Sudety se měly podle Hitlera vrátit zpět do Říše. Separatistická taktika nacistického vůdce a jeho sudetoněmeckých obdivovatelů počítala s vyvoláním co největších nepokojů v pohraničí. Lidově řečeno: čím víc obětí, tím lépe pro jejich politiku. Tímto bezohledným způsobem chtěli ukázat, že soužití obou národů není v rámci Československa možné. Pro úspěch Hitlerových ambicí bylo nezbytné, aby zmatky, které sudetští Němci vyvolají, získaly mezinárodní pozornost. Celý svět měl litovat ubohou národností menšinu a přijmout výklad, že trpí pod diktátem Čechů.

Promyšlený tah

V praxi se tato strategie projevovala různě. Stupňováním požadavků na autonomii na domácí československé scéně. Provokacemi a nakonec i ozbrojenými bojůvkami přímo v pohraničních městech a obcích. Velkou roli ale musela sehrát také diplomacie. Této práce se ujal osobně i sudetoněmecký vůdce Konrad Henlein. Tento sportovní funkcionář a ambiciózní politik začal od poloviny třicátých let pravidelně navštěvovat Londýn a získávat sympatizanty.

Poprvé přijel do města nad Temží v roce 1935 a snažil se působit jako uvědomělý občan a vlastně i Evropan. Chtěl vyvolat dojem, že brání mír, a proto se snaží předejít radikalizaci svých krajanů. Vzbuzoval zdání, že patří k těm umírněným a že budoucnost by mohla být mnohem horší, pokud mu Západ nebude naslouchat. Tímto způsobem hodlal získat podporu pro požadavky německé národnostní menšiny v Československu. A dařilo se mu to. Henlein si v zahraničí vydobyl sympatie i v protinacistických kruzích.

Tvrdá kampaň

Během londýnského pobytu v roce 1938 se Henlein setkal i s československým velvyslancem Janem Masarykem a choval se, jako by dosud nebyly vykopány nepřekročitelné příkopy. Od Henleina však spíš šlo jen o hru na obě strany. Tou dobou už totiž naplno běžela propagandistická kampaň. Britští politici dostávali tiskoviny, které měly vychýlit jejich mínění směrem k názorům a požadavkům sudetských Němců. Přívrženci Říše využívali všech možných osobních kontaktů k tomu, aby se tisk stavěl na stranu těch, kteří kritizovali poměry v Československu. 

Některé listy se tématu věnovaly dokonce soustavně. Náhoda to v žádném případě nebyla. Kdo tahal za nitky, o tom taky není pochyb. Vždyť například i sjezd Sudetoněmecké strany, který se měl konat na konci března, se odkládal, protože funkcionáři museli nejprve na poradu do Berlína. Zdánlivě autentické požadavky obyčejných lidí ze Sudet byly ve skutečnosti pečlivě promyšlenou politikou Adolfa Hitlera a jeho okolí. Soužití Čechů a Němců podél hranic bylo záměrně torpédováno.

Autonomie

Co sudetští Němci žádali? K takzvaným karlovarským požadavkům prezentovaným na sjezdu Sudetoněmecké strany přibylo vzápětí memorandum, které mělo jediný cíl: narušit jednotu Československa. Ústřední vládě mělo zůstat jen ministerstvo zahraničních věcí, obrany a financí. Ostatní ministerstva měla přejít přímo do rukou národnostních skupin – německé, české, slovenské, maďarské a polské. Na tuto notu samozřejmě mnozí slyšeli, takže když se objevila zpráva, že do Československa zamíří mise vedená lordem Runcimanem, vzbuzovalo to naděje i mezi slovenskými politiky a novináři. 

Zkrátka – změnit uspořádání ve státě si nepřáli jenom Němci. Asi nikdo v Evropě nepochyboval, že mnohonárodnostní Československo je rozbuška, která může zažehnout novou světovou válku. Evropské špičky se tomu snažily zabránit. Amerika se ústy prezidenta Roosevelta vyjadřovala šalamounsky alibisticky: USA budou podporovat politiku britského premiéra Chamberlaina.

Šance na mír

V roce 1938 už za delší konec pomyslného provazu tahal Berlín, nikoli Praha. Výběr lorda Runcimana jakožto vyjednavače jistě neovlivnilo jen to, že šlo o blízkého přítele britského ministerského předsedy a o vlivného byznysmena. Musel být přijatelný pro Hitlera. Kdo vlastně byl muž, do jehož rukou Evropa vložila jednání, které mohlo rozhodnout o míru, nebo válce? O Československo se lord Runciman do té doby nijak nezajímal. Po otci zdědil loďařství a rodinné impérium značně rozšířil. Kromě toho stál on a jeho nejbližší v čele předních bankovních domů. Na žebříčku britských boháčů by se umístili hodně vysoko.

Měl ale i politické cíle. Z poslance se vypracoval až do ministerského křesla, a to nejen jednoho. Resorty střídal. V roce 1934 figurovalo jeho jméno v politickém skandálu – řešilo se, že Británie prodávala do Německa letadla, což znamenalo porušení Versailleské mírové smlouvy. Němci každopádně neměli důvod protestovat, že o německé otázce přijel do Prahy vyjednávat právě on. 

V Praze zavládlo menší nadšení. Původně se uvažovalo o tom, že i Francie by v ČSR zaangažovala svého diplomata, nakonec však vyjádřila souhlas s Runcimanem. Britové to navlékli tak, aby to vypadlo, že Čechoslováci spolu s Němci o jeho vyslání sami požádali.

Ukázali zuby

Na Československo se v diplomatických kruzích nahlíželo jako na slabší z obou stran a tiše se očekávalo, že Praha nebude dělat potíže. Prezident Beneš neměl příliš na výběr. Přesto se u nás do mise vkládaly přinejmenším opatrné naděje. Na druhou stranu byl Hrad při samotných jednáních s Runcimanem zahnán do kouta. Z Británie totiž přišly jasné zprávy, že náš ostrovní spojenec dosud není na válku připraven. Jinak řečeno: nebude si kvůli jednotě Československa pálit prsty a bude nutné vyjít sudetoněmeckým požadavkům vstříc.

Dobová propagandistická pohlednice oslavuje Hitlerovo uchvácení Sudet.

Britský lord přijížděl do poměrně rozjitřené situace. Němci zrežírovali patřičný prolog celého divadla. Toto slovo přitom není nijak nadnesené, protože nacisti si jak známo v teatralitě a okázalosti libovali. Už koncem července se ve Vratislavi konal takzvaný turnfest – velké sportovní setkání, kterého se účastnily desítky tisíc cvičenců ze Sudet. Neuvěřitelné číslo! Jejich šiky se na zájezdu činily. Při pochodu před tribunou skandovali směrem k Hitlerovi hesla žádající návrat „domů“, do Říše.

O sport šlo samozřejmě až v poslední řadě. Součástí festivalu se staly i výkonostní zkoušky členů henleinovské ozbrojené organizace včetně střelby z kulometů konané pod vedením příslušníků německých ozbrojených sil. Mezi českým obyvatelstvem žijícím v pohraničí to jen znásobilo obavy z budoucnosti.

Ultimátum

Hrozba války jasně visela ve vzduchu. Henleinovci se zatím snažili zacházet s britským hostem Runcimanem s co největší pohostinností. Na parádě rozhodně nešetřili. Chtěli udělat dojem a získat ho na svou stranu – i kdyby jen podvědomě. Provázeli ho vyzdobenými pohraničními městy. Jeden ze stoupenců sudetoněmeckého hnutí, Max Hohenlohe-Langenburg poskytl pro setkání Henleina s Runcimanem svůj zámek Červený Hrádek. I panští zaměstnanci je tam prý vítali se zdviženou pravicí. A v jednacím sále? Tam ležela na stole mapa Československa, nad níž se mohli účastníci sklánět a užít si roli těch, kteří rozhodují o geopolitických osudech celého kontinentu.

Během jednání se na zámku objevil další z členů rodiny – Stefanie von Hohenlohe, která již dřívě aktivně působila v Londýně, kde pomáhala s publikováním protičeskoslovenských článků v britském tisku. Její političtí odpůrci měli pro její roli nechvalné označení – zaznívalo i asi přehnané slovo špionka.

Během Runcimanova pobytu v Československu situace eskalovala. Britský politik se dokonce bál, že Hitler využije nepokoje v Sudetech jako záminku k rychlému vojenskému přepadení republiky. Bylo nutné něco udělat. Anglický ministerský předseda navrhl osobní setkání s Hitlerem. Následovalo napjaté čekání na reakci z Berlína. Dne 14. září přišel z Německa souhlas a Runciman hned dostal informaci. Nevěděl s určitostí, zda bude jeho služeb zapotřebí, nebo zůstane jen pasivním divákem. Nervozita stoupala, zvlášť když Runciman musel být připraven přiletět do Berchtesgadenu a jednání s Vůdcem se osobně zúčastnit, pokud o to bude narychlo požádán.

Krach

Rozhodovalo se o budoucnosti nejen našeho pohraničí, ale ve hře byl celosvětový mír a hrozba krvavého konfliktu. Hitler přijal Chamberlaina 15. září odpoledne. Předpokládalo se, že dojde na vícedenní jednání, ale Hitler se roz­hodl riskovat a chtěl okamžitý výsledek: odtržení a zabrání pohraničí. Buď se na tom dohodnou, nebo není o čem rokovat! Tohle Chamberlain nečekal. Jeho návrh, že se k tomu budou vyjadřovat až příští den, nebral nacistický vůdce vážně.

Schůzka s Hitlerem skončila oproti předpokladům ještě tentýž den a měla jen jednoho vítěze. Ultimátum slavilo vítězství nad diplomacií a jasně se ukázalo, že Hitler není gentleman. Když prý Hitler jednání s Chamberlainem líčil svým spolupracovníkům, neubránil se projevovat svou radost a triumf tím, že tleskal. Ani on asi nečekal, že to půjde tak snadno.

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Napjatý a snad i vyčerpaný Runciman uslyšel z telefonního sluchátka nový pokyn: sejdou se s premiérem příští den v Londýně. Takže konec? Všechno to bylo zbytečné? Namísto cesty do Německa za dalším jednáním se tedy Runciman rozloučil na Pražském hradě. Věděl, že jeho mise skončila neúspěšně. Nechtěl se ale vzdát tak snadno. Alespoň po formální stránce udělal vše, co mohl. Dne 21. září odeslal Benešovi a Chamberlainovi dopis, ve kterém navrhoval možná řešení situace. Tou dobou už však diplomatické kroky směřovaly k mnichovské dohodě a Runcimanova mise představovala jen slepou uličku historie.

Americká sonda Juno se již šest a půl roku pohybuje v extrémně nehostinném prostředí v blízkosti Jupiteru a jeho měsíců, a přestože její primární mise skončila před půldruhým rokem, má se stále čile k světu. V polovině prosince se uskutečnil její v pořadí již 47. těsný průlet perijovem, během kterého se sonda přiblížila až na vzdálenost 4 200 kilometrů od plynného obra. Pouhý den před dalším setkáním s „králem planet“ ale operátoři mise zaregistrovali „anomálii v jejím počítačovém systému“. 17. prosince proto vědci přepnuli sondu do úsporného režimu, při kterém jsou v provozu jen nejnutnější systémy. Obavy vzbuzovala především nedostupnost jejího datového úložiště, v němž sonda shromažďuje snímky a vědecká data.

Zpátky v akci

29. prosince se naštěstí podařilo sondu probudit do plnohodnotného vědeckého režimu a 10. ledna NASA zahájila stahování části uložených dat. Zatím se zdá, že se obavy pracovníků řídícího střediska nenaplnily – podle aktuálních informací jsou poškozené pouze čtyři snímky z celkem 90, které sonda během posledního průletu pořídila. Dva byly podle vědců zcela nepoužitelné a dva další vykazovaly vysokou míru šumu. Příčinou výpadku byl podle operátorů nečekaný nárůst teploty, ke kterému došlo krátce před zahájením přibližovacího manévru.

TIP: Sonda Juno pořídila doposud nejpodrobnější snímky povrchu Europy

V tuto chvíli je podle NASA sonda Juno zcela funkční a připravená na další vědecké úkoly. Na neděli 22. ledna je naplánován v pořadí již 48. průlet perijovem a operátoři tentokrát napájení kamery vypínat nehodlají. Poté by mělo dojít ke kompletnímu stažení dat a přesnému vyhodnocení rozsahu vzniklých škod. Sonda Juno se od roku 2021 nachází v režimu nadstavbové části mise a Jupiter a jeho měsíce by měla zkoumat minimálně do září 2025, případně do technického selhání.

Berlínský kongres navazující roku 1878 na skončenou rusko-tureckou válku přiřkl území Bosny do správy Rakouska-Uherska. Ačkoliv císaře a jeho diplomaty zisk nových držav – monarchie je roku 1908 definitivně anektovala – potěšil, jednalo se v mnoha ohledech o danajský dar. Turky po století ovládaná Bosna představovala periferii Evropy, do níž musela už tak silně zadlužená říše investovat nemalé prostředky. Z připojení oblasti k Rakousku neměli zpočátku velkou radost ani místní Muslimové (jedná se o obyvatele Bosny vyznávající islám, proto velké M), ani pravoslavní Srbové. Země tak představovala horké území, na němž se pro konflikt nikdy nešlo daleko a které nakonec zatáhlo Evropu do první světové války. Monarchie se odtud snažila získat, co se dalo – včetně lidských zdrojů.

Nové zákony

Navzdory tomu, že balkánská oblast do roku 1908 stále de iure patřila osmanské říši a Rakousko-Uhersko ji mělo pouze spravovat, zahájila Vídeň okamžitě po obsazení země verbování do armády. Jako hlavní argument uváděla, že říše přece musí nějak kompenzovat prostředky, které do Bosny vložila. Ještě v roce 1878 tak v Sarajevu vznikla vojenská internátní škola, o tři léta později pak vláda přijala zákon o vojenské službě zavádějící na získaném území omezenou brannou povinnost.

Vídeň se přitom snažila postupovat ohleduplně k místním zvykům, čemuž se také přizpůsobovaly uniformy nově vzniklých jednotek. Bosňané nosili zvláštní zkrácené kalhoty orientálního vzhledu, které se pod koleny zužovaly. Hlavní charakteristiku však tvořily fezy z hnědočervené plsti s černým střapcem z ovčí vlny. V roce 1908 pak původní modré uniformy nahradily stejnokroje barvy štičí šedi s šedým fezem. Důstojníci hlásící se ke křesťanství pak mohli tuto pokrývku hlavy vyměnit za klasickou čepici. Součástí bojových jednotek se vedle kurátů stali také polní imámové.

Zrod bosňácké pěchoty

Zákon o vojenské službě narazil v prvních momentech na ostrý nesouhlas a v řadě míst na nepokoje nebo dokonce ozbrojená povstání, která musela potlačit až regulérní armáda. Přesvědčit své krajany, aby dobrovolně vstoupili do rakousko-uherských ozbrojených sil, pak pomohl také velký muftí v Sarajevu Mustafa Hilmi Hadžiomerović a další náboženští představitelé.

V roce 1882 se tak situace uklidnila a vznikly první čtyři pěší roty, po jedné v každém ze čtyř náborových okresů (Sarajevo, Banja Luka, Tuzla a Mostar). Počty vojáků se postupně zvyšovaly a v roce 1894 se jednalo již o čtyři pluky, každý o třech pěších praporech a jednom batalionu lehkých polních myslivců. Celkem před první světovou válkou sloužilo v bosenských formacích asi 10 500 mužů, v záloze zůstávalo dalších 23 000. Zajímavé je také složení mužstva – téměř 40 % všech vojáků tvořili pravoslavní křesťané, něco málo přes 30 % muslimové a okolo 25 % katolíci.

Přidávají se Albánci

V době vypuknutí konfliktu se bosenské pluky nacházely v posádkách na různých místech monarchie. Jednotlivé prapory se okamžitě zapojily do bojů na všech frontách, kde bojovala rakousko-uherská armáda. Vídeň se zpočátku obávala možné neloajality balkánských oddílů, a tak nasazovala jednotlivé bataliony samostatně.

Postupem času pak docházelo k míšení mužů a v bosenských jednotkách se tak objevovali Maďaři, Chorvati nebo Češi. V roce 1916 Rakousko-Uhersko obsadilo Albánii a následně zverbovalo na 5 000 místních, které zařadilo právě do bosenských oddílů. Ty se v průběhu války rozrostly až na 36 praporů po 1 200 mužích. Řada Bosňanů však sloužila i mimo ně, takže v prosinci 1917 sloužilo v císařské armádě již 298 000 vojáků z balkánské země.

Spolehliví a loajální

Navzdory obavám velení i politiků však bosenské oddíly předvedly až překvapivou loajalitu a spolehlivost. Zatímco katolické a muslimské vojáky nezřídka motivoval k boji za mnohonárodnostní říši strach z možného spojení s pravoslavným Srbskem, ortodoxní Srby válčící nezřídka proti svým souvěrcům poháněl hlavně důraz na osobní a rodinnou čest.

Dokončení: Neohrožení hrdinové z Balkánu (2): Bosensko-hercegovská pěchota za světové války

Balkánské jednotky si vydobyly pověst zvláště urputných a statečných především v boji muže proti muži. Bosensko-hercegovský pěší pluk č. 2 (BHIR 2) se dokonce stal nejvíce vyznamenávanou formací císařské armády, když jeho vojáci posbírali celkem 42 zlatých medailí Za statečnost. Tradovalo se dokonce, že na italském válčišti příslušníci regimentu vůbec nenosili střelné zbraně, ale pouze granáty, dýky a palcáty.

V období pleistocénu pokrývalo část území dnešních amerických států Utah, Idaho a Nevada jezero Bonneville. V časech svého maxima, přibližně před 18 tisíci lety, bylo až 300 metrů hluboké a pokrývalo plochu okolo 51 tisíc kilometrů čtverečních. Dnes po něm zůstalo Velké solné jezero v Utahu, největší jezero se slanou vodou na západní polokouli, několik menších jezer a solné pustiny známé jako Great Salt Lake Desert. 

Bohužel jak se ale zdá, ani současná jezera v této vyprahlé krajině nečeká nikterak zářná budoucnost. Podle ekologů a ochránců přírody je Velké solné jezero na pokraji zhroucení. Čerstvá zpráva varuje, že by mohlo kompletně zmizet během pouhých 5 let, přičemž po něm zůstanou jen slané pustiny, podobné krajině Great Salt Lake Desert. Pokud dojde ke kolapsu Velkého solného jezera, bude to podle badatelů mít dalekosáhlé ekologické, ekonomické a zdravotní následky.

Závod s časem

Solné jezero je domovem přibližně 10 milionů stěhovavých ptáků, je ale důležité i pro ekonomiku Utahu – roční ekonomický přínos jezera se odhaduje na zhruba 2,5 miliardy dolarů a nezanedbatelný je i jeho přínos pro místní klima. Jak uvádějí badatelé, Velké solné jezero ztratilo od roku 1850 73 procent objemu vody a 60 procent rozlohy vodní plochy. V současnosti je jeho hladina 5,8 metru pod svou přirozenou průměrnou úrovní. 

Hlavní příčinou klesající hladiny vody je její nadměrná spotřeba, především pro potřeby zemědělství. Zdejší pěstitelé vojtěšky spolykají na zavlažování polí až 74 procent spotřebovávané vody. Má-li být jezero zachráněno, musí podle odborníků celkové využití jeho vody urychleně klesnout o 30 až 50 procent. Pokud nebudou přijata rychlá opatření na záchranu jezera, hrozí, že se již v roce 2024 dostane do bodu, ze kterého již nebude návratu.

Toxický prach

„Zhroucení Velkého solného jezera ovlivní celou Severní Ameriku. Jeho definitivní ztráta by byla globální tragédií,“ varuje vedoucí týmu Benjamin Abbott z Univerzity Brighama Younga. „Je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu. V loňském roce byly schváleny návrhy zákonů, které představují pro jezero naději z dlouhodobého hlediska, nyní ale potřebujeme přidat rychlé nouzové řešení,“ dodává Abbott.

TIP: Znovuzrození Aralského moře: Podaří se zvrátit katastrofu způsobenou člověkem?

Vysychající jezero představuje i obří zdravotní riziko – dno jezera podle vědců obsahuje toxický prach plný nebezpečných kovů a metaloidů – antimonu, mědi, zirkonia a arsenu, které by mohl vítr roznést do širokého okolí. Prach z Velkého solného jezera už byl zaznamenán v jižním Utahu a Wyomingu. Vdechování těchto látek podstatně zvyšuje riziko vzniku astmatu, bronchitidy, srdečních chorob a rakoviny.

Srovnání rozlohy Velkého solného jezera v letech 1984 a 2018. K výraznému zrychlení vysychání došlo podle vědců až po roce 2020. (foto: Wikimedia Commons, Benjamin J. Burger, CC BY-SA 4.0)

Rentgen v dublinské Nemocnici svatého Vincenta odhalil v břišní dutině 66leté ženy množství cizích objektů, načež se od ní lékaři dozvěděli, že jde o tužkové baterie. Ani jedna jí přitom neblokovala trávicí ústrojí, proto se odborníci rozhodli počkat, zda nevyjdou přirozenou cestou.

TIP: Litevští lékaři vyjmuli ze žaludku muže více než kilogram šroubů, hřebíků a dalších kovových předmětů

Během prvního týdne hospitalizace se však uvolnilo „pouhých“ pět článků a žena začala trpět bolestmi. Ukázalo se totiž, že žaludek, tažený dolů tíhou baterií, se roztáhl až do oblasti stydké kosti. Při následné operaci jí chirurgové vyjmuli z břicha rekordních 46 baterií. Čtyři další baterie, uvízlé v tlustém střevě, lékaři protlačili trávicím traktem, čímž se celkový počet vyjmutých baterií vyhupl na 55 kusů. Podle psychologů je polykání baterií sice neobvyklou, ale přesto známou formu sebepoškozování. Mnohem častější jsou ale případy, kdy barerii pozře malé dítě.

S kocourem Líbou si bez jakéhokoliv přehánění hrály miliony dětí, a to snad na všech kontinentech kromě Antarktidy. Jeho harmonikové tělo a pískání působily na nejmenší jako magnet a jedinečný design neunikl producentům po celém světě. Na výrobu Líby se však neobtěžovali získávat autorská práva a jeho podobu si přivlastnili nelegálně. 

Legendární hračka vznikla v roce 1963 a tvořila součást série harmonikových výrobků, s nimiž přišla Libuše Niklová v závodě Fatra Napajedla. Pracovala v podniku teprve dva roky, ale záhy se ukázala jako jedna z jeho největších posil. Líba, na kterého získala patent, se proměnil v hvězdu hračkářského nebe a nebylo školky či domácnosti, kde by se neobjevil. „Proti zahraničním výrobkům, jež se většinou dekorují bez ohledu na tvar, se moje návrhy snaží o souznění jednoduchosti tvaru s dekorem,“ popsala svůj tvůrčí postup. 

Inspirace na unikátní design přišla stejně jako v mnoha jiných případech náhodou: Niklová si všimla trubic ze splachovací nádržky, jež se v podniku vyráběly, tzv. husích krků. A dostala nápad udělat z nich těla zvířátek, čímž vytvořila první ohebnou hračku z plastu na světě. „Brala jsem zřetel především na to, aby mělo dítě možnost hrát si co nejtvořivěji. Jelikož jsou tato zvířátka pružná a ohebná, může dítě napodobovat plížení, protahování i mňoukání, jak ho pozoruje v přírodě, jako by hrálo divadlo s loutkami – na rozdíl od jiných hraček, kde se stává pouhým pasivním pozorovatelem, neboť se pohybují na setrvačník či na klíček,“ vysvětlila Niklová.  

Hvězdná hodina

Ačkoliv později přišla se spoustou dalších nafukovacích zvířátek a plavacích kol, s nimiž vyrůstal prakticky každý malý obyvatel Československa, Líba zůstával stálicí – do roku 1970 se ho vyrobilo přes 1,2 milionu kusů. Coby všeobecně dostupný produkt si zřejmě našel cestu i za hranice, v kufru nějakého turisty. A přestože Fatra jeho design nikdy neprodala, začaly se po světě objevovat kopie. Do Napajedel doputovaly zmínky, že ho vyrábějí například v Maďarsku, ale nikdo s tím nic nedělal.

„Řekl bych, že to bylo dané dobou a také politickou situací u nás. Všechny ty kopie v zahraničí vznikaly po roce 1968. Přece jen neexistoval internet, cestování se omezovalo, nebyla ani šance na ně třeba v cizině narazit. Jakmile se někde rozhodli je okopírovat, nešlo to zjistit,“ objasňuje Lukáš Toman. 

Zmíněný sběratel patří mezi ty, kdo stojí za současnou renesancí Líby a za novou vlnou zájmu o práci Libuše Niklové. Ačkoliv přiznává, že se ke kocourovi dostal až jako dospělý, jeho design ho uchvátil a od té doby věnuje spoustu energie mapování proměn hračky a míst, kde ji také vyráběli. „Líbu jsem objevil v zemích jako Argentina, Tchaj-wan, Estonsko, Francie, Guatemala, Hongkong, Izrael, Polsko, nebo i Japonsko. Je jich víc než pětadvacet a celkově vznikal ve více než sto šedesáti verzích,“ uvádí. Za velký úspěch považuje, že se mu v Brazílii podařilo vypátrat firmu, která Líbu vyrábí dodnes – i když v křiklavých barvách a s kolečky. Většina exemplářů totiž pochází z produkce již neexistujících podniků. 

Zapomenuté jméno

Zdálo by se, že si Niklová musela v Československu vydobýt velké renomé, jenže o skutečné autorce známé hračky se dlouho moc nevědělo. Po smrti designérky v roce 1981 se na její dědictví zapomnělo. „Když zemřela, žádných poct se jí nedostalo. Její práce se prezentovala především jako úspěch Fatry […]. Revoluce bylo daleko a její odkaz zapadl prachem. Až do roku 2005 si na ni nikdo nevzpomněl, znali ji jen odborníci. Pak ovšem její práci připomněla Tereza Bruthansová v knize Czech 100 Design Icons,“ líčí Toman. 

Když potom v roce 2010 vyšla o Niklové celá monografie, dveře slávy se začaly otevírat. Jejímu dílu se věnovala například výstava v pařížském Louvru a ukázky její práce v čele s kocourem Líbou byly vystaveny i v Kjótu nebo ve slavném newyorském Museum of Modern Art. Dnes se tak Líba řadí k ikonickým hračkám minulého století a žádná kniha zaměřená na plastový design se bez něj neobejde.

TIP: Století populární síťovky: Za vynálezem Vavřína Krči stála móda krátkých vlasů

Do českého povědomí jej vrátila mimo jiné expozice v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, kterou pomohl zorganizovat právě Toman spolu s výtvarníkem Petrem Niklem, synem Libuše Niklové. Výstava se konala při konferenci Mezinárodní rady muzeí ICOM, na níž došlo i ke slavnostnímu pojmenování hračky. Věřte nebo ne, jméno po své stvořitelce dostala až díky zmíněné konferenci a do té doby se jí říkalo prostě „harmonikový kocour“. Toman doufá, že se výrobu Líby podaří v České republice obnovit, ale kvůli hygienickým požadavkům půjde zřejmě o komplikovaný proces. Pokud by ovšem neměl nálepku „hračky“, nýbrž uměleckého výrobku, mohl by se nejspíš do obchodů opět vrátit. 

V 50. letech si většina sovětských generálů představovala atomovou pumu pouze jako extrémně velký kanón. Uvažovali především o spalujících účincích světelného záření a ničivém úderu tlakové vlny; zato vliv pronikavé radiace a radioaktivního spadu měli za málo významný. V rámci příprav na ofenzivní operace v západní Evropě si chtěla Sovětská armáda ověřit možnosti jaderné zbraně při prolamování nepřátelských postavení. Pod přímým velením náměstka ministra obrany SSSR, maršála Georgije Žukova, proto proběhlo v Uralském vojenském okruhu na rozsáhlém polygonu u obce Tockoje vojenské cvičení, které svým rozsahem připomínalo malou válku. Vyvrcholením se stala exploze atomové bomby 14. září 1954.

V různých vzdálenostech od očekávaného místa výbuchu se rozestavila vojenská technika a rozmístily stovky zvířat. Podmínky, maximálně imitující reálnou bojovou situaci, měly ověřit schopnost vojsk překonat místo výbuchu a dále rozvíjet útok.

Jaderná exploze zblízka

Atomová nálož o síle 40 kt (dvaapůlkrát hirošimská puma) vybuchla 350 metrů nad zemí. Vojáci, ukrytí v zákopech bez možnosti cokoliv vidět, prožili akustický i seizmický efekt, který neuměli přirovnat k ničemu, co dosud znali. Po několika desítkách minut došlo k poklesu úrovně radiace a tankové a mechanizované jednotky obdržely rozkaz vyrazit vpřed. Před nimi se otevřel apokalyptický obraz zkázy; vše v okruhu několika kilometrů od epicentra připomínalo spáleniště. Všude ležela vyhořelá a zdemolovaná bojová vozidla, ještě horší byl pohled na pokusná zvířata, ať již přivázané koně, krávy, ovce a psy, nebo v klecích zavřené ptáky. Všechna byla dle vzdálenosti od místa výbuchu buď mrtvá, nebo osleplá, zmítající se v bolestech s těžkými popáleninami na celém těle.

Motostřelci, oblečení pouze v lehkých protiradiačních pláštěnkách a plynových maskách, které neposkytovaly dostatečnou ochranu, se snažili soustředit na bojové úkoly a postupovali vpřed. Minimálně poučeni o účincích atomové zbraně nepociťovali ani velký strach. Rozsáhlý radioaktivní spad však zasáhl při přesunu většinu zúčastněných sovětských vojáků, každého s jinou intenzitou, což se později projevilo různými zdravotními komplikacemi. 

Po skončeném cvičení museli všichni účastníci podepsat přísahu o mlčenlivosti, proto později nemohli ani svým lékařům sdělit, čím prošli. K prvním úmrtím v důsledku radiace docházelo již bezprostředně po cvičení u vojáků zařazených k činnostem blízko epicentra. Nemoc z ozáření začínala zpravidla těžkým zvracením a krvavými průjmy, později se přidaly poruchy dýchání a srdeční činnosti. Předtím zdraví vojáci umírali na oběhové selhání.

Většina mladých mužů se sice v pořádku vrátila domů, ale pozorovala s odstupem několika málo měsíců či let celkovou slabost a urychlené chátrání. Projevovalo se vypadáváním vlasů a uvolňováním zubů, později vznikem nehojících se vředů. Šlo o následky snížené imunitní odolnosti organismu, vzniklé radiačním poškozením kostní dřeně; proto většina bývalých účastníků cvičení zemřela na infekční onemocnění, nejčastěji záněty plic.

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Další těžkou komplikací byla porucha krvetvorby, především různé formy leukemie. Neméně zákeřné bylo poškození buněk pohlavních orgánů, v jejichž důsledku postižení mladí muži často buď nebyli schopni zplodit potomky, nebo se stávali otci dětí s těžkou vývojovou vadou. Přesné statistiky o úmrtí neexistují vzhledem k dřívějšímu utajování a ničení vojenských i lékařských archivů, ale uvádí se, že asi 40 000 z původních 45 000 účastníků cvičení zemřelo předčasně. Strašlivý experiment z tockého cvičiště v roce 1954 již SSSR v této podobě nezopakoval.

Když supermasivní černé díry v centru galaxií intenzivně pohlcují hmotu, velmi silně září. Jsou to vlastně galaktické „motory,“ které pohánějí aktivní galaktická jádra, jak se označují zářící centra galaxií. Právě aktivní galaktická centra jsou nejvýkonnější kompaktní dlouhodobé zdroje energie ve vesmíru. 

Nejjasnější aktivní galaktická jádra hravě „přesvítí“ celou galaxii, tedy mnoho miliard hvězd. Podle nové studie, kterou vedl Martin Gaskell z Kalifornské univerzity Santa Cruz, se ale ukazuje, že jsme výkon těchto galaktických „motorů“ značně podcenili. Skutečná záře aktivních galaktických jader je silně tlumena množstvím kosmického prachu, který je obklopuje. Výsledky výzkumu zveřejnil časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Závěsy z prachu

Odborníci již dříve pracovali s myšlenkou, že prach kolem aktivních galaktických jader může zeslabovat jejich záření. Doposud ale nebylo jasné, do jaké míry může záření aktivních galaktických jader ztlumit. Mezi vědci převažoval názor, podle něhož je vliv prachu jen velmi omezený.

„Zjistili jsme, že to tak ve skutečnosti není,“ uvádí Martin Gaskell. „Ukázalo se, že krátkovlnné ultrafialové záření typického aktivního galaktického jádra, které v tomto případě nese nejvíce energie, je kosmickým prachem pohlcováno velmi účinně.“ Badatelé k tomuto závěru dospěli detailním studiem aktivního galaktického jádra okouzlující galaxie NGC 5548 ze souhvězdí Pastýře, vzdálené od nás 245 milionů světelných let.

TIP: Čím více se supermasivní černé díry „krmí“, tím více také září

Stejně jako je Slunce v blízkosti obzoru kvůli hustší pozemské atmosféře červenější a září slaběji, je i záře aktivních galaktických jader kvůli prachu červenější a slabší. I když to bylo obtížnější než u pozemského úsvitu či soumraku, Gaskellův tým dokázal odvodit ze „zčervenání“ záření aktivního galaktického jádra NGC 5548 množství prachu, které ho obklopuje. Následné výpočty ukázaly, že prach oslabuje záření tohoto aktivního galaktického jádra více než desetkrát silněji, než když se díváme skrze prach ven z Mléčné dráhy.

Spojení „církevní reformace“ zní na první pohled nudně. Opak je pravdou. Reformátoři obraceli pozornost k biblickým textům, které důsledně četli, vykládali a hodlali se jich pevně a někdy až doslovně držet. A tím si zadělali na pořádný problém. Nezačínejme však náš příběh v zaprášených knihovnách a u stránek popsaných písmenky. Zkusme se možná trochu překvapivě a pro dnešní dobu příznačně zamyslet nad tím, čemu se říká piktogram.

Tak jako třeba pořadatelé olympiády vymýšlí pro každý sport ikonku, která symbolizuje podstatu daného odvětví, můžeme i pro reformační hnutí valdenských docela dobře vymyslet příhodný obrázek. Jak tito potulní kazatelé, kteří vzešli z Francie, vypadali? Chodili v sandálech nalehko podobně jako o několik století později hippiesáci. A možná že dost obdobně jako mladí muži s dlouhými vlasy nosili přes rameno taštičku. Jen v ní střežili milovanou Bibli se spoustou záložek. Tak horlivě ji četli. Když přicházeli do vsi, lidé zdaleka věděli, že se neblíží jen tak nějaký tulák, ale hlasatel Kristova učení. Symbol, který ve zkratce vizuálně vystihuje Valdèsovo hnutí, by tedy mohl být třeba sandál.

Utekl manželce

Jak svět přišel o kupce, aby se zrodil kazatel? Byl to obrat, jak se patří. Valdès, ctihodný obyvatel Lyonu, si žil příjemným životem a patřil řekněme k blažené střední vrstvě. Nic mu nechybělo. Měl ženu, děti, pěknou střechu nad hlavou, obživu. Legenda však praví, že jednoho dne zavítal do města potulný herec. Ten pobavenému obecenstvu barvitě předehrával příběh římského boháče, který jednoho dne všechno opustil a vydal se jako žebrák do Svaté země.

Dost neuvěřitelný a na růžovo obarvený příběh. Ostatní přihlížející to zřejmě brali jako dobrou zábavu na způsob dnešních telenovel. Jenže na Valdèse zapůsobilo představení úplně jinak. Pocítil potřebu udělat to samé. Možná to v něm zrálo už dlouho a teprve teď sebral odvahu. Brzy nechal manželku manželkou a vydal se kázat o nápravě církve. A dcery? Ty poslal do kláštera. 

Od této chvíle pro něj světské radosti přestaly mít význam. Na první místo postavil Bibli a Krista. Rozkol rodiny se později ukázal jako jeden z nejmenších problémů. Ke střetu s tehdejší církví přispěly hlavně myšlenky, které hlásal. I když i to, že jeho následníci opouštěli své drahé polovičky, bylo církvi trnem v oku. Neshledávali v tom projev lásky k Bohu, ale hřích. Celibát, který museli kněží dodržovat povinně, se naopak u ženatých mužů jevil jako nepravost – mají přece plodit potomstvo! Církev požadovala, aby se potulní kazatelé stravovali doma u svých manželek a nebudili pohoršení tím, že se chovají jako nějací tuláci. 

Jenže Valdès si to představoval jinak. Kazatel měl podle něj chodit světem, nestarat se o obživu a jíst jen to, co mu kde dají. Lásku chudých si získal také tím, že v dobách hladu neváhal rozdávat své jmění a sytit strádající. Nechal překládat Bibli do lidového jazyka, kterému rozuměl každý. Něco takového znamenalo naprostou novinku. Přivádělo to k němu nadšené věřící, ale také si tím vytvářel zavilé nepřátele. 

Shnilá církev

Zde je na místě zasadit Valdèse do kontextu doby. Nebyl pochopitelně jediný, kdo začal pranýřovat život tehdejší církve a hlásat, že služebníci boží by měli vyznávat chudobu. Nejen jeho církev nařkla z kacířství. Valdenské hnutí ale dlouho dokázalo udržovat s oficiální církví křehkou rovnováhu, která nepřerůstala v otevřené nepřátelství. Na rozdíl třeba od takzvaných katarů či albigenských. Jejich vztah s preláty, se Svatým stolcem a později s inkvizicí lze bez nadsázky označit jako po staletí trvající válku.

Dnes by škarohlídi asi označili Valdèse za pravdoláskaře nebo sluníčkáře. Jedni ho vnímali jako naivního blázna, druzí v něm viděli svatého muže. On sám věřil, že má-li mít hlásání evangelia nějakou váhu, musí se jeho zvěstování pojit s chudobou. Bohatý kazatel ověšený zlatem se mu zdál nedůvěryhodný. Církvi ani tak nevadilo, že se Valdès a jeho stoupenci zřekli majetku. Ať si dělají, co chtějí. Jako čert kříže se ale báli požadavku, aby se i církev sama vrátila k chudobě. Valdès proto musel výslovně odsouhlasit tezi, že i ti, co se nevzdají majetku, mohou být spaseni. Zkrátka nesměl hlásat, že bohatství je hřích. Pokud by splnil tuto podmínku, nechali by ho vlastně na pokoji. Sporné však bylo také to, jestli Valdès vůbec smí kázat. Byl to přece laik bez církevního vzdělání. 

Kupec z Lyonu se nechtěl s papežem prát. Naopak. Doufal, že s hlavou církve vyjde v klidu a míru. Přál si, aby pro svou činnost získal povolení. Jenže duchovenstvu připadali Lyonští chudí, jak se Valdèsovým stoupencům říkalo, jako nevzdělaní prosťáčci. Právem? Musíme si uvědomit rozdíl, jaký panoval mezi kněžstvem a ostatními – třeba řemeslníky nebo kupci. Církev udržovala antickou vzdělanost, naproti tomu většina lidí zůstávala vyšším věděním či filozofií nepolíbená. Řečeno dnešním slovníkem chtěl Valdès dělat něco, pro co vůbec neměl patřičnou kvalifikaci. Námitky církve proto nelze vnímat jen jako strach o vlastní korýtka, ale také jako oprávněnou obavu, že se Kristovo učení zvulgarizuje. Kázání laiků bez teologického vzdělání do té doby výslovně zakazovala.

Preláti Valdèse nejdřív trochu podcenili. Neshledali ho přímo kacířem, a proto mu povolili činnost. Musel se jen podřídit kontrole biskupů. Obě strany to vnímaly jako výhru – a v tom spočíval kámen úrazu. Valdès chápal úmluvu tak, že má víceméně volnou ruku. Církvi naopak připadalo, že si dělá, co chce – a dohodu tedy neplní.

Další disharmonii vyvolával fakt, že Valdès dovoloval kázat i ženám. Situace se nakonec vyostřila. Když uvážíme, že Valdès svou činnost započal někdy v sedmdesátých letech 12. století, už v roce 1184 měl proti sobě papeže i císaře. Církev valdenské exkomunikovala, protože si podle ní svévolně přisvojili právo kázat. 

Pronásledovaní

To, že se valdenští ocitli mezi kacíři, je pochopitelně zradikalizovalo. Do jejich programu se dostával nejen život podle Krista, ale i požadavek na napravení církve. Nač složitá hierarchie plná různých biskupů a arcibiskupů? A proč zůstávají mniši uzavření v klášterech? Prostý kazatel jde mezi lid. Bývalý řemeslník hlásá slovo boží ostatním řemeslníkům tak, aby mu rozuměli. Takhle si to lyonští představovali. Církev naopak pozvolna spěla k založení inkvizice. A té se pak podařilo vytlačit rozmáhající se valdenské hnutí do podzemí. Tento způsob existence však paradoxně zahnal mnohé příznivce poměrně umírněného reformního hnutí do pozic, které bychom dnes asi označili za sektářské či extremistické a fundamentalistické.

A jak dopadl sám Valdès? Na hranici neskončil. Putoval od místa k místu a kázal. Zmizel kdesi v mlhách historie podobně jako třeba fiktivní figura Járy Cimrmana. Nevíme, kdy ani kde tento výjimečný muž zemřel. Snad roku 1206. Tradovalo se, že došel až do Čech a skonal právě tam. Je to ale zřejmě jen legenda vyvěrající z toho, že jeho učení mělo v našich zemích odezvu a snad i následovníky. Vždyť ne náhodou se právě na jihu Čech, kam valdenští pronikli, zrodilo husitství. Církev se Valdèse nebála zbytečně. Nebyl to jenom idealistický blázen, ale muž, který dokázal pohnout evropskými dějinami i daleko od svého domova.

Následovníci

Preláti často valdenskými opovrhovali pro jejich nevzdělanost. To ale samozřejmě neplatilo obecně. Ano, většinou šlo o lidi, kteří se nechlubili svými znalostmi, ale spíš planoucím srdcem a výmluvným jazykem. Našli se ale také výjimky, jako například Durand z Osky. Tento muž hodně četl a dokázal vést polemiky i s učenci. Valdenským neocenitelně zvedal kredit. Držel se evangelií, a co bylo podstatné, ne jen Nového zákona, jak to dělali mnozí heretici. Pozorně četl i Starý zákon. To bylo zásadní pro smír s oficiální církví.

TIP: Evropa proti kacířům: Jaký byl postoj církve vůči husitům?

Jenže mezitím se spory vyhrotily a bible, kterou nechal Valdès přeložit, hořela na hranici. Jeho následovníci museli prchat před pronásledováním. Sám Durand z Osky se raději poslušně vrátil do lůna katolické církve. Nezradil ale v pravém slova smylu. Proti svým někdejším druhům nikdy nic nepodnikal. Celé hnutí pak čekala staletí života v ilegalitě. V současnosti jsou valdenští opět aktivní. 

Jak upozornil Stefano Mammola z italské Národní výzkumné rady, kvalita dostupných informací o pavoucích ve světových médiích je mimořádně nízká. Na fakta se podaří narazit jen zřídka, zatímco zavádějící zprávy a snaha o senzacechtivost bývají na denním pořádku. „Většina článků v italských novinách je plná chyb, údajně alarmujících zjištění, nebo jde rovnou o falešné zprávy čili fake news,“ varuje badatel. 

Spolu s týmem deseti kolegů proto analyzoval veřejně dostupné informace o pavoucích ve čtyřech desítkách jazyků z 81 zemí – a ukázalo se, že se jedná o celosvětový fenomén. „Zjistili jsme, že je snaha o senzaci nižší, pokud se v textu objeví citace odborníka, nejlépe arachnologa. Jde o dobrou zprávu, protože bychom mohli nalézt řešení,“ vysvětlují autoři výzkumu. 

Požár kvůli pavučině

Mammolův tým nyní plánuje sestavit globální databázi odborníků na pavouky, kteří by byli ochotní vyjadřovat se pro média, a zároveň chce vytvořit jakýsi návod pro novináře pokrývající danou oblast. „Potvrdilo se nám, že dokonce i zdánlivě nedůležité zprávy lokálního významu – například o australském farmáři, kterého pokousal pavouk – mohou rychle zaplavit internet až na mezinárodní úroveň. Proto je nutné začít již u nich,“ dodává odborník. 

TIP: Neznámé účinky marihuany: Pavouci „pod vlivem“ tkají podivné sítě

Nepravdivé informace o pavoucích mohou mít totiž zásadní dopad na život běžných obyvatel: Například falešná zpráva o invazi černých vdov vedla v minulosti k zavírání škol. Jistý muž zase podpálil svůj dům poté, co na dvoře objevil pavučiny neškodného druhu, o němž se dočetl, že je smrtelně jedovatý. Výzkumníci se aktuálně chtějí zaměřit na to, jakým způsobem mohou podobné „fake news“ ovlivnit výskyt arachnofobie v populaci, potažmo celkové vnímání pavouků laickou veřejností.