Mars dlouhou dobu působil dojmem, že je geologicky mrtvý. Nejspíš celé miliardy let. Jeho povrch na první pohled vypadá velmi staře a chybí mu pořádné magnetické pole, což naznačuje, že v jeho nitru neprobíhají příliš dramatické pohyby mas tekutých hornin. V poslední době se ale tento obrázek geologicky „zamrzlého“ Marsu začíná drolit.

Marsovský meteorit Tissint, který v roce 2011 dopadl na Zemi, například nese stopy geologických pochodů starých sotva půl miliardy let. Satelitní snímky z oběžné dráhy rudé planety zase odhalily vulkanické horniny v oblasti soustavy trhlin Cerberus Fossae, která se nachází na planině Elysium Planitia. Mezi nejpřesvědčivější doklady ale patří měření „robotického geologa“, americké sondy InSight, která od konce roku 2018 pracuje na povrchu Marsu. InSight zde detekoval probíhající seismickou aktivitu, která má charakter vulkanismu.

V podzemí se skrývá plášťový chochol

Američtí geofyzici Adrien Broquet a Jeffrey Andrews-Hanna z Arizonské univerzity dali dohromady dostupná topografická, gravitační, geologická a seismická data z oblasti Elysium Planitia. Následně vědci hledali geologický model, který by data nejlépe vysvětloval. Ukázalo se, že pozorování v Elysium Planitia nejlépe vysvětluje přítomnost plášťového chocholu, gigantického výronu velmi horkého materiálu, směřujícího z nitra planety směrem k jejímu povrchu. Výsledky výzkumu zveřejnil tento týden časopis Nature Astronomy.

Co přesně plášťový chochol představuje? Jedná se o výron horkého vnitřního materiálu, který je vytlačován směrem k povrchu planety, kde vytváří horké skvrny. Ty mohou následně produkovat vulkanickou činnost. Jde vlastně o druhotný způsob, jakým se planeta ochlazuje. Z analýz Broqueta a Hanny vyplynulo, že na rudé planetě se pod planinou Elysium Planitia skrývá plášťový chochol o velikosti přinejmenším 3 500 kilometrů, jehož teplota je zhruba o 95 °C až 285 °C vyšší než teplota okolních hornin.

Plášťový chochol v oblasti Elysium Planitia by měl být velmi podobný pozemským plášťovým chocholům, které poháněly například prehistorickou sopečnou činnost zodpovědnou za rozsáhlé povrchové změny tzv. dekkánské plošiny – jednoho z největších pozemských povrchových vulkanických útvarů.

Pokud by se zjištění Broqueta a Hanny potvrdilo, znamenalo by to, že po Venuši a Zemi je Mars třetí vulkanicky aktivní planetou. Nemá sice povrchové sopky chrlící lávu, disponoval by ale dostatečně výkonným vnitřním vytápěním, které by mohlo bránit zamrzání podpovrchových jezer. Ty by podle vědců mohly hostit život.

TIP: Sonda InSight vypátrala původ nejsilnějších zemětřesení na Marsu

Existence plášťového chocholu pod Elysium Planitia také podle vědců naznačuje, že povrchové vulkanické toky a seismická aktivita nejsou na rudé planetě izolovanými událostmi. Naopak – jsou podle nich součástí dlouhotrvajícího, aktivně udržovaného regionálního systému s možnými důsledky pro astrobiologický potenciál podpovrchových obyvatelných prostředí.

Ptačí hlasy a ptačí křídla oživují zasmušilou mlhavou krajinu a přinášejí toužícímu poutníkovi kýžený příslib jara. Pravou pokladnici ornitologických výletů nabízí milovníkům ptactva kontrovezrní vodní dílo Nové Mlýny na jižní Moravě. Toto mělké „moře“ pod kulisou Pavlovských vrchů je každou zimu jevištěm fascinujících ptačích představení s početným komparzem.

Od prosince do března je na Nových Mlýnech možné sledovat rozlet desetitisíců divokých husí na jejich oblíbená pastviště – obvykle na severozápad na ozimy k Pasohlávkám, Drnholci a k Pohořelicím. 

Zastihneme zde husy běločelé (Anser albifrons) i husy polní (Anser fabalis), poláky kaholky (Aythya marila), hoholy severní (Bucephala clangula), morčáky malé (Megellus albelus) a morčáky velké (Mergus merganser) a samozřejmě i majestátní krále oblohy – orly mořské (Haliaeetus albicilla).

Nečekaní severští hosté

V klidných zátokách zastihnete nejen tisíce kachen divokých (Anas platyrhynchos), ale také stovky nocujících racků bouřních (Larus canus) a bělohlavých (Larus cachinnans). Ve velkých počtech se zde vyskytují i kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo) a nabízí se rovněž pozorování severských sov kalousů pustovek (Asio flammeus), které se s oblibou zdržují v rákosinách přímo pod hrázemi nádrží.

Kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo) patří k pravidelným zimním návštěvníkům vodních ploch v naší republice. (foto: Shutterstock)

V hejnech vodních ptáků lze v posledních letech sledovat i velmi vzácné hosty z dalekého severu – bernešky rudokrké (Branta ruficollis) a bernešky bělolící (Branta leucopsis). Na sklonku prosince 2012 zaznamenali ornitologové na hladině nádrže u Dolních Věstonic skutečnou raritu – několik potáplic žlutozobých (Gavia adamsii). Ve 20. století byl výskyt těchto severských ptáků pozorován na našich vodách pouze pětkrát. 

Sčítání na pěti kontinentech

Každým rokem v lednu vyrazí za vodními ptáky tisíce dobrovolných ornitologů. V přesně určeném zimním víkendu se k vytipovaným rybníkům, přehradám, mokřadům a řekám (v zahraničí k jezerům a k mořskému pobřeží) vydají pozorovatelé ve stovce různých států na pěti kontinentech. Lokalit, kde ptáky sčítají, je přes 20 000. Získají se tak údaje téměř o 200 druzích vodních ptáků, kterých se napočítá přes dvacet milionů!

V Česku probíhá sčítání vodních ptáků už více než padesát let a v průběhu času se na něm podílela řada institucí. V současné době je hlavní koordinační centrum na Katedře ekologie Fakulty životního prostředí ČZU v Praze a mezinárodní koordinaci zajišťuje Welands International v Nizozemí. Sčítání přináší zajímavé poznatky, které lze využívat při ochraně ptáků. 

Hejno hus polních (Anser fabalis). (foto: Shutterstock)

V roce 2013 bylo v Česku na 637 lokalitách napočítáno rekordních 224 860 ptáků 59 druhů. Podle Mgr. Zuzany Musilové, Ph.D., koordinátorky Mezinárodního sčítání vodních ptáků v České republice, je nejpočetnějším druhem kachna divoká, dále následují husa běločelá, lyska černá, husa polní a kormorán velký. 

Výskyt podle počasí

Myšlenka na sčítání vodních ptáků se zrodila již před druhou světovou válkou v Anglii, zemi ornitologii zaslíbené. Po válce založil malíř a přírodovědec Peter Scott centrum, které koordinovalo sčítání vodních ptáků po celé Evropě. V bývalém Československu se započalo se sčítáním v sezóně 1958/59, ovšem se zaměřením na všechny druhy vodních ptáků až od roku 1966.

Výsledky ukazují, že množství většiny zimujících druhů ptáků na území České republiky se rok co rok zvyšuje. Například zimujících hus je v Evropě každým rokem víc – v současnosti už přes 5 milionů, zatímco v 90. letech 20. stol. jich bylo těsně pod 3 miliony. V mírnějších zimách jich na Novomlýnských nádržích můžeme spatřit několik desítek tisíc! V dosavadní historii sčítání bylo u nás na 1 133 lokalitách zaznamenáno celkově 98 druhů vodních a mokřadních ptáků.

Zkušenost z minulých sčítání jasně prokazuje, jak významně vodní ptáky ovlivňuje počasí. Pokud jsou zimy mírné, zdržuje se na našich vodách více racků, volavek, kachen kopřivek obecných, lžičáků pestrých atd. Za tuhých zim napočítají ornitologové víc labutí velkých, skorců vodních a severských druhů kachen, například morčáků velkých a hoholů severních.

Koncem 14. století před naším letopočtem ztroskotala pravděpodobně mykénská loď u výběžku na jižním pobřeží dnešního Turecka, který nese jméno Uluburun. Tato zhruba 16 metrů dlouhá loď vyplula z Kypru, nebo pobřeží Levanty a směřovala na západ, nejspíš na ostrov Rhodos, kde tehdy bylo významné překladiště. Pro moderní svět byla objevena v roce 1982 a dnes je známá jako „vrak z Uluburnu“. Pro archeology je to jeden z nejcennějších souborů nálezů z tohoto období ve Středomoří.

Loď potopená u Uluburnu vezla zajímavý náklad – především řadu surovin, artefaktů živočišného původu i luxusních výrobků. Většinu jejího nákladu představovalo 10 tun mědi a tuna cínu, určeného pro výrobu bronzu. Výzkum tohoto nákladu přináší ohromné množství informací o dění v pozdní době bronzové.

Cín z Uzbekistánu

Americký archeolog Michael Frachetti z Washingtonovy univerzity ve St. Louis a jeho spolupracovníci nedávno učinili pozoruhodný objev, který na konci listopadu zveřejnil vědecký časopis Science Advances. Díky pokročilým geochemickým analýzám s využitím izotopů badatelé zjistili, že zhruba třetina cínu, který byl součástí nákladu vraku z Uluburnu, pochází z dávných dolů u Karnabu v dnešním jihovýchodním Uzbekistánu. Toto místo je přitom vzdálené přes 3 200 kilometrů od přístavu, v němž byl cín naložený na nešťastnou loď. Zbývající dvě třetiny cínu z nákladu pocházejí z dolů v pohoří Taurus v dnešním Turecku.

Cesta cínu ze středoasijského Uzbekistánu do více než 3 200 kilometrů vzdálené Haify, kde byl naložen na loď. (zdroj: Washington University St. Louis, Michael Frachetti, CC BY 4.0)

Oblast dolů u Karnabu v Uzbekistánu v pozdní době bronzové obývaly malé a poměrně izolované komunity horských pastevců. Mezi nimi a Levantou se rozléhala ohromná a obtížně schůdná krajina. Pro Frachettiho byl proto zpočátku původ cínu velkým překvapením.

TIP: Poklady z moře: Starodávné vraky u pobřeží Egypta vydaly římské cennosti

Další výzkum ale odhalil překvapivě složitý dodavatelský řetězec, díky kterému byli horníci schopni přepravit velké množství cínu z dolů ztracených ve Střední Asii až na trhy ve Středomoří. „Zdá se, že lokální komunity horníků měly přístup k mezinárodní obchodní síti s nečekaně velkým dosahem, která dokázala dopravovat vytěžený cín na neuvěřitelné vzdálenosti. A to všechno v pozdní době bronzové,“ nevychází z úžasu Frachetti.

Při slově „velkoměsto“ si většina z nás představí vyspělou moderní metropoli s vysokým životním standardem, dostupnou zdravotní péčí a fungující infrastrukturou. Pravdou však je, že podobný „luxus“, zahrnující mimo jiné i samozřejmý přístup k pitné vodě, kanalizaci nebo systému odpadového hospodářství, si může dopřát jen ta šťastnější a výrazně menší část současné světové populace. Ačkoliv urbanizace a přibývání zastavěných zón postupují nejrychlejším tempem v zaznamenané historii, současně platí, že největší boom probíhá v rozvojových zemích.

Podle Světové zdravotnické organizace až 40 % nově urbanizovaných oblastí připadá na slumy, jejichž obyvatelé nemají přístup k výše zmíněným „vymoženostem“. A jak uvádí OSN, v praxi to znamená, že ještě na počátku 21. století žije bez dostatečných hygienických opatření celkem 700 milionů osob. Dalších 156 milionů lidí pak ve svém bydlišti nemůže využívat žádný zdroj nezávadné vody. Je zřejmé, že takové prostředí představuje zcela nevhodné podmínky pro zdravý životní styl: Už jen proto, že ve slumech dochází k dramatickému šíření nakažlivých chorob. Existuje tu až třikrát větší pravděpodobnost, že se nakazíte nemocemi jako AIDS, tuberkulózou, zápalem plic nebo úplavicí. 

Nevyspalí kosové

Ovšem i kdybychom si odmysleli základní problémy třetího světa a zahrnuli do hypotetických úvah pouze rozvinuté státy, ani pokrok na poli uspokojení základních životních potřeb rozhodně nevytváří záruku bezpečného a zdravého zázemí. Problémy, jimž obyvatelé moderních velkoměst čelí, jen nejsou vidět: Při procházce ulicemi průměrného většího města v rozvinuté části světa si neuvědomujeme, že vdechujete vzduch, který je z 91 % znečištěný. Navíc je o 3 až 5 °C teplejší než ve volné přírodě, protože mohutné masy betonových ploch (zejména během horkého léta) odrážejí teplo. A ani se zmíněnými nemocemi tomu není jinak: Třebaže ty infekční se ve vyspělých městech daří držet poměrně pod kontrolou, zcela jiná situace platí, pokud jde o tzv. civilizační choroby.

Podle statistik trpí obyvatelé měst častěji kardiovaskulárními a dýchacími potížemi – platí pro ně mimo jiné vyšší riziko, že prodělají infarkt nebo se u nich rozvine astma či chronická obstrukční plicní nemoc. Samostatnou kapitolu pak představuje spánek – není žádným překvapením, že neustálé světelné či hlukové znečištění má na kvalitu odpočinku výrazný dopad. Bezprostředním důsledkem je únava, ovšem dlouhodobý nedostatek spánku může negativně ovlivnit také cirkadiánní rytmy. Což mimochodem působí nejen na lidi, ale též na zvířata: Kupříkladu kosi žijící ve městech bývají aktivní v průměru o čtyřicet minut déle než jejich venkovští příbuzní.

Stresující tlačenice

Pokud jde o psychiatrické diagnózy, pacienti s bydlištěm ve městě se s nimi potýkají průměrně o třetinu častěji než ti z vesnic. Existuje zde například o 20 % vyšší riziko, že se u nich rozvine deprese nebo úzkostná porucha, a dokonce až o tři čtvrtiny častěji trpí psychózami. 

V případě duševních poruch se navíc potvrdilo, že riziko jejich vzniku je úměrné času, který dotyčný strávil v městském prostředí v dětství, potažmo v dospívání. Studie z roku 2011 provedená odborníky z univerzity v německém Heidelbergu prokázala, že velikost amygdaly (mozkové části zodpovědné mimo jiné za bazální reflexy strachu) úzce koreluje s velikostí města, v němž dotyčný žije. Vyšší aktivita v mozkových centrech spojených se stresovou odpovědí pak může odstartovat patologické změny.

Faktorů, které zapříčiňují sice mírnou, ale trvale přítomnou stresovou zátěž, přitom při životě ve městě přichází do hry vícero, například tlak na výkon v zaměstnání, sociální nerovnost nebo vysoká kriminalita. Podle profesora Jiřího Horáčka z Národního ústavu duševního zdraví mohou být na vině i poměrně překvapivé příčiny, jako třeba vyšší fyzická blízkost ostatních osob: Třeba v tlačenicích v hromadné dopravě někdo neustále prolamuje hranice našeho osobního prostoru, což může u citlivých jedinců vyvolávat úzkost a pocit ohrožení. 

Jedovaté zplodiny

Na druhou stranu, pro řadu lidí může z tohoto hlediska městský život vytvářet naopak výzvu a ve výsledku jim umožní získat benefity, na něž by při venkovském stylu života nikdy nedosáhli, zejména pokud jde o úspěchy v oblasti studia či následné kariéry. Ovšem pozor – neplatí automaticky se nabízející rovnice, že život ve městě, který se logicky pojí s vyšší dostupností kvalitního vzdělání, je automaticky zárukou studijního úspěchu.

Na vině je poněkud překvapivá příčina, na kterou jsme v tomto textu narazili již několikrát: kvalita ovzduší. Studie prokázaly, že pokud žáci skládají zkoušky ve znečištěném vzduchu, vykazují prokazatelně horší výsledky než ti, kteří dýchají čistší vzduch, a to i pokud je rozdíl v hladině škodlivých látek jen minimální. Jedna z izraelských studií dokonce zjistila, že studenti ze „znečištěných“ regionů dostávají v dospělosti nižší platy.

Že právě znečištění vzduchu patří mezi nejvýznamnější stinné stránky městského života, prokázal i nedávný výzkum lékařů z washingtonské univerzity. Podle nějž každodenní vystavení se zplodinám plujícím v městském ovzduší lze přirovnat k tomu, jako bychom kouřili balíček cigaret denně po dobu 29 let. WHO uvádí, že v roce 2012 zapříčinil toxický vzduch 3,7 milionu předčasných úmrtí, zejména v důsledku srdečního selhání a mrtvice. 

Úl bez smogu

Aby toho nebylo málo, kvalita vzduchu dost možná ovlivňuje i to, jakým způsobem pracuje náš metabolismus. Uvedená hypotéza se sice zatím potvrdila jen na zvířatech, přesto stojí za zamyšlení: Částečky prachu vyvolávají v plicích chronický mírný zánět, jenž následně způsobuje stresovou reakci. Na tu organismus reaguje mimo jiné vyplavením specifických hormonů, přičemž jedním z důsledků je zvýšení hladiny cukru v krvi.

V dlouhodobém hledisku může tento „nepřirozený“ stav vést ke změně způsobu, jakým naše tělo nakládá s glukózou. Z výsledků rozsáhlé studie kanadských vědců provedené na 62 000 obyvatelích velkoměst vyplynulo, že riziko vzniku cukrovky roste o 11 % s každými deseti mikrogramy znečištěných částic na jeden kubický metr vzduchu.

V reakci na uvedená zjištění už v některých světových městech experimentují s poněkud netradičními mechanismy, jak snížit množství škodlivých částic v ovzduší: V Pekingu například nedávno vyrostla sedmimetrová „bezsmogová věž“ podobná gigantickému včelímu úlu, která podle architektů dokáže vyčistit vzduch ve svém okolí, jež odpovídá rozloze fotbalového hřiště. Princip je jednoduchý – vzduch s obsahem škodlivin je nasáván dovnitř, kde toxické částice zachytí negativně nabité pláty, a ven pak proudí už jen ten čistý. Kolemjdoucí se u věže s oblibou zastavují a dopřávají svým plicím alespoň chvilkovou úlevu.

Otylí venkované?

Na druhou stranu, i v případě života ve městech se lze odkázat na oblíbené rčení o tom, že každá mince má dvě strany. Zmíněná obezita se totiž rozhodně neomezuje jen na urbanizované zóny. Ba naopak, zažitá představa zdravím kypících štíhlých vesničanů je podle všeho jen mýtus. V roce 2019 publikoval časopis Nature výsledky rozsáhlé mezinárodní studie, která porovnávala souhrnná data o BMI nashromážděná za více než tři desetiletí výzkumů. Vyplynulo z ní, že zhruba 55 % lidí trpících obezitou žije právě na venkově. Podle vědců je jedním z možných vysvětlení to, že v odlehlejších oblastech paradoxně častěji spoléhají na auta a do práce i na nákup se vozí, místo aby chodili pěšky. A protože mnohdy nemají k dispozici samoobsluhu v dostupné vzdálenosti, nakupují mnohem více trvanlivé a mražené polotovary, o nichž je všeobecně známo, že ke štíhlé linii příliš nepřispívají.

TIP: Vědci doporučují: Už jedna hodina v přírodě snižuje stres v mozku

Ze statistického hlediska pak ve městech oproti vesnicím hrozí nižší pravděpodobnost úmrtí z důvodu dopravní nehody (a to až o polovinu) či násilného trestného činu nebo zranění. Dokonce i míra sebevražd je celosvětově až o desetinu nižší právě ve městech. Nesporný benefit v neposlední řadě představuje lepší dostupnost kvalitní lékařské péče, a to jak té urgentní, tak preventivní. 

K dnešnímu dni známe 5 284 potvrzených exoplanet, nacházejících se ve 3 899 planetárních systémech. I při tak velkém počtu ale astronomové až nepříjemně často narazí na světy, které se zcela vymykají našim dosavadním zjištěním a teoretickým modelům. Rozhodně to platí i pro velmi mladého plynného obra HD-114082b, který nápadně vybočuje z našich teorií o vzniku planet. Stručně řečeno, je mnohem těžší, než by měl vzhledem ke svému věku být.

Když Olga Zakhozhayová z německého Institutu Maxe Placka pro astronomii a její spolupracovníci proměřili parametry exoplanety HD-114082b, zjistili, že je zhruba stejně velká jako náš Jupiter, ale zároveň je osmkrát hmotnější. Její hustota je dvojnásobná než hustota Země! „Vzhledem k tomu, že jde o velmi mladou hvězdu, její hustota by měla být přinejmenším dvakrát až třikrát nižší,“ upozorňuje Zakhozhayová.

Příliš hustý plynný obr

Exoplaneta HD-114082b krouží kolem hvězdy, která je od Sluneční soustavy vzdálená asi 300 světelných let. Je velice mladá – vznikla přibližně před 15 miliony let a představuje jednu z nejmladších exoplanet, na které jsme doposud narazili. Nejasnosti kolem této exoplanety ukazují, že vzniku a vývoji planet ještě stále úplně nerozumíme.

Velikost a hmotnost exoplanety HD-114082b jsou takové, že by s vysokou pravděpodobností nemělo jít o extrémně velkou superzemi. Odborníci v dnešní době považují za horní limit pro terestrické planety velikost trojnásobku Země a hmotnost 25 Zemí. HD-114082b by tedy (vzhledem ke své velikosti) určitě měla být plynným obrem. Není ale jasné, jak mohla vzniknout…

„Myslíme si, že plynní obři vznikají dvěma různými způsoby,“ vysvětluje Ralf Launhardt z týmu autorů. „Oba se přitom odehrávají v protoplanetární disku plynu a prachu kolem mladé hvězdy.“ Astronomové o nich mluví jako o „chladném startu“ a „horkém startu“. Chladný start spočívá v postupném slepování materiálu, zatímco horký start vychází z nestability v disku a jeho lokálního zhroucení do podoby zárodku planety. Parametry exoplanety HD-114082b ovšem neodpovídají ani jednomu z těchto modelů. Velikost a hmotnost exoplanety více odpovídají scénáři chladného startu, na svou velikost je ale extrémně hustá. Podle vědců to značí, že má exoplaneta HD-114082b neobvykle silné jádro, nebo se děje něco jiného.

TIP: Plynný obr v mladém planetárním systému je úplně jinde, než by měl být

Exoplaneta HD-114082b je jednou ze tří exoplanet, o kterých víme, že jsou mladší než 30 milionů let a zároveň u nich máme data o jejich velikosti a hmotnosti. Všechny tři se ale zdají být v rozporu s dosavadními modely vzniku plynných obrů. „Zatím je příliš brzy na opuštění teorií horkého startu. Vše, co můžeme zatím říci je, že stále ještě příliš nerozumíme vzniku obřích planet,“ uzavírá astronom Ralf Launhardt z Institutu Maxe Plancka pro astronomii.

Otec Marie Terezie, císař Karel VI. (1711–1740) s předtuchou, že se nedočká mužského dědice, už v roce 1713 připravil řešení v podobě takzvané Pragmatické sankce zajištující nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví v linii ženské. Většina evropských států tento dokument uznala a souhlasila tak s nástupnictvím Marie Terezie (1740–1780). 

Smlouvy však byly Karlovými protějšky dodržovány pouze tehdy, pokud je podpíraly peníze a vojsko, jinak se jednalo o bezcenný cár papíru. Jak prohlásil pár let předtím slavný vojevůdce Evžen Savojský, „… dvě stě tisíc vojáků je lepších než všechny traktáty…“.

Uvnitř habsburské monarchie přitom nevládl pořádek a stabilita. Sociální situace byla vyhrocena nespokojeností s velkými daněmi, které těžce doléhaly zejména na obyvatele v českých zemích. Státní pokladna zela prázdnotou a armáda se nacházela v rozkladu, demoralizovaná porážkami v poslední válce s Turky.

Nepřátelé útočí

Jakmile císař Karel v říjnu roku 1740 zemřel, evropské mocnosti se téměř okamžitě vrhly na oslabenou habsburskou říši jako supi ve snaze urvat si každý svůj díl. Španělsko pošilhávalo po rakouských državách na Apeninském poloostrově, Francie po rakouském Nizozemí (dnešní Belgie), saský kurfiřt a polský král po Moravě, pruský král po Slezsku a bavorský kurfiřt Karel Albrecht po rakouských a českých zemích. 

Jako první zaútočilo Prusko. Na trůn čerstvě nastoupivší Fridrich II. (1740–1786) vpadl 16. prosince 1740 do Slezska a zakrátko ho téměř celé obsadil. Jeho skvěle vycvičená a vyzbrojená armáda neměla v té době v Evropě konkurenci a zatlačila rakouské oddíly do Čech. Proti Marii Terezii se záhy utvořila silná vojenská koalice, když na jaře roku 1741 přislíbila Francie pomoc bavorskému kurfiřtovi při získání české koruny a ke spojenectví se přidal také pruský a krátce po něm i polský král.

V září vstoupily bavorsko-francouzské oddíly pod vedením Karla Albrechta a francouzského maršála Belle-Isle do Horních Rakous a směřovaly k Vídni. Marii Terezii se však na počátku října podařilo dojednat příměří s Pruskem, což umožnilo Rakušanům přesunout armádu ze Slezska k obraně Vídně. Bavorsko-francouzská armáda tak změnila směr a obrátila se do Čech. Na počátku listopadu překročila nepřátelská vojska u Vyššího Brodu české hranice a táhla směrem ku Praze, aniž by cestou narazila na vážnější odpor. Dne 9. listopadu vpadla na české území také saská vojska a stejně jako bavorsko-francouzské oddíly rychle postupovala k hlavnímu městu. Zde se nepřátelská vojska spojila a 20. listopadu Prahu úplně obklíčila.

Ať žije nový král!

Spojenecká armáda čítala skoro 50 tisíc mužů, naproti tomu velitel Prahy polní zbrojmistr Ogilvy měl k dispozici zhruba pět tisíc obránců, z nichž víc jak dvě třetiny tvořili čerství rekruti a dobrovolníci z řad studentstva. Ani opevnění města nebylo dostatečné: Ogilvy sice před časem nařídil co nejrychleji opravit městské hradby, ale práce probíhaly jen velmi pomalu. 

Karel Albrecht vyzval Pražany ke kapitulaci, ale obránci města výzvu rezolutně odmítli. Krátce po půlnoci dne 26. listopadu tak vydal bavorský kurfiřt povel k útoku. Ten probíhal na několika místech současně. Oddíl Francouzů pod vedení generála Polastrona udeřil na Strahovskou bránu a další francouzské jednotky zaútočily na Novou bránu. Sasové zaútočili proti ostrovu Štvanice (tehdy Velké Benátky), odkud pak měli pokračovat na Novoměstské mlýny, a jejich hlavní útok směřoval na Píseckou bránu. Právě zde se projevilo první kritické místo v obraně města, když Sasové, chránění podpůrnou dělostřeleckou palbou, začali po žebřících zlézat hradby. Úsek bránilo asi 400 studentů, kteří drželi své pozice neobyčejně odhodlaně a statečně, takže se jim podařilo první nápor útočníků se ztrátami odrazit.

Sasové však zaútočili znovu a důrazněji, vytlačili bránící jednotky z hradeb a otevřeli si tak cestu na Pražský hrad a Malou Stranu. Postupovali rychle bez ohledu na množství padlých a temnou noc. Řeku Vltavu překonali broděním, protože neměli k dispozici žádná plavidla – v chladném listopadu to byl slušný výkon. Rovněž Francouzi byli úspěšní. Několika razantními útoky se jim podařilo překonat opevnění u Nové brány a rychle proniknout do města. Obránci již neměli žádnou šanci a jakýkoli další odpor byl marný, velitel pražské posádky proto raději čestně kapituloval. 

Den po obsazení města dorazil do Prahy Karel Albrecht, který se nechal 7. prosince v okázalém ceremoniálu a za přihlížení davů provolat částí české stavovské obce českým králem. Korunovace se však nekonala, protože k tomuto účelu určené české klenoty byly uloženy ve Vídni a bez nich nebylo možné tento akt uskutečnit.

Ze strany české šlechty a měšťanstva, kteří složili Karlu Albrechtovi hold jako novému králi, to se jednalo vůči rakouské panovnici o jasnou zradu. Později byl sice tento akt vykládán jako dočasné přizpůsobení situaci, ale císařovna českým stavům jejich jednání nikdy nezapomněla. Možná právě proto Prahu během své vlády navštívila jenom dvakrát a k představitelům české šlechty si až na výjimky nezískala důvěru. 

Porušení příměří

Po dobytí Prahy deprimovaná, leč nepokořená Marie Terezie napsala hraběti Kinskému: „Předsevzala jsem si všechno vsadit do hry a třeba i ztratit, abych zachránila Čechy, a k tomu musí být zaměřena všechna opatření. Spíše mohou být všechna moje vojska zničena, než bych já něco odstoupila.“

Situace se stávala kritickou. Koncem roku 1741 porušil pruský král dosavadní příměří a jeho vojska vtrhla na Moravu. Prusové postupně dobyli Olomouc, Vyškov, Uherské Hradiště, Kroměříž i Hodonín, odkud pak podnikali odvážné výpady až do Rakouska. Šlo o předem dohodnutou hru Fridricha II. a Karla Albrechta. Pruský král umožnil touto novou agresí bavorskému kurfiřtovi, aby se mohl z Čech v klidu odebrat do Frankfurtu nad Mohanem. Zde byl Karel Albrecht 24. ledna 1742 jednohlasně zvolen císařem Svaté říše římské.

Bylo třeba jednat. Marie Terezie s pomocí zemí, které dosud zůstaly pod její vládou, napjala všechny síly, aby zabránila ztrátám dalších částí svého území. Do čela nově zverbované armády dosadila jednoho z nejschopnějších velitelů, maršála Ludvíka Andrease von Khevenhüllera, žáka slavného turkobijce Evžena Savojského. Pod jeho velením zahájila rakouská armáda již koncem roku 1741 postup do Bavor. První útok byl veden na francouzsko-bavorská postavení v Linci, která padla 24. ledna 1742. Následujícího dne se rakouským vojskům vzdal Pasov a 13. února padl i Mnichov, sídelní město Bavorska. 

Karel Albrecht byl tímto vývojem naprosto zaskočen a musel zůstat ve Frankfurtu. Zatímco jedna rakouská armáda operovala v Bavorsku, druhá pod vedením prince Karla Lotrinského směřovala do českých zemí. Habsburská vojska však nemohla postupovat proti Francouzům a Bavorům v Čechách a zároveň bojovat s Prusy na Moravě. Hlavní část armády proto vyrazila na Moravu a v jižních Čechách zůstal pouze sbor kníže Lobkowitze o síle necelých deset tisíc mužů. Hlavním úkol tohoto oddílu spočíval v obléhání hradu Hluboká nad Vltavou, který byl od listopadu 1741 obsazen francouzskou posádkou. 

Vojsko je ztraceno!

Dne 17. května došlo u východočeských Chotusic k bitvě, v níž pruský král porazil vojska Karla Lotrinského. Po této bitvě došlo k jednání mezi Rakouskem a Pruskem a uzavření Vratislavského míru (11. července 1742), na jehož základě se Marie Terezie musela vzdát téměř celého Slezska, dále pak českého Kladska a Hlučínska. Jediným pozitivním momentem tohoto míru byla možnost soustředit veškeré síly na vytlačení Bavorů a Francouzů z Čech. Když se francouzský král Ludvík XV. (1715–1774) dozvěděl o uzavřeném příměří, prohlásil: „Pak je moje vojsko v Čechách ztraceno.“

Počáteční téměř idylické poměry v Praze tak vystřídala v létě a na podzim roku 1742 mizérie. Úměrně s tím, jak se zhoršovalo postavení okupačních vojsk, se množily i případy násilí a drancování. Francouzští vojáci vyrabovali Břevnovský klášter a jejich jednotky vyrážely drancovat i do okolí Prahy. Podobná situace panovala i na Českomoravské vysočině, kde se nacházely francouzské posádky například v Polné či Přibyslavi. 

Cesta lemovaná hroby

Armáda Karla Lotrinského se přesunula ku Praze, obklíčila město ze tří směrů a začala s obléháním. Postavení Francouzů začala být zoufalé a maršál Belle-Isle požádal svého panovníka o vyslaní dalšího expedičního sboru do Čech. Od Dolního Rýna tak záhy k české metropoli vypochodoval nový kontingent Francouzů, do Čech však nikdy nedorazil. Naopak Belle-Isle dostal rozkaz neprodleně opustit Prahu, učinil tak 16.–17. prosince 1742.

Francouzská okupační vojska nyní směřovala po chebské cestě směrem na západ. Nemocní, hladoví a vysílení vojáci na takovou cestu zjevně nebyli připraveni, o čemž svědčí i množství mělkých hrobů podél jejich ústupové trasy. Navíc byla ustupující armáda neustále napadána rakouskými silami a svedla s nimi bezpočet drobných přestřelek a potyček. Zřejmě nejznámější střet se odehrál 17. prosince u vsi Tachovice, kde se demoralizované jízdní oddíly generála Saint-Ignona střetly s jednotkami rakouských kyrysníků. Jedině díky palbě francouzských děl byl tento útok za cenu velkých ztrát odražen. 

TIP: Pražské stopy Marie Terezie: Co zanechala městu „tchyně Evropy"?

Bezprostředně po odchodu Francouzů vstoupila do Prahy za jásotu jejich obyvatel rakouská vojska. Dne 29. dubna 1743 dorazila do města také Marie Terezie a 12. května byla ve Svatovítské katedrála korunována českou královnou. Byl to nepochybně úspěšný rok. Rakouská panovnice získala zpět České země a dosáhla nepochybného úspěchu v Itálii, kde spojená sardinsko-rakouská vojska zvítězila nad Španěly v bitvě u Camposanta (8. února 1743). Válka ale pokračovala i nadále a hned v příštím roce vpadli Prusové znovu do Čech...

Kdo svůj automobil neparkuje v garáži, takřka jistě už někdy našel na kapotě či na předním skle „vizitku“ v podobě ptačího trusu. V naprosté většině případů přitom nešlo o náhodu, neboť ptáci nekálejí nahodile, ale volí svůj cíl podle různých kritérií. Trus používají například coby obranný prostředek proti sokům, a protože zejména černé lesklé karoserie působí jako zrcadlo, považují svůj odraz za cizího vetřelce.

Nechtěný dárek

Mimochodem, právě na barvě automobilu velmi záleží. Podle britského experimentu z roku 2012 se nejčastěji stávají terčem ptáků červená vozidla (18 %), jelikož je agresivní odstín leká a vyvolává v nich reflexivní potřebu útoku. U modré (14 %) či stříbrné hraje zřejmě roli podobnost s vodní hladinou, kterou opeřenci s oblibou využívají coby toaletu. Naopak zelená se opakovaně ukazuje jako nejbezpečnější, patrně v důsledku podobnosti s baldachýnem stromoví. Černá barva byla v rámci zmíněné studie potřísněna v 11 % případů a bílá v 7 %.

Důležitý je samozřejmě i počet ptáků v dané lokalitě: Nejméně šťastnou volbu představují parkovací místa pod dráty elektrického vedení nebo pod stromem či římsou, kde se nachází ptačí hnízdo. To ostatně v reakci na britskou stidii uvádějí i zástupci britské ornitologické společnosti.

Malé souostroví Popilia se stalo součástí obrany rychle se rozrůstajících Benátek. Topoly, které daly souostroví jméno, po čase zmizely. Nově se místu začalo říkat Poveglia. V Benátkách dobře chápali jejich strategický význam. Dalo se odtud kontrolovat, kdo s loděmi pronikne až k pevnině a přístavu. Zužitkovali to dokonale v 9. století, když vedli války s Franky. Poveglia i v dalších staletích pomáhala Benátčanům. Využívali ji jako překladiště a dočasné kotviště. Loď tu mohla v rychlosti složit náklad a pokračovat dál v cestě, aniž by čekala na příliv. 

Čtyřicet dní

Tato praxe se náramně hodila, když přišlo na praktické uplatnění jednoho z originálních benátských vynálezů: karantény. V roce 1348 si Benátky poprvé – a pak bohužel ještě mnohokrát – užily morových epidemií. Do města dorazily právě s obchodními loděmi. Po zkušenosti, jež stála polovinu obyvatel města život, raději Benátčané zavedli nový systém: loď připlouvající z míst zamořených nákazou musela nejprve 40 dní kotvit na dohled u Poveglie, aby se ukázalo, zda jsou na její palubě všichni zdrávi. Teprve pak ji připustili k městu. 

Ono dlouhé čekání zvané quaranta, tedy italsky „čtyřicítka“, bylo jednou z prvních zavedených karantén v Evropě. Až později na tuto formu prevence přešli v Dubrovníku-Raguse, Miláně, Marseille či Frankfurtu. Městečko i pevnost na Poveglii během války v roce 1379 vypálili a vylidnili Janovští, ale karanténní účel ostrova pro odstávku lodí se zažil. Bylo to praktické! S myšlenkou izolace nemocných proto pracovali benátští i nadále. Jen kousek severněji od Poveglie, na ostrově Vecchio, založili na konci 14. století svůj první lazaretti. Lazaret, tedy špitál.

Držet je stranou 

Pokud někdo z Benátek trpěl nějakou chorobou, hurá s ním na Vecchio. Tam se buď uzdravil, anebo zemřel. Omezilo se tím šíření nakažlivých onemocnění. Jenže ani lazaret na Vecchio nedokázal pojmout nápor, který městu uchystala v roce 1485 další morová rána. Denně tu umíralo kolem pěti stovek lidí. Mrtvol se brzy nakupilo tolik, že se nedaly řádně pohřbívat – chyběly síly i místo. 

Tehdy si Benátští znovu vzpomněli na Poveglii. Nebožtíky tam dopravovali z lazaretu loděmi a vršili je do hromadných hrobů na pobřeží. A spalovali. Tehdy začala Poveglia získávat svou nehezkou pověst. Není těžké si představit proč. Morbidnost umocňovalo sténání umírajících a všudypřítomný zápach. 

Ruiny domů, pohřební jámy a mastný černý dým stoupající z pohřebních hranic. Působilo to dost výhrůžně – stačilo vidět dým nad Poveglií  a námořníci raději zastávku v Benátkách vynechali. Nicméně i tento preventivní model se zažil. Do Lazaretto Vecchio propříště směřovali lidé s řekněme běžnými a léčitelnými nemocemi. Na Poveglii se nedobrovolně vysídlovali ti, u nichž se uzdravení pojilo spíše s náhodou a štěstím.

Odkladiště

V 16. a 17. století tu v provizorních podmínkách a s velmi limitovanou péčí dožívaly své existence desítky, možná stovky nemocných. Zapomenutých, zanedbaných a opuštěných. Doboví kronikáři přesto zmiňují, že pokud zrovna neřádila v Benátkách epidemie, nežilo se na Poveglii zase až tak zle. Spíš připomínal očistec, který se prostě musel přetrpět. Vrátit se odtud teoreticky dalo. Na nefalšované Peklo se ostrov měnil až s příchodem moru. To se v přeplněných barácích na čtyřpatrových palandách mísila těla mrtvá s lidmi ještě živými. Ty, kteří ještě dýchali, dusil dým ze spalovaných těl. 

Ostatně půda je tu až z 50 % tvořena popelem s dohledatelnými lidskými ostatky. Kostních jam se tu dá najít bezpočet a rybáři se okolí ostrova vyhýbají, protože v sítích často tahali vybělené kosti. 

Kontrola

V roce 1776 přešla Poveglia pod správu Magistrato alla Sanità, místního Úřadu pro zdraví. Každá připlouvající loď se tu musela zastavit na inspekci. Námořníci měli z těchto kontrol hrůzu, protože stačilo pouhé podezření a hrozila jim detence. Kvalitativně se přitom celé zařízení dost „pozvedlo“. Pacienti i lidé vyčkávající v karanténě byli umístěni v celách jednotlivě a fungování zajišťovali medikové. Na provoz a stravování přispívala městská pokladnice. Dokonce se odtud dalo psát ven – jen listovní zásilky byly „prokouřeny“ bylinami a postříkány octem, aby se náležitě dezinfikovaly.

Morové vlny postupně opadaly. Ta poslední se datuje k roku 1798. A tak tu často končili lidé nakažení tyfem, žlutou zimnicí nebo cholerou. Roku 1814 se zdejší karanténní stanice uzavřela definitivně. U mol vznikl hřbitov starých lodních vraků. Nevalná pověst Poveglie, tehdy již nepokrytě nazývané Ostrovem duchů či Ostrovem mrtvých, se ale zlepšit neměla. Jak to? V roce 1922 přestavěli zašlé budovy na nový účel. Vzniklo zde sanatorium pro duševně choré. Končili zde hysterici, lidé nesvéprávní, schizofrenici i mentálně postižení. 

TIP: Řídit stát jako firmu: Středověké Benátky byly státem s přísně centrálním řízením

Benátčané si šeptali, že se tu prováděly lobotomie jako na běžícím pásu, stejně jako nejrůznější zvrácené medicínské pokusy. Ne že by to nebylo možné, pochmurnou realitu není třeba přibarvovat povídačkami. Fašizující Itálie se duševně nezpůsobilých štítila, a tak se tu skutečně nejspíš „čistila“ italská krev od „méněcenných vzorků“. Od roku 1968 bylo souostroví opuštěno a oficiálně uzavřeno. Snahy o jeho další rozvoj a zužitkování se zatím míjejí účinkem. Zlepšit špatnou pověst Poveglie totiž není zrovna jednoduché. 

Československá cestovní a dopravní kancelář byla z iniciativy banky Bohemia zřízena už v létě 1920, tedy brzy po skončení první světové války. Zkratku ČEDOK ale začala užívat teprve od roku 1926. V logu firmy se nakonec objevil symbol stěhovavého ptáka Ibise. 

Kromě vlaků a autokarů začal brzy Čedok nabízet též leteckou dopravu. Mezi oblíbené cíle patřily již v meziválečné éře především středomořské země jako Jugoslávie, Itálie, Francie, Španělsko, ale i Egypt či Maroko. V rámci domácí turistiky převládaly podobně jako dnes pobyty na horách, ať už to byly Krkonoše, Jeseníky nebo Tatry, v lázeňských městech a v hlavním městě republiky Praze. 

Na vyhlídkové jízdy Prahou získal Čedok v roce 1927 koncesi, ale již o rok dříve se prvních jízd zúčastnilo přes 3 200 osob. Turistické autobusy jezdily podle platného jízdního řádu v sezoně od dubna do září a podmínkou přidělení koncese bylo použití autokarů domácí výroby. Poměrně vysokou cenu jízdného 35 Kč (dnešní tisícovka!) měly vykompenzovat služby průvodce a zaplacené vstupy na památky.

TIP: Pevně svázané vzpomínky: Kdy vznikla první fotoalba?

Dobový Průvodce Prahou okružní jízdy inzeruje takto: „Po vzoru zahraničních měst pořádá Čedok okružní jízdy Prahou ve vlastních luxusních autokarech, při nichž navštíveny jsou veškeré zajímavosti staré i nové Prahy (Staré město, Staroměstská radnice, Starý židovský hřbitov, Staronová synagoga, Hrad, Chrám Sv. Víta, Loreta, Valdštýnský palác, Barrandov),“ a uvádí začátek tříhodinových zážitkových jízd od Prašné brány denně v 9.30 a 14.30 hodin. 

Kometa známá jako 29P/Schwassmann-Wachmann (29P) je považována za vulkanicky nejaktivnější vlasatici ve Sluneční soustavě. Podle NASA jde o tzv. kentaura, tedy jednoho z přibližně stovky známých objektů, které byly v minulosti vytlačeny z Kuiperova pásu. Nyní se tato přibližně 60 kilometrů velká kometa pohybuje po takřka kruhové trajektorii v pásu ležícím mezi drahami Jupiteru a Saturnu. 

Soptící vlasatice

Kometa 29P je v centru pozornosti astronomů zejména pro své neobvyklé chování. Pravidelně totiž zjasňuje – na rozdíl od většiny komet se tak ale neděje během přiblížení vlasatice ke Slunci. Její neobvyklé chování vědci připisují vulkanické činnosti – na rozdíl od pozemského vulkanismu ale kometa 29P při erupcích nevyvrhuje žhavé magma a popel, nýbrž extrémně studené plyny a led. Tento neobvyklý typ vulkanické činnosti je známý jako kryovulkanismus.

Kometa 29P/Schwassmann-Wachmann okem Spitzerova vesmírného dalekohledu. (foto: NASA/JPL-Caltech, D. Cruikshank, J. Stansberry (University of Arizona), CC BY-SA 4.0)

Na konci letošního listopadu zaznamenal jednu takovou událost amatérský astronom Patrick Wiggins. Následná pozorování dalších odborníků odhalila, že dramatická změna v jasnosti, kterou Wiggins pozoroval, je výsledkem masivní vulkanické erupce – druhé největší, která byla v souvislosti s kometou 29P pozorována za posledních 12 let.

Vyvržený materiál se od jádra komety táhne do vzdálenosti 56 tisíc kilometrů a podle Richarda Milese z Britské astronomické asociace by se jeho hmotnost mohla blížit milionu tun. Fotografie po erupci také naznačují, že výron s největší pravděpodobností pochází z jediného místa na povrchu komety.

TIP: Na předměstí Sluneční soustavy: Tajemný Kuiperův pás a Oortův oblak

Do bližšího zkoumání komety 29P se měl původně zapojit i Hubbleův vesmírný dalekohled, kvůli technickým problémům ale z pozorování nakonec sešlo. O bližší pohled na tuto zajímavou kometu ale zřejmě ochuzeni nebudeme – na počátku příštího roku by se na ni měl zaměřit teleskop Jamese Webba.