I projevy upřímné náklonosti mohou někdy končit nepříjemným zraněním. Své o tom ví jistá Číňanka z Jüe-jangu, kterou v práci obejmul kolega. Objetí bylo bohužel natolik silné, že nebohé ženě způsobilo zlomeninu hned tří žeber.

Nešťastná žena se bolest nejdříve pokoušela zmírňovat hřejivými oleji, po pěti dnech utrpení se ale rozhodla vyhledat lékařskou pomoc. Rentgen následně odhalil trojnásobnou zlomeninu.

TIP: Nedali jste nám vnuka, zaplaťte: Bizarní soudní spor v Indii

Zraněná žena se poté obrátila na původce svých potíží s žádostí o kompenzaci výpadku příjmů a výdajů za lékařskou péči. Objímající kolega ale její požadavky striktně odmítl s tím, že neexistuje žádný důkaz, že úraz ženě způsobil právě on. Neobvyklý spor tak doputoval k místnímu soudu, který muži nařídil uhradit poškozené ženě výdaje a ušlou mzdu ve výši 10 000 jüanů (v přepočtu zhruba 35 tisíc korun).

Populární obrnění dinosauři, k nimž náležejí stegosauři, ankylosauři a další podobná monstra s typickými kostěnými hřebeny, trny nebo palicemi, tvoří v rámci ptakopánvých dinosaurů skupinu Thyreophora („nosiči štítů“). Jde o dinosaury, kteří žili ve druhohorách, od spodní jury až do samotného konce křídy, a většinu jejich zástupců známe ze severní polokoule.

Paleontolog Facundo J. Riguetti z nadace Félix de Azara Natural History Foundation a jeho kolegové nedávno v severní Patagonii, na území Argentiny, objevili části kostry nového obrněného dinosaura ze skupiny Thyreophora, který představuje doposud neznámou vývojovou linii této skupiny. Jeho jméno Jakapil kaniukura je odvozené z místních indiánských jazyků a znamená „nosič štítu s kamenným hřebenem“.

Obrněný dinosaurus z pouště

Jakapil podle paleontologů žil v období křídy, asi před 97–94 miliony let a patřil k malým dinosaurům. Od hlavy po špičku ocasu měřil asi 1,5 metru a vážil zhruba jako kočka. Byl býložravec a pravděpodobně chodil po zadních končetinách, podobně jako třeba scelidosaurus, další méně obvyklý obrněný dinosaurus.

TIP: V době, kdy na severní polokouli vládli tyranosauři, na jihu řádil llukalkan

Nově objevený dinosaurus pochází z paleontologické formace Candeleros, kterou odborníci považují za pozůstatky dávné pouště, pojmenované Kokorkom. Jakapil je tak vlastně pouštní dinosaurus. Svým silným zobákem zřejmě okusoval tvrdou a dřevnatou pouštní vegetaci. Nález jakapila podle vědců ukazuje, že raní zástupci skupiny Thyreophora byli mnohem rozšířenější po Zemi, než jsme si původně mysleli.

Messerschmitt Bf 109 nesporně zůstává nejznámějším německým stíhacím letounem druhé světové války, na čemž se jistě podepisuje také gigantický počet vyrobených kusů. Ačkoliv od roku 1941 získal i velký význam Focke-Wulf Fw 190, řada zkušených letců stále preferovala „stodevítky“. V úloze doprovodného stíhače amerických těžkých bombardérů se určitě nejvíc proslavil stroj P-51 Mustang, ovšem prvním letounem, který dokázal „velkým hochům“ zabezpečit efektivní ochranu, se stal P-47 Thunderbolt. Pokud mustang představoval esenci elegance, thunderbolt lze výstižně charakterizovat jako ztělesnění brutální síly.

Zvláštní přístup k designu

Americký P-47 Thunderbolt reprezentoval největší a nejtěžší sériově vyráběnou vrtulovou stíhačku, na čemž je však paradoxní, že se vyvinul naopak z projektu lehkého letounu. Americké letectvo vydalo specifikace v červnu 1940 a zájem projevila mimo jiné značka Republic, kde jako hlavní konstruktér působil Alexander Kartveli. Podobně jako jeho předchůdce Alexander Seversky, po kterém se firma dříve jmenovala, pocházel z carského Ruska, konkrétně z Gruzie, což zřejmě vysvětluje jejich neortodoxní (či snad „neamerický“) přístup ke konstrukci stíhaček.

Kartveli na počátku navrhl lehký stroj s řadovým motorem, jenž sliboval větší výkon za nižší cenu než hvězdicové agregáty, na něž obvykle sázel Seversky. Parametry výsledného stroje XP-47A však nesplnily očekávání, a proto Kartveli celý design přepracoval a uzpůsobil jej pro obří hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp s turbodmychadlem. S nevelkou nadsázkou lze říci, že spíše navrhl turbodmychadlový systém a pak okolo něj postavil stíhačku, která obdržela název XP-47B a poprvé se vznesla 6. května 1941.

Kromě výkonného turbodmychadla nabízela také řadu dalších neobvyklých rysů, například velmi prostornou kabinu či teleskopické nohy podvozku, díky nimž vzniklo v křídle místo pro osm 12,7mm kulometů. Stíhač, jenž dostal bojové jméno Thunderbolt, budil pozornost enormními rozměry, ale také výkony ve velkých výškách, neboť právě tam se nejvíce projevovaly účinky turbodmychadla.

Sériová výroba se rozběhla v březnu 1942 a první stroje P-47B promluvily do boje v létě, aby se ve výrobě záhy přešlo na provedení P-47C. Od prosince 1942 se dodávaly stroje P-47D, avšak teprve od 25. série (respektive od letounů označených P-47D-25-RE) se dostavila zásadní změna, která řešila jeden z nedostatků, které piloti thunderboltů od začátku silně kritizovali.

Vynikající rozhled

Pochvalovali si totiž nezvykle rozměrný kokpit s pohodlným sedadlem, ale vadil nedostatečný rozhled z kabiny, který značně omezoval tvar zádě trupu. Zprvu použité řešení pomocí zrcátek nebylo příliš komfortní, proto se počínaje letouny verze P-47D-25-RE změnil tvar překrytu kabiny a celé linie trupu. Nová „bublina“ potom nabízela vynikající rozhled do všech stran.

Kromě této nápadné vzhledové změny pochopitelně probíhala též evoluce dalších prvků konstrukce, a tudíž přibývající verze obdržely například upravené řízení, závěsy pro palivové nádrže či zdokonalené zaměřovače. Po „déčku“ se objevila varianta P-47M, jež nabízela vyšší rychlost, aby mohla bojovat s německými „létajícími bombami“ V-1 a proudovými stíhačkami, kdežto modifikace P-47N s prodlouženým doletem vznikla pro nasazení na pacifickém bojišti.

Optimální pro velké výšky

Paralelně s produkcí u samotné firmy Republic probíhala sériová výroba též u společnosti Curtiss, tyto letouny označené P-47G se však vyznačovaly řadou nedostatků, a tak se následně užívaly pouze pro výcvik v USA. Naopak letadla z výrobní linky firmy Republic mířila k bojovým útvarům působivým tempem, díky čemuž se thunderbolt stal nejpočetnější americkou stíhačkou celé války. Jeho dlouhý dolet znamenal správnou odpověď na potřebu letounu, jenž zvládne doprovázet americké bombardéry nad Německo a čelit německým stíhačům.

Dokončení: Ochránci a lovci bombardérů (2): Duel stíhaček P -47 Thunderbolt vs. Bf 109G/K

Právě ochrana letadel B-17 a B-24, která působila ve výškách nad 10 000 m, představovala ideální úkol pro turbodmychadlový thunderbolt, který ale ukázal, že se dokáže skvěle uplatnit i nízko nad zemí. V průběhu roku 1944 jej v roli doprovodného stíhače postupně nahrazoval P-51 Mustang a „sedmačtyřicítka“ přebírala spíše úlohu stíhacího bombardéru a letounu přímé vzdušné podpory, přestože soubojům se ani nadále nevyhýbala. P-47 odešel ze služby v americkém letectvu v 50. letech, avšak několik států jej coby stroj pro útoky na pozemní cíle provozovalo ještě v 60. letech.

Atmosféru Venuše tvoří mračna oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, které zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily jejího povrchu. Hustá mračna navíc odrážejí značnou část slunečního záření, díky čemuž je Venuše (po Slunci a Měsíci) třetím nejjasnějším objektem na nočním nebi. Zatímco část slunečního záření venušská mračna odrážejí, ultrafialové záření naopak z velké části pohlcují. Podle vědců je hlavním absorbérem UV zářením síra, respektive její alotropy.

Tým španělských a amerických vědců se pomocí počítačů pokusil modelovat vznik alotropů síry v atmosféře Venuše. Podle Jamese Lyonse z Planetary Science Institute je tento postup na jedné straně novátorský, nicméně vzhledem k povaze zkoumaných prvků jde o bezpečný a užitečný přístup. V některých případech jde podle Lyonse dokonce o jediný možný způsob ověřování.

Alotropy síry vznikající v atmosféře Venuše. Tří a čtyřatomové molekuly (S₃ a S₄) jsou podle vědců odpovědné za absorbci slunečního UV záření. (ilustrace: Planetary Science Institute, Royal Society of Chemistry, Jackson, CC BY 4.0)

Počítačové modely vědcům ukázaly, že za vznikem dvouatomé síry (S2), která je podle badatelů stavením kamenem alotropů síry, je působení slunečního záření na oxid siřičitý (SO₂). Při něm dochází k rozložení oxidu siřičitého na oxid sirnatý (SO) a oxid sirný (S₂O). „Vedlejším produktem“ těchto reakcí je uvolnění dvouatomového alotropu síry. Z následných reakcí pak podle badatelů vznikají další víceatomové alotropy síry (S₃ až S₈), přičemž tří- a čtyřatomové alotropy fungují jako hlavní absorbéry slunečního UV záření.

TIP: Planeta Venuše zřejmě rotuje jen díky své husté a nevlídné atmosféře

I když úplný vědecký konsenzus ohledně identity venušského absorbéru UV záření zatím nepanuje, je podle badatelů velmi pravděpodobné, že hlavní roli v něm hraje síra. V obecné rovině pak studie amerických a španělských vědců otevírá dveře k použití molekulárních technik ab initio (pokročilých výpočetních modelů) k rozuzlení složité chemie atmosféry Venuše.

Bulharsko si vysloužilo přízvisko „země růží“ a nádhernou květinu považuje za svůj národní symbol. Nezvolilo si ji přitom náhodně: Jihoevropský stát představuje největšího světového producenta růžového oleje, jenž se po kapkách lisuje z miliard okvětních lístků. Na jediný kilogram vzácné tekutiny padnou tři až čtyři tuny květů, přičemž jí Bulharsko ročně vyprodukuje asi dvě tuny a drtivou většinu vyveze do zahraničí. Na konci 19. a začátkem 20. století objevily kouzlo oleje parfumerie a kosmetický i farmaceutický průmysl. Ačkoliv o tom tedy nejspíš nevíte, kapku máte možná právě teď na těle…

Věčně kvetoucí láska 

Existuje přes dvě stě druhů růží a dělí se do tisíců odrůd. Na výrobu speciálního oleje se však v Bulharsku využívají růže damašské, které pěstitelé po staletí šlechtili a přizpůsobovali lokálním podmínkám. Teorií, jak se zmíněná odrůda do země dostala, známe hned několik: Podle jedné ji s sebou přinesli vojáci Alexandra Makedonského, když se z Persie vraceli přes Damašek. Dle jiného zdroje sahají kořeny odrůdy přímo do hlavního města dnešní Sýrie, kam ji dovezli turečtí kupci v 17. století, kdy tvořilo Bulharsko součást Osmanské říše. Třetí verze hovoří o pěstování okrasných květin již od roku 1420 a o jistém tureckém soudci, který je přivezl z afrického Tunisu.  

Existuje dokonce i legenda, podle níž se krásná dcera bohatého kupce z Damašku zamilovala do mladého obchodníka z Bulharska. Coby výraz lásky mu na rozloučenou věnovala růži a řekla, že květina stejně jako její cit nikdy nezhyne a každé jaro vykvete. Mladík si růži ponechal a po návratu do města Kazanlak ji zasadil, načež skutečně rozkvetla. 

V zákrytu hor 

Vzácné květy se v Bulharsku pěstují na jediném místě: Říká se mu Údolí růží a jeho voňavým srdcem se stalo zmíněné městečko Kazanlak. Nachází se přesně ve středu země, východně od metropole Sofie, a leží mezi dvěma pásy hor – Sredna gora a Stara planina ho chrání před studenými zimními větry a vytvářejí ideální podmínky pro pěstování. Nejde však o jediný důvod, proč se květinám v oblasti tolik daří. Významnou roli hraje také písčito-jílovitá půda, adekvátní mírné počasí, postupný přechod ze zimy do jara, ideální vlhkost vzduchu, nezbytný sluneční svit a občasné srážky. 

V Kazanlaku se nachází i jediné muzeum růží v Bulharsku: Se svými více než patnácti tisíci exponáty – zobrazujícími vše týkající se těchto okrasných květin, jejich sklizně a produkce oleje – rozhodně nemá o zájem turistů nouzi. Kromě Kazanlaku se nejvýraznější růžová tradice udržuje v okolních vesničkách Karlovo, Kančevo, Rozovo, Ražena a Pavel Banja, mezi nimiž se rozkládají nekonečná pole ceněných květin.

Než uschne rosa 

S růžemi se v zemi pojí rovněž řada tradic v čele s populárním festivalem, který se už od roku 1903 odehrává vždy první červnový víkend. Za více než století se z něj stala natolik věhlasná slavnost, že láká nejen Bulhary, ale také zájemce z celé Evropy, a dokonce i z jiných kontinentů. Třídenní „šílenství“ v Kazanlaku zahrnuje trhy, koncerty, folklorní vystoupení, výstavy, ochutnávky vína i místní gastronomie či slavnostní průvod – to vše s jediným cílem: oslavit dary unikátních růží.

Mezi první ranní aktivity festivalového dne patří rituální sběr okvětních plátků, jemuž Bulhaři říkají „rosober“: Barevné výšivky krojových sukní a košil se při něm prolínají s pestrými keři, zatímco se pod jasnou oblohou rozléhají lidové písně a pískot. Bulharky si dají jednu růžičku za ucho a za zpěvu trhají okvětní lístky. Přes den je pak rozhazují po ulicích města, kam se dění festivalu přesouvá. Sklizeň si však může vyzkoušet kdokoliv a nejšikovnější účastník dostane odměnu přímo od majitelů polí.

Od květů k alkoholu 

Druhý velký rituál představuje „rosovarene“, kdy se z okvětních lístků připravují rozličné nápoje. Nejznámější je „gjulovica“, specifická rakije typická pro daný region: Vyrábí se zpracováním růžového oleje v jednoduchém lihovaru zvaném „gulpan“, který kdysi na území dnešního Bulharska používaly kočovné kmeny. 

Přes den pak hlavní ulicí Kazanlaku projde průvod více než pěti tisíc účastníků, v němž se prezentují obyvatelé města i celé země. Nekonečné veselé zástupy vede „královna růží“, v doprovodu družiny malých princezen, v závěsu pak nechybějí ani kovbojové na koních, starodávné kočáry, motorkáři, mažoretky, folklorní soubory či studenti z různých škol. Nejen podél trasy průvodu předvádějí řemeslníci a umělci svá díla a zájemci mohou ochutnat i zakoupit veškeré produkty, jež se v Bulharsku z růží vyrábějí: například džemy, med, čokoládu, čaje, sirupy, džusy, víno, likéry či brandy.

Růžová carevna

Samotná královna, které Bulhaři říkají doslova „růžová carevna“, se volí pro každý rok a její vyhlášení patří k nejoblíbenějším událostem festivalu. Volba je naoko naaranžovaná jako soutěž, v níž se utkají nejkrásnější a nejšarmantnější absolventky středních škol v Kazanlaku. Vítězku však odborná komise vybírá už před festivalem během castingu. První „panovnice“ usedla na sladce vonící trůn v roce 1968 a od té doby se tradice nepřerušila. Vybraná dívka pak město reprezentuje na různých vystoupeních, přehlídkách či setkáních.

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

Festival růží představuje jedinou folklorní událost svého druhu na světě, a pokud máte možnost, určitě si jej nenechte ujít. Až pak večer po všem tom voňavém veselí ulehnete ke spánku, bude se vám o cenných okvětních lístcích a oleji i zdát.  

Psal se první lednový den roku 1946, jen pár měsíců po skončení druhé světové války. Japonci měli za sebou několik krutých šoků: bombardování atomovými zbraněmi, okupaci americkými vojsky a také projev císaře Hirohita, který jako první japonský vládce v dějinách přímo promluvil k běžnému lidu – ačkoliv zprostředkovaně přes rádiovou nahrávku – když v srpnu 1945 oznámil kapitulaci. Studeným sprchám však nebyl konec.

Velebený, božský císař se k poddaným obrátil znovu, tentokrát v psaném prohlášení, v němž připustil, že není potomkem bohyně slunce, nýbrž člověkem jako každý jiný. V několika větách, které si vynutili spojenečtí velitelé výměnou za zachování jeho úřadu a imunitu před soudem za válečné zločiny, se tak zhroutila tradice stará dva a půl tisíce let a udržovaná během vlády 126 císařů. 

Tzv. deklarace člověčenství vydláždila cestu k přijetí nové ústavy, která Hirohitovi o rok později vzala roli absolutního vládce a nasměrovala zemi k formě konstituční monarchie po vzoru Británie. Japonský vládce v ní už nedisponuje žádnou politickou ani vojenskou mocí a jeho role je čistě ceremoniální. Něco se však přece jen nezměnilo, a sice tradice svazující chování panovníka. 

Božské převtělení

Hirohito zemřel v roce 1989 a dnes patří mezi nejznámější příslušníky prastaré dynastie. Jeho jméno se přitom pojí s řadou novinek – ustavil například současnou podobu korunovační ceremonie. Od nepaměti jde o mimořádně sledovanou událost s pečlivě naplánovanou sérií procedur a předchází jí několik měsíců komplikovaných příprav: V případě Hirohita se protáhly na celé dva roky. 

Ne všechny součásti korunovace jsou však veřejné. Kupříkladu závěrečný obřad daidžósai spočívající v konzumaci posvátné, rituálně vypěstované rýže se odehrává v noci a v přísném soukromí císařské rezidence. Právě při něm má údajně dojít k božskému převtělení, ačkoliv současná ústava již zmínku o přerodu neobsahuje a řada Japonců považuje dodržování dávné tradice spíš za úsměvné. Podle průzkumů nicméně císařovu božskému původu stále věří každý dvacátý obyvatel země vycházejícího slunce.

Nezbytnou součást korunovace, jež naopak podporu v ústavě nadále má, tvoří také převzetí kamenného zrcadla, klenotů a meče – tedy trojice posvátných císařských symbolů, pocházejících podle tradice přímo od bohyně slunce. 

Nová éra, nový kalendář

Srovnáme-li systém vládnutí v Japonsku a v Evropě, zjistíme, že se nemohou víc lišit. Rozdíl představuje už samotný titul: Podle původních japonských zvyklostí je nezdvořilé nazývat panovníka jeho pravým jménem, a předci dnešních obyvatel země vycházejícího slunce se ho z hluboké úcty obávali i vyslovit. Když o panovníkovi hovořili, byl pro ně „mikado“ neboli „vznešená brána“. Teprve později se vžil dodnes užívaný termín „tennó“ čili „syn nebes“.

Při usednutí na trůn si také každý monarcha volí název nadcházející éry, jež se pak ztotožňuje s obdobím jeho funkce. Kupříkladu císaře Mucuhita dnes většina lidí zná jako Meidžiho, v upomínku stejnojmenné série reforem. Na západě však často přetrvává užívání rodného jména, proto císaře Šówu alias „zářící mír“ známe převážně jako zmíněného Hirohita.

Narozeniny nového císaře představují po dobu jeho vlády státní svátek a den jeho nástupu k moci zahajuje další éru v japonském kalendáři. Ta současná, kterou v roce 2019 odstartovala korunovace císaře Naruhita, nese název Reiwa neboli „harmonický řád“. Přerušila tak éru Heisei alias „všudypřítomný mír“ zavedenou jeho otcem Akihitem, jenž se v roce 2016 zapsal do dějin jako první císař po více než dvou stech letech, který se rozhodl abdikovat. Parlament musel dokonce schválit změnu zákona, aby tehdy 85letému monarchovi předčasné opuštění funkce vůbec umožnil. 

Čekání na syna

Uvážíme-li, že japonští císaři drží moc v rukou už dvacet šest století, je téměř s podivem, že se během zmíněné doby ani jednou nemusel řešit palčivý problém pohlaví nástupců. Současná pravidla totiž zakazují, aby na trůn usedla žena, a v minulosti k tomu docházelo jen výjimečně: Například v letech 707–715, kdy zemi vycházejícího slunce vládla básnířka Genmei. Relativně nedávno se přitom zmíněnou otázkou musela dokonce zabývat vláda. 

Logickým nástupcem trůnu by měl být přímý potomek současného císaře, ten ovšem se svou manželkou vychovává jediné dítě, dvacetiletou princeznu Aiko. Oficiálním následníkem se tak stal Naruhitův mladší bratr Fumihito a po něm jeho syn, princ Hisahito. Právě ten přišel v roce 2006 na svět jako první chlapec v císařské rodině od roku 1965, po dlouhých desetiletích čekání. Krátce předtím dokonce tehdejší premiér Džuničiró Koizumi ustanovil speciální vládní komisi, jejímž úkolem bylo zabývat se případnou změnou následnického systému ve prospěch žen. Závěr zněl, že jsou politici ochotni zákony upravit, ale zpráva o narození Hisahita jejich rozhodování opět pozastavila. 

Palácové housenky

Nicméně Aiko svému strýci jeho budoucí panovnické povinnosti nejspíš nezávidí. Ačkoliv se narození do císařské rodiny může na první pohled jevit jako výhra – třeba už jen proto, že dostanete do vínku adresu v opevněném šedesátipokojovém paláci uprostřed Tokia, k němuž náleží pozemek o rozloze 142 hektarů – opak je pravdou. 

Jakýkoliv náznak osobního života či soukromí představuje pro monarchu a jeho nejbližší okolí něco zcela nemyslitelného. Rozvrh panovníka se striktně plánuje, každá minuta má přesně danou náplň a navzdory vládnoucí funkci nemá císař takřka žádnou pravomoc rozhodovat ani o svém životě. Nevlastní základní osobní předměty jako telefon či peníze, neboť je zkrátka nemůže používat.

Seznam jeho povinností je až směšně krátký a zahrnuje převážně symbolické akty, jež dávno pozbyly praktický smysl. Panovník má tedy kupříkladu na starosti pěstování „císařské“ rýže, zatímco jeho manželka pečuje o palácové housenky bource morušového. Kromě toho patří k jejich dennímu režimu účast na modlitbách, pochopitelně v předepsaném oděvu, jenž kopíruje tradiční styl oblékání.

Vlastní názor zakázán

Veškerá zodpovědnost za hladký chod císařského dvora včetně dodržování příslušných pravidel a povinností leží na bedrech 1 100 pracovníků, z nichž naprostou většinu tvoří příslušníci ochranky. Až do poloviny minulého století náležela k císařově svitě také skupina profesionálních konkubín, dlouholetou tradici však přerušil Hirohito, který se v roce 1959 oženil s prostou katoličkou Mičiko, s níž se seznámil na tenise. Mimochodem, tehdy se poprvé do císařské rodiny přivdala žena bez aristokratického původu a Hirohito tím vzbudil značný rozruch. 

Žádná odchylka od předpisů se totiž neobejde bez dohry: Mezi palácovými zaměstnanci nechybějí ti, jejichž pracovní náplní je císaře či jiného člena dynastie důsledně upozornit, kdykoliv si dovolí porušit protokol. „Provinilec“ si tak v minulosti vyslechl třeba výtku, že věnuje příliš času návštěvám vlastní rodiny. Ze své pozice nemůže císař rozhodovat dokonce ani o tom, kteří hosté u něj dostanou povolení k audienci.

Veškeré státnické povinnosti se roku 1947 omezily na podepisování nezbytných dokumentů, jejichž počet dosahuje zhruba tisícovky ročně. Pokud by se k nim chtěl ovšem panovník jakkoliv vyjádřit, musí si nechat zajít chuť. Platí dokonce nepsané pravidlo, že na veřejnosti nikdy nesmí dát najevo svůj názor ohledně politických záležitostí – přestože podobně je v daném ohledu zdrženlivá například i britská královna Alžběta II., ačkoliv z vlastní vůle.

Budoucnost bez císaře?

Má-li císař přece jen alespoň nějaký vliv, pak jde skutečně o maličkosti, jako když si kdysi Akihito prosadil, že kolona jeho vozidel bude zastavovat na semaforech stejně jako ostatní automobily. Jakmile ovšem prohlásil, že by svým vnoučatům přál normální dětství mezi vrstevníky, vyvolal vlnu pobouření. K podobnému výroku měl přitom zjevně důvod: V posledních letech vlády trpěl zdravotními potížemi, mimo jiné krvácením ze žaludku a střev či vředy v ústech, jež mnozí nezávislí odborníci přičítali právě permanentnímu stresu.

Ve srovnání se svými předchůdci přitom na trůnu nesetrval dlouho: S „pouhými“ třemi dekádami zůstal u moci méně než polovinu času oproti svému otci. Zřejmě však již před nástupem tušil, jak neveselé období ho čeká, a v roce 1990 se dokonce nechal slyšet, že se právě chystá ztratit svobodu a proměnit se v robota. Současný císař Naruhito si dokázal vydobýt alespoň nějaká osobní privilegia: Věnuje se vodohospodářství, hraje na violu a rád se prý toulá po horách. 

TIP: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Uvádí se, že striktní systém svazujících omezení měl zásadní vliv i na dvě ženy provdané do císařské rodiny: Hirohitova manželka Mičiko během jeho mandátu dlouhodobě oněměla a současná císařovna Masako zas prošla až zarážející proměnou osobnosti. Zatímco před manželovou korunovací se jednalo o emancipovanou a moderní ženu, jakousi první dámu orientu, v současnosti vystupuje spíš jako „šedá myška“ a na veřejnosti se neobjevuje. Není divu, že v japonské společnosti stále častěji zaznívá dříve nemyslitelná otázka: Potřebuje ostrovní země skutečně svého císaře?  

Evropští kolonizátoři dávali dobytým územím s oblibou jména podle již existujících sídel či regionů starého kontinentu, k jejichž názvům pouze přidali přívlastek „Nový“. Uvedeným způsobem přišlo k dnešnímu pojmenování například americké město New Orleans, ale i tamní státy New Hampshire a Nové Mexiko nebo oblast Nová Anglie. 

TIP: Jak Angličané (ne)objevili Austrálii: Slavného Brita předběhl holandský kapitán

Nepříliš vysokou míru lingvistické vynalézavosti projevili zejména Holanďané, kteří stáli mimo jiné za prvotním označením New Amsterodam pro současný New York či Harlem – původně New Haarlem podle stejnojmenného nizozemského města. Souostroví ležící jihovýchodně od Austrálie objevili v polovině 17. století a nazvali jej po vzoru přímořské provincie Zeeland na jihozápadě dnešního Nizozemska, kterou od jejího tichomořského jmenovce dělí úctyhodná vzdálenost 18 700 kilometrů.

Původní Zeeland je nizozemská provincie, která se nachází v jihozápadní části země v oblasti společné delty řek Šelda, Máza a Rýn do Severního moře. (foto: Wikimedia, CC BY-SA 2.0)

Egyptské městečko Oxyrhynchus dnes na mapě Egypta úplně nezáří. Je to jen osídlený bod na levém břehu kanálu Bahr Yussef, spojnice mezi Nilem a Fajjúmskou oázou. Pokud vás ale zajímá archeologie, jeho význam se dramaticky mění. Ve 4. století před naším letopočtem totiž bylo druhým nejhustěji zalidněným sídlem celého Egypta – onou pověstnou obilnicí, z níž se vyváželo zrno do zbytku známého světa. Pravidelná zdvojená úroda sem přitahovala zámožné kupce ze zámoří, kteří tu zakládali obchodní pobočky, aby si zajistili předkupní práva. Proto zde, v místě vzdáleném 160 kilometrů od Káhiry, po staletí fungovala silná řecká komunita. 

Je určitým paradoxem archeologie, že se o starořecké civilizaci dozvídáme nejvíc právě na této egyptské lokalitě. Suchý pouštní vzduch totiž uchoval listy papyru v dobrém stavu. A tak se z artefaktů nalezených na vykopávkách v Oxyrhynchu můžeme dočíst o dramatech sepsaných Euripidem, o díle básnířky Sapfó nebo ztracených knihách římského historika Livia. A jen díky tomu, že je někdejší psavci ve svých listinách zmiňují.

Nalezené fragmenty nám také prozrazují pozadí někdejšího všedního života světové obilnářské burzy. Dochovaly se nákupní seznamy, účtenky, dluhopisy, pojistky, osobní listy a dopisy. A v tomto předlouhém výčtu dobové dokumentace pak překvapivě vyniká „lístek“ o rozměrech 103 × 80 mm, pojmenovaný Papyrus Oxyrhynchus 90. I tenhle kousek papyru je jakousi stvrzenkou, dokladem o uložení zrní v místní sýpce, sepsaným v řečtině. V čem je háček? 

Tajemný shluk znaků z pergamenu číslo 90. Dvouřádkové poselství zůstává záhadou. (foto: Wikipedia, CC0)

Záhadu z papyru nečiní pětiřádková zpráva o tom, že si jakýsi „Clarus, bývalý úředník, uložil v roce 179 sumu, 8 artabae a 4 choenices ve veřejném skladu“. Pod tímto textem se totiž nachází i dvouřádkový přípis ve formě jakéhosi shluku znaků. Je sice psán písmeny řecké abecedy, ale v řečtině nedává pražádný smysl. Nedává smysl, ani když jej „foneticky“ přeložíte do jiných jazyků. A řazením znaků se neblíží ani egyptským dialektům. Není to pořečtěná forma démotického písma. Je to šifra. A zjevně dost dobrá. Její dvouřádkové poselství totiž zůstává záhadou a otevírá prostor spekulacím. Mělo se snad ono zrno ztratit, být otráveno, bylo už otrávené? Co mělo čekat na toho, kdo jej ze sýpky přišel vyzvednout? Nevíme. Papyrus Oxyrhynchus 90, v současnosti uložený v londýnském Muzeu přírodní historie, na rozluštění stále čeká.

Veselá hříčka?

Přepestré spekulace a četné úvahy dosud neúspěšných luštitelů nabízí i šifra Dorabella. Přezdíváno jí bývá „roztomilá“, protože ji graficky vyjadřují kudrlinky, půlobloučky a vlnovky. V psaní ze 14. července roku 1897 je zachycena na třech řádcích v délce 87 znaků. Přesněji je složená ze čtyřiadvaceti různých symbolů natočených do osmi různých směrů. Což dává docela slušný záběr pro nejrůznější kombinace. Zvlášť proto, že se dá předpokládat, že ony tři řádky textu nejsou psány v jednom, ale spíše v několika jazycích. Možná anglicky, francouzsky či řecky. A čistě teoreticky i nějakým domorodým melanéským nářečím. Než ale zasednete s tužkou, papírem a slovníky k jejímu řešení, hodí se spíš chvilku zapátrat v historii pisatele a adresáta. 

Šifra zvaná Dorabella (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Autorem onoho tajemného přípisu je totiž Edward Elgar, hudební skladatel, jehož hvězda zrovna kolem roku 1897 vstoupá vzhůru. Po dlouhých letech nepříliš úspěšné produkce se konečně jeho námaha vyplácí a společnost jej považuje za perspektivního umělce. Adresátem jeho šifry plné kudrlinek je Dora Pennyová, počestná dcera reverenda Alfreda Pennyho. Jak na sebe mohli tihle dva narazit? Čtyřicetiletý skladatel strávil se svou ženou Alicí několik dní na panství Pennyů ve Wolverhamptonu. Starý reverend se v domě tou dobou nenacházel, zrovna šířil slovo Boží v Melanésii. Edward mezitím nalezl zalíbení ve společnosti sedmnáctileté Dory. Debatami o umění a vážné hudbě si zpříjemňovali procházky. Možná zašli i dál.

TIP: Zrození kryptografie: První šifry používal už Julius Caesar v dopisech Kleopatře

Tedy alespoň do doby, než se reverend Alfred vrátil z dobrodružných cest zpět a skladatel zvedl kotvy. Jeho relativně rychlý odjezd ještě před očekávaným příjezdem hostitele a fakt, že jeho manželka na panství zůstala, dává možnému obsahu šifry dost pikantní rozměr. Jenže kryptogram zatím rozluštění odolává, byť se o to pravidelně luštitelé pokoušejí. Dora Pennyová ve svých pamětech zmínila, že záhadný přípis plný kudrlinek sama nikdy nerozluštila. Pravda to být nemusí. Třeba šifře porozuměla až moc dobře, ale nestála o to ji chápat nebo vyslyšet. Kdo ví?

Lékaři si již dávno všimli, že se u mužů objevuje více nádorů než už žen. Rozdíl je tak nápadný, že ho nelze přehlédnout. Pokud jde o vysvětlení, donedávna byl nepoměr mezi muži a ženami v rakovině připisován především rozdílnému životnímu stylu, od kouření, alkoholu a tučných jídel až po riziková zaměstnání.

V poslední době se ale začínají objevovat důkazy, že v rozdílném ohrožení mužů a žen rakovinou hrají podstatnou roli biologické faktory. Potvrzuje to i nedávný rozsáhlý výzkum amerického výzkumného týmu, který vedla Sarah Jacksonová z Národního institutu pro rakovinu, jehož výsledky v těchto dnech publikoval časopis Cancer.

Rakovina a pohlaví

Badatelé analyzovali zdravotní záznamy téměř 300 tisíc účastníků dlouhodobé studie, která se zabývá vztahem mezi stravou a rakovinou. Zaměřili se přitom na rizika související s výskytem 21 typů nádorů, které se mohou vyskytovat u obou pohlaví (tj. nikoliv například nádory varlat nebo vaječníků). Do výzkumu zahrnuli kromě pohlaví také celou řadu dalších faktorů, včetně rizikových chování, tělesných rozměrů, životního stylu a rodinné historie.

Ukázalo se, že jen dva ze zkoumaných 21 nádorů jsou častější u žen než u mužů – nádory štítné žlázy a močového měchýře. Pokud jde o muže, v případě některých nádorů měly nebiologické faktory téměř 50% vliv na jejich výskyt, například u rakoviny plic. U řady dalších nádorů, jako například nádoru slinivky, ale měly nebiologické faktory vliv pouze z 10 procent.

TIP: Ženské mozky jsou podle neurologů v průměru o 3,8 roku mladší než ty mužské

Jak potvrzuje Jacksonová: „Vše nasvědčuje tomu, že existují biologicky dané rozdíly v riziku různých typů nádorů, které nelze připsat chování a prostředí,“ tvrdí Sarah Jacksonová z amerického Národního onkologického ústavu. A o jaké biologické faktory tedy jde? To zatím není úplně jasné. Mezi hlavními podezřelými je vliv pohlavních hormonů, především testosteronu a estrogenu, a také rozdíly ve fungování imunity u mužů a žen.

Podle současných převládajících teorií vznikl Měsíc z vyvrženého materiálu po katastrofální srážce předchůdce naší planety s protoplanetou zhruba velikosti dnešního Marsu, které se říká Theia. Výzkum meteoritů nedávno přinesl další důkazy, svědčící ve prospěch této teorie.

Patrizia Willová ze švýcarské Spolkové vysoké technické školy v Curychu vedla tým, který objevil částice skla v šesti meteoritech původem z Měsíce. V těchto částicích vědci nalezli stopy dvou vzácných plynů, helia a neonu, které se nacházejí v nitru Měsíce. „Objevení těchto vzácných plynů, vůbec poprvé u podobného materiálu z Měsíce, představuje vzrušující zjištění,“ potvrzuje Willová. 

Zároveň zjistili, že po chemické stránce odpovídají heliu a neonu v plášti Země. Jde tak o další potvrzení hypotézy o „velké srážce“. Jejich analýzy by nebyly možné bez extrémně citlivého zařízení, které je jako jediné na světě schopné detekovat tak nepatrná množství helia a neonu.

Helium a neon z Měsíce

Badatelé očekávají, že nyní bude následovat pátrání po dalších vzácných plynech v meteoritech, jako je xenon a krypton, které bude ještě náročnější. Jde tak o velkou výzvu. Jak vysvětluje Henner Busemann, přední odborník na mimozemskou geochemii vzácných plynů: „Jsem naprosto přesvědčen, že se staneme svědky závodu ve výzkumu vzácných plynů a jejich izotopů v meteoritech.“

„Vzácné plyny sice nejsou nezbytné pro život,“ pokračuje Busemann, „bude ale velmi zajímavé zjistit, jak mohly „přežít“ brutální vznik Měsíce. Pro nás by to mohlo být vodítkem k vylepšení teorií vzniku planet, jak ve Sluneční soustavě, i jinde ve vesmíru, v nichž stále ještě máme podstatné mezery.“ 

Image

Čtěte také

V pustině Grónska se podařilo objevit stopy po pradávné srážce Země s Theiou