Aleš Svoboda uspěl jako jediný z přibližně 200 Čechů, kteří se do projektu přihlásili. „Pro mne to byl vždycky takový dětský sen. Už jako dítě jsem chodil v Brně do planetária, vždycky jsem se zajímal o vesmír, o letectví a kosmonautiku. A beru to jako takové logické pokračování toho, co dělám teď,“ řekl Svoboda ve vysílání České televize.

Svoboda vystudoval univerzitu obrany v Brně, do české armády vstoupil v roce 2005, o tři roky později se stal pilotem. Působí na základně v Čáslavi. Podle mluvčí generálního štábu Vlastimily Cyprisové Svoboda získal i doktorandský titul se zaměřením na leteckou a raketovou techniku. Má speciální vojenské kurzy ze Švédska, Španělska nebo Spojených států. V roce 2019 byl jako pilot Gripenu nasazen při hlídání vzdušného prostoru Pobaltí.

Evropská kosmická agentura představila 23. listopadu 2022 nový tým astronautů pro vesmírný program. (foto: Profimedia)

Na pozici astronautů ESA se zájemci hlásili od března do června loňského roku. Přihlásilo se 22 589 lidí, z toho 24 procent žen. Z Česka se o práci ucházelo 165 mužů a 37 žen. Předchozí výběrové řízení se konalo v roce 2008, tým byl jmenován v roce 2009.

V hlavním týmu astronautů, který dnes ESA představila, jsou dvě ženy a tři muži, kteří budou zaměstnanci agentury ESA. Dalších 11 lidí je v rezervním týmu, uvedlo české ministerstvo dopravy v tiskové zprávě. Pětice kariérních astronautů se připojí k sedmi kolegům, kteří již slouží. Jejich výcvik začne v příštím roce. Členové rezervního týmu budou pokračovat ve svých stávajících zaměstnáních a budou k dispozici jako náhradníci po případném odchodu někoho ze základního týmu.

Novinkou v letošním výběhu astronautů ESA je nominace hendikepovaného člena týmu, který by se v budoucnu měl stát první tělesně postiženou osobou, která poletí do vesmíru. ESA vybrala britského lékaře a paralympijského běžce Johna McFalla. Brit přišel o nohu po nehodě na motorce v 19 letech, což mu zabránilo vstoupit do armády. Vystudoval medicínu, specializuje se na ortopedickou traumatologii. Na olympijských hrách v Pekingu získal bronzovou medaili ve sprintu.

TIP: Vladimír Remek: Rozhovor s prvním Evropanem ve vesmíru

Vedení agentury na téže tiskové konferenci oznámilo, že rozpočet na příští tři roky bude téměř 17 miliard eur (414 miliard korun), což je výrazné navýšení, ale méně než 18,5 miliardy eur (451 miliard korun), které požadoval její generální ředitel.

Na výzkumu se nepodílí nikdo menší než univerzita v Oxfordu a Muzeum zoologie ve švýcarském Laussane. Ve zdejších sbírkách je k nalezení množství předmětů, jež se povedlo nashromáždit ve všech částech světa a které mají jedno společné: jde údajně o pozůstatky tajemných lidoopů.

Až dosud bylo přitom velmi obtížné určit, jestli nalezené chlupy skutečně patří zatím neznámému druhu. „Běžná věda zůstává na pochybách, pokud jde o zprávy týkající se pozorování yettiho – a to jak kvůli nedostatku ověřitelných důkazů, tak kvůli podvodným tvrzením. Nedávné pokroky v technice genetické analýzy organických zbytků nám ale dávají nové nástroje. Ty umožní identifikaci rodu a druhu přesně, nezaujatě a bez možnosti falšování,“ řekl vedoucí projektu profesor Brian Sykes.

Vědci si však uchovávají zdravou skepsi vůči možným nálezům a rozhodně odmítají senzačnost. „Teorií o původu těchto tvorů je řada. Může jít o přežívající druhy hominidů jako Homo neanderthalensis či Homo floresiensis. Mohou to být velcí primáti jako Gigantipithecus, u kterých se všeobecně věří, že vyhynuli, nebo také zatím neprostudované druhy opic či místní poddruhy černých a hnědých medvědů,“ doplnil Sykes. 

Prastaré legendy

Možnost existence tajemného humanoida vzrušuje lidstvo už po staletí a stopy víry v přítomnost tvora podobného člověku lze najít v pověstech mnoha národů a společenství.

Nejznámější z této kategorie je himálajský sněžný muž yetti. Například v severoamerické mytologii však existuje bigfoot či sasquatch, v pralesích Sumatry údajně žije orang pendek, v Austrálii yowie a ve vysokých horách Kavkazu a Pamíru se pak prý vyskytuje almasi.

Všichni tito tvorové mají podle pověstí i mnoha údajně autentických popisů vzezření na pomezí člověka a zvířete, jež se obvykle nejvíce blíží podobě velkého lidoopa.

Vyřešené tajemství

Už více než sto let shromažďují nejrůznější výpravy kryptozoologů i dobrodruhů kromě skazek také domnělé konkrétní důkazy v podobě snímků obrovských stop, fotografií či filmových záběrů neidentifikovatelných humanoidů. Ve sbírkách mnoha muzeí se tak postupem času objevily i biologické stopy jako chlupy či vlasy a před vědci nyní stojí vzrušující úkol v podobě vůbec prvního podrobného a seriózního zkoumání těchto ostatků.

TIP: Legenda o africkém tvorovi „mokele-mbembe“: Mohli dinosauři přežít dodnes?

Výsledky mitochondriální DNA daly za pravdu skeptikům. Analýza dvou vzorků, pocházejících z indického Ladaku a asi 1 700 km vzdáleného Bhútánu ukázala, že jde o srst polárního medvěda, starou asi 80 tisíc let. Mnohé další stopy však na své odhalení teprve čekají.

Pneumatiky, hadičky, těsnění, tlumiče… Zatímco v roce 1900 zahrnovala motorová vozidla zhruba jen dvacet gumových částí, ta současná jich využívají přes šest stovek. Automobilový průmysl by bez pryže zkrátka nemohl existovat a není jediný – v roce 2019 činila přepočtená hodnota globálního gumárenského odvětví 1 002 miliardy korun. Kvůli pandemii sice následoval drobný pokles, ale podle předpokladů poskočí zmíněné číslo do roku 2027 na závratných 1 259 miliard a dál poroste. Status výnosné a klíčové suroviny přitom guma nezískala až v 21. století: Již dávno předtím poháněla v Jižní Americe otrokářský průmysl a pomáhala budovat města i železnice.  

Mléko pod kůrou

Příběh gumy se zřejmě začal psát více než 1 600 let před přelomem letopočtu, kdy jihoameričtí indiáni objevili strom známý dnes jako kaučukovník brazilský. Jeho kůra ronila zvláštní bílé mléko, které na vzduchu postupně tuhlo a vytvářelo pružnou hmotu. Z materiálu, jemuž dnes říkáme latex nebo kaučuk, vyráběli Olmékové míče pro ceremoniální hru tlachtli. Mayové a Aztékové jej zas natírali na látky, a vytvářeli tak předchůdce přepravek či nepromokavé oděvy. 

Z Evropanů se s kaučukovníky poprvé seznámili Španělé, kteří po návratu z Ameriky roku 1535 popisovali šťávu z „plačícího dřeva“. Uplynula však další dvě století, než se latex dostal na starý kontinent: V roce 1736 ho Charles Marie de La Condamine přivezl do francouzské akademie věd. V následující éře objevů potom Brit Joseph Priestley zjistil, že se dá kaučukem smazat stopa tuhy, a materiál tak získal anglické označení „rubber“, od slovesa „to rub“ neboli „třít“. 

„Dlouhé roky se předpokládalo, že by z latexu mohly vznikat například nepromokavé oděvy či hadice, nicméně kaučukovníky v Evropě nerostly a látka na vzduchu relativně rychle tuhla. Veškeré produkty určené k pogumování se tak musely posílat do Jižní Ameriky.“ vysvětluje Monika Sivulková z české společnosti Gumex. Situace se změnila roku 1761, kdy François Fresneau objevil, že se dá pryž rozpustit v terpentýnu. Zatuhlý latex se tak mohl začít dovážet na starý kontinent k dalšímu zpracování.

V zimě tuhé, v létě měkké 

Rok 1803 znamenal převrat v módě. V Paříži začala fungovat první továrna na gumárenské zboží, zaměřená na pánské šle a dámské podvazky. Bohužel se však jednalo o velmi lepkavé výrobky, v létě nepříjemné a v zimě tuhé a tvrdé. Popsaná nestabilita degradovala například nepromokavé kabáty, s nimiž přišel skotský chemik Charles Macintosh roku 1823. Vznikaly vrstvením látky a gumy, jenže v zimních měsících zcela tuhly, zatímco vysoké letní teploty je naopak doslova rozpouštěly na kaši.

Pro použití gumy v širším měřítku se zkrátka musel najít způsob, jak ji „zkrotit“. Znalost procesu, který indiáni ovládli již půl druhého tisíce let před naším letopočtem, si Evropané z Nového světa nepřivezli. Proto jim nezbývalo než se vydat vlastní cestou.

Do experimentů se vedle řady kolegů pustil také Charles Goodyear, jenž od 30. let 19. století zkoušel pryž zahřívat a obohacovat o různé příměsi. K průlomu však chemikovi pomohla spíše šťastná náhoda: Když na rozpálenou pánev nedopatřením upustil gumu smíchanou se sírou, nezačala se k jeho překvapení rozpouštět, ani vypařovat – a dokonce se ještě zpevnila, jakmile žár zvýšil. Goodyear tedy vzápětí vypracoval konzistentní systém stabilizace a nazval jej vulkanizací. V následujícím obrovském rozmachu našla pryž uplatnění všude od automobilového až po textilní průmysl, v jehož rámci se z kaučuku vyráběla umělá kůže neboli koženka. 

Gumová horečka 

Vyšší spotřeba samozřejmě vedla k nárůstu poptávky. Hovoří se dokonce o prvním pryžovém boomu mezi léty 1879 a 1912, nicméně pro Amazonii, kde kaučukovníky rostly, byly jeho následky mnohdy velmi drastické. Tamní magnáti ovládali obrovské plantáže stromů ronících bílé zlato, ale chyběla jim pracovní síla. Nezřídka si proto pomáhali unášením a zotročováním domorodců. Latex jich stáčely desetitisíce, ovšem jejich životní podmínky byly příšerné: Hladověli a v džungli je ohrožovaly šelmy i bodavý hmyz. V oblasti Putumayo údajně pracovalo na padesát tisíc otroků, nepřežila však ani pětina. 

Průmyslová revoluce v Evropě si zkrátka žádala gumárenské výrobky a magnáti klíčovou surovinu získávali pouze s vidinou zisku. V roce 1855 se z Amazonie na starý kontinent vyvezlo přes 2 100 tun gumy a o čtvrt století později už se jednalo o více než deset tisíc tun. Cenou se přitom pryž vyrovnala stříbru. Pro snazší přepravu po Jižní Americe se začaly budovat koleje a rostl význam tamních měst. Manaus a Belém, metropole brazilského státu Pará, si například díky svému napojení na gumárenský průmysl mohly dovolit výstavbu kanalizace a vodovodních rozvodů, či dokonce elektrifikaci. 

Kaučuk na cestě 

Monopol na jihu Ameriky zajišťoval mnohým takové jmění, že si bývalé evropské kolonie svou výnosnou komoditu žárlivě střežily a bedlivě hlídaly její produkci. Semena kaučukovníku tak z Brazílie propašoval až cestovatel Henry Wickham v roce 1876. V dutině vycházkové hole jich údajně vyvezl sedmdesát tisíc a dopravil je do britských botanických zahrad Kew Gardens. Tam však zakořenilo pouhých 2 400 kusů, neboť evropské podmínky kaučukovníku právě nesvědčí (viz Jak vypěstovat bohatství). 

Impérium se nicméně nevzdávalo a rozšířilo strom do svých kolonií v Asii, konkrétně na dnešní Šrí Lanku, do Indonésie, Singapuru a na Malajský poloostrov. Poslední jmenovaný se časem stal nejvýznamnějším producentem přírodní gumy, a vliv Jižní Ameriky tak prudce klesl. Neutuchající poptávka navíc vedla k vynálezu syntetického kaučuku, tzv. polyisoprenu: Roku 1909 jej vyvinul Fritz Hofmann, pracující s ropou v německých laboratořích Bayer. Zlatá éra amazonských plantáží tím definitivně skončila.  

Mezi ropou a mízou 

Novou rovnováhu světového trhu narušila až druhá světová válka, při níž Spojenci přišli o 97 % zdrojů přírodní gumy – asijské plantáže si totiž podmanilo Japonsko. USA se proto dohodly s Brazílií, že jihoamerická země bleskově obnoví svůj průmysl a bude severnímu sousedovi dodávat až 45 tisíc tun gumy ročně. Smělý plán si žádal zhruba sto tisíc dělníků, a zapomenuté plantáže se tak znovu probudily k životu. S koncem globálního konfliktu však poptávka opadla a kaučukové odvětví v Jižní Americe opět zaniklo. 

V současnosti se z gumy vyrábí zhruba čtyřicet tisíc různých produktů, od více než dvou miliard pneumatik ročně přes hadice či zdravotnické pomůcky až po hračky a dudlíky. Univerzální materiál je pružný, voděodolný, nevodivý a v závislosti na povrchu se mění jeho tření. Předloni se navzdory poklesu v důsledku pandemie vyprodukovalo téměř 13 milionů tun gumy, a v případě syntetické verze šlo dokonce o 14,4 milionu tun. Umělá pryž sice vzniká zpracováním ropy a se stáčením kaučuku nijak nesouvisí, ale v odbytu má oproti přírodní konkurenci navrch. Ceny v gumárenském průmyslu tak určuje právě ona.

TIP: Černé zlato pod hladinou: Těžařské firmy obracejí pozornost k podmořským zdrojům

Za více než sto let pokusů navíc již víme, že se například staré pneumatiky dají využít ve stavebnictví nebo třeba při budování dětských hřišť. Obecně se guma před opětovným využitím nejprve naseká na drobné kousky, poté se oddělí od případných textilních či kovových vláken a nakonec se pomocí devulkanizace, mrazení nebo tavení převede zpět do surové podoby. Na recyklaci zmíněného materiálu bylo zkrátka nutné pracovat již od konce 19. století, takže dnes dosahuje vysoké úrovně. 

Kampak na něj se zdravým selským rozumem… Ten by tučňákovi novozélandskému (Eudyptes pachyrhynchus) velel vydat se na lov u jihozápadního pobřeží Jižního ostrova. Ze svého hnízdiště na pobřeží divukrásného národního parku Fiordland by to měl kousek a voda se tu jen hemží krilem, rybami a sépiemi. Proč tedy fiordlandští tučňáci, jak se jim v angličtině říká, pohrdají tímto nedalekým bohatě prostřeným stolem a vydávají se na cestu, která je na hranici jejich fyzických sil? 

Nesmyslný mořský maraton?

Jako první popsal tučňáka novozélandského anglický zoolog George Robert Gray v roce 1845 pod vědeckým jménem Eudyptes pachyrhynchus. Svému latinskému jménu dělá pták čest. Eudyptes v řečtině znamená „dobrý potápěč“. Pachyrhynchus si můžeme přeložit jako „široký zobák“. Tučňák novozélandský je mezi ostatními tučňáky skutečně nápadný válcovitým tvarem zobáku a ve vodě i pod vodní hladinou je jako doma. 

Ještě nedávno byli biologové přesvědčeni, že se tučňáci novozélandští chovají „logicky“ a při mnohatýdenním loveckém výletu zůstávají prakticky za humny svých hnízdišť. Když ale vybavili deset samců a sedm samic satelitními vysílači, které podávaly průběžně zprávy o poloze ptáků, nestačili se divit. Někteří tučňáci se vydali do lovišť vzdálených asi 750 kilometrů. Zbývající ovšem putovali ještě dál, do oblasti ležící plných 2 500 kilometrů od nejjižnějších výběžků pobřeží Nového Zélandu! Tučňáci si to navíc do lovišť nenamířili nejkratší cestou. Kličkováním si svůj výlet protáhli minimálně na 3 500 kilometrů a někteří urazili bezmála dvojnásobnou vzdálenost! Denně tak v moři uplavali 20 až 80 kilometrů, což je výkon na hranici možností jejich organismu!

„V blízkosti pobřeží Nového Zélandu panují podmínky, které jsou pro tučňáky skutečně dobré. Nevidím žádný důvod, proč by měli tučňáci novozélandští cestovat tak daleko. Nemáme pro to logické vysvětlení,“ přiznává vedoucí výzkumného týmu Thomas Mattern z novozélandské University of Otago. 

Čím dál, tím líp? 

Podobně jako ostatní druhy tučňáků i tučňák novozélandský prodělává každoroční radikální výměnu peří. Neztrácí a nedoplňuje průběžně jednotlivá pera jako většina ptáků. Namísto toho během pouhých tří týdnů kompletně vypelichá a vzápětí mu naroste nové opeření čítající zhruba 150 000 per. V této době nemůže do vody, protože jeho dokonalý potápěčský oblek z peří nefunguje. Propouští vodu a nechrání před zimou, takže by se ptáci promáčeli a prochladli. Proto jsou donuceni strávit celou dobu výměny peří na souši, aniž by mohli lovit. 

Tučňáci novozélandští na cestě k pobřeží u novozélandského fjordu Milford Sound. (foto: Shutterstock)

Na tohle období půstu se tučňáci připravují během osmi- až desetitýdenního loveckého výletu, během něhož se ostošest cpou krilem, rybami a sépiemi. Část z nich vyráží za úlovkem do oblasti jižně od Tasmánie. Ostatní cestují zhruba o 750 kilometrů dál na jih a urazí tak bezmála polovinu vzdálenosti dělící jih Nového Zélandu od Antarktidy.

Pozoruhodné je mimo jiné to, že do vzdálenějších lovišť vyrážejí tučňáci se zpožděním a na lov jim zbude méně času. Přesto jsou to právě tito tučňáci, kteří po návratu na hnízdiště a po přepeření úspěšně zahnízdí, nakladou vejce a vyvedou mláďata. Ptáci, kteří absolvovali méně náročnou pouť a věnovali více času krmení na lovištích, se o hnízdění buď vůbec nepokusí, nebo při něm selžou. 

Přeborníci mezi tučňáky

Sezení na vejcích a péče o mláďata vyžadují spoustu sil. Neméně náročný je třítýdenní půst při přepeřování. Přitom právě tato dvě klíčová období tučňáci novozélandští „prokládají“ svou dvouměsíční odyseou. I když jsou povinnostmi při hnízdění vyčerpáni, podnikají nesmírně náročnou cestu, z které se musí vrátit zotavení natolik, aby zvládli úskalí výměny peří.

Dokonalý proudnicový tvar těla usnadňuje tučňákovi jeho pohyb ve vodě. Přesto je s podivem, jak daleko se tento druh vydává za potravou. (foto: Shutterstock)

Výkon čtyři kilogramy těžkého a asi šedesát centimetrů dlouhého tučňáka novozélandského vynikne v porovnání s loveckými výpravami jiných druhů tučňáků. Například zhruba stejně velký tučňák skalní (Eudyptes chrysocome) se před přepeřením vydává na lov asi 600 kilometrů od hnízdiště. Asi o deset centimetrů větší a šest kilogramů těžký tučňák žlutorohý (Eudyptes chrysolophus) cestuje na loviště vzdálená od hnízdišť asi 900 kilometrů. A dokonce ani impozantní tučňáci císařští (Aptenodytes forsteri), vysocí kolem 120 centimetrů a těžcí až 45 kilogramů, necestují před výměnou peří dál než 1 500 kilometrů. 

Studená hnízdiště kvůli volání genů? 

Proč si fiordlandští tučňáci komplikují život každoroční dlouhou cestou? Vědci mohou o důvodech této pouti dlouhé tisíce kilometrů jen spekulovat. Předpokládají, že lokalitu lovišť mají ptáci uloženou v genech – ještě z dob, kdy jejich dávní předkové žili podstatně dál na jihu v subantarktické oblasti. Z této dávné domoviny to měli do lovišť mnohem blíž. Pak se ale předci dnešních tučňáků novozélandských od této „pra-populace“ oddělili a usídlili se mnohem severněji – na Jižním ostrově Nového Zélandu, kde se vyvinuli v samostatný druh. V mnohém se změnili, když se přizpůsobovali novým životním podmínkám. V genech uložené nutkání lovit v oblastech, kde se před přepeřením vykrmovali jejich předci, ale neztratili.

TIP: Potápěč a skálolezec: Falklandský tučňák jižní

Zatím nevíme, nakolik tahle teorie odpovídá skutečnosti. Vysvětlovala by však další záhadu spojenou s tučňákem novozélandským. Tito ptáci si vybrali pro hnízdění Fiordland na jihozápadě novozélandského Jižního ostrova, i když tu panují o poznání drsnější podmínky než na severněji položených částech pobřeží ostrova nebo dokonce na Severním ostrově. Tučňáci by mohli hnízdit o 850 kilometrů blíž k rovníku, jenže místo toho „trčí“ v drsném Fiordlandu. Thomas Mattern je přesvědčený, že k tomu mají dobrý důvod. Do lovišť, jejichž lokalitu mají „natvrdo“ zakódovanou ve své DNA, by to už měli ze severněji ležících hnízdišť tak daleko, že by nároky cesty nezvládli.

Přes křehkost strojů, nízkou úroveň výcviku i vysoké ztráty se služba v RFC (Royal Flying Corps – Královský letecký sbor) těšila značné popularitě a ucházely se o ni tisíce dobrovolníků. Mnoho civilistů lákala mezi rekruty pověst, jíž se letecké síly těšily mezi veřejností. Vojáci z pěších regimentů očekávali zlepšení životních podmínek oproti špinavé zákopové válce. Třetí skupinu dobrovolníků tvořili mechanici a další příslušníci pozemního personálu RFC, kteří usednutí za knipl brali jako lákavý přivýdělek, protože letci dostávali speciální příplatky.

Primitivní podmínky

Teoretickou průpravou kadeti procházeli na School of Military Aeronautics v Oxfordu či Readingu, poté putovali k výcvikové eskadře na mateřských ostrovech nebo v zámoří. Tam absolvovali toužebně očekávaný aklimatizační let, kdy je instruktor poprvé „povozil“ po nebi a mohli tak zakusit – slovy jednoho z nich – „výlet do dosud nepředstavitelné třetí dimenze“. Skutečný výcvik začal poté, co instruktor vzal adepta do letadla s dvojím řízením. Mohl v něm nejen sledovat, co nováček dělá, ale též v případě nouze převzít kontrolu.

Na začátku války bylo dvojité řízení v některých strojích velmi primitivní – jak dokládá vzpomínka kadeta Charlese Chabota: „Gondola měla dvě kabiny a žák seděl hned za instruktorem, který řídil. Žák pokládal své ruce na ty instruktorovy, jindy instruktor rukama uhnul, aby student mohl ovládat letoun dopředu, dozadu a do stran. Ke směrovému kormidlu neměl žák přístup.“

První vážnou překážku představoval pro nováčka vzlet. Pokud nebyla dodržena některá základní pravidla (třeba dostatečně rozměrná dráha, aby nervózní zelenáč mohl odstartovat i po dlouhém poskakování letounu po zemi), docházelo k nehodám velmi často. Ostatní kadety pohled na skon kamarádů děsil a dávali najevo nesouhlas s tím, jak necitelně na takové události reagovali nadřízení. Postupně však pochopili, že velitelé nemají jinou možnost.

Kadet Duncan Grinnel-Milne byl svědkem situace, kdy žák i instruktor zahynuli kvůli školácké chybě při startu: „Šokovalo mě, když velitel eskadry v následném proslovu označil oba mrtvé za hlupáky. Připadalo mi to necitelné, ale měl pravdu. Má-li pilot po vzletu potíže, musí držet kurs, a ne se pokoušetvrátit. V nouzi musí především zachránit sebe a pasažéry, ne letoun. Je lepší urazit kola a vrtuli než uhořet.“

Opomíjení pozorovatelé

Podobné riziko hrozilo i během přistání – zvlášť když se každý nováček za pokažené dosednutí před zraky kolegů styděl. Perfektně zvládnutá procedura naopak zavdávala podnět k hrdosti. Pilot Laurie Field po válce řekl: „Zjistil jsem, že dobré přistání na novém typu letounu dává člověku větší uspokojení než ten nejlepší golfový úder.“

Jestliže byl výcvik pilotů zoufale nedostatečný, trénink pozorovatelů Britové zanedbávali úplně. Až do roku 1917 pro ně neexistoval žádný specializovaný kurs a mnozí se před první cestou do oblak dočkali jen stručného představení letounu a své role ze strany pilota. Jakmile se pozorovatel v nové funkci osvědčil, získal odznak s jedním křídlem (pilot měl verzi s oběma). O něj už nemohl přijít, takže se v podstatě jednalo o jistou formu vyznamenání.

Dokončení: Od chaosu k profesionalitě (2): Jak vypadal výcvik britských pilotů za světové války

Podobně jako u ostatních letectev měl pozorovatel oficiálně letounu velet, zatímco pilot byl považován za „šoféra“, který jej pouze dopraví k cíli; ale v praxi to tak nefungovalo. Dodejme, že většina bojových dvousedadlových strojů RFC neměla dvojí řízení (výjimku představoval třeba Armstrong Whitworth F.K.8), takže smrt, chyba či neschopnost pilota většinou znamenaly neodvratitelnou havárii. Proto si mnoho pozorovatelů osvojilo alespoň základní pilotní dovednosti a mnozí z nich se časem stali „šoféry“ oficiálně.

Pozvolný nárůst obliby kafeterií byl v naší zemi možná trochu překvapivý, předchozí staletí totiž patřila spíše hospodám. Ostatně se traduje, že právě na tvrdých lavicích s pivem v ruce se obrozenci dohadovali o tom, jak pozvednout český jazyk. Kavárny tak byly dlouhou dobu spíše prostředím německy mluvící části obyvatelstva. Po první světové válce však postupně přišla změna.

Můžeme si to dovolit

Zlatý věk nastartovalo hned několik jednotlivostí. V první řadě to byla rostoucí životní úroveň. A s tím, jak se zlepšovala dostupnost černého nápoje, klesala i jeho cena, a tudíž rostla obliba. Do podniků zamířili hlavně umělci, intelektuálové a mnohdy i lidé, kteří jen zatoužili po klidné chvíli na přečtení denního tisku.

V Praze přibývalo provozoven inspirovaných především pařížskými vzory, ale krok s rychle se rozvíjející kulturou drželo i Brno ovlivněné nedalekou Vídní. Pod vlivem funkcionalistické architektury tak v moravské metropoli začaly vznikat první skutečně slavné podniky. Vedle Zemanovy kavárny nebo Savoye to byla především záhy velmi oblíbená Esplanade nacházející se v těsné blízkosti dnešního Janáčkova divadla.

Architektonický skvost

Pokud bychom hledali ty nejvýznamnější meziválečné architekty, nechyběl by mezi nimi Ernst Wiesner. Právě podle jeho projektu vybudoval brněnský kavárník Alois Strompf v letech 1925–1927 na nároží dnešní Rooseveltovy a Jezuitské ulice jednu z nejkrásnějších kafeterií: Esplanade.

Umělec nešetřil nápady. Využil například prvky sakrální architektury. Každého návštěvníka tak na první pohled zaujal členitý prostor s lodžiemi připomínajícími modlitebnu, který dokonale osvětlovala velká prosklená kopule. Detaily pak byly kombinací klasické západní elegance s východními motivy. Nechyběly brokátové tapety či orientální prvky v černých rámech.

Součástí byl rovněž sál, který na první pohled zaujal třemi zrcadlovými stěnami, a nezaostávalo ani vybavení tvořené kulatými či obdélnými stolky a jednoduchými dřevěnými židlemi. Každý viděl, že jde o luxusní prostor pro movité zákazníky. Strompf se navíc už od začátku netajil tím, kdo má tvořit jádro klientely. Měli jím být především brněnští Židé.

Roky před válkou

Podnik nabízel klidné posezení vynikající občerstvení a prostor, kde si mnozí ze zhruba dvanácti tisíc brněnských Izraelitů mohli pohovořit. Po několika letech se podnik skutečně stal vyhlášeným místem. Ostatně právě tady měli téměř všechny důležité zahraniční noviny a byli sem zváni významní intelektuálové či umělci včetně herců z nedalekého divadla. Dostaveníčka si tu dávali také mnozí architekti v čele se samotným Wiesnerem.

Jenže období klidu se pomalu chýlilo ke konci. Nad Evropou se stahovala mračna nové války a především v českém pohraničí to vřelo Hitlerem rozdmýchávanou nenávistí mezi Čechy a Němci. Po mnichovské dohodě se do Brna začali stahovat Židé z nově okupovaného pohraničí. Bezpečí tam však nenašli na dlouho. V březnu 1939 byla země obsazena německými vojsky a došlo k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Začaly platit zákony, které omezovaly pohyb i společenský život všech Židů. Kavárna se tak stala pomyslnou poslední baštou.

Konec jedné éry

V polovině roku 1939 panovalo v Brně zlověstné napětí. Situace se den ode dne zhoršovala. Skupiny českých fašistů, příslušníků wehrmachtu i členů gestapa neustále přepadávaly chodce a organizovaly všemožné výtržnosti. Vše vyvrcholilo dne 15. srpna, kdy se dav antisemitů sešel právě před kavárnou Esplanade.

Stalo se to rychle. Do kavárny náhle vtrhlo několik lidí vyzbrojených obušky a klacky, kterými začali okamžitě bít všechny přítomné Židy – mezi nimi i padesátiletého prokuristu Paula Drexlera, jenž pod náporem ran vyběhl z kavárny, aby si zachránil život. Jenže i tam na něj čekal rozlícený dav. „Běžel tou ulicí a se všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!“ popsal ten hrůzný okamžik tehdejší redaktor Lidových novin Bedřich Golombek.

Vedle Drexlera, který zemřel při útěku na infarkt, bylo toho dne surově zbito i mnoho dalších lidí. Někteří přímo v podniku, jiní v konkuren­čních kavárnách nebo přímo na ulicích v centru Brna. Pokud do toho dne někteří nevěřili, kam až může pronásledování zajít, nyní to jasně viděli. Doba první republiky byla definitivně pryč a s ní i zlaté roky československé kavárenské kultury.

Pomyslný klid vystřídal strach, krev a nakonec i nepředstavitelné utrpení milionů lidí umírajících v koncentračních táborech. Ani samotné Esplanade už nezbývalo mnoho času. V září roku 1941 do kafeterie naposledy vtrhlo gestapo, aby odvleklo tehdejší návštěvníky. Roku 1944 budovu poškodily spojenecké bombardéry a po válce přinesla definitivní tečku demolice. 

Image

Čtěte také

Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu

Mléčná dráha má tvar disku. Zároveň ji ale tvoří mračno hvězd, které se nacházejí mimo tento disk. Astronomové byli dlouhá léta přesvědčeni, že tento oblak, čili hvězdné halo Mléčné dráhy, má víceméně kulovitý tvar. Podle nové vědecké studie, publikované v časopise The Astronomical Journal, je ale tvar hala naší Galaxie jiný.

Jiwon Han z amerického výzkumného centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a jeho kolegové zpracovali výsledky moderních pozorování hvězd v naší Galaxii a dospěli k závěru, že hvězdné halo Galaxie má ve skutečnosti tvar ragbyového míče nebo třeba vzducholodě. Navíc je nakloněné vůči rovině galaktického disku.

Důležitý tvar hvězdného hala

Zdánlivě prostý objev bude mít dalekosáhlé následky. Tvar hvězdného hala totiž úzce souvisí s řadou dalších jevů, včetně historie Mléčné dráhy a na obecné úrovni s evolucí galaxií. Těsnou spojitost má i s temnou hmotou, která by podle současných teorií měla obklopovat Mléčnou dráhu i ostatní galaxie.

Hvězdné halo naší Galaxie (foto: Harvard & Smithsonian, Melissa Weiss, CC BY 4.0)

„Tvar hvězdného hala je ve skutečnosti velmi zásadním parametrem, který jsme s kolegy změřili s doposud nevídanou přesností,“ vysvětluje Han. „To, že má tvar nakloněného míče na rugby a nikoliv koule, se projeví v řadě dalších věcí.“

Hanův školitel a kolega Charlie Conroy k tomu dodává: „Všichni mnoho let předpokládali, že hvězdné halo je sférické a víceméně izotropní, tj. ve všech směrech stejné. Teď víme, že můžeme obrázky Mléčné dráhy obklopené kulovitým halem, kterých jsou plné učebnice, zahodit.“

TIP: Mléčnou dráhu obklopuje obrovský oblak plynu o teplotě 10 milionů °C

Výzkum hvězdného hala je velmi komplikovaný. Je mnohem řidší než galaktický disk a jeho hvězdy nám splývají s hvězdami disku. Badatelé využili dva hlavní zdroje dat – z pozorování evropské vesmírné observatoře Gaia a z pozemního průzkumu oblohy H3 (Hectochelle in the Halo at High Resolution), který se uskutečnil na observatoři MMT, nacházející se na hoře Mount Hopkins v Arizoně.

Plíseň obvykle vnímáme jako nepříjemnost, s níž se setkáváme třeba v koupelnách nebo ve sklepech. Plíseň ale může být i velmi nebezpečná a v některých případech dokonce smrtelná. Dokládá to i dva roky starý případ ze severozápadní Anglie, kde v důsledku vystavení nebezpečné „černé plísni“ druhu Stachybotrys chartarum, zemřel dvouletý chlapec. 

O nebezpečnosti plísní se přitom ví již velmi dlouho. V dnešní době jejich nebezpečnost roste hned z několika důvodů. Bujení plísní podporují klimatické změny, kvůli extrémním teplotám i vlhkosti a přispívá k nim i nejistota na trzích s energiemi, která nutí obyvatele šetřit na vytápění obytných prostor.

Plísně milují vlhko 

Plísním se nejlépe daří v místech, kde je hodně vlhkosti, jako jsou prosakující střechy, okna, vlhké zdi, vodovodní potrubí nebo celkově vlhké místnosti, jako jsou koupelny. Pro člověka jsou problematické například jejich mikroskopické spory, které plísně vypouštějí ve velkém množství do vzduchu. Mohou dráždit dýchací cesty a oči, případně vyvolávat záněty, což je nepříjemné a pro lidi s oslabenou imunitou, alergií nebo astmatem i velmi nebezpečné.

Ještě větší problém představují chemické látky, které plísně vylučují do prostředí. Nejde ani tak o antibiotika, s jejichž pomocí plísně bojují proti bakteriím. Velmi nebezpečné jsou mykotoxiny – látky, které plísně produkují z nejasných důvodů, a které mohou závažně poškodit zdraví člověka či domácích zvířat, nebo i zabít, pokud působí ve vyšších koncentracích.

TIP: Nevítaný příchozí: V Austrálii se objevila vražedná houba kyjovenka

Podle nedávných odhadů se ve Spojených státech nebezpečné plísně nacházejí téměř v polovině všech domácností. Pokud se lidé chtějí plísní zbavit, měli by především odstranit veškeré plesnivé předměty, včetně koberců nebo třeba tapet. Nestačí zlikvidovat jen viditelně napadené plochy, ale i neviditelné části v materiálu. Při odstraňování plísní je vhodné použít kartáč a mýdlovou vodu, případně k tomu určené dezinfekční prostředky. Poté je zásadní udržovat vzduch v místnostech postižených plísní tak suchý a větraný, je to jen jde.

Čína je již dlouho známá svou „pandí diplomacií“, která zahrnuje poskytnutí velevzácných medvědů jako daru zemím, které Čína považuje za spřízněné. Jak se ale ukazuje, nejde o úplně originální nápad. Ve slavném Teotihuacánu, který leží na předměstí dnešní metropole Mexico City, archeologové nedávno objevili pozůstatky opice, která se před 1 700 lety stala podobným diplomatickým darem. O objevu referuje vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences.

Archeoložka Nawa Sugiyama z Kalifornské univerzity v Riverside a její spolupracovníci se domnívají, že opici darovali vládcům Teotihuacánu před 1 700 lety vyslanci Mayů. Teotihuacánští později nebohé zvíře obětovali. Jde o samici chápana, kteří tehdy žili na území Mayů, tedy v džunglích jihozápadního Mexika a Guatemaly, a v Teotihuacánu byli považováni za exotické tvory.

Dar Teotihuacánu

Teotihuacán a Mayové koexistovali vedle sebe. V Teotihuacánu podle všeho vládl agresivní militaristický režim podepřený stálou armádou a značnou vojenskou silou, přinejmenším na středoamerické poměry. V roce 378 našeho letopočtu si vojensky podmanili území Mayů. Mayská civilizace ale přežila a ve výsledku existovala mnohem déle než Teotihuacán.

Ostatky samice chápana, kterou před 1 700 lety dopravili Mayové do Teotihuacánu. (foto: UC Riverside, Nawa Sugiyama, CC0)

Nalezená samice chápana byla podle vědců darována a obětována před uvedeným datem – radiokarbonové datování ukázalo, že opice žila mezi léty 250 a 300 našeho letopočtu. Podle badatelů šlo nejspíš o strategický dar, který měl utužit vztahy mezi dvěma významnými mocnostmi tehdejší Střední Ameriky. Obětování exotických zvířat bylo běžnou praxí, o čemž svědčí současně nalezené pozůstatky obětovaného orla skalního a několika chřestýšů.

TIP: V Teotihuacánu našli pozůstatky dravců, kteří požírali lidské oběti

Chemické analýzy zubů nalezené samice chápana odhalily, že její stravu tvořilo hlavně pralesní ovoce, v posledních dvou letech života ale dostávala k jídlu především kukuřici a chilli. V zajetí zřejmě nebyla úplně šťastná, o čemž svědčí zuby vylámané okusováním klece, ve které ji podle všeho drželi.

Pokud analyzujeme emoce provázející vymačkávání akné, pak kromě uspokojení z odstranění nehezké vady na kráse nelze pominout ani pocit znechucení. Ten se u člověka vyvinul jako ochrana před potenciálními toxiny, jež se mohou skrývat například v plísních či shnilé potravě. Uvedeným způsobem reflexivně reagujeme i na tělní tekutiny a vyhýbáme se například cizím lidem, kteří smrkají či kašlou.  

Slast versus odpor

V otázce nehezkých pupínků pak vstupují do hry dva faktory: již zmíněné znechucení a dále potěšení, jejichž vzájemný poměr se přitom individuálně liší. Mnoho lidí sice nerado „rýpe“ do vlastního akné, ale sledování stejné činnosti u ostatních jim nevadí, případně si ho doslova užívají. Jejich mozek totiž v takové chvíli ví, že mu nehrozí reálné nebezpečí, a dokáže si udržet racionální odstup. Právě pocit kontroly hraje stěžejní roli – vymačkávání hnisu představuje cílenou aktivitu, nikoliv náhlou život ohrožující situaci, při níž by uspokojení okamžitě ustoupilo do pozadí pod vlivem adrenalinu. 

Za vším stojí mozek

Vědci z univerzity v rakouském Grazu nechali osmdesát dobrovolníků sledovat video zobrazující vymačkávání akné a pomocí magnetické rezonance měřili jejich mozkovou aktivitu. U těch, kdo záběry sledovali se zájmem, se přitom výrazněji zapojovaly oblasti zodpovědné za pocit odměny, zejména tzv. nucleus accumbens. Dané jádro zřejmě stojí i za faktem, že zmíněné osoby dokázaly snáz potlačit svůj odpor.

TIP: Co jsem to jenom chtěl? Proč při průchodu dveřmi tak často zapomínáme?

Podle neurologů je u nich totiž popsaná oblast lépe propojena s tzv. insulou, která se aktivuje mimo jiné při regulaci pocitů znechucení. U druhé skupiny dobrovolníků se pak uvedené části mozku při sledování videa nezapojovaly vůbec, nebo jen nepatrně.