Na Havajských ostrovech mají bohaté zkušenosti s mnoha invazními druhy prakticky všech skupin organismů. Mezi nejhorší z nich ale patří „električtí mravenci,“ jak se s velkým odporem přezdívá mravencům druhu Wasmannia auropunctata. Ti pocházejí z Jižní a Střední Ameriky, kvůli lidské neopatrnosti se ale rozšířili do Afriky, Severní Ameriky, do Karibiku, Izraele, na Tchaj-wan a na různé ostrovy v Pacifiku, včetně Havajských ostrovů.

Právě na havajském ostrově Kauai teď úřady bijí na poplach. Električtí mravenci se zde rozšířili na přelomu tisíciletí a od té doby jejich počet narůstá. Letos se podle všeho situace zdramatizovala a miliony elektrických mravenců vytvořily masivní invazní vlnu, největší v místní historii, která se šíří na řadu míst na ostrově. Pokud se mravenci dostanou k tekoucí vodě, jsou schopní se dále šířit na velké vzdálenosti.

Elektrický postrach

Světle rezaví mravenci Wasmannia auropunctata jsou drobní – měří jen okolo 1,5 milimetru a na první pohled nevypadají příliš nebezpečně. Jak ale naznačuje jejich přezdívka, zdání může klamat. Odborníci je řadí mezi 100 nejhorších invazních druhů planety a není to náhodou. Rychle se množí a masivně zamořují především člověkem ovlivněnou krajinu, například farmy v místech vykácených pralesů. Likvidují místní druhy mravenců, ostatní hmyz i další druhy živočichů. Podle expertů z americké vládní agentury ARS (Agricultural Research Service) zamořili električtí mravenci jen v USA okolo 300 milionů akrů půdy a ročně způsobují škody v odhadované výši šesti miliard dolarů.

Nejhorší zbraní elektrických mravenců je jejich žihadlo – poštípání tímto mravencem je velice bolestivé a nepříjemné. Postižení je přirovnávají k zásahu elektrickým proudem, po kterém se navíc objevuje zánět a bolestivé puchýře, které mohou vydržet celé týdny. Velmi nebezpeční jsou pro domácí zvířata, protože často útočí na oči a mohou je oslepit.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Situace na ostrově Kauai je podle místních poměrně dramatická. Mravenci zde pronikají do lidských příbytků, často v noci, když lidé spí a útočí na ně. Značné problémy s nimi mají i zemědělci. Električtí mravenci útočí na lidi i zvířata v terénu a zároveň likvidují prospěšný hmyz, který svou přítomností chrání pěstované plodiny před škůdci. Havajské ostrovy zřejmě v nejbližší době nečekají lehké časy.

Výhodné místo nad řekou Dyjí neuniklo lidské pozornosti už v době kamenné. Stála zde hradiště nejrůznějších kultur. Už někdy na přelomu 11. a 12. století zde vyrostl knížecí hrad Přemyslovců a do této doby řadíme také vznik rotundy. Šlo o zlatou éru Znojma. Vždyť Konrád I., který se už od roku 1061 honosil titulem kníže znojemský, usedl roku 1092 dokonce na pražský stolec českého knížete!

Kostel pro vepře

Nechybělo mnoho a do rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě bychom se podívat nemohli. Za její pustošení přitom nemohly války či jiné katastrofy, ale obyčejná proměna doby a zapomnění. Kdysi se přitom svatostánek těšil mimořádnému významu v kontextu celého přemyslovského státu. Víme ale, že už ve 13. století stál ve Znojmě také kostel sv. Michala, který význam nedostačující rotundy zcela zastínil.

Katastrofa pro tuto architektonickou perlu přišla v novověku. Znojemští měšťané hodlali ve velkém vařit pivo. Kde? Bohužel v arálu někdejšího hradu. Staré muselo ustoupit novému, a proto se nemilosrdně bouralo. Takřka jediná zbyla právě rotunda. S žádnou pietou se s ní však nezacházelo a sloužila dokonce jako prasečinec. A to nejhorší mělo teprve přijít.

Románské zdivo se probourávalo, okna naopak zazdívala, aby se někdejší příbytek boží proměnil ve výčep s tančírnou. Tou dobou se už však probouzel jak zájem o historii, tak národní cítění. Už na začátku 19. století se našly osvícené hlavy, které si pro jednu z nejstarších stavebních památek u nás přály lepší budoucnost. Například místní farář Gollinger pozvedl hlas proti tomu, že místo, kde se při muzice popíjí, skrývá vzácné ranně středověké nástěnné malby. Jejich význam sice nerozluštil správně, ale není divu. Nad tím, co výjevy představují, tápeme dodnes...

Když se nedařilo vyhnat z rotundy pivaře a tanečníky, snažily se osvícené hlavy alespoň zachovat pro budoucnost zprávu o slavné minulosti. Tak v šedesátých letech 19. století vznikly kopie, které vytvořil Mořic Trapp z Moravského muzea v Brně. Díky němu se zprávy o znojemském unikátu dostaly i za hranice země, když se reprodukce vystavovaly například v Rusku! Mezítím se hospoda proměnila ve výrobnu košíků. Nakonec se městu podařilo dostat ji do vlastnictví a na konci 19. století se konečně začaly malby restaurovat. K odbornému a důslednému zásahu památkářů však došlo až po druhé světové válce.

Zájem nacistů

Malby ve znojemském kostelíku paradoxně nepřitahovaly jen české vlastence, ale těšily se i pozornosti nacistů. Od začátku se totiž rojily spekulace, co výjevy vlastně zobrazují. Již zmiňovaný farář Gollinger popustil uzdu fantazii a roku 1821 zveřejnil názor, že dávný umělec v éře na přelomu mezi pohanstvím a křesťanstvím vymaloval bojovnice s kopími. Viděl ve figurách nordické bohyně a považoval tedy rotundu za památku germánskou, nikoli slovanskou. Když se sudetské oblasti dostaly v roce 1938 do rukou nacistů, přijela do Znojma expedice, která se měla vyobrazeními zabývat. Podrobnější průzkum ale nesvědčil o germánské či nordické tradici. Naopak. Objevovaly se motivy typicky slovanské. 

Nacisté museli spolknout zklamání. Vědci tehdy každopádně napáchali víc škody než užitku, potože odjeli od započaté práce. Rozvíjet povědomí o slavné historii slovanského státu, to nebyl úkol pro soudobou vědu. Němci záhadné malby nerozluštili, ale ani my dnes nevíme o moc více. Znojemská rotudna nepřestává lákat vykladače toužící po převratném převyprávění nejstarších dějin. Kdybychom věděli, koho neznámý mistr vypodobnil, mohlo by to vrhnout nové světlo na dramata, rozbroje a násilnosti v přemyslovském rodě.

Kdo to maloval?

Podrobný rozbor jednotlivých výjevů vedl odborníky k předpokladu, že autorem výzdoby není jedna osoba, ale hned několik malířů. To ale nic nemění na tom, že jméno prvního významného výtvarného umělce našeho středověku neznáme. Škoda. Vytvořil totiž na svou dobu mimořádně kvalitní dílo. Kdo to mohl být?

Badatel Václav Tatíček uvažuje o posledním opatovi sázavského kláštera Božetěchovi. O něm víme z dobových pramenů poměrně hodně. Výtvarným talentem skutečně oplýval. Nakonec si však rozhněval biskupa a ten mu uložil obzvlášť těžké pokání. Neposlušný řeholník kráčel pěšky do Říma a na ramenou vláčel vlastnoručně vyrobený kříž s vyřezaným Kristem. 

Opravdu vděčíme za nádhernou podívanou ve Znojmě právě jemu? Málokdo v tehdejších Čechách a na Moravě svedl to, co on. Je tu ale jedna velká chyba. Božetěch zemřel dříve, než podle předpokladů vznikly výjevy v rotundě. K tomu mělo podle dochovaného nápisu dojít až roku 1134 z popudu tehdejšího knížete takzvaného „znojemského údělu“, Konráda II. Ten dal zřejmě tohoto roku vybudovat v rotudně zaklenutý strop a snad ji také nechal vyzdobit.

Letopočet byl pro něj navíc velmi významný. Toho roku se mohl po předešlém věznění a vyhnanství vrátit do svého znojemského úřadu. Měl tedy jistě důvod jak pro bohulibý čin, tak pro snahu vybudovat okázalý symbol své moci. Opravdu však vznikly malby teprve tehdy? Nemohlo k tomu dojít dřív?

V každém případě představuje nástěnná výzdoba ve Znojmě výjimečný poklad v kontextu celé střední Evropy. Návštěvník se ocitne doslova v obklopení výjevů. Co na nich rozpoznáváme? Vespod rodokmen Krista, o něco výš výjevy z českých pověstí. Na příběh Libuše a Přemysla navazuje pravděpodobně panteon přemyslovských vladařů. A na kopuli? Nebeský Jeruzalém. České dějiny jsou zde chápány jako součást křesťanského pojetí světa.

Tajemní Přemyslovci

Na tom, že se v kruhové stavbě rotundy díváme na plejádu přemyslovských panovníků, se historici skutečně shodují. Větší otazník však vyvstává, když se začneme ptát, jaké další členy rodu na stěnách vidíme. Nebo jde o někoho jiného než o Přemyslovce? Zde už se výklady neshodují. Snad se naším zrakům předvádějí pouze další významní muži té doby. Nabízí se ale logické vysvětlení: nemohlo by jít o následníky trůnu?

S takovouto odvážnou teorií přichází ve svých publikacích Václav Tatíček. A nachází přesný rok, kdy mohl být výjev aktuální. To datum zní 1091. V tento rok by byl posledním vyobrazeným v řadě panovníků kníže Konrád I., který dokonce i nakrátko usedl na pražský trůn. Byl zadavatelem právě on? Proto stojí jako poslední v řadě vladařů? A jsou za ním vyobrazeni všichni žijící dědicové jeden po druhém? Proč by ovšem Konrád I. výmalbu inicioval a jaký by měla smysl? 

Právě v tomto roce zuřil konflikt o následnictví a hrozil bratrovražedný boj. Chtěl snad zadavatel před jednáním ve Znojmě připravit podívanou, která měla dát ostatním výchovnou lekci? Chtěl ukázat linii přemyslovských vládců na pozadí Kristova rodokmenu, starých pověstí a doslova na dotek od nebeského Jeruzeléma? Měla to být výzva k jednotě?

TIP: Nedobytný hrad z mramoru: Na Pernštejnu si vylámali zuby také Švédové

Ještě jedna úvaha tuto teorii podle Václava Tatíčka podporuje. Některé z postav na malbě mají štít obráceně. Má to být znamení hanby těch, kteří se provinili proti jednotě? Vždyť jedním z mužů, kteří drží štít ob k pozorovateli vnitřní stranou, je pravděpodobně Boleslav II., který měl na svědomí vyvraždění Slavníkovců v Libici. Vnímal to zadavatel fresky jako bratrovražedný boj, před nímž chtěl varovat? Možná, že postavy na stěnách znojemské rotundy zachycují atmosféru dramatických chvil, kdy se rozhodovalo o jednotě či rozpolcení společnosti. Pohled na galerii předků jako by potomkům pokládal otázku: „A jak se do dějin zapíšeš ty? Jako ten, kdo dával přednost vyššímu zájmu před vlastní ambicí, nebo jako ten, kdo se provinil slepým egoismem?“

Vysokou taktickou hodnotu obojživelných vozidel při postupu na nepřátelské území ocenily jednotky Rudé armády už během bojů proti německým ozbrojeným silám zejména v posledních dvou letech války. Vodní toky či jezera totiž výrazně zpomalovaly tempo útoku, takže získat a udržet předmostí pod silnou nepřátelskou palbou bylo často možné jen s vysokými ztrátami.

Teprve obojživelná vozidla vyvinutá ve 30. letech výrazně zvýšila naději na úspěch. Díky nim se vojáci těšili ochraně alespoň lehkého pancíře. Ale právě tady nastal problém. Aby nepřišly o svůj obojživelný status, dostávaly tehdejší typy jen slabé pancéřování a lehké zbraně. Pro získání předmostí a jeho udržení s dostatečnou palebnou podporou proto sovětská armáda v poválečných letech požadovala plovoucí tank s adekvátní výzbrojí. 

Obrněnec ze Stalingradu

Když koncem 40. let odhalily testy prototypů nového plovoucího tanku (P-39) více nedostatků než předností, vstoupila do projektu vývojová kancelář č. 100 z Čeljabinsku. Jen o několik měsíců později, na počátku roku 1950, vznikl obojživelný PT-76 (PT = plavajuščij tank – plovoucí tank).

Obrněnec disponoval 76,2mm kanonem a jeho pancíř odolal střelám ráže 7,62 mm nebo střepinám z dělostřeleckých granátů menších ráží. Pro sériovou výrobu vybrala vláda Stalingradský traktorový závod (později přejmenovaný na Volgogradský), kde začala produkce v roce 1952. Poprvé se nový stroj představil veřejnosti na přehlídce ke Dni vítězství 9. května 1952 na Rudém náměstí.

Oficiální sovětská definice tanku PT-76 zněla: lehké bojové vozidlo určené pro průzkumné účely a jako hlavní bojový tank pro obojživelné operace při překonávání vnitrozemských vod a na moři. Díky lehké konstrukci dokázal PT-76 překonávat ve vodě i větší vzdálenosti bez technických příprav či ženijních pomocných prostředků. Jakmile se tank dostal do hluboké vody, zapnul řidič oba vodní reaktivní pohonné systémy. Dieselový motor pak pomocí čerpadel nasával vodu dvěma otvory ve dně korby a následně ji vytlačoval přes turbíny dvěma kanály na zádi. Plovoucí tank dosahoval ve vodě rychlosti až 10 km/h.

Zastaralý kanon

V elektricky či ručně otočné svařované věži měl na levé straně místo velitel, který zároveň plnil roli střelce z kanonu. Vedle něj se nacházela pozice nabíječe (díky prostorné věži mohl i stát), který měl k dispozici celkem 40 granátů (existovalo pět druhů munice – jeden tříštivotrhavý a čtyři protipancéřové). Řidič seděl ve středu přídě korby pod dělem a mohl stroj opustit poklopem ve stropu nebo nouzovým otvorem v podlaze korby. Výhled mu zajišťovaly tři persikopy – z nichž jeden byl výsuvný pro případ vztyčeného vlnolamu – přesto se spoléhal také na pokyny z věže vybavené třemi periskopy.

Věž byla osazena 76,2mm kanonem D-56T s účinným dostřelem 1 500 m, který mohl při vyloďovacích operacích vést palbu z vody. Už ve své době se jednalo o poměrně slabou zbraň, která byla schopna ničit spíše lehce pancéřované cíle, například obrněné transportéry. Navíc štěrbinová úsťová brzda odváděla spaliny po výstřelu částečně dozadu, což mohlo ohrozit výsadek vojáků vezených na korbě (až 20 mužů).

V roce 1957 proto došlo k zavedení kanonu D-56TM stabilizovaného ve dvou osách a s dvoukomorovou úsťovou brzdou, která už desant neohrožovala. Tank také dostal systém ochrany proti zbraním hromadného ničení. Tato verze se označovala PT-76B a postupně se také dočkala řady vylepšení.

Tank pro chudé

Obrněnec vynikal ve schopnosti, pro kterou byl navržen – v plavbě. Převažovaly však nevýhody, z nichž největší představoval nedostatečně výkonný kanon, který nestačil na západní tanky, jako byl Patton nebo Centurion (probít 120mm pancíř však dokázal při použití kumulativní munice). Velmi slabé pancéřování z něj v kombinaci s relativně vysokou siluetou činilo zranitelné vozidlo, což nemohla vyvážit ani skutečnost, že si poradil i s velmi náročným terénem včetně bažin.

Od svého vzniku před 70 lety prošel četnými modernizačními úpravami, takže poslední exempláře deaktivovaly síly ministerstva vnitra Ruské federace až v roce 2015. V době studené války si plovoucí tank pro své ozbrojené síly kromě SSSR pořizovaly také státy Varšavské smlouvy (Československo však mezi nimi nebylo) a další země blízké východnímu bloku. Díky tomu, že byl podstatně levnější než hlavní bojové tanky, mohly si jej pořídit i chudší země a v některých převážně afrických a asijských státech slouží dodnes.

TIP: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55

Jako levný stroj se PT-76 dočkal řady bojových nasazení, například ve Vietnamu, v indo-pákistánských válkách (1965 a 1971), v šestidenní (1967) a jomkipurské (1973) nebo během konfliktu v bývalé Jugoslávii v 90. letech či za obou válek v Iráku.

Po několika odkladech a technických potížích konečně zažehly včera v 7:47 hodin našeho času motory rakety Space Launch System (SLS) a vynesly ji společně s modulem Orion nad floridský mys Canaveral a následně na oběžnou dráhu. Modul, jehož posádku tvoří testovací figuríny, má v následujících 25 dnech obletět Měsíc a vrátit se zpět na Zemi.

Zpátky na Měsíc…

„Orion je nyní na oběžné dráze Země,“ zaznělo krátce před 8:00 SEČ v živém vysílání startu. Předtím se od třímetrového modulu oddělily raketové motory a následně i centrální stupeň a rozvinuly se solární panely. Zhruba 90 minut po startu (9:14 SEČ) začíná fáze, během které bude modul vyslán směrem k Měsíci.

Týmy techniků v NASA se na start připravovaly už přes dva měsíce, během kterých se potýkaly s technickými obtížemi, dvěma hurikány a dvojím přesunem rakety z hangáru na startovací rampu. Dva předchozí pokusy o start, 29. srpna a 3. září, byly přerušeny kvůli netěsnícímu palivovému potrubí a dalším technickým problémům. Zhruba 40minutové zdržení kvůli netěsnícímu ventilu a ztrátě signálu z radarového stanoviště řešili technici i včera.

„Na tomto okamžiku jste tvrdě pracovali jako tým. Tohle je vaše chvíle,“ řekla chvíli po startu řídicímu středisku Charlie Blackwellová-Thompsonová, zodpovědná za start mise Artemis. „Zasloužili jste si své místo v historii. Jste součástí něčeho prvního. To se nestává často, možná jednou za kariéru. Ale my všichni jsme součástí něčeho neuvěřitelně výjimečného; prvního startu Artemis. Prvního kroku v návratu naší země na Měsíc a dál na Mars,“ uvedla ředitelka Thompsonová.

Pokud vše půjde podle plánu, Orion za 25 dnů a 11 hodin dopadne do Tichého oceánu u pobřeží kalifornského města San Diego. Modul při misi dosáhne vzdálenosti 450 000 kilometrů od Země a 40 000 kilometrů od odvrácené strany Měsíce. V případě úspěchu to bude nejdál, kam kdy vesmírné plavidlo navržené pro lidskou posádkou doletělo.

Cílem testovací mise Artemis I je plně ozkoušet vše od rakety a modulu přes fungování řídicího střediska na Zemi po dopady na budoucí posádku. Systémy plánuje NASA zatížit na maximum a v rámci testu získat poznatky o odolnosti tepelného štítu Orionu. Vyzkouší si také vylovení modulu po dopadu do oceánu. Celý program Artemis pak kromě návratu astronautů na Měsíc cílí na založení dlouhodobé lunární kolonie jako odrazového můstku pro ještě ambicióznější budoucí lety na Mars.

Kalendář dobývání souseda

Už nyní vrcholí výroba součástí SLS i Orionu pro misi Artemis II, jež by se měla uskutečnit na konci roku 2024 coby pilotovaná premiéra: Do lodi usednou tři Američané a jeden Kanaďan, aby jako první lidé po dlouhých 52 letech opustili nízkou oběžnou dráhu Země. I přes velkou podívanou a důležitý milník, jakým se nepochybně stane, bude expedice veskrze krátká, s pouhým obletem Měsíce po trajektorii volného návratu.

Na mimořádný posun vpřed si musíme počkat až do mise Artemis III v roce 2025, kdy SLS naposled ve variantě Block 1A opět vyšle Orion se čtyřmi lidmi k Měsíci. Tentokrát ovšem dojde k usazení na oběžnou dráhu, kde už bude čekat lunární Starship, jež se nejspíš připojí k zárodku stanice Gateway. Dva astronauti zůstanou na orbitě, zatímco druhá dvojice ve Starship přistane nedaleko jižního pólu, aby tam pracovala přibližně týden a provedla až čtyři výstupy na povrch. V místě dosednutí už bude čekat i několik robotických landerů, které s předstihem přivezou řadu přístrojů, vědeckého vybavení a také malý rover. V něm budou astronauti podnikat výpravy do vzdálenějších končin, mimo jiné kvůli hledání a extrakci vody. Očekává se totiž, že během vyjížděk o délce do 15 km by mohli navštívit až několik trvale zastíněných lokalit.

Měsíc na Měsíci

Při Artemis IV v roce 2026 nezamíří další čtveřice na lunární povrch, ale zůstane přibližně měsíc na palubě stanice Gateway, která už tou dobou bude zahrnovat tři moduly: PPE poskytující pohon, zásobování elektrickou energií a další podpůrné systémy i dvě obytné a logistické sekce HALO a I-HAB. Druhá jmenovaná tam dorazí spolu s Orionem právě při Artemis IV, což umožní nová, silnější varianta SLS Block 1B s horním stupněm EUS. O rok později se pak základna rozroste také o evropský modul ESPRIT a posádka Artemis V se opět vydá na povrch Měsíce.

Artemis I–V jsou již naplánovány, jejich financování běží a vyrábí se pro ně hardware. Podle úspěšnosti programu a zachování politické přízně lze potom očekávat uskutečnění dalších misí. Hrubý plán hovoří o následných výpravách lidí k Měsíci i na jeho povrch, přičemž se má pobyt pomalu prodlužovat a rozrůstat se bude také povrchová i orbitální infrastruktura.

Odhodlání znovupostavit Mriju, kterou zničili na konci února ruští okupanti na mezinárodním letišti v Hostomelu, oznámili ukrajinští konstruktéři krátce po zveřejnění snímků poškozeného letadla. Nyní se zdá, že obří letoun skutečně může povstat z popela. Zástupci společnosti Antonov oznámili, že plány na rekonstrukci jsou v plném proudu.

Obří letoun vznikl v 80. letech minulého století primárně k přepravě sovětského raketoplánu Buran a částí nosné rakety Eněrgija nebo Proton. Tým konstruktéra letadel Olega Konstantinoviče Antonova využil při stavbě letounu zkušenosti, získané při vývoji a stavbě stroje AN 124 Ruslan – do té doby největšího existujícího letadla, vyvinutého pro přepravu těžké vojenské techniky a nadměrných nákladů.

Nové letadlo mělo delší trup, prodloužená a zesílená křídla a nově dvě svislé stabilizační ocasní plochy, které bránily vzniku nebezpečných vzdušných vírů nad svislým kormidlem. Stroj byl ale ochuzen o zadní sklopné dveře, aby se ušetřilo na hmotnosti, výrobních nákladech a urychlil se vývoj. Nové letadlo dostalo jméno Mrija (ukrajinsky „Sen“), do evidence NATO se však dostalo pod označením Cossack (Kozák). Pokud byla Mrija plně naložena, zvedaly motory Lotarev D-18T do výšky neuvěřitelných šest set tun.

Poprvé a naposled

Mrija byla postavena v rekordně krátkém čase tři a půl roku. První zkušební let se uskutečnil 21. prosince 1988. S raketoplánem Buran Mrija vzlétla 13. května 1989, kdy ho převážela z letiště Žukovskij (Ramenskoje) na kosmodrom Bajkonur. První a zároveň i poslední let, při kterém se raketoplán podíval do vesmíru, se uskutečnil 15. listopadu 1988. Původně se počítalo s třídenní misí, nakonec kosmoplán letěl jen 3 hodiny. Po dvou obletech Země přistál na k tomuto účelu postavené přistávací dráze na kosmodromu Bajkonur.

Letoun An-225 Mrija na snímku s raketoplánem Buran na hřbetě (foto: Antonov Airlines, CC0)

Po zrušení programu raketoplánů v Rusku byl letoun v roce 1994 odstaven na letišti v Hostomelu. Do té doby měl nalétáno 200 letových hodin a absolvoval 347 letů. Několik let čekal na opětovné vzlétnutí a do vzduchu se znovu dostal až 7. května roku 2001 po zásadní modernizaci motorů a elektroniky. Později se využíval k přepravě nákladů.

Mrija vstává z popela

Společnost Antonov nyní oznámila, že projekt přestavby již odstartoval s tím, že k dispozici je přibližně 30 % komponent potřebných k sestavení nového letadla. Původní odhady na obnovení Mriji výrobce odhadoval na více než 3 miliardy dolarů (v přepočtu necelých 70 miliard korun) a hotová měla být do pěti let. Nový rozpočet počítá s výrazně nižší částkou – přibližně 500 milionů eur (v přepočtu téměř 12 miliard korun).

TIP: Sky Cruise: Létající loď, téměř jako z verneovky Robur dobyvatel!

Na obnově letounu se má podílet mezinárodní konsorcium s účastí leteckých společností z různých zemí světa. „V současné době zvažuje možnosti získání finančních prostředků z různých zdrojů a prověřujeme návrhy mnoha organizací, které jsou připraveny se do projektu rekonstrukce zapojit,“ uvedli zástupci společnosti Antonov pro CNN. Společnost dále uvedla, že je připravena koordinovat výzkum, návrh, montáž a realizaci konstrukčních prací.

Srdce Asie je jedním z nejpozoruhodnějších míst světa. Jejím středobodem je extrémně drsná poušť Taklamakan. Území rozlohou srovnatelné s Německem je téměř celé tvořeno písečnými dunami neúnavně přesýpanými poryvy mrazivých vichrů ze Sibiře a okolních hor. 

Navzdory přírodním podmínkám a izolovanosti od všech velkých civilizačních center tu kdysi žila vyspělá společnost s kvetoucí kulturou. Do těchto nehostinných končin museli lidé přijít z dalekého západu, z oblastí za Uralem. Přes nejnovější pokroky ve výzkumu však stále není jasné, kdy přesně a odkud se tu objevili.

Hedvábná stezka a Tochaři

Jakýkoliv život je v poušti Taklamakan možný jen díky oázám napájeným životodárnou vodou přiváděnou říčními koryty ze svahů hor. Zdejší řeky jsou ovšem nezřídka jen sezonní a často mění svůj tok podle toho, jak se pomalu přetváří poušť. Většina z nich směřuje k východu, kde v dřívějších dobách končila svou pouť ve vodách jezera Lop Nor. To získalo mezi prvními moderními evropskými cestovateli a objeviteli poněkud mytickou pověst, protože měnilo polohu. Nyní je již téměř zcela vyschlé.

Od 2. století př. n. l. máme čínskými prameny doloženo království Kroraina (v čínské výslovnosti Loulan), které se rozkládalo kolem břehů Lop Noru. Tvořilo první klíčový uzel na hedvábné stezce vně vlastní Číny. Karavanní cesta se tu dělila na severní a jižní větev, kterými obcházela poušť podél úpatí hor přes oázy jako Karašahr, Kuča, Kašghar a další. Zde všude stála po dalších více než tisíc let bohatá města. Ta byla centry malých království zelenajících se uprostřed kamení a písku díky zavlažovacím kanálům. Jejich bohatství plynulo ale především z obchodu směřujícího dále přes Persii až do Evropy a zpět.

Na přelomu 19. a 20. století do těchto dnes jen řídce osídlených míst zamířily první archeologické expedice. V řadě z nich objevily zlomky písemností dochovaných díky suchému podnebí. Byly mezi nimi také dokumenty psané neznámým jazykem pocházejícím z 6. až 10. století. Po jeho rozluštění se ukázalo, že se jedná o jeden z jazyků velké indoevropské rodiny.

V jeskyních u oázy Kuča, sloužících ve stejném období jako buddhistické svatyně, byly navíc nalezeny nástěnné malby, které zobrazují lidi se světlými či zrzavými vlasy a modrýma a zelenýma očima. Naprosto proti všem očekáváním se ukázalo, že tady, daleko v nitru Asie, žili, obdělávali půdu, čile obchodovali a pěstovali různá náboženství od buddhismu po křesťanství lidé evropského původu! Podle zmínek v dokumentech byli pojmenováni jako Tochaři.

Tochaři aneb Jüe-č’

Na přelomu 3. a 2. století př. n. l. se ve stepi dnešní severní Číny vynořil mocný útvar složený z místních kočovných kmenů, známých pod jménem Siung­‑nu. Některými vědci jsou pokládáni za předky Hunů, kteří ve 4. století vtrhli do Evropy. Ať už jimi byli nebo ne, po téměř sto let představovali smrtelnou hrozbu pro své čínské sousedy. V dopise zaslaném čínskému císaři roku 174 př. n. l. nejvyšší vládce Siungnů (Hunů) oznámil, že „s pomocí nebes, umění svých velitelů a vojáků a síly svých koní“ zničil a podrobil si kmeny Jüe-č’. Z lebky jejich zabitého nejvyššího krále si nechal udělat pohár na pití.

Pečlivé srovnání pramenů čínských, indických, ale i řeckých a dalších odborníků umožnilo určit, že za označením Jüe-č’ se skrývají Tochaři. Dokonce i uvedené čínské pojmenování v sobě podle některých badatelů ukrývá jejich jméno, ačkoliv se to na první pohled zdá nemožné. Je však třeba uvědomit si, že se jedná jen o moderní výslovnost znaků, které byly před dvěma tisíciletími čteny značně odlišně (viz Luštění starých znaků).

Jak uvádějí čínské kroniky, Jüe-č’ byli původně pány oblasti, na které se nyní rozkládá čínská provincie Kan-su. Byli mocní a na své sousedy Siungnu pohlíželi s despektem. Panoval dokonce zvyk, že od nich přijímali královské syny jako rukojmí na důkaz podřízenosti.

Zmíněnou porážkou se však poměry zcela obrátily. Jedna jejich část, označovaná jako Menší Jüe-č’, hledala útočiště v pohoří Nan Šan lemující jižní okraj Kan-su, mezi Krorainou a tehdejší Čínou. Většina, nazývaná Větší Jüe-č’, však v touze po svobodě hnala svá stáda daleko na západ až do Džungarie mezi pohořími Ťan-šan a Altaj. Zde se však nezastavili nadlouho, útěk je postupně zavedl až k hranicím Persie, kde v roce 124 nebo 123 př. n. l. dobyli Baktrii. Toto historické území se rozkládalo v dnešním severním Afghánistánu a jižním Uzbekistánu a Tádžikistánu. Z Baktrie postupně rozšiřovali svůj vliv a vytvořili mocnou říši Kušánů. 

Diskutovanou otázkou zůstává vztah Tocharů známých jako Jüe-č’ k obyvatelům oáz kolem Taklamakanu. Někteří mají za to, že se v nich usadila část prchajících Jüe-č’, kteří mezi jejich dřívějším netocharským obyvatelstvem postupně získali silné postavení. Druhý pohled naopak předpokládá, že skupiny Tocharů zde sídlily už mnohem dříve a kočovní Jüe-č’ ze stepí Kan-su byli jejich příbuzní žijící odlišným způsobem jako pastevci. 

Tochaři a tarimské mumie

Ať už platí první či druhá varianta, nevyřešenou záhadou zůstává, kdy a jak se indoevropští Tochaři ocitli daleko na východě u hranic Číny. Pojí se k tomu jedna z největších archeologických senzací minulého století. Již průzkumné výpravy z počátku 20. století objevily na území staré Krorainy a mnoha dalších místech Tarimské pánve (geografický název zahrnující Taklamakan a jeho okolí) velmi dobře zachované mumie výrazně europoidního vzhledu. Množství nálezů od té doby výrazně stouplo, ale do širšího povědomí se začaly dostávat až v posledních dvou desetiletích. Čínská oficiální místa totiž nebyla nijak nadšena těmito nálezy, které by dle jejího názoru mohly podporovat separatistické tendence zdejších obyvatel. Jen zřídka proto západním badatelům umožňovala další archeologické práce a podrobné zkoumání nalezených těl.

Nejstarší mumie byly datovány do počátku 2. tisíciletí př. n. l., jsou tedy mnohem starší než první doklady existence Tocharů. Na první pohled ale zaujme, že místa jejich nálezů se velmi blízce shodují s oblastmi, ze kterých pocházejí tocharsky psané dokumenty. Byli lidé, kterým mumifikovaná těla patřila, předky Tocharů? Odborníci jsou opatrní. Tochaři totiž nebyli jediní Indoevropané, kteří pronikli až do východní Asie. V pramenech jsou doloženy zejména různé kočovné kmeny hovořící íránskými jazyky, které můžeme zahrnout pod označení Skythové. Je dobře známo, že i oázy na hedvábné stezce kolem Taklamakanu měly v historické době početnou íránskou populaci.

Přesto se však na základě různých indicií v tuto chvíli zdá, že Tochaři opravdu tvořili první vlnu pionýrů ze západu, která překonala nekonečné prostory Střední Asie a osídlila území dnešní západní Číny. Byli tu vůbec prvními kolonizátory. Nejstarší zde nalezené tělesné pozůstatky mongoloidního typu jsou o tisíc let mladší.

Tochaři a počátky Číny

Číňané svoji zemi vždy považovali za Říši středu, jejíž vysoká civilizace se vyvinula zcela svébytně z prostých komunit prvních zemědělců zúrodňujících už před tisíciletími údolí Žluté řeky. Archeologické i historické bádání tuto představu však stále více nabourává. Podle některých názorů byla do Číny přinesena ze západu znalost výroby bronzu, významný krok na cestě k dalšímu vývoji. Zcela nepopiratelně se výrazný vliv západu projevil za vlády první skutečně historické dynastie Šang (asi 1570–1046 př. n. l.). V tomto období se v Číně, zatím stále omezené na centrální rovinu kolem Žluté řeky, objevili koně a spolu s nimi válečné vozy. Do Číny se tato nová válečná technika nepochybně dostala ze středoasijských stepí. Spolu s ní se objevuje řada bronzových výrobků, mimo jiné zbraní, jejichž původ je také nutno hledat ve stepi vně čínské civilizace.

Dynastie Čou, která kolem r. 1046 př. n. l. vystřídala Šangy, je i v čínském pohledu tradičně považována za původem nečínskou. Pocházela z oblasti velkého ohybu Žluté řeky, která v té době ležela za její západní hranicí. Její původ se váže k lidu zvanému Čiang, který pro království Šang představoval hlavního nepřítele a kvůli četným válkám mimo jiné také zdroj lidských obětí pro náboženské rituály. Podle některých badatelů je možné toto jméno vyložit z tocharštiny, v níž by mělo význam „vozatajové“. To by velmi dobře odpovídalo proslulosti Čiangů v užití válečných vozů.

Pohybujeme se zde na samé hraně moderního bádání. Potvrzení či vyvrácení těchto teorií si vyžádá ještě velké vědecké úsilí. Je ale možné, že Tochaři sídlili již od 2. tisíciletí př. n. l. v celé rozsáhlé oblasti od oáz v podhůří Ťan-šanu po step Ordosu na Žluté řece. Tam jsou později v historických dobách doloženi jako obyvatelé království Kroraina a dalších na jedné straně a jako kmeny Jüe-č’ na straně druhé. A významně se podíleli na vzniku čínské říše nejen jako zprostředkovatelé nových technologií a válečných metod, ale dokonce jako zakladatelé některých dynastií.

Překážka v budování impéria

Tochaři možná stáli u zrodu Číny, ta ale byla v každém případě jejich koncem. Posílena porážkou Siungnů v dlouhém vzájemném zápase, vydala se cestou budování impéria. To postupně pohlcovalo „západní země“ a zastavila ho až mohutná hradba Ťan-šanu.

TIP: Kdy přišli Romové na naše území? A co o nich psali středověcí kronikáři?

Čínskou vládu sice na nějaký čas vystřídalo panství různých turkických kmenů, nejstarší obyvatelé oáz však už nikdy nezískali politickou moc a sami se čím dál více rozpouštěli v nově příchozích lidských vlnách. Jejich města upadala a nakonec zmizela jako ruiny pod nánosy písku. Přesto je i dnes možné při cestách po západní Číně narazit na lidi s podivuhodně evropskými rysy, světlými vlasy či modrýma očima… 

Základní kámen pařížské katedrály byl položen v roce 1163 zásluhou městského biskupa Maurice de Sullyho. Ten se s podporou Ludvíka VII. rozhodl spojit dvojici bazilik Sainte-Étienne a Notre-Dame stojících těsně vedle sebe, realizace smělého plánu se však nedožil ani on, ani celé generace jeho následovníků. Velkolepý projekt se dočkal dokončení až v roce 1345 a během následujících staletí se „naše dáma“ stala svědkyní řady událostí, jež hýbaly nejen francouzskými dějinami. 

De Sully stihl ještě před svou smrtí v roce 1196 pokřtít v katedrále králova novorozeného syna Filipa, který se následně zapsal do učebnic coby sjednotitel státu. Jeho vnuk Ludvík IX., později prohlášený za svatého, tam nechal uložit jednu z nejvýznamnějších křesťanských relikvií – Kristovu trnovou korunu. 

Papežské schizma

Na počátku 14. století se v chrámu shromáždili zástupci církve, šlechticů a měšťanů s cílem podpořit právě Ludvíka IX. v boji proti papeži Bonifáci VIII. Jádrem sporu nebylo nic menšího než řešení otázky, zda je světská moc nadřazená té duchovní. Z diplomatické války nakonec vzešel vítězně panovník, zatímco papežský úřad čekala revoluce v podobě schizmatu: Katolická církev se rozdělila na západní a východní větev, přičemž každá měla vlastní hlavu. 

Důstojné prostory katedrály posloužily coby kulisa pro nespočet významných ceremonií. V srpnu 1572 tam například katolická princezna Markéta z Valois pojala za manžela Jindřicha Navarrského, zástupce protestantského tábora. Sňatek měl ukončit krvavou sérii náboženských válek, kýžený mír však nenastal. Sotva mše začala, jali se protestanští velmožové ostentativně procházet po chóru i v postranní lodi. Během svatebních oslav pak došlo nejdřív k pokusu o atentát na protestantského předáka Gasparda de Colignyho a jen o několik dní později, v noci na 24. srpna, uspořádali katolíci hugenotům krvavou lázeň, jež vešla do dějin jako bartolomějská noc.

Jindřich Navarrský se nicméně na trůnu udržel, čímž započala několik staletí trvající éra vlády rodu Bourbonů. V Notre-Dame byl pokřtěn „král slunce“ Ludvík XIV. a mnohokrát se tam sloužila mše za úspěch v bitvách, v jejichž důsledku se Francie stávala nejsilnější z evropských mocností. Následně se v katedrále vystavovaly trofeje, zejména dobyté prapory: Po vítězství u Fleurus nad koalicí evropských států roku 1690 jich maršál de Luxembourg poslal do chrámu tolik, že se všechny ani nedaly vyvěsit.

Chrám rozumu

Léta slávy ovšem netrvala věčně. Po vypuknutí Francouzské revoluce, s nástupem jakobínského teroru a vlády pařížské Komuny přišel v srpnu 1793 dekret nařizující katedrálu zbourat. Než jej vláda stihla zrušit, srazil zfanatizovaný dav hlavy sochám biblických králů v průčelí – ve své nevědomosti je pokládal za francouzské panovníky, tedy nenáviděné utlačovatele.

V listopadu téhož roku bylo z rozhodnutí Konventu zrušeno křesťanské náboženství a z Notre-Dame se stal tzv. chrám rozumu. Zpodobení Panny Marie vystřídala socha Svobody, sanktusová věž byla stržena, interiér poničen, řadu vitráží nahradilo čiré sklo a většinu zvonů revolucionáři roztavili. Teprve když Napoleon Bonaparte v srpnu 1802 vyhlásil obnovu vyznání a narovnání vztahu republiky s Římem, dveře svatostánku se opět otevřely věřícím. 

Svržení monarchie přineslo nové pořádky. K reliktům původního státního uspořádání patřily i slavnostní korunovace konané v Remeši, ale pro Napoleonovo uvedení do úřadu posloužila právě pařížská katedrála. Nacházela se ovšem v tristním stavu, proto se interiéry narychlo upravily a největší škody se zakryly drahými látkami či klasicistními dekoracemi. Druhého prosince 1804 chrám zaplnili hodnostáři, maršálové a členové císařské rodiny, načež si Napoleon před zraky papeže Pia VII. sám vložil na hlavu korunu a poté korunoval i svou choť Josefínu. 

Hrbatý zachránce

Katedrála nadále chátrala, ale její osud změnila poměrně nečekaná událost – vydání románu Chrám matky Boží v Paříži. Victor Hugo zasadil jeho děj do roku 1482 a s obdivuhodnou erudicí vykreslil středověký význam svatostánku. V období romantismu se postava zamilovaného zvoníka stala nesmírně populární a slavný hrbáč Quasimodo záhy vyvolal obrovskou vlnu zájmu o katedrálu narušenou zubem času i lidským přičiněním.

TIP: Návrhy na rekonstrukci katedrály Notre-Dame vyvolaly zděšení. Jaký osud ji čeká?

Do boje o záchranu národního pokladu se vložil například generální inspektor historických památek a spisovatel Prosper Mérimée, jenž prosadil rozsáhlý program rekonstrukce. Pod vedením Eugèna Viollet-le-Duca a Jeana-Baptista Lassuse tak roku 1844 započaly práce na obnově a trvaly dvacet let, během nichž přibyly například chrliče v podobě ďáblů či nová sanktusová věž.

V moderní historii se stal Notre-Dame místem posledního rozloučení s řadou prezidentů, od Adolpha Thierse přes Charlese de Gaulla až po Françoise Mitteranda. Interiéry katedrály projde třináct milionů turistů ročně, což z ní dělá nejnavštěvovanější památku Paříže. 

V posledních letech se objevuje stále více důkazů o tom, že znečištění ovzduší představuje zásadní riziko pro lidské zdraví. Netýká se to přitom jen dýchacích cest. Tým singapurských odborníků zkoumal vztah mezi znečištěním ovzduší a náhlými případy srdeční zástavy, k nimž došlo mimo nemocnici. Výsledky jejich studiie uveřejnil odborný časopis The Lancet Public Health.

Badatelé využili údaje o více než 18 tisících případech srdečních zástav, k nimž došlo v Singapuru mezi červencem 2010 a prosincem 2018. Současně se zaměřili na znečištění vyvolané jemnými částicemi polétavého prachu, menšími než 2,5 mikrometru (PM₂,₅). Údaje o těchto částicích pocházejí z monitorování ovzduší v Singapuru.

Prach a zástavy srdce

Takto malé částice prachu lze snadno vdechnout hluboko do plic. Odborníci je již dříve spojili s celou řadou zdravotních problémů, včetně autoimunitních onemocnění. Analýzy singapurského týmu odhalily, že 492 případy náhlých srdečních zástav za sledované období je možné připsat znečištění uvedenými jemnými částicemi polétavého prachu.

„Narazili jsme na zřetelné důkazy bezprostřední souvislosti mezi znečištěním částicemi PM₂,₅ s náhlými zástavami srdce mimo nemocnici. Jde o události, které často končí smrtí pacienta,“ tvrdí epidemiolog Joel Aik z lékařské školy Národní univerzity v Singapuru.

TIP: Ultrajemné částice prachu v ovzduší zvyšují riziko rakoviny mozku

I přes varovné výsledky, badatelé upozorňují na omezení v jejich výzkumu. Jde o observační nikoliv experimentální studii, takže vztah mezi znečištěním a srdečními zástavami je spekulativní. Také je zřejmé, že údaje o znečištění ovzduší v Singapuru, které pocházejí ze standardních měřících stanic, nemohou přesně odrážet, do jaké míry byl konkrétní člověk vystavený znečištění jemným polétavým prachem. Jeho koncentrace se mohou na různých místech lišit. Každopádně se ale zdá, že singapurský tým přišel na významnou stopu, kterou bude rozhodně vhodné dále prozkoumat.

Prvním nasazeným plynem se stal chlór, který v nižších koncentracích působil podráždění sliznic, zejména spojivek a dýchacích cest, což se projevovalo pálením očí, poruchami vidění a dávivým kašlem. Ve vyšších koncentracích docházelo k těžkému poleptání výstelky dýchacích cest, při němž postižení vykašlávali množství krvavého hlenu.

Předchozí část: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (1)

Jako první použili chlór Němci na východní frontě v lednu 1915 (první pokusy s použitím plynu coby bojového prostředku probíhaly už dříve v severní Francii a Belgii), na západní pak o tři měsíce později, zatímco Britové tuto látku poprvé použili během bitvy u Loosu v září 1915.

Ve všech případech se smrtící plyn vypouštěl z ocelových kontejnerů, což při náhlé změně směru větru představovalo značné riziko nejenom pro obsluhu, ale i vlastní vojska v pásmu útoku.

Chlór i další

Později došlo ve všech armádách k podstatnému zdokonalení, kdy se bojovými otravnými látkami plnily dělostřelecké náboje. To překonalo závislost na převládajícím větru a umožnilo překvapit nepřítele bez ohrožení vlastních jednotek. Chemické nálože vystřelovaly nejčastěji kanony s ráží okolo 150 mm a jejich měkké dopady nechávaly vojáky zprvu v klidu, neboť je považovali za nevybuchlé projektily, čímž ztráceli cenné vteřiny. Vzhledem k tomu, že při použití chlóru bývalo občas složité vytvořit na daném úseku dostatečnou letální (smrtící) koncentraci, hledaly výzkumné laboratoře válčících zemí další účinnější látky, zprvu odvozené od této toxické sloučeniny.

Nejvíce se rozšířil fosgen a difosgen s podobnými účinky na organismus, ale již při nižších koncentracích. Stále se však hledala ještě letálnější látka, kterou se nakonec stal yperit, nazývaný též hořčičný plyn, ačkoliv se nejednalo o plyn, ale o tekutinu. Ta se po výbuchu rozprášila a vzniklý aerosol se v závislosti na teplotě odpařoval, přitom toxický efekt měly obě formy, kapky i plyn.

Yperit patřil mezi zpuchýřující prostředky – v místě kontaktu s pokožkou nebo sliznicí způsobil úmrtí buněk, projevující se vznikem krvavých puchýřů, které splývaly a vytvářely rozsáhlé bolestivé vředy. Při zasažení očí ztráceli vojáci dočasně zrak a často i po vyléčení mívali rohovku znetvořenou jizvami omezujícími vidění. Pokud se zabránilo yperitu dostat k pokožce, avšak byl po odpaření vdechnut, devastoval svým leptavým účinkem dýchací cesty a vedl k těžkým poškozením plic stejně jako chlór.

Neviditelná hrozba

Součtem ne zcela přesných údajů všech účastníků Velké války dojdeme k číslu asi 1 200 000 zasažených bojovou otravnou látkou, z toho na 90 000 zásah nepřežilo (7,5 %). Je to podstatně menší podíl ve srovnání s dělostřelectvem a svědčí o trvalém zlepšování ochrany samotných vojáků novými plynovými maskami spolu s rostoucí schopností zdravotnické služby pečovat o zasažené.

Přesto patřily otravné látky po celou dobu války k velmi obávaným prostředkům zejména pro vnímanou zákeřnost jejich použití, neboť se před nimi nedalo ukrýt. Ačkoliv v poválečných letech přinesl vývoj ještě účinnější otravné látky ze skupiny nervově paralytických, neztratily prostředky z první světové války na účinnosti ani dnes, zvláště v případě vedení útoku na slabého nepřítele nebo civilní obyvatelstvo.

Psychotraumata

Světová válka přinesla i masové rozšíření nového druhu poškození, které se v předchozích válkách vyskytovalo spíše ojediněle – válečného psychotraumatu. Porucha se objevovala nejčastěji u vojáků vystavených extrémnímu emočnímu stresu spojenému s bezprostředním ohrožením života, typicky v dlouhotrvající bubnové palbě, ale také třeba plynovému útoku nebo při zavalení.

Často však vznikala plíživě bez zjevného traumatického impulsu, u citlivých jedinců při dlouhodobém pobytu v zákopech, zejména za studených dešťů, v blátě, mezi mrtvými těly a krysami, s trvalou hrozbou dělostřeleckého přepadu nebo odstřelovačovy kulky. To vše představovalo silný emoční stres, se kterým se psychika mnoha mužů nedokázala vyrovnat. Nešlo jen o mobilizované vojáky, psychotrauma zasáhlo i důstojníky z povolání, kde se navíc přidružil pocit provinění z profesionálního selhání.

Pud sebezáchovy

U postižených jedinců převzala instinktivní sebezáchovná složka chování kontrolu nad rozumovou nadstavbou a vojáci se začali chovat z hlediska vojenských pravidel iracionálně, často se snažili za každou cenu uniknout z místa ohrožení, a to i přímo v průběhu dělostřelecké palby. Mnoho z nich bylo za pokusy o útěk odsouzeno a často i zastřeleno za zbabělost a dezerci.

Dokončení: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (3)

Přitom tito jedinci vědomě dezertovat nechtěli, pouze v dané chvíli neunesli nadměrnou psychickou zátěž a ztratili kontrolu nad svým chováním. Je velkou zásluhou zdravotnických služeb všech bojujících armád, že v průběhu války dokázaly válečné psychotrauma označit za akutně vzniklou duševní poruchu a postižené vést jako pacienty. Tím bezesporu uchránily mnoho z těchto nešťastníků před polními soudy nebo rovnou kulkou v poli.