Pozorovat přerod hvězdy v supernovu je pro astronomy vždy velkým svátkem, a přestože se naše odhady, kdy k takové explozi dojde zlepšují, je pozorování explozí supernov stále mimořádnou událostí. Ve vzácných případech vědcům do jisté míry může pomoci gravitační čočka, která jim umožní pohled do vzdálené minulosti.

Využil ji i tým, který vedl Wenlei Chen z Minnesotské univerzity. Podařilo se jim objevit velmi vzdálenou explozi supernovy na 12 let starém snímku Hubbleova teleskopu. Snímek zachycuje kupu galaxií Abell 370 v souhvězdí Velryby, která je od nás vzdálená přibližně 4,8 miliardy světelných let. Dotyčná supernova explodovala asi před 11,5 miliardami let a jedna z galaxií kupy Abell 370 ji silně čočkuje do tří zřetelných obrazů. Studii minnesotských vědců zveřejnil minulý týden respektovaný časopis Nature.

Tři obrazy supernovy

Výjimečnost snímku tkví v časovém posunu, způsobeného heterogenním prostředím „čočkující“ galaxie. Rozdíl mezi jednotlivými obrazy je podle astronomů zhruba osm dnů – jeden ze snímků zobrazuje supernovu přibližně 6 hodin po samotné explozi. To vědcům nabídlo velmi vzácnou příležitost prostudovat rané fáze supernovy. Na snímku se nalézá ještě čtvrtý obraz oblasti supernovy, ten ale pochází z doby 6 dní před explozí a není na nic prakticky nic patrné.

Chen a jeho spolupracovníci analyzovali zachycené obrazy supernovy a získali detailní informace o jejím průběhu v daném časovém úseku. Zjistili například, že supernova za pouhých osm dnů dramaticky vychladla z původních asi 100 tisíc kelvinů na přibližně 10 tisíc kelvinů. Vědci také mohli sledovat změny jasnosti supernovy po samotné explozi.

TIP: Gravitační čočka nabídla unikátní pozorování čtyř obrazů supernovy

Badatelé rovněž dokázali na základně údajů z „čočkovaných“ obrazů zmíněné supernovy rekonstruovat explodující hvězdu. Podle vědců šlo o červeného veleobra, jehož poloměr v okamžiku exploze odpovídal asi 533 poloměrům našeho Slunce. Pro srovnání, slavný červený veleobr Betelgeuze v Mléčné dráze, kterého pozorujeme v souhvězdí Orionu, má podle různých odhadů poloměr mezi 760 až 1 000 poloměry Slunce.

Majitelé čtyřnohých domácích přátel dobře vědí, že kdykoliv musejí svého chlupáče na delší dobu opustit, při opětovném shledání se dočkají radostného přivítání doprovázeného intenzivním olizováním obličeje.

Počínání, které na první pohled připomíná polibky, si většina pejskařů vysvětluje jako prostý akt náklonnosti a radosti. Vědci však předpokládají, že se psi k „líbání“ svého pána uchylují z prozaičtějších důvodů: Díky smyslovým receptorům na čenichu a jazyku mohou takto získat víc vjemů.

TIP: Pohled z očí do očí: Tajemství pevného pouta mezi lidmi a psy

Ve srovnání s člověkem mají daleko vyvinutější čich, jehož funkce jim částečně nahrazuje hmat. Jazykem si potom páníčka vlastně „osahávají“, a navíc tak lépe vnímají jeho pachy. Olizování coby výraz lásky se u psů i koček projevuje spíš mezi sebou navzájem – matky olizují mláďata, nejen aby jim vyčistily srst, ale zejména pro pocit bezpečí. 

O schopnostech nikaragujských čarodějů kolují mezi místními hotové legendy a velice rádi se s vámi o ně podělí. Čarodějnická praxe v Diriomu sahá až do předkolumbovských dob, její současná podoba se však od té dřívější značně odlišuje: Na výsledném obrázku se podepsala katolická víra, kterou s sebou přinesli Španělé. Indiáni od dobyvatelů přejali různá lidová kouzla a zaklínadla, jež se posléze promísila s těmi již existujícími a dala vzniknout nové a originální verzi magických praktik.

Víra v nadpřirozeno zakořenila v kultuře obyvatel Dirioma i mnoha okolních měst mimořádně hluboko. Kromě velebení čarodějů vyprávějí zdejší lidé příběhy o strašidelných výjevech, o spatření duchů ve vlčí podobě – tzv. cadejos – či o přízraku ženy jménem La Llorona, která svědky děsí svým pláčem.

Zatímco v minulosti představovalo čarodějnictví relativně rozšířený fenomén, dnes se praktikuje primárně mezi obyvateli rozvojových zemí amerického a afrického kontinentu, přičemž většina rozvinutého světa pokládá údajné kouzelníky za manipulativní šarlatány. Při návštěvě Dirioma je však zřejmé, že to ani zdaleka neplatí beze zbytku: Tiché a klidné městečko se spolu s vedlejší vesničkou Diriá považuje za kolébku čarodějnictví i magie a konkrétně ta bílá zůstává místní hlavní atrakcí. 

Zaprášená historie

Už po staletí se vypráví, že je Diriomo sídlem čarodějnic, a obchod s kouzelnými lektvary tam kvete od nepaměti. Jak se zdá, tradice je silná a trvá dodnes – vždyť v nevelkém městském centru nabízí své služby nejméně půl tuctu léčitelů, kteří ovšem sami sebe nazývají duchovními poradci. A pokud vyrazíte za město, najdete jich v okruhu padesáti čtverečních kilometrů dalších patnáct. 

Ulicemi Dirioma denně procházejí stovky návštěvníků. Mnozí přijeli zdaleka, aby našli řešení svých finančních, zdravotních, či dokonce milostných problémů. Obvykle je však překvapí zaprášené maloměsto, které jako by zamrzlo v čase. Domy z vepřovicových cihel, jež se vyrábějí ze směsi bahna a slámy, obklopují velké zahrady. Třicetitisícová obec se rozkládá na náhorní plošině, přímo na staré předkolumbovské trase spojující města Masaya a Granada. Ve stínu obou sousedů však vyniká tím, že se tam dodnes praktikují i některé starodávné rituály – včetně přípravy domorodého čarodějnického nápoje chicha bruja (viz Kukuřičný lektvar).

Doprovod až ke dveřím

V hlavním městském parku narazíte na spoustu zevlujících chlapců, kteří vás coby průvodci pozvou ke konzultaci s některým z místních čarodějů, schopných prý vyléčit jakoukoliv nemoc. Tito tzv. caponeros mají za úkol vyhledávat v davu kolemjdoucích neznámé tváře a odhadnout, zda potřebují pomoc. Pokud dokážou cizince nalákat, doprovodí ho až ke dveřím konkrétního odborníka.

Tzv. caponeros mají neustále oči otevřené. A pokud zahlédnou turistu, který hledá kouzelníka, okamžitě k němu přispěchají. (foto: © Michal Hertlík)

„V parku se ptejte na Casa de las Palomitas. Pak už nemusíte vůbec dodávat, že hledáte čaroděje – přesně vím, kam vás vezmu,“ líčí caponero Edwin Flores s tím, že si za doprovod klienta k poradci účtuje běžný poplatek, ale drobnou radu poskytne i bezplatně. Jeho kolega Isaac Baltodan dodává: „Zájemce odvedeme k poradci a počkáme, než u něj skončí. Pak ho doprovodíme na původní místo či jinam, kam si sám řekne.“ 

Většina místních čarodějů vyznává křesťanství a své praktiky stavějí na bylinkách. Jiní však poskytují daleko rozmanitější škálu služeb, od nejrůznějších kouzel přes očistu, věštění budoucnosti a výklad tarotových karet až po prohlížení fotografií s křišťálovou koulí. Někteří se pyšní solidním renomé a mají za sebou bohatou kariéru, další se ovšem otevřeně prezentují coby mágové, přestože své schopnosti zatím nestihli náležitě prokázat. 

Kouzelníci i podvodníci

Magický „průmysl“ samozřejmě láká i podvodníky a k jejich typickým praktikám patří zneužití identity některého z uznávaných čarodějů. Obvykle se to děje ve spolupráci s místními taxikáři, kteří cizince neznalé prostředí zavezou ke slavnému kouzelníkovi, aniž by měl dotyčný šanci poznat, že mluví s někým úplně jiným. Ať už však turista skončí u skutečného léčitele, nebo jen u zdatného herce, jeho peníze mají pro chudou ekonomiku klíčový význam. Návštěvník totiž samozřejmě neplatí pouze za kouzla, ale z jeho kapsy žijí i hostely, restaurace, taxikáři a prodejci suvenýrů. 

Jedná se o pozitivní zprávu také pro nikaragujskou vládu. Ministerstvo cestovního ruchu propaguje čarodějnická města coby součást národního folkloru, a z nevelkého Dirioma i z okolních vesniček se tak staly vyhledávané lokality. Jejich pověst dávno přesáhla hranice země a většina příchozích dnes proudí právě ze zahraničí, konkrétně ze Spojených států, Kanady a Evropy.

Bylinky, svíčky, světci

Místní čarodějové ani zdaleka neodpovídají stereotypní představě pohádkové postavy s křišťálovou koulí a špičatým kloboukem. Všechna klišé boří také Andrea Peña: Své klienty kontaktuje přes mobilní telefon a při osobním setkání rozdává vizitky. V jejím domě, jenž se koloniálním stylem nijak neliší od všech ostatních ve čtvrti El Rastro, nechybí televize ani počítač s připojením na internet. A označení „čarodějka“, pod kterým ji zná většina místních, odmítá. „Nejsem čarodějka ani nic podobného, jsem léčitelka a duchovní průvodkyně,“ vysvětluje zhruba 70letá dáma, jejíž tvář nezapře rysy původních indiánských obyvatel.

Ve zdejší kultuře se snoubí všechno – křesťanství s pohanstvím, čarodějnice s pannou Marií. (foto: © Michal Hertlík)

Hovoří o sobě jako o přírodní lékařce a ve své více než čtyřicetileté praxi spoléhá na bylinné masti a kůry různých stromů. Údajně si díky nim poradí dokonce i s chorobami, na něž zůstává moderní medicína krátká. V obývacím pokoji a v pracovně jí visí přes sto podobizen svatých, jimž je podle svých slov oddaná a pravidelně si připomíná jejich památku. Svíčky a modlitby používá také k překonání nemocí a neštěstí. 

Přítelkyně žen

Doñu Andreu nejčastěji vyhledávají ženy. V čekárně jich neustále bývá zhruba osm a trpělivě čekají, až na ně přijde řada. Přivádějí je různé důvody, od zdravotních obtíží přes odhalení totožnosti manželovy milenky až po věštění z karet. „Pracuju jen tak, abych působila dobro. Pokud mě vyhledáte, abych někomu ublížila, můžete rovnou odejít – v takovém případě vám nepomůžu,“ dodává. Konzultace u ní stojí v přepočtu kolem 120 korun, jestliže si však zákazník uvedenou částku nemůže dovolit, je ochotna slevit.

TIP: Ve znamení Rohatého boha: Historie a současnost moderního čarodějnictví

Zmíněnou cenu si samozřejmě účtuje za nenáročné procedury v podobě čtení z ruky, zatímco za speciální požadavky – například přípravu nápoje lásky – se platí víc. Když paní Peñu navštívil reportér americké televizní stanice Fox News, byla po troše smlouvání ochotná přijmout za koupel, jež by neodolatelně vábila opačné pohlaví, v přepočtu asi 3 500 korun. Prvotní požadavek však činil zhruba 24 tisíc a je pravděpodobné, že podobný servis nabízí doña Andrea výhradně bohatým západním turistům.

Nejrůznější šejdíři, podvodníci a nepoctiví kupci si myslí, že se na jejich špinavé triky časem zapomene. Případ z  Mezopotámie je dokladem toho, jak moc se mýlí. 

Ten předmět má trochu tajemné pojmenování Nanni/Ea-nasir. Když ale přijde na samotný artefakt, čeká nás trochu zklamání. Jde o hliněnou tabulku o rozměrech 5 x 11,6 cm. Na tloušku nemá ani tři centimetry. Je hustě popsaná klínovým písmem, takových ale v depozitáři leží tisíce. Čím zrovna tahle vyniká? Jde prý o na světě nejstarší dochovanou písemnou památku, která má podobu zákaznické stížnosti. Pochází z období kolem roku 1750 př. n. l., a je tedy zhruba 3 700 let stará.

Slovo neplatí

Sepsal ji podle všeho jakýsi Nanni, který si stěžuje na nedobrou kvalitu zboží, jež prodával Ea-nasir. Ten se, soudě dle textu tabulky, měl dopustit hned dvou hříchů maloobchodu, jež jsou nám bohužel známé i dnes. Nabízel produkt špatné kvality a ještě se choval hrubě k zákazníkovi. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Nanniho sluha Gimil-Sin, který měl zboží od Ea-nasira vyzvednout někde u pobřeží Perského zálivu. Je přitom zřejmé, že tabulce se stížností už nějaká ta korespondence předcházela. Nanni totiž v úvodu své stížnosti zmiňuje dohodu a objednávku, kterou s Ea-nasirem uzavřel. A dosud se nedobral jejího úspěšného vyřízení. 

„Když jsi přišel, sliboval jsi, že až přijde, dáš Gimil-Sinovi měděné ingoty pěkné kvality. Pak jsi odešel a to, cos slíbil, jsi neudělal. Před mého posla jsi postavil ingoty nekvalitní. A řekl jsi, chceš-li si je vzít, vezmi si je – nechceš-li si je vzít, jdi pryč.“ Zpráva zachycená na hliněné tabulce je podstatně obsáhlejší. Nanni v tisíce let starém psaní využívá kompletní repertoár těch, co si stěžují. Například se táže Ea-nasira: „Kdo myslíš, že jsem tobě, když se mnou jednáš takovým způsobem – s takovým opovržením?“ 

Zdůrazňuje také, že obchodník už peníze za zboží přijal, ale za neprovedenou transakci je nevrátil. Nehledě na to, že se Gimil-Sin musel zpět vracet s nepořízenou přes nebezpečná území, patřící nepřátelům. Nanni upozorňuje na svou bezchybnou reputaci, kterou Ea-nasirova nespolehlivost ohrozila. Zmiňuje rovněž, že nedodáním správného zboží jsou ohroženy jeho dodací lhůty, a to na poměrně důležitých zakázkách – u chrámových staveb. A dodává, že to požene výš. Pokud tedy obchodník urychleně nevyrovná své závazky, naučí se, „že tady v městě Ur nikdo nebude akceptovat měď, která je špatná“. A tak pořád dokola. 

Rekord v ohrožení

Je to dlouhé a pestré psaní. Autor byl sice rozčílený, ale zachovával jistou míru slušnosti. Z literárního i odborného hlediska text zaujal tím, že ze zhruba tisícovky známých znaků klínového písma jich stížnost nese kolem šesti stovek. Její autor, Nanni, tedy musel být velmi vzdělaným mužem. Hliněná tabulka se nezapsala jen do análů historie a mu­zeálních sbírek. Jako nejstarší dochovaná stížnost zákazníka je uvedena i v Guinnessově knize rekordů. 

Nicméně zrovna tento primát je momentálně v ohrožení. Stížnost to totiž nejspíš nebyla první, a rozhodně ne jediná. Jak doložily následující archeologické vykopávky v městě Ur, Ea-nasir nepatřil mezi spolehlivé obchodní partnery. Při odkryvu pozůstatků domu, který mu nejspíš patřil, se podobných stížností na hliněných tabulkách podařilo najít na půl tuctu.

Patří mezi ně dopis od muže jménem Arbituram, který si stěžoval, že pořád ještě nedostal měď, kterou si objednal. A na jiné uvádí, že ho už nebaví dostávat od Ea-nasira jen nekvalitní zboží. Další takový „dopis“ je od Imgur-Sina: „Ať Samas požehná tvému životu. Aby se mé srdce netrápilo, vydej mému sluhovi za 10 šekelů stříbra, které jsem ti poslal, dobrou měď. Jsem unavený z toho, že stále posíláš špatnou.“ 

A pak je tu i jedna ukázka nespokojeného zákazníka, Ili-idinnama, který v psaní sarkasticky podotýká: „Práce, kterou jsi odvedl, je taaak moooc dobrá, že příště budu za své stříbro žádat služby raději v zahraničí, než u tebe.“ Přesné datum sepsání neznáme, takže prvenství nejstarší zákaznické stížnosti možná patří spíše jim. Ne že by na tom zase tolik záleželo.

Špatný konec

Nejrůznější prameny současných historických věd a archeologie navíc dodaly k případu rozšiřující kontext. Takže i dnes tušíme, co byl ten Ea-nasir vlastně zač. 

Pověst zprvu úspěšného obchodníka si vybudoval tím, že zajišťoval měď pro stavbu chrámů v mezopotámském městě Ur. Dokonce se na čas stal výhradním dodavatelem. Své obchodní sítě později rozšířil i do města Dilmun na území dnešního Bahrajnu. Jenže spolu s tím mu nejspíš narostla rizika i výdaje. Stále více času musel trávit na cestách. Původní klienty zanedbával. 

Zákazníci netrpělivě vyhlíželi své zakázky a Ea-nasir vykrýval vzniklé výpadky a ztráty tím, že udával i zboží druhořadé kvality. Z té doby také pochází ony hliněné tabulky. Historické zdroje také zachycují to, že za vlády urského panovníka Rim-Sina pozbyl Ea-nasir funkci vrchního dodavatele mědi pro chrámové a palácové stavby. Ve starších záznamech se jeho jméno objevovalo pravidelně, poté už nikoliv. Špatný zákaznický servis si prostě vybral svou daň. 

TIP: Čtyři tisíce let stará keramická tabulka odhalila pradávnou manželskou smlouvu

Že podnikání Ea-nasira upadalo, můžeme spekulativně odtušit z toho, že část jeho vlastního domu musela být prodána sousedům. Přestavbu vyčteme z vykopávek. Ea-nasir zchudl, musel se také přeorientovat na spekulace s pozemky a nemovitostmi. Nakonec dokonce prodával i oblečení z druhé ruky. Dopadl tak, jak by měli dopadnout všichni kupci a obchodníci, kteří jsou nepoctiví, šidí své zákazníky a jsou na ně hrubí. Díky archeologii se na jejich hříchy nezapomíná ani po tisíciletích. 

Mise Artemis I představuje premiéru nosné rakety SLS a jde také o první dlouhodobý let Orionu do cislunárního prostoru (oblast mezi geostacionární dráhou (GEO) a oběžnou dráhou Měsíce). Po několika odkladech se dvouhodinové startovací okno na rampě 39B v Kennedyho vesmírném středisku na floridském mysu Canaveral otevře zítra (16. listopadu 2022) v 7:04 hodin našeho času. Záložní termín je 19. 11. a startovací okno pro raketu SLS a měsíční modul Orion (tentokrát ještě bez posádky) je otevřené až do 27. listopadu. Živý přenos na NASA TV začíná ve 4:30 hodin.

Při Artemis I se mají především otestovat a certifikovat supertěžká raketa SLS a loď Orion. Nosič nejdřív dopraví téměř 27tunové plavidlo i s druhým stupněm ICPS na počáteční eliptickou nízkou oběžnou dráhu s parametry 157 × 1 791 km. Šestnáct minut po startu se na evropském servisním modulu roztáhne čtveřice panelů fotovoltaických článků o rozpětí 19 metrů. Poté nastane v nejvyšším bodě trajektorie krátký zážeh kvůli zvýšení perigea a úpravě parkovací orbity. Pokud loď i druhý stupeň úspěšně projdou veškerými kontrolami, zažehne se zmíněný stupeň na celých dvacet minut a pošle Orion na přeletovou dráhu k Měsíci.

TIP: Co je cílem mise Artemis a jak bude pokračovat?

Během čtyř dní se pak z již odděleného druhého stupně postupně vypustí 13 cubesatů a každý se vydá vlastní cestou. Jakmile loď dorazí k cíli, provede blízký průlet pouhých 100 km nad lunárním povrchem a poté uskuteční brzdicí zážeh, aby se usadila na vysoké retrográdní oběžné dráze 70 000 km nad zemským průvodcem. Setrvá tam 42 dnů, načež se k Měsíci opět přiblíží; následně provede odletový zážeh k Zemi a přistane na padácích do vln Tichého oceánu.

Z doby úsvitu života na Zemi, z období tzv. prahor (archaika), se zachovalo jen málo fosilních pozůstatků. Významnou část z nich představují stromatolity, zvláštní vrstevnaté usazeniny bohaté na vápník, které vznikly činností živých organismů. V prahorách byly zřejmě všudypřítomné, dnes jsou známé jen na pár místech planety, například ve slavné Žraločí zátoce na pobřeží Austrálie.

Stromatolity z úsvitu věků

S fosilními prahorními stromatolity, stejně jako s jinými fosilními pozůstatky extrémního stáří je ale problém v tom, že bývá obtížné určit, zda skutečně jde o produkt živých organismů a nikoliv o pouhé horniny vzniklé nebiologickou cestou, které jsou jen podobné opravdovým fosiliím.

Odborníci se víceméně shodnou na tom, že  fosilie staré 3,43 miliard let jsou stromatolity. Existují ale i starší nálezy, u kterých je sporné, co jsou vlastně zač. Patří mezi ně například horniny, které vypadají jako stromatolity ze západoaustralské formace Dresser, jejichž stáří je 3,48 miliard let. U takto starých fosilií se vytrácí veškeré pozůstatky organických látek, takže je těžké zjistit, zda jde o výsledek aktivity mikrobů, nebo například geologických procesů.

Stromatolit z formace Dresser v Západní Austrálii. (foto: Flickr, James St. John, CC BY 2.0)

Na horniny z formace Dresser se zaměřil britský palontolog Keyron Hickman-Lewis z Přírodopisného muzea v Londýně a jeho tým. Vědci zkoumali především 2D a 3D strukturu těchto hornin a detailně analyzovali jejich chemické složení, aby mohli rekonstruovat jejich vznik. Výsledky své práce zveřejnili na počátku listopadu v časopisu Geology.

TIP: Na podmořské pastvě: Australská Žraločí zátoka představuje unikátní ekosystém

Podle badatelů vše nasvědčuje tomu, že horniny formace Dresser opravdu představují pozůstatky stromatolitů. „Objevili jsme specifické mikrostruktury ve vrstvách těchto hornin, které přesvědčivě ukazují na působení biologických procesů,“ vysvětluje Hickman-Lewis. Vědci také věří, že jejich práce přispěje v úsilí po nalezení stop dávného života na Marsu. Jejich pozůstatky by mohly být podobného rázu jako je tomu právě u hornin z australské formace Dresser.

Tlak v nejhlubších místech světových oceánů, tedy řádově tisíce metrů pod hladinou, odpovídá stonásobkům hodnot na povrchu. Přesto někteří živočichové prospívají i v podobně extrémních podmínkách. Jedná se převážně o organismy, jejichž tělo tvoří z větší části voda a bývá téměř vždy ploché – ať už jde o hvězdice, kraby, či rejnoky.

TIP: Potápěči zvířecí říše: Tajemství bezpečného ponoru do velkých hloubek

Mnohé ryby žijící v popsaných oblastech také během evoluce ztratily plynový měchýř, aby je tlak nerozdrtil, zatímco u jiných naopak dosahuje tlak ve zmíněném orgánu velmi vysokých hodnot. A například paprskoploutvé hlubinovky, které migrují k hladině za potravou z hloubek až kolem 1 200 metrů, využívají specifické uzpůsobení cévní pleteně a jeho pomocí rozdíly v tlaku vyrovnávají. 

Newyorský rodák John Bulkeley vyrůstal na farmě poblíž newjerseyského města Hackettstown, kde také navštěvoval střední školu. V roce 1933 absolvoval Námořní akademii Spojených států v Annapolisu, odkud byl slavnostně vyřazen s hodností praporčíka. V následujících letech prošel výcvikem na rychlých torpédových člunech typu PT a v době japonského útoku na Pearl Harbor velel poručík Bulkeley třetí eskadře těchto plavidel se základnou ve filipínském Cavite.

Vzájemná podpora

Po vypuknutí války se jednotka s šesti čluny přesunula do zátoky na luzonském poloostrově Bataan, odkud vyrážela k bojovým akcím. Podílela se na obraně oblasti před japonskou invazí a tváří v tvář přesile byly čluny PT-31 a PT-33 do konce ledna 1942 potopeny. Aby si přeživší lodě mohly poskytovat podporu, snažil se je Bulkeley nasazovat ve dvojicích. Tomuto záměru často bránil nedostatek náhradních dílů, a tak vynalézavý velitel nařídil, aby při výpadech kryla „pétéčkům“ záda některá z trojice hlídkových jachet nebo staré torpédoborce Peary a Pillsbury.

Na pozemní frontě se Američanům nedařilo a jednotky Douglase MacArthura se postupně stahovaly na Bataan, odkud je nepřítel vytlačil až na opevněný ostrov Corregidor v Manilské zátoce. Když z USA dorazil rozkaz ke generálově evakuaci na 1 000 km vzdálený ostrov Mindanao, MacArthur se rozhodl absolvovat nebezpečnou cestu právě na torpédovém člunu. Bulkeley oponoval, že vratké plavidlo o délce 24 metrů není pro takovou akci zrovna ideální. Navrhoval použít ponorku či vícemotorový letoun, avšak generál trval na svém.

Generálův zachránce

Poručík tedy naplánoval odvážnou akci, při níž čtyři torpédové čluny 11. března 1942 vyrazily z různých částí Corregidoru, aby nevzbudily pozornost nepřítele. Na palubách se kromě posádek a MacArthura s rodinou tísnili i důstojníci generálova štábu. Bulkeley akci velel z vlajkového PT-41 a snažil se vyhýbat hlídkujícím císařským křižníkům i nejrozbouřenějším vodám.

Prezident Roosevelt předává Bulkeleymu Medaili cti za evakuaci generála MacArthura. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

PT-32 měl potíže s motory, takže se jeho pasažéři přemístili na ostatní čluny a Američané jej sami potopili. Zbývající trojice „pétéček“ po strastiplné cestě dorazila do cíle, kde vděčný MacArthur Bulkeleymu řekl: „Vytáhl jsi mě z čelistí smrti. Nikdy ti to nezapomenu.“ Za pozoruhodný výkon byl námořní důstojník dekorován Medailí cti – nejvyšším americkým vojenským vyznamenáním. A nemělo jít zdaleka o jeho poslední poctu. 

Nerovný boj s přesilou

Zbytek eskadry operoval z Mindanaa do poloviny dubna 1942, kdy dva čluny podnikly výpad proti lehkému křižníku Kuma a docílily přinejmenším jednoho zásahu, torpédo ale nevybuchlo. Šlo navíc o labutí píseň jednotky: PT-34 se potopil po zásahu z nepřátelského letounu a PT-35 zničila vlastní posádka, aby jej Japonci neukořistili. Poslední kus zabavila US Army, které měl pomoci při defenzivě jezera Lanao, jenže už po třech dnech bojů klesl ke dnu.

Pokračování: Americký kapitán John Bulkeley: Nepolapitelný mořský vlk (2)

Z rozbité eskadry zbyl pouze Bulkeley se čtveřicí důstojníků, které bombardér B-17 dopravil do Austrálie. Dalších 18 mužů padlo v dosavadních bojích, sedm se vyhnulo zajetí přechodem k filipínským partyzánům a 38 putovalo do zajateckých táborů, kde se dožili konce války. Bulkeley obdržel během velení jednotce kromě Medaile cti také Kříž za vynikající službu, Stříbrnou hvězdu i filipínská vyznamenání, což z něj učinilo jednoho z nejdekorovanějších důstojníků US Navy dosavadního průběhu války.

Za kolébku současného lidstva lze považovat východní Afriku, kde se zhruba před 300 tisíci lety vyvinuli první lidé našeho druhu Homo sapiens. Od té doby počet lidí na planetě většinou roste, i když v některých nepříznivých obdobích docházelo i poklesu lidské populace. Odborníci odhadují, že zhruba v polovině letošního listopadu (2022) dojde k tomu, že počet lidí na Zemi poprvé přesáhne 8 miliard.

Velmi dlouhou dobu se lidé živili jako lovci a sběrači. Kvůli tomu měli jen málo dětí a ke své obživě potřebovali poměrně rozsáhlá území, asi 10 čtverečních kilometrů na osobu, jak uvádí Herve Le Bras z francouzského Institutu pro demografická studia pro AFP. Globální lidská populace sice postupně narůstala, ale s přestávkami a velmi pomalu.

Neolitický babyboom

K zásadnímu zlomu došlo až s neolitickou revolucí, která se odehrála současně na více místech světa, na konci nejmladší doby ledové, asi 10 tisíc let před naším letopočtem. Rozvoj zemědělství vedl k usedlému způsobu života a nabídl možnost skladovat potraviny ve velkém. V důsledku toho mohli mít lidé mnohem více dětí, což vedlo k prudkému nárůstu populací. Bylo to za nemalou cenu, včetně válek, utrpení, šíření smrtících nemocí a ohromující dětské úmrtnosti. Třetina dětí zemřela před prvními narozeninami a druhá třetina před 18. rokem. Současně ale probíhal i ohromný babyboom.

V době neolitické revoluce obývalo Zemi okolo 6 milionů lidí. V 1. století našeho letopočtu počet lidí vzrostl na 250 milionů. Od té doby lidí stále prudce přibývá, i když si velkou daň vybraly nemoci, především mor a neštovice, a také války. Počínaje 19. stoletím dochází k populační explozi, především díky rozvoji moderní medicíny industrializaci zemědělství, která zajistila značné množství potravin.

V roce 1800 obývala planetu asi 1 miliarda lidí. Za pouhých 222 let jsme se dostali na dnešních 8 miliard. K zatím poslední, i když ne tak výrazné revoluci v počtu lidí došlo v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy rozvoj léčby kardiovaskulárních onemocnění pomohl výrazně snížit úmrtnost mezi seniory.

Populační vrchol na dohled 

Podle dlouhodobé prognózy by velikost světová populace mohla začít kulminovat po roce 2050. OSN odhaduje, že zhruba ve třetině zemí by mělo do konce století dojít k snížení populace o 1 %, ve zbytku odborníci očekávají stagnaci nebo mírný růst. Populačním vrcholem by podle nedávné zprávy OSN měl být rok 2080, kdy bude na Zemi žít 10,4 miliardy lidí a na této úrovni se velikost populace udrží až do roku 2100.

TIP: Modrá planeta zamořená lidmi: Existuje hranice přelidněnosti Země?

Růst je podle dat OSN velmi nerovnoměrný – pouze osm zemí se na celosvětovém populačním růstu podílí více než polovinou – patří mezi ně Demokratická republika Kongo, Egypt, Etiopie, Indie, Nigérie, Pákistán, Filipíny a Tanzanie. Dřívější studie OSN ukázala, že do konce století bude Afrika jediným kontinentem, kde dojde k nárůstu počtu obyvatel, přičemž se očekává, že 13 z 20 největších městských oblastí na světě se bude nacházet právě zde.