Co do celkového počtu mrakodrapů (tedy budov vysokých 150 a více metrů) patří americkému New Yorku třetí místo na světě hned za Hongkongem a čínským Šen-čenem. Drtivá většina těchto moderních staveb je ale v New Yorku koncentrována na Manhattanu.

Brooklynská supervěž

Poslední dekáda zjevně přeje expanzi těchto staveb i do dalších částí New Yorku – hned 10 nejvyšších budov Brooklynu totiž vzniklo v posledních 10 letech a výjimku tvoří jen 156 metrů vysoká ikonická budova Williamsburghské záložní spořitelny z roku 1929. Ve srovnání s Manhattanem je brooklynská výšková zástavba stále ještě pouhým chudým příbuzným – hranici 200 metrů zde převyšuje jen jediná – City Point Tower III (219 metrů). 

Čerstvou novinkou, která do značné míry mění panorama Brooklynu, je budova označovaná jako Brooklyn Tower – 327 metrů vysoká budova, která svou výškou překonává kategorii mrakodrapů, je nejen nejvyšší budovou v Brooklynu, ale i druhou nejvyšší newyorskou budovou mimo Manhattan. Nový supermrakodrap je dílem architektonického studia SHoP Architects, z jejichž pera vzešla například originálně řešená hala Barclays Center, kde hrají své domácí zápasy basketbalisté Brooklyn Nets.

TIP: V Japonsku má vyrůst nejvyšší mrakodrap světa: Burdž Chalífu překoná dvojnásobně

Brooklyn Tower je koncipována jako multifunkční – vedle kancelářských a obchodních prostor nabídne i rezidenční plochy – konkrétně 150 osobních bytových jednotek a 400 nájemních bytů, z nichž má být 30 procent vyčleněných pro středně příjmové zákazníky. Kromě rekordní výšky je nový supermrakodrap zajímavý i z jiného ohledu – součástí jeho základny je známá budova Dime Savings Bank of Brooklyn, která vznikla již v roce 1908.

Budova Dime Savings Bank of Brooklyn jako součást nového newyorského supermrakodrapu. (foto: SHoP Architects)

Fakt, že se první podrobnější zprávy o dětech, které se českým panovníkům narodily mimo manželský svazek, objevují až v případě „krále železného a zlatého“, nemusí samozřejmě znamenat, že by dřívější králové a knížata nemanželské děti neměli – dobové prameny o nich pouze mlčí. Svou roli mohl sehrát i měnící se pohled na samotnou instituci manželství, protože levobočkem byl o dvě a půl století dříve i zcela legitimní český kníže Břetislav, kterého jeho otec Oldřich zplodil s prostou dívkou Boženou. 

Kromě prvorozeného syna Mikuláše kronikář Přibík Pulkava z Radenína zmiňuje hned tři dívky, jež jejich královský otec provdal za urozené muže a dal jim dobré věno. Ve světle dalších pramenů se ale zdá, že Přemyslových dětí narozených mimo manželské lože bylo ještě o něco víc. Přestože zmínky o nich jsou jen útržkovité, pokusme se jeho nelegitimní potomstvo zrekapitulovat.

Prvorozený Mikuláš 

Nejznámější z Přemyslových nemanželských potomků se v dějinách rozhodně neztratil, ba naopak – stal se dokonce zakladatelem vedlejší rodové linie. Takzvaní opavští Přemyslovci v severovýchodním cípu českých zemí vládli ještě dávno poté, co hlavní rodová větev smrtí Václava III. vymřela. Jejich poslední mužský příslušník Valentin Hrbatý skonal až v roce 1521.

Král se k Mikulášovi vždy hlásil, protože šlo o jeho vůbec prvního syna. Na svět přišel pravděpodobně v roce 1254, zatímco oficiální dědic Václav II. jej následoval až o sedmnáct let později (* 1271). Mikulášovou matkou, o níž psal František Pražský, snad mohla být Anežka z Kuenringu. Šlo o Přemyslovu údajnou dlouholetou milenku, jejíž jméno však zmiňuje až pozdější tradice. Jisté je, že šest let po narození levobočka se Přemyslovi podařilo ho legitimizovat. Z listiny, kterou jej papež Alexandr IV. uznal coby králova syna, na druhou stranu vyplývalo, že žádné z nemanželských dětí (tehdy byly na světě ještě dvě dcery) nemá nárok na otcův trůn.

Mikuláš vyrůstal poblíž dvora a král se postaral o jeho výchovu i hmotné zajištění. K tomu druhému mělo posloužit právě Opavsko, které Přemysl Otakar II. vydělil z Moravského markrabství v samostatný celek, jehož vládcové zůstávali leníky českého krále.

Mikuláš otce doprovázel i do osudné bitvy na Moravském poli v roce 1278, kde sám padl do uherského zajetí, z něhož se vrátil až po třech letech. Opavské knížectví si mezitím přisvojila královna-vdova Kunhuta se svým novým partnerem Závišem z Falkenštejna. Mikuláš však nakonec Opavsko získal pod svou kontrolu a do dějin vešel také jako ten, kdo nechal v roce 1290 Záviše před hradem Hluboká zkrátit o hlavu. Neshody s místní šlechtou donutily Mikuláše v závěru života Opavské knížectví opustit a uchýlit se do Brna. Zde dožil v klášteře minoritů, kde se po smrti v roce 1318 nechal také pohřbít, a to i se svou ženou Adelaidou, příbuznou Habsburků.

Legitimizovaná Anežka

Svou nejstarší dceru Anežku Přemysl zplodil s některou z dvorních dam královny Markéty Babenberské. Anežka se musela narodit ještě v padesátých letech 13. století, protože o ní hovoří listina papeže Alexandra IV. z října 1260, která tři tehdy žijící královy potomky legitimizovala.

Její jméno známe z jiných listin pocházejících z počátku 14. století, přičemž v roce 1318 se o ní hovoří již jako o zesnulé. Provdala se za vlivného šlechtice Bavora II. ze Strakonic, který po čas držel i úřad českého maršálka, a měli spolu minimálně tři syny.

Bezejmenné dcery

Papežská listina z roku 1260 zmiňovala dcery celkem dvě, před tímto datem a stejné matce jako v případě Mikuláše a Anežky se tedy musela narodit ještě jedna. Dívka, kterou neznáme jménem, se provdala za českého pána Oldřicha z Drnholce. Ten byl krátce znojemským purkrabím a poté hejtmanem Korutan, Kraňska a Vindické marky – tedy oblastí na území dnešního Rakouska a Slovinska, které během své vlády získal Přemysl Otakar II. Svou dceru král zjevně svěřil člověku, na kterého sám spoléhal. Oldřich z Drnholce padl během bojů s Uhry v roce 1273, ještě za Přemyslova života. 

Druhá z Přemyslových dcer, již neznáme jménem, přišla na svět až po říjnu 1260. Zmiňuje se o ní pouze Přibík Pulkava z Radenína ve své kronice, kterou ale psal až ve 14. století. Ještě za otcova života si tato žena měla vzít českého šlechtice z rodu Benešoviců, Voka z Kravař, který zastával úřad komorníka opavského soudu.

Probošt Jan

Druhý nemanželský syn Přemysla Otakara II. Jan udělal skvělou církevní kariéru, ač možná nikdy nepřijal kněžské svěcení. Narodil se někdy po roce 1255 a roku 1288 získal úřad vyšehradského probošta, s nímž se tradičně pojila i prestižní funkce kancléře českého království. Jako takový se stal úzkým spolupracovníkem svého nevlastního bratra Václava II., zasedal dokonce v jeho královské radě.

Panovníka podpořil při jeho cestě za polskou královskou korunou, což mu Václav „oplatil“ po smrti pražského biskupa Tobiáše z Bechyně v roce 1296. Jan byl i díky němu horkým kandidátem na nejvyšší církevní funkci v českých zemích, kapitula ale nakonec zvolila pro ni přijatelnějšího uchazeče, jímž byl Řehoř z Valdeka. Krátce poté, v srpnu 1296, Jan zemřel.

Kuenringova Alžběta

Přemyslova dcera Alžběta se v roce 1275 provdala za rakouského šlechtice Jindřicha z Kuenringu. Nemohla tedy být dcerou Přemyslovy milenky Anežky, protože by si brala vlastního strýce, což podmínky kanonického práva nedovolovaly. Někteří historikové Alžbětu ztotožňují s onou bezejmennou dcerou, která se vdala původně za Oldřicha z Drnholce, v jiných výkladech se jedná o dvě různé osoby.

Jindřich z Kuenringu svého tchána doprovázel do bitvy na Moravském poli, za což mu Rudolf I. Habsburský později zabavil jeho rakouské majetky. Zchudlý šlechtic se následně i s manželkou uchýlil do Opavy k vévodovi Mikuláši, kde později zemřel.

Pamětnice Eliška

Patrně nejmladší nemanželská dcera Přemysla Otakara II. Eliška si vzala Vikarta z Polné, který na počátku 14. století vykonával úřad brněnského purkrabího. Píše o ní Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice v souvislosti s králem Václavem II., kterého uvádí jako jejího bratra.

TIP: Zločin a trest: Osudy nechtěných a nemanželských dětí v raném novověku

Eliška měla žít ještě deset let po jeho smrti a Petrovi osobně vyjevit události z králova života, kterou pak kronikář ve svém díle zaznamenal. To by znamenalo, že žila nejméně do roku 1315. Zemřela pravděpodobně před rokem 1326, neboť k tomuto datu už prameny jako Vikartovu manželku uvádějí jakousi Giselu.

Dne 5. října 1962 podepsalo pět států dohodu o založení ESO – Evropské jižní observatoře. Dnes, o šest desítek let později a s podporou 16 členských zemí i dalších strategických partnerů, spojuje ESO vědce a inženýry z celého světa pracující na vývoji a provozu pokročilých pozemních observatoří v Chile, které umožňují dosáhnout přelomových astronomických objevů. 

Při příležitosti 60. výročí založení ESO uveřejnila pozoruhodný nový snímek mlhoviny Konus (někdy též označované jako mlhovina Kužel). Na snímku je zachycena centrální část sedm světelných let dlouhého útvaru. Jedná se o součást rozsáhlejší oblasti s probíhající tvorbou hvězd, která dnes nese označení NGC 2264 a objevil ji William Herschel již na konci 18. století. Na obloze mlhovinu najdete v souhvězdí Jednorožce, což je vzhledem k útvaru, který obsahuje, překvapivě příhodné místo. Záběr byl pořízen na začátku letošního roku pomocí jednoho z dalekohledů ESO/VLT (Very Large Telescope).

Pozice otevřené hvězdokupy NGC 2264 na nočním nebi. (zdroj: Stellarium)

Mlhovina se nachází asi 2 500 světelných let od nás. Je tedy relativně blízko, což z ní dělá hojně zkoumaný objekt. Tento nový záběr je však dramatičtější než snímky starší. Zachycuje temné pro světlo neproniknutelné oblaky prachu v mlhovině takovým způsobem, že objekt vypadá jako mytologické monstrum.

TIP: Nejkrásnější perly: Výjimečné vesmírné úlovky Evropské jižní observatoře

Mlhovina Konus je dokonalým příkladem útvarů připomínajících pilíře, které se vyskytují v obřích oblacích chladného molekulárního plynu a prachu, známých tvorbou nových hvězd. Struktury tohoto typu vznikají, když nedávno zformované hmotné modré zářivé hvězdy svým hvězdným větrem a intenzivním ultrafialovým zářením odfukují hmotu ze svého okolí. Jak je materiál odtlačován pryč, plyn a prach se ve větší vzdálenosti od hvězdy zformuje do hustého tmavého a dlouhého útvaru – pilíře. A právě tento proces pomohl vytvořit temnou mlhovinu Konus orientovanou pryč od jasných hvězd ležících v centru NGC 2264.

Indonésie zařadila do výzbroje první tanky PT-76 v roce 1962, námořní pěchota jich dostala 170 kusů. Po roztržce se Sovětským svazem v polovině 60. let ale musela ostrovní země zapomenout na další dodávky i náhradní díly a nezbývalo než některá vozidla kanibalizovat, aby další zůstala funkční.

TIP: Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

V 90. letech došlo s pomocí Izraele k modernizaci zbývajících jednotek, jež zahrnovala kromě výměny elektrických zařízení také nový motor a výzbroj. Díky pohonné jednotce o výkonu 224 kW vzrostla rychlost tanku na silnici na 58 km/h. Dělo Cockerill Mk 3M-A2 ráže 90 mm a nový systém řízení palby s laserovým dálkoměrem výrazně zvýšily bojové schopnosti tanku. Tato verze dostala označení PT-76(M). Indonésie provozuje modernizované plovoucí obrněnce dodnes a chystá jejich další vylepšení s pomocí Ukrajiny.

Kamenný monolit Uluru, známý též jako Ayers Rock, náleží k přírodním dominantám Austrálie a pro domorodce jde od nepaměti o posvátné místo. Podle legend uvnitř sídlí mocní duchové a o vzniku skály vyprávějí četné mýty související se stvořením světa. Pískovcový útvar zapsaný na seznam UNESCO ční nad plochý terén okolní pouště do výšky 348 metrů a proslul specifickým oranžovým odstínem, který se během dne mění s putováním slunce po obloze. Od roku 1985, kdy australská vláda monument oficiálně navrátila do rukou původních obyvatel, usiloval kmen Ananguů o omezení přístupu turistů. A před třemi lety jim úřady vyhověly. 

Striptýz na skále

Než se v říjnu 2019 domorodci dočkali přelomového zákona, navštívilo Uluru každý rok na 300 tisíc lidí. Mnozí z nich přitom ani zdaleka nerespektovali posvátný význam monumentu a na jeho vrcholu se nechali zvěčnit, například jak odpalují golfové míčky, nebo dokonce močí… V roce 2010 jistá francouzská turistka pobouřila domorodé úřady, když zveřejnila video, na němž se nejprve svléká do bikin a následně tančí a pózuje v bílých kozačkách. Své představení v tisku hájila tím, že chtěla vzdát skále hold, neboť Ananguové v minulosti také chodili nazí. Rozhořčení domorodci však tehdy požadovali dokonce její vyhoštění ze země. 

Masovému turismu na Uluru je konec. Zatím poslední ilegální návštěvník si v srpnu vysloužil tučnou pokutu. (foto: Shutterstock)

Původní obyvatelé věří, že zneuctění Uluru přináší smůlu a toho, kdo posvátný klid naruší, stihne trest. O „prokletí hory“ hovoří i někteří turisté, kteří si z ní odvezli kameny na památku a poté je prý potkala série neštěstí. Přestože za odnášení suvenýrů hrozí pokuta přesahující v přepočtu 145 tisíc korun, mnozí propašovali domů alespoň drobné kousky pískovce – a později se je rozhodli pro jistotu vrátit. Místní pošta tak až do roku 2019 obdržela ročně na 350 balíků plných suti. 

První pokuta

Skálu si lze nyní prohlédnout pouze zpovzdálí, čímž turisté přicházejí o mírný výšlap a ceněný originální zážitek. Asi jen deset kilometrů od Uluru se však rozkládá park Valley of the Winds, z jehož pískovcových vrcholků se otevírají překrásné výhledy – ačkoliv i tam se turistům doporučuje, aby skály samotné nefotili, protože jsou pro lid Anangu posvátné. Provozovatelé místních ubytovacích zařízení si ovšem stěžují na dramatický odliv klientely, který ještě zhoršily předloňské požáry buše. 

Ani turisté se navíc se zákazem nehodlají jen tak smířit, a zůstávalo tudíž zřejmě jen otázkou času, než některý z nich nařízení poruší. Nakonec k tomu došlo koncem letošního srpna, kdy strážci národního parku přistihli 44letého Australana při pokusu posvátnou horu zdolat. Provinilec pak musel zaplatit pokutu v přepočtené výši 42 tisíc korun.

Země Koruny české patřily k nejdůležitější opoře panovnického trůnu. Právě sem tedy zamířila hned první návštěva panovnického páru v červnu 1854. Teprve nedávno zbudovaná železnice zajistila dopravu Františka Josefa s Alžbětou z Vídně do Brna za „sotva čtyři hodiny“.

Nejmilostivější královna

Všude po cestě čekaly na císaře s císařovnou jásající davy, slavobrány a malé děti s mávátky. V moravské metropoli pak setkání s nejrůznějšími delegacemi obou zemských národů. Krojovaný průvod s ozdobenými koňmi a vozy předal Sissi dar v podobě bzeneckého vína z roku 1746. Ta se na oplátku ujala svých povinností první dámy a navštívila několik sirotčinců, škol a útulků pro chudé. 

Dva dny na to následoval příjezd do Prahy špalírem horníků, cechů a řemeslníků. Pár se ubytoval na Hradčanech, u Františkova strýce, dřívějšího císaře Ferdinanda Dobrotivého (1835–1848). Také v matce měst následoval kolotoč audiencí, návštěv nejrůznějších institucí a položení základního kamene jednoho z kostelů.

Noviny se předháněly v líčení královniny laskavé povahy. Podařilo se například zaznamenat údajný rozhovor s vyslancem z Krušných hor: „Když jejich představitel dojemnými slovy líčil nouzi horských obyvatel, zalily se krásné oči půvabné panovnice slzami a Její Veličenstvo jen stěží potlačovalo vnitřní pohnutí. Nedá se popsat, jakým dojmem zapůsobil na přítomné tento nový důkaz andělské dobroty na nejmilostivější císařovny – byl to slavný okamžik.“ 

TIP: Rodinné tragédie císařovny Sissi: Co musela ustát nejkrásnější žena Evropy?

Česká aristokracie poctila císařský pár monumentální jízdní přehlídkou bohatě vyzdobených vozů a slavnostním turnajem ve středověkých kostýmech v jízdárně Valdštejnského paláce. Mimo to se Sissi musela zúčastnit ještě vojenské přehlídky a polních manévrů. Celou cestu završilo setkání se saským králem Friedrichem Augustem II. (1834–1854) a jeho pruským protějškem Friedrichem IV. (1840–1861) na zámku hraběte Thuna v Děčíně. 

Japonsko a Německo pojí dlouhá historie vědecké spolupráce. Před lety tyto země založili Společný výbor pro spolupráci v oblasti vědy a technologie, který má za sebou celou řadu úspěchů. Nyní je cílem vědců Phobos – malý, ale velmi zajímavý měsíc planety Mars. V roce 2024 k němu, a také ke druhému měsíci rudé planety Deimosu, má zamířit mise Martian Moons eXploration (MMX).

Misi vysílá japonská vesmírná agentura JAXA. Sonda by měla proletět kolem Deimosu, hlavním cílem ale bude Phobos, kde by měla sonda jednou, možná dokonce dvakrát přistát, a poté se vrátit na Zemi se vzorky. Na misi MMX se zároveň podílí Německé středisko pro letectví a kosmonautiku DLR, které připravuje rover pro průzkum Phobosu.

Rover pro Phobos

Přibližně 25 kilogramů vážící čtyřkolový robotický rover MMX Rover má být na povrch Phobosu shozen z výšky okolo 50 metrů. Vzhledem k mizivé přitažlivosti měsíce nebo spíše měsíčku by to nemělo rover nijak vážně ohrozit. Přistání MMX Roveru bude ale každopádně napínavé.

„Během volného pádu po jeho oddělení od sondy, uskuteční MMX Rover ve vesmírném prostoru několik kotrmelců. Pak by měl dosednout na povrch Phobosu bez poškození,“ popisuje Markus Grebenstein z Institutu robotiky a mechanotroniky DLR v německém Oberpfaffenhofenu. „Poté se autonomně připraví na průzkum a rozloží své solární panely. Po Phobosu se bude muset pohybovat jen velmi opatrně, rychlostí několika milimetrů za sekundu, aby zase neodletěl do vesmíru.“

TIP: Japonsko dalo zelenou misi MMX k měsícům Marsu. Přiveze vzorek z Phobosu

Pro vědce představuje výsadek malého roveru významné prvenství. „MMX Rover představuje průlom v kosmických technologiích. Doposud nikdy jsme nevyslali robotické vozidlo na průzkum malého nebeského tělesa, jehož gravitace představuje zhruba tisícinu té pozemské,“ upřesňuje Grebenstein.

Lepra provází lidstvo již stovky let a hlavně v minulosti platila za jedno z nejobávanějších onemocnění. Až do roku 1871, kdy byl norským mikrobiologem G. H. Armauer Hansenem objeven její původce – parazitická bakterie ze skupiny aktinomycet Mycobacterium leprae, se věřilo, že je tato choroba dědičná, případně že jde o trest Boží.

Navzdory obavám a předsudkům není lepra ve většině svých fází nijak extrémně nakažlivá. Udává se, že méně než 1 % populace, které s ní přišlo do styku, se nakazí. Přesto je na celém světě ročně hlášeno 500 000 až 700 000 nových případů lepry. U naprosté většiny lidí, kteří se bakterií Mykobakterium leprae nebo i nedávno objeveným a velmi podobným druhem Mycobacterium lepromatosis nakazí, se onemocnění vůbec nerozvine. V opačném případě je poměrně úspěšně léčitelné antibiotiky. Léčebný proces ale v takovém případě trvá několik měsíců a ve výjimečných případech může trvat i roky. 

Magická superschopnost

Známým přenašečem bakterií způsobujících lepru je pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus), a právě výzkum těchto zvířat přinesl zajímavé zjištění. Ukázalo se, že původce lepry má podivuhodnou schopnost „unést a přeprogramovat buňky hostitele“. Zejména pokud jde o játra. 

Pásovci jsou častými přenašeči lepry. Nedávná studie ukázala, že touto chronickou chorobou trpí přes 62 procent pásovců. (foto: Wikimedia Commons, John a Karen Hollingsworth, CC0) 

Samuel Hess z Edinburské univerzity a jeho kolegové nakazili leprou 45 pásovců, přičemž u 13 z nich nemoc nepropukla. Poté porovnali játra infikovaných pásovců s 12 dalšími pásovci, kteří nebyli nakaženi. Svůj výzkum badatelé zveřejnili ve vědeckém magazínu Cell Reports Medicine.

Srovnání ukázalo, že pásovci nakažení leprou mají podstatně větší játra. Šlo přitom o velká játra se zdravými a funkčními tkáněmi, včetně cév a žlučovodů. Jen byla celkově větší. Zdá se, že se mykobakterie během evoluce naučily stimulovat buňky jater k regeneraci a růstu. Pochopitelně to nedělají z dobrosrdečnosti či altruismu, ale kvůli sobě – v játrech se těmto bakteriím dobře žije.

TIP: Strašák jménem lepra: Nemoc, která se nevyhýbala králům ani chudákům

„Pokud přijdeme na to, jak mykobakterie dokáže přimět játra živých savců k intenzivní regeneraci bez nepříjemných vedlejších účinků, mohli bychom podobný postup uplatnit v léčbě poškozených jater lidských pacientů,“ vysvětluje význam objevu biolog Anura Rambukkana z Edinburské univerzity. Superschopnost kdysi tolik obávané bakterie by tak mohla milionům lidí s chronickým onemocněním jater zachraňovat zdraví a životy.

Na západ od Madridu se táhnou hřebeny pohoří Cordillera Central, které dosahují nadmořské výšky dvou a půl tisíc metrů a díky tomu jsou v zimě pokryté sněhem. Bělostné horské hřbety lze za dobré viditelnosti spatřit i přímo z města. Na úpatí jednoho z masivů – Somosierry – pramení řeka Duratón, která se o 106 kilometrů dál vlévá do Duero. Nejzajímavější část Duratónu začíná u města Sepúlveda, oblíbeného výletního cíle Madriďanů, z jehož křivolakých uliček dávná historie přímo sálá. 

Ornitologický ráj u meandrů

U města Sepúlveda se meandrující tok Duratónu zakusuje do skal, v nichž vykrajuje v průměru sto metrů hluboký kaňon. Zákruty řeky se vinou okolo skalních ostruh, z nichž se otevírají neuvěřitelné pohledy na hladinu řeky i okolní krajinu. Ne nadarmo byl okolo zhruba 27 kilometrů dlouhého úseku Duratónu pod Sepúlvedou vyhlášen přírodní park (Parque Natural de las Hoces del río Duratón), pokrývající rozlohu pěti tisíc hektarů. Právě v Sepúlvedě se lze v návštěvnickém centru parku připravit a načerpat znalosti o tom, co je zde k vidění.

Geologickým základem této krajiny jsou druhohorní vápence a dolomity růžovo-okrové barvy, která je charakteristická i pro zdejší budovy – pro stavební materiál nebylo třeba chodit daleko. Kaňon řeky byl vyhlouben kombinací mechanické eroze a krasových pochodů, které daly vzniknout i dalším fenoménům, jako jsou jeskyně a výklenky nebo velké skalní převisy. V jeskyních byly nalezeny pozůstatky dokládající, že lidé je od pradávna využívali k bydlení. Dnes jsou skalní stěny a jeskyně domovem především pro ptactvo – park je rájem ornitologů, určeno zde bylo na dvě stovky druhů.

Stavby zanechané mnichy

K nejzajímavějším ptačím obyvatelům oblasti bezesporu patří dravci: Na obloze krouží supi mrchožraví, orli královští a sokoli stěhovaví, emblematickým druhem je sup bělohlavý. Těchto supů zde při jednom sčítání napočítali necelých šest stovek. Poslouchat svist křídel desítek jedinců kroužících nad hlavou je silný zážitek. 

I když krajina skalního kaňonu působí nehostinným dojmem, lidé zde zanechali své stopy. Jedním z obyvatel jeskyní byl v 7. století poustevník (později svatořečený) Fructus, jehož památku uctívá v 11. století benediktýny postavený kostel Ermita de San Frutos. Stavba v románském stylu je dnes napůl zřícenina, ale s funkčními zvony a hlavně na krásném místě na jednom ze skalních ostrohů. Pěkné výhledy na kostel se naskýtají i z druhé strany řeky, jež se v této části už rozšiřuje díky přehradě Embalse de Burgomillodo. Naopak hluboko v kaňonu stojí zřícenina další stavby – kláštera Convento de Nuestra Señora de los Ángeles de la Hoz del Río Duratón. Ten založili v roce 1231 františkáni a vydrželi zde až do roku 1835.

Cuenca – město visících domů

Na druhou stranu od Madridu, blíže vycházejícímu slunci, se mezi městy Cuenca a Teruel zvedají z planin kraje Castile–La Mancha hřebeny hor souhrnně označovaných jako Serranía de Cuenca. Toto (také převážně vápencové) pohoří nevyniká mohutnými horami, ale spíše bizarními skalními útvary, strmými útesy, vodopády a hustými borovými lesy, které poskytují útočiště divokým zvířatům. 

Na skalách ostatně vyrostlo i největší město oblasti, Cuenca, proslulé svými „Visícími domy“ – Casas Colgadas – balancujícími na hraně skalních útesů údolí Huécar. Krásné pohledy na domy se naskýtají z vyhlídek u hradeb Barrio del Castillo na úpatí kopce Cerro de San Cristóbal, bývalého kláštera sv. Pavla. Další kulturní zajímavostí je majestátní katedrála Catedral de Santa María y San Julián de Cuenca. Stavba ve stylu normanské gotiky (připomínající tedy třeba slavnější pařížskou katedrálu Notre-Dame) byla dostavěna v polovině 13. století.

Kraj čarovných vodopádů

Vydejme se ale do hor. Serranía de Cuenca má charakter náhorní plošiny s táhlými, plochými hřebeny – kuestami, které na svých strmých vrstevních čelech spadají do údolí řek prudkými útesy. Pohoří odvodňují tři hlavní řeky – zatímco Cuervo a Escabas odtékají do Atlantiku, Júcar svádí vodu na opačnou stranu do Středozemního moře. Krásnou ukázkou kuestových hran jsou vyhlídky Miradores del Tío Cogote, dostupné po lesních cestách z vesničky Las Majadas. Skalní hrana nabízí tisíc a jednu variantu výhledů a fotografických kompozic do údolí řeky Júcar, tekoucí o 300 metrů níže. Skalní hrany jsou oblíbeným útočištěm supů bělohlavých, kterých zde krouží desítky. Supi rádi sedávají na stromech pod skalními hranami, takže je možné pozorovat je relativně zblízka.

Pokud budete pokračovat od známých vyhlídek dále po hřebeni, dojdete až na skalní hranu nad Laguna de Uña. Ve vodách několikahektarového jezera v údolí Río Júcar žijí pstruzi potoční, endemická ostroretka jucarská nebo pestrobarevná slunečnice pestrá. S vodou jsou spojeny ještě další zajímavosti, lákající návštěvníky: vodopády. Například dvanáct metrů vysoký vodopád na řece Cabriel u vesničky San Pedro spadá přes relativně širokou hranu v několika proudech. S trochou opatrnosti lze po zablácených skalách projít do skalního výklenku za vodními proudy, odkud se naskýtá nevšední pohled na vodopád zezadu. 

Vůně španělských lesů

K dalšímu z vodopádů – El Molino de la Chorrera, který leží kousek za vesničkou Tragacete na Río Júcar sotva pár kilometrů od jejího pramene – vede od parkoviště stezka lemovaná cedulkami upozorňujícími na druhy zdejších rostlin a keřů. A že jich je požehnaně. Zdejší lesy totiž tvoří (spolu s porosty nedalekého Parque Natural del Alto Tajo) jeden z nejrozsáhlejších lesních komplexů Španělska. V nejnižších partiích převládají duby cesmínové a borovice přímořské, mezi 1 000 až 1 500 m n. m. je hlavní lesnaté pásmo s borovicí černou, dubem portugalským a jalovcem kadidlovým. Do nejvyšších poloh (nejvyšší vrchol pohoří je La Mogorrita s 1 864 m n. m.) vystupuje borovice lesní a jalovec chvojka.

Právě kvůli lesům je velká část pohoří vyhlášena přírodním parkem. I když podle tabulek dosahuje lesnatost Španělska 26 %, z velké části se jedná o řídké lesy parkového charakteru, a hustých lesů – jaké pokrývají právě Serranía de Cuenca – je v zemi s výjimkou pyrenejského úpatí pomálu.

Město zkamenělých duchů

Pohoří tvoří vrstvy křídových, 90 milionů let starých vápenců, které eroze a krasové procesy vymodelovaly do nejrůznějších tvarů. Asi nejnavštěvovanější lokalitou celého parku je Ciudad Encantada – Město duchů, skalní město plné opravdu bizarních útvarů. Po zaplacení vstupného je možné projít asi tříkilometrový okruh vedoucí mimo jiné kolem útvarů pojmenovaných Lodě, Souboj krokodýla se slonem, Medvědi, Milenci z Teruelu, škrapové Kamenné moře, nebo symbolu zkamenělého města – dvacet metrů vysokého skalního hřibu El Tormo Alto.

Jiným exemplárním příkladem krasové činnosti jsou závrtová jezera Lagunas de Cañada del Hoyo – největší z pětice velkých jezer je Laguna del Tejo, která dosahuje 150metrového průměru a asi 30metrové hloubky. Nejefektnější jsou sice pohledy ze vzduchu, při nichž nejlépe vyniknou skoro dokonale kruhové tvary krasových jezer, za návštěvu stojí ale i vyhlídky dostupné pěšky.

Díla z červeného pískovce

Jednou z částí Serranía de Cuenca je hřeben Sierra de Albarracín. Krajina mezi městy Tragacete a Frías de Albarracín má charakter náhorní plošiny, která působí tak trochu sibiřským dojmem – kamenná moře, sem tam osamělé stromy, zbytky sněhu, neustále vanoucí ledový vítr…

Albarracín (název pochází od berberské dynastie Banu Razin, která na počátku 2. tisíciletí celý kraj ovládala) je považován za nejhezčí španělské město, za což mohou nejen tamní památky – katedrály, středověké domy a náměstí i mohutné hradby nabízející krásný výhled na město, ale taky poloha. Albarracín totiž stojí na skalnatém ostrohu v meandru Río Guadalaviar.

Hlavní přírodní atrakcí jsou tady červené pískovcové skály rezervace Pinares de Rodeno s nejvyšším vrcholem Cruz de Montoyo dosahujícím výšky 1 602 m n. m. Erozí zde vznikly nejrůznější bizarní tvary, jako jsou tafone, prohlubně gnammas nebo Liesegangovy struktury – koncentrické pásy, vznikající nejspíše reakcemi při zvětrávání oxidů železa. 

Badlands kousek od Toleda

I turisté zrovna neholdující geologii se ale ve Sierra de Albarracín mají čím kochat – pískovcové vrstvy na mnoha místech tvoří vysoké kolmé útesy s nádhernými výhledy. Jako trochu přerostlé bonsaje se v nepatrných skalních škvírách a puklinách drží borovice přímořské, nejtypičtější dřevina zdejších lesů. Skály také ve velkém přitahují lezce a zejména vyznavače boulderingu, kteří zde najdou bezpočet možností.

TIP: Hrdé Baskicko: Nezkrotná země skvělých kuchařů

A ještě poslední zastávka, tentokrát jižně od španělské metropole. Kousek od královského města Toleda se nad hladinu přehrady Embalse de Castrejón tyčí útesy Barrancas de Burujón. Hluboce zaříznuté kaňony a soutěsky vznikly v měkkých, jen lehce zpevněných horninách a jsou typickou ukázkou badlands – krajiny totálně ovládnuté rychlou a silnou erozí.

Jedna z „emigračních cest“ vyvedla první lidi Homo sapiens přes jih Asie a Velké a Malé Sundy až do Austrálie. Na nejmenší světový kontinent přišli zhruba před 50 tisíci let a osídlili jej od tropického severu až po Tasmánii na jihu. Jednalo se o předky dnešních domorodých Australanů, kteří si uchovali tmavou pleť, vlasy i oční duhovky pravěkých Homo sapiens z Afriky: ve vyprahlém australském vnitrozemí se jim hodily, zatímco slabost pro světlejší kůži by tam měla – na rozdíl od Evropy – neblahé následky.

Předchozí část článku: Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané (1)

Asie nabídla pravěkým přistěhovalcům z řad Homo sapiens obrovský prostor. Lidé ji osídlili od pobřeží Severního ledového oceánu až po tropické ostrovy a zároveň se stala východiskem pro jejich další expanze: z jihovýchodu vyrazili do rozlehlých dálav Pacifiku a postupně kolonizovali většinu ostrovů, které nabízely příhodné podmínky k životu. Z nejvýchodnějších výsep asijské pevniny se pak lidé dostávali až do Nového světa. 

Do Ameriky suchou nohou

Někteří obyvatelé Asie přešli do Ameriky suchou nohou po pevninském mostě tzv. Beringie. Tato souš spojující dnešní Čukotku a Aljašku se vynořila z vln v ledových dobách, kdy velké množství vody vázaly ledovce a hladina světových moří byla nižší. Později oceán opět stoupl, Beringie zmizela, a pevninská cesta do Ameriky se uzavřela.

Migrace na americký kontinent však proběhla i po moři: Pravěcí lidé se plavili podél pobřeží Asie, útočiště před nepřízní počasí nacházeli v četných zátokách a živili se lovem ryb a lachtanů. Velmi rychle pak postupovali i podél amerických břehů a relativně brzy dosáhli nejjižnějšího cípu Nového světa – dnešní Ohňové země.

Postup lidí Homo sapiens při osídlování světa.

Člověk přizpůsobivý

Jak lidé pronikali do nových oblastí, museli se přizpůsobovat nejrůznějším podmínkám, přičemž řada takových adaptací měla ryze technický ráz. Naši předci se naučili vyrábět oděvy, stavět obydlí a opatřovat si potravu v nížinách i horách, v tropech i polárních krajích, na mořském pobřeží i hluboko ve vnitrozemí. U dávných osadníků docházelo v malé míře také k evoluci, která jim dovolovala vypořádat se s nároky prostředí.

Například pobyt vysoko v horách vystavil lidi silnějšímu UV záření, a do výhody se tak dostávali jedinci s tmavší pletí. Proto mají třeba Tibeťané nebo indiáni žijící v Andách tmavou pokožku. Tak trochu záhadou zůstává temnější odstín kůže Eskymáků, kteří ukrývají většinu těla pod oděvem. Mohl by jim tak hrozit nedostatek vitaminu D, Inuité si jej však doplňují konzumací velkého množství masa a živočišných tuků.

Do zimy i do horka

Život v drsném klimatu polárních oblastí zvýhodnil jedince s menší, rozložitější postavou a poněkud kratšími končetinami, protože snáz udrželi tělesné teplo. Předností se stala i dispozice k ukládání podkožního tuku, který sloužil jako dobrá izolační vrstva chránící před prochladnutím – příkladem mohou být grónští Eskymáci.

Naopak u lidí žijících v horkých oblastech, třeba v pouštích a polopouštích, zvyšoval podkožní tuk riziko přehřátí, a dispozice k jeho ukládání je tudíž u těchto populací slabá. Původní obyvatelé tropické Afriky mají proto často velmi tenkou kůži, pod níž se jim rýsuje každý sval.

Sprinteři a vytrvalci

Svou roli sehrál i životní styl: Například obyvatelé západní Afriky žili usedle a potřebovali velkou sílu. Postupem času se jim k tomu uzpůsobilo složení muskulatury, která obsahuje přednostně tzv. rychlá svalová vlákna. Jejich kontrakce jsou rychlé a silné, ale jen málo úsporné, a vyžadují tedy zvýšené množství kyslíku i paliva. Navíc se zmíněné svaly poměrně záhy unaví. K dědictvím z těchto dob patří i dnešní rychlost černých sprinterů.

Obyvatelé východní Afriky zase žili na náhorních plošinách, kde migrovali se svými stády, což vyžadovalo extrémní vytrvalost. Proto se v tamních etnikách častěji vyskytují štíhlí lidé s převládajícími pomalými svalovými vlákny, která dokážou pracovat efektivně po dlouhou dobu. Uvedené dispozice se pak staly základem úspěchu keňských či tanzanských běžců na dlouhé tratě. 

Vysoko v horách

Řada adaptací proběhla opakovaně a nezávisle na sobě v různých částech světa. Jako příklad může posloužit přizpůsobení se životu ve velké nadmořské výšce, kde se ve vzduchu vyskytuje málo kyslíku. Obyvatelé vysokých pohoří mají zvýšenou produkci červených krvinek, aby jejich krev pojala co nejvíc životodárného plynu. Zároveň se u nich však vyvinula pojistka proti nadměrnému zhoustnutí rudé tělní tekutiny: přílišný obsah červených krvinek totiž neúměrně namáhá srdce a krev obtížně proniká do tenkých vlásečnic, což zvyšuje riziko vážných zdravotních problémů.

Uvedená adaptace představuje výsledek změny v aktivitě hned několika genů a proběhla třeba u himálajských Šerpů nebo u původních obyvatel Etiopské vysočiny. Dnešní špičkoví sportovci přitom dokážou zmíněnou mutaci simulovat.

Trpaslíci z pralesa

Život v nitru pralesa vždy přinášel řadu obtíží. Husté porosty rovníkové Afriky paradoxně nabízejí jen velmi málo zdrojů potravy a tamní půda je navíc chudá na vápník, což s sebou nese jeho nízký obsah v jídle. Obyvatelé pralesů tak nemají dost bílkovin na růst svalů a dalších orgánů ani dost vápníku pro kosti. Ti, kteří začali v důsledku genetických změn produkovat menší množství růstového hormonu a navíc se stávali vůči jeho účinkům „imunními“, potřebovali pro vývoj méně živin. Drobnější jedinci se také snáz proplétali hustou vegetací.

K významným výhodám malé postavy patří i dřívější pohlavní dospělost: v pralesích se totiž umírá brzy a lidé, kteří stihli zplodit potomky dřív, než je zahubila nějaká choroba, úraz či jiná nepřízeň osudu, šířili své geny do dalších generací.

Příkladem pralesních „trpaslíků“ se mohou stát nejen dobře známí Pygmejové z rovníkové Afriky, ale i filipínští Negritové. Drobní T’rungové zase obývají pralesy na pomezí Číny, Myanmaru a Indie. V lesích severní Austrálie žijí Djabungayové, kteří jsou rovněž menšího vzrůstu než jiná etnika původních obyvatel tohoto kontinentu.

Všichni jsme Afričané

Současné lidstvo se dělí do mnoha národů, etnik a jazykových skupin. Drtivá většina vzájemných rozdílů má však sociální charakter. Lidé mluví různou řečí, používají jiná písma, vyznávají odlišná náboženství, dodržují své charakteristické zvyky, nosí specifické oděvy atd. Fyzické rozdíly jako typ postavy, barva kůže, vlasů nebo očí přitom stojí až na druhém místě.

Toho, co má všech sedm miliard obyvatel Země společného, je ovšem neskonale víc než případných odlišností. Není divu – všichni jsme Afričané. Jen je to na některých z nás na první pohled vidět víc než na jiných.