Myers Hart a Brooklynn Stevensová jeli společně se svým kamarádem ve vypůjčeném voze, když najednou uslyšeli hlasité prasknutí. Myers tedy zastavil a šel se podívat, co se stalo. Ke svému překvapení zjistil, že automobil hoří. Rychle proto upozornil spolucestující a všichni tři plamenům unikli.

TIP: Zásnuby v KFC se staly hitem internetu

Hasiči po příjezdu vrak zajistili, a teprve poté si mladík uvědomil, že v autě má schovaný zásnubní prsten pro svou přítelkyni. Poprosil proto zasahující hasiče, zda by se po prstenu nepodívali. Jako zázrakem se prsten podařilo nalézt zcela nepoškozený. Mladík si nenadálé štěstí vyložil jako jasné znamení, na místě poklekl a požádal Brooklynn o ruku. Dívka mu pak vedle ohořelých trosek řekla „ano“.

Šťastná dvojice Myers Hart a Brooklynn Stevensová. (foto: Williamson Fire-Rescue, se souhlasem k publikování)

Už na konci první světové války při ochraně Londýna letecký vicemaršál Edward Bailey Ashmore vytvořil zárodky koncepce ucelené protivzdušné obrany. Celkem tři prstence obklopovaly město a chránily ho před vzdušným nepřítelem. Vnější byl vyhrazen světlometům a protivzdušným kanónům, ve středním bojovaly stíhací letouny a vnitřní (na půdě samotného Londýna) opět patřil protiletadlovým zbraním.

Základ tvořila centrální řídicí místnost, do které proudily informace ze sítě vzdušných pozorovatelů (ROC – Royal Observer Corps), které byly každých 30 sekund aktualizovány a zobrazovány na velkých dřevěných stolech (planžetech). Takto získávali velitelé přehled o vzdušné situaci a na jejím základě řídili činnost protivzdušných prostředků v jednotlivých prstencích.

Podpora radarové sítě

Toto období také ukázalo dětské nemoci systému (rozsah omezený pouze na okolí Londýna,  neschopnost včasné detekce a varování před blížícími se stroji). Proto byl po první světové válce zahájen jeho další rozvoj. Došlo sice k výraznému nárůstu počtu vycvičených dobrovolníků, tvořících síť vzdušných pozorovatelů, ale naproti tomu stále přetrvávaly problémy s včasným zjišťováním cílů. Slepou vývojovou cestou se ukázaly být například pokusy s akustickými zrcadly. V roce 1936 přechází celý systém od protivzdušné obrany Velké Británie pod velení stíhacího letectva (FCHQ – Fighter Command HeadQuarters), v jehož čele stál vrchní letecký maršál Hugh Dowding.

Ten na něj zprvu dle některých zdrojů hleděl s jistým despektem. Nicméně již ve své předchozí funkci, kdy byl zodpovědný za výzkum a vývoj v RAF, rozpoznal obrovský potenciál radiolokátoru a podpořil růst radarové sítě, kterou nyní společně s rádiovými zaměřovači integroval do celé soustavy. Díky tomu ještě před zahájením bitvy o Británii, vznikl systém, který nadále ponese jeho jméno a o jehož existenci neměly německé zpravodajské služby ani tušení. Vedení Luftwaffe spoléhalo na britské staromilství a konzervatismus a počítalo maximálně s decentrálním řízením letek, jehož bojová efektivita je pochopitelně velmi nízká. 

Dokonalá kompozice bojovníka

Přirovnáme-li systém protivzdušné obrany k tělu bojovníka, potřebujeme tyto základní prvky: smysly (zejména zrak a sluch), nervovou soustavu, mozek a pak pěsti, které soupeři uštědří těžké rány. Stejné prostředky měl i Dowdingův systém a stejně tak je najdeme i u jakékoliv moderní protivzdušné obrany. Začněme nejprve smysly, které zde představují:

• Síť radiolokátorů Chain Home, která svým radiolokačním polem pokrývala prostor před britskými ostrovy z jihu, jihovýchodu i východu pro cíle ve výšce od 150 m do 4 500 m, a to až do vzdálenosti 120 km.
• Síť vzdušných pozorovatelů ROC.
• Prostředky rádiového průzkumu (COMINT, COMmunications INTelligence), zejména rádiové zaměřovače, které podávaly informace o poloze německých letounů a v kombinaci s odposlechem i o obsahu vysílaných zpráv.
• Vyčlenění styční důstojníci, předávající přísně selektované strategické a operační informace z oddělení ULTRA, které se zabývalo dešifrováním zpráv z německých kryptografi ckých stanic Enigma.
• Radioamatéři, kteří se snažili podobně jako výše uvedené prostředky rádiového průzkumu získávat informace o poloze letounu Luftwaff e a zejména o obsahu přenášených zpráv. Přenos informací z čidel zajišťovala především telefonní a telegrafní síť, ale běžně se užívaly i spojky a dobrovolníci na motocyklech či kolech.

Mozek představovala velitelství – stíhacího letectva, jednotlivých skupin a sektorů. Další část nervového systému měla za úkol informace a rozkazy z velení přenášet na jednotlivé výkonné prvky a také zde se využíval telefon a telegraf. K tomu se navíc přidalo ještě radiové spojení mezi zemí a letouny, jež zajišťovalo předání příkazů a současně též nezbytnou zpětnou vazbu.

Kromě toho polohu strojů pomáhaly určit i první představitelé identifikačních systémů (IFF, Identification Friend or Foe) v podobě speciálních zařízení na palubě letounů, které automaticky vysílaly signál detekovaný sítí rádiových zaměřovačů.

Výkonné prostředky – tedy onu imaginární pěst – prezentují:

• Veškeré stíhací letouny RAF a spojenců, rozčleněné do čtyř stíhacích skupin (10., 11., 12. a 13.), každá s přesně vymezenou zónou působnosti.
• Baterie protiletadlových kanónů.
• Obsluhy barážových balónů (vzducholodí).
• Baterie světlometů.
• Zadýmovací jednotky, vytvářející kouřovou clonu.
• Prostředky civilní ochrany pro varování obyvatelstva a přípravu na odstraňování případných následků po útocích. 

Nepřetržitý tok

Všechny získané informace ze sítě Chain Home, z rádiového odposlechu a ze sítě ROC se předávaly na velitelství stíhacího letectva do takzvané filtrovací místnosti v Bentley Priory, kde se nacházelo ústřední velitelské stanoviště stíhacího letectva RAF. Ve filtrovně docházelo k rozdělení cílů podle jejich polohy nebo předpokládaného směru letu mezi čtyři oblasti, jež odpovídaly prostorům zodpovědnosti jednotlivých stíhacích skupin.

Kromě toho informace ze všech zdrojů vytvářely v hlavní místnosti velitelství stíhacího letectva plnohodnotný obraz bojiště (OB, Order of Battle), zobrazovaný na planžetech a zakreslovaný do map. Přehled velitelů o stavu vlastních jednotek zajišťovaly jednoduché panely, které zobrazovaly status, v němž se letka nachází (dostupná, připravená, přezbrojování a tankování, ve vzduchu atd.).

Podobně zařízené místnosti existovaly na velitelství všech čtyř operačních stíhacích skupin, nicméně prostor zodpovědnosti byl pochopitelně zúžen na konkrétně vymezené geografi cké území. Z velitelství skupin proudila data a rozkazy dál až na velitelství sektorů, které představovaly nejmenší a hierarchicky nejnižší část systému. Současně plynuly příkazy na velitelství protiletadlových baterií, dále zadýmovacím jednotkám a obsluhám barážových balónů. V neposlední řadě se poskytovaly informace civilní obraně pro včasné varování obyvatelstva.

Velitelství sektoru, které bylo v podstatě zmenšenou kopií vyšších štábů, řídilo baterie světlometů a zejména úkolovalo dvě až čtyři přidělené stíhací letky. Po vzletu strojů do vzduchu některý z podřízených pozemních návodčí radarového navedení (GCI, Ground-Controlled Interception) na základě informací a rozkazů od velitele sektoru vedl letku směrem na cíl. Poslední důležitou funkci představovala koordinace s místy velení protiletadlových baterií, aby nedocházelo k palbě na vlastní stíhací letouny.

Poloha cíle rozhodovala

Dowdingův systém vytvořil dokonalé síto, které propouštělo zprávy o nepříteli pouze těm letkám, v jejichž prostoru se nacházel, a naopak je nezahlcovalo zbytečnými daty odjinud. Systém též umožňoval uplatnit taktiku cílených efektivních útoků malého počtu stíhacích letadel proti těm cílům, jejichž poloha či směr letu byly blízké pozici obránců.

TIP: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR

Při zkouškách se úspěšnost navedení na cíl pohybovala kolem 30 %, během bitvy o Británii vzrostla až na 70 %, ale byly i okamžiky kdy se podařilo zaútočit na 100 % německých strojů! Vezměme též v úvahu že britští a spojenečtí piloti útočili na cíle poblíž svých základen, takže ve vzduchu trávili desítky minut a po přistání, dotankování a dozbrojení mohli znovu vzlétnout.

Naproti tomu délku mise německých strojů můžeme počítat spíše na hodiny. To znamená, že i když reálný počet strojů obránců byl nižší než v případě Luftwaffe, ve skutečnosti útočili mnohem častěji a takřka vždy dokázali najít svůj cíl, takže znásobili svoje bojové schopnosti a přečíslili svého nepřítele. 

Už na základní škole se učíme, že je vitamín C pro lidský organismus nepostradatelnou látkou. Důležitost zásobení tímto vitamínem znal již James Cook, který pod pohrůžkou bičování nutil pojídat námořníky na dlouhých cestách kysané zelí. Znaly ho i naše maminky či babičky, když nám dávaly jablíčka či pomeranče „pro zdraví“. Obecně tradovaná je i nezbytnost užívání vitamínu C v zimě, abychom předešli nachlazení. Ačkoli toto doporučení je často slyšet i mezi odbornou veřejností a řada lidí ho podává jako nezpochybnitelný fakt, dle posledních výzkumů se zdá, že se jedná o nepodloženou informaci, která byla po desetiletí šířena bez jakéhokoli podstatného zdroje.

Slavný „šarlatán“

Kde se tato informace vzala a jak víme, že to není s vitamínem C tak žhavé? A jaký je jeho skutečný klinický význam? Pokud se chceme dostat ke kořenům této informace, je zapotřebí jít až k podstatě samotných chemických vazeb. V roce 1954 totiž získal Nobelovu cenu za chemii americký biochemik Linus Pauling, který aplikoval tehdy novou kvantovou mechaniku v chemii; oceněn byl především za jeho práci na podstatě chemické vazby.

Psal se rok 1970, když Pauling vyzval širokou veřejnost k užívání vysokých dávek vitamínu C jako prevenci nachlazení. Tou dobou byl již velmi respektovanou a uznávanou osobností na poli vědy i na poli společenském. Nebyl důvod, proč takto významnému vědci nevěřit, zvláště když své prohlášení podepřel vlastní publikací „Vitamín C a nachlazení“. Jako vědecká autorita je dodnes uznáván, i když už je 27 let po smrti – a jeho názory na vitamín C jsou s většími či menšími obměnami tradovány také. Přestože již v době vydání knihy kritici poukazovali na přehnanost popisovaných závěrů, jejich připomínky nebyly akceptovány. Rok po publikování knihy stouply prodeje vitamínu C desetinásobně.

Dnes, více než 50 let poté a s veškerým pokrokem na poli medicíny, stále přetrvávají některá Paulingova tvrzení, ačkoli většina těch nejabsurdnějších byla vyvrácena. Pauling sám se nikdy přesvědčení o všemocnosti vitamínu C nevzdal a připisoval mu až zázračné účinky v prevenci a léčbě rakoviny či zápalu plic. Ačkoli jeho předpoklady byly jistě logické, lidské tělo je mnohem komplexnější a neprobádanější, než si i dnes dokážeme představit. A proto měly Paulingovy teorie jednu chybu – nefungovaly v praxi.

Důležitý, ne však všemocný

O důležitosti a nepostradatelnosti vitamínu C už dnes nikdo nepochybuje. Je to mimořádně významný antioxidant, který chrání buňky těla před účinky volných radikálů a oxidačního stresu. Je potřebný ke vstřebávání železa či k syntéze kolagenu (který nám nejdříve začne chybět v závěsném aparátu zubů, proto při kurdějích krvácejí dásně a padají zuby). A ano, je důležitý v podpoře lidské imunity. Jeho úloha v prevenci a léčbě nachlazení je však přeceňována.

Běžnému člověku stačí kolem 80–100 mg denně, tedy dávky asi 50násobně nižší, než jaké doporučoval Pauling. U sportovců a fyzicky velmi aktivních jedinců se doporučují dávky vyšší, ačkoli to také neplatí stoprocentně, jak se záhy dozvíme, neboť i vitamín C může být kontraproduktivní.

Elixír života?

Pauling sám se vitamínem C začal zabývat až po své šedesátce. Inspiroval ho kolega Irwin Stone, který se o askorbát také zajímal a hypotézu o prevenci proti nachlazení vyslovil jako první. Domníval se, že užíváním dávek 3 000 mg denně lze prodloužit život až o 50 let. Pauling jeho teoriím uvěřil a vysoké dávky užíval jak on, tak i jeho manželka. A protože v následujících letech se mu nachlazení skutečně vyhýbalo, nabyl přesvědčení, že musí jít o zásluhu vysokých dávek vitamínu C, ač sám uznal, že je to jeho subjektivní závěr.

Svou knihu zmiňovanou v úvodu vydal jako 69letý. S postupujícími léty pak už jen rozšiřoval seznam chorob, které má askorbát léčit, a zvyšoval dávky až na 40 000 mg (!) denně. V jednom z rozhovorů tvrdil, že vysoké dávky vitamínů léčí amoci sítnice, hadí uštknutí, chrání proti HIV a rýma zmizí ze zemského povrchu. Pauling, muž tak výjimečný, že jako jediný získal dvě nobelovky a téměř nikdy se nemýlil, nebyl ochoten připustit, že by neměl pravdu. A jeho osobní autorita strhla miliony lidí po celém světě.

Pauling založil vědecký obor „ortomolekulární medicína“, která se zabývá používáním vysokých dávek vitamínů k maximálnímu zlepšení organismu. Jedná se však o alternativní medicínu a Paulingovy závěry nebyly potvrzeny žádnou renomovanou studií. Lékaři i nutriční specialisté se od tohoto oboru distancují.

Pod palbou vědců

Samotné Paulingovo tvrzení o vitamínu C analyzovalo od prvopočátku, tedy od roku 1970, několik studií. V roce 2007 všechny výsledky podrobila skupina expertů z renomované organizace Cochrane Collaboration velké metaanalýze. Metaanalýza je ve vědeckém světě zjednodušeně „nejvyšším stupněm ověření“, neboť statisticky vyhodnocuje výsledky mnoha provedených studií na jedno téma.

Celkem se jednalo o 30 studií s 11 350 dobrovolníky, přičemž zkoumaná skupina užívala alespoň 200 mg vitamínu C denně. Každá studie měla kontrolní skupinu konzumující placebo. Metaanalýza nepotvrdila ani snížení rizika nachlazení, ani zmírnění příznaků nemoci. Jediným efektem bylo poměrně bezvýznamné zkrácení trvání příznaků. Díky vitamínu C se doba trvání nachlazení u dospělých zkrátila o 8 % a u dětí až o 13 %.

Odborníci konstatovali, že užívání vysokých dávek vitamínu C selhalo jako preventivní prostředek i jako léčba nachlazení u běžné populace. Výraznější efekt se však potvrdil u lidí pod výrazným psychickým a fyzickým stresem – vojáků, lyžařů či maratonců. U těch kleslo riziko nachlazení až o 52 %. Sám Pauling se ve své knize opíral o výsledky studie na dětech z lyžařského výcviku v Alpách. Jedná se však o mimořádnou fyzickou či psychickou zátěž, kdy mají vyšší dávky vitamínu C svůj význam.

Rozporuplné závěry

Pauling tvrdil i to, že po nástupu onemocnění má smysl prudce zvýšit dávky vitamínu C. Vzhledem k nekonzistentnosti dat a minimu studií na dané téma nelze toto tvrzení potvrdit, ale ani vyvrátit. Sám jeden z autorů metaanalýzy, Harri Hemilä z Helsinské univerzity, provedl vlastní výzkum. Dobrovolníkům s nachlazením dával 3 000, 6 000 a 8 000 mg askorbátu denně, přičemž výsledky kontroloval skupinou s placebem. Podařilo se mu prokázat jistý efekt, nicméně sám konstatoval potřebu dalších a rozsáhlejších studií na toto téma.

TIP: Stravování pověrám navzdory: Znáte nejčastější nesmysly a mýty o jídle?

Na Paulingově příkladu lze vidět, jak efekt osobní autority, byť podložený skutečnými zásluhami, může vést k dojmu nositele „absolutní pravdy“, kterému často podlehne nejeden renomovaný akademik. Věda však nikomu nestraní a známe bohužel mnohé příklady, kdy se profesor nechá unést aurou vlastní důležitosti a vyjadřuje se k problematice, jíž nerozumí, a vynáší soudy, které jsou jeho osobním názorem, jako nezpochybnitelnou pravdu. Vitamín C však jezme i nadále. Koneckonců – ať s nachlazením, či bez – pro život ho nezbytně potřebujeme. 

Faraoni se považovali za potomky bohů, pokud ne rovnou za jejich smrtelné inkarnace. Jimi pronášená slova platila, stejně jako moudra kněží, za nejvyšší zákon. Nikdo se jim nemohl protivit, aniž by na sebe neuvrhl jejich hněv. Neméně posvátná a nepřekročitelná byla i nařízení úředníků, většinou jmenovaných do funkce zbožštělými mocnáři. Zpochybňovat se nesměla ani přikázání kmenových vůdců a předáků. Ve starém Egyptě měla zkrátka každá lidská bytost své předurčené místo. Zemědělec nebo řemeslník, jehož pozemský čas odměřovaly jen pravidelné povodně na Nilu, nejspíš prožil celý život bez zásadních změn.

Dočkat se ráje

Nuda? Ne. Říkali tomu ma'at – přirozený řád věcí, harmonie či sladění principů. A šlo rovněž o jméno bohyně Spravedlnosti. Každý dělal to své, protože tak to mělo být. Pokud Egypťané setrvali v ma'at celý život a nenarušili ho sobectvím, protivenstvím, nepřiměřenými pochybami nebo usilováním o vyšší cíle, dočkali se v posmrtném životě zaslouženého ráje. A do ráje se chtěl dostat každý, proto se lidé chovali nadmíru příkladně. Většinou. 

Nad tím, že onen posvátný ma'at nikdo schválně neporušil, bděla rodina, kmen, komunita i duchovní. Ale všude se rodí černé ovce. Dá se říct, že zvláště ti hierarchicky výše postavení, úplatní kněží a na daních šidící hodnostáři, nešli všelidovým masám zrovna dobrým příkladem. 

Ano, jejich srdce možná jednou budou na miskách vážit bohové, aby hříšníky vykázali do nekonečného zapomnění. Jenže kdo ví, kdy to – a jestli vůbec – přijde. Prostí lidé tak začali o nekonečné božské spravedlnosti pochybovat. O tom, kdo je ve sporech v právu, tu totiž tradičně rozhodovali zkorumpovaní kněží většinou formou božích soudů. Takže lidé brzy měli víc než dost důvodů přestat věřit, že tyto zkoušky skutečně vyjevují nějakou vyšší spravedlnost. 

Milost se dala, pokud jste na to měli, koupit. Pochyby pak vedly k narušení ustáleného a zažitého principu ma'at. A přestat se živit poctivě, začít krást a vraždit, se rázem jevilo jako méně zavrženíhodný a výrazně snazší způsob obživy. Změna ve smýšlení a poctivosti Egypťanů přicházela postupně a s odstupem tisíciletí je těžké ji přesně podchytit.

Strážci a zloději

Přesto se dá vypozorovat, že v období 5. dynastie Starého království (přibližně mezi lety 2563–2423 př. n. l.), začalo postupně přibývat ozbrojených složek a pra-útvarů, jejichž částečnou náplní byla nově i cosi jako ochrana majetku. Faraoni do té doby disponovali jen kohortou svých tělesných strážců. Později ale už ozbrojenců zaměstnávali stovky a nově dávali strážit i posvátné hrobky. K těmto místům by se ještě před pár generacemi žádný nenechavec nepřiblížil. Ozbrojence si začaly najímat i jednotlivé chrámy. Zjevně také po nedobrých zkušenostech s krádežemi a vloupáními. A z řad důvěryhodných a spolehlivých Egypťanů si vybírali osobní strážce i další hodnostáři. Brzy se bez bodyguardů nehnul žádný výběrčí daní, majitel lodi nebo významnější obchodník. 

Nebezpečné poměry dokládá i zvýšená přítomnost medžájů. Byli to vysocí zahalení muži, vesměs núbijského původu, vyzbrojení dřevěnými holemi, psy a někdy prý i opicemi. Najímaly si je chrámové okrsky, přístaviště i tržiště. Medžájové tu pronásledovali kapsáře a zloděje, a také trestali ty, kteří veřejná prostranství znečišťovali. 

Pořád ale šlo o jednotlivé skupinky, placené vesměs movitými soukromníky. Změnila to až éra úpadku, tzv. první přechodné období (2181–2040 př. n. l.). Vládcové ztráceli vliv, naopak se silně osamostatňovala města. Kdo chtěl vstoupit, obvykle musel zaplatit strážným tučný poplatek. Z něj se pak byla částečně hradila i „plošná ochrana“ veřejných míst v celém městě.

Centrální policie

Za bezpečnost si ale bylo nutné připlácet všude, a kdo tak neučinil, přivolával na sebe nebezpečenství. Spravedlnost, zákon a pořádek stále představovaly velmi nekonkrétní a nevymahatelné pojmy. 

Výrazný krok přišel až s obdobím tzv. Střední říše (2040–1782 př. n. l.). Králové a vládci tehdy totiž zavedli užitečnou novinku: veřejné soudce. Tito muži znali právo a dbali zákona. S místem svého působení je nic nepojilo, tudíž byli teoreticky neúplatní. Platili je ze státních, nikoliv městských daní a přitom zůstávali navázáni na původní aparát „městských strážců“. Jejich ústy jakoby k lidem promlouval sám faraon. A byla to často až nečekaně moudrá slova. 

Vůbec poprvé se tu v občanských a trestních sporech pracovalo s termíny, které dnes známe jako důkaz, svědek či předmět doličný. I když božská spravedlnost zprostředkovaná kněžími měla pořád větší váhu, lidé si mohli vybrat, ke komu se vydají rozhodnutí vymáhat. A nezřídka se obrátili k těm, kteří měli pověst ne­úplatných.

Konec druhého přechodného období poznamenanal vpád Hyksósů. Na počátku dějin Nové říše pak učinil thébský vladař a pozdější faraon Ahmose I. poslední významný krok. Zkušené vojáky, kteří se mu výtečně osvědčili v časech nepokojů, se protentokrát rozhodl preventivně nepropustit ze svých služeb. Mohli by se ještě hodit. A aby nezaháleli, učinil z nich první „policisty“. Tito strážci pořádku, přirozeně oddaní faraonům, pak sloužili v jednotlivých městech. A nepřímo zajišťovali kontrolu třeba nad místními rebeliemi i nedůvěryhodnými správci.

TIP: Proč egyptští faraoni přestali s výstavbou nových pyramid?

Funkce se dědila a vděčnost za dobré bydlo se tak přenášela mezigeneračně dál. V těchto pra-policejních jednotkách bychom narazili na hlídače i vyšetřovatele, žalobce a současně i obhájce, zapisovatele, žalářníky a katy. Podléhali místnímu vezírovi, přičemž každý útvar měl svůj vymezený okrsek pravomocí. Díky tomuto systému pak, byť jen na krátký čas, zavládl znovu ma'at.

Letošní léto je ve znamení veder. Vlny horka a následné sucho sužují Severní Ameriku i Evropu a ani v Číně to není jiné. Továrny v zemi přerušují provoz, úroda přichází vniveč, přepravní lodě zmenšují náklady, miliony lidí ohrožuje nedostatek vody a výpadky elektřiny. To je jen část výčtu důsledků rekordně nízkých hladin řek, extrémního sucha a vysokých teplot.

Čínské Národní meteorologické centrum nedávno zveřejnilo výstrahu před extrémními teplotami, které v některých částech Číny přesahují 40 °C. Teploty v Číně zůstávají velmi vysoké již 63 dní a podstatné zlepšení zatím není v dohledu.

Situace je o to horší, že s vysokými teplotami přišlo dramatické sucho. Srážky v Číně poklesly o 45 procent oproti dlouhodobému průměru a hladina v klíčové řece Jang-c’-ťiang, stejně jako na řadě dalších míst, klesla na nejnižší zaznamenanou úroveň.

Hrátky s deštěm

Podle čínské státního média China Daily se nejpostiženější čínské provincie snaží bojovat se suchem pomocí uměle vyvolaného deště – chemickým působením na mraky. Jodid stříbrný a další krystalické látky mají vyvolávat tvorbu dešťových kapek a následné srážky. V některých částech země to dělají pomocí letadel, jinde zase raketami odpalovanými ze země. 

TIP: Počasí na objednávku: Dokážeme řídit počasí, nebo povedou experimenty ke katastrofě?

V Číně nejsou podobné snahy nové. Technologii umělého deště využívají při různých oslavách nebo třeba při olympijských hrách v roce 2008. Ne všichni odborníci se ale shodnou, že toto „solení“ mraků za účelem vyvolání deště má smysl. Podle některých studií tento postup může fungovat, jiné vědecké práce ale dospěly k závěru, že má jen nepatrný nebo dokonce žádný vliv na dešťové srážky.

Zda a do jaké míry budou současné snahy o regulaci počasí úspěšné se teprve uvidí. V současné chvíli každopádně podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru platí, že prvních šest měsíců roku 2022 bylo šestým nejteplejším prvním pololetím v historii.

Pokud někdy překonáme překážky spojené s cestou lidí na Mars, nejspíš se budeme pokoušet o trvalejší osídlení. V těchto snahách bude hrát klíčovou roli pěstování vhodných plodin. Matt Damon ve slavném filmu „Marťan“ pěstoval v marťanském substrátu brambory. V reálném světě to tak jednoduché ale rozhodně nebude.

Na rudé planetě není organická hmota ani mikrobi, což představuje zásadní složky pozemské půdy. Dalším kritickým problémem je přítomnost značného množství solí a dalších látek, které nepochybně budou komplikovat růst rostlin. Oba tyto problémy by do značné míry mohla vyřešit vhodná volba pěstovaných plodin.

Pooja Kasiviswanathan z americké Státní univerzity Iowy, v době zahájení projektu ještě středoškolská studentka, vedla výzkum, který ověřil, že vhodnou „pionýrskou“ plodinou pro Mars by mohla být vojtěška (Medicago sativa), běžně pěstovaná a zplaňující pícnina i v České republice.

Vojtěška na Marsu

Badatelé experimentovali s vojtěškou v simulované marťanské půdě a zjistili, že může růst stejně dobře jako v pozemské půdě i bez přidání hnojiva. Vojtěška je odolná vůči vyššímu obsahu solí a zároveň, jako všechny bobovité rostliny, má vojtěška k dispozici symbiotické hlízkovité bakterie, které fixují atmosférický dusík, takže prakticky nepotřebuje hnojit.

Vědci v experimentech použili vojtěšku jako „zelené hnojivo“ a v simulovaném marťanském regolitu po vojtěšce pěstovali tuřín, ředkvičky a salát, vesměs s úspěchem. Výhodou těchto tří plodin přitom je, že nepotřebují mnoho péče, rychle rostou, a také nepotřebují mnoho vody. To z nich dělá zajímavé plodiny pro rudou planetu.

TIP: Vinice a na Marsu? Podle gruzínských vinařů to je skvělý nápad

Z výsledků experimentů ale také vyplynulo, že na Marsu bude nutné používat víceméně sladkou vodu. To je problém, protože na Marsu je dostupná mírně slaná, brakická voda. Řešením by mohlo být odsolování pomocí mořských sinic rodu Synechococcus a následným filtrováním vody přes místní vulkanickou horninu.

Sotva půl kilometru jihozápadně od jihomoravské obce Tvarožná se vypíná neobyčejný terénní útvar. Vypadá, jako by si tu místní sedláci kdysi chtěli vystavět vlastní miniaturní Říp. Kopec, který je nedílně spjat s bojištěm slavné bitvy tří císařů u Slavkova, jež se v okolí odehrála 2. prosince 1805, nese podivné jméno Santon. 

Omyl Napoleonových kartografů?

Kopec nese nečeské a nemoravské jméno relativně krátce a odedávna se mu říkalo prostě Tvaroženský kopeček nebo též Padělek. Jako Santon je znám až po Napoleonově válečném triumfu. Francouzským vojákům prý totiž údajně připomínal kopec Santon, na který narazili při Napoleonově tažení do Egypta v roce 1798. Je to příliš odvážná hypotéza? Lze nabídnout i další, neméně diskutabilní. Možná jde totiž o pouhou zkomoleninu jména Saint Antoine (svatý Antonín) na Santon. V tomto případě by „Padělek“ vděčil za své překřtění chybě francouzských kartografů, kteří zaměnili Tvaroženský kopeček s kaplí na jeho vrcholu s kaplí sv. Antonína u Újezda. Kdo ví… 

Kaple Panny Marie Sněžné s pamětními deskami. (foto: Wikimedia Commons, Mercy, CC BY-SA 3.0)

Na vrcholu kopce, který je vysoký pouhých 296 m n. m., se v každém případě nerýsuje kaple svatého Antonína, ale bělá se tady kaple Panny Marie Sněžné z roku 1832. Na její zdi najdete pamětní desku se jmény francouzských generálů Claparéda a Valhuberta a ruského generála Bagrationa, jejímž autorem je Vladimír Drápal. 

Lákavá princezna večernice 

Přírodní památka Santon má výměru pouhých 0,39 ha s ochranným pásmem 5,08 ha. V horních partiích kopce hojně roste kosatec nízký (Iris pumila). Mne sem však vždy v květnu přivábí hlavně stovky kvetoucích večernic smutných (Hesperis tristis), sametových divizen brunátných (Verbascum phoeniceum) a tisíců zlatožlutých pryskyřníků ilyrských (Ranunculus illyricus).

Pro večernici smutnou, která je v Česku silně ohroženým druhem, probíhá severozápadní hranice jejího výskytu přes Moravu (roste i v teplých oblastech Znojma, Hustopečí a na Pálavě). Tato brukvovitá rostlina je dvouletá, ojediněle krátce vytrvalá. Její květenství tvoří bohatě větvený hrozen, který je složen z deseti až sedmdesáti čtyřčetných květů. Poutník neprohloupí, když se u této půvabné rostliny zdrží do večera: v podvečer totiž její květy začínají vonět a lákat opylující hmyz.

Brunátná krasavice a milenec slunce

Lokalit výskytu divizny brunátné v České republice povážlivě ubývá a proto byla zařazena k ohroženým druhům naší květeny. V Česku ji v současnosti naleznete jen ve Středních Čechách, v Polabí a na jižní Moravě. Kvete sametově tmavěfialově, vzácně i bíle. Vykvétá záhy již v květnu a kvete, oproti jiným diviznám, jen velmi krátce.

Pryskyřník ilyrský, stejně jako předchozí jmenované rostliny, miluje suché a výslunné travnaté stráně a kamenité svahy; jeho domovem je střední Evropa a Malá Asie. U nás ho najdete jen v Českém Středohoří, dolním Povltaví a na jižní a střední Moravě. Tato vytrvalá bylina s hlízovitými kořeny má nápadně šedobíle chlupatou lodyhu, která je vysoká třicet až pětačtyřicet centimetrů. Plodem pryskyřníku jsou ploché nažky. Poměrně velké zlatožluté květy jsou jednotlivé, kališní lístky nazpět sehnuté ke květní stopce, korunní lístky široce vejčité a lysé. V Česku je pryskyřník ilyrský silně ohroženým druhem, na Slovensku je řazen k druhům ohroženým a chráněn je i v Polsku a Maďarsku.

Další poklady flory i fauny

Botanici si na Santonu přijdou na své i díky dalším druhů, rostlin. Daří se tu například stále vzácnějšímu pochybku prodlouženému (Androsace elongata), který je silně ohroženým druhem. I laiky ovšem okouzlí bohaté trsy chrpy chlumní (Cyanus triumfettii) a ve větříku povlávající kavyl vláskovitý (Stipa capillata). Pro kopec jsou charakteristické také porosty čistce přímého (Stachys recta), tolity lékařské (Vincetoxicum hirundaria), bělozářky větevnaté (Anthericum ramosum) a kakostu krvavého (Geranium sanguineum). Se štěstím zde můžete objevit hvozdík Pontederův (Dianthus pontederae), zvonek boloňský (Campanula bononiensis) a další botanické skvosty.

Z berobratlých živočichů se ve vrcholném létě na Santonu hojně vyskytuje kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Pochopitelně zde můžete obdivovat řadu motýlů; typický je pro tuto lokalitu zejména otakárek ovocný (Iphiclides podalirius).

Z obratlovců zastihnete na Santonu ještěrku obecnou (Lacerta agilis) a slepýše křehkého (Anguis fragilis). Z avifauny na lokalitě pravidelně hnízdí například lejsek šedý (Muscicapa striata) a ťuhýk obecný (Lanius collurio).

Nutná ochrana a péče

Ve dvacátém století se na lokalitě bohužel značně náletově šířil cizorodý trnovník akát s podrosty bezu černého a šeříku obecného. Již v roce 1995 byla zahájena dlouhodobá rekonstrukce lokality včetně ochranného pásma. Od roku 1999 se na Santonu uskutečňuje pravidelná údržba travino-bylinných porostů kosením.

TIP: Za vzácnými květy Ralska: Kvetoucí klenoty Ralské pahorkatiny

V okolí Santonu se každoročně pořádají vzpomínkové akce na paměť obětí bitvy tří císařů, včetně atraktivní rekonstrukce bitvy. V prosinci 2005 bohužel při akci došlo ke značnému poškození nejcennějších částí chráněného území. Příroda tak opět doplatila na lidskou bezohlednost a lhostejnost, ale je potřeba věřit, že se z uštědřené rány dokáže tady na Santonu (i jinde na světě) vzpamatovat. 

Oči patří k nejcitlivějším částem lidského těla a na sebemenší podráždění reagují mrkacím reflexem. Líčení proto většina žen musí nějakou dobu trénovat, než v něm získají takovou praxi, aby při aplikaci řasenky omylem „nepřetáhly“ ve snaze nepíchnout se do oka.

TIP: Historie rudé tyčinky: Rtěnku lidé používali již před 5 tisíci lety

Mezi osvědčené triky, jak se při použití maskary vyvarovat černých šmouh, patří otevření úst: Zdánlivě nesmyslný počin většina žen provádí zcela nevědomky a důvod tkví v anatomii obličeje. Nervy ovládající svaly dolní čelisti totiž procházejí v těsné blízkosti těch, jež pomáhají udržet oči doširoka otevřené. Když tedy dámy nechávají při líčení klesnout bradu, vlastně tak jen reflexivně udržují víčka daleko od sebe. 

6. květen roku 1937 se stal osudným pro největší létající stroj v historii - německou vzducholoď LZ 129 Hindenburg. Po třídenním letu z německého Frankfurtu zahájil tento létající kolos přistávací manévr na newyorském letišti Lakehurst. Dodnes se neví, zda to byla sabotáž, proražení látkového potahu nebo – nejspíše – jiskra statické elektřiny, která zapálila 200 000 metrů krychlových vodíku. Vzducholoď, která v tu dobu byla ve výšce okolo 60 metrů nad zemí, shořela za 34 vteřin a z necelé stovky lidí na palubě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky.

Německá vzducholoď byla největším létajícím strojem v historii. Její olbřímí rozměry ale vyniknou ještě více, ve srovnání s velkými létajícími stroji dneška. Nejdelší a zároveň nejtěžší letoun, jaký kdy byl zkonstruován – sovětský Antonov 225 Mrija - by se do Hindenburgu vešel téměř třikrát, dopravního obra - Boeing 747 Dreamlifter - by Hindenburg pojmul 3× a ještě by kousek zbyl. 

Od nečekané porážky Francouzů z rukou Angličanů v bitvě u Azincourtu roku 1415 byly vyhlídky rodu Valois na získání francouzského trůnu a na reálnou vládu v zemi velice špatné. Anglická armáda a její burgundští spojenci ovládali většinu severní Francie a postupovali na jih, jehož bránu tvořilo město Orléans. Jana z Arku se na scéně objevila v okamžiku, kdy zmíněné sídlo obléhala nepřátelská armáda: Sedmnáctiletá vesničanka tvrdila, že jí tři svatí – Kateřina, Markéta a Michal – nakázali vyhnat Angličany z Francie a dosadit mladého dauphina Karla na královský stolec. Měla se zkrátka stát oním zázrakem, který její domovina právě potřebovala…

Dejte jí výprask!

V květnu 1428 Jana odcestovala se svým strýcem do opevněného městečka Vaucouleurs. Hlasy v hlavě ji totiž přesvědčily, že tamní kapitán francouzské posádky Robert de Baudricourt pomůže dopravit její zprávu následovníkovi trůnu. Baudricourt ji však odmítl, a navíc jejímu strýci řekl, aby dívku odvezl zpět domů a vyfackoval ji za drzost. Jenže Jana se nedala odradit tak snadno. V lednu 1429 se do Vaucouleurs vrátila a byla daleko neoblomnější. 

Kapitán ji sice opět odmítl, ale později v únoru nařídil farnímu knězi, aby mladou ženu zaříkáním vyzkoušel a zjistil, zda ji neovládají zlé mocnosti. Jana test duchovní čistoty zvládla a Baudricourt souhlasil, že jí poskytne ochranu při putování do Chinonu, kde se Karel ukrýval. Do cíle dorazili 6. března a tou dobou již dívka vůbec nepřipomínala vesničanku, která poprvé žádala velitele o pomoc. Na cestu vyrazila v krátkém přiléhavém kabátci, tunice, punčochách a jezdeckých kalhotách, vlasy měla ostříhané a u pasu se jí houpal meč. Pro účely jedenáctidenní pouti převážně přes nepřátelské burgundské území šlo o velice praktický tah a zároveň tím Jana dávala najevo, že se do Chinonu vydává s určitým posláním.

Kdo stojí v pozadí?

Karel ji před přijetím nechal několik dní čekat. Když pak pro ni poslal, převlékl se do obyčejných šatů a schoval se mezi dvořany. Věřil totiž, že pokud dívku opravdu vede Bůh, určitě dauphina pozná i v přestrojení. Jana bez potíží uspěla, ani tehdy však nebyl Karel bez porady s odborníky připraven uznat její prorocké schopnosti. Dívku vyslýchaly dva sbory duchovních a zkoušky se pozoruhodně podobaly kacířskému procesu, jenž ji čekal později, na konci její krátké životní pouti.

Obě komise sledovaly principy, které Jean Gerson v díle O prokazování duchů shrnul veršem: „Ptejte se, kdo, co, proč; komu, jakým způsobem, odkud.“ Jinými slovy brali duchovní v úvahu jak povahu sdělení, tak charakter jeho nositele, a podle toho určovali původce. První zkoušky se konaly v Chinonu, kde dvorní teologové podrobili Janu důkladným fyzickým i duchovním testům.

Zbožná a jednoduchá

Examinace začaly prověřením fyzické čistoty. Dívka sice tvrdila, že je zbožnou ženou, ale její příjezd v mužských šatech vzbuzoval otázky o její ctnosti a slušnosti. Panenství potvrdily dvě vysoce postavené dvorní dámy. Následně se arcibiskup Gélu a jiní teologové z Chinonu dívky vyptávali na její víru a zvyky. Shledali ji oddaně věřící a ctnostnou, ale ani po několika dnech zkoušení a modliteb nebyli připraveni vyřknout rozhodnutí o pravdivosti jejích tvrzení. V sázce bylo příliš mnoho. 

Desátého března poslal Karel Janu na jih do Poitiers, kde ji dále vyslýchal sbor osmnácti teologů. Předsedal jim Regnault de Chartres, remešský arcibiskup a francouzský kancléř. Po tři týdny se učené shromáždění dívky vyptávalo na její život, víru a především zjevení. Nakonec tazatelé vypověděli, že v ní nenašli žádné stopy zla, jen „dobrotu, pokoru, panenskost, zbožnost, bezúhonnost a jednoduchost“. Přesto s verdiktem váhali, stejně jako jejich kolegové z Chinonu – nejprve chtěli mít důkaz, že Janina tvrzení představují opravdové Boží poselství. A dívka jim v daném ohledu pomohla: Když se dozvěděla, že Karlovu cestu do Remeše komplikuje obležené Orléans, navrhla, že město osvobodí. A teologové souhlasili, že půjde o výbornou zkoušku pravosti její mise.  

Karta se obrací

Někdy kolem 22. dubna se Jana – v brnění na míru z dílny královského mistra zbrojíře a s osobním praporem – připojila v Blois ke královské armádě. Odtud vypochodovala v čele čtyř tisíc vojáků, kteří se k ní přidali, přičemž se zapřísahali, že v doprovodu ctnostné panny nebudou drancovat, obcovat s prostitutkami ani sprostě nadávat. S sebou vezli také dlouhý konvoj zásob, jež Karlova tchyně shromáždila na pomoc trpícím obyvatelům Orléansu. K městu dorazili 29. dubna a Jana s kolonou vozů vstoupila dovnitř, jako by se žádné obléhání nekonalo. 

Pátého května pak zamířila do boje v čele francouzského jezdectva, po boku velitele města Jeana de Dunoise, zvaného „bastard z Orléansu“. Nikdo přitom nepochyboval, že ve skutečnosti velí Jana. Bojovalo se dva dny, během nichž Francouzi zabírali jednu anglickou pevnost za druhou. Večer 6. května se Angličané stáhli do mohutné kamenné tvrze Tourelles se dvěma věžemi, která strážila přístup do města na druhém břehu Loiry. Obléhatelé byli nyní sami obléháni Janou a jejím vojskem.

Výhled na porážku 

Za úsvitu 7. května začaly francouzské jednotky Tourelles dobývat, přičemž došlo k nejkrvavějšímu střetu od bitvy u Azincourtu. K večeru pronikl Janě brněním mezi krkem a ramenem šíp z kuše. Francouzská armáda na chvíli zakolísala, když zkrvavenou dívku odnášeli z bojiště. Ona však odmítla odpočívat. Jakmile ji ošetřili, vrátila se do bojové vřavy a znovu poháněla své jednotky vpřed. Než odbila půlnoc, padla tvrz do rukou Francouzů.

Jana z Arku v boji, obraz německého malíře Hermanna Stilkeho (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Ztráta Tourelles znamenala pro Angličany definitivní konec obléhání Orléansu. Stále však měli své posádky v pevnůstkách, jež postavili na západ a na sever od města. Za rozbřesku příštího dne hlídky ohlásily, že se Angličané znovu chystají do boje. Obránci Orléansu se shromáždili a podle Janiných rozkazů se přiblížili k pozicím nepřítele, ale nezaútočili. Armády na sebe asi hodinu bez jakéhokoliv manévrování hleděly. Poté se poražení a zmatení Angličané dali na ústup, zatímco veškeré vojenské vybavení, které by je zpomalilo, nechali na místě. 

Tažení odloženo

Orléans trpěl v obležení šest měsíců. Jana jej se svou armádou osvobodila za pouhé čtyři dny. A učení kněží dostali důkaz, po kterém toužili. Dívčino poslání však nebylo u konce, proto neztrácela čas oslavami. O tři dny později se ohlásila u Karla a požádala ho, aby se vydal do Remeše a nechal se pomazat a korunovat. Mnozí poradci cítili, že je potřeba využít úspěch u Orléansu a pokračovat v ofenzivě proti Angličanům. Jana ovšem trvala na tom, že dauphin musí být legitimně korunován. Karel se jejímu přání podřídil.

Nicméně přesun do Remeše nebyl jednoduchý. Město leželo hluboko na území ovládaném Angličany a dauphinova pokladnice takřka zela prázdnotou. Trvalo téměř měsíc, než se podařilo vybrat peníze a shromáždit vojsko, které Jana potřebovala, aby vyhnala posádky nepřítele z Jargeau, Meung a Beaugency. 

O Vánocích nebojujeme 

Na cestě už tedy nehrozilo bezprostřední nebezpečí, a tak Jana 29. června s armádou čítající 12 tisíc mužů podnikla s dauphinem a jeho dvorem dlouhou pouť z Chinonu do Remeše, kde se korunovace francouzských králů konaly již od roku 1207. Po sedmi letech čekání byl 17. července 1429 v tamní katedrále korunován Karel VII. – s armádou v zádech a s Pannou orleánskou po svém boku na čestném místě. 

Až do slavnostního aktu se cíle obou prakticky shodovaly. Jakmile byl ovšem Karel uznán legitimním vládcem Francie, jejich cesty se rozešly. Jana se dál soustředila na vyhnání Angličanů ze země vojenskou silou, zatímco panovník začal zkoumat možnosti vyjednávání s burgundským vévodou. Po korunovaci pokračovala francouzská armáda do Paříže, která setrvávala pod kontrolou Angličanů a Burgunďanů od roku 1418. V téže době zahájili francouzští vyslanci mírové rozhovory s Burgunďany, což Jana nevěděla. Během dvou týdnů podepsali zástupci obou stran edikt z Compiègne, který zajišťoval klid zbraní během Vánoc. Dohoda se nicméně netýkala Paříže.

Čas na ústup 

V době, kdy Karel edikt podepsal, se Jana se svou loajální armádou nacházela asi jedenáct kilometrů od Paříže. Počty jejích vojáků k dobytí města naprosto nepostačovaly a král jí odmítl poslat posily. Navíc musela na povolení k útoku čekat dva týdny, a tak se mezitím střetávala s anglickými oddíly za hradbami a zkoumala obranu města. 

Jakmile panovník konečně k ofenzivě svolil, vedla Jana 8. září ráno své muže k bráně Saint-Honoré na západním okraji Paříže. Jenže když se slunce sklonilo k obzoru, byli s obléháním stejně daleko jako za rozbřesku. Pak se začalo stmívat a šíp z kuše trefil dívku do stehna. Krvácela, ale stále volala na vojáky, aby pokračovali vpřed. Tentokrát však oficiální velitel její armády, vévoda z Alençonu, nařídil ústup. A následujícího dne Karel zastavil útok definitivně. 

Napospas inkvizici 

Po pařížském neúspěchu víra v Janu a její poslání rychle slábla. Karel ji sice i s rodinou povýšil do šlechtického stavu, ale jednoznačně počítal s tím, že role Panny orleánské skončila. Posledních osm měsíců svobodného života tak strávila v čele nevelké skupiny vojáků a podnikala menší operace: Večer 24. května 1430, tedy třináct měsíců po vítězství u Orléans, se vydala na tažení, při němž chtěla překvapit burgundskou armádu obléhající Compiègne. Nečekaně se ovšem vklínila mezi útočící anglické jednotky z jihu a Burgunďany ze severu. Nakonec se tedy musela vzdát Jeanu de Luxembourg-Ligny, vazalovi burgundského vévody.

Jako nová příslušnice šlechty a členka francouzské armády s největší pravděpodobností očekávala, že bude ze zajetí vykoupena. Karel ji však ponechal osudu. Burgunďané dívku předali Angličanům a ti zase svaté inkvizici. 

Z Boží vůle kacířka 

Její zajetí znovu vyvolalo otázky o původu hlasů, které slyšela. Janin osud byl jako mince, jež neustále dopadá šťastnou stranou vzhůru, ale kdykoliv se může otočit na tu špatnou. Každá bitva znamenala test opravdovosti jejího poslání. Závěrečné selhání a zajetí přitom mohl Karel považovat za ztrátu podpory z nebes. Angličané si byli dokonce jistí, že šlo o jasný důkaz původu Janina poselství: Nevzniklo v nebi, nýbrž v pekle. 

Dívku nakonec převezli do Rouenu a obvinili z čarodějnictví, kacířství a převlékání se za muže. Soudil ji sbor 42 duchovních v čele s biskupem Pierrem Cauchonem, který rozhodně nebyl nestranný. Následkem Janina a Karlova tažení totiž v Beauvais ztratil svou diecézi. Stejně jako jejich kolegové v Poitiers se soudci ptali „kdo, co, proč; komu, jakým způsobem, odkud“. Zvažovali jak povahu poselství, tak charakter toho, kdo jej přinesl. Nicméně vzhledem k politickým okolnostem nevyhnutelně došli k úplně opačným závěrům. Janu tak 30. května 1431 upálili na hranici jako kacířku. 

TIP: Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

Jednalo se o exemplární trest. Ačkoliv bylo dobovým zvykem zapustit sloup do země a přivázaného odsouzence zahrnout dřevem téměř po hlavu, Janina hranice vypadala jako jeviště – byla vysoká a podepřená kamennou konstrukcí, aby lid její smrt dobře viděl.