Evropská komise zatím jako takzvané nové potraviny schválila tři druhy: potemník moučný, cvrček domácí a saranče stěhovavá. Na budějovickém agrosalonu Země živitelka to řekla Petra Škvorová z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity. 

Hmyzí farmy nejdřív dodávaly hlavně pro zoologické zahrady, teď už i potravinářům. „Hmyz by mohl být časem doplněk velkochovů zvířat. Ne že bychom krávy nahradili tím červíkem. Bude to doplněk k bílkovině, protože hmyz je opravdu bílkovinná bomba. V mokré hmotě je to stejné jako hovězí maso. Ještě dřív, než se dostane (na talíř) pro lidi, ujme se jako krmivo pro hospodářská zvířata,“ míní Škvorová.

Hmyzí ekostrava

Potravina, která nebyla v EU typická před rokem 1997, potřebuje vyjádření Evropského úřadu pro bezpečnost potravin. Evropská komise přijala doporučení úřadu pro tři druhy, schválila je jako nové potraviny. Dalších devět bude projednávat. Důvodů, proč hmyz takto využít, je podle vědkyně víc.

„Má oproti ostatním zvířatům nižší spotřebu zemědělské půdy, potřebuje poměrně málo vody. Krávám vyčítáme skleníkové plyny, tady nic takového není. Hlavní věc je konverzní faktor: kolik toho musí živočich sníst, aby přibral jeden kilogram hmotnosti. Hmyz je chladnokrevný živočich, to znamená, že energii, kterou přijímá, nespotřebovává na vytopení vlastního těla. A i díky tomu je ten konverzní faktor velmi nízký,“ řekla Škvorová.

TIP: Pavouci, cvrčci a vosí larvy: Japonsko objevuje pokročilou hmyzí gastronomii

Když se hmyz namele na prášek, dá se jako hmyzí moučka přidat do běžných potravin, třeba do těstovin. Jako částečná náhrada mouky. „Pro konzumenta je to mnohem více stravitelné, protože to má v potravině, kterou běžně zná, a nevidí ten tvar,“ řekla Škvorová. Hmyzem je v ČR nyní povolené přikrmovat ryby, drůbež, prasata a domácí mazlíčky. Někteří lidé jím zkouší krmit ryby či králíky. 

Návrat lidí na Měsíc se v různých podobách skloňuje už přes dvacet let. Jak se však vůbec mohlo stát, že lidstvo vyslalo na cizí vesmírné těleso několik expedic v tak dávné době a poté se po něm již nikdo neprošel až do dnešních dní, kdy máme k dispozici nepoměrně vyspělejší technologie? Zjednodušeně bychom mohli odpovědět několika slovy: politika, peníze a nezájem veřejnosti.

Chceme zase na výsluní

První změnu přinesl rok 2004, kdy prezident George W. Bush představil nový pilotovaný program Constellation, jenž měl po dlouhých letech stagnace vrátit americkou kosmonautiku na výsluní. ISS měla po dokončení a zahájení operačního provozu částečně fungovat jako předstupeň pro cesty na Měsíc. Na povrch našeho souseda se přitom Američané chtěli vrátit nejpozději do roku 2020. Po vybudování lunární základny by pak zemský souputník fungoval podobně jako ISS, tedy coby předstupeň k Marsu.

K daným účelům se začalo vyvíjet mnoho nových ambiciózních strojů: rakety Ares I a V o nosnostech 25 tun, respektive 190 tun, kosmická loď Orion, lunární modul Altair, průzkumný rover pro Měsíc i Mars a další. Atraktivní a ctižádostivý program byl však silně podfinancovaný a jasně se ukazovalo, že stanovené termíny nebude možné splnit. Dokonce nebylo jisté, zda se podaří dosáhnout alespoň některých cílů.

Ve slepé uličce

Na základě uvedených faktů se nový první muž Spojených států Barrack Obama rozhodl program Constellation ukončit a místo toho vytyčil NASA jiný cíl. Lidé se měli otočit zády k Měsíci, na kterém již podle prezidentových slov byli, a vydat se mnohem dál: Cílem pilotované výpravy se měla stát blízkozemní planetka. 

Na první pohled se nepochybně jednalo o ambiciózní metu, na ten druhý šlo však spíš o slepou uličku. Pro podobnou výpravu by musela vzniknout supertěžká raketa a loď, stejně jako pro cestu na Měsíc. Namísto přistávacího modulu by pak byl potřeba habitat pro hluboký vesmír. Pokud se nedostávalo peněz na program Constellation, jaký finanční smysl dávala cesta k planetce? Brzy však bylo jasno: Lidé nepoletí k blízkozemní planetce – asteroid naopak „polapí“ robotická sonda a dopraví jej na oběžnou dráhu Měsíce, kde ho navštíví astronauti v lodi Orion a prostudují těleso zblízka. 

Posléze se nicméně ze zachycení malé planetky vyklubalo pouze vyzvednutí menšího balvanu z jejího povrchu. V očích veřejnosti ztrácela mise na atraktivitě, a hlavně bylo jasné, že zachycení cizího tělesa v sousedství Země nenabízí žádnou dlouhodobou perspektivu. Co mělo být dál? Nakonec se proto upustilo i od uvedeného plánu a přípravy se v roce 2017 zastavily. Tehdy již prezidentský úřad zastával Donald Trump a „zaběhnutý“ zvyk pokračoval – nový první muž znamenal i vytyčení nového směru pro NASA a zrušení toho starého.

Zpátky na Měsíc…

Zdálo se, že žádný z velkých programů zvolených v předchozích dvou dekádách nepřežije volební období amerického prezidenta. Možná i proto se zrodila opatrnější cesta, s vyšší šancí na úspěch. NASA se rozhodla vybudovat novou mezinárodní kosmickou stanici, tentokrát ovšem neměla kroužit nízko nad Zemí, nýbrž vysoko nad Měsícem. Sloužila by ke studiu podmínek v hlubokém vesmíru a zároveň by se stala bránou na lunární povrch – odtud i její název Gateway. První koncepty zmiňovaly obsluhu robotů na Měsíci přímo z paluby základny či dopravu vzorků z povrchu na Gateway, k prostudování a následnému odeslání na Zemi. 

Koncem roku 2017 podepsal prezident Trump dokument Space Policy Directive 1, který vytyčil směr, jakým se měla NASA v následujících desetiletích ubírat. Kampaň se zaměřovala výhradně na zemského souputníka a měla ve velkém stavět na již existujících a běžících projektech v podobě stanice Gateway, lodi Orion, rakety SLS, programu pro dopravu nákladu na Měsíc soukromými plavidly – a také na novém lunárním landeru pro posádku. Vše se mělo uskutečnit pod vedením NASA, avšak s masivní mezinárodní účastí a nemalým podílem soukromých firem. V roce 2019 pak bylo stanoveno datum pilotovaného přistání na Měsíci a program dostal zastřešující název Artemis.

… a tentokrát nastálo

Těžiště návratu lidí na Měsíc v rámci programu Artemis spočívá v udržitelnosti. Minulost už totiž několikrát ukázala, že NASA dokáže velké věci, ale zejména z ekonomických důvodů není jednoduché zachovat nastavenou laťku. Proto se nyní sází na širokou mezinárodní spolupráci a rozsáhlé zapojení soukromých společností z celého světa – brány Artemis jsou otevřeny takřka všem.

V krátkodobém horizontu se v rámci zmíněného programu vydají lidé na oběžnou dráhu Měsíce a nejdříve v roce 2025 i na jeho povrch. Mezitím bude zemský průvodce každoročně čelit vlně dalších aktivit: K přistání se chystají průzkumné rovery, stacionární vědecké stanice, zkušební landery, jež v budoucnu podpoří činnost lidí na povrchu, a mnohé další. V dlouhodobějším výhledu program směřuje k pravidelným návštěvám posádek na Měsíci i na Gateway a k postupnému budování infrastruktury v okolí jižního pólu. Vznikne tak mezinárodní vědecko-výzkumná základna obsluhovaná nejen lidmi, ale ve velkém i roboty. Veškeré úsilí má přinést obrovské množství poznatků, vědomostí, zkušeností a technologií, jež poslouží k cestě na Mars, ale také zlepší životní podmínky na Zemi.

Pilíře z kosmické techniky

Cestu na Měsíc samozřejmě nelze uskutečnit bez velkých raket a pokročilých kosmických lodí. Na rozdíl od svých předchozích pilotovaných programů na to však NASA tentokrát není sama. Za programem Artemis stojí řada strojů z celého světa: Některé zatím zůstávají pouze na papíře, u jiných probíhá vývoj na plné obrátky a některé se již běžně provozují.

Středobodem všeho, alespoň zpočátku, se stane loď Orion a supertěžká raketa SLS neboli Space Launch System. Přestože se jedná o zcela nový nosič, vyvíjený od roku 2011, staví na mnoha již existujících a ověřených technologiích z programu raketoplánů. Masivní centrální stupeň na kapalný vodík a kyslík bude pohánět čtveřice ikonických motorů RS-25D/E, jež se vždy ve trojici nacházely právě na zádi raketoplánu. Zmíněné pohonné jednotky ve verzi D byly z vesmírných letounů demontovány, prošly důkladnými revizemi i zkouškami a znovu poslouží na SLS. Jejich počet je však omezený, tudíž se vy­užijí pouze u několika prvních startů. Poté raketa přejde k motorům ve verzi E, které už vzniknou přímo pro ni, budou levnější, lehčí a poskytnou vyšší tah.

Po stranách centrálního stupně se nacházejí pomocné raketové stupně na tuhá paliva, jež v prvních minutách po vzletu zajistí sestavě většinu tahu. Známe je rovněž z raketoplánů, kde byly umístěny vždy ve dvou po stranách oranžové externí nádrže. Pro použití na SLS se však opět dočkaly vylepšení i prodloužení, aby nabídly větší tah. Nad centrálním stupněm pak spočívá druhý stupeň ICPS, do značné míry převzatý z rakety Delta IV. Uplatní se ovšem jen při prvních třech misích, načež ho nahradí výkonnější stupeň EUS, díky němuž vzroste nosnost SLS z 95 na 105 tun.

Mise jako služba

Výhoda rakety SLS tkví v tom, že je určena jak pro těžké náklady, tak pro kosmické lodě s tím nejcitlivějším nákladem – lidskou posádkou. Zvládne dokonce vynést obojí naráz při jednom letu, což se stane zejména po zavedení horního stupně EUS nejčastějším scénářem. 

Na špici bude samozřejmě spočívat americko-evropský Orion. Jeho prototyp již v roce 2014 absolvoval krátkou zkušební misi a letos se poprvé vydá na několikatýdenní cestu k Měsíci, zatím bez posádky. Loď sestává z opakovaně po­užitelného obytného modulu vyráběného společností Lockheed Martin a z jedno­rázového servisního modulu s veškerým technickým zázemím vznikajícího v evropském Airbus Defense and Space. Kabina pojme až šest pasažérů a s nimi zvládne samostatný třítýdenní let mimo nízkou oběžnou dráhu Země nebo až půlroční let, pokud bude připojena ke stanici.

Zatímco dva pilíře v podobě SLS a Orionu zajišťuje přímo NASA prostřednictvím svých dodavatelů, všechny ostatní součásti programu Artemis spočívají v režii soukromých firem a jejich mise se budou pořizovat jako služba. Nejvýznamnější popsaný prvek tvoří loď Starship od SpaceX, jež zvítězila v soutěži dodavatelů lunárního modulu pro posádku a porazila v ní dva velké konkurenty. Nelze ovšem vyloučit, že NASA do budoucna využije i služby dalších dopravců. Nejširší základnu pak utvoří celá flotila nákladních landerů: Na povrch Měsíce však nebudou dopravovat jen zásoby a zázemí pro pilotované expedice, ale také mnoho samostatných podpůrných a vědeckých misí, napomáhajících cílům Artemis v širším kontextu. Řada z nich přitom odstartuje už letos.

Premiéra klepe na dveře

Nejvýznamnější letošní událostí v rámci celého programu je Artemis I – čili premiéra SLS a první dlouhodobý let Orionu do cislunárního prostoru (oblast mezi geostacionární dráhou (GEO) a oběžnou dráhou Měsíce). Po několika odkladech se startovací okno na rampě 39B v Kennedyho vesmírném středisku na floridském mysu Canaveral otevře dnes (29. srpna 2022) ve 14:33 SELČ. Odpočet se může opozdit až o dvě hodiny, delší prodleva by ale znamenala odložení startu na 2. nebo 5. září.

Při Artemis I se mají především otestovat a certifikovat supertěžká raketa SLS a loď Orion. Nosič nejdřív dopraví téměř 27tunové plavidlo i s druhým stupněm ICPS na počáteční eliptickou nízkou oběžnou dráhu s parametry 157 × 1 791 km. Šestnáct minut po startu se na evropském servisním modulu roztáhne čtveřice panelů fotovoltaických článků o rozpětí 19 metrů. Poté nastane v nejvyšším bodě trajektorie krátký zážeh kvůli zvýšení perigea a úpravě parkovací orbity. Pokud loď i druhý stupeň úspěšně projdou veškerými kontrolami, zažehne se zmíněný stupeň na celých dvacet minut a pošle Orion na přeletovou dráhu k Měsíci.

Během čtyř dní se pak z již odděleného druhého stupně postupně vypustí 13 cubesatů a každý se vydá vlastní cestou. Jakmile loď dorazí k cíli, provede blízký průlet pouhých 100 km nad lunárním povrchem a poté uskuteční brzdicí zážeh, aby se usadila na vysoké retrográdní oběžné dráze 70 000 km nad zemským průvodcem. Setrvá tam 42 dnů, načež se k Měsíci opět přiblíží; následně provede odletový zážeh k Zemi a 10. října přistane na padácích do vln Tichého oceánu.

Kalendář dobývání souseda

Už nyní vrcholí výroba součástí SLS i Orionu pro misi Artemis II, jež by se měla uskutečnit v roce 2024 coby pilotovaná premiéra: Do lodi usednou tři Američané a jeden Kanaďan, aby jako první lidé po dlouhých 52 letech opustili nízkou oběžnou dráhu Země. I přes velkou podívanou a důležitý milník, jakým se nepochybně stane, bude expedice veskrze krátká, s pouhým obletem Měsíce po trajektorii volného návratu.

Na mimořádný posun vpřed si musíme počkat až do mise Artemis III v roce 2025, kdy SLS naposled ve variantě Block 1A opět vyšle Orion se čtyřmi lidmi k Měsíci. Tentokrát ovšem dojde k usazení na oběžnou dráhu, kde už bude čekat lunární Starship, jež se nejspíš připojí k zárodku stanice Gateway. Dva astronauti zůstanou na orbitě, zatímco druhá dvojice ve Starship přistane nedaleko jižního pólu, aby tam pracovala přibližně týden a provedla až čtyři výstupy na povrch. V místě dosednutí už bude čekat i několik robotických landerů, které s předstihem přivezou řadu přístrojů, vědeckého vybavení a také malý rover. V něm budou astronauti podnikat výpravy do vzdálenějších končin, mimo jiné kvůli hledání a extrakci vody. Očekává se totiž, že během vyjížděk o délce do 15 km by mohli navštívit až několik trvale zastíněných lokalit.

Měsíc na Měsíci

Při Artemis IV v roce 2026 nezamíří další čtveřice na lunární povrch, ale zůstane přibližně měsíc na palubě stanice Gateway, která už tou dobou bude zahrnovat tři moduly: PPE poskytující pohon, zásobování elektrickou energií a další podpůrné systémy i dvě obytné a logistické sekce HALO a I-HAB. Druhá jmenovaná tam dorazí spolu s Orionem právě při Artemis IV, což umožní nová, silnější varianta SLS Block 1B s horním stupněm EUS. O rok později se pak základna rozroste také o evropský modul ESPRIT a posádka Artemis V se opět vydá na povrch Měsíce.

TIP: NASA vybrala posádku pro misi Artemis I: K Měsíci poletí komandér Moonikin Campos, Helga a Zohar

Artemis I–V jsou již naplánovány, jejich financování běží a vyrábí se pro ně hardware. Podle úspěšnosti programu a zachování politické přízně lze potom očekávat uskutečnění dalších misí. Hrubý plán hovoří o následných výpravách lidí k Měsíci i na jeho povrch, přičemž se má pobyt pomalu prodlužovat a rozrůstat se bude také povrchová i orbitální infrastruktura.

Ke konci roku 2019 udeřilo v Austrálii velké horko a sucho. Výsledkem byla katastrofální sezóna masivních lesních požárů známá jako „Black Summer“ (Černé léto). Ohromné megapožáry zdevastovaly celý kontinent, ničily, zabíjely a vychrlily monumentální mračna temného dýmu. Odborníci odhadují, že mezi zářím 2019 a lednem 2020 shořela nejméně pětina rozlohy všech lesů Austrálie.

Výzkumníci, které vedla Lilly Damany-Pearceová z britské Exeterské univerzity, nedávno vystopovali souvislosti mezi australskými megapožáry a největším oteplením stratosféry za posledních 30 let. Vědci porovnali satelitní data s pozorováními chování aerosolů a počítačovými modely a zmapovali pohyb kouře z megapožárů. Výsledky výzkumu nyní vědci zveřejnili v recenzovaném vědeckém časopisu Scientific Reports.

Požárové bouře

Australské megapožáry podle badatelů vytvořily „požárové“ klimatické systémy, včetně požárových bouří s pozoruhodnými kouřovými mračny pyrokumulonimby. Tyto bouře „pumpovaly“ kouř z požárů do velmi velkých výšek. Slunce přitom zahřívalo saze a prach z požárů, takže tyto částice stoupaly ještě výše. 12. ledna 2020 se kouř dostal do výšky až 35 kilometrů, čili vysoko nad spodní hranici stratosféry, a zůstal tam až dva měsíce.

TIP: Spálená země: Nedávné požáry zničily nejméně pětinu australských lesů

Během této doby skokově narostla průměrná teplota ve stratosféře o 0,7 °C, což je na poměry ve stratosféře výrazné zvýšení. Anomální teploty přetrvávaly čtyři měsíce. Jak uvádí Damany-Pearceová, jde o největší nárůst teploty ve stratosféře Země od masivní erupce sopky Pinatubo na filipínském ostrově Luzon, k níž došlo v roce 1991.

Tygr indický (Panthera tigris tigris) je dnes nejrozšířenějším podruhem tygra na naší planetě, ovšem populace kolem dvou a půl tisícovek kusů nedává moc důvodů k radosti. Navzdory překvapivě optimistickým výsledkům posledních sčítání tygrů se rozhodně nedá říct, že je budoucí existence šelmy zachráněna. 

Tygři žijí samotářsky, mláďata se proto musí po dosažení druhého roku života osamostatnit a hledat si vlastní teritorium. Nejsilnější samici z vrhu je většinou dovoleno zůstat a dělit se o území se svou matkou. Samci si však musí hledat vlastní prostor a na omezeném území parků tak často dochází ke střetům. Proto například Národní park Ranthambore úzce spolupracuje s nedalekou rezervací Sariska, kam poslední roky přesunuli několik takových jedinců a spolupracují na obnově tamní populace.

Park, kde to tygrům sluší

Ranthambhore, bývalý lovecký revír maharádži z Džajpuru je místem, které po mnoho let píše příběhy jak vystřižené z dobrodružných románů. Přírodní rezervaci zdobí skalnaté vrcholky, nádherná jezera, neproniknutelná džungle nebo starobylá pevnost, která dala parku jméno. Toto místo přesahuje lidskou představivost, nedokážu jej popsat jednoduchými slovy tak, jak by si zasloužilo. Tygr je tady pánem a člověk stále pouhý host. A právě sem za tygry jezdím.

Národní park Ranthambhore je jedním z největších v Indii, nachází se v srdci indického státu Radžastán a je domovem necelých sedmi desítek bengálských tygrů. (foto: © Vladimír Čech ml.)

Ne nadarmo je tato rezervace jednou z vůbec nejnavštěvovanějších za poslední léta, tygrům to tady prostě „sluší“. Žijí své životy naplno a od října do konce června vás do nich nechají částečně nahlédnout. Pohybovat se je možné pouze v části vyhrazené turistům a pokud máte štěstí a dostatek času, tak se střetáváte s tygry, kteří zde mají svá teritoria. Pootevřeným okénkem do tygřího světa můžete vidět úplné telenovely – rodina, láska, mateřství, agrese a násilí, souboj nebo dokonce smrt. Nechybí nic.

Násilí v nejrůznějších podobách doprovází lidstvo od samého počátku, až je kvůli tomu nezřetelné, kdy vlastně v dějinách došlo k odstartování prvních velkých závodů ve zbrojení. Proč by na tom mělo záležet? Dějiny válek jsou bohužel i dějinami pokroku. 

Nad tím, kdy se objevila technologie, jež změnila zažitou podobu konfliktů a válek, bádají vědci, historikové i filozofové už opravdu dlouho. Zlom přitom kladli do nejrůznějších dějinných etap. Někteří viděli hraniční bod až v nedávné militarizaci nukleární energie. Jiní jej řadili k začlenění vzducholodí a zepelínů do vojenského letectva kolem roku 1910, protože ty začaly rozdávat smrt z dosud netušené strany. Většina historiků pak shodně vidí kritický moment ve vojenském využití střelného prachu, který odrušil efekt nezdolných hradeb. A jiní jdou ještě dále do minulosti. K těm se řadí i početný tým badatelů oxfordské, washingtonské, moskevské a torontské univerzity, vedený Peterem Turchinem a Danielem Hoyerem.

Databáze pokroku

Aby dohledali hlavní technologie vojenské inovace, jež se promítly do proměny celospolečenských mechanismů, pustili se do analýz z databáze Seshat. Jedná se o velmi specifickou databázi, kterou od roku 2011 krmí badatelé a historikové z celého světa daty o pokroku rozmanitých lidských společenství. Ve svém rejstříku obsahuje různě kvalitní, méně či více obsáhlé záznamy, o postupném vývoji zhruba 400 království, národů a seskupení z celého světa, datovaných někdy od roku 10 000 př. n. l. až po rok 1800. Ne nadarmo se název téhle databanky shoduje se staroegyptskou bohyní-písařkou Sešat, patronkou moudrosti, znalosti a písma. Opatruje totiž systematickou soupisku lidského vědění. Když například chcete vědět, kde prvně začali využívat žernovy na mletí obilí, nebo kde nezávisle na sobě vznikala centra pálené keramiky, podíváte se sem. 

A tady, naformátováním konkrétního zadání, začali badatelé „třídit“ jednotlivé objevy a éry válek ztracené mezi letopočty. Už na první nahlédnutí bylo patrné, že velké věci se ve světě začaly dít přibližně před 3 000 lety, kdy se začala zvedat vlna nových technologií a inovací těch starých. A úplný „boom“ pak přineslo první tisíciletí před naším letopočtem. Doba železná přinesla do euro-asijského prostoru kvalitou nové zbraně sériové produkce, jež byly levnější a umožňovaly kvalitně vyzbrojit i početnější armády. Následoval rozvoj „tvrdších a odolnějších“ zbrojí, a záhy poté se rozběhly první pokusy o systematickou likvidaci protivníka na dálku. Lovecké luky byly vystřídány kušemi a katapulty. A po katapultech se objevily rafinované kladkové a vahadlové stroje s protiváhou, první trebuchety. Ty začaly dotírat na nízké palisády, jež musely být nahrazeny solidními hradbami… 

Šest hromádek

„Abychom mohli tuto evoluci jednotlivostí lépe sledovat, rozdělili jsme si vojenské technologie do šesti klíčových kategorií,“ vysvětluje Turchin. Byly jimi ruční zbraně, projektily, brnění, fortifikace a opevnění, transportní zvířata a pokroky na poli metalurgie. Každá tahle kategorie se pak dočkala podrobnějšího členění. U projektilů se od ručně vrženého kamene dostaneme k odstředivým prakům, prakům nabitým olověnými koulemi, vidlicovým prakům, k nejrůznějším typům luků, kuší a šípů. A tak pořád dál. „Ne vždy se pochopitelně dal stanovit přesný rok vzniku nějaké vojenské technologie, informace jsou v tomto ohledu dost neúplné,“ dodává Turchin. „Ale například první funkční kuši si můžeme spojit Čínou 4. stoletím př. n. l.“

Srovnávat přitom jednotlivá centra vzniku technologií v pradávných časech rozhodně nebylo lehké, i proto, že řada lidských společenství, jež s nějakým vynálezem přišla, byla následně „rozvrácena“ válkami. Potenciál nové technologie tak nestačili aktivovat. Několik významných mocenských útvarů se ale na mapě světa udrželo, a dosáhlo nebývalé prosperity – například perská Achaimenovská říše, římské impérium či říše Chan v Číně. Ustály to především díky tomu, že ony válečnické novinky dokázaly pohotově zapracovat do svého arzenálu, a s jejich pomocí se zbavit svých konkurentů. 

Tajemství

Jak se jim to povedlo? Roli mohli hrát další faktory. Badatel Hoyer identifikoval 46 nejvýznamnějších proměnných, které podněcovaly onu aktivaci zbrojního potenciálu technologie. Například šlo o kulturní podobnosti uvnitř jednoho společenství, tedy například o společný jazyk a jednotnou víru. Ty umožnily širší a rychlejší adaptaci nové technologie. 

Vysvětlit si to můžeme na poněkud opačném příkladu zaniklé technologie: damascénské nebo také damaškové oceli. Ta ve své originální podobě poprvé vznikla v Indii a na Šrí Lance. Pro svou vysokou tvrdost, houževnatost a řekněme estetickou krásou se stala špičkovým vývozním artiklem. Do kouzla její výroby později pronikli Peršané a částečně i Turci. Jenže ona původní receptura byla přísně střeženým tajemstvím. Technologii ovládalo jen pár mistrů-kovářů. A ti se o své znalosti nechtěli s nikým dělit. 

V lepším případě předávali návod z otce na syna, jenže v turbulentních dobách se to neukázalo příliš rozumné, a tak postupně veškerá znalost výroby této oceli zcela zanikla. Damašková ocel měla přitom díky unikání technologii velký zbrojní potenciál. Perský, indický a turecký kovář měli pramálo společného, lišili se vírou, jazykem i zájmy svých vládců. Naopak výzbroj římského legionáře – širokou dýku pugio, krátký meč gladius, dlouhé kopí pilum či ruční kuš cheiroballistru – uměl v jednotně vedené říši se společným panteonem bohů a jednotným jazykem vyrobit každý slušný kovář. A mohl jimi být vyzbrojen každý voják.

Kdy to začalo?

Některé faktory se nejevily být podle statistických analýz stejně významné. „Zjistili jsme, že až tolik nezáleželo na atributech samotných států, na velikost jejich populace nebo sofistikovanost vládnutí,“ říká Hoyer. „Spíše se zdá, že největší hnací silou byla zvyšující se konektivita mezi státy, jež přinášela konkurenci, a spolu s ní konflikt a kaskádu navázaných inovací.“ Takže kdy vlastně nastaly ty vůbec první pořádné závody ve zbrojení? 

Turchin a Hoyer spolu s kolegy razí na základě analýz databáze Seshat svou teorii o tzv. revoluci kavalerie. Jak si ji představit? Někdy kolem roku 1000 př. n. l. přijdou na pomezí ponticko-kaspických stepí a nížinách podél Černého moře nomádští pastevci s velmi praktickým objevem: udidlem, ohlávkou a uzdou pro koně. Jde o maličkost, která ovšem učinila jízdu na koní o poznání snazší. A ruce zkušených jezdců, jež se ještě donedávna museli přidržovat hřívy, uvolnila pro práci s krátkým, zahnutým, reflexním lukem. Zároveň bojovníci disponovali železnými hroty šípů. „Tím se zrodilo něco jako první zbraň hromadného ničení starověku,“ říká Hoyer. „Tito střílející jezdci neměli v armádách světa srovnatelného protivníka. A jako smrtící zhouba se vyřítili z euroasijských stepí na ostatní lidská společenství.“

Vymyslet obranu

Tradiční usedlé zemědělské komunity neměli proti těmto vysoce mobilním nájezdníkům šanci. Vznikla tak akutní poptávka po zbraních, které by je dokázaly spolehlivě a na dálku likvidovat – a zároveň je mohli ovládat i necvičení. Proto se do popředí dostaly kuše. A s nimi narostla i poptávka po dokonalejších zbrojích, jež by odolaly šípům. Státy, které chtěly nájezdníkům odolat, musely mobilizovat vlastní zdroje a vytvořit první stálé armády. Musely je něčím živit, což si žádalo výraznější kolektivní úsilí. Vedlo to k vytvoření komplexních administrativních systémů, cílených na správu a distribuci. 

Připojily se rovněž ideologické inovace (v podstatě většina dnes existujících náboženství), protože společná víra pomáhala sjednotit jednotlivé izolované populace. A větší společenství lidí už dokázaly stavět hradby, které vytvářely bariéry nájezdníkům. Drobnosti určené k snadnější manipulaci s koněm, strhly lavinu celospolečenských změn a přinesla řadu dalších inovací na poli vojenství. Znovu se něco takového zopakovalo o hezkých pár století později, s militarizací střelného prachu. Ale první masivní závody ve zbrojení v lidské historii se pojí až s náčiním, které dnes visí na stěně v každé stáji.

V černohorské obci Donja Brezna se konal v pořadí již 12. ročník „Šampionátu vleže“ – neobvyklé soutěže, jejímž cílem je strávit co nejvíce času nicneděláním vleže. Letošním šampionem se stal Žarko Pejanović, který na matraci v parku v konkurenci dalších devíti účastníků prolenošil solidních 60 hodin. „Nebylo to těžké. Věřte mi, ani jsem se nezahřál,“ řekl šťastný vítěz novinářům.

Nápad uspořádat soutěž v lenošení se před lety zrodil v hlavě Radoje Blagojeviće, který tímto vtipným způsobem upozornil na stereotypní vnímání Černohorců jako lenochů. „Doufám, že tento závod poslouží k tomu, aby se změnil pohled na Černohorce. Ukázali jsme, že i vleže umíme vydělávat peníze,“ prohlásil v minulosti v nadsázce organizátor soutěže.

TIP: Jak si vydělat 300 tisíc ležením v posteli? Pracujte pro NASA

Podle pravidel je závodníkům dovoleno spát, číst si, jíst, pít a každých osm hodin si mohou odskočit na toaletu. Letošní klání bylo obzvlášť vyrovnané, Žarko Pejanović a Vuk Koljenšić dokázali lenošit ještě dlouhé hodiny poté, kdy již zbývající osmička startovního pole odpadla.

Vítězem se nakonec stal Pejanović, který si tak odnesl výhru ve výši 350 eur (8 500 Kč), poukaz na oběd v restauraci pro dva, poukaz na víkendový rekreační pobyt a dárkový poukaz na outdoorové aktivity. Absolutní rekordmankou v nicnedělání ale i po skončení letošního ročníku zůstává loňská vítězka Duda Aksičová, která dokázala strávit vleže celých 117 hodin.

V současné době je již velmi obtížné najít ve střední Evropě místo s tzv. tmavou oblohou. Příčinou je jev, který nazýváme světelné znečištění nebo také světelný smog. Lidská obydlí, průmyslové areály, silnice – to vše jsou zdroje světla, jež je směřováno nejen na zem, kde je skutečně potřeba, ale bohužel i do stran a nahoru do atmosféry. Zde se rozptyluje a znemožňuje nám spatřit ty slabší objekty hvězdné oblohy. Ve velkých městech je situace tak špatná, že i za „nejlepších“ nocí je možné spatřit jen ty nejjasnější hvězdy. 

TIP: Světelné znečištění světa se stále zhoršuje: Mohou za to úsporné technologie

Odborníci proto sestavili tzv. mapu světelného znečištění. Ukazuje, kde jsou v České republice místa, v nichž si člověk ještě může téměř nerušeně užít té pravé hvězdné oblohy. Z mapy je patrné, že taková místa najdeme především v jihozápadních Čechách, zvláště na Šumavě. Tyto oblasti jsou řídce obydlené, bez významného průmyslu. Astronomové ve spolupráci s ochranáři přírody otevírají v místech s malým světelným znečištěním tzv. oblasti tmavé oblohy. V České republice byly vyhlášeny doposud tři (dvě jsou přeshraniční) oblasti tmavé oblohy: Jizerská, Beskydská a Manětínská.

Obecnou hranici pro život na Zemi představuje −20 °C, některé organismy ovšem odolají mnohem tužšímu mrazu: Tzv. psychrofilové zůstávají aktivní i při bezmála −40 °C, stále by si však neporadili s prostředím Uranu coby nejchladnější planety naší soustavy, a dokonce ani s odvrácenou stranou Měsíce. Zdálo by se, že v meziplanetárním prostoru v dosahu hvězdy, jako je Slunce, nebude zima. Problém však spočívá ve vakuu. Částic hmoty, jež by teplo přenášely, existuje totiž ve vesmíru extrémně málo: Reálná průměrná hustota látky v kosmu činí podle odhadů 0,2 atomu na 1 m³. Člověk bez skafandru by tak ve volném vesmírném prostoru zkrátka umrznul.

Živočišné říši z hlediska teplotního minima naopak vévodí želvušky: Zvládají až −273 °C, což se velmi blíží tzv. absolutní nule, při níž ustává veškerý pohyb částic a nedochází ani k přenosu tepelné energie. Je však sporné, zda teplota někde ve vesmíru na zmíněnou hranici vůbec klesá. Podle třetího termodynamického zákona totiž nelze absolutní nuly nikdy dosáhnout.

Když se zrodil vesmír

Lidské tělo se teoreticky může ohřát až na 44 °C, poté hrozí smrt či poškození mozku, šok a zhroucení kardiovaskulárního systému. Standardní průměrná teplota, jež se na Zemi slučuje s existencí živých forem, nepřekračuje 50 °C. Výjimku tvoří tzv. hypertermofilové, kteří prospívají i za hranicemi 100 °C: Například jednobuněčné organismy zvané Strain 121 se nepřestávají množit ani při 121 °C a želvušky odolají ještě o 30 °C teplejšímu prostředí. Žádný z uvedených organismů by však nepřežil na povrchu Venuše, kde by vřela i rtuť. Nemluvě o jádru Země či Slunce, kde se již pohybujeme v tisících, respektive milionech stupňů.

TIP: Proměnlivá tvář Země: 15 míst, kterým vládnou absolutní extrémy

Nejvyšší experimentálně dosažená teplota dalece překračuje vše v současnosti měřitelné nejen na Zemi, ale i v kosmu: Činila 10 bilionů stupňů Celsia a vyvolala ji srážka atomů olova v urychlovači LHC. Stále se však jedná o pouhý zlomek žáru, který ve vesmíru panoval těsně po Velkém třesku. Maximum, při jehož dosažení přestávají platit známé fyzikální zákony, pak stanovuje tzv. Planckova teplota v hodnotě 1,417 × 10³² °C.

Letos na jaře zažila Mezinárodní vesmírná stanice neobvyklou návštěvu. Se svými kolegy a ředitelem společnosti Aexa Aerospace Fernandem de la Peñou Llacou se na její palubu vypravil letový chirurg Josef Schmid. Skupina se po orbitální základně porozhlédla a potřásla si rukou s astronauty. Ve skutečnosti však nikdo z dotyčných v kosmu nebyl a zdvořilostní akt zprostředkovaly jejich hologramy vysílané z bezpečí Země: Došlo k tzv. holoportaci, tedy k přemístění člověka ve formě hologramu. Dřívější výsada vědecko-fantastických knih a filmů totiž v současné době získává reálné obrysy a díky spolupráci NASA s firmou Microsoft zvolna posouvá hranice možného. 

Zatímco Josef Schmid seděl v bezpečí studia na Zemi, jeho hologram cestoval do kosmu. (foto: ESA (European Space Agency) astronaut Thomas Pesquet, CC0)

Zmínění návštěvníci se na ISS dostali ze studia, kde jejich prostorový obraz snímala sada kamer, zatímco výkonné počítače pořízené záběry komprimovaly tak, aby se daly v reálném čase přenášet do kosmu. Astronauti na palubě pro změnu použili zařízení Microsoft HoloLens – poněkud rozměrnější brýle, jež pomáhají interaktivně rozšiřovat okolní realitu. Holografické záběry návštěvy pak přístroj promítl do interiéru stanice a posádka mohla s lidmi na Zemi interagovat skoro stejně, jako by se skutečně nacházeli ve vesmíru. Potřesení rukou bylo samozřejmě symbolické, neboť hmat zatím HoloLens simulovat neumějí. Přesto se jedná o gigantický krok k zářnější budoucnosti, jež skrývá ohromný potenciál. 

K holoportaci připravit!

„Jedná se o zcela nový způsob kosmického průzkumu, při němž lidská bytost dokáže cestovat mimo planetu, aniž by ji opustila,“ vysvětluje Schmid. „Technologii využijeme třeba pro soukromé lékařské konzultace nebo abychom astronautům ‚přivedli‘ na palubu rodinu či slavné osobnosti,“ dodává v prohlášení NASA. Holoportace však skýtá mnohem rozmanitější a významnější možnosti: Pokud dokážeme v budoucnu zajistit, aby se virtuální návštěvník ze Země dokázal po vzdáleném prostoru ISS pohybovat a rozhlížet, bude moct přispěchat třeba k řešení krizových situací. 

Konstruktér zařízení, jež se na stanici porouchá, se tam pak jednoduše holoportuje a bude posádku směrovat při opravě. Sám sice ruku k dílu nepřiloží, ale fakt, že si závadu prohlédne zblízka, mu dovolí mnohem lépe zvážit možnosti a poradit. Podobná aplikace se přitom nemusí omezovat na situace ve vesmíru: K extrémním zákrokům by se přes celý svět mohli „přesouvat“ zkušení chirurgové, za mechanickými problémy by mohli cestovat technici, ale obecně by se zlepšila i komunikace s blízkými, jež by k nám místo plochého monitoru počítače či displeje telefonu promlouvali ve třech rozměrech. 

Se stovkou kamer 

Stejným způsobem by se pak dalo dorozumívat s posádkami na lunárních, či dokonce marsovských základnách. Zde už by se však vedle obvyklých technických překážek muselo počítat se zpožděním, k němuž při předávání informací dochází: V případě našeho souputníka se jedná o pouhé sekundy, ale mezi Marsem a Zemí putují zprávy v závislosti na postavení planet 5–20 minut. Než ovšem k nasazení popsané technologie dojde, vyžádá si ještě spoustu usilovné práce: Zatím je totiž velmi drahá a náročná na výpočetní výkon. 

Holografie představuje vyspělý záznam tzv. vlnoploch, tedy množin bodů, jež při vlnění kmitají se stejnou fází (velmi zjednodušeně řečeno se pohybují shodně). Technologie proslula hlavně schopností zachytit prostorový obraz, znázornění předmětu ve vysokých detailech ovšem vyžaduje specificky vybavené studio – přesně takové, jaké Microsoft postavil v San Franciscu: Jádro komplexu tvoří kruh o průměru pěti metrů, obklopený lešením. Na něm vedle četných světel spočívá i 106 kamer, které dění ve vytyčené oblasti snímají ze všech úhlů. Polovina z nich zaznamenává klasický obraz, zbytek pracuje v infračervené oblasti spektra. Vědci tak získávají záznam nejen samotných objektů, ale také textury jejich povrchu a barvy. Vše se přitom natáčí v 30 a 60 snímcích za sekundu.

Holografie pro každého

Pořízený materiál má obrovský datový objem okolo 10 GB/s, proto hologram prochází řadou procesů, které data optimalizují a zmenšují. Výsledný tok záznamu ve standardní kvalitě dosahuje zhruba 10 Mb/s, tedy asi osmitisíciny původní hodnoty. Takovou holografickou projekci si můžete nejen pustit, ale rovněž ji do značné míry upravit. Nevznikl totiž záznam, jaký byste pořídili klasickou kamerou, nýbrž prostorová simulace. Lze tedy například změnit barvu oblečení zobrazených lidí nebo si pohrát s nasvětlením scény. A při prohlížení nahrávky můžete okolo centra dění – třeba tančící dívky – volně „poletovat“, jako byste s ní byli před kamerami také. 

„Naším cílem je zpřístupnit zmíněnou technologii všem. Zajistit, aby byla stejně běžná jako focení nebo nahrávání videí,“ vysvětluje Steve Sullivan, který studio Microsoftu vede. V současnosti se však holografický záznam nachází ve fázi vývoje, a proto k němu mají přístup pouze pečlivě vybraní jedinci. 

Výkon na úkor kvality 

V případě návštěvy na ISS se ovšem nejednalo o pouhý záznam, nýbrž o přenos v reálném čase. Ke „smrsknutí“ datového objemu záběrů tak docházelo jen sekundy předtím, než se vysílaly na oběžnou dráhu. Jinak by totiž komunikace nebyla interaktivní a šlo by spíš o pomyslný prostorový vzkaz než o futuristickou verzi nehmotné návštěvy. Zároveň se musela zajistit zpětná vazba z brýlí HoloLens, a také proto hologramy působily značně kostrbatě: Kvalita zatím jednoduše ustupuje kvantitě a výpočetnímu výkonu, ale v blízkém budoucnu popsaná technická omezení zmizí. 

Chtělo by se možná namítnout, že technologie hologramů je s námi v praktické a funkční podobě již od roku 2012, kdy na jevišti po boku rappera Snoopa Dogga vystoupil jeho zesnulý kolega Tupac Shakur. Koncertních hologramů navíc od té doby vznikla celá řada: Na trůn krále popu znovu usedl Michael Jackson, dav opět uchvátil bouřlivák Dio a rozezpívala ho Whitney Houston. V Japonsku dokonce vyprodává haly hologram kompletně fiktivní hvězdy Hacune Miku. Rozdíl mezi návštěvou na ISS a zmíněnými koncerty spočívá v tom, že na jevišti nevystupuje skutečný hologram, nýbrž jen dvojrozměrná projekce. 

Živí mrtví 

Při popsaných estrádách se využívá technika známá jako Pepperův duch: Už roku 1862 ji prezentoval John Henry Pepper coby způsob, jak na jeviště přenést nadpřirozeno (viz Skrytý duch). V současnosti se sice daný princip opírá o moderní technologii, ale jinak zůstal zachován. Při „oživování“ jakékoliv postavy je vždy zapotřebí ji buď izolovat z historických záběrů, nebo s ní vytvořit zcela novou projekci. V takovém případě se najme herec, naučí se hýbat stejně jako daná celebrita a vystoupení následně před kamerami zahraje – načež se v postprodukci zamění jeho tvář. Pódium se pak opatří na první pohled neviditelnou odrazovou plochou a natočená postava se na ni promítá. Obraz potom vyvolává dojem prostorovosti a zesnulá hvězda před publikem ožije. 

TIP: Hvězdy vstávají z mrtvých: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

Nejedná se však o trojrozměrnou projekci: Kdybyste na jeviště vyskočili, zjistili byste, že je prázdné. Skutečný hologram byste si naopak mohli prohlédnout ze všech stran. Aby ovšem bylo něco takového možné, musely by koncertní haly nainstalovat pokročilou zobrazovací techniku, jež by dokázala trojrozměrný hologram rekonstruovat – nebo by diváci, podobně jako astronauti na ISS, museli mít na očích chytré brýle. A taková investice do rozvíjející se technologie zůstává zatím v nedohlednu.