„Jupiter jsme takhle ještě neviděli. Je to všechno naprosto úžasné,“ uvedla astronomka Imke de Paterová z Kalifornské univerzity v Berkeley. „Popravdě řečeno jsme ani nečekali, že to bude tak skvělé“ dodala.

Na širokoúhlém záběru Webbův teleskop zachytil slaboučké prstence okolo planety a dva menší měsíce Amaltheu a Adrasteu. Rozmazané skvrny pod Jupiterem jsou podle všeho vzdálené galaxie. Na samostatném snímku planety se nad oběma póly rozprostírají načervenalé polární záře a zelenkavé mlhy. Modrá barva ukazuje pro Jupiter typické bouře. Velká rudá skvrna, bouře na jižní polokouli Jupiteru tak rozsáhlá, že by hravě pohltila celou Zemi, se na snímcích jeví jako bílá.

Snímek planety Jupiter pořízený vesmírným teleskopem Jamese Webba. (foto: NASA, ESA, CSA, Jupiter ERS Team; Judy Schmidt, CC BY-SA 4.0)

Infračervené snímky z teleskopu dorazí na Zemi v podobě souboru dat. Finální fotografie planet, galaxií nebo mlhovin pak vznikají pod rukama vědců. Jupiter, který se běžně jeví v oranžových a okrových tónech, je proto zbarven nezvykle fialově, modře a zeleně – vyniknou tak všechny prvky planety.

„Světlá barva v tomto případě ukazuje, že se jedná o velkou výšku. Nad Velkou rudou skvrnou i rovníkem je vysoko položený opar,“ upřesnila vědkyně zabývající se pozorováním Sluneční soustavy Heidi Hammelová. Četné bílé skvrny podle ní značí vysoce položenou oblačnost, naopak tmavé pruhy jsou místa s malou oblačností.

V provincii Huelva, která se rozkládá u nejjižnější části hranice Španělska s Portugalskem, nedávno došlo k významnému archeologickému objevu. Nedaleko hraniční řeky Guadiana se archeologům podařilo objevit velký megalitický komplex, který tvoří několik set balvanů. Na ploše o rozloze zhruba 600 hektarů jich stojí nebo leží celkem 526, přičemž na výšku měří jeden až tři metry. Řada z nich je pohřbená v zemi.

Jak uvádí Jose Antonio Linares ze španělské Univerzity v Huelvě: „Jde o největší a nejpestřejší sbírku megalitických balvanů na Iberském poloostrově.“ Nejstarší vztyčené kameny na lokalitě, která dostala označení La Torre-La Janera, jsou podle Linarese staré až 7,5 tisíce let.

Výtečně zachovalý komplex

V Evropě existují i větší megalitické komplexy. Například ve francouzském Carnacu stojí na třech lokalitách zruba tři tisíce menhirů. Přesto je španělský objev velmi cenný. Podle Primitity Buenové ze španělské Univerzity Alcalá je s kolegy nejvíce zaujalo, že nalezli na jedné lokalitě řadu různých megalitických elementů, které jsou navíc výtečně zachovalé.

Nově objevený megalitický komplex v provincii Huelva. (foto: Trabajos de Prehistoria, José Antonio Linares-Catela, CC BY 4.0)

„Můžete tam vidět všechno pohromadě, což není obvyklé. Na lokalitě La Torre-La Janera jsou k vidění kamenné řady (lineární řady kamenů), kromlechy (okrouhlá seskupení kamenů), dolmeny (zřejmě vnitřní části mohyl) i menhiry (jednotlivé stojící kameny),“ upřesňuje Buenová. 

TIP: Dolmen „Artušův kámen“ ze západní Anglie je starší než Stonehenge

K objevu došlo šťastnou souhrou okolností. Nechybělo totiž málo a lokalita mohla být nenávratně zničena. Na místě nálezu měla totiž vzniknout avokádová plantáž,  místní úřady ale naštěstí před udělením definitivního povolení trvaly na archeologickém průzkumu. Ten pak odhalil přítomnost megalitických balvanů.

Fénixovy ostrovy sestávají z osmi atolů a dvou podmořských korálových útesů uprostřed Tichého oceánu. Dnes spadají pod Republiku Kiribati, společenství 33 ostrovů roztroušených na ploše neuvěřitelných 3,5 milionu čtverečních kilometrů. Ještě v 30. letech minulého století však Fénixovy ostrovy patřily pod britskou korunu a reprezentovaly poslední pokus o koloniální expanzi evropské velmoci. 

Chráněnou oblast The Phoenix Island Protected Area (neboli PIPA) vyhlásila kiribatská vláda v roce 2008 a o dva roky později se území dostalo i na seznam UNESCO. Teritorium o rozloze srovnatelné s Německem a Slovenskem dohromady je v současnosti největší mořskou chráněnou rezervací na světě. 

Krajina podmořských sopek 

Výjimečnou oceánskou krajinu Fénixových ostrovů zformovalo značné množství podmořských pohoří. V oblasti je jich minimálně čtrnáct, vznikla pravděpodobně z vyhaslých sopek a ta nejvyšší „se tyčí“ z hloubky až šesti kilometrů.  

Rezervace se chlubí jedním z nejzachovalejších ekosystémů. Jednotlivé atoly a jejich okolí poskytují útočiště migračním druhům planktonu, jež tam zanášejí oceánské proudy. Drobné mikroorganismy se pak stávají potravou řady dalších živočichů. Tamní fauna zahrnuje na 200 druhů korálů, 500 druhů ryb, 18 druhů mořských savců a 44 druhů ptáků. Mezi nejznámější obyvatele oceánské divočiny patří žraloci, mořské želvy a ptáci, koráli i gigantičtí krabi palmoví až s dvoumetrovým rozpětím nohou. 

Nedotčená laboratoř

Značná odlehlost území a především nedostatek pitné vody přispěly k tomu, že je dopad lidské činnosti v mořské rezervaci minimální: Ostatně jediným tamním osídleným ostrovem zůstává s pouhými 50 obyvateli atol Kanton. 

TIP: Jeden z nejizolovanějších ostrovů světa se mění v dokonalou přírodní rezervaci

Fénixovy ostrovy tak v podstatě tvoří nedotčenou mořskou laboratoř, jejíž výzkum nám pomáhá pochopit, jak fungují vodní ekosystémy v Pacifiku. Můžeme tam však zároveň pozorovat, jak se formují a rostou korálové útesy, nebo sledovat změny oceánských hladin i klimatu. 

Německá stíhačka Messerschmitt Bf 109 reprezentovala na rozdíl od P-47 Thunderbolt zcela odlišnou konstrukci, patří jí ale dva rekordy z obdobné kategorie jako počet dodaných strojů P-47. Jednalo se o nejpočetnější německou stíhačku a po sovětském Il-2 vlastně nejvíce vyráběný bojový letoun vůbec. S touto skutečností i s jeho trvající oblibou ale kontrastuje fakt, že v době svého vzniku rozhodně nebudil dojem nějakého favorita, spíše naopak.

Předchozí část: Ochránci a lovci bombardérů: Duel stíhaček P -47 Thunderbolt vs. Bf 109G/K (1)

Neočekávaný vítěz soutěže

Zrodil se v reakci na specifikace Říšského ministerstva letectví, které v roce 1934 požádala o celokovový stíhací jednoplošník. Obecně se očekávalo, že zvítězí letoun některého z tradičních dodavatelů stíhaček, zřejmě Arado či Heinkel, jelikož Willy Messerschmitt neměl s konstrukcí této kategorie letadel zkušenosti. Jeho výhodou se ale stala existence sportovního stroje Bf 108 Taifun, jenž ve své době patřil na světovou špičku. Mnoho jeho prvků bylo vtěleno do designu nové stíhačky která výrazně převyšovala konkurenci z hlediska rychlosti a stoupavosti.

Původně plánovaný vidlicový motor Daimler-Benz však ještě nebyl k dispozici, a tak musel první prototyp, jenž vzlétl 29. května 1935, užívat agregát Rolls-Royce Kestrel. Pak se přešlo na motory Junkers Jumo 210, jež sloužily k pohonu předválečných sériových variant Bf 109A, B, C a D.

„Stodevítka“ se vyvíjela rovněž z hlediska výzbroje, protože k počátečním 7,92mm kulometům se přidaly kanony ráže 20 mm. Následně obvykle platilo, že právě Němci udávali trendy v letecké výzbroji, kdežto Spojenci museli reagovat, což také ukazuje, že Willy Messerschmitt vytvořil konstrukci s výjimečným evolučním potenciálem. Na konci roku 1938 se začala dodávat verze Bf 109E, která konečně získala agregát Daimler-Benz DB 601, a roku 1940 se přidala varianta Bf 109F, jež přinesla i aerodynamická zlepšení. Další velký průlom se dostavil počátkem roku 1942, kdy sériová produkce přešla na provedení Bf 109G, pro které vznikl ještě výkonnější motor Daimler-Benz DB 605.

Racionalizace konstrukce

„Géčko“ existovalo v širokém spektru subvariant, které se odlišovaly mimo jiné výzbrojí či určením, jelikož vedle klasických stíhaček vznikaly také výškové stroje s přetlakovými kabinami, noční stíhací stroje, stíhací bombardéry či letouny pro fotografický průzkum. V továrnách a u útvarů se na ně montovaly různé sady výzbroje, do které přibyly také 13mm kulomety a kanony ráže 30 mm, navíc letouny mohly nést bomby či neřízené rakety, které se ukázaly jako vysoce efektivní i proti těžkým bombardérům.

Právě boj s vlnami výškových bombardérů USAAF se řadil mezi prioritní úkoly stíhacích útvarů Luftwaffe, která vypracovala předpis, podle něhož se letouny Fw 190 měly utkávat především se samotnými bombardéry, kdežto messerschmitty se měly soustředit na americký stíhací doprovod. K tomu je předurčovala jejich vyšší obratnost, avšak v chaosu skutečné bojové situace takové předpisy do značné míry ztrácely smysl. Enormní množství modifikací Bf 109G potom začalo působit i problémy, protože nezapadalo do snah Alberta Speera o racionalizaci a maximalizaci zbrojní výroby.

Na verzi Bf 109G, známou též jako „Gustav“, tudíž v létě 1944 navázala modifikace Bf 109K čili „Karl“ nebo „Kurfürst“. Základ konstrukce vycházel z „Gustava“, odehrála se však řada změn s cílem zvýšit výkony a zjednodušit dodávky. Stroj Bf 109K-4, což byla jediná verze „Karla“, jež se dostala do masové výroby, tudíž kombinoval vybrané sady výbavy z Bf 109G a zároveň v maximální míře užíval levné „nestrategické“ materiály, tedy zejména dřevo a ocel. Obdobně jako některé varianty „Gustava“ disponoval motorem s možností vstřiku vody nebo metanolu, což zvyšovalo krátkodobý výkon. Všechny firmy vyrábějící „stodevítky“ měly postupně přejít na dodávky verze Bf 109K, jež měla zůstat jako poslední pístový stíhač, zatímco se Luftwaffe chystala k přechodu na proudové stroje.

Měření sil

Německý Bf 109G/K a americký P-47D reprezentují dva absolutně odlišné, téměř protikladné přístupy ke konstrukci stíhaček. Willy Messerschmitt vsadil na „lehký“ design, jehož základní výhody tvořila obratnost a stoupavost, kdežto Alexander Kartveli vytvořil velice těžký letoun, který vynikal zejména odolností a rychlostí ve střemhlavém letu. „Stodevítka“ si vedla daleko lépe nízko u země, zatímco zónu dominance P-47 představovaly velké výšky, kde se projevily schopnosti jeho turbodmychadla. Právě proto se „Jug“ ukázal jako výtečný pro roli doprovodu těžkých výškových bombardérů.

V manévrových soubojích se těšil jasné převaze messerschmitt, jenž mohl těžit ze své obratnosti, zatímco správný postup pro piloty thunderboltů představovala taktika, jež směřovala právě proti slabým stránkám německých stíhaček. Američané tedy upřednostňovali postup zvaný „boom and zoom“, při kterém střídali stoupání a střemhlavý let, v němž se jim Bf 109 nedokázaly vyrovnat. Výjimečně odolná konstrukce P-47 snášela i střemhlavé lety s rychlostí blížící se 900 km/h a umožňovala přečkat těžká bojová poškození, kdežto německý stroj byl podstatně zranitelnější.

TIP: Krvavé nebe nad Stalinovou říší: Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Obrovskou výhodu Američanů ale znamenala i prostá početní převaha, jelikož Luftwaffe ztrácela letadla i piloty daleko rychleji, než je dokázala nahrazovat. Vítězství tedy zákonitě připadlo americkým stíhačům. Tenčící se kádr německých „Experten“ však až do posledních dnů války představoval důstojné soupeře i pro špičkové americké letce, takže výsledky jednotlivých soubojů „Jugů“ a „stodevítek“ samozřejmě vždycky závisely i na zkušenostech pilotů a na konkrétní taktické situaci

V prosinci 1861 a lednu 1862 v Oregonu a okolních státech celé týdny nepřetržitě pršelo a sněžilo. Pak přišla Velká záplava, která spláchla Oregon, Nevadu a další státy, v čele s Kalifornií, kde zahynuly asi čtyři tisíce lidí (zhruba 1 % tehdejší populace). Šlo o nejničivější potopu známé historie v této části Spojených států. Škody způsobené vodou se vyšplhaly na 100 milionů tehdejších dolarů, což odpovídá dnešním zhruba 3 miliardám dolarů.

Daniel Swain z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho spolupracovníci varují, že se podobná apokalyptická záplava může zopakovat. Dnešní Kalifornii sice sužují hlavně devastující sucha, ale globální oteplování a změny klimatu zdvojnásobilo riziko, že se zopakují klimatické podmínky, které umožnily Velkou záplavu v roce 1862. Vyplývá to ze studie, kterou nedávno uveřejnil časopis Science Advances.

Ještě horší megazáplavy

Pokud by k takové megazáplavě opravdu došlo, znamenalo by to podle vědců až 10 milionů uprchlíků, vyřazení kritických komunikací na celé měsíce, zatopení významných populačních center a astronomické škody kolem bilionu dolarů (asi 25 bilionů Kč). S postupujícím oteplováním se navíc riziko megazáplav v Kalifornii bude nadále zvyšovat.

Ulice Sacramenta během Velké záplavy v roce 1862. (foto: Sacramento Public Library, CC0)

Swain se domnívá, že případné megazáplavy by byly ještě rozsáhlejší než v roce 1862. „Mohly by být větší v prakticky všech možných ohledech. Může napršet celkově více vody, může pršet intenzivněji a také může vát silnější vítr,“ upřesňuje Swain.

TIP: Extrémní Kalifornie: Trýznivá sucha střídají devastující záplavy

Spojitost s globálním oteplováním podle badatelů spočívá v tom, že narůstající teploty umožňují atmosféře pojmout více a více vláhy. Žíznivá atmosféra může přivodit extrémní sucha nebo naopak uvolnění ohromného množství vody v krátké době, což téměř jistě povede k megazáplavám.

O případu jako první napsal server pro leteckou dopravu Aviation Herald. Podle něj se letečtí dispečeři pokoušeli posádku několikrát kontaktovat, ale neuspěli. Boeing 737-800 kvůli spícím pilotům nezahájil včas sestup a přistál až při druhém přiblížení. Piloty vzbudil teprve výstražný tón poté, co se po přeletu cílové kóty odpojil autopilot. Oba piloti byli suspendováni a letecká společnost Ethiopian Airlines incident vyšetřuje.

TIP: Italská rodina dokázala naplnit celé letadlo a získala dovolenou pro 170 lidí

Reakce na manévr se v komentářích pod článkem různí. Někteří vyjadřovali šok nad tím, jak mohli piloti tak lehkovážně ohrozit bezpečnost letu. Jiní zase mají pro přepracované piloty pochopení a problém vidí spíše v tom, jak únavu pilotů v kokpitu řeší zaměstnavatelé a regulátoři letecké dopravy.

V brazilském státě Tocantins, jenž je šestadvacátým a nejmladším brazilským státem (vznikl v roce 1988, má rozlohu cca 278 tisíc km² a bydlí v něm zhruba 1,5 milionu lidí) se nachází státní park Jalapão, jenž pokrývá asi 34 tisíc km² (tedy více než desetinu plochy státu) a leží 300 kilometrů od Palmas, hlavního města státu Tocantins.

TIP: Americký Národní park Arches – Skalní oblouky na solném ložisku

Za bránu do parku je považována pozoruhodná skalní formace nazvaná Pedra Furada, což znamená Děravá skála. Ti, kdo sem míří, potřebují dobré auto, protože terén je náročný a daleko od lidských sídel. Kromě toho, že skála odhaluje prastaré geologické vrstvy, ona samotná i její okolí poskytuje útočiště mnoha nejrůznějším druhům ptáků.

Letecký pohled na skalní útvar Pedra Furada. (foto: Shutterstock)

Hvězda s označením R136a1 se nachází ve hvězdokupě R136, ve středu mlhoviny Tarantule, v blízké trpasličí galaxii Velkém Magellanově oblaku, ve vzdálenosti asi 163 tisíc světelných let od nás. Za nicneříkajícím kódovým označením se skrývá nejhmotnější a také nejzářivější známá hvězda ve vesmíru. Vzhledem k její blízkosti a dostupnosti pro pozemské přístroje určitě nebude rekordmanem celého vesmíru. Zároveň se ale svou hmotností nachází blízko teoretické hranice pro hmotnost hvězd, takže výrazně hmotnější hvězdy už ve vesmíru nejspíš nebudou.

Vlevo snímek oblasti s hvězdou R136a1 ze zařízení Zorro na Gemini South, vpravo stejný snímek z Hubbleova dalekohledu. (foto: NOIRLab/NSF/AURA, J. da Silva/Spaceengine, CC BY-SA 4.0)

Tým odborníků, který vedl astronom Venu M. Kalari z amerického výzkumného centra NOIRLab, pořídil doposud nejostřejší snímek této rekordní hvězdy, pro někoho možná překvapivě pomocí pozemního teleskopu, konkrétně 8,1metrového teleskopu Gemini South, který pracuje na hoře Cerro Pachón v Chile. Klíčovou roli v pozorování hvězdy R136a1 přitom sehrálo pokročilé zobrazovací zařízení Zorro, které je součástí teleskopu Gemini South.

Nejtěžší hvězda "zeštíhlela"

Nová pozorování hvězdy R136a1 přinesla řadu cenných informací. Například vyšlo najevo, že rekordní hvězda není až tak hmotná, jak jsme si doposud mysleli. Původní odhady počítaly s ohromující hmotností 250 až 320 Sluncí. Snímky zařízení Zorro ale odhalily, že hvězda R136a1 je méně jasná, než se zdálo. Vzhledem k tomu, že hmotnost hvězdy se odvozuje od její svítivosti, mají vědci za to, že hmotnost této hvězdy je „pouhých“ 170 až 230 Sluncí. Přesto ale R136a1 zůstává nejhmotnější známou hvězdou ve známém vesmíru.

Pokud bychom ve Sluneční soustavě nahradili Slunce hvězdou R136a1, obrovská hmotnost hvězdy by díky gravitaci zkrátila délku pozemského roku na tři týdny (místo 365 dnů) a Země by byla vystavena extrémnímu ultrafialovému záření, které by z ní učinilo neobyvatelnou planetu.

TIP: Která ze známých hvězd je největší?

Snížení odhadů hmotnosti hvězdy R136a1 není jen tak a čerstvá zjištění mají překvapivě dalekosáhlé důsledky. Vedou totiž ke zpochybnění odhadů hmotností dalších velmi hmotných hvězd, které rovněž mohou být lehčí, než si myslíme. To zase znamená, že jsou zřejmě ve vesmíru vzácnější extrémní supernovy „párové nestability“, čili exploze nejvíce hmotných hvězd, při kterých by měly vznikat těžké chemické prvky.

Brambory se na český stůl poprvé dostaly přes Braniborsko, a to zřejmě někdy během třicetileté války. „Brambor“ tedy můžeme doslova přeložit jako „plodina z Branibor“.

TIP: Jezte zemská jablka! Počátky brambor v českých zemích

Od našich sousedů pocházejí i lidové názvy pro brambory. Známé nářeční „erteple“ mají předlohu v německém „Erdapfel“ neboli „zemní jablko“. Přirovnání k ovoci se objevuje také ve slově „krumple“, které vzniklo zkomolením německého „Grundbirne“ – čili pro změnu „zemní hruška“. A do třetice všeho bramborového tu máme „zemáky“, kde zeminu spojenou s bramborami slyšíme už hezky česky.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.