Dosud nejtěžším objeveným zástupcem druhu Tyrannosaurus rex byl jedinec přezdívaný Scotty, který za svého života vážil okolo 8 800 kilogramů. Model kanadských vědců ale ukázal, že největší zástupce tohoto druhu mohl mít hmotnost zhruba o 70 procent vyšší, pro Livescience to alespoň tvrdí palaeobiolog Jordan Mallon.

Mallon společně s kolegou Davidem Honem nejprve prozkoumali fosilní záznamy, podle kterých na Zemi kdysi žilo okolo 2,5 miliardy těchto masožravých dinosaurů. Nalezeno bylo ale dosud jen 32 fosilií dospělých jedinců, které nepředstavují dostatečně široký vzorek.

Větší než jsme si mysleli

Autoři na základě počtů těchto dinosaurů a jejich průměrného věku dožití vytvořili dva modely, podle kterých určili maximální velikost. V jednom z modelů vzali v potaz i možné rozdíly mezi samci a samicemi. Pokud by se tyto rozdíly projevovaly u tyrannosaurů, vědci odhadují, že by vážili až 24 tun. „Tento model jsme nakonec zavrhli, protože kdyby odpovídal realitě, tak už bychom našli i mnohem větší jedince,“ uvedl Mallon. Druhý a z pohledu vědců realističtější model naznačuje, že obávaný prehistorický predátor mohl dosahovat hmotnosti až 15 tun. To je téměř dvojnásobek odhadované hmotnosti T-rexe Scottyho.

TIP: Existoval jen jeden Tyrannosaurus? Slavný predátor měl možná bratříčky

Odborníci i přes výsledky modelu upozorňují, že dokud se nenajde Tyrannosaurus rex, který by byl velikostně porovnatelný s jejich výpočty, jsou závěry o velikosti těchto dinosaurů čistě spekulativní. „Jde čistě o myšlenkový experiment, byť podložený čísly,“ vysvětluje palaeobiolog Mallon.

Orion se k povrchu Měsíce přiblížil těsně – nejblíže v rámci celé mise. O výsledku manévru, který modul pomůže umístit na oběžnou dráhu přirozené družice Země, se řídící středisko v texaském Houstonu kvůli půlhodinovému výpadku komunikace nedozvědělo, dokud se modul nevynořil zpoza Měsíce.

Měsíc se na záběrech z palubních kamer, které americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) vysílal živě, neustále zvětšoval. Když se loď vyhoupla zpoza Měsíce, kamery zachytily Zemi – modrý bod obklopený nekonečnou černí. Dráha letu Orionu vedla nad místy přistání misí Apollo 11, 12 a 14 - prvních tří přistání člověka na Měsíci.

Země pohledem kosmické lodi Orion. (foto: NASA, CC0)

Orion musel kolem Měsíce prolétnout, aby získal dostatečnou rychlost pro vstup na jeho retrográdní oběžnou dráhu. Pokud vše půjde podle plánu, další zážeh motorů OMS-E na evropském servisním modulu umístí Orion na lunární orbitu v pátek. Na této oběžné dráze stráví přibližně týden a čas využije k otestování svých systémů. Následně zamíří zpět domů – dopad do Tichého oceánu NASA plánuje na 11. prosinec. V nejzazším bodě své oběžné dráhy bude kosmickou loď od povrchu Měsíce dělit více než 92 tisíce kilometrů.

O víkendu by měl Orion také pokořit rekord vesmírného plavidla navrženého pro posádku ve vzdálenosti od Země, který v roce 1970 stanovil let Apollo 13 – maximální vzdálenost od naší planety, které v dubnu 1970 dosáhli Lovell, Swigert a Haise, činila 401 tisíc kilometrů. V pondělí 28. listopadu by se měl Orion dostat do vzdálenosti 432 tisíc kilometrů.

TIP: NASA úspěšně odstartovala program Artemis, který má vrátit člověka na Měsíc

Cílem testovací mise Artemis I je plně vyzkoušet vše – od rakety a modulu přes fungování řídicího střediska na Zemi, po dopady na budoucí posádku. Systémy modulu se NASA snaží zatížit na maximum. Celý program Artemis pak kromě návratu astronautů na Měsíc cílí na založení dlouhodobé lunární kolonie jako odrazového můstku pro ještě ambicióznější budoucí lety na Mars.

Na podzim 1942 se americký námořní důstojník John Bulkeley – nyní již s hodností korvetního kapitána – ocitl v USA, kde se zapojil do propagačního turné s cílem přimět Američany k nákupu válečných dluhopisů. V newyorském hotelu Plaza se setkal s někdejším velvyslancem ve Velké Británii Josephem Kennedym a přesvědčil jeho syna Johna k zápisu do výcvikového střediska torpédových člunů na Rhode Islandu.

Předchozí část: Americký kapitán John Bulkeley: Nepolapitelný mořský vlk (1)

Torpédovky v Normandii

Mladý poručík se za čas proslavil odvážným velením plavidla PT-109 a služba u US Navy mu po válce pomohla při nastartování politické kariéry, která vyvrcholila až v Bílém domě. Na evropské válčiště čerstvě povýšený fregatní kapitán Bulkeley poprvé zavítal v červnu 1944 v souvislosti s invazí v Normandii.

Vedl skupinu torpédových člunů a minolovek, jejíž hlavní úkol spočíval ve vyčištění přístupových tras k pláži Utah. „Pétéčka“ zároveň bránila svým německým protějškům zvaným Schnellboot v úderech na vyloďovací plavidla. Posádky měly plné ruce práce i se záchranou tonoucích spolubojovníků. 

Zachránce námořníků

Hned v úvodu invaze – 6. června kolem 6.30 – se torpédoborec Corry zapojil do ostřelování německých pozic. Před odvetnou palbou jej měla chránit kouřová clona položená letounem, který ale nepřítel sestřelil, a tak se plavidlo jasně rýsovalo v zaměřovačích pobřežních baterií. Corry inkasoval několik zásahů 210mm projektily, strojovny přestaly vyrábět páru a loď se zastavila. Záhy se zlomil kýl a torpédoborec se začal potápět.

Torpédoborec USS Corry (DD-463) zachraňující přeživší z potopené německé ponorky U-801, březen 1944. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Přeživší bojovali s vlnami dvě hodiny, než k nim skrz neutuchající palbu dorazila záchrana v podobě dalších torpédoborců a člunu PT-199. Ten se na rozdíl od větších plavidel dokázal přiblížit až k záchranným vorům a ihned bral trosečníky na palubu. Z posádky o 276 mužích se jich podařilo zachránit 252. Tím Bulkeleyho „záchranná mise“ zdaleka neskončila.

Trojnásobný spasitel

Nazítří ráno vyrazila minolovka Tide do sektoru nedaleko ostrovů Îles Saint-Marcouf, aby v minových polích vytvořila koridory pro plavidla poskytující palebnou podporu. V 9.40 ji proudy zanesly mimo vyčištěnou oblast a narazila na minu, jejíž exploze loď o výtlaku 900 tun vyzdvihla nad hladinu. Výbuch zlomil kýl, vyrval díru ve dně a zničil většinu vodotěsných přepážek. Ostatní minolovky se pokusily vzít Tide do vleku, ale zmrzačené plavidlo se rozlomilo vedví. Šéfem eskorty nebyl nikdo jiný než Bulkeley, který zareagoval okamžitě, a jeho PT-509 se pustil do naloďování členů posádky. Díky rychlému zásahu se podařilo evakuovat všechny přeživší těsně předtím, než se za nešťastnou Tide zavřela voda.

TIP: Přistání na jiném místě: Jak probíhalo vylodění spojenců na pláži Utah

Do třetice pomohla „pétéčka“ posádce eskortního torpédoborce Rich, který 8. června v 9.20 zasáhla exploze miny asi 50 m od pravoboku. Poškození nebylo velké a loď se záhy vrátila ke své práci, avšak posléze druhá mina vybuchla přímo pod trupem. Utrhla patnáctimetrový kus zádě a Rich se začal potápět, přičemž zkázu dokonala třetí mina pod přídí. Kapitán dal rozkaz opustit hořící vrak, k jehož boku dorazilo několik Bulkeleyho torpédových člunů. Bez ohledu na ostřelování pobřežními bateriemi nabraly trosečníky a zachránily je před jistou smrtí. 

Dokončení: Americký kapitán John Bulkeley: Nepolapitelný mořský vlk (3)

Bezpečnostní kamera zachytila bizarní chování stáda ovcí na farmě v severní Číně. Poblíž města Pao-tchou zde několik dnů pochodovalo ovčí stádo čítající mnoho desítek zvířat v téměř dokonalém kruhu. Znepokojivý obraz pořádně zamotal hlavy laikům i odborníkům. Na přetřes přišly teorie o vlivu magnetického pole na chování zvířat, zazněly ale i hlasy, které v podivném chování ovcí viděly varování před blížící se přírodní katastrofou nebo rovnou apokalypsou.

S poněkud prozaičtějším vysvětlením přispěchali veterináři, kteří podivné chování ovcí spojují s infekčním onemocněním, způsobeným bakterií Listeria monocytogenes. Onemocnění, známé jako listerióza, se může přenášet kontaminovanou potravou, půdou nebo zvířecími výkaly.

Podle odborníků způsobuje širokou škálu příznaků, včetně nechutenství, skleslosti, ospalosti a také – nekoordinovaných a někdy i cyklicky opakujících se pohybů. Listerióza ale obvykle způsobuje smrt infikovaných zvířat do 48 hodin, takže není jasné, jak by mohly ovce pokračovat v chůzi po dobu 12 dnů.

Nevyhovující podmínky?

Britský profesor Matt Bell ze zemědělské katedry Hartpury College v Gloucesteru proto nabízí pro podivné chování ovcí jiné vysvětlení – zvířata podle něj mohou být frustrována z dlouhého pobytu v nevyhovujících nebo příliš malých stájích. „Pokud zvířata nemají vyhovující podmínky, rychle mohou získat nežádoucí stereotypní návyky a chování. Ovce jsou navíc stádová zvířata a snadno se nechají strhnout i několika kusy,“ přibližuje profesor Bell své vysvětlení pro magazín Newsweek. Bellovo vysvětlení podporuje i tvrzení chovatelky, která pro britský deník Metro uvedla, že na počátku se podivné chování týkalo jen několika kusů jejího stáda. Později se přidaly další kusy, a nakonec v kruhu pochodovalo celé stádo.

Ani vysvětlení profesora Bella ale nepřináší odpovědi na úplně všechny otázky. Bizarní chování se totiž týkalo pouze jediného stáda z celkem 32, které čínská farmářka chová. Bylo by tak poněkud zvláštní, kdyby pouze jedno stádo mělo nevyhovující podmínky.

Za kolébku současného lidstva lze považovat východní Afriku, kde se zhruba před 300 tisíci let vyvinuli první lidé našeho druhu Homo sapiens. Tam někde žili „genetický Adam“ a „genetická Eva“ – muž a žena, jejichž dědičná informace stála u vzniku všech variant současného lidstva. Neznamená to však, že východní Afriku obýval jen tento pár. Muži a ženy nesoucí stejné genetické vlohy jako zmíněná dvojice sdíleli životní prostor také s jinými jedinci. Jejich varianty dědičné informace však měly tu smůlu, že se ani v pozměněné podobě nedochovaly.

Genetický keř zavátý sněhem

Lidstvo si tak můžeme z genetického hlediska představit jako velmi košatý keř zasypaný sněhovou závějí: Mnohé větve ani nevyčuhují a reprezentují genetické řady, jež vymřely bez potomků. Jiné větvičky ze sněhu naopak vyčnívají a představují lidské linie, které přežily dodnes. Budeme-li z těchto větví odhrabávat sníh dostatečně dlouho, dostaneme se až do místa, kde se všechny sbíhají do jediného silného kmene – a tam bychom mohli v lidském evolučním stromu před 140–190 tisíciletími najít „genetického Adama“ a „genetickou Evu“. Jiné, srovnatelně silné větve z nejrůznějších důvodů vymřely.

Nedávné výzkumy například prokázaly, že v minulosti měla v lidstvu nejpočetnější zastoupení skupina, jejímiž potomky jsou dnešní obyvatelé jihozápadu Afriky označovaní jako Khoisané. Mnozí z nich dosud žijí podle tradic svých předků jako lovci a sběrači, jejich stávající stotisícová populace však představuje pouhou kapku v moři sedmi miliard pozemšťanů.

Dědictví neandertálců

Homo sapiens se nakonec zhruba před 70 tisíci let vydal ze své africké domoviny na cestu a postupně osídlil celý svět. Původem jsou tedy všichni současní lidé Afričané, ať už žijí v australské poušti, himálajských velehorách, sibiřských lesích, jihoamerických pralesích, nebo severoamerických prériích. 

Z Afriky zamířil Homo sapiens zřejmě na dnešní Blízký východ, kde se potkal s lidmi, jaké do té doby ještě nikdy neviděl. Měli menší a robustní postavy, mohutné vystouplé čelisti a silné nadočnicové oblouky, lovili velká zvířata a základ jejich stravy tvořilo maso. Dnes je vědci označují jako neandertálce: jednalo se přitom o potomky staršího, primitivnějšího člověka Homo erectus, který se vyvinul v Africe ještě před člověkem Homo sapiens.

Také Homo erectus zamířil z černého kontinentu do světa a osídlil rozsáhlé oblasti Evropy a Asie. Zatímco pro nás představují neandertálci synonymum hrubých primitivů, naši předkové z řad Homo sapiens na ně určitě pohlíželi s podstatně větší shovívavostí – a právě na Blízkém východě se s nimi zkřížili.

Dnešní obyvatelé Evropy a Asie tak nesou ve své dědičné informaci malý podíl neandertálských genů, přičemž mnohé z nich se našim evropským předkům hodily: dopomohly jim například k odolnější kůži či chlupům a vlasům, které je chránily před nepřízní počasí. Dále naši předchůdci zdědili po neandertálcích geny pro silnější imunitní systém, což jim také přišlo vhod, protože na nových územích mohli narazit na původce neznámých infekčních chorob.

Sexy bílá kůže

Mezi dnešními Evropany se vyskytuje poměrně velký podíl lidí se světlou pletí i vlasy a se světlými duhovkami. Původně si však naši předci nesli kompletní výbavu Afričanů – tmavou pokožku, vlasy i duhovky. V africké kolébce lidstva, kde neustále pálí slunce, poskytuje takové zbarvení kůže, vlasů a očí ochranu proti škodlivému ultrafialovému záření. S tmavou pokožkou se člověk na slunci nespálí a nehrozí mu rakovina – přesto pochytá dost paprsků, aby si jeho organismus vyrobil potřebnou porci vitaminu D nezbytného pro správný růst kostí i pro fungování mnoha dalších orgánů.

Vědci se dlouho domnívali, že jak pravěcí lidé postupovali dál na sever Evropy, kde přijímali stále menší dávky slunečního svitu, stávala se ochrana kožního pigmentu proti UV záření zbytečným luxusem a populaci s tmavou pletí začal scházet vitamin D. Proto se lépe vedlo jedincům s o něco světlejší kůží, a postupně tak naši původně černí předci „vybledli“.

Analýzy DNA získané z kostí pravěkých lidí však naznačují, že si naši předchůdci udrželi tmavou pleť hodně dlouho, a to i v severnějších oblastech. Jedna z nových teorií proto předpokládá, že jim začala světlejší pokožka připadat víc „sexy“: o světlejší jedince byl větší zájem, plodili víc dětí, a jejich barva se tak rozšířila. 

Záhadný člověk v naší DNA

V rozlehlém prostoru Asie narazili první přistěhovalci z řad Homo sapiens na jiného „starousedlíka“. Tohoto záhadného člověka známe jen na základě dědičné informace izolované z malé kůstky a několika zubů nalezených v roce 2008 v sibiřské Denisově jeskyni, podle níž dostala zmíněná populace označení „denisované“. Nevíme, jak tito lidé vypadali, kde všude žili, jaké vyráběli nástroje. Můžeme si však být jisti, že i s nimi se pravěcí Homo sapiens zkřížili. Některá současná etnika – například Melanésané – nesou ve své dědičné informaci příměs denisovanských genů.

Každopádně i tyto nově získané geny mohly lidem Homo sapiens pomoct při osídlování některých teritorií. Nedávno se například ukázalo, že Tibeťané vděčí za svou odolnost k velkým nadmořským výškám kromě jiného genu, který původně nesli právě denisované.

Pokračování: Jakým způsobem Homo sapiens dobyl dnešní Ameriku? A jak se přizůsobil podmínkám v různých koutech světa?

Indonéská metropole málokoho nadchne během prvních hodin pobytu. Čím delší dobu tam však strávíte, tím snáz podlehnete jejímu prazvláštnímu kouzlu. Moderní Jakarta do puntíku splňuje klišé o místě plném protikladů: Tamní nejbohatší vrstvy žijí v těsné blízkosti nuzáků, kteří veškerý svůj majetek nosí na sobě, a historické budovy pomalu ustupují nové zástavbě. Desetimilionové sídlo, obklopené aglomerací s dalšími dvaceti miliony lidí, představuje po Tokiu druhé nejrozlehlejší město planety. Trápí ho katastrofálně znečištěné ovzduší, hluk i nekonečné zácpy – daleko palčivější je ovšem fakt, že se pomalu, ale jistě potápí. 

Podle prognóz se více než 95 % severní části megapole ocitne do poloviny století pod hladinou Indického oceánu a vláda se situaci rozhodla řešit tím, že hlavní město v blízké budoucnosti přesune na sousední ostrov Borneo. Letos v lednu schválila zákon o výstavbě sídla uprostřed džungle s tím, že první úřady by se mohly na novou adresu přesunout již v roce 2024.

Výkladní skříň Holandska

Vzhledem k bohaté historii si Jakarta dodnes uchovala nádech koloniálního šarmu, jímž se pyšnila po celá staletí coby výkladní skříň Nizozemské východoindické společnosti. Například čtvrť Kota Tua stále nabízí pohled na pozůstatky architektury ze 17. století, kdy tam Holanďané vybudovali hlavní město svých zámořských držav a obchodní centrum pro zmíněnou námořní společnost. Nepustili se však do výstavby na zelené louce: Rozhodli se využít a rozšířit přístav fungující již od 12. století, založený pod názvem Sunda Kalapa. 

Pojmenování Jakarta znamená v překladu „vítězná“ a poprvé se objevilo roku 1527 (viz Metropole mnoha jmen). O necelé století jej však Nizozemci nahradili názvem Batavia odvozeným od domorodého kmene, který obýval území dnešního Nizozemska v dobách starého Říma. Dobytí Jávy každopádně otevřelo Holanďanům zlatý důl: Cizokrajné plodiny jako hřebíček a muškátový oříšek slibovaly pohádkové zbohatnutí a v rychle se rozvíjející Batávii se setkávaly lodě plující z menších indonéských ostrovů, Bornea nebo Číny, aby zamířily na měsíce trvající plavbu přes Indický oceán do holandských přístavů. 

Nizozemí v tropech

Zbytky původní Sunda Kalapy lze na okraji města spatřit dodnes, jde však více méně o smutný pohled. Před pár desítkami let totiž na jejích troskách vyrostly čtvrtě podobné slumům, v nichž drží polorozpadlé domy pohromadě jen silou vůle. Příběhy námořníků, kteří tam o čtyři staletí dřív obchodovali s exotickým zbožím, si tak připomenete spíš při procházce okrajovými ulicemi zmíněné čtvrti Kota Tua. 

Najdete tam kanál, který Holanďané kdysi využívali pro přepravu do centra Batávie, přičemž si některé dochované mosty nijak nezadají s nizozemskými originály. Nicméně tím většina srovnání s evropským státem končí: Na Jávě panuje zcela odlišné klima, takže Nizozemcům trvalo dlouho, než přivykli tropickým teplotám a vlhku. Nenechali se však odradit a dnes uprostřed města narazíte na řadu připomínek jejich přítomnosti. Je ovšem třeba být neustále ve střehu před všudypřítomným chaosem tuktuků, motorek, aut a vozíků, plně naložených nejrůznějším zbožím. 

Prezidentská kavárna

Podaří-li se vám alespoň na chvíli odtrhnout oči od hemžení na vozovce, váš pohled okamžitě upoutají architektonické skvosty lemující náměstí Fatahillah v srdci koloniální Jakarty. Podle ilustrací ze 17. a 18. století víme, že ještě tehdy prostranství obklopovaly vysoké stromy vrhající vítaný stín, dnes tam už ovšem nestojí ani jeden. Zato se dochovala původní radnice neboli Stadhuis z roku 1710, přestože již neslouží prvotnímu účelu: Proměnila se v muzeum a ke zhlédnutí nabízí historické mapy, malby, keramiku, dobový nábytek či mince.

Zpátky do přítomnosti vás pak přenese menší muzeum domorodé jávské kultury. Ostrov si získal proslulost díky tradičním loutkám wayang, jež ožívají při stínovém divadle zapsaném i na seznam UNESCO. K ikonickým místům náměstí Fatahillah patří rovněž Cafe Batavia, sloužící svému účelu již od roku 1837. Kavárna sídlí v jedné z nejstarších budov historického centra a její návštěva patří k povinným zastávkám všech turistů. Jak ostatně dokládají portréty na stěnách, nenechala si ji ujít ani řada státníků, prezidentů a známých osobností. 

Mekka obchodu

Podobně jako ve většině světových velkoměst, i v Jakartě se mísí kulturní vlivy z nejrůznějších koutů planety. Jakmile opustíte nevelké centrum z koloniální éry, zcela plynule vás vtáhne čínská čtvrť Glodok: Ulice jsou znenadání plné čínských znaků a klid historického jádra vystřídá bzučící město zahalené smogem. Z všudypřítomných zácp se dokážou vymotat pouze zkušení řidiči tuktuků, kteří vás ochotně zavezou na některé z tržišť. Zmíněné mekky obchodu se postupem času rozlily po celé čtvrti a jejich pulty se prohýbají pod exotickým zbožím. Seženete tam takřka vše, od domácích potřeb, bot, látek či amuletů přes pestrou nabídku čerstvých ryb a mořských plodů až po ovoce, chilli papričky a sušené maso. 

Odlišnou tvář Jakarty pak spatříte v moderním centru, jemuž vévodí velkolepé náměstí Merdeka. V jeho středu se tyčí národní památník, 132 metrů vysoký obelisk zvaný Monas, symbolizující indonéskou nezávislost. V roce 1961 ho dal vybudovat prezident Sukarno, ke slavnostnímu odhalení však došlo až o čtrnáct let později.

TIP: Potápějící se metropole: Kdy zmizí indonéská Jakarta pod hladinou oceánu?

Nová část Jakarty se od té starší v mnohém liší: Ulice jsou širší, silnice víceproudé a zástavba není tak hustá, aby působila stísněně. Mezi tamní pozoruhodné cíle jistě patří i katolická katedrála zasvěcená Panně Marii, tyčící se od roku 1901 jen kousek od Merdeky. Výstavbu svatostánku s impozantním interiérem, jenž si nijak nezadá s evropskými chrámy, umožnil na území převážně protestantského Nizozemska až pozdější příchod Francouzů. 

Začátkem letošního srpna vzbudil velkou pozornost morbidní nález boty s lidskou nohou v horkém pramenu Abyss Poll, který je jedním z mnoha malebných jezírek v americkém národním parku Yellowstone. Bota s nohou zde plavala v téměř vroucí vodě, po zbytku těla ale nikde nebylo ani památky.

Správa parku zahájila doslova detektivní pátrání po osudu nešťastného majitele nalezené nohy, jehož součástí byly i forenzní analýzy DNA. Ta se navzdory extrémním podmínkám jezera uchovala v použitelné podobě. Právě DNA byla nakonec klíčovou v odhalení identity hledaného.

Smrt v horkém jezírku

Podle tiskové zprávy vedení parku Yellowstone patřila sedmdesátiletému muži z Los Angeles jménem Il Hun Ro. Vyšetřování dospělo k závěru, že pan Ro nejspíš zahynul při blíže neurčeném incidentu, k němuž došlo v ranních hodinách 31. července 2022. Není známý žádný svědek této události a cizí zavinění bylo vyšetřovateli prakticky vyloučeno.

Není to poprvé, kdy v Yellowstone někdo zahynul podobným způsobem. Během historie tam v horké a často žíravé vodě zemřelo více než 20 lidí. Naposledy k tomu došlo v červnu 2016, kdy zde zemřel 23letý muž. Sešel z cesty a následně spadl do jednoho z jezírek. Po vytažení z vody z něj nezbylo prakticky nic, kromě několika osobních věcí.

TIP: Gejzír Steamboat nečekaně obživl: Děje se něco pod Yellowstonským parkem?

Proč jsou jezírka v Yellowstone tak smrtící? Park se nachází na vrcholu dřímajícího supervulkánu, pod jehož povrchem se nachází velké množství žhavého magmatu. Vysoká teplota vody, v kombinaci s extrémní kyselostí horkých pramenů, je schopna rozpouštět i lidskou tkáň. Další nebezpečí představují divoká zvířata, včetně bizonů, medvědů a vlků, která rovněž mohou vážně ohrozit neopatrné návštěvníky parku.

Neutronové hvězdy představují velmi extrémní vesmírné objekty, jen o něco lépe představitelné než černé díry. Navzdory svým malým rozměrům (okolo 20 kilometrů) se neutronové hvězdy mohou pochlubit téměř 1,5násobkem hmotnosti našeho Slunce. Kostka cukru vyrobená z hmoty neutronové hvězdy by na Zemi vážila okolo sto milionů tun. O jejich vzhledu toho víme jen velmi málo a o jejich vnitřní struktuře téměř nic. 

Neutronové hvězdy byly objeveny před více než 60 lety a vědci se od té doby snaží zjistit, jak asi vypadají uvnitř. Největší překážkou jsou extrémní podmínky, které lze jen velmi obtížně napodobit v laboratořích. Vědci proto využívají komplikované modely, v nichž se pomocí stavových rovnic snaží popsat strukturu neutronových hvězd, od povrchu až do jejich nitra.

Extrémní vesmírné sladkosti

Tým astrofyziků, které vedl Luciano Rezzolla z německé Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu, nyní přišel s pozoruhodným zjištěním, které vědci zveřejnili v časopise Astrophysical Journal Letters. Výsledky více než milionu stavových rovnic ukazují, že neutronové hvězdy se zřejmě do značné míry podobají pralinkám. Zní to úsměvně, ale jde o pěkné přirovnání pro strukturu těchto extrémních objektů.

Vlevo model těžké neutronové „pralinky“, vpravo lehké. (ilustrace: Peter Kiefer & Luciano Rezzolla, CC BY 4.0)

Když se vědci „prokousali“ záplavou výpočtů, ukázalo se, že lehké neutronové hvězdy (lehčí než cca 1,7 Slunce) mají měkkou podpovrchovou vrstvu, tj. plášť a pod ním tvrdé jádro. Naproti tomu neutronové hvězdy těžší než 1,7 Slunce pod tvrdým pláštěm ukrývají měkké jádro.

TIP: Jak těžké mohou být neutronové hvězdy? Jako Himálaje v půllitru od piva

„Neutronové hvězdy jsou úplně jako čokoládové pralinky,“ popisuje italský profesor relativistické astrofyziky Luciano Rezzolla. „Lehké neutronové hvězdy jsou jako pralinky, v nichž čokoláda obklopuje lískový oříšek. Jejich těžké protějšky jsou zase jako pralinky, které mají uvnitř čokolády měkkou náplň.“

Badatelé rovněž dospěli k závěru, že bez ohledu na hmotnost mají neutronové hvězdy zhruba stejnou velikost. Jejich poloměr by měl být asi 12 kilometrů, což zhruba odpovídá proporcím Frankfurtu nad Mohanem, v němž probíhal tento výzkum.

Půl páté, celá, půl šesté, šest… Digitální čas na palubovce neúprosně posunul pomyslné ručičky časomíry na téměř osmou hodinu. Slunce už je moc vysoko a další chvíle pro fotografy přijdou až za pár hodin, při večerním západu slunce. Zamířil jsem ven z Luangwy, národního zambijského parku, do naší lodžie a vidina vaječné omelety mi přitlačila botu na plyn o něco víc. Minuli jsme místo, kde jsme včera téměř do deváté hodiny večer sledovali v úplné tmě hyenu, která porcovala impalu. Za chvíli budeme „doma“… 

Neobvykle pomíchaná skupinka

Už jsme odpočítávali kilometry k místu snídaně, když přes cestu přešla sloní matka. Za posledních čtrnáct dní jsme viděli slonů požehnaně, ale stejně nám to nedalo a zastavili jsme. Kromě slonů nás totiž zaujala tlupa paviánů posedávajících v bezpečné vzdálenosti od tlustokožců, či pobíhajících poté, co některý z chobotnatců prudce mávnul ušima.

Chvíli jsme se museli „rozšifrovávat“, co vlastně vidíme. To, že se poblíž slonů pohybují opice, stáda antilop, žirafy či dokonce zebry, není nic neobvyklého. Různé druhy zvířat, které si obvykle ani potravně nekonkurují, se sdružují kvůli bezpečnosti. Ve společném stádu se často pohybují pakoně, zebry a impaly, protože každý z těchto býložravců má rád jiný druh trávy.

Poblíž skupiny antilop rádi pohybují i paviáni. Antilopy totiž mají mnohem lepší sluch než lidoopi a v případě výskytu predátora nastraží uši správným směrem a frknou na znamení, že poblíž je nebezpečí. Opičáci jsou naopak vybaveni skvělým zrakem a skřek či houknutí paviáního samce kopytníci velmi dobře znají a po takovém signálu jsou ve střehu. Jde zkrátka o docela běžný druh africké mezidruhové kooperace. Neobvyklá skupina slonů a opičáků nám ale zpočátku byla záhadou. 

Generační dělba práce

Dvanáct slonů se potulovalo pod vzrostlým stromem maruly (Sclerocarya birrea), v jehož koruně poskakovala dobře dvacítka paviánů a hlasitými skřeky se hašteřila a předháněla, kdo z nich si utrhne nejsladší plod. Na zelených větvích seděli jednotliví paviáni a mistrně trhali žluté ovoce. Někdy je hned rozpůlili a začali vykusovat sladkou dužinu. V mnoha případech, kdy nejzralejší plody vyrůstaly na konci nejtenčích větví a paviáni se museli držet všemi čtyřmi tlapami, jim ale nezbývalo než větví zatřepat, případně jednou rukou ovoce rychle utrhnout a shodit na zem. Poté ostrým zrakem zaměřili plod v trávě a rychle seběhli po kmeni dolů. 

Jenomže na sladký plod často čekala mláďata, která nebyla až tak hbitá a mrštná jako jejich starší chlupatí bratři a sestry, či se bála pádu z křehkých konců větví a raději sbírala padlé plody v bezpečí země. Pod korunou maruly však neposedávala jen mláďata, ale také staří samci, kteří byli dílem líní a dílem unavení životem, takže náročnou práci nechávali na obratnějších mladících. 

Vedle nenechavé konkurence

Tahle ranní sklizeň sladkých marulí přilákala i partu váhově nesrovnatelně těžší konkurence, která paviánům snídani poněkud zkomplikovala. Stáli jsme s džípem možná deset dvanáct metrů od stromu a z našeho pohledu to vypadalo spíš jako žluté krupobití, než jako organizovaná žranice u prostřeného stolu. Ze stromu pršel jeden plod za druhým. Někdy se na zemi ocitly i dosud zelené marule, to když některý opičák neopatrným pohybem uvolnil tenkou stopku. Jindy hodil pavián ovoce přímo pod sebe, ale většina zralých plodů padala dolů jen kvůli pohybu relativně těžkých opic v koruně stromu.

Křičící a neustále zuřiví paviáni se vztekali nad svými kolegy z tlupy, kteří jim bez námahy uzmuli jejich zaslouženou odměnu. Ještě více zlým pohledem ale sledovali slony, jak s pečlivostí převracejí chobotem malý plod. Když se ujistili, že je dostatečně zralý, zastrčili jej chobotem do úst. Paviáni se vztekali a občas jsme viděli plod letící nikoli kolmo dolů, ale šikmo – jako granát vržený na hřbet tlustokožce. Většinou se opice netrefily, ale když se jim to podařilo a slon dostal dobře mířenou ránu do zad, trhl sebou a polekaně uskočil. 

A tak sloni důsledně přebírali plod po plodu. Paviáni několikrát stačili seskočit a v klidu si sedli do suché trávy, kde se s chutí zakousli do zralé marule. Jindy si ale cpali do tlamičky jednu žlutou kouli za druhou. Rychle posbírali, co se dalo, a utekli do bezpečí. Pryč od slonů, co nejdál od nenechavé konkurence.

Bar „U sloního stromu“

Z plodů maruly se vyrábí Amarula, krémový alkoholický likér, který je chuťově podobný nám známému Baileys. Mezi Jihoafričany je Amarula velmi oblíbená a popularitu získává i mezi turisty. V rámci naší skupinky nalezl nahnědlý krém své příznivce zvláště mezi našimi něžnými polovičkami. Mužská část snad až příliš sladkým, sotva sedmnáctiprocentním alkoholem tak trochu opovrhuje, ale musím uznat, že štamprlička do kávy je příjemným zpestřením.

Lidé ale zřejmě nebyli první, kdo objevil kouzlo marulí. Svědčí o tom paviáni, kteří posedávají dvacet třicet metrů od stromu a vsedě poklimbávají. Hlava jim mnohdy padne až na prsa, nebo se nepřítomně kolébají ze strany na stranu. Zvířaty vyhledávaný kvasící plod není jen sladkou pochutinou, ale způsobem, jak se uvést stavu opilosti. 

Menším opičákům asi stačí pár kousků ovoce, aby ucítili účinky alkoholu. Nedokážu si představit, kolik by toho museli spořádat několikatunoví sloni, aby na ně ovoce mělo podobné účinky. Výjev pozorujeme téměř hodinu a při konkurenci dvanácti slonů a dobře padesáti paviánů se každý dostane jen k několika zralým plodům. Je možné, že by i tohle množství na sloní mohykány zabíralo?

Marula je v Africe stromem téměř posvátným a jeho síla prý dokáže ovlivnit pohlaví nenarozeného dítěte. V jižní Africe rostou marule opravdu hojně a sloni mají jejich ovoce nesmírně rádi. Ne náhodou se zde tomuto stromu říká „sloní strom“. 

Opilost ze zkvašeného ovoce

Trochu se dohadujeme, jestli si afričtí sloni opravdu rádi „přihnou“. Pro mnohé je to zábavný mýtus, pro jiné pravda pravdoucí. Britští biologové ale považují sloní opilost za prakticky vyloučenou. Spadané ovoce maruly obsahuje maximálně tři procenta alkoholu a této hodnoty navíc koncentrace lihu dosáhne až po třech či čtyřech dnech na slunci. Jenže o taková marulová padavčata sloni nejeví velký zájem. Mnohem raději mají plody čerstvě natrhané, tak jak jim je pod nos, respektive chobot, setřesou paviáni. 

Navíc odborníci z Británie navíc tvrdí, že i kdyby slon snědl celou hromadu zkvašených plodů, nikdy je nerozžvýká tak, aby se z nich dostal všechen alkohol. A z toho, co se z plodů uvolní, chobotnatec vstřebá opět jen část. Takže i kdyby se slon celý den necpal ničím jiným než zkvašenou marulou, nikdy do sebe nedostane tolik lihu, aby to jeho obří tělo nějak zaznamenalo. Mírnou špičku by si přivodil teprve tehdy, kdyby snědl čtyřikrát víc, než se mu vejde do zažívacího traktu. Navíc by musel celý den zůstat žíznivý, aby si vodou „neproplachoval“ žaludek. 

Brouci místo alkoholu

Zastánci „alkoholové teorie“ ovšem poukazují na to, že slonům alkohol chutná. Čas od času se prokazatelně probourají do skladů lihovin a pak nevědí, kdy mají dost. Známý je případ slonů indických, kteří se při ‚návštěvě‘ ilegální palírny rozdováděli tak, že v následném veselí srovnali se základy několik budov. Jeden slon indický prý dokonce vpadl do místní putyky, vypil, co se dalo a pak v opilecké euforii zabil několik vesničanů. Vědci z Británie tato fakta nepopírají, ale trvají na svém – konzumací zkvašeného ovoce se slon opít nemůže a platí to i pro populární marulu.

Jak si ale vysvětlit, že sloni bývají po konzumaci marulí evidentně rozjaření? Že by jejich organismus nedokázal spalovat alkohol tak účinně, jak by bylo třeba? Na vině je prý kůra stromu marula, kterou sloni rádi loupou a požírají. Mohou přitom konzumovat i larvy brouků, kteří pod kůrou maruly žijí. Jejich těla obsahují toxiny, které mají podstatně silnější účinky než alkohol a domorodci je s oblibou využívají k výrobě šípových jedů.

TIP: Opít se jako zvíře: Alkohol a opilecké stavy, jak je nejspíš neznáte

Po hodině tahanic s paviány o žluté sladké ovoce si každý odnesl svou část přídělu. Nezažili jsme žádnou sloní „opici“, jen opice mezi sloníma nohama. Sloní mžourání mohlo klidně být jen přivíráním víček před ostrým sluncem a sloní kolébání je přirozeným pohybem poutníků savan. Koneckonců i posedávání a polehávání opičáků mohlo být jen pravidelnou siestou, která nastává každý den s přicházejícím polednem. Sloní mohutnost a chytrost každopádně zvítězila nad snaživostí paviánů a v tomto klání, které se dá jen stěží nazvat symbiózou, ale spíše vyčůraností, těžkooděnci jasně dominovali. Jen doufám, že až přijde nejsilnější polední výheň, najdou si sloni nějaký velký stín a jejich „opice“ nenabude sloních rozměrů.