Badatelé australské vědecké agentury CSIRO, kteří se plavili na palubě výzkumné lodi s příhodným jménem RV Investigator, nedávno objevili v hlubinách Indického oceánu v oblasti Kokosových ostrovů řadu pozoruhodných podmořských stvoření. Nyní zde ale narazili na něco opravdu zvláštního. Na mořském dně objevili něco, co připomíná žraločí hřbitov se spoustou zubů. Některé z nich jsou přitom staré miliony let.

Vědci si nejprve mysleli, že jim v sítích uvíznul běžný mořský sediment a konkrece manganu. Pak se ale na svůj úlovek podívali blíž. „Bylo to prostě úžasné,“ prozradila v rozhovoru pro australskou společnost ABC Dianne Bray z Výzkumného institutu Muzea státu Victoria. „Ne všechny z té spousty žraločích zubů byly fosilie. V některých případech jde o žraloky ze současnosti, například žraloky mako nebo žraloky z příbuzenstva žraloka bílého.“

Žraločí zuby z hlubin

Celkem bylo z hloubky asi 5,4 kilometru vyzvednuto přes 750 žraločích zubů, které reprezentují celou řadu druhů těchto mořských predátorů. Podle odborníků jde o velmi zajímavý mix současných a fosilních druhů, mezi nimiž je i přímý předchůdce populárního megalodona.

Žraloci patří k parybám, takže nemají v těle pravé kosti. Proto po smrti naprostá většina jejich často masivních těl záhy mizí. Obvykle se rozloží dříve, než by stačila fosilizovat. Z minulosti se proto typicky uchovávají díky své odolnosti právě jen zuby žraloků a vzácně i jejich šupiny.

TIP: Obrovští megalodoni si pochutnávali na hlavách dávných vorvaňů

Na nálezu ze dna u Kokosových ostrovů je velmi pozoruhodné, že zahrnuje zuby žraloků, které pocházejí z velmi dlouhého období historie a přitom se ocitly na jediném místě.

„Nemám pro to žádné rozumné vysvětlení,“ přiznává pro Newsweek Glen Moore, kurátor ryb Západoaustralského muzea. „Možná se zuby mohly během milionů let shromáždit na jednom místě díky příhodnému tvaru mořského dna.“ Hřbitov mořských predátorů vědci objevili během průzkumu dvou nových mořských parků, které se nacházejí přibližně 2 500 kilometrů od západního pobřeží Austrálie.

Planetární mlhoviny bývají krásné a mlhovina NGC 3132, známá také jako Jižní prstencová mlhovina nebo též Caldwell 74, patří mezi ty nejkrásnější. Nedávno tuto 2 460 světelných let vzdálenou mlhovinu ze souhvězdí Plachet pozoroval jako jeden ze svých prvních objektů i Vesmírný dalekohled Jamese Webba.

Mezinárodní tým odborníků, který vedla australská astrofyzička Orsola De Marco z Macquarieho univerzity, prostudoval nové snímky z dalekohledu Jamese Webba a na vědce čekalo překvapení v podobě doposud neznámých hvězd, které se ukrývaly v zářícím plynu a plazmatu planetární mlhoviny. Výsledky jejich zjištění zveřejnil časopis Nature Astronomy.

Čtveřice hvězd a bílý trpaslík

Vědci již dlouho vědí, že podivuhodné tvary planetárních mlhovin, které vznikají po zániku hvězd podobných Slunci, mohou tvarovat blízké hvězdy, typicky jejich hvězdní společníci. V případě Jižní prstencové mlhoviny se ale ukázalo, že na tvar mlhoviny působí hned čtyři hvězdy – tři hvězdní společníci a jedna blízká hvězda, která nepatří do původního hvězdného systému.

Jižní prstencová mlhovina v blízkém infračerveném světle (vlevo) a středním infračerveném světle. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI, CC BY-SA 4.0)

Dotyčnou mlhovinu obklopuje mračno chladného prachu, kvůli kterému je obtížné ji pozorovat ve viditelném spektru. Dalekohled Jamese Webba ji ale pozoroval v oblasti infračerveného záření, které takovým prachem prochází vcelku bez obtíží. Vědci díky tomu dostali příležitost prozkoumat Jižní prstencovou mlhovinu v doposud nevídaných detailech.

TIP: Estetická astronomie: Hubble detailně pozoroval dvojici planetárních mlhovin

Nové snímky dalekohledu Jamese Webba badatelům rovněž umožnily provést nové výpočty, díky kterým určili teplotu bílého trpaslíka, zhrouceného jádra bývalé hvězdy, které zůstalo v nitru planetární mlhoviny. Podle těchto výpočtů je jeho teplota asi 109 700 °C. Objev systému více hvězd, které jsou těsně gravitačně svázané s bílým trpaslíkem, by navíc mohl v budoucnu být velmi zajímavý pro gravitační astronomii.

Do vápna příboj vyhloubil nejprve „zářezy“ kolmé na linii pobřeží a v nich pak postupně stále se zvětšující vzdušný oblouk. Není jisté, kdy se původně malý otvor přeměnil v kamenný most, ale v popisech této oblasti ze 17. a 18. století není útvar zmiňován. Vzhledem k tomu, že celý proces vzniku podle názoru geologů trvá přibližně 500 let, je ale jisté, že zde už tehdy musel být výklenek, z nějž bylo Azurové okno později „vysocháno“.

Do podoby blízké tvaru na těchto snímcích se zřejmě dostalo někdy mezi roky 1866 a 1879 a ve 20. a 21. století se stalo jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí Malty.

TIP: Budoucnost pískovcového unikátu: Pravčická brána se spadnout nechystá

Voda ovšem dál postupovala ve vykusování skály, oblouk se stával stále křehčím a v prosinci 2016 byl vydán zákaz vstupu na jeho vrchní část. I tak se mu ale stalo osudným období mimořádných bouří, které na Maltu udeřilo začátkem roku 2017. Ráno 8. března 2017 došlo k nevyhnutelnému – struktura se úplně rozpadla a beze zbytku zmizela pod mořskou hladinou. 

Vědcům v kalifornském státním vědeckém ústavu Lawrence Livermore National Laboratory (LLNL) se podařilo uskutečnit jadernou fúzi, při které vzniklo 3,15 megajoulu energie, přičemž spotřebováno bylo 2,05 megajoulu. Přestože výsledek nezohledňuje všechny energetické vstupy, jde o působivý výsledek. „Je to úspěch, který otevře cestu k pokroku v oblasti národní obrany i budoucnosti čisté energie“, prohlásila ministryně energetiky Jennifer Granholmová, když společně z vědci z LLNL a dalšími činiteli vystoupila na tiskové konferenci ve Washingtonu.

„Jde o průlomový úspěch pro vědce a zaměstnance národní laboratoře, kteří zasvětili své kariéry tomu, aby se jaderná fúze stala realitou. Tento milník nepochybně podnítí další objevy,“ uvedla Granholmová a dodala, že se objev zapíše do dějin.

Jaderná fúze bývá označována za „svatý grál“ při snaze o zajištění bezuhlíkové energetiky. Na tento zdroj energie velmi sází i americká administrativa prezidenta Joea Bidena, která chce do dalšího výzkumu masivně investovat. Průmyslové využití jaderné fúze však bude při nejoptimističtějších odhadech možné za desítku, ale možná i několik desítek let. Problematice jaderné fúze jsme se podrobně věnovali v srpnovém čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.

Dá se říct, že tak dlouho, jak jsou na světě peníze, existují i jejich padělky. Už před více než 2 500 lety trestaly Solónovy zákony v Athénách padělání mince smrtí. Ve středověkých Čechách spadalo právo razit mince (latinsky ius regale) pod svrchovaná práva panovníka. Měnu směl vydávat pouze on nebo ten, kdo k tomu dostal od knížete či krále výslovné povolení.

V počátcích českého státu sice spolu s vládnoucími Přemyslovci vydávali za nevyjasněných podmínek vlastní mince i Slavníkovci, ale po jejich vyvraždění na Libici roku 995 už do přemyslovského panovnického práva neboli regálu nikdo nezasahoval. Tedy až na penězokazy.

Tento pojem označuje všechny osoby, které se pokoušejí nelegálně vydávat platidla do oběhu, popřípadě nějak upravují platidla stávající. Tím „kazí peníze“, protože obecně zmenšují důvěru v měnu, což vede k poškozování ekonomiky, inflaci a s ní spojenému růstu cen. Kdyby se v oběhu objevilo více falešných peněz, mohlo by to ublížit nejen obchodu a panovnickým zájmům, ale i běžnému obyvateli, jemuž by následná drahota mohla připravit krutý hladomor.

Trest? Upálení!

Kvůli nebezpečí, které mohlo penězokazectví přinést, provázely tento přečin od počátku tvrdé tresty. Již ve výsadách prvního českého krále Vratislava z druhé poloviny 11. století najdeme zmínku o tom, že majitel domu nenese zodpovědnost za padělky, které mu někdo zlomyslný vhodí do dvora nebo do pokladnice.

Za vlády Přemysla Otakara II. stanovil český sněm pro padělatele mince trest smrti a zabavení veškerého majetku. Trest smrti přisuzoval padělatelům a znehodnocovatelům měny i mincovní řád vydaný Karlem IV. a jeho synem Václavem roku 1378, stejně jako usnesení zemského sněmu z roku 1453. Král Jiří z Poděbrad stanovil jako trest pro každého, kdo by peníze „přepaloval“ trest „hrdla ztracení“.

Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 vše ještě upřesnilo, když za padělání mince a její rozšiřování stanovilo trest, „jakož na falešníka sluší“. A falešníkovi neboli podvodníkovi tehdy příslušel jen jeden trest – upálení zaživa. Upálení se užívalo i v městském právu. Asi nejtvrdší trest navrhoval pro penězokazy Karel IV. ve svém nepřijatém zákoníku Majestas Carolina, kde stanovil jako možné potrestání chamtivých padělatelů uvaření ve vroucím oleji.

Podobně tvrdé tresty platily také v okolí Českého království. V Drážďanech například provinilcům vypichovali oči, případně useknutou ruku padělatele přibíjeli na mincovnu. Maxmiliánův zákoník z roku 1499 zase znal pro penězokazy vedle trestu ohněm rovněž smrt škrcením nebo smýkáním.

V praxi se však nejspíš postupovalo odlišně, pokud byl pachatelem šlechtic toužící po přilepšení, nebo tlupa neurozených loupežníků. Jan Kníže z Načeradce tak například roku 1466 za to, že „peníze falešné nosil a jim kupčil a je po zemi rozsíval a roznášel“, obdržel jen trest konfiskace všeho majetku, jehož se ochotně ujal sám král Jiří z Poděbrad.

Jak se padělalo

Penězokazectví mohlo mít různé formy. Za zvláštní případ můžeme označit „oficiální“ penězokazectví, což znamenalo, že vydávaná mince se oslabila už v mincovně (typicky přimícháváním většího množství mědi na úkor stříbra nebo zlata), čímž docházelo k devalvaci. Dělo se tak na přímý příkaz panovníka nebo alespoň s jeho vědomím. Kromě toho se dopouštěli penězokazectví nepoctiví královští mincmistři a další zaměstnanci mincoven, když si „bokem“ vyrazili mince sice pravé, ale neoprávněně. A do třetice kazili peníze všichni padělatelé nebo ti, kteří padělanou měnu rozšiřovali.

Nejobvyklejší padělanou mincí českého středověku se stal silný a rozšířený pražský groš. Padělal se nejen u nás, ale také v cizině, například v Polsku či Rakousku. Nekvalitní polské napodobeniny grošů z 14. století, ze kterých měď přímo září, byly nalezeny například ve Slezské Středě. Falešné groše se nejčastěji vyráběly tak, že se vyseknutý měděný kroužek potahoval amalgámem stříbra. Amalgám získali padělatelé smíšením roztaveného stříbra z pravých grošů se sulfidy rtuti. Měděný kroužek potápěli v takto vzniklé lázni, a nakonec vyžíháním nad plamenem odstranili přebytečnou rtuť.

Proces to nebyl jednoduchý, ale zřejmě se vyplatil. Vzniklý groš se totiž na první pohled podobal pravému. Padělek šlo zjistit až při vrypu do hrany mince nebo při váhové zkoušce. Časem se také setřela tenká vrstva stříbra a měď se zvnitřku groše prodrala na povrch. Tím se podvod jasně projevil, ale penězokazi se náležitě starali, aby byli v ten moment od falešné mince hodně daleko.

Výroba padělku znamenala jen první krok. Dále bylo nutné se peněz, pokud možno nenápadně, zbavit, rozšířit je do oběhu a nejlépe je vyměnit za pravé. K tomu pěnezokazům sloužili různí komplicové, často lidé, kteří se hodně pohybovali, a přitom zacházeli s penězi – vozkové, kupci, pivovarníci, mlynáři a podobně.

Zlatý věk penězokazů

Do počátku 15. století zůstávaly problémy s penězokazy relativně okrajovou záležitostí. S nástupem chaosu husitských válek se však padělání peněz nebezpečně rozšířilo. Husité v Praze i v Táboře dokonce začali razit mince z čisté mědi a pokoušeli se je vydávat za regulérní měnu. Pochopitelně neúspěšně, protože po celý středověk se hodnota každé mince udávala především obsahem drahého kovu. Za měděné mince nikdo nechtěl své zboží prodávat.

V průběhu válek se padělání chopili jednotliví feudálové a města. Situací se musel roku 1433 zabývat svatomartinský sněm, který ustanovil, že se má opět razit groš staré kvality v Kutné Hoře, jako tomu bylo za panování krále Václava IV., a že všechny falešné mince se mají okamžitě zničit a jejich tvůrci potrestat jako „zjevní falešníci“. Nařízení nicméně příliš nefungovala, a tak mohl v druhé polovině 15. století přijít zlatý věk českého penězokazectví. Za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského vzniklo v Čechách i na Moravě hned několik padělatelských dílen.

Koněpruská dílna v podzemí

Penězokazi kvůli vlastnímu bezpečí vždy úzkostlivě dbali na to, aby o jejich práci neměl nikdo ani ponětí. Základ tvořila konspirace mezi členy padělatelského spolku, ale také vhodně vybrané místo pro dílnu. Musela být umístěna na odlehlém místě, kam se nikdo nepovolaný nedostal, a kde navíc nikdo nemohl zaslechnout práci mincovnických kladiv.

Mimořádně úspěšný byl výběr dílny v Koněpruských jeskyních nedaleko Berouna – tamní nekalá činnost totiž zůstala utajená po více než 500 let. Teprve v roce 1950 byl při odstřelu v lomu objeven systém Koněpruských jeskyní a spolu s ním i tajemství, jež se v něm po více než půl tisíciletí skrývalo. 

Nejprve se našly měděné plíšky, pak i dřevěné nádoby se stopami po měděnce. Těm znalejším už začínalo svítat. Když se odvážlivci vyšplhali osmnáct metrů dlouhým jeskynním komínem, objevili prostoru plnou pozůstatků po pokoutní mincovnické činnosti.

Archeologové posléze potvrdili existenci penězokazecké dílny z let 1469–1471, a tak jeskyně získala název Mincovna. Badatelé v ní nalezli měděné plechy s vysekanými kroužky, kousky cínu, kahánek či sadu mincovnických závaží z mastku. V jeskyni nezůstala ani stopa po tavicí peci, takže se zdá, že penězokazi na místo dopravovali už hotový plech, se kterým dále pracovali.

Napodobeniny drobných mincí

Za nejzajímavější nález z Koněprus můžeme označit samotné padělané mince. Nešlo o groše, ale drobné, takzvané penízy, které zřejmě nacházely lepší odbyt. Takových jednostranně ražených mincí bez opisu se počítalo 7 do groše. Odhaduje se, že s jedním razidlem penězokazi zvládli vyrobit asi pět tisíc penízů, což by stačilo pro obživu jedné osoby na dva roky. Padělatelé v jeskyni přebývali a přespávali, o čemž svědčí nálezy ohnišť a nádob i různé terénní úpravy. Podle všeho koněpruští penězokazi patřili k těm úspěšným. Jeskyni opustili nejspíš v klidu, protože si stihli odnést raznici i kovadlinku. 

Dodnes se neví, kdo za tajemnou výrobou padělků v Koněpruských jeskyních stál. Letmý pohled do dějin okolní šlechty by však mohl přece jen něco napovědět. V době, kdy zde fungovala padělatelská dílna, sídlil v okolí Koněprus rod Kořenských, chudých nižších šlechticů. Za Petra Kořenského z Terešova však rod zázračně zbohatl, a to tak, že nakonec půjčoval i Rožmberkům. Pocházelo Petrovo bohatství z hlubin Koněpruských jeskyní? To se už dnes těžko dozvíme, ale je to docela dobře možné.

Kde se všude padělalo?

Falešné mince se v oněch časech nevyráběly pouze v Koněprusech, ale i v Brně na Špilberku. Další rozsáhlá falzátorská dílna byla objevena už v 19. století v jeskyni Čertova díra u Šternberku. Tam se našly měděné pláty s vyraženými kroužky a tavicí kelímky. K neúspěšným padělatelům patřili asi penězokazi ze Žofína u Prahy. Při bagrování Vltavy zde bylo nalezeno jednačtyřicet nedokončených padělků grošů a penízů. Pokoutní mincovnu zřejmě někdo odhalil dřív, než falzátoři svoje dílo dokončili.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Někdy se povede zločin objasnit až po mnoha letech, v archeologii občas po celých staletích. Roku 1476 zažaloval Jan Malovec z Pacova svého souseda Oldřicha Fifku z Vydří, že na hradě Kámen vyrábí falešné peníze. Ale Oldřich Fifka všechna obvinění odmítal, a když Malovec nepředložil konkrétní důkazy, celá věc skončila smírem. Malovec se musel dokonce Fifkovi omluvit. O 400 let později však pravda přece jen vyšla najevo! Když v roce 1886 tehdejší majitel hradu Kámen uskutečňoval přestavbu, dělníci v zasypaných sklepích objevili kleště a klešťovité stroje k ražení mincí, pláty vykrojené na způsob penízů a hromady uhlí. To vše představuje nesporný důkaz, že se na hradě Kámen v 15. století mince skutečně padělaly.  

Hranici mezi divokými germánskými kmeny a římskou civilizací tvořila linie opevnění Limes Romanus vedoucí podél Rýna a Dunaje, kde také dlouho probíhaly nejtužší boje. S vnitřní nestabilitou říše, slabými císaři a sílícími kmeny barbarů se však střety stále častěji přenášely na teritorium impéria.

Jestliže ve 2. století Marcus Aurelius úspěšně bojoval hluboko na nepřátelském území, na dnešním Slovensku a Moravě, pak ve 3. století měli Římané s Germány ohromné potíže přímo v srdci říše. Roku 251 vtrhli Gótové na Balkán a v bitvě s nimi padl císař Decius. O několik let později Frankové pustošili Galii a Hispánii, Alemani zase Itálii a došlo také k prolomení hranice na Dunaji i Rýnu, kde se objevili Burgundi.

Čtyři císařové najednou

Velké potíže působily také neustálé vnitřní spory, zejména mezi generálskými adepty na císařský post, tedy vojenskými císaři. Téměř žádný neskonal přirozenou smrtí. Správa obrovského impéria navíc představovala pro jednoho člověka takřka nemožný úkol, neboť přítomnost panovníka byla nutná na několika místech současně. Problém vyřešil až Diocletianus roku 285, když impérium rozdělil na východní a západní část. Každá měla dva vládce s titulem augustus a caesar, ale rivalitu to nezmenšilo. Zmíněný problém svou obratnou politikou i vojenskými úspěchy ve 4. století dočasně odstranil Konstantin Veliký, jenž ustavil křesťanství státním náboženstvím a přenesl své sídlo z Říma do Konstantinopole, dnešního Istanbulu.

Po něm dosáhl významných úspěchů na bitevním poli až jeho bratranec císař Iulianus, křesťany nazývaný „odpadlík“, protože byl velkým odpůrcem nové víry. Roku 358 uštědřil těžkou porážku silnějšímu vojsku Alamanů, kteří sužovali Galii, poté zpacifikoval Franky a za pomoc při obraně provincie jim povolil usadit se na římském území na galském severovýchodě.

Frankové smlouvu dodrželi až do pádu říše v 5. století, jednalo se však o slabou útěchu v době, kdy ze všech stran útočili ostatní barbarští nájezdníci. Dějepisec Ammianus Marcellinus napsal, že se tehdy „takřka po celém římském světě probudily za zvuku polnic dávajících znamení k boji nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice. Gallii a zároveň i Raetii pustošili Alemani, Panonii pak Sarmati a Kvádové“.

Spiknutí barbarů

K pozoruhodnému spiknutí barbarů došlo roku 367 v Británii a událost opět vylíčil Ammianus Marcellinus: „Císař byl poděšen závažnou zprávou, která oznamovala, že je Britannie spiknutím barbarů zpustošena a naprosto zubožena, že vládce přímořských oblastí Nectaridus byl zabit a provinciální velitel Fullofaudes upadl do nepřátelské léčky. Stačí, řekneme-li aspoň to, že se Piktové i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové.“

Na celé události z roku 367 nejvíce zaráží společný postup zcela odlišných barbarských etnik. Nečekaný vpád z několika stran zaskočil nejen císaře, ale i samotné správce Británie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá informační síť Římanů naprosto selhala. A pro barbary naopak nebyl problém opatřit si podrobné zprávy o poloze jejich jednotek a opevnění, uvážíme-li, kolik v římském vojsku sloužilo germánských i britonských válečníků. 

Pokud chceme zmíněný vpád osvětlit, musíme připustit existenci anonymního barbarského vůdce, nadaného výjimečnými diplomatickými i vojenskými schopnostmi, který sjednal spojenectví mezi kulturně odlišnými národy z poměrně vzdálených oblastí. Dobové římské prameny jednoznačně hovoří o spiknutí a není důvod o tom pochybovat.

Útoky barbarů na Římskou říši v letech 100–500. (zdroj: 100+1 zahraniční zajímavost)

Skvěle promyšlený byl i směr útoku jednotlivých nájezdníků. Irští Skotové udeřili na svých lodích podél celého západního pobřeží většího z Britských ostrovů, avšak především na severu a na úplném jihu. Piktové podnikali nájezdy zejména z moře při východním pobřeží a Sasové napadli provincii z východu a jihu. Zároveň probíhaly útoky Franků a Sasů na pobřeží Galie.

Jízda na postupu

Pro další vývoj impéria měla zásadní význam 70. léta 4. století, kdy do oblasti na sever od Černého moře vpadly hordy hunských kočovníků a vyvrátily gótský kmenový svaz. Ostrogóti na východě přijali jejich nadvládu, ale Vizigóti byli zatlačeni natolik, že se vydali na západ a požádali Římany o přidělení půdy. Oplátkou nabídli své vojenské služby a císař Valens přijal. Šlo o klasickou federátní smlouvu neboli výměnu půdy za služby, římští velitelé ji však nerespektovali a snažili se na Vizigótech obohatit. Ti odpověděli vzpourou, jež si vyžádala zásah samotného císaře Valenta, doprovázeného čtyřiceti tisíci muži. 

Obě armády se střetly 9. srpna 378 u Adrianopole. Mocná gótská jízda tam římskou pěchotu rozdrtila a padl i sám panovník. Doba pěších armád skončila… Theodosius Veliký pak říši opět sjednotil pod vládu jednoho muže a uzavřel s Góty novou smlouvu: Přidělil jim území a jejich jízdu využíval v rámci svého vojska. Do služeb Říma vstoupili i Hunové a Sarmati.

Říše v plamenech

Římská armáda zahrnovala stále víc barbarů a ani nejvýznamnější generálové již nepocházeli ze starých rodin. Šlo také o případ generála Stilichona, jemuž možná právě jeho vandalský původ pomohl v úspěšné taktice proti germánským kmenům. Vizigóti se usadili na Balkáně, kde se sjednotili pod vládou krále Alaricha. Stali se nejmocnější silou v oblasti, ale neměli žádnou jistotu a plně záviseli na císaři – což se jim příliš nelíbilo. Situace došla tak daleko, že pod Alarichovým vedením vpadli do Itálie. Neúspěšná vyjednávání o osudu Vizigótů pak krále přiměla oblehnout Řím a roku 410 ho vyplenit. Pro morálku impéria šlo o zdrcující ránu, neboť naposledy Věčné město dobyli Keltové o 800 let dřív. 

Navíc začátkem 5. století překročili římské hranice i další Germáni. Roku 405 společně vtrhli do Itálie Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Markomani a Kvádové. Aby zastavil jejich řádění, povolal generál Stilicho jednotky z Galie, Hispánie a Británie, tamního oslabení pak ovšem využili jiní barbaři. V roce 406 překročili germánští Vandalové a Suebové a sarmatští Alani zamrzlý Rýn a přes odpor Franků coby spojenců Říma si prorazili cestu Galií až do Hispánie. Pobřeží římské Británie zas čelilo soustředěným útokům Anglů a Sasů.

Když táhne Bič boží

Mocným hybatelem všech přesunů germánských kmenů se stali Hunové, postrach tehdejšího světa. Pod kopyty jejich koní a dobře mířenými střelami z luků padala jedna země za druhou a dříve nezávislé kmeny se dostávaly do područí. Hunové nepředstavovali pro Římany jen nepřátele, ale někdy též spojence v bojích proti Gótům. V 30. letech 5. století sloužili jejich žoldnéři v Galii, aby udrželi císařskou svrchovanost nad stále více napadanou provincií. Na hunskou kartu sázel především generál Aetius, jenž pouze s největším vypětím čelil Vizigótům a Burgundům právě v Galii. Nicméně na zlikvidování Vandalů – kteří se prohnali Evropou, obsadili sever Afriky včetně Kartága a vytvořili vlastní království – již říše neměla sílu. 

Změnou procházela i hunská společnost. Ve 40. letech dokázal kmenový svaz upevnit a sjednotit Attila zvaný Bič boží, s impériem však nadále spolupracoval. Se změnou na císařském trůnu se ovšem změnila i politika a Attila se přizpůsobil. Císař odmítl Hunům na Balkáně vyplatit dohodnutý obnos za neútočení, načež Bič boží slabosti Říma využil a zaútočil v nejsnazším bodě – v Galii. Právě tam sloužily hunské posádky v římských službách, a nyní se staly první linií Attilova vojska.

TIP: Řím proti barbarům: Co předcházelo pádu Věčného města?

Římané se z nutnosti spojili s Vizigóty a s jejich pomocí Huny roku 451 porazili v bitvě na Katalaunských polích. Nepřítel se stáhl, ale následujícího roku vyplenil Itálii, načež se přesunul za Dunaj. O další tři roky později Řím opět vydrancovali barbaři, tentokrát Vandalové. Do pádu západořímského impéria zbývalo dvacet let. Iniciativu převzaly dravé barbarské kmeny a od roku 476 hořela pochodeň antické civilizace už jen na východě, v nástupnické Byzantské říši. 

Let 536 společnosti American Airlines poslední srpnový den bezpečně přistál na mezinárodním letišti ve Filadelfii, pasažéři pomalu opouštěli svá sedadla a zaměstnanci se chystali vyklízet zavazadlový prostor. Po jeho otevření se však na ně vyvalil podivný zápach, takže následovalo vyhlášení poplachu.

TIP: Raději počkáme: Vtípek několika mladíků zapříčinil vyklizení tureckého letadla

Nelibý odér vyrazilo řešit hned pět hasičských aut, nicméně příčina pozdvižení byla nevinná: Kvůli špatnému zacházení se v jednom z kufrů rozbila lahvička s lakem na nehty, situace se tedy obešla bez újmy na zdraví a stroj se záhy znovu vznesl do vzduchu.

V současnosti jsme svědky velkého množství studií, které objasňují zvláštní a komplikované vztahy mezi střevní mikroflórou a lidským zdravím, fyzickým i tím duševním. Část těchto studií se přitom věnuje i tomu, jak ekosystém bakterií v našich střevech zasahuje sexuální touhu, případně jak se podílí na problémech v této oblasti.

Střevní bakterie se podílejí na trávení řady složek naší stravy. Jejich role je ale podle všeho mnohem širší. Především syntetizují celou řadu biologicky aktivních látek a díky tomu jsou významnými hráči v regulaci hormonů, neurotransmiterů a dalších významných látek v lidském těle. Rovněž se podílejí na činnosti imunitního systému. To všechno může zasahovat i do lidské psychiky.

Bakterie a sex

Souvislost střevní mikroflóry a sexuální apetence naznačuje například výzkum čínských odborníků z roku 2021, který zveřejnil časopis Journal of Medical Internet Research. Vědci tehdy zjistili, že ženy s poruchou snížené sexuální touhy (HSDD) mají (proti ženám bez této poruchy) ve střevech nápadně nižší počet bakterií ze skupiny Ruminococcaceae a naopak větší množství bakterií rodů Bifidobacterium a Lactobacillus.

Aby to mužům nebylo líto, další čínská studie z roku 2021, tentokrát publikovaná v časopise Translational Andrology and Urology, dospěla k závěru, že muži s poruchou erekce mají sníženou diverzitu střevní mikroflóry, a naopak mají ve střevech větší množství některých typů bakterií, například rodů Streptococcus a Subdoligranulum.

TIP: Pod lupou: Z vědeckého hlediska většina domnělých afrodiziak nefunguje

Odborníci zároveň upozorňují, že vztah mezi střevní mikroflórou a sexuální touhou nemusí být přímý. Existuje řada dokladů o vztahu střevní mikroflóry a lidské psychické kondice, například pokud jde o deprese. Zároveň je již dlouho známo, že deprese obvykle snižují sexuální touhu a libido. Proto je problematické střevní mikroflóře jednoznačně přisoudit přímý vliv na sexuální touhu. V každém případě jde o velmi zajímavou oblast výzkumu, z níž časem jistě vzejdou další pozoruhodné poznatky.

Život na Zemi vznikl asi před 4 miliardami let. Odborníci se domnívají, že se na tom významně podepsaly meteority, které v mladé Sluneční soustavě velmi vydatně bombardovaly jednotlivé planety, Zemi nevyjímaje. Zásadní roli zřejmě sehrály především uhlíkaté chondrity, o nichž víme, že obsahují vodu a pestrou paletu organických látek.

Pro vědce nicméně zůstávalo záhadou, jak se v planetkách a meteoritech, které z nich vznikaly, objevily ony základní organické látky, z nichž se skládají biologické molekuly. Zajímavé vysvětlení nabízí tým, který vedla astrobioložka a kosmochemička Yoko Kebukawaová z japonské Národní univerzity v Jokohamě. Její výzkum minulý týden zveřejnil odborný časopis ACS Central Science.

Jak vznikly aminokyseliny?

V předešlých experimentech si vědci ověřili, že klíčové organické látky, potřebné pro vznik biologických molekul, tedy především aminokyseliny, mohou vznikat reakcemi mezi jednoduchými organickými molekulami, jako je amoniak nebo formaldehyd. Aby k tomu ale mohlo dojít, musí být k dispozici kapalná voda a teplo.

Badatelé se domnívají, že potřebné teplo takovým reakcím v planetkách a meteoritech dodávalo vysokoenergetické gama záření, které vznikalo při rozpadech radioaktivních izotopů, jako je například hliník-26, o němž víme, že se vyskytuje v uhlíkových chondritech.

TIP: Život na Zemi možná nevznikl v hlubinách oceánu, ale v mělkých jezírcích

Kebukawaová a její kolegové proto uspořádali experiment, v rámci kterého rozpustili ve vodě formaldehyd a amoniak. Vzniklý roztok poté umístili do skleněných trubic, které ozařovali gama zářením, vytvořeným při rozpadu radioaktivního izotopu kobalt-60. Ve skleněných trubicích opravdu vznikla celá řada aminokyselin, přičemž jejich tvorba vzrůstala se zvyšující se dávkou gama záření.

Vědci odhadují, že ve slavném Murchinsonově meteoritu, který je učebnicovým příkladem uhlíkatého chondritu, by trvalo pouhých 1 000 až 10 000 let, než by gama záření z rozpadajících se radioizotopů vytvořilo pozorovaný obsah aminokyselin.

Ve 30. letech 20. století se Royal Navy snažilo udržet krok v námořním zbrojení s mladými námořními mocnostmi – Spojenými státy americkými a Japonskem. Britský průmysl již dávno nestačil stavět ohromné počty válečných plavidel tak, jak tomu bylo před první světovou válkou. Přesto námořní odzbrojovací konference ve Washingtonu z let 1921–1922, která měla za cíl utlumit stavbu válečných plavidel, přidělala admiralitě další vrásky na čele.

Předchozí část: Souboj ocelových titánů (1): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

V poutech konference

Podpisem jediné smlouvy se prakticky vyrovnaly námořní síly několika nejmocnějších států světa a kdysi nezpochybnitelná převaha na světových oceánech se pro Velkou Británii stávala čím dál víc iluzorní. Nejtíživější omezení, která Kongres stanovil, se týkala maximálního možného výtlaku válečného plavidla dané kategorie a také největší možné ráže děl. Po mnoha dohadech a neshodách komise stanovila maximální výtlak na 35 000 tun. Ráže nejtěžších děl neměla přesáhnout 406 mm. Tímto aktem došlo k zakonzervování námořního zbrojení na únosnou míru.

Počátkem 30. let se situace prakticky nezměnila. Britská admiralita však začala uvažovat o náhradě stárnoucích bitevních lodí třídy R a Queen Elizabeth. Ty pamatovaly ještě první světovou válku a mnohé z nich bitvu u Jutska (1916). Novější lodě třídy Nelson sice disponovaly silnou výzbrojí, ale pancéřová ochrana nebyla řešena nejlépe, a především tato plavidla trpěla velkým nedostatkem rychlosti, takže v moderní námořní válce neměla příliš šancí na úspěch.

Méně děl, víc pancíře

Práce na projektu nové bitevní lodi začaly v roce 1934. Britské loděnice vypracovaly postupně několik návrhů. Nejtěžší dělostřelectvo nového plavidla se mělo původně skládat z celkem devíti děl Mark II ráže 381 mm. Protože admiralita nemohla vyzbrojit plavidlo takto mohutnými děly, rozhodla se vydat opačnou cestou, tedy zvýšením počtu dělostřeleckých hlavní za cenu snížení velikosti kalibru. Po úpravě projektu se nově počítalo s celkem 12 děly ráže 356 mm, která se nacházela ve třech dělostřeleckých věžích vždy po čtyřech kusech.

Takto vyzbrojená bitevní loď měla mít dokonce vyšší váhu boční salvy (8 652 kg oproti 7 911 kg), než kdyby ji konstruktéři osadili původně zamýšlenou konfigurací. Nevýhoda nového uspořádání spočívala především v nižší ničivé síle granátů menší ráže a nepatrném snížení dostřelu. Během propočtů se ukázalo, že loď by sice disponovala dostatečnou palebnou silou, ale na kvalitní pancéřovou ochranu již nezbude mnoho výtlakového prostoru.

Pomalejší než ostatní

S doktrínou preference palebné síly a rychlosti neudělala Velká Británie dobrou zkušenost během první světové války. Admiralita se proto rozhodla vyměnit část hlavní dělostřelecké výzbroje za kvalitnější ochranu důležitých sektorů.

Místo třetí čtyřdělové věže konstruktéři naprojektovali věž se dvěma děly. Celkový počet hlavních zbraní se snížil z původních 12 na deset. S tím souviselo snížení hmotnosti boční salvy z nejtěžších zbraní na konečných 7 211 kg. Finální návrh zajistil větší rovnováhu mezi pancéřovou ochranou a výzbrojí, ale zase scházelo dost místa pro výkonnější pohonné jednotky. Pohon proto zajišťovalo pouze osm kotlů, které uváděly v činnost čtyři turbíny. I tak představovala plavidla třídy King George nejrychlejší britské bitevní lodě. Za moderními italskými, japonskými, ale i německými a francouzskými plavidly stejné kategorie však svou rychlostí zaostávala.

Image

Čtěte také

Souboj ocelových titánů (3): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V