Parní oračky představovaly převratný vynález, který se ve druhé polovině 19. století stal zdaleka nejefektivnějším prostředkem k orbě. Podle ředitele Národního zemědělského muzea v Čáslavi Vladimíra Michálka: „Ve své době představovaly vrchol technického umu našich předků. Jako nepřekonatelné soupravy udivovaly nejen svými rozměry a výkonem, ale především klidným chodem a lehkostí orby.“ Parní orba se udržela až do druhé světové války, po níž byla postupně nahrazena mobilnějšími a multifunkčními traktory.

Pára místo koní

Orbu za pomoci hnacího stroje předvedl poprvé Angličan John Fowler v padesátých letech 19. století. Základem byly dva parní stroje postavené na protilehlých koncích pole. Oralo se vždy v páru pomocí na laně upevněného pluhu – obvykle oboustranného, aby jej nebylo nutné přetáčet. Značná síla strojů a konstrukce pluhu umožňovaly v jednom směru orat více brázd najednou bez rizika udusání zeminy. 

Orba pomocí dvou lokomobil ve Spojených státech amerických ve druhé polovině 19. století. Uvést parní lanovou orbu znovu do chodu by dnes obnášelo investici přibližně 14 milionů korun. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)

Parní orba mohla být provozována na větších a rovných polích. Způsob pohonu lokomobil vyžadoval zajištění dostatku paliva a především vody, což s sebou neslo více problémů než například u parních lokomotiv na železnici. Oračky měly také poměrně vysoké nároky na obsluhu – minimum představovala tříčlenná pracovní četa, ale běžně si jejich provoz vyžádal třeba i pět mužů. Každá lokomobila potřebovala jednoho strojníka, třetí byl potřeba na řízení pluhu a další dva pomáhali pluh překlápět a zatěžovat momentálně orající větev.

Anglický Přemysl

Parní oračka typu Z5 s továrním číslem 10675, dnes známá jako „Přemysl“, byla ve výrobním závodě v anglickém Leedsu zkompletována a připravena k expedici 17. července 1906. V rozebraném stavu byl stroj poslán nejprve do centrály v Magdeburgu a odtud pokračoval do pražské filiálky. V Praze proběhla montáž a zkoušky, současně bylo provedeno úřední schválení kotle a jeho přihlášení do evidence státního dozorčího orgánu. Právě díky těmto úkonům se stroj později podařilo identifikovat.

Parní oračka Přemysl - pětadvacetitunový stroj značky John Fowler z roku 1906. (foto: Národní zemědělské muzeum, CC0)

Novou oračku zakoupily v roce 1907 cukrovary Močovice a Libice, spravované tehdy chrudimským průmyslníkem Karlem Wiesnerem starším. Stroj zde byl v provozu až do poloviny třicátých let 20. století, kdy vinou hospodářské krize cukrovary zkrachovaly.

Pár strojů továrních čísel 10674 a 10675 zakoupil pravděpodobně v roce 1941 Jaroslav Kučera ze středočeské obce Nepřevázka pro rodinný podnik, který založil jeho otec a v němž společně s bratrem Václavem prováděli smluvní orbu. Je nepochybné, že Kučerovi provozovali nejméně tři generace parních pluhů, avšak při znárodnění v roce 1949 byly oficiálně konfiskovány jen dvě, mezi nimiž byly i stroje Přemysl a Libuše. Osud párové oračky 10674 ani její jméno nejsou jednoznačně prokázány.

Bratři Kučerové přešli do stavu zaměstnanců Státního statku Bezno (později Státní statek Mladá Boleslav), kde se nadále věnovali opravám strojů a parní orbě, a to až do roku 1972, kdy Jaroslav zemřel. S odchodem Jaroslava Kučery skončila svou aktivní službu nejen dvojice lokomobil Přemysl a Libuše v Nepřevázce, ale definitivně i parní orba v českých zemích.

Co se týká pojmenování oraček, je v této chvíli možné říci jen to, že Přemysl se před rokem 1970 jmenoval Dacan, v Libušině případě se podobně hovoří o starším jméně Mařena. Poměrně rozsáhlé rešerše v archivu státního kotlového dozoru, systematická badatelská pomoc z Velké Británie, informace pamětníků, historická fotodokumentace a detailní fyzický průzkum obou oraček zatím nepřinesly jednoznačná zjištění. Identita je tak známá jen u Přemysla, na němž je zachován tovární štítek, po výrobních datech Libuše se v současnosti stále pátrá. S jistotou lze tedy říci pouze to, že Přemysl a Libuše netvořily původní pár, protože jde o stroje různých továrních typů.

Oračky ve filmu

S ohledem na historickou hodnotu o stroje projevilo zájem Národní zemědělské muzeum, a tak byly v roce 1972 odkoupeny od JZD Katusice a ještě v prosinci toho roku dojely po vlastní ose spolu se dvěma pluhy do 60 km vzdáleného areálu Národního zemědělského muzea v Kačině, kam je po dvoudenní cestě přivezli strojníci Václav Kučera, Alois Podzimek, Václav Gruntman a Václav Havelka. V tamějším zámeckém parku následně oračky strávily pod širým nebem dalších 17 let.

TIP: Slovenská strela: Technický zázrak, který předběhl svou dobu

V průběhu času byly lokomobily ještě dvakrát probuzeny k životu. Na podzim roku 1979 se v sousední obci Svatý Mikuláš zúčastnily natáčení slovenského filmu Chlapec z majera (1980) a v říjnu 1987 vyjely na pole znovu, tentokrát do nedaleké Svaté Kateřiny kvůli natáčení dokumentárního filmu o lanové orbě, který vyrobilo studio Vysoké školy zemědělské pod názvem Jeden den Přemysla a Libuše, aneb parní orba. V roce 1991 byly oba stroje přemístěny do provizorní expozice Národního zemědělského muzea ve Zdechovicích, kde se konečně dočkaly přístřeší v plechové hale. Odtud se v roce 2002 stěhovaly do tehdy nově zřízeného Národního zemědělského muzea v Čáslavi, kde jsou k vidění dodnes. 

Jedna z kosmetických firem požádala muže a ženy po celém světě, aby sestavili svůj ideál krásy z jednotlivých částí obličejů vzhledem proslulých celebrit. A jak se dalo předpokládat, výsledky mužských a ženských respondentů se velmi lišily. Mužský obrázek je počínaje blonďatými vlasy zpěvačky Shakiry poněkud sterotypnější, do ideálního obličeje se dostalo třeba ještě obočí britské vévodkyně Kate, výrazné rty Angeliny Jolie nebo nos Mirandy Kerr. Ženskému ideálu vévodí tmavé vlasy Indky Freidy Pinto či rty herečky Scarlett Johansson. V něčem se však muži i ženy shodli: Nejhezčí bradu má Megan Fox a oči Mila Kunis.

V srpnu roku 2017 se obyvatelé ostrovů Turks a Caicos horečně připravovali na úder silného hurikánu a mnozí karibské ostrovy ležící západně od Baham dokonce na přechodnou dobu opustili. Dobře udělali, protože rok 2017 patřil ve východním Atlantiku k těm nejbouřlivějším. Při hurikánech Harvey a Maria dosahovala rychlost větru dvou set kilometrů v hodině a hurikán Irma udeřil na Karibik s rychlostí překračující 270 km/hod. Škody napáchané touto trojicí se na atlantickém pobřeží Ameriky vyšplhaly na rekordní sumu 282 miliard dolarů. 

Útěk z ostrovů Turks a Caicos

Vedle finančních škod se hurikány projevily i v jiných oblastech. Hurikán Irma od základů změnil život i drobným plazům anolisům náležejícím k druhu Anolis scriptus. Ti jsou na ostrovech Turks a Caicos poměrně hojní. Často se prohánějí po kůře stromů, po skaliscích a kamenech nebo po zdech domů. Podobně jako známější gekony vybavila příroda i anolise „lepivými“ prsty na nohou, takže jim nedělá problém běhat po stropech nebo sklu okenních tabulí. 

Mezi lidmi, kteří na poslední chvíli prchali z Turks a Caicos před blížícím se peklem hurikánu Irma, byl i americký herpetolog Colin Donihue. Taktak stačil dokončit svůj výzkum populace místních anolisů. Donihue proměřil stovky těchto plazů, aby mohl sledovat, jaký dopad na ně má konkurence ze strany zavlečených živočišných druhů. Biolog doufal, že se na ostrovy v dohledné době zase vrátí. Teď si ale rychle sbalil věci, chytil taxík a pospíchal na letiště. Taxikář se jeho obavám jen smál. „Nás to mine,“ mával řidič taxi rukou nad hrozivou předpovědí.

Katastrofálně nenaplněná předpověď

O čtyři dny později bylo jasné, že taxikář se tentokrát mýlil. Donihue sledoval ze svého domova v Bostonu zprávy o děsivých škodách, které Irma na ostrovech Turks a Caicos napáchala, a vzpomínal na tamější anolise. Jak je asi bouře poznamenala? Jaký dopad má nedozírná katastrofa nejen na současnou populaci anolisů, ale i na další pokolení těchto plazů?

Návrat na Turks a Caicos však nebyl jednoduchý. Na hurikánem zdevastovaných ostrovech přišla spousta lidí o střechu nad hlavou. Nedostávalo se potravin a pitné vody. Nešla elektřina, nefungovaly telefony ani internet. Úřady měly úplně jiné starosti, než vyřizovat žádost amerického herpetologa o povolení výzkumu anolisů. Ale nakonec se Donihueovi podařilo zdolat i tuhle překážku a spolu s francouzským kolegou Anthonym Herrelem se mohl vrátit na místa, která před nedávnem opustil. 

Kdo se neudrží, ten letí

„Procházeli jsme přesně ta samá místa, na kterých jsme pracovali minule. Na první pohled tu bylo mnohem méně anolisů. O to usilovněji jsme museli pracovat, abychom získali potřebný objem dat,“ vzpomíná Donihue. Nakonec vědci na obou ostrovech pochytali a zase pustili zhruba stovku plazů. Každé zvíře pečlivě proměřili, nafotili a získaná data porovnali s výsledky měření před hurikánem. Vyčtou ze srovnání, jaká zvířata měla vyšší šanci na přežití přírodní pohromy? 

„Předvídali jsme, že pro přežití byla klíčová schopnost přidržet se pevně podložky. Proto jsme věnovali velkou pozornost například prstům, kterými se anolisové dokážou přilepit k povrchu mnoha materiálů. Předpokládali jsme, že k přežití pomohly anolisům třeba větší prsty,“ přibližuje Colin Donihue úvahy, které se mu na ostrovech Turks a Caicos honily hlavou při odchytech hbitých anolisů. 

Výsledky měření mluvily jasně. Hurikán anolise na ostrovech výrazně prosel. Přežití však nebylo dílem náhody. Smrtícímu vichru snáz vzdorovaly menší ještěrky s většími „lepivými“ prsty. Na předních nohách měli přeživší anolisové prsty větší o 9 %, na zadních končetinách byla ve srovnání s průměrem populace před úderem hurikánu plocha prstů větší o 6 %.

Zatímco za normálních podmínek nepředstavovaly větší prsty výraznější výhodu, během hurikánu umožnily anolisům, aby se udrželi podkladu a nebyli sfouknuti vichrem. Během běsnění živlů se ukázalo jako výhodnější i menší tělíčko, protože nebylo vystaveno tak silnému náporu vzdušné masy hnané hurikánem. 

Na anolise s fukarem 

Překvapení přineslo další měření končetin anolisů. Hurikán totiž přežili anolisové, kteří měli ve srovnání s průměrem celé populace před hurikánem zadní končetiny o 6 % kratší. Jak je to možné? Na tuhle otázku hledali Donihue a Herrel odpověď poněkud nekonvenčním experimentem. Pochytali v přírodě několik anolisů a přinesli si je do laboratoře. Tam nechali plazy přichytit lepivými prsty ke kusu dřeva a namířili na ně proud vzduchu ze silného fukaru používaného k úklidu spadaného listí.

Anolisové vzdorovali sílícímu proudu vzduchu jednoduchou strategií. Natočili se hlavou proti vzdušnému přívalu, aby jejich tělo kladlo co nejmenší odpor. Zároveň skrčili nohy, aby hlavou i tělem pevně dolehli na podložku. Nějakou dobu to fungovalo. Když však nápor proudu vzduchu překročil určitou mez, pokrčené zadní končetiny anolisů povolily a narovnaly se. Vzduch se do natažených zadních nohou opíral stále větší a větší silou. Nakonec anolisům povolily i lepivé prsty, neudrželi se podložky a fukar je odvál. Donihue a Herrel dávali velký pozor, aby anolisové nepřišli v „umělém hurikánu“ k újmě. Všechny pochytané plazí „dobrovolníky“ nakonec v pořádku vypustili zpátky do přírody. 

TIP: Přilnavé nožky gekonů: Lepidlo, které obdivoval už Aristoteles

„Anolisové s menšími prsty a delšíma zadníma nohama byli zřejmě hurikánem odfouknuti do moře a zahynuli,“ uzavírá Colin Donihue úvahy o výzkumu, jehož výsledky otiskl přední vědecký časopis Nature. „Je možné, že někteří s hurikánem doletěli na vzdálenější ostrovy, ale drtivá většina nepřežila. Je to názorná ukázka přírodního výběru v akci.“

Markéta, nebo spíš Dagmar, jak znělo její nové jméno, se dokonce stala hlavní postavou legendy, která ji zobrazuje jako laskavou panovnici. Prostřednictvím právě této legendy se pomyslně vrátila i do českého prostření, do své rodné země.

Dětství zahalené tajemstvím

Velmi málo toho víme ze středověkých pramenů o osudu panovnických dcer. Jejich role byla zcela zřejmá již po narození: za koho a proč budou provdány, aby naplnily mocenské představy a požadavky jejich otců. Takový osud také čekal Markétu Přemyslovnu. Narodila se někdy před rokem 1190, v prvním manželství krále Přemysla Otakara I. Její maminka Adléta pocházela z významného rodu míšeňských markrabat Wettinů. 

O Markétině dětství toho víme velmi málo. Pravděpodobně vyrůstala spolu se svými sourozenci na míšeňském dvoře. Tam získala také první vzdělání. Když se pak její otec v roce 1197 stal českým králem, přesunula se do Prahy celá rodina. Do Markétina života zasáhl zřejmě i rozchod jejích rodičů. Bylo jí kolem deseti let, když Přemysl Otakar I. její matku Adlétu zapudil. A protože patřilo k dobovým zvyklostem svěřit výchovu a vzdělání dívek některému z klášterů, lze usuzovat, že další roky prožila holčička mezi jeptiškami. Snad zamířily její kroky do Doksan k premonstrátům nebo do benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Vhodný ženich

Sňatková politika patřila neodmyslitelně do mocenských zájmů. Panovníci se tak snažili své dcery dobře zajistit. Druhá varianta totiž spočívala v umístění dívky do církevní hierarchie. Jako abatyše sice vládly vlivem, ale z klášterních zdí se už nikdy nedostaly. Otcovo rozhodnutí u Markéty bylo zcela jasné: najít jí vhodného ženicha. A ten se objevil v podobě dánského krále Valdemara II. Ten měl v evropských mocenských záležitostech podobný pohled a preference jako Přemysl Otakar I.

Slovo dalo slovo a v roce 1205 se konala svatba. Markéta nemohla být o moc starší než patnáctiletá. Odjela za svým manželem do Dánska a přijala nové jméno Dagmar. Toto jméno označovalo denici či jitřenku a provázelo ji celým dalším životem. Pozici princezny uvykla z domu, veškeré povinnosti a „služební“ záležitosti jí nečinily potíže. A jak usuzujeme z pramenů, prožila i šťastné manželství. Dokonce se spolu manželé prý dokázali i domluvit, neboť mluvili jazyky s podobným základem. Čtyři roky po svatbě se jim narodil syn, který po otci dostal jméno Valdemar. 

Předčasná smrt

Radost mladých manželů byla bezpochyby znásobena očekáváním narození dalšího potomka. Ovšem dopadlo to jinak. Někdy v roce 1212 nebo 1213 umřela při porodu na královském hradě Ribe jak královna, tak novorozenec. Dagmar po smutečním obřadu pohřbili v prostorách královského pohřebiště v benediktinském klášteře v Ringstedu. Dokonce i její prvorozený syn zesnul velmi mlád – ve dvaadvaceti letech se fatálně zranil při lovu.

A tak by se mohlo zdát, že stopa české Přemyslovny končí ve ztracenu. Opak je ale pravdou. Dagmar zůstala žít prostřednictvím lidové tradice, která ji zobrazovala jako dobrou vládkyni a dobrou manželku. Dokonce existují dánské balady, kde je centrem pozornosti jako empatická žena se sociálním cítěním a vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Přitom tyto balady vznikaly už krátce po její smrti a nejprve spontánně žily mezi lidmi, kteří si je vyprávěli. Teprve mnohem později se dočkaly písemného zpracování. A tak se dozvídáme, jak došlo ke sňatku – že služebník dánského krále absolvoval dlouhou plavbu a pak ho čekala hra v šachy, ve které princeznu pro svého krále vyhrál. 

TIP: Princezny na prodej: Na které dvory zamířily mladé Přemyslovny?

Česká středověká historiografie na tuto přemyslovskou princeznu téměř zapomenula. Možná to souviselo s jejím předčasným úmrtím, možná si její otec Přemysl Otakar I. přál, aby se na potomky z jeho prvního manželství se zapuzenou Adlétou zapomenulo. O mnoho století později se Markéta – Dagmar se do rodného prostředí vrátila – s národním obrozením a prostřednictvím literatury. Českého překladu se jednak dočkala ona dánská legenda, ale o jejích osudech vzniklo v 19. a 20. století hned několik románů. 

Obstrukční spánková apnoe představuje závažnou a přitom jednu z nejčastějších poruch spánku spojenou s dýcháním. Podle odborníků ze spánkové laboratoře trpí syndromem spánkové apnoe přibližně každý pátý muž a každá desátá žena středního věku. Postiženému člověku se uvolňují svaly a uzavírají se mu dýchací cesty, což vede k nedostatku kyslíku. Mozek vyšle nouzový signál a dojde k probuzení. Může se to opakovat až stokrát za hodinu, přičemž pacient nemusí probouzení ani postřehnout.

„Na planetě trpí touto záludnou chorobou asi miliarda lidí. Přitom, pokud je neléčená, může vést k závažným důsledkům,“ uvádí Danny Eckeart z australské Flindersovy univerzity. „Momentálně neexistuje žádný schválený lék na spánkovou apnoe. S postupujícím výzkumem této nemoci se ale otevírá stále větší prostor pro její účinnou léčbu.“

Léčba s mechanickou maskou 

V současnosti se nejčastěji využívá léčba s mechanickou maskou CPAP (Continuous positive airway pressure), která pomocí tlaku vzduchu udržuje pacientovy dýchací cesty průchozí během spánku. Je to účinné zařízení, je ale poměrně nepohodlné. Téměř každý desátý pacient přestane masku používat po první noci a zhruba polovina nevydrží déle než rok.

Eckeart a jeho kolegové pracují na novém léku, který posiluje aktivitu svalů hltanu. Amal Osman, jeden z autorů studie, kterou zveřejnil časopis Chest, upřesňuje: „Lék, který testujeme, je navržený tak, aby cílil na vybrané receptory buněk v horních cestách dýchacích. Díky jeho působení svaly hltanu udržují dýchací cesty během spánku otevřené.“

TIP: Nebezpečná insomnie: Co je příčinou nespavosti a jak se s ní vypořádat

Badatelé uspořádali předběžný experiment s 12 účastníky, kteří trpěli spánkovou apnoe. Každý z nich absolvoval čtyři celonoční spánkové testy, při nichž u něho aplikovali buď sprej s placebem, sprej s lékem, kapky s lékem nebo u něj použili endoskop s lékem. Výsledky jsou velmi slibné. Lék účinkuje výtečně, a to bez ohledu na metodu aplikace. To znamená, že ho bude možné aplikovat ve formě spreje, který je z použitých metod nejméně komplikovaný.

Titul nejmenšího obydleného ostrova náležel dlouhá léta skalnímu útesu Bishop Rock u ostrova Scilly v severním Atlantiku. Maják, který se na ostrůvku nachází, byl ale v roce 1992 automatizován a ostrov tak již nelze považovat za obydlený. Prvenství v tomto směru aktuálně připadá ostrůvku Just Room Enough Island, nacházejícím se v souostroví známém jako Tisíc ostrovů, na Řece svatého Vavřince. Ostrov má rozlohu pouhé jedné třináctiny akru (přibližně 310 m²), což je jen o málo více, než kolik činní oficiální plocha tenisového kurtu.

TIP: Jak se žije na plechové želvě: Vítejte na nejhustěji zalidněném ostrově světa

V padesátých letech minulého století si ostrov zakoupila rodina Sizelandova a postavila si na něm prázdninový domek. Kromě něj se na ostrově nachází jeden strom, křoví a malá pláž s posezením. Právě strom, který na ostrově roste, je důležitým prvkem – podle místních zvyklostí totiž lze za ostrov považovat pouze takovou plochu, která celoročně vystupuje nad vodní hladinu a roste na ní alespoň jeden strom nebo keř. To ostrůvek Sizelandových naštěstí splňuje.

V neděli ukončená mise byla prvním krokem programu Artemis, který má ambice vyslat člověka na Měsíc a následně založit dlouhodobou lunární kolonii jako odrazový můstek pro ještě ambicióznější projekt budoucích letů na Mars.

Poslední fázi návratu na Zemi NASA zahájila v neděli krátce po 18:00 SEČ, kdy se od posádkového modulu oddělil Evropský servisní modul (ESM) Evropské kosmické agentury (ESA). Orionu zajišťoval vzduch, elektřinu a pohon.

Do pozemské atmosféry pak modul vstoupil krátce před 18:30 SEČ rychlostí bezmála 40 tisíc kilometrů za hodinu. Ochranný štít při tom musel vydržet teplotu až tři tisíce stupňů Celsia, zhruba poloviční teplotu, než má povrch Slunce. Do vod u mexického ostrova Guadalupe dopadl v 18:40 SEČ, kde ho z oceánu vyzvedla loď amerického námořnictva.

„Dopad do Tichého oceánu byl ukázkový,“ uvedl komentátor NASA poté, co se Orion snesl do vod u Kalifornského poloostrova, necelých 10 kilometrů od americké lodi USS Portland. Modul vznášející se nad hladinou a jeho posádku – tři figuríny vybavené senzory – rychle obkroužily helikoptéry a menší plavidla.

Příště už s astronauty

Úspěšný návrat na Zemi je pro NASA významným milníkem programu Artemis. Dalším krokem je Artemis II, kdy do lodi usednou tři Američané a jeden Kanaďan, aby jako první lidé po dlouhých 52 letech opustili nízkou oběžnou dráhu Země. I přes velkou podívanou a důležitý milník, jakým se nepochybně stane, bude expedice veskrze krátká, s pouhým obletem Měsíce po trajektorii volného návratu.

TIP: Program Artemis: Jaké jsou jeho cíle a jak bude pokračovat 

Mise Artemis II je zatím stále plánovaná na konec roku 2024, s velkou pravděpodobností ale u ní dojde k posunu. NASA na ni hodlá velkou část hardwaru z Orionu použitého k misi Artemis I a přestavba si vyžádá čas. I při optimistickém scénáři se tak pilotovaný let k Měsíci pravděpodobně neuskuteční dříve než v polovině roku 2025.

Mocenskou symboliku v sobě ukrývá i česká svatováclavská koruna, kterou nechal zhotovit Karel IV. Zasvěcena byla českému patronu svatému Václavovi, což ještě zvyšovalo její téměř posvátný charakter. Užívána byla jen při zvlášť důležitých příložitostech, kterými byly zejména korunovace nových českých králů. Prvním panovníkem, korunovaným roku 1347 tímto skvostem, byl sám Karel IV. Poslední královská hlava, na níž koruna v roce 1836 spočinula, patřila Ferdinandu V. Dobrotivému. Další panovníci z rodu Habsburků již k oficiálnímu korunovačnímu aktu nepřistoupili.

Umělecký skvost

Obruč s velkými liliovými květy je osázena drahokamy (safíry – některé z nich jsou největší na světě, spinely, turmalínem, rubelitem a akvamarínem) a perlami. Kameny mají složitou vnitřní koncepci. Na přední straně převažuje červená a na bocích modrá. I tyto barvy mají svůj význam.

TIP: Pět nejslavnějších šperků: Korunovační klenoty, svatební prsten a zářivé diamanty

Dva  překřížené oblouky pocházejí z opasku Blanky z Valois, první manželky Karla IV. Oblouky jsou ozdobeny perlami, smaragdy, rubíny a spinely. Na vrcholu byla v safírové schránce ukryta domnělá relikvie – trn z Kristovy koruny. Brokátová čapka pochází z roku 1723. Čelenka je spolu s ostatními klenoty uložena v Korunní komoře v chrámu svatého Víta na Pražském hradě a je vystavována jen při výjimečných příležitostech.

Grónští Inuité, dříve známí jako polární Eskymáci, představovali po staletí jednu z mála nezemědělských společností, která žila bez ozbrojených svárů a válek. Vytvořili zcela osobitý jazyk, kulturu a módu odlišnou nejen od Dánů, ale i od ostatních inuitských národů. Žili v extrémně drsných podmínkách, obklopeni mrazem a ledem, kdy teplota klesala až k minus 50 °C. Živili se jako lovci a rybáři, jedli především tulení, rybí, velrybí a sobí maso.

Po několika stech letech izolace, kdy vůbec nevěděli o existenci jiných lidí, navázali v 18. století kontakt s Dány. Negramotní pohané, kteří své staré a nevyléčitelně nemocné starce i neduživé děti usmrcovali tím, že je utopili nebo nechali umrznout, vzbuzovali u Dánů zděšení. Evropští kolonizátoři proto změnili mnoho aspektů jejich života: nutili je například přijmout křesťanství, usadit se a lovit ryby pro obchod, a způsobili tak jejich závislost na dováženém obchodním zboží včetně alkoholu, tabáku a drog, navíc zavlekli na ostrov dosud neznámé nemoci, jako byla tuberkulóza. V současnosti se populace grónských Inuitů odhaduje na 51 000 osob, přičemž na celém světě žije přibližně 180 000 Inuitů. 

Modernizace ostrova

Dánsko se od padesátých let 20. století snažilo, aby Grónsko mělo stejnou životní úroveň jako zbytek království. Proto bylo na ostrově zřízeno samostatné ministerstvo a založena státní organizace Grønlands Tekniske Organisation, která měla za úkol stavět ve městech moderní domy a infrastrukturu jako silnice, přístavy, elektrárny, nemocnice a školy.

Dánům se modernizace zdánlivě dařila, rychle se zlepšila zejména zdravotní péče – během několika let byla téměř vymýcena tuberkulóza. To vše vedlo v šedesátých letech k populační explozi, během níž se počet obyvatel v letech 1950 až 1970 zdvojnásobil z přibližně 23 000 na 46 000. Zároveň se desetinásobně zvýšil počet Dánů, kteří v Grónsku pracovali v administrativě nebo jako řemeslníci, protože grónské obyvatelstvo většinou nemělo potřebnou kvalifikaci. Docházelo k pozvolnému zániku malých sídel, která se před válkou orientovala na rybolov, naopak postupovala rychlá urbanizace a odliv venkovského obyvatelstva do měst a bytových domů. Grónsko bylo dánskou stranou často označováno jako „severní Dánsko“ a jeho obyvatelé proti své vůli „severní Dánové“.

Brzy se ukázalo, že důsledky prudké a nucené modernizace ostrova nebyly pouze pozitivní. V šedesátých letech 20. století se rozšířily sociální problémy, závislost na alkoholu, kriminalita a sebevraždy, což se přičítá náhlému zániku tradiční grónské kultury pěstované v nyní zanikajících rybářských a loveckých vesnických komunitách. Snaha o dekolonizaci vlastně vedla k završení kolonialismu v Grónsku, protože Dánové proměňovali zemi v další část svého království s dánskou civilizací, kulturou a životní úrovní, aniž by brali v potaz, zda původní obyvatelstvo o to všechno stojí. 

Neutěšená situace vedla Gróňany ke stále silnější nespokojenosti a opozici. Kritizovali dosavadní přístup Dánska a požadovali, aby si o grónských záležitostech mohli rozhodovat sami. Mnozí považovali grónskou kulturu a jazyk za silně ohrožené a snili o autonomii, či dokonce nezávislosti země. Dočkali se v roce 1979, kdy autonomní Grónsko získalo parlament a vlastní vládu. Dánsku se ale podařilo zajistit, aby mu zůstala grónská půda, což znamená, že de facto vlastní grónské suroviny.

Adepti na elitu 

Rostoucí zájem o Grónsko v poválečném Dánsku vedl k řadě návrhů, jejichž cílem bylo poskytnout sociální podporu inuitským dětem. Součástí kampaně za zlepšení životních podmínek na ostrově byla i školská reforma cílící na vytvoření grónské vzdělané elity, která by byla schopna sama převzít funkce ve státní správě. Za nejdůležitější nástroj k tomu byla považována dánština, která měla současně pomoci lidem k lepšímu živobytí. V Grónsku se proto ve školách dávala přednost dánštině před grónštinou, což ale bylo dané i tím, že dánští učitelé neuměli grónsky a inuitští učitelé v dánském „západním“ pojetí neexistovali. 

Úřady se též rozhodly posílat inuitské děti do Dánska do internátních škol a pěstounských rodin, aby se naučily dánskému jazyku a kultuře. Přistoupily k sociálnímu experimentu, v jehož rámci měli inuitští zdraví a nadprůměrně inteligentní sirotci ve věku šesti až sedmi let strávit rok v Kodani, aby se z nich stali „malí Dánové“. Měli se naučit jazyk a vzdělávat se podle západních hodnot, aby později mohli převzít jako jakási elita vedoucí úlohu v grónské společnosti, šířit dánskou kulturu a překonávat propast mezi původním a moderním způsobem života.

Na tomto dobře míněném rozhodnutí se podílely úřady v Dánsku a Grónsku a soukromé dánské nadace. Organizace na pomoc dětem Red Barnet a grónské úřady stanovily kritéria, podle nichž měly být děti vybrány. Vhodné kandidáty hledali pastoři a úředníci v domácnostech a školách. Jelikož se jim nepodařilo vyhledat dostatečný počet sirotků, stanovená kritéria byla upravena. Věk se zvýšil na pět až osm let a děti mohly být i polosirotky. 

Cizí svět

Nakonec bylo vybráno 22 dětí ze znevýhodněných inuitských rodin. Jedna z nich, Kristine Heinesenová, si i po letech živě pamatovala den, kdy musela opustit svůj domov. Podle jejích slov jí tehdy bylo pět let a její bratři ji v člunu převezli na velkou loď, na které dívenka následně odcestovala do Dánska. Vzpomínala: „Vzdalovali jsme se čím dál víc a já se bála, že se nikdy nevrátím.“  Jiné děvče označilo plavbu za noční můru. Děti velmi trpěly steskem po domově: „Když někdo z nás začal vzlykat, všichni ostatní se přidali také.“

Malí Gróňané dorazili do Dánska 7. června 1951. V přístavu se shromáždilo několik stovek lidí, aby je přivítali. Děti se rychle staly předmětem zájmu tisku. Noviny zdobily titulky typu „Osiřelé grónské děti v Dánsku“, „Malí Gróňané na velkém dobrodružství“ nebo „Osiřelé grónské děti dostanou roční pobyt v Dánsku“. Jeden list uvedl, že jde o „vítanou iniciativu a je třeba doufat, že je to jen malý začátek vývoje, který bude mít pro budoucnost Grónska a pro vztahy mezi Dánskem a Grónskem velký význam“. Na základě novinových článků nabyli Dánové dojmu, že se dětem daří dobře.

Malí Inuité žili nejdříve v dětském domově, kde se o ně staral dánsky mluvící personál. Ve skutečnosti šlo spíš o karanténu, neboť panovaly obavy, že by z Grónska mohli zanést něco nakažlivého. Některé děti později uvedly, že čelily obrovskému kulturnímu šoku. Dánsko bylo pro ně naprosto cizí, mnoho věcí (například rostliny, plody či zvířata) vůbec neznaly, sledovaly zvláštní zvyky divných lidí, ve městech je děsily podivné dopravní prostředky, stejně jako zcela plochá krajina bez věčného sněhu a ledu. Děti ale vzpomínaly i na milé okamžiky, třeba když se poprvé koupaly v moři, lezly po stromech nebo navštívily statek. 

Bezcitný experiment

Po půl roce pobytu v domově a dalším půl roce v pěstounských rodinách se 25. září 1952 vrátily do Grónska. Z 22 dětí jich šest bez vědomí rodičů zůstalo v Dánsku, protože jejich pěstounské rodiny požádaly o adopci. Rozloučení sledovali také novináři a ohlasy na experiment byly vesměs pozitivní. Pobyt byl vnímán jako úžasná příležitost pro děti a pro jejich další rozvoj a vzdělávání. 

Šest adoptovaných dětí ztratilo se svou biologickou rodinou veškerý kontakt. Je velmi pravděpodobné, že úřady o možné adopci a naprostém zřeknutí se dítěte biologickým rodičům ani neřekly. Přitom v Grónsku byly běžné adopce, kdy se biologičtí rodiče stýkali s osvojiteli a dítětem. Jeden z adoptovaných chlapců, Gabriel Schmidt, se se svým biologickým otcem setkal až v dospívání. V té době už neuměl grónský jazyk a nemohl se svým rodičem hovořit. Prohlásil: „Bylo to velmi smutné.“

Ostatní děti, které se vrátily do Grónska, nebyly odvezeny zpět k rodinám, nýbrž do dětského domova v Godthåbu (dnešní Nuuk). Provozoval ho dánský Červený kříž a již zmíněná nevládní organizace Red Barnet. Péče a výuka probíhala pouze v dánštině, stejně jako každodenní život. Jedly nožem a vidličkou, každé sousto musely rozkousat 32krát a na konci každého jídla sepjaly ruce a sborově zpívaly dánské děkovné písně. V domově se „elita měla držet stranou“. Nesměla se stýkat s ostatními grónskými dětmi ani mluvit svým mateřským jazykem. Jejich rodiče je mohli navštěvovat jednou týdně.

V Dánsku se nepláče!

Ve skutečnosti se výchovný experiment nezdařil a na osudu dětí se pobyt v Dánsku pozitivně neodrazil, spíše naopak. Většina po celý život trpěla psychickými a zdravotními problémy, které se pokoušela utlumit alkoholem a drogami, mnozí z nich zemřeli před dosažením 50 let nebo spáchali sebevraždu. Pokud založili rodinu, většinou ji nebyli schopni udržet, a někteří se dokonce svých dětí zbavovali tím, že je dali do dětských domovů. Bezcitný výchovný experiment skončil psychickými traumaty, alkoholismem, sebevraždami nebo bezdomovectvím.

Elitu v Grónsku tito jedinci nevytvořili, neboť mnoho z nich chodilo pouze na odbornou přípravu a někteří ostrov později opustili. Ztratili kontakt se svou původní kulturou a vytvořili v Grónsku marginální skupinu, která byla ve své vlasti odstrčená na okraj společnosti. Stali se z nich „lidé bez kořenů“.

Výjimku z „dětí experimentu“ zdánlivě představovala Eva Illumová. Zůstala hrdou Gróňankou, získala dobré vzdělání, dobrou práci, dům v Dánsku, měla manžela, děti a vnoučata. Jenže novinám se svěřila se svými celoživotními psychickými problémy. Vzpomínala: „Byl to vzrušující den, kdy jsem odjela. Jako osmiletí jsme nevěděli nic o tom, co je Dánsko, jak je daleko a jak dlouho budeme pryč.“ Byla odvezena se svou sestrou, ale každá byla později dána do jiné pěstounské rodiny. „Bylo to strašně těžké, když jsme se rozdělily, plakaly jsme.“

V Dánsku se jí postupně vytrácela znalost mateřského jazyka. Ke svým pěstounům necítila žádnou zášť, dokonce s nimi udržovala kontakt. Chyběla jí však její skutečná rodina: „Nebylo to tak, že by mi pořád chyběli, protože se dělo tolik nových věcí, ale stýskalo se mi po rodině. Večer jsem tiše plakala pod peřinou.“ Pokoušeli se ji uklidnit s tím, že neustále opakovali: „V Dánsku se nepláče.“ Po návratu na ostrov se jí grónské děti posmívaly a ptaly se: „Ty jsi Gróňanka? Proč nemluvíš grónsky?“ 

Černé kapitoly dějin

Od konce 20. století usilovalo šest účastníků experimentu, kteří se dožili požehnaného věku, o omluvu dánské vlády. Jejich právník mimo jiné prohlásil, že jsou přesvědčeni, že jejich spolutrpitelé zemřeli žalem. Zdůraznil též, že experiment porušil lidská práva Inuitů. Dánská vláda se však dlouho odmítala omluvit s tím, že záležitost patří minulosti. Pouze nižší vládní úřednice Mette Frederiksenová hovořila již v roce 2009 o „černé kapitole našich dějin“, kterou je třeba vyřešit. Jako premiérka se Frederiksenová o jedenáct let později omluvila šesti obětem experimentu, které tehdy ještě žily: „To, co jste zažili, bylo strašné. Bylo to nelidské. Bylo to nespravedlivé. A bylo to bezcitné (…) To, co se stalo, nemůžeme změnit. Můžeme však převzít odpovědnost a omluvit se těm, o které jsme se měli postarat, ale selhali jsme.“ Každý z postižených alespoň obdržel finanční odškodnění ve výši 33 600 eur.

Dva roky po omluvě se provalil další skandál. Vyšlo najevo, že dánské zdravotnické úřady v letech 1966–1975 implantovaly polovině grónských žen v reprodukčním věku proti jejich vůli hormonální nitroděložní tělíska, aby se omezil populační růst původního obyvatelstva. Odhaduje se, že do roku 1970 bylo zavedeno nitroděložní tělísko přibližně 4 500 grónským ženám ve věku 13 let a více. Dokonce byly v té době změněny zákony, které umožňovaly, aby si nezletilé dívky nechaly zavést nitroděložní tělísko bez souhlasu rodičů. Parlament v Nuuku nedávno jednomyslně odhlasoval, že požádá Dánsko o „nezávislé vyšetřování antikoncepčních praktik dánských zdravotnických úřadů“. 

Image

Čtěte také

Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna