že když je mužský nestojí o ženskou ale když je ženská tak musí míti mužského.“

Krajský soud v Uherském Hradišti však pro toto jednání pochopení neměl. Slečnu Mici odsoudil nepodmíněně na tři měsíce těžkého žaláře zostřeného jedním půstem měsíčně a také k ztrátě volebního práva.

TIP: Když žena miluje ženu: Meziválečná Paříž byla centrem ženské lásky

Takových a podobných případů stíhání homosexuality bylo v české minulosti mnoho. Nesou v sobě hořkou příchuť nespravedlnosti, které si byli dobře vědomi i tehdejší pachatelé tohoto „smilstva“. Jako například jeden z nich, který se při soudnělékařském vyšetření v roce 1923 nechal slyšet, že „v naší republice je alespoň čtvrt milionu občanů, které sklon jejich víže k stejnému pohlaví! Vždyť ten čtvrt milion není žádná armáda zločinců. Homosexualitě se nikdo nenaučí, a nikdo se jí též neodnaučí.“ 

Reliktní záření (kosmické mikrovlnné pozadí) je elektromagnetické záření, které přichází z vesmíru ze všech směrů a je považováno za pozůstatek konce Velkého třesku, kdy se záření oddělilo od hmoty prvotních atomů. Reliktní záření je jedním z hlavních důkazů pro teorii Velkého třesku (viz Historie výzkumu reliktního záření) a zároveň nejvýznamnějším zdrojem poznatků o mladém vesmíru.

Díky mnoha letům intenzivního výzkumu víme, že reliktní záření není úplně homogenní a v některých oblastech se jeho teplota poněkud liší. Nejznámější anomálii v tomto směru představuje takzvaná „chladná skvrna“ (anglicky Cold Spot) – oblast o průměru zhruba 10°, kde je teplota reliktního záření nápadně nižší (reálně jde jen o nepatrně odlišné hodnoty) než v jiných koutech vesmíru.

Reliktní záření, jak jej zmapovala starší vesmírná mikrovlnná observatoř WMAP. Chladná skvrna je vyznačena kroužkem. (ilustrace: NASA/WMAP Science Team, CC0)

Kosmologové se dlouhou dobu přikláněli k názoru, že tato „chladná skvrna“ v reliktním záření vznikla proto, že se v té části vesmíru nachází superprázdnota, tedy gigantická oblast kosmického prostoru, který je prakticky úplně prázdný. Pokud by touto ohromující prázdnotou procházelo záření, jevilo by se nám o něco chladnější než na jiných místech oblohy.

Superprázdnota mimo hru

Stephen Owusu z brazilské Federální univerzity v Rio de Janeiru a jeho spolupracovníci ve své doposud nepublikované studii ale hypotézu se superprázdnotou zpochybňují. Z jejich analýz vyplynulo, že kosmické prázdnoty přispívají k rozdílům v teplotě mikrovlnného záření podstatně méně, než jsme si mysleli.

Badatelé zjistili, že kosmické prázdnoty, které známe v dané oblasti oblohy, mohou vysvětlit jen zlomek v rozdílu teploty reliktního záření mezi „chladnou skvrnou“ a okolním vesmírem. Zároveň se ukázalo, že se v dotyčné části vesmíru už ani nemůže vyskytovat doposud neobjevená dostatečně velká prázdnota na to, aby dokázala vysvětlit existenci „chladné skvrny“ v reliktním záření.

TIP: Astronomové představili nejpřesnější mapu známého vesmíru a změřili jeho stáří

Vědci nepřicházejí s žádným vlastním vysvětlením fenoménu „chladné skvrny“, jejich zjištění ale ukazuje, že v otázkách reliktního záření ještě ani zdaleka neznáme odpovědi na všechny důležité otázky.

Argentina je jednou z mála zemí, kde je fotbal skutečným náboženstvím. Hvězdy jako Diego Maradona nebo třeba Lionel Messi zde požívají až nábožné úcty. Není proto divu, že se zápasy národního týmu na nedávném mistrovství světa v Kataru těšily obrovskému zájmu. 

Nejinak tomu bylo i 13. prosince, kdy bylo na pořadu semifinálové utkání Argentiny proti Chorvatsku. Krátce před zahájením zápasu cestoval v Buenos Aires linkou 440 i třiapadesátiletý muž, který mířil k domovu, kde hodlal utkání sledovat v televizi. Byl ale všední den a v 16 hodin panovala v argentinské metropoli obvyklá dopravní špička. Muž, jehož jméno argentinská média nezveřejnila, si rychle spočítal, že začátek střetnutí nejspíš nestihne.

Únos ze zoufalství

Když autobus zastavil na křižovatce a řidič vystoupil, aby si obstaral drobný nákup v blízkém kiosku, fotbalový nadšenec nezaváhal, skočil za volant a vydal se s autobusem plným lidí na cestu. Překvapený řidič autobusu vše neprodleně oznámil policii, která se jala únosce pronásledovat.

TIP: Oddanost až za hrob: Fanoušek si nechal na tělo vytetovat dres svého týmu

Podle argentinských médií muž pokračoval s autobusem zhruba šest kilometrů, načež vystoupil a vydal se k domovu pěšky. Tam ale nedorazil. Na cestě jej zadržela policejní hlídka, která fotbalu chtivého muže obratem eskortovala do policejní cely. Fotbalový fanoušek tak nejen že přišel o vítězný semifinálový zápas svého týmu, byl také obviněn z únosu vozidla veřejné dopravy. Zda byl po sdělení obvinění propuštěn na svobodu a stihl tak alespoň vítězné finále, agentury neuvádějí.

K dnešnímu dni známe 5 227 extrasolárních planet, nacházejících se v 3 908 planetárních systémech. Zatímco většina z těchto planet jsou plynní obři velikosti Jupiteru nebo Neptunu, případně kamenné planety několikrát větší než Země (tzv. super-Země), statisticky významný počet představují také planety z velké části pokryté vodou – tzv. vodní světy. Tyto zvláštní planety se nepodobají ničemu, co známe ve Sluneční soustavě a vyvolávají tak mnoho otázek, týkajících se vzniku planet.

Mezinárodní tým vedený vědci z Institutu pro výzkum exoplanet (iREx) na univerzitě v Montrealu nedávno přišel s objevem hned dvojice takových planet. Oba vodní světy, vzdálené od nás zhruba 218 světelných let, jsou navíc součástí jediného planetárního systému. 

Vodní světy ze souhvězdí Lyry

Obě exoplanety vědci poprvé zaznamenali již v roce 2014, díky pozorování nedostižného lovce exoplanet – Keplerova vesmírného dalekohledu. Teprve následná pozorování Hubbleova a Spitzerova vesmírného dalekohledu ale odhalila jejich hmotnost, díky níž mohli vědci odvodit charakteristiku obou světů.

Exoplanety označované jako Kepler-138c a Kepler-138d, jsou podle vědců lehčí než „Zemi podobné kamenné světy“, zároveň jsou ale hmotnější než typičtí plynní obři. Obě tělesa jsou podle výpočtů zhruba dvakrát až třikrát větší než Země a podle vědců se z velké části skládají z vody a dalších těkavých látek obklopujících kovové jádro. To ale nemusí nutně znamenat, že se na jejich površích nacházejí oceány. Podle Caroline Piauletové může jít o vnitřní oceány, ukryté pod povrchem.

„Představte si větší verze Europy nebo Enceladu, měsíců bohatých na vodu, které obíhají kolem Jupiteru a Saturnu, pokud by se nacházely mnohem blíže ke své mateřské hvězdě. Místo ledového povrchu by ukrývaly velké obaly vodní páry. Teplota v atmosféře Kepler-138d je pravděpodobně nad bodem varu vody a zřejmě ji tvoří hustá oblaka páry. Pod touto parní atmosférou by mohla být potenciálně kapalná voda o vysokém tlaku, nebo i tzv. superkritická tekutina – kombinace plynu a kapaliny,“ popisuje Caroline Piauletová. Podobné nadkritické tekutiny se vyskytují v atmosférách Jupiteru, Saturnu, Venuše a pravděpodobně i v atmosférách Uranu a Neptunu.

TIP: Překvapivý objev: Vodní světy jsou ve vesmíru mnohem běžnější

Žádná z vodních exoplanet se podle vědců nenachází v obyvatelné zóně, data Hubbleova a Spitzerova dalekohledu ale naznačují existenci další exoplanety, která by se v obyvatelné zóně nacházet mohla! Touto planetou je Kepler-138e, která krouží kolem své mateřské hvězdy ve větší vzdálenosti než její vodní bratříčci a je také mnohem menší. Podle vědců je tato exoplaneta velká zhruba jako Mars a oběh své mateřské hvězdy zvládne za 38 dnů. Žádné další podrobnosti o tomto světě ale v tuto chvíli známé nejsou.

Celý princip údajného královského zázraku nevyznívá nijak složitě. Ve své podstatě byl založen na korunovačním aktu pomazání, při kterém do krále vstoupila určitá moc, pro běžné smrtelníky nepochopitelná a nedosažitelná. Tento přechodový rituál, který je dodnes praktikován při kněžském svěcení, si králové v zemích západní Evropy vcelku logicky vykládali jako své povýšení na úroveň duchovního.

Skutečným církevním představitelům byla taková interpretace samozřejmě zcela „proti srsti“ a od počátku proti ní tvrdě brojili. Zároveň také popírali existenci celého královského zázraku, protože obyčejný smrtelník, jakým podle jejich výkladu kterýkoliv světský panovník je, přece nemůže vlastní mocí konat zázraky. Pro středověkou církev znamenala jakákoliv instituce obdařená nadpřirozenou mocí ohrožení jejího duchovního monopolu, a tak se proti ní přirozeně vymezovala.

Časem však došlo ke kompromisu a pomazaný panovník byl z duchovního hlediska akceptován jako osoba s nižším jáhenským svěcením. Královský zázrak pak kněží laikům vykládali tak, že Bůh sám si volí osoby, skrze které koná zázraky – proč by těmito osobami tedy nemohli být právě králové?

Zaběhaná instituce

Dnes známé dějiny tohoto fenoménu sahají až k přelomu 10. a 11. století, kdy na francouzský trůn nastoupil Robert II. Francouzský (996–1031), první panovník, kterému jeho současníci přisuzovali moc uzdravovat nemocné. Jeho schopnost se nevztahovala pouze na jeden neduh, spektrum chorob, které Robert údajně dokázal léčit, bylo prý mnohem širší a zahrnovalo v podstatě všechny tehdy známé nemoci. Léčivou silou podle dobových zpráv disponoval jen on osobně, nebyla mu propůjčena z moci královského úřadu. Takto byla tato dovednost modifikována až za vlády jeho nástupců, kteří se také začali specializovat pouze na jeden neduh, a to takzvanou krtici – zánět mízních uzlin způsobený bacilem tuberkulózy.

V Anglii je s počátky královského zázraku prokazatelně spojena osoba Jindřicha II. Plantagneta (1154–1189). Ten se pravděpodobně nechal inspirovat francouzským rituálem, který ovšem on či jeho nástupci obohatili ještě o jednu zvláštnost – rozdávání léčivých prstenů. Tyto ozdoby vznikaly z mincí, které král nechával každoročně na Velký pátek poměrně složitou cestou posvětit. Měly ulevovat od křečí a svalových potíží.

Královský zázrak byl středověkým obyvatelstvem chápán jako věc sice nepochopitelná, ale naprosto běžná. Na francouzském i anglickém dvoře se postupně ustálil systém, který panovníkovi velel uzdravoval pouze jednou týdně. Vždy přijal všechny nemocné, kteří se do místa, kde právě pobýval, dostavili – postupně jednoho po druhém. Svědčí o tom velmi podrobné zápisy o počtech uzdravených, které královské kanceláře vedly pro jednotlivé roky. Tato evidence probíhala proto, že každý, kdo se ke králi přišel nechat uzdravit, dostal také almužnu v pevně stanovené hodnotě.

Zajímavý je také pohled na tuto problematiku okem tehdejších lékařů, zejména chirurgů. Nedochovaly se téměř žádné zmínky o tom, že by královský zázrak z medicínského hlediska považovali za podvrh. Jedinou výjimkou byl vlámský chirurg Jan z Ypres, který počátkem 14. století ve svém spisku La chirurgie de maître Jehan Yperman tvrdil, že nemocní uzdravení králem se někdy ve skutečnosti neuzdravili. Jeho skepse ale byla dána spíše jeho odporem k Francii, která se ve Flandrech snažila dlouhodobě uplatňovat vojensko-politický vliv. Jinak se tehdejší lékařské kapacity o tomto jevu až do 15. stol. v podstatě vůbec nezmiňovaly a přecházely jej mlčením. Změnil to teprve posun v postoji církve, která královský zázrak konečně vzala na milost a vyhradila mu místo ve své věrouce.

Světlo rozumu

První výraznou trhlinu dostal koncept uzdravování panovníkem v Anglii během Válek růží ve druhé polovině 15. století. Svého kandidáta na anglický trůn měl jak rod Yorků, tak jejich oponenti z rodu Lancasterů. Král však mohl být jen jeden, tím pádem i léčivou mocí měl disponovat pouze jeden z nich. Pretendenti koruny si tedy léčivou moc začali navzájem upírat, čímž se snažili získat na svou stranu prostý lid. Také almužny, rozdávané jako součást uzdravovacího rituálu, se stávaly většími a většími, aby nalákaly k tomu či onomu uzdraviteli více nemocných. Ti totiž svou přítomností dodávali válčícím stranám na důvěryhodnosti.

Rituál královského zázraku vzkvétal s menšími výjimkami po celý středověk a zasáhl i do novověku. Vaz mu zlomil až nástup osvícenství a jeho racionálních metod výzkumu. Když osvícenští badatelé pro léčivou moc panovníků nedokázali najít přijatelné, smyslově ověřitelné vysvětlení, odvrhli jej do říše pověr i s celou jeho historií. Ve Francii sice ještě během 19. stol. došlo osobou Karla X. (1824–1830) ke krátkému obnovení tradice, poté však tato pozoruhodná kapitola definitivně zmizela v propadlišti dějin.

TIP: Doktoři proti smrti: Středověká medicína připomínala spíše mučení

Proč středověká společnost věřila, že je svědkem královského zázraku? Důvodů mohlo být více. Například zmíněná krtice představovala specifickou nemoc, která na kratší či delší dobu sama od sebe ustupovala. Pokud se u nemocného zlepšení projevilo poté, co na něj vložil ruce král, nebyl důvod nevěřit, že tyto dvě věci spolu přímo souvisejí. Lid byl ve víře k uzdravující moc králů vychováván a chápal ho jako naprostou samozřejmost, takže byl schopen vidět zázrak i tam, kde byla uplatnitelná jiná vysvětlení. Ve své víře se dále utvrzoval, až vznikl začarovaný kruh, který přerušili teprve na zázraky nevěřící osvícenští vzdělanci.

Když se faraon 18. dynastie Amenhotep IV. přejmenoval na Achnatona a pokusil se založit nový kult boha Slunce Atona, založil v rámci svých reformních snah na pravém břehu Nilu nové sídelní město Achetaton, zhruba na půl cesty mezi Káhirou a Luxorem. Reforma se Achnatonovi moc nepovedla a brzy po jeho smrti se vše vrátilo do starých kolejí. Město Achetaton bylo opuštěno a dnes je toto místo známé jako archeologické naleziště El Amarna.

Archeologové v El Amarně nedávno odkryli hrob, starý přinejmenším 3 300 let. To zhruba odpovídá době, kdy byl založen a osídlen Achetaton. V hrobě byly nalezeny šperky, mezi nimiž jsou i tři zlaté prsteny a zlatý náhrdelník.

Oblíbený domácí bůžek

Mezi objevenými šperky vyniká prsten, na němž je vyrytý obraz staroegyptského bůžka Besa. Ten bývá zobrazován jako trpaslík se zvířecími, obvykle lvími rysy. Ve starém Egyptě šlo o ochránce domácnosti, rodiny a dětí, který odháněl zlo. Býval ale také považována za boha pohody, hudby, tance, zábavy, dobré nálady a možná i erotiky.

Vlevo zlatý prsten s podobiznou boha zábavy Besa, uprostřed zlatý náhrdelník a vpravo zlatý prsten se hieroglyfickým nápisem „Sat I Plant Tawi“. (foto: Egyptian Ministry of Tourism and Antiquities, CC0)

Nález prstenu s vyobrazením Besa je o to zajímavější, že jeho kult nikdy nebyl oficiálním. Nikdy neměl vlastní chrámy ani kněze, mezi lidmi byl ale velmi populární. Vystupoval v roli takřka univerzálního božského pomocníka a ochránce, k němuž se bylo možné obracet při řešení mnoha různých problémů.

TIP: Hrobky na Kypru ukrývaly zlatý přívěšek ve tvaru lotosu

Na dalším nalezeném prstenu je hieroglyfický nápis „Sat I Plant Tawi“, což značí „Paní Země“. Na místě badatelé objevili i zlatý náhrdelník. Komu šperky patřily a kdo měl být onou „tajemnou paní“, ale archologové zatím netuší. Vykopávky v El Amarně jsou stále v plném proudu a je pravděpodobné, že se časem dozvíme další podrobnosti o těchto zajímavých nálezech.