Galaxie se pohybují vesmírem a občas se stává, že se na své pouti setkají s jinou galaxií. Někdy dojde k jejich vzájemnému splynutí, jindy spolu gravitačně dočasně zápolí. Výsledkem gravitační přetahované bývají takzvané slapové ohony, obrovské proudy kosmického plynu, prachu a hvězd, vytržené slapovými silami z galaxií do okolního vesmírného prostoru.

Americký astronom Justin Spilker z Texaské A&M univerzity a jeho tým pozorovali masivní galaxii SDSS J1448+1010 s využitím soustavy radioteleskopů ALMA, a také Hubbleova vesmírného dalekohledu. Galaxie, která je stará asi 7 miliard let, je zaujala tím, že v ní relativně nedávno, asi před 70 miliony let, ustala tvorba nových hvězd.

Vyhaslá galaxie

Astronomická pozorování odhalila, že se od galaxie, která v minulosti splynula s jinou galaxií, táhne obrovský slapový ohon. Jeho hmota odpovídá asi 10 miliardám Sluncí. Ukázalo se, že tento ohon obsahuje asi polovinu veškerého chladného plynu obou splynulých galaxií, z něhož by mohly vznikat nové hvězdy.

Jak se zdá, v případě galaxie SDSS J1448+1010 vedlo k umrtvení tvorby hvězd právě to, že splynula s jinou galaxií. Pro odborníky to bylo velkým překvapením. Obvykle si ukončení tvorby nových hvězd v galaxii představujeme tak, že je chladný plyn postupně spotřebováván na nové hvězdy a v určitou chvíli prostě dojde. Další možností odčerpání chladného plynu jsou rychlé a intenzivní procesy, jako třeba exploze většího počtu supernov.

TIP: Astronomové vystopovali nejstarší srážku galaxií ve vesmíru

Teď se zdá, že o „hvězdotvorný“ plyn může galaxii připravit i srážka s jinou galaxií. Tento objev poodhaluje stále ještě ne zcela jasné procesy růstu a zániku galaxií. Astronomové zase o něco více rozumějí evoluci galaxií. Háček je v tom, že jde o pozorování jediné galaxie, takže není jasné, jak časté podobné „galaktické“ události mohou být. Pro vědce je teď novou výzvou, aby v okolním vesmíru vystopovali více takových případů.

Žijeme ve světě, který se ohřívá. Vlny veder se stávají běžnou záležitostí. Zároveň čelíme závažným problémům se znečištěním vzduchu, ať už z jakýchkoliv důvodů, které rovněž představují podstatnou zdravotní hrozbu. Kombinace obou těchto faktorů je pro lidi výrazně vražednější.

Dokládá to nedávný výzkum, který vedla Erika Garciová z Univerzity Jižní Kalifornie. S kolegy prozkoumali více než 1,5 milionu úmrtí, k nimž došlo mezi lety 2014 a 2020 v Kalifornii, kde panuje zvýšené riziko letních vln vedra a zároveň zde často dochází k masivnímu znečištění ovzduší, například v důsledku lesních požárů.

Smrtící kombinace

Vědci zjistili, že počty úmrtí v Kalifornii narůstaly ve dnech, kdy panovaly vysoké teploty, a také narůstaly ve dnech, kdy bylo ovzduší znečištěné velkým množství polétavého prachu v podobě částic menší než 2,5 μm (PM₂,₅). Když se ale někde setkala vedra s intenzivně znečištěným vzduchem, byla úmrtnost ještě výrazně vyšší. Studii publikoval recenzovaný lékařský časopis American Journal of Respiratory and Critical Care Medicine.

Vyjádřeno v číslech, riziko úmrtí ve dnech, kdy bylo zároveň horko a vysoké znečistění ovzduší, bylo oproti dnům, kdy byly jen vysoké teploty nebo jen znečištěný vzduch, asi trojnásobné. Jedním z možných vysvětlení je souvislost s oxidativním stresem, čili sníženou schopností těla odstraňovat vysoce reaktivní molekuly s kyslíkem. Oxidativní stres totiž narůstá jak s teplotou, tak i se znečištěným ovzduším.

TIP: Nenápadný vrah: Znečištěné ovzduší usmrtí ročně až 4,5 milionu lidí

Naše znalosti působení vysokých teplot a znečištění na lidské zdraví jsou doposud neúplné. Podle Garciové už ale víme dost na to, abychom věděli, že by se lidé měli chránit před jejich účinky, a ještě mnohem více při jejich kombinaci. Badatelé jsou přesvědčeni, že by úřady měly důrazně varovat obyvatele, když nastane situace s nebezpečnou teplotou a znečištěným ovzduším zároveň.

Nejstarší úvahy o výstavbě vodní nádrže na toku jihomoravské řeky Dyje se datují až do dob rakousko-uherské monarchie. Dyje byla po staletí známá velkými výkyvy svého toku, které v jarních měsících pravidelně způsobovaly záplavy, zatímco v letních měsících se ve městech na jejím dolním toku vody téměř nedostávalo. Vedle regulace říčního toku existovala počátkem 20. století také silná poptávka po elektrické energii, kterou by mohla být napájena plánovaná železniční dráha vedoucí údolím Dyje ze Znojma do dolnorakouského Raabs an der Thaya.

Betonová premiéra

Návrh z roku 1922 počítal s celkem čtyřmi přehradními stupni: od vesnice, ležící pod stejnojmenným hradem Frejštejn (dnešní Podhradí nad Dyjí) po Vranov, Vranov–Hrádek, Hrádek–Trouznice a Trouznice–Znojmo. K realizaci však bylo přikročeno pouze v případě prvního jmenovaného stupně, s jehož dokončením se po schválení roku 1929 počítalo o tři roky později. I když se nakonec stavba ještě o další dva roky protáhla, výsledné dílo představovalo technický unikát.

K lití betonu přehradní hráze sloužily dva kabelové jeřáby, které visely ve výšce přibližně 15 metrů nad staveništěm. (foto: Povodí Moravy, s.p., CC0)

Na stavbu přehradní zdi o výšce 60 metrů a délce (v koruně) 292 metrů byl v Československu vůbec poprvé použit litý beton, který hrázi zajistil oproti dříve používaným kamenným či dokonce sypaným typům daleko vyšší pevnost. Ve své době představovala největší domácí přehradní nádrž – s objemem přesahujícím 133 milionů m³ by se do ní vešla voda z více než dvaceti rybníků Rožmberk. Od hráze až k obci Frejštejn měří její zátopová oblast 24 kilometrů a dosahuje průměrné hloubky 50 metrů.

Budování přehradní nádrže musela ustoupit vesnice Bítov, tvořící podhradí stejnojmenného hradu z 11. století. Už roku 1931 proto začala o několik kilometrů dále po proudu Dyje výstavba nové „vzorové“ vesnice podle návrhu architekta Josefa Karla Říhy. Z vyklizené a roku 1934 zatopené vesnice zbyl pouze o několik desítek metrů výše položený hřbitov a z vodní hladiny čněla ještě špice kostelní věže, než byla roku 1953 stavba odstřelena.   

Nesmrtelnost, přinejmenším z funkčního hlediska, u živočichů opravdu existuje. Biologové znají jediný takový druh a není to žádný superhrdina nebo upír. Jde o poměrně nenápadného polypa Turritopsis dohrnii – žahavce z příbuzenstva nezmarů, kterému se přezdívá „medúza Benjamina Buttona“. 

Jak může být takové stvoření, v dospělosti velké asi půl centimetru, nesmrtelné? Polyp dokáže „převrátit“ svůj životní cyklus a z dospělého medúzového stádia se přemění na „mladé“ polypové stádium, z něhož pak opět „zestárne“. Zřejmě to může udělat, kolikrát se mu zamane, alespoň teoreticky. Ve skutečnosti ale polyp Turritopsis dohrnii obvykle žije podstatně kratší dobu než člověk. Nesmrtelnost totiž neznamená nezranitelnost a malého tvora v moři leckdo spolkne.

Genetika nesmrtelnosti

Přesto je tento živočich pro odborníky nesmírně zajímavý a snaží se odhalit tajemství jeho nesmrtelnosti. Maria Pascual-Torner ze španělské Univerzity v Oviedu a její kolegové porovnali genetiku a buněčnou biologii „nesmrtelného“ polypa s blízce příbuzným druhem Turritopsis rubra, u něhož taková „nesmrtelnost“ podle všeho nefunguje. Výsledky zveřejnili v časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences.

Vědci zjistili, že nejspíš neexistuje nějaký jeden jednoduchý genetický trik, který by druhu zaručil „nesmrtelnost“. Namísto toho vytipovali celou řadu „podezřelých“ faktorů, které mohou k této nesmrtelnosti přispívat, jako jsou geny související s replikací DNA, opravné mechanismy DNA, „údržba“ telomer, populace kmenových buněk nebo třeba mezibuněčná komunikace.

TIP: Udělej si sám: Samice žraloka zebrovitého se začala rozmnožovat bez partnera

Významnou, možná i zásadní úlohu hraje regulace prostřednictvím proteinů skupiny PRC2 (polycomb repressive complex 2) a s ní související aktivace pluripotence, čili schopnosti kmenových buněk vytvořit jakékoliv buňky těla. Využít něco takového u člověka by bylo asi velice obtížné. Jde ale o další dílek skládačky, která by nakonec mohla odkrýt tajemství regenerace a podobných procesů.

Skutečnost, že za regulérního aktéra ozbrojeného konfliktu se považuje pouze řádná armáda či jiná ozbrojená složka mezinárodně uznávaného státu, není v lidských dějinách rozhodně tradiční. Symbióza států, národů a armád je naopak poměrně moderní záležitostí, jež se začíná výrazněji prosazovat až po uzavření vestfálského míru (1648), a především po Velké francouzské revoluci za napoleonské éry (1789–1815).

Brannou povinnost zavedla většina vyspělých států právě v té době a doprovodila ji zaručením určitých občanských a politických práv. Vzhledem k faktu, že po skončení studené války opět zaznamenáváme výrazné zesílení privatizace ozbrojených konfliktů, můžeme konstatovat, že éra, kdy válečnictví zůstávalo doménou států a jejich občanů, byla vlastně velmi krátká. A ani tehdy soukromé válečnictví zcela nezmizelo.

Ve starověku

Během dějin byli soukromí válečníci nazýváni různě a rozdílně se na ně také nahlíželo. Nejčastější termín, který se k označení takových válečníků užívá, je žoldnéř, potažmo hanlivě žoldák. Postupem času získal výrazně negativní nádech, nicméně tito muži a ženy tvořili po tisíciletí běžnou součást většiny válek a ozbrojených konfliktů. Již ve starověkém Egyptě, jedné z prvních skutečně vyspělých civilizací lidských dějin, využívali místní faraoni vojenské umění takzvaných mořských národů, jež pocházely patrně z jižní Itálie, Peloponéského poloostrova a západní Anatolie.

Do egyptských služeb se nechaly najímat především v dobách, kdy jejich země stíhaly neúrody a hladomor. Ostatně bitvu u Kadeše (1290 př. n. l.), první detailně zdokumentovanou v dějinách, vedli jak za Egypťany, tak za Chetity do velké míry právě příslušníci mořských národů. Obrovskou roli ve starověkém válečnictví hráli řečtí žoldnéři, bez nichž se neobešla žádná významnější válka.

Žoldnéři jako základ

Panovníci je vyhledávali pro jejich organizovanost a vybavenost, přičemž již kolem roku 400 př. n. l. získali takovou dominanci, že při vyslovení slova žoldnéř byl automaticky myšlen Řek. Příslušníci tohoto etnika se k námezdnému vojenství uchylovali z podobných důvodů jako mořské národy – v dobách neúrod a nedostatku potravin se pro ně námezdní válečnictví stávalo způsobem obživy. Na žoldnéřích stála celá vojenská síla Kartaginců, jelikož se jednalo o početně slabé etnikum.

Disponovalo sice nadanými vojevůdci a velkým ekonomickým bohatstvím, ale bojovou sílu si muselo najímat. Právě to se ale nakonec stalo i Achillovou patou severoafrického národa, když jej oslabily velké reparace po porážce v první punské válce (264–241 př. n. l.).

Také Římané, byť měli podstatně promyšlenější válečnictví a vojenskou sílu postavenou na vlastních občanech, se postupem času stávali čím dál závislejší na žoldnéřích. Ochota bojovat za svoji říši klesala a zvyšoval se tudíž podíl cizích žoldnéřů. Římané si najímali lehkou jízdu z řad asijských kočovných národů, těžkou pěchotu pak z evropského vnitrozemí od germánských Gótů či Vandalů. Na konci 3. století již bylo v římské armádě více germánských žoldnéřů než Římanů.

Pokračování: Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (2)

Původně vědci z univerzity v německém Osnabrücku zkoumali v rámci projektu Ozouga něco zcela jiného: Po dobu 15 měsíců monitorovali v africkém Gabonu 45člennou skupinu šimpanzů s cílem lépe zmapovat jejich vzájemné vztahy při lovu. Záměr se však záhy změnil, když si badatelé všimli nečekaného chování zvířat – zranění jedinci si na rány přikládali konkrétní druhy hmyzu, přičemž bylo evidentní, že mají k uvedenému jednání jasný důvod. „Věděli jsme, že hmyz jedí. Že by ho však používali i jako medicínu, to pro nás byla novinka. Dokážou tedy nejen rozlišovat živočišné druhy, ale také chápat jejich význam pro léčebné účely,“ vysvětluje vedoucí studie Simone Pikaová.

Starostlivá matka

V rámci projektu pozorovali odborníci celkem 19 takových situací, a ve třech případech navíc některý ze šimpanzů ošetřoval pomocí rozdrceného hmyzu i své příbuzné. „Viděl jsem, jak samice Suzee prohlíží raněnou nohu svému synovi. Vypadalo to, že se nejprve rozmýšlí, potom se rozhlédla, ulovila nějaké brouky, rozdrtila je mezi rty a přiložila na ránu,“ popisuje Alessandra Mascarová, dobrovolnice z projektu Ozouga. 

TIP: Unikátní pozorování: Vědci nafilmovali šimpanze při pohřebním rituálu

Vědci zatím netuší, o jaké hmyzí druhy se jedná. Předpokládají ovšem, že jejich těla obsahují látky schopné tišit bolest. Nejde přitom o jediný známý způsob, jak šimpanzi pečují o svůj zdravotní stav. „Pojídají například listy rostlin, které je díky hořkým sloučeninám zbavují parazitů,“ připomíná Pikaová.

Jaké bude noční nebe v září? Hned po setmění především planetární. Společně s prvními nejjasnějšími hvězdami – Arcturem z Pastýře, Vegou z Lyry a Capellou z Vozky – se totiž na obloze zjeví i dva plynní obři: Saturn v Kozorohovi a Jupiter v Rybách. Druhý zmíněný bude skutečně nepřehlédnutelný a Vegu coby nejnápadnější stálici podvečerního zářijového nebe překoná jasností přibližně 15×. 

Obr a jeho hvězdičky

Babí léto se k pozorování Jupitera zkrátka ideálně hodí. Planeta se 26. září ocitne v opozici se Sluncem a jen o několik hodin později se bude letos nacházet i nejblíž Zemi. V období kolem opozice zůstane pozorovatelná po celou noc a s ohledem na „blízkost“ bude také velmi jasná: Konkrétně dosáhne −2,9 mag. Uvozovky v předchozí větě jsou přitom namístě – světlu z Jupitera totiž stále potrvá celých 33 minut, než k nám doputuje skrz 591 milionů kilometrů v podstatě prázdného kosmického prostoru. Na takovou vzdálenost se z plynného obra stane na obloze drobný zářící disk, s úhlovým průměrem 50″.

Přesto na něm v dalekohledu spatříte spoustu podrobností, a dokonce i v těch nejmenších přístrojích rozlišíte čtveřici jeho „hlavních“ měsíců. I když jsou největší, pořád vypadají jako prosté „hvězdičky“ páté velikosti v blízkosti kotoučku planety. Jejich pohyb kolem plynného obra pak zaznamenáte již s odstupem několika desítek minut (viz Galileovské družice).

Na průzkum oblačnosti

Dalekohledy s objektivem kolem 5 cm ukážou, že je kotouček Jupitera nepatrně zploštělý: Plynná planeta je velmi tvárná a vlivem rychlé rotace se její rovníkový a polární průměr nacházejí v poměru asi 50 : 47. Na kotoučku snadno rozeznáte také dvojici tmavých oblačných pásů paralelních k rovníku – jeden na severní polokouli, druhý na jižní. Další fascinující atmosférické detaily si vyžádají alespoň středně velký přístroj, s objektivem o průměru 12 cm a více. Zjeví se v něm i méně nápadné oblačné pásy oddělené světlejšími zónami, a zcela jistě se přidá také některá z obřích anticyklon či cyklon. 

Zmíněné gigantické atmosférické víry vypadají jako oválné skvrnky usazené uvnitř pásů a zón, přičemž tu největší a nejnápadnější představuje tzv. Velká červená skvrna při jižním okraji jižního rovníkového pásu. Navzdory uvedenému přívlastku však počítejte spíš s jemně naoranžovělým až nahnědlým odstínem. Skvrna je nejsnáz pozorovatelná, když míjí střed kotoučku planety a má největší úhlový průměr – asi 10″. Kdy se tak stane, zjistíte pomocí počítačových planetárií či na specializovaných webových stránkách. Informace lze získat například z počítačového programu Stellarium či z aplikace SkySafari pro chytré telefony. 

Zákryty i zatmění

Zaregistrovat můžete i velmi temnou okrouhlou skvrnku, či dokonce skvrnky o úhlovém průměru kolem 1″, sunoucí se po disku planety v intervalu několika hodin. Tentokrát se ovšem nejedná o jevy v atmosféře, nýbrž o stíny, které na svrchní atmosférické vrstvy vrhají Jupiterovy měsíce. V danou chvíli se mohou nacházet jak v jeho okolí, tak přímo před ním a za dobrých pozorovacích podmínek je pak zaznamenáte coby jasné flíčky na světlém kotoučku. 

Oběžné dráhy souputníků leží přibližně v jedné rovině, jež se zhruba kryje s rovníkovou rovinou planety i s rovinou ekliptiky. Ze Země tak můžeme sledovat jejich vzájemné zákryty nebo zatmění! Nejčastěji lze zahlédnout výstup některého z nich zpoza planety či třeba jeho „zmizení“ – to když se ponoří do stínu, který vrhá plynný obr do prostoru. Také tyto úkazy umějí předpovědět specializované weby či počítačové programy.

Budete-li chtít z pozorování většími dalekohledy vytěžit maximum, počkejte, až Jupiter vystoupá co nejvýš nad obzor a vzdálí se od neklidných přízemních vrstev pozemského ovzduší. Dojde k tomu necelou hodinu po půlnoci, kdy se planeta ocitne v maximální výšce nad horizontem, asi 41° přímo nad jihem.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 23. září ve 3:04 SELČ vstoupí do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost, začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná v první polovině září ráno nízko nad východem
• Mars – viditelný téměř po celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Uran – viditelný téměř po celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v září 2022

• 9. září – dorůstající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na večerní obloze
• 7. září – planetka Juno v opozici se Sluncem
• 7. a 8. září – setkání Marsu a Aldebaranu z Býka na ranním nebi (cca 6°)
• 8. září – setkání téměř úplňkového Měsíce a Saturnu na noční obloze
• 11. září – setkání Měsíce a Jupitera na nočním nebi; nejblíž se ocitnou ve večerních hodinách, kdy je budou dělit asi 3°
• 14. září – zákryt Uranu Měsícem na noční obloze; začátek zhruba ve 23:23 SELČ, konec 15. září cca v 0:23 SELČ
• 15. a 16. září – setkání ubývajícího Měsíce a Marsu na noční obloze; nejblíž se ocitnou v ranních hodinách 17. září vysoko nad východem, kdy je budou dělit zhruba 3°; poblíž pozorovatelný i Aldebaran a Plejády z Býka
• 17. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 20. září – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na ranním nebi
• 23. září – velmi úzký měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranní obloze
• 26. září – Jupiter v opozici se Sluncem
• 30. září – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na večerním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V roce 1989 publikoval prestižní lékařský časopis The Lancet zprávu o ženě, jejíž pes neustále čichal ke znaménku na její noze a dokonce se jej snažil odkousnout. Když si dáma nechala znaménko vyšetřit, ukázalo se, že jde o zhoubný melanom. Po odoperování pacientka netrpěla žádnými obtížemi. V roce 2001 byl popsán obdobný případ, kdy labrador pojmenovaný Parker „vyčichal“ svému pánovi tzv. bazaliom, což je typ rakoviny kůže. Operace zbavila i Parkerova „páníčka“ dalších možných problémů. Tyto ojedinělé ale dobře zdokumentované případy zavdaly podnět k využití psů pro zjištění rakoviny. 

Zatímco ale nasazení nejlepšího přítele člověka jako detektoru počátečních fází zhoubného bujení se zatím nepodařilo dobře podchytit a využít, velmi dobře funguje projekt, který využívá čichových schopností krys obrovských (Cricetomys ansorgei). Tito v Africe žijící hlodavci dokážou s vysokou spolehlivostí najít nášlapné miny nebo určit vzorek pacienta nakaženého tuberkulózou. 

To je ale pitomost!

Zakladatelem společnosti APOPO, která krysy obrovské trénuje a využívá jejich schopností v několika zemích světa, je Belgičan Bart Weetjens, jemuž jako malému klukovi učarovali hlodavci. Choval doma myši, krysy, křečky i veverky, ale svou chovatelskou zálibu během dospívání opustil. Na hlodavce si vzpomněl až o mnoho let později, když vystudoval design a v myšlenkách se často zaobíral problematikou nášlapných min. V té době se na snaze vyčištění minových polí v Angole a Kambodži podílela například princezna Diana a Bart stále přemýšlel o vhodném technickém postupu, který by problém vyřešil. 

Když Weetjens potkal nizozemského vědce, jenž chtěl pro detekci TNT obsaženého v minách využít šváby, vzpomněl si na svoje dětské chovatelské zkušenosti a na hlodavce, o jejichž inteligenci a mimořádném čichu byl přesvědčen. Myšlenka byla originální i v tom, že nespoléhala na složitou techniku, ale měla využít „lokální zdroje“ a slibovala práci s podstatně nižšími náklady než ostatní uplatňované technologie. V roce 1997 obdržel Bart výzkumný grant od belgické organizace, jejíž pracovník mu při schvalovacím procesu s nadšeným obličejem řekl: „To je ale pitomost! Pusťme se do toho!“

Lepší než detektor kovů

Weetjens hledal nějaký druh hlodavce, který by žil v subsaharské Africe (kde bylo v té době mnoho zemí zamořeno minami), netrpěl by chorobami přenosnými vzduchem a zároveň žil dost dlouho, aby jej bylo možné vycvičit. Evoluční profesor biologie profesor Ron Verhagen, který už dlouhá léta působil v Tanzanii, jej pak upozornil na krysy obrovské, které všechny podmínky splňovaly. 

Weetjens a jím založená organizace APOPO se spojili s tanzanskou armádou a tanzanskou univerzitou ve městě Sokoine a ve městě Morogoro tak vznikla základna hledačů min a jejich výcvikové středisko. Krysy v průměru váží asi jeden kilogram, takže jejich hmotnost nemůže způsobit nezamýšlenou detonaci a během 20 minut dokážou prohledat 200 metrů čtverečních. Naproti tomu člověk vybavený detektorem kovů by na stejnou plochu potřeboval 25 hodin. Na rozdíl od něj dokážou krysy navíc odhalit i ty miny, při jejichž výrobě nebyl použit kov. 

Výcvik chlupatých „minolovek“

Výcvik každé krysy obrovské, jíž se v češtině říká také křečkomyš, začíná při dosažení věku čtyř týdnů a zabere zhruba dalších devět měsíců. Křečkomyši jsou pravidelně převáženy na tréninkové pole, které leží nedaleko od základny APOPO v Morogoro. Zde je v hloubce až 30 centimetrů zakopáno 1 500 deaktivovaných min a celá plocha je rozdělena na obdélníky od velikosti 5 × 3 metry až po políčka 10 × 20 metrů. 

Každá krysa má dva trenéry, kteří stojí na protilehlých stranách pole a pomocí miniaturního postroje a jednoduchého systému složeného z napnutého lanka a vodicích popruhů vymezují zhruba půlmetrový pás, který zvířátko propátrává. Když je pruh prohledán, postoupí trenéři o půl metru dál a krysa začne zkoumat další půlmetrový úsek. Takto tříčlenný tým z vymezené plochy postupně ukrajuje až ji prozkoumá celou.

Trenéři vědí, kde jsou jednotlivé miny ukryty a když se křečkomyš zastaví na správném místě a začne na něm hrabat, jeden z koučů vyloudí ostrý zvuk pomocí „klikru“. Kliknutí má tvoreček již z předchozího tréninku spojené s odměnou při žádoucím chování, a tak se rozběhne zpátky za trenérem pro odměnu, což je obvykle kousek banánu nebo oříšek. 

Los do minového pole

Aby krysa dostala „výuční list“ spolehlivého hledače min, musí během jedné plynulé detekční akce odhalit na testovacím poli veškeré ukryté výbušniny. Omyly jsou v tomto případě vyloučeny. Abdullah Mchomvu, který vede celý tréninkový tým, se ke schopnostem svých chlupatých svěřenců vyjadřuje takto: „Musíte být trpěliví. Někteří se učí rychleji, někteří pomaleji – ale nakonec obvykle všichni dosáhnou požadovaného cíle.“

Když dojde na skutečné hledání min, musí být nejprve cesty pro lidské trenéry vyčištěny pomocí detektoru kovů a pak pátrání pokračuje nacvičeným způsobem. Ve chvíli, kdy krysa začne na nějakém místě hrabat, ji trenér opět s doprovodem kliknutí odmění a následně bod označí. Jakmile je celá oblast prozkoumána, nastupuje pyrotechnik s detektorem kovů a soustředí se už jen na označená místa. Týmy APOPO byly nasazeny v Angole, Kambodži, Thajsku, Vietnamu a Laosu, kde vypátraly nejen miny, ale i další munici. Vláda Mozambiku mohla z velké míry právě díky tomuto programu v září 2015 vyhlásit, že země je od min úplně vyčištěna.

James Pursey, jenž je odpovědný za komunikaci s veřejností, byl aktérem příběhu, který činnost „krysích pyrotechniků“ dobře dokresluje: „U jedné školy v Angole mi ředitel ukazoval místo hned vedle budovy, kde kdysi vybuchla mina. Zároveň popisoval, jak kluci vždy losují, když se jim tam při fotbale zakutálí balon. Ten, kdo si vytáhne nejkratší stéblo, jde pro míč. Nikdo z kluků naštěstí nebyl nikdy zraněn, ale když naše krysy místo prohledaly, našly ještě jednu nášlapnou minu.“

Nos, který se nedá napálit

Program hledání min v roce 2000 úspěšně odstartoval a Bartu Weetjensovi a jeho týmu osud nedlouho na to přihrál další příležitost, jak zcela jiným způsobem zachraňovat lidské životy. Ve stejnou dobu, kdy se tým krysích nováčků učí vyčenichat stopové prvky TNT na tréninkovém poli, se nedaleko od nich jiné křečkomyši trénují v práci specializovaných laboratorních techniků. V budově, která je součástí základny APOPO, ladí svůj čich na specifický zápach, který vydává působení bakterií Mycobacterium tuberculosis, jež jsou původcem tuberkulózy. 

Celosvětově se tuberkulózou každý rok nakazí devět milionů lidí, čtvrtina z nich žije v Africe. Zároveň je tady i největší procentuální podíl lidí, které nákaza stojí život. Antibiotika totiž mohou nemoc zlikvidovat, ale kvůli prastaré metodě testování, při níž se mikroskopicky zkoumá vzorek pacientova hlenu, je nemoc zjištěna jen asi u 60 % nemocných. V případě, že je pacient zároveň HIV pozitivní, klesá pravděpodobnost zjištění tuberkulózy na pouhých 20 %. Kvůli oslabení imunity se totiž lidé s HIV nakazí tuberkulózou už při mnohem menším množství bakterií v organismu. Tím pádem je i v jejich vzorku přítomno méně bakterií a člověk s mikroskopem má mnohem menší šanci, že je objeví.

Ani krysy nejsou neomylné, ale správně určí diagnózu s větší přesností a bez ohledu na souběh s onemocněním HIV. V Tanzanii, kde z každých deseti nemocných tuberkulózou jsou čtyři zároveň HIV pozitivní, to znamená zcela zásadní rozdíl. 

Lepší než mikroskop

Stejně jako v případě hledačů min, i krysy „laborantky“ jsou cvičeny prostřednictvím systému odměn spojených s klikáním, jestliže správně určí tuberkulózou nakažený vzorek. Výcvik trvá opět devět měsíců a když je zvíře připraveno, je mu předloženo 30 vzorků, z nichž osm je pozitivních. Úspěšný absolvent musí správně označit sedm z osmi vzorků a zároveň nesmí určit žádný z negativních vzorků jako nakažený, případně určit osm z osmi pozitivních s jednou povolenou nesprávnou indikací zdravého vzorku.

Když jsou pak krysy nasazeny do ostrého výkonu služby, každý den je jim předloženo přinejmenším 100 vzorků z nemocnic v celé Tanzanii. V každé sadě deseti vzorků jsou vždy obsaženy dva nemocnicí určené pozitivní vzorky, aby se křečkomyš nadále upevňovala ve správném návyku. Jestliže začne hrabat u prokázaného pozitivního vzorku, dostane odměnu. Stejnou odměnu dostane také tehdy, když zahrabe u vzorku, který nemocnice zatím detekovala jako negativní. U většiny vzorků, které krysy označí, se v následné důkladnější mikroskopické kontrole ukáže, že lidé byli opravdu tuberkulózou nakaženi a může začít jejich včasná léčba.

Aby potvrdil spolehlivost krysích laborantů, provedl doktor Georgies Mgode ze zemědělské univerzity v Sokoine jednoznačný test. Postupně předložil krysám 982 vzorků dětí ve věku do pěti let, u nichž byla tuberkulóza zjišťována. Dřívějším mikroskopickým výzkumem bylo u 34 z nich diagnostikováno nakažení bakterií Mycobacterium tuberculosis. Jenže křečkomyši ve vzorcích odhalily 57 pozitivních případů, které byly posléze potvrzeny. To je o 23 případů, respektive 68 % víc.

Rychlejší, levnější, nenáročné

Použití krysích pomocníků při diagnostice tuberkulózy, stejně jako v případě jejich nasazení do úlohy hledačů min, daný proces zrychluje, zefektivňuje a zlevňuje. Technologie nazvaná GeneXpert, jenž je postavena na analýze DNA a kterou doporučuje Světová zdravotnická organizace, je v porovnání s „krysí diagnózou“ neomylná – neunikne jí žádný pozitivní vzorek a nestane se, že by byl s její pomocí některý z negativních vzorků označen jako nakažený. Jenže tento postup je nákladný a zdlouhavý. 

Zatímco vycvičení křečkomyši stojí 6 500 USD a trénované zvířátko dokáže vyhodnotit sto vzorků během 20 minut, automatizovaný systém GeneXpert přijde na 17 000 USD a jediný vzorek analyzuje dvě hodiny! Prověření vzorku křečkomyší přijde na jeden dolar; u GeneXpert je to deset dolarů. A v neposlední řadě, zatímco GeneXpert vyžaduje stabilní přívod elektřiny a regulovanou okolní teplotu, krysám stačí jídlo, voda a klece, v nichž mohou žít a hrát si.

Ačkoli tedy krysy nejsou stoprocentně spolehlivé, především v diagnostice tuberkulózy v chudých zemích mohou hrát zcela zásadní roli jako včasní zachránci lidských život. Své schopnosti a potenciál, které mohou dát do služby člověku, už nade vši pochybnost prokázaly. 

Výsledky na poli pyrotechnickém i lékařském

Od roku 2000 v APOPO vychovali a vytrénovali stovky krys obrovských, které k červenci 2022 vypátraly 27 057 nášlapných min, 88 325 nevybuchlých raket, bomb, granátů apod. a 35 205 nábojů a malých střelných zbraní. Díky krysám se zatím podařilo prohledat a vyčistit skoro 71 milionů čtverečních metrů půdy. 

TIP: Nový elektronický nos odhalí rakovinu z krevní plazmy s 90% přesností

U psů pátrajících po rakovině není jasné, co vlastně svým čichem detekují. Naproti tomu je experimentálně prokázáno, že krysy obrovské reagují na šest organických sloučenin, které v organismu vznikají působením bakterií Mycobacterium tuberculosis. Tuto kombinaci přitom krysy cítí i ve velmi malé koncentraci. Od roku 2002 do července 2022 krysí laboranti prozkoumali 792 459 vzorků a zjistili 22 766 případů nákazy, které předtím lidští laboranti vyhodnotili jako negativní.

Rumunským archeologům se podařil významný a zároveň zvláštní nález. Tým Muzea Krišiny v Oradei (Muzeul Țării Crișurilor) během záchranných vykopávek před stavbou dálnice objevil v hrobě ženy z doby měděné, která byla pohřbena asi před 6 500 lety, celkem 169 zlatých kroužků připomínajících prsteny. Pochovaná žena je podle všeho nosila ve vlasech.

Kromě zlatých kroužků bylo u ostatků ženy nalezeno asi 800 kostěných korálků a zdobený měděný náramek. Jak uvedl ředitel muzea Gabriel Moisa, zmíněné šperky podle všeho patřily extrémně bohaté ženě. Že jde o ženu, odborníci usuzují podle velikosti pozůstatků a skutečnosti, že pohřbená osoba u sebe neměla žádné zbraně.

Bohatá žena doby měděné

Archeologové rovněž zjistili, že pohřbená žena byla na svou dobu poměrně vysoká a nápadně dobře živená. Její postavení mezi elitou tehdejší doby potvrzuje i výtečný stav jejího chrupu, který tehdy určitě nebyl běžný. Pokud jde o zlato použité k výrobě kroužků, archeology zajímá, zda jde o kov místní provenience – tedy z oblasti Sedmihradska. To by měl ukázat navazující výzkum.

TIP: Středověké stříbrné ingoty, mince a prsteny v polském kukuřičném poli

Vedoucí archeologů Călin Ghemiș popisuje celou záležitost jako fenomenální objev, ve střední a východní Evropě zcela ojedinělý. Vědci se nyní chystají dozvědět se více o pohřbené ženě, v neposlední řadě určit kulturu, ke které patřila. Její kosti a další materiál z hrobu proto za tímto účelem odeslali na izotopové analýzy a analýzy DNA.