Bombardér Boeing B-29 Superfortress patří mezi ikonické typy letadel druhé světové války a dočkal se i rozsáhlého nasazení nad Koreou. Již tři dny po zahájení války provedly čtyři stroje B-29 nálety na severokorejské síly nedaleko Soulu a útoky se stupňovaly. Zjevně však nebyly schopny zastavit nepřátelskou ofenzivu.

Situaci poté změnil úspěšný protiútok sil OSN, po kterém došlo k obsazení i celého severu poloostrova, ale na podzim přišel hromadný úder čínských jednotek a další vynucený ústup jednotek OSN. Na stole se tak opět objevil strašidelný scénář, o němž se ve skutečnosti hovořilo již v prvních dnech korejské války, totiž použití amerických jaderných pum, které by nesly právě „devětadvacítky“.

S jadernými bombami

Americké bombardéry nejdříve vzlétaly z ostrova Guam, ale posléze se přesunuly na základny Yokota nedaleko Tokia a Kadena na Okinawě. Zpočátku šlo o stroje, které mohly nést pouze konvenční pumy, avšak již v červenci 1950 přibyly letouny s úpravami, díky nimž mohly dopravovat i jaderné zbraně. Konkrétně šlo o implozní plutoniové pumy Mark 4, jež se daly charakterizovat coby pokročilejší příbuzní typu Mark 3, k němuž patřil i Fat Man, jenž zničil Nagasaki. Existovalo několik variant s výbušnými ekvivalenty 1–31 kilotun, přičemž hmotnost bomby činila necelých pět tun.

Kromě východní Asie se B-29 schopné nosit tyto nálože přesunuly také do Velké Británie, aby se v pásmu jejich doletu nalézala též západní část Sovětského svazu. Něco podobného se stalo již o dva roky dříve při sovětské blokádě Berlína, jenže tehdy šlo ze strany USA pouze o bluf; superfortressy umístěné v západní Evropě oněmi „atomovými“ úpravami neprošly. Po vypuknutí korejské války se už ale neblufovalo a na základnu Guam přeletělo deset letounů B-29 s bombami Mark 4, ačkoliv ty zatím postrádaly štěpný materiál. Jednalo se však o mimořádně silný výstražný signál, který posléze ještě znásobil fakt, že na Guam přibylo dalších deset takových strojů.

Úspěšný protiútok vojsk OSN situaci změnil, jenže čínská ofenziva v listopadu 1950 znamenala, že se „atomová karta“ znovu objevila na stole. Číňané o tomto scénáři věděli, avšak buďto nevěřili, že by Američané k této zbrani sáhli, nebo (což je pravděpodobnější) se atomových bomb nebáli tak, jak si USA představovaly. Dne 30. listopadu 1950 se konala slavná tisková konference, na níž prezident Harry Truman sdělil, že ke zvládnutí situace v Koreji se použijí jakékoli prostředky, jež budou třeba, a to včetně nukleárních zbraní. Navíc dodal, že pravomoci rozhodnout o jejich nasazení budou mít vojenští velitelé přímo na poloostrovním bojišti.

Bomby pro letce

Ze strany USA šlo o velmi vážné varování, ačkoli poslední část prezidentova sdělení mohla být dalším blufem, jelikož právo rozhodnout o použití atomových zbraní si zřejmě pořád ponechal on sám coby vrchní velitel. Většina jaderného arzenálu zůstávala pod kontrolou civilního orgánu AEC (Atomic Energy Commission), ale prezident vydal pokyn, aby letectvo dostalo devět pum Mark 4 v kompletním stavu, tentokrát už tedy včetně štěpného materiálu.

Navíc nařídil přesun modifikovaných B-29 z Guamu na Okinawu. Velitelství SAC (Strategic Air Command) zřídilo v Tokiu speciální pracovní skupinu, jež měla naplánovat nasazení těchto zbraní, ovšem prezident Truman se k tomuto kroku zjevně příliš neklonil. Naopak jako nejhlasitější zastánce použití nukleárního arzenálu v Koreji dlouhodobě vystupoval generál Douglas MacArthur, který navíc dlouhodobě kritizoval prezidenta za jeho způsob vedení války, což se nakonec projevilo tím, že populární, ale kontroverzní generál byl v dubnu 1951 odvolán.

Simulace nukleárních útoků

Na jeho místo nastoupil generál Matthew Ridgway, jehož jmenování provázela zpráva, že obdržel též „kvalifikovanou pravomoc“ nasadit atomové zbraně, pokud by dospěl k závěru, že je to potřeba. Jenže prakticky nadále platilo, že o tomto kroku by rozhodoval Bílý dům, kde ochota překročit „jaderný práh“ zjevně nebyla. Panovaly obavy, že by to vedlo k jaderné válce se Sovětským svazem, který již také patřil mezi nukleární mocnosti a podepsal s Čínou smlouvu o vzájemné obraně.

Pokračování: Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (2)

V červnu 1951 tedy upravené stroje B-29 s pumami Mark 4 odletěly z Asie zpět do USA, ačkoli se stále pokračovalo v odstrašujících krocích, jež vyvrcholily v říjnu 1951. Tehdy se odehrála operace Hudson Harbor. Šlo o sérii konvenčních náletů několika standardních „devětadvacítek“, jež ale napodobovaly schéma nukleárních útoků. Podle některých názorů se jednalo o nemístný hazard, který mohl vyprovokovat SSSR, avšak Josif Stalin díky svým špionům nejspíše věděl, že se Američané už pevně rozhodli „Bombu“ nepoužít.

Na svět přišla jako třetí dítě v pořadí, po nejstarší princezně Viktorii a druhorozeném princi Albertu Eduardovi, budoucím králi Edwardovi VII. Žádné velké nadšení ale její narození neprovázelo, přece jen se zase narodila holčička. Také Alici Sasko-Koburskou, doma zvanou Alix, vychovávali ke skromnosti a pracovitosti. Možná překvapí, že kromě velkého důrazu na všeobecné vzdělání a znalost jazyků se královské děti učily i praktickým dovednostem, jako byly ruční práce, vaření, práce na zahradě nebo ve stolařské dílně.

Pečovatelka

Děti spaly v nepříliš vytopených pokojích a také jejich oblečení rozhodně nepůsobilo aristokraticky. Alice projevovala ze všech dětí nejvíce empatie a stala se jakousi ošetřovatelkou rodiny. Fascinoval ji také život prostých lidí, které potkávala na paství Balmoral, kam často jezdili. Když v roce 1861 umírala Alicina babička, matka královny Viktorie, trávila s ní Alice hodně času. I když si Viktorie v dětství s matkou moc nerozuměla a z jejího vlivu se snažila uniknout právě sňatkem s princem Albertem, její smrt nesla velmi těžce. A právě Alice ji v těch chvílích držela nad vodou. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít!

Rok 1861 přinesl královské rodině velké neštěstí. Povážlivě se začal zhoršovat zdravotní stav prince Alberta, Alicina otce, kterého už dlouhá léta trápily žaludeční potíže. I o něj Alice pečovala. Zemřel 14. prosince téhož roku v pouhých dvaačtyřiceti letech. Jako příčinu smrti uváděli břišní tyfus. Dnešní lékaři jsou však jiného názoru a domnívají se, že mohlo jít o Cronovu chorobu či rakovinu žaludku.

Hledání ženicha

Manželova smrt stejně starou královnu Viktorii úplně vykolejila. Prakticky až do konce svého života se s ní nedokázala smířit. Přestala se zajímat o okolní svět i vladařské povinnosti. Dlouho se neukazovala na veřejnosti. Právě tehdy ji Alice při oficiálních příležitostech zastupovala.

Jenže v té době zároveň dozrála do věku na vdávání. Její vdavky se ostatně řešily už za života prince Alberta. Najít v té době přiměřeného ženicha totiž představovalo tvrdý oříšek. Královna Viktorie dokonce zapojila do hledání svou nejstarší dceru provdanou do Pruska. Ne každá královská dcerka ale měla to štěstí, že se mohla provdat za budoucího panovníka. Prostě na evropských dvorech v 19. století jaksi nebyli na skladě! 

Ve znamení smutku

Volba nakonec padla na velkovévodu Ludvíka IV. Hesenského, i když ze společenského hlediska nepředstavoval žádnou extra partii. Svatba se vzhledem k smutku za prince Alberta nakonec odbyla skromně a uskutečnila se 1. července 1862 na ostrově Wight. Alice oblékla bílé šaty se závojem, mnoho členů rodiny přišlo v tmavém. Atmosféra zkrátka panovala spíše ponurá. Manželství se ale ukázalo jako šťastné a narodilo se v něm pět dcer a dva synové. 

Manželé žili ve skromném domě v Darmstadtu. Původní plán vystavět honosný palác se neuskutečnil. Alice byla láskyplná žena a skvělá matka, která se o své děti vzorně starala. Dokonce je kojila, což její matka královna Viktorie nelibě nesla. Bohužel se brzy ukázalo prokletí rodu – hemofilie. Alice jako přenašečka tuto nemoc nadělila přinejmenším dvěma ze svých dcer – Irene a Alix. Ty zase nemoc přenesly na některé své syny. U dcery Alžběty provdané do Ruska, která zemřela bezdětná, to nelze ani potvrdit, ani vyvrátit.

Naneštěstí hemofilií onemocněl i mladší ze dvou Aliciných synů – Fridrich. Když ve dvou a půl letech nešťastně vypadl z okna, podlehl vnitřnímu krvácení, které nešlo zastavit.

V roce 1878 postihla rodinu další katastrofa. Celá rodina kromě Alice a dcery Alžběty onemocněla záškrtem. Alice se o nemocné vzorně starala. Nejhorší průběh měla nejmladší dcerka Marie, jejímuž umírání Alice bezmocně přihlížela a nedokázala mu zabránit. Její smrt před ostatními dětmi tajila, až se vyčerpaná sama záškrtem nakazila. Zemřela v den výročí smrti svého otce prince Alberta – 14. prosince 1878 ve věku pouhých pětatřiceti let.

V prosinci po dlouhých jedenácti měsících na obloze opět zahlédneme všech sedm planet Sluneční soustavy, i když některé jen na chvíli a další pouze v dalekohledu…

Kompletní sedmička

Po celý prosinec se můžeme těšit ze Saturnu a jasného Jupitera i Marsu, které spatříme již za soumraku. První zmíněný však bude k vidění pouze zvečera, kdežto Jupiter po celou první půlku noci a Mars po celou noc. Rudá planeta totiž 8. prosince dospěje do opozice se Sluncem. Nastanou tak nejlepší podmínky pro její pozorování v letošním roce a s −1,9 mag bude na nebi velmi nápadná. Ve stejný den se také dočkáme jejího zákrytu úplňkovým Měsícem, a navíc se o tři dny dřív odehraje i zákryt Uranu (viz Zajímavé úkazy).

Od poloviny prosince se bude na soumrakové obloze nízko nad jihozápadem objevovat rovněž Merkur, k němuž se na sklonku roku přidá večernice Venuše. Výčet planet zakončíme Uranem a Neptunem, viditelnými pouze v dalekohledu. Zatímco první z nich bude v prosinci pozorovatelný po většinu noci kromě jitra, Neptun spatříme jen večer nad jihozápadem. 

Třikrát temnější

Pomineme-li Měsíc, pak podobu hvězdného nebe z noci na noc, či spíše z týdne na týden proměňují právě planety. Už několik století však astronomové vědí, že ke změnám – mnohdy dokonce navýsost pravidelným – dochází i v případě řady hvězd. Příběh o tom, jak stálice pozbyly své stálosti, je přitom napsán vysoko na prosincové noční obloze v souhvězdí Persea. 

Odehrávat se začal v noci 12. listopadu 1782 v anglickém Yorku a jeho ústřední postavou se stal 18letý nadšenec astronomie John Goodricke. Pozoroval tehdy nápadnou hvězdu druhé velikosti Algol neboli Betu Persei a ke svému nemalému překvapení zaznamenal, že její jasnost onoho večera rychle poklesla. Snížení se odehrálo během několika hodin a dosáhlo celých dvou magnitud: Stálice tudíž potemněla víc než třikrát! Goodricka to sice zaskočilo, ale bezesporu cítil i značné zadostiučinění. Byl totiž na lovu hvězd, které mění svou jasnost – a později měly nést přívlastek proměnné.

Pátrání po proměnných

V jeho snažení mu pomáhal o dekádu starší přítel Edward Pigott, jenž měl navíc solidní hvězdářské zázemí. Jeho otec totiž patřil mezi členy londýnské Královské společnosti, zajímal se o astronomii a v Yorku nechal vystavět hvězdárnu. Onoho 12. listopadu ji však Goodricke nepotřeboval: Vystačil si s pouhýma očima a dobrým výhledem na Persea. 

Oba mladí gentlemani si vzali do hlavy, že budou na noční obloze systematicky hledat hvězdy měnící jasnost. Kupředu je hnalo vědomí, že minimálně jedna taková již existuje, a sice Omikron Ceti alias Mira neboli „podivuhodná“ ze souhvězdí Velryby. Jenže u ní docházelo k pravidelným změnám jasnosti s odstupem jedenácti měsíců, a navíc jen zvolna. Proto je chování Algolu muselo zaskočit.

Hvězdná dvojice Algolu obíhá kolem společného těžiště, přičemž jednou za 2,86 dne pozorujeme přechod větší a méně svítivé složky (na ilustraci oranžová) přes složku svítivější, avšak menší (modrá). Nastává tzv. primární minimum, viditelné i pouhýma očima. V opačné situaci dochází k sekundárnímu minimu, s méně výrazným poklesem jasnosti. (ilustrace: Jan Píšala)

Goodricke tehdy pozoroval bez Pigottovy podpory a o tom, co viděl, sám pochyboval… Chvíli dokonce zvažoval optický klam. Jeho přítel se zapojil až v následujících dnech, ale to už Algol opět vypadal jako stálice druhé velikosti. Další, stejně rychlý a intenzivní pokles jasu u něj zaznamenali 28. prosince. Z následných pozorování pak správně odvodili, že se jasnost hvězdy mění jednou za dva dny, dvacet hodin a 45 minut, přičemž pokles zabere asi sedm hodin. Perioda stanovená pomocí moderních prostředků je o pouhé čtyři minuty delší.

Skvělý odhad

Ohromující je však především jejich interpretace pozorovaných změn jasnosti. Oba nezávisle na sobě zvažovali přítomnost dalšího tělesa – nejspíš planety – jež kolem stálice krouží a tím ji při pohledu ze Země pravidelně zakrývá. Pigott dokonce velikost oběžnice odhadl na polovinu průměru hvězdy. Dnes víme, že za popsaná „zatmění“ skutečně může Algolův průvodce, ovšem nikoliv planeta, nýbrž další stálice. Beta Persei se tak stala první známou zákrytovou dvojhvězdou.

Dodejme, že Goodricke s Pigottem zvažovali i alternativní vysvětlení, podle nějž by za uvedené změny mohly například velké tmavé, nebo naopak jasné skvrny na povrchu rotující stálice. V daném směru již měli oporu v pozorováních, protože tmavé skvrny na Slunci odborníci dobře znali – zatímco vícenásobné hvězdné systémy tehdy existovaly pouze coby hypotetická představa v myslích hvězdářů.

V Goodrickových stopách

A zatímco příběh Algolu astronomové rozvíjejí dodnes a stále není u konce, ten Goodrickův se bohužel uzavřel nedlouho po jeho přelomovém objevu. V srpnu 1783 ho za něj Královská společnost odměnila svým nejvyšším vyznamenáním, Copleyho medailí. Na podzim roku 1784 pak Goodricke identifikoval proměnné hvězdy Beta Lyrae a Delta Cephei, zatímco Pigott slavil úspěch s Éta Aquilae. První zmíněný byl za své přínosy nakonec 6. dubna 1786 zvolen právě členem Královské společnosti, ale již o dva týdny později ve věku pouhých 21 let zemřel…

Chcete se na obloze vydat v Goodrickových stopách a přesvědčit se o změnách jasnosti Algolu na vlastní oči? Pak vyhledejte okolní stálice, s nimiž ho můžete v průběhu času porovnávat: Hodí se například Gama z Andromedy s 2,1 mag, tedy stejně jako Algol v maximu, dále Delta z Persea s 3 mag či Alfa z Trojúhelníku, která s 3,4 mag pro změnu odpovídá Algolovu minimu.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince ve 22:48 SEČ vstupuje do znamení Kozoroha; nastává zimní slunovrat, začíná astronomická zima.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině prosince za soumraku nízko nad jihozápadem
• Venuše – viditelná na sklonku prosince za soumraku nízko nad jihozápadem
• Mars – viditelný po celou noc
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný zvečera nad jihozápadem
• Uran – viditelný po většinu noci kromě rána
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v prosinci 2022

• 1. a 2. prosince – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera v první polovině noci; nejblíž si budou před půlnocí z 1. na 2. prosince, kdy je budou na nebi dělit asi 4°
• 5. prosince – zákryt Uranu Měsícem na noční obloze; začátek úkazu v 17:38 SEČ, konec v 18:33 
• 7. a 8. prosince – setkání úplňkového Měsíce a Marsu na nočním nebi; nejblíž si budou 8. prosince ráno, kdy dojde k zákrytu planety měsíčním kotoučem; poblíž bude pozorovatelný i Aldebaran a Plejády z Býka
• 8. prosince – zákryt Marsu Měsícem na ranní obloze; začátek úkazu v 6:04 SEČ, konec v 6:58 
• 8. prosince – Mars v opozici se Sluncem
• 10. a 11. prosince – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 13. a 14. prosince – ubývající Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 14. prosince – v noci nastane maximum meteorického roje Geminid
• 18. a 19. prosince – úzký měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranním nebi
• 21. prosince – Merkur v největší východní elongaci, zhruba 20° od Slunce
• 26. prosince – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na večerní obloze nízko nad jihozápadem (asi 4,5°)
• 29. prosince – setkání Merkuru a Venuše na soumrakovém nebi nízko nad jihozápadem (asi 1,5°)
• 29. prosince – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na večerní obloze; nejblíž si budou po setmění, kdy je bude dělit přibližně 3,5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V čele římské říše stálo množství vládců. Někteří jsou velmi dobře známí, o jiných toho naopak víme jen velmi málo. Někdy jsme dokonce na pochybách, zda tito vládci vůbec existovali, nebo zda jde jen o pouhé legendy. Mezi takové patří i Sponsian, který měl být římským či vojenským velitelem, vládnoucím na území římské provincie Dacia, tedy zhruba v místech, kde se dnes rozkládá Rumunsko.

Situaci komplikuje fakt, že tajemný Sponsian měl vládnout během období takzvané „krize třetího století“, datované zhruba mezi léta 235 až 285 n. l., kdy v římské říši panovala značná nestabilita a chaos. Během této krize se nejméně 26 osob prohlásilo římským císařem, přičemž šlo převážně o mocné římské generály. Sponsian mohl být jedním z takových vojenských velitelů, který se jen snažil získat moc.

Záhadný vládce na mincích

O tomto tajemném vládci neexistují žádné písemné záznamy. V jiném období římské říše by to prakticky vylučovalo jeho existenci, během zmíněného období chaosu a nestability ale docházelo k neobvyklým věcem. Existenci Sponsiana tak dokládá jen jeho podobizna na nevelkém souboru mincí, objeveném v roce 1713 v Transylvánii.

Mezi odborníky až doposud převažoval názor, že mince se Sponsianem jsou padělkem, navíc nepříliš zdařilým. Nedávno se ale do věci vložil tým britských odborníků, kteří mince detailně prozkoumali. S využitím světelné mikroskopie, ultrafialového zobrazování, rastrovací elektronové mikroskopie a infračervené spektroskopie s Fourierovou transformací dospěli badatelé k překvapivému závěru. Vědci nejen že potvrdili stáří mincí, odhadované na zhruba 2 000 let, ukázalo se také, že tyto mince byly dlouho v oběhu a dlouhou dobu strávily v zemi.

TIP: Archeologové narazili v severním Izraeli na zlatý poklad byzantských mincí

I když stále zůstává řada nezodpovězených otázek, zdá se, že během „krize třetího století“ skutečně existoval člověk jménem Sponsian, který měl dostatečně velkou moc na to, aby nechal razit mince se svým jménem. Vědci nyní věří, že tato zjištění mohou podnítit další historiky a archeology, kteří by se mohli pokusit odhalit identitu této záhadné postavy a vrhnout tak světlo na tento neznámý kousek římské historie.

Na zemské orbitě se nachází téměř pět tisíc satelitů a přístrojů nejrůznějšího zaměření. Drtivá většina z nich putuje po nízké oběžné dráze (LEO) – podle odhadů z loňského roku je na nízké oběžné dráze přibližně 3 790 aktivních satelitů. Vedle nich se na LEO nachází zhruba stejné množství satelitů nefunkčních a vyřazených. Tato vysloužilá zařízení krouží nad našimi hlavami a jsou ponechána vlastnímu osudu.

Občas se ale stane, že dávno „mrtvý“ satelit samovolně „ožije“ a opět zahájí komunikaci. Někdy se tak stává po opravdu dlouhé době. V některých případech dochází k cílenému „oživení“, kdy se operátorům podaří vyřešit technické problémy, které dřívější komunikaci znemožňovaly. V obou případech se hovoří o tzv. „zombie satelitech“, protože jde o odepsaná zařízení.

Zombie na oběžné dráze

Jedním z takových je například americký satelit Transit 5B-5 s jaderným zdrojem energie. Satelity tohoto typu sloužily jako předchůdce satelitní navigace GPS. Zmíněný satelit byl vypuštěn v roce 1965 a pracoval až do roku 1996, kdy by poslán do výslužby. Operátoři jej už nemohli ovládat, ale Transit 5B-5 ještě dlouho „přízračně“ komunikoval se Zemí.

Dalším příkladem je telekomunikační satelit Galaxy 15, který je součástí flotily satelitů společnosti Intelsat. Odstartoval v roce 2005 a měl být aktivní 15 let. V dubnu 2010 nad ním ale operátoři ztratili kontrolu a satelit se přesunul na jinou pozici na orbitě. Po více než půl roce se v prosinci 2010 satelit sám restartoval a Intelsat s ním opět navázal spojení. Galaxy 15 se vrátil na původní pozici a mohl pokračovat v činnosti.

Jedním ze známých případů „návratu ze záhrobí“ je i satelit pro přenos amatérského rádiového provozu AMSAT-OSCAR 7, vypuštěný v roce 1974. Byl aktivní 7 let, v roce 1981 jej ale vyřadilo z provozu selhání baterií. O 21 let později, v roce 2002 všechny zaskočil, když opět zahájil komunikaci.

TIP: Astronomové varují: Odpad na oběžné dráze komplikuje výhled do vesmíru

Jedním z absolutních „zombie“ rekordmanů je satelit řady Lincoln Experimental Satellites LES-1, jehož úkolem bylo testovat technologii rádiového vysílání Super High Frequency. Při letu na oběžnou dráhu v roce 1965 se nedostal do požadované výšky a vymkl se kontrole. O to větší ale zavládlo překvapení, když se LES-1 po 47 letech ozval.

Horolezci považují Mačapučare za jednu z nejkrásnějších v Himálaji a většina z nich by nejspíš uvítala šanci ji zdolat. V roce 1957 však nepálská vláda veškeré výstupy zakázala s ohledem na fakt, že pro místní věřící jde o domov bohů. Podle hinduistů tam sídlí Šiva, pro buddhisty jde o bydliště buddhy Amithábhy a klíčovou roli hora hraje i v mytologii domorodých Gurungů. Zvláštně znějící název hory znamená v překladu „rybí ocas“ a připadl hoře díky neobvykle rozdvojenému vrcholku. 

Otočka pod vrcholem

Na jednu z hrstky doložených výprav s cílem dobýt Mačapučare se ve zmíněném roce 1957 vydali britští horolezci, pod vedením podplukovníka Jamese Robertse. Nepálskému králi Mahendrovi však slíbili, že až na vrchol nevystoupají, a k návratu se nakonec otočili 46 metrů pod ním. Roberts, který k národu Gurungů hluboce přilnul, pak monarchovi osobně doporučil zakázat rušit posvátný klid masivu. 

Dodnes nicméně zůstává tajemstvím, jak toho dosáhl. Zhruba v té době totiž začal Nepál přicházet na chuť ekonomickému přínosu vysokohorského turismu a vábení horolezců se zařadilo k jeho prioritám. Jeden z nejchudších států světa na zahraničních návštěvnících závisí a skutečnost, že většinu nejvyšších himálajských vrcholů považují místní za posvátnou, tak přestala být relevantní. Mačapučare se řadí mezi pouhých pár výjimek: Chce-li se dnes některý lezec vydat ve stopách Robertsovy výpravy, dostane se nanejvýš do základního tábora asi tisíc metrů pod vrcholem, kde cesta končí. 

Formální zákaz však samozřejmě neznamená, že se ho někdo nepokusí porušit. Uvádí se, že počátkem 80. let se nahoru vypravil Novozélanďan Bill Denz. Krátce po sestupu ovšem z blíže neurčených příčin zemřel, a není tak jasné, zda se mu skutečně podařilo Mačapučare pokořit. Kletba bohů? Možná…

Drozd kvíčala (Turdus pilaris) má výrazně dlouhý ocas a je zavalitější než jiné druhy drozdů. V letu ho lze kromě výrazné délky ocasu poznat podle světle šedého kostřece (místo nad kořenem ocasu, které je u kvíčal dobře patrné i zezadu). Dalším poznávacím znakem je bílá spodina křídel (podobně jako u drozda brávníka). 

Kvíčaly mají cihlově zbarvený hřbet a šedé temeno šíje. Jejich rezavě žlutá hruď je hustě poseta nápadnými tečkami. Samec i samička jsou zbarveni stejně, pouze šat mladých ptáků má světlé tečky na křídelních krovkách. Zobák kvíčal je žlutý a nožky hnědožluté.

Střídání kvíčalích populací

Kvíčaly obývají severní, střední a východní Evropu a část Asie až po severní Sibiř. Během druhé poloviny 20. století se rozšířily i do západní Evropy a Velké Británie. Drozd kvíčala je ovšem tažným druhem. Kvíčaly, které u nás hnízdí, migrují na zimu do jižní a západní Evropy a některé prý zalétají do Malé Asie a do Indie. Naopak na našem území zimují kvíčaly ze severní Evropy.

Ornitologové odhadují, že v Evropě žije v současnosti 28–48 miliónů drozdů kvíčal. Počet hnízdících párů u nás je odhadován na 400–800 tisíc; v Česku pravidelně zimuje jeden až dva miliony jedinců. 

Hejno znamená bezpečí

Zatímco za vlídnějších ročních obdobích dominuje na jídelníčku kvíčal drobný hmyz a žížaly, v zimě, kdy je o potravu skutečná nouze, vyhledávají tito ptáci především bobule a ovoce. Kvíčaly jsou vůči jiným ptákům své velikosti značně agresivní a od potravy nerudně odhánějí drozdy jiných druhů a kosy černé. Za tahů a při shánění potravy se kvíčaly stále ozývají drsným a hlasitým „gag šak šak šak“, zatímco na jaře je jejich zpěv utvářen ze švitořivých, hvízdavých a drnčivých tónů.

Kvíčaly jsou velmi společenskými ptáky. Žijí v početných hejnech a při dalekých tazích se sdružují do ohromných skupin, často ve společnosti drozdů cvrčal (Turdus iliacus). Hejno pro ně znamená bezpečí.

Důsledky ovocné diety

Hejna severských kvíčal, která u nás zimují, musí vzít za vděk „ovocnou dietou“. Patrně nejraději mají plody jeřábu ptačího (Surbus aucuparia) a bobule hlohu obecného (Crataegus oxyacantha), občas se přiživují na šípcích ze šípkových růží (Rosa canina). V dobách nouze vyhledávají i bobule ptačího zobu obecného (Lugustrum vulgare) a bezu černého (Sambucus nigra). Samozřejmě, že v sadech, zahradách a v alejích podél silnic vyhledávají zapomenutá jablka a na vinicích pátrají po posklizňových torzech vinné révy. Špačci jim však toho na vinicích určitě moc nenechají.

Dříve kvíčaly často hodovaly na kuličkách jalovce (podle nich má dokonce kvíčala v některých jazycích jméno). Po této potravě získávalo maso kvíčal výraznou chuť a ještě v legendární kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové naleznete mnohé recepty na jeho úpravu. V českém mysliveckém zákoně z roku 1965 ještě kvíčalu naleznete mezi druhy zvěře užitkové. V současnosti jsou však kvíčaly pochopitelně celoročně hájeny.

Je smutné a nepochopitelné, že když si dnes zadáte do vyhledávače „recepty na kvíčaly“, nabídne vám internet přehršel „lahůdek“ – nadívané pečené kvíčaly, kvíčaly na pivě, kvíčaly na jalovci atd. Normální člověk nechápe, co a kým je ještě stále považováno za legální… Bohužel např. v Itálii a ve Francii jsou drozdové stále loveni a považováni za kulinářskou lahůdku.

Hnízdění i dvakrát ročně

Drozdové kvíčaly, kteří u nás žijí od jara do podzimu, často přebývají v hnízdních koloniích až o padesáti párech. Hnízdo kvíčal se podobá hnízdům kosů černých, ale na rozdíl od nich bývá umístěno vysoko v korunách stromů (většinou v rozsochách u kmenů). Hnízdo je dost velkou stavbou ze suchých stébel, stonků a jemných kořínků, stmelených vlhkou hlínou. Hnízdní kotlina je hluboká a vystlaná jemnými stébly travin. 

TIP: Živé klenoty zimních vod: Kde spatřit a čím rozhodně (ne)krmit vodní ptáky v zimě

Kvíčala mívá zpravidla pět vajec velikých zhruba 28,5 × 21 mm a s namodrale zeleným zbarvením s jemnými a hustými rezavě červenými skvrnami. Kvíčaly často hnízdí dvakrát ročně: první snůška je kladena již během dubna, druhá na přelomu května a června. Na vejcích sedí pouze samička (po dobu 12–14 dní), samec se zapojuje až do krmení a výchovy mláďat. Mláďata opouštějí hnízdo po dvou týdnech života, ale jsou ještě několik dalších dnů rodiči dokrmována. Ve hnízdím období převažuje v potravě kvíčal hmyz, žížaly a červi. 

Konzervativní Británie zažívá opatrné změny na trhu práce. Stovka tamních společností přistoupila na změnu délky pracovního týdne – ten bude nově čtyřdenní, aniž by se tato změna negativně promítla do výše mezd zaměstnanců. 

Společnosti, které se do projektu zapojily, dohromady zaměstnávají 2 600 lidí, což je pochopitelně jen nepatrný zlomek britské pracující populace, skupina 4-Day Week Campaign, která zkrácení délky pracovního týdne propaguje ale doufá, že tyto firmy stanou předvojem budoucích zásadních změn.

Změny napříč Evropou

Dvě největší společnosti, které se do projektu přihlásily, jsou Atom Bank a globální marketingová společnost Awin, z nichž každá ve Spojeném království zaměstnává okolo 450 lidí. Většina zapojených firem se rekrutuje z oblasti služeb, jako jsou technologie nebo marketing. Přihlásili se ale i někteří zaměstnavatelé podnikající ve výrobě a stavebnictví.

Čtyřdenní pracovní týden při stejném objemu práce a stejné mzdě navrhla již letos v únoru také belgická vláda. Změna vstoupila v platnost minulý týden s tím, že zaměstnanci se mohou rozhodnout, zda zkrácení pracovního týdne akceptují. Pro Belgičany to ale neznamená méně práce – její objem se nijak nemění. Politickou podporu má čtyřdenní pracovní týden například ve Finsku a experimenty v tomto směru probíhaly nebo stále probíhají ve Švédsku. Kratší pracovní týden alespoň z části funguje například ve státní správě v Dánsku a na Islandu. V Německu přijalo kratší pracovní týden již více než 150 firem.

Stejná produktivita za méně hodin? Ne všude

Zastánci čtyřdenního týdne tvrdí, že pětidenní model je reliktem ekonomického věku a čtyřdenní pracovní týden zlepší duševní pohodu zaměstnanců a tím i produktivitu práce. Pro některé společnosti zase nabídka čtyřdenního pracovního týdne představuje zajímavý benefit, který jim pomáhá udržet si stávající zaměstnance nebo získávat nové.

Zatímco společnosti podnikající v oblasti technologií a služeb patří k pionýrům změn, pro některé obory se kratší pracovní týdny zatím neosvědčují. Experiment s šestihodinovou pracovní dobou (což je ekvivalent čtyřdenního pracovního týdne), který probíhal ve zdravotnickém zařízení ve Švédsku například ukázal, že tamní zdravotní sestry se sice cítily méně stresované a pochvalovaly si zlepšenou kvalitu života, vedení ale muselo k 68 stávajícím sestrám přijmout 17 dalších, aby nedošlo k omezení rozsahu péče.

Současné změny na pracovním trhu ve Spojeném království přicházejí v době vrcholícího experimentu, do kterého se letos v červnu zapojilo 70 firem, zaměstnávajících více než tři tisícovky zaměstnanců a zaměstnankyň. Cílem experimentu bylo zjistit, zda a jakým způsobem se změnila produktivita práce, ale i například to, zda se kratší pracovní týden promítá do dušení pohody zaměstnanců a jejich zdravotního stavu.

TIP: V soukolí osamělé společnosti: Japonsko svírá epidemie samoty a přepracování

První výstupy potvrzují pozitivní dopady změn – 88 % zapojených společností v zářijovém průzkumu uvedlo, že čtyřdenní pracovní týden pro jejich podnikání během zkušebního období fungoval „dobře“. Zhruba 95 % dotázaných společností uvedlo, že produktivita práce buď zůstala stejná, nebo se od zavedení změn zlepšila.

Marocco dostal jméno od svého pána Williama Bankese podle marokénu, jedné z nejdražších usní, z níž se vyráběla sedla pro ty nejvýše postavené. Byl to drobný svalnatý koník výjimečné obratnosti a zdatnosti, jehož hlavní předností se stala nebývalá inteligence a schopnost se učit.

Zrodila se senzace

Bankes rozpoznal talent svého señora, jak koníka oslovoval, a tak jednoho dne prodal všechen svůj majetek, koupil pro Marocca stříbrné podkovy a za zbytek peněz se přestěhoval ze Staffordshiru do Londýna. V tamější krčmě U zkřížených klíčů (Cross Keys Inn) na Gracechurch Street pak předváděli svoje kousky. A že bylo nač se dívat! Koník dokázal chodit po dvou i po třech, hrát mrtvého, vybrat z publika osobu podle Bankesova přání (třeba člověka s brýlemi) nebo rozlišit barvy.

V jednom oblíbeném představení Marocco vypil kbelík vody a na Bankesův pokyn se na jevišti vymočil. K pobavení publika vybíral z přítomných dam panny a poběhlice nebo se uklonil královně Alžbětě. Když mu však Bankes uložil, aby se poklonil španělskému králi Filipovi II., koník vycenil zuby, zařehtal a vyhnal svého cvičitele do zákulisí.

Ačkoliv záhy začali jiní cvičitelé napodobovat Maroccovy kousky, v jednom byl Bankesův señor nedostižný – ve schopnosti počítat. Bankes třeba vybral mezi publikem mince a Marocco dokázal určit, komu která původně patřila a dupáním kopyt spočítat, kolik jich kdo dal. 

Milovaní i pronásledovaní

V polovině devadesátých let 16. století už Bankes se svým koněm patřili k nejpopulárnějším bavičům Londýna. Představení jim vynášela, a proto Bankes nechal postavit samostatnou scénu jen pro ně. Najal dokonce hudebníky, kteří je doprovázeli skladbou Bankes's Game. Roku 1601 pak přišel jejich největší kousek – společně vystoupali po schodech na střechu katedrály svatého Pavla. K velkému úžasu publika poté Marocco zase sestoupil na ulici a hrdě odkráčel.

Sláva učenlivého koníka a jeho pána se rozletěla široko daleko. Dvojice vyrazila na šňůru, zprvu po Britských ostrovech, kde zavítali například do Edinburghu či Shrewsbury, a záhy se vydali i za moře. Spolu s muzikantem, který doprovázel jejich vystoupení, navštívili Paříž, kde se v krčmě Lion d'Argent Inn na Rue Saint-Jacques koník proslavil jako Monsieur Moraco. Zde však Bankese uvěznili a obvinili z čarodějnictví. Pro cvičitele to vypadalo špatně, dokud neprozradil svým věznitelům, že většina triků spočívá v nenápadných gestech rukou, na něž koník reagoval.

Francie se vůbec ukázala být pro dvojici dosti macešskou – v Orléans sice opět slavili úspěch u publika, ale Bankes byl znovu vězněn a hrozilo mu upálení pro čarodějné kousky. Cvičitel si vyžádal možnost naposledy vystoupit se svým milovaným koníkem, který během představení poklekl před křížem, který držel přítomný kněz, a prokázal tak, že ani on, ani jeho pán nejsou spolčeni s ďáblem. Bankes byl propuštěn a oba opouštěli město s odškodným a průvodním listem, který měl vynahradit předchozí příkoří.

TIP: Podívaná, jaká tu nebyla: Kabinety lidských kuriozit lákaly miliony návštěvníků

Dvojice navštívila Frankfurt, Lisabon, Řím i Wolfenbüttel, až nakonec roku 1605 zázračného koníka dostihla smrt. Teprve po jeho skonu Bankes odhalil tajemství výcviku Gervasovi Markhamovi, anglickému básníkovi a spisovateli, který je shrnul ve své knize Cavelarice (1617).

Planeta se otepluje, ledovce tají a z ledu vystupují na povrch věci, které v něm byly skryty dlouhou dobu. Vědci Aberystwythské univerzity ve Walesu zjišťovali, kolik mikrobů se uvolní z ledu během tání. Za tím účelem sledovali osm ledovců v Evropě a Severní Americe, a také dvě lokality v Grónsku. Výzkum zveřejnili v odborném časopisu Communications Earth and Environment.

Jejich výsledky jsou ohromující. Odhadují, že i při průměrném oteplování se uvolní do prostředí přibližně 2,9 krát 10²² buněk mikrobů. To představuje asi 100 tisíc tun živé biomasy. „Počet uvolněných mikrobů přitom závisí na rychlosti budoucího oteplování,“ uvádí Arwyn Edwards z badatelského týmu. „I když se ale nenaplní nejhorší předpovědi vývoje klimatu, počet mikrobů, kteří se z ledu uvolní, bude obrovský.“

Až roztají dávné viry

Podle Edwardse mikroorganismy z ledu obohatí půdní mikroflóru. Některé z nich ale mohou být nebezpečné. „V roztávajících ledovcích se nacházejí aktivní mikrobiální společenstva, která přispívají ke koloběhu chemických prvků a rovněž k tání ledovců. Těmto společenstvům ale stále příliš nerozumíme.“ doplňuje Edwardsův kolega Tristram Irvine-Fynn.

Nejde přitom jen o bakterie. Dřívější výzkum ukázal, že ledovce ukrývají velké množství dávných virů, z nichž mnoho je pro vědu doposud neznámých. Když se takové organismy dostanou z ledu, existuje určitá možnost, že by mohly nalézt nové hostitele a šířit se. S rostoucími teplotami se tato hrozba postupně zvyšuje. Část odborníků se domnívá, že právě tání ledovců by mohlo přispět k odstartování nové pandemie, pokud by se nějaký člověk shodou okolností ocitl ve špatnou dobu na špatném místě, kde by se mohl nakazit nějakým dávným patogenem.

TIP: Zmrzlé překvapení: Tibetský ledovec ukrýval spoustu doposud neznámých virů

Podle vědců tento scénář dokládá případ z roku 2016, kdy se na ruském poloostrově Jamal nakazily desítky lidí antraxem a dvanáctiletý chlapec infekci podlehl. Nákaza podle všeho souvisela s vlnou veder, během které v oblasti roztál permafrost a odhalil v sibiřské tundře infikovanou mršinu soba.