Když se večer 31. května 1916 začalo nad Severním mořem stmívat, sváděla německá flotila na volném moři těžké boje. Mnoho tisíc důstojníků a námořníků měřilo své síly s posádkami lodí britské Grand Fleet. Námořní bitva odehrávající se západně od Skagerraku dosud neznala vítěze, obě strany však byly pošramoceny a utrpěly ztráty.

Kolem 20.00 dostala rozkaz k útoku také VI. a IX. flotila torpédových člunů. Na britskou bojovou linii zaútočilo plnou rychlostí 29 lodí, odhodlaných za každou cenu vypustit do moře svá smrtonosná torpéda. Hbití útočníci se přiblížili na vzdálenost 6 500 metrů, pak na ně dopadla vražedná dělostřelecká palba. Ihned zazněl rozkaz ke změně kursu.

Ještě předtím ale pleskly o hladinu těžké kovové doutníky zaměřené na cíl – avšak všechny minuly. V oparu vznášejícím se nad vodní plochou a pod ochranou uměle vytvořené kouřové clony se německé torpédové čluny stáhly.

Ačkoliv žádná z velkých protivníkových lodí neutrpěla zásah, mohli se Němci radovat z úspěchu: Grand Fleet se otáčí! A torpédové čluny k tomu přispěly svým dílem. Přesto byly podobné operace v průběhu Velké války spíše výjimkou než pravidlem. Šlo totiž o zbraň, která byla vytvořena výhradně pro útok. 

Začátky a úkoly

V Německu byly první torpédové čluny zavedeny do služby u námořnictva až v roce 1882. Anglie, Francie a Rusko však začaly lodě vybavené torpédomety stavět už v 70. letech 19. století. První německé lodě, každá se dvěma parními stroji, mohly dosáhnout rychlosti až 18 uzlů (asi 34 km/h). Jako výzbroj sloužily pouze dva torpédomety o průměru 35 cm. To jasně naznačovalo charakter lodí: jejich jediným úkolem bylo překvapivě a rychle zaútočit. Až do vypuknutí první světové války se konstruktéři snažili především zvýšit rychlost a plavbyschopnost.

Dařilo se jim to zejména na počátku 20. století u nově stavěných sérií. Rozlišovaly se malé a velké čluny. Hlavním dodavatelem torpédových člunů pro německé námořnictvo byly od roku 1884 loděnice Schichau v západopruském Elbingu. Na přelomu století se k nim pak připojily loděnice Vulcan ve Štětíně a Hamburku a kielská Germania. Menší počet člunů dodaly firmy Blohm & Voss a Howaldtswerke.

Moderní lodě poháněly kotle na uhlí či olej a dosahovaly maximální rychlosti 34 uzlů za hodinu (asi 62 km/h). Navíc nově dostaly až tři děla ráže 88 mm, což se však během válečného nasazení ukázalo jako nedostatečné, neboť byly co se týče výzbroje, slabší než nepřátelské torpédoborce. Každá loď také mohla z paluby odpálit dvě až šest torpéd.

Místo jména dostala plavidla pouze pořadové číslo s kódovým písmenem, které identifikovaly loděnici, v níž byly vyrobeny: S – Schichau, V – Vulcan, G – Germania, B – Blohm & Voss, H – Howaldtswerke. V roce 1914 došlo k přejmenování všech lodí vyrobených před rokem 1911 (až do G 197) a nově se všechny označovaly písmenem T bez ohledu na loděnici, která je vyrobila.

Po boku širokomořského loďstva

Taktickou jednotku torpédových člunů tvořila skupina dvou nebo tří lodí, přičemž čtyři skupiny se spojovaly do flotily (deset člunů a jeden vedoucí). Ty se ještě dělily na poloflotily (každá po pěti plavidlech). Tyto svazky vedl vždy velitel flotily či podflotily. Postupem času začalo německé velení používat torpédovky již nejen k obraně pobřeží, ale také je zařazovalo k neustále se rozrůstající širokomořské flotile (Hochseeflotte). Rychlé a obratné malé lodě byly určeny zejména k podpoře útoku oceánských kolosů.

Výcvik byl stále náročnější a vyžadoval po členech posádek nejen ovládnutí všech námořnických dovedností, ale museli také to, co se naučili, neustále procvičovat. Taktika spočívala v tom, že se několik člunů shromáždilo do skupin a držely se v kýlové linii za velkými loděmi, v takzvaném palebném závětří. Zde byly jen slabě pancéřované malé čluny chráněny před palbou z děl velkých a středních ráží.

Udeř a uteč

Na vlajkové znamení „Z-vor“, signalizované pomocí dvojcípé červené vlajky, zahájily torpédové čluny útok. Plujíce v úzké formaci odpoutaly se od ochrany velkých lodí a zamířily nejvyšší rychlostí přímo k protivníkovi. Přiblížily se k němu asi na šest kilometrů a vypustily torpéda. Pak se obrátily a spěchaly zpět pod ochranu vlastní flotily.

Dokončení: Plnou parou na nepřítele! Německé torpédové čluny za Velké války (2)

Protože se tyto útoky měly provádět také v noci či za špatné viditelnosti, vyžadovaly dokonalou koordinaci a maximální pozornost všech zúčastněných. Právě proto, že plavidla byla zatemněná a špatně viditelná, musely být jednotlivé skupiny a flotily navzájem natolik sladěny, aby mohly provádět útok téměř bez signálů.

Marie Karolína skutečně připomínala Marii Terezii zamlada. Už v raném mládí se u ní projevovaly vlastnosti nasvědčující tomu, že by mohla v budoucnu dobře panovat…

Oběť sňatkové politiky

Doma děvčátku říkali Charlotta. Narodila se jako třinácté dítě v pořadí a své jméno vlastně zdědila. Stejně se totiž jmenovaly už její dvě starší sestry. Jedna se narodila v roce 1740 a druhá v roce 1748. Obě ale brzy zemřely, a tak toto jméno rodiče znovu použili pro Charlottku. Vychovávali děvčátko spolu s Marií Antonií neboli pozdější Marií Antoinettou, k níž měla věkově nejblíž. Spolu často „lumpačily“, za což jim matka pravidelně udílela výchovné rady.

Možná by se osudy Marie Karolíny vyvíjely úplně jinak, kdyby rodinu Marie Terezie nezasáhla epidemie neštovic. Vládkyně totiž chtěla být za každou cenu „zadobře“ se španělským králem, a tak slíbila dát za manželku jednu ze svých dcer jeho synu Ferdinandovi, králi neapolskému a sicilskému. Ostatně ze šestnácti dětí měla dcer jedenáct. Slíbenou nevěstou měla být nejdříve princezna Johanna Gabriela. Ta však v pouhých dvanácti letech podlehla neštovicím. 

Marie Terezie to však nevzdala a po čase nabídla další z dcer – Marii Josefu. Vše již bylo dohodnuto, nevěsta měla sbalenou celou výbavu, když tu zákeřná nemoc udeřila podruhé a i Marie Josefa jí podlehla. Když nepočítáme Marii Amálii, která byla ovšem o pět let starší než Ferdinand, zbývala už jen Marie Karolína. Ta se svatbě bránila, ale nebylo jí to nic platné. Zatímco Marie Terezie se sama mohla vdát z lásky, všem svým dětem, vyjma dcery Marie Kristiny – své milované Mimi, toto privilegium odepřela.

Cholerický hrubián

Svatba se konala v zastoupení v dubnu 1768 v augustiniánském kostele. Mimochodem – koncertoval na ní Leopold Mozart, otec slavného Wolfganga Amadea, se svými talentovanými dětmi. Poté se nevěsta rozloučila s matkou a sourozenci a vydala se vstříc nejisté budoucnosti.

Její ženich vypadal ještě hůř, než si ho představovala. Měl nesouměrnou robustní postavu, široká ústa a nezvykle dlouhý nos, kvůli němuž se mu přezdívalo „Král nosatec“. Ještě hůř se ale choval. Historikové jej charakterizují jako vznětlivého, cholerického, vzpurného a urážlivého hulváta. Marie Karolína ho výrazně převyšovala i po stránce intelektuální. Ačkoli měl odmalička domácí učitele, mnoho vzdělanosti nepochytil. Neovládal žádné cizí jazyky, problémy mu dělalo i obyčejné počítání. Zajímal se jen o hony, zábavu a milenky. A co hůř: nezajímal ho ani chod státu či vládnutí. Horšího ženicha snad Marie Karolína dostat nemohla!

Matčiny rady

Marie Terezie vybavila svou dceru mnoha praktickými radami. Kladla jí na srdce, aby se ráno příliš nezdržovala v posteli. Aby chodila v neděli a o svátcích minimálně na dvě mše. Dále ji nabádala, aby se v novém království a vůči manželovi chovala pokorně, poslušně, ohleduplně a laskavě. Brzy se ukázalo, že vedle takového primitiva tyto rady Marie sotva dodrží.

Šokovala ji samozřejmě už svatební noc. Po ní mladá královna napsala do Vídně své chůvě: „Už vím, co je to manželství a sdílím velký soucit s Marií Antoinettou, kterou sňatek teprve čeká.“ Ani Ferdinandovi nepřinesla svatební noc zřejmě velké potěšení, protože vstal velmi brzy a znechuceně odešel na lov. Když se ho anglický diplomat, který ho na lovu doprovázel, zdvořile dotázal, jak se daří jeho manželce, odpověděl jen: „Spí jako mrtvá a potí se jako prase.“ 

Šokující život

Na život v Neapoli si Marie Karolína těžce zvykala. Dodržovala se tu přísná a nesmyslná španělská etiketa, kdy v důsledku přesného denního řádu neměla královna žádné soukromí a čas pro sebe. Neustále ji obklopovalo služebnictvo, které ji už brzy ráno navlékalo do nepohodlných černých šatů, jež během dne nesměla svléci. Zvlášť v italském podnebí to zní děsivě. Šokovalo ji též množství zvířat, která se volně potulovala po královském paláci a neustále znečišťovala koberce a nábytek. Král totiž miloval psy, kočky, králíky a papoušky a jejich výkaly nevnímal. Vlastně se sám choval jako zvíře. Bezostyšně osahával dvorní dámy, komorné i služky a neurvale se choval ke své ženě. 

Ta zpočátku zachovávala dekórum. Snažila se chovat podle matčiných rad a tvářit se, jak je nesmírně šťastná. Později ale odporné a přízemní manželovo chování raději ignorovala. Ostatně, co jí zbývalo? O lásce se v žádném případě hovořit nedalo. Je tedy až s podivem, že nakonec královna během dvaceti let porodila osmnáct dětí, čímž překonala i matku Marii Terezii! Dospělosti se jich však dožilo pouze sedm. 

Vládnutí

Když Marie Karolína zjistila, v jak bídném stavu se nachází Neapolské království, vzala panování do svých rukou. Ostatně lenivý manžel jí v tom nejen nebránil, ale ochotně jí vládu přenechal. Marie Karolína nastolila po vzoru své matky nový řád a pravidla. Situace v zemi se tak brzy obrátila. Ona jmenovala či odvolávala ministry a udělovala milosti.

Po vzoru matky prováděla i dynastickou politiku. A to ji u své matky přitom tolik nenáviděla! Svou nejstarší dceru Marii Terezu například provdala do Vídně za nejstaršího syna svého bratra Leopolda – budoucího císaře Františka II. Tak blízké příbuzenství bratrance a sestřenice se poté odrazilo na zdraví prvorozeného syna páru – Ferdinanda zvaného Dobrotivý. I svým dalším dětem naplánovala Marie Karolína „výhodné“ sňatky, přesně jak to dělala její matka. Na svou dřívější kritiku zřejmě sama zapomněla…

Nepřítel číslo 1

Když vypukla ve Francii revoluce a její sestra i s manželem skončili pod gilotinou, Marie Karolína se nesmírně vyděsila. Začala se obávat o život svůj i své rodiny. Rychle zřídila tajnou policii a dokonce najala ochutnávače jídel, aby někdo její rodinu neotrávil. To už se mezitím ve Francii dostal k moci Napoleon. 

TIP: Genetické zatížení Habsburků: Krev se „promísila“ až za Marie Terezie

A bylo hůř. Dvakrát před jeho vojsky královská rodina prchala. Poprvé na Sicílii, kterou Marie Karolína nesnášela. Po uzavření míru se sice na čas rodina mohla vrátit, ale když Napoleon dosadil na neapolský trůn svého bratra Josefa, kterého o několik let později nahradil svým švagrem Joachimem Muratem, prchala Marie Karolína i s rodinou znovu. Velké rozčarování jí způsobila svatba její nejoblíbenější dcery jejího synovce Marie Luisy právě s Napoleonem. Napoleonova konce se už nedožila. Zemřela v roce 1814, půl roku před jeho porážkou u Waterloo. Bylo jí dvaašedesát let…

Pětačtyřicetimetrový koráb si vzhledem k hodnotě svého nákladu vysloužil přezdívku „svatý grál mezi vraky“. A jde o přiléhavé označení: Cenu pokladu tvořeného především smaragdy a 11 miliony zlatých a stříbrných mincí vyčíslili odborníci v přepočtu až na 374 miliard korun. Loď se potopila roku 1708 během válek o španělské dědictví, poté co explodovaly zásobníky střelného prachu při útoku anglické flotily. Z necelých 600 mužů na palubě se zachránilo pouhých 11 a spolu s posádkou šel ke dnu také náklad, který Španělé převáželi z amerických kolonií do Evropy. Hodnota shromážděných cenností údajně až trojnásobně převyšovala tehdejší roční příjem královské pokladnice a měly posloužit k financování probíhající války. Do cíle však nikdy nedorazily.

Uplynulo 274 let, načež v roce 1982 americká soukromá společnost Sea Search Armada (SSA) lokalizovala vrak nedaleko poloostrova Barú na severu Kolumbie. Nález vyvolal senzaci, ale radost objevitelů záhy zkalilo vyjádření kolumbijské vlády: Nejenže Američanům nepovolila náklad vyzvednout, ale navíc si nárokovala 95 % jeho hodnoty místo původně domluvené poloviny. SSA, jež do výzkumu investovala na deset milionů dolarů, se odmítla vzdát a rozhodla se bránit soudní cestou. 

Staronový objev

Právní tahanice trvaly 25 let. V roce 2007 pak kolumbijský soud nároky společnosti zamítl a stejný osud čekal prospektory u amerického soudu ve Washingtonu, který žalobu smetl v roce 2011. O čtyři roky později rozvířil hladinu událostí prezident Juan Manuel Santos, když potvrdil znovuobjevení vraku, tentokrát kolumbijským námořnictvem ve spolupráci s americkou Woods Hole Oceanographic Instituion (WHOI). Volba na ni nepadla náhodou: Organizace má s pátráním v hlubinách bohaté zkušenosti a například v roce 2011 našla na dně Atlantiku černé skříňky ze zříceného letadla Air France. Využila přitom autonomně řízeného robota Remus 6000 schopného operovat až v hloubce šesti kilometrů, který se potom dostal ke slovu i v případě galeony San José. 

Sonarové snímky z robotického plavidla odhalily pozůstatky třístěžňové lodi zhruba 950 m pod hladinou. „Vrak částečně pokrývaly sedimenty, přesto jsme dokázali na obrazovkách rozeznat detaily. Rozlišení bylo natolik dobré, že jsme rozpoznali dekorativní gravírování na dělech,“ uvedl tehdy inženýr WHOI a šéf expedice Mike Purcell. Veřejnost se však o staronovém objevu dozvěděla až o necelý měsíc později: Počátkem prosince 2015 o něm na Twitteru nadšeně informoval prezident Santos.

Loď  jako státní tajemství

Další kapitola již tak dost komplikovaného příběhu se začala psát letos, bezmála po sedmi letech. Když kolumbijské úřady v červnu zveřejnily nové fotografie galeony, opět se rozvířila debata, kdo si může nárokovat její dědictví. Snímky ukazují i dosud neznámé předměty, tudíž je zřejmé, že poklad ze San José bude ještě cennější, než se původně myslelo. Záběry odhalily mimo jiné neporušený čínský porcelán z dynastie Ming, zlaté slitky pro výrobu mincí, meče nebo bronzová děla z roku 1655. Podle delfínů vyražených na jejich hlavních historici usuzují, že byla vyrobena přímo pro San José, nejspíš v Seville a Cádizu. 

Současný kolumbijský prezident Iván Duque navíc na červnové tiskové konferenci oznámil, že se při mapování dna náhodou podařilo nedaleko San José objevit i vraky dvou menších lodí, jež se potopily zřejmě kolem roku 1800, tedy v době kolumbijské války za nezávislost na Španělsku. Přesné místo posledního odpočinku ostře sledované galeony však Duque novinářům nesdělil. Zůstává tak státním tajemstvím a není divu: Nárok na podvodní bohatství si totiž od zmíněného prvního objevu před čtyřiceti lety dělají přinejmenším tři strany. 

Porcování kořisti

V roce 2015 Santos veřejně prohlásil, že je galeona majetkem všech Kolumbijců. Odvážné tvrzení patrně pramenilo z faktu, že oblast poblíž přístavu Cartagena de Indias náleží ke kolumbijským výsostným vodám. Plavidlo nicméně postavili Španělé, a mají tak ve sporu co říct ještě po třech stoletích. „Jde o státní válečnou loď, nikoliv soukromou. Proto patří státu, pod jehož vlajkou plula,“ nechal se v témže roce slyšet José García-Margallo, španělský ministr zahraničí. Kolumbijci však již o dva roky dřív galeonu oficiálně prohlásili za národní kulturní a historické dědictví. 

Jako další hráč se do sporu opět vložili zástupci firmy Sea Search Armada. Na část pokladu by měli mít nárok coby jeho nálezci, kolumbijský prezident však argumentuje, že státní námořnictvo loď lokalizovalo jinde než na souřadnicích identifikovaných Američany. A navíc je tu ještě jeden úhel pohledu: Náklad sice shromáždili španělští dobyvatelé, ale šlo o kořist odcizenou jihoamerickým domorodcům. Cenné kovy včetně zlata a stříbra, jež plánovali dále zpracovat, pocházely mimo jiné z oblasti obývané kmenem Qhara Qhara v dnešní Bolívii. Jeho představitelé se proto rovněž ozvali s požadavkem na svůj podíl, ovšem podle právníků zůstávají jejich naděje na úspěch mizivé. 

Šance pro lovce pokladů

Otázka, kdy se cennosti dostanou na denní světlo, tak dosud čeká na odpověď. Duqueho předchůdce sice před sedmi lety vyhlásil výběrové řízení na firmu, jež by vyzvednutí vraku zajistila, ale současná hlava státu podmínky tendru přehodnotila a nakonec zakázku pozastavila – mimo jiné prý i z obavy, že by mohl arbitrážní soud přiřknout náklad někomu jinému než Kolumbii.

TIP: Vykradené poklady Titanicu: Kam mizí vzácné předměty z potopené lodi?

Historikové a další odborníci se mezitím shodují, že by se mělo přihlížet spíš k historické hodnotě pokladu než k té finanční. Artefakty nalezené na dně moře slouží jako časová kapsle a mohou poskytnout jedinečné svědectví o době svého vzniku. Experti proto apelují, aby se s nimi zacházelo podle přísných standardů a aby se dočkaly náležité péče. V tom se koneckonců shodnou s kolumbijskými úřady, které už v roce 2015 veřejnost ujišťovaly, že po vyzvednutí náklad zamíří do nově vybudovaného muzea v Cartageně. Vzhledem k jeho nedozírné ceně pak vláda kolem naleziště umístila hlídky, jež mají odradit případné lovce pokladů. 

Doživotní záruka představuje velmi nebezpečný slib – obzvlášť ve Spojených státech, kde se kvůli jeho nedodržení lze dostat až před soud. A přesně to potkalo firmu Bass Pro, jež kdysi nabízela netradiční garanci na své vlněné výrobky. „Bude to poslední pár ponožek, které si koupíte!“ hlásala tehdy reklama, která nejmenovaného Američana přiměla ke koupi.

Doživotní ponožky

V následujících letech vždy proděravělé a obnošené ponožky vracel, načež dostával nové. Loni se však nařízení společnosti změnilo a čerstvý pár už neměl doživotní, nýbrž pouze šedesátidenní garanci. Nespokojený spořivý majitel tedy na Bass Pro podal žalobu.

V sázce není jen reputace outdoorové firmy ale i pořádný balík peněz – právníci, kteří muže zastupují, požadují za klamavou reklamu odškodné ve výši 5 milionů dolarů.

TIP: Příliš pevné objetí: Číňanka zažalovala kolegu, který jí objetím zlomil tři žebra

Podle Teda Franka, experta na skupinové žaloby, není soudní pře bez šance na úspěch a dokládá to příklady rozsudků týkajících se „doživotních záruk“ z dřívějška. Pro firmu Bass Pro tak podle něj bude výrazně levnější, když smíří s tím, že bude poškozeného muže zásobovat novými ponožkami v ceně 12 dolarů do konce života. 

V Německu generálové mezi válkami pracovali na doktríně manévrového boje založené na vysoké mobilitě. Kromě tanků a kolových vozidel do tohoto konceptu spadaly i motorky a v roce 1938 spatřil světlo světa model R75 firmy BMW. Šlo o vůbec první německý motocykl navržený specificky pro potřeby armády a jako takový disponoval nejen závěsem pro sajdkáru, ale také převodem pro pohon jejího kola. Nabízel tak vysokou mobilitu a rychlost a v pozdějších letech se mnoho konstruktérů snažilo úspěch tohoto stroje napodobit.

Během druhé světové války tvořily R75 společně s motorkami Zündapp KS 750 důležitou součást německých ozbrojených sil. Na frontě sloužily zejména v řadách průzkumných praporů, kde obvykle cestovaly s tříčlennou osádkou a postranním vozíkem osazeným kulometem MG 34. BMW a zündappy sedlalo i polní četnictvo plnící širokou škálu úkolů v zázemí, od strážní služby přes řízení dopravy až po zatýkání dezertérů. Velmi podobného využití se motorky se sajdkárou dočkaly i ve Velké Británii; například v roce 1940 byli průzkumníci na motorkách prvními příslušníky britského expedičního sboru, kteří vjeli na belgickou půdu a během bitvy o Francii sloužili v průzkumných a strážních rolích.

Rudoarmějci na harlejích

Oproti tomu v US Army se postranní vozíky příliš nerozšířily. Důvodem bylo masové zavádění lehkých čtyřkolových džípů Bantam a Willys, jež dokázaly plnit úkoly motorek se sajdkárou výrazně lépe. Nejrozšířenější americký armádní motocykl Harley WLA se proto používal primárně pro průzkum, eskortu konvojů v zázemí či kurýrní službu. Velmi známými se americké motorky staly v řadách vojenské policie.

Na východní frontě se motocykly nedočkaly tak širokého nasazení jako v západní Evropě. Na vině byla především málo rozvinutá infrastruktura s nedostatkem zpevněných cest. Po většinu roku pak mobilitu kolových vozidel snižovaly povětrnostní podmínky, ať už šlo o bláto v podzimních a jarních měsících, nebo hluboký sníh během krutých ruských zim. I přesto si motorky našly cestu i do řad Rudé armády, kde sloužily u samostatných průzkumných oddílů. Mezi jejich úkoly patřilo kromě běžného průzkumu i zajišťování křídel postupujících divizí a v některých případech i rychlé nájezdy.

Stejně jako Britové a Němci také Sověti využívali stroje se sajdkárami vyzbrojené kulomety. Malý počet motorek dokonce sloužil i jako nosiče 82mm minometů. Co do typů pak rudoarmějci vedle domácích M-72 a VZA spoléhali především na americké Harley-Davidson a Indian.

Zdaleka nejméně se pak motocykly dostaly ke slovu v Pacifiku, kde boje probíhaly primárně v husté džungli či na ostrovech. Armáda císařského Japonska tak motorky nasadila pouze na čínském válčišti a na domácí půdě. Nejrozšířenějším modelem se stal Typ 97 neboli kopie amerického typu Harley-Davidson Road King.

Skútry pro výsadkáře

Samostatnou kapitolu vývoje vojenských motocyklů představují výsadkové motorky. Ve Velké Británii šlo o malé skládací Excelsior Welbike a Villiers Junior Deluxe, které původně vznikly pro potřeby agentů SOE. Motocykly by se v praxi shazovaly ve speciálních pouzdrech z letadel společně s agenty, kteří by se následně s jejich pomocí přepravili na místo setkání s místními kontakty. Špičky SOE nakonec skútry odmítly, své uživatele si ale tyto malé stroje našly. Jejich vlastnosti je činily ideálními pro britské výsadkáře, kteří je nasadili v Normandii i během operace Market Garden.

Na stejném konceptu již před válkou pracovali i konstruktéři v Itálii, kde v roce 1936 továrna Volugrafo navrhla výsadkový skútr Aermoto 125. Ten vážil 51 kg a měl tvořit výbavu vojáků Osy během plánované invaze na Maltu. K té ale nikdy nedošlo a počet vyrobených kusů se tak zastavil na dvou tisících. Výsadkáři je používali až do italské kapitulace v září 1943, po níž mnoho strojů zabavili Němci. Ti je zařadili do výzbroje oddílů padákových myslivců rozmístěných u jaderského pobřeží.

Prostředek pro partyzány

Konec války znamenal z velké části i konec vojenských motocyklů ve výše uvedených rolích. Pro průzkum, strážní službu a manévrové operace byly výrazně vhodnější moderní obrněné automobily a později i bojová vozidla pěchoty. Do důchodu měly zamířit i motospojky – pokroky v elektronice dodaly armádám možnost spolehlivě komunikovat i na větší vzdálenosti a odvážných mužů ženoucích se na frontu s depešemi v brašně tak jednoduše nebylo třeba.

Asymetrické konflikty, jeden z plodů studené války, ale nečekaně vdechly armádním motocyklům druhý život. Během angažmá v Afghánistánu se sovětští vojáci setkali s mudžahedíny využívajícími běžné civilní motorky k rychlým nájezdům ve stylu „zaútoč a zmiz“. Pro guerillovou válku představovaly motocykly obzvláště hodnotný prostředek – byly lehké, vyžadovaly jen minimální logistické zajištění, samy o sobě nevzbuzovaly podezření. Umožňovaly tak partyzánům provádět nenápadný průzkum, skrytě přepravovat zbraně a výbušniny a pronásledovatelům následně unikat terénem nesjízdným pro vícestopá vozidla. 

Ve službách speciálů

Ze stejných důvodů si motocykly získaly pozornost i příslušníků speciálních jednotek, které žádaly skladný a lehký transportní prostředek zvyšující mobilitu týmů zvláštního určení. Za války v Perském zálivu (1991) tak britské jednotky SAS či americké oddíly Delta Force brázdily poušť na terénních motocyklech při dálkových patrolách majících za cíl zneškodnit irácké balistické střely SCUD. Během druhé války v Afghánistánu pak koaliční síly nasadily motorky jako odpověď na stejné nájezdy partyzánů, jež svého času trápily Sověty.

Na stránky novin se v tomto ohledu dostaly zejména litevské speciální jednotky, které vyměnily svá obrněná vozidla za výkonné typy Yamaha a KTM, v jejichž sedle dokázali efektivně pronásledovat motorkáře Tálibánu. Ani tehdy ovšem neměli západní vojáci vyhráno – ačkoliv tálibánci obvykle sedlali staré a nepříliš udržované stroje, jejich perfektní znalost prostředí jim umožňovala využívat terén daleko lépe než Litevcům obtěžkaným výstrojí a dalším vybavením.

TIP: Nasazení motocyklů v 1. světové válce: Do boje na mašině o dvou kolech

V závěru 20. století pak obdržely vojenské motorky svého důstojného nástupce v podobě moderních čtyřkolek, označovaných rovněž zkratkou ATV (All-Terrain Vehicle, doslova „vozidlo do každého terénu“). Čtyřkolky nabízejí prakticky stejné výhody jako motocykly, dvojstopá koncepce jim ale dává výrazně lepší stabilitu. Nárůst rozměrů a hmotnosti pak kompenzuje schopnost převážet větší náklady, zatímco u některých větších typů je možné dokonce i využít vlečné vozíky – to vše při zachování mobility a možnosti ATV shazovat z letadel.

Nepřilnavé hrnce a pánve pokryté teflonem postupně během používání a mytí ztrácejí svůj povlak, což může být problém při přípravě pokrmů. Teflon přitom patří mezi termoplasty (přestože má i některé vlastnosti reaktoplastů, dříve označovaných jako termosety) a mikročástice plastů pronikají ve stále větší míře do všech částí životního prostředí, lidská těla nevyjímaje. Nový výzkum australských vědců se pokusil změřit, jak velké množství se z teflonového nádobí vlastně uvolňuje. Badatelé se zaměřili na mikroplasty (částice menší než 5 milimetrů) a nanoplasty (částice milionkrát menší). Jejich závěry nejsou příliš povzbudivé.

Tisíce a miliony částic

Během výzkumu, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis Science of The Total Environment, vědci využili pokročilé zobrazování Ramanovou spektroskopií ke studiu částic na povrchu teflonu. Teflonové nádobí rozřezali na malé kousky a následně simulovali vliv vaření a používání různých materiálů na tvorbu částic plastu.

Ukázalo se, že z jedné malé prasklinky a povrchu teflonové pánve se může uvolnit přes 9 tisíc částic plastu. Poškozený povrch celé pánve může podle badatelů uvolnit až 2,3 milionů částic teflonu během 30 sekund vaření. Teflon, čili polytetrafluorethylen (PTFE), přitom patří k perfluorovaným a polyfluorovaným látkám PFAS, takzvaným „věčným chemikáliím“, které jsou velmi odolné vůči rozkladu.

Látky PFAS, jsou považovány za přinejmenším problematické, pokud jde o jejich dopady na zdraví. „Vzhledem k obavám, které se týkají věčných chemikálií PFAS, mohou mikro a nanočástice teflonu v jídle představovat potenciální zdravotní problém,“ varuje Cheng Fang, materiálový vědec z australské University of Newcastle.

TIP: Jediný šálek čaje může obsahovat miliardy částic mikroplastů

Zatím není úplně jasné, jak reálné riziko vlastně nepatrné částice teflonu představují. Vědci proto vyzývají k dalšímu výzkumu kontaminace těmito částicemi při vaření a jejich vlivu na lidské zdraví. Ve hře je celá řada možností. Starší teflonové pánve například mohou být po uplynutí určité doby více rizikové, anebo naopak odolnější vůči tvorbě mikro a nanočástic kvůli opotřebení povrchu vařením a mytím. „Závěry studie jsou každopádně důrazným varováním, abychom byli opatrní při výběru a používání kuchyňského náčiní a vyhnuli se tak zbytečné kontaminaci potravin," říká Youhong Tang, strojní a materiálový inženýr z australské Flindersovy university, který se na výzkumu podílel.

Objekt známý jako Arp 248 nebo též „Wild's Triplet“ představuje pozoruhodnou trojici navzájem interagujících malých spirálních galaxií. Nacházejí se v souhvězdí Panny, ve vzdálenosti asi 200 milionů světelných let. 

Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno zachytil galaxie skupiny Arp 248 na novém snímku. Vyjímají se na něm dvě galaxie zmíněného tria, mezi nimiž se táhne nápadný proud hmoty. Jde o takzvaný slapový ohon (anglicky tidal tail), který tvoří hvězdy a mezihvězdný prach s plynem. Struktury tohoto typu tvarují slapové síly, vznikající v důsledku gravitačních sil, v tomto případě působících mezi galaxiemi.

Slapové ohony splývajících galaxií

Slapové ohony obvykle tvoří materiál vnějších částí galaktických disků splývajících galaxií. Bývají v nich patrné modře zařící oblasti tvorby nových hvězd. Splývání galaxií přitom není ve vesmíru žádnou vzácností. Odborníci odhadují, že v současné době splývá s jinými galaxiemi asi jedna čtvrtina všech galaxií. Ještě více jich na sebe navzájem intenzivně působí gravitací.

TIP: Hubbleův dalekohled zachytil dvojici galaxií v osudovém objetí

Vhodným příkladem je i naše Mléčná dráha. Astronomové mají celou řadu důkazů o tom, že Mléčná dráha nejen v minulosti „pozřela“ řadu galaxií, ale že také v dnešní době pohlcuje kosmický plyn, prach a dokonce i hvězdy například z obou Magellanových mračen nebo z Trpasličí eliptické galaxie ve Střelci. 

První místo, kde se o Meluzíně začalo mluvit, leží v širých stepích východní Evropy. Podle pověstí se prý jednalo o bělostnou manželku boha větru.

Kdo to pláče?

Vichr byl ovšem velice náladový a jeho soucitná paní proto často naříkala a oplakávala vše, co zničil. Její hořekování však znamenalo i předzvěst ošklivých událostí – nemocí, hladu, živelných katastrof a nezřídka i smrti. V takových chvílích jí lidé obětovali trochu mouky nebo soli, aby ji ukonejšili.

Víla měla bohu porodit děti – větry, které přicházejí ze všech čtyř světových stran. Nejvítanějším ze synů býval bezesporu ten, jenž přilétal z jihu, protože přinášel lidem i přírodě životodárnou vláhu. Naopak mnoho obav budil studený řezavý severák, nevlídný posel krutých mrazů.

Vzdálená příbuzná

To druhá jmenovkyně slovanské víly byla nefalšovanou francouzskou dámou, ale pouze od pasu nahoru. Po své nelidské matce totiž zdědila vlastnost, jež se později ukázala jako prokletí. Místo nohou byla totiž obdařena rybím (nebo v některých verzích hadím) ocasem. Lidský původ jejího otce neblahý dar poněkud potlačil, takže spodní část těla byla znetvořována pouze určitý den, případně při styku s vodou.

TIP: Dobrodinec na bílém koni: Jak vznikla legenda o svatém Martinovi?

To ovšem nezabránilo tragédii, na níž se podepsala všetečnost a žárlivost jejího muže, jímž měl být dle legendy rytíř z hradu Lusignan. Ten dal své nevěstě ještě před svatbou důležitý slib, že se s ní nikdy nebude vídat o sobotách. Jednou ho však zvědavost přemohla, začal ji sledovat a spatřil ji při koupeli. Odhalil tak její hrůzné tajemství.

Když to milovaná žena zjistila, s nářkem vyskočila z okna a v podobě draka odletěla z hradu pryč. Z jejích potomků prý vzešli předkové mimo jiné i lucemburských hrabat, jejichž poslední příslušníci se zásadní měrou podepsali na osudech českých zemí. 

Moje babička říkávala, že když někoho bodne sršeň, je to, jako by ho kopl kůň. S potěšením přiznávám, že kůň mě dosud nikdy nekopl a určitě mi nebude líto, pokud budu tohoto zážitku do smrti ušetřen. Se sršním bodnutím jsem však už jednu zkušenost prodělal… 

Palčivý sršní „polibek“

Sršně, hrdé hmyzí samuraje, miluji odjakživa. Fascinují mě. Já jsem jim samozřejmě fuk, ale přesto mě jedna z nich uprostřed srpna bodla. Když jsme v Josefovském údolí, které je nejhlubším údolím Moravského krasu, míjeli na pěšině statný vykotlaný buk, moje fenka Taiga cvakla čelistmi a vydráždila jednu z bojovnic, která kolem sršního hnízda poletovala. Nahněvaná sršeň mi bez váhání uštědřila přes ponožku žihadlo. 

Koňskému kopanci se to (alespoň zpočátku) ani zdánlivě nepodobalo. Spíše jakoby mi nohou projel rozžhavený hřeb. Palčivá bolest mě ohromila a zbortila mé vyčtené znalosti, které mě přesvědčovaly, že sršní jed je slabší než včelí. Navíc mě ohromil fakt, že bolest ne a ne ustat. Žahanec polevil až v ledové vodě Křtinského potoka. Potěšilo mě, že noha téměř neotékala, což mě naivně ukolébalo. Čekalo mě pár kilometrů, které jsem celkem v pohodě ušel. Zato večer začal kotník povážlivě natékat a na vřelé pokožce jsem mohl vařit vejce.

Dalších šest prokulhaných dnů jsem nohu chladil a třikrát denně natíral octanovým gelem. Tady už babiččino přirovnání ke koňskému kopnutí dost sedělo. Můj obdiv měly sršně vždy, od oné srpnové neděle mají i můj bezmezný respekt. 

Predátoři a milovníci ovoce

Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých (Vespidae) v Evropě. Kromě starého kontinentu žije i v mírných oblastech Asie, ale byla zavlečena také do Ameriky, kde byla poprvé pozorována v roce 1840 ve státě New York. Po roce 2000 se objevila i v Guatemale.

Stavbou svého těla je sršeň podobná běžným vosám, je ovšem větší (18–35 mm, největší jsou plodné samice – královny) a odlišně zbarvená. Na jejím těle se střídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. Sršně si staví oválná papírová hnízda v dutinách stromů; hnízdo přitom může v průměru měřit až 80 cm. Žijí ve společenstvích, která mohou čítat až 1 700 jedinců a některé prameny uvádějí i výrazně vyšší počet exemplářů. Osazenstvo hnízda tvoří samice (královny), dělnice, samci a nedospělí jedinci. Samice a dělnice mají velmi silná kusadla a žihadla s jedem; samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí.

Sršně jsou dravým hmyzím druhem, pro své larvy loví mouchy, můry, včely, vosy, vážky, pavoukovce, cikády apod. Také oplozená královna se po probuzení z hibernace živí hmyzem, aby získala potřebné bílkoviny. Dospělé sršně se však živí převážně sladkou šťávou z ovoce a květů a vytékající mízou stromů. 

Přímé bodnutí i „pepřový sprej“

Sršně se, na rozdíl od vos, nechovají agresivně a lidí si většinou nevšímají. Jejich jed je prý poměrně slabý, což však bohužel nemohu potvrdit. Obsahuje aminy, aminokyseliny, enzymy, polypeptidy a ester acetylcholin. Část těchto látek způsobuje šok, část narušuje buněčné membrány a část má neurotoxické účinky. Při každém bodnutí vypustí sršeň 0,5 mg kapalného jedu (zatímco včela 1,7 mg), což představuje asi 0,17 mg suchého jedu. 

Jed slouží sršni především k usmrcení bránícího se hmyzu. Sršní bodnutí je bolestivější oproti bodnutí vosami, protože sršní jed obsahuje větší množství acetylcholinu – tato látka zprostředkovává přenášení vzruchů v nervové soustavě. Pro zdravého člověka však bodnutí sršní není životu nebezpečné, i když je velmi nepříjemné.

Žihadlo sršně není opatřeno zpětnými háčky jako u včel, takže jej může použít opakovaně. Rovněž dokáže vystřikovat jed do vzduchu, a to až do vzdálenosti několika desítek centimetrů. Pokud zasáhne oči, funguje jako pepřový sprej.

Vždy při smyslech

Nejostřejším smyslem sršní je zrak. Tento hmyz má k dispozici velké složené oči, které sice neumožňují vidět ostře jako člověk, zato ale dokážou zaznamenat i nepatrný pohyb. Oči pokrývají takřka celé okolí sršně v rozsahu 360 °. Frekvence nervových vzruchů přenášených do oka dosahuje 200 impulzů za sekundu (osmkrát častěji než u člověka), z čehož vyplývá i rychlost reakce. 

Sršeň vnímá barevné spektrum, které je navíc rozšířeno o ultrafialové pole. Dalším důležitým smyslem je čich. Sršeň dokáže svými receptory zachytit množství aromatických sloučenin zvaných estery (např. methyl-butyrát, butyl-acetát atd.), které jsou vylučovány zrajícím ovocem. Navíc má skvěle vyvinutý sluch i hmat, přičemž tykadla samců mají důležitou hmatovou a čichovou funkci při vyhledávání partnerky.

Kolotoč zrodu a umírání

Sršně obývají především doubravy, lužní lesy a parky, ale nevyhýbají se ani lidským obydlím, kde preferují kupříkladu tiché půdní prostoty. Mají rády louky s porosty zlatobýlu a rostlin z čeledi miříkovitých, kde loví svou kořist.

Se stavbou hnízda královna začíná nejčastěji v květnu. Vyhledá dutinu stromu a postaví první plástev ze směsi ztrouchnivělého dřeva a slin. Tento základ je přilepen pevnou stopkou k podkladu a vchod směřuje vertikálně dolů. Kolem pláství s šestibokými buňkami královna postupně staví několikavrstvý ochranný obal. Do malých buněk klade vajíčka a sama se stará o své larvy. Její dětičky jsou aktivní a škrábáním o papírovinu si vynucují krmení. První vylíhlé dělnice se objevují v červnu, ihned přebírají starost o další potomstvo a rozšiřují hnízdo.

Za letních veder se dělnice musejí v hnízdě starat o přijatelnou ventilaci. Proto přinášejí kapky vody, jimiž zvlhčí papírovinu a následně máváním křidélek zvyšují odpařování, díky čemuž klesá teplota. Pokud je stromová dutina malá pro původní hnízdo, může dojít k přesunu a stavbě na novém, optimálnějším místě.

Dělnice bedlivě hlídají vchod do hnízda. Když vylétnou nové královny a samci, hnízdo postupně zanikne. Dělnice přestanou na podzim krmit larvy, vynášejí nedozrálé plody a mrtvé larvy ven. Když teploty klesnou, umírají i dělnice.

Kasty a přísně hlídaná neplodnost

Společenstvo sršní má kastovní hierarchii. Na jejím vrcholu stojí královna (plodná samice), následuje kasta dělnic a od konce léta i mladých plodných samic (budoucích královen) a samců. Královnu je možné poznat už v larválním stadiu, její vývoj trvá déle, poněvadž musí být vykrmena do větších rozměrů. V jednom hnízdě se rodí 50–200 královen.

Larva se z vajíčka vylíhne po 5–8 dnech, 12–14 dní je krmena a poté se zakuklí. Dospělci se líhnou po dalších 13–15 dnech. Vývoj královen trvá déle (cca 37 dní po zakuklení). Dělnice v průměru žijí 16–20 dní, výjimečně i více než 40 dní.

Vajíčka neklade jen královna, ale občas i některé „revolučně laděné“ dělnice. Nežádoucí zárodky však objeví jiné dělnice a vajíčka zlikvidují. V minulosti se vědci domnívali, že nucenou neplodnost dělnic udržuje královna vylučováním feromonů, ale nejnovější výzkum prokázal, že tu jde o vlastní iniciativu dělnic. Tento systém se označuje jako „worker policing“ (kontrola dělnic) – dělnice se navzájem hlídají a kolektivně vynucují svou sterilitu, aby nedošlo k plýtvání energie a k rozpadu společenstva.

Samci neloví, po vylíhnutí bývají určitou dobu krmeni, ale nikoliv tak důkladně jako samice. V hnízdě odebírají kořist od dělnic a krmí larvy, větrají, ochlazují hnízdo a odklízejí zbytky.

Sužované a pilné sršně

V Evropě mají sršni málo přirozených nepřátel. Loví je pouze včelojed lesní, vlhy pestré a krkavcovití ptáci. Život jim však komplikují různí parazité. Mezi komenzály (neškodné příživníky) sršní patří drabčík sršní (Velleius dilatatus), který se živí odpady z hnízda a zbytky potravy.

Daleko méně přátelským parazitem je moucha očnatka žlutá (Conops quadrifasciatus), která zbarvením napodobuje sršňovité. Napadá zezadu sršně, čmeláky i vosy a při zápasu na ně naklade vajíčko s příchytkami. Vylíhlá larva se později prokouše do svého nedobrovolného hostitele a vyjídá ho, čímž postupně způsobí jeho smrt. Dalším parazitem je pestřenka sršňová (Volucella zonaria), která zpočátku žije jako komenzál pod sršním hnízdem a živí se odpadem. Na podzim však vniká do chřadnoucích hnízd a požírá larvy a kukly. 

V období vrcholné aktivity si sršně v pilnosti v ničem nezadají s pracovitostí včel. Sršní dělnice jsou aktivní až 22 hodin denně a jsou tak pochopitelně schopny létat a lovit i v noci. Dokonce jim nevadí ani mírný déšť. Obyvatelé průměrného sršního hnízda dokážou za den zkonzumovat až jeden kilogram hmyzu – much, ovádů, komárů apod. A když potřebují odpočívat, náhle upadnou do stavu naprosté strnulosti, která trvá přibližně půl minuty. Do tohoto „mikrospánku“ upadají 20krát až 25krát za den. 

Ten, ta, to?

Žádný Moravan by nikdy neřekl „ta sršeň“, ale vždy „ten sršeň“. Já jsem svou ženuškou (pravověrnou Moravankou) za „ta“ stále peskován. Slovo „sršeň“ patří v českém jazyce mezi takzvané dublety neboli dvojtvary, což v tomto případě znamená, že jsou u něj akceptovány tvary rodu mužského i ženského. Ústav pro jazyk český uvádí, že „v praxi převažuje rod mužský; jako zoologický termín se užívá rod ženský“. Správně je tedy „ta sršeň“ i „ten sršeň“. 

Obdobně může mít tvary rodu ženského nebo středního slovo káně, i když v odborných textech převažuje rod ženský – „ta káně“.

Nebezpečné příbuzné

Největším druhem sršní je sršeň mandarínská (Vespa mandarinia), která je až 10 cm dlouhá a jediným bodnutím dokáže usmrtit oslabeného člověka. Tato sršeň, která má domovinu na Dálném východě, a jež je velkou likvidátorkou včelstev, byla se zbožím zavlečena do Francie, kde bylo evidováno již přes tisíc jejích hnízd.

Francouzská včelstva rovněž drasticky likviduje sršeň asijská (Vespa velutina), která byla do země Galského kohouta zavlečena v roce 2004 v kontejneru s čínskými bonsajemi. Podle informací vědců se areál výskytu tohoto vetřelce každoročně posune o 100 km všemi směry. Zdá se, že bychom se měli asi pomalu připravovat…