Zástupci ruské vesmírné agentury Roskosmos představili v tomto týdnu model vlastní vesmírné stanice. Ruská média ji označují přezdívkou „Ross“ a hotová by měla být nejpozději v roce 2035. Představení vlastní vesmírné stanice navazuje na dříve avizované rozhodnutí o stažení Ruska z projektu Mezinárodní vesmírné stanice. Podle Jurije Borisova, kterého prezident Vladimir Putin jmenoval minulý měsíc do čela Roskosmosu platí, že Rusko po roce 2024 opustí ISS.

Ruské plány počítají v první fázi s čtyřmodulovou stanicí. Poté má následovat vypuštění dalších dvou modulů a servisní platformy. Novou stanici by po jejím dokončení mohla současně využívat až čtveřice kosmonautů. Podle dostupných informací by ruská vesmírná stanice nebyla využívána trvale a kosmonauti by ji zřejmě využívali jen dvakrát ročně. 

Maketa budoucí vesmírné stanice. (foto: Roskosmos, CC0)

Ruská státní média naznačují, že spuštění první etapy je plánováno na roky 2025-2026, nejpozději do roku 2030. Zahájení druhé a poslední etapy je plánováno na roky 2030-2035. Jak daleko jsou přípravy ale není jasné. Pro některé části stanice zřejmě existují konkrétní návrhy, u jiných segmentů ale stále probíhají práce na designu.

TIP: Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

Plány na vybudování vlastní vesmírné stanice okomentoval i bývalý šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin, který prohlásil, že by mohla plnit i vojenské účely. Rogozin je známý svými ostrými prohlášeními na adresu Západu a nikdo další plány na vojenské využití stanice nepotvrdil.

Procházka v nových botách nebo intenzivní manuální práce po sobě často zanechají mokvající puchýř. Nepříjemná památka vzniká v reakci na opakované tření či tlak na pokožku, kdy se svrchní vrstva kůže oddělí od škáry a vytvořená dutinka se naplní tkáňovým mokem s ochrannou funkcí. Ten se zpravidla během několika dnů vstřebá a kůže se zhojí, proto se záměrné strhávání nedoporučuje – zejména kvůli riziku infekce.

TIP: Nástrahy postelových hrátek: Jaké jsou nejčastější úrazy při sexu?

Pouze je-li puchýř příliš velký, případně hrozí-li jeho nechtěné stržení, lze jej opatrně propíchnout sterilní jehlou, přebytečnou tekutinu vysát a poté zalepit náplastí. Splasklá kůže by přitom měla zůstat na místě, jelikož i po protržení plní protektivní funkci.

Co bychom dnes věděli o slavném Casanovovi, kdyby si neudělal takovou reklamu ve vlastním díle „Dějiny mého života“? K tomu, aby ho sepsal, však potřeboval klid – nerozptylován ženami ani vypjatými situacemi, do kterých se ve svém životě mnohokrát dostal. A kde mohl očekávat větší pohodu, než v zámecké knihovně?

Z tohoto úhlu pohledu se tak zdá být přerod ze sukničkáře a bonvivána na knihomola pochopitelný. Na Duchcově vznikl slavný Casanovův životopis a nebýt něj, vyhlášený milovník by nejspíš upadl v zapomnění. Duchcovu tak vděčíme za jeho nesmrtelnost. Naproti tomu duchcovská knihovna svému knihovníkovi za mnoho nevděčí, času mu na ni kvůli vlastní tvorbě už příliš nezbývalo.

Kavalír

Narodil se v Benátkách v roce 1725 a jeho rodiče hráli divadlo. Vyrůstal ve městě karnevalů, zábavy a neřestí – jak by ho takové prostředí  nepoznamenalo? A to navzdory tomu, že rodiče o jeho výchovu příliš nedbali a chlapec se dostal na vychování do rodiny kněze. Tam se však už v jedenácti letech setkal s fyzickou láskou. A od té doby se pro něj ženy staly přímo drogou. 

Giacomo přitom patřil k takřka geniálním dětem. Na univerzitu vstoupil ve dvanácti a v sedmnácti promoval s právnickým titulem. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Casanova si dokázal získat nejen srdce žen, ale také sympatie mužů – těch nejvlivnějších, kteří ho velmi rychle dostali mezi evropskou šlechtickou smetánku. S oblíbeností ale občas přicházejí i trable. Na spanilé a okouzlující dámy, na které měl políčeno, měli zkrátka zálusk i jiní. 

Giacomo se ovšem orientoval i na starší, ne tolik půvabné, ale zato bohatší paničky. Ty ho poté financovaly. Ani to mu ale neprocházelo vždycky. Nadto i přízeň vyšších kruhů bývá vrtkavá. Z absolutního výsluní se tak dostával na úplné dno, třeba až do vězeňské cely. Díky bohu, chtělo by se říci. Rokoko tak máme zachyceno prostřednictvím jeho díla ve skutečně širokém spektru.

Mezi regály

Jak se tento proslulý požitkář ocitl v tak prapodivné roli knihovníka? Jaké spletité cesty jej k tomu vedly? Vše začalo v roce 1784, kdy už mu táhlo na šedesátku. Byť měl stále jisté kouzlo, přestálá dobrodružství se dosti odrazila na jeho tělesné schránce. Čekala ho poslední diplomatická mise. Stal se tajemníkem Sebastiana Foscariniho, benátského vyslance ve Vídni. A právě u Foscariniho se tehdy seznámil s mladým a bohatým hrabětem Josefem Karlem z Valdštejna, kterého při společném obědě okouzlily Casanovovy historky. Na přetřes přišla i další témata, například knihy, magie či kabala. Oba pánové brzy zjistili, že mají hodně společných témat k diskuzi. 

Valdštejn tehdy nabídl Casanovovi, aby s ním odjel na jeho severočeské panství v Duchcově. Co na to Casanova? Zdvořile odmítl. Proč se vzdávat pohodlného místečka u vídeňského velvyslance? Jenže nedlouho na to Foscarini zemřel a Casanova se někam potřeboval „upíchnout“. Ať zkoušel, kde zkoušel, nedařilo se. Při pobytu v Teplicích pak náhodou narazil na hraběte Valdštejna. Tentokrát Casanova místo správcem hraběcí knihovny přijal. Po pravdě, nic lepšího neměl a peněz se mu také nedostávalo.

Důchod 

V roce 1785 se tedy ocitl na Duchcově. Oproti předchozímu životu to byla pořádná změna. Leckdo by ho snad dokonce politoval. Trávit poslední léta mezi zaprášenými regály? Opak byl však pravdou. Casanova se ocitl tam, kde potřeboval: na odpočinku v tom pravém smyslu. Už se nemusel za ničím honit. Dostal stravu, byt, pravidelný příjem a klid na práci. Navíc knihy miloval skoro stejně vášnivě jako ženy. Jen, na rozdíl od nich, mu na čtení ještě zbývalo dost sil.

Valdštejn si ho přímo hýčkal. Stačilo mu, že měl slavného Casanovu ve svých službách. Práci nevyžadoval v podstatě žádnou a za toto nicnedělání byl ochoten velmi slušně zaplatit. Hrabě také na Duchcově pěstoval čilý společenský život, zval zástupce významných rodů, pořádal plesy, slavnosti, hony. Zkrátka ani po této stránce se společenský Ital nemohl nudit. A pokud by mu to bylo málo, stačilo si jen odskočit do nedalekých Teplic. Ve velmi oblíbených lázní se scházel výkvět evropské šlechty.

Pokálený portrét

Všechno by vypadalo téměř ideálně, jenže… Jak dobře vycházel se svým mecenášem, o to hůře se Casanova snášel s ostatním personálem. Snad hrála roli i jazyková bariéra, především však společenská. Casanova dával ostatním najevo svou nadřazenost. A i když se často pohyboval v diplomatických službách, žádný velký diplomat v každodenní komunikaci nebyl. Do toho ještě připočítejme divokou italskou náturu.  

První důvod k roztržce nastal už záhy po jeho příjezdu. Tehdy však nebyla ještě příčinou Casanovova svárlivá povaha, ale – jaké překvapení – žena! Šedesátiletému knihovníkovi se zalíbila mladičká dcera místního vrátného Dorotka a zahrnoval ji svou přízní, jak nejlépe uměl. Dívce bylo sotva přes dvacet, ale zkušený světoběžník uměl lichotit. A tak se nechala obletovat, jenže netrvalo dlouho a přišla do jiného stavu. 

Casanova se okamžitě ocitl v podezření. Marně se bránil a otcovství popíral. Jeho pověst převážila veškeré argumenty, ať se dušoval sebevíc. Přešel tedy do protiútoku. Vyzval Dorotku, ať veřejně prohlásí, že otec je on, a v tom případě se s ní hodlá oženit. Nebo ať potvrdí, že otec není, a přizná, kdo jím ve skutečnosti je! Dorotka ukázala na místního malíře. Ten si ji sice vzal, ale konflikty s okolím neustaly.  

Casanova se brzy rozkmotřil s novým duchcovským správcem a také s jedním ze sluhů. Ti prý dokonce, aby se mu pomstili, pověsili na toaletě svůdníkovu podobiznu pomazanou výkaly. Poslední kapka! Casanova, i tak velmi vztahovačný, si na důstojnost svého majestátu sáhnout nenechal. Na oba výtečníky dokonce podal žalobu. Zasáhnout musel až hrabě Valdštejn, který oba odsunul na jiný zámek.

Plodný spisovatel

I přes tyto potíže se brzy potvrdilo že Casanova na Duchcově nalezl ideální prostředí pro psaní. První dílo dokončil už rok po příjezdu. Byla jím francouzsky psaná esej „Samomluva myslitelova“ a vyšla u pražského vydavatele v roce 1786. Po ní následovala kniha „Historie mého útěku z benátských vězení zvaných Olověné komory“. Ta se stala doslova bestsellerem. Autorovo jméno byste však hledali marně. Nejspíš se i tři desetiletí od popisovaných událostí obával postihu. Ten naštěstí nepřišel. 

TIP: Casanova, Byron nebo Moulay Ukrutný: Kdo byl největší milovník v dějinách?

Casanova se ukázal jako poměrně plodný autor. A neomezoval se jen na romány. Vydal například pojednání o kvadratuře kruhu. A chystal poému o významném předkovi svého chlebodárce – Albrechtovi z Valdštejna. Tu však už nedokončil. Zemřel 4. června 1798. U jeho úmrtního lože, nebo snad křesla, jak se traduje, stál i hrabě Valdštejn, muž, který se díky své velkorysosti nemálo zasloužil na nesmrtelné slávě svého knihovníka. Paměti plné milostných avantýr totiž Casanovovi zajistily nehynoucí věhlas. Vždyť dodnes jeho jménem označujeme protřelé milovníky…

Pokémon patří mezi tzv. sběratelské karetní hry neboli Trading Card Game (TCG). Počet jeho karet vydražených v internetových aukcích eBay přitom mezi roky 2019 a 2020 stoupl o 574 %. První edice ohnivého pokémona Charizarda se dokonce loni prodala v přepočtu za víc než 8,2 milionu korun. Jak může někdo utratit takovou sumu za potištěný papír? Odpověď zní jednoduše: Předpokládá se, že jeho cena v budoucnu dál poroste, tudíž se nejedná o nákup z rozmaru, nýbrž o promyšlenou investici. 

Co se skrývá uvnitř?

Nejcennější jsou z principu nejméně dostupné karty, pocházející z nejstarší edice hry. Také v rozšiřujících balíčcích současné verze Pokémonu se však nacházejí poklady, jež budou pravděpodobně dál „zrát“. Stávají se proto cílem investičních sběratelů, kteří je vykupují a doufají v nalezené bohatství. Prodeje kartiček v tzv. boosterech, jejichž obsah je do jisté míry náhodný, dokonce stouply natolik, že byly balíčky pravidelně nedostupné. Značku spravuje The Pokémon Company a vydělala už na hře tolik, že letos za neuvedenou, ale jistě nemalou částku koupila firmu Millennium Print Group, která jí TCG od roku 2015 tiskla.

TIP: Rekordní aukce: Kartička s Gretzkým se prodala za více než milion dolarů

Otevírání rozšiřujících balíčků přitom doprovází takové napětí, radost, nebo naopak zklamání, že se je mnohým daří zpeněžit: Například Andrew Caroselli si na sociálních sítích vybudoval publikum pro svá videa, v nichž rozbaluje boostery sportovních kartiček – nic víc, nic míň. Jednoduše před kamerou otevře balení a poté velmi pečlivě projde jeho obsah. Pokud se mezi kartami objeví nějaká vzácná, opatrně ji přesune do speciálního obalu. Gary Vaynerchuk ve videích na svém YouTube kanálu v podobném duchu nejen otevírá boostery, ale zároveň rozvíjí teorie, kteří sportovci na kartičkách by v budoucnu mohli být vzácní – a mimo jiné tak lidem pomáhá „investovat“.

Ke každému nápoji

Prudký nárůst zájmu nejen o TCG, ale o investiční sběratelství obecně není náhodný. Dřív si sběratelské hry budovaly obecenstvo dlouhá léta. Například legendární Magic: The Gathering oslaví letos v srpnu třicet let a jeho nejdražší karta Black Lotus z první edice se draží za 2,5–5,5 milionu korun. Pokémon se však dostal na vrchol v časech pandemické krize, která pro spoustu lidí znamenala domácí vězení – a v něm čas ubíhá rychleji, pokud máte koníčky. Klasické stolní hry se začaly těšit mnohem větší oblibě a například šachová obec webu Chess.com se díky pandemii a seriálu Dámský gambit rozrostla na 37 milionů hráčů. Raketově vzrostl také zájem o moderní deskové hry. 

Koronavirová krize ovšem znamenala i finanční nejistotu. Ceny potravin, elektroniky, pohonných hmot a dalšího zboží stoupaly doslova před očima a válka na Ukrajině nevyzpytatelnost světa ještě umocňuje. Lidé proto mnohem méně šetří peníze jako takové a víc investují do artiklů, jež mohou časem získat na ceně. Doba je zároveň natolik rychlá a společnost se vyvíjí tak překotně, že dnes mohou výnosné sbírky sestávat i z předmětů, které ještě před několika lety tvořily součást běžného života. 

Jako příklad slouží plastová brčka z fastfoodů McDonald’s, která se dřív dávala ke každému kelímku s pitím. Dnes však světem hýbe snaha pečovat o životní prostředí, proto se mimo jiné zvolna oprošťujeme od umělých hmot. Plastovou klasiku tak nahrazují šetrnější papírové alternativy, zatímco „původní“, ještě zabalené slámky k nápojům z McDonald’s se začaly objevovat na internetových aukcích, kde se coby relikty minulosti prodávají za překvapivé sumy: Jednu lze na eBayi pořídit v cenovém rozpětí zhruba od pěti set až po několik tisíc korun.

Než začnete uklízet…

Zatímco dřív se kupovaly například obrazy slavných umělců, jejichž cena vycházela z jedinečnosti díla, dnes se investiční sběratelé obecně zaměřují také na předměty zachycující ducha přelétavé doby. Velké peníze se v aukcích utrácejí mimo jiné za starou elektroniku: Například walkman Sony z roku 1979 se před dvěma lety na eBayi vydražil v přepočtu za více než 18 tisíc korun. Stejně tak postupně „zrají“ fény Dyson, staré herní konzole a další. Myslete na to, až vás zase popadne chuť doma pořádně uklidit…

Podobný růst zažívá třeba trh s teniskami, samozřejmě za předpokladu, že si je koupíte jako investici nebo je nošením neponičíte. Použitá obuv Air Jordan z roku 1985 vám může v aukci vynést i víc než 35 tisíc korun. A pokud jste si pár skutečně pořídili s vidinou budoucího prodeje a jdete na trh s netknutým produktem, můžete vydělat až 90 tisíc, zatímco pořizovací cena se pohybovala okolo patnácti set. 

Sporné bohatství 

Touha vlastnit unikátní předměty, které časem získají na ceně, je dnes ve společnosti natolik silná, že se jí chytili i podvodníci. Zdaleka nejrozšířenější „pochybný produkt“ představuje tzv. NFT alias non-fungible token čili „nezaměnitelný token“. V podstatě jde o unikátní kus počítačového kódu, který si majitel uloží do tzv. blockchainu, tedy do databáze, jež v ideálním světě chrání digitální vlastnictví jednotlivců a používá se například coby peněženka na kryptoměny, včetně bitcoinu. Myšlenka NFT zní prostě: Koupíte si jedinečný digitální objekt, který budete vlastnit pouze vy. Samozřejmě ho stejně jako kteroukoliv elektronickou informaci může kdokoliv volně zkopírovat, ale vy budete vlastnit onu první, stoprocentně originální kopii. A jednou ji třeba s pořádným ziskem prodáte. 

Problémy samozřejmě vycházejí ze samotné povahy investice: Jedinečným kusem informace může být cokoliv, od obrázku opice přes úryvek hudby až po naskenovanou účtenku či kousek textu. Odmyslíte-li si sběratelské pozlátko a spekulativní pobláznění, zůstane vám krutá realita, že utrácíte obrovské peníze za obsah existující pouze v elektronické podobě a v nejlepším případě s velmi spornou hodnotou. 

Příliš drahá kniha 

Například anonymní skupina Spice DAO zaplatila za ilustrovanou předlohu filmové Duny, kterou chtěl v roce 1974 převést na plátno Alejandro Jodorowsky, v přepočtu 65 milionů korun. Cílem bylo knihu naskenovat, přetvořit na NFT a originál spálit, čímž by podle představ skupiny získal digitální otisk na ceně. Popsaná myšlenka je však stejně zcestná jako přesvědčení členů Spice DAO, že si spolu se svazkem koupili také práva na Dunu jako značku, a že tak budou moct vytvořit animovaný seriál. Ve skutečnosti si pořídili pouze extrémně drahou publikaci, a pokud ji opravdu zničí, o své peníze přijdou.

TIP: Prohledejte sklepy a půdy: Filmové plakáty mohou ukrývat bohatství

Současný svět však už začíná být z NFT unavený a stále častěji se mluví o souvisejících podvodech. Někteří prodávají nezaměnitelné tokeny ukradených děl, jiní prostřednictvím digitální platformy perou peníze. Navíc kódování NFT i kryptoměn vyžaduje obrovské množství energie, a podílí se tak na klimatické změně… Pokud zkrátka v době plné nejistoty hodláte investovat a zajistit si lepší budoucnost, rozhodně se vyplatí držet se hmotných statků, o něž vás nepřipraví hackeři a se kterými se nepojí neodbytný pocit, že se vás někdo pokouší okrást.

Ze všech úkolů, nezbytných pro budoucí pilotované mise na Mars (a případně i dál), bude udržení zásob kyslíku tím zřejmě nejtěžším. Pokud by došlo během vesmírné mise k potížím, mají astronauté v mnoha případech čas na jejich řešení, nedostupnost kyslíku je pro ně ale okamžitou a bezprostřední hrozbou. I proto je výroba kyslíku na Mezinárodní vesmírné stanici jedním z nejdražších a nejsložitějších procesů. Pokud to tedy myslíme s lety na Mars vážně, bude to chtít nějakou lepší technologii. Katharina Brinkertová z britské University of Warwick a její kolegové navrhují ve studii publikované časopisem npj Microgravity využít k výrobě kyslíku magnety.

Elektrolýza vody na oběžné dráze

V současné době je populární elektrolýza vody, která se na Zemi používá prakticky výhradně kvůli výrobě vodíku. Druhým produktem tohoto procesu je kyslík, který by naopak našel uplatnění ve vesmíru. Problém je, že na Zemi působí gravitace, která odděluje plyny od kapalin, což na oběžné dráze to nefunguje. Na ISS využívají k tomuto účelu centrifugy, které vlastně vytvářejí svého druhu umělou gravitaci. Zabírají ale hodně místa, spotřebují hodně energie a jsou náročné na údržbu.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

Tým Brinkertové potvrdil, že při elektrolýze vody mohou centrifugy nahradit magnety. Jejich nespornou výhodou je, že spotřebují méně energie. Vědci si postup ověřili v experimentu ve výzkumné věži Fallturm Bremen, kde je možné simulovat mikrogravitaci po dobu několika sekund. 

Ukázalo se, že neodymové magnety v prostředí mikrogravitace účinně přitahují nebo naopak odpuzují bublinky plynu v různých kapalinách. „Pozorované jevy mají zásadní význam pro další vývoj nových systémů pro oddělování různých fází hmoty, které by se mohly uplatnit při dlouhodobých vesmírných letech,“ uvádí Katharina Brinkertová v publikované studii.

Původ kapradin spadá do doby, kdy neexistovaly kontinenty v podobě, jak je známe v současnosti. V minulosti byly „sdruženy“ do prakontinentu zvaného Gondwana, který zahrnoval oblast dnešní Jižní Ameriky, Afriky, Arábie, Indie, Austrálie a Antarktidy. To je mimo jiné důvod, proč lze najít fosilie dnes převážně tropických či subtropických druhů i na extrémně chladných lokalitách. „Rozlámání“ Gondwany ovšem zajistilo alespoň některým skupinám stromových kapradin, tedy těm, co se dostaly do klimaticky vhodných podmínek, možnost přežít.

Potrava obřích dinosaurů

Jednotlivé rody a druhy stromových kapradin bohužel často nemají česká jména. Rody Dicksonia a Cyathea jsou vývojově velmi staré. Byť je Dicksonia považována vědci za primitivnější, obě skupiny už existovaly v době jurské a křídové, což znamená, že pravděpodobně sloužily jako potrava býložravým druhům dinosaurů. Vzhledem k tomu, že ty největší z nich každý den spořádaly až několik stovek kilogramů zeleně, listy dosahující délky i několika metrů rozhodně byly vítanou součástí jídelníčku.

Když terénem kráčel třeba Puertasaurus reuili, jeden z největších druhů dinosaurů, jaké kdy Země nosila, chvěla se země a třásly se i listy kapradin. Pro moderní vědu byl objeven desítky milionů let po svém vyhynutí, popsán byl totiž až v roce 2005 a to podle obratlů, z nichž některé byly až 106 cm vysoké a 168 cm široké. Vědci na jejich základě vypočetli přibližnou velikost těla a jeho hmotnost, přičemž jim vyšlo, že tvor byl 35–40 metrů dlouhý a vážil 80–100 tun. To se rovná hmotnosti asi 15–20 dospělých slonů a tělo takového kalibru už něco spořádalo.

Tato zvířata si mohla na stromových kapradinách pochutnávat hezky shora, zatímco my je dnes obdivujeme s hlavami zakloněnými k nebesům. Dinosauři jak víme vymřeli, respektive jedna jejich část se transformovala v ptáky. Kapradiny, jež jim dělaly druhohorní společnost a občasný oběd, ale přežily dodnes. 

Připomínka v tepelných elektrárnách

„Kapradiny snad vznikaly již na konci siluru v prvohorách, určitě před více než 300 miliony lety. Výskyt kapradin je doložen z devonu,“ píše Miloslav Studnička ve svém Atlasu kapradin. Dnes jich botanikové znají kolem 10 000 druhů, které rostou od suchých oblastní po mokřady. Nejnápadnější mezi nimi jsou bezesporu kapradiny stromové. 

Mezi ty, které se v minulosti vyskytovaly i na území střední a západní Evropy, kde dnes přirozeně, tedy mimo botanické zahrady, žádné nenajdeme, patřily 10–15 metrů vysoké psaronie. Tyto vyhynulé prvohorní stromovité kapradiny rostly na severní polokouli v poměrně hojném množství. Celá čeleď Psaroniaceae dosáhla největšího rozšíření ve svrchním karbonu a spodním permu, tedy před 325 až 251 miliony lety a v současnosti ji známe v podobě slojí černého uhlí. Vlastně si do tepelných elektráren vozíme vagony někdejších kapradin.

Nepřehlédnutelná součást krajiny

Jeden z důvodů celosvětového rozšíření kapradin tkví ve vlhkosti. Rostliny nejprve žily v zamokřených ekosystémech, ostatně na souš vystoupily právě z pradávných mořských vod, a teprve později se šířily i do suchých oblastí. I dnes jsou kapradiny mnohem bohatší v místech a ekosystémech s dostatkem vláhy, která je kvůli složitému způsobu rozmnožování základním předpokladem vzniku nového jedince. Velmi laicky řečeno (botanikové nechť odpustí nadsázku) kapradinová „spermie“ musí v kapce vody doplavat do „vajíčka“.

Stejně jako u ostatních kapradin, tak i v případě druhů se stromovým vzrůstem platí, že se rozmnožují pomocí jednobuněčných kulovitých nebo trojhranných výtrusů (spor) uložených ve výtrusnicích na spodních stranách listů. Výtrusy přitom nejsou umístěny na okrajích, ale v místech větvení žilek. 

Jakmile se kapradinám povedlo „kolonizovat“ souš Gondwany, putovaly na kontinentálních krách dál do světa a staly se nepřehlédnutelnou součástí krajiny. Některé druhy totiž mohou dospělému člověku sahat po pás či ramena a jiné dosahují výšek až 20 metrů. 

Království stromových kapradin

„Tady fakt není těžké představit si, jak to vypadalo v pravěku,“ zaznělo v botanické zahradě nedaleko severothajské obce Ban Khun Klang, kde se nachází The Royal Agricultural Station Inthanon – tedy Královská botanická stanice. Vlastně je to krásná botanická zahrada věnovaná kapradinám. Jméno Inthanon je zároveň názvem národního parku, na jehož ploše leží i nejvyšší hora Thajska. V areálu volně přístupné stanice můžete obdivovat široké spektrum kapradin, z nichž ty nejnápadnější jsou samozřejmě ty nejvyšší. 

„V tropické oblasti Thajska jsou stromové kapradiny typické zejména pro vyšší nadmořské výšky kolem 1 000 m n. m., s dobře zachovalým stromovým porostem. Rod Cyathea vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost. Rod zahrnuje celkem 470 druhů z nich 8 se přirozeně vyskytuje v Thajsku. Tady můžete obdivovat Cyathea spinulosa, C. chinensis, C. contaminans,“ píše se na jedné z informačních cedulí. Samozřejmě nejde o jediné druhy stromových kapradin, které jsou tady k vidění.

Můžete se procházet ve stínu dicksonií (Dicksonia antarctica) nebo jedinců rodu Angioteris. Je to opravdu zvláštní pocit, jako by se tady skutečně čas vrátil do pravěku. Listy kapradin, jejichž podobu zná našinec v malém z českých luhů a hájů, nepřekážejí v chůzi, ale naopak se třepotají několik metrů nad hlavou. Některé rostliny z dálky, zejména kmenem a chocholem listů na vrcholu, připomínají palmy, zatímco ty menší jsou vzdáleně podobné cykasům. 

Není trpaslík jako trpaslík

Pojmenování rodu Dicksonia je mimochodem poctou a připomínkou známého britského botanika Jamese (Jacobuse) Dicksona (1738–1822). Při pouti za historií stromových kapradin není možné minout Jamese Cooka a jeho cesty s lodí Endeavour na Nový Zéland. Na palubě se plavil i uznávaný botanik sir Joseph Banks a byl to právě on, kdo přivezl spory kapradiny, jež byla následně pojmenována Dicksonia arborescens. Samotnou volbu jména má přitom na svědomí jiný odborník přes rostliny, tentokrát Francouz Charles-Louis L’Héritier (1746–1800), který jméno použil v publikaci Sertum Anglicum vydanou roku 1788. 

Z výše uvedeného příkladu by se zdálo, jako by si botanici pojmenováváním rostlin vzájemně vzdávali čest. A opravdu to tak často je. Zastavíme-li se na chvíli u jednoho z nejbohatších rodů stromovitých kapradin Cyathea, objevíme v jeho jménu jiné tajemství. Původ pojmenování lze rozklíčovat v řeckém slovu kyatheion, což znamená malý pohárek či šálek. To odkazuje na tvar kupek spor na spodní straně listů. 

TIP: Pozdrav z pravěku: Přesličky, tajemné příbuzenstvo kapradin

A v oblasti jmen ještě jedna drobná kuriozita: Kapradina Blechnum brasiliensis má anglické pojmenování Brazilian Dwarf Tree Fern, což doslova znamená „brazilská trpasličí stromová kapradina“. To jednak svědčí o tom, že v tomto konkrétním případě tvůrci anglického názvu rozhodně chyběla vynalézavost a z pohledu Středoevropana je zvolené jméno rovněž trochu úsměvné. Tato „trpasličí“ kapradina je totiž stále větší než kterákoli z ostatních kapradin, které přirozeně rostou na území Česka.

Rezistence na antibiotika je dnes jednou z hlavních výzev pro vědce i zdravotnické organizace. Lidé jsou stále častěji ohrožováni rezistentními verzemi infekcí, které jsme už považovali za víceméně zdolané. Vědci a lékaři se proto snaží přijít s novými antibiotiky a léčebnými postupy, které by nám vrátily výhodu ve věčném souboji s patogeny.

Paul Hergenrother z Illinoiské univerzity v Urbaně-Champaigni vedl výzkumný tým, který narazil na látku zvanou fabimycin. Ukázalo se, že fabimycin je velice účinný proti gram-negativním bakteriím. Tyto baterie jsou zodpovědné za řadu velmi nebezpečných infekcí – v krvi, v plicích, ve vylučovací soustavě a na dalších místech lidského těla. Jejich léčba bývá svízelná, protože zmíněné bakterie jsou chráněné masivní buněčnou stěnou a výkonnými pumpami, které rychle zneškodní řadu antibiotik.

Slibný lék

Molekuly fabimycinu se vplíží do bakterie jako přízrak. Překonají buněčné stěny a vyhnou se pumpám. Velkou výhodou fabimycinu je, že není přehnaně nebezpečný pro užitečné bakterie v lidském těle, což bývá častým problémem nových léčebných postupů. Experimenty prokázaly, že fabimycin působí proti více než 300 různým typům rezistentních bakterií.

TIP: Nové antibiotikum zničí rezistentní bakterii jako otrávená šipka

Fabimycin vzbudil mezi odborníky velkou pozornost. Nestává se totiž každý den, že by došlo k objevu antibiotika účinného proti gram-negativním bakteriím. Fabimycin působí proti enzymu FabI, který má důležitou roli v biosyntéze mastných kyselin u bakterií. Badatelé si na fabimycinu pochvalují jeho vysokou účinnost a zároveň velmi nízký výskyt přirozené rezistence proti této látce u bakterií. Časem by se tak mohl stát novým antibiotikem, i když cesta k tomu je ještě pořádně dlouhá. 

Síla, s jakou dokáže živočich skousnout, záleží na několika faktorech: Vedle vlastního čelistního svalstva, potažmo lebečních kostí, jde například o velikost zubů a pochopitelně také polykané kořisti. Výslednou hodnotu udávají zoologové v librách na palec čtvereční a vyjadřuje se pomocí tzv. čísla psí neboli ψ.

Vědci z americké Brown University v rámci jedné ze svých studií sestavili seznam nejdrtivějších zvířecích čelistí a první místa žebříčku suverénně obsadila trojice krokodýlů, konkrétně ten nilský s 5 000 ψ, následován krokodýlem mořským s 3 700 ψ a aligátorem s 2 125 ψ. Čtvrtou příčku pak zaujímá hroch a první pětici uzavírá jaguár. Oproti tomu člověk dokáže vyvinout „jen“ 162 ψ, tedy zhruba třicetkrát méně než zmínění šampioni z řad plazů.

Na stupně vítězů by se teoreticky mohl „prokousat“ žralok bílý s odhadovaným stiskem 4000 ψ. Vzhledem k tomu, že tato hodnota není podložená žádným měřením na živém exempláři, vědci žraloka do svého žebříčku nezahrnuli. 

Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi vyrůstal ve výrazně kosmopolitním aristokratickém prostředí, s matkou z cizokrajného Japonska, s chůvami z Anglie a Francie a zámeckým personálem českého, bavorského a uherského původu. Vzdělání nabyl od otce, doktora práv a filozofie, a od soukromých učitelů. Doma se nicméně cítil na Šumavě .

Středoškolské vzdělání absolvoval na elitní Tereziánské akademii ve Vídni, poté vystudoval filozofii a historii na Vídeňské univerzitě. Ve svých třiadvaceti letech byl po obhajobě práce o základech morální filozofie napsané patetickým a vznešeným stylem epigonů filozofa Friedricha Nietzscheho promován na doktora filozofie. Ze zdravotních důvodů nemusel narukovat a bojovat v první světové válce. Stal se spisovatelem na volné noze a členem lóže svobodných zednářů.

Ještě za studií se oženil s rakouskou herečkou Idou Roland Klausnerovou. Většina příbuzných považovala tento svazek za mesalianci, neboť Richardova vyvolená byla o mnoho let starší, vychovávala dvanáctiletou dceru, a nejenže nebyla šlechtického původu, ale měla i židovské předky. Jenže láska nezná hranic. Intelektuální a upjatý aristokrat nadšený buddhismem díky ní poznal fascinující svět umění, divadla, literatury a novin. 

Ideolog Panevropy

Coudenhove-Kalergi nelitoval zániku monarchie v roce 1918, dle jeho slov: „Nový svět byl demokratický, republikánský, socialistický a pacifistický. Přivítal jsem tuto proměnu.“ Hluboce ho ovlivnila hrůzná a ničivá první světová válka. Nechtěl nečinně přihlížet, jak Evropa připravuje další „nejbestiálnější šílenství“, a byl ochoten „obětovat poklidný život filozofa životu politika za mír“. Odsuzoval nacionální šovinismus a antisemitismus, naopak ho uchvátila idea smíření a spolupráce evropských demokracií. Inspirovalo ho panamerické hnutí a dílo Rýn. Dopisy příteli (1842) vrcholného představitele francouzského romantismu Victora Huga, který v něm horoval pro francouzsko-německé partnerství a evropskou jednotu. 

Výsledkem poválečných úvah Coudenhove-Calergiho byl teoretický, programový spis Pan-Evropa, který vydal v roce 1923. V této své nejznámější knize mimo jiné napsal: „Příčina úpadku Evropy je politická, nikoli biologická. Evropa neumírá stářím, ale proto, že její obyvatelé se navzájem vraždí a ničí nástroji moderní vědy. Co se týče kvality, Evropa je stále studnicí nejproduktivnějších lidí na světě (…). Evropa jako politický pojem neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států.“ Dílo, věnované evropské mládeži a přeložené do klíčových světových jazyků, se stalo bestsellerem.

Současně s jeho vydáním vzniklo i hnutí Panevropská unie. Jeho hlavní sídlo se nacházelo ve Vídni, kde rakouská vláda velkoryse poskytla prostory na prestižní adrese v bývalé císařské rezidenci Hofburgu. V meziválečném období následovalo založení dalších poboček téměř ve všech evropských metropolích a v New Yorku. 

Propagátor a organizátor 

Coudenhove-Kalergi projevil velkou zdatnost ve světě reklamy, médií a politického marketingu. Nechal například rozeslat klíčovým politikům, podnikatelům a dalším prominentům zdarma několik tisíc výtisků své knihy spolu s propagačními materiály o hnutí a přihláškou. Také prodával odznaky, vlajky, košile a šály se symboly svého hnutí. Jako vlajku navrhl červený kříž ve žlutém kruhu na modrém pozadí coby symboly evropského ducha, humanity a rozumu. V kříži středověkých křížových výprav viděl „nejstarší symbol nadnárodního evropského společenství“, kruh měl představovat slunce a připomínal červený kotouč na japonské vlajce, modrá pak symbolizovala oblohu a mír. 

Ve dvacátých letech 20. století také hrabě podnikal s manželkou propagační cesty po evropských zemích a USA, kde „se střídaly přednášky se zasedáními, návštěvami našich národních a místních skupin, rozhovory se státníky, předsedy stran, spisovateli, šéfredaktory, významnými lídry hospodářství a dalšími vlivnými osobami“. Kromě časově náročného networkingu a lobbingu publikoval Coudenhove-Kalergi jako hlavní autor v časopise Pan-Evropa nespočet článků převážně politického obsahu, rovněž sestavoval další propagační spisy, manifesty a letáky.

S podporou Hradu

Jedním z prvních významných politiků, který se s hrabětem sešel, byl prezident T. G. Masaryk. O novém hnutí prohlásil: „Věřím, že Vaše myšlenka je správná a Spojené státy evropské jednou budou realizovány. Ale obávám se, že pro to ještě neuzrál čas.“ Přesto ho finančně podporoval a napsal mu doporučující dopisy pro další významné osobnosti.

Zatímco Masarykem byl hrabě nadšen a považoval ho za pravého Panevropana, Edvardu Benešovi vyčítal jeho vyhraněný český nacionalismus. Ten se projevoval i tím, že Beneš s hrabětem odmítl konverzovat německy a trval na francouzštině. Panevropské hnutí podporovali a obdivovali například spisovatelé Thomas a Heinrich Mannové, Stefan Zweig, Rainer Maria Rilke nebo Franz Werfel, vědci Sigmund Freud a Albert Einstein či skladatel Richard Strauss.

Panevropská unie pořádala kongresy, které sloužily propagaci a medializaci hnutí. Prvního, který se konal ve Vídni v říjnu 1926, se zúčastnilo na dva tisíce lidí z 24 zemí. Jednací sál zdobily portréty takzvaných „velkých Evropanů“, od Karla Velikého přes Immanuela Kanta, Napoleona Bonaparta a Giuseppe Mazziniho až po Nietzscheho.

Coudenhove se ukázal být obratným organizátorem a velkolepým režisérem, jeho manželka mu byla velkou pomocnicí. Z Československa měl přijet ministr Beneš, ale omluvil se a poslal za sebe vyslance Huga Vavrečku, dědečka prezidenta Václava Havla. Ten ve své zprávě ocenil program, ačkoliv hnutí prorocky nedával velkou šanci na politický úspěch, neboť jej považoval za teoreticko-propagační koníček několika humanistických intelektuálů. 

Krach myšlenky

Francouzský ministr zahraničí Aristide Briand se stal nejvýznamnějším meziválečným státníkem, který se jednoznačně vyslovil pro vznik Spojených států evropských. Podpořil ho německý ministr Gustav Stresemann a Briand poté svůj plán veřejně vyhlásil v roce 1929 v Radě Společnosti národů. Nejdříve se mělo začít s vytvořením celní unie mezi ekonomicky nejvyspělejšími státy. Plán sice vyvolal ve světovém tisku velký ohlas, ale konkrétní podpory politických kruhů a veřejnosti se mu nedostalo. To se nezměnilo ani o rok později, kdy Briand zveřejnil memorandum o evropské unii. Vlády Velké Británie, Itálie a Německa, které drtivě zasáhla velká hospodářská krize, neprojevily žádné nadšení a plán potopily.

Coudenhove se v roce 1932 pokusil na kongresu v Basileji zastavit propad panevropského hnutí založením evropské strany. Její program počítal se založením Spojených států evropských, které by se opíraly o vnitřní a vnější mír, hospodářský a sociální pokrok a osobní svobody a svobody národů. Strana se vyslovila proti zbrojení a válečné politice. Po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933 ustala jakákoliv podpora Panevropské unie ze strany německých politických a hospodářských kruhů, hnutí bylo záhy zakázáno a knihy Coudenhove-Kalergiho hořely na hranicích spolu s dalšími svazky nepřátelskými nacistické ideologii. 

Maskot evropanství

Před nacisty, kteří v roce 1938 obsadili Rakousko a Sudety, emigroval Coudenhove-Kalergi s manželkou do Švýcarska. Jejich dobrodružný odjezd do USA v roce 1940 se stal námětem k natočení známého romantického dramatu Casablanca (1942), na jehož přípravě se podílelo několik rakouských umělců, kteří hraběcí pár znali z vídeňských salonů.

V Novém světě Coudenhove nadále neúnavně bojoval za realizaci panevropské vize. Na univerzitě v New Yorku založil a vedl Výzkumné centrum pro evropskou obnovu, které mělo vypracovat co nejkomplexnější studii o politických, právních a ekonomických problémech plánované poválečné evropské federace. O klesajícím zájmu o jeho hnutí svědčí, že jej americký prezident F. D. Roosevelt odmítl přijmout. 

V roce 1946 se manželé Coudenhove-Kalergi mohli vrátit do Evropy, nikoliv však do Československa. Hrabě v roce 1947 založil Evropskou parlamentní unii, ale po pěti letech z ní zklamaně odešel a znovuzaložil Panevropskou unii, jejímž prezidentem zůstal až do své smrti. Nadále se věnoval literární činnosti, mimo jiné napsal dva svazky pamětí. Do vysoké politiky neměl šanci zasahovat, zůstal jen jakýmsi maskotem ideje evropanství a dostávalo se mu druhořadých ocenění, jako byla Cena Karla Velikého města Cách či Evropská cena Karla IV. Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Při jejím udělení prohlásil: „Byla mi propůjčena (…), protože se už desetiletí snažím o vzájemné porozumění a usmíření mezi Čechy a Němci. Kdyby byly moje rady brány vážně, nikdy by nedošlo k roztržení Čech ani k tragickému vyhnání sudetských Němců z jejich milované domoviny. Tato vlast byla také mou vlastí. Mé dětství zůstává nesmazatelně spojeno se smrky, jedlemi a prameny Šumavy.“ Až pár měsíců před smrtí v roce 1972 se mu přece jen dostalo významného ocenění v podobě Záslužného řádu Spolkové republiky Německo.

Elitářské společenství

K politickému neúspěchu Panevropské unie hraběte Coudenhove-Kalergiho přispěla i jeho problematická osobnost. Byl veleben jako „muž mimořádných znalostí a velké energie“, charismatický, důstojný a vznešený člověk a vynikající organizátor, ale též byl kritizován pro autokratický styl vedení, elitářské chápání politiky a odmítavý postoj k demokracii. Ani se nepokoušel přiblížit se „masám“, se kterými nejen že nechtěl spolupracovat, ale nechtěl s nimi ani mít nic společného.

Pacifista Carl von Ossietzky se proto oprávněně ptal, co si myslet v době všeobecného volebního práva o hnutí, které se organizuje „ve velkých hotelech a exkluzivních koncertních halách“. Jiní kritici zdůrazňovali jeho nekritický, až obdivný vztah k evropskému kolonialismu. Na jedné straně kázal o svobodné Panevropě, na straně druhé nepochyboval o jejím právu na drancování kolonií. V roce 1929 navrhl vytvořit Euroafriku: „Afrika je naše Jižní Amerika (…) Evropa je dům s mnoha byty a mnoha nájemníky – ale Afrika je její zahrada (…). Evropa je hlavou Euroafriky a její tělo je Afrika. Budoucnost Afriky závisí na tom, co si z ní Evropa udělá.“ 

TIP: Co dělali 28. října 1918 Beneš, Kramář a další českoslovenští vůdci?

Dnešní Evropská unie nevznikla na základě Coudenhovova konceptu. Ten byl totiž politicky proměnlivý a nekonzistentní, protože oportunisticky a opakovaně používal různé, někdy vzájemně se vylučující a odporující si termíny. Jednou psal o celoevropské konfederaci, jindy o federaci či o Spojených státech evropských. Navíc nedokázal vyvolat celoevropské vlastenectví. Jeho koncept není dnes aktuální a v intelektuálních a politických diskusích o současnosti a budoucnosti Evropy se na něj v podstatě nikdo neodvolává.

Jeden z německých stoupenců Panevropy si posteskl: „Na místo hraběte Coudenhoveho se (…) v oficiálních historických dokumentech oslavuje kancléř Spolkové republiky Německo (Konrad Adenauer) jako otec myšlenky spojené Evropy, skutečný otec byl umlčen a vyloučen.“ Jenže pro vznik unie skutečně učinili více politici jako Adenauer, Winston Churchill, Alcide De Gasperi, Jean Monnet či Robert Schuman. Přesto se do dnešních dnů realizovalo mnoho původních i převzatých myšlenek hraběte Coudenhove-Kalergiho jako evropské občanství, vlajka, Den Evropy či evropská hymna. 

K zatracení byl křesťanský kalendář odsouzen, když v září 1793 získali moc jakobíni a začala halasná kampaň za vykořenění katolického vyznání. V této napjaté době předložil Výbor veřejného vzdělávání vedený Charlesem-Gilbertem Rommem návrh nového kalendáře. V platnost vstoupil dekretem Národního konventu z 24. října 1793, i když definitivní formu dostal až 4. frimairu roku II (24. listopadu 1793). Ačkoliv jakobínský teror již 9. thermidoru roku II (27. červenec 1794) padl, kalendář se zachoval. Přečkal následující thermidoriánský konvent, vládu direktoria i konzulát.

Novota s dočasným úspěchem

Příliš mnoho nových věcí vyvolávalo nežádoucí zmatky, proto bylo stanoveno tříleté „zkušební“ období, během nějž se nemusela nová datace striktně dodržovat. Poté ovšem znamenalo její porušení či nedodržení kalendáře důvod k zatčení, které mohlo vést i k soudnímu procesu. Novým kalendářem se měřilo vše prací počínaje a zábavou konče. Jeho počátečním dnem se stalo 22. září 1792, tedy 1. vendémiaire roku I (rok nula neexistoval), kdy se monarchie změnila ve Francouzskou republiku. Pro další léta se začátek roku vypočítával astronomicky na základě podzimní rovnodennosti v Paříži, což podle gregoriánského kalendáře připadalo na období mezi 22. a 24. zářím. 

Hodiny s desetihodinovým ciferníkem a revoluční kalendář. (foto: Wikimedia Commons, Rama, CC BY-SA 2.0 FR + Wikimedia Commons, Cormullion, CC BY-SA 3.0)

V praxi se za celou dobu své existence kalendář Francouzské revoluce příliš neujal a s koncem války s první protifrancouzskou koalicí (1795–1797) se ukázalo, že po praktické stránce vyčlenil Francii ze zbytku Evropy. Časová odlišnost a složitost přepočtů činila na mezinárodním poli značné potíže a komplikovala diplomatická jednání. Systém byl však nepřehledný i pro prosté lidi, názvy odvozené z latiny mátly a obecně vadilo, že všechny nevlastenecky vycházejí z přírody. Nejen v krajích, kde zůstala katolická víra hluboce zakořeněná, se lidé navíc neradi vzdávali zvyků, které je pojily s křesťanskou tradicí, jako byly neděle nebo Vánoce.

Republikánský kalendář nakonec zrušil Napoleon senátním výnosem z 22. fructidoru roku XIII (9. září 1805) a vrátil datování ke kalendáři gregoriánskému, který se z praktických důvodů začal opět užívat až 1. ledna 1806 (bitva u Slavkova 2. prosince 1805 se tak podle dobových dokumentů odehrála ještě 11. frimairu roku XIV). Nicméně pro revoluční kalendář to neznamenalo úplný konec. V platnost totiž vešel krátce ještě jednou, a to za Pařížské komuny 18. března až 23. května 1871, respektive roku LXXIX.

Dny po dekádách, svátky podle přírody

Republikánský kalendář dělil rok na dvanáct měsíců po třiceti dnech, bylo proto nutné přidat pět dodatkových dní (sans-culottides), aby jejich celkový počet činil 365. Tato pětice byla zasvěcena: ctnosti, géniu, práci, veřejnému umění a odměnám. A aby se kalendář vyrovnal přestupnosti gregoriánského, byl vřazen ještě zvláštní rok (annéesextile), který měl o jeden dodatkový den víc a zasvěcen byl revoluci.

Názvy měsíců vytvořili básník Fabre dʼÉglantine a zahradník pařížské Botanické zahrady André Thouin. Každý z měsíců představoval určitou charakteristiku daného období: vendémiaire = měsíc vinobraní, brumaire = měsíc mlh, frimaire = měsíc mrazů či jinovatek, nivôse = měsíc sněhu, pluviôse = měsíc dešťů, ventôse = měsíc větrů, germinal = měsíc klíčení, floréal = měsíc květů, prairial = měsíc senosečí, messidor = měsíc žní, thermidor = měsíc horka, fructidor = měsíc ovoce.

TIP: Trable s kalendářem: Proč měl únor v roce 1712 ve Švédsku 30 dnů?

Měsíce měly místo týdnů tři dekády. Dny dekád byly odvozeny z latinských číslovek. Den první se nazýval primi, pak následovaly duodi, tridi, quartidi, quintidi, sextidi, septidi, octidi, nonidi a décadi. Jména světců v kalendáři nahradily svátky s názvy rostlin, plodin, květin, domácích zvířat či nástrojů, takže například 5. nivôsu (25. prosince) měl svátek pes (chien).