Pomáhat si při poměřování krátkých vzdáleností vlastní paží je to nejsnazší řešení. Lokte a sáhy, potažmo pídě a palce, se k takovému účelu nabízejí. A kdo si nechtěl ušpinit ruce, mohl měřit třeba ve stopách. Ale snadná řešení měla samozřejmě chybičky. Ano, průměrná délka chodidla dospělého muže je 15,3 % jeho výšky. Ale každý narostl trochu odlišně, a tak se i porovnávané výsledky měření odvozené podle částí těla liší. 

Pokud do požadované míry chybí jen kousek sukna, nebo cena neodpovídá množství odměřeného zboží, obvykle z toho může být nanejvýš hádka na tržnici. Jindy ale může chybné měření skončit celonárodní katastrofou, ztrátou vlajkové lodi a promarněným bohatstvím. Nebo ne? Pořádně zapletený případ pied du rois čili královy nohy poukazuje na pozvolný vývoj standardizace měrných jednotek a poodhaluje taky jednu škodolibě zlomyslnou lež.

Pořádek

Zvyk měřit a přepočítávat délku na stopy je s námi opravdu hodně dlouho. Doložené světové prvenství nesou Číňané, ale později – nezávisle na nich – se nápad ujal i na slunném Peloponésu. Od starých Řeků to odkoukali Římané, kteří spolu s dobýváním známého světa tento příhodně mobilní měrný systém rozšířili od východu na západ impéria. Až do Anglie, kde „stopa“ zdomácněla krátce po roce 43, tedy po římské invazi. Už tehdy se ale ukazovalo, že není stopa jako stopa.

Exaktně přemýšlející Řekové totiž svou stopu chytře matematicky definovali jako zlomek, 1/600 délky stadia. Což činilo nějakých 302 milimetrů. Římany na velké počty moc neužilo, a tak jejich stopa odpovídala skutečnému otisku bosého lidského chodidla anebo nohy v sandálu. Proto se v různých městech napříč říší dalo narazit na stopy v délce 270 až 325 mm. A byly s tím jen problémy.

Zjednat náležitý pořádek, tedy provést první standardizaci a zavedení univerzálně platné měrné jednotky, se pokusil na sklonku letopočtu císař Drusus starší. Nevíme, nakolik změnu inicioval on sám, či se o to snažili jeho úředníci. Nicméně tzv. pes Drusianus, tedy Drusova stopa brzy vešla výnosem v platnost na území všech imperiálních kolonií. Měřila úctyhodných 334 milimetrů. Hodí se zmínit, že chodidlo císaře nejspíš fyzickou předlohu neposkytlo, on sám dorostl pouze do průměrné výšky.

Na velikosti záleží

Nicméně olbřímí pes Drusianus, odpovídající dnes nejspíš škrpálu č. 54, v samém centru impéria císaře o dlouho nepřežila. Římané se brzy vrátili k rozrůzněnosti a experimentům, jež nakonec po dekádách sporů vyústily ve standardizovanou pes s velikostí 295,7 mm. Tedy řekněme botou velikosti č. 47. Tato nová, civilnější míra se ale v koloniích na rozdíl od Drusovy stopy nikdy neujala. Často proto, že byla pro místní až nedůvěryhodně malá. Jak to? Šlo právě o tu velikost. 

Stranou teď nechejme narážku podle nosa poznáte kosa. Ono se to nemusí poznat jen podle nosu. Úsloví o tom, že o fyzické vybavenosti nositele vypovídá i délka jeho chodidla, je taky víc než dost. A v zemích barbarů, kde se mužnost a plodnost vysoce cenila, si spíš vyzískal náležitou pozornost císař s obří nohou. Podle stopy musel být Drusus nebývale fyzicky mohutný muž, který si – přestože byl protivníkem – rozhodně zasloužil respekt. 

Například v provincii Britannia, do níž se Římané vypravili jednapadesát let po smrti císaře Drusa, to tak rozhodně fungovalo. Pes Drusianus o délce 334 mm tu nad tou novější, měřící „jen“ 295,7 mm, dosti preferovali. Stopa, evokující představu „malého“ císaře, prostě respekt nebudila. Místní ani na moment nezapochybovali o tom, že měrná jednotka je odvozená od reálných proporcí panovníka. A větší je prostě lepší. Tahle informace si pak žila dál svým životem i poté, co sláva říše římské vyhasla. 

Odvozené králem

V roce 790 se například pokusil reformovat systém měrných jednotek  v západní Evropě Karel Veliký. I tady se pracovalo s mírami odvozenými od částí těla. A hned těla královského. Jeden sáh (toise), tedy vzdálenost měřená od konečků natažených prstů jedné ruky přes rozpažené ruce až ke konečkům prstů druhé ruky, byl rozdělen na šest stop (pieds). Stopa měřila 326,6 milimetru a Karel nenechával nikoho na pochybách, že tato pořádná královská hnáta, pied du rois, patří přímo jemu. Jenže ani reputace Karla Velikého negarantovala univerzální přijetí. 

Císař římský a král Franků a Langobardů totiž panoval za časů Velkého schizmatu, tedy v období rozdělené církve a mnoho-papežství. A vzdoropapež se nehodlal podřídit vůli trůnu, natož pak přijmout jeho míry za své. Takže stavitelé klášterů z té doby používali tzv. karolinské stopy. Ty měřily 340 mm – a ty královy tedy převyšovaly. Vyjadřovala tím církev, kdo je tu vlastně šéf? Nejednotnost mezi vladařem a papežským stolcem vedla k tomu, že lidé na tržnicích raději dál měřili ve starých římských pas, případně dávali přednost vlastním regionálním měrným systémům.

A že jich bylo. Dánský fod, španělská pé, ruské futě, stopa česká a moravská, slezská a uherská; řecký pús, švédský fot a německý fuss – měřily od 27,5 do 35 centimetrů. 

Albionský Babylon

Skutečně babylonské zmatení jazyků, respektive měr, nastalo v Anglii. K nepopulární malé římské pas a respektovanější drusiánské stopě tu měli (po invazi Keltů) také belgickou stopu. I Anglosasové si mezi 5. a 6. stoletím zavedli stopu vlastní. Věčně odbojní Velšané se pochopitelně udělali pro sebe – s vlastní stopou. A snahy ujednotit systém tím, že dojde k přeměření nohou soch, dochovaných v Británii z časů Říma, také nepadly na úrodnou půdu. Sošné výsledky se lišily.

Chaos neumenšila ani pozitivní snaha Viléma Dobyvatele. Pravidelně nechával přeměřit svou vlastní pied du rois, královskou stopu, aby vytvořil nezpochybnitelný a jednotný standard pro všechny okolo. S přibývajícími léty se ale jeho noha zmenšovala. A jeho čtvrtý syn, Jindřich I., následník trůnu? Ten byl podle pověstí na chodidle natolik lechtivý, že se raději rozhodl pro vytvoření odvozené míry, jen aby ušel zouvání a věčnému šimrání. V Anglii dokázal reformovat mnohé, ale se svými stopami neuspěl. 

K zavedení univerzální britské stopy měl dostatečnou politickou moc a vůli až Eduard I. Ten nechal vytvořit první závazné etalony pro délkové míry. Britská stopa měří 308,4 milimetru a basta. Vejde se do ní 12 palců, navíc tři stopy za sebou udávají 1 yard. Kdo by měřil jinak, riskoval, že ho pověsí. Vyřízeno. Eduard I., přezdívaný Dlouhán nebo též Kladivo na Skoty, se s tím prostě nemazal. 

Co z toho plyne? Že se v Británii na počátku 14. století, tedy v rámci daných možností, konečně měřilo jednotně. Což je věc, která zatím byla v kontinentální Evropě nenaplněným snem. A Britové – byť těch zmatků s měřením v nejrůznějších stopách nasbírali za předchozí staletí skutečně rekordní množství – jsou na své palce, stopy, yardy a míle nebývale pyšní. Natolik, že si utahují ze zmatečných měření v jiných královstvích.

Švédská potupa

Je na čase přesunout se do stockholmského přístavu dne 10. srpna roku 1628. Za osobní účasti krále Gustava II. Adolfa a jeho generality tu probíhá velká sláva. Na vlny se tu z doku spouští loď, jakou Evropa ještě neviděla. Jmenuje se Vasa a už na první pohled je pozoruhodným dílem. Válečné plavidlo se dvěma dělovými palubami, nezvykle vyvýšenou konstrukcí a bohatou výzdobou, je naprostým klenotem.

Nese nejen 145 námořníků, ale i 300 mužů ve zbrani a čtyřiašedesát kanonů. Není to jen nejmocnější loď v Baltu, ale na celém světě. Nadšení diváků se ale brzy změní ve zděšení. Poté, co se loď vzdálí na 1 300 metrů od pobřeží a vypálí oslavnou první salvu z bronzových děl, rozkymácí se, překlopí a potopí. Do hlubin s sebou navíc vezme třicítku námořníků. A také 5 % celoročního HDP švédského království, vydaného na její stavbu. Jde o naprostou katastrofu. 

Mluví se o sabotáži, o nekvalitně odvedené práci a neschopnosti stavitelů, o zbytečném spěchu krále a přehnaných modifikacích plánů lodi, jež vedly ke snížení její stability. S vlastním výkladem (a neskrývaně škodolibou radostí z toho, že jim na moři zmizela potenciální konkurence) tehdy přicházejí i Britové. Podle nich je příčina jasná: původním autorem projektu lodi byl holandský mistr Henrik Hybertsson, který plány rozkreslil v nizozemských stopách. Zatímco stavitelé a švédští dělníci loď vyhotovili ve stopách dánských. 

Nizozemská stopa má palců 11, ta dánská 12. Protože Švédové pracovali s nejednotnými mírami, vystavěli loď nevyváženou, vychýlenou, nestabilní. Odsouzenou předem k záhubě, tvrdili Britové.

Konspirace

Na spravedlivou obhajobu Švédů nutno dodat, že rozdíly mezi dánskými a nizozemskými stopami předem dobře propočítali. Netrefili to ale s konstrukčním řešením. Vysoce posazené paluby nad čáru ponoru, atypický trup lodi s nedostatečným vyvážením, opravdu vysoko posazené těžiště. Čistě z hlediska fyziky paluba nenabízela dostatečný vyrovnávací moment. Pied du rois – noha švédského krále nebo rozdílné míry z Amsterodamu či Kodaně s tím ale nic společného neměly.

TIP: Kolik váží kilo? Proč vědci nově definovali základní jednotku hmotnosti?

Britové pochopitelně na logická vysvětlení slyšet nechtěli a svou zlomyslnou verzi o zmatku v evropských měřeních a stopách směle šířili dál. Na mírách, které je vyvedly z temných a zmatečných časů, úzkostlivě lpěli dál. I v době, kdy se z Francie začal do světa prosazovat jednotný metrický systém. Konzervativní Britové si o Francouzích mysleli své a představa definované délky metru, jako jedné desetimilion­tiny poloviny délky poledníku, jim přišla příliš abstraktní. Tři stopy do jednoho yardu si dokázali představit lépe. Popravdě, budoucnost jim za pravdu nedala…

Aysén, jenž je druhým nejjižnějším z šestnácti chilských regionů, má ve španělštině poměrně dlouhý název: XI. Región Aysén del General Carlos Ibáñez del Campo. Nese jméno generála Ibáñeze del Campa, dvojnásobného prezidenta Chile, jenž úřad zastával na konci třicátých a pak znovu v padesátých letech minulého století. Protože regiony v zemi jsou označeny víceméně v posloupnosti ze severu na jih, patří Aysénu číslo jedenáct.

Stopy velkého ohně

„Teď jsou všude kolem hlavně pastviny,“ vysvětluje čtyřicátník Rodrigo, který nás veze z Balmacedy do regionálního centra, padesátitisícového městečka Coyhaique. Vzápětí dodává: „Pořád je na mnoha místech vidět ohořelé pahýly starých stromů zničených požárem. Zejména koncem devatenáctého století bylo při kolonizaci okolních území povoleno vypalovat lesy a získávat tak zemědělskou půdu, převážně pastviny. Oheň se však na mnoha místech vymkl kontrole a shořelo téměř vše, co mu stálo v cestě. I když je zdejší příroda krásná, nikdy už nebude taková, jako před příchodem usedlíků.“

Současná situace s ochranou lesů je zcela jiná než v minulosti. Za zakládání ohně v národním parku reálně hrozí vězení, v případě, že takové jednání povede ke vzniku požáru, může podle zákona jít i o pět let za mřížemi.

Pod blahočety i s vozíčkem

Projít se lesy národního parku Coyhaique, jehož vstup leží asi pět kilometrů severně od stejnojmenného města, je příjemným zážitkem. Během celého dne zde potkáte nanejvýš pár lidí, z nichž většinu tvoří domácí. Původní lesy, v nich ukrytá jezera a mokřady plné vodních rostlin a vážek, jsou nejkrásnější v jasných paprscích prosincového či lednového slunce. To navíc během patagonské léta zapadá až před desátou večer a túry si tak lze prodloužit do pozdního večera.

Blahočety v Národní rezervaci Malleco. (foto: Wikimedia Commons, Joinfante, CC BY 4.0)

„Sem, pod kopec Cerro Pinchao, chodím vždy, když nemám práci v restauraci a chci si odpočinout,“ říká Stefan, jeden z domácích, a ukazuje mi zdejší dřeviny. Nejzajímavější z nich je zřejmě blahočet chilský (Araucaria araucana) – strom, který domácí nazývají pehuén a pro domorodce z kmene Cunco, patřících k jižní skupině místních Mapučů, je posvátný. Stálezelený strom se zajímavě tvarovanými jehličkami lze považovat za žijící fosílii a vidět jej můžete jen tady na jihu Ameriky. V Evropě je jeho pěstování i jakékoliv obchodování s ním zakázáno na základě konvence CITES a v zemích unie trestáno podle zákona.

Chilané myslí i na své handicapované spoluobčany a část národního parku, včetně vyhlídky, z níž je celé Coyhaique i okolní hory vidět jako na dlani, je přístupná i po trase určené vozíčkářům. Její sklon je navíc řešen tak, že se sem dokážou dostat i bez cizí pomoci kombinací dopravy autem a na vozíku.

V kraji vulkánů

Sympatický čtyřicátník Moses, náš šofér na cestě z Coyhaique na jih, svým pasařérům rád ukáže serpentiny Cuesta del Diablo, malebný horský masiv Cerro Castillo i pahýly stromů mrtvého lesa, jenž zničila erupce vulkánu v roce 1991. Téměř dva tisíce metrů vysoký stratovulkán Hudson tehdy během tří měsíců vychrlil do ovzduší 4,3 kilometru krychlových vulkanického materiálu.

Vrstva popela v okolí dosáhla tloušťky až patnácti centimetrů, ale díky odlehlosti postiženého území se událost obešla bez obětí na životech. „My řidiči na erupci nakonec nevzpomínáme až tak ve zlém. Díky spadu popílku se povrch části cesty výrazně zlepšil a na tomto úseku můžeme dodnes jezdit až šedesátkou!“ vysvětluje.

Jezero Mramorových kaplí

Nevelké sídlo Puerto Río Tranquilo s několika pravoúhlými ulicemi leží u ústí stejnojmenné řeky do jezera Generála Carrery, které je největší v celém Chile. Ledovcové jezero o rozloze 1 850 čtverečních kilometrů protíná o několik desítek kilometrů východněji chilsko-argentinská hranice a za ní se vodní plocha nazývá Lago Buenos Aires – Argentinci evidentně nebyli ochotni přijmout pojmenování jezera po Chilanovi.

Jezero dosahuje hloubky přes půl kilometru, ale nejzajímavější jsou jeho členité břehy. Zde, na západním okraji Lago General Carrera, se nacházejí zajímavé útvary vymodelované příbojem v pobřežních skalách. Capillas de Mármol – Mramorové kaple, jak jim říkají domácí, jsou dostupné na malých člunech po hladině, přičemž do některých z nich je možné i vplout.

Rodeo na jezeře 

Až několik metrů vysoké jeskyňky a výklenky, vymodelované v pobřežních mramorech příbojem, jsou oblíbeným cílem návštěvníků této části Aysénu. „Pokud bychom je neměli, pochybuji, že by se vůbec někdo v Puerto Río Tranquilo zastavil,“ říká Fernando při tankování paliva do nádrže motoru malého člunu.

Déšť, silný vítr a vysoké vlny dodávají dopoledni na jezeře magickou atmosféru. Rychlou plavbu, během které se člun tvrdě odráží od vln, nadskakuje a smáčí vše na palubě, si Fernando evidentně užívá víc než skalní útvary, které viděl už snad tisíckrát. Přesto mu při výkladu nechybí trpělivost: spokojenost hostů je zde prvořadá. 

Cesta kam až se dá

Carretera Austral (Jižní cesta) je 1 240 kilometrů dlouhá spojnice přístavního města Puerto Montt a nejjižnějšího bodu chilského území, kam až bylo možné postavit souvislou cestu – osady Villa O'Higgins. Důležitá tepna, známá také jako Ruta 7, byla dokončena v roce 1988 a její poslední úsek, vedoucí do Villa O'Higgins, stavitelé otevřeli v roce 2000. Navzdory úctyhodné délce této komunikace žije v oblastech obsluhovaných Rutou 7 jen kolem sto tisíc obyvatel osmnáctimilionové země. Není se však čemu divit. Vždyť hustota osídlení je v Chile velmi nehomogenní a více než polovina obyvatel země žije v relativně malých regionech Metropolitana a Valparaíso. 

Mnohé části Carretera Austral mají povrch z hrubého drceného kamene a jízda po nich je adrenalinovým cestováním v obláčcích prachu. „Některé části cesty ani v budoucnu neplánujeme vyasfaltovat. Je to tak bezpečnější zejména v zimních měsících, v červenci a srpnu. Zatímco asfalt se může změnit v čistý led, drobné kamínky mají alespoň nějakou přilnavost,“ vysvětluje jeden z domácích řidičů pro přechodu horského úseku mezi osadou Puerto Cisnes a Národním parkem Queulat. 

Následek klimatických změn

Hory severní Patagonie jsou malebné, ale dokážou být zrádné i pro své obyvatele. Horské vesnice v regionech Aysén a Los Lagos jsou stále častěji ohrožovány sesuvy půdy, které podle odborníků ve velké míře způsobují klimatické změny. Jeden z nejhorších sesuvů se odehrál na konci roku 2017 ve vesnici Villa Santa Lucía. Krátce po deváté ráno 16. prosince 2017 došlo po silných deštích k masivnímu sesuvu půdy, který pohřbil velkou část vesnice i úseky hlavních silnic procházejících oblastí. 

„Zdrojová oblast sesuvu leží v horách, několik kilometrů od vesnice Santa Lucía. Část ledovce Yelcho se tam odtrhla a vzala s sebou množství sedimentu: skal i zeminy. Když sedimenty dosáhly dna široké doliny řeky Rio Burritos, pokračovaly až k vesnici a zničily její velkou část. Důvodem bylo množství srážek – až 122 milimetrů během 24 hodin – ale zejména jejich forma. Vlivem klimatických změn se stále výš posouvá izoterma s teplotou nula stupňů Celsia a ve výškách, kde by normálně sněžilo, v poslední době mnohem víc prší. Vlivem dešťů ve výškách, kde jim nedokážou čelit lesy a jiné porost, které by je zadržovaly, mohou stále častěji vznikat takové sesuvy,“ řekli pro televizi Canal 13 krátce po přírodní katastrofě Marcelo Lagos, geograf z Chilské univerzity a meteoroložka Michelle Adamová. 

„Kdyby se to všechno událo v noci, obětí mohlo být ještě víc,“ míní obyvatelé oblasti. I tak je bilance přírodní katastrofy tragická: o život přišlo osmnáct lidí. Pro komunitu, která má podle posledního sčítání lidu jen necelých sto čtyřicet obyvatel je to obrovská ztráta. 

Tvůrci pohrom i krásy

Sesuv půdy ve Villa Santa Lucía není jedinou přírodní katastrofou v oblasti za poslední roky. V květnu 2008 se po téměř deseti tisících let probudil z nečinnosti vulkán Chaitén, ležící deset kilometrů severovýchodně od stejnojmenného městečka, které v té době mělo přibližně čtyři tisíce dvě stě obyvatel. Erupce pokračovala s menší intenzitou až do listopadu 2008 a městečko i jeho okolí bylo zasaženo vrstvou sopečného popela, pyroklastickými proudy i laháry – polotekutou směsí sopečného popela a vody. 

Díky včasné evakuaci se výbuch sopky obešel bez obětí, ale v současnosti má Chaitén pouze asi třetinu stálých obyvatel oproti době před erupcí. Stopy po sopečném výbuchu jsou stále viditelné na lesních porostech v bezprostřední blízkosti sopky, na niž v současnosti vede i turistický chodník. Ohnivé hory však nejsou jen ničitelky: vulkanismu vděčí okolí Chaiténu i za nádherný pohled na jih, jemuž dominuje 2 290 metrů vysoký vrchol Corcovado. Ledovcem erodovaný, dnes již nečinný stratovulkán, je jednou z nejkrásnějších hor severní části chilské Patagonie. 

S ledovci nad hlavou 

Ledovce tvoří téměř tři procenta rozlohy Chile a až osmdesát procent jihoamerických ledovců leží právě v této zemi. Jejich bělomodré plochy spoluvytvářejí neopakovatelnou krásu zdejší přírody a jsou i důležitým zdrojem pitné vody. Podle pozorování se v posledních třech dekádách jejich tání zrychlilo a úbytek objemu ledu u většiny z nich je alarmující. Až do té míry, že někteří vědci začínají otevřeně hovořit o tom, že by snad bylo vhodné připravit se na život bez ledovců. 

Profesor geografie z Universidad de Chile v metropoli Santiago Francisco Ferrando tvrdí, že ledovce dosud přežily několik změn klimatu, ale v současnosti jsou „v módu přežívání“. 

„Ledovce mohou přežít následující století, případně století a půl. Závisí na nadmořské výšce v jaké se nacházejí, objemu ledu v nich, na jejich délce… Naším úkolem je, aby vydržely co nejdéle. Aby se země v následujících dekádách adaptovala na život bez nich,“ vyjádřil se vědec. Na budoucnost některých ledovců v Chile má částečně vliv i těžba mědi, která je jedním z důležitých motorů zdejší ekonomiky. Důvodem mohou být nejen doly samotné, ale také prach vířený nákladními auty a transportovaný větrem výš do hor. Částečky prachu na ledovci totiž mění chování slunečního záření na jeho povrchu a přispívají tak k zahřívání ledovců. 

Stezkami k Visícímu ledovci

Snad nejkrásněji stráveným dnem na severu Aysénu byla návštěva Národního parku Queulat. Přestože je spravován rangery organizace CONAF a jeho návštěva má přesná pravidla, procházka zdejšími lesy za to stojí. 

Stoupáme úzkým chodníčkem nahoru a světlo prosvítá okolní hustou vegetací. Na konci stezky se nachází nevelká terasa – Mirador Ventisquero Colgante, vyhlídka na Visící ledovec, jak Chilané nazývají jedno z nejnavštěvovanějších míst v Queulat. Právě zde nad vysokou skalní stěnou visí čelo jednoho z ledovců ledovcových polí Campo de Hielo Queulat a zároveň padá dvojice vodopádů. S rachotem se každou chvíli odtrhne kus šedobílé hmoty a mizí v hloubce. Člověk si tady v momentě může uvědomit nejen krásu přírody, ale i její sílu a vlastní bezbrannost. 

Chvála nezajímavých míst

Las Bardas je osada na cestě Ruta 7. Nad ní lze nalézt kus divoké přírody, kde nebudete rušeni vůbec nikým. V „Parku Las Bardas“ je možné se na několik hodin ztratit v hustých lesích, kde kromě vysokých stromů najdete i množství bambusů a kapradin. Zaposlouchat se do zvuku starého lesa a jen občas z jeho houštin vidět okolní zasněžené hřebeny je příjemnou směsí pulsu živé přírody a samoty v ní.

TIP: Ekvádorská zrcadla nebes: Sopečná jezera poblíž rovníku

I dnes lze nacházet a objevovat. Lidé si jaksi zvykli navštěvovat jen to, co znají z fotografií, dokumentů a průvodcovských knih. Naštěstí. Hodně tak zůstane uchováno v tichu s klamavou nálepkou „nezajímavé“. 

Globální koronavirová pandemie přinesla mnoho lidských tragédií – podle statistik WHO zemřelo v důsledku onemocnění COVID-19 na celém světě více než 6,5 milionu lidí. Trpká zkušenost ale přinesla i některá pozitiva. Dřívější studie například ukázala, že se na uzavřených fotbalových stadionech hráči méně hádali s rozhodčími a samotné střety byly kratší než dříve. Obava z šíření nákazy také do značné míry změnila způsoby stolování v Číně.

Hlavně tiše...

V Japonsku zase úřady doporučovaly omezit konverzaci na veřejných místech na minimum – méně mluvení znamenalo podle odborníků menší riziko přenosu viru. Pro některé služby šlo o dost zásadní omezení – například v japonských kadeřnictvích a holičstvích je nezávazná konverzace považována za součást služby. Jeden tokijský kadeřnický salon se rozhodl zariskovat a v reakci na nová pravidla zavedl službu „tichého střihu“ – svým zákazníkům nabízeli úpravu účesu a vousů dle jejich představ, ale bez obvyklého klábosení.

TIP: Nová éra fastfoodu: Pandemie koronaviru změnila i způsoby stravování

Dnes už nejsou tato omezení v Japonsku vyžadována, přesto zmíněný kadeřnický salon službu „tichého střihu“ s úspěchem nabízí i nyní. A o zákazníky rozhodně nemá nouzi. Podle nedávného průzkumu dává více než 70 % Japonců při návštěvě kadeřníka přednost klidu bez nutnosti zdvořilostní konverzace. Jako hlavní benefit zákazníci uvádějí vyšší míru relaxace a méně stresu. Novinku si pochvalují i někteří kadeřníci.

První světovou válku charakterizuje masivní používání dělostřelectva, které zranilo či zabilo přes dvě třetiny ze všech vyřazených vojáků, což je více než kdykoliv předtím nebo potom. Již od počátku osmnáctého století rozhodovala artilerie často o výsledku bitvy, ale podílela se pouze malým dílem na celkových ztrátách protivníka. Tento trend zvrátily až změny, které dělostřelectvo prodělalo v posledních dvou desetiletích před vypuknutím Velké války. 

Ničivé zbraně

Kromě zavedení bezdýmného střelného prachu a závěrů umožňujících rychlé nabíjení zezadu tvořilo podstatu změn zmenšování či naopak zvětšování stávajících děl. V první skupině dominuje zavedení bezzákluzových mechanismů, které umožnilo významně snížit hmotnost děl, čímž se zvýšila jejich pohyblivost v poli a šlo je nasadit těsně za první linii útoku. Zároveň vedla tato inovace k významnému navýšení jejich počtu. Druhou skupinu představuje naopak velmi těžká artilerie dopravovaná k místu nasazení po železnici, případně rozložená na několik částí skládaných dohromady až v prostoru akce.

Všechny tyto inovace vedly spolu s pozičním charakterem války k vystavení pěchoty intenzivní dlouhotrvající palbě, nesouměřitelné s jakoukoliv předchozí válkou. Například jenom za první měsíc bitvy na Sommě spotřebovaly britské baterie okolo 150 000 t munice, zatímco v průběhu třetí bitvy u Yper (31. červenec–6. listopad 1917) vypálily tři tisíce britských děl přes čtyři a půl milionu projektilů.

Střelná poranění

Tento palebný uragán zapříčinil na západní frontě asi 70 % všech ztrát v důsledku dělostřeleckého ostřelování, na východní i italské frontě šlo asi o 60 %, na jiných bojištích byl vzhledem k nižší koncentraci děl poměr menší. Živou sílu kosily především šrapnely, které se po explozi rozlétly na stovky zraňujících částic, ale obávané byly také tříštivo-trhavé projektily, bořící domy a demolující celé úseky zákopů.

Velmi mnoho zasažených vojáků zemřelo přímo na bojišti v důsledku šoku následujícího po masivní ztrátě krve. Vojáci v zákopech se velmi obávali zasypání, které kromě děsivých následků na psychiku znamenalo i poškození měkkých tkání tlakem závalu. To často vedlo k selhání ledvin, ucpaných částečkami rozdrcené tkáně. Tento typ poškození je dodnes nejčastější příčinou úmrtí obětí zemětřesení, které přežily prvotní otřes půdy.

Závod s časem

Realita poziční války, s omezenými možnostmi odsunu raněných pod trvalou palbou z blátivého bojiště do úzkých zákopů a poté na zdravotnickou etapu, zpravidla již zahlcenou raněnými, způsobovala značná prodlení, jež byla pro přežití kritická. Po prvních dvanácti hodinách bitvy na Sommě čekali britští ranění i několik dnů na definitivní ošetření a mnoho z nich v důsledku této prodlevy zemřelo. Soudobá válečná medicína považuje za horní časovou hranici šest hodin, během kterých se musí voják se závažným ranným krvácením dostat na etapu odborné pomoci. Po této lhůtě se již rozvíjejí těžké šokové změny, jež zpravidla vedou k úmrtí.

Válečná poranění často kontaminovaly nečistoty z oděvů a zejména z půdy, zvláště na dobře hnojených polích severní Francie. Poraněné plochy se stávaly ideální živnou půdou pro rozvoj infekce, která často přecházela v sepsi – bakteriální zamoření celého organismu (otrava krve), končící zpravidla fatálně. Frontoví lékaři se tomu snažili předcházet amputacemi, z dnešního pohledu zbytečně radikálními, ale v éře, jež neznala antibiotika, lze jejich rozhodování pochopit.

Výsledkem bylo velké množství invalidů, kterým odnětí končetiny zachránilo život, ale poválečné sociální systémy zbědované Evropy je zatlačily pod hranici bídy. Další obávanou komplikaci představoval tetanus, dramaticky zhoršující prognózu poranění, která se za jiných okolností mohla zahojit. 

Bojový plyn

Použití otravných plynů zakazovala haagská konvence z roku 1907, proto první nasazené prostředky měly spíše povahu dráždivých látek, které měly před vlastním útokem krátkodobě zneschopnit nepřátelské vojáky v první linii než je zcela vyřadit. Velmi brzy se však začal stírat rozdíl mezi dráždivou a otravnou látkou.

Celkem bylo v období první světové války testováno přes čtyřicet toxických substancí, z nichž potřebám bojového nasazení nejvíce vyhovovaly čtyři z nich – chlór, fosgen, difosgen a yperit. Testované potenciální zbraně se hodnotily nejenom z hlediska smrtícího efektu, ale mnoha dalších parametrů, jako doba zamoření terénu, nároky na průmyslovou výrobu a bezpečnost při manipulaci.

Smrtící premiéra

Prvním nasazeným plynem se stal chlór, který v nižších koncentracích působil podráždění sliznic, zejména spojivek a dýchacích cest, což se projevovalo pálením očí, poruchami vidění a dávivým kašlem. Ve vyšších koncentracích docházelo k těžkému poleptání výstelky dýchacích cest, při němž postižení vykašlávali množství krvavého hlenu.

Pokračování: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (2)

Při masivním zasažení chlórem se plicní sklípky plnily zánětlivou tekutinou, která jim znemožňovala plnit jejich funkci při okysličování krve. Zasažení umírali v důsledku dechového selhání za příznaků podobných utopení. Pokud přežili, hojila se poškozená plicní tkáň jizvením, které zmenšovalo její funkční kapacitu a válečným invalidům působilo trvalé dechové potíže. 

Pátrání po exoplanetách přineslo mnohá překvapení. Objevili jsme planety, o kterých jsme si původně mysleli, že ani nemohou existovat. Typickým příkladem jsou horké jupitery – plynní obři, kteří obíhají velmi blízko své mateřské hvězdy. Astronomové se až do jejich objevu domnívali, že se plynní obři mohou nacházet pouze za sněžnou čárou, tedy hranicí, za kterou se těkavé látky jako voda nacházejí ve formě ledu. Ve Sluneční soustavě tato hranice leží mezi Marsem a Jupiterem.

Postupně se ukázalo, že plynní obři s oběžnou dobou několika dnů nejen existují, ale že nejsou úplně výjimeční. Astronomové odhadují, že se tyto světy vyskytují až u jednoho procenta hvězd podobných Slunci. Tím vyvstala zajímavá otázka, která se týká osudu horkých jupiterů v závěrečné fázi života hvězdy. Hvězdy jako je Slunce se na sklonku života změní na červeného obra a velmi zvětší svůj objem. Horkých jupiterů, kteří jsou velmi blízko své hvězdě, se taková událost pochopitelně významně dotkne.

Pohlcení žhavého obra

Je zřejmé, že světy nacházející se v blízkosti své hvězdy, budou pohlceny rozpínajícím se červeným obrem. Jaké z toho ale vyplývají důsledky pro jejich mateřskou hvězdu? Na tuto otázku se pokusil zodpovědět tým odborníků, který vedl Mike Lau z australské Monashovy univerzity v Melbourne. Vědci k tomuto účelu využili pokročilé 3D simulace rozpínání červených obrů a pohlcování horkých jupiterů. Jejich výsledky, publikované v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, mimo jiné přispěly k řešení jedné astronomické záhady.

Počítačové simulace ukázaly, že horké jupitery při pohlcování červeným obrem ztrácejí většinu svého materiálu třením, když postupně klesají do nitra hvězdy. Výsledkem tohoto procesu je, že dotyčný červený obr má neobvyklé chemické složení, v podobě abnormálně vysokého obsahu lithia. Zároveň dochází k tomu, že se zrychluje jeho rotace.

TIP: Odsouzena ke krutému zániku: Planeta WASP-12b se zřítí na svou hvězdu

Právě tato otázka už nějakou dobu trápila astronomy. Nebylo totiž jasné, proč určitá frakce červených obrů rychle rotuje a jejich chemické složení vykazuje velké množství lithia. Dalším krokem by mohlo být pozorování takových událostí. „Pokud budeme mít velké štěstí, mohli bychom přímo pozorovat, jak červený obr pohlcuje plynného obra, na což nás upozorní nápadné zjasnění,“ věří doktorand a analytik Mike Lau.

Stát Colorado byl oficiálně založen k 1. srpnu 1876. Do té doby fungoval jen jako nepříliš ohraničené pásmo země, ležící kdesi na trase mezi Georgií a Kalifornií. Jeho španělsky znějící název upozorňoval na nejvýraznější rys tamní krajiny: přítomnost narudlého pískovce a železitých hornin. Tedy něčeho, co už na první pohled nebylo příslibem úrodné půdy. Plocha v horkém létě vyprahlé země se pak za tuhých zim pokrývala závějemi sněhu. Zdejší kaňony a horské masivy se cestovatelům často nepřekonatelně vzpíraly. Coloradem sice poutníci procházeli, ale zastavovat se tu natrvalo moc nechtěli. Změnilo to až zlato.

Mrzákův potok, Čisté tůně, Ralstonův potok, Zlatý kopec, Leadville. A později také osady kolem Pike's Peak, Gregory Gulch, Breckenridge a Fairplay, Idaho Spring, Denver… První šeptané názvy z mapy budoucího Colorada brzy znali osadníci z celých Států. Stačilo, že Lewis Ralston, tulák a prospektor v jedné osobě, nabral parného rána 22. června 1850 trochu říčního štěrku do své pánve a na první pokus skončil bohatší o jednu trojskou unci zlata. Oněch 31,1 gramu zlata v písku a nuggetech lze současným jazykem vyjádřit jako 50 tisíc korun za minutu práce. Objev učinil z dosud neexistujícího Colorada vyhledávanou legendu.

Zrození legendy

Proud těch, kteří sem mířili za vidinou zlatého kovu, postupně sílil. V roce 1858 už se dal oficiálně nazvat druhou zlatou horečkou. Mířili sem hlavně takzvaní osmapadesátníci – kterých bylo přes sto tisíc. Nejsnadněji dostupná naleziště v Kalifornii totiž už tou dobou vytěžili. Do Colorada se dalo dostat ze všech stran. Nikdo si ho ještě pořádně nerozparceloval. Putovali sem proto věci znalí profesionálové i naprostí amatéři, kteří s krušným životem zlatokopů neměli žádných zkušeností. 

Věděli jen, že chtějí rychle zbohatnout. Jenže dřív než jmění by mohli najít potupnou smrt hlady. Jídlo, respektive jeho absolutní nedostatek, byl jedním z hlavních aspektů, který odlišoval zlatou horečku v Kalifornii od té coloradské. Dokonce ani třeskutá zima nebyla v končinách kolem Idaho Springs – přirozeného výskytu horkých termálních pramenů – takový problém, jako nedostatečné zásobování. Země ještě nedisponovala potřebnou infrastrukturou, nefungovalo tu zemědělství. Což nevytvářelo předpoklady pro výkonnostní práce.

Námaha

O každodenním úspěchu či rovnou nebytí zlatokopů rozhodovalo, zda budou mít na pánvi nejprve pořádnou snídani než zlaté valouny. Proto se také zdejší zlatokopecká gastronomie stala tématem soustředěného odborného bádání. Svou roli sehrálo i to, že stejně jako se příliv zlatokopů na zdejší teritoria stal impulsem k založení nového státu, fragmenty jejich někdejších receptů dodnes formují místní kulinářské tradice. Profesor historie Michael Welsh z University of Northern Colorado podrobil tento jedlý fenomén důslednému rozboru. 

„Byla zapotřebí strava s vysokým obsahem škrobů a bílkovin, abyste získali dostatek energie,“ vysvětluje. To vše kvůli fyzicky náročné aktivitě, teplotním extrémům mezi létem a zimou, a – což mnozí zlatokopové zažívali vůbec poprvé – práci ve vysokých nadmořských výškách. V Coloradu jde totiž o průměrně 2 070 metrů nad mořem, takže se tu dřinou kalorie spalovaly skutečně rychle. Nasycení zlatokopů ale v prvních letech rozhodně neprobíhalo podle plánu. Na lov nebyl čas kvůli vábení zlata z potoků a řek. Navíc vstoupili do zcela jiného světa.

Vítejte v kraji slaniny!

Zdejší fauna a flóra se od té kalifornské výrazně lišila. „S tím, co znali o přírodě zlatokopečtí veteráni z Kalifornie, jste v Coloradu jednoduše nepochodili,“ říká Welsh. „A dobrá polovina zlatokopů s divočinou dosud žádný kontakt neměla. Byli to prostí obyvatelé měst.“ I když se kopáči náhodou dobrali čerstvého masa – ryb, kachen nebo zajíců – stejně moc nevěděli, co s ním dělat. Tehdejší genderové rozdělení s sebou neslo i fakt, že většina mužů neuměla vařit. Nedostávalo se jim ani kuchyňského náčiní a koření.

Jestli někdo na zlaté horečce z Colorada skutečně zbohatl, tak zkušení lovci a trapeři, kteří si za zásobování táborů a osad u řek nechali platit doslova zlatem. Že se bez jejich pomoci zlatokopové neobejdou, si uvědomili až po první nekonečné zimě, která si vybrala možná až tisíce životů nedostatečně adaptovaných kopáčů. 

Rozšířily se hororové vyprávěnky o kanibalismu, jež mohly mít vcelku pravdivý základ. Ani zavedené zásobování zvěřinou ale nevyřešilo problém s konzervací kalorických zásob. Něco málo zlatokopové odkoukali od domorodých Pueblanů, Kiowů, Arapahů a Čejenů. Univerzální stravou na příští zimní měsíce se jim stal pemikan, směs na slunci sušeného masa, bobulí, tuku a dalších přísad. Vyudit si maso na zimu? V Coloradu se prakticky nevyskytovaly větší lesní porosty. 

Ojedinělé dřeviny byly pohotově zužitkovány pro stavbu splavů, bednění a výdřevy důlních děl. Jediné, co tu divoce a všudypřítomně rostlo, byly trsy křovité rostliny Artemisia tridentata, tedy pelyňku. Dým z něj byl štiplavý a k pečení nebo uzení masa naprosto nevhodný. Proto se také oheň rozdělával a udržoval s pomocí buffalo chips, tedy sušeného bizoního trusu. Musel se ale nasbírat do zásoby, než napadl sníh. Jenže všichni chtěli těžit zlato, ne sbírat bobky. Když přišly mrazy, měly i ony cenu zlata.

Know-how

Na coloradské zlaté horečce proto brzy začali bohatnout ti, kteří „dolovali ze zlatokopů“. „Stačilo dovést do zlatokopecké osady povoz naložený palivovým nebo stavebním dřívím, kuchyňským náčiním, zásobami, a mohli se z vás stát milionáři,“ říká Welsh. Podmínky zlatokopeckých táborů také nahrávaly nečekaně rasově liberálnímu uspořádání. Z bývalých černých otroků se stali ti nejlepší táboroví kuchaři. Dobře se tu vedlo i v sousední Kalifornii neoblíbeným a opovrhovaným Číňanům. 

Afroameričané vynikali v šetrné úspornosti, s jakou dokázali kuchyňsky zužitkovat sebemenší kousek masa – od čenichu po ocas. Zavedli do kulinářské praxe například používání kostního morku, jako náhražku tuků a másla. Asiaté zase přinesli know-how na uchovávání potravin formou fermentace, univerzální nakládání čehokoliv do konzervačních nálevů a dochucování s pomocí zázvoru. Součástí jídelníčku se staly také bobule kozince (Astragalus crassicarpus), listy vojtěšky, rozmarýn, chilli-papričky a plody střemchy viržinské. Skladovaly se jako výživné džemy a kompoty.

Zlato na talíři

Za první divoká léta se na území Colorada vytěžilo kolem 200 tun zlata. Nicméně ke konci 60. let se už původní zápal vytrácel. Těžba se z říčních údolí přesouvala pod zem. A profesionálně vedené doly – s drtičkami kamenů, nádržemi pro amalgamaci a tavírnami – už dokázaly svým zaměstnancům zajistit všechny základní životní potřeby v o dost komfortnějším provedení. 

TIP: Ruský Klondike: V čem byla jiná zlatá horečka na Uralu a na Sibiři

Důlní městečka položila základy stabilnímu zasídlení, a tím dala ten nejlepší předpoklad pro vznik současného státu Colorado. A časy hladových zlatokopů si můžete na vlastní žaludek připomenout tradičními coloradskými pokrmy. Denverská omeleta se plní uzeným, slaninou a zeleninou. Tradiční dušené hovězí nazvané Son of a Gun Stew obsahuje kostky masa, kukuřice, fazolí a brambor. Vodnaté hořké pivo Coors tu vyrábějí od roku 1892. Z oněch dob pochází i pudink z rebarbory nebo topinková rybí pasta s cibulí. 

Jak informoval zpravodajský server The Guardian, středoškolská učitelka Andrea Humphreysová chtěla skupině přátel ukázat, jaká se pod mořskou hladinou v této oblasti ukrývá nedoceněná krása. „Lidé říkají, že je to tady pochmurné. Ale když máte světlo, uvidíte každou barvu duhy. Je to neuvěřitelné. Mám za sebou víc než 675 ponorů a myslím, že tohle je jedno z nejlepších potápění na světě,“ řekla.

Ovšem její skupinka se nechtěla jen kochat krásou podmořského života. Pátrala po jednom záhadami opředeném místním tvorovi – chobotnici velké. Andrea Humphreysová některou z nich občas zahlédne, jak se schovává ve svém doupěti, ale tentokrát se ihned po ponoření dočkala skupinka vzácného pohledu na chobotnici na volné vodě.

Rychle se přiblížila k jedné z potápěček a zkoumala chapadly její masku a regulátor kyslíku. Humphreysová začala jejich setkání fotit – než chobotnice obrátila pozornost k ní. Její kamera zachytila okamžik, kdy ji chobotnice na několik desítek vteřin objala.

„Chapadly klouzala po mé kameře, po rtech, a pak mě objala. Měla jsem její obří chapadla na obličeji a potápěčské masce. Pokaždé, když jsem od ní ustoupila, se ke mně znovu přiblížila. Bylo to úžasné a inspirující,“ řekla Humphreysová.

Dalších 40 minut zůstala chobotnice poblíž, zkoumala její potápěčské vybavení a obzvlášť ji zajímala kamera. „Pořád mi měnila nastavení světel na kameře a hrála si s ní,“ dodala. Po celou dobu setkání měla chobotnice temně rudou barvu, nezměnila ji do šedého odstínu, který u těchto hlavonožců signalizuje strach nebo agresi.

TIP: Pořádek ve změti končetin: Proč si chobotnice nezauzlí svá chapadla?

O chobotnicích je dávno známo, že patří mezi nejchytřejší z bezobratlých živočichů. Jsou mistry převleků a dokážou napodobit nejen barvu, ale i texturu prostředí a mořského života kolem nich. Jejich život ale také provází tragický cyklus. Chobotnice velká se dožívá až pěti let, což je déle než ostatní druhy. Ale samice se tak intenzivně starají o svá vajíčka, až je to stojí život. Matka pečuje o statisíce nakladených vajíček. Jemně přes ně žene proud vody, aby se na nich neuchytily řasy, a do péče se ponoří natolik, že se přestane krmit. Přežívá z vlastních tukových zásob, dokud neuhyne hlady.

Po stopách života a zdroji metanu nyní na Marsu pátrá rover Perseverance a lidstvo čeká na jeho zprávy. O tom, čím by mohl průzkumník přispět k vysvětlení původu biogenního plynu na rudé planetě, jsme hovořili s významným českým fyzikálním chemikem Svatoplukem Civišem z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského na Akademii věd. 

Rover Perseverance se úspěšně pohybuje po povrchu Marsu od loňského února. Jaké zásadní informace od něj očekáváte vy osobně? 

Perseverance má několik důležitých vědeckých cílů. Mezi ty, jež velmi zajímají mě osobně, patří zjištění původu marsovského metanu: Zda je chemický, či živočišný. K dalším úkolům mise se řadí identifikace prostředí, které mohlo v minulosti podporovat mikrobiální život. Kromě toho má rover pátrat po známkách možných živých forem v prostředích, o nichž se ví, že mohou zachovávat stopy života – zejména v horninách.

Význam detailního zkoumání rudé planety prostřednictvím automatických sond a robotických vozítek je obrovský. O žádné oběžnici nemáme tolik informací jako o Marsu. Co o jeho složení víme již z dřívějších misí? 

O Marsu a jeho povrchu víme už hodně. Na Zemi se podařilo nalézt meteority vykazující marsovský původ. Již v roce 1976 na rudé planetě úspěšně přistály americké sondy Viking, zatímco Pathfinder tam roku 1997 dopravil dvanáctikilové vozítko Sojourner. Následovaly rovery Spirit a Opportunity v roce 2004. Obrovské množství informací nám poskytl robot Curiosity a loni v únoru přistála na Marsu sonda Perseverance. Dosud jsme tak získali data o složení tamního povrchu, který tvoří regolit. Také víme, že na rozdíl od Země obsahuje marsovský povrch poměrně velké koncentrace chloristanů, chlorečnanů, alkalických kovů či kovů alkalických zemin včetně síry.

Co patří mezi nejdůležitější přístroje na palubě roverů zkoumajících Mars? 

Podstatnou roli v přístrojovém vybavení sond a vozítek jednoznačně hrají infračervené a hmotnostní spektrometry, schopné analyzovat jak pevný povrch Marsu, tak atmosféru. Například Curiosity používá k analýze povrchu kamerový komplex ChemCam. Jde o metodu LIBS, kdy se laserem odpaří kousíček horniny, vzdálený až sedm metrů, načež se detekuje emisní spektrum v širokém pásmu viditelného spektra. To pak slouží k identifikaci složení horniny či minerálu. Pomocí dalšího kamerového systému, takzvaného REMS, se měří vlhkost, teplota, rychlost větru a ultrafialové záření. Podstatný je spektrometr APXS, který využívá částice alfa k ozařování vzorků. Následně se díky emitovanému gama-záření určí elementární složení zkoumaného materiálu. Pro účely mineralogie a chemie slouží práškový difraktometr a fluorescenční spektrometr. 

Přístroj SAM se pak skládá z kvadru­polového hmotového spektrometru, plynového chromatografu a laditelného laser-diodového spektrometru, přičemž umožňuje analyzovat pevné organické sloučeniny nebo atmosférické plynné molekuly. Právě uvedené tři přístroje poskytují precizní diagnostiku kyslíku, oxidu uhličitého, vodní páry a metanu v marsovském ovzduší s cílem rozlišit jejich buď biologický, či geochemický původ. Tím však výčet zařízení na roveru Curiosity zdaleka nekončí.

A co všechno může pomocí svého vybavení zkoumat rover Perseverance? 

Vozítko nese mimo jiné pětadvacet kamer s vysokým rozlišením, přičemž hlavní kamera Mastcam-Z je osazena laserem pro chemický rozbor. Zajímavé je, že disponuje také dvěma mikrofony, díky nimž jsme již mohli slyšet marsovské zvuky. Mikrofony zaznamenávají i zvuky roveru při vrtání hornin, což vědcům umožní učinit závěry o tvrdosti tamního materiálu. Analýza zvukových záznamů by navíc mohla poskytnout i další nová data o atmosféře.

Perseverance nese rovněž radar Rimfax s dosahem až deset metrů pod povrch, dále přístroj pro dálkovou chemickou analýzu SuperCam či meteostanici Meda, jež bude analyzovat teplotu, tlak, vítr, vlhkost, záření, prašnost a velikost prachových částic. Důležitou roli hraje rovněž zařízení Moxie pro výrobu kyslíku, PIXL pro skenování kamenů rentgenem a ultrafialový Ramanův spektrometr pro detekci organických látek a zhodnocení obyvatelnosti planety. 

Při pozorování vesmírných objektů pátrají vědci mimo jiné po biogenních sloučeninách, jež by mohly ukazovat na přítomnost života. Již zmiňovaný metan se považuje za prvek živočišného původu, jak jej známe na Zemi. Co by mohl jeho výskyt signalizovat na Marsu?

Robot Curiosity pomocí laser-diodové, vysoce rozlišitelné spektroskopie detekoval v tamní atmosféře metan s proměnnou koncentrací během marsovských ročních období. Samozřejmě se pro astronomickou obec jedná o úžasnou informaci: Za objevem metanu by se mohl skrývat život. Velkou část celkového množství daného prvku v pozemském ovzduší produkují živé organismy, bakterie – tedy procesy, kdy se v přírodě odbourává živočišná organická hmota. Detekce metanu na Marsu by tak mohla signalizovat život ukrytý někde pod povrchem. Všichni se myslím shodneme, že nález živých forem mimo naši planetu by znamenal úžasný objev, který by si zasloužil nejvyšší uznání. 

Co dalšího by mohlo způsobovat výskyt metanu na rudé planetě? 

Odpovědět není jednoduché. Stručně řečeno může uvolňování metanu na Marsu předcházet celá řada dějů. Například regolit v kráteru Gale, kde se pohyboval rover Curiosity, by mohl být metan v určitém suchém ročním období povrchově absorbován, načež by se uvolnil za vlhčích podmínek tamního léta. Další alternativu tvoří podzemní zdroje a jejich povrchová zřídla: Pro představu se jedná o obdobné procesy jako ukládání a uvolňování metanu v arktické tundře. Jiná, již zmiňovaná varianta předpokládá existenci života – jde o schopnost určitých organismů přeměňovat organickou hmotu na metan, podobně jako to na Zemi dělají například bakterie Hydrogenobacter thermophilus a Helicobacter pylori.

Pokud by platila poslední možnost, jak obtížné je najít organické látky či stopy života na povrchu Marsu?

Experimenty zabývající se detekcí a vůbec zjistitelností přítomnosti organických látek a života se potýkají s kombinovaným působením tvrdého záření, fotochemických procesů a reaktivních látek, jako jsou peroxid vodíku, chlorečnany a chloristany na marsovském povrchu. Uvedené podmínky jsou nepřátelské pro jakékoliv organické látky a reaktivita zmíněných chemikálií v kombinaci s místními horninami znamenají pro vědu jednu velkou neznámou. Udává se, že takto nepřátelský může být povrch planety až do hloubky několika metrů. Přesto se v roce 2015 stal první organickou látkou detekovanou na Marsu chlorbenzen.

Metan se tam měří v místech přistání robotických vozítek. Vyskytuje se i v jiných oblastech planety? 

Naše informace o jeho koncentraci jsou dány polohou a časem měření roverů. Curiosity přistál šestého srpna 2012 v oblasti Aeolis Palus uvnitř kráteru Gale, na jižní polokouli těsně pod rovníkem. Na kráter padla volba zcela záměrně, neboť skýtá zvláštní, pro život specifické podmínky. Důležitou roli zde hraje i voda a její atmosférická detekce. Již víme, že je velká část vody uložena na marsovských pólech ve formě ledu, společně se suchým ledem z oxidu uhličitého.

Data z roveru Curiosity vykazují na Marsu kolísavé hodnoty metanu. Dá se tedy jeho výskyt považovat spíš za sezonní? 

Když jsme vedle sebe zobrazili koncentrace vody, oxidu uhličitého a metanu, data pro vodu jednoznačně oscilovala podle tamních ročních období – což nás vedlo k myšlence oscilace metanu generovaného fotochemickou cestou. Data, jež jsme publikovali ve stati v časopise Nature Astronomy, na popsanou závislost ukazují. Půl roku po vydání našeho článku zveřejnili zcela identický graf sezonní závislosti kolísání metanu v marsovské atmosféře i vědci z NASA a Jet Propulsion Laboratory v časopise Science, kterým jsem PDF našeho článku v Nature Astronomy přeposlal ihned po jeho otištění. Musím s povzdechem říct, že naše prognostická studie nebyla citována a američtí odborníci si objev nechali pro sebe.

Co podle vás za oscilací metanu v marsovské atmosféře stojí?

Opět nelze odpovědět snadno. Řadu let studujeme vlastnosti nanomateriálů a zaujímáme k danému výzkumu osobitý přístup – jiný, než se běžně používá. Pomocí ojedinělé techniky spektroskopie s vysokým rozlišením můžeme sledovat i molekuly s odlišným izotopickým zastoupením a podle potřeby si je „obarvovat“. Dokážeme tak vysledovat, co se s nimi během reakce děje. Díky tomu jsme například objevili, že si celá řada pevných oxidických minerálů velice rychle vyměňuje kyslík s plynným oxidem uhličitým. Podobně při ozařování těchto směsí UV zářením v prostředí minerálních kyselin, například kyseliny chlorovodíkové, která je donorem vodíku, vzniká z oxidu uhličitého metan. Zmíněnou reakci nazýváme metanogeneze.

Metanogeneze, tedy s živými organismy nesouvisející (abiotická) syntéza organických molekul, by se dala popsat jako obdoba fotosyntézy, ale bez přítomnosti živé hmoty. Jak tento proces probíhá? 

Mnoho studií ukázalo, že lze takto v kyselém vodním prostředí redukovat oxid uhličitý na metan. Jde o běžnou syntézu organických látek za určitých specifických podmínek, spojenou s fotochemickými pochody vyvolanými UV zářením Slunce. Vezmeme-li v úvahu mineralogické složení povrchu Marsu a jako dominantní atmosféru tvořenou oxidem uhličitým, mohlo se za celou jeho historii čítající čtyři a půl miliardy let vygenerovat až 1,54 krát 10¹⁴ tun metanu.

Jak velké množství oxidu uhličitého tamní atmosféra obsahuje?

Jde o hlavní atmosférický plyn rudé planety, představuje 95,3 % jejího ovzduší. Už v roce 1947 ho objevil Gerard Kuiper, když korigoval proti svitu Měsíce spektroskopický záznam záření Marsu v blízké infračervené oblasti. Po CO₂ následuje v zastoupení dusík s 2,7 %, argon s 1,6 %, kyslík s 0,13 %, oxid uhelnatý s 0,07 % a vodní pára. Podobně jako na Zemi však dochází v atmosféře k sezonním změnám, jak se planeta přibližuje ke Slunci či se od něj vzdaluje. V zimě 25–30 % atmosférického oxidu uhličitého zmrzne na pólech, zatímco v létě opět sublimuje a vrací se do ovzduší.

Pro možnost života je chemie oxidu uhličitého v atmosféře planety důležitá. Jak probíhá na Zemi a jak by mohla fungovat na Marsu? 

Redukce oxidu uhličitého se na Zemi odehrává podobně jako na Marsu, ale existují další atmosférické děje, které posunují rovnováhu zpět k CO₂. Víme, že metan se dá opět lehce spálit na molekulu oxidu uhličitého. Tím se vlastně cyklus CO₂ uzavírá. V rámci našich experimentů jsme pozorovali interakci mezi plynným oxidem uhličitým a povrchem oxidických minerálů TiO₂ (anatas, rutil), MgO, Al₂O₃ a dalších. 

Dalo by se to chápat tak, že by tím vaše teorie metanogeneze nabyla dalšího rozměru? 

Myslím, že ano. Vysvětlilo by to i ohromné množství chlorečnanů a chloristanů alkalických zemin na marsovském povrchu a nepřítomnost kyseliny chlorovodíkové v tamní atmosféře. Je zajímavé, že o její detekci se vědci pokoušeli jak pozemními technikami, tak in situ marsovskými, ale danou kyselinu se na rudé planetě dosud identifikovat nepodařilo. Teprve nedávno byla v časopise Science Advances prezentována její detekce na Marsu v koncentracích obdobných metanu. Jak je vidět, daný proces stále probíhá.

Dá se však říct, že většina kyseliny chlorovodíkové – zbylého chloru po redukci – se již přeměnila (oxidovala) do vzniklých alkalických chlorečnanů a chloristanů, které kontaminují marsovský povrch až do hloubky skoro sedmdesáti centimetrů. Informace o detekci kyseliny chlorovodíkové na rudé planetě v téměř totožných koncentracích s metanem je pro mě nesmírně potěšující a jde o další dílek zapadající do skládačky procesů, které vedou k pomyslné abiotické přeměně oxidu uhličitého na metan v marsovských podmínkách. 

Domníváte se tedy, že metanogeneze vysvětluje výskyt metanu na Marsu lépe než přítomnost života? 

Metanogeneze představuje jeden z jevů, které podle mého přesvědčení na rudé planetě probíhají. Pomocí fotochemických reakcí lze vysvětlit vznik metanu a organické hmoty jak na Marsu, tak na Saturnově měsíci Titanu. Teprve budoucí objevy lidstva ukážou, zda paralelně vedle popsaných jevů existuje ve vesmíru život. Naše teorie metanogeneze pravděpodobně nestačí k úplnému vysvětlení veškerých planetárních jevů, ale rozhodně hraje svou roli a měla by být zahrnuta do všech modelů planetární chemie.

TIP: Nová teorie: Klima dávného Marsu mohli zničit podzemní mikrobi

Významnou úlohu samozřejmě plní také na Zemi: Při pohledu zpět v čase můžeme dobře sledovat, že k redukčním procesům oxidu uhličitého skutečně muselo v prostředí naší rané planety docházet, čímž se dynamicky měnil stav její atmosféry. V důsledku toho by organická či prebiotická syntéza mnohem složitějších biogenních molekul mohla probíhat mnohem snáz a mohla sehrát důležitou roli při formování pozemského života.

U pacientů s diabetem 1. typu spouští imunitní systém útoky proti vlastním buňkám Langerhansových ostrůvků ve slinivce, které jsou zodpovědné za produkci inzulínu. Dochází tak k autoimunitnímu zánětu, jehož důsledkem je nedostatek inzulínu. Ten ovšem pacient nezbytně potřebuje k životu, kvůli udržování správné hladiny glukózy v krvi. Pacient s tímto onemocněním je obvykle odkázaný na neustálé sledování hladiny inzulínu a jeho injekční podávání.

Jednou z možností léčby diabetu 1. typu je nahrazení nefunkčních buněk Langerhansových ostrůvků buňkami od zdravého dárce. Tento postup funguje, přináší ale pacientům typické komplikace, které jsou spojené s transplantacemi – pacienti po transplantaci musí brát léky potlačující imunitu, aby jejich tělo transplantované buňky nezlikvidovalo. Tím se zase vystavují zvýšenému riziku infekcí.

Hybridní restart

Výzkumný tým amerického Stanfordu nyní přišel s novou metodou léčby tohoto nepříjemného onemocnění, která je založená na vytvoření „hybridního imunitního systému“. Ten zahrnuje buňky pacienta i buňky dárce. Léčba začíná oslabením imunity pacienta pomocí nízké dávky záření a následným podáním dvou protilátek, které zajistí likvidaci krevních kmenových buněk a T-lymfocytů. 

Po tomto dočasném vypnutí imunity pacienta dojde k transplantaci krevních kmenových buněk, které se usídlí v kostní dřeni a začnou vyrábět imunitní buňky shodné s buňkami dárce. Zároveň proběhne „restart“ původní imunity pacienta a vznikne hybridní imunitní systém. Taková imunita nezničí transplantované buňky Langerhansových ostrůvků a zároveň dokáže bojovat s infekcemi. Výzkum vědci nedávno zveřejnili v recenzovaném odborném magazínu Cell Reports.

TIP: Umělá slinivka mění život dětem s diabetem 1. typu

Seung Kim a jeho kolegové popsaný postup úspěšně vyzkoušeli na diabetických laboratorních myších. Ukázalo se, že si myši s hybridním imunitním systémem udržely správnou hladinu glukózy během celého experimentu, který trval 100 dní. Zároveň nedošlo k žádným útokům imunity na transplantované buňky a imunita fungovala jako u zdravých myší.

„Je to vzrušující z řady důvodů,“ říká profesor vývojové biologie Seung Kim. „Pokud budou úspěšné i testy na lidech, mohlo by to pacientům ušetřit celoživotní trápení s diabetem. Podobný postup by navíc mohl fungovat i u dalších typů transplantací.“

Úspěch modelů PP (Polizei Pistole) a PPK (Polizei Pistole Kriminalmodell) a poptávka po nové armádní pistoli motivovaly firmu Walther k zahájení vývojových prací. Její prototypy nesly souhrnné označení MP (Militärpistole, vojenská pistole) a vznikly na počátku 30. let. Všechny jsou zařízené na náboj 9 mm Luger a mají zásobník na osm ran. Zprvu se jednalo jen o příslušně zvětšené pistole Walther PP a konstruktéři na nich prověřovali funkci závěru bez uzamčení a závěru s odpruženou hlavní. Pistole měly stejně jako modely PP a PPK dvojčinné bicí ústrojí s vnějším kohoutem. Tato cesta však kýžený výsledek nepřinesla.

Na následujících pokusných modelech prověřovalo vývojové oddělení firmy Walther spolehlivý a výrobně jednoduchý systém uzamčení závěru. V letech 1935–37 probíhal paralelně vývoj pistole AP (Armeepistole, armádní pistole), na niž navázal model HP, který je přímým předchůdcem pistole P.38.

V létě roku 1939 byla ještě na provizorním výrobním zařízení zahájena sériová výroba modelu HP a pistole zaznamenala první komerční úspěch: 1 500 kusů bylo vyvezeno do Švédska. V letech 1940–41 vznikly pistole s tělem z duralu. Kromě obvyklých pistolí v ráži 9 mm Luger byly vyrobeny pistole v rážích .22 LR, .38 Super a .45 ACP. Označení model HP zůstalo civilním pistolím, jichž v letech 1941–45 firma Walther vyrobila okolo 26 000 kusů.

P.38 v ozbrojených silách třetí říše

První vzorky pistole model HP byly říšské branné moci dodány již v roce 1938. V únoru 1939 jich bylo pro vševojskové zkoušky objednáno tisíc kusů. V srpnu téhož roku byla zahájena výroba nulté série, která probíhala částečně v provizorních podmínkách, neboť výrobní linka byla dokončena až koncem roku 1939. Zkoušky proběhly úspěšně, ale jejich vyhodnocení se kvůli vypuknutí války protáhlo až do dubna roku 1940. Pistole byla 26. dubna 1940 zavedena do výzbroje pod označením P.38. Plné měsíční výrobní kapacity 10 000 kusů dosáhla firma Walther teprve na přelomu července a srpna 1940.

První armádní pistole P.38 se nepokrytě hlásily ke svému výrobci: závěr byl označen ochrannou známkou firmy Walther. Změna přišla v roce 1940, kdy bylo zavedeno kódové značení výrobců a firmě Walther byl přidělen číselný kód 480. Ještě téhož roku byl systém kódů změněn a firma dostala písmenný kód ac, který užívala až do konce války. V roce 1940 bylo rovněž zavedeno označování zbraní rokem výroby, který je vyznačen poblíž kódu výrobce. Do konce války vyrobil Walther okolo 583 000 pistolí P.38.

Od zahájení výroby pistole P.38 bylo zřejmé, že firma Walther nedokáže vyzbrojit všechny ozbrojené složky. Současně se zavedením pistole P.38 do výzbroje rozhodl armádní výzbrojní úřad (Heereswaff enamt), že do její výroby budou zapojeny i další firmy. 

Výroba v Hrádku nad Nisou

Druhým výrobcem se stala firma Spreewerk GmbH. Výroba kompletních pistolí probíhala v pobočce v Hrádku nad Nisou, v bývalé textilce Cosmanos. Příprava výroby probíhala již od konce roku 1940, vlastní výroba byla zahájena na jaře roku 1942 a první kusy byly smontovány v červnu téhož roku. Mnohdy bývá závod Spreewerk ve výčtu výrobců uváděn až jako třetí v pořadí.

Skutečností však zůstává, že výrobu pistolí P.38 zvládl dříve než Mauser. Většina zaměstnanců továrny se rekrutovala z nuceně nasazených a značná část dělníků pocházela z protektorátu. Nejen že se nejednalo o odborníky, ale často nebyli ani vyučení v některém z technických oborů, což se silně podepsalo na kvalitě produkce. Ta se nikdy nevyrovnala kvalitě výrobků zavedených zbrojovek Walther a Mauser.

Pistole Walther P.38 z továrny Spreewerk GmbH. (foto: Wikimedia Commons, Askild Antonsen, CC BY 2.0)

Firma Spreewerk dodávala pistole výhradně pro potřeby Wehrmachtu. Po celou dobu války měl Spreewerk přidělen krycí kód cyq. Otisky cvq jsou raženy poškozenou raznicí. Charakteristickým znakem hrádeckých pistolí je absence roku výroby. Hrádecký Spreewerk pracoval pro říši až do konce války a byl posledním dodavatelem pistolí P.38 pro Wehrmacht. Celkem jich bylo v Hrádku vyrobeno okolo 286 000 kusů.

Mauser, FN a ČZ

Firma Mauser v Oberndorfu byla třetím výrobcem pistolí P.38, které v jejím výrobním programu nahradily zastaralé P.08. Na sklonku roku 1940 byla firmě Mauser dodána výkresová dokumentace a speciální nářadí. Výroba dílů pistolí se rozbíhala od jara 1942 a do konce téhož roku Wehrmacht převzal 700 kusů této zbraně. Firma Mauser, která dodávala pistole výhradně pro Wehrmacht a policii, měla přidělen krycí kód byf a od přelomu let 1944–45 pak SVW. V obou případech byl krycí kód doplněn rokem výroby.

Walther P.38 vyrobený firmou Mauser. (foto: Wikimedia Commons, Bruce C. Cooper, CC BY-SA 4.0)

Do konce války vyrobila firma Mauser okolo 323 000 pistolí. Dne 20. dubna 1945 byly její výrobní linky obsazeny Francouzi a výroba pistolí pokračovala v jejich režii až do května roku 1946. Do tohoto data bylo vyrobeno asi 70 000 pistolí. Kromě dvou zmíněných zbrojovek dodávajících kompletní pistole byly výrobou dílů pověřeny další závody. Po obsazení Belgie v květnu roku 1940 padly do rukou německých ozbrojených sil tovární objekty zbrojovky Fabrique Nationale d‘Armes de Guerre (FN) v Lutychu. 

Na podzim roku 1943 zahájila FN výrobu těl, závěrů a závor pistolí P.38. Jelikož si díly v Belgii objednala firma Walther, jsou závěry označeny krycím kódem ac. O tom, že by se v FN plánovala výroba kompletů, neexistuje žádný doklad. Firma Walther přenechala z neznámých důvodů část dodaných dílů ostatním dvěma výrobcům: firmám Spree-werk a Mauser.

Výroba dílů P.38 v FN byla ukončena ještě před zahájením evakuace závodu počátkem května 1944. Celkem bylo v Belgii vyrobeno okolo 10 000 závěrů a 12 000 těl pistolí P.38. V dubnu 1943 zahájila firma Walther jednání s Českou zbrojovkou ohledně výroby těl a hlavní P.38. V červenci 1943 byla dohodnuta výroba 7 500  kusů hlavní měsíčně. Do konce války bylo dodáno 31 010 hlavní. Poznáme je podle kódu fnh, který byl přidělen strakonické zbrojovce a který je vyražen na spodní straně bloku hlavně. Jiné součásti pro pistole P.38 zbrojovka nevyráběla.

Neopomenutelnou součástí každé samonabíjecí zbraně je zásobník. Jejich výroba byla zavedena v První severočeské továrně na kovové zboží (Erste Nordböhmische Metallwarenfabrik) v Dolní Poustevně. Továrna patřila Adolfu Rösslerovi, který zde již před první světovou válkou vyráběl kovové lisované nádobí. Strojní vybavení vyhovovalo a zbrojní výroba byla snem každého fabrikanta. Zásobníky jsou značené kódem jvd, který byl firmě přidělen v září roku 1941.

Pohrobci slavné pistole

Příběh P.38 však rokem 1945 nekončí. V roce 1946 proběhla v České zbrojovce montáž 3 000 pistolí, určených pro československou armádu. Byly sestaveny z dílů nejrůznějšího původu. Patřily k nim díly z hrádeckého Spreewerku, náhradní díly po německých zbrojířích a použitelné díly z poškozených pistolí.

TIP: Tokarev TT-33: Legendární služební pistole

Firma Walther po válce přesídlila do Ulmu nad Dunajem a v roce 1957 znovu zavedla výrobu P.38. Ta prošla omlazovací kúrou a její ocelové tělo bylo nahrazeno tělem z duralu. Pistole byla zavedena do výzbroje Bundeswehru a dostala označení P 1. Její výroba definitivně skončila v roce 1992. Pistole P.38 znamenala mezník ve vývoji armádních pistolí a dodnes je vítanou ozdobou každé sbírky.