Markovi Žďánskému se často přezdívá „gorilí otec“. Coby ošetřovatel byl u jednoho z největších chovatelských úspěchů pražské zoo, tedy u narození vůbec prvního mláděte, samice Moji. Gorily mu však nezůstaly lhostejné ani poté, co ošetřovatelskou kariéru ukončil. Podporuje proto projekty zaměřené na ochranu obřích lidoopů přímo v jejich přirozeném prostředí. 

Z očí do očí

„Ve volné přírodě je neuvidíte, to by musela být obrovská náhoda. Ony o vás vědí, ale dokážou se dokonale maskovat a schovají se před vámi,“ líčí Žďánský. „Finančně podporujeme stopaře, kteří pracují v daném národním parku a snaží se gorily navyknout na přítomnost lidí,“ pokračuje v popisu své současné pracovní náplně. „Přibližují se k nim nesmírně pomalu, den po dni. Trvá zhruba dva až tři roky, než se gorila dokáže beze strachu ocitnout v blízkosti člověka třeba na vzdálenost půl metru.“ 

Gorily horské představují hned po těch nížinných největší druh primátů. Vyskytují se pouze v nevelké oblasti na pomezí Demokratické republiky Kongo, Ugandy a Rwandy, v nadmořských výškách až 3 500 metrů. Díky práci stopařů se do jejich bezprostřední blízkosti mohou nově dostat i turisté. Jak ovšem připomíná Žďánský: „V pralese nežijí pouze gorily. Jde o tisíce druhů rostlin a dalších zvířat, která si také zaslouží ochranu.“ 

Pytláci ztrácejí zájem

Jedinečný zážitek v podobě pozorování divokých goril vyjde turisty v Ugandě v přepočtu na patnáct tisíc korun, ve Rwandě pak zhruba na dvojnásobek. Finance plynou vedení parku, které tak může zaplatit další stopaře. Zmínění pomocníci za gorilami chodili i v době pandemie, kdy hrozilo, že zvířata bez přijíždějících návštěvníků lidské přítomnosti odvyknou. Lockdown však vyvolal také obavy, že turisty vystřídají pytláci. Žďánský se proto na místo vydal hned po skončení všech omezení loni v červenci a domů se vrátil s dobrými zprávami: Podle všeho došlo k upytlačení pouze jedné gorily a na vině byl zřejmě tamní obyvatel. 

TIP: Bezohlednost trofejního lovu: Zabíjení zvířat v Africe je stále v módě

Český ochranář je přesvědčený, že si místní uvědomují, jak obrovský finanční přínos zahraniční návštěvníci představují, a nelegální lov pro ně tudíž přestal být lukrativní. Navíc se ukázalo, že za posledních pět let přibyla zhruba stovka mláďat, takže se celkový počet goril horských vyšplhal již na poměrně uspokojivých 1 200 jedinců. Pořád však náležejí mezi kriticky ohrožené druhy: Například zmíněných goril nížinných žije v Africe podle odhadů zoologů až devětkrát tolik.

V základních charakteristikách je Bismarck o něco větší a širší loď než King George V. To mu na jednu stranu poskytuje stabilnější střeleckou základnu i na rozbouřeném moři, na druhou stranu z něho tento fakt činí větší optický cíl pro protivníka.

Srovnání hlavní výzbroje

Přejdeme-li k výzbroji, Bismarck disponuje dělostřelectvem větší ráže, zatímco King George V sází na větší počet děl menšího kalibru. V obou případech dostřel hlavních baterií přesahuje 35 km, což je vzdálenost, na kterou by pravděpodobně ani jedna z posádek nebyla schopna vést účinnou palbu, a to ani za předpokladu využití radaru a moderních zaměřovacích systémů, kterými byla obě plavidla vybavena.

Deset děl ráže 356 mm bitevní lodi King George V by vypálilo salvu o větší hmotnosti než osm kanonů ráže 380 mm na Bismarcku. Podstatnější úlohu by pravděpodobně sehrály daleko průbojnější německé protipancéřové granáty, které by dopadaly na nepřátelskou palubu sice v menším počtu, zato s daleko větší ničivou silou.

Menší ráže

Střední a lehké dělostřelectvo je v obou případech zastoupeno dostatečným počtem kusů tak, aby dokázalo odrazit útoky torpédoborců nebo jiných lehčích plavidel. Protiletadlové dělostřelectvo na britské bitevní lodi doznalo v průběhu války řady změn. Pokud bychom porovnali stav z roku 1941, kvalitnějším arzenálem proti vzdušným cílům disponoval Bismarck.

Pro přehradnou palbu se dala použít víceúčelová děla ráže 105 mm, na bližší cíle se pak měly zaměřit kanony ráže 37 a 20 mm, často ve zdvojených variantách. King George V disponoval děly ráže 133 mm. Ta se ukázala jako méně vhodná než podobná děla německá. Sekundární protiletadlovou výzbroj zajišťovaly pouhé čtyři vícehlavňové komplety a protiletadlové raketomety.

Pancíř a rychlost

Pancéřová ochrana je u obou jednotek na velmi dobré úrovni. Výhodu silnějšího pancéřového pásu a boční ochrany by měl King George V, zatímco u německého plavidla jsou lépe pancéřovány dělostřelecké věže. Technologická kvalita pancéřování je na straně německé bitevní lodi.

V rámci srovnání rychlostních parametrů je na tom lépe Bismarck. Jeho maximální rychlost lehce přesahuje 30 uzlů a v krajním případě by jeho stroje dokázaly vyvinout rychlost až 34 uzlů. King George V s maximální rychlostí 28 uzlů za svým konkurentem zaostává. Na druhou stranu kvůli mohutnému trupu Bismarcku a soustavě tří lodních šroubů disponuje německá bitevní loď horšími manévrovacími schopnostmi.

Rozhoduje náhoda?

Ačkoliv každá bitva je i otázkou štěstí, nakonec by se zřejmě projevila dělostřelecká převaha Bismarcku, který by svého protivníka zničil. Je však otázkou, jestli by po takovém souboji byl schopen další plavby, případně boje. V každém případě obě plavidla představují jistým způsobem vrchol ve své konstrukční škole.

TIP: Královská obrněná pomsta: Britské bitevní lodě třídy Revenge

Britské je považováno za absolutně nejlepší konstrukci, která vznikla v rámci washingtonských omezení, zatímco to německé představuje naprostou špičku německého námořního stavitelství. Pro obě plavidla společně pak platí, že snesou srovnání se vším, co vzniklo mezi světovými válkami v konstrukčních kancelářích všech loděnic po celém světě.

Rekordní částku během víkendové aukce zaplatil neznámý kupec za původní mechanickou kostru E.T. mimozemšťana. Za čtyřicet let starý animatronický model s 85 pohyblivými klouby zaplatil kupec 2 560 000 amerických dolarů (v přepočtu zhruba 55 milionů korun). 

Kostra E.T. mimozemšťana byla jednou z 1 300 položek, které aukční síň Julien's nabízela. K mání byl i legendární bicykl, na kterém filmový Elliott s mimozemšťanem prchají před vědci v jedné ze závěrečných scén filmu. Nový majitel za něj zaplatil 115 tisíc dolarů (2,5 milionu korun).

TIP: Sběratelské trendy dneška: Tenisky, brčka a herní kartičky za miliony

Mezi dalšími nabízenými filmovými rekvizitami se objevily například boxerské rukavice Roberta DeNira z dnes již klasického filmu Martina Scorseseho Zuřící býk z roku 1980, marvelovské Thorovo kladivo nebo například „létající koště“ Nimbus 2000, na kterém se v prvním a druhém díle filmového Harryho Pottera proháněl herec Daniel Radcliffe. Aukce této rekvizity vynesla 128 tisíc dolarů. Mezi další prodané filmové kousky patří Harryho brýle nebo hůlka lorda Voldemorta.

Kaori Sakuradaová a její kolegové z univerzity v japonské Jamagatě prostudovali údaje celkem 20 969 lidí starších 40 let, z nichž bylo 8 558 mužů a 12 411 žen. Šlo o obyvatele místní prefektury v severní části ostrova Honšú, která je proslulá zasněženými horami, jehličnatými lesy a horkými prameny. V naprosté šlo o heterosexuály, jen zhruba 200 osob uvádělo jiný typ sexuality.

Z analýzy shromážděných dat vyplynulo, že muži s malým zájmem o sex s větší pravděpodobností umírají na různé typy rakoviny, kardiovaskulární choroby a další život ohrožující onemocnění. Studii japonských vědců zveřejnil prestižní časopis PLoS ONE.

Nebezpečí nízkého libida

Uvedený vztah mezi nízkým libidem mužů a vyšším rizikem úmrtí byl patrný, i když badatelé vzali v úvahu věk, chronické zdravotní potíže jako diabetes nebo vysoký tlak, neřesti jako kouření nebo alkohol, index tělesné hmotnosti (BMI), vzdělání, manželský vztah, frekvenci smíchu i psychickou kondici studovaných osob. Tím ale zajímavá zjištění nekončí. Ačkoli ženy udávaly poruchy libida dvakrát častěji než muži, výzkumníci u nich žádný podobný vztah s vyšší úmrtností nezaznamenali.

Možných vysvětlení souvislosti se nabízí celá řada. Nezájem mužů o sex může podle vědců souviset s jejich obecně nezdravým životním stylem. Další možnou příčinou nižšího zájmu o sex by mohly být problémy imunitního rázu nebo například deprese. Přesné příčiny ale vědci neznají.

TIP: Asexuální generace: Asijská ostrovní velmoc ztratila zájem o lásku

Nutno podotknout, že studie japonských vědců je observační a zahrnuje jen vzorek z úzce vymezené geografické oblasti. To znamená, že její závěry nemusejí být relevantní pro zbytek světa. I přesto autoři studie doporučují možnost využití propagace sexuality, jako prostředku ke zlepšení veřejného zdraví. Vymírající zemi vycházejícího slunce to každopádně může jen prospět.

Když 18. února 2021 přistál na Marsu rover Perseverance, přivezl si sebou kromě jiného i mikrofon. Jde o první zařízení tohoto druhu, které se na povrchu rudé planety objevilo. Vědci mikrofon nedávno využili k pořízení historicky první zvukové nahrávky mimozemského vzdušného víru. Takzvané „rarášky“ na Marsu pozorujeme již dlouho, nyní si je můžeme i poslechnout.

Tým, který vedla Naomi Murdochová z francouzské Univerzity v Toulouse, publikoval své výsledky v časopisu Nature Communications. Členem týmu byl i Roger Wiens z americké Purdueovy univerzity, který v rámci mise roveru Perseverance vede výzkum související se zařízením SuperCam na palubě roveru. SuperCam se skládá z několika instrumentů – především laseru, fotoaparátu s vysokým rozlišením, spektrometru, a také mikrofonu.

Šťastná nahrávka

„Díky analýzám zvuků z Marsu, nahraných mikrofonem zařízení SuperCam, jsme se dozvěděli spoustu užitečných věcí,“ pochvaluje si Wiens. Není to ale úplně jednoduché. Mikrofon na SuperCam totiž nepracuje nepřetržitě – dokáže sice zaznamenávat až 210 sekund v kuse, většina jeho záznamů má ale jen několik milisekund.

Wiens přiznává, že nahrávka zvuku zmíněné prašného víru vyžadovala notnou dávku štěstí. Vír se musel objevit ve správný čas na správném místě. Nebylo to ale úplné překvapení. V oblasti kráteru Jezero, kde operuje Perseverance, operátoři mise pozorovali už téměř stovku takových prašných vírů. Teď to bylo poprvé, kdy prašný vír přešel přes rover právě v době, kdy byl zapnutý mikrofon.

TIP: Rover Perseverance ulovil na Marsu svého prvního raráška

Už samotný záznam zvuku vzdušného víru na Marsu roverem Perseverance je pěkným úspěchem. Zároveň ale také přinesl zajímavá data, která společně s údaji o tlaku vzduchu a fotografickými snímky zmíněného jevu přispějí k lepšímu pochopení atmosféry a počasí na Marsu. 

Na podzim jednoho roku jsme zaregistrovali, že v Hostýnských vrších se potuluje medvěd. Proto jsme do těchto překrásných kopců opět vyrazili s tajným přáním huňáče potkat a říct mu, ať na sebe tak hloupě neupozorňuje. Nakonec jsme ale našli jen jeho zkamenělého, mechem obrostlého dvojníka a k tomu spoustu dalších exotických zvířat…

Výchozím místem nám tentokrát byla malebná horská vesnice Rusava, která je ukrytá v údolí mezi kopci v nejzápadnějším cípu pohoří. Byla založena až v 17. století a zpočátku byla výhradně místem vyhnanství pro valašské rebelanty ze Vsetínska, kteří povstali proti pánům. Koncem 19. století pak Rusava proslula jako útočiště evangelických kněží ze Slovenska a pro svou malebnou polohu si ji zároveň oblíbili národně orientovaní umělci. 

Geologické skvosty v jedné linii

My jsme si však Rusavu vybrali kvůli úplně něčemu jinému. Jedny z mnoha zvrásněných hlubokomořských vrstevních sledů tvořících paleogenní geologický fundament Hostýnských vrchů se jmenují rusavské vrstvy. Od jiných vrstev se odlišují výrazným zastoupením hrubozrnných pískovců až jemnozrnných slepenců a v terénu na sebe upozorňují nápadnými skalními útvary. 

Na rovné linii jako podle pravítka leží za Rusavou Skalný, Obřany, Bludný, Smrdutá, Čerňava a Sochová, což jsou z přírodovědného a hlavně geologického hlediska jedny z nejpozoruhodnějších míst Hostýnských vrchů.

Orel na Skalném

První a zřejmě nejhezčí skály celých hor obdivujeme ve vrcholových partiích hory Skalný (709 m. n. m.) nad Rusavou. Tvoří je masivní pískovce a slepence rusavských vrstev zlínského souvrství z období eocénu a vede k nim pouze neznačený chodník od rozcestí turistických cest.

Skalní útvary na Skalném vytvořila mrazová destrukce nejvyšších partií výrazného hřbetu protaženého přibližně ve směru SZ-JV. Nejpůsobivější skaliska představují nejvyšší části mrazových srubů a mají podobu izolovaných torů. Jejich současný tvar určují jednak ukloněné horninové vrstvy (sklon zhruba 45° k jihozápadu), jednak vertikální plochy puklin. Tato skutečnost je hezky patrná hned na prvním osamoceném skalisku (směrem od západu), které se nazývá Orel. S trochou fantazie připomíná tělo ptáka se sklopenými křídly (křídla tvoří ukloněné vrstvy) a dosahuje výšku 8 metrů. 

Žába pod pietním místem

Několik desítek metrů dál směrem na východ vystupuje rozeklaná skalní věž s příznačným názvem Zub (výška 13 metrů), která přesvědčivě připomíná korunku stoličky i s kořenem. Uplatňování mrazového zvětrávání při její modelaci dokládají zřícené bloky ostrohranných balvanů na úpatí. Zub je zároveň malým pietním místem moravských horolezců, kteří Skalný s oblibou navštěvují a využívají. Několik tabulek vsazených do skály připomínají kamarády, kteří zahynuli při zdolávání vyšších hor.

Další pozoruhodné útvary vystupují na úbočích Skalného. Nepřehlédnutelná Žába vyčnívá do výšky 10 metrů z jižního svahu. Tvoří ji erozí vypreparované ukloněné vrstvy, které při vhodném pohledu z boku skutečně připomínají zkamenělého obojživelníka, dokonce i s okem. Po zádech sedící Žáby vedou schůdky pro odvážné až na její hlavu, která je ozdobena skalní mísou o průměru asi 30 cm. Ta je spolu s dalšími dutinkami ve skalních stěnách, zvanými voštiny, zajímavým dokladem probíhajících zvětrávacích a erozních procesů, kterým vděčí všechny skály Hostýnských vrchů za svůj vznik i neobvyklé tvary. 

Obřany a Psí hlavy

Další významnou lokalitou výchozů rusavských vrstev je hora Obřany se skromnou zříceninou stejnojmenného hradu. Kopec je to velmi nápadný a hrad patří s výškou 704 m. n. m. k nejvýše položeným na Moravě. Z jeho nedlouhé historie stojí za zmínku skutečnost, že byl patrně stavěn bez povolení a z rozkazu moravského markraběte a pozdějšího krále Karla IV. musel být ještě před dokončením zbořen. Bezzásahový režim přírodní rezervace vyhlášené roku 1991 příliš nesvědčí hradnímu zdivu, které porušují padající stromy více než neukáznění návštěvníci.

Na Obřany vede ze Skalného pohodlná turistická cesta, avšak ještě před závěrečným výstupem ke zřícenině je dobré si odskočit vlevo na návrší Psí hlavy, které je rovněž součástí chráněného území Obřany. Skalnímu uskupení podobného utváření jako na Skalném dominuje skalisko, které při pohledu z určitého směru připomíná hlavu zamračeného německého boxera s velkýma vztyčenýma ušima. Část téže skály vypadá ovšem z opačné strany jako protáhlá hlava dinosaura.

Od bludného medvěda na Smrdutou

Mnoho skalních útvarů v podobě mrazových srubů lemuje hranu hřebene, který klesá od obřanské zříceniny příkře dolů směrem na východ. Dostáváme se po něm až do hlubokého údolí Bystřičky na žlutou značku. Ta odtud pozvolna stoupá jižním úbočím hory Bludný, kde očekáváme další hezká skaliska. Bludný byl vyhlášen vzhledem k biotopu suťových lesů roku 2015 za přírodní památku a jeho vrchol zdobí 15 metrů vysoká skála přezdívaná Hostýnský Gibraltar. 

Těch 15 metrů je však jenom na severní stranu, na druhou je to lesní rovinka. Spíše než výškou a poněkud nadsazenou přezdívkou je Bludný pozoruhodný hlavou medvěda, která vyčuhuje přímo z vrcholu. Dokonce je i huňatá, mechem obrostlá. A hned za ní je přes hluboké údolí Bystřičky vidět vrch s nelibě znějícím názvem Smrdutá (750 m. n. m.), kam pokračují méně schůdným terénem beze značek naše další kroky. 

Lidoop s vyšpulenými rty

Jihozápadní úbočí nenápadného kopce Smrdutá skýtá svéráznou přírodní scenérii v podobě asi 500 m dlouhého balvanového proudu, který patří k nejdokonaleji vyvinutým v celé moravské karpatské oblasti. Neobvyklý útvar s typickým suťovým lesem a bohatou karpatskou květenou je od roku 1975 chráněný jako přírodní rezervace. 

Obtížně schůdný balvanový proud pod Smrdutou přetíná zhruba v polovině výšky zeleně značená vrstevnicová trasa vedoucí z Chvalčova na kopec Čerňava (844 m. n. m.). Cesta zde prochází přímo pod kolmými stěnami několika mrazových srubů, které jsou rozsety po celém západním úbočí Smrduté a svým pozvolným ústupem a destrukcí dodávají materiál níže ležícímu balvanovému proudu. Mrazové sruby v podobě izolovaných blokových skal zdobí také vrcholek hory, jemuž se turistická značka obloukovitě vyhýbá. Bizarní tvar má zejména skalní pilíř nazývaný přiléhavě Obří hlava. Spíše ale evokuje představu lidoopa nebo gorily s vyšpulenými rty. 

Nakouknutí do jeskyně

Další zajímavostí Smrduté je pseudokrasová jeskyně. Temná podzemní chodba připomíná místy uměle vyraženou štolu, je to však typická rozsedlinová jeskyně, kterou vytvořily přirozené přírodní pochody. Při vzniku úzké a nízké chodby s poměrně rovnými stěnami i stropy se uplatňovalo především svahové rozestupování pískovcových bloků podél puklin. To se projevuje ostře zalamovaným průběhem jeskynní chodby, která kopíruje hlavní puklinové směry. 

TIP: Ztichlá zákoutí skalního města: Na výletě za skalami zdobenými sněhem

Díky umělému rozšíření nejužších míst lze ve vhodném oblečení celou jeskyni o délce 56 metrů prolézt a vystoupit z podzemí druhým, o něco níže položeným otvorem. Takové dobrodružství si však rádi necháme ujít a dáme přednost šťastnému návratu domů.

Vliv zmíněné hory na bohatství španělského světa se nedá dostatečně vyjádřit: Ještě dnes se v evropské zemi používá rčení, že něco „stojí za Potosí“, tedy že je to k nezaplacení. Zdánlivě bezedné stříbrné doly, jejichž výnos španělská koruna danila, ji v 16. století katapultovaly mezi přední velmoci starého kontinentu. A cenným zdrojem zůstávají dodnes. 

Ohromné poklady v nitru Cerro Rico neboli „bohatého kopce“ se podařilo objevit jednoho lednového večera roku 1545 – tedy aspoň podle legendy. Indián Diego de Huallpa tehdy následoval zaběhnutou lamu po svahu hory, ale zastihl ho soumrak. Rozhodl se proto rozdělat oheň a počkat do rána. Jaké však bylo za úsvitu jeho překvapení, když vedle svého lůžka objevil roztavený kus stříbra. Zda našel ztracené zvíře, pověst nepraví. Zato podle ní tímto nevinným nálezem započala staletí trvající těžba: Pastevec si událost nenechal pro sebe a zpravil o ní svého pána, španělského conquistadora Juana de Villarroela.

Hrozí jí zkáza

Jak tvrdí významný španělský kronikář inckého původu Inca Garcilaso de la Vega, předkové o bohatství ukrytém v kopci, jejž nazývali Sumaq Urqu čili „krásná hora“, věděli již dlouho. Když ovšem za vlády předposledního Inky Huayny Capaca chtěli jeho vyslanci stříbro těžit, uslyšeli prý varovný hlas: „Pán ho má přichystané pro jiné, kteří přijdou později.“

A skutečně – z masivu dnes pocházejí čtyři pětiny veškerého vytěženého stříbra na světě (viz Zdroj bohatství). Podle bolivijského Vojenského geografického ústavu je ovšem hora natolik narušená šachtami, že se každou minutu propadá o 0,3 milimetru a ztrácí svůj někdejší kónický tvar. Přestože spolu s přilehlým městem Potosí patří od roku 1987 na seznam UNESCO, hrozí jí zkáza. Vláda proto zakázala další těžbu v nadmořské výšce přesahující čtyři tisíce metrů.

Bohatství i prokletí

Dobývání stříbra v Cerro Rico započalo hned roku 1545. Španělé v místě založili důlní kolonii a neváhali zotročit domorodce. Podle tradičních ustanovení říše mělo inckým rolníkům stačit pětašedesát dní ročně na obdělávání vlastní půdy a po zbytek času museli pracovat pro panovníka. Evropští dobyvatelé popsaný systém služby státu jednoduše převzali, avšak místo královských polí či staveb zahnali indiány na většinu roku do dolů. 

Horníci dřeli v průměru patnáct hodin denně bez ochranných prostředků, pouze s jednoduchými koši na zádech. Úmrtnost v takových podmínkách byla ohromná a lidské zdroje omezené, takže záhy přišli na řadu otroci z Afriky. Ti ovšem pro změnu strádali kvůli značné nadmořské výšce a vinou nových technik extrakce stříbra i z méně výnosné rudy, kdy se využívala toxická rtuť. Zatímco tedy evropská mocnost bohatla (v koloniální éře přispělo Potosí do státní kasy cenným kovem v dnešní hodnotě asi padesáti miliard dolarů), v dolech přišlo za dobu jejich největší slávy o život údajně až osm milionů lidí. 

Trnitá cesta za snem

Situace horníků se mírně zlepšila až roku 1825, kdy Bolívie vyhlásila nezávislost. Ve 20. století se pak šachty dočkaly i zavedení elektřiny, nicméně ty nejlepší žíly byly již dávno vytěžené. V roce 1985, po pádu cen stříbra na světových burzách, se vláda rozhodla doly kvůli neekonomickému provozu uzavřít. Horníci tak rázem ztratili zdroj obživy, a řada z nich proto dál neúnavně vstupovala do bludiště chodeb vyzbrojena dynamitem a s nadějí, že narazí na nový zdroj bohatství. 

Bolivijské úřady hornickým družstvům stále prodávají časově omezené koncese, takže mohou v prachu a tmě pokračovat ve svém vyčerpávajícím snažení. Oficiální statistiky sice neexistují, v dolech však prý dodnes zahyne až čtrnáct lidí měsíčně. A ti, kdo vyváznou živí, umírají na silikózu plic zhruba v pětačtyřiceti letech. 

Pod dohledem bohů

Zvládnout nelidské podmínky a mnohdy i čtyřiadvacetihodinové směny pomáhají horníkům přesně dodržované rituály. Důl vnímají coby ztělesnění Pachamamy, matky Země, a podle toho k němu přistupují. Dovnitř například nesmí vejít žádná menstruující žena, jinak by mohla bohyně žárlit a nechat zmizet právě nalezenou žílu. Protože se v dole coby těle Pachamamy nesmí jíst ani spát, převalují horníci neustále v ústech sežvýkanou koku, která je udrží vzhůru a při síle. Na jejich straně navíc stojí vládce podsvětí El Tío, jakási kombinace indiánských bohů Supaye, Huariho a křesťanského ďábla. Nabývá podoby rohatého tvora, často s velkým ztopořeným penisem, a nerad zůstává sám: Proto mu kopáči denně přinášejí koku a dělí se s ním o cigarety i alkohol. 

Vždy 1. srpna přicházejí také šamani, aby spolu s celou komunitou pro El Tía obětovali. Kolem vchodu do právě aktivní štoly, na vozíky i nářadí se rozetře krev zabitých lam, zatímco srdce přinesou indiáni dovnitř a položí je k nohám bohovy sošky. Poté nechají vládce podsvětí o samotě, aby si mohl dary vychutnat. Popsané rituály přitom v očích horníků neznamenají žádný konflikt s katolictvím, k němuž se hlásí. Vše na povrchu zkrátka patří Bohu, Ježíši Kristu a Panně Marii, zatímco podzemí náleží jejich domácím protějškům: El Tío se nevynáší ven a křesťanští svatí nemají co dělat v šachtách. 

Dynamit pro turisty

Doly se staly rovněž magnetem na turisty, přičemž horníkům návštěvníci nevadí. Jejich peníze jim výrazně vylepšují nuzný plat a na rozdíl od nejisté vyhlídky na výsledek těžby plyne z doplňkového prodeje solidní příjem. Zájemci o exkurzi si v malém krámku v hornické čtvrti Potosí nejdřív koupí koku, cigarety a alkohol coby obětiny, a pokud mají odvahu, přidají také dynamit s rozbuškou. V holínkách, gumovém oděvu a s malou lampičkou na hlavě pak vstoupí do El Tíova království. 

Nejde však o zážitek pro klaustrofobiky. Turisté procházejí skrz rozpadající se dřevěné bednění kolem zbytků stříbrných žil až do míst, kde nejzkušenější a zároveň nejohroženější horníci razí dynamitem tunely, ve snaze vyrvat hoře poslední zbytky bohatství. Na vlhkých kolejích je třeba se vyhnout vozíkům tlačeným vždy dvěma muži. Ty prázdné, mířící vzhůru, nepředstavují žádné nebezpečí; zato ty plně naložené jedoucí shora mají vždy přednost, protože je řidiči sotva ubrzdí.

Průvodce pak návštěvníkům ukáže El Tía a obětuje za ně. Hlavu i penis podivně vyhlížejícího bůžka zasypaného kokou několikrát polije pálenkou a pořádný doušek zpravidla skončí také v jeho vlastním hrdle. Alkohol přitom horníkům slouží i coby pojistka – lijí ho na zem a zapalují, aby zjistili, zda se při povrchu nehromadí oxid uhelnatý. 

S kukuřicí do banky

Dnes představuje Potosí klidnou obec s upraveným historickým centrem, kolem nějž se rozkládají obytné čtvrti. Když se místních zeptáte, z čeho žijí, odpovědí vám, že ze služeb. Těžba nejrůznějších rud v širokém okolí totiž v samotném městě není vůbec vidět, zato množství bank a telefonních společností je tam nečekaně vysoké i na bolivijské poměry. 

Do bankovních poboček vcházejí nejen majitelé nejmodernějších Toyot v dobře padnoucích oblecích, ale i ženy v tradičních barevných spodnicích, aby posléze pokračovaly na náměstí prodávat své zboží. Nabízejí pytle s pukanou kukuřicí nebo tzv. salteñas – šťavnatou směs masa, zeleniny, vařených vajec, brambor a oliv zabalenou v těstíčku. Právě gastronomické speciality přitom patří mezi další turistická lákadla téměř dvousettisícového města u paty stříbrné hory. 

Panna Marie z mincovny

Po utišení hladu pak málokdo vynechá návštěvu mincovny Casa de Moneda z druhé poloviny 18. století, jejíž vybudování stálo údajně tolik, že tehdejší španělský král při pohledu na účty zvolal: „Ta snad musí být sama ze stříbra!“ Dnes již stavba neslouží původnímu účelu, přesto expozice dobře dokresluje historický význam města pod Cerro Rico.

TIP: Bolivijské město La Paz: Místo milionů chutí a svérázných zvyků

Uvidíte tam mimo jiné původní stroje na zpracování stříbra poháněné mulami či unikátní obraz Panny Marie, korunované nejen Bohem a Ježíšem Kristem, ale také Pachamamou. Již zmiňovaná incká bohyně se tradičně zobrazuje v podobě trojúhelníkové hory, na níž je znázorněna i samotná legenda o nalezení stříbra v roce 1545. 

V historii válek mnohokrát zvítězil ten, kdo včas obsadil vyvýšený terén a donutil tak svého nepřítele útočit do kopce. Dobrá pozice však nebyla zárukou úspěchu, protože kvalitně vycvičené jednotky se zkušenými veliteli dokázaly i za nepříznivých podmínek zvítězit, například díky využití zdánlivě neprůchodných cest.

Hory a kopce zpravidla neumožňují přesuny hlavních sil nebo většího množství těžké techniky, což ale neznamená, že by pro útočící armádu neměly taktickou důležitost. Jejich dobytí a obsazení je často nezbytné z důvodu ochrany křídel primárního směru útoku, ve snaze vpadnout nepříteli do týla nebo kvůli poskytnutí krycí palby hlavním silám.

Naopak obráncům poskytuje výšina taktickou výhodu tím, že z ní mají dobrý přehled o dění v terénu pod sebou a mohou využít mnohdy strmých svahů coby těžkých překážek pro obrněnou a dělostřeleckou techniku.

Obranné pozice se v ideálním případě rozmisťovaly tak, že na straně kopce směrem k nepříteli se budovaly předsunuté pozice a pozorovatelny, zatímco hlavní bojová linie zahrnující také těžké zbraně a dělostřelectvo se nacházela na odvrácené straně výšiny. Tam také zůstávala značná část bránícího útvaru coby rezerva, připravená k provádění protiútoků. Tolik strohé poučky z dobových taktických příruček. Jak ale vypadal skutečný boj o klíčové hory a kopce? 

Bitva o Krvavý hřeben

Začátkem války měla americká námořní pěchota do skvěle vybaveného a vycvičeného sboru, jímž se stala během tažení Tichomořím, ještě poměrně daleko. Když se v srpnu 1942 vylodila na Guadalcanalu, měli vojáci k dispozici opakovací pušky a vodou chlazené kulomety, příliš těžkopádné pro přesun džunglí. Situaci ale zachraňovali agresivní velitelé, kteří se po obsazení Hendersonova letiště museli rychle učit bojovat proti Japoncům zběhlým ve střetech v džungli.

V září již Američanům značně „teklo do bot“ – Japonci se je snažili vyčerpat neustálým ostřelováním letiště z lodních děl a nočními nálety. Asi tři kilometry jižně od letiště se přitom z džungle vypínal kopec, jehož majitel z něj mohl ovládat široké okolí. Tento takticky významný bod obsadilo 700 příslušníků přepadového a výsadkového praporu pod velením podplukovníka Merritta Edsona, který využil všechny výhody terénu do krajnosti.

Nepřítel přijde v noci

Vojáci se dobře zakopali a vytvořili tak hluboce členěnou obrannou linii s kulomety, pokrývající křížovou palbou celé předpolí, vyčištěné od vegetace. Před zákopy vyrostly zátarasy z ostnatého i obyčejného drátu a v týlu vojáci vyznačili přístupové cesty, s nimiž se seznámili velitelé záložních jednotek. V okolí letiště se nacházely 105mm houfnice, jež mohly svou palbou pokrýt celé předpolí, proto k nim byli z hory vysláni důstojníci, kteří v mapách přesně zaměřili vlastní pozice a zorganizovali spojení svého štábu s předsunutými pozorovateli.

Jelikož se dalo předpokládat, že Japonci zaútočí v noci, nachystali si obránci dostatečné množství světlic, aby neztratili klíčový přehled o dění na bojišti. Všechny tyto přípravy se vyplatily, když se v nedaleké džungli začaly 12. září po setmění připravovat k útoku japonské prapory generálmajora Kjotake Kawagučiho. Ten považoval nadcházející boj za snadné vítězství, nicméně ve tmě brzy ztratil přehled o podřízených jednotkách a koordinovaný útok se rozpadl.

Americká škola válčení

Po ostřelování hřebene z válečných lodí japonská pěchota vyrazila za deště do kopce, kde ale uvázla v křížové palbě pěchotních zbraní, a několikrát se musela stáhnout. Americké houfnice rozbíjely proudy císařské pěchoty v jejích nástupištích a spolu s minomety vedly podpůrnou palbu těsně před obranná postavení svých spolubojovníků. Až za rozednění se útočníci stáhli zpět do džungle, nad niž ale okamžitě vzlétla americká letadla, a střílela na vše, co se pohnulo.

Američané během dne přisunuli zásoby a trochu si odpočinuli, protože všichni očekávali pokračování útoku následující noci. Obě strany zvolily stejnou taktiku jako při předešlé akci, což vedlo k japonské porážce. Asi dva tisíce císařských vojáků opět vyrazily do kopce proti obráncům, kteří přežili námořní ostřelování ve svých okopech, a útočníky opakovaně odrazili a zmasakrovali palbou dělostřelectva a kulometů. Japonskému generálovi se řízení bitvy zcela vymklo z rukou, v temné džungli ztratil přehled o postavení svých jednotek, a tak jeho vojáci umírali v nekoordinovaných čelních útocích.

Američané na tom byli podstatně lépe díky výborné součinnosti velitelů pěchoty s dělostřelectvem a pružnému velení na všech stupních. Ráno opět vzlétla americká letadla a Japonci se začali z oblasti stahovat. Naštěstí pro ně neměli Američané dostatek záloh k jejich pronásledování. I tak desítky ustupujících Japonců umíraly v džungli na vyčerpání a utrpěná zranění.

TIP: Spojenecká vylodění v Pacifiku: Taktika žabích skoků

Obě strany si z této bitvy odnesly ponaučení. Japonci poprvé utrpěli významnou porážku v pozemním boji a přesvědčili se o tom, že jen odvaha proti dobře zorganizované obraně nestačí. Američané se museli naučit bojovat v noci v nepřehledné džungli, udržovat spojení a připravit podrobné plány dělostřelecké a letecké podpory, což se jim v dalších střetech mnohokrát osvědčilo.

NASA v minulosti mnohokrát použila netradiční způsob, jak něco otestovat, vyvinout, či dokonce vyrobit. V roce 1963 hledala americká kosmická agentura dostatečně efektivní, a přitom nepříliš složitý stroj, jenž by dokázal dostat do vzduchu regulérní vztlakové těleso – tedy malé letadlo s krátkými křídly, či dokonce bez nich, neboť významnou část vztlaku vytváří už samotný tvar trupu. Ten má řadu výhod a dodnes se využívá v letectví i kosmonautice: Zmíněná tělesa totiž nabízejí dobrý vztlak při překročení vysokých nadzvukových rychlostí. 

Program vztlakových těles NASA započal konceptem, který navrhl letecký inženýr Robert Dale Reed z Armstrongova výzkumného střediska. První výtvor představovalo bezmotorové těleso M2-F1 sestavené z podvozku Cessny 150 (později typ 180). Podivně vyhlížející letoun se stal ve skutečnosti prvním realizovaným vztlakovým tělesem na světě. A protože neexistovala absolutně žádná data, bylo nutné provést mnoho testů včetně stavby řady modelů pro aerodynamické tunely – a přesvědčit vedení NASA, že podobné stroje mají smysl. 

Nakonec se ještě muselo vyřešit, jak tu „zatracenou věc“ dostat do vzduchu. Vyžadovalo to rychlost a hodně síly, kterou tehdy disponovala buď letadla, nebo výkonná auta. A jelikož šlo o program v počátku nízkorozpočtový, letouny byly ze hry. Tudíž nezbývalo než najít dostatečně rychlý a silný automobil. 

Závodní kabriolet

Dick Eldredge, který převedl Reedův koncept do reality, rychle spočítal, že si vlečení M2-F1 vyžádá rychlost 225–240 km/h a velkou tažnou sílu. Měl štěstí, protože bývalý technik údržby letectva Walter Whiteside o jednom voze věděl: Vybral Pontiac Catalina Convertible 421 a ve volném čase jej upravoval a zkoušel. Šlo o osmiválcovou variantu Cataliny o objemu 6,9 l, přičemž zmíněný motor se tehdy používal v závodech NASCAR. „Convertible“ pak značilo dvoudveřovou verzi se stahovací střechou, tedy kabriolet. Volba na ni padla kvůli dobrému výhledu do okolí i na vlečený letoun za vozidlem. 

Už tedy stačilo jen přesvědčit konzervativně smýšlející Kongres, aby na luxusní vozidlo o síle 380 koní uvolnil finance. Tým šikovně zdůvodnil, že letoun nemá motor, a požádal tedy o peníze na pohon pro svůj stroj, nikoliv na špičkové auto. Plán vyšel a Pontiac Catalina Convertible se stal oficiálním testovacím vozem NASA i „motorem“ letounu M2-F1.

Jen nepoutat pozornost

Už tak dost silné auto upravil Whiteside na tzv. hot rod, tedy pro co nejvyšší rychlost na rovných tratích. Původní čtyřstupňovou převodovku nahradil za novou, výrazně odlišnou od tehdy běžně dostupných typů. A po nasazení správných pneumatik dokázalo vozidlo na vyschlém jezeře základny údajně zrychlit za 30 sekund z 0 na 177 km/h, a to i s letounem o hmotnosti 450 kg v závěsu! Spotřeba paliva činila přibližně 63 litry na 100 km. 

Úpravy se dotkly také bezpečnosti a došlo ke zpevnění karoserie. Whiteside odebral zadní sadu sedadel a jedno vrátil otočené zpět, stejně jako přední sedadlo spolujezdce, a to kvůli neustálému dohledu na dění za vozidlem. Bílá barva automobilu byla zvolena s ohledem na viditelnost, přičemž podle požadavků NASA měl vypadat jako řadový vůz, a nepoutat tak zbytečnou pozornost – i kvůli případné špionáži. Zadání se povedlo dodržet: Kabriolet na první pohled nepůsobil nijak výjimečně.

Upravený Pontiac poprvé táhl stroj M2-F1 prvního března 1963 a do konce dubna stihl tým 48 pokusů. Za šest měsíců absolvovala Catalina 400 pozemních testů a NASA demonstrovala funkčnost i smysl programu vztlakových těles. Ten tak získal důvěru, a hlavně mnohem víc peněz, takže k následujícím zkouškám už bylo možné použít letoun C-47 Cargo.

Catalina se v roce 1963 přesunula do NASA Langley Research Center ve Virginii a sloužila k dalším testům na ostrově Wallops. Okolo roku 2016 se objevila v Georgii a podle posledních zpráv probíhá renovace. Poté vůz zamíří do muzea letectví na Edwardově letecké základně, kam právem patří.