Psi jsou častými a oblíbenými společníky v domácnostech a soužití s nimi přináší celou řadu výhod, od prostého potěšení a zábavy až po přínos pro lidské zdraví. V nejednom případě je pes blízkým společníkem na celý život. Bohužel je to ale obvykle celý psí život, protože psi žijí mnohem kratší dobu než lidé.

Americký startup Loyal se sídlem v San Franciscu to chce alespoň do jisté míry změnit. Vyvíjejí přípravky pro psy, které by jim měly o něco prodloužit život. Pokud se ukáže, že taková léčba opravdu funguje, mohl by to být zajímavý impulz nebo alespoň inspirace i pro odborníky, kteří pracují na terapiích ovlivňujících stárnutí u lidí. 

Terapie proti stárnutí

Loyal zahájil vývoj teprve nedávno a nemohou se tak pochlubit žádnými převratnými klinickými výsledky. V současnosti pracují na minimálně dvou produktech, které představují různé přístupy k „terapii proti stárnutí“ psů. Program LOY-001 zahrnuje produkt, který by měl být určen pro větší psy. Ti totiž obvykle žijí podstatně kratší dobu než malá plemena. Přípravek by užívali jednou za 3 až 6 měsíců.

Druhý preparát, vyvíjený v rámci programu LOY-002, by měl zajišťovat zdraví a dobrou kondici u stárnoucích psů, by byl podáván na denní bázi. Vývoj obou zmíněných produktů se nachází v pilotní fázi. Pokud vše poběží podle plánu, měly by být zmíěné produkty na trhu v roce 2026, respektive v roce 2024.

TIP: Čínský klon mimořádně úspěšného policejního psa nastupuje výcvik

Výzkum startupu Loyal se rovněž soustředí na to, jak stárnutí psů souvisí s epigenetikou, tedy s chemickými značkami v DNA, které ovlivňují aktivitu jednotlivých genů. Podle představitelů Loyalu jejich výzkum zahrnuje největší epigenetickou studii u psů, jaký kdy byla prováděna. Rozklíčování epigenetiky psů, například příčin proč žijí malá plemena déle než ta velká, by mělo podpořit vývoj zmíněných přípravků proti stárnutí psů i jejich testování.

Vznik a vývoj proslulého německého obrněnce PzKpfw VI Tiger jsme popisovali vícekrát, a proto jen shrňme, že firma Henschel na jaře 1942 se svým projektem zvítězila nad návrhem společnosti Porsche a že nový tank se dostal do sériové výroby v červenci téhož roku, aby již v září absolvoval první křest ohněm na východní frontě. Vývoj obrněnce silně ovlivnily požadavky Adolfa Hitlera, který chtěl, aby tank chránila ocel silná až 100 mm a aby obdržel kanon, jenž na 1 000 m dokáže překonat pancéřování o síle 100 mm.

Předchozí část: Zimní zápas ocelových šelem (1): Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger

Tiger za každým rohem

Specifikacím průbojnosti ale plně vyhověl až pozdější Tiger II, jelikož nesl výkonnější podobu 88mm kanonu. Tiger bezpochyby představoval impozantní vozidlo, ačkoliv je třeba zdůraznit, že konstrukčně šlo v podstatě dosud o „předválečný“ tank, jelikož společnost Henschel nechtěla riskovat a vytvořila poměrně konzervativní design. To se jí ostatně vyplatilo, protože konkurenční Porscheho tank neuspěl především kvůli řadě progresivních, ale nevyzrálých a problematických technologií. Tiger tedy při letmém pohledu vyhlížel spíše jako zvětšená podoba středního PzKpfw IV, takže je spojenečtí vojáci zpočátku zaměňovali, což mělo leckdy fatální důsledky.

Zvláště u amerických vojáků se pak stalo zvykem hovořit o takřka všech německých tancích jako o „tigrech“, z čehož vycházela i mnohá nedorozumění, v každém případě to však ukazuje, že těžké obrněnce vzbuzovaly obavy, někdy přímo paniku.

V arzenálu Spojenců se nacházelo jen málo zbraní, které mohly proti PzKpfw VI efektivně bojovat, a proto i menší skupinky německých těžkých tanků dokázaly vítězit nad přesilou amerických, britských či sovětských obrněnců. S tím ostatně těsně souvisí i jeden nepříliš často zmiňovaný paradox, který se týká strategické a taktické situace.

Německé taktické postupy

Němečtí generálové Wehrmacht budovali coby lehkou kompaktní armádu pro rychlé průlomové operace, a proto před válkou a v její první fázi sázeli především na rychlé manévry. Tomu odpovídaly také taktické příručky, které obraně věnovaly opravdu minimální prostor. Tankové prapory a pluky nacvičovaly zejména tři druhy útočných akcí. Standardní taktika neboli Vorbut představovala v podstatě útok z chodu, protože se jednalo o postup tankové jednotky (nejméně čety) s podporou pěchoty, dělostřelectva a dalších sil proti nepříteli, jenž se právě pokouší zaujmout pozice.

Jestliže ony podpůrné síly nebyly k dispozici, sáhlo se k metodě Sofortangriff („rychlý útok“), jež měla obvykle podobu širokého klínu, kdy dvě roty tankového praporu postupovaly vpřed, zatímco třetí zajišťovala krytí boků. Konečně takzvaný Angriff nach Vorbereitung („útok po přípravě“) představoval nasazení celého praporu proti nepříteli, který už zaujal obranné pozice.

Poslední šance

Je také velice příznačné, že se tyto metody shodovaly u jednotek středních i těžkých obrněnců. V době příchodu tigerů se ale již obracela strategická situace a Hitlerova říše přecházela do obrany, pro niž se těžké tanky hodily daleko více. Na bázi praktických zkušeností osádek a velitelů se tak tvořily nové postupy. Tanky měly zaujmout pozice, jejich osádky si rozdělily palebná pole a poté vyčkávaly, než se útočící protivník přiblíží, aby jej pak překvapily palbou na relativně krátkou vzdálenost, byť kvalitní německé kanony a zaměřovače umožňovaly střílet i na velkou dálku.

Poslední šancí pro uplatnění útočných taktických metod na západní frontě se proto stala právě ofenziva v Ardenách, které se ve velké míře zúčastnily i tanky Tiger a Tiger II. Významný podíl na zastavení jejich útoku měly i americké stíhače tanků.

Sopky představují fascinující fenomén a jména jako Popocatépetl, Kilauea, Vesuv, Etna nebo Krakatoa zná téměř každý. Již méně známým faktem je, že více než 80 procent sopečné činnosti se odehrává pod hladinou moří. Jinými slovy, více než tři čtvrtiny objemu lávy, kterou každý rok vyvrhnou sopky na naší planetě, jsou výsledkem podvodních erupcí. Přesto, na rozdíl od jejich pozemských protějšků, o těchto magmatických příšerách nevíme téměř nic.

Odhaduje se, že podmořských vulkánů existuje na Zemi více než milion, tisíckrát více než kolik je sopek na souši a mezi nejaktivnější vulkanické oblasti patří dno Středozemního moře. V této části světa se africká tektonická deska střetává s tou eurasijskou, v důsledku čehož zde dochází k otřesům a sopečným erupcím. Kolem roku 1560 před naším letopočtem zde došlo ke katastrofické „mínojské“ erupci v místě dnešního ostrova Santorini, na jižním okraji řeckého souostroví Kyklady, která zdevastovala široké okolí.

Přibližně sedm kilometrů od Santorini se v hloubce zhruba 500 metrů pod hladinou moře nachází vulkán Kolumbo. Jde o největší z řady asi dvaceti podmořských sopek táhnoucích se severovýchodně od Santorini. K poslední erupci zde došlo v roce 1650 našeho letopočtu, kdy zahynulo nejméně 70 lidí a množství zvířat. Následná vlna tsunami napáchala škody v okruhu 150 kilometrů. Jak ukazuje nedávný výzkum, vulkán Kolumbo ještě určitě neřekl své poslední slovo.

Kdy přijde další erupce?

Geofyzik Kajetan Chrapkiewicz z britské Imperial College London a jeho spolupracovníci analyzovali seismické vlny v oblasti vulkánu Kolumbo a narazili při tom na doposud neznámý magmatický krb. Následné detailní výpočty odhalily, že od uvedení poslední erupce v roce 1650 tento magmatický krb roste rychlostí zhruba čtyři miliony metrů krychlových magmatu ročně. Výzkum Chrapkiewiczova týmu nedávno zveřejnil časopis Geochemistry, Geophysics, Geosystems.

V tuto chvíli by se v magmatickém krbu mělo nacházet přibližně 1,4 kilometru krychlového magmatu. Chrapkiewicz odhaduje, že během příštích 150 let magma dosáhne objemu zhruba dvou kilometrů krychlových. Tolik magmatu zřejmě vychrlil vulkán Kolumbo při své erupci v roce 1650. Mohlo by tak dojít k nové erupci, která nepochybně ohrozí místní obyvatele i turisty v okolí.

TIP: Největší známá podmořská erupce dala vzniknout novému masivnímu vulkánu

Výzkum Chrapkiewiczova názorně ukazuje, jak je důležité detailně sledovat podmořské vulkány. „Potřebujeme lepší data, z nichž bychom mohli vyčíst, co se vlastně děje pod sopkami na dně moře. Jejich nepřetržité monitorování nám může napovědět, kdy by mohlo dojít k nové erupci. Mohli bychom o případném nebezpečí vědět několik dní předem, což by nám poskytlo čas na evakuaci lidí do bezpečí,“ líčí geofyzik Chrapkiewicz. Více informací by konkrétně o vulkánu Kolumbo měla přinést podmořská observatoř SANTORY (Santorini's Seafloor Volcanic Observatory).

dotyčnou korunu vlastnil první středověký římský císař. Ve skutečnosti je spojována až s korunovací Oty I. Velikého 2. února 962. Císař Jindřich II. dal počátkem 11. století zhotovit kříž v čelní části a jeho nástupce Konrád II. připojil kamaru (příčný oblouk). Sametová čepice (dýnko) pochází z 18. století. 

Osudy insignie

Z počátku koruna putovala vždy s císařem a neměla stálé umístění. Karel IV., který se stal římským králem roku 1346, mohl poselstvo s říšskými klenoty v Praze uvítat až o čtyři roky později. Uložil je zprvu v sakristii Svatovítského chrámu, kdy přesně je dal převézt na Karlštejn, není známo. Neví se totiž ani to, kdy ho napadlo přebudovat obytnou síň ve velké věži hradu v honosnou kapli sv. Kříže pro říšské insignie a svátosti. Ty jsou zde doloženy poprvé zprávou z roku 1365. Každopádně 5. dubna 1355 vložil papežský legát v Římě Karlovi císařskou korunu na hlavu. Římská korunovace byla vnímána jako symbol svěření správy říše do rukou panovníka samotným bohem. 

Zikmund Lucemburský dal klenoty převézt roku 1421 z Karlštejna nejprve do uherského Visegrádu, tři roky nato byly na dlouhé věky uloženy v Norimberku, odkud se vyzvedávaly jen pro účel korunovace. S výjimkou let 1742–1745, kdy si svůj sen uskutečnili Wittelsbachové, drželi titul císaře Svaté říše římské nepřetržitě Habsburkové (a poté panovníci dynastie Habsbursko-Lotrinské), a to počínaje Albrechtem II. Habsburským (1438–1439). Z nich Karel V. byl roku 1530 naposledy korunován papežem, a to nikoli v Římě, nýbrž v Boloni. 

Roku 1796 byly říšské korunovační klenoty z Norimberka odvezeny před postupujícími Napoleonovými vojsky a koncem roku 1800 se ocitly ve Vídni. Tam už také zůstaly, když roku 1806 vznikl Rýnský spolek a Svatá říše římská se rozpadla. Jejím posledním císařem byl František I., který se říšské koruny vzdal 6. srpna 1806.

Materiál a symbolika

Korunu tvoří osm zlatých půlkruhově zakončených destiček, které jsou spojeny panty se závlačkami. Insignie tedy není kruhová, ale osmiúhelná (ne náhodou jako císařská kaple v Cáchách). Z hlediska numerologie je osmička nejmocnější, číslice dokonalosti. Čtyři pole výhradně klenotnického charakteru se střídají s poli s figurální výzdobou v přihrádkovém emailu lemovanou klenoty.

Postavy prostřednictvím nápisů představují čtyři hlavní křesťanské ctnosti, kterými se má císař vyznačovat. Starozákonní král David symbolizuje spravedlnost, jeho syn a nástupce Šalomoun moudrost a pokoru před Bohem, král Ezechiáš s prorokem Izajášem symbolizují důvěru v Boha. Na čtvrté destičce je zpodoben trůnící Kristus – král králů – mezi dvěma cheruby, jeho význam charakterizuje nápis „Per me reges regnant“ (Skrze mne vládnou králové). Obrazové destičky lemuje 12 safírů a perly.

Klenotnickou výzdobu tvoří smaragdy, safíry, ametysty, almandiny (granáty), turmalíny a perly. Drahokamů je celkem 144 (viz 12 kamenů), nejsou broušené (fazetované), ale jen leštěné do oblých tvarů, perel je podstatně více. Aby kameny měly jasnou barvu a lesk, jsou zasazené do zlaté, velmi jemné filigránové architektury se sloupky, pod něž proniká světlo. Drahokamy, z nichž některé nesou stopy druhotného použití, přidržují zlaté lístky ve tvaru pestíku posvátné lilie, který symbolizuje svatou Trojici.

Image

Čtěte také

Symboly moci a prestiže: Nejkrásnější koruny Evropy

Slůvko bedu v arabštině značí neusazený, nepřipoutaný k místu – kočovný. Což vcelku výstižně popisuje někdejší životní styl beduínů, polo-nomádských pastevců z Galileje, Sinaje a pouště Negev. V těchto lokalitách se příslušníci beduínských klanů a kmenů tradičně považují za Araby. Arabové je na oplátku vnímají jako ty nejčistší představitele „pouštní“ arabské kultury. S jejich historickým dědictvím je to ale trochu složitější. Neměli ve zvyku zakládat stálá sídla. Spolu se stády se přesouvali nehostinným územím a za sebou nezanechali mnoho fyzických dokladů o své minulosti. 

Jejich existenci tak můžeme spolehlivě doložit jen zhruba sedm tisíc let nazpět. Archeologové přitom čerpají z nálezů zbytků jejich sezonních sídel zvaných baika a z tradičních hřbitovů nawarim. Přibližně v období 2000 let př. n. l se začali přesouvat z neúrodné Sinaje do snad ještě méně úrodné pouště Negev. 

Těžko dnes přesně říct proč. Na počátku 6. století pak s etnickým složením „arabských“ beduínů zamával východořímský císař Justinián I. Ten totiž vyslal do oblasti Sinaje vojska z Balkánu, z bulharsko-albánského pomezí. A tito Valaši se postupně adaptovali na místní klima, přestoupili na islám a v podstatě splynuli s beduíny. 

Sláva a úpadek

Tehdy se kočovní pastevci začali více věnovat zemědělství a velmi omezeně i rybaření. A dosud tradiční chov velbloudů rozšířili o chov koz a ovcí. Zásadní a veskrze pozitivní období zažívali za ummájovského a abbásovského chalífátu. Nekonfliktní beduíni zachovávali loajalitu k panovníkům a ve prospěch vznikajících říší dokázali výtečně zpeněžit své umění: schopnost přežít a orientovat se v poušti. 

Žádná obchodní karavana, vojenské tažení do dálav nebo diplomatická mise se nemohly obejít bez beduínských průvodců a stopařů. Na doprovázení výprav k posvátným místům – k poutím do Mekky měli faktický monopol. A ten se stával tím výnosnější, čím víc se šířil vliv islámu. Beduíni vynikali i v obchodu. Svou užitečností si vybudovali dobrou reputaci a zachovali si přitom velkou míru nezávislosti. A „rozšířili se“ na pobřeží severní Afriky, kde navázali na další původní pouštní kmeny. 

Úpadek a útlak přišel až s tureckou Osmanskou říší, které přišla jejich nepřipoutanost k místu na obtíž. Beduíni „bez půdy“ neodváděli daně. Nedali se rekrutovat do armád. Jejich přílišná autonomie škodila centrální moci. Měli pověst nespolehlivých a nepokojných rebelů. Nebo rovnou sprostých zlodějů a lupičů – pašeráků, kteří mezi regiony převážejí zakázaný kontraband a ještě zapovězenější ideologie. Snahy usadit je, vytvořit jim stálá sídla a naředit jejich společenství zasídlenci z jiných regionů se většinou míjely účinkem. A vedly k nepokojům. 

Říše nakonec beduíny vytlačovala z jejich tradičních oblastí a donutila je k jakémusi vyhnanství v pouštích. Tam sice dokázali zázračně přežívat, ale už ne tolik prosperovat. Poslední hřebíček do rakve zasadila beduínům stavba Suezského průplavu v roce 1859. Když byl projekt o deset let později dokončen, zboží a poutníci už více nemuseli cestovat pouští. A beduínská super-schopnost navigace mezi pustinami a dunami se stala nadbytečnou.

Komplexní dovednost

Tradice beduínů proto zanikaly. Dílem proto, že komunity se spíše uzavíraly do jednotlivých rodin a klanů a vůči okolí se stavěli podezřívavě. Klíčové znalosti a know-how se uvnitř kmenů předávaly ústně – beduíni totiž zůstávali převážně negramotní. V roce 1949 to ještě platilo z 95 %. Dnes neumí číst a psát už jen čtvrtina jejich populace, především lidé starší 55 let. To uchovávání původních zvyklostí nad rámec kýče pro turisty příliš neusnadňuje.

Udržet tradice, zachovat nomádský životní styl beduínů a využít ho například v ochraně přírody vyprahlé krajiny se dnes aktivně snaží etnografové univerzity v Tel Avivu. Docent behaviorální ekologie Asaf Ben-David se tak pokouší „podchytit“ nesmírně hodnotné umění navigace v poušti. „Je to nesmírně obtížné, protože stopování je individuální dovedností, obtížně přenositelnou zkušeností.“ Nejde navíc o klasický etnografický materiál. 

To, jak afričtí domorodci budují hliněné chýše, zdokumentuje architekt. Písně jihoamerických kmenů i s překladem zaznamenáte v audioverzi. Mizející jazyk či nářečí konzervujete pro budoucí generace výkladovým slovníkem. Podchytit, jak se vyrábějí a vyšívají slovanské kroje, taky není technicky nemožné. Ale umění stopování? Pojí se s ním hluboká znalost okolního prostředí, od útlého dětství upevňované návyky a znalosti. Je to komplexní schopnost získaná roky pozorování. „Její jedinečnost vychází z povahy území,“ dodává Ben-David. „Z toho, jak jsou vyhledávány a interpretovány otisky a pobytové stopy zvířat a lidí v písčitém a nepísčitém terénu.“ 

Poeticky řečeno – severští Inuité umějí číst ve sněhu a beduíni umějí číst poušť. Tedy, spíše uměli. Ben-David proto už před deseti lety založil tzv. Makom Mifgash – Místo setkávání, jakýsi pouštní workshop, na němž zkušení staří beduínští stopaři předávají své poznatky těm, kteří jim chtějí naslouchat. Většinou ne svým potomkům, protože ti už o život v pustinách zájem nejeví. Izraelští badatelé tu usilují o zachování beduínského umu, který paradoxně kvůli zvýšení životní úrovně a vzdělanosti beduínů zaniká.

Měsíce samoty

Jak to fungovalo dříve? Stopování se u beduínů vyvinulo z původních technik volného pasení velbloudů. Mladí, sotva odrostlí chlapci, při ní v roli „pasáčků“ doprovázeli velbloudí stáda Negevskou pouští celé měsíce. Přibližně jednou týdně jim starší člen rodiny přinesl jídlo. Aby je dokázal najít, musel identifikovat jejich polohu. Z drobných náznaků, pobytových stop, trusu a znamení v terénu. Tyto zdánlivě nepatrné detaily mohou trénovanému oku ledaco prozradit.

Podle hloubky stop dokáže stopař určit, zda byl velbloud veden člověkem, nebo se jen volně potuloval a zda něco nesl na zádech. Pokud trus velblouda obsahuje žito, pak se nepásl. Velbloud, který byl veden, by se také nepásl v blízkých křovinách. A pokud ano, tak pouze po stanovené trase. Naproti tomu toulavý velbloud „přeskakuje“ od keře ke keři bez jasného vzoru. Kočovní beduíni stopováním chránili svůj majetek a domovy, pomáhalo jim přežít i v nevlídném podnebí.

TIP: Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci

„Kamery a fotopasti mají v moderní zoologii své nepochybné místo,“ říká Ben-David. „Ale nenahradí tradiční znalost stopování.“ Analýzy DNA umožní identifikovat konkrétního živočicha, ale odebrat jej musíte z trusu, který nejprve naleznete. Satelitní sledování a GPS jsou užitečné, ale nejprve musíte vědět, kam je zacílit. Judská poušť, Negev, Arava a Sinaj mají nespočet stezek, cest a roklí. „A stopování v poušti znamená znát je jednu po druhé,“ dodává. „Umění stopovat znamená naslouchat, soustředit se, zbystřit, vnímat.“ Je to komplikovaný komplex vědomostí, kulturní a etnografický odkaz beduínů, který je třeba uchovat.

Země čelí neustálému bombardování menšími či většími částicemi z kosmu. S opravdu hmotnými meteoroidy se naštěstí nesráží příliš často, a protože ji obklopuje atmosféra, dokážou až na povrch proniknout v podobě meteoritů jen skutečně velká tělesa. 

TIP: Lovci vesmírného kamení: Jak najít meteorit?

Meteority primárně dělíme na relativně vzácné železné a na běžné, kamenné, které opět členíme na dvě skupiny – achondrity a chondrity. Asi 86 % všech meteoritů reprezentují druhé zmíněné. Daný materiál patří v naší soustavě mezi ty nejstarší známé a jeho chemické složení odpovídá zárodečné sluneční mlhovině s výjimkou těkavých prvků. Rozřízneme-li chondrit, uvidíme kulovité částečky, tzv. chondrule, tvořené minerály jako olivín či pyroxen. Jde o kondenzace meteorické taveniny, jinak chondrit sestává převážně z křemičitanů. 

Achondrity chondrule neobsahují, jedná se o magmatickou horninu. Zřejmě představují úlomky kůry diferencovaných asteroidů, které se rozpadly při srážce, a tvoří asi jen 3 % všech meteoritů nacházených na Zemi. 

Už při pohledu na právě narozenou sépii tohoto druhu mohou zaujmout její zářivé barvy a u dospělého exempláře je zbarvení ještě výraznější. Proč jen „mohou“? Protože v jejím přirozeném prostředí byste tohoto maximálně osm centimetrů dlouhého tvora mohli snadno přehlédnout. Za normálních okolností je totiž sépie zbarvená tmavě hnědě a dokonale splývá se svým okolím. Při ohrožení ale okamžitě mění barvy do ohnivých „plamenů“ a snaží se tak odradit potenciální predátory.

A nejde jen o planou výhrůžku, protože pokožka tohoto pestrobarevného hlavonožce obsahuje unikátní toxiny a pozření takového úlovku by skutečně mohlo být pro predátory osudné.

TIP: Barevný paradox: Hlavonožci umí měnit barvy, přestože jsou barvoslepí

Metasepia pfefferi žije v mělkých vodách od pobřeží západní Austrálie až po Novou Guineu. Rovněž byla pozorována u indonéských ostrovů Sulawesi a Moluky, u malajských ostrovů Mabul a Sipadan a na Filipínách. Jde o dravého tvora, který se živí drobnými rybami a korýši.

Samičky sépie Metasepia pfefferi kladou vajíčka jedno po druhém na chráněná místa mořského dna – například do štěrbin korálového útesu. Čerstvě nakladená vajíčka jsou bílá ale postupně se zprůhledňují, takže vyvíjející se zárodky jsou v nich jasně viditelné. Malé sépie dokážou ihned od narození „zapínat a vypínat“ ochranné zbarvení. (foto: Shutterstock)

Dokončit ambiciózní oceánskou výzvu trvalo deset měsíců. V prosinci 2018 se tehdy 52letý Victor Vescovo dostal na nejhlubší místo Atlantiku, o dva měsíce později následoval Jižní oceán, v dubnu 2019 ten Indický a o pár týdnů později i Mariánský příkop v Pacifiku coby nejhlubší místo planety. Na jeho dno se před bývalým americkým námořním důstojníkem podívali pouze tři muži: roku 1960 dvoučlenná posádka batyskafu Trieste Don Walsh s Jacquesem Piccardem a před deseti lety režisér James Cameron, kterého tam přivedl záměr natočit unikátní 3D záběry pro své filmy. 

Vescovo však v dubnu 2019 vytvořil nový rekord: Hloubkoměr jeho ponorky DSV Limiting Factor ukazoval 10 925 metrů pod hladinou, čímž svého předchůdce překonal o celých sedmnáct metrů. V srpnu téhož roku pak dobrodruh završil expedici Five Deeps, tedy doslova „pět hlubin“, návštěvou nejhlubšího místa v Severním ledovém oceánu, a stal se tak jediným člověkem, kterému se něco takového povedlo. 

Historické poprvé

Na cestě za rekordem musel Američan urazit 47 tisíc námořních mil neboli 87 tisíc kilometrů, což odpovídá více než dvojnásobku délky rovníku. Se svou soukromou ponorkou DSV Limiting Factor z dílny floridské společnosti Triton Submarines uskutečnil 39 ponorů a odebral přes 400 tisíc vzorků vody, biologického i geologického materiálu. Ten se nyní nachází na půdě univerzity v britském Newcastlu, kde jej budou vědci dál zkoumat.

Expedice Five Deeps přinesla hned několik historických poprvé. S výjimkou Mariánského příkopu se Vescovo dostal do nejhlubších bodů jednotlivých oceánů jako první člověk, a oceánografové tak díky němu mohou doplnit bílá místa na mapách. Kromě učebnic zeměpisu se navíc měnily i přírodopisné příručky. Například na dně Pacifiku, kde tlak dosahuje tisícinásobku toho atmosférického, identifikoval badatel čtyři dosud neznámé druhy korýšů. Že se organismy vyskytují i v tak extrémních podmínkách, vědí odborníci díky průkopnické výpravě z roku 1960. Vescovo však poskytl další poznatek: Plastový odpad, který zamořil hladiny téměř všech oceánů, klesá až do největších hloubek. 

Přepište mapy

Vescovova expedice pomohla podrobněji zmapovat 550 tisíc kilometrů čtverečních mořského dna, přičemž bezmála dvě třetiny z nich dosud nikdo neprozkoumal. Asi třetina se nacházela v nejhlubších oblastech, jejichž tajemství zůstává převážně nerozluštěné a pro oceánology představuje podobnou záhadu jako pro kosmology vzdálené končiny vesmíru. Dodnes se podařilo detailně popsat pouhou pětinu oceánského dna, přestože se reálné snahy o jeho poznání datují více než sto let do minulosti. 

Roku 1903 podnítil monacký kníže Albert I. iniciativu, jež by umožnila vytvořit komplexní mapový soubor mořského dna celého světa, tzv. Obecný batymetrický atlas neboli GEBCO. Během prvních sta let vzniklo pět vrstevnicových map kompletně pokrývajících Zemi, ovšem kvůli nedostatečným technickým nástrojům nebylo dlouho možné měřit dno napřímo, a data se tak získávala především ze satelitů. Vývoj na poli inženýrství však již umožňuje pokročilejší výzkum bezprostředně na dně, a vedení GEBCO tak před osmi lety oznámilo, že vznik kýžené podvodní mapy plánuje na rok 2030.

Vescovova výprava přitom vytyčenému cíli významně napomohla. Dobrodruh zdůrazňuje, že ho nemotivovaly osobní zájmy a že chce dát nabyté poznatky k dispozici laické i odborné veřejnosti, včetně mezinárodního týmu GEBCO: „Žádné vzorky ani naměřené údaje si nenecháme pro sebe, naší povinností je předat vše dál.“ 

Pětkrát dolů a zpět

Nic z výše zmíněného by nebylo možné bez špičkového technického zázemí. Mezi jednotlivými lokalitami se Vescovo přesouval na zaoceánském plavidle DSSV Pressure Drop, jež původně sloužilo americkému námořnictvu pod názvem USNS Indomitable. Doprovázel ho tým osmi mužů a dvou žen, odborníků z různých oblastí: od kapitána lodi přes PR manažera či kameramana až po vědce a techniky. Hlavní podíl na výsledném úspěchu si ovšem připsala téměř dvanáctitunová ponorka DSV Limiting Factor.

Ponorka DSV Limiting Factor nabízí i kožené sedačky. Při několikahodinovém pobytu pod hladinou se pohodlí hodí. (foto: Caladan Oceanic, CC0)

Jde teprve o třetí ponorku určenou pro sestup do tisícikilometrových propastí. Obě její předchůdkyně se sice dostaly na dno Mariánského příkopu, ale ohromný tlak si na jejich konstrukci vybral daň a po absolvování mise je nebylo možné znovu použít. Limiting Factor se ovšem konstruoval tak, aby cestu do hlubin zvládl opakovaně, a Vescovo s ním uskutečnil pět ponorů v osmi dnech. Jak popsal Rob McCallum, šéf expedice Five Deeps: „Svět má nyní prostředek, díky němuž může sestoupit na libovolně hluboké místo v oceánu kdekoliv na Zemi, a to v podstatě kdykoliv.“

Za hranice světa

Ani zdolání výzvy však Vescovovo nadšení pro další průzkum planety nijak neumenšilo. Dobrodružnou povahu v sobě nezapře už od mládí: Již v roce 2010 získal tzv. objevitelský grandslam, pomyslnou trofej pro ty, kdo stanou na obou pólech a navíc zdolají nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Podobný kousek se dosud podařil padesáti lidem, nicméně Vescovo jako jediný z nich navštívil kromě „střechy světa“ i nejhlubší místo na Zemi. Oba body od sebe dělí výškový rozdíl 19 774 metrů. 

Nikoho tudíž nepřekvapí, že se dobrodruh loni v červnu pustil i do dobývání vesmíru: V kosmické lodi firmy Blue Origin podnikatele Richarda Bransona se podíval na oběžnou dráhu. Nicméně pokud je Vescovo někde jako doma, pak jsou to oceány. „Zbývá ještě tolik neprobádaných podmořských příkopů. Strašně rád bych se tam podíval a zjistil, jaké objevy na nás čekají,“ líčí. A svým přáním jde naproti: Loni v prosinci například ve Filipínském příkopu v hloubce 6 216 metrů natočil neznámého živočicha, kterého australští zoologové později identifikovali jako oliheň. Šlo o dosud nejhlubší zaznamenaný výskyt zmíněného hlavonožce. 

Vraky čekají

Další unikátní záběry přinesl ponor k vraku Titanicu v létě 2019. Zřejmě nejslavnější potopenou loď v dějinách, která klesla do hloubky necelých čtyř kilometrů, navštívil Vescovo bezmála po patnácti letech od zatím posledního průzkumu a potvrdil přitom obavy historiků: Plavidlo se nachází v dezolátním stavu a nelze vyloučit, že se v horizontu deseti let zcela rozpadne.

TIP: Dobyvatel tří pólů: Rozhovor s cestovatelem a filmařem Petrem Horkým

Nejnovější úspěch si pak badatel připsal loni v červnu, kdy jeho tým objevil u Filipín vrak amerického torpédoborce USS Samuel B. Roberts z druhé světové války. Spočívá v hloubce 6 895 metrů, což z něj činí nejhlouběji potopenou loď, jakou se kdy podařilo nalézt. Nicméně se předpokládá, že v moři kolem uvedeného souostroví leží ještě další plavidla amerického námořnictva z téže doby. Například letadlová loď USS Gambier Bay by se měla nacházet více než sedm kilometrů pod hladinou, její trosky se však dosud identifikovat nepovedlo. 

V minulých tisíciletích žili lidé, kteří byli úplně stejní jako my. Přesto se jejich zvyklosti v některých aspektech lišily. Pro odborníky je obtížné se o těchto věcech dozvědět, protože v archeologických nálezech nebývají příliš patrné. V současné době se ale mohou opřít o moderní metody, jako jsou například analýzy DNA z kosterních pozůstatků tehdejších lidí.

Eirini Skourtaniotiová z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku s početným týmem kolegů analyzovali genomy z kosterních pozůstatků celkem 102 lidí, kteří žili v časovém úseku mezi neolitem a dobou železnou, na území Kréty, pevninského Řecka a ostrovů v Egejském moři.

Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi

Součástí studie, zveřejněné časopisem Nature Ecology and Evolution, byla i rekonstrukce příbuzenských vztahů v rámci tří generací jedné rodiny, v tomto případě ze slavných Mykén, centra mykénské kultury doby bronzové, která dominovala v celém jižním Řecku zhruba v letech 1600 až 1000 před naším letopočtem. Jde o první geneticky rekonstruovanou rodinu z oblasti Středozemního moře.

Schéma příbuzenských vztahů, odhalené z DNA dávných obyvatel Řecka. (zdroj: Max Planck Institute, Eva Skourtanioti, CC BY 4.0)

Z genetických analýz vyplynulo překvapující zjištění, že lidé mykénské kultury, nejen v Mykénách, ale i na Krétě a na menších ostrovech v řadě případů vstupovali do manželství se svými bratranci či sestřenicemi, z prvního nebo z druhého „kolene“. Pro odborníky jde o překvapení, neboť předchozí archeologické nálezy nic takového nenaznačovaly.

„Máme k dispozici více než tisícovku genomů dávných lidí, které byly publikovány z různých oblastí světa,“ uvádí Skourtaniotiová. „Vypadá to ale, že takto striktní systém manželství mezi blízkými příbuznými neexistoval v té době nikde jinde na světě. Pro nás to bylo naprosté překvapení a přináší to řadu zajímavých otázek.“

TIP: Čtyři tisíce let stará keramická tabulka odhalila pradávnou manželskou smlouvu

Výzkum antropoložky Skourtaniotiové ukázal, že více než polovina obyvatel starověké Kréty uzavírala manželství s blízkými příbuznými. Na pevnině to byla jen zhruba třetina vesničanů. Autoři studie příbuzenské svazky připisují ekonomickým motivům. „Možná šlo o způsob, jak zabránit tomu, aby se děděná zemědělská půda rozdělovala. V každém případě svazky mezi příbuznými zaručovaly určitou kontinuitu rodiny na jednom místě,“ nabízí vysvětlení spoluautor stidie profesor Philipp Stockhammer.

Candát obecný (Sander lucioperca) je nezastupitelným elegantním dravcem našich řek a rybníků, jenž se trochu podobá přerostlému okounovi. Candát patří mezi ostnoploutvé ryby a je naší běžnou sladkovodní rybou – hlubinným dravcem, který v dobrých podmínkách může dosáhnout až hmotnosti 12 kilogramů a délky kolem jednoho metru. 

Plavec sladkých i brakických vod

Candát potřebuje k životu relativně čistou vodu s dostatkem kyslíku. Pokud jde o vodu, jde o choulostivou a náročnou rybu. Dává přednost klidné vodě s tvrdým členitým dnem.

Dokáže ovšem žít i v brakických vodách – umí se tedy přizpůsobit životu v částečně slané vodě, a lze ho proto najít i v pobřežních řekách a jezerech. Podobně jako jiné druhy ryb migrují i candáti v době tření proti proudu řek nahoru. Někdy kvůli zrození další generace uplavou až 250 km směrem do vnitrozemí. 

Statečný obránce života

My potápěči, kteří candáty potkáváme zásadně jen a jen pod vodou, víme, že jde o opatrnou, ale nebojácnou rybu. Neodradí ji ani velikost potápěče, který je mnohonásobně větší než ona. Vypadá až děsivě a může vzbuzovat respekt, ale na lidi zpravidla neútočí. Přitom byl ale před zhruba 15 lety zaznamenán ve Švýcarsku incident, při němž hrál candát roli agresora. V jezeře Maggiore totiž zaútočil na koupající se turisty, které ostrou hřbetní ploutví zranil. Následkem setkání byla 10 cm dlouhá řezná rána. 

Domnívám se, že plavec nebo plavci se tehdy objevili v pomyslném vodním trychtýři nad hnízdem candáta, který je vnímal jako potenciální nebezpečí pro jikry. Nakladený plůdek totiž tato ryba neustále čistí až do vylíhnutí a snaží se jej chránit. Jiný útok na člověka nebyl pokud vím nikdy zaznamenán. Je ovšem pravda, že dokáže velmi statečně chránit hnízdo před predátory. Tehdy je candát neoblomný až agresivní. Útočí na vše, co se kolem hnízda pohne a naruší virtuální ochranný prostor. Jakmile se dostanete do jeho teritoria, dá vám jednoznačně najevo, že nejste vítaným hostem. 

Pozor na prsty!

Candátovu nebojácnost jsem jednou viděla výstižně dokumentovanou pomocí fotografie. Byl na ní zachycen potápěč, který candáta hlídajícího hnízdo provokoval tak, že směrem k němu strkal ruku v neoprenové rukavici. Skončilo to tak, že se ryba zakousnula do rukavice, v níž samozřejmě byly i potápěčovy prsty. Jak říká nepsané potápěčské pravidlo: Pokud před vámi něco hned neutíká a neschovává se, patrně si to o sobě myslí, že se schovávat prostě nepotřebuje. V tom případě jste to naopak vy, kdo by si měl dát pozor. 

Na základě připravenosti bojovat za vlastní potomky tedy můžete candáta klidně nazvat nejlepším otcem nebo starostlivým ochráncem domova. Rozhodně to ale neznamená, že by na vás zaútočil pokaždé, když se objevíte v jeho zorném poli. Candát je rybou poměrně náladovou, tajemnou a nevyzpytatelnou. Někdy na něj můžete narazit v bojové náladě, někdy kolem vás proplave rozvážně a nezaujatě. Už jen pohled na něj nás by vás ale měl upozornit, že není radno překračovat bezpečnou vzdálenost. 

Lov s leskem v oku

Candát je mezi ostatními rybami nezaměnitelný. Je ozdoben dvěma hřbetními ploutvemi, přičemž ta přední má 12–15 tvrdých paprsků, zatímco tvar druhé z nich je modelován 19–23 měkkými paprsky. Protáhlé tělo je pokryto krátkými tuhými šupinami. Břišní ploutve jsou umístěny hned za prsními ploutvemi, což mu umožňuje nenápadný pohyb nade dnem, kde odpočívá nebo číhá na kořist. Na bocích si můžete všimnout tmavých pruhů, které jsou v dospělosti nevýrazné. Těžko přehlédnutelná je bílá tlama s tvrdým patrem a silnými čelistmi vyzbrojenými výraznými, tzv. psími, zuby. 

Velké, výrazné, dopředu posazené oči ve světle opalizují až vyloženě září. Jsou totiž uzpůsobeny k životu ve špatných světelných podmínkách (v českých vodách je často od několika decimetrů hloubky tma), a proto jsou vybaveny vysoce odrazivou vrstvou, která může vzbudit dojem, že vyzařuje světlo. V nás tyto znaky mohou evokovat představu o skvělém zraku, ale opak je pravdou. Candát má k bystrozrakosti daleko, ale dokáže lovit skoro stejně dobře i jako slepý. Ani sluch nemá vyvinutý tak dobře jako jiné ryby. Ale ani to ho v lovu neomezuje… 

Jikry pod otcovským dohledem

Brzy ráno nebo v podvečer vyráží okoun na lov do mělčin. Živí se výlučně menšími rybami (má menší žaludek než štika) a denně jich spořádají několik – většinou jde o plotice nebo okouny. Se štikou si nekonkurují a mohou vedle sebe bez problémů existovat, což dokazuje i jedna z fotek. Když do sebe nasouká dostatečnou porci ryb, opět zalehne na dno, na své oblíbené stanoviště, odkud se během dne nerad přesunuje jinam. Tato jeho „základna“ je většinou pod větví, kmenem stromu, nebo pod nějakou překážkou. Přestože se o candátech můžete dočíst, že žijí v hejnu, já jsem pod vodou potkala vždy jen samostatně se pohybující jedince.

Tření probíhá na přelomu jara a léta. Samičky mají velké snůšky – od 40 000 až někdy do 900 000 kusů jiker. Samec staví hnízdo nejčastěji na kamenném nebo písečném podkladu, kde si hnízdo vystele řasami, větvičkami, kořínky. Jikry pak hlídá až do vylíhnutí. Ovívá je prsními ploutvemi, čistí je a vodu kolem okysličuje pohybem, přísunem čerstvé vody. Otcovské pudy okounů-otců jsou nadstandardní. Často chrání plůdek i na úkor své bezpečnosti a přežití. 

Kolaps při náhlém vynoření

Candát má dobře vyvinutý plynový měchýř a kromě toho má v těle zvláštně uzpůsobený systém na vyrovnávání tlaku s okolním prostředím. Funguje ovšem pomaleji než u jiných ryb. To znamená, že pokud candáta vytáhnete z hloubky rychle na hladinu, jeho tělo nestačí vyrovnat tlak s okolním prostředím a náhlou změnou jej v podstatě zabijete. Přetlak v těle se dá přirovnat k barotraumatu, které může vážně ohrozit zdraví potápěče, jenž se rychle vynoří, aniž by věnoval dostatečný čas dekompresi. 

TIP: Zubatá kráska našich vod: Obávaná lovkyně štika obecná

V zimním období candáti neupadají do letargie z chladu, ale setrvávají na dně bez pohybu. Ať už ale zrovna loví, nebo odpočívají, ať máte možnost vidět je v parném létěv nebo v chladné zimní vodě, každé setkání s candáty pod vodou je nevšedním zážitkem, kdy člověk může v úžasu pozorovat chování tohoto chrabrého elegána.