Čím více podrobností vědci odhalují o mikroplastech, tím méně příjemné to bývá čtení. Mikroplasty jsou prakticky úplně všude – ve všem živém, i na těch nejodlehlejších místech planety. A jak se ukazuje, bývá jich velké množství. Nedávno se o tom osobně přesvědčili novozélandští badatelé z Univerzity v Aucklandu, jejichž výzkum uveřejnil odborný časopis Environmental Science & Technology. 

Joel Rindelaub a jeho kolegové použili zařízení pro lapání atmosférických mikroplastů a nasadili pokročilé chemické analýzy a výpočty, které ukázaly, že na novozélandský Auckland, který o něco lidnatější a podstatně větší než například Praha, ročně spadne množství mikroplastů, odpovídající zhruba třem milionům PET lahví. Výsledky jsou bohužel pesimističtější, než badatelé původně čekali.

Pět tisíc částic na metr čtvereční denně

Dřívější výzkumy, které byly zaměřeny na evropská města (Londýn, Hamburg a Paříž) vedly k odhadům, že na jeden metr čtvereční denně dopadne přibližně 100 až 700 částic mikroplastů. Rindelaubův tým ale díky sofistikovaným chemickým metodám detekce mikroplastů, jimiž vědci mohli objevit i částice o velikosti setiny milimetru, zjistil, že v Aucklandu každý den dopadne na metr čtvereční téměř pět tisíc takových částic, tedy zhruba desetinásobek.

Pokud jde o složení mikroplastů v Aucklandu, mezi materiály se nejčastěji objevovaly polyethylen a PET. Časté byly i polykarbonáty, které se používají v elektronice. Když to badatelé všechno sečetli, dospěli ke zhruba 74 tunám mikroplastů, které každoročně spadnou z atmosféry na Auckland. To odpovídá zmíněných třem milionů PET lahví.

TIP: Výškový rekord: Mikroplasty byly nalezeny i poblíž vrcholu Mount Everestu

„Čím menší bylo měřítko, v němž jsme pátrali, na tím více částic mikroplastů jsme narazili,“ uvádí Rindelaub. „Zároveň je velmi pravděpodobné, že ty nejmenší částice mikroplastů jsou i nejvíce toxické a nebezpečné pro buňky i tkáně.“ Budoucí výzkum by měl podle Rindelauba odhalit, kolik mikroplastů vlastně vdechujeme. Stále více se ukazuje, že mikroplasty v ovzduší jsou jedním z hlavních zdrojů těchto částic pro lidské tělo.

Čtvrtina planety

• Britské impé­rium

Jak se rodilo britské impé­rium? Ze znesvářených království velikostí srovnatelných s dnešními okresy, z ostrova sužovaného vikingskými nájezdníky, ze země, která dlouho zůstávala ve stínu Francie i Španělska. Vznikalo z nejistot a nástupnických sporů, potírání povstání chudých a vzpour vlastní šlechty, z náboženských konfliktů. Anglie z nich vyšla vnitřně posílená a s 15. stoletím a nástupem Jindřicha VII. zralá na transformaci. Místo nekonečných a dlouhodobě neudržitelných sporů s Evropou napnula plachty nově vytvořené flotily obchodních lodí. Soustředila se na budování zámořských kolonií. 

Když Francis Drake zúčtoval se španělskou Armadou, rázem už na moři neměli Britové konkurenci. Vytvořili Východoindickou obchodní společnost, která koloniální dobrodružství převzala na sebe – a také vytvořila největší soukromou armádu v dějinách.

Svého vrcholu dosáhlo Britské impérium v roce 1921, kdy jeho rozloha činila 35 500 milionů km². Tedy zhruba čtvrtinu plochy veškeré souše. Na jeho území tehdy žilo 485 milionů obyvatel čili čtvrtina stávající lidské populace. Kromě Arktidy vlála britská vlajka na každém kontinentu světa. Britské impérium se rozpadlo v desetiletích následujících po 2. světové válce, ale většina nástupnických zemí stále zůstává součástí britského Commonwealthu – Společenství národů.

Dva oceány nestačí

• Ruské impérium

Třetí příčka mezi největšími mocenskými impérii patří Rusku. Základ říše položil Petr I. Veliký, který jako první také přijal titul cara. Posloužilo mu k tomu reformované Moskevské velkoknížectví. S postupem let Rusko přešlo od obranných bojů s nepřáteli při svých hranicích – s Poláky, Tatary, Litevci a Švédy k vlastním výbojům do okolních teritorií. Nakonec dosáhlo velikosti až nepředstavitelné: v 81 guberniích žilo přes 128 milionů obyvatel a celá říše pokrývala plochu 22,8 milionu kilometrů čtverečních.

Moc Ruska sahala přes celou Asii a Evropu – od Atlantiku po Tichý oceán. Expandovalo také na Aljašku a do části Kalifornie. To už se ale zřetelně ukazovalo, že tenhle kolos nedrží pohromadě nic jiného než kolektivní vůle vládnoucí dynastie. Obyvatelé ruského venkova a nevolníci zůstávali někde na úrovni středověku. Nerozvíjela se vzdělanost, průmysl prakticky neexistoval.

Říše přicházela do 20. století vybavena prakticky stejně, jako o tři stovky let dříve – a fungovala podle totožných mechanismů. Tedy spíše nefungovala. Prohraná válka s Japonskem a občanské revoluce poukázaly na hluboký rozkol uvnitř samotného impéria. Život monarchie i jejích vládců definitivně ukončily události první světové války. I dnes je Rusko rozlohou největší a devátou nejlidnatější zemí světa.

Na pěti kontinentech

• Španělské impérium

Když v roce 1492 Ferdinand a Isabela vykořenili z Andalusie a Granady poslední maurské království, obrátil se jejich zrak za širý oceán. Objevitelská výprava Kryštofa Kolumba jim otevřela Nový svět a jeho nedozírné bohatství. Z toho pak hradili své další výboje. V Evropě zacílili na Nizozemí, usilovali také o mocenské postavení v Itálii a na Sicílii. Stranou ovšem nenechali ani Afriku.

V Americe zatím zvládli dobyvační conquistadoři vyvrátit říše inků a Aztéků. Španělé se ale propracovali i do Asie, kde jim vynikající postavení zajišťovala jejich kolonie na Filipínách. Ne nadarmo se tu 16. a 17. století přezdívalo Siglo de Oro čili století zlata. Králové v palácích Valladolidu disponovali jměním 23,9 miliardy. A rozloha impéria?

Pomyslného maxima dosáhlo v období mezi lety 1580 až 1640, kdy španělština ovládla území o 31,5 milionu kilometrů čtverečních. Ale s velkými čísly musíme opatrně, Španělé si totiž do této plochy započítávali i rozlohu výsostných vod. Ve skutečnosti opanovali jen 13,7 milionu km², tedy 10,7 % rozlohy souše. Uvnitř této říše pěti kontinentů žilo 31 milionů obyvatel.

Příliš malé

• Rakousko-Uhersko

Rakousko-Uhersko tu uvádíme spíš do počtu, protože jsme byli jejími členy a zrovna tak trochu přispěli i k jejímu zániku. V roce 1905 pokrývala monarchie svou rozlohou 0,46 % pevninské souše a nacházela se na přibližně 650 tisících kilometrů čtverečních. I když svou rozlohou nemohla konkurovat dávným impériím, po dlouhá léta udávala tón politice Evropy a ovlivňovala dění ve světě.

Pravda, bez pořádných zámořských kolonií ztrácela na významu, zvlášť v porovnání s dravějším Pruskem. Svou expanzi soustředila téměř výhradně na Balkán. Až do extrému posazené konzervativní pojetí vlády, katolicismus a primát císařského dvora na každém rozhodnutí se ale ukázaly jako velmi slabý tmel.

Pavouků se bojí 3 až 6 % lidí a chorobný strach z těchto tvorů (zvaný arachnofobie) patří k vůbec nejrozšířenějším „hrůzám ze zvířat“. Na druhé straně byli pavouci odedávna předmětem obdivu jako pracovití tvorové a budovatelé nádherných sítí. Tento rozporný vztah – obdiv k jejich dílu a odpor k pavoukům samotným – je už součástí antické báje o tkadleně Arachné… 

Soutěž nerovných účastnic

Arachné údajně žila ve starořeckém Kalofónu a proslavila se mistrovstvím v tkaní gobelínů. Úspěchy a sláva stouply dívce do hlavy a tak v záchvatu furiantství vyzvala k soutěži v tkaní samotnou bohyni Pallas Athénu. Obě tkadleny – dívka i bohyně – odvedly mistrovskou práci. Athéna zpodobnila na svém gobelínu čtyři příběhy smrtelníků, kteří se pokoušeli vyrovnat bohům a zle na to doplatili. Arachné zase vetkala do svého koberce obrazy bohů, kteří podvedli obyčejné smrtelníky. Nevynechala ani případy, kdy na sebe samotný vládce bohů Zeus vzal cizí podobu, aby se vloudil do přízně krásných žen. 

Báje se rozcházejí v tom, zda Arachné naštvala Athénu jen námětem gobelínu nebo i tím, že odvedla mnohem lepší práci než bohyně. Všechny ale shodně vyprávějí, že rozzuřená Athéna koberec své soupeřky rozcupovala na kusy a ty omlátila dívce o hlavu. Vyděšená Arachné se oběsila. Athény se mladé tkadleny zželelo. Ale jen trochu. Vrátila jí sice život, ale stříkla na ni šťávu z jedovatých bylin a proměnila ji v tvora, který celé dny buď visí na vlákně jako oběšenec, nebo se věnuje tkaní. Tak vznikl podle starořecké mytologie první pavouk. 

Paleontologové samozřejmě nehledají evoluční původ pavouků v aktu msty antické bohyně. Z pavučin dochovaných v pravěkém jantaru dobře vědí, že pavouci snovali sítě už před 120 miliony roků, tedy v době, kdy Zemi bezkonkurečně vládli dinosauři a po lidech a jejich bozích nebylo ani vidu ani slechu. 

Od severu k jihu

S pavouky se můžeme setkat na všech kontinentech. Doma nejsou pouze v Antarktidě, kam se dostanou jen v případech, kdy je tam zavleče člověk. Většina pavouků takový výlet na mrazivý kontinent nepřežije, ale všude jinde se jim vede velmi dobře. 

Přizpůsobivost pavouků výmluvně dokazuje fakt, že žijí na nejnižším místě naší planety – tedy na březích Mrtvého moře – a na druhé straně se s nimi můžeme potkat i vysoko v horách. Na svazích himálajské osmitisícovky Makalu našli přírodovědci pavouka skákavku Euophrys omnisuperstes ve výšce 6 000 metrů nad mořem. Nejstudenější místo na světě – sibiřský Ojmjakon s rekordně nízkou teplotou -71,2 °C – je domovem minimálně 55 druhů pavouků. 

Své zvláštní pavouky má i nejžhavější místo světa v kalifornském Údolí smrti. V místech, kde v létě vystupuje teplota až na +56,7 °C, žije například pavouk slíďák druhu Pardosa sultana, jenž se vyhýbá méně teplým a méně slaným místům. Nejsevernější hranice výskytu pavouků leží v Arktidě v Zemi Františka Josefa na 80 ° severní šířky, kde žije např. pavouk s příhodným názvem pavučenka chladnomilná (Erigone psychrophila). Pokud pomineme zbloudilce, kteří se přičiněním člověka dostali až do Antarktidy, pak jižní hranice výskytu pavouků sahá až do jihoamerické Ohňové země na 56 ° jižní šířky. 

Rekordmani DNA a dlouhověkosti

Úžasná je druhová pestrost pavouků. Odhaduje se, že jich na Zemi žije kolem 90 000 druhů přičemž vědci jich zatím popsali asi 47 000 druhů. Ještě před půlstoletím přitom byla popsána pouhá polovina tohoto počtu. Přesto už tehdy vzniklo nejrozsáhlejší knižní dílo věnované výhradně pavoukům. Mnohasvazková Bibliographia Araneorum francouzského biologa Pierra Bonneta má celkem 6 481 stran. Dnes bychom měřili objem informací o pavoucích spíše na gigabyty uložené na počítačových pevných discích. Patří k nim i údaje o kompletním genomu čtyř pavouků. 

Nejmenší dědičnou informací vybavila příroda snovačku skleníkovou (Parasteatoda tepidariorum), která vystačí s 1,44 miliardami písmen genetického kódu. DNA stepníka Stegodyphus mimosarum je tvořena 2,55 miliardami písmen genetického kódu a genom nefily kyjonohé (Nephila clavipes) má 3,45 miliard písmen genetického kódu.

Dědičná informace těchto dvou pavouků si nezadá s DNA člověka, jehož genom tvoří 3,2 miliardy písmen genetického kódu. To je polovina DNA sklípkana korálkového (Acanthoscurria geniculata) s 6,5 miliardami písmen genetického kódu. 

V DNA mají pavouci uloženou i překvapivou dlouhověkost. Na členovce se dožívají věku přímo metuzalémského. Tajemný pavouk Hickmania troglodytes obývající hlubiny tasmánských jeskyní se v zajetí dožil více než 40 let a sklípkani se v zajetí bez problémů dočkají 30 let. Jen málokterý členovec se jim v tomto ohledu vyrovná. Srovnatelného stáří se dožívají snad jen termití královny. 

Pavoučí proměny

V dědičné informaci mají pavouci uložen základní plán svého těla. Je pro něj typických osm končetin, které vyrůstají z hlavy a hrudi spojených do útvaru zvaného hlavohruď. Nohy pavouků mají sedm článků. Pavouci jsou vybaveni tzv. chelicerami čili klepítky, do nichž ústí jedové žlázy. Na hlavě jsou umístěny i tzv. pedipalpy čili makadla, která se od kráčivých nohou liší tím, že jim chybí jeden článek. Makadla používají pavouci i k rozmnožování. Samci totiž s jejich pomocí vnášejí do pohlavních orgánů samice schránku se svými spermiemi, tzv. spermatofor. 

Skákavka Myrmarachne plataleoides – jeden z pavoučích druhů, které se svým vzezřením snaží napodobovat mravence. (foto: Shutterstock)

Řada pavouků se typického pavoučího vzhledu evolučně vzdala. Některé druhy například imitují mravence a spoléhají na to, že tento hmyz je proslulý ostrými kusadly a často i žihadlem. V „přestrojení“ za mravence jsou tak pavouci bezpečnější před svými přirozenými nepřáteli. Zajímavým trikem se tito pavouci vypořádají s tím, že jim oproti mravencům přebývá jeden pár končetin a chybí tykadla. Nosí první pár končetin otočený dopředu a nahoru, takže jím imitují tykadla mravenců. 

Křižáci Arachnura vyhlížejí pro nezasvěcence jako semena rostlin a hmyzožraví tvorové o ně proto nejeví velký zájem. Křižáci rodu Poltys mají tělo tvarované do podoby listu rostlin. Madagaskarský křižák Darwinův (Caerostris darwini) připomíná kousek kůry stromů. Ještě menší chuť k jídlu vyvolává pohled na křižáka Cyclosa mulmeinensis. Při sezení na síti vyhlíží jako kořist zabalená do pavučiny, z níž už pavouk vysál všechny živiny. Jeho příbuzný Cyclosa giganta má vzhled ptačího trusu. 

Obři a liliputi

Pavoučí nohy mohou být mimořádně dlouhé. Pomyslný rekord v této „disciplíně“ drží maloočka Heteropoda maxima. Rozpětí nohou největších exemplářů tohoto pavouka z laoských jeskyní dosahuje až 30 centimetrů. Sklípkan největší (Theraphosa blondi) dominuje pavoukům co do hmotnosti. Největší kusy váží až 170 gramů. S osmadvaceticentimetrovým rozpětím nohou příliš nezaostává ani za rekordní laoskou maloočkou. Ani jeden z těchto rekordních pavouků ale nevytváří typické pavučiny. Mezi budovateli sítí je držitelem velikostního rekordu jihoafrická Nephila komaci s tělem dlouhým 4 centimetry a rozpětím končetin 10 centimetrů. 

Rekordními pavoučími liliputy jsou samičky portugalských jeskynních pavouků z rodu Anapistula, jejichž končetiny mají rozpětí 0,43 milimetru. Jak jsou velcí samečci, kteří bývají výrazně menší než zástupkyně „slabšího pohlaví“, zatím netušíme. Zřejmě budou mnohem menší, protože je ještě nikdy nikdo neviděl. A tak zatím patří primát nejmenšího pavoučího samečka druhu Patu digua. Když roztáhnou nohy, jak nejvíce mohou, měří 0,37 milimetru.

Typický pohlavní dimorfismus – tedy mnohem větší rozměry samiček ve srovnání se samečky – je nejnápadnější u křižáků, kde jsou samičky často až 125krát těžší než samečci. Výjimku z tohoto pravidla představují vodouši stříbřití, u nichž dorůstají samci větší rozměrů než samice. 

Drnkání na loutnu i teleskopické oči

I když pavouci mají čtyři páry očí, rozhodně nevynikají bystrozrakostí. Především u pavouků lovících do nastražených sítí hraje zrak druhé housle. Mnohem důležitější je pro ně hmat, kterým registrují i velmi jemné vibrace. Sedí na vláknech sítě, kterých se dotýkají končetinami, a registrují každý jejich záchvěv. Neomylně poznají, kdy v síti uvízla kořist, a také velmi dobře určí, kterým směrem se za ní musí vydat.

Samečci se ohlašují samičkám sedícím uprostřed sítě jemným „drnkáním“. Jejich vibrační „avízo“ bychom mohli považovat za obdobu milostných písní středověkých minesengrů, kteří paním svého srdce zpívali a doprovázeli se přitom brnkáním na loutnu. Přesnější je však přirovnání vyslaných vibrací k bezpečnostnímu heslu, protože hlavním úkolem signálu je upozornit samičku, že se neblíží kořist. Stoprocentní záruky bezpečnosti ale sameček ani tak nezíská. Někdy samička nemá pro jeho milostné návrhy valné pochopení a vibrace v ní probudí instinkty lovce.

Skákavky mají pozoruhodný styl lovu. Ke kořisti se opatrně „připlíží“ a skokem, který je až 30krát delší než je velikost jejich těla, nic netušící oběť dostihnou. Na snímku je skákavka královská (Phidippus regius), jejíž lov byl právě zakončen úspěchem. (foto: Shutterstock)

Mezi pavouky se nejlepším zrakem pyšní skákavky (Salticidae), které přepadají kořist ze zálohy dlouhým skokem. Úlovek musí vidět s dostatečným předstihem a navíc je pro ně životně důležité, aby si svůj skok dokonale vyměřily. Dívají se přednostně párem velkých očí, které pracují podobně jako teleskop. Zbývající tři páry oči jsou zvýšeně citlivé na pohyb v zorném poli zabírajícím plných 360°. Úplně největší oči mají mezi pavouky vrhači (Deinopis), kteří jsou dokonale uzpůsobeni pro vidění za tmy. Ve srovnání s člověkem mají oko dvatisíckrát citlivější na světlo.

Poněkud zavádějící zoologické jméno dostala šestiočka jeskynní (Stalita taenaria) obývající podzemní prostory ve slovinském krasu. Žije v trvalé temnotě a oči jí zcela zakrněly. Je to tedy spíše „nuloočka“. Podobně jako řada jiných živočichů mají i pavouci oči citlivé na ultrafialové světlo. Zatím ale byla přímo „usvědčena“ z ultrafialového vidění jen jihoasijská skákavka Cosmophasis umbratica. Povrch jejího těla odráží intenzivně právě tuto část slunečního spektra. Pro člověka neviditelné zbarvení přijde ke slovu při námluvách. 

Maratonci, sprinteři a mistři piruet

Některé druhy pavouků jsou známy svými lety na pavučinách. Let ovšem není jediným „transportním trikem“ pavouků. Například skákavky předvádějí skoky 30krát delší než je délka jejich těla. A to podobně jako jiní pavouci nemají v končetinách svaly natahovače. Skrčenou nohu natáhnou k odrazu „hydraulicky“ – tedy bleskurychlým napumpováním tělesných tekutin. 

K nejzdatnějším běžcům mezi pavouky patří pokoutník tmavý (Eratigena atrica). Jeho tělo měří na délku necelé dva centimetry a nohy roztáhne na délku 4,5 centimetru. Přitom umí utíkat rychlostí skoro 2 kilometry v hodině a za hodinu tak urazí více než 40 000krát delší vzdálenost, než jakou obsáhne nohama. Kdyby se chtěl člověk s ohledem na velikost svého těla pohybovat stejně rychle, pak by při délce kroku jeden metr musel za hodinu uběhnout maratón.

TIP: Kdo číhá v trávě: S jakými druhy jedovatých pavouků se můžeme v Česku setkat?

Přes tento mimořádný výkon pokoutník není držitelem rychlostního rekordu mezi pavouky pohybujícími se po pevné zemi. Ten drží marocký pouštní pavouk maloočka Cebrennus rechenbergi. Po písečných dunách se pohybuje v přemetech, jaké vidíme metat gymnasty při cvičení prostných. Tímto neobvyklým způsobem dosahuje rychlosti 7,2 kilometru v hodině. Jeho výkon vynikne, když ho poměříme délkou těla, jež je srovnatelná s velikostí pokoutníka tmavého. Marocká maloočka je 3,8krát rychlejší a pokud by se jí měl vyrovnat člověk, musel by chvátat stopadesátikilometrovou rychlostí. 

Mezi pavouky najdeme i mistra piruet. Zástupci rodu Selenops chytají kořist rychlým otočením do strany. Pokud by v rotaci pokračovali, stačili by se během jediné sekundy otočit o 3 000 °, což dělá více než osm otoček za sekundu. Žádný jiný živočich se tak rychle točit neumí.

Během dvacátých a zejména třicátých let 20. století objevovali českoslovenští cestovatelé nové dopravní prostředky, které jim umožňovaly dosahovat vzdálených cílů rychleji a za jiných podmínek než stávající železnice či parníky. Nemalou exkluzivitu si zachovávaly vzducholodě a letadla, byť se je dobrodruhové jako Richard Halliburton snažili se střídavými úspěchy proměnit v možná stále ještě poněkud excentrickou, přece však běžnější praxi.

O něco dříve, zato podstatně rychleji a masověji probíhal proces modernizace cestování u motorových silničních vozidel, jichž využili při svém putování Uruguayí jak František Alexander Elstner, tak cestovatelská dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. 

Milovníci výbušných motorů

Tradicionalisté v prvních desetiletích 20. století sice stále pročítali jízdní řády vlaků a lodí, avšak bývalé symboly výlučnosti a luxusu, jako byla v Americe pacifická dráha či v Evropě Orient Expres, ztrácely přinejmenším pro část veřejnosti přitažlivost. Na jejich úkor získávaly na atraktivitě prostředky poháněné výbušnými motory.

Rostoucí množství zájemců sledovalo pokroky ve stavbě motocyklů a automobilů, stejně jako výsledky jejich závodů v lokálních podmínkách i napříč kontinenty. Mohli tak činit přímo na závodištích nebo na stránkách motoristických časopisů, kam psali profesionálové i nadšení amatéři. V Československu tak posílal své texty do Motor Revue již zmíněný František Alexander Elstner, který se s firemním vozem Škoda Popular dostal v druhé polovině třicátých let do Ameriky.

Při první cestě zamířil s manželkou Evou v roli spolujezdkyně z newyorského přístavu do Washingtonu a pak přes Dallas do Lareda na mexické hranici. Zatímco ve Spojených státech využívali především dálniční sítě, čemuž odpovídaly i dosažené denní průměry kilometrů, v Mexiku je čekaly horské silnice, které jim připomněly jejich dřívější balkánskou zkušenost. 

Do jaké míry poznamenalo putování Mexikem úvahy šéfů propagační divize značky Škoda a samotného Elstnera o cíli další expedice, není zcela jasné. V létě 1938 se jím nicméně stala latinskoamerická země, která udržovala za první republiky ze všech států tohoto regionu s Československem nejužší ekonomické styky – Argentina. 

Argentinská Škodovka

Československý průmysl zpracovával argentinské kůže a bavlnu, mezi dalšími zemědělskými produkty nechyběla vlna, maso, lůj či tříslo a kukuřice. Naopak do Argentiny některé československé podniky vyvážely železniční materiál, zemědělské stroje, sklo, z plodin chmel a slad. Téměř zcela ovšem chyběly jinak z Československa hojně exportované zbraně, neboť Škodovka jako součást francouzského konsorcia Schneider Cruzot nesměla svými zbrojařskými výrobky v Argentině francouzskému podniku konkurovat. Civilních produktů sem ale vyvážela tolik, že v roce 1936 zřídila přímo v Argentině dceřinou odbočku Škoda Platense. 

Pro podnik pracovalo i několik emigrantů z Československa. Právě v Argentině totiž vznikla už ve dvacátých letech největší československá kolonie v Latinské Americe. Z této komunity Elstnerovy na jejich cestě Argentinou doprovázel František Lhota. Během necelých šesti týdnů s nimi projel trasu, která zahrnovala nejdůležitější města země: Córdobu, Concepción, Rosario i Saltu. Většinou vedla prašnými cestami pampou a předhůřím And, menším dílem po kvalitních silnicích v okolí metropole. I tehdy postupoval Elstner stejně jako při všech svých předchozích výpravách – cílem bylo ujet v co nejkratším čase co nejvíce kilometrů bez ohledu na kvalitu vozovky, náročnost terénu či krásy přírody. 

Rodinná pohoda Uruguaye

Po návratu do Buenos Aires se manželé přepravili lodí Mihanovičovy společnosti přes Rio de la Plata, aby se vylodili se svým vozem v Colonii na uruguayském břehu. Nebyli prvními Čechy v nejmenším státě jihoamerického kontinentu. Několik misionářů z české provincie Tovaryšstva Ježíšova sem přišlo už v koloniální době a na konci 19. století se zde usadili jednotlivci hledající nový domov. Ve stejné době pracovali v pivovarech v Montevideu čeští dělníci, kteří vařili lahodný mok z českého chmele a sladu. Českoslovenští vývozci vyváželi do Uruguaye mezi světovými válkami také laboratorní sklo a textil, importéři se pak zajímali o uruguayskou vlnu a další zemědělské produkty. 

František Elstner a jeho žena Eva. (foto: Archiv Škoda Auto)

Elstnerovy tentokrát nečekal na uruguayském břehu řeky žádný krajan ani obchodník. Přijel pro ně jeden z nejznámějších automobilových závodníků Latinské Ameriky Victor Borat Fabini, s nímž plánoval Elstner společný podnik hned po příjezdu do Jižní Ameriky. Cestovatel o tom později napsal: „Telegrafoval do Buenos Aires, že se mnou pojede v rekordním čase trať Montevideo–Rio de Janeiro. Kdyby přišly lepší zprávy z Evropy, pojedeme. My dva a mechanik Villaveiran. Seňora by dojela do Ria lodí.“

Už první dojmy z Uruguaye manžele Elstnerovy nadchly a další jen první zkušenost potvrzovaly. Elstner je shrnul v knize Tango argentino, kde mimo jiné uvedl: „Sotvaže vystoupíte na plochý břeh v Colonii, cítíte měkčí vzduch, rodinnou pohodu, jako byste přijeli k dobrým přátelům. Nosiči kladou opatrně vaše zavazadla na břeh a starají se otcovsky o vůz, který sjíždí z parníčku na nábřeží. Než se otočíte, už jste za celnicí, kde neotevírali kufry, nezabavovali filmové kamery, neříkali ‚maňana‘ a přáli vám jen šťastnou cestu a příjemný pobyt.“ 

V doprovodu závodnického esa

Borat se svým mechanikem doprovodil hosty do Montevidea, pro které měli manželé opět jen slova obdivu, stejně jako pro celou zemi. Elstner oceňoval přírodu i Uruguayce: „Je to pravděpodobně jedna z nejšťastnějších zemí světa, vroubená nádhernými atlantickými plážemi, (…). Lidé se tu starají především o dobytek, pole a obchod a potom teprve o politiku.“ 

Paní Eva v sedle. (foto: Archiv Škoda Auto)

Když se Borat se svými hosty rozloučil, zamířili manželé do hotelu Palacio Salvo v centru metropole, které Elstner popsal: „Třebaže se mnozí domnívají, že je Montevideo jediným stadionem, kde se prohání slavná jedenáctka z minulého mistrovství světa, je tu také velký přístav, mnoho domů, klidný přepych, dobrý obchod a znatelný smysl pro klid a pohodlí.“

Mistrovstvím světa rozuměl šampionát z roku 1930, kdy Uruguay porazila ve finále na montevidejském stadionu k velkému nadšení publika Argentinu. Idyla pokračovala i na uruguayské premiéře Disneyho animovaného filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Zde čekalo české cestovatele překvapení, neboť jim Borat sdělil: „Tři řady za námi sedí pan prezident republiky s rodinou! Uvidíte ho o přestávce na chodbě!“ Onou hlavou státu byl Alfredo Baldomir. Po městě se pohyboval bez jakékoli osobní ochranky, čímž se lišil od většiny představitelů vládnoucích režimů v Latinské Americe nejen své doby.

TIP: Dámská jízda: Legendární výprava šestice českých žen do Afriky

Před kinem však přišlo připomenutí napjaté mezinárodní situace. Kameloti večerníků tu oznamovali příjezd britských křižníků Ajax a Exeter a následující den psaly všechny noviny o rostoucí hrozbě války. Místo cesty do Rio de Janeira zrušil Elstner celý plánovaný program a navzdory radám přátel koupil lístky na první loď do Evropy. V pondělí 4. září tak skončil pobyt manželů Elstnerových v Uruguayi, kam se poté už nikdy nevrátili.

Vakcíny založené na mRNA přinesly zásadní pomoc v boji s pandemickým koronavirem, což urychlilo jejich vývoj i pro použití v dalších oblastech medicíny. Společnosti Merck a Moderna nyní intenzivně pracují na mRNA vakcíně, která posiluje imunitní systém v boji proti nebezpečnému melanomu.

Obě farmaceutické společnosti v tomto týdnu oznámily velmi vzrušující výsledky nedávno ukončeného kola klinických testů jejich experimentální vakcíny. Na definitivní závěry je ještě brzy, ale zatím vše nasvědčuje tomu, že mRNA vakcíny a s nimi spojené léčebné postupy mají pro pacienty s melanomem a dalšími typů nádorů ohromný potenciál.

Úspěch v klinickém testu

Zmíněný klinický test zahrnoval 157 pacientů s melanomem v pokročilé fázi vývoje. Před použitím mRNA vakcíny byly těmto pacientům nádory chirurgicky odstraněny. Současně s vakcínou byla u pacientů použita léčba pomocí monoklonálních látkek Keytruda, která se používá při léčbě melanomu. Ukázalo se, že pacienti, kteří dostali vakcínu, měli o 44 procent nižší riziko, že u nich dojde k obnovení nádoru či úmrtí, v porovnání s pacienty léčenými pouze léčbou Keytruda.

Představitelé společností Merck a Moderna podle dostupných informací domlouvají třetí fázi klinických testů zmíněné vakcíny, která by se měla uskutečnit v roce 2023.

„Nové výsledky jsou velmi povzbuzující pro oblast léčby rakoviny,“ uvedl výkonný ředitel Moderny Stéphane Bancel. „Poprvé jsme prokázali, že mRNA vakcína pomáhá v léčbě melanonu, v rámci standardního klinického testu.“

TIP: Nová vakcína proti melanomu má u myší 100% úspěšnost

Jak funguje mRNA vakcína proti melanomu? Namísto toho, aby připravovala tělo očkovaného na útok viru, jako v případě pandemických mRNA vakcín, učí imunitní systém rozeznávat abnormální proteiny vytvářené nádory a následně na ně útočit. Každý nádor je unikátní, takže je obvykle nutné připravit vakcínu na míru konkrétnímu pacientovi. Prozatím je to náročné, ale jak se zdá, tento přístup nese ovoce.

Hvězdy tradičně označujeme také jako „stálice“, což v nás budí dojem, že zůstávají stejné. Nic však není dál od pravdy: Hvězdy podléhají nejrůznějším proměnám, některé z nich například mohutně pulzují. Dané pulzace na sebe ovšem berou více podob. Zatímco ty „klasické“, doprovázené značnými změnami poloměru hvězdy, se Slunce netýkají, drobné pulzace označované jako neradiální u něj najdeme. 

TIP: Koule žhavých plynů: Co drží pohromadě Slunce a další hvězdy?

Ve skutečnosti jde spíš o důsledky zvukových vln, jež se šíří slunečním nitrem. Vyvolává je především povrchová konvekce, která působí jako sonický třesk, jak se v ní hmota převaluje. Vzniklé tlakové poruchy pronikají do nitra a zpět, načež mohou být opět zachyceny na povrchu. Nesou zvukovou energii o dvanáct řádů větší, než je síla běžné lidské konverzace, a v důsledku takového výkonu jsou zmíněné zvukové vlny dokonce vidět! 

Sluneční erupce mohou také spouštět zvukové vlny, které se šíří do nitra hvězdy. Kvůli rostoucím teplotám se však ohýbají nebo lámou zpět k povrchu, kde vytvářejí vlnění.

Málokdo si umí představit jinak velmi důstojný Bílý dům coby místo výstředních párty, protože „nejdivočejší“ akci, jaká se dostane na veřejnost, představuje pravidelné nahánění velikonočních vajíček na trávníku, tzv. Easter Egg Roll. Jedna událost však přece jen ční vysoko nad ostatní, a sice inaugurace Andrewa Jacksona roku 1829. 

Tehdy 61letý politik vyhrál volby plné urážek, pomluv a podlostí nad Johnem Quincym Adamsem, který mu v ranách pod pás nic nedaroval. S ukončením boje se ovšem politická atmosféra zlé krve zčistajasna rozplynula a Jacksonovi stoupenci dostali chuť oslavovat. U Bílého domu se nejdřív shlukli příslušníci lepších vrstev, ale záhy je následovali i běžní občané a zanedlouho se k nim připojila rovněž chudina. Prezidentův proslov si tak prý vychutnalo na dvacet tisíc lidí, ale ještě víc se těšili na slíbenou zmrzlinu a punč. 

Část davu se proto protlačila dovnitř, načež údajně došlo nejen k nezřízenému pití, ale také k demolici interiérů a zkázy nezůstal ušetřen ani vzácný porcelán z Číny. Rozjaření lidé prý přitiskli novopečeného prezidenta ke zdi, takže mu sekretáři museli prorazit cestu k zadnímu vchodu a odvést ho do bezpečí hotelu. Masa pak sídlo opustila až ve chvíli, kdy kuchaři vynesli punč na zahradu a zmrzlinu začali rozdávat oknem.

TIP: Tihle by už dnes neprošli: Kteří američtí prezidenti by již nejspíš neuspěli?

Abychom však byli spravedliví: Zmínky o řádění přívrženců nejspíš zveličili Jacksonovi političtí nepřátelé, protože dobové noviny zmiňují, že si potřásl rukou s početným davem a několik kousků vybavení nechtěně poškodili hosté, kteří se „neopatrně otočili“.

Před dvaceti lety měla Česká republika svého prvního (a posledního) pilota Formule 1, Tomáše Engeho. Jeho zářná kariérní hvězda však pohasla stejně rychle, jako vzešla, a to kvůli pozitivnímu nálezu tetrahydrokanabinolu (THC) v moči, jehož hladina desetinásobně překročila povolené množství. Sám Enge se bránil, že před závodem drogu neužil a pouze dříve si několikrát potáhl z marihuanové cigarety, kterou mu nabídl kamarád, když nemohl usnout. Je opravdu možné, že ojedinělý úlet s drogou zanechá v organismu dlouhodobé stopy? Odpověď je poměrně jednoznačná – ano, je.

Žádaný jed

Obor zvaný toxikologie se zabývá naukou o cizorodých jedovatých látkách a jejich účincích na lidský organismus. Toxikologie sdílí mnoho společného s farmakologií, tedy naukou o léčivech. Není to příliš překvapivé, neboť již Paracelsus prohlásil, že všechny látky jsou jedy a pouze množství odlišuje léčiva od jedů. Tento princip zůstává obecně platný i dnes. Jak léčiva, tak jedy mají v tomto ohledu mnoho společného.

Ve většině případů se jedná o látky cizorodé, našemu tělu nevlastní, s definovanou biologickou aktivitou. V případě léčiv se jedná o účinky převážně chtěné a žádané, u jedů převážně nechtěné. Specifická situace nastává u drog, neboť ty jsou většinou užívány záměrně s cílem navození příjemného stavu, svou povahou se však jedná z větší či menší míry o jedy, jejichž nežádoucí účinky jsou značné. Přesto se některé z nich tolerují a jsou legální, v našich končinách jmenujme například nikotin, kofein či ethylalkohol, jejichž užívání může být škodlivé, zákon je však nezakazuje.

Farmakologie a toxikologie se v oblasti cizorodých látek zabývají dvěma význačnými odvětvími. Prvním je farmakodynamika – ta zjednodušeně řečeno zkoumá to, co udělá látka s naším tělem. Druhým odvětvím je farmakokinetika, která popisuje osud cizorodé látky v organismu od jejího příjmu až po úplné vyloučení.

Zůstaneš dlouho v nás

Doba, po kterou zůstane cizorodá látka v organismu, závisí na mnoha faktorech. Prvním z nich je způsob podání – droga aplikovaná nitrožilně má maximální koncentraci v krvi ihned po podání, látka požitá ústy se vstřebává postupně. Navíc je třeba si uvědomit, že drogy ani léčiva nezůstávají v krvi, ale v závislosti na svých fyzikálně-chemických vlastnostech cestují do různých orgánů, kde se mohou ukládat a později uvolňovat zpět. Následně jsou látky metabolizovány (nejčastěji v játrech) a upraveny tak, aby mohly být vyloučeny buď ledvinami do moči, nebo žlučí do střeva, odkud odejdou se stolicí.

Metabolické zpracování cizorodých látek lze popsat matematicky dvěma způsoby: Slouží k tomu tzv. kinetika nultého a prvního řádu. U kinetiky prvního řádu závisí rychlost odbourání na množství látky v těle a křivka poklesu má exponenciální tvar, což se týká většiny drog.

Alkohol je naproti tomu typickým představitelem kinetiky nultého řádu, protože jeho množství v těle po požití alkoholických nápojů mnohonásobně přesahuje kapacitu jater na jeho odbourávání. Bez ohledu na množství alkoholu v krvi tedy jeho pokles probíhá konstantní rychlostí. Díky tomu lze zpětně dopočítat na základě aktuálně naměřené hodnoty v krvi původní hladinu, a to i o hodiny zpětně.

Přesná doba, po kterou droga zůstane v našem v těle, závisí na mnoha faktorech. Kromě typu drogy záleží i na dávce, věku, pohlaví a zdraví uživatele. Jak dlouho zůstane droga v měřitelném množství v těle, je otázka, již si kladou jak uživatelé drog, tak i například lidé užívající legálně farmaka ovlivňující duševní stav, sportovci nebo forenzní toxikologové. Odpověď je bohužel velmi nejednoznačná a může se u různých lidí lišit i řádově. Stále platí, že jediným způsobem, jak si zajistit negativní test na drogy, je žádné neužívat. Podívejme se nyní na vlastnosti některých nejčastěji užívaných látek a jejich osud v organismu.

Zákeřná rezidua

Biologické poločasy nejrozšířenějších drog jsou poměrně krátké. U heroinu se jedná o dvě až šest minut, u kokainu asi o hodinu, u MDMA o osm hodin a u metamfetaminu o jedenáct hodin. Biologický poločas THC však činí čtyři až šest dní. Většina legálně předepisovaných návykových látek (opioidy či benzodiazepiny) pak má svůj biologický poločas v řádu hodin. Jak je to s detekovatelností při vyšetřeních? Obecně platí, že nejkratší dobu přetrvávají měřitelné koncentrace v krvi. V moči detekujeme metabolity drog rozpustné ve vodě, jež lze vysledovat někdy i za dlouhé týdny.

Orientační testy se zaměřují většinou na odběr slin (drogy lze takto detekovat spíše bezprostředně po požití) a na vzorky moči (zde mohou drogy přetrvávat i několik týdnů). Nejčastěji zkoumané látky jsou THC, opiody, kokain, sedativa, amfetaminy (např. pervitin), u sportovců i steroidy. Testy na drogy mohou mít různý účel: prověření zaměstnanců u rizikových činností, sportovců kvůli dopingu, pachatelů či obětí trestných činů, případně sledování hladiny léčiv u některých medikamentů.

Většina návykových látek zůstává v těle několik dní po posledním užití. Opioidy jako heroin či oxykodon lze detekovat jeden až tři dny po užití, stimulanty jako pervitin a kokain obvykle podobně, asi dva či tři dny. O něco déle jsou zjistitelné barbituráty (dle některých výzkumů až šest týdnů), marihuana v detekovatelném množství přetrvává v moči až 30 dní.

Legální, přesto nebezpečné

Zajímavé jsou i vlastnosti legální drogy nikotinu, jehož biologický poločas je asi dvě hodiny. Abstinenční příznaky u kuřáků se proto dostavují velmi rychle po poslední cigaretě. V těle se však nikotin metabolizuje na další produkty, zejména kotinin, jehož biologický poločas je mnohem delší. Stopy po užívání nikotinu jsou detekovatelné v krvi či moči ještě asi dva týdny po poslední cigaretě, závisí však na míře užívání a věku kuřáka. 

Co se týká další legální drogy – kofeinu – její biologický poločas je asi pět hodin. Aby byl vliv kofeinu zanedbatelný, musí proto uplynout zhruba 20 hodin. Pokud si dáme v pět odpoledne silný čaj, ještě v osm večer budeme mít v krvi polovinu dávky kofeinu. Vzhledem k nepříznivému vlivu na kvalitu spánku se proto nedoporučuje pít kofeinové nápoje v odpoledních a večerních hodinách. 

Uživatelé drog se již od počátku vzniku testů snažili najít způsob, jak detekci cizorodých látek obalamutit. Specifickou skupinou v tomto ohledu jsou sportovci, kteří užívají cizorodé látky (legální či nelegální) jako doping. Existuje velké množství tradovaných „zaručených“ postupů, jak zamaskovat přítomnost drogy v těle. Jedná se například o pití velkého množství vody ve snaze naředit moč a snížit koncentraci látky v moči, případně se vzorek moči upraví aditivem.

Kolísavá hodnota

Existují žvýkačky, jež mají zamaskovat přítomnost drogy ve slinách. Ačkoli většina těchto podvodných postupů nefunguje, některé přece jen mohou analýzu zakázaných látek zkreslit. Proto jsou zejména ve sportu kromě dopingu zakázány i tzv. maskovací látky. Jedná se například o některé medikamenty na podporu tvorby moči nebo léky užívané na léčbu dny, jež ovlivňují složení moči.

Je třeba mít na paměti fakt, že řada návykových látek může být detekovatelná po dlouhou dobu. Především u dopravních nehod se pak byť jediný joint vykouřený před týdnem může velmi prodražit, stejně tak u sportovců nebo v práci, kde může test na drogy nařídit zaměstnavatel.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Byť jsou u nás některé lehké drogy společensky tolerovány, je dobré myslet na jejich možnou dlouhodobou stopu v organismu a případné neblahé důsledky. Nikdo totiž neví přesně, za jak dlouho zrovna on bude mít v těle opět nulovou hladinu. 

V jižní části Mexické plošiny se nachází přibližně 80 kilometrů dlouhé Mexické údolí. Rozkládá se v nadmořské výšce kolem 2 240 metrů a panuje tam mírné a poměrně vlhké klima. V dnešní době se zde nachází mexická metropole Ciudad de México, v jejíž metropolitní oblasti žije přes 21 milionů lidí. V minulosti to ale bývalo centrum řady předkolumbovských civilizací. Poslední z nich byla říše Aztéků, kterou vyvrátili evropští conquistadoři. Aztékové vytvořili v Mexickém údolí důmyslné zemědělské systémy, které dokázaly uživit jeden až tři miliony lidí. Hospodaření v tomto údolí pro ně ale nebylo vůbec snadné.

Otázka života a smrti

Pro aztécké zemědělce bylo zásadní načasování. Pokud začali příliš brzy, mohly jim úrodu zničit monzunové deště. Když by se naopak opozdili, zkrátila by se jim sezóna pro pěstování plodin, které by navíc musely čelit mnohem většímu množství plevelů. Jak ale dokládají poznámky evropských dobyvatelů, Aztékové byli schopni velmi přesně sledovat průběh roku. Doposud ale není jasné, jak to vlastně dělali.

Exequiel Ezcurra z Kalifornské univerzity v Riverside a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že Aztékové používali krajinu Mexického údolí s okolními horami jako přírodní solární observatoř a zároveň i jako kalendář. Sledovali pohyb Slunce po obloze a byli schopni určit jednotlivé části roku s velkou přesností. Jejich výzkum tento týden zveřejnil vědecký časopis PNAS.

TIP: Aztécký průmysl obětí: Věže lebek byly větší a děsivější, než jsme mysleli

„Dospěli jsme k závěru, že Aztékové z vybraného místa nejspíš každý den sledovali východ Slunce. Podle jeho pozice vůči krajinným prvkům dokázali určit, v jaké části roku právě jsou,“ líčí mexický rostlinný ekolog a ochránce přírody Ezcurra. „Domníváme se, že k tomu využívali celé Mexické údolí. Jejich astronomickým nástrojem byla v tomto případě celá krajina. Když Slunce vycházelo na přesně určeném místě ohraničeném vrcholky hor, Aztékové věděli, že nastal čas k pěstování plodin.“

Když vypukla válka, noviny obou znesvářených stran psaly o rychlé porážce protivníka a „návratu domů do švestek“. S podobným vývojem počítali i samotní generálové. Po počáteční snaze rozhodnout konflikt manévrovým bojem však západní frontu přeryly stovky kilometrů zákopů. Konflikt se změnil ve statický poziční pat a už během podzimu začalo být zjevné, že vánoční svátky roku 1914 zastihnou statisíce mužů na bojišti. 

Postupné tání 

Zásobovači v týlu začali pro vojáky připravovat různá přilepšení. Britové dostávali Princess Mary Christmas Box – plechovou krabičku s čokoládou, karamelkami, tabákem, cigaretami a obrázkem královské rodiny s přáním šťastného návratu domů. Němečtí bojovníci se mohli těšit na dýmku, důstojníci na doutníky. Provianťáci směli vydávat větší příděly, aby alespoň na Vánoce vojáci obdrželi kvalitnější stravu. Na přilepšeních se podílela i řada civilních organizací všech zúčastněných zemí.

Povzbuzení bylo skutečně třeba, protože vývoj bojů ani počasí vojákům na náladě nepřidával. Podzim roku 1914 byl nevlídný, zima tuhá a muži na frontě měli k dispozici jen to, co si sami udělali. Na výdřevu zákopů a palivo padly celé lesy v okolí frontových linií. Vzhledem k blízkosti svých postavení bojovníci obou stran viděli, že protivník trpí stejně jako oni. A protože se fronta nehýbala, mnohdy dobře znali i konkrétní osoby za ostnatými dráty. Slýchali stále tytéž hlasy, vídali povědomé postavy.

Postupně se rodil jistý pocit sounáležitosti a pochopení – přestože vojáci věděli, že jednou budou muset stisknout spoušť, nebo sami zahynou. Někde mezi nepřáteli dokonce existovala nepsaná pravidla umožňující v klidu provést základní lidské potřeby. Například v době jídla se vyvěšovaly signály jako kus látky či prkno na předprsni zákopů. Obě strany znamení respektovaly, nicméně po jejich stažení se bez skrupulí bojovalo dále. 

Jistý vliv na nálady vojáků měl i relativně poklidný život civilistů, který mohli pozorovat ve svém okolí. Venkovanům ostatně nezbývalo než zkusit přežít tak, že zachovají každodenní rutinu. Dál chodili do práce a obdělávali pole – a v době Vánoc se někteří snažili vojákům „za humny“ přilepšit drobným dárkem z vlastního skrovného majetku. 

Vánoční zázrak 

Rozpoložení pěšáků ovlivňovaly rovněž mírové iniciativy organizací v zázemí nebo papeže Benedikta XV., který začátkem prosince oslovil bojující strany na západní frontě s přáním, aby mezi 24. až 26. prosincem uctily Vánoce jako svátky dobré vůle, pokoje, míru, soucitu, naděje, lásky a víry v rodinu. Svatý otec se přimlouval za „klid zbraní alespoň pro noc, kdy zpívají andělé,“ a jeho slova na mnoho pobožných mužů v zákopech zapůsobila.

Právě náboženství vojáky na západní frontě spojovalo a navyšovalo pocit sounáležitosti – přece jen tu proti sobě stály dvě armády vyznávající stejný svátek. To třeba během rusko-tureckých bojů nepřipadalo něco podobného v úvahu – převážně pravoslavní Rusové a Bulhaři slavili Vánoce podle jiného kalendáře a osmanská armáda je nevyznávala vůbec.

Jak se svátky blížily, vojáci se připravovali na oslavu. Dávali si vlastnoručně vyráběná přání nebo drobné dárky, tu a tam se na předprsních zákopů objevily svíčky a stromky. Muži zpívali koledy, které nemohla neslyšet ani druhá strana – zákopy od sebe mnohdy dělilo sotva 100 metrů. Napětí mezi oběma tábory dočasně polevilo, leckde slábla kanonáda a na některých úsecích fronty se objevily návrhy na úplné zastavení palby. 

Následnou událost, která vstoupila do dějin jako „vánoční zázrak“, zřejmě odstartovaly právě koledy linoucí se z britských linií. Němce oslovily natolik, že jich několik opustilo své kryty a vydali se do země nikoho vstříc nepříteli. Královští vojáci je následovali a dosavadní protivníci se dali do družného hovoru. Muži se objímali a třásli si rukama, mluvili a pokuřovali. Vyměňovali si suvenýry od whisky a cigaret přes ponožky, pohlednice a konzervy až po knoflíky z uniforem, jídlo nebo tabák.

Skupinky britských a německých vojáků během „Vánočního příměří“. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museums, CC0)

Došlo i na směnný obchod a nabídku služeb. Je doložen přinejmenším jeden případ, kdy si britský kulometčík – v civilu příležitostný holič – otevřel mezi zákopy stánek a obsluhoval zarostlé zákazníky bez ohledu na uniformu. V dopisech se dochovalo též svědectví o vystoupení varietního umělce improvizujícího mezi ostnatými dráty. 

Modlitby i fotbal 

Německý poručík Kurt Zehmisch později vzpomínal: „Večer na Štědrý den roku 1914 najednou přestala střelba. Vojáci z mého saského pluku pak začali pískat na dva prsty. Angličané okamžitě pískání opětovali. Vojín Mockel z mé jednotky, který žil dlouhá léta v Anglii, zavolal na Brity anglicky a brzo se mezi námi vyvinul živý rozhovor. Pak vylezli ze zákopů na obou stranách dva vojáci, podali si ruce a popřáli si veselé Vánoce. Dohodli se, že na Boží hod nebudou střílet.“ 

Kolem zákopů se rozsvítily lucerny, objevily se ručně psané transparenty s nápisy Merry Christmas a Frohe Weihnachten. Sedmnáctiletý německý dobrovolník si zapsal: „Napřed jsme stromky ostýchavě rozsvítili v krytech, pak v zákopech a nakonec na předprsni. Všude byly vidět planoucí stromečky, což v nás budilo zvláštní slavnostní náladu, kterou ještě umocňovala úchvatně se třpytící jinovatka.“

Někde spolu vojáci zpívali a modlili se, jinde se pustili do sportovních aktivit, aby si protáhli těla zdřevěnělá zimou i dlouhým vartováním. Hned na několika místech se objevily podomácku vyrobené míče, s nimiž si vilémovské a anglické týmy buď jen tak zakopaly, nebo sehrály regulérní fotbalové zápasy. Jeden z nich zaznamenal pěšák Johannes Niemann: „Náhle se objevil Anglán s míčem. Kopal si s ním a žertoval. Branky jsme označili čepicemi. Rychle jsme vytvořili družstva, na zamrzlém blátě začal zápas a porazili jsme Anglány 3:2.“ Utkání prý skončilo prokopnutím míče, který nakonec uvízl v ostnatém drátě.

Zdrženliví velitelé 

Dočasné příměří rozhodně nebylo obecným pravidlem – šlo spíš o spontánní reakci na aktuální situaci. Podle odhadů historiků se do něj zapojilo několik tisíc mužů. K nejrozsáhlejším kontaktům došlo v sektoru Saint-Yves–Neuve Chapelle, na úseku dlouhém asi 4 000 metrů. Styky mezi protivníky byly u Yper nejužší mimo jiné proto, že část německých vojáků z tamních bavorských a saských pluků mluvila obstojně anglicky, neboť před rokem 1914 pracovali na ostrovech jako taxikáři či holiči. 

Na jiných úsecích se dočasné příměří omezilo na oboustrannou možnost evakuace raněných ze země nikoho, dohledání a pohřbení padlých, případně společné mše za jejich duše. Někde vojáci raději neopustili své zákopy a klid zbraní využili jen k oslavám na „vlastním území“. Odpočívali, případně se věnovali osobní hygieně, na kterou jindy neměli čas. Stejná nebyla ani délka dočasného přerušení palby. Někde trvalo jedinou noc, jinde celé svátky a v některých sektorech se nestřílelo až do Nového roku.

Velitelé měli oproti řadovým vojákům složitější situaci, protože vyšší hodnost s sebou nesla též vyšší odpovědnost. Důstojníci si uvědomovali, že právě oni mají dbát na disciplínu – a v případě exemplárních trestů budou obviněni jako první. K masovým trestům za bratříčkování s nepřítelem nedošlo, nicméně oficíři u nižších jednotek dostali nařízeno obnovit disciplínu a podobné výstřelky zatrhnout.

Velitelé na úrovni divizí a sborů zůstali převážně zdrženliví, posléze však přistoupili k preventivním opatřením. Jednalo se o rotaci jednotek v rámci fronty, aby se vojáci nestihli s nepřítelem sblížit. Na německé straně došlo dokonce k přeložení některých „zhřešivších“ jednotek na východní frontu.

Poprvé a naposled

Přestože šlo v dlouhém válečném konfliktu jen o epizodní událost, dostalo se jí široké publicity. Lednová vydání anglických a občas i německých novin popisovala s údivem společné oslavy Vánoc s nepřítelem, o nichž se žurnalisté dozvěděli z frontových dopisů. O „vánočním zázraku“ se s nostalgií hovořilo ještě dlouho po roce 1918 a několikrát se stal námětem válečných filmů. 

TIP: Jaké byly Vánoce na frontě? Šťastné a veselé?

Po Novém roce se vojáci opět vrátili ke své krvavé rutině. Válka postupně nabrala na intenzitě a počty mrtvých rychle rostly. Zlom nastal v dubnu 1915, kdy Němci – shodou okolností právě nedaleko Yper – poprvé bojově nasadili otravné plyny. Po této děsivé události už nikdo na bratříčkování s protivníkem neměl náladu a pokusy zopakovat lokální příměří o Velikonocích selhaly. V následujících letech se ojedinělé případy zastavení palby během Vánoc objevily, avšak už nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v prvním roce konfliktu.